Ta kratičká noc opravdu zdánlivě hrozně prodloužila dobu letu. Trochu jsem spal, jako ostatně skoro všichni kolem. Okénka už od noci se staženou clonou zůstávají zatažená ještě dlouho. Na obrazovce v letadle sleduju, jak se k Evropě blížíme strašlivě pomalu, a jak míříme na cílové milánské letiště.

Pak už jen poměrně rychlý přestup v Miláně. Někoho tu důkladně prohlížejí, nás vůbec. Mají tu i psy, zřejmě kvůli pašerákům narkotik. Let z Milána do Prahy mi pak už připadal taky dlouhý. A jednotvárný a nudný. Letět z dovolené domů takhle dlouho je hrozné. To bych zrušil. Konečně jsme v Praze!

A znovu se opakuje situace, kterou my s Líbou už známe. Čekáme na batohy a ony nikde. Tentokrát nemáme ani jeden. Ale nevadí, částečně jsme na to připravení. To, co jsme chtěli, aby se nám neztratilo, máme v příručních zavazadlech a v nákupní tašce. Ukazuje se, že nejsme sami, komu chybí batoh. Na batohy čekáme všichni, tedy všichni z Peru, a zůstali jsme tu z celého letu z Milána už jenom my. Pouze Vláďa může klidně vyrazit domů. Usmívá se. On jediný svůj batoh má. Včetně balíčku sušených lístků koky, které úspěšně a bez problémů propašoval. Všech šest dalších báglů nás ostatních se ale potuluje kdoví kde. Sepsali jsme tedy s letištním personálem potřebné papíry. Bylo nás víc a tak to chvíli trvalo. Pak jsme si přehodili přes rameno naše malé batůžky a rozloučili jsme se. Popřáli jsme si vzájemně šťastnou cestu k domovu a se zamáváním se rozešli každý svou cestou.

Ten časový posun, který vás při takovéhle cestě čeká, je zvláštní. Za oceán na druhou stranu jsme letěli jeden den, zpátky skoro dva. A při letu tam jsme se s posunem času vyrovnali relativně jednoduše, zpátky to bylo mnohem horší. Trvalo to několik dní, než jsem se dospal, než jsem se dostal z té divné ospalosti ve dne, a než jsem překonal naopak zase noční nespavost. A tak když jsem nazítří odpoledne otevíral dopravní službě z letiště, rozespale jsem mžoural, a ani jsem ty naše batohy nemohl poznat. Ale přivezli nám je oba. Byly v pořádku.