Začíná mě z té zpáteční cesty, z návratu nahoru, přepadat deprese. Nohy mě bolí už teď a to ještě Martin naznačuje, že zpátky půjdeme z vesničky nahoru jinam a taky o něco výš. A tak pomalu, pomaličku, sípu mezi políčky nejprve do oné vesnice s turistickým centrem. Pokud procházím mezi terasami napříč, čili víceméně po vrstevnici, ještě to jde. Ale jakmile se cesta stočí a je potřeba stoupat mezi terasami nahoru a po schodech, nemůžu ty své nohy nějak utáhnout. Stojí mě to hodně sil a taky se u toho patřičně potím a funím na celé kolo. Jsem rád, že Líba mi zatím moc dopředu neutíká. Často musím odpočívat, utírat zpocené čelo a jsem skoro poslední. Za mnou jde už jen Milena, která má s těmi schody podobné potíže, a naši "rýžovou" výpravu uzavírají Iva s Elvisem. Ti se dnes drží pořád spolu. Nenápadně se loudají vzadu za námi.

Stoupám pořád zpátky nahoru k vesnici a mezi zelenými políčky musím dávat dobrý pozor, abych neztratil rovnováhu. Asi na dvou místech by se mě sice pokusilo před pádem do rýže zadržet zábradlí podobné tomu, jaké jsem kolem rýžových teras viděl už včera. To zábradlí tvoří tenké kovové tyčky, mezi kterými je natažen ostnatý drát. Opravdu pikantní zábradlí. Ostnatý drát ale jiný účel nemá, o tom není pochyb. Stejně tak nelze pochybovat, že by takové zábradlí moje unavené padající tělíčko rozhodně před pádem do rýže nezachránilo. O to víc musím být ve střehu, protože kontakt s takovýmhle zábradlím při pádu by navíc hrozil i nepříjemným zraněním. Ještě že vzadu s Elvisem jdoucí Iva, která se zrovna plácá v rýžovém bahně, kam spadla, nešla právě kolem takového zábradlí. Asi uklouzla nebo nějak neopatrně šlápla. Teď Iva sedí v bahně rýžového políčka a diví se, jak se tam tak najednou ocitla. Ohlížím se dozadu. Ivě pochopitelně pomáhá z bláta Elvis. Snažil se prý na poslední chvíli Ivu zachránit, leč marně. I tak má Iva štěstí, že jí Elvis zrovna nesl batoh. Jinak by kromě Ivy skončilo v rejži i její zavazadlo.

Já jsem zrovna v obtížném a úzkém místě, kde jsou vratké kameny, kde se nemůžu bezpečně otočit a kde jdu s fotoaparátem pro jistotu schovaným v brašně. Škoda. Takováhle událost! Iva je v rejži a já to ani nemůžu vyfotografovat! A tak událost si do svého foťáku zaznamená jen Petra, která je kousek nade mnou na bezpečnějším místě, zatímco ostatní už jsou zase příliš daleko vepředu. Já Ivu vyfotím nakonec až ve vesničce u turistického centra, kde se všichni scházíme, abychom si dali krátkou chvíli odpočinku. Elvis tu Ivě, pochopitelně za doprovodu našich uštěpačných poznámek, oškrabuje ze zadnice rýžové bláto. A činí tak evidentně s chutí a pochopitelně k všeobecnému pobavení, protože málo platné, cizí neštěstí člověka vždycky potěší. Taky se přitom dozvíme ještě několik podrobností. Třeba to, že Elvis při záchraně naší Ivy ztratil v rýži botu a už ji v hlubokém blátě nenašel. Chodí tedy bos, což ovšem u zdejších vesničanů není zase tak nic neobvyklého. Elvis měl naštěstí jen takové jednoduché žabky, nebo tak něco. A kromě toho se třeba ještě dozvíme, že Elvis prý za Ivou pěkně opravoval, rovnal a znovu sázel rýžové rostlinky, aby vesničanům nevznikla příliš velká škoda.

Z vesničky pak už nejdeme zpátky stejnou cestou, tedy víceméně po vrstevnici mezi rýžovými terasami. Dáme se poněkud doleva, kde nás čeká prudké stoupání do vysokánského svahu. Jsou to schody, schody a zase schody a já si připadám, že nohy už snad ani nemám. Kroky nahoru už nevnímám, a svoje nohy cítím snad jedině svým nosem. Funím, funím a často se musím zastavovat. Milena, která jde teď se mnou, je na tom podobně. Říká, že jen doufá, že nahoře nebude nebeská brána, odkud nás svatý Petr vyžene zpátky dolů, do Pekla. A mě napadne, že by to taky mohlo být mnohem horší: "Představ si, že by nám svatý Petr řekl, že tohle je Očistec, a že to půjdeme ještě stokrát!", odpovídám Mileně, které nezbývá, než se mnou souhlasit. A tak šlapeme a šlapeme. Líba se drží kousek přede mnou. "Už bude konec?", ptám se. "Tak za tamtou zatáčkou?", nedá mi to za chvíli. "Ne!", slyším pořád stejnou odpověď, protože schody stále neberou konce. Ale protože všechno má nakonec někde svůj konec, dočkám se i já. I když strašně vysoko, končí také tyhle schody nahoře na silnici, kde nás už čeká náš jeepney. Navzdory tomu, že tady nahoře žádná nebeská brána není, můžu ten krpál, který od vodopádu měl kolem čtyř set výškových metrů, každopádně za Očistec považovat. Snad mi alespoň malá a nepatrná část mých hříchů bude lehce přegumována.

Při návratu na náš jeepney nepatrně zasvítí slunko a taky nepatrně sprchne. Tyhle terasy nebyly daleko a tak se do Sagady vracíme přibližně okolo jedné. Protože jsme téměř kolektivně chtěli odeslat nějaké pohledy, nechal nás Martin dovézt až k poště. To je na Filipínách jediná instituce, kde se dají koupit známky, se kterými teprve se dá udělat známým a kamarádům doma radost, když jim od nás přijde filipínský pozdrav. Na poště ovšem mají zavřeno. Otevírají až ve dvě odpoledne. Ale alespoň víme, kde to je, od hotelu to je jen asi 150 metrů. V hotelové restauraci si pak s Líbou dáme polévku a horkou čokoládu. Tu čokoládu jsem potřeboval daleko nejvíc! Líba pak odchází s ostatními děvčaty na poštu odeslat pohledy, zatímco já s pocitem, že už do schodů neudělám ani krok, se vyškrábu nahoru do našeho pokoje. Po schodech se pohybuju skoro po čtyřech a dokážu se nahoru dostat pravděpodobně jen díky oné předchozí porci čokolády. Ta mi přece jen dodala trochu energie, která mi předtím už povážlivě chyběla. Konečně jsem na svém pokoji a můžu se teď na půlhodinku natáhnout na postel. Ó, to je slast, taková obyčejná hotelová postel!

Ty kopce tady ve Filipínských Kordillerách jsou příšerné. Kdybych teď odjel domů a někdo se mě na Filipíny zeptal, stačilo by mi na odpověď jediné slovo s vykřičníkem: "Schody!". Filipíny jsou teď pro mě prostě země schodů. Nicméně tyhle hory, ve kterých rozhodně nezažíváme žádná vedra, jsou divoké a překrásné a rýžové terasy na nich v tisíci různých tvarech a podobách jsou fascinující a úžasné. Vidět něco takového každopádně stojí za to, aby člověk podstoupil nejednu namáhavou či krkolomnou cestu. Ta úchvatná políčka jsou pak dokonalou odměnou. Ani se přitom nesnažím pochopit, jak dokonalý tu musí být systém rozvodu vody, aby voda byla všude, na každém každičkém políčku, na každičké terase a aby jí navíc všude bylo právě tak akorát. Není divu, že tyhle terasy staré přes dva tisíce let, jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO, a že samotní Filipínci je někdy nazývají osmým divem světa. Než jsem tyhle terasy na vlastní oči spatřil, nedovedl jsem si něco takového vůbec představit. Filipínské rýžové terasy jsou vskutku ohromující. Nádherné!