Na Silvestra
moje sestra
strašlivě se ožrala.
Jako prase
střískala se,
že se sotva hýbala.

Ségru tuhou
s naším sluhou
neseme do ložnice.
Krev vystříkla,
když se svlíkla,
propadáme panice.

Rána střelná
je smrtelná
uprostřed když srdce je.
Jedním rázem
letí na zem.
Když dopadne, nežije.

Kterej debil
ségru střelil
a kdopak má pistoli?
Hledám bratra,
začnem pátrat,
mohl to být kdokoli.

Vidím strýce,
jak za svícen
strká cosi velkého.
Je to finta
nebo flinta?
Či snad něco jiného?

Děda hladem
suši krade,
nepohrdne příborem.
Hleďme straku,
má ho v saku!
Civím na něj s odporem.

Ségry klíček
našel strýček
u pokoje nahoře.
Tam pistole
je na stole,
měla býti v komoře.

Dávej bacha,
říká brácha,
otisky z ní sejmeme.
S čímpak asi
se vytasí,
až se záhy sejdeme?

Je to jasné!
Brácha zhasne
a šeptem mi sděluje,
kdo jsou asi
ségry vrazi.
Co slyším, mě šokuje!

Já ji skolil,
zablábolil.
Lekci ji prý udělil!
Než by bratr
šel za katr,
radši se hned zastřelil.

Teď se zase
jako prase
budu muset opít sám.
Dva funusy
se mi hnusí
když na hřbitov klopýtám.

Hoří svíce
od prastrýce.
Kdo k funusu se připojí,
zří od táty
nápis zlatý:
Spočívejte v pokoji.

Než tu tryznu,
radši zmiznu
tam do dáli za hory.
I ve stanu
tam zůstanu,
co mi stačí úspory.

V cukuletu
"Mějte se tu!",
otáčím se od vrátek.
Ve světě si
žiju kdesi:
nevrátím se nazpátek!

Kopla mě do hlavy kobyla
a pravděpodobně mě zabila.
Nejspíš měla dosti upito,
ani jí nebolelo kopyto.

Hlava má po cestě se koulí
bezmocně do světa oči poulí.
Netuší hlava, kde má své tělo
a kde jí to tělo zapomnělo.

Dokoulela se na koleje
a hned viděla, že zle je, zle je!
Nevěděla chudák ani jak
rozmáznul ji po pražcích osobák.

Copak jsi člověče za případ?
Jak z tebe mohl se státi kat?
Proč stavíš už asi potisící
tu strašnou velikou šibenici?
Když strkáš hlavu do oprátky,
neexistuje cesta zpátky?
Čípak to hlava a proč je tady?
Je vrahem či dopustil se zrady?
Což nemáš pochyby o smyslu katů,
když oblékáš krvavě rudých šatů?

Má přemýšlet mistr popravčí?
Jdou na smrt, tys jim jen výpravčí.
Rychlé tvé zatáhnutí za madlo
pod nimi otevírá propadlo.
Krk jim pak utáhne tvoje smyčka,
červené šaty máš, ne však líčka.
Poprava pro tebe běžnou prací,
výčitky večer se v pití ztrácí.
Ač tvoje řemeslo zaplatí zlatem,
já nikdy bych nemohl stát se katem.

Zase už blíží se krutá zima,
ptáci odlétají k jihu.
Mrazivé dneska je ranní klima,
tak doma otvírám knihu.

Děsivý horor mou mysl zmáhá,
vždyť i mě chce někdo zabít!
Potokem krev teče, kdo zná vraha?
Musím si kořalku nalít.

Vyděšen k smrti začínám píti,
budu tak zakrátko v lihu.
Teprve lampa když nocí svítí,
zavírám tu hrůznou knihu.

Do rána nemůžu potom usnout,
psychiku nemám v pořádku.
Proč jsem jen četl tu knížku hnusnou?
Měl jsem si přečíst pohádku.

Samou láskou bych tě sežral,
však lepší bude bifteček.
Kdo by tebe třeba neznal,
ten padl by ti do léček.
Vařečkou ty světu vládneš
v kuchyni jen se otáčíš,
jako cukrkandl sládneš
a myslíš, že mě omráčíš.

Dočkám já se jednou jedu,
co nasypeš mi do jídla.
Poznat to včas nedovedu,
jen kdybys mě snad pobídla.
To by bylo podezřelý,
že v číši jed krysí mám
za trest, jak jsem vyhořelý,
jak dlouho si tě nevšímám.

Tak Milouš odjel nám do Číny,
našinec aby se věšel.
Zapomněl snad ruské zločiny,
s Putinem když se tam sešel?

Nikdo tu nadutost nechápe.
Že by zas ožral se dneska?
Copak se z ostudy vychrápe?
Vždyť jenom komouš mu tleská!

Hlavně, že dostal tam panáka,
rýžovou pálenku zkusil.
Vodka, ta taky ho přiláká,
vypít jí hodně už musil.

Pohleďte na toho křiváka.
Na hradě násosku máme,
ochlastu, lumpa a pijáka!
Proč rudý je tak, se ptáme.

Stařecký třes snad má na mozku,
dnes už se nevyzná v ničem.
Vzít na něj měli by rákosku
a ještě spráskat ho bičem!

Uprchlík zas prchá Evropou.
Kde skončí, to nikdo nezná.
Odevšad mnozí ho vykopou,
prchá tak od konce března.
Předlouhý však jejich seznam...

Někdo se nad ním i slituje,
jiní ho chtějí brát na hůl,
až se z nich nakonec vyklube
odporná jen banda vrahů.
Ve vládě nemají snahu...

