Na ráno nám Martin zařídil v hotelu typickou filipínskou snídani. Ani k snídani pochopitelně na Filipínách nesmí chybět rýže a snídáme nezbytný rýžový kopeček doplněný vajíčkem, trochou zeleniny a vepřovým masem. To maso je tentokrát o hodně lepší, než to velmi tučné, co bylo včera k večeři. A protože nás dnes čeká pěší výlet k nějakému vodopádu, nadopujeme se s Líbou nějakými vitamíny a tak. Nevím ani pořádně, co to mám. Líba když mi prostě něco naordinuje, já to poslušně spolykám.

Nicméně po snídani se nejprve dopravujeme pomocí jeepney. Jedeme do vesničky Aguid, která je vzdálená jen pár kilometrů na sever od Sagady a pořád ještě se nachází tady v těch Filipínských Kordillerách. Cesty, po kterých tady teď jedeme, nezná ani moje nokiácká navigace. Je z toho úplně vedle. Když zastavíme na velkém parkovacím prostranství, ukazuje se, že silnice tady končí a dál už ani nikam nevede. Na obou koncích tohohle zastřešeno parkoviště je něco, co asi kdysi bývalo basketbalovými koši. Pravděpodobně tedy parkujeme v bývalé basketbalové hale. Jen nechápu, jak se na takhle nerovném terénu dá basket hrát. Ať tak či tak, zřícenin a ruin už jsem viděl dost, ale ruinu basketbalového hřiště tady vidím poprvé. A Martin odtud ukazuje přes desítky všudypřítomných rýžových teras dolů k jakési vesnici. Nevím, jaký je její název a nevím ani to, jestli náhodou nepatří k té vesnici, odkud právě vycházíme. Tady, na konci silnice, to asi nikdo moc neřeší. Prostě je tam pod námi nějaká vesnice a tam někam my teď půjdeme.

Jdeme zase do rýže. Zase do teras. Trochu dolů, do vesničky. Tam, kam nám Martin prve ukazoval. Mezi bahnitými políčky s rýží k těm vesnickým obydlím postupně nějak dobalancujeme. Svah tu zatím není naštěstí nijak prudký. Hodně se držíme spíš příčného směru a cesta po rýžových hrázích není tolik nahoru a dolů, jako byla včera. Ale o to víc jdeme zase po úzkých ušlapaných cestičkách, kde si opět musím říkat: "Balanc! Balanc!". Na ten je třeba opravdu dávat pozor, jinak bych mohl snadno skončit v rejži. Potkáváme taky několik domorodců, kteří tu pracují a nebo obhlížejí svoje rýžové hospodářství. Taky se za námi ohlíží nějaký kluk, u kterého jsem na rozpacích, co on to tady vlastně dělá. Jestli tu pracuje, nebo si na té rýžové hrázi jenom hraje.

Ve vesničce nacházíme víceméně improvizované centrum pro nás turisty. Kdybyste ale čekali, že kvůli tomu budou okolo třeba nějaké širší a lepší chodníky a cestičky, tak to ani náhodou. Tady ve vesnici mezi domky a občas i v docela prudkém srázu jsou stejně uzoučké stezky, jako po hrázích políček. A stejně jako tam, je i tady některý chodníček betonový a jiný jen poskládaný z plošších kamenů. Ve vesnici vidíme mnoho staveb a domečků hodně podobným těm, které jsme viděli včera v bontockém muzeu. Dokonce i skoro stejný kamenný a do země zapuštěný chlívek. I s podobným čuníkem uvnitř. Jenom se tady přiživuje ještě slepička, která vyzobává drobky toho, co bylo původně určeno pro prasátko. Fotit tenhle chlívek ale nemůžu. Není tu místo, chodníček jde těsně podél chlívku a já bych vyfotil nanejvýš jen kamennou díru. Bez chlívku, bez čuníka, i bez slípky. Domorodců tu mnoho nevidíme. Potkáme jich jen několik, většinou nesou nějaký pytel nebo jiný náklad. U některých domků na nás zvědavě vykukují, ale většinou jen děcka. A tamhle na zápraží zrovna čůrá malý chlapeček. Nicméně vesnička nepůsobí tak idylicky a historicky, jako třeba domky v bontockém muzeu. Tady už jsou vidět mnohé a bohužel nevábné výdobytky civilizace. Mnoho domků a taky třeba malý krámek či kiosek, kde si můžeme zakoupit malé občerstvení, jsou zbudovány z vlnitého plechu. Původní střecha ze slámy, listí či trávy tu už je taky jen málokde. Většinou ji už všichni obyvatelé nahradili oním mnohem trvanlivějším plechem. Téměř všechna obydlí mají také plechem pobité a z plechu zbudované stěny. Zdá se, že ten, kdo si založil svou živnost na prodeji vlnitého plechu, si v téhle vesnici jistě přišel ke slušnému výdělku. Když se rozhlédnu okolo, vidím plech všude, kam se podívám. I v Batadu bylo vidět ledasco plechového, ale tak nápadně plechové tam přece jen všechno nebylo. Poněkud to kazí dojem z těchhle jinak starobylých vesniček. Jenomže pokrok je pokrok. Ten můžete zastavit jen těžko.

Po strmém sestupu vesnicí, už zase mezi dalšími políčky a terasami, pak míříme po mnoha schodech pořád dolů a dolů. Znovu tu můžeme obdivovat onu krásu rýžových teras a políček, i cestiček sem a tam, které mezi nimi vedou nahoru a dolů. A já už zase začínám mít velký strach ze zpáteční cesty. Spíš se dá říct, že z ní mám upřímný děs! Tím spíš, že mě začala v lýtku dost bolet pravá noha. Asi už proti těm schodům protestuje. A jdeme ještě víc dolů! A zas a znova. Míříme dolů k Velkému vodopádu, jak se mu tady prý všeobecně říká. Jeho skutečné jméno zjistím až zadlouho doma: Bomod-ok. Nakonec sestoupíme až ke korytu jakési řeky. Vody v něm není mnoho, ale řečiště je přesto široké s množstvím obrovitých oblých kamenů, což celkem jasně demonstruje skutečnost, že jsou okamžiky, kdy tímhle korytem teče vody víc než dost a kdy by člověk na tomhle chodníku vedoucí podél koryta rozhodně nemusel být v bezpečí.

Konečně se za jednou ze zatáček před námi objevuje Velký vodopád v celé své nádheře. Je opravdu krásný a vysoký. Kolem něho i na něm je spousta svěží zeleně a dole pod ním lehce do modra zbarvené jezírko. Protože je však od rána zataženo a pohybujeme se ve výškách kolem 1500 metrů nad mořem, žádné vedro se nekoná a studená voda jezírka mě ke koupání vůbec neláká. Ale to neplatí pro nás všechny. Někteří s koupelí neváhají. První do jezírka hupsne Martin. Snad proto, aby nám šel příkladem. Za ním se odváží i Alena s Radkou. Přeplavou malé jezírko jednou, pak dokonce podruhé. Já se zatím spíš jen tak rozhlížím. Obdivuju krásu té padající vody. Takový hezký vodopád člověk nevidí zase moc často. A taky fotím. Líba si zatím jen smáčí nožky, zkouší vodu, ale svléknout se do plavek taky odmítá. Voda po kolena, čili právě tak akorát pod její kalhoty, Líbě, jak se zdá, plně dostačuje. Všichni ti rozmáčení si ovšem koupel pod vodopádem moc a moc pochvalují. A pak už se hned, jakmile naši plavci uschnou, vydáváme na zpáteční cestu.