Angkor Wat, chrám chrámů. Tajemný, mnoha zvěstmi opředený a mnoha nej ověnčený klenot postavený dávnými khmerskými vládci. O jeho nádheře se skládají verše a pějí písně. Jeho proslulost a velikost daleko překračuje hranice celé jihovýchodní Asie. Kdo by nechtěl tuhle světoznámou a velkolepou kambodžskou stavbu vidět na vlastní oči? Já tedy rozhodně ano. A tak jednoho dne jsem se za velikostí Ankgor Watu skutečně vypravil. O téhle mojí cestě si teď můžete něco přečíst.

Informace, údaje a postřehy obsažené v následujícím textu čerpám především z vlastních zkušeností. A samozřejmě také z informací, kterých se nám dostalo během cesty, od místních lidí, od průvodců. Omluvte tedy prosím případné nepřesnosti v nabytých informacích. Nějaká fakta z jiných zdrojů se snažím používat spíše výjimečně. Ale i to je nutné, zejména u historických dat a souvislostí, která si prostě nedokážu všechna zapamatovat. A pravda je také, že některé doplňující, a přesto hodně zajímavé informace a skutečnosti, objevím až doma.

Dosti velký výběr fotografií z Thajska a Kambodže je umístěný na mých webových stránkách, stačí jen navštívit moje fotogalerie. Protože na cestu po Thajsku a Kambodži, uskutečněnou na přelomu února a března 2008, bezprostředně navázalo naše putování po Barmě, nevyhnu se zřejmě v následujícím textu tu a tam nějakému srovnávání. Nicméně o Barmě jsem napsal zcela samostatný poněkud delší cestopisný text nazvaný "Země chudá i plná zlata", který si na mých internetových stránkách rovněž můžete přečíst. V něm je také obsažena převážná většina informací společných pro obě části naší cesty. Možná se tedy na tento cestopis občas odkážu. A musím zmínit ještě jednu věc. Pro internetovou aplikaci Google Earth jsem připravil datový soubor z Thajska a Kambodže. Můžete si ho z mého webu stáhnout a následně se na počítači v aplikaci Google Earth podívat na místa i chrámy, o kterých bude dále řeč.

Po cestě do Peru a Bolívie v roce 2006 jsem mohl říct, že mě i Líbě ta cesta do exotických zemí učarovala. Nedlouho potom ani jeden z nás nepochyboval o tom, že je jen otázkou času a místa, kam pojedeme příště. A tak přišel na řadu proslulý kambodžský Angkor Wat a ostatní chrámy okolo. Samozřejmě jsem o nich už leccos četl a věděl, nějaké knížky a obrázky jsem viděl. A když jsem narazil při brouzdání po internetových zdrojích na nějaké informace vztahující se k tomuhle místu, moji touhu jet do Kambodže to jen a jen posilovalo. Angkor Wat, a koneckonců i celý chrámový komplex s okolními chrámy, se podobá Machu Picchu v tom, že jde o naprosto unikátní a neopakovatelné stavební dílo světového významu.

Z hledání v různých katalozích, zejména internetových, s kým, kudy a jak, vypadla nakonec jako nejzajímavější jedenatřicetidenní cesta s cestovní kanceláří Livingstone po třech zemích Indočíny, konkrétně po Thajsku, Kambodži, a Barmě. Byly to dvě přibližně patnáctidenní cesty, které se daly spojit tak, aby na sebe navazovaly. Právě ta druhá část, putování po pro nás tajemné a neznámé Barmě, byla nakonec rozhodující pro volbu celé cesty a cestovní kanceláře. A vůbec Barma po předcházejících politických nepokojích rozhodovala i tom, zda vůbec budeme moci někam jet a zda se naše cesta uskuteční.

Trochu víc podrobností, jak k téhle cestě došlo, a co jí přecházelo, najdete v úvodních kapitolách již zmíněného textu o Barmě, který jsem začal psát zcela fascinován touto zvláštní a téměř neznámou zemí. A tohle, tenhle text o Thajsku a Kambodži, vznikl tak, že jsem původně do cestopisu z Barmy začlenil dvě kapitoly. Jednu obecně o Thajsku i Kambodži, a druhou o Angkor Watu a dalších angkorských chrámech. Nicméně před dokončením celého textu o Barmě jsem se rozhodl, že ony dvě kapitoly odtamtud vyjmu a že vytvořím samostatný cestopisný text věnovaný Thajsku a Kambodži. A tak jsem již vytvořené odstavce rozdělil, doplnil, následně zcela zpřeházel, a rozvrhl jsem si nové kapitoly, které jsem dále dopracoval. Snažil jsem se přitom popsat některé zajímavosti a události přece jenom o něco podrobněji. A výsledek mého snažení teď právě čtete.

Tři země Indočínského poloostrova, které jsme na naší měsíc trvající cestě navštívili, představují tři zcela různé světy. Je to neuvěřitelná záležitost. Tři sousední země, a jsou tolik, tolik odlišné. A to nám někteří, co s námi cestovali a byli předtím v Laosu nebo ve Vietnamu, říkali, že tam je to zase něco úplně jiného.

Thajsko bylo první zemí, kam jsme přiletěli. Je to, zejména ve srovnání s Kambodžou a Barmou, veskrze bohatá a relativně vyspělá země. Thajsko nikdy nebylo ničí kolonií, thajské království si stále drželo svou nezávislost a samostatnost. Thajci jsou velmi hrdí na svou zemi i měnu, velice milují svého krále a zbožňují celou královskou rodinu.

Kambodžské království bylo druhou navštívenou zemí. Je bývalou francouzskou kolonií, kde se dnes běžně a všude dá platit dolarem. Kambodža je zemí, jejiž rozvoj byl zcela rozvrácen obdobím krutovlády Rudých Khmerů na konci sedmdesátých let dvacátého století. Zřejmě se ještě dlouho z tohoto období bude vzpamatovávat. Cítíte to na každém kroku. Kambodža je země mnohem a mnohem chudší, než Thajsko.

Barmu jsme navštívili nakonec, a byli jsme tam i nejdéle. Barma neboli Mynamar je bývalá součást velkého britského impéria. Kdysi platila za jednu z nejvíce prosperujících britských kolonií, dnes ovšem patří mezi deset nejchudších zemí světa. Obyvatelé Barmy jsou velice sužováni svým vojenským socialisticko-diktátorským režimem, který tam vládne. Ale Barma je na druhou stranu tak neobyčejně zvláštní a zajímavá země, plná překvapení i milých lidí, že jsem o ní napsal větší samostatný cestopisný text nazvaný "Země chudá i plná zlata". Zmiňoval jsem se o něm již na začátku v úvodní kapitole.

Následující text je tedy věnován většině procestovaných míst v Thajsku, zejména v jeho hlavním městě Bangkoku, dále pak cestě po Kambodži a hlavně a především návštěvě slavného a nádherného Angkor Watu a ostatních chrámů v angkorské oblasti. A samozřejmě taky mnohým zážitkům, ať už více či méně příjemným, které mne a mou ženu Líbu při návštěvě těchto dvou zemí provázely.

Do Bangkoku jsme letěli přes nizozemský Amsterdam. Odtamtud jsme pro mne trochu nečekaně přelétali až kolem pobaltských republik a nepříliš daleko od Moskvy. Normálně se zdá, že je to nějaká zbytečně delší cesta. Člověk se ale musí podívat na glóbus, na té kouli pak tenhle směr letu jako nějaká velká oklika vůbec nevypadá. Letiště v Bangkoku nás přivítalo hodně dlouhou procházkou k odbavovacím přepážkám a tamním obrovským davem čekajícím na vyřízení vstupních formalit. Vízum jsme v pase měli, ale čekali jsme na průchod pasovou kontrolou skoro celé dvě hodiny. Všechny cestující si tu při každé pasové kontrole fotografují, takže k všemožným podrobnostem, které jsme museli vyplnit už doma při žádosti o vízum, mají Thajci z našich příletů a odletů slušnou sbírku našich fotografií. A k tomu i výpis z našeho bankovního účtu se zůstatkem alespoň 30 tisíc, jak zněl jednoznačný požadavek rovněž při žádosti o vízum. Čekali jsme na odbavení tak dlouho, až jsem začal mít strach, jestli po takové době vůbec ještě někde najdeme naše zavazadla. A taky našeho průvodce Pepu, který nás tu měl čekat. Ale všechno nakonec dopadlo dobře. Pepa i zavazadla, všechno bylo na svém místě. Pepa na něm přešlapoval, zavazadla nikoli.

Veliké bangkokské mezinárodní nové letiště, otevřené v roce 2006, se dnes používá na všechny dálkové lety prakticky pro celý Indočínský poloostrov. Ale nebyla by to asi Asie, aby se záhy jeho otevření nezjistilo, že v celém tomhle obrovském komplexu není ani jediná sprcha. Já ji tady tedy nehledal, ale prý tu opravdu není.

Další prapodivnost bangkokského letiště, která se nás už dotýkala mnohem víc, nás čekala při příletu z Barmy. Thajci nám totiž nebyli schopni přeložit zavazadla na letadlo do Evropy. Museli jsme mít další vízum pro vstup do Thajska potřebné jenom na to, abychom si vyzvednutá zavazadla vzápětí odbavili k letu do Evropy. Neuvěřitelný bordel, který vás stojí necelou tisícovku za jinak zcela zbytečné vízum. V našem případě sice šlo na účet cestovky, ale to na věci nic nemění. Někdo to zaplatit musel a v posledku jsme to stejně byli zase my, kteří platíme cestovní kanceláři celou naší cestu. Vyplnění podrobného dotazníku tentokrát stačilo, výpisy z účtů tu už naštěstí nikdo nechtěl. Jak bychom je tady asi taky sehnali, že? Protože jsme ale měli víc než půl dne času do odletu, využili jsme někteří tohle vízum k ještě jednomu výletu do centra Bangkoku, tentokrát s Lukášem, naším průvodcem po Barmě.

Bangkok, hlavní město Thajska, je obrovské rušné a moderní velkoměsto se spoustou mrakodrapů. A samozřejmě se specifickými asijskými rysy. Žije v něm více než osm miliónů lidí mnoha národností, obývajících různé často si sobě nepodobné městské čtvrti a části. My jsme byli ubytováni v hezkém a příjemném hotelu Villa Cha-Cha prakticky v samém centru Bangkoku. Spali jsme tu první dvě noci naší cesty, a později ještě jednu noc před odletem do Barmy.

Pro zajímavost se musím ještě zmínit, že jsem někde na Internetu našel původní thajský a originální název Bangkoku. Celý zní takhle: "Krung Thep Maha Nakhon Amorn Rarranakosindra Mahindrayutthaya Mahadilokpop Noparattana Radchhani Buriom Udom Rachnivet Mahastan Amorn Pirmarn Avatarn Satit Sakatuttiya Vishnukarm Prasit". Hrůza co? Raději bych se učil nazpaměť celou Erbenovu Kytici, než tohle. Myslím, že ani samotní Thajci to nazpaměť neumí. Já thajsky neumím ani klápnout, ani jedno jediné slovíčko jsem se nenaučil. Tak berte následující překlad thajského jména Bangkoku s rezervou, protože ten překlad, neumíte-li thajsky, si samozřejmě musíte někde najít. Každý překlad do češtiny, který najdete, je maličko jiný, ale mohl by vypadat třeba takhle: "Město andělů, nádherné a nedobytné sídlo boha Indry, město velké a vznešené, v němž je uschováno devět skvostných drahokamů, město královské s velkolepými paláci a stavbami, město věčné, v němž sídlí bohové a kde má svůj domov bůh Krišna, město stvořené bohem Višnuem". Docela hezké, ne?

V době naší návštěvy Bangkoku drželi Thajci smutek, pohřbívali královu blízkou příbuznou. To tady v Thajsku trvá několik týdnů, ne-li přímo měsíců. Po tuto dobu je každý zemřelý člen královské rodiny vystaven v Královském paláci, kam se s ním chodí nekonečné zástupy Thajců rozloučit. Díky tomu byla pro nás část Královského paláce uzavřena. Z úředních budov byl přístupný jen trůnní sál, kde jsou oficiálně přijímány státní návštěvy. Thajci stály v dlouhatánské frontě za hlavní branou paláce, aby se mohli jít se zesnulou rozloučit. Mnoho chrámů a státních budov bylo potaženo smutečním bílým suknem. A to v celém hlavním městě Thajska, zejména však v blízkém okolí Královského paláce. Bylo to zvláštní. Bílá barva nemá pro nás není symbolem smutku.

Bangkokský Královský palác byl také prvním místem, které jsme v Bangkoku navštívili, nepočítám-li návštěvu Čínské čtvrti hned první večer po příletu. Komplex obehnaný téměř dvoukilometrovou zdí čítá více než stovku budov a dalších staveb. Je sem nepřípustný vstup v kraťasech nebo s obnaženými rameny. Obuv musí zakrývat paty, tedy žádné pantofle nebo něco takového. Splnění těchto podmínek je u vstupu přísně kontrolováno, snad nepřísněji, co se celé naší cesty po Asii týče. Na to doplatila Líba, přestože jsem ji hned ráno varoval, že tahle holá ramena jí neprojdou. Nedala na mě a tak ji hned u vchodu zastavili a musela si zajít vypůjčit vhodný oděv. Vyfasovala jakousi tyrkysově modrou košili, a musím říct, že v ní Líba vypadala dost kysele. V Královském paláci, kde se stálá fronta i k turistickým pokladnám, je k vidění ledacos zajímavého. Taky proto jeho návštěvu nevynechá snad žádný turista, který se v Bangkoku ocitne. Areál paláce slouží nejen jako královská rezidence, ale používá se rovněž jako sídlo některých státních úřadů.

Především je však bangkokský Královský palác významným chrámovým souborem, jemuž dominuje Chrám Smaragdového Buddhy uchovávající asi sedmdesáticentimetrovou sošku, velmi to ceněnou posvátnou relikvii. Tohohle Smaragdového Buddhu, nejvyhledávanější a nejposvátnější zpodobnění Buddhy v celém Thajsku, může oblékat jen samotný král. Buddha je převlékán podle ročního období a vystřídá tak během roku celkem tři oděvy. Letní, zimní a pro období dešťů. My jsme ho aktuálně viděli v zimním oblečení, prý ho už ale nebude mít dlouho. Za zmínku určitě ještě stojí, že tahle soška Smaragdového Buddhy není ze smaragdu, jak by snad napovídal její název, ale ze zeleného jadeitu. Některé prameny ale uvádějí jiný kámen: nefrit. Tak nevím. Já to nepoznám, neboť v nerostech se nevyznám. Šutrologie nikdy nebyla, a asi nikdy ani nebude, moje silná stránka. Jen jsem někde našel, že tyhle kameny se obecně hodně pletou, někteří je dokonce chybně považují za shodný nerost. K tomu jistě přispívá i to, že angličtina má pro oba nerosty jedno shodné slovíčko. A čínština prý taky.

V bangkokském Královském paláci najdete mnoho všelijakých mytických buddhistických staveb i bytostí, jako třeba ptačího vládce Garudu, či hadího krále Nágu. A samozřejmě i jeho rozkročenou opičí výsost Hanumana, který mi byl ze všech nejsympatičtější. Asi proto, že se nejvíce podobá lidem. Jedna z teras paláce je pak kolem dokola jednou velikou galerií, kde by se dala celé hodiny studovat a prohlížet thajská verze eposu Rámajána. V téhle bohatě zlatem zdobené malbě se vyskytoval bezpočet všelijakých vyobrazení všemožných postav a bohů buddhistického i předchozího hinduistického náboženství. Tady nám ještě zcela unikl hinduistický bůh Ganéša se sloní hlavou a čtyřmi pažemi, kterého jsme si později večer zakoupili na ulici blízko našeho hotelu krásně barevně vyvedeného na srolované umělé látce. Když nám ho okolojdoucí pouliční prodavač nabízel, hned jsme si ho představili, jak se bude vyjímat u nás doma na chodbě. Jak jsem se později dozvěděl, takový obraz v sobě nese neskutečně složitou symboliku. Jeden kel, sloní hlava, veliké uši, každá jeho ruka držící něco jiného, zakřivený chobot, každá noha složená jinak, to vše má nějaký svůj význam, každá taková maličkost něco symbolizuje, a představuje nějakou Ganéšovu vlastnost. Například čtyři paže představují symboly ega, svědomí, mysli a intelektu. Veliké uši zase odkazují na moudrost a schopnost naslouchat potřebným. A tak dále a tak dále...

Tady v Thajsku, v bangkokském Královském paláci, jsem také poprvé mohl vidět slavný Angkor Wat, kvůli kterému především se tahle cesta uskutečnila. Byl to však jenom model, i když ne nějak úplně maličký. Vznikl prý v době, kdy Kambodža byla pod thajskou nadvládou. Někde se tvrdí, že už tehdy byl Angkor Wat ztracen v džungli a nikdo o jeho současné poloze a podobě nic nevěděl. No nevím, ale taková podobnost jen těžko může být nějaká náhodná.

Kromě Královského paláce jsme v Bangkoku navštívili ještě několik dalších chrámů. Prvním z nich byl Wat Pho, nacházející se hned v sousedství Královského paláce. Je více známý pod názvem Chrám Ležícího Buddhy. Jedná se ale spíše o velice rozhlehlý klášter, který zabírá přibližně polovinu plochy Královského paláce. Ležící Buddha je pozlacený a socha je dlouhá necelých padesát metrů. Ta délka vám připadá snad ještě větší, pokud hledíte od jednoho konce Buddhy směrem k druhému. To je opravdu úctyhodná velikost, když se jedná o sochu. Ležící Buddha je těsně sevřený mezi stěnami do malého prostoru jinak velkého chrámu, který ale není o moc větší, než Buddha samotný. A tak daleko zajímavější, než Ležící, zvláštní snad právě jenom tou svou velikostí, mi připadaly právě klášterní prostory okolo Ležícího Buddhy. V areálu kláštera jsme viděli mnohé jiné překrásné stavby a pavilóny, nádherně barevné různě vysoké stúpy, jichž je tu snad skoro stovka. Nebo jsme také viděli celou galerii za sklem sedících zlacených či zlatých Buddhů, a ještě mnoho dalších soch, nádvoří, chrámů, paláců i dalších budov a staveb.

Aby těch chrámů nebylo málo, následoval Chrám ranních červánků, známý též jako Chrám svítání, thajským názvem Wat Arun. Leží také v sousedství Královského paláce, tam, kam dopadají první ranní sluneční paprsky. Ale musíte se k němu dostat přes řeku, v našem případě přes větrem dost rozbouřenou řeku. Nevelká lodice, do které jsme se museli naskládat, se s námi cestou všelijak kymácela. Ale ten kousek přes řeku na druhou stranu se to dalo vydržet. Prošli jsme pomalu chrámem a obdivovali zde barevné keramické či snad porcelánové mozaiky, jimiž je hlavní velká stúpa obložena odzdola až nahoru. A nejen ta. Podobně jsou na tom čtyři menší věže po stranách i další části celého chrámu. Údajně to mají být střepy čínského porcelánu, který sem dopravily čínské lodě používající je jako zátěž. Nakonec jsme vystoupali nahoru na stúpu na terasy podpírané podivnými démony s hrozivě vyhlížejícími a nelidsky rozšklebenými obličeji. Na první pohled byli všichni stejní, ale na ten druhý už ne. Každý z nich byl nějak jinak oblečen, jeho oděv měl jiné zdobení, které se lišilo od všech ostatních. Poprvé jsme se tu také setkali s neuvěřitelně strmými schody vedoucími nahoru na chrámovou stúpu. V tu chvíli to pro nás bylo velice překvapující a nečekané, ale později jsme se v Kambodži i v Barmě s podobně strmými schodišti setkali ještě mnohokrát. Musíte si na nich dávat hodně velký pozor, protože pád z takhle strmého schodiště by mohl být to poslední, co tu člověk zažije. Seshora, z horní terasy chrámu Wat Arun, byl výborný výhled nejen na řeku Chao Phraya, ale i na velkou část Bangkoku. Za řekou a několika nevysokými pobřežními budovami lze odtud zahlédnout střechy Královského paláce. V dálce na špinavě zamlženém obzoru se tyčily skleněné výškové budovy moderního Bangkoku, které odtud vypadaly jako malé poskládané krabičky nějaké stavebnice.

Z chrámu Wat Saket na Zlaté Hoře byl také překrásný výhled po okolní čtvrti i na bangkokské mrakodrapy v pozadí. Zlatá Hora není přirozený kopec. Je to umělá hora vzniklá snad sesuvem jakési starší stúpy postavené na nepevných základech. Nahoru vede něco málo přes tři sta schodů. Po jednom schodišti lze jít nahoru, po druhém se můžete zase dostat dolů. Kromě výhledu je nahoře uprostřed chrámu možno vidět centrální svatyni s jakousi zlatou sochou, podobající se trochu stúpě.

Několik dalších chrámů jsme pak viděli za jízdy, ať už po bangokských ulicích, nebo po kanálech kolem řeky Chao Phraya, po kterých jsme absolvovali asi hodinovou a rozhodně zajímavou projížďku. Ale nikde jinde jsme se už nezastavovali.

Do téhle uličky v centru Bangkoku, vlastně spíše ulice, nepříliš daleko od našeho hotelu Villa Cha-Cha, jsme se podívali vícekrát. Poprvé odpoledne na začátku naší cesty po příletu do Bangkoku, podruhé večer před odletem do Barmy, a potřetí na úplném konci po příletu z Barmy, kdy jsme měli ještě několik hodin času před odletem do Evropy. Možná, že ty tři postupné návštěvy téhle ulice zapřičinily to, jak se můj pohled na "bláznivou" ulici postupně měnil.

Ulice se thajsky jmenuje Khao San a bláznivá jsme ji začali říkat proto, že i jen pouhá procházka po ní je opravdový zážitek, zejména pro toho, kdo sem přijede poprvé. Atmosféra a živočišnost téhle prapodivně praštěné směsice všeho možného, co lze v téhle ulici najít, vás prostě dostane. A kdykoli budete nablízku, pocítíte silné nutkání skočit do jejích osidel třeba i po hlavě. Bangkokské paláce a chrámy vám stačí vidět jednou, ale sem se budete chtít vracet znovu a znovu. Je to ale zcela normální, neodvratné, a nemáte šanci s tím něco udělat. I když posléze dojdete k tomu, že to celé hraničí až se zvrhlostí. Past vymyšlená a stvořená přesně pro bílé turisty, jejichž tužbám, choutkám a potřebám, byť jakkoli podivným a zvráceným, je tu podřízeno absolutně všechno. A divíte se, hodně se divíte, a čím dál víc se divíte, že je něco takového vůbec možné.

Ke Khao San musíte připočítat i pár sousedních ulic, uliček a pasáží, ve kterých najdete i to, co si snad ani nedokážete představit. Ulici lemuje množství reklam překážejících jedna druhé, i krámků a stánků narvaných rozličným zbožím vytaženým až na chodník, leckdy až do vozovky. Za nimi a taky nad nimi je množství cestovních kanceláří, směnáren, i rádoby salónů. Ať už kadeřnické, masážní, tetovací nebo erotické, jsou většinou porůznu poschovávané ve všelijakých zákoutích průchodů nebo pasáží. Stejně, jako celá řada různých hospod, klubů a barů, jejichž přeřvaná, většinou dokonale vlezlá a mně odporná hudba se vám tlačí do uší z deseti míst najednou. Po ulici proudí nekonečné davy turistů, i pouličních prodavačů s vozíky, kteří hbitě zmizí v nejbližším průjezdu, jakmile kolem projíždí policejní hlídka. Prodávat na vozovce se tu nesmí! Jakmile ovšem policisté projedou a zmizí za nejbližším rohem, okolní pasáže a průjezdy se opět rozevřou a vyvrhnou svoje prodavače s vozíky a stolky zase zpět. Takže za dvě minuty je všechno zase zpátky přesně tak, jak to bylo předtím. Lidí je tu tolik, že se ani nedá moc fotit. Leda snad, kdybyste si chtěli udělat sbírku okolo procházejících triček nebo rozmazaných hlav.

Sem tam se mezi proudící turisty zamotá nějaká podivně teplákově krojovaná Thajka neurčitelného věku, prý z nějakých horských kmenů odkudsi ze severu. Ta vám hned za hlavou zakuňká na jakousi dutou dřevěnou žábu, kterou přetáhne po hřbetě kouskem dřívka. A přestože to podivné kuňkání slyšíte ze všech stran, když se z ničeho nic ozve mnohem hlasitěji za vaší hlavou, docela se vyděsíte. A to i přesto, že vaše svědomí je panensky čisté. Od té Thajky si kuňkavou žábu můžete koupit za pár drobných a doma s tím pak strašit třeba sousedy za plotem.

Ulice Khao San, jak jsem následně doma zjistil, má i svou vlastní internetovou stránku. Když jsem se na ní podíval, největší písmena na ní anglicky hlásala: Potřebuješ něco? Zavolej na Khao San Road!. A následují telefonní čísla a vlaječky pro přepnutí do několika jazyků, kterými se na na nich můžete domluvit. Myslím, že téhle reklamě, když lze zavolat na Khao San, cokoli potřebujete, můžete klidně věřit. Nepochyboval bych, že tady vaše přání dokážou splnit, ať je jakékoli.

Na téhle ulici máte fakt pocit, že tu seženete všechno. Všechno, na co si dokážete vzpomenout, i všechno, co by vás nenapadlo snad ani ve snu. A čím déle tu jste, tím víc se váš pocit mění v jistotu. Především tu seženete lákavý šunt všeho druhu. "Kvalitní značkové" oděvy, boty, hodinky, šperky, kabelky, prošpikované tu a tam i butiky místních umělců, všechno to lze koupit za pár šupů, stejně jako evidentně padělaná CD i DVD, taky téměř jakákoli si vymyslíte. A samozřejmě tu můžete koupit i různé suvenýry, korálky, sošky, obrázky, a spoustu dalšího zboží, které si normálně člověk ani nedovede představit, a u něhož upřímně žasnete, že se vůbec něco takového dá vymyslet a prodávat.

Musíte ovšem počítat s tím, že cokoli tu koupíte, je nepravé a falešné jako třináctikoruna. V napodobování a padělání značkového i neznačkového čehokoli jsou, jak se zdá, Thajci naprostí mistři. Na ulici Khao San se můžete potkat i s hlavními veliteli těchto falzifikátorů, s jejich vrchními padělatelskou elitou. A každý z nich je zřejmě mistrem nad mistry. Takového krále padělatelů poznáte snadno. Ten na rozdíl od ostatních na svém malém stolečku nic nápadného nenabízí. Je ovšem schopen za pár hodin vyrobit různé průkazy a legitimace, Stačí mu k tomu, abyste si dodali potřebné fotografie. A zítra, v jednodušších případech i za několik hodin, už můžete žasnout nad dokonalostí příslušného padělku. Hodně populární tu jsou různé novinářské průkazy umožňující jejich nositelům vstup tam, kam by se jinak nedostali, nebo studentské průkazy ISIC, jimiž se tady někteří jedinci vybavují i na několik let dopředu. Na nějakých pár stokorun vás to sice přijde, ale na různých slevách se to asi může vyplatit, i když je to zřejmě poněkud ilegální. Tady v Asii ovšem nikde žádnou slevu jako studentík nedostanete. Tady vám na ISIC nikdo nesleví ani "ň", neboť dobře vědí, jak snadné je tu tyhle průkazky získat. Na průkazku si pak můžete vymyslet absolutně všechno. Určit si můžete rok platnosti a studia, samozřejmě i falešné nebo vaše pravé jméno, a můžete být studentem jakékoli školy. Třeba Michiganské univerzity nebo Moskevského tělovýchovného institutu. A pokud máte fotky třeba i svých kolegů, můžete jim tu nechat vyrobit takové průkazy třeba pro celou fabriku.

Pokud ovšem mistra padělků požádáte o katalog, zjistíte, že můžete mít, samozřejmě za příslušně vyšší obnos, i spoustu dalších průkazů. Amerických, evropských i z dalších částí světa. Když tím zalistujete, už vás ani nepřekvapí, že tu najdete českou občanku, český řidičák, pilotní průkaz a podobně. Krom toho se můžete stát policistou kdekoli v Evropě, a samozřejmě taky řidičem, pilotem, občanem, nebo příslušníkem kdejakého klubu či spolku. Výběr je opravdu nepředstavitelný. A z celého světa. Tyhle průkazy už v mnoha případech jsou ilegální hodně. Já jsem tu nic takového neřešil, žádnou průkazku jsem si tu vyrábět nenechal. Jako student už pravděpodobně několik let nevypadám, mezi novináře, které nějak nemusím, se plést nechci. Jako policistu by mě přizabil první zločinec, kterému bych se připletl do cesty, jako řidič bych se zabil sám na prvním rohu, protože řidič nejsem. A jako pilot bych se zabil taky sám, a to pravděpodobně katapultáží spáchanou omylem ještě na zemi. Jediné, co mě jakožto fanouška Akt X lákalo, že bych si nechal sobě a Líbě vyrobit průkazky FBI s našimi fotografiemi na jména Fox Mulder a Dana Scully. To by byla paráda! To by přece ilegální být nemohlo, nebo ano? Jenže poprvé na Khao San jsme ještě nevěděli, jestli nebudeme naše fotografie, které jsme sebou měli, potřebovat v Kambodži na vízum a na vstupenku do angkorských chrámů, a při dalších návštěvách ulice Khao San už zase nebylo dost času. Takovéhle suvenýry by se mi opravdu líbily. A to i přesto, že jeden průkaz FBI by přišel na víc než tisícovku, i přesto, že Líba by ji raději utratila o kus dál za nějakou sukýnku, halenku, či nějaký podobný hadřík.

Co se nákupu hadříků v ulici Khao San týče, nevyberete-li si přímo v nějakém stánku či krámku, můžete si tu nechat i něco ušít. Místní krejčíci jsou vám taktéž k dispozici. Netrvá jim to ani moc dlouho. Líbě se málem stalo, že si tu něco nechala spíchnout, nicméně ty dvě hodinky do našeho odjezdu byly i pro tohohle hbitého krejčíka přece jenom trochu málo. Stálo by to taky jen zlomek ceny, co doma, možná proto, že jak se zdálo, tihle krejčí nebyli Thajci. Všichni byli Indové. Určitě alespoň ten, co my jsme se s nim domlouvali, ale i ti ostatní mu byli podobní, jako by to byli jeho bráchové.

Ani o občerstvení není na ulici Khao San nouze. Stánkařů nabízejících něco takového je tu bezpočet. Můžete si dát prakticky cokoliv. Zmrzlinu, grilované masové jehly, pražené nudle, rozličnou zeleninu, všechny možné druhy ovoce, sladké placky, zeleninové a masové rolky, všelijaké cukrovinky, i jakési klobásky. Na co máte chuť. Takže ani při delší procházce ulicí Khao San nikdo hlady trpět nemusí.

Večer s blížící se tmou ryk ulice Khao San nabývá na intenzitě, ulice ožívá stále větším hlukem a ruchem, což nás už tolik neláká. Začíná to vypadat, že za chvíli tu k divoce nalakovaným nehtům, k náušnici do nosu, dredům okolo celé hlavy či potetovanému čemukoli, přibudou za chvíli ještě děvky, drogy, bandy ožralých výrostků, i vzájemně do sebe zamotané páry hledající nejbližší špinavé zákoutí pro ukojení svého chtíče. A hlavně poteče ještě spousta chlastu, který leckterým nadrženým a opilým mladíkům způsobí to, že skutečné pohlaví ladyboye, navoněného thajského chlapečka upraveného jako překrásná slečinka a hezčího než všechny holky, které za celý den viděl, rozpoznají až někde na hotelu. A dost možná, že ani tam ne. A tak už raději ulici Khao San opusťme.

Nevím, jak jsou na tom thajští školáci, co pro ně znamená pětka, ale podle našich škol bych já dal Thajcům z chování pětku. Nebo alespoň čtyřku s vykřičníkem. A to i přesto, že vím, že nehorší známka z chování je u nás trojka. Někdo může namítat, že zevšeobecňuju, že házím všechny Thajce do jednoho pytle. Bude mít pravdu. Určitě nejsou a nemohou být všichni Thajci stejní. Nicméně negativních zážitků jsem za tu krátkou dobu strávenou v Thajsku zaznamenal do pomyslného notýsku své paměti docela dost. Už jsem se zmiňoval o letištním šlendriánu s překládáním zavazadel, i tom, jak se postupně promění váš pohled na bangkokskou "bláznivou" ulici Khao San. Ale to jen pro začátek. Jsou ještě i mnohé další.

Začnu tím, čím předchozí kapitola končila. S jejím koncem souvisí následující otázka: Co ještě nemůžete, když už jste v Bangkoku, vynechat? Pochopitelně to je návštěva hampejzu, neboli bordelu. Náš průvodce Pepa samozřejmě také zajistil, kdesi uprostřed Čínské čtvrti, návštěvu jakési bordelové show. Nemuseli jsme tu platit žádné vstupné. Jen stačilo, abychom si uvnitř objednali pivo. Bylo přibližně stejně drahé, jako když si ho dáte v Praze na Ruzyni. Tahle show možná thajských, možná čínských, a možná že i úplně jiných prostitutek, to rozhodně není něco, co bych chtěl někdy navštívit podruhé. Přišlo mi to celé takové nějaké divně ujeté, spíše hodně trapné, a působilo to na mě dost hnusně až odporně. Radši jsem si dal ještě jedno pivo, abych to nějak spláchnul. Pepa se jen potutelně usmíval a po očku nás pozoroval, co my na to. Copak on. On je na to zvyklý, určitě tady není poprvé. Nebudu rozhodně zabíhat do žádných nechutných podrobností a perverzností, které nemálo z nás opravdu docela překvapily. Pepovi se nijak nedivím, za chvíli jsem totiž skončil podobně. Spíš než tu show jsem taky pozoroval okolní návštěvnictvo, jak se kdo na ten hnus tváří. Řekl bych, že to bylo o dost zajímavější. Já osobně nechápu lidi, kterým se podobná show líbí. Asi bych si začal připadat jako nějakej úchyl, kdyby se mi to bylo bývalo zalíbilo. Vidět se to ale asi jednou musí, aby člověk vůbec věděl, o čem to vlastně je. Samozřejmě se tam nesmělo fotografovat. A i když jinak holky fotím všude docela rád, tady bych určitě ani nechtěl. Ani bych to nemohl dát na Internet, protože tam neumím zakázat mládeži přístup. A někdo by mě taky určitě obvinil s šíření pornografie. Kromě toho naprostá většina zdejších holek ani nebyla hezká. Ba právě naopak. Asi to jenom potvrzuje fakt, co se o Thajsku tvrdí. Že totiž v Thajsku hezká ženská je zaručeně chlap. A v porovnání s těmihle prostitutkami jsou ladyboyové, jak se jim tady říká, fakt hezký holky. To mi věřte!

Ale Thajci ve mně dokázali zanechat i další silně negativní zážitky. To, že přímo pode mnou na thajské silnici upadlo vcelku dost nové toyotě kolo, to patřilo k maličkostem, k přehlédnutelným drobnostem. A to si dovoluji tvrdit i přesto, že jsme na náhradní dopravu čekali přibližně tři hodiny. Ještě štěstí, že se kolo porouchalo zrovna u nějaké restaurace, kde jsme se mohli posadit, dát si něco k pití nebo k jídlu, a taky si dojít ulevit na toaletu. Ale za tři hodiny už asi i Pepovi došla, jinak všudypřítomná, dobrá nálada. Musel se prý hodně rozčílit, aby se Thajci konečně začali trochu smekat. Pepa jel totiž napřed v druhém neporouchaném mikrobusu, a ten pak na nás nedaleko od hranic čekal. A Pepa při tom čekání už tři hodiny nevěděl, kde jsme a co s námi vlastně je.

Poněkud horší ale už bylo, když nás Thajci později při přejezdu přes kambodžskou hranici poskládali ještě s dalšími vykulenými turisty, na něco podobného zcela jistě nepřipravenými, do podivného a otřískaného starého náklaďáku se dvěma lavicemi a pomačkanou plechovou střechou. Opravdu jsem nepochopil, kde tenhleten příšerný vrak vyhrabali, a proč jím musí vozit turisty na odbavení k pohraničnímu úřadu a nedovolí jim, aby se k němu mohli dopravit těmi auty, ve kterých ke kambodžské hranici přijeli. Náklaďák byl přeplněný. Mačkali jsme se v něm, jako v nějaké tramvaji za dopravní špičky. Batohy jsme museli poskládat do několika vrstev mezi sebe. Ti, co neměli tolik štěstí, aby urvali místo k sezení na tvrdé lavici, sebou pak mlátili při té kymácivé jízdě do zavazadel a zavazadla zase mlátila do nich. Přešlapovat přitom museli z místa na místo, nevěda, na čem zrovna stojí, zda na své noze, nebo na cizí, či někomu patou nedrtí v některém se zavazadel draze nakoupený suvenýr. A ty sedící zase třískalo do zad železné zábradlí tohohle úžasně "příjemného" thajského příhraničního "autobusu". Myslím, že si tu všech skoro čtyřicet lidí muselo připadat jako dobytek, když ho vezou na porážku. Nebo možná jako když Thajci pořádají transport do jakéhosi sběrného tábora. Ale zatím nás vezli nějakých pár kilometrů na kambodžskou hranici, ke svému vlastnímu pohraničnímu úřadu pasové a celní kontroly. No co, milý turisto. Opouštíš Thajsko, tak co s tebou? Tak jen si to pěkně užij! A já na to opáčím, že země, která se chce pokládat za vyspělou, by takhle s turisty zacházet rozhodně neměla. Takhle ne! Turisti dobytek nejsou! Nebo alespoň někteří ne.

Taky nepokládám za úplně normální, že při návratu z Kambodže pro nás Thajci přijeli s nedostatečným počtem míst v autech, přestože dobře věděli, kolik nás bude. Průvodce Pepa tak musel najít dobrovolníka, který bude spolu s ním absolvovat víc než hodinovou cestu v otevřené nákladní korbě. I to si dovolím pokládat za drobnost, za menší lapálii, s jakou je nutno na podobné cestě počítat. Možná ale, že mi to jako drobnost připadá jen proto, že jsem oním dobrovolníkem nemusel být já. Co je vám pak platné, že Thajsko má kromě nového a obrovského bangkokského letiště vybudovanou i výbornou a kvalitní silniční síť? Ta je zcela srovnatelná s evropskými zeměmi, a možná jsou tu silnice i kvalitnější, než u nás. A ve srovnání s ostatními zeměmi, Kambodžou i Barmou, zvlášť při našem způsobu cestování po silnicích, je to naprosto nepřehlédnutelný rozdíl.

Snad úplně nejhorší zážitky nás ovšem čekaly až na konci naší cesty, až po návratu z Kambodže, na ostrově Koh Chang. O našem pobytu na Koh Changu bude podrobněji pojednávat následující kapitola. Teď se prozatím omezím jen na jednoduché konstatování, že jsme se tu setkali s bohapustým okrádáním turistů v restauraci a s neuvěřitelně bezcitným tlučením slonů. S podobnou hnusárnou, ani s žádným okrádáním, jsme se jinde, ani v Kambodži, ani později v Barmě, už nesetkali. Tam všude byli naopak lidé milí, ohleduplní, usměvaví, a k turistům velmi vstřícní. O Thajcích tohle prostě říct nemůžu. Tahle země má turistů asi už příliš, a vůbec si jich tu neváží. Narozdíl od Barmy, kde je tomu právě naopak. V Barmě jsem se všude cítil jako vítaný pan Turista. Turista s velkým "T" je v tomto případě správně. V Thajsku jsem si naopak často připadal jako někdo méněcenný, případně jako kus dobytka. Thajsko se tak pro mě stalo zemí, kterou už asi nikdy nebudu mít chuť navštívit. Nejvýše snad jako přestupní letiště, když poletím do Asie jinam. A to přesto, že Thajsko má mnoho jistě zajímavých a krásných míst, které může svým návštěvníkům ukázat. Myslím, že takovéhle Thajsko mi jedenkrát rozhodně stačilo.

Na ostrov Koh Chang jsme se dopravili po návratu z Kambodže, a měli jsme tu užívat moře a koupání. Na programu před návratem do Bangkoku a cestou do Barmy byla teď na řadě třídenní relaxace. Ostrov Koh Chang se nachází na východě Thajského zálivu, přibližně čtyřicet kilometrů od kambodžských hranic. Ubytování jsme tu byli v příjemném resortu s názvem Paradise v potěšitelně prostorných a útulných dvoulůžkových chatkách či bungalovech. První dva dny tu kromě nás nebyl vůbec nikdo, pak přišel víkend a pár dalších lidí se tu objevilo. Nicméně i tak tu bylo více než poloprázdno, protože zdejší sezóna touhle dobou už končí. I ostatní resorty a okolní pláže většinou zely prázdnotou. V areálu resortu byl turistům k dipozici také bazén se sprchou, restaurace, velká travnatá plocha, spousta květin a zeleně, u moře široká oblázková pláž ráno zastíněná několika stromy a palmami. Pláž tedy neměla žádný písek, jen kamínky a oblázky. Normálně by mi to nevadilo. Naopak, já nemám příliš rád všudezalézající jemný plážový písek. Ale tady bych byl býval raději. Na břehu by mi kameny tolik nevadily, ale po stejných oblázcích nepohodlné velikosti se muselo do i vody. Takže přístup do moře nebyl nic moc. Hodně to po těch větších oblých kamenech klouzalo, a člověk si musel dávat dost veliký pozor, aby se tu nakonec ještě nepotloukl. Vstup do moře jinak nebyl příliš prudký, a byl tím pádem dost dlouhý. Zejména vzhledem k onomu klouzavému kamenitému terénu. Musím se přiznat, že za takových okolností se mi ani mockrát do moře nechtělo. Nebylo to zrovna příjemné. Ale pokud jsem tam už vlezl, moře i pokoupání bylo fajn. A pak se mi zase po těch kamenech vůbec nechtělo z vody ven.

Při pohledu od pláže, od bazénu, nebo i z procházky po okolí našeho resortu, mi Koh Chang připadal, jako bych takovýhle ostrov už znal. Typický tropický ostrov, kde vidíte několik špičatých a nevysokých vrcholků porostlých souvislým kobercem bujné tropické vegetace. Ta hustá džungle se pak svažuje dolů k moři, kde místy přechází v palmové háje přerušené silnicí a četnými stavbami ubytovacích komplexů pro turisty. Výhled směrem do vnitrozemí nabízel zkrátka přesně to, co jsem si vždycky představoval, jak asi takový tropický ostrov vypadá. A když se pak koupete za krásného slunečného počasí ať už v moři nebo třeba i v bazénu, a za vámi se ty temně zelené vrcholky cudně přiodívají do obláčků zdejší tropické vlhkosti, máte pocit, že to prostě nemá chybu. Zapomenete na chvíli na všechny starosti, všechno nepříjemné hodíte za hlavu. Je to nádherná pohoda a připadáte si jako v ráji. Nevím ale, jestli zrovna kvůli tomu se náš resort jmenuje Paradise.

Bohužel ne všechno tu bylo tak idylické. Na Koh Changu jsme zažili i hodně nepříjemnou zkušenost. V jedné restauraci nám všem účtovali objednané kuře dvakrát s tím, že to byla dvojnásobná porce. Šlo o okaté a bezuzdné obírání nás turistů za každou cenu, protože předložená porce vypadala přesně stejně, jako ta, co si někteří dali už i den předtím jako normální. Navíc to bylo v restauraci, kde jsme večer předtím nechali dost velkou útratu, když jsme tam rozjeli veselý český mejdan. Ten nám ovšem Thajci druhý den jaksepatří osolili. Celý ten veselý večer nám druhý den obrátili naruby. Svým účtováním, které nemohu nazvat jinak, než zlodějským a vyděračským, nás naprosto jednoznačně naštvali. Odcházeli jsme nakonec odtamtud velice rozladění a znechucení. A tohle považuju vůči nám asi za tu nejčernější a nejjedovatější kaňku, jakou mi Thajci otrávili pobyt v jejich asijské zemi.

Ten večer předtím jsme se v té restauraci někteří opravdu docela rozjeli. Byl to hned první večer našeho zdejšího pobytu, kdy bylo před námi pár dní volna, odpočívání a víceméně sladkého nicnedělání. Všechno se to začalo tak nějak samozřejmě a zcela spontánně. K dobré naší náladě ten večer přispěla i thajská folkařka, hrajíc celkem dobře Dylana, Baezovou, i další dobrou a poslouchatelnou muziku, více než příjemnou k večernímu posezení u pivka. Když jsem ji posléze vyzval k nějakému tomu tanečku, celá hospoda se šla podívat, co se to tu děje. A já zjistil, že ona je strašlivě stydlivá. Až neskutečně. Stydlivější holku jsem snad v životě nepotkal. A pak přišel Pepa se svou troškou do mlýna. On kromě Kambodže také a hlavně průvodcuje Afriku. Podle všeho tam jezdí i mnohem raději, a tak se domluvil s Radkem na následující kulišárně: Někde za hospodou si "oblékli" africká roucha z pár větších listů, omotali se pro jistotu ještě nějakými bambusovými tyčemi, a začali pak divoce křepčit v afrických rytmech na parketu i kolem celé hospody. To už v hospodě nejen koukali, co že se to děje, ale skoro jim už vypadávaly oči z důlků a balancovaly jim na vrchu hlavy. A k tomu všemu si pak ještě některé z přítomných dam vybraly Jirku, a jaly se oblékat ho jako římského Cézara, aby mu mohly líbat lem roucha (nebo mám psát "lemroucha" ?). Zdálo se, že Jirka by si, a dokonce s úsměvem, nechal od ženských líbit téměř cokoli. Moc mu vyhovovalo, jak byl najednou mezi ženskými středem pozornosti. Ani si nějak nepamatuju, kolik piva jsem ten večer vypil. Ale takoví poněkud veselejší jsme byli asi všichni, co jsme tam zašli. Myslím, že nakonec bylo moc dobře, když jsme to do našeho resortu měli jen pár metrů.

Na Koh Changu nás ovšem čekal ještě jeden nepříjemný a velice nechutný zážitek. Někteří z nás se chtěli svézt na slonech, a věděli jsme, že se tu vyjížďky na slonech do džungle pořádají. Průvodce Pepa nás sice varoval, a radil nám, ať si to rozmyslíme. A zřejmě věděl proč. Nicméně když jsme trvali na svém, pomohl nám ve spolupráci s personálem restaurace našeho resortu projížďku na slonech objednat. A ta vyjížďka nám pak dokázala zkazit náladu prakticky na celý den. Ne že by na takovém sloním výletu bylo něco špatného. Na koni se také běžně jezdí, a nikomu to nepřijde zvláštní. Ale naprostý hnus v nás vzbudilo to, když uprostřed vyjížďky při zastávce v džungli Koh Changu Thajci jedno zvíře zbili. Naštěstí ne před našimi zraky, ale i tak to bylo odporné. A tloukli ho jenom proto, abychom my slyšeli, jak řve. Třikrát fuj takovým praktikám! Jako by nestačilo, že slony museli pobízet ranami do hlavy pomocí jakýchsi železných háků či motyček. Tady bych mluvil o štěstí, že já s Líbou jsme vyfasovali slona, který byl hodný a velice poslušný, takže ho náš pohůnek skoro netloukl. A taky náš slon byl jediný, který se se svým vůdcem koupal v pralesním jezírku, ke kterému jsme došli. Možná to bylo za odměnu. My s Líbou jsme se svému slonovi také na konci vyjížďky odměnili. Dalo se tu pro něho koupit několik ananasů. Líba mu je podala pěkně z ruky do ruky, totiž z ruky do chobotu. Zdálo se, že náš hodný slon je spokojený a že si docela pochutnal. Určitě to bylo výživnější, než ten kus větve, co si někde našel a žvýkal ho cestou džunglí bez ohledu na to, že nás má na hřbetě.

Na Koh Changu si také většina z nás vyzkoušela pověstné thajské masáže. Přece nevyzkoušet v Thajsku masáže, to by bylo jako ve Finsku nevyzkoušet saunu! A tak jsem se přidal i já a masáže si objednal taky. Moc se mi to toho ale nechtělo, pořád jsem to odkládal, a nakonec jsem to nechal až na poslední den. A věděl jsem, proč se mi toho nechce. Přišlo mi to spíš jako nějaké mučení, a nijak mě to neoslovilo. Rozhodně to nemůžu pokládat za příjemný zážitek. Jednou bylo víc než dost. Ani jsem se přitom nestačil divit, co všechno ta Thajka se mnou provádí. Ze dvou přítomných masérek ta moje byla ta starší a zkušenější. Dala si na mně opravdu záležet a nikterak mě nešetřila! Do té chvíle bych nikdy nevěřil, kam až svou nohu dokážu dát. Sice s cizí pomocí, ale přesto! Líba si v tom ovšem na rozdíl ode mne libovala, a samozřejmě si thajské masáže dala víckrát. Asi jí zkrátka vyhovovalo nechat si důkladně zvalchovat tělo. Ženská holt vydrží víc než člověk.

Koh Chang byl prostě takový i makový. A docela stejné to bylo i s počasím, které nás tu po dobu našeho pobytu provázelo. Jeden celý den bylo třeba úplně zataženo, na druhý den byla zase krásně modrá obloha a jasno. Na Koh Changu nás dokonce chytil i pravý tropický lijavec. Padat najednou tolik vody jsem snad v životě neviděl. Bylo jen štěstí, že nás to zastihlo až při návratu z výletu na slonech. Kdyby nás to chytlo zrovna někde uprostřed džungle, tak to bych už asi proklel celé Thajsko i s jejich posvátným bílým slonem. Ta průtrž byla opravdu něco, zvlášť když právě začínala! Během desetivteřinového běhu z auta do našeho bungalovu jsme byli promoklí až na kost! Voda padala shora takovou silou, jako by tam se tam nahoře protrhly hráze nebeského rybníka, nebo u něho někdo alespoň zvedl všechna stavidla.

Ale i přesto všechno na vykoupání zbylo pořád ještě dost času, takže jsme si ho v moři či bazénu nakonec docela užili. Stejně jako pohodičky a odpočinku, procházek po okolí i po městečku, Líba jakž takž i opalování, a nakonec i tropického vedra s nádherným západem slunce. I když jsme si to všechno nemohli užívat tak dlouho, jak jsme si původně od třídenního pobytu slibovali.

Jen dobrého jídla jsme si tu mohli užívat dosytosti. To naštěstí na počasí nezávisí. A restaurace přímo v našem resortu měla otevřeno téměř po celý den, měla několik stolů pod otevřenou oblohou, jiné zase byly ukryty pod střechou. A tak jsme se tu mohli sejít a posedět chráněni i před oním lijákem, stejně jako za krásného a slunečného počasí, kdy si s Líbou vždycky vybíráme stůl a místa tak, aby ona ještě seděla na sluníčku a já už mohl být schován ve stínu. Tahle restaurace nás, musím říct na rozdíl od jiné, o které jsem už psal, nezklamala. Ani personálem, ani kvalitou jídla. Taková vydatná thajská polévka s hromadou masa, kterou si tu můžu dát k pozdnější snídani, to je prostě bomba! Nejen že mi dodá novou sílu a energii, rozproudí krev, příjemně zaplní bříško, ale dokáže mě i pohladit na duši. Thajská kuchyně obecně mi vyhovuje a moc mi chutná. Doma mě kdosi varoval, že thajská jídla jsou tak ostrá, že se nedají jíst, ani když si zvlášť poručíte, aby nepálila. Ale není to pravda. Obvykle jsem si nic zvláštního neporoučel, když už se mě zeptali, tak jsem si přál jídlo okořenit středně, ale snad až na jedinou výjimku jsem si svůj pokrm ještě nějakými doplňky přiostřil. Já mám prostě ostrá i pálivá jídla rád, a thajské pokrmy mi obzvlášť chutnaly. A chutnaly mi i v Kambodži, kde se, řekl bych, vaří podobně. Jen jsou jídla pálivá, všeobecně vzato, snad o trochu méně.

Kambodžské království bylo druhou naší navštívenou zemí. Za jeho historií musíme zajít až do prvního tisíciletí našeho letopočtu. Tehdy se na území dnešní Kambodže začala formovat mocná říše Khmerů. Svého času tato říše ovládala i velké části území dnešního Thajska, Laosu a Vietnamu. Z doby své největší slávy po sobě tajuplná khmerská civilizace zanechala města a památky, kterým se dnes obdivuje celý svět. A za těmito památkami sem míříme i my.

Na konci 19. století se pak Kambodža stala součástí francouzské Indočíny, následně francouzskou kolonií, po získání samostatnosti v polovině dvacátého století se v zemi pod vládou Norodoma Sihánuka nějakou dobu utvářel prapodivný buddhistický socialismus. Na konci sedmdesátých let dvacátého století ho vystřídalo temné období vlády Rudých Khmerů v čele s nechvalně proslulým Pol Potem. Tady je ale namístě používat spíš slova krutovláda nebo hrůzovláda, než vláda. Kambodža je až do dnešních dnů tímhle obdobím hodně postižena. Došlo tu ze strany vládnoucích Rudých Khmerů k nepředstavitelné genocidě vlastního národa. Zejména byli pronásledováni vzdělaní lidé, které lze mnohem hůře ovládat. Často rozhodlo třeba jen to, že dotyčný vlastnil brýle. Pokud potřebuje brýle, umí číst a je to tedy vzdělaný člověk. A ti byli mezi prvními, kterých bylo třeba se zbavit, které bylo třeba zavřít, mučit a zabít! I proto se Kambodža dodneška potýká s vysokou negramotností svých obyvatel.

S hrůzností a zrůdností zločinné vlády Rudých Khmerů jsme se mohli setkat v Muzeu genocidy. Zažloutlé fotografie a dokumenty, stejně jako pole s masovými hroby kus za hlavním městem, budu mít zaryty v paměti ještě hodně dlouho. Byť to nepatří k příjemným zážitkům, když už člověk do Kambodže přijede, měl by poodhalit a poznat i tuhle temnou stránku její historie. Uvádí se, že během necelých pěti let Pol Potova teroru bylo zavražděno a umučeno více než dva milióny lidí.

Ke Killing Fields, vražedným polím, se musí pár kilometrů za město. Procházíte tu mezi masovými hroby odkrytými okolo malého památníku, a běhá vám po zádech mráz při pomyšlení na ty hrůzy, které se tu odehrávaly. Ti, co přežili mučení a věznění, sem byli polomrtví odváženi k hromadným popravám. Některé dokonce už ani nepopravovali. Zahrabali je bez ohledu na to, že někteří byli ještě naživu. Tamhle si přečtete ceduli, že na místě bylo nalezeno tři stovky obětí bez hlav, jinde nápis hlásá, že jde o masový hrob stovek žen a dětí. O kus dál narazíte na strom, kde vás popisek upozorní na několik složených kostí, nebo na nevinné děti, které tu byly ubity. Brr...

Muzeum genocidy se nachází přímo ve městě v Phnom Penhu. Je umístěno v bývalé věznici Rudých Khmerů, o to je návštěva takového muzea působivější. Hned za branou třeba procházíte kolem několika šibenic, na kterých bylo popraveno tisíce a tisíce lidí. V některých barácích nahlédnete do temných vězeňských kobek. Jsou velké sotva metr na metr a uvnitř byli vězněni tři nebo i čtyři lidé najednou. V dalším baráku se můžete zase seznámit s několika hrůznými mučícími nástroji. Takové byste zařadili snad někam do období středověkého honu na čarodějnice, a rozhodně ne do sedmdesátých let dvacátého století. U některých informačních tabulí jsem se zastavil a trochu se i začetl, až jsem přestal vnímat, kam se mezitím přesunuli ostatní. Bylo se tu možno dozvědět ledacos o hrůzách, které tu na lidech byly páchány. Čtete tu o nelidských podmínkách, vraždách a mučení, ale dozvíte se i třeba konkrétní jména některých dozorců a mučitelů a jejich současné postavení v kambodžské společnosti, často ne zrovna bezvýznamné. Je zcela tristní, jak mnoho vrahů a katanů si takhle klidně žije na svobodě. A zatím pro mnoho ostatních Kambodžanů je tahle černá skvrna na jejich historii stále ještě příliš čerstvá, a jen těžko se s ní vyrovnávají. I když na vás jako na turistu jsou Kambodžané milí, usměvaví a příjemní. Zdá se, že Kambodža se z období vraždění a běsnění Pol Potova režimu stále úplně nevzpamatovala. Až do dnešních dnů je tím celá země pořád ještě poznamenána. A taky pravděpodobně ještě dlouho bude.

Třeba jen ta rozsáhlá minová pole, kudy jsme projížděli při návratu do Thajska, se budou od nakladených min čistit ještě určitě celá desetiletí. Je to zdlouhavé, nákladné a jistě velmi nebezpečné. Všude v Kambodži pak potkáte mnoho lidí, kteří setkání s protipěchotní nášlapnou minou zaplatili těžkým tělesným postižením. Ještě víc jich ovšem takové setkání zaplatilo cenou nejvyšší, vlastním životem. Ty už bohužel nepotkáte. Jsou to mnohé další oběti zrůdného režimu Rudých Khmerů, který tím prodloužil své nesmyslné vraždění o dalších několik desítek let.

Zaminované, a to velmi důkladně, je přitom obrovské území při hranici s Thajskem o šíři až 30 kilometrů. Lidé žijící těchto v zaminovaných příhraničních oblastech znají často jen svou cestičku od svého domku ke svému obdělávanému políčku. Vůbec přitom netuší, že jen necelých deset kilometrů od nich je hranice a mezinárodní hraniční přechod z celnicí. A i na této celnici na nás kambodžští celníci koukali, jako bychom spadli odněkud z Marsu. Podle jejich slov viděli český pas poprvé v životě. Museli hledat v jakýchsi svých papírech pokyny, jestli zrovna nás s takovými pasy vůbec můžou přes hranici do Thajska pustit. Tohle jejich pátrání bylo o to pikantnější, že mezi námi byli i Slováci, ti samozřejmě se slovenskými pasy. Nakonec někde tu českou a slovenskou exotiku vyšťárali, a přes hranice nás vypustili.

Cestu přes skoro celou Kambodžu zpátky do Thajska na málo používaný hraniční přechod jsme byli nuceni absolvovat kvůli nějakým neshodám a problémům místních cestovních společností. Ani řidiči, kteří tam s námi jeli, tuhle cestu na hranice neznali. Museli se několikrát ptát na cestu. A měli to o to složitější, že skoro nikdo tu cestu neznal, o hraničním přechodu nikdo nic nevěděl. Na několika místech asi jen málo používané trasy byly zbořené mosty a muselo se zaplatit za průjezd někudy okolo. Ty objížďky zaplať pánbůh zaminované nebyly, jen na nich byla závora. Poněkud pirátský způsob, ale žádné potíže jsme my jako cestující vlastně nezaznamenali. Řidiči něco zaplatili a hned se jelo dál.

Cesta to byla hodně dlouhá. Určitě byla o dost náročnější, než by byla lodí, kterou jsme se původně měli do Thajska vracet. Ale zase jsme během té cesty hodně viděli, velký kus Kambodže, kam jinak turisté moc nejezdí. Někde na nás místní obyvatelstvo koukalo s nevýslovným údivem, kde jsme se tam vzali! Bylo jen škoda, že jsme nemohli nikde zastavovat, protože bylo třeba spěchat. Museli jsme se na hranici dostat včas. Dřív, než tamní pohraničníci budou mít "padla", zavřou hranici a odejdou domů. Zastavování a rozhlížení možné nebylo, žádné takové zdržení jsme si nemohli dovolit. Otevřenou hranici jsme nakonec sice stihli, ale i tak jsme se v celku příjemném thajském resortu Ban Pu, rozloženého nad slanou vodou laguny a zčásti pod velikými mangrovníky, ubytovávali až hluboko za tmy.

V Kambodži oproti Thajsku, ze kterého jsme přijeli, byl obrovský rozdíl v úrovni prakticky všeho. To bylo patrné na první pohled. Třeba místo většiny poměrně nových dodávkových aut a náklaďáků začnete potkávat, a to v lepším případě, staré vraky. Mnohem častěji vás pak donutí k údivu pohled na obrovský naložený dřevěný dvoukolák, kdy se nutně začnete divit, jak ho vůbec může někdo utáhnout nebo utlačit. A když stojíte chvíli u hranice, divíte se ještě víc, kolik tu těch dvoukoláků na ruční pohon přes hranici projede. Toho postávání za hranicí jsme si užili o chvíli víc, než bychom chtěli. Pepa se totiž musel s Blankou vrátit zpátky na thajskou celnici, protože Thajci jí zapomněli dát do pasu výstupní razítko. A to zase kambodžští úředníci vyžadovali tak vehementně, že bez něj Blanku odmítali s námi do Kambodže vpustit.

S těmi starými auty a dvoukoláky ostře kontrastuje několik nových luxusních budov, postavených hned za hraničním předchodem z Thajska. Posléze jsme zjistili, že to jsou velké herny a kasína doprovázená hotely, speciálně tu postavenými pro Thajce. V celém Thajsku je totiž hazard přísně zakázán, a tak Thajci za ním cestují sem, za hranice, do Kambodže.

V Kambodži všichni turisté platí dolarem. Zaplatíte s ním kdekoli a za cokoli. Místní měnu tu potkáte jen v případě, že vám musejí vrátit drobné v menší hodnotě, než je jeden dolar. A tak jsem ani při pobytu v Kambodži po celou dobu nevěděl, jak se místní měna vůbec nazývá. Nebylo to nijak důležité. Dnes už samozřejmě vím, že je to riel.

A taky záhy po překročení hranice mezi Thajskem a Kambodžou skončila asfaltová silnice, v Thajsku docela kvalitní a široká. Takže bylo štěstím, že jsme těch asi 150 kilometrů od hranice do Siem Reapu absolvovali po prašné a hrbolaté cestě měkkým polstrováním vybavenými, sice postaršími, ale celkem pohodlnými taxíky. Pro nás tedy byly určitě mnohem pohodlnější, než thajské toyoty, co jim padají kola, neřkuli než thajské pohraniční dobytčáky. Zapadlý hluboko do příjemného sametového sedadla obstarožního kambodžského taxíku jsem stačil i krátce usnout. Možná, že nejen krátce. Cesta do Siem Reapu prostě uběhla nějak podezřele rychle. Pravděpodobně jsem ze spánku jen párkrát prozřel, když taxík trochu víc poposkočil na široké a nerovné prašné silnici. Asfaltové silnice, jak jsme později zjistili, mají v Kambodži prakticky pouze v oblasti angkorských chrámů a v hlavním městě Phnom Penhu či blízkém okolí. Jinde jen naprosto výjimečně.

Doprava vůbec je v Kambodži poněkud zvláštní a specifická záležitost. Zdá se, že přednost na křižovatkách se tu nedodržuje vůbec žádná. První, jak se zdá, tu jede ten větší či silnější, někdy možná ten nejodvážnější a nejrychlejší. Že se tu jezdí vpravo, to si všimnete až po delší době. Určitě to není k poznání na první pohled. Možná i proto, že po prašných silnicích plných všichni stále kličkují mezi dírami a nerovnostmi, kterých jsou kambodžské cesty plné. Hodně se tu jezdí na motorkách a skútrech, na kterých ale vidíte málokdy jet jen jednu nebo dvě osoby. Běžně se tu jezdí ve třech i ve čtyřech. Ale viděl jsem na malé motorce dokonce i dva dospělé se třemi dětmi! I pro dopravu rozměrných nákladů tu malé motorky poslouží víc než dobře. Leckdy se vám zdá, že motorku řídí její náklad, protože nějakého človíčka za řidítky ani není vidět. Auta jsou tu také často značně přetěžována. Některá jezdí naložená až úplně po střechu, ba dokonce i nad ní. A jestli jsou tahle naložena nákladem a věcmi, nebo naopak lidmi? To je úplně jedno. Čímkoli. Většinou spíš obojím současně. V Kambodži jsme ovšem ještě tehdy netušili, že tohle umění, jak důkladně naložit motorku, autobus, náklaďák či jakékoli jiné vozidlo, je dovedeno k naprosté dokonalosti v Barmě. A když v Kambodži vidíme něco takového relativně zřídka, později v Barmě uvidíme naopak jen výjimečně auto, které bude naložené či obsazené normálně. Tím samozřejmě myslím tak, jak si pojem "normálně naložené auto" představujeme u nás v Evropě.

Chrámový komplex Angkoru můžeme po mém soudu zařadit mezi nejkrásnější a také největší a nejrozsáhlejší náboženské stavby světa. A zcela právem je zařazený do seznamu světového kulturního dědictví. Mezi mnoha lidmi pak panuje názor, že i chrámy Angkoru lze považovat za jeden z divů světa. A po návštěvě této skutečně výjimečné a fascinující lokality se k tomuhle názoru můžu přihlásit i já. Angkor je skutečně úžasný. Ale díky této své proslulosti je oblast Angkoru také hojně navštěvována turisty. Je jich tu opravdu nepočítaně. Ze všech koutů světa, z Evropy, Ameriky, a ponejvíce z Asie. Zejména sem hodně cestují Japonci a Číňané.

Městečko Siem Reap sloužící jako východisko pro návštěvu celého komplexu je proto dnes velice rozrostlé do šířky. Je to dáno především díky mnoha hotelům, které zajišťují ubytovací kapacity pro obrovské množství turistů. A vidíte, že se tu stále staví další a další hotely včetně obřích a luxusních hotelových komplexů. Náš hotýlek Smiley's Guest House v Siem Reapu nepatřil k těm velikým, ani luxusním. Ale řekl bych, že nám v něm bylo o to příjemněji. Byl sice realtivně prostý, ale dobře udržovaný a čistý.

Chrámy v oblasti Angkoru pocházejí z devátého až třináctého století, z doby rozkvětu vyspělé tajuplné khmerské civilizace. Některé postavili khmerští králové pro sebe, jiné na počest či památku svých otců a matek, nebo třeba i v bitvě padlých synů. Území, na němž se angkorské chrámy nacházejí, se rozkládá na ploše zhruba dvou set kilometrů čtverečních. Jsou tu desítky kamenných chrámů a rozsáhlých chrámových měst. Nebo to, co z nich zbylo, co nepohltila všeprostupující zelená džungle.

Svědkem moci, slávy a bohatství bývalé říše jsou nejen chrámy, ale i zbytky rozsáhlé zavodňovací sítě. Závlahové hospodářství budované na základě centrálního vedení a plánování bylo právě důležitým předpokladem pro rozkvět a vzestup říše Khmerů. Umožnilo významně zvýšit produkci potravin a zejména rýže pro dělníky z řad otroků, kteří nepracovali už jako zemědělci, ale kteří se věnovali právě stavbě zavlažovacích systémů, a posléze i stavbě chrámů a chrámových měst. Podle posledních výzkumů byl závlahový systém také paradoxně příčinou úpadku a zániku khmerské říše. Nikoli tedy kvůli nájezdům válečníků, jak se ještě donedávna předpokládalo. Khmerská říše se údajně rozkládala na mnohem větším území, až kolem tisíce čtverečních kilometrů, které bylo protkáno silnicemi, závlahovými kanály a vodními nádržemi. Jak město rostlo, nároky na potraviny a úrodnou půdu stoupaly, kácely se lesy, zejména podél řeky. Ta následně stále víc a víc zanášela závlahové kanály splavovanou hlínou. K výsledné katastrofě zřejmě přispělo i obyvatelstvo, které, stejně jako to činí dodnes, používalo řeku, kanály i vodní rezervoáry rovněž jako odpadní skládku a kanalizaci, a větší kanály také jako dopravní tepny. Naplaveniny tak zanášely vodní kanály stále víc a víc, až nakonec došlo k totálnímu zanesení a kolapsu celého vodního systému. Následovaly rozsáhlé ničivé záplavy, které celou říši dokonale rozvrátily a donutily obyvatele k útěku.

Ale dosti už suchopárné historie a teorie. Pokud by vás to blíže zajímalo, v literatuře i v mnoha různých internetových zdrojích se lze dočíst množství dalších podrobností a zajímavých informací. O angkorských chrámech, o historii říše Khmerů i teoriích jejího zániku. Přímo na místě, mezi chrámy, jsem si koupil knižního průvodce v angličtině. Ten samý tu měl někdo i v češtině, vyšel u nás krátce před naší cestou. Je skvěle organizován, krom samotných informací o chrámech obsahuje rady a trasy, co a v jakém pořadí je nejlepší navštívit pro různé případy, podle toho, jestli tu budete den, dva, tři, či týden, abyste viděli to nejlepší a nejdůležitější. A taky vám poradí, v kterou denní dobu je to v každém chrámě nejlepší kvůli sluníčku a fotografování. My jsme před odletem ještě nevěděli, jak bude náš pobyt v Angkoru organizován. Ti, co se tu pohybují sami bez průvodců, si mohou naplánovat cestu od chrámu ke chrámu zcela libovolně. Pěšky se ovšem moc stihnout nedá. Vzdálenosti mezi chrámy jsou veliké. Takže tu všichni používají buď jízdní kolo, nebo si najmou motorizovaný tuk-tuk, což je malý vozík připřažený k motorce. Patří k ní samozřejmě i řidič, nebo kočí, či jak mu chcete říkat.

My jsme pobývali v Siem Reapu čtyři noci, tudíž jsme měli na angkorské chrámy plné tři dny. Pohybovali jsme se pronajatým autobusem. I když jsme měli svého vlastního průvodce Pepu, jako turistická skupina jsme museli být doprovázeni ještě místním průvodcem. Naším oficiálním angkorským průvodcem byl mladý a studovaný Kambodžan. A rozhodně docela sympatický kluk. Tihleti oficiálně určení kambodžští průvodci tu mají naučené své trasy od chrámu ke chrámu. Jsou vymyšlené s ohledem na to, kolik dní tu turisté zůstávají. Takže hned v autobusu zavelel řidiči, kam se pojede. To ovšem náš zkušený průvodce Pepa nepřipustil. Takhle se tu prý pohybují všichni, v jednom šiku. A my přece nebudeme valit Angkorem s davem šmatlajících Japonců, jak říkal. Zavrtěl hlavou, chvíli se s tím Kambodžanem dohadoval a v podstatě mu nařídil, že tu jeho naučenou trasu sice dodržíme, ale pojedeme ji pozpátku. Tedy chrám, který má být jako poslední, navštívíme my jako první. A tak se i stalo, což se pak ukázalo být velmi fajn. Větší skupinky turistů jsme potkali jen párkrát, jinak jsme ve spoustě chrámů byli skoro sami. Chudák Kambodžan byl z toho dost rozhozený, pořád to nějak nedokázal skousnout. A to ještě ho Pepa kolikrát ani nepustil ke slovu. O navštíveném chrámu nám řekl informace sám, a když pak začal něco povídat náš kambodžský průvodce, Pepovi už zbyla většinou jen věta: "No, to už jsem vám všechno říkal!". Až se mi chudáka Kambodžana zželelo. A tak asi dvakrát, když jsem dostal nějaký nápad na záludnou otázku, jsem se ho šel na něco zeptat, aby si s námi nepřipadal tak úplně zbytečný. Až teprve třetí den to vypadalo, že se náš Kambodžan se vším vyrovnal, když viděl, že jsme všichni veselí a spokojení.

Pohyb autobusem mezi chrámy byl důležitý. Ušetřilo nám to spoustu času, který jsme mohli věnovat chrámům samotným, a také jsme jich jistě mohli vidět víc. Ty tři dny byly i dost fyzicky náročné. Hned první den jeden z nás, Jirka, krokoměrem naměřil, že jsme i při tom cestování autobusem nachodili jen po samotných chrámech přes deset kilometrů! Další dny už bohužel nic nenaměřil, protože Jirka krokoměr někde rozmáčkl o nějaké schody, nebo mu odněkud spadl, zkrátka Jirkův krokoměr zcela pozbyl svou krokoměrnou funkci.

Ale nejde jen o rozlehlost oblasti a o vzdálenosti mezi chrámy. Angkorské svatyně jsou často postaveny tak, že musíte lézt po velice strmém schodišti. Tak strmém, že snad ani závodní sjezdovky nemají prudší sklon. To vše za plného slunce, vysoké vlhkosti a patřičného tropického vedra. Nebylo to úplně snadné. Samozřejmě jsme každého dne byli večer trochu unaveni, ale rozhodně to stálo za to. Únavy z perného dne jsme se vždycky zbavili večer krátkým a příjemným posezením v restauraci, nějakým pivkem, a následným vydatným a hlubokým spánkem.

Naše putování po chrámech bylo přerušeno a zpestřeno jen v několika málo případech. Především přestávkami na oběd, který Pepa sehnal stylem "Vedu vám sem patnáct turistů. Nebude-li všechno jídlo za dva dolary, jdeme vedle!". A jídlo za dva, nebo nejvýše za dva a půl dolaru bylo. Také jsme si vyletěli poblíž chrámu Angkor Wat upoutaným balónem do výšky. Bohužel ale byla hodně špatná viditelnost, mohutný opar. Viděli jsme tedy jen nejbližší okolí kolem balónu. Kromě toho jsme zastavili i v jedné kambodžské vesnici nalézající se v oblasti angkorských chrámů. Krátce jsme se tu prošli, abychom se mohli podívat zblízka, jak tu lidé žijí. Řeknu vám, že si absolutně nedovedu představit, že bych tu já takhle mohl žít. Asi bych se tu musel narodit a být na zdejší způsob života od malička přivyklý. Nejde ani tak o chudobu. Zdejší obyvatelé se mají jistě mnohem lépe, než v jiných oblastech Kambodže, zejména díky neustávajícímu přílivu stále většího počtu turistů a jejich dolarů.

Celé tři dny jsme se tedy pohybovali od chrámu ke chrámu. Bylo to opravdu nádherné. Úžasný a nezapomenutelný zážitek. A přitom jste uprostřed džungle, která se rozprostírá všude okolo. Všude žasnete nad tou nádherou a uvědomujete si, že tohle se nikde jinde na světě vidět nedá. Při prolézání jednotlivých budov, zdí a zákoutí, pospojovaných různými chodníčky, tunely či uličkami, při prohlížení všelijakých bohatě zdobených kamenných reliéfů, se vám někdy až tají dech. Chrámy Angkoru jsou opravdovým klenotem mezi světovými památkami. Každý z chrámů je přitom jiný. Některé jsou malé, jiné rozlehlé, další tvoří rozlehlá chrámová města tvořená mnoha uličkami a terasami, budovami, nebo i vodními nádržemi. Větší chrámy nebo právě ta chrámová města bývají většinou obklopená hradbami, mají několik vstupních bran. Mnohdy jsou obehnány i vodními příkopy, přes něž vedou do chrámových okrsků kamenné mosty. Také jsme se dozvěděli, že některé chrámy byly stavěné v hinduistickém stylu a s hinduistickou symbolikou, další pak ve znamení buddhistického náboženství. Khmerští vládci totiž nejprve vyznávali hinduismus, a teprve později postupně přešli k buddhismu.

Mnoho z chrámů je v Angkoru ale dost poškozeno. Hlavně proto, že byly zarostlé hustou tropickou vegetací, kdy celou oblast na dlouhá léta zcela pohltila džungle. Tvrdí se také, že všechny chrámy přes veškerou snahu stále chátrají. A prý to je znatelné i z roku na rok, když sem někdo přijede opakovaně. To mi jen potvrzovalo, co jsem slyšel už doma. Že totiž Angkor je třeba navštívit co nejdříve, než se chrámy rozpadnou úplně. Že čím dřív tam člověk pojede, tím spíše uvidí chrámy ještě jakž takž pohromadě. Nicméně jakási péče o chrámy tu vidět je. Na druhou stranu velmi pochybuji o tom, že jsou dolary přinášené takovým množstvím turistů věnovány údržbě této jedinečné lokality alespoň z podstatné části.

Opevněné město Angkor Thom s mohutnými vstupními branami a mosty přes vodní příkop je bývalým hlavním městem khmerské říše. Vodní příkop kolem města má tvar čtverce s celkovou délkou přes třináct kilometrů. Uvnitř hradeb je pak několik dalších chrámů, věží, vodních nádrží i teras. Například jsme obdivovali mohutné kamenné choboty 350 metrů dlouhé Sloní terasy či nádherné reliéfy známé Terasy leprou nemocného krále. Najdete tu bohy, dělníky, válečníky i tanečnice. Každá jednotlivá figurka je tu jiná, prakticky nic se neopakuje. A jsou jich tu stovky! Člověk by se tady na to mohl v němém úžasu dívat snad i celé hodiny.

Centrálním a hlavním chrámem Angkor Thomu je chrám Bayon, stavba zcela unikátní v celém komplexu Angkoru. Jak se tak pohybujeme prostorami chrámu, kolem dokola se tyčí třináct z původních čtyřiapadesáti věží. Z každičké z nich se do čtyř světových stran dívají kamenné nehybné tváře jakéhosi boha s podivným tajuplným úsměvem. Je to velice působivé a ty tváře na vás dýchají svou vůni tajemných a dávných věků. Úplně vás to donutí si jen tak sednout na zadek a zírat. A když se zvednete, zjistíte, že sedíte na kamenném zábradlí, které představuje vícehlavého hada. Ještě že nekouše! Tenhle motiv používaný na zábradlí ve tvaru pětihlavého nebo sedmihlavého hada lze vidět v mnoha chrámech. Všude se proplétáme spletí chodbiček či kamenných chodníků, střídají se kolem tmavé ochozy, kamenná sloupořadí i jednotlivé sloupy s reliéfy tanečnic. U obvodových zdí chrámu Bayon vidíme dlouhatánské basreliéfy, které mají kolem dokola celkovou délku asi 1200 metrů! Nacházíme na nich výjevy ze života lidí i panovníků, najdou se tu ale i bojové a válečné motivy a také samozřejmě mnoho mytologických a náboženských prvků. Rozhlédnete-li se z Bayonu kolem sebe, pro okolní hustou zeleň a veliké mohutné stromy si ani neuvědomíte, že stojíte uprostřed kdysi velikého města, u jeho hlavního chrámu. A to město Angkor Thom bývalo opravdu veliké. Píše se, že svého času žilo uvnitř jeho hradeb či v blízkém okolí až milión lidí. Pro srovnání uvádím, že ve stejné době měla největší evropská města Paříž nebo Londýn jen asi 30 až 50 tisíc obyvatel.

Další chrám, který na člověka mocně zapůsobí, je Ta Prohm. Nachází se asi dva kilometry západně od hradeb Angkor Thomu. Ten je jedinečný tím, že byl z velké části ponechán ve stavu, v jakém do něho nenechavá džungle zaťala svoje spáry. Ve stavu takovém, jak původně vypadaly všechny angkorské chrámy, když byly znovu po necelých pětistech letech objeveny. Někde jsem se dočetl, že kambodžská vláda se už vzdala ochrany a údržby tohohle chrámu, ale podle různých podpěrných lešení na několika místech i oploceného areálu kdesi v zadní části soudím, že to buď není úplně pravda a nebo se tu o chrám Ta Prohm stará někdo jiný. Ta Prohm je také, podobně jako další angkorské stavby, celým velikým komplexem. Mezi západní a východní branou totiž ujdete víc než kilometr. Mnohé stavby i některé zřícené a popadané kameny jsou pokryty zelenými lišejníky a mechy. A mnoho jich je prorostlých divoce rostoucími kořeny a kmeny obrovitých tropických velikánů. Tady lidská ruka a příroda vytvořila vskutku podivnou a podivuhodnou symbiózu. Při pohledu na tu bizarní spletitost kořenů a kamenů vás napadne, jak je vůbec možné to od sebe nějak oddělit, jak to bylo provedeno u ostatních chrámů. To si dovedu představit snad jen rozebráním na jednotlivé kameny a posléze je opětovně sestavit do původního tvaru. Ty obrovité stromy jsou opravdoví králové džungle, kteří si vyměnili vládu s původními khmerskými panovníky. Při pohledu na ně jsem bezděky začal hledat Stromovousovy oči. Tuhle postavu z Tolkienova románu a stejnojmenného filmu Pán prstenů vám totiž nutně připomínají. I naše posvátné staleté a chráněné lípy by vedle zdejších velikánů musely vypadat jako malé přikrčené jablůňky. A tak jednotlivé zdi a celé budovy chrámu Ta Prohm jsou svírány, bortí se a hroutí pod vahou všeobepínajících obrů, jejichž kořeny se plazí dodaleka mezi kameny a narušují tak jejich soudržnost.

Na magickou atmosféru tohohle místa prostě nikdy nemůžu úplně zapomenout. Procházeli jsme postupně celým chrámem Ta Prohm, všemi těmi jeho chodbami, branami a křižovatkami, krytými podloubími, kolem kameny zatarasených uliček a nádvoří, přes různá zákoutí, kolem zřícených i stojích budov a zdí. Tyhle nezapomenutelné chvilky pod zeleným příkrovem útočící džungle byly pro každého z nás opravdu mimořádným zážitkem. A nikdo odtud se nespěchá. Každý si to tady užívá. Každý z nás odtud jen nerad nakonec odchází.

Za perlu mezi angkorskými chrámy bývá označován chrám Angkor Wat, podle něhož je celá oblast nazývána. Je hlavní turistickou atrakcí nejen Kambodže, ale zřejmě i celé Indočíny. I pro mne představuje tahle stavba základní cíl celé téhle cesty po třech asijských zemích. Jako významný symbol Kambodže, svým věhlasem však daleko přesahující kambodžské hranice, je chrám Angkor Wat vyobrazen i na kambodžské státní vlajce. A prý se taky v celé Kambodži nesmí postavit vyšší budova, než je Angor Wat. Žádná jiná kambodžská budova nemůže převyšovat jeho věže.

Angor Wat se zdá být nejzachovalejší ze všech chrámů a je považován za největší náboženskou stavbu na světě. Zřejmě právem. Nachází se jižně od Angkor Thomu a jeho rozměry jsou opravdu impozantní. Prostřední a hlavní část obrovského Angkor Watu se sestává ze tří úrovní, které jsou uspořádány nad sebou a které mají tvar obdélníku. Ve střední úrovni pak tvoří skutečnou dominantu chrámu pět věží ve tvaru lotosového květu, z nichž ta nejprostřednější a nejvyšší má vrcholek téměř šedesát metrů nad okolním terénem. Tento centrální hlavní chrám se třemi úrovněmi je přístupný po asi 350 metrů dlouhém kamenném chodníku vyvýšeným asi metr nad terénem. Na něj se dostanete přes hlavní bránu. Ta je sama o sobě ne zrovna malou stavbou zasazenou doprostřed hradeb vedoucích v obdélníku kolem celého Ankgor Watu. Hradby samotné mají délku necelé čtyři kilometry. A kolem hradeb je ještě více než 150 metrů široký vodní příkop s kamenným mostem vedoucím právě ke zmíněné hlavní bráně.

V každé ze tří úrovní centrální části Angkor Watu je pak jakési nádvoří obklopené krytým podloubím se sloupořadím nebo okny, v nichž jsou dohromady stovky metrů basreliéfů. Když jsme procházeli po vnějším podloubí chrámu k zadnímu vchodu, podloubí mělo délku kolem dvou set metrů. Po celé jeho délce jsme obdivovali dlouhatánský reliéf představující výjevy z bájného eposu Rámajány. A všechny úrovně chrámu Angkor Wat mají kolem dokola podobné v kameni tesané galerie s výjevy ať už z eposů Rámajány či Mahábharáty nebo různých bitev královských vojsk, s obrazy mnoha bohů, bohyň, démonů a chrámových tanečnic, nebo s vyobrazením nebe a pekla i dalších podobných témat. Je to jako obrovská kamenná knihovna, jejíž kompletní prohlídka by zabrala určitě mnohem víc času, než který my máme na všechny angkorské chrámy dohromady. Co se výzdoby Angkor Watu týče, prakticky na každém kameni, na každém centimetru téhle obrovské stavby, najdete vytesané obrazy nebo alespoň různé abstraktní vzory. K výzdobě Angkor Watu patří také mnoho všelijakých soch, například lvů či sedmihlavých hadů.

My jsme slovutný Angkor Wat navštívili druhý den. Hned brzičko ráno jsme se zařadili do davu turistů čekajících za malým rybníčkem na východ slunce zpoza věží Angkor Watu. Bylo nás tu opravdu hodně. A jakmile sluníčko ukázalo své první paprsky, cvakání stovek fotoaparátů nebralo konce a vytvářelo zvukovou kulisu, jako by se kolem vás tancovalo po jemně praskajících bouchacích kuličkách. Po snídani v jedné z několika restaurací hned vedle rybníčku jsme pak měli na Angkor Wat celé dopoledne. To jsme vrchovatě využili prohlídkou všech míst, která jsem popisoval v předchozím textu. Jen do té nejvyšší středové úrovně Angkor Watu jsme se už nedostali. Zákaz vstupu na ty neuvěřitelně strmé schody, s nimiž prý mělo mnoho lidí potíže zejména při setupu dolů, tu platí od loňska, kdy seshora spadl a zabil se nějaký zahraniční turista. Bylo vidět, že tu v jedné části staví nějaké dřevěné bezpečné schody, ale ty ještě nejsou hotové. Bylo nám to líto, ale co se dá dělat, nahoru jsme nesměli. Nepomohlo ani Pepovo přemlouvání našeho kambodžského průvodce, vedené samozřejmě žertem, že nahoru půjdeme proto, že on je tu šéf a on nám to přece dovolí.

Pokud se Angkor Watu týče, nemůžu ještě nevzpomenout na mnicha, kterého jsme tu s Líbou potkali, a se kterým jsem na vnějším nádvořím zapředl rozhovor. Anglicky se prý začínal teprve učit, a je pravda, že jeho angličtina byla ještě o dost horší, než moje. Ale byl neuvěřitelně zvědavý a zvídavý. Pořád a dokola se vyptával, seč mu ta jeho angličtina stačila. Otázky z něho jen sršely: odkud jsme, kde bydlíme, kam půjdeme odtud, jak dlouho budeme tady, jak dlouho jsme v Kambodži, kdy pojedeme dál, kam pojedeme dál, jak dlouho budeme tam, kdo jede s námi, kolik nás je, kde jsme byli předtím, jestli se nám tam líbilo, jak se nám líbí tady, jestli máme děti, kolik jich je, kde jsou teď, proč nejsou s námi, a tak dále a tak dále. Byla to smršť jednoduchých otázek, a než jsem stačil na některou odpovědět, už tu byla další. Až jsem začal mít trochu i potíže rozeznat, že teď se ptá na něco trochu jiného, než před chvílí. Byl by tam s námi debatoval snad i dvě hodiny, takže nakonec jsem se musel vymluvit, že spěcháme, že na nás někdo čeká, aby nám na prohlídku zbývajících částí Angkor Watu vůbec ještě zbyl nějaký čas. Mnich nám vnutil ještě nějaký letáček a zval nás i celou naší skupinu, ať přijdeme v šest večer na nějakou meditaci někam nedaleko do jakési modlitebny. Teprve potom se s námi upovídaný mnich, a viditelně nerad, rozloučil.

Z celkem asi osmdesáti chrámů jsme jich v angkorské oblasti navštívili necelých dvacet. Všechny byly krásné a každý z nich byl jiný, něčím jedinečný a s neopakovatelnou atmosférou. Menší chrám Banteay Srei, hodně vzdálený od centrálního Angkor Thomu, například vyniká nádhernými hlubokými, bohatě "kudrlinkatými" reliéfy a zvláštní červenou barvou. Centrální svatyně chrámu Neak Pean je zase postavena uprostřed veliké vodní nádrže. Pravdou je, že zrovna v době naší návštěvy v ní voda nebyla. Při procházce kolem areálu i do jeho středu se mi zdálo, že voda v téhle nádrži nebyla už dlouho. Nicméně na fotografii v knižním průvodci po angkorských chrámech se tahle svatyně ve vodě krásně zrcadlí. Takže kdo ví. K rozlehlému, polorozbořenému a možná trochu méně navštěvovanému chrámovému městu Preah Khan se prochází branami a uličkou uprostřed husté bujné tropické vegetace. Džungle tu divoce prorůstá i do mnoha zdí, náměstí, koutů, kamenných chodníčků, svatyní i všelijakých postranních uliček. V té neuvěřitelné spleti džungle a kamenů nebyl problém zabloudit. Stačilo tu jen na chviličku někde sejít z hlavní cesty vedoucí napříč chrámem. Další chrám, který se nazývá East Mebon, byl pro změnu zase zajímavý a jedinečný svými zachovalými sochami lvů a čtyř velkých slonů umístěných v rozích chrámového prostranství. Zkrátka na každém z chrámů jsme našli něco nového, něco překvapivého, a určitě bychom to našli i na chrámech, které jsme v oblasti Angkoru neviděli, na které nám zkrátka už čas nezbýval.

Božské angkorské chrámy ve mně zanechaly skutečně velkolepý dojem. Po třech dnech jsem musel zamáčknout malou slzičku tlačící se mi do oka nad tím, že se už musím s tímhle mystickým a překrásným místem, s centrem více než tisícileté khmerské civilizace, rozloučit. Ale rozloučení bylo neodvratné. A tak jsme po čtyřech nocích dali ráno sbohem i našemu hotelu Smiley's Guest House s usměvavým smajlíkem na fasádě, i jeho příjemné restauraci, kde jsme vždycky večer slupli něco dobrého k jídlu a nějakým tím pivkem spláchli z hrdel prach angkorských chrámů. A můžete hádat, jak se to místní pivo jmenovalo. Samozřejmě Angkor. Jak by se proboha mohlo jmenovat jinak?

Plavba lodí po jezeře Tonlé Sap a po stejnojmenné řece do Phnom Penhu nás čekala po opuštění Siem Reapu a po rozloučení s překrásnými angkorskými chrámy. Nebyla to žádná vyhlídková plavba nějakou jachtou. Jednalo se o běžnou cestovní loď mající jediný cíl. A sice přepravit nás do Phnom Penhu, hlavního kambodžského města, pokud možno co nejrychleji a nejpohodlněji. Ta loď opravdu nebyla nějaká pomalá bárka. Za necelých šest hodin jsme byli v phnompenhském přístavu. Nebýt zdržení cestou, kdy se na lodní šroub namotaly nějaké traviny a rostliny, díky čemuž jsme museli přistát u břehu, aby posádka mohla lodní šroub uvolnit, trvala by plavba asi tak pět hodin, možná ani ne. To je na asi třistakilometrovou vzdálenost vcelku slušná rychlost. A prý je takováhle plavba i mnohem rychlejší, než celodenní a i na vzdálenost podstatně delší cesta nějakými auty či autobusy po prašných a kodrcavých kambodžských silnicích.

Ale začněme popořádku. Nedlouhou cestu do přístavu jsme absolvovali malými mikrobusy, které nás vyklopily v jakémsi přístavu i s naším batohem a "mrtvou tetou", jak se v naší skupině důvěrně začalo říkat naší obrovité tašce. Tu bych, kdyby byla plná, snad ani neunesl. I teď jsem ji napůl nesl a napůl vláčel vstříc lodi, která stála na vodě o kus dál. Bylo asi kolem osmé ráno, ale lidí tu bylo, jako někde večer o pouti. Zrovna tu totiž probíhaly nějaké trhy a kolem nás se odbývaly čilé obchody. Většina ovšem na vodě. Lidé připlouvali, dohodli obchod, přeložili zboží z loďky na loďku a zase odplouvali o kus dál prodat nebo koupit něco dalšího. Ti suchozemští obchodující to měli poněkud horší. Museli se podobně jako my brodit tlustou vrstvou hlíny rozťapané do mazlavého a hlubokého bláta všemi těmi lidmi, kteří chodí do loděk nakoupit si nějaké zboží. Zboží se potom převáželo dál v malých a velkých koších, různých jiných nádobách, nebo jen v obyčejných igelitových pytlích. Náklad jen výjimečně skončil na nějakém autě. Většinou ho nakládali na mopedy a skútry, a vzápětí nám předváděli svou motoristickou dovednost při rozjezdu motorky s těžkým nákladem v hlubokém blátě.

To rozhňahňané bláto se spoustou zbytků od všelijaké zeleniny společně s mnoha dalšími odpadky nebylo zrovna nejlepší na to, abych v něm stál v sandálech a s těžkou taškou. Měl jsem pocit, že bych se neměl ani pohnout, abych se nepropadal a nakonec se v tom blátě ještě neutopil. A to jsem se snažil ještě trochu pohybovat z místa na místo a sem tam něco vyfotit, abych zachytil alespoň něco málo z toho mumraje, který se odehrával okolo, a na který se spíš slušelo hledět s otevřenými ústy. Uprostřed toho bláta jsem byl docela rád, když asi po čtvrthodince zazněl příkaz k nalodění.

Ale radost mě záhy zase přešla, když jsem zjistil, že na loď se nastupuje přes úzké viklající se prkno. No nazdar! To tady ještě s touhle taškou zahučím do vody! Stačí trochu zabalancovat, nebo na to prkno za mnou někdo křivě šlápne, a je to. A tak jsem v sobě, a rád, překonal vrozenou neochotu nechat si posluhovat, i vrozenou lakotu za poponesení tašky zaplatit dolar, a vrazil jsem tašku prvnímu Kambodžanovi, který se přihlásil, že mi ji na loď odnese. Ani jsem nepřemýšlel o tom, co si na něm vezmu, když tam s tou naší taškou zahučí on namísto mě. Byl to dost malý chlapík, spíš takový třasořitka. Pod taškou se mu sice podlomila kolena, ale na zem ji nepustil. Hrdinně si ji hodil napříč přes záda, a k mému údivu si k tomu ještě dokázal přidat i velký batoh, který držela Líba. Pak se nám ztratil v davu, který se tlačil u prkna vedoucího na loď. A já jsem byl nakonec rád, že jsem se v té tlačenici a strkanici dostal bez úhony přes tu úzkou lávku na loď sám, bez tašky či batohu. Líba za mnou hned kontrolovala temnou díru do podpalubí, kde bychom naše zavazadla měli očekávat. Po jejím souhlasném zamručení jsem moc rád zaplatil dva dolary svému nosiči, který mi vzápětí zaklepal na rameno. Ten si svou mzdu určitě zasloužil ze všech nejvíc. Sice chtěl ještě víc, trochu se na mě škaredil, a dost možná, že oprávněně.

Nastoupili jsme na horní palubu, kam lezli i ti před námi, a odkud se dal předpokládat i pěkný výhled. Usadili jsme se nedaleko za přední kabinou kapitána. Ovšem hned jsme taky zjistili, že nejsme na žádné horní palubě, ale na střeše plavidla. No, a je to! To, co jsem předtím u automobilů pokládal za čiré bláznovství, cestovat na střeše, teď sám to samé praktikuju tady na lodi. Střecha našeho plavidla byla plechová a oblá. Ke stranám klesala trochu do oblouku a kolem dokola bylo jen nizounké asi deset centimetrů vysoké železné "zábradlí". Nezadrželo by ale ani malý příruční batoh, kdybych do něho nechtěně kopnul. A tak batohy skončily tak, že jsme je pro jistotu k tomu železu přivázali. Za námi na střeše skončila ještě spousta dalších turistů. Jako kdyby dolů na normální sedadla nikdo nechtěl.

Vzápětí jsem ale ocenil strategickou polohu našeho místa na střeše. Byl odtud skvělý výhled na okolní vodní tržnici, na ruch kambodžských rybářů, obchodníků a nákupčích. Nevypadalo to ale jako na jezeře, spíš jako řeka. Ale jako by tu končila, nebo možná začínala, dál odtud žádný větší vodní tok už nebyl. Přímo naproti nám jsme mohli sledovat i lodní čerpací stanici, kde některé loďky zastavovaly, aby načerpaly pohonné hmoty. A stejně jako mnoho jiných domečků, i tahle stanice byla postavená na vodě. Teď odtud, shora z lodní střechy, to bylo teprve dobře vidět. A támhle o kus dál, ten větší domeček, to je zřejmě škola. Taky samozřejmě na vodě. Prakticky všechny ty okolní domky a budovy nebyly na břehu, ani na kůlech nad vodou, ale byly postaveny přímo na vodě, na plovoucích pontonech nebo na lodích, zkrátka plovoucí domky! Poslední domky stojící ještě na břehu nebo na kůlech nad vodou jsme minuli ještě když jsme seděli v autech, což bylo o hodný kus výš!

Zpočátku, když jsme vypluli, nás táhla na laně malá motorová loďka. Ta mohla tady v těch zátočinách nepříliš široké řeky mnohem obratněji manévrovat, než naše relativně dlouhé plavidlo. A asi po patnácti minutách jsme vypluli do širokých vod jezera Tonlé Sap, na které se naše loď pustila již bez onoho "doprovodu". Jezero nás na svém okraji přivítalo další, ne zrovna malou, plovoucí vesnicí. Úplně celá byla postavená na vodě, na lodích. Moc zajímavá podívaná!

Zdejším obyvatelům ani nic jiného nezbývá, než takhle bydlet na lodích, na vodě. Jezero Tonlé Sap i stejnojmenná řeka, na níž zamíříme o něco později a která z jezera Tonlé Sap vytéká, jim tu poskytují vodu i dostatek potravy. A tahle naše cesta svědčí o tom, že jsou také důležitou dopravní spojnicí. Kambodžané ale musejí, chtějí-li tu žít a bydlet, stavět své domky buď přímo na vodě, nebo vysoko na břehu. Na břehu však lze stavět obydlí až níž, až na řece. Tam jsou břehy přece jen poněkud vyšší. Ale tady na jezeře to není vhodné. Vody jezera totiž kolísají příliš na to, jak jsou tady kolem břehy nízké. Příroda tu lidem jednoznačně velí stavět své vesnice přímo na vodě, na jezeře. Nechtějí-li mít každý rok doma povodeň, nemají jinou možnost.

To velké kolísání hladiny je způsobeno ojedinělým přírodním úkazem, který se tu odehrává. Řeka Tonlé Sap totiž může téci oběma směry a směr toku se mění dvakrát do roka. Příčinou toho jevu je nejdůležitější a největší vodní tok celé jihovýchodní Asie, řeka Mekong, do které se řeka Tonlé Sap v Phnom Penhu vlévá. Mekong se v období dešťů, což je mezi květnem a říjnem, natolik zaplní vodou, že hladinu řeky Toné Sap zvedne, až ta zcela obrátí svůj tok a začne se vracet zpátky do jezera. To následně více než zdvojnásobí svůj původní objem a výrazně se přitom zvedne i jezerní hladina. Později, někdy kolem listopadu, následuje období sucha. Hladina řeky Mekongu se sníží, řeka Tonlé Sap opět změní směr proudu a odvádí vody jezera zase dolů do řeky Mekongu. Je to mimořádně zajímavý proces, díky kterému jsou vody jezera Tonlé Sap prakticky nevyčerpatelným zdrojem sladkovodních ryb. Však zrovna támhle kousek od nás vidíme jakéhosi chlapce s rybářskou síti, jak se snaží něco ulovit. Stojí ve vodě na okraji plovoucí vesnice, kterou právě projíždíme. Voda mu nedosahuje ani po kolena, protože vody je v téhle době v jezeře hodně málo. Až se divím, že naše loď v takhle mělké vodě někde neuvázne.

Za vesnicí se naše loď, již tak jedoucí dost rychle, rozohnila ještě k většímu výkonu a znatelně přidala. Začalo tím pádem hodně foukat, což mnohé z cestujících přinutilo slézt dolů do podpalubí. Vlastně ne do podpalubí, ale do podstřeší. Posléze loď znovu nabrala ještě o něco více na rychlosti a skupinka turistů, která byla na střeše za námi, se nestačila divit. Znovu jsem ocenil naše strategické místo dostatečně vepředu lodní střechy. Ti, co byli už jen malý kousek za námi, byli zcela nečekaně najednou celí mokří. Takhle rychle jedoucí loď rozrážela vodu natolik, že ta stříkala vysoko až nahoru na střechu. Někteří další to vzdali. Přidali se k těm, co jim vadil vítr, a potupně zalezli za nimi dolů do lodi. Jiní vytáhli z batohů nějaké karimatky, či co to bylo, a snažili se nějak před stříkající vodou uchránit. Moc jim to nevyšlo, většinou nakonec skončili stejně dole v lodi, na rozdíl od těch prvních ovšem byli notně promočení. Jenom přední část lodi, kde jsme byli i my, zůstala vody uchráněna. Byť i tady začalo být trochu mokro, ale hlavně kluzko. Stát se už skoro nedalo, právě kvůli kluzkému povrchu střechy, i kvůli značným poryvům proudícího vzduchu, jaký při rychlosti, jakou se loď po jezeře Tonlé Sap řítí, vzniká.

Dlouhé sezení bez židle na tvrdém a hlavně rovném povrchu nemám rád. Potřebuju složit nohy někam níž, a to tady nejde. Tak si chvíli lehnu, pak slezu ze střechy a jdu se podívat dolů. Někteří cestující včetně těch mokrých tu našli své místo na tvrdých dřevěných otlučených lavicích. Nejsem sice klaustrofobik, ale tenhle nízký a úzký prostor vagónového typu není nic, co by mě lákalo k posezení. Na střeše je líp, i když tam hodně fouká. A tak se zase vracím nahoru, chvíli poposedávám z místa na místo, až si nakonec dám batoh pod hlavu a znova si lehnu. Projíždíme středem jezera, široko daleko teď není nic vidět. Vlastně je, samá voda. Jezero Tonlé Sap je hodně veliké.

Poloha vleže na lodní střeše mi vyhovuje. A protože jsme ráno museli vstávat hodně brzy, nastal čas si zdřímnout. Ještě, že já můžu spát kdekoli a kdykoli. Než usnu, na modrém nebi se mi nad hlavou, jako bych v duchu viděl nějakou fatamorgánu, promítají překrásné angkorské chrámy a jejich rozličná zákoutí, mezi kterými jsme se po tři předchozí dny pohybovali.

Asi za dvě hodiny se z jezera dostáváme na širokou řeku Tonlé Sap. Tady už je na co se dívat. A tak kombinuju sezení s ležením a chvílemi také stojím. Na řece jede loď zřejmě o něco pomaleji, i když to na první pohled nevypadá. Ale dozadu za nás už voda nahoru nestříká. Proto se někteří z cestujících zase vrací zpátky na střechu. Ani vítr už tolik nefouká. Já teď ve stoje mnohem lépe držím rovnováhu a můžu v pohodě i fotografovat. Jen musím dávat pozor na pořád ještě trochu kluzký povrch. Výhled ve stoje je mnohem lepší, a tak nakonec podstatnou část cesty po řece odstojím. Pohled na přírodu i na život kolem téhle řeky nabízí mnoho zajímavého. Vidíme vesnice postavené na vysokém břehu na kůlech, jiné jsou postavené přímo na řece, na vodní hladině. Některé domky jsou modernější a bohatší, mají střechy z plechu nebo i z červených pálených tašek. Jiné jsou ale velmi primitivní, někdy i polorozpadlé chatrče z větví, slámy, palmového listí, nebo rákosu. Dokonce vidíme i jakési jednotlivé chajdy, které na jednoduchém voru ze silnějších větví unáší středem řeky líný proud kamsi k jihu. Možná, až řeka Tonlé Sap změní směr svého toku, ponese proud tyhle říční chaloupky zase na druhou stranu, někam zpátky k jezeru.

Na řece potkáváme malé i větší loďky a lodě, mnoho z nich pospíchá se svým nákladem, ať už po proudu nebo proti němu. Doprava po vodě je tu vskutku velice důležitá. Můžeme také pozorovat rybáře při jejich práci, koupající se dospělé, cachtající se děcka, a nebo také hospodářská zvířata, která jsou přiváděna k řece plnící v tomto případě funkci napajedla. Jen málokdo z domorodců má na hlavě tradiční slamáček, hodně jich dnes už používá obyčejné plátěné kloboučky. Kolem řeky vidíme i obdělávaná políčka, pasoucí se kravky, mangrovníky, palmy, i další tropické stromy a ostatní rostlinstvo. Mezi ním se občas vyjímají nějaké pagody. Téměř vždycky vypadají jako nové. Možná i jsou. Jejich čistě bílé stěny, červené střechy nebo zlaté sochy Buddhů z té temné zeleně svítí a září dodaleka.

Cesta na lodní střeše je celkem fajn a ubíhá rychle. Vesnice kolem řeky vidíme stále častěji, postupně se slévají v jednu jedinou dlouhatánskou vesnici. Domky začínají být také větší a bohatší. Za chvíli podjíždíme pod betonovým mostem, mimochodem za celou plavbu po řece jedním jediným, který jsme tu spatřili. Začíná nám být jasné, že jsme v Phnom Penhu, že se blížíme k cíli téhle neobyčejné cesty. A trvalo pak už jen pár minut, než naše loď výrazně zpomalila a zakroužila ke břehu k většímu plovoucímu pontonu. Z něho jsme pak po železném spojovacím můstku vystoupili na břeh. To už jsme byli přímo v samém centru hlavního kambodžského města, na dohled od soutoku řeky Tonlé Sap s Mekongem. Tady už tahle naše zajímavá, dobrodružná a v mnohém zvláštní plavba skončila.

Phnom Penh, hlavní město Kambodže s necelým miliónem obyvatel, se od thajského Bangkoku liší asi jako den od noci. Jako každé velké město je sice poněkud uspěchané, ale po poblázněném Bangkoku a náročnějších dnech v oblasti ankgorských chrámů na nás zdejší atmosféra působila téměř idylicky klidně. Na rozdíl od Bangkoku nejsou v centru Phnom Penhu žádné výškové budovy. Bydleli jsme v úplném středu kambodžského hlavního města, blízko nábřeží, jen pár bloků od velké tržnice, a pouhých několik minut pěší chůze od Královského paláce.

Hotel Lyon d'Or, jehož francouzský název nám připomínal koloniální období Kambodže, nás přivítal drobným zádrhelem. Jediným, na který jsme za celou dobu pobytu v Kambodži narazili. Po našem příjezdu personál Pepovi tvrdil, že pro nás nemají celou kapacitu, kterou měl Pepa objednanou. A začali mu nabízet, že někoho z nás ubytují jinde. Pepa ale před nimi rozkročil svou statnou postavu, zakoulel divoce očima, a že nepřichází v úvahu! Buď nás ubytují všechny, nebo sice jinam půjdeme, ale taky všichni! Nakonec po ani ne čtvrthodince trochu hlasitějšího dohadování se místo našlo pro nás pro všechny. I když...

I když někteří vyfasovali tak malé pokojíky, že neměli ani kam postavit či položit svá zavazadla. A to třeba ještě neměli ani okno. My s Líbou jsme tu měli trochu štěstí. Dostali jsme nejen pokoj s oknem, i když taky dost malý, ale hlavně mezi ním a koupelnou byla veliká předsíň, kam by se dala složit zavazadla nejen celé naší skupiny, ale asi i celého velkého plně obsazeného autobusu. Ale takový luxusní prostor jsme myslím měli jako jediní. Všichni jsme se shodli na tom, že tenhle hotel pamatuje francouzskou kolonii i dobou svého vzniku a funkčním určením. Vzhledem k jeho strategické poloze v centru blízko přístavu to za Francouzů nemohlo být nic jiného, než nevěstinec, nebo alespoň hodinový hotel. K čemu jinému by takové maličké pokojíky vůbec byly? Většinou jsou bez oken, a kromě dvoulůžka se sem už nevejde vůbec nic. A i na to dvoulůžko se musí vlézt jen z jedné strany, jak je pokojík maličký a úzký.

A tak si Pepa učinil u tohohle hotelu černý puntík, jak kvůli přístupu personálu k rezervaci, tak kvůli maličkým pokojům. Asi po návratu domů zajistí, že cestovka už tady příští české turisty ubytovávat nebude. Myslím, že ještě tentýž den se šel porozhlédnout po něčem jiném. Hotelů bylo v okolí víc než dost. A my? My s Líbou jsme mohli být a byli po ty dvě následující noci v hotelu Lyon d'Or vcelku spokojeni. Ale to odpoledne jsme ještě netušili, že tohle není v Phnom Penhu naše poslední sekání s nevěstincem. To další, to mělo následovat ještě tentýž den, vlastně už docela zanedlouho.

Příhodné umístění našeho hotelu v centru Phnom Penhu jsme v individuálním volnu využili k několika procházkám po městě. Hned při první procházce, ještě v den našeho příjezdu do města, si Líba i Mirka, jdoucí zrovna s námi, všimly, že už po několikáté jdeme kolem kadeřnictví. Podivily se, kolik jich tu je, a všechna přitom zela prázdnotou. Přítomné kadeřnice se zjevně nudily. Neměly tu nic na práci a tak každá pečovala sama o sebe. Lakovaly si tu nehty, česaly vzájemně jedna druhou, nebo se jinak upravovaly před zrcadlem.

Mirka dostala nápad, že by si tu nějak hezky mohla nechat nalakovat nehty. A Líba se přidala, že by si zase nechala umýt hlavu. Vlasy má z lodi ještě celé rozfoukané a rozcuchané, večer by si s nimi stejně musela něco udělat. Určitě to bude za pár korun a ne jako u nás za pár stovek. Inu proč, ne? Cizí země se přece dají poznávat všelijak. Tak proč ne třeba i přes kadeřnictví? A tak se Mirka s Líbou domluvily, že do jednoho z těch kadeřnictví zajdou, nechají se tam trochu poupravit, a dají jim tak i něco málo vydělat.

A když se dámy takhle rozhodly, zbývalo už jen, aby si nějaké příhodný kadeřnický salón našly. Do kadeřnictví, které si zvolily, jsem s nimi zašel pomoci jim všechno potřebné domluvit. Dámy si s těmi děvčaty rychle porozuměly, takže jsem ani moc překladatelské práce neměl. Ženská prostě ví, co jiná v kadeřnictví asi tak může chtít. Stačilo jim k tomu většinou jen pár posunků, a k určení ceny prsty jedné ruky. Cena byla vskutku nízká. Dolar zaplatila Líba za umytí hlavy, po Mirce chtěli dolar za nehty na rukou, a druhý dolar za nehty na nohou. No nekupte to za ty prachy! Mirčin Josef jen souhlasně pokýval hlavou, vysázel před Mirku na stůl dva dolary, a rychle vyšel ven. Dohoda byla rychlá, a tak se kadeřnice pustily do práce. Jedna z nich hned začala Líbě patlat cosi na hlavu. Asi nějaký suchý šampon, nebo co. Já jsem Líbě udělal ještě narychlo dvě tři dokumentační fotky, a pak už jsme s Mirčiným Josefem zašli o kus dál na roh, kde, jak bylo domluveno, na naše dámy počkáme. Ve zdejším nárožním krámku jsme si zakoupili plechovkové pivko, usadili jsme se venku k malým stolkům a pozorovali okolní chodce, obchůdky, i provoz na docela rušné křižovatce přímo před námi. Pivo nám přišlo k chuti. Bylo i dobře vychlazené, a tak nezůstalo jen u jednoho. Zvlášť když dámy pořád nepřicházely.

Nakonec se objevily asi za necelou hodinku. Phnompenhské ulice mezitím potemněly. Nehty však byly nalakované, hlava umytá a učesaná. Přesto nebylo něco v pořádku. Všechno nebylo, jak má být. A dámy začaly líčit, jak jim postupně docházelo, že to kadeřnictví bylo nějaké divné. Pod zrcadly ani jinde tu třeba nebyla žádná umyvadla. Taky proto šamponování hlavy probíhalo na sucho. Takových všelijakých drobností, které tu chyběly, a jiných, které tu naopak přebývaly, bylo víc. Když se kupříkladu Líba na konci dožadovala vyfoukání fénem, zdálo se, že tu žádný nemají. Nakonec, když její kadeřnice přinesla nějaký zezadu, s vysokou pravděpodobností svůj vlastní, nebylo zase kam ho zapojit do elektriky. Šňůra prostě od křesla, kde Líba seděla, nikam k zásuvce nestačila. Divné, že? Líba si proto musela přesednout jinam. No a v tu chvíli už tu začalo být našim dámám podezřelé úplně všechno. I schody vedoucí za plentou kamsi nahoru. A začalo být jasné, proč zdejší kadeřnice předtím věnovaly tolik péče samy sobě. Tohle prostě nemohlo být normální kadeřnictví.

Bodejť! Taky nebylo! Náš průvodce Pepa nám o chvíli později tohle podezření potvrdil. Tady v Kambodži je to úplně jinak než v Thajsku. Tady není prostituce oficiálně povolená, jako tam. A tak je tu tahle prastará živnost různě zakamuflována právě do takovýchhle kadeřnictví, případně do jiných kosmetických salónů. Taky proto tu nejspíš takových kadeřnictví po Phnom Penhu tolik je. Při večeři pak musely Líba s Mirkou vyprávět k pobavení a obveselení všech ostatních své zážitky z toho, jak si daly za pár šupů lakovat nehty a umýt hlavu od phnompenhských prostitutek, zatímco jsme já a Mirčin Josef, aniž bychom měli o něčem takovém sebemenší potuchy, v pohodě popíjeli pivko na nejbližším nároží.

Při dalších našich procházkách po Phnom Penhu jsme jen pár desítek metrů od našeho hotelu zprvu jen okukovali starou tržnici. Do jejích tmavých a úzkých průchodů a uliček jsme se ovšem odvážili zanořit až druhý den odpoledne. O kus dál, vzdálená asi šest či sedm bloků, byla pak Velká tržnice. Je opravdu velká, tvořená ohromnou halou roztaženou do šířky ještě dalšími čtyřmi rozměrnými křídelními budovami. Kolem dokola je ještě celý prostor obehnán plotem s několika branami a uvnitř toho všeho byl stánek vedle stánku, obchůdek vedle obchůdku.

Procházka takovouhle tržnicí může být hodně dlouhá. Může trvat i hodiny, přestože stále nejdete stejnou cestou a stále vidíte jiné a další a další obchůdky, krámky a stánky. I při sebevětší fantazii tu dřív nebo později dojdete k názoru, že snad jen rozměrné věci, jako třeba bagry, domy, vlaky, nebo auta, se tu neprodávají. Ale jinak - snad úplně všechno. Vůbec mi nevadilo se tu dlouhé minuty jen tak procházet, pozorovat kupující i prodávající, okukovat jejich zboží, většinou překrásně a dokonale vyrovnané na dřevěných pultech. Nebo sledovat děcka, jak se motají dospělým pod nohama a schovávají za sukněmi, jak se ta větší zapojují do obchodů, aby napomohli svými skromnými silami k obživě své rodiny. Zkrátka baví mě pozorovat pravý a nefalšovaný život zdejších obyvatel, byť se mezi ně pochopitelně připlete i takový sem nepatřící turista, jako jsem třeba já.

Na asijské tržnici se dá vidět mnoho zajímavých věcí. Pominu-li smažené brouky, kobylky, či jinou podobnou havěť, můžu příkladně přemýšlet třeba nad tím, proč tu vejce prodávají z několika košů. Že v jednom mají bílá, v druhém hnědá, to mi ještě připadá docela normální. Ale proč mají vedle koš vajec zelených a koš růžových? A proč tamhle dokonce mají vejce úplně černá? To už mi rozum nebere. To ty vejce nějak barví? Nebo je snášejí nějaké papouščí slepice? Nebo čím ty slepice krmí, aby měly takhle barevné skořápky? Nevím, na tohle jsem zatím odpověď nikde nenašel. A podobných zvláštností můžete najít na takové asijské tržnici mnoho.

Taky jsem se zamýšlel nad tím, jak to dělají s tou obrovskou spoustou nádherných řezaných květin. Po celý den je tu mají na tržnici v tom vedru, k večeru přesto nevypadají zase tak úplně zvadlé. I tak ale ty květiny tady musí každopádně uvadat hodně rychle. Nikdo je tu přitom, zdá se, nekupuje. Co potom s nimi? Jak se tu obchod s takovýmhle zbožím může vůbec vyplácet? To mi nejde do hlavy.

Nebo maso či ryby. Nejsou-li zrovna sušené, také ty, přestože se zdají být čerstvé, tu mají na pultech celý den v tom tropickém horku. Led je vidět jen někde. Asi nebude nejlevnější, a pravděpodobně se tu i špatně shání. Večer už to maso a ryby, nejsou-li na ledu, určitě už čerstvé být nemohou. Na pultech tu toho však zůstává stále hodně. Kde potom skončí? Nevěřím, že by to někdo vyhodil, či likvidoval. Je ovšem otázka, jestli maso, drůbež či ryby se na druhý den znovu objeví na tržnici, nebo skončí večer někde v restauraci či úplně někde jinde. Asi je lepší o tom nedumat, z ulice nic nejíst a spolehnout se na osvědčené a jen ty lepší restaurace. Přesně tak, jak nám to radil Pepa.

Bylo to tady v Phnom Penhu naše první setkání s tradiční velkou asijskou tržnicí. Dýchlo na mě svou zvláštní neopakovatelnou exotiku. Skoro by se dalo říct, že jsem si tyhle tržnice zamiloval. Můžu tu pobývat hodiny, přicházet z místa na místo, a přitom se jen tak kolem sebe dívat a pozorovat okolní dění a hemžení. Hlavně po mně ale nesmí nikdo chtít, abych něco nakupoval, či si cokoliv zkoušel. Nechci hledat, co bych si koupil. Očekávám, že mě něco samo praští do očí, že oční nerv sám musí svým signálem zavelet do mé šedé mozkové kůry, že ano, tohle je ono. Tohle je to, co chci!

Tady tu pohodu v tržnici mi tak trošičku kazila Líba, která zase na rozdíl ode mne ráda nakupuje a ráda si něco zkouší. Vymýšlí, co by komu přivezla, co by se komu asi líbilo, rozhlíží se, kde mají okolo něco podobného, co kde je ještě jiného. Zkrátka Líba prožívá takovou tržnici úplně jinak, než já. Nakupovala by pořád. Nedokáže jen tak chodit a dívat se. Někdy mě napadá, že kdyby ji nebrzdila peněženka pro jistotu umístěná v mé kapse, a taky povolená váha pro leteckou přepravu zpět domů, dokázala by si snad koupit i půl tržnice. Ale protože už Líbu znám, sem tam si nějaké to tričko vyzkouším. O kus dál však rezolutně zakážu uvažovat o nějaké blbosti, kterou vůbec nepotřebuju, a jinde zase počkám, než si vyzkouší patery boty, které Líba sundala ze stojanu. U příštího stánku pak klidně přetrpím kyselý výraz jejího obličeje, když chce mlsně ochutnávat kde co, aby vzápětí zjistila, že to tedy fakt není vůbec dobrý. A když už neochutnává něco, co ještě nezná, alespoň dostane zálusk na nějaké ovoce, jablko, banán, či jahody, podle toho, co zrovna kde vidí. Vitamíny, ty ona potřebuje vždycky.

Nakonec, když už Líba po něčem opravdu zatouží, možná zrovna po těch botičkách, co kolem nich právě procházíme, jí vždycky pomůžu něco vybrat a usmlouvat třeba nějakou nižší cenu. Já totiž zase moc dobře vím, jak ona trpí, když já nemám zájem si nic vyzkoušet ani oblékat, když nikde nic nechci a nepotřebuju, ani se nehodlám rozhlížet desetkrát po tom samém sortimentu zboží, jestli tam vedle náhodou nemají mou velikost, případně jestli tam to samé nemají o dolar levnější. Jen málokde zatoužím něco ochutnat, a málokdy o něčem řeknu, že se mi to líbí. A když už, tak zrovna tohle Líba nechce, ani ona ani já to vůbec nepotřebujeme. Nebo se nám to absolutně k ničemu nehodí.

Přes to všechno můžu říct, že jsme si spolu obě phnompenhské tržnice, a nejen tyhle, i mnohé další později v Barmě, docela příjemně užili. I když každý z nás trochu jinak a každý po svém. Možná vám to připadá poněkud neobvyklé, ale tak to prostě je.

Náš program v Phnom Penhu nebyl nijak nabitý. Kdo o to stál, měl možnost se vydat motorizovaným tuk-tukem do Muzea genocidy a pár kilometrů za město k masovým hrobům. Pepa nám k tomu zajistil dopravu a domluvil cenu. O tom jsem se už ale zmiňoval. Jen dodám že jsme cestu tuk-tukem zakončili ještě návštěvou chrámu Wat Phnom se čtrnáctého století, od něhož kambodžské hlavní město převzalo své jméno.

Jediná další společná akce pak byla návštěva Královského paláce. Bylo to nedaleko po nábřeží, nad soutokem Tonlé Sap s Mekongem, kolem výstavných koloniálních domů a hotelů po Francouzích. Příjemná pěší vycházka. Phnompenhský Královský palác je podobně jako ten bangkokský okázalým památkovým a stavebním komplexem, a také podle všeho byl bangkokský Královský palác pro tenhle kambodžský víc, než jen inspirací. Spíš by se mělo rovnou říct, že vzorem.

Také zde hraje významnou úlohu centrální chrám, nazývaný tu Stříbrná pagoda podle stříbrných dlaždic zdobících podlahu. Je to jakási kambodžská obdoba Chrámu Smaragdového Buddhy z Bangkoku. Stejně jako tam, je Smaragdový Buddha i tady. Ovšem ve zdejším paláci se jedná pouze o kopii bangkokského Buddhy. Dole pod ním je ale cenného něco jiného. Daleko víc si tu cení jinou Buddhovu sochu. Je prý celá ze zlata, váží skoro metrák, a je zdobena několika tisíci pravých a některých jedinečných a velmi vzácných a cenných diamantů.

Podobně jako tomu bylo v Bangkoku, je i tady velká část Královského paláce uzavřena a jako soukromá rezidence užívána královskou rodinou. Mají tu také rozměrný a nám přístupný Trůnní sál. Jinak celý areál Královského se svými budovami, stúpami, sochami i chrámy, i s velice pečlivě udržovanou parkovou úpravou, na mě působil takovým trochu divným dojmem. Odcházel jsem odtamtud s poněkud smíšenými pocity. Opravdu jako by to všechno byla něčeho kopie, a to nepříliš povedená, neoriginální. Palác i jeho budovy a chrámy vůbec nepůsobí starodávně, jsou sice krásně a bohatě zdobené, ale všechno jako by svítilo novotou, budovy a stavby čerstvě natřené, stromy a keře precizně sestříhané. Všechno je to takové příliš dokonalé, pravidelné, jako vysoustružené, a připadá mi to takové nepřirozené. Jakoby by to byl nějaký model, jako by to bylo vylisované z umělé hmoty. Přesto svým způsobem krásné a dá se říci i nádherné. Určitě ale phnompenhský Královský palác stojí za vidění. Nádherná dokonalost, dokonalá krása, nebo krása dokonalosti? Jenom ten Napoleonův pavilón typického francouzského střihu postavený těsně před budovami paláce, sám o sobě taky pěkný, tu působí jako nějaká šedá volavka v barevném papouščím hejnu.

Ještě bych se rád zmínil trochu více o současném kambodžském králi. Je jím Norodom Sihamoni, do jehož obytné a pochopitelně turistům uzavřené části je možno nahlédnout z terasy od Trůnního sálu. Tenhle kambodžský král studoval totiž dlouhá léta v Praze. Do Československa se dostal ve svých devíti letech, v roce 1962. Byl sem poslán po souhlasu prezidenta Antonína Novotného svým otcem, Norodomem Sihanoukem. Začal svá studia ve třetí třídě základní školy, později přestoupil na školu s rozšířenou výukou cizích jazyků. Sihamoni měl velké pohybové nadání a miloval balet, což později vyústilo ve studium na Pražské konzervatoři a od roku 1971 se věnoval umění, divadlu a tanci na Akademii múzických umění. Tam studium úspěšně zakončil v roce 1975. Za vlády ultrakomunistických Rudých Khmérů v Kambodži, kam přijel na krátkou návštěvu, byl zatčen a vězněn. Musel za velkého strádání těžce pracovat na polích, nicméně nakonec mu bylo povoleno odcestovat zpět do Čekoslovenska. Pak krátce studoval kinematografii v Severní Koreji, kam se na nějakou dobu uchýlil Sihamoniho otec Sihanuk. Ten však mezitím odjel do zpět Kambodži, kde se stal po jistou dobu jednak hlavou státu polpotovských Rudých Khmérů a současně také jejich vězněm. Do polpotovského domácího vězení, do společnosti své matky i otce, se nakonec dostal i princ Sihamoni, když byl k návratu do Kambodži vylákán zfalšovaným dopisem. S koncem vlády Rudých Khmerů se pak dostala celá královská rodina do Číny. Později přesídlil Sihamoni do Paříže. Tam založil školu tance, na které také působil jako profesor a v Paříži byl taktéž po nějakou dobu kambodžským velvyslancem. V roce 2004, po abdikaci svého otce, se pak stal Norodom Sihamoni kambodžským králem.

Už jako vládnoucí monarcha Norodom Sihamoni Českou Republiku znovu několikrát navštívil. Naši vlast má prý ve velké oblibě a kromě mnoha jiných věcí je prý velkým milovníkem českých pohádek. Díky svému dlouhému pobytu v Čechách hovoří, jako první a zřejmě zatím jediný monarcha cizího státu, úplně plynně česky.

Na ulicích a na tržnici tady v Phnom Penhu, stejně jako ani jinde v Kambodži, si nic k jídlu nedáme. Žádnou ňamku jen tak na špejličku, ani naběračku támhle toho lákavě vypadajícího guláše, nebo co to je. Jsme tu pamětliví Pepova varování, že tady se rozhodně stravování jen tak na ulici nedoporučuje. V Thajsku to nepředstavuje žádný problém, ale v Kambodži se toho rozhodně máme vyvarovat.

A tak se toho varujeme a večer jdeme s Pepou na večeři do malé jednoduše zařízené restaurace vytvořené z jedné místnosti otevřené do ulice. Byla vzdálená od hotelu jen pár kroků, téměř přímo naproti němu. A protože nám tu i chutná a není tu ani draho, půjdeme sem druhý den utratit nějaký ten dolar ještě jednou. A vůbec nám nevadí, že tu po stropě a po zdech lezou, a za svítidly se schovávají malé plaché ještěrky.

Ty ještěrky jsou gekončíci, menší příbuzní větších gekonů. Nikdo, a ani my, je tu nechytá, nikdo jim neubližuje. Naopak. Tady v Asii si jich docela považují, a lidé jsou rádi, když je někde mají. Dokážou totiž ve velkém likvidovat obtížný hmyz. Takže my jsme taky rádi, že je tu máme, o to příjemněji nám tu může být. Už je ostatně známe, viděli jsme je už dřív. Někde jsme je měli na našich hotelových pokojích. Víme už, že na nás ani do našeho jídla určitě nespadnou. Dokáží se na zdi a stejně tak na stropě držet tak neuvěřitelnou silou, že vědci dlouho nemohli přijít na to, jak to ty potvůrky dělají. Jak mohou bez problémů viset za jednu nohu přichyceni na perfektně hladkém stropě? Stačil jsem zjistit, že dnes už vědci ten princip, založený na rozvětvených mikroskopických chloupcích či vláknech, znají. Nějaký čas jim pak ještě trvalo, než na tomhle principu navrhli jakési superlepidlo. Má prý dokonce až desetinásobnou lepivost, a stejně jako gekončí nožka od stropu jde zase snadno odlepit. Jenom k přilepení je prý potřeba zatím víc než tisicinásobná síla, než jakou potřebuje gekon či gekončík. Drobná moucha, no. Však on i tuhle mušku nějaký gekončík vědcům jistě brzy polapí a spolkne.

Rozloučení s Phnom Penhem se tedy odbylo v příjemné restauraci, dali jsme tu sbohem všem zdejším gekončíkům i mladému a příjemnému personálu, který nás tu po dva večery obsluhoval. Kohosi pak napadlo, že těch asi padesát metrů z hospody do hotelu naproti přes ulici se můžeme svézt drožkou. Prý jsme tady ještě ničím takovým nejeli. A tak i místní drožkáři na nás nakonec ještě vydělali dolar za otočení drožky a ani ne minutovou jízdu. Svezlo se nás víc. Přímo před vchodem do našeho hotelu jsme pak z drožky vystoupili jako velcí páni. Recese? Frajeřina? Asi trochu obojí.

Druhý den jsme pak nasedli do dvou pronajatých mikrobusů, a vydali se na cestu napříč skoro celou Kambodžou, přestože původní záměr byl jiný. O tom už jsem ale psal. Psal jsem i o našem pobytu na thajském ostrově Koh Chang. A psal jsem i tom, že jsme strávili ještě jednu noc v Bangkoku před odletem do Barmy. Psal jsem už asi o všem, protože mě napadá, že už mě nic dalšího nenapadá.

S těmi, co s námi do Barmy už neletěli, i s průvodcem Pepou, jsme se pak rozloučili po našem příjezdu do Bangkoku. Zajeli jsme s nimi přímo k letišti. Oni zanedlouho odlétali domů do Evropy. Nás ostatní si tu převzal průvodce Lukáš, který si nechal od Pepy vylíčit, co že jsme to za bandu. Po ještě jedné noci strávené v našem známém bangkokském hotelu Villa Cha-Cha s námi pak Lukáš na druhý den vyrazil do pro nás tehdy hodně tajuplné, záhadné a neznámé Barmy, po lenošení na Koh Changu námi napjatě očekávané. Cesta Thajskem a Kambodžou nám právě končí, něco jiného nám zase začíná. O tom ale už vypráví jiný můj cestopis "Země chudá i plná zlata", který jsem spáchal ještě dřív, než tenhle.

Když tak se po cestě Thajskem a Kambodžou ohlédnu, musím říct, že do Kambodži bych se docela rád ještě vrátil. Naprosto úžasné chrámy angkorské oblasti bych určitě mohl vidět znovu. Jednak jich tu zbylo dost a dost, které jsem ani koutkem oka nezahlédl, a některé, ba vlastně většinu z těch, co jsem na vlastní oči spatřil, bych klidně mohl navštívit ještě jednou. Pokud tedy zrovna nebudu mít chuť cestovat po světě zase někde úplně jinde a vidět něco docela jiného. A to mi zatím připadá pravděpodobnější. Ale kdo ví...

A úplně nakonec bych ještě moc rád poděkoval našemu průvodci Pepovi za jeho skvělé a nedostižné průvodcování v Thajsku i Kambodži. A zvláště pak za jeho dobrou náladu, kterou kolem sebe šířil, a kterou nás většinou dokázal patřičně infikovat. Takže díky, Pepo!