Prchá nám Evropou uprchlík
zavřený k smrti se dusí.
A v Čechách kdejakej tajtrlík,
že se mu uprchlík hnusí.
Tu člověk něco říct musí...
Z takových mám kůži husí...

Někdo mě včera pověsil
na silné lano z konopí.
Ještě dneska jsem nevěřil,
že snad to někdo pochopí.

Teď vidím, všichni jsou rádi,
jak krásně se tady houpám.
Vstříc mému útlému mládí
má duše k nebi teď stoupá.

U brány nebeské tápe
duše má, kde jak zhřešila.
Přitom už docela chápe,
proč ty jsi mě pověsila.

Tys dala na půdu lano,
by ses mi tak pomstila
a včera už brzy ráno
docela ses mě zbavila.

A tak si visím a pláču,
smiřuju se se smrtí.
Čekám, že takovou káču
kdos jiný za mě uškrtí.

Jednou takhle brzy z rána
sedne na mě černá vrána,
Na hlavu dvakrát mi skočí,
vyklove mi obě oči.

Vášeň ve mně rychle zchladla.
Neuzřím už tvoje ňadra
ani malou pihu v klíně,
jako kvítek na pustině.

Černý je to pro mě čtvrtek,
jsem teď slepý jako krtek.
Když je všude jen tma tmoucí,
nechce mi dál srdce tlouci.

Myšlenky zlé mi dozrály,
chci skočit někde ze skály.
Však na cestu už nevidím,
jen jednookým závidím.

Vždy když jedu na služebku,
pokaždé mám z toho depku.
Ať už jedu busem, vlakem,
hnedle mívám problém s tlakem.

Pročpak vím to vždycky předem,
že to zase pozdě jede?
Lepší byly koněspřežky.
Příště půjdu radši pěšky.

Pěšky na služební cestu
půjdu já od města k městu
zdravě na čerstvém povětří
a za jízdné se ušetří!

Každou noc o tobě se mi zdává,
po hvězdách kdesi se touláš.
Pod nebem hlubokým měkká tráva,
seshora dolů jen mžouráš.

Marně tak tvých očí světlo hledám,
jediný pohled mi nedáš.
Z té trávy zraky své vzhůru zvedám
kde stále ve hvězdách létáš.

Jednou snad potkám tvé oči ve snu
tam v dálce světelných roků.
Do trávy nazpět pak mrtev klesnu,
jak z výšky tisíce kroků.

Koupáš se v rybníce,
cákáš jak hadice,
lidí jsou tisíce,
dlouhá řada.
Poté už vzápětí
stáváš se obětí,
vysoké napětí
dolů padá.

Voda hned se vaří,
všichni jsou bujaří,
než jasně zazáří,
náhle vzplanou.
Podobná olihni,
ohnivé bohyni,
škvaříš se ve výhni.
Nashledanou!

Král Karel pro nás postavil most,
však co postaví dnešní vládci?
Ti podobají se spíše zrádci,
žádný z nich mi k srdci nepřirost.

Král Karel v Evropě vážnost měl,
dnes Evropa je spíše k smíchu.
Z téhle Evropy bolest mám v břichu
jako kdybych týdny hladověl.

Naši vládu za nuly mají,
hradní pán Milouš: trapnost sama.
Nepřítelem je jim dalajláma,
avšak agresorům tleskají.

Každý mlčí, až špatně je mi.
Kdo vystupuje nesouhlasně?
Jiný Karel viděl by to jasně:
stále hloub ryjem držkou v zemi.

Včera jsem uslyšel o otrušíku,
dneska tě, lásko má, posílám k šípku.
Zítra ti připravím výlet do nebe,
pozítří budu už mít klid od tebe.

Včera jsem poprvé viděl Maryšu,
dneska verš poslední tobě napíšu.
Zítra ti do kafe trochu dám jedu,
pozítří v márnici složí tě k ledu.

Potkal jsem ji znenadání
jednou ráno za svítání
tak tichou, krásnou a záhadnou.
Teď už mě nic nezachrání,
myslím na ní bez přestání,
jen stěží mé city vychladnou.

Každé ráno schován v křoví,
můj pohled ten její loví.
Ona jen kolem mlčky kráčí,
na pozdrav mi neodpoví,
ani slova nevysloví,
jen zády ke mně se otáčí.

Jednou mi jistě odpoví
a řekne mi, že dávno ví,
že rozumí mému pohledu.
Já koupím pugét růžový
i náhrdelník perlový,
pak k oltáři si jí dovedu.

Něco hoří
na nádvoří,
zkoumají to inspektoři.
Hoří zrovna
provozovna,
tvoje nová střecha rovná.

Sám jsi škrtnul,
pak jsi zdrhnul.
Daleko jsi neuprchnul.
Když to chtěli,
hned tě měli.
Policisté jsou dnes skvělí.

Pojištění
žádné není,
tak jaképak obvinění.
Policie
chce prémie,
tohle ti však nepřišije.

Plech nehoří,
jak hovoří
odborníci ze zámoří.
Tak si střechu
po výslechu
postav zítra radši z plechu.

Z kanape vylítla pružina
a rovnou mojí milé do klína.
Péro má ona celé v klíně,
zaseknuté až ve vagíně.
Bolestí má milá jenom pláče,
na gauči už si nezaskáče.

Dneska však vůbec už nechápe
proč nechtěla nové mít kanape.
Gauč potrestal její lakotu
a já mám naprostou jistotu,
že cokoli nového budu chtít,
tak ráda mě nechá nakoupit.

Co k tomu jen dodat se může?
Trny má přec i nádherná růže.
Kdo z vás klapky z očí si sejme,
spatří v příběhu poselství zřejmé:
I když potkat tě může krutý trest,
vše špatné k něčemu dobré jest.