Když jsem si kousnul do hrušky,
byla strašně kyselá.
A hned jsem dostal do držky,
že nekoušu zvesela.

Na stolku prázdná sklenice od vína,
ačkoli je brzo ráno, jsi už pryč.
Dávno už je pryč i tvoje nevina,
schválně jsi ve dveřích nechala můj klíč.

Prázdnou mám postel, tvoje já odešlo,
zbylo mi tu jen teplo těla tvého.
Víc tvojí lásky se sem už nevešlo
a nevidím na tom zhola nic zlého.

Prázdná je ráno ložnice bez tebe,
hořce mi chutná černá ranní káva.
Dnešní noc házím za hlavu, za sebe,
rozchod se prostě takhle někdy stává.

Moje vzpomínky krouží prázdným bytem,
v němž tvoje vůně nad kávou vítězí.
Nevím, proč pohrdla jsi mojím citem,
přemýšlím, dumám, v čem asi to vězí.

Prázdné je ráno i celá neděle,
snad bylo víno přespříliš laciné.
Nevolám, mobil jen držím zbaběle,
mám prázdno v hlavě, prázdno mám v duši mé.

Viděl jsem ve snu strašné piráty
oblečené v barevné brokáty,
jak svými špinavými pařáty
počítají své zlaté dukáty:
první, pátý, třicátý devátý...

Ráno když pak piráty věšeli,
jeden dukát našel jsem v posteli.
Věz, že kdo se s piráty přátelí,
toho garda nazítří zastřelí
hned jak šavlí kapitán zavelí.

Náhle ve snu nastává obrátka,
probouzí mě přístavní posádka,
i mne čeká za chvíli oprátka.
Tak končí má pirátská pohádka,
zlaťák zbude ti jako památka.

Malý notýsek brzy ti koupím,
do něho zkusím ti verše psát.
Do cechu básníků jednou vstoupím,
pozkoušel jsem se už tolikrát.

Vždyť slova jsou do duše zrcadlo,
možná v něm uvidíš lásku mou.
Napíšu, co právě mi napadlo,
jako když hodíš si korunou.

Do notýsku když píšu básničku,
chci abys mohla ji taky číst.
Tak prosím zkus si najít chviličku,
bude se ti líbit, jsem si jist.

Dva strážníci bezděky
spadli z mostu do řeky.
Radost mají všichni lotři,
že jsou ti dva celí mokří.

Když trhal proletář
trhací kalendář,
utrhl neděli
a byla legrace,
jak všichni hleděli,
že spěchal do práce.

Kolo štěstí točí se a točí,
na kohopak to štěstí asi skočí?
Vsadím se, ať je ze mě mrtvola,
jako pokaždé si sedne na vola.

Už nechci vidět dudlíky
jsem přece tááákhle veliký.
Na tvářích mám ruměnec
a nejsem žádný kojenec,
natožpak malé mimniko,
co nosívá v plínce hovínko.

Říkejte mi už batole,
pojedu brzy na kole.
Zmáknu domácí úkoly,
a zítra můžu do školy.
Utíká to jako voda,
dudlík byl krátká epizoda.

Celý den jen v práci sedí,
v každodenní všední šedi
na počítač tupě hledí.
Ne všichni to o něm vědí.

Klávesnice, černá káva,
jako magor, marná sláva,
myší kliká zleva zprava,
všechny z něho bolí hlava.

Vůbec tomu nerozumí,
předstírá však, že to umí.
Kdekdo nevěřícně čumí,
po skalinách bory šumí.

Vědomosti nemá žádné,
ale tvrdí, jak vše zvládne.
Mezi vámi má to snadné,
jednooký slepým vládne.

Já nejsem holt žádnej sportovec,
proto když mám vylézt na kopec,
kde rozhlížel se Čech praotec,
tak připustit musím nakonec,
že vypadám jako pitomec.

Sedí si hastrman u černé vodičky,
pro sebe šije tam červené botičky.
Okolo rostou tu stařičké vrbičky,
na které rozvěsil svázané pentličky
mající úžasné lákavé barvičky.
Kdopak se nachytá na jeho vějičky
tak jako rybičky
na jeho udičky,
když z vrby cinkají mámivé rolničky?

Na tyhle barevné a zrádné vábničky
chce vodník přivábit početné lidičky,
aby mu přinesli své lidské dušičky.
Dlouho už střádá si pro duše hrníčky,
na které přiklopí maličké pokličky.
Však za ně zaplatil veliké perličky!
Ze svojí mošničky
přidal dvě kuličky
a musel přikápnout tři vílí slzičky.

Hrnečky schová si do vodní světničky,
pěkně je rozvěsí tam mezi poličky.
Nohy si natáhne hned vedle cestičky,
pohlédne pod šosy na malé loužičky,
zamlsá puškvorec ze svojí lahvičky,
spokojen zabafá tabáku z fajčičky.
Tak pozor dětičky!
Držte se mamičky,
ať si vás hastrman nestáhne z lodičky.

Do důchodu už mám jenom kousíček.
Ačkoli možná jsem nebýval šereda,
už nejsem, dámy, žádný váš zajíček.
Svou holou hlavou připomínám skinheda,
Krakonoše zas plnovousem bílým.
Ach, dlouho už tomu, kdy byl jsem nezletilým.

Čas dávno mi vzal všechno moje mládí,
ten zrádný čas mi vzal úplně všechno snad.
Jiní proto dnes krásné holky svádí,
obdivují se půvabům všech jejich vnad.
Já obdivovat je sice můžu též,
ty však mladá a krásná už stejně nebudeš.

Sešlý jsem věkem i duchovně,
kam já se na tebe hrabu,
nedosáhnu tvojí úrovně.
Nemám na takovou babu,
co sedává v české sněmovně
a přemýšlí si tam o hovně.
A proto na tebe dlabu!

Babiš není žádným bohem,
když nevládne státním dluhem.
Chce poroučet všem a všemu
dluh furt stoupá na objemu.
Pán Babiš náš sebestředný,
podnikatel bezohledný.
Babiši Babiši,
jsi dobrý kocour na myši?

Maká chudák na sám doraz
však nebere vůbec v potaz
dvě třetiny nevoličů,
co ho zbavit chtělo klíčů
od kasy i od úřadu.
Copak vážně lidi kradu?
Babiši, Babiši,
tak proč nás nikdo neslyší?

Někdo neví, která bije,
hlavně, že chce do Unie.
Kdo ho volí, proč to dělá?
Babišova imidž skvělá
zblbnout může hlupáky,
co jsou krátký na ptáky.
Bureši, Babiši,
náš estébáku nejvyšší!

Zbloudily želvy v salátu,
což rozčílilo pantátu.
Natloukl želvám krunýře,
až na nich mají puchýře.

V mé pivní láhvi plave myš,
nejspíš měla v té láhvi skrýš.
Vlezla dovnitř v nesprávnou chvíli,
v pivovaru už to nezjistili.

Neschopen slov sotva hlesnu,
zírám na myš jako ve snu.
I když dávno není už živá,
stejně se nemůžu napít piva.

Roky letí, nestíhám,
život marně dobíhám.
Kdybych sednul na koně,
dobíhal by pak on mě.

Proč jen sis brala notorika,
co si pití neodvyká?
Díky té tvojí věčné péči
nechce se už nikde léčit.

Marně mu uzamykáš flašky,
na nervy brát musíš prášky
a nevíš, co je erotika.
Nejspíš se tě už netýká.

Netušíš, co si s tím máš počít,
s kým jiným chceš znovu začít.
Život ti mezi prsty teče,
zbav se toho povaleče!

Určitě už jsi to slyšel,
všechno že je jinak dneska.
Kdysi telegram by přišel,
dnes ti dojde esemeska.
Tenkrát byly kalkulačky
dnes počítač máš osobní,
chleba býval za tři kačky.
Však víš, už je to mnoho dní.

To jsi býval ještě mladý
a nesměl jsi za hranice.
Takových nás byly řady,
co zůstali v republice.
Kdo utekl přes oceán
třeba až do Austrálie,
není tolik poznamenán
a snadno si ruce myje.

Za soudruhů temno bylo,
strach dnes proto z tebe čiší,
aby se to nevrátilo.
Moc se dnes od tenkrát liší?
Divná tehdy byla doba,
jen málokdo jí rozuměl.
Všem zůstala zášť a zloba,
tys zbavit se jí neuměl.

Proto nechceš komunisty,
by národu poroučeli.
Každý je tak sebejistý,
jak by ryzí duši měli.
Faleš jim však táhne z huby,
zapomněli na minulost.
Nemáš už jich plné zuby?
Já mám těch lumpů taky dost!

Spadl můj robot do tůně,
dlouho jsem marně ho hledal.
Říkal, že vůbec nestůně,
na jeho řeči já nedal.

Robot je rozbitý zpola,
když zrezivěly mu šroubky
a jeho železná kola
ztratila některé zoubky.

Nechci ho hodit do strže,
musím mu vyměnit díly,
jinak si párkrát zavrže
a dojdou mu všechny síly.

Kdopak mi potom pomůže
z postele znovu na nohy,
když zrezlý robot nemůže
plnit své běžné úlohy?

Pak mě to náhle napadlo:
nového koupím robota!
Novější má on tykadlo,
kol tůní se tak nemotá.

A má na hlavě žárovku,
na cestu vždycky mu svítí.
Vím, že nebude za stovku,
však bez něj mám život v řiti.

Jako přesná matika,
které chybí logika,
je Babišova taktika,
jak ovládnout tuhle zemi.
A tak každá kritika
na tohohle cynika
nese svoje rizika,
v rozporu je s nadějemi.

Dívej se mu do očí!
Když je zrovna výročí,
Babiš zvolna vykročí,
divnou vládu na hrad nese.
Někoho tím vytočí,
píle prý se zúročí.
Nikdo mu na to neskočí,
že jak mraveneček v lese.

Je v tom jistá tragika,
když hradního komika
zpitého jak mužika
slyšíte pak večer žvanit.
Marná moje lyrika,
když proruská etnika
hrozí rukou z publika,
jak Zemana chtějí bránit.

Než se vítr otočí,
než pozvedneš obočí,
vstříc rudochům vyskočí
podivná to maškaráda.
Kdopak s touhle svoločí
konečně už zatočí,
než nás všechny zotročí
Babišova nová vláda?

Spadl mi do kanálu klíček
od mé spořící kasičky.
Teď aby mi půjčil strýček
na tvoje nové botičky.

Chci zpátky do Afriky zase,
zas obdivovat se té kráse,
vidět tam zuby krokodýla.
Ó, snadno bys mě přemluvila...

Když prostě miluješ Afriku,
třeba večeři u černochů,
tak za podvečerních pikniků
máš velký strach i z malých hrochů.
Pečlivě si vedeš svůj bloček,
jak sledoval jsi sloní stopu,
jak jsi objevil smečku koček,
vyfotil krásnou antilopu...

U vody spatříš vodušky,
zoborožce, koplíka, vlhy,
impalí maličké parůžky,
za deště válejí se mlhy.
V Africe nerostou jabloně,
jen baobaby a pryšce,
zato však uvidíš pakoně,
dobrou dáš šakalům, ne lišce!

Potěšen budeš z paviána,
z tarantule nebo z opice,
nadšený z barevného rána,
jaké poznáš jenom v Africe.
Když prvně uvidíš levharta,
když gepard zapřede hluboce,
jako bys tam našel Mozarta,
africkou hudbu a emoce...

Špatnou už z toho mám psychiku,
jak velmi postrádám Afriku.
Chci znovu zas tam za zvířátky
Chci zkrátka do Afriky zpátky...

Dneska večer v chladném chrámu
potkal jsem já mladou dámu.
Sukni měla strašně krátkou,
to šetřili nejspíš látkou.
Modlila se v lavici,
že chce býti brzy matkou,
proč to Bohu neříci?

Tak jsem tě vzal kolem ramen,
pak řekli jsme nahlas amen.
Vedu si tě domů k sobě,
dobře bude mně i tobě.
Když víno si nalejem,
uděláme i to robě
a trochu se zahřejem.

My oba jsme se narodili
nahatí do své postýlky,
přitom jsme vůbec nesmutnili
pro tričko ani trenýrky.

Proto nás vždycky pobavily
ty striptýzové večírky,
kde jsme se celí rozjařilí,
vysvlékli z každé košilky.

My oba jsme se narodili
na svět docela nahatí.
Jestli jsme koho urazili,
tak ať nám šaty zaplatí.

Chtěl bych ještě jednu ženu,
však takovou už neseženu.
Proto nežli skončím v truhle,
ponechám si jenom tuhle.
Než mi oči přijde stlačit,
tak mně bude muset stačit.

Už se mi lásko ztrácí z hlavy vlas,
jen těžko někdy vyraší mi zas.
Už mi špatně moje nohy slouží,
pokřivená záda děsně bolí.
Zvláštně se mý tělo bytem plouží,
jistě začnu chodit brzo s holí.
Venku neobejdu už ani louži,
pokud mi někdo jiný neposlouží.

Stáří je věru strašně divná věc,
vidíš to jasně, prostě spadla klec.
Jako želva kolem tebe kroužím,
neběhám už jako žádný srnec,
brzy se sám vůbec neobsloužím,
neunesu ani prázdný hrnec.
Avšak milovat tě, to stále toužím,
strašlivě se tím, lásko moje, soužím.

V divadle hledím na Othela,
jak škrtí svoji Desdemonu,
a napadá mě paralela.
Tak počkej, až dojdu domů...

Evropu kdo těžko kouše,
nechť pohledí na Milouše.
V Číně, v Rusku jsou mu drazí,
co na tom, že tam jsou vrazi,
zloději a podvodníci?
Neboj se to nahlas říci!

Milouš, ta hradní zombie,
moc rád se s nimi napije.
V Čechách teče becherovka,
v Číně saké, v Rusku vodka.
Že by zvedli Britům zisky,
nesnášejí skotskou whisky.

Opilí jsou i svou mocí.
Jak králové jednoocí
mezi spoustou slepých ptáků
dávají si do zobáku.
Co se děje? Svět se diví...
Kdypak všichni vystřízliví?