V Banaue máme něco přes hodinku volno. Využíváme ho k procházce a k nákupu několika dalších pohledů. Venku je mokro a kaluže, protože ještě před chvíli vydatně lilo. Ostatně sem tam spadne nějaká kapka i teď. Ale chodit se mi moc nechce. Svoje nožičky přece jen trochu cítím. Raději víc sedím, a to na hotelu můžu. Dokonce si tu lze objednat i polévku. Přijde mi docela k chuti, stejně jako Líbě. A ve dvanáct hodin už nám začnou rovnat naše velké zavazadlo na střechu již několikrát vyzkoušeného červeného jeepney. Pak se poskládáme dovnitř i my turisté a jede se!

Silnice je teď celá betonová, později místy asfaltová. Z Banaue jsme se vydali tentokrát do opačného směru. Ale i tady projíždíme Filipínskými Kordillerami, zatáčíme sem a tam mnohými serpentinami, a z oken vidíme stále si podobné strmé horské svahy. Ve vyšších nadmořských výškách, asi kolem 1500 metrů, už není tak divoké tropické rostlinstvo, jako kolem Banaue. Kopce jsou tu trochu víc holé a roste tu hodně borovic, což by mi stejně do tropů asi moc nesedělo. Zastavujeme na několika vyhlídkách. Někdo jen na cigaretu, někdo zase na focení. Ale jsou i jiné potřeby. Mě tady zaměstnává především fotografování. A to i když vidíme zas a zas rýžová políčka, jejichž fotografií už musím mít stovky. Stejně mi to nedá. Všude vypadají trochu jinak. Přestože v Banaue docela pršelo, tady po většinu cesty svítí sluníčko. Ale s deštěm tu problémy mají. A ne malé. Strmé svahy se na mnoha místech sesouvají, a my se musíme některým sesuvům vyhýbat. Na silnici často tvoří nepřehlédnutelnou hráz, většinou přes víc než polovinu vozovky.

Po chvíli za jednou ze zastávek nám něco provoní automobil. Bohužel dosti nelibou vůní. Připadá mi obdobná té, kterou jsem cítil ráno ze svých kalhot. Ale ty já už mám vyprané a na sobě dávno jiné. Ačkoli i tak nejprve podezřívám sám sebe, nakonec se ukáže, že nějaký kus lejna si na obuv opatřila Radka. Ale co, to se může přihodit každému. Mně kupříkladu dneska ráno. Ale co se už každému nestane, je to, že náš filipínský řidič zanedlouho zastavuje u potoka, a hbitě Radčinu botu jakýmsi kartáčkem ve vodě vydrhne. To je panečku servis! A Elvis, který jede na střeše ještě s jedním kámošem, to shůry komentuje náležitým českým slovíčkem: "Hovno!". Než však přijedeme do města, musí Elvis se střechy k nám dolů. Ve městě se prý na střeše jezdit nesmí. Ale ono se nejspíš na střeše jezdit nesmí na celých Filipínách. Ve městě jen větší pravděpodobnost potkat nějakého pedantického policistu.

Město, kam příjíždíme, se jmenuje Bontoc. Zastavujeme tady na širokém prostranství před místním etnografickým muzeem. Naproti muzeu je škola a některé malé děti mají vyučování právě tady venku před námi. Náš příjezd je pochopitelně vyruší. Všechna děcka si mohou vykroutit krky, jak se za nám otáčejí a paní učitelka se je marně pokouší přimět k té správné pozornosti. V muzeu vidíme nějaké figuríny s ukázkami oblečení, modely domorodých domků a především mnoho a mnoho fotografií. Některé, přestože i padesát let staré, jsou vskutku nádherné. Opravdu. Něco takového se ani žádným digitálem vyfotit nedá. Krása! Já tu ale fotografovat nesmím. Dvakrát to zkusím a už po mě jedou! Fotografie z muzea nás krom jiného nenechají na pochybách, že se pohybujeme po bývalém území lovců lebek. Ono to je vlastně pořád jejich území, jen už se tu lov lebek v dnešní době nepraktikuje. V dřívějších dobách však válečníci místních kmenů, aby si získali vážnost a sílu, museli ulovit a získat lebku některého ze svých nepřátel. Venkovní expozice muzea v Bontocu je pak něco jako miniaturní skanzen. Je tu několik nízkých stavení, místo pro shromáždění rady starších, domek sloužící jako oddělená ložnice pro mladá děvčata, a v neposlední řadě i do země zapuštěný chlívek s opravdovým čuníkem. Elvis vleze dovnitř, aby vylákal čuníka z temného chlívku ven na světlo. Venku ve škole před muzeem zatím vypukla přestávka. Můžeme tak chvíli pozorovat typické "řádění" a křik děcek, což mi připadá úplně stejné, jako asi kdekoli jinde na světě. Několik dětí si taky zkusím vyfotit. Některá děcka se nechtějí nechat vyfotit, jiná ale zase ano.

Pak už jedeme dál. Za Bontocem je pořádná silnice teprve ve výstavbě. Přesto se Elvis i jeho kámoš opětovně usadí na střechu. Asi se chtějí pořádně vytřást. Jejich hrdinství však tentokrát nemá dlouhého trvání a oba zanedlouho skončí u nás uvnitř jeepney. Do Sagady už to je nedaleko.

Sagada, která je prý oblíbeným horským městečkem, působí velice poklidně, až skoro ospale. Počet obyvatel Sagady se neodvažuji hádat. Informace se k tomu velice různí, ale bude to nejspíš někde mezi jedním a třemi tisíci. Vystupujeme u třípatrového hotýlku George Guest House. Hotýlků je ve městečku víc. A je tu někde i pošta, což jednoznačně svědčí o tom, že Sagada je opravdu mezi turisty populární a vyhledávané místo. Náš hotel vypadá mezi ostatními staveními ve městě nápadně dobře. Jenom ty schody do druhého patra jsou trochu úzké a moje poněkud unavené nohy mě s těžkým kufrem nechtějí nahoru vynést. Z toho až nejhořejšího patra hotýlku máme pak skvělý výhled na městečko a jeho domky, na hlavní ulici vedoucí přímo pod námi do centra Sagady, i na rýžové terasy nedaleko za městem.

Pro dnešek máme na programu už jen odpočinek, což docela vítám. V hotelové restauraci si dáme večeři. Nemám dnes zrovna šťastnou ruku. Moje vepřové je dosti tučné, asi z bůčku. Po jídle chceme ještě chvíli posedět. Ale většina z nás se brzy po večeři vytratila. Přece jen jsme měli dnes docela náročný den, zejména dopoledne, a všichni asi chtějí odpočívat v klidu svých pokojíků. My zbylí jsme si teď nechali kolovat jeden rum, což jsme brali jako příjemný šláftruňk na dobrou noc, a odebrali jsme se na lože taky. Na kytaru, kterou si i tady Elvis někde vypůjčil, tak tentokrát vůbec nedošlo. Brzy dnes nešla spát asi jen Iva, která se s Elvisem vypařila kamsi do víru zdejších nočních podniků. Ti dva si zřejmě padli do oka. Zdá se, že jsou spolu rádi, a že si to užívají. A Iva tak pro svojí diplomovou práci poznává nejen Filipíny, ale pro jistotu i Filipínce. Tak dobrou noc, mládeži! Ať jste ráno fit!