Tenhle cestopisný text vznikl na základě druhé mojí africké cesty v lednu roku 2012, kterou jsem samozřejmě podnikl i se svou ženou Líbou a tentokrát s námi jela i naše dcera Monika. Ale než se pustíme do dalšího vyprávění, věnujme jako obvykle nejdříve pár slov tomu, jak tenhle text vznikl. Pro valnou většinu následujících písmenek poskládaných do slov a vět jsou zdrojem mé poznámky v malých sešitcích či notýscích, které jsem si po celou cestu pečlivě zapisoval. Ty připravené notýsky mi opět už poněkolikáté výtečně posloužily. Když jsem je později doma zpracovával a svoje stručné poznámky rozváděl do souvislejšího textu, doplnil jsem je na pár místech ještě o několik faktografických informací, historických dat a souvislostí, které jsem nalezl většinou na Internetu. To proto, že moje sklerotická paměť si nedokáže všechno zapamatovat, a ani moje roztřesené prsty neumí zaznamenat a zapsat vše, co by bývalo bylo třeba. Omluvte prosím i několik případných nepřesností v uvedených informacích. Je to dáno různými použitými zdroji, v nichž se informace často liší, stejně jako se mohou lišit zkušenosti a zážitky jiných cestovatelů, ačkoli jsou z úplně stejného místa. Oni jsou na tom samém místě prostě o maličko jindy, cestují jinak a stejných či podobných věcí si mohou všímat tu více, tu méně. Je to stejné jako s řekou. Přestože teče stále stejným místem, říční koryto se v čase mění a voda v řece je také pokaždé jiná. Proto se přece říká, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

A ještě jednu maličkou poznámku. Tenhle text začal z nepatrné části vznikat už před cestou samotnou, protože jsem nějak později nechtěl vzpomínat na to, co všechno se odehrávalo předtím, před cestou. Některé odstavce z úvodních kapitol jsem měl proto napsané ještě dřív, než jsme vůbec někam odjeli. Ty jsem pochopitelně nepsal ještě do žádných sešitků, ale přímo do svého počítače. Dokonce jsem ještě neměl ani poznámkové notýsky koupené. Když jsem si poznamenával první řádky, do odletu zbýval totiž ještě víc než měsíc a tak na přípravu zbývalo času dost a dost.

Práce na tomhle cestopisu, podobně jako na všech mých předchozích, bylo po návratu z Afriky hodně. Ono to vlastně ani nebylo hned po návratu, ale jak z následujících odstavců vyplyne, o mnoho později. Luštění mých ručně psaných zápisků bylo o to složitější. Ale nebylo by to příliš jednoduché ani tehdy, kdybych se zápiskům věnoval opravdu hned. Mám totiž pocit, že s přibývajícími léty umím psát čím dál tím méně. Nakonec jsem ale přece jenom všechno rozluštil. Nebo alespoň skoro všechno. Na svoje webové stránky jsem následující text uveřejňoval postupně se zřejmou snahou to nakonec všechno napsat, přepsat, dotvořit a taky opatřit nějakými fotografiemi. Výsledek mého nemalého snažení tedy teď můžete posoudit.

Trvalo mi to hodně dlouho. Déle, než jakýkoli jiný cestopis předtím. Ale bylo to dáno mnoha pro takovou práci nepříznivými okolnostmi. Třeba tím, že jsem dlouho zpracovával obrovské množství fotografií z téhle cesty, že v roce 2012 i v roce následujícím se událo u nás v rodině několik významných změn a událostí, a taky že jsem přitom začal výrazným způsobem svoje webové stránky i všechny fotogalerie upravovat. A navíc se dostalo všemu africkému významného zpoždění také proto, že v červnu, tedy asi tři měsíce po téhle Africe, jsem navštívil ještě asi na týden Arménii, kde jsem si žádný deníček a poznámky do sešitků nepsal. Protože mě ale Arménie taky velice oslovila a ačkoliv jsem o tom předem vůbec neuvažoval, chtěl jsem si o Arménii taky něco napsat. A tak, aby mi skleróza vyhlodala co možná nejméně arménských zážitků, šlo na dalších několik dlouhých měsíců všechno africké stranou. Fotky i cestopis. Musel jsem začít psát o Arménii a k tomu jsem samozřejmě potřeboval zpracovat také arménské fotografie. Cestopis "Nahlédnutí do hrdé země Araratu" si také můžete na mých webových stránkách najít a přečíst.

Další nemalé zdržení nastalo začátkem roku 2013, kdy své webové stránky začal upravovat a zcela přeprogramovávat jinými programovými prostředky. Celý tenhle nemalý úkol bylo třeba před prací na cestopisu dokončit, neboť se týkal jak osobních stránek, tak fotogalerií. A "připletly" se do toho další dovolené v roce 2013 a v roce 2014, v obou letech dokonce dvě. Navíc jsem začal taky ještě programovat a tvořit speciální webovou fotogalerii se zvířátky nazvanou FotoZOO a s tím pochopitelně přišlo další a další zdržení. No hrůza! Tenhle africký cestopisný text má tedy veliké zpoždění, a tak už nebudu dál planě plkat...

Musím však ještě uvést, že si již tradičně můžete i k tomuhle cestopisu prohlédnout na mém webu fotografie z Malawi a Zambie v příslušné fotogalerii. A k tomu si ještě můžete stáhnout soubor všech lokalit z Malawi a Zambie, kde jsme se pohybovali. Pěkně si pak všechna ta místa můžete v internetové aplikaci Google Earth prohlédnout. A teď už konečně začněme, i když hodně opožděně s touhle Afrikou. S Afrikou zelenou a divokou. Ano. Dá se říct, že Malawi byla zemí nečekaně svěží a zelenou a že v Zambii, ale nejen tam, jsme se ocitli uprostřed opravdové a nefalšované divočiny.

Začněme tím, jak a proč tedy k mojí cestě do Malawi a Zambie došlo. Proč znovu Afrika? A pročpak právě tahle? No, na první otázku není příliš složité odpovědět. Kdo četl můj cestopis nazvaný "Jak mi zachutnala jižní Afrika", ten asi rychle pochopil, proč mě znovu zlákala Afrika. A kdo ho nečetl, mnohé mu napoví i samotný název onoho cestopisu. Na jeho konci jsem taky mimo jiné napsal, že do Afriky budu chtít určitě znovu, jen zatím nevím kdy a kam. A protože mi Afrika opravdu učarovala, netrvalo to zase příliš dlouho, než jsme se začali chystat do Afriky podruhé. Alespoň ne dlouho z hlediska uplynulých let a možnosti zhruba čtyř týdnů dovolené jedenkrát v roce. Vlastně jsme se o další africké cestě začali domlouvat s Pepou, naším minulým a osvědčeným průvodcem, téměř bezprostředně po návratu z Filipín na jaře roku 2011. Ještě tedy zbývá odpovědět na druhou otázku: Proč právě tahle Afrika? Tady prosím o trpělivost. I k tomu se v následujících odstavcích dostanu. Musím ale začít tak nějak od začátku.

První domluva s Pepou začala tak, že jsme uvažovali o jakémsi pokračování cesty jihem Afriky. Konkrétně o cestě z Kapského Města podél východního pobřeží Jihoafrické republiky až do Mozambiku. Tohle nám Pepa nabízel už o rok dřív, ale tehdy jsme jednak nechtěli hned další rok znovu Afriku, a jednak jsme si s Líbou chtěli dát na rok pauzu od delších cest. K pauze ale nakonec stejně nedošlo, protože jsme se pak rozhodli k cestě na Filipíny. Ale to je zase úplně jiná kapitola. Respektive mnoho kapitol a úplně jiný cestopis. Nazval jsem ho "Na ostrovní ráj nejen za nártouny" a taky si ho můžete na mém webu najít a přečíst.

Ale vraťme se k přípravě na naši druhou cestu do Afriky. Původně jsme byli tak trochu domluveni s Janou a Jaroslavem, i s mým bratrancem Jardou, že bychom se do Afriky mohli vrátit a cestovat společně. Taky jsme kdysi nedlouho po oné první Africe mluvili víceméně i o termínu k začátku roku 2012. Snažil jsem se tedy s nimi nějak domluvit. Věděl jsem, že oni by se možná raději podívali do Tanzanie a Ugandy, já jsem si mezitím něco přečetl a Malawi a Zambii, a jak jsem se o tom domlouval s Pepou, pochopil jsem, že i tyhle země jsou skvělá příležitost, jak poznat další místa v Africe, kam se zrovna turisté příliš nehrnou a kam ani cestovní kanceláře od nás zatím příliš často nejezdí. "Ale je to mnohem větší divočina!", informoval mě Pepa nakonec, když mi zhruba vylíčil možnosti a charakter takovéhle cesty. Nicméně Jana s Jaroslavem nakonec výběr cesty neovlivnili, protože asi tak trochu pozapomněli na náš původně avizovaný termín. Měli už na podzim roku 2011 domluvenou cestu do Peru a Bolívie a leden se jim zdál příliš brzy na to, aby někam jeli znovu. Odložit cestu až na březen bylo podle Pepy už dosti nevhodné, a tak Jana s Jaroslavem vypadli ze hry.

Bylo nás teď tím pádem ale málo. Od Pepy, nebo možná od cestovní kanceláře, posléze ještě přibyla Marica ze Slovenska, takže jsme společně s bratrancem Jardou už byli čtyři. A to už by se snad dalo. Víc než šest nás stejně být prý nemůže. V těchto afrických končinách se pro víc lidí prý dá jen těžko sehnat vhodné auto. A nebo by bylo neúnosně drahé. Pepa nám navrhl trasu asi na tři týdny po Zambii a Malawi s následným několikadenním zakončením cesty v Mozambiku u moře. Takovou delší cestu já vždycky preferuju, když už jednou někam jedu. Samozřejmě pokud tomu nebrání nějaké důvody. No a nějaké vykoupání a hlavně slunění, nejlépe jako relax nakonec, to zase potřebuje Líba. Jinak by na mě bručela jako rozmrzelý a rozespalý jezevec. Pepův návrh trasy mi připadal rozhodně zajímavý a takovou podobu cesty odsouhlasili i všichni ostatní. Bylo taky domluveno, že se dohodnutá podoba trasy zveřejní na webu Pepovy domovské cestovní kanceláře Livingstone, aby se mohl přidat ještě někdo další. Jenže...

Jenže Jarda nakonec na poslední chvíli cestu s námi zrušil. Kvůli nějakým potížím se zaměstnanci ve své zvěrolékařské praxi, které mu svým charakterem takovou cestu znemožňovaly. A tak jsme pak zůstali jenom tři. To už je ovšem hodně málo. Ani přes nabídku cestovní kanceláře umístěnou na Internetu se nikdo další nepřihlásil. Pravděpodobně i proto, že celá cesta byla dlouhá, čtyřtýdenní. O něco kratší cestu by prý zájem byl a tak nakonec Pepa trasu přepracoval tak, aby se dala zvolit i nějaká kratší varianta. Cesta skrze Zambii a Malawi se otočila. Začínat tedy budeme v Malawi. První tři týdny zájezdu zůstaly, tedy až na obrácený směr, prakticky beze změny. Po oněch třech týdnech namísto přejezdu do Mozambiku Pepa naplánoval přelet na týden na Zanzibar. A nebo se dalo odletět rovnou domů. Jak by kdo chtěl. Takže čtyři týdny pro mne zůstaly, a Líba bude mít i na Zanzibaru svých pár dní slunění a moře. Cenu nově v cestovní kanceláři zkalkulovali pro 5 lidí, což je pro takovouhle cestu optimální počet. V šesti plus Pepa bychom už prý měli v autě nepříliš dostatečné pohodlí. Teď jen ještě, aby se alespoň někdo přidal, abychom mohli odjet. Marica, s níž jsem byl zatím pouze v emailovém kontaktu, se nakonec rozhodla, že ona Zanzibar vynechá a odletí po třech týdnech ze Zambie domů. Krátce potom, co Pepa při jedné z mála chvilek, kdy nebyl jako průvodce někde na cestách, náš program takhle přepracoval, jsme našli dalšího spolucestujícího. Přemlouvali jsme s Líbou Alenu, která s námi byla v březnu 2011 na Filipínách a nakonec se ukázalo, že jsme ji zlanařili úspěšně. Po nějakém kratším rozmýšlení, poptání se doma i v práci, co oni na to, jsme dostali od Alenky email, který znamenal, že už jsme čtyři. Pokud tedy bude v dalším textu řeč o Alče, vězte, že se jedná právě o ni.

Pátý pak přibyl zanedlouho tak nějak nenásilně. Rozhodli jsme se totiž vzít sebou naši dceru Moniku. Učila se už několik týdnů od rána do večera a připravovala se na předposlední státnici na medicíně. Šestý rok medicíny jí sice před prázdninami 2011 skončil, ale pořád ještě jí dvě státnice zbývaly. Tuhle Afriku jsme tedy Monice nabídli víceméně jako odměnu za dokončení studia a především jako odpočinek a odreagování se od nekonečných hodin učení za všechna předchozí medicínská léta. Dostala ale samozřejmě podmínku, že musí mít všechny státnice hotovy. Jinak jsem vyhrožoval, že místo Moniky vezmu třeba první známou či sousedku, která se mi namane. Monča se chvíli, ba vlastně dost dlouho, rozmýšlela. Nevěděla totiž ještě, jak to bude mít s nástupem do práce a co si bude moci domluvit. Navíc neměla ani úplně jasno, kam by vlastně chtěla a měla po škole nastoupit. Nakonec se ale díky různým okolnostem, o kterých je zbytečné se tady podrobněji zmiňovat, Monika rozhodla, že s námi do Afriky pojede.

Je nás tedy pět. A jsme už všichni. Eventuelní sleva z dohodnuté ceny za šestého účastníka by už nebyla nijak zásadní a tak vzhledem k většímu pohodlí a pohodě jsme nechali takto naplánovanou cestu pro nás pět v cestovní kanceláři uzavřít jako naplněnou. Pojedeme tedy tři z naší rodiny: Monča, Líba a já. S námi pojedou dvě dámy: Marica a Alena čili Alča nebo též Ája. A pak samozřejmě taky Pepa jakožto náš osvědčený průvodce. A je to. Všechno! Nejsme tedy něco jako Prausovi & spol.? Možná. Ale to není nikterak podstatné. Důležité je, že je nás dost, neřkuli akorát. Přípravy na další cestu do Afriky teď už mohou definitivně začít a já se můžu těšit na svou druhou africkou cestu. A opravdu se těším. Moc.

Ještě bych se měl dostat k tomu, proč jsem pro podruhé v Africe zvolil právě Malawi a Zambii. Důvodů bylo hned několik. Původní Pepův návrh na Jihoafrickou cestu z Kapského města do Mozambiku byl samozřejmě taky docela fajn. Nicméně v Jihoafrické Republice jsme byli relativně nedávno a měl jsem chuť vidět teď zase nějaký jiný kus Afriky. Uganda a Tanzanie, nebo i Keňa, to mi přišlo jako místa, kam se jezdí relativně hodně a která můžu v případě zájmu navštívit třeba příště. Ale Malawi a jeho velké jezero, několik národních parků, a cesta přes Zambii se mi prostě velice zalíbila. A Pepa navíc sliboval, že zejména v Zambii si užijeme opravdovou divočinu, jaká se už jinde v Africe nevidí. To sice může na jednu stranu znít jako varování, ale na druhou zase jako velice neodbytné lákadlo. Podle toho, jak to kdo vidí. Já jsem na to nahlížel tak, že právě ta divočina se mi na téhle plánované cestě líbila. Moje zvědavost v mém případě určitě daleko předčila nějaké případné obavy.

Svou roli při volbě právě téhle cesty sehrálo i to, že do Malawi se opravdu příliš nejezdí, i to, že budeme muset spát několikrát pod stanem. To jsme sice původně nechtěli, ale zdá se, že tady to jinak nepůjde. V některých místech se jinak spát nedá, a nebo je tu spaní pod střechou prý neúnosně drahé. A když už se někde jinak než pod stanem spát nedá, čím budu starší, tím se mi bude chtít spát pod stanem míň a míň. Ani Líba po spaní pod stanem zrovna netouží a nakonec po přestavbě trasy celé cesty ho má být dokonce i o trochu víc, aby se celá cesta s přeletem na Zanzibar příliš neprodražila. Pepa však sliboval, že se bude snažit, abychom pod stanem spali co nejméně. Tak snad to nějak přežijeme a snad nám odměnou za ono nepohodlí budou krásné a nevšední zážitky.

Když už přišla řeč na Zanzibar, tak zážitky z tohohle voňavého ostrova koření v tomhle cestopisu nehledejte. V mých notýscích musí Zanzibar počkat ještě o trochu déle. Rozhodl jsem se totiž o Zanzibaru napsat zvlášť. Podobně mám z téhle africké cesty rozděleny i fotografie v mém fotoarchivu i ve webových fotogaleriích. Vedlo mě k tomu nejen to, že Zanzibar je přece jen od Malawi a Zambie poněkud vzdálen, ale také, že sloučením fotografií nebo i mého vyprávění do jednoho celku by fotogalerie i cestopis zbytečně zmohutněly. A hlavně by se taky ještě víc protáhlo jejich dokončení. Už takhle to všechno pořád nějak nestíhám. Nestíhám!!

Cestopisný deníček se zážitky ze Zanzibaru, který jsem nakonec nazval "Jak si okořenit Afriku", si v téhle chvíli už můžete na mém webu najít a přečíst. Už ho mám též hotový, dokončený.

O kousek dřív jsem psal, že přípravy mohly začít. A nějaké přípravy taky samozřejmě nastaly a nastat musely. Stan, pro tuhle cestu potřebný, jsme doma měli. Jenom po delší době nepoužívání ho bylo třeba prověřit a vyzkoušet. S tím jsme začali už na konci léta a postavili jsme si cvičně tuhle plachtovou budku na zahradě. Zkouška dopadla uspokojivě. Stan nevykazoval žádných nedostatků a poškození a jak jsme zjistili, vejdeme se dovnitř všichni tři. Zavazadla ale budou muset být někde jinde. Ta už se k nám nevejdou. Sehnali jsem si však nové malé a skladné spacáky. Na nějaký mráz se přece do Afriky připravovat nemusíme, takže spacáky mohou být docela lehoučké.

Monika pochopitelně poslední státnici úspěšně zvládla. Oddychla si. Stejně jako my. Teprve když z ní spadl stres a povolilo napětí z poslední zkoušky, začala si uvědomovat, že s námi někam pojede. A stejně jako my se začala na Afriku těšit. Musela si ještě domluvit o něco pozdější nástup do práce, což ale nepředstavovalo žádný velký problém.

Přišla taky řada na očkování a podobné zdravotní záležitosti. My s Líbou jich většinu máme, a to včetně v Malawi povinného očkování proti žluté zimnici. Monika však potřebovala očkování vícero a tak to měla trochu náročnější. Ale jí se bude řada očkování hodit i kvůli její budoucí lékařské praxi. Antimalarika musíme řešit taky. V Malawi lze malárii chytit podle všeho dost snadno, zvlášť v době dešťů, kdy tam jedeme my, a proto nemůžeme a ani nechceme malarickou profylaxi podceňovat.

Foťák jsem už měl taky připravený. Nedlouho po minulé cestě na Filipíny jsem se definitivně rozhodl, že s Canonem už dál fotit nechci a rozhodl jsem se tentokrát už pro něco pořádného. Pro opravdovou zrcadlovku, konkrétně pro zrcadlovku Nikon, k níž jsem si rovnou vybral dva objektivy. O něco později jsem ke dvěma objektivům ještě přikoupil teleobjektiv, který jsem pokládal pro africkou cestu za naprosto nezbytný, chci-li úspěšně fotografovat zvířátka, kterých jistě potkáme dost. Sehnal jsem si po dlouhém hledání a rozmýšlení také fotobatoh. Budu ho muset nosit na zádech, abych mohl objektivy podle potřeby vyměňovat. Baterie jsem do fotoaparátu koupil hnedle tři a Líba dostala na její vodotěsný foťák taky ještě jednu navíc. Můj starý Canon teď dostane Monika. Zejména proto, aby se začala učit fotit něčím jiným, než jenom automatem, a ještě k tomu mizerným. Do začátku by jí tenhle Canon mohl stačit, i když jako foťák tenhle kousek taky zrovna za moc nestojí. Přece jenom je ale o dost lepší, než malý Olympus, který si původně a proti mému varování taky kdysi vzala ode mne, když do té doby fotila vlastně pouze mobilem.

Asi měsíc před odletem se objevil přibližně na týden doma Pepa. Zajišťoval přitom další africkou cestu, na kterou teď pojede. Z ní se už nebude vracet zpátky domů, ale přejede jenom do Malawi na letiště do Lilongwe, kde bude posléze očekávat náš přílet. Co však bylo důležité, Pepa musel už teď definitivně zajistit také celou naší cestu a to především z hlediska našeho ubytování. Nakonec nám sdělil, že přes napjatý rozpočet se mu snad až na jedno jediné místo podařilo dohodnout všechno tak, že bychom si sebou vůbec stany nemuseli brát. Jen to jediné místo nevyšlo, tam by to znamenalo nějakých pár desítek dolarů na osobu navíc. Vzhledem k celému rozpočtu plánované cesty to nebylo moc, a tak jsme s Pepou, a moc rádi, všichni souhlasili. Za to, že nemusíme sebou do Afriky stan vůbec vozit, že se o něho nebudeme muset starat, stavět ho, balit ho, za to si rádi něco připlatíme. Tohle tedy vyšlo dokonale a byla to bezva věc! Přestože Pepa původně vyhrožoval, že zhruba polovina noclehů bude muset být v našich stanech, jeví se to teď o hodně lépe. Ne, že tedy ve stanech spát vůbec nebudeme. Budeme je ale mít pronajaté, tam postavené a pro nás už připravené. Pro nás pro všechny to jistě bude mnohem lepší, jednodušší a pohodlnější.

Potom jsme nějak více či méně úspěšně přečkávali předvánoční shon. Jak to tak bývá, ten pak najednou a rychle končí a my jsme si udělali docela příjemnou vánoční pohodu, která ovšem byla plná napjatého očekávání nadcházející cesty do divočiny. Sledovali jsme přitom taky osudy tří Čechů zatčených před nedávnem v Zambii. Byli tam obviněni ze špionáže kvůli několika fotografiím pořízeným někde v blízkosti letiště či vojenských objektů. Několik měsíců už čekali v Zambii na nějaké soudní rozhodnutí a hrozilo jim, že by tam mohli strávit za mřížemi až 25 let. Dlouho to vypadalo, že by je už už mohli pustit. Slibovali, že do vánoc. Ale vánoce minuly, a pořád nic. I v médiích všechno pomalu utichalo. Pak se ale najednou okolo Silvestra a Nového roku objevily zprávy, že v Zambii zatčení Češi jsou najednou doma. Jak se domů dostali, zůstávalo pro všechny velkou záhadou, kterou vlastně nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. Asi cestovali přes jinou zemi a nejspíš s falešnými doklady, které jim nějaké musel kdosi opatřit. Informace byly podivně utajované a sami aktéři, ba dokonce ani naše oficiální úřady, k tomu nechtěli vydávat žádná prohlášení a poskytovat žádné další informace. To, že Češi ze Zambie utekli, Zambijci zjistili až asi o týden později, až když už zmínění Češi byli vlastně doma. Nám teď nezbývalo, než doufat, že v Zambii nebudou na Čechy naštvaní, a že si tam jako náhradu za tyhle utečence nenechají třeba nás. Budeme tam každopádně muset být opatrní. Jak na hranicích, tak i při fotografování. Však on nám zkušený Pepa poradí a řekne, co a jak.

Taky jsme sledovali dění kolem výrazného poklesu kursu české koruny vůči americkému dolaru a rozmýšleli se, kdy nastane ten nejvhodnější okamžik pro návštěvu směnárny. Jenže k tomu by asi byla zapotřebí křišťálová koule do ruky a černá kočka na rameno. Pořád jsem doufal, že při té současné eurokrizi se česká koruna přece jen trochu zvedne. Nakonec už jsem to moc neřešil a podstatnou část potřebných dolarů jsme prostě jednoho dne koupili. Určitě to nejlepší kurs nebyl, spíš jeden z nejhorších. Na tohle jsem já měl vždycky smůlu. Ale ty poslední dolary nakoupené až poslední den před odletem byly potom ještě o dost dražší. Naštěstí už jsme jich nepotřebovali moc. A pochopitelně, jak už to bývá, kurs koruny začal zase stoupat, když už jsme byli z Afriky doma. Jako naschvál a jako vždycky!

Po Novém roce pak už všechno běželo rychle. Týden, který do odjezdu zbýval, byl nezvykle krátký. Tedy on trval stejně dlouho, jako každý jiný, ale nám to rozhodně tak nepřipadalo. Zničeho nic přišel najednou pátek 6. ledna, den našeho odjezdu. A ten začal utíkat ještě zběsilejším tempem, než dny předchozí.

Proč den nula? Jak může být den nula? No, je to proto, že dnes ještě není ten úplně první den naší cesty. Dnes ještě ani neopustíme naši Českou republiku. Na druhou stranu ale ještě před půlnocí naši druhou africkou cestu zahájíme. Ještě před půlnocí se budeme muset vydat na cestu. Proto tenhleten den nazývám dnem nultým a myslím, že je to docela výstižné.

Tenhle den se především musíme balit a chystat. Ale, řečeno slovy ceremoniáře Kokošky z šíleně smutné pohádky, od rána nic neklape. Já jsem musel ještě na poslední kontrolu svého zdravotního stavu do nemocnice. Už jenom cesta tam za silného ledového vichru a ostře pichlavého lijáku chvílemi okořeněného řezavými ledovými krystalky je mi hodně nepříjemná. Výsledky mého vyšetření pak dopadly taky velice neslavně. Nevědí vůbec, co se mnou. Když lékařku ujišťuju, že v Malawi si opravdu nebudu moci jen tak dohopkat do nějaké nemocnice na krevní testy, mění mi ještě dnes, na poslední chvíli před odjezdem, léčbu. Místo polykání pilulek si budu muset po celou dobu v Africe píchat injekce. Nic příjemného. Ale zase mi ubudou jiné starosti. Starosti s dietou a s kombinací léků při případných obtížích. Běháním mezi laboratoří, doktory a po lékárnách jsem ovšem strávil prakticky celé dopoledne. Hrůza, jak mi dnes ten čas utíká. A to ještě Líba nad těmi velkými škatulemi s injekcemi, co jsem si z lékárny domů přinesl, spráskla ruce. "Blázníš? Nevíš, kam asi tohle dáme?", vítá mě se zřejmou nelibostí v hlase a naštvaně začne znovu přerovnávat všechny věci, které už od rána do kufru pečlivě urovnávala.

Já si pak raději tiše zalezu do koutku ke svému počítači a pomaličku si připravuju tyhle první odstavečky svého dalšího afrického deníčku. Kolem mě se zatím balí a připravuje se všechno potřebné na cestu. Ještě je třeba tohle a tamto, ale tohle ještě budeme muset koupit! Je taky třeba sehnat ještě nějaké dolary. Ty, co zatím máme, by nám nemusely stačit. A ještě se musíme postarat o naši psí dámu. Tentokrát nemůže zůstat doma s Monikou, jako minule. Monika přece dnes pojede s námi. Takže našeho psího mazlíčka čekají čtyři týdny po rodičích, známých či kamarádech, kterým jsme vzájemně poskytli telefonní čísla. Tím jsme je odsoudili k tomu, že si naše zvířátko můžou přehazovat jako horký brambor, i když se pochopitelně naše bíglice Jiskra nějakému bramboru nepodobá ani náhodou.

Při přípravách na cestu sledujeme s obavami počasí. Silný vítr, déšť a ve vyšších polohách chumelenice. Ta se má během dne, kdy se má v noci ochladit až pod nulu, posunovat i k nám, do nížin. Cesta do Vídně na letadlo asi nebude za tohohle počasí, kdy může silnice i namrzat, nic moc. Raději vyrazíme o něco dřív, než jsme původně plánovali. A závidíme Marice, která to má na vídeňské letiště z Bratislavy slabou hodinku cesty.

Celý tenhle den probíhá hekticky, ve spěchu. Je toho hodně, co se musí zařídit, na co je třeba pamatovat, a co je třeba ještě připravit. Pochopitelně se ještě něco na poslední chvíli kupuje, v mém případě dokonce i boty. Den utíká a utíká. Jako vyděšená antilopa, abych to řekl tak nějak po africku. Každopádně ale něco, co by ještě z celého toho dnešního shonu stálo za zaznamenání, je snad už jenom to, že jsem při těch opravdu posledních nákupech zjistil, že šikulka Líba má klientskou kartu dokonce už i v trafice. A doma jsem zase zaznamenal, že když se na dalekou cestu chystáme hned tři, rázem je doma o dost víc husto, než když jsme odjížděli jen dva. Líba nakonec zabalí pro nás tři jenom dva kufry. Kupodivu se do nich vejdou i nějaké plechovky piva. Chtěl jsem si původně koupit jenom dvě plzínky na cestu, ale měli zrovna extra akci na šestikusový kartón, který jsem tak pořídil jen o pár korun dražší, než ony původně na cestu zamýšlená dvě piva. A tak, když se to vejde, vezmu si něco málo do Afriky.

Tenhle den, den nula, uběhl strašlivým, nepředstavitelným tempem. Ani si to neuvědomujeme a najednou přichází večer. Za pár minut je tady i jedenáctá hodina stanovená námi jako původní hodina odjezdu. Počasí se k večeru dosti umoudřilo. Teď už žádné plískanice a chumelenice nepozorujeme. Proto jsme ani nemuseli náš odjezd posunovat na dřívější dobu. Přesto nestíháme. Snad už ale máme všechno připraveno a veškeré potřebné věci zabaleny. Už se teď taky nehodláme doma zdržovat ani o minutu déle. Dopíšu ještě poslední věty téhle kapitoly a nadlouho vypínám svůj počítač. To další už pak budu do cestopisu psát později, z mých zápisků pořízených cestou, z notýsků. Nezapomněl jsem je? Ne. Mám je v báglu.

Vyrážíme! Nakonec je to navzdory všem předpokladům o půl hodiny déle, než jsme původně zamýšleli. Veze nás Moniččin přítel Tomáš. Jedeme nejprve směr Brno. A potom, po setkání s Ájou, zamíříme společně na vídeňské letiště.

Ačkoli to včera vypadalo, že běsnící počasí nám přesun po čtyřech kolech do Vídně zkomplikuje, je cesta kupodivu docela dobrá. Vozovka je teď po půlnoci docela suchá, trocha sněhu či vody se drží jen na pár místech kolem silnice. Sněhová kalamita se narozdíl od původních předpovědí konala jen na horách. Naštěstí. V Brně se u velkého obchoďáku setkáváme s Alčou. Chvíli nám trvá, než pochopíme, že sice stojíme na domluveném parkovišti, jenomže na dolním, zatímco Alča s manželem nás čekají na horním. Domluveno máme, že pokud se k Áje vejdeme i se zavazadly do jednoho auta, poveze nás do Vídně její manžel a Tomáš se z Brna vrátí domů. A protože se k Alče srovnáme docela snadno, Monika se v Brně s Tomášem na plné čtyři týdny loučí. Od té doby, co spolu chodí a bydlí, bez sebe takhle dlouho ještě nebyli. Tak jim to loučení dopřejme. Časovou rezervu máme, není třeba spěchat. Nakonec Tomáš odjíždí, aby nám auto dovezl zpátky domů, zatímco my společně s Alčou v nočně ranních hodinách projíždíme Brnem k jihu. A za Brnem už míříme směr Vídeň.

Ve Vídni na letišti jsme ráno včas, bez problémů a s dostatečnou rezervou. Není tu vcelku co dělat a tak jen čekáme, až se budeme moci odbavit. Zanedlouho mi zaklepe na rameno Marica. Ona nás i přes naše mžourající nevyspalé obličeje pozná, protože nás zná z mnoha mých webových fotografií. Marica nemžourá. Narozdíl od nás se mohla doma v klidu vyspat, protože to sem na letiště má z Bratislavy jen asi 60 kilometrů. Vzájemně se všichni představíme, potřeseme si rukama a začneme si samozřejmě tykat. Předchozí emailové vykání je rázem zapomenuto.

Odbavujeme se pak všichni společně. Převažují nám kufry. My tři Prausovic máme jen dva, i když jsme samozřejmě mohli mít tři. Teď se to ale ukazuje jako komplikace. Naše kufry jsou prý příliš těžké! Ačkoli dřív jsme vždycky všude mohli mít váhu zavazadel rozloženou jakkoli a důležitá byla společná váha zavazadel společně se odbavujících, tady ve Vídni to najednou tak není. Váhu zavazadel k počtu cestujících tu nesčítají. Je jim úplně jedno, že máme dva kufry namísto tří, a tudíž že celkem jsme hluboko pod povolenou váhu. Jeden náš kufr zkrátka váží moc! Má dvě kila nadváhu! Vážená paní to na váze ještě jednou převáží a zůstává vážná. Což je vážně na pováženou. Neodvažuji se ani nic namítat, jen si pomyslím, že bych chtěl mít taky pouhá dvě kila nadváhy. No, máme zkrátka navíc zrovna o ta čtyři piva, která jsem původně ani nechtěl a která mi zůstala, když mi jich včera svou akční cenou vnutili celý kartón. Tak co teď? Co s tím?

Odbavujeme se pak všichni společně. Převažují nám kufry. My tři Prausovic máme jen dva, i když jsme samozřejmě mohli mít tři. Teď se to ale ukazuje jako komplikace. Naše kufry jsou prý příliš těžké! Ačkoli dřív jsme vždycky všude mohli mít váhu zavazadel rozloženou jakkoli a důležitá byla společná váha zavazadel společně se odbavujících, tady ve Vídni to najednou tak není. Váhu zavazadel k počtu cestujících tu nesčítají. Je jim úplně jedno, že máme dva kufry namísto tří, a tudíž že celkem jsme hluboko pod povolenou váhu. Jeden náš kufr zkrátka váží moc! Má dvě kila nadváhu! Vážená paní to na váze ještě jednou převáží a zůstává vážná. Což je vážně na pováženou. Neodvažuji se ani nic namítat, jen si pomyslím, že bych chtěl mít taky pouhá dvě kila nadváhy. No, máme zkrátka navíc zrovna o ta čtyři piva, která jsem původně ani nechtěl a která mi zůstala, když mi jich včera svou akční cenou vnutili celý kartón. Tak co teď? Co s tím?

Dvě kila, tedy ta čtyři piva nakonec musíme z jednoho kufru vyndat. Žádnou plechovku si ale neotevřu. Mám na tu pedantickou Rakušanku za přepážkou docela vztek a proto na nějaké pivo nemám vůbec chuť. Zvlášť ne takhle před šestou ráno. Něco pak trochu přerovnáme a všechna čtyři piva nakonec skončí v báglu u Marici, která nám nabídla svou pomoc, protože ona má svoje zavazadlo dosti pod váhou. Narychlo nám naše pivní plechovky vezme, a pohodí je jen tak navrch do báglu. Pak se ale hned, jakmile si svůj bágl nechá odbavit, začne strachovat, jestli to pivo cestu přežije, jestli plechovky nevytečou a ona nebude mít svoje věci polité a nevábně pivem smrdící. Ten strach ji pak už neopustí až do Malawi. Bágl však už dávno zmizel kdesi v útrobách vídeňského letiště a tak se s tím už nedá nic dělat. Maricu teď možná trochu mrzí, že mi svou pomoc nabídla, ale teď už nám nezbývá, než až do Malawi počkat, jak to dopadne.

Čeká nás teď podivně komplikovaný let. Letíme s nizozemskou společností KLM. Nejprve tedy poletíme na severozápad do Amsterdamu a odtamtud dalším letadlem v prakticky opačném směru do Afriky, do keňského Nairobi. Teprve odtud poletíme do cílového místa, do Malawi, do jeho hlavního města Lilongwe. Před odletem máme čas ještě i na malé občerstvení a taky udělám první fotografie, abych zdokumentoval, jak vypadáme před odletem, kdyby nás náhodou při dobrodružné cestě africkou divočinou někde něco změnilo k nepoznání. Tyhle fotografie rozespalých obličejů z vídeňského letiště jsou ovšem nezveřejnitelné a tak je mám uloženy jen ve svém archívu. A konečně nastupujeme do letadla a nabíráme nějaké zpoždění. Let není dlouhý, ten hlavní, do Afriky, ale teprve přijde. V Amsterdamu nelze přehlédnout, jak při přistání naše letadlo dosti zběsile mává křídly a hodně manévruje, aby se udrželo v přistávacím kursu. Zřejmě je to důsledek nedávného mizerného počasí a orkánu jménem Andrea, který zasáhl celou Evropu. Nicméně let i přistání se odvíjí bez potíží a bez jediného zádrhelu. Odlet z Vídně s půlhodinovým zpožděním pro nás teď znamená dosti slušný rychlotrek po obrovském amsterdamském letišti. I tady však všechno stíháme. Tím spíš, že i odlet do Nairobi je opožděn zhruba stejně.

Obrovský dvoupatrový Boeing 747-400, do něhož doufáme stihli dopravit i naše zavazadla, teď čeká osm a půl hodiny letu, během něhož střídavým pospáváním trochu doháníme spánkový dluh minulé probdělé noci. Během letu nabývám pocitu, že čím větší je letadlo, tím delší se mi cesta s ním zdá. A to přesto, že půlhodinovou časovou ztrátu Boeing při příletu do Nairobi prakticky smazal.

Přestup v Nairobi tudíž stíháme v pohodě. Jsme už zřejmě přece jen trochu zkušení cestovatelé, neboť orientace po nám dosud neznámem africkém letišti nám nečiní sebemenších problémů. Doufáme, že nám naše zavazadla i tady správně přeloží na letadlo do malawijského Lilongwe. Vždycky si totiž s Líbou vzpomeneme na naši první zaoceánskou cestu do Peru, kde jsme jeden z našich kufrů po příletu postrádali. Tím spíš máme o zavazadla strach, když se dozvídáme, že nám změnili letadlo a všichni taky máme úplně jiná čísla sedadel, než jaká nám určili na palubním lístku vytištěném už ve Vídni. Sedíme teď každý úplně někde jinde. Jsme rozprášeni po letadle tak, že kdyby nás chtěli rozházet ještě víc, jen těžko by se jim to mohlo podařit. Líba, která musí sedět někde hodně vepředu, zažívá se svým sedadlem nějaký podivný zmatek. Několikrát ji tam bůhvíproč přesazují z místa na místo. Ještě že nakonec neskončí u někoho na klíně.

A protože nás teď čekají ještě další dvě hodiny vcelku nudného letu, myslím, že je čas a prostor na to, abych uvedl pár základních informací o zemi, do které letíme. Tedy o Malawi. Malawi není na africké poměry příliš velká země. Její rozloha je o něco menší, než rozloha bývalé Československé republiky. Také Malawi je republika a to republika prezidentská. Svoji nezávislost získala v roce 1964. Předtím zemi ovládali Britové, kteří tohle území nazývali Ňasko. Tenhle název si já pamatuju, když jsem se jako kluk díval do nějakých atlasů z předchozí doby. Malawi najdete na jihovýchodě Afriky mezi Zambií a Mozambikem, přičemž na severu sousedí ještě s Tanzánií. Celou zemí se od severu k jihu táhne Velká příkopová propadlina, o které jste se jistě něco učili ve škole v hodinách zeměpisu, stejně jako já. Její součástí je kromě jezera Malawi například i jezero Tanganika mezi Kongem a Tanzánií, Viktoriino jezero a některá další jezera v Ugandě. A vlastně taky daleko odtud na severu i Rudé moře.

Obyvatelstvo Malawi tvoří ze tří čtvrtin Malawijci, zbytek z odhadovaných patnácti miliónů obyvatel tvoří domorodé kmeny. Gramotnost obyvatelstva nedosahuje ani 70 %. Podrobněji o některých místech v Malawi si povíme později, až budeme touhle málo známou zemí projíždět. Teď se už jen zmíním, že přilétáme do hlavního města Malawi jménem Lilongwe. V něm žije necelý milión obyvatel. Lilongwe však nebývalo hlavním městem od samého počátku nezávislosti Malawi. Prvních jedenáct let bylo metropolí Malawi město Zomba, teprve pak bylo jako nové hlavní město určeno město Lilongwe. Volba padla na Lilongwe především proto, že leží přibližně uprostřed země, a neposkytuje tak výhody ani pro severní, ani pro jižní okresy Malawi, mezi kterými docházelo k neustálým sporům a třenicím. Jinak je Malawi dosti chudá země, kde mnoho tabákových, bavlníkových i čajových plantáží vlastní bílí farmáři. Tyto zmíněné plodiny lze také počítat k nejdůležitějším vývozním komoditám.

Když v Lilongwe přistáváme, je už venku dávno tma. Je pozdní večer. Skoro jedenáct hodin místního času je o pouhou hodinu víc, než kolik je u nás doma. A tak se dá říct, že cestu do Malawi jsme z domů až sem stihli za necelých čtyřiadvacet hodin. Uf! cesta to byla dlouhá, ale všechno nakonec klaplo. Letiště v Lilongwe mi sice připadá, jako nějaké špinavé okresní nádraží, ale cíl letu je tady. Jsme na místě. Jsme v Malawi.

Teď ještě pro zavazadla. Čekáme jen krátce. Naše zavazadla přijedou brzo. Marica si rychle kontroluje svůj bágl s naším pivem. Všechny plzeňské plechovky let do Malawi přečkaly bez úhony. Pivo tedy nevypil Maricin bágl a zbude to na mě. Děkujeme Marice za pomoc a jsme rádi, že jí naše pivo nic zlého neprovedlo. Přestěhujeme ho rychle zase k sobě, abychom Maricu zbavili jejího strachu. Jenže Alča má problém! Pořád ještě na svůj bágl čeká. Čeká dlouho a nakonec marně. Když už je jasné, že Alčin bágl po pásu přijet nehodlá, hledáme přepážku, kde to musíme nahlásit a zapsat. Mezitím objevíme Pepu. Mává na nás z davu uprostřed příletové haly. Setkání je srdečné a Pepa je stejný, veselý a bezprostřední, jak ho už dávno známe. A Pepa hned pomůže Alče s domluvou a s reklamací jejího ztraceného zavazadla. Když se pak s jeho pomocí dozvíme pro Alču velmi potěšující informaci, že její bágl by snad mohl dorazit zítra, opouštíme letištní halu a míříme k Pepovu autu.

Venku je mokro. A tak první Pepova informace z Malawi zní, že je po bouřce. Přehnala se tu odpoledne, byla silná a s vydatným lijákem. Ve městě jsou prý někde i popadané stromy. Hlavně, že neprší teď, kdy se my skládáme i s kufry a bágly do auta. "Není tu benzin ani nafta!", informuje nás vzápětí Pepa, když zjistíme, že naše kufry skládáme vzadu v autě na spoustu plných kanystrů důmyslně schovaných pod nějakými potrhanými dekami. "Musel jsem v autě propašovat ze Zambie 180 litrů nafty," dodá ještě. Komentuju to slovy, že tohle už jsme zažili přede dvěma roky v Zimbabwe: "To už se Pepo opakuješ, to sis na nás mohl vymyslet něco nového," odpovídám žertem. Jenže cestovat s takovým množstvím hořlaviny za zády, to žádná velká legrace není. Ale jak říkám, není to pro nás s Líbou nic nového, nezažíváme to v Africe poprvé. Nedostatek pohonných hmot už prostě známe z minula, ze Zimbabwe.

Noční jízda z letiště po Lilongwe vůbec nepřipomíná, že bychom jeli nějakým městem. Spíš to vypadá, že jedeme ohromnou a hodně do široka roztaženou vesnicí. A když už to jednu chvilku začne jako město vypadat, za dvě tři minuty jsme za ním a Lilongwe je už zase jen rozložitá vesnice. Centrum města skončilo stejně rychle a nečekaně, jako začalo. Takže konec dne, konec letu a samotný začátek téhle Afriky zatím nic moc. Alča, i když to nese statečně, nemá bágl a s pašovanou naftou za námi jakoby pokračovala vůně zimbabwského benzinu. Samozřejmě i Pepa si tuhle situaci pamatuje. Říká přitom, že v Zimbabwe už benzin a naftu dávno mají a prý se tam za ty dva roky obrovsky začal rozvíjet turistický ruch. A tak si připomínáme tenhle i další zážitky, které jsme já a Líba s Pepou zažili při minulé cestě. Monika, ale i Alča s Maricou, tohle naše vzpomínání víceméně jen poslouchají.

Dnešní večer však ještě nekončí. A nekončí ani nepříjemnosti, které nás tady na začátku čekají. První noc musíme spát rozděleni do dvou různých kempů. Utvoříme tak holčičí a klučičí část. Jistě snadno poznáte, kdo kam patří. Holčičí část bude dnes spát jinde, než klučičí. Pepa nejprve ubytuje všechny naše čtyři dámy v kempu jménem Korean Garden, to jest Korejská zahrada. Tak pozdě večer jsem už docela ospalý a vůbec proto nezkoumám, jaké to tu mají. Já se pak s Pepou ubytuju v kempu Mabuya, kde budeme spát dvě noci. Sestěhujeme se sem dohromady až ráno a druhou noc už tu budeme spát všichni. Nedá se nic dělat, společné ubytování se na dnešek zajistit nepodařilo. Problémů je, jak se zdá, v Malawi vícero. Pepa ještě říká, že asi před týdnem konzultoval s šéfem svojí cestovky, zdali kvůli nedostatku nafty celou tuhle naši cestu úplně nezruší. To jsme tedy měli namále! Ale nic nezrušili a řečeno slovy našich babiček "zaplať pánbůh" jsme tady. Naše druhé africké dobrodružství může začít. Jen co se na to drobátko vyspíme.

Ráno se probouzím s pocitem, že jsem spal skvěle. Vůbec nic mě v noci neprobudilo a i tvrdé dřevo by mi takový spánek mohlo závidět. Hned zkraje rána, tak nějak před devátou, zajíždíme do Korejské zahrady, tedy do "holčičího" kempu. Záhy zjistím, že dámy rovněž spaly dobře a teď ještě dosnídávají. V našem kempu Mabuya ovšem žádná snídaně nebyla a tak jsme s Pepou zatím o hladu. Ale jsme silní chlapi (i když silný je Pepa, já spíš obézní) a tak něco vydržíme. Přestěhování je pak rychlé. Nikdo si tady moc nevybaloval a oba dva kempy jsou od sebe opravdu nedaleko.

V kempu Mabuya je třeba ještě chvíli vyčkat, než budou chaloupky a pokojíčky pro naše dámy připravené a uklizené a tak Pepa zatím pořádá krátkou úvodní schůzku, krátké sezení, při němž dostaneme k nadcházející cestě první důležité informace. A nejen informace. Pepa nás přivítá v Malawi, řekne nám o téhle zemi pár základních informací a dodá, že se jedná o zemi velmi chudou, ale velice krásnou, což během následujících čtrnácti dnů jistě poznáme. Nastíní nám taky putování, jaké nás po Malawi čeká. Nejprve pojedeme na sever a záhy se podél jezera Malawi vydáme k jihu odkud, zhruba za čtrnáct dní, přejedeme do Zambie. Pepa má pro nás už taky připravené malawijské peníze. Abychom se s nějakými finančními operacemi už nemuseli zdržovat, vyměnil je pro nás předem, když čekal na naše letadlo. Je jich celá kupa a my záhy od Pepy za každou jednu stodolarovou bankovku získáme objemný balík malawijských peněz. Copak je to za měnu? Píše se to kwacha a já i ostatní jim říkáme hezky po česku kwačky. Ještě si musíme zapamatovat, kolik mají hodnotu, abychom věděli, zda utrácíme pár korun, nebo pár stovek. Stovka malawijských kwaček vychází přibližně na deset korun. Marica to má ovšem s přepočtem složitější. Na Slovensku už platí a počítají v eurech, ale ona si to ještě musí přetransformovat přes slovenskou korunu.

Jakmile nám bylo umožněno uložit naše zavazadla do chaloupek a když nám Pepa už předem zajistil dostatečné množství místních kwaček, můžeme vyrazit za nákupem. Obchodnímu centru uprostřed Lilongwe vévodí Spar. Nakupujeme tu především balenou vodu a různé základní potraviny a zásoby na nadcházející cestu. Domlouvali jsme už s Pepou, že by nám zase podle možností kuchařil, jako když jsme s ním po Africe putovali minule. A tak v nákupním košíku končí nejen nějaké koření, zelenina, ale hlavně maso. Marica, která zřejmě není takový masorád, jako já či Pepa, nám oznamuje, že se v tomhle směru od nás ostatních asi trhne a bude se stravovat sama a po svém. Dobrá. Bereme to na vědomí. Všem ostatním masitá strava vyhovuje, nebo přinejmenším nevadí, i když Alča s Monikou ještě netuší, jaké je Pepovo africké vaření.

Jen co nakoupíme a klimatizované prostory Sparu opustíme, stáváme se svědky dosti vážné dopravní nehody. Nějaké auto sjede ze silnice, narazí do jiného, které vzápětí porazí kolemjdoucího chodce a zarazí se o zeď. Když s nákupem opatrně projíždíme okolo, onoho zraněného s krvácející hlavou právě přenášejí k okraji vozovky. Snad k němu přijede nějaká záchranka. Ale jak to s oním zraněným dopadlo, nevím. Projeli jsme jen bez zastavení pomalu okolo a záhy jsme se vrátili do kempu Mabuya.

Jak už jsem předeslal, ještě dnešní noc strávíme tady v Lilongwe. Dnešní den nám Pepa naplánoval jako odpočinkový, relaxační a aklimatizační. Po dlouhé celodenní a předchozí noční cestě je to prospěšné. V kempu Mabuya je příjemně. Je tu i hospoda, kolem nás roste množství stromů, zeleně i květin, ve kterých se naše malé ubytovací dřevěné chaloupky schovávají. Líba se okamžitě u zdejšího bazénu, který v našem kempu máme skoro hned vedle chatek, vyvalí na sluníčko. Já zamířím kam jinam, než do vody. Její teplota je velice příjemná. Rozhodně tím spíš, že je zrovna leden. A Monča? Ta střídá obojí. Bazén i slunění. Alča rovněž a navíc ještě prokládá svoje slunění a koupání příležitostným pomazlením s místními pejsky. Jak ještě poznáme, nejsou to jediná zvířátka, se kterými se Alča v Africe muchlá či muchlat bude. Později, když se obloha trochu zatáhne, přestáváme se slunit i cachtat v bazénu a vymýšlíme, co dál.

Rozhodneme se vyrazit si někam ven z kempu. Na malou procházku po okolí. Pepa nám to doporučí, žádné nebezpečí nám nehrozí. S námi ale nepůjde, má ještě nějaké zařizování. Nejdeme daleko. Párkrát se zastavíme s lidmi, kteří se tu po ulicích pohybují. Tady u pouliční prodavačky, tamhle poprosím o možnost fotografovat tři dívky, které potkáváme. Všichni jsou milí, příjemní a usměvaví a klidně se od nás nechají vyfotit. Procházka je přesto nakonec kratší, než jsme původně zamýšleli. Po nějaké chvíli u nás zastaví policejní auto, které začne upozorňovat Maricu, abychom tady nefotografovali, že jsou tu okolo samé policejní a vojenské objekty. Samozřejmě si hned vzpomeneme na Čechy, kteří měli nedávno kvůli něčemu podobnému problémy v Zambii. Raději proto foťák úplně schovám a vracíme se poměrně rychle zpátky do kempu Mabuya. Tady snad problémy nebudou, když budu fotit chaloupky, bazén či zdejší hospodu. Do té si záhy zajdeme na pivko. Ještě než si stihneme dát druhé, přichází déšť. Pepova informace k tomu je jasná. Tady je zrovna období dešťů, což znamená, že každý den přichází pravidelná odpolední přeháňka. Ale zase je v období dešťů příjemnější podnebí na cestování. Tahle dnešní přeháňka, jak je prý celkem obvyklé, trvá asi dvacet minut. Pak je po dešti.

V hospodě u pivka potkáváme zcela nečekaně jednu Češku. Dává si taky pivo a cosi studuje či zapisuje na svém notebooku. Její čeština nás opravdu překvapí. Je sama. Cestuje sice s větší skupinou, ale Češka je v ní jediná. Ona totiž není z Česka, ale z Kanady. Žije a bydlí ve Winnipegu. Projíždějí Afrikou odněkud z Keni, polykají docela dost kilometrů a končit mají až někde kdovíkde na jihu! Dost náročná cesta, na které ovšem všechno berou strašlivě rychle a spoustu věcí úplně vynechají. Pokud jsem si z rozhovoru všechno dobře zapamatoval, tak v Malawi, po němž my se budeme pohybovat dva týdny, mají dvě zastávky a za tři dny už budou zase někde jinde.

Alča je celý den více či méně nervózní z toho, že nemá svůj bágl. Na dnešek jsme si už všichni přece jen něco vybalili, ale ona chudák nemá skoro co. I když základní věci v příručním zavazadle má. Třeba plavky. A tak naštěstí slasti lednového koupání v bazénu kdesi uprostřed Afriky s námi okusit může. Po našem návratu z procházky volal Pepa na letiště a teď přichází Alče říct, že její bágl se už našel, že už je na letišti. Jenom jí ho nemůžou přivézt. Proč? Není přece nafta. Naštěstí my pojedeme zítra okolo a tak si Alča bude moci svůj batoh vyzvednout cestou. Trochu jí to uklidní, ale všem je nám nad slunce jasnější, že úplně klidná bude Alča až v okamžiku, kdy bude svůj bágl vítězoslavně třímat ve svých vlastních rukou.

Restaurace v kempu Mabuya má jídelnu umístěnou poněkud stranou a my si na dnešní večeři zajdeme tam. Na Pepovo vaření ještě bude času dost, až nebudeme v hlavním městě. Monča s Líbou si k večeři objednávají fazole s rýží. A já? Kdo mě zná, ví, že je-li na jídelníčku něco od masa, nemůžu mít jinou volbu. A tak si objednávám a posléze s chutí večeřím maso ve směsi se zeleninou, avokádem a především máslovou dýní. Jím tu hromádku směsi opravdu s velkou chutí a všechno to jídlo ve mně zmizí nečekaně rychle. Netrvá dlouho a všichni se díváme na "vypucované" talíře. Během večeře se nad kempem začalo pomalu stmívat. My sice ještě strávíme část večera popíjením pivka a příjemným povídáním, ale poměrně brzy se odebereme spát.

Probouzíme se v pohodě, v pohodičce. Zdá se, že s následky dlouhého letu a nedostatku spánku jsme se už všichni dokonale vyrovnali. Včerejší relaxační den nám určitě v tomto směru prospěl. Jenom jedno drobné maličké mínus poslední noc měla. Trošku jsem pokousaný několika komáry. Ale opravdu jen trošičku. Po rychlé snídani pak rovnáme do auta dozadu na kanystry s naftou dvě ledničkové nádoby naplněné zásobami. Bohužel jsou však ty ledničky bez ledu. Ten jsme nějak nesehnali. Navrch ještě rovnáme naše kufry a bágly, počítáme s prostorem i pro Alčin batoh, který k nim, jak všichni doufáme, zanedlouho přibude. A můžeme jet! Čeká nás Afrika. Marica už v Africe zřejmě párkrát byla, pro Monču i Alču je to Afrika první, pro nás Líbou druhá. A taky druhá s Pepou. Pepa nám slibuje, že i tahle Afrika, ač bude docela jinačí, bude zcela nepochybně taky moc krásná. S tímhle ujištěním pak celí natěšení opouštíme kemp Mabuya. Skrze zelená železná vrata a mezi kvetoucími kaktusy vyjíždíme do ulic hlavního města. Míříme nejprve k letišti a pak dál a dál na sever.

Cestou přes Lilongwe pozorujeme rušné ulice a křižovatky. Jsou teď mnohem živější, než za pozdního večera, kdy jsme přiletěli. Spousty roztodivných a exotických postaviček chodí kolem cesty sem a zase tam, jiní tamhle čekají na svůj autobus, tamhle máma nese na zádech už docela velké děcko, jaké já bych rozhodně poslal, ať si ťape po svých. Ale kdo ví, třeba nemůže, třeba je nemocné. O kus dál vidíme ve spořádaném šiku skupinku černých žen, které vede jakási velitelka mávající nad hlavou velikou zelenou větví. Kdosi na kole veze sud, který je tak obrovský, že cyklistu kvůli němu zezadu ani není vidět. Vypadá to, že na kole jede sud s černýma nohama. Nohy se musejí usilovně opírat do pedálů, aby ten ten velký těžký náklad utáhly do zdejšího naštěstí mírného kopce. A pak spatříme docela početnou skupinu policistů a policistek, jak se na okraji silnice připravují na silniční kontroly. Nás zkontrolovat už nestačí. Úplně připraveni ještě nejsou.

Krátký a vydatný lijavec nám znovu připomene, že je období děšťů. Tohle sice není slibovaná odpolední přeháňka, ale nevadí. Když sedíme v autě, tak ať si klidně sprchne. To nám náladu nepokazí. Ta se nám naopak ještě vylepší po kratičké zastávce na letišti, když vidíme Alču, jak se se zářícím úsměvem a vítězoslavným výrazem vrací k autu se svým ztraceným a znovunalezeným báglem. Šla na letiště s Pepou a svůj batoh si vyzvedla ve velké zapáchající místnosti, kde spolu s tím Alčiným batohem byla uložena spousta jiných ztracených zavazadel. Některá z nich tam byla určitě několik měsíců, možná i let, za kteroužto dobu se leckterá v kufru uložená svačinka nezapomněla věkem rozpadat a roztékat. Takové zavazadlo se svačinkou tak do okolí šířilo nevábnou vůni, která se v té obrovské místnosti mísila se všemi dalšími odpornými pachy, jaké jen chtějí a dovedou dlouho zapomenutá zavazadla vydávat. Jako bych ten smrad cítil, i když jsem uvnitř nebyl. To Alča nám to všechno dokázala tak nádherně živě popsat a vylíčit.

Ale teď už jsme definitivně opustili Lilongwe a míříme k severu. Brzy za Lilongwe však ještě zastavujeme v jedné z vesnic. Po obou stranách silnice mají uprostřed mezi domečky rozlehlé prostranství, na kterém vesničané provozují tržnici. Zastavujeme tedy na krajnici a vmísíme se mezi domorodce. Zpočátku se na tržnici cítím mezi tolika černými obličeji poněkud nesvůj. Zdejší domorodci jsou opravdu hodně tmaví, hodně černí, a je jich tu kolem nás mnoho. Na tržnici, jak se zdá, je většina těch, co něco prodávají. Svoje zboží mají rozložené jen tak na zemi. Na blátě, které se tu po předchozím deštíku krásně rozťapává, mají položenou starou deku nebo spíše jen černý igelit. Na něm pak mají rozloženo svoje zboží: rajčata, mango, banány, zelí, dýně, cibule, fazolové lusky či ledasco jiného. Někteří si dají velmi záležet na tom, aby ta jejich manga nebo rajčátka byla urovnána do malých úhledných hromádek či spíše drobných skoro umělecky pojatých stavbiček připomínajících korálkové figurky. Jen výjimečně někteří nabízejí svoje zboží pod jednoduchým přístřeškem sbitým z několika kůlů a zakryté slaměnou stříškou pokrytou pro jistotu ještě černým igelitem.

Zatímco muži, jak se zdá, tady tomu tržišti asi trochu šéfují nebo obcházejí tržiště a sem tam něco i nakupují, téměř všechny prodávající jsou ženy. Sedí ve svých pestrobarevných sukních většinou jen tak vedle svého zboží na zemi nebo na obrácených koších či velkých plastových nádobách, ve kterých sem svoje zboží dopravily ze svých políček a obydlí. Mnohé z těchto vesnických žen tu mají sebou svoje malá děcka a některé i ta větší, která jim už třeba dokážou pomáhat. Teď, krátce po dešti, mají dosud některé ženy rozložené deštníky. Děti, ale i dospělí, se po nás zvědavě ohlížejí. Děcka nejspíš proto, že se tu asi příliš často mnoho bílých nezastaví a jsme pro ně tudíž poněkud exotického vzezření. Ti dospělí jsou pak nejspíš zvědaví na to, jestli si u nich taky něco koupíme. V tom je ale určitě nezklameme. Líba s Monikou i Alča s Maricou se tu zásobí ovocem, především mangem. Netrvá dlouho, a každá s nich vymění několik zašlých špinavých bankovek za plastový pytlík plný manga nebo banánů. Pepa tu ještě dokupuje do společných zásob čerstvá rajčata, cibuli a nějakou další zeleninu, což už příliš nesleduju. Zatímco všichni ostatní procházejí tržnicí, dívají se a nebo nakupují, já se kromě rozhlížení snažím alespoň trochu z toho nevšedního mumraje zachytit na několika fotografiích. Někteří by za fotografování chtěli zaplatit. Jiní se naopak fotografovat chtějí a fotografování jim vůbec vůbec nevadí. Dokonce se sami přijdou postavit tak, abych je fotil. Jako třeba mladý tatínek, který mi se svým malým synkem a náležitou pýchou zapózuje přímo před objektivem. Pořád se ke mně staví hrozně blízko. Myslí si asi, že čím bude blíž, tím bude lepší fotka. Líba pak několika dětem rozdá po bonbónu a pak už se zdá, že moje fotografování nevadí na celé tržnici vůbec nikomu.

Míjíme malé a chudé vesničky. Domky jsou malé, většinou z nepálených cihel a střechou z trávy či slámy. Domorodci asi nevidí bělochy příliš často, protože si nás všichni se zájmem prohlížejí. Samozřejmě nejzvědavější ze všech jsou, asi jako kdekoli jinde na světě, děcka. Kolem silnice se vůbec pohybuje nezvykle mnoho lidí. Vypadá to, jako by se tu jen tak procházeli sem a zase tam. Ženy často nosí na hlavě velké koše či nádoby, podobné těm, jaké jsme před chvílí viděli na tržnici. U každé vesničky, u každého stavení, vidíme malá a pečlivě obdělávaná políčka. Na polích kolem silnice pracují muži i ženy, mnohé z nich při polních pracích nosí na zádech svoje malá děcka. Mezi vesnicemi pak nejčastěji potkáváme velká pole s tabákem, což je asi nejrozšířenější plodina, jaká se v Malawi pěstuje. Jak se vzdalujeme od hlavního města, vesničky postupně řídnou a jsou stále menší. A asi i chudší. Pokud se hospodářských zvířat týče, vidíme, že domorodci chovají především kozy a ovce, výjimečně spatříme nějaké to prasátko. Stejně vzácně potkáme malého pasáčka s několika kravkami.

Pokud míjíme benzinovou čerpací stanici, je u ní buď neskutečná fronta aut a nebo je u ní naopak naprosto pusto a prázdno. Pokud před pumpou auta čekají, zřejmě dostali zprávu, že něco přivezou. Jenže už je to asi dávno, protože v autech řidiči nejsou, auta tu stojí sama a ve svém marném čekání na doplnění prázdných nádrží dokonale opuštěná. Pepa, který ví, že ani ta nafta, kterou propašoval ze Zambie a kterou vezeme v kanystrech za sedadly, nám stačit nebude, u jedné z benzínových pump zastavuje. Vrací se od obsluhy s tím, že tady neměli už tři měsíce ani kapku. Dokonale suchá pumpa! Pepa by přesto rád sehnal ještě nějakou naftu tady v severní části Malawi, než někdy později na jihu, kde očekává, že bude mnohem dražší. Pepovi tady poradili jinou pumpu o kus dál, ale nepochodili jsme ani tam. Odtud nás ale posílají dovnitř do vsi. Jakýsi domorodec nás tam prý dovede. Zajíždíme tedy podle jeho pokynů někam mezi cihlové zdi a domky. Někde tam prý funguje černý trh s naftou. Dostáváme se tak kamsi do hloubi téhle docela velké vesnice, která se jmenuje Mponela.

Černí obchodníci mají možná naftu, která by měla být u čerpacích stanic, možná je to ale nafta pašovaná ze sousedního Mozambiku. Kdo ví. Každopádně je o dost dražší, což je vzhledem k jejímu nedostatku v celém Malawi pochopitelné. Pepa by neměl finanční prostředky na celou naši malawijskou cestu, ale nějaké doplnění pohonných hmot za vyšší cenu nutné bude. Po několika změnách směru uvnitř vesnice nakonec zajíždíme otevřenými vraty na jakýsi dvorek. Tady se nás hned ujmou dva černí mladíci kteří už zakrátko plní naši nádrž za jakž takž přijatelnou cenu až po hrdlo. Tankování trvá poměrně dlouho. Máme zřejmě dosti žíznivé auto. Oranžový trychtýř, kterým do nádrže našeho auta pohonné hmoty doplňují, stále ještě nemá dost. A tak černí mladíci musejí postupně spotřebovat několik z pořádné zásoby kanystrů čekajících na dvorku nedaleko našeho auta na své zákazníky.

Zatím máme chvíli času na rozhlédnutí. Dámy si alespoň ze dvorka prohlížejí domácnost zdejších překupníků. A já vlastně taky. V rohu u jedné z budov mladá žena krájí rajčata. Sedí na bobku u malých plechových kamínek na dřevěné uhlí a nás si vůbec nevšímá. Na dvorku je vidět několik postarších bicyklů. Jedno kolo se zánovními červenými odrazkami stojí opřené o vytažený stojánek téměř uprostřed dvorka. Za ním u zdi je složená hromádka dříví, o níž se opírá stará pneumatika a kterou zčásti kryje několik na šňůře schnoucích kusů prádla. Okolo dvorku stojí naproti sobě dvě budovy a dvorek dokola uzavírá vysoká zeď, přes kterou dovnitř rozhodně nikdo vidět nemůže. A tak zvědavá děcka ze sousedství nakukují dovnitř spoza vrat, kterými jsme přijeli a která za námi zůstala otevřená. Přes svou zvědavost se ale neodvažují udělat ani náznak kroku přes čáru, na které se setkávají při zavírání obě křídla vrat. Zůstávají poslušně venku a dovnitř jen opatrně a s respektem nakukují.

Jelikož hodiny už docela ukrojily podstatnou část z dnešního dopoledne, je na čase zastavit se taky někde na snídani. Protože ale máme dost vlastních zásob, zastavíme na chvíli jen tak vedle silnice. Než svoji malou snídani dokoušeme, musíme tu zoufale válčit s místními mravenci. Jejich mraveniště se tu rozkládá široko daleko a oni mají na tohle území zcela jistě nárok, protože tu byli dávno před námi. A tak rychle dojídáme a raději vyklízíme pozice.

Kolem silnice se pořád pohybuje spousta lidí. Průvody pěšáků pohybujících se sem a tam houstnou v blízkosti vesnic, řídnou ve větších vzdálenost od nich, ale neustanou prakticky nikde. Pokud někdo z nás potřebuje zastavit za účelem vyčůrání nebo něčeho takového, je opravdu docela problém najít místo, kde nikdo nejde a nikdo se neblíží. Domorodci tu pochodují prakticky všude a pořád. Nikde jinde jsme chodit tolik lidí neviděli. Asi je to tím, že není nafta a všichni musí chodit pěšky. "Kdepak, tím to není", vyvrací naši domněnku Pepa. "Ti lidi tu stejně tak chodili i dřív, i když nafty bylo dost. Je to taková zvláštnost typická právě pro Malawi. Nikde jinde, v žádné z okolních afrických zemí, něco podobného neuvidíte", dodá ještě. A tak ty proudící domorodce míjíme a sledujeme je, jak kráčí kamsi za svým pro nás utajeným cílem. Sem tam je vystřídá nějaký cyklista, většinou s velkým nákladem, který může být zbožím nakoupeným nebo naopak určeným k prodeji na podobné tržnici, na jaké jsme se nedávno zastavili. Auto potkáme na silnici opravdu jen málokdy. Asi jen málokdo má naftu. Anebo na naftu.

Kolem nás teď postupně ubíhají další políčka, vesničky a tržnice, další tabáková pole, další pochodující černí domorodci a dokonce projíždíme i podle nádherně zelené lesní rezervace. Mineme kupu poskakujících děcek, která jsou zjevně na cestě ze školy či do ní. Školní děti tu, stejně jako v mnohých jiných a nejen afrických zemích, nosí školní stejnokroje. Různých škol, i s dětmi okolo nich, vidíme během krátké chvíle celou řadu. Však jsou v Malawi zapotřebí. Odhaduje se totiž, že celá třetina malawijské populace, tedy asi čtyři milióny lidí, je negramotná.

Na chvíli nám zastře výhled z okna našeho auta další krátká a vydatná přeháňka. Ani tahle však dlouho netrvá a zase už jedeme po suché silnici, která je zatím pořád asfaltová a překvapivě kvalitní. Okolní stále zelená krajina se postupně mírně zvlní. U několika skalnatých a vcelku pravidelně utvářených homolovatých kopečků sjíždíme z hlavní silnice na vedlejší cestu. Chceme se protáhnout a kousek třeba i projít. A přitom se trochu rozhlédnout taky po zdejší krajině. Pod cestou máme mělké údolí s nevelkou vesničkou. Její cihlové domečky i úhledně upravená políčka okolo nich jsou stejné jako jinde. Na druhé straně cesty se ze zeleně nad vesničkou zvedá téměř holá skalnatá homole.

Na cestě potkáváme několik domorodců, kteří zřejmě patří do vesnice, kterou vidíme o kousek dál téměř u cesty za několika stromy. Monika tu chce udělat fotky se dvěma černými dívkami, které jdou právě proti nám. Ony však zpočátku nechápou, co po nich chceme, bojí se nás a uskakují. Nakonec se však přece jen fotografovat nechají a bát se přestanou. Zvlášť když se fotografujeme i s několika dalšími kolemjdoucími a jak my, tak oni, si přitom užíváme spoustu veselí. I při tom, když fotografuju několikrát Líbu s mladým a vzrůstem docela malým černochem. Nejdřív se sice trochu mračil, ale pak se tvářil, že by si tady Líbu klidně nechal. Chtěl za fotografování po Líbě cigaretu, ale protože se jí zcela naivně přiznal, že mu je teprve patnáct, dostal namísto retka cukrátko. Kousek se ještě po vedlejší cestě ještě projdeme. Dávno už neprší, není ani mokro a je tu moc krásně. Nakrátko se na nás přiběhne podívat hlouček děcek z vesnice pod cestou, která je ukrytá za nevelkým háječkem. A pak už pomalu a s máváním nastupujeme do Pepova auta a vracíme se na hlavní silnici, abychom pokračovali v našem dnešním trochu delším přejezdu k severu Malawi.

Do Mzuzu, kde má být cíl naší dnešní cesty, nám ještě zbývá asi sto kilometrů. Nicméně už to není ani třetina toho, co máme od rána v tachometru. Stále jedeme po hlavní a kvalitní silnici. Je slunečno, teplo a příjemně. Začínáme projíždět pásmem lesů, které tu jsou nejspíš všechny uměle vysázené. Silnice se teď dostala do nadmořské výšky přes 1700 metrů. Lesy okolo jsou buď eukalyptové nebo borové. Oboje jsou to rychle rostoucí dřeviny, které se především zpracovávají v celulózkách při výrobě papíru, občas též jejich dřevo poslouží na ploty, ohradníky a podobný účel. Když projíždíme kolem některé pily, kterých je tu postavených kolem cesty mnoho, pokaždé i uvnitř auta cítíme tu nádherně omamnou vůni čerstvého dříví ze zdejších lesů. V dálce se objevují hřebeny nějakých vyšších hor, zatímco kolem nás z lesů vystupují téměř holé skalnaté oblé vrcholky. Takovýmhle kopečkům Pepa říkal "buližníky" už při minulé Africe v Zimbabwe. Proto tak jim budu říkat taky tak, i když buližník je podle výkladových slovníků druh usazené křemičité horniny. Každopádně jsou tu tyhle homolky buližníků dosti početné a Malawi je jimi známé.

Několikrát mezi lesy zastavíme a nestačíme se obdivovat té úžasné svěží zeleni, jaká tu okolní přírodě vládne. Pokud nad lesy zrovna nevyčuhuje nějaký ten "buližník", nikdy byste neřekli, že jste uprostřed černé Afriky, ale docela klidně byste byli ochotni připustit, že se nacházíte v některých lesnatých českých horách. I tady, uprostřed lesů, potkáváme pěšáky putující podél silnice tam nebo sem. Podél silnice si to proti nám štráduje i máma s děckem na zádech. Co je na ní ovšem dosti neobvyklé, ona si pochoduje uprostřed lesů a hor v páskových lodičkách. Jako by šla do tanečních. A tak mě napadne, jestli ti tři mladí na cestě dole pod silnicí nekráčí někam na diskotéku. Ale o půl třetí odpoledne?

Kdesi v malawijských lesích potkáváme také dvě policejní kontroly. Ani tady nás to nepřekvapuje. Je to od rána už sedmá a osmá kontrola a zřejmě ne poslední. Ráno jsme přece na okraji Lilongwe viděli, jak se policie na svůj den připravuje. S policejními kontrolami však nemáme žádné problémy. Nic, co by stálo za zaznamenání.

Po nějakých dalších minutách jízdy Pepa najednou nečekaně zabočí doleva. Asi kilometr jedeme po prašné silnici. Po křivolaké cestě se ale musí jet dost pomalu a tím pádem dlouho. Když už Pepa začíná pochybovat, zda z hlavní silnice odbočil správně, v tom okamžiku vjíždíme na dvorek před domek označený velkým nápisem "Flame Tree Village Lodge". Jsme v cíli dnešní cesty, na okraji Mzuzu. Tady v téhle lodgi budeme mít nocleh. Hned při příjezdu nám tu padne do oka dívenka s hlubokýma a velkýma hnědýma očima a s uhlově černými vlasy naprosto úžasně a nepochopitelně učesanými do desítek drobounkých copánků. Prohání se tu okolo nás na svém kole a občas po nás zvědavě loupne očkem. Je to zřejmě dcerka majitelů zdejší lodge. Pepa odchází nejprve všechno domluvit a zařídit. Ve stanech tady spát nebudeme, neboť Pepa nám přiděluje domečky. Vůbec to tady nevypadá špatně. Ba docela příjemně. Já s Pepou budu nocovat v jednom z domků trošku vzadu v kempu, kde máme celkem velký prostorný pokojík. Líba s Monikou budou spát hned nad hospodou ve dvojdomku, který z druhé strany obsadí Alča s Maricou. Pokojíky mají kulaté, možná proto se zdají trochu menší. Zato ale mají na africké poměry velmi luxusní bíle vykachličkovaný záchod. Z auta spěšně vyházíme kufry a bágly stejně jako obě naše ledničky se zásobami. Odneseme všechno na pokoje a hajdy do města. Do Mzuzu. Než jsme všichni připraveni a než se sejdeme k odjezdu, stačím ještě vyfotografovat tři místní kluky, kteří si hrají se starým cyklopláštěm přímo před námi na příjezdové silnici. Evidentně se snaží držet za hranicí pozemku, který k naší lodgi patří. Chtě nechtě musím proto za nimi na silnici já. Kluci jsou veselí a šklebí se jeden přes druhého. Jakmile se ale ke mně přidá Monika, ti kluci najednou zvážní a úsměv jim zatuhne, jako by se naší černovlasé bělošky Moniky báli.

V centru Mzuzu zaparkujeme celkem snadno. V sousedství jedné z opuštěných čerpacích stanic jdeme nejprve do obchoďáku Peoples. Pepa potřebuje ještě něco nakoupit. Má pocit, že zásob máme málo? Nebo má strach, že budeme trpět hladem? Kdepák. Je to samozřejmě docela jinak. Všechny zásoby nám totiž musí vystačit až do pozítří do večera, kdy se vrátíme sem do Mzuzu, protože tam, kam pojedeme, nebude už nikde možnost něco koupit. Současné zásoby tak musí Pepa poněkud rozšířit, abychom netrpěli hladem. Nákup jde Pepovi rychle. Zanedlouho už se i s naším autem přemístíme jinam a zastavujeme nedaleko městské tržnice. Samozřejmě i tady ještě něco dokoupíme. Hlavně ovoce a zeleninu.

Hned na ulici vedle auta Pepa nakupuje u jedné z trhovkyň kasavu. Říká, že až to zítra večer ochutnáme, připomene nám to brambory. Vypadá to ale spíš jako stará větev zkřížená s kořenem petržele. Kdychom náhodou chtěli ještě houby, tak ty prodávají hned vedle. No, ale jdeme dál. Po několika krocích vzhůru po ulici zabočíme přímo do středu tržnice. Není to stejná tržnice jako ráno ve vesnici. Tahle má stánky a prodejní pulty mnohem robustnější konstrukce. Vidíme velké dobře zastřešené prostory, stejně jako několik pevných zdí mezi jednotlivými částmi tržnice. A tahle tržnice má taky rozličná zákoutí i uličky, tu temné, jinde světlejší. Je to paráda. Prvá a nefalšovaná velká africká tržnice! Takové já prostě miluju. Stovky prodejců, uzounké uličky, kde se lze jen sotva s někým vyhnout, ruch a pobíhání lidí, jaké se jinde zažít nedá, to mi přijde jako naprosto dokonalý zážitek. V tom všeobecném lomozu nepotřebuju nic hledat, nic nakupovat. Stačí mi jen tak se tu procházet a pozorovat to úžasné hemžení. Sem tam něco vyfotím, ale tak trochu se ostýchám tady příliš okatě fotit. Někdo se stejně ani fotit nechce. Jiný naopak ano, jenomže v uličkách tržnice je většinou šero až přítmí a tak není žádný div, že se povede jen málokterá z fotografií.

Pepča na tržnici nakupuje další hromadu zeleniny. Začínám ho podezřívat, že on by bez nákupu asi žádnou tržnicí projít nedokázal a podobně je na tom myslím moje žena Líba. Zásoby utěšeně narůstají, ale to je v pořádku. Vždyť v Malawi teprve začínáme. Zatímco já si tuhle tržnici začínám postupně užívat, a jak se zdá, se mnou i ostatní. Jen Monika je na tom jinak. Ta je z toho trošičku rozhozená. Ona něco takového vidí úplně poprvé a prochází zřejmě menším šokem. A já si uvědomuju, že my ostatní už asi patříme mezi zkušené světoběžníky. Monika, která ještě nikdy předtím v žádné podobné zemi nebyla, se tu přece jen trošičku bojí. Ani svůj foťák raději z brašny netahá a tak pár obrázků vyfotím na tržnici jenom já. Přitom se černí prodejci na nás usmívají, vzájemně se s nimi zdravíme a máváme na sebe. Nejroztomilejší jsou pak malá děcka, která se vší silou drží své mámy a na nás koukají se značně nedůvěřivým výrazem na svých tvářičkách. Procházíme tržnicí mezi stánky tam zase zpátky, nikoli však do pohádky, ale do tvrdé životní reality chudé africké země. I Monika si nakonec na atmosféru africké tržnice, pro ni dosud nevídanou, přivykne a přece jen se osmělí alespoň trochu víc se tu rozhlížet. Na prostranství, které by se snad s přimhouřenýma očima dalo nazvat náměstím, se nakonec nechá s jedním domorodým mladíkem, černým jako uhel, klidně vyfotografovat. Doma mi ovšem Monika zakázala tuhle fotografii uveřejnit. Podobně však uvalila přísnou cenzuru i na některé další fotky.

Když Pepa nakonec usoudí, že už bychom mohli mít nakoupeno všechno potřebné, rychle se uličkami i malým náměstím uprostřed tržnice vymotáme ven. Na ulici pod tržnicí v Mzuzu nasedneme do auta a vracíme zpátky do naší lodge na okraji města.

Pepa začíná v lodgi připravovat večeři. Vyskytne se ovšem problém. K plynové bombě, která nám má posloužit jako vařič, se někde ztratil klíč, kterým se zavírá a pouští plyn. Rozmrzelému Pepovi však půjčí majitelé lodge jiný vařič. Vařič na dřevěné uhlí. Pepa tak nakonec kuchaří s rozjasněnou lící, protože se mu zdá, že na tomhle vařiči se mu vaří líp, než na plynové bombě. K večeři pro nás chystá kuře se zeleninou připravované v hrnci, možná tak trochu něco podobného, čemu se na naší minulé africké cestě s Pepou říkalo "pojky", i když tehdy v tom místo kuřete byla divočina nebo hovězí. Pepovu kuchařskému umění výrazně pomáhá jeho nepřehlédnutelná zásoba všemožného koření, které když Pepa vhodně zkombinuje, udělá to z připravovaným pokrmem pravé divy. To kuře je tak skvělé, že ačkoli jsem zprvu nevěřil tomu, že bych svou porci do sebe dostal, podařilo se mi to kupodivu docela snadno. Možná k tomu přispěl i zdejší africký vzduch, protože myslím, že doma bych podobnou porci rozhodně nespořádal. Po té baště si mlsneme ještě dvě tři pivka a chvíli ještě v poklidu posedíme. Alča pejskomilka přitom kostičkami z kuřátka rozmazluje jednoho místního strašlivě bojácného psíka.

Marica si během večeře stěžuje na auto, že ze zadního sedadla nic nevidí, a je celá rozhozená z toho, že s tímhle autem pojedeme na safari. A tak se vcelku rychle shodneme na tom, že se na všech sedadlech začneme od zítřka střídat. Najednou si taky uvědomujeme, jaký už je pozdní večer. Nejvíc asi Monika, která byla notně ospalá už před večeří. Díky problému s plynovou bombou se vaření docela opozdilo. Je už teď hrůza hodin a tak je na čase si popřát dobrou noc. Abychom ji měli opravdu klidnou, budou nás tu rána hlídat dva místní strážci v maskáčích a s flintou přes rameno. Potkal jsem se s nimi v hospodě, když jsem tam šel koupit poslední pití. Zdejší hospoda je ovšem dost zoufalá mrazivě temná špeluňka, zcela nekorespondující s naším docela hezkým ubytováním. Těm černým strážcům jsou uvnitř v onom nepříjemném přítmí vidět jenom jejich oči a když se usmějí a ukáží k tomu svoje zuby, připadá mi, že hledím do očí smrtce. Brr...

Ráno jsem vzhůru o dost dřív, než by bylo třeba. Se spánkovým deficitem jsem se tedy už zřejmě vyrovnal. Jen co mi Líba píchne injekci, jaké budu dostávat tady v Africe každé ráno, jdeme na snídani. Snídáme v hospodě, v oné temné místnosti u baru, která se zdá být stejně tmavá a nevlídná jako večer, přestože venku už dávno a dávno svítí slunce. Za doprovodných diskotékových rytmů linoucích se z jakéhosi tranzistoráku zkonzumujeme dva krajíčky chleba, talířek zeleniny a dostaneme i malou opečenou klobásku, k níž se hodí několik bramborových hranolků. Kromě Alči a mne však nikdo nedůvěřuje kvalitě klobásky natolik, aby ji vzal do úst a ještě ji nedejbože i pozřel. I já, ač bývám v podobných případech myslím dosti otrlý, sním z bezpečnostních důvodů tyhle klobásky jenom dvě. Teprve později, během dne, se uvidí, co to se mnou udělá.

Po snídani vyprázdní Pepa jeden z kanystrů do nádrže, takže když nakládáme dozadu zavazadla, je tam přece jen o trošičku víc místa. Zastavíme pak krátce v Mzuzu ve městě, kde Pepa shání kličku k plynové bombě. Kupodivu ji sežene velice hbitě, a tak nás to ani nijak nezdrželo. Záhy tedy Mzuzu opouštíme a míříme po asfaltové silnici déle na sever, směrem na Rumphi.

I dnes jedeme svěží zelenou krajinou, na níž místy odspodu prosvítá sytě červená půda. Jenomže výhledů do krajiny si dlouho neužíváme. Jen co vyjedeme z Mzuzu, začne pršet. Díky dešti je výhled dál do krajiny prakticky nemožný. Mlha se objevuje prakticky na všech stranách, kam se podíváme. Prší tentokrát dosti vytrvale, ale i tenhle déšť nakonec ustane, i když temná mračna nad okolními vrcholky nám dalším deštěm ještě dlouho nestydatě vyhrožují.

Na okraji trochu větší vesnice Bwengu zastavujeme a mezi několika stolky vedle silnice si nakupujeme nějaká rajčata, pečlivě urovnaná do úhledných pyramidek. Pepa se prodavačkám zamlouvá, protože s nimi žertuje, a tak je při takovémhle nakupování náramně veselo. A mnohem veseleji, než o chvíli později, když dvakrát obracíme auto zpátky, protože nemůžeme najít neznačenou odbočku do Rumphi. Když už ji konečně najdeme, uděláme si malou zastávku v krásném údolí říčky, která nese název Jižní Rukuru. Zastavíme u mostu, který je tu relativně nový. Ten starý, už nepoužívaný, vidíme pár desítek metrů dole po proudu. Voda v říčce je teď po dešti zakalená a asi trochu divočejší, nežli bývá jindy. Kolem dravé a kalné říčky se táhne po proudu i proti němu zelené údolí poseté mnoha velkými balvany a skalnatými bloky až vysoko vzhůru do strmých svahů. Je vlhko, po dešti, a svěží zeleň tady má nad všemi ostatními barvami zářivou převahu. Dokonce i nad těmi, kterými tu kdosi počmáral plochu jednoho z balvanů. Nápis na bílém pokladu má evidentně nějaký místní význam, neboť autor nápisu pod jménem městečka Rumphi dává najevo svůj protest proti politické zvůli. Fotografuju si údolí, řeku i most a kromě několika lidí, kteří i tady putují podle silnice sem a tam, tu vyfotím i říčního sladkovodního kraba. Cachtá se tu za hukotu řeky Jižní Rukuru v blátivé a špinavé kaluži vedle silnice, jako by to tady bylo nějaké jeho krabí koupaliště. Že kolem něho poskakuju, to mu zjevně nevadí.

Do městka Rumphi je už nedaleko a přijíždíme tam za několik minut. Je to sice město, ale stejně... Mně tady v Malawi zatím všechna města, menší i ta větší, připadají spíš jako vesnice. Jen maličká část města, kousek podél hlavní ulice, kde je soustředěno několik obchodů, služeb a bank, připomíná, že tady je jedna z těch větších malawijských osad. Zastavujeme u čerpací stanice. Ne, že bychom tu mohli načerpat naftu, tu pochopitelně ani tady nemají, ale před delší jízdou po prašné silnici, která nás čeká, potřebujeme upustit tlak z pneumatik. Méně nahuštěné gumy budou znamenat měkčí a méně drncavou jízdu a budou alespoň trochu šetřit naše zadnice. Kromě toho, že pojedeme po prašné cestě, budeme odtud také stoupat. Jsme teď v nadmořské výšce něco málo přes tisíc metrů a do národního parku Nyika, kam směřujeme, pojedeme vzhůru do kopců. Do nadmořské výšky až více než dvojnásobné.

S koncem do široka roztaženého města Rumphi končí i asfalt. Cesta pod našimi povypuštěnými koly však není prašná, ale v tomto případě spíše blátivá. Je po dešti a mokro, leckde jsou kaluže a tak místo víření prachu často do okolí rozstřikujeme bláto. Tohle počasí však zřejmě svědčí obdělávaným políčkům vesničanů, která se nádherně zelenají. Spolu s včerejší cestou si začínám asi poprvé uvědomovat, že tahle Afrika je úplně jiná, než ta minulá. Zatímco tehdy jsme projížděli suchou pouštní a polopouštní, přesto však nádhernou, namibijskou krajinou, v téhle Africe se všechno nádherně a svěže zelená. O vodu tu zřejmě nouzi nemají. Alespoň ne teď, v období dešťů. Je to vidět i na několika vodních tocích, jejichž nepříliš hlubokými a širokými koryty vody proudí dost a dost. V příkopech u silnce taky.

Nejspíš proto, aby se blátivá silnice nestala prašnou a aby kukuřice na políčkách domorodců zdárně rostla, začíná zase pršet. Kaluže na silnici se pomalu zvětšují. Míjíme stále mnoho malých nevýznamných vesniček, často spíš jenom tak trochu nahodile rozptýlených domorodých obydlí. U vesniček bývají i malá políčka, na nichž často někdo pracuje, někde vidíme pást se i menší stádečko krav. Poblíž jednoho z domorodých obydlí zastavíme, když si déšť zrovna dává krátkou přestávku. Domácí evidentně nejsou doma a tak se po jejich domově zvědavě rozhlížíme. Na jejich pozemek nevstupujeme, to ne. Okukujeme celou tu řadu různých stavení přístřešků, chlívků a kurníků jen ze silnice. Těch stavbiček tu mají dost, ale když si odmyslím holuba sedícího na špičce střechy jednoho z kurníků, nevidíme tu žádné zvíře, žádnou kozu, žádné prasátko, ba ani žádnou drůbež. Zvláštní. Jen jednu chvíli se mi zdá, že v přítmí vedle jednoho z domečků zahlédnu několik slepiček, které jakoby se tam před námi snažily schovávat. Slepičky, jsou-li to ony, ťapou po zemi, přitom však Malawijci kurníky a stavby podobného účelu stavějí na kůlech asi tak metr nad zemí. Zřejmě, aby byla jejich hospodářská drůbež chráněna před hladovými šelmami a divokými šelmičkami.

Silnice se při další cestě stává stále užší a užší. Auta tady ale téměř nejezdí, vidíme je opravdu jen minimálně. Zato domorodci, ti stále po silnici, nebo vedle ní, ťapají a ťapají. A ťapají, i když už zase prší. Jedni sem, jiní tam, za chvíli možná zase obráceně. Před svými domky někteří sedí, jako by tu odpočívali. I když mně to spíš připadá, že tu sedí jako někde v divadle a se zájmem sledují hlavní scénu, jíž je tady v tomhle případě silnice. Sledují zkrátka pouliční ruch, pokud se povznesu nad to, že pro výraz "ulice" má obvykle našinec docela jinou vizuální představu. Pokud s dospělými sedí u cesty i děcka, obvykle se na nás usmívají, ukazují k nám a něco pokřikují. A my se díváme a díváme a stále pomalu kodrcáme po nerovné cestě vstříc národnímu parku Nyika. Já už se pomalu můžu začít těšit na zvířátka, která snad už brzy uvidíme. Jenom ten proklatý déšť aby přestal!

Pršet vydrží dosti dlouho, pokud ale nepočítám několik kratičkých přestávek, které se spíš podobají jen takovému kratičkému nadechnutí boha deštů, tedy nadechnutí mezi lijákem a ještě větším lijákem. Pokud ovšem Malawijci vůbec nějakého boha deště mají. Když přijíždíme k bráně do národního parku Nyika, prší stále. Dá se skoro říct, že leje jako z konve. U brány na chvíli zastavujeme. Marica nedbá deště a jde si vyfotit velkou zelenou ceduli, ze které si lze přečíst, že tahle brána do národního parku Nyika má jméno Thazima. Já narozdíl od Marici deště dbám a vůbec se mi moknout nechce. Ceduli si tedy fotografuju současně s Maricou z pohodlí svého suchého místa uvnitř auta. Mám ji tedy vyfocenou taky, jen trochu víc zešikma, než Marica.

Za bránou jedeme po blátivé silnici pomalu dál do nitra parku Nyika. Jedeme zprvu dlouho lesem, z části stále za deště, který se v jednu chvíli dá bez uzardění nazvat pravým tropickým lijákem. V lesích vyplašíme jen skupinku perliček, po zemi utíkající veverku a dva dravce. Déšť se postupně mění v mrholení, a nakonec k naší nemalé radosti ustává docela. A tak můžeme zastavit a v klidu si vyfotit keř divoce rostoucí protey, který tu roste hnedle vedle silnice. Protea, pokud to nevíte, je rod stále zelených tropických rostlin, které jsou charakteristické svými krásnými velkými ježatými květy. Abychom se trochu protáhli, jdeme po cestě mezi kalužemi kousek pěšky. Jsme rádi, že už neprší, i když pod rozložitými širokými korunami akácií na nás sem tam trochu kápne.

Z minulé Afriky jsme byli zvyklí, že v národních parcích se nesmí vůbec z aut vystupovat. Tady v národním parku Nyika to však neplatí. Nežijí tu totiž lvi, kvůli kterým především jsou taková opatření nutná. Tady je z velkých koček možné narazit nejvýše na leoparda. S ním je ale setkání vzácné a výjimečné, on lidskou chátru na jídelníček neshání, i když zaútočit na člověka samozřejmě může. Musíme být tedy dostatečně opatrní a přiznám se, že vzhledem k blízkému nepřehlednému houští jsem se jen velice nerad vzdaloval od auta na větší vzdálenost, než je pár metrů. Ani setkání s nevrlým slonem nebo rozzlobeným buvolem ale nemusí být pro pěšího človíčka vůbec nic příjemného. Naštěstí Pepa s autem po chvíli popojel za námi a tak se vlastně nic zvláštního ani zajímavého nepřihodilo. Jsme na začátku možná trochu bojácní a později nám jistě otrne. Není nejspíš třeba se příliš bát, ale jistě je dobré být ostražitý a mít respekt, zvlášť když Líba svým čichovým orgánem nějaká zvířata kdesi v okolí cítí. Něco jí tu zkrátka někde smrdí.

Líba měla pravdu. O kus dál, to už zase jedeme v autě, opravdu na zvířata narazíme. Tentokrát jde o tlupu paviánů. Ta Líba má ale hodně dobrý čmuch, co? Přestože už s ní nějaké to desetiletí sdílím stejný strop nad postelí, tohle jsem o ní dosud nevěděl. Početnost paviání tlupy se v té trávě a křovinách odhadnout nedá, a to ani podle čuchu, ale jeden z paviánů stojí přímo před námi uprostřed silnice jako hlídkující policista. Ale jakmile se ještě o malý kousek přiblížíme, všichni paviáni před naším autem rychle prchají do okolních houštin a keřů. Ze zvířat pak delší dobu nespatříme nic. Nanejvýš tak sloní lejna různého stáří, výjimečně i docela čerstvá.

To už dávno nejdeme lesem. Porost okolo cesty je stále nižší a řídne, les se postupně změnil na křoviny a i ty rychle mizí. Teď jsou kolem nás lučiny a traviny nejvýše právě s nějakými těmi řídce se vyskytujícími křovinami. Silnice před námi je daleko viditelná, jak tu klikatí po náhorní rovině. Pohybujeme se teď v nadmořské výšce necelých dvou tisíc metrů, takže zřejmě ta protea před chvíli byla nějaký odolnější horský druh. Těchhle krásných květin teď vidíme víc. Jejich květy mají různé barvy, ale už u nich nezastavujeme, abychom je fotografovali. Od té doby, co jsme fotografovali tu první proteu, už neprší. Dokonce se na nás občas i sluníčko odváží podívat. Viditelnost se významně zlepšila, nicméně vzdálenější pásma hor stále zůstávají zahalena v oblacích, z nichž tady na horách v období dešťů prší zřejmě mnohem víc, než dole v nižších polohách. Vždyť i jméno národního parku Nyika znamená, jak jsem později doma někde zjistil, vodu. Přesněji prý Nyika znamená "odkud voda přichází".

Silnice spíš než nějakou sjízdnou cestu připomíná jednu velkou škarpu. Je rozbitá náklaďáky i velkými kamiony vozícími po téhle silnici dřevo, které se kdesi uprostřed národního parku Nyika těží. Podivný národní park, když v něm likvidují lesy, kterých, jak vidíme kolem nás, tady mnoho není. Na jednom místě jsme nuceni objíždět veliký balvan uprostřed cesty. Po stranách jsou hluboká vyjetá koryta se spoustou bahna. Velké náklaďáky dávají téhle silnici co proto, zvlášť za mokra a deště. Nemáme skoro kudy ten kámen objet a tak není divu, že jedno z kol po mokrém kluzkém povrchu ujede a my pěkně jedním bokem auta zapadneme do díry a do bláta. Tak. A je to. "Všichni ven a tlačit!" zazní Pepův velitelský hlas. A tak jdeme, protože jinak bychom se odtud pravděpodobně nedostali. Nedbáme bláta ani bahna a všichni najednou se snažíme tlačit a strkat do auta vší silou, jaké jsme schopni. Pepa za volantem zkouší cuknout sem i tam. Pokouší se couvnout a znovu je třeba pořádně zatlačit. Přidat plyn, couvnout, pustit plyn, zahoupat, strčit, znovu zhoupnout, a ještě jednou a ještě a znovu, až se nám nakonec nemalým společným úsilím přece jen podaří dostat auto z té ošklivé blátivé díry ven. Chvíli to sice trvalo, ale myslím, že pro nás bylo štěstím, že naše auto má pohon všech čtyř kol, i když bez redukce. Bez toho bychom se asi z té šlamastyky dostávali ještě mnohem hůř. Pokud bychom bez cizí pomoci odtud vůbec vyvázli. Můžeme si teď všichni oddechnout a jakmile se pokusíme o maximální možnou očistu naší špinavé zablácené obuvi, nastoupíme si zase k Pepovi do auta a pokračujeme v další cestě.

Rozbitá silnice pod koly našeho auta nám žádný velký požitek z jízdy národním parkem nedává. Potkáváme náklaďák, z něhož na nás mávají, abychom zastavili. Říkají, že před námi silnici zablokovaly dva kamiony, které tam někde uvázly a my zjišťujeme, že se tam tudy dál do kempu Chilinda, kam směřujeme, nedostaneme. Jeden mladík z onoho náklaďáku nakonec přisedne k nám, aby nám ukázal, kudy je to nejlepší objet. A tak nám, ačkoliv to má jako zaměstnanec kempu přísně zakázané, dělá průvodce a rangera. Zanedlouho a podle všeho jen nedaleko cílového kempu Chilinda z hlavní silnice na jeho pokyn odbočujeme a dál jedeme po užší vedlejší cestě. Ta však ani zdaleka není tak rozmlácená a zabahněná, jako hlavní silnice, z níž jsme odbočili. Nedlouho za odbočkou se vyhýbáme velikému traktoru, který, jak se dozvídáme, jede osvobodit uvázlé kamiony. Pepa teď pohotově a operativně mění plán. Namísto abychom dojeli do kempu ubytovat se a odtud vyrazili na odpolední safari jízdu, pojedeme takovou jízdu rovnou hned teď, a do kempu Chilinda na ubytování přijedeme až k večeru.

A jak řekli, tak udělali. Nejen tedy, že se do kempu Chilinda dostaneme velkým obloukem oproti relativně přímé hlavní silnici, ale tuhle objížďku si ještě hodně protáhneme úplně na druhou stranu od cílového kempu. Národní park Nyika si tedy projedeme a užijeme trochu víc, než dojedeme do místa našeho ubytování. Snad to takhle bude i lepší. A tak nás po celý zbytek odpoledne doprovázejí překrásně zvlněné travnaté kopečky národního parku Nyika. Zdejší pahorkatina je opravdu nádherně utvářená a nevím, zdali jsem už někde jinde po světě podobný ráz krajiny spatřil. Na objízdné trase pak na jednom z nedalekých kopečků vidíme na pravé straně dosti výjimečný kousek lesa a pod ním jakýsi kemp. Je to právě jedna z několika částí kempu a osady Chilinda, kam směřujeme. Ale teď se mu ještě po nějakou dobu budeme spíše vzdalovat.

A opravdu. Najezdíme od té chvíle ještě dlouhé, ale přenádherné kilometry, které ve mně zanechají vskutku nezapomenutelný dojem. Zvlášť když zanedlouho potkáme první antilopy. Antilopy koňské. Jsou to ale nádherná a velká zvířata! Ta největší z nich mohou vážit až třikrát tolik, co já. Řadí se tak mezi největší africké antilopy. Své jméno získaly tyhle antilopy díky tomu, že tvar jejich těla a zejména protáhlá hlava a vzpřímená hříva mohou leckomu připomínat koně. A taky prý proto, že tahle antilopa, když ji vyplašíte, podobně jako kůň nejprve pohodí hlavou a teprve pak se rozběhne. Když antilopy běží, je to paráda. Ladnost jejich běhu je prostě boží. Samec antilopy je nepatrně větší a má o poznání mohutnější rohy, nežli samice. Pepa nám k tomu ještě říká zajímavou informaci, že samec má na hlavě u očí dva bílé měsíčky, zleva i zprava, zatímco samice jen jeden.

Koňské antilopy vidíme na stráních, na horských loukách, kam se chodíme podívat a prozkoumat zdejší horskou květenu. Počasí už se umoudřilo a neprší. A tak máme docela štěstí i na to, že na nás zasvitne sem tam trochu sluníčka. Na jedné z rozlehlých luk zahlédneme krátce jakéhosi dropa. Stihnu udělat jen jedinou trochu slušnou fotku, protože drop zvolil taktiku rychlého úprku vysokou trávou se zjevnou myšlenkou "hlavně pryč!". Až doma pak zjistím, že jsme tu viděli druh, který má české pojmenování drop Denhamův. Je to všežravý druh dropa. Kromě rozličné rostlinné stravy se žíví i hmyzem, mláďaty jiných ptáků, malými hlodavci a dokáže pozřít i malého hada.

Antilopy pak potkáme ještě několikrát. Znovu ty koňské a trochu víc z dálky spatříme také ne zrovna malé stádo antilop losích. Navíc ve společnosti několika zeber. Naštěstí tu jsou holé kopce porostlé jen nízkým rostlinným patrem a travinami a nejsou-li zvířata zrovna za kopcem, můžeme je vidět do daleka. Zvlášť když i oblaka ustoupila kamsi dozadu či vzhůru. Vidíme taky bahnivce, středně velké antilopy zdržující se často poblíž vodních toků, kde se dokáží skrývat v rákosí či ve vysoké trávě. Narozdíl od antilop koňských mají u bahnivců rohy pouze samci, takže pohlaví bahnivců je zřejmé na první pohled. Monice se podaří krásně vyfotografovat dva trkající se samce, mně se o chvíli později podaří vyfotografovat párek bahnivců tak, že to skoro vypadá, jako kdybych si je došel naaranžovat. Kdybych chtěl, aby mi pro fotku zapózovali, jen stěží bych si dokázal vymyslet lepší postavení. Paráda. A je moc fajn, že tady můžeme i vystoupit z auta, abychom na antilopy lépe viděli a měli tak i lepší pozici na dobrou fotku.

Náš neplánovaný africký průvodce nás vede po cestách vedoucích napříč travnatými kopečky, po jejich svazích i hřebenech. Tyhle cesty už jsou bez kaluží a připomínají naše nepříliš používané lesní a polní cesty. Jede se nám po nich mnohem líp, než předtím po hlavní silnici, na níž jsme uvázli. Sjedeme dolů do jakéhosi mělkého údolí a před dřevěným mostkem zastavujeme. Náš ranger nás teď vede na louku vedle cesty. Je to ovšem spíše mokřina se spoustou bláta, která však oplývá množstvím zajímavých a pro nás exotických horských květinek, rostlinek i nějakého kapradí. Z několika pořízených fotografií lze rozpoznat třeba druh plaménku (clematis) nebo kapradiny žebrovice. Snažíme se našeho průvodce následovat. Není to ale snadné. Louka je rozměklá a mokrá. Vlastně to ani není louka, ale spíš jakási mokřina Pepa jde pomalu za průvodcem jako první z nás. Je přece taky náš vůdce. Po chvíli ale raději velí k návratu. Stále více rozměklá a bahnitá louka nám nedovoluje další postup. Boříme se do bláta čím dál tím víc a hrozí, že tu za chvíli někdo v bahně ztratíme boty. Udělám proto tedy jen několik fotografií a vracíme se pak zpátky na cestu. Jdeme po ní dál a přejdeme přes potok po dřevěném mostku. Teprve za ním odbočíme doprava tam, kam nám ranger, jenž se s námi nevrátil, ukázal, že nás bude čekat a kde nás opravdu čeká. On jediný nějak dokázal prohopkat tím hlubokým a bahnitým terénem na druhé straně potoka až sem. Musel jít ale bez bot, nese si je v ruce.

Postupujeme teď po mírně strmějším svahu po proudu potoka Chilinda, na několika mírně skloněných plochách kráčíme jen po obnaženém skalním podloží. Potok pod námi vytváří hlubší koryto a náš ranger pojmenovává tohle místo jako Chilinda Falls, tedy vodopády Chilinda. Vodopád tu ale rozhodně nepadá z nějaké výšky, spíš tu potok jen vytváří v poněkud více svažitém proudu několik peřejí. Trochu divočejší voda sevřená v rozkošném údolíčku. Je to dost přehnané pojmenování, říkat tomuhle potoku s peřejemi vodopád, ale už jsme se s něčím podobným v Africe setkali. Hned si vzpomenu na Popa Falls na řece Okavango. Tam to vodopády rozhodně byly ještě méně než tady, nehledě na to, že tady nevidíme, jestli někde dole, níž po proudu, přece jen nějaký malý vodopád na potoce není. Příliš daleko dolů podél potoka ale nejdeme. Spíš se chvíli posadíme, fotíme, a koukáme na tu přírodní scenérii před námi, na pěnivou čistou vodu přeskakující po kamenech, na strmé břehy potoka, na obnažený skalní blok nad potokem. Bez ohledu na to, že tohle jsou spíš peřeje, než vodopád, je to tady moc hezké a fotogenické místo. Fotografie na paměťovou kartu tak rychle přibývají. Jo, a když už padlo znovu jméno Chilinda, musím k tomu dodat, že na mnoha a mnoha internetových zdrojích najdete vodopády nebo kemp, kam směřujeme, pod jménem Chelinda (psáno s "e"). Nicméně já se držím názvu, který jsem si vyfotografoval na ceduli u brány Thazima, kudy jsme do národního parku Nyika přijeli. Tak.

Vracíme se přes úzký dřevený mostek zpátky k autu. Tedy já se vlastně nevracím. Ani ne tak proto, abych významnou měrou odlehčil Pepovu autu s nákladem nafty i spolucestujících, jako spíše proto, abych důkladně fotograficky pro pojišťovnu zdokumentoval, jak se auto na mostku propadne dolů do potoka. Leč, nestalo se. Naše toyota s Pepou, zavazadly i ostatními spolucestujícími včetně našeho afrického rangera bez problémů přes mostek přejela. A tak mám zdokumentováno jen to, jak toyota jede. Hlavní však je, že já nemusím dál pěšky a že mi Pepa nezapomněl zastavit!

Oblou krajinou parku Nyika pokračujeme dál. Cesta nejprve vede kousek proti proudu potoka, kde vyplašíme nějakého v trávě schovaného zajíce, ale záhy se zase zvedá nahoru do svahů a vede nás horem přes zdejší úžasné zelené zaoblené kopečky, kterých je tady nepočítaně a střídají se tu jeden za druhým. Pepa najednou nečekaně uprostřed kopce prudce zabrzdí, zacouvá a před autem se objeví nějaký příčně pruhovaný menší had. Pepa vyskočí z auta, popadne ho a nese nám ho ukázat dovnitř. Á vida! Nehýbá se to a není to vlastně ani had. Prohlížíme si dikobrazí osten! Je to pěkný africký suvenýr. Osten, který budeme vozit za předním sklem naší toyoty, je zřejmě jediné, co z dikobraza v Africe uvidíme. Samotné zvíře spatříme jen velice těžko. Dikobraz, který patří mezi hlodvace, je totiž velice plachý a ještě k tomu noční živočich. Teď ve dne spí zalezlý někde hluboko ve své noře.

Krajina parku Nyika je nádherná. Kolem nás na všech stranách mělčí či hlubší údolí, modravé siluety několika zalesněných hřebenů za nimi. Jsou to vskutku překrásné hory, a to i přesto, že se sluníčko už většinu času zase schovává. Tahle nádhera parku Nyika se ovšem nabídne jen tomu, kdo nelituje dlouhé a krkolomné cesty sem, cesty po rozbité a rozmlácené silnici a po jen málo projetých lesních cestách. Odměna za to je však jedinečná. Přenádherná horská panoramata zelených travnatých kopců místy dobarvená zrezavělými kapraďorosty jsou naprosto úžasná. Kdo by čekal v Africe něco takového? V dálce, spíš až někde na obzoru, zahlédneme siluetu losích antilop. Když se pak znovu na těch překrásně zvlněných a ještě přece jen na krátko sluníčkem osvětlených stráních objeví několik koňských antilop, je panoráma dokonalé a nepřekonatelné. Při předchozí africké cestě jsme tyhle krásné antilopy vůbec neviděli, stejně tak, jako jsme neviděli bahnivce, neboli reedbucky, jak se jmenují po anglicku. V téhle části Afriky prostě vidíme jiná zvířata i jinou krajinu. Ale i tahle Afrika začíná být opravdu krásná. Přesto úplně jiná, než ta minulá. Určitě je to podstatnou měrou dané i zdejší nadmořskou výškou. Pohybujeme se teď rozhodně výš, než 2000 metrů nad mořem, místy dosahujeme nadmořské výšky ještě o 500 metrů větší.

Když už se skoro stmívá a skoro všichni už fotoaparáty schovali, podaří se nám spatřit docela blízko nás ještě několik zeber. Zebry jsme sice při minulé cestě do Afriky viděli, ale tohle je jiný druh: zebra Crawshayova. Pozná se především podle toho, že mezi černými pruhy nemá žádné světlejší mezipásy a má zřetelné a výrazné pruhování také na nohou až dolů ke kopytům. Tenhle rozpoznávací znak ale vidíme jen, když zebra přeběhne přes cestu, protože jinak se jejich nohy skrývají v nízkém ale bujném porostu národního parku Nyika. Už se hodně setmělo a tak ani nedoufám, že by se mi fotky těchhle zeber mohly podařit. Nakonec se však ukáže, že zrovna teď, za soumraku, se mi fotografie zeber zdařily snad víc, než kdy jindy. A to přesto, že jsem je fotil už za opravdového příšeří, kdy už všichni ostatní měli svoje fotoaparáty v brašnách. Přitom ono příšeří není na těch fotkách ani moc znát.

Soumrak pak pokračuje velmi rychle a tak na losí antilopy o pár set metrů dál se jenom díváme tentokrát všichni. Fotit se teď už opravdu nedá. Přejedeme pak ještě dva či tři další kopečky. Vedlejší úzké cesty se nakonec ukazují jako mnohem lepší, než hlavní silnice a můžeme se po nich překvapivě i o dost rychleji pohybovat. A to už přijíždíme k lesu, za nímž se nachází Chilinda kemp. Těsně před námi vběhnou do lesa další dvě koňské antilopy. Vidíme je tentokrát hodně zblízka a v úchvatném a překrásném běžeckém pohybu. Jenom malou chviličku je ještě můžeme pozorovat, jak se nám vzdalují mezi stromy a jak se nám mezi nimi po několika ladných skocích ztratí docela.

Lesem projíždíme pomalu a uprostřed lesa, nedaleko před kempem, našeho afrického rangera vysadíme. Nechce, aby ho kdokoli z kempu s námi viděl. Nemůže přijet s námi. Na cokoli, co by souviselo s průvodcováním turistů, nemá totiž patřičné povolení a mohl by mít proto velké problémy. Samozřejmě se mu za to, jak a co všechno hezkého nám v národním parku Nyika ukázal, patřičně odměňujeme. V přítmí lesa a potajmu. A pak už to do kempu Chilinda, k místu našeho dnešního noclehu, máme jen asi dvě zatáčky skrze les. Je nejvyšší čas se ubytovat, soumrak pokračuje mílovými skoky.

Bydlíme v Chilindě nikoli ve stanovém kempu, ale v chatkách pod lesem. Tady se to označuje spíš jako Chilinda Lodge, zatímco kemp a stany jsou někde na druhé straně lesa. Chilinda Lodge se nachází v jednom z nesčetných údolíček parku Nyika. Chatky jsou postaveny ve stráni pod lesem nad maličkou přehradou, od níž je odděluje ještě cesta. Docela normální lesní cesta, která stoupá nahoru k lesu. Kolem cesty je složená spousta dříví, které tu těží. Je vidět, že nad chatkami se asi rychle snaží udělat z lesa paseku. Škoda. Takhle je to tady moc krásné. Za přehradou je vidět ještě další zalesněná stráň, kde se, alespoň prozatím, dříví netěží. Nepočítám-li horní malý domek na druhé straně cesty a dolní dvě budovy, kde je recepce, bar a další zázemí lodge, jsou tady chatky celkem tři. My obsazujeme dolní dvě, ta třetí, nejvýš u lesa, vypadá nějaká větší. Musím říct, že tohle prostředí okolo nás vnímáme jen zčásti, protože se tma, hustá a černá, padá velice rychle. Proto se snažíme, abychom se co nejrychleji zabydleli. Jen elektřina, říkají nám, ještě chvíli nepůjde. Pouštějí ji z agregátu kolem šesté a asi v devět večer nám ji zase vypnou. Chvilku jsme tedy skoro potmě, ale protože do šesté už chybí jen pár minut, brzy se nám všechno rozsvítí a můžeme se pořádně rozhlédnout.

Bydlení v chatkách nám všem připadá tak skvělé, až nám začíná být líto, že tu budeme spát jedinou noc. Právě tady, jak nás informuje Pepa, máme na téhle africké cestě to nejdražší bydlení. Především za tohle jsme si museli nějaké ty dolary na bydlení připlatit. Jinak bychom museli mít stany a spát někde za lesem. Za to připlacení tu ovšem máme dokonalý luxus. I s dokonalou obsluhou. Po vstupu do chatky se ocitáme ve společenské místnosti se stolem a křesílky, ale především s širokým kamenným krbem, v němž nám místní obsluha rozežhnula ještě před naším příjezdem několik velkých polen. Ta teď krásně prskají, drobně kouří a vydávají svoji africkou lesní vůni. Ve vedlejší kuchyňce vybavené dvojdřezem a nádobím všeho druhu, na vaření i stolování, jsou již před naším příjezdem roztopená železná kamínka. Na nich v hrnci pod pokličkou bublá vroucí voda. Kamínka mají na svrchní straně dokonce něco jako plotýnky a tak nevím, jestli bych jim neměl říkat rovnou sporák. Jenom mi ne úplně bezpečné připadá, že připravená a nasekaná polínka do kamen jsou složena přímo pod rozpálenými kamny a nebo se o ně dokonce téměř po stranách opírají. Nijak to ale neřešíme, asi to je tady normální. Pepa se po kuchyňce krátce rozhlédne, něco ze zásob nastrká do lednice, která tu taky nechybí a navíc i funguje, něco nechá na stole pro dnešní večer. Dlouho neotálí a začne pro nás připravovat večeři. Pro každou ze dvou chatek, v nichž jsme ubytování, hoří ještě třetí oheň, a to venku, nad chatkami, který pro nás ohřívá vodu na sprchování nebo koupání. Ano. I normální koupel si tu můžeme dát, protože koupelna je vybavena opravdickou a nefalšovanou vanou. Naše dámská část výpravy obsazuje jednu z obou chatek. Mají tam dvě oddělené velké ložnice, v každé z nich po dvou postelích. Stejně jako my s Pepou v druhé chatce, která vypadá navlas stejně. Pepa si tedy alespoň dnes odpočine od mého nočního chrápání. Tedy pokud mě neuslyší i přes zeď a pokud já se nebudu snažit pořezat všechno to dříví, které jsme viděli venku.

Zatímco tedy Pepa začíná připravovat večeři, já dostanu za úkol postarat se, aby k ní bylo pivo. Však už mám taky chuť svlažit si hrdlo něčím pivu podobným. Pro pivo musím do zdejšího baru. Je to v jedné ze dvou nejspodnějších budov, až úplně dole pod chatkami, u přehrady. Samozřejmě, že nejdřív zajdu k té nesprávné. Bloudím tu skoro ve tmě, protože už náš příjezd se odehrál za velice pokročilého soumraku, který by se už klidně dal nazvat setměním. Hledám, jestli uvnitř chajdy někdo není. Nakonec najdu recepčního a on ví kde je bar. Není sice pro tmu vidět, ale je hned vedle recepce. A ukáže se, že můj recepční dělá zároveň taky barmana. Vida. Mám s ním ale dost těžkou práci. Domluva poněkud drhne, protože on skoro nerozumí mně a já zase jemu. Hospodu má barman úplně prázdnou. Není tu ani noha, kromě těch mých dvou bílých a jeho dvou černých. Ani elektřina tu nefunguje. Agregát se zřejmě za současného obsazení hospody nevyplatí pouštět. Není proto divu, že se mi snaží naznačit, že pivo bude teplé. Chvíli mi trvá, než to pochopím. Postupně zjišťuju, že barman ani neví, kolik toho piva vlastně má a jestli mou ne zas tak úplně malou objednávku bude moci uspokojit. Pivo tahá z malé a úplně temné místnosti vzadu za barem. Svítí si svíčkou, protože jeho maličká baterka svítí ještě míň. Slyším ho, jak šmátrá mezi láhvemi, a přehazuje je z místa na místo, aby alespoň něco našel. Celé to působí děsně strašidelně. Jednak ty šmátravé zvuky smíšené s podivným cinkáním skleněných lahví a pak ty obrovské děsuplné stíny, které vrhá sem a tam mihotavé světlo svíčky, jak s ní recepční barman v temnotě pohybuje sem a tam. Skoro jako v hororu, napadne mě. Teď už jen, aby se na mě vyřítil z té tmy s nějakou sekerou! Neměl bych zdrhnout? Ne. To přece nemůžu. Musím tu hrdinně zůstat a přinést pivo a kolu, jak jsem přece slíbil. Možná proto, že mi lehce začíná běhat mráz po zádech, trvá hledání piva recepčnímu barmanovi hrozně dlouho. Ale nakonec černá ruka mávne mým směrem. Naštěstí nedrží sekeru ani nůž, ale podává mi tašku. Nějaké pivo v ní snad mám. Nevidím jaké, nevidím kolik, ba vlastně ani nevím, jestli to všechno je jenom pivo a nebo taky něco jiného. Neptám se. Už bych docela rád byl zase zpátky. Ten šmátrající černoch ve tmě pro mě není zrovna sympatický a příjemný zážitek. Ještě než odejdu, musí ale vyšťárat nějakou kolu, kterou si přály naše dámy. Tu má ale naštěstí už za barem a najde ji i po hmatu docela rychle.

Nevidím pak ani na peníze, když platím. Jen tak tak, že vůbec rozeznám barový pult a najdu peněženku, kterou jsem si na něj položil. Když se pak s nakoupeným pivem vracím, zjišťuju, že venku se mezitím snesla úplná a dokonalá černočerná africká tma. Musím dávat velký pozor, abych někde o něco nezakopl a aby z drahocenného nákupu nezbyla jen mokrá taška plná střepů. Je taky neuvěřitelně chladno, ne-li přímo zima. Asi je to tím, že jsme tu v horách a že nadmořská výška Chilinda kempu je okolo 2300 metrů. To pivo přece v téhle zimě ani nějak moc teplé být nemůže, říkám si. Leda by pod ním topili! Tady ta Chilinda, to je na Afriku poněkud drsnější a chladnější místo. Ale nevadí. Jsme však každopádně rádi, že nám už předem zatopili v kamnech i v krbu a že si můžeme dát horkou sprchu nebo dokonce vanu.

Sejdeme se posléze všichni v chajdě u nás, tedy u mě a u Pepy. Vlastně všichni ne. Chybí tu Marica, která se definitivně rozhodla se s námi společně nestravovat. Má zřejmě docela jiné stravovací návyky. Pomáháme teď trochu Pepovi s přípravou večeře, a zatímco se uvnitř v kamnech griluje v alobalu svíčková, je třeba do velké mísy nakrájet spoustu zeleniny na salát. Vybavení kuchyňky nemá chybu a Pepa se kolem sporáku pohybuje s naprostou samozřejmostí jako tančící baletka. Je zkrátka v kuchyni jako doma. A je to také poznat, když Pepa přinese připravenou krmi na stůl. Večeře je skvělá. Jak maso, tak salát ze zeleniny výborně ochucený Pepovým kořením z jeho bohatých voňavých zásob, bez kterých se Pepa po Africe snad ani pohybovat nemůže. Monika si chce dokonce salát přidat. Musí však nejprve ukecat Pepu, aby nějaký přídavek vyrobil, neboť všechno, co bylo hotové, bylo za pár chvilek spořádáno a téměř až vyblízáno.

Pepa přitom všem ještě taky uvařil nakoupenou kasavu, kterou tu myslím všichni ochutnáváme poprvé v životě. Je pro mne velmi překvapivé, že hlízy připomínající tvarem i barvou kořeny petržele chutnají vážně hrozně podobně, jako normální brambory. Správně botanicky se to jmenuje maniok jedlý, pochází to z tropické Ameriky, v asijských zemích tomu říkají tapioka a tady v Africe kasava. Právě v Africe se kasava asi používá nejvíc. Jak pro výživu lidí, tak i různých hospodářských zvířat. Výživná je kasava především přítomností škrobu i určitého množství bílkovin obsažených v jeho hlízách.

Po večeři ještě nějakou dobu sedíme u krbu. Venku mezitím opět začíná pršet. Uvnitř to ale není nijak poznat, při tom příjemném praskání hořícího krbového dříví déšť slyšet není. Ale kuřáci jako Pepa či Líba, kteří si chodí svou neřest nenápadně rozvíjet před chatku, o dešti dobře vědí. Shodujeme se na tom, že jsme měli štěstí, když nám odpoledne na tu nejkrásnější a nejzajímavější část parku nepršelo. Dnešní den byl opravdu moc fajn. Teď už jen pomalu dopijeme téměř všechno nakoupené pivo. Nakonec jako šláftruňk na dobrou noc vypiju jednu plzničku, kterou jsme z Čech dopravili až sem. Je to jedna z těch, které jsme při odletu z Vídně museli umístit k Marice do báglu. Umístil jsem ji do mražáku kuchyňské lednice a je teď krásně studená. Narozdíl od recepce a baru nám tady elektřina funguje. Zatím. Vypnout ji mají asi v devět večer. Líba, Monika i Alča se proto ještě nějakou chvíli před devátou vzdalují do noci a deště. Spěchají do své horní chajdy, aby se ještě za elektrického světla stihly připravit na dnešní nocování. A já se zanedlouho s najedeným a moc spokojeným bříškem taky odeberu do své zdejší ložnice, kterou dnes budu mít jen sám pro sebe. "Je to ale luxus!", říkám, si, než usnu a myslím přitom na Pepovo vyprávění, jak v Chilindě při minulé výpravě mrzli ve stanech, zatímco já teď usínám v suchu a teplíčku zabalen do dvou příjemných hřejivých dek.

Když se v šest ráno probudí můj budík, jsem já už nejmíň půl hodiny vzhůru. Neodbytný trapič zvoní jako o život a žene mě z vyhřáté postele ven. Odpočíval jsem až do teď téměř bez hnutí v blažené nevědomosti, kolik je vlastně hodin, a bez starosti, kdy ten pedantický protiva na mě začne ječet. Nedám se vlezlým zvoněním přemlouvat dlouho, zvlášť proto, že venku už je světlo a dole u vody by mohla být nějaká zvířata. Kouknu z okna. Mohla by tam být, ale nejsou. Možná proto, že v noci určitě vydatně pršelo. Pamatuju se, jak jsem slyšel bubnovat déšť do nějakého plechu, když jsem se v noci silně rozespalý potácel africkou tmou na toaletu. A taky si ještě z noci pamatuju, jak mi antilopa oblízla objektiv, který se mi rázem zakalil a zneprůhledněl a nebo jak mě tady v Africe vypátrala jakási helikoptéra, se kterou jsem se okamžitě musel vrátit domů do Evropy. Tyhle hrůzostrašné historky se mi pochopitelně zdály a tak vůbec netuším, jak to dopadlo, ani proč jsem se musel vracet domů. To všechno už jsem samozřejmě zase zaspal a možná přerušil jiným příšerným a strašlivým snem, který si naštěstí nepamatuju vůbec. Ty děsivé sny jsem měl určitě po tom hororovém večerním shánění piva.

Chvíli si ráno dopisuju deníček. Ne všechno jsem si totiž včera stihl zapsat za světla. Když mi okolo deváté večerní zrádně a bez varování zhasli, musel jsem si to odložit na ráno. Při svíčce se psát nedalo. Jakmile dopíšu vše potřebné, záhy vyrazím ven, abych udělal pár fotografií. Teď ráno teprve pořádně vidím chajdy Chilinda, a hlavně zdejší okolí, v celé jejich kráse. Všechno vůkol se nádherně zelená a přehrada se stráněmi, jehličnatými lesy a voňavým dřívím složeným kolem cesty mi na Afriku vůbec nesedí. Připadá mi to tady daleko spíš, jako někde na Šumavě nebo v Krkonoších. Fotek udělám jen pár a další déšť mě brzy vyžene zpátky do chajdy. Ale při mé smůle to není všechno. Nahoře u chajdy, na tom úplně nejposlednějším mokrém stupínku, uklouznu po vlhké, zmoklé a tím pádem mazlavé hlíně, a posadím se do ní celým svým pozadím. Chcete-li to jinak, sednul jsem na prdel! Hned po ránu mám tedy nepříjemnou práci. Peru si gatě, usychám si, vařím si kafe, piju si kafe, přičemž společně s Pepou čekám na ostatní, až přijdou na snídani. Dámy si dávají na čas a když konečně přijdou, dozvídám se, že ony narozdíl ode mne nějakou antilopu opravdu ráno viděly. Přímo ze své chajdy. Když vstávaly, producírovala se jim nějaká zvěřina přímo před oknem. Vůbec ale nevědí, jaká antilopa to byla, protože vyfotit ji prý nikoho nenapadlo. No jo! Čerstvě probuzené ženské! Nebo bych měl pojmout podezření, že se žádná z nich nechtěla ukazovat v okně v negližé?

Po snídani vyrážíme opět na projížďku parkem Nyika. Dnes se musíme zase dostat zpátky do Mzuzu a tak se parkem budeme zároveň pomalu vracet. Vyjíždíme stejnou cestou, jakou jsme včera přijeli. Na recepci, když se loučíme, nám ostatně ani jinou nedoporučují. Cestu vedoucí tedy opět po vrcholcích kopců, tu kousek nahoru, tam zase dolů, krásně vidíme před sebou. Takhle nějak jsem si vždycky představoval, když mi v pohádkách vyprávěli, že někdo jel přes hory a doly. Jen jsem tenkrát netušil, že tuhle svoji představu za mnoho a mnoho let uvidím na vlastní oči někde uprostřed Afriky.

Jako na potvrzení té pohádkové krajiny spatříme zanedlouho krásné stádečko antilop losích. Rychle však mizí za kopcem. Antilopy losí jsou také velká a mohutná zvířata. Jsou ještě větší, než antilopy koňské. A podobně jako u antilop koňských mají i samci antilopy losí svoje rohy větší a mohutnější než samice, obě pohlaví je však mají vrtákovitě zkroucené. Samci jsou také o hodně větší, často nabývají až dvojnásobné váhy, než samice. Protože antilopy losí jsou ale v zajetí nenáročné a krotké a brzy též velmi důvěřivé, chovají se občas i na farmách. Kromě výborného křehkého masa poskytují mléko, které má prý víc bílkovin a mléčného tuku, než mléko kravské.

Zanedlouho spatříme několik zeber. A pak další krásné stádo antilop losích. Tentokrát jsme mu mnohem blíž. Pokud to dokážu dobře rozpoznat, jedná se o jednoho samce a několik samic. Antilopy losí nejsou příliš v klidu a hlavně ne dlouho. Brzy se dají do běhu. Nejprve utíkají podél nás, pak přímo před námi přeběhnou přes cestu a utíkají do protisvahu, a zanedlouho se i tyhle losí antilopy schovají kdesi za kopcem. Nebyli jsme však od nich nijak daleko a tak se mi přece jen nějaké fotografie podaří. Uprchlé antilopy jenom potvrzují to, co se o nich píše v literatuře. Totiž to, že antilopy losí jsou velmi plaché a opatrné. Několikrát pak potkáme další stádečka a podobně jako včera narazíme i na antilopy koňské a na bahnivce.

Zastavujeme pak několikrát kvůli rozličným květinkám. Alespoň některé se snažím vyfotografovat. Dokonce zastavujeme i u keříku ostružin. Jsou sice africké, ale vypadají úplně stejně, jako ostružiny u nás. Líba je začne hbitě ozobávat a jak ji znám, kdybychom jí poskytli dost času, nenechala by tu zralou ani jedinou. Pak stejně jako včera potkáme Denhamova dropa. Možná je to dokonce ten samý. Ale kdo ví. Vidíme tak postupně vlastně stejnou skladbu zvířat, jako včerejší den. Začínám být zvědavý, jestli se na nás usměje štěstí a potkáme ještě něco jiného. Vedle silnice, teda vlastně spíš polní cesty, ještě kratičce zahlédneme nějakého dravce a malého konipasa, ale všechno to před naším obrovským vrčícím bílým a zabláceným zvířetem druhu toyota ulétne někam za kopečky.

Znovu několikrát zastavujeme u louky plné kvítků. Nikam nespěcháme, času máme dost. Na cestě, po níž jedeme, nacházíme i několik odboček. Když se jednou z nich vydáme, zavede nás na vrcholek jednoho z mnoha zdejších kopečků. Dál už nevede a stáčí se jen do smyčky. Budeme se tedy odtud muset stejnou cestou vrátit, ale alespoň se tu pořádně rozhlédneme. Je tu několik metrů vysoké téměř holé skalisko, uprostřed stojí na podstavci podivný asi metr vysoký betonový kůl. Smysl jeho určení mi zůstává utajen. Jméno tohohle místa je Chosi View, tedy vyhlídka Chosi, a je odtud opravdu skvělý výhled do širého okolí. Pohled do dálky je dnes umocněn tím, že viditelnost se oproti včerejšku významně zlepšila. Nemůžeme se ale na vyhlídce Chosi zdržet moc dlouho, nedovoluje nám to počasí. Začíná drobně pršet a tak se raději spěcháme ukrýt pod střechu automobilu.

Naštěstí prší málo. Přeprška je jenom krátká a znovu se zase ukáže sluníčko. Můžeme se tak opět brzy kochat krásou národního parku Nyika. Můžeme zase zastavit u louky poseté mnoha pestrými kvítky, i když většinou drobnými. Bohužel už nedaleko za vyhlídkou Chosi přijedeme na onu příšernou hlavní silnici, kde můžeme stejně jak včera očekávat důkladnou masáž. Kopce ze zelenými a kvítky drobně okořeněnými loukami pomalu necháváme za sebou. Ty louky, které byly zcela bez stromů, jsou v parku Nyika asi ty nejkrásnější, když je porovnám s těmi okolo cesty teď později. Už pomalu začínají přibývat nejprve jednotlivé keříky, které se posléze mění v téměř neproniknutelné houští, kterým se může prodrat snad jedině slon.

Však také na několika místech mezi křovinami a stromy sloní chodníky na několika místech vedou a stejně jako včera sem tam spaříme i velké sloní hromady trusu už poněkud delšího stáří. Potkáme alespoň dnes nějakého slona? Tady bychom mohli. Slon potřebuje keře a houštiny, na loukách prostých jakýchkoli stromů, odkud jedeme, bychom ho potkat nemohli. Kodrcáme a natřásame se pomalu dál a dál, po stejné silnici jako včera. Jen opačným směrem. Ale i tohle utrpení má svou světlou stránku. Nacházíme ji zanedlouho v podobě slona, kterého spatříme zdálky ve svahu přímo proti nám. Zčásti je sice schovaný za křovím, ale vidíme ho docela zřetelně. Zastavíme tak, abychom mu byli co nejblíže. Pepa usuzuje, že to asi bude starý samec, vyhnaný od stáda. Ti mohou být často zlí a vzteklí. Tenhle slon nás ale nijak neohrožuje. Jen asi dvakrát zvedne chobot a nasává zřejmě naši vůni člověčiny. Potom slon svým klidným a nevzrušeně důstojným sloním krokem odkráčí trávou a křovinami pryč. Nejprve podél silnice a posléze se nám ztrácí z dohledu ve stráni za horizontem. Tak prvního slona máme! Hurá! Máme samozřejmě všichni radost. Takovéhle setkání se slonem je vždycky silný zážitek.

Po další půlhodince cesty neskutečně rozdrbanou silnicí nacházíme sloní lejna přímo na silnice. Alespoň některá z nich jsou zaručeně čerstvá, neboť zřetelně cítíme jejich silný "svěží" odér. Zdá se, že by někde před námi mohl být další slon. A opravdu. Za chviličku ho Pepa spatří. Slon je rovnou před námi a tak zastavujeme, abychom se podívali. Vidíme ho za stromy a keři dosti dobře, i když trochu z dálky. Protože však slon zamíří doleva k silnici, rychle zase naskáčeme do auta, protože o kousek dál bychom ho mohli u silnice vidět pěkně zblízka. Slon zanedlouho skutečně vejde z houští na silnici pár metrů před námi. Snad takových dvacet. Uprostřed silnice se zastaví. Obrací se proti nám. Varovně vztyčí oba svoje "prsty" i s celým chobotem. Mává přitom svýma velkýma ušima, jako by nás chtěl odfouknout a smést z cesty. Je to asi taky osamělý samec. Pepa s naším autem už dávno stojí. Motor však stále běží. Pepa má zařazenou zpátečku a drží toyotu jen na spojce. Všechny naše zraky se upírají dopředu, na slona. Sedím zrovna vzadu a tak nemám možnost vyfotit něco, co je přímo vpředu před námi. Nanejvýš skrze přední okno, ale to se moc nedá. Po několika krátkých vteřinách výhružného postavení se slon rozběhne proti nám. Běží docela rychle a evidentně má ten nahněvaný chobotnatec v merku právě nás. Asi se mu nelíbíme. Pepa začne okamžitě couvat. Je zkušený a na podobnou eventualitu připravený. Moc rychle se ale na té rozbité silnici couvat nedá. Rozezlený slon nás stále pronásleduje, stále utíká za námi. Nakonec Pepa asi dvakrát zatroubí. A teprve po zatroubení se tohle obrovské zvíře zastaví. Tomu slon rozumí. I on dokáže troubit, zřetelně a hlasitě, avšak to už obvykle znamená hodně rozzuřené a naštvané zvíře. Slon dvě tři vteřiny stojí a dívá se za námi, jak stále ještě couváme. Teprve když usoudí, že jsme dost daleko od něho, silnici opustí. Ztratí se v houští mezi stromy na opačné straně, než odkud přišel.

Uff, to bylo drama! Trvalo to celé jen několik vteřin. Monika je vykulená, co se to děje. Spíš bych měl říct, že je docela vyděšená. První slon dobrý, ale hned s tím druhým, kterého v Africe potká, má takovýhle dramatický zážitek. "Já se bojím!", slyším ji, jak potichu úpí. Pepa na to nedbá a obrací auto: "Pojedeme kousek zpátky, jestli ho ještě neuvidíme". Monča se ozve hlasitěji. Nechce se vracet. Chce pryč. A rychle. Jenže... Jenže je sama. My ostatní se tolik nebojíme, i když trochu vykulení jsme asi všichni. Popojíždíme teď pomalu podél křovin opačným směrem. Slona nakonec spatříme až dost vzadu za křovím, jak se pohybuje naším směrem. Tím myslím pro tuhle chvíli obrácený směr jízdy. Pepa zastavuje. Vyskočí z auta a popoběhne pár kroků ze silnice směrem ke slonovi. Mezi keři na slona začne hulákat a přivolávat ho. Monika v autě úpí, že chce odjet. Slon se nakonec opravdu vydá směrem k nám a přiblíží se křovinami k silnici na pár metrů. Všichni fotíme. Teď toho zlobivého afrosavce můžeme dostat do objektivu všichni. To už je Pepa samozřejmě dávno zpátky v autě. Je připraven okamžitě odjet, kdyby se to veliké divoké zvíře dalo znovu do pohybu. "Už jedem, už jedem!", ozývá se Monča. Pepa však nejede, jen zůstává ve střehu. Nakonec se sloní hlava od nás odvrátí a zvíře se nám vzdálí a pokračuje svým původním směrem. Teprve teď Pepa pustí spojku. Pokračujeme však ještě nějakou chvíli sloním směrem. Ještě slona minutku či dvě sledujeme a když nám zmizí z dohledu úplně, obrací Pepa auto zase tím správným směrem. Směrem k bráně Thazima.

Tenhle zážitek s poněkud namíchnutým slonem je pak na přetřesu ještě dlouhou dobu. Sdělujeme si vzájemně svoje dojmy a pocity. Všichni jsme se asi trošičku báli, i když každý to cítil trochu jinak. Ale jenom Monika už má slonů dost! Bála se hodně a už netouží slony nikde potkat. No. Uvidíme. Musí si zvykat. Tohle je prostě Afrika. Afrika, která se mi líbí. Afrika, jakou já mám rád. I když člověk občas zažije třeba trochu strachu.

Při další cestě pochopitelně s Líbou vzpomínáme taky na to, že už jsme vlastně jednou podobné setkání s ne zrovna dobře naladěným sloním samcem zažili. Na naší předešlé cestě s Pepou, na cestě jihem Afriky. I Pepa si to pamatuje. Tehdy však před námi bylo ještě jiné auto a nebylo tenkrát třeba ani couvat ani troubit, jako dnes. Dnešní situace vypadala o dost nebezpečněji, nebo možná ji tentokrát jako nebezpečnější vnímáme. Předchozí zážitek je už přece jenom staršího data, tenhle současný je však živý a tudíž paměťově mnohem čerstvější a intenzívnější. I když si myslím, že to není jen pocit. Dnešní scéna se slonem se určitě odehrála v mnohem závažnějším tónu. Vždyť ten slon běžel přímo k nám a na nás. My byli první na ráně a na dohled jsme taky byli jen my jediní.

Už pomalu přijíždíme k lesu. Jsme tak stále blíž a blíž bráně do národního parku Nyika. Cestou potkáme už jen dva slony. Monika se jich bát nemusí, protože jsou od nás hodně daleko. Když pak vjedeme do lesa, postupně rozeženeme tři tlupy prchajících paviánů. Už kvůli ničemu ale nezastavujeme, abychom na bráně Thazima byli včas. Ne že by nás nepustili ven, ale kvůli vstupnému do národního parku, které se tu platí na čtyřiadvacet hodin a mohlo by se stát, že budeme muset zaplatit další den. Už takhle máme trochu zpoždění.

Na bráně Thazima žádné problémy nemáme. Půlhodinka, o kterou jsme přijeli později, nikoho nevzrušuje. Naštěstí tu nikdo není tak akurátní, jako vídeňská letištní výpravčí kufrů. Za teď už slunečného dne se můžeme klidně a beze spěchu vyfotit s bránou, s cedulí, bez cedule, jak kdo chce. A tak kupříkladu Monika se nechává s cedulí "VÍTEJTE V NÁRODNÍM PARKU NYIKA", ačkoli vlastně právě park Nyika opouští. Včera to holt nešlo. Včera tu lilo jako z konve.

Od brány Thazima ujedeme jen pár metrů a Pepa najednou prudce zabrzdí, jako by někoho přejel. "Co je? Stalo se něco? Na něco se zapomnělo?", ptáme se Pepy. "Ale ne, nic se neděje", odpovídá Pepa. "Jenom jsem nechtěl přejet gekona!", dozvídáme se a vzápětí se hrneme z auta ven. Z gekona před autem se nakonec vyklube chameleon. Štráduje si to svým líně pomalým tempem napříč silnicí. A přímo před koly naší toyoty. Zvířátko má krásné barvy, které na slunci jen září. Pozorujeme chameleona a snažíme se udělat i nějakou fotografii. Co se však vyfotit nedá, jsou jeho oči stáčející se v neočekávaných úhlech každé někam jinam a především nelze na fotografii zachytit jeho nápadně trhavý krok. Vypadá to, jako by náš milý chameleon ani nebyl živý, protože jeho pomalý trhavý pohyb ze všeho nejvíc připomíná animaci nějaké drátěné loutky. Jenom žádného pana animátora jaksi není vidět. Chameleon si jednoduše animuje tvůj pomalý škubavý úprk docela sám.

Zatímco křepčíme kolem chameleona svůj fotografický tanec, vzájemně si překážíme a stíníme si sluneční paprsky, seběhnou se kolem nás černá děcka snad ze všech těch pár stavení, které tu kolem brány Thazima jsou. Chtějí se asi podívat, co to tu ti podivní běloši blbnou a kolem čeho tu tak zmateně víří. Alča nakonec vezme tu malou zelenou ještěrčí potvůrku do dlaní. Vidím tak chameleona na Alenčině ruce mnohem líp, než když si k němu musím dřepnout k zemi. Děcka okolo se smějí, asi jim naše počínání připadá směšné. Chameleon začíná měnit barvu a tmavnout. Ryk děcek pak dosahuje vrcholu, když Alča začne tu barevně se měnící ještěrku líbat a oblizovat. Čekám, jestli teď chameleon ještě víc neukáže ze své schopnosti měnit barvy. Já na jeho místě bych docela určitě zčervenal. A pokud by to šlo, tak bych šel úplně do ruda. Jenže to, že chameleon může libovolně měnit barvy, není pravda. Není dokonce pravda ani to, že svou barvu chameleon přizpůsobuje okolnímu prostředí. Když mu hrozí nebezpečí a chce splynout s okolím, spíš se jen přikrčí a znehybní. To mu většinou naprosto dostačuje. A ta jeho pověstná změna barvy? Chameleon si svou barvu vůbec nemůže nějak libovolně vybrat. Jeho zabarvení ale ovlivňují různé faktory, jako je například příprava na páření, obava a strach, hlad nebo příprava k lovu, nějaké rozčilení a tak podobně. Náš chameleon tedy studem nečervená, jen jeho zelená barva poněkud ztmavla. Možné by ale bylo, že červená hodně pomalu, stejně jako se i pomaličku a líně pohybuje. Nejspíš ale jeho ztmavlá zelená barva znamená, že ho Alča svým pusinkováním rozčílila. Nebo poděsila. Děcka kolem nás, většinou kluci, okolo hlučí a chechtají se na celé kolo. Něco takového ještě asi neviděli a nejspíš zase dlouho neuvidí. Teprve když Alča, jak sama prohlásila, dosáhla svého vyvrcholení, vypouští olíbaného a určitě dost překvapeného, ne-li rovnou vyděšeného a šokovaného, chameleona při okraji silnice na svobodu. A zatímco on se snaží svým cukavým krokem co nejrychleji zmizet v trávě, my můžeme nasednout znovu do auta a jet dál. Zpátky přes Rumphi dod Mzuzu.

Teď už nás čeká jen krásné slunečné odpoledne, zato však vyplněné ještě dlouhou drncavou jízdou po prašné i blátivé místy krkolomné silnici. Když jsme už nedaleko před Rumphi a potkáváme první auta, tak teprve tam mi dochází, že jsou dnes opravdu první. Potkali jsme první auta od samého rána, kdy jsme vyjeli z Chilindy! Neuvěřitelné. Jedinou výjimkou byl traktor, který se asi vracel z vysvobozování zapadlých kamionů. Nejspíš bylo marné, když nám ráno v Chilindě na recepci říkali, že hlavní silnice je stále zablokovaná a pořád ještě není průjezdná. V Rumphi pak všichni docela s úlevou přivítáme asfalt a u benzinové pumpy, pochopitelně pořád bez pohonných hmot, Pepa zase všechna kola pěkně dofoukne. V pohodě a poklidu pak dojedeme až do Mzuzu, počítaje v to i projetí několika policejních kontrol. Přestože bezproblémové, na cestách parkem Nyika nám rozhodně nechyběly. Do Mzuzu přijíždíme nějak před půl šestou. Přestože už před Rumphi jsme potkávali spoustu domorodců chodících po silnici sem a tam, v Mzuzu nás vítají rovnou celé davy korzujících lidí. V okolí tržnice by už klidně mohly hrdě nazvat průvodem. Je tu víc lidí, než na lázeňské promenádě uprostřed sezóny. U jedné z pump v Mzuzu doplňujeme olej, který se nám z auta trochu ztrácí. Vidíme odtud, jak po silnici okolo projíždí kolona šesti aut plných vojáků. Není to nějaký státní převrat? Nejedou obsadit město? Asi ne. Když projíždíme skrz Mzuzu na druhý konec města, nikde nic zvláštního nevidíme, nikde se nic neděje. A vojáky už víckrát nezahlédneme.

Pepa s námi zamíří do stejné lodge, v jaké jsme spali předevčírem. Pokud si nepamatujete, jmenuje se Flame Tree Village Lodge. I ubytování máme stejné, jen já s Pepou dostáváme k dispozici sousední domeček a bydlíme tak našim děvčatům o něco blíž. Ale nejen to. Polepšili jsme si po všech stránkách. Je tu víc místa na Pepovo vaření a máme dvě zdí oddělené ložnice, což vyhovuje hlavně Pepovi kvůli mému hlasitému chrupacímu nočnímu rituálu. Hlavně však v tomhle dnešním domečku svítí všechny žárovky a v elektrických zásuvkách opravdu nějaké elektrony běhají. Předevčírem nám v domečku poblikávala žárovka jen jediná a elektrické zásuvky byly nepoužitelné prakticky všechny.

Pepa začíná chystat dnešní večeři. Potřebuje otevřít plechovku fazolí, leč nemáme otvírák. Jsem tedy neprodleně vyslán do temné hospodské špeluňky pro pivo a zároveň, abych tam sehnal nějaký otvírák na konzervy. Piva si žádám tři. Mladé děvče za barem však nedokáže spočítat, kolik ta tři piva stojí. Jedno mají za 220 kwaček a ona ani s kalkulačkou není schopná dobrat se nějakého přijatelného výsledku. Násobit umí podle všeho jen dvěma a k výsledku pak přičítá rovné dvě stovky. Nechápu však, jak pozná, že je to špatně. Že by to z paměti spočítat uměla? Bud jak buď kalkulačku vymaže a začne znovu. A zase je to špatně. Po nekonečných pěti minutách zápolení s počítacím strojem a trápení se složitým matematickým úkolem přichází nešťastnou dívčinu vysvobodit majitelka lodge. Taky si bere na pomoc kalkulačku, ale ke správnému výsledku se dostane hned. Tak to by bylo! Zaplaťpánbůh.

Ještě ale potřebuju půjčit nějaký otvírák na konzervy. A tady je domluva složitá i majitelkou. I když říkám, že chci půjčit otvírák, kterým potřebuju otevřít plechovku, přisunou mi k nakoupeným lahvím zcela samozřejmě otvírák na pivo. Co bych jako měl otvírat jiného, ne? Kroutím hlavou, že tohle nechci, že takovýhle otvírák nepotřebuju a dokola zas a znova se jim snažím vysvětlit, že potřebuju otevřít plechovku. Ukazuje se, že vůbec nechápou, co chci, ani co chci otevřít. Nejspíš vůbec nevědí, co je plechovka, a nebo používám slovíčko, které tu neznají. Nakonec nezbývá, než abych odnesl pivo a vrátil se s onou plechovkou. "Ááá", zazubí se na mě černá paní ze svého přítmí, když spatří pixlu fazolí, co jí strkám pod nos. Už konečně ví, co chci. Sláva! Ale hned následující věta mě dostane do kolen: "To my ale nemáme, tohleto my otevíráme nožem," říká paní překvapeně. Asi se dost nevěřícně zašklebím, protože dobře vím, že já bych takovouhle plechovku nožem rozhodně neotevřel. Říkám té konečně mě chápající paní, že my to tedy nožem vůbec neumíme a že proto na to máme otvírák. Tím jsem ji dotlačil, kam jsem potřeboval. Teď jí nezbývá nic jiného, než aby zašla dozadu a přinesla si ten svůj otvírák, kterým to ona otevřít umí. Tedy nějakou kudlu, což zrovna v tomhle případě je dosti podivný žabikuch. Nicméně tím nožem mi pak konzervu fazolí opravdu otevře. Otevře ji rychle, za pár vteřin a dokonale. Vida! Teď naopak nezbývá mně, než abych paní pochválil, jak je chytrá a hlavně šikovná. V přítmí baru se na mě rozzáří bílé zuby a vzájemně si děkujeme. Já jí za otevření konzervy a ona mně za další nákup chlazeného piva, které jsem si tu znovu poručil, abych zbytečně neběhal sem a tam jenom s jednou pitomou plechovkou fazolí.

Pepa pak dokončí vydatnou večeři s těstovinami a něčím dalším, což pro nás zůstává jako malé tajemství mistra šéfkuchaře. Chvilku sedíme, povídáme, a popíjíme pivko. Pokud se vám zdá, že piva se pije v Africe hodně, je to relativní. Africká žízeň je úplně jiná, než česká. Teplé, a vlastně i méně teplé, africké podnebí vás nutí doplňovat tekutiny po celý den a vypijete tedy spousty vody. Večer už pak máte chuť na něco jiného, protože vody máte zkrátka dost. A když nepijete sladké, je pivo vcelku ideální. Pivo tu většinou mají slabší a až na výjimky to jsou malé lahve, třetinky. Takže když si klidně dáte i čtyři, je to o dvě decky víc, než dvě piva u nás. Což při africké žízni určitě není mnoho. Tak. A teď můžu spokojeně svoje pivo dopít a pak už půjdu spát.

Že venku leje, je první, co mě ráno napadá, když slyším silné bušení deště do plechové střechy. Prší opravdu vydatně. A taky zřejmě už hodně dlouho, protože si uvědomuju, že mě tentýž zvuk probudil několikrát už v noci. Máme ale štěstí. Než se stačíme vybatolit z kanafasu, déšť ustává. Snídáme stejně jako předevčírem a po snídani se kompletně sbalíme a odjíždíme.

Zajíždíme do Mzuzu do města a dáváme si hodinku na tržnici. Není tu zdaleka tak rušno, jako minule. Tržnice se teď po ránu teprve probouzí. I přesto mě to na tržnici zase baví. Procházíme společně několikrát tržnicí křížem krážem. Jen Pepča si chodí sólo a dokupuje další zeleninové zásoby pro společné stravování. My si užíváme tržnici jinak. Jak procházíme uličkami mezi stánky, zdravíme se s trhovci, občas s nimi prohodíme pár zdvořilostních frází a některé požádáme o dovolení, abychom si je mohli vyfotografovat. Jsem dnes taky odvážnější a hovornější než minule, a tak fotek z tržnice dnes budu mít určitě víc. Zvlášť když ještě dojdeme až za poslední zeď, kde vyjdeme na široké prostranství mezi tržnicí a silnice. Nejsou tu žádné stánky ani prkenné boudy. I tady se ale prodává a nakupuje. Prodávají tady nejspíše ti, kteří si nemohou dovolit platit za místo uvnitř tržnice, natožpak za celý stánek s prodejním pultem. Pokud dostanu svolení, což není úplně vždycky, fotografuju hodně i portréty zdejších lidí. Všichni fotografovaní jsou pak velice pobavení, když se vidí na displeji mého fotoaparátu. A někteří okolo, kteří to vidí, mě pak sami žádají, abych je taky vyfotil. Je to docela legrace. Jak pro ně, tak pro nás. Pepča, který zrovna projde okolo, ještě k nim v žertu prohodí něco v tom smyslu, jako že běloši jsou pro ně směšní a že mají z bělochů legraci. A když tohle slyší od bělocha, rozveselí je to tak, že jejich smích slyšíme ještě v několika sousedních uličkách.

Tržnice je zkrátka paráda, přestože její atmosféra je ještě po ránu trochu ospalejší. I Monika si dnes tržnici užívá poněkud lépe. Ale připadá jí zvláštní a nepatřičné, že by si měla zdejší lidi fotografovat. Mně ne. Monča asi pořád ještě není dostatečně srovnaná s tím, co se kolem ní děje, nezvykla si ještě úplně na tohle africké prostředí, na tyhle lidi a na jejich tržnici. Proto ani dnes Monča na tržnici nefotí a svůj foťák raději nechává schovaný v brašně i protentokrát.

Protože ženským to na tržnici jednoduše nedá, některá z nich každou chvíli něco koupí. Netrvá dlouho a mají plné ruce rajčat, ananasu, manga, banánů a podobných laskominek. Ti místní tak vidí, že tu nejsme jen tak na čumendu, když si u nich tady občas něco koupíme. I proto jsou na nás všichni milí, příjemní a usměvaví a nám je mezi nimi docela fajn. Ale to už se blíží konec domluveného času, který nám Pepa pro tržnici určil. Hodina je skoro pryč. Po troše proplétání tržnicí, tím zvláštním bludištěm uzounkých uliček mezi stánky, postupně dobloudíme až k našemu autu. Mzuzu teď už opouštíme napořád. Tentokrát už se do tohohle města ani do jeho tržnice vracet nebudeme.

Před námi je nyní přibližně dvouhodinová cesta. Během ní sjíždíme postupně do nižších nadmořských výšek, abychom se dostali k jezeru Malawi. Několikrát cestou zastavíme. Jednak se trochu protáhneme a jednak se můžeme rozhlédnout do krajiny nebo třeba navštívit maličký vesnický kostelík postavený z cihel hned vedle silnice. Uvnitř nemá ani žádnou výzdobu. Jen stejné cihlové zdi, jako z venku. A pár dřevěných lavic. Taky při některých zastávkách můžeme vyfotografovat domorodce a jejich domky, když už mají tu smůlu a bydlí zrovna v místě, kde jsme zastavili. Samozřejmě je fotíme s jejich souhlasem a samozřejmě od nás dostanou jejich děcka nějakou drobnůstku. U jednoho domku si tak prohlédneme celé domorodé hospodářství. Dostali jsme tu svolení k tomu, abychom si zašli podívat se i dozadu za dům, na dvorek a přilehlé zahrádky. Při jiné zastávce na jiném místě mě naopak jeden domorodý pán zve na návštěvu svého obydlí sám a ukazuje mi kamsi za sebe, kde mezi stromy prosvítá červeň jakéhosi cihlového stavení. Odběhl jsem ale v tu chvíli kvůli fotografování krajiny dost daleko od auta a tak s díky jeho pozvání musím odmítnout. Ukazuju směrem k autu a k ostatním, že na mě všichni čekají a že za chviličku musíme jet zase dál. A přiznávám, že bych se i trochu bál jít sám bez zkušeného Pepy jen tak k někomu domů na návštěvu. A bál bych se i přes stoprocentní jistotu, že můj strach by byl zbytečný a neopodstatněný. A i přesto, že onen pán byl ke mně velice milý, laskavý a usměvavý. Nebo možná právě proto?

Krátce po dvanácté přijíždíme do Nkhata Bay, místa dnešního našeho ubytování u jezera Malawi. Projíždíme nejprve centrem a krátce už hladinu jezera Malawi zahlédneme. Možná je tedy čas na několik málo informací o tomhle africkém jezeře. Jezero Malawi je rozlohou třetí největší jezero Afriky a jeho hladina by pokryla víc než třetinu naší České republiky. A když už jsme u srovnávání, pak vězte, že jezero Malawi je čtyřikrát větší, než proslulé jihoamerické jezero Titicaca, na které dodnes moc rád vzpomínám v souvislosti s naší nádhernou a nezapomenutelnou první cestou za oceán. Jezero Malawi tedy rozhodně není žádná loužička ani kaluž, ale pořádné vnitrozemské sladkovodní moře. Možná i proto je jezero Malawi pověstné častými bouřemi a pobřežním vlnobitím. Proti tomu pro nikoho nepředstavuje kolísání hladiny jezera v průběhu roku asi o jeden metr vůbec žádný problém. Pro Evropany objevil jezero Malawi David Livingstone, když jeho břehů dosáhl v roce 1859 a nazval jezero jménem Nyasa, česky Ňasa, i když za mých školních let se to česky myslím psávalo Njasa. A ještě bych se zmínil, že z jezera Malawi vytéká na jihu mohutná řeka Shire, která se po nějakých čtyř stech kilometrech vlévá na území Mozambiku do jedné z největších afrických řek, do Zambezi.

Jezero Malawi určitě taky znají téměř všichni akvaristé a zcela jistě všichni ti, kteří ve svém akváriu chovají cichlidy neboli tlamovce. Tlamovci se jim říká proto, že svůj potěr, svoje malé čerstvě zrozené potomstvo, ochraňují dospělé ryby tím, že je schovávají v tlamě. Mnoho druhů těchto akvarijních ryb pochází právě z jezera Malawi. Žije v něm na devět set endemických druhů cichlid, tedy cichlid, které žijí právě jen tady, v jezeře Malawi. Všechny druhy jsou si blízce příbuzný, údajně se všechny vyvinuly z pouhopouhých dvou druhů říčních ryb, které tu uvízly v dobách, kdy stálo jezero Malawi dlouho stranou říčního systému. Evoluci tlamovců zřejmě do značné míry urychlilo i to, že jezero Malawi se překotně, během pouhých padesáti tisíc posledních let, prohloubilo o plných tři sta metrů. Dnes existuje mnoho druhů zdejších tlamovců, které lze najít třeba jen právě v jedné jediné zátoce, jen u jediného ostrůvku, jen v jedné maličké a velmi omezené lokalitě. Není proto divu, že jsou stále objevovány další a další druhy, a jezero Malawi je tak jedním z mála míst na naší planetě, kde se evoluce odehrává přímo před našima očima. Přímo pod nosem se nám tu potvrzuje Darwin, respektive jeho evoluční teorie o původu a vývoji druhů. Nové druhy tu dosud stále vznikají. Je zcela patrné, že vznikají přirozeným výběrem a na základě zákona o přežití těch nejschopnějších.

Ale vraťme se od tlamovců k naší cestě. Za centrem městečka Nkhata Bay zatáčíme kamsi vzhůru. Jedeme od jezera zase pryč? Prašná ulice vypadá spíš jako nějaká horská silnice. Dovede nás nahoru do svahů a zatočí v ostrém oblouku kolem nějakého kopce na svůj vlastní konec. Dál už tahle ulice nevede. Zastavíme na malém prostranství, které slouží jako otočka pro ty, kteří sem dojedou. Na jeho dolním konci je plot, který patří k resortu Mayoka Village. Tady máme být ubytováni. Jsme zvědaví na ubytování, jaké to tady budeme mít, ale skrz plot není vůbec nic vidět. Je vysoký, zcela neprůhledný, za ním je zřejmě prudká stráň a ještě zarostlá bujnou zelenou vegetací. Pepa jde nevelkým označeným vchodem do recepce domluvit vše potřebné. Vrací se odjinud, jakousi vedlejší malou brankou ve vysokém plotě, a je celý zadýchaný. My brzy zjistíme proč. Resort Mayoka Village se nachází na dosti strmé zalesněné stráni a jednotlivé chatky a stavby jsou mezi stromy postaveny po celé stráni odshora od parkovacího prostranství až dolů k jezeru Malawi. Pepa, aby si prohlédl všechna místa, kde budeme bydlet, musel absolvovat desítky schodů nahoru a dolů a ty mu daly zabrat. A záhy dají zabrat i nám.

Dámy budou ubytovány po dvou v chatičkách až dole u jezera. Donést tam těžký kufr po spoustě úzkých a přehnaně vysokých schodů není žádná procházka růžovou zahradou. Ještě, že já nesu z našich kufrů ten nejmenší a že se na toho černého mládence, který se lopotí s těmi velkými, můžu jenom dívat. Domečků rozesetých po stráni je v resortu Mayoka Village hodně. My s Pepou budeme narozdíl od naší ženské části výpravy bydlet někde až úplně nahoře, aby se nemusela plynová bomba a zásoby s jídlem tahat až kdovíkam dolů a zítra zase zpátky. I tyhle věci nám ale nakonec odnese černý mládenec, který si tím pochopitelně přivydělá nějakou tu kwačku. Docela se pronese, protože když jsme opouštěli Mzuzu, Pepa ještě při krátké zastávce v supermarketu dokoupil další věci včetně nějakého masa a tří kuřat.

A co já? Já bydlím s Pepou až nahoře, jenže všechny věci mám u Líby a Moniky ve společných kufrech dole. Pro mne tohle ubytovací rozdělení na dole a nahoře znamená, že budu muset absolvovat zdejší úzká strmá schodiště dolů a nahoru tolikrát, že by se mi určitě hodilo, abych tu někde našel nějakého sportovního ducha, ne-li přímo sportovního bůžka. A najednou koukám, že nějakého bůžka tady opravdu mají. Nějaká malá opršelá soška stojí vedle schodiště, po kterém právě táhnu náš malý kufr. Vypadá, že tu soška dohlíží na ty, kdo se plahočí po schodech, jako já. Spíš než nějaký bůžek ale soška vypadá jako alegorie neštěstí. Hubená shrbená postava, černošské rysy, avšak obličej celý bílý. Zřejmě od ptačího trusu.

Znovu se kolem ní vracíme všichni nahoru k autu pro další věci. Auto nám tady zatím obstoupili místní prodavači suvenýrů. Myslím, že si když odešli, určitě si libovali nad, tím, že mají pro dnešek vyděláno. Soudím tak podle toho, kolik toho naše malá partička od nich dokázala nakoupit. Líba si vybrala obrázek malovaný na plátně. Monice se taky jeden obrázek, o trochu menší, líbil, takže i ona přispěla místním umělcům nějakou tou kwačkou na živobytí. Obě dvě společně, Líba i Monča, posléze ještě zakoupily nějaké náramky zdobené barevným dřevem pocházejícím údajně z baobabu. Alča s Maricou celkem pochopitelně taky něco nesou, ale nestačil jsem sledovat, co vlastně mají. Byla to rychlovka a teď už zase mažeme dolů po schodech resortu Mayoka Village.

Soška neštěstí, kolem které funím nahoru či dolů už asi počtvrté, na mne zřejmě nemá pražádný pozitivní vliv, protože když poněkolikáté absolvuju ty vysoké schody sem a tam, teče ze mě jako z neucpaného cedníku. A tak usoudím, že když už jsem celý mokrý, bude nejlepší se namočit ještě víc. Hrochy ani krokodýly tady nemají a tak si půjdu zaplavat do jezera Malawi.

Jen co zjistím, ve které chaloupce s Pepou bydlíme, abych věděl, kam se mám vrátit, rychle klopýtám dolů k Líbě a Monče. Tím rychleji, že Pepa se chystá vařit a už za hodinu máme přijít nahoru na polévku. Krom polévky se Pepča chystá vařit něco i na večer a možná taky za zítřejší ranní snídani. Líba s Mončou se pomalu ve své chajdě rozbalují, opatrují mimo jiné i krabici vína, kterou si koupily v supermarketu, a já mezi tím vším otravuju, že potřebuju plavky. Honem a rychle. Samozřejmě že vůbec nevím, kde bych je měl hledat, neboť o obsahu našich zavazadel jsme ztratil přehled už doma při balení. Nejspíš proto, že se Líbě do balení na cesty nikdy moc nepletu a raději se jí klidím z dosahu, či ještě lépe z doslechu. Nicméně plavky se najdou a tak hurá do vody!

Stejně už nějakou chvíli pozoru z chaloupky Alču, jak se dole mezi vlhkými pobřežními kameny snažila najít cestu k vodě a teď už si v jezeře spokojeně plave sem a tam. Vybaven plovacím úborem už taky můžu, tentokrát už jen po několika málo schodech, dolů k jezeru a následně do vody. Za chatkou, kde se usídlila Líba s Monikou, vede chodníček na malou terasu postavenou nad jezerem a obehnanou kamennou zídkou tak, aby se vytvořil ve stráni alespoň kousek rovné plochy. Rovnou plochu terasy tvoří písek jako na nějaké pláži. Na zadním konci terasy je nevelký přístřešek, najdou se tu i dvě těžká prkenná lehátka. Nesmím zapomenout ani na dřevenou lavičku, kterou tu kdosi postavil zřejmě ještě dávno předtím, než do terasy vysypali půlmetrovou vrstvu písku. Tahle lavička je totiž tak utopená v písku, že když se před ní postavíte, máte ji sotva nad kotníky. Není pochyb o tom, že se tu Líba i Monika brzy začnou slunit. Na terasu se určitě vejde několik lidí, kteří si tady můžou lehnout do písku jako někde na pláži. Nijak dlouho se ale na terase nerozhlížím. Brzy spatřím dalších několik schůdků vedoucích z terasy ještě níž, až téměř k vodě a tak nemusím jako Alča hledat, kudy bych se mezi kameny do vody dostal. Ještě se krátce rozhlédnu do dáli po té nádherně modré vodě jezera Malawi a hups do ní. Není na co čekat.

A už tu s Alčou plaveme dva. Ona mi z vody hned ukazuje chaloupku, kde bydlí s Maricou. Mají pod svým domečkem také kamennou zídku se svojí malou teráskou. A já zas Alče ukazuju, kde bydlí Líba s Monikou. Tenhle domeček se v kontrastu s ostatními tyčí nad jezerem na vysoké zdi jako nějaké orlí hnízdo. Zvlášť odtud z hladiny jezera vypadá úchvatně. Jenže Alča už dávno všechno ví, už to dávno stačila okouknout. A tak si tu spolu jen tak plaveme, blízko břehu i o kousek dál, a já si u jezera Malawi připadám jako někde u moře. Je to sice sladká voda, ale co se čistoty týče, naše rybníky a písáky se k čistotě vody tady nemůžou přiblížit ani náhodou. Pokud se týče obav z nákazy nějakými parazity, které se v tropických sladkých vodách mohou vyskytovat, pak jsme docela klidní. Pepa nás už předem informoval. Samozřejmě, že v Africe jsou mnohá místa, v jezerech i řekách, kde může být, a taky je, voda nějak nakažená. Například hodně nebezpečným parazitem způsobujícím bilharziózu neboli schistosomózu. Taková místa se najdou i v jezeře Malawi, ale my se budeme pohybovat jenom a pouze v místech, kde nám podobná nákaza nehrozí, kde jsou již mnohokrát použitá a vyzkoušená turistická střediska. Jako třeba právě tady.

A tak si můžeme spokojeně plavat sem a tam, a nevzrušovat se nějakými zbytečnými obavami. Voda je skvělá, báječná. Má přesně takovou teplotu, jakou mám rád. V takovéhle vodě si můžu lebedit téměř libovolně dlouho. Jenže příjemně strávený čas ubíhá taky nejrychleji. Brzy bude mít Pepa tam nahoře hotovou polévku.

Než budeme zahánět hlad, můžu se ještě porozhlédnout po resortu Mayoka Village. Ubytování tady nad jezerem Malawi je skvělé a nádherné. Způsob, jakým jsou chaloupky postaveny a vybaveny, dodává společně s okolním prostředím a modravou hladinou jezera celému resortu velmi nevšední romantický ráz. Mezi všemi budovami a stavbami, postavenými z přírodních materiálů v kombinaci kamene, dřeva a rákosu, vedou ve stráni resortu různé většinou vysokánské schody a cestičky, které se zdají vésti odevšad a kamkoli. Mezi nimi se najde rozptýleno několik dalších sošek podobých té, kterou jsem označil jako alegorii neštěstí o několik odstavců dříve. Cestičky vedoucí resortem Mayoka Village jsou tu a tam doplněny drobnými květinovými záhonky či maličkou zelenou skalkou s několika květinkami.

Už jsem psal o chajdě Líby a Moniky, jakým působí romantickým dojmem z jezerní hladiny. Nezmínil jsem se ale ještě o tom, že nad domkem rozpíná svoje větve rozložitý ohňový strom. Je celý víceméně jen zelený, téměř nic na něm nekvete, červených kvítků je na něm vidět jen pár. Protože si zprvu myslíme, že to je chlebovník, říkáme brzy Líbině a Mončině chaloupce "Orlí hnízdo pod chlebovníkem". Ten domeček má jednu velkou místnost s rákosovými stěnami. Jen jedna strana místnosti, obrácená směrem k jezeru, je ukončena stěnou ve tvaru oblouku vyplněnou dřevěnými okny s několika skleněnými tabulkami. Vedlejší dřevěný balkónek podpírají tři z kamene zděné sloupy rozdílné výšky určené prudkým sklonem svahu pod chaloupkou. Velká místnost je v zadní části vybavena dvoulůžkem s moskytiérou a dvěma malými stoly. Před obloukovou stěnou s okny stojí mohutné polstrované křeslo, kulatý dřevěný jakoby zahradní stolek a velké stojanové zrcadlo. Okna, umístěná vysoko nad hladinou, nabízejí skvělý výhled na jezero, které je tak vidět i ze zmíněného dvoulůžka. Stejně romantický pohled z výšky nabízí i vedlejší terasa se zadními dveřmi, avšak bez čelní stěny, kde chrání obyvatele chaloupky před pádem z výšky jen pár latěk ne zrovna pevně vypadajícího zábradlí. Dlouhý pobyt na terase ale moc nezpříjemní dvě tvrdá celodřevěná lehátka, mezi kterými je malý stolek určený nejspíš na odložení nějakého občerstvení. Všechno dohromady to nepůsobí nijak nově ani luxusně, ale určitě docela sympaticky a hlavně romanticky.

I my s Pepou tam nahoře máme docela romanticky vypadající bydlení a máme tam dokonce něco, co ta moje děvčata dole nemají. Máme třeba malovaná okna. Opravdové malování na skle, které vypadá jako z nějaké pohádky o Nastěnce a Marfušce. Raději se ale o téhle pohádce zmiňovat nebudu, aby Pepovi a mně dámy nezačaly říkat Nastěnka a Marfuška, i když našemu domečku by přízvisko "U Marfušky a Nastěnky" jistě dobře slušelo. Každopádně máme ale v domečku ještě něco navíc. Máme v něm i toaletu a sprchu. To dolní domečky našich dam nemají. Mají-li ony potřebu použít takové místo, musejí vystoupat pár schodů do jiného samostatného objektu. Ten ovšem rozhodně stojí za zaznamenání i sám o sobě. Dokonce stojí za to, abych mu věnoval celý následující odstavec.

V dolní části oné "toaletní chaloupky", kde dámy říkaly, že jsou vcelku nezajímavé pánské mušle, jsem já nebyl. Zato do horní místnosti mě všechny ženské posílaly, abych se tam alespoň podíval, když už bych tam neměl zabloudit kvůli potřebě použití. A tak jdu. Tahle místnost se záchodem je skoro neuvěřitelná. V zadním rohu je malé rozkošné umyvadélko. Je kulaté, plechové a smaltované, jaké jsem u nás naposledy viděl snad někdy v předškolním věku u některé ze svých tet či babiček. Tohle tady je ovšem vymalované zcela po africku. Na zeleném podkladu jsou kolem dokola vypodobněné černé siluetky afrických zvířátek: slona, čuníka, nosorožce, žirafy, lva, a podobně. Samotným záchodem je tady dřevěná lakovaná bedna s poklopem, která možná spíš vypadá jako cestovní truhla babičky Emila Holuba. Vedle stojí nádobky s popelem, pilinami a velkou nabírací lžící. A aby bylo jasné, že svou potřebu vykonanou do oné bedny máte těmi pilinami zasypat, máte to napsáno na ručně psaném a malováním zdobeném návodu k použití. V místnosti se nachází ještě jedna podobná bedna, zřejmě nefunkční, zato je však pokryta několika kameny a dvěma květináči. Zřejmě aby vám zdejší posezení připadalo co nejpříjemnější.

Nastal čas vystoupat nahoru k Pepovi. Přípravu polévky právě dokončuje a po krátkém posečkání už případní okolojdoucí poslouchají naše poživačné mlaskání při konzumaci Pepovy výtečné rajčatové polévky. Je to opravdu rajčatová polévka, nikoli rajská. V tom račte vidět dost velký rozdíl. No, a po tomhle lehkém obědě se Marica s Alčou rozhodnou pro procházku do městečka Nkhata Bay. Líba s Monikou a já ale zůstaneme tady v resortu Mayoka Village. Sejdeme zase dolů, neboť odpoledne chceme strávit u vody. Je tady moc krásně a tak si to tady chceme co nejvíc užít. Jezero je jezero a jezero Malawi je jen jedno.

Všichni tři se v plavkách vycabrcáme (hezké slovo, ne?) na vypískovanou kamennou terasu pod "Orlím hnízdem" a zůstaneme tu převážnou část odpoledne. Opalujeme se (to především Líba s Monikou), koupeme (to všichni, já nejvíc) a taky šnorchlujeme (to vlastně jenom já). S brýlemi pod vodou už voda jezera Malawi nevypadá tak průzračně čistá, jako při pohledu na hladinu shora. Každým krokem ve vodě i každým plaveckým tempem blízko břehu navíc ze dna zvíříme množství drobných nečistot usazených na kamenech. V tom se zřejmě dobře daří zdejším rybičkám, cichlidám neboli tlamovcům. Těchhle malých rybiček je pod vodou nepočítaně. A různých. Menší, větší, ještě menší a ještě větší, kobaltově modré, svítivě modročerně tygrované, žluté, černošedě či hnědooranžově pruhované, tyrkysové a další a další. Některé jsou dokonce i puntíkované, jiné samozřejmě puntíky nemají. Pod hladinou taky spatřím asi tři nebo čtyři jiné rybičky, než jenom tlamovce. Nevím, jakého jsou druhu, ale jsou znatelně větší. Řekl bych, že právě tak akorát talířová velikost. Vypadají dobře, ale bůhví, jsou-li jedlé.

Samozřejmě strávím taky jistou část odpoledne i fotografováním. Ať už těch svých holek na suchu či ve vodě, domorodců brázdících na úzkých, z jednoho kusu kmene vydlabaných, kanoích vody jezera Malawi sem a tam, několik jiných stejně podezřele bílých turistů nedomorodců, nebo proužkatých ještěrek se svítivě modrými ocásky, kterých se na tmavých kamenech okolo jezerní vody vyhřívají desítky. Zahlédnu několikrát i překrásně zbarveného velikého motýla. Jenomže neposedí nikde ani na malý okamžik, takže mi k fotografování neposkytne pražádnou příležitost. Ani fotografování pod vodou, vzhledem ke zvířeným nečistotám, nemá tady v resortu Mayoka Village valný smysl. Třeba jinde to bude lepší. Nejsme přece dnes u jezera Malawi naposled.

Dřív než se zas vrátím na břeh, vyfotím ještě párkrát "Orlí hnízdo pod chlebovníkem" přímo z hladiny jezera Malawi. Vrátím se pak třeba k ještěrkám, kterým dnes sluníčko přeje. Ne úplně bez přestávky, ale svítí prakticky celé odpoledne. Motám se po terase a kolem lavičky, na které se skoro nedá sedět, jak je nízká. Využívám lavičku především pro odložení mého batohu s objektivy a dalším fotografickým vybavením. Kde se vzal, tu se vzal, najednou je vedle mě nějaký hodně hubený pejsek. Klidně si lehne, nebojí se, nechá se pohladit. Když fotím leží u lavičky zdánlivě zcela nevšímavě, ale jakmile otevřu svůj fotobatoh, abych si vyměnil objektiv, okamžitě je pejsek ve střehu. Zvedne hlavu a pátravým pohledem zkoumá, zdali z batohu nevytáhnu něco vhodného na jeho psí zub. Jenže nevytáhnu. Nic takového tam nemám. A tak pejsek zanedlouho zase odchází. Patrně zkoumat jiného turistu a jiný batoh.

Báječné odpoledne, koupací i relaxační, končíme v době, kdy sluníčko zachází za větší mračno, které hrozí spojit se s dalšími a sluníčku už nepovolit jediný paprsek. Protože jsem celé odpoledne strávil dole u "Orlího hnízda", tedy u svých děvčat, půjdu tady i do sprchy. Teplou vodu tu mají. Zaměstnanci kempu ji ohřívají v sudech, pod kterými roztopí několik velkých dřev. Druhý sud je pak zabudovaný na komíně a v něm se voda ohřívá teplem odváděným z dolní "pece" komínem nahoru. Bojlery po africku. Je fascinující chodit okolo sudů se soustavou vodovodních trubek, kterými je z obou sudů voda převáděna do sprchy a umývárny. Na druhou stranu musím říct, že to pro nás už není nic nového. Stejným způsobem nám zajišťovali teplou vodu v národním parku Nyika, v Chilindě. Jenom tam nebyly sudy a pec či krb nebo jak tomu mám říkat, tolik vidět. Byly schované kdesi vzadu za chatkami. Tam byla uvnitř chatky koupelna, ale zdejší sprchovací koutek, to je něco docela jiného. Sprcha je tady opravdu velice zvláštní a neobvyklá a zcela koresponduje se zdejší romantickou atmosférou. Musí se k ní vejít ulitovitě zatočenou chodbičkou z kostek žulového kamene, která vede někudy strání do nejspodnějšího patra toaletního domečku, o kterém jsem už psal. Tahle ulička je zakončena kruhovou místností o průměru asi metr a půl. Sprcha je tady, neboť trubku od vedle ukončuje sprchové kropítko. Kolem dokola není kruh zcela z kamene. Na straně přivrácené k jezeru místnost končí nepříliš pevně vypadajícím rákosovým plůtkem. Opřít se o něj by mohlo nejspíš skončit strašlivým pádem dolů na kamenný břeh jezera Malawi. Ale při sprchování mám přes plůtek skrze zelené větve několika stromů nádherný výhled dolů na jezero. Kvůli tomu se tu nepochybně sprchuju mnohem déle, než jsem původně zamýšlel. Faktem ale je, že ten výhled je určen nejspíš jenom dlouhánům a vytáhlým čahounům, protože já, abych přes rákos viděl, si musím stoupnout na špičky.

Hned potom, co si dáme tuhle romantickou sprchu, jdeme do hospody uvnitř zdejšího resortu na pivo. Sedí a baví se tu parta mladých bělochů a bělošek, kteří se v resortu narozdíl od nás evidentně poflakují na několikadenním pobytu. Nijak se s nimi nedružíme a sedneme si kousek dál, blíž k vodě. V hospodě si při pivku pečlivě zaznamenávám do deníčku svoje nejposlednější pocity a zážitky a všichni pozorujeme, jak se k jezeru Malawi přikrádá soumrak. Nepřikrádá se tiše, ale za vzdáleného dunění hromu a posílený temnými mračny, ve kterých se v dálce občas zablýskne. Stejně jako soumrak, i ona mračna se k nám neodbytně přibližují. Pomalu popíjíme pivečko. Dali jsme si tentokrát pivo místní s exoticky znějícím názvem "Kuche Kuche" (čti "kuče kuče"). Vybrali jsme ho zejména proto, že ho mají v pro nás obvyklých půllitrových lahvích narozdíl od ostatních druhů piva, které prodávají v mrňavých třetinkách. Tohle pivo je taky o něco slabší, možná tak jako u nás devítka, ale rozhodně je pitelné a na africkou žízeň rozhodně skvělé. A kromě toho jich tu taky mají nejvíc vychlazených.

Pepa, který tu byl zprvu s námi, mezitím odešel chystat nahoru večeři. Když se blíží domluvená hodina, kdy ji bude mít hotovou, platím a beru sobě a Pepovi ještě po láhvi "Kuche Kuche" k večeři. Monika s Líbou budou popíjet vínko. Mají ho velkou pětilitrovou krabici, kterou si udělaly radost už v Mzuzu, kde si ho vyhlédly a nakoupily. Stoupám po těch vysokých schodech od hospody opatrně. Stejně to ale není nic platné. Na těch hnusných schodech prostě klopýtnu! I s těmi lahvemi piva! Okamžitě jsem si vzpomněl, jak pan Hanzlík ve filmu "Slavnosti sněženek" zachraňoval dršťkovou polívku za cenu vlastního života. Já mám víc štěstí. Pivo jsem taky zachránil, a sice jen za cenu jedné veliké modřiny na noze, která se mi po chvilce, ještě při stoupání do dalších schodů, začíná moc hezky vybarvovat.

Pepova večeře je kuře "Chakalaka". Nevím, co to znamená, ale když k tomu máte pivo "Kuche Kuche", zní to dobře. A ještě líp nám to chutná, neboť Pepova krmě opět nemá chybu a je výborně ochucená a okořeněná. Ochutnáváme tak další z Pepových afrických receptů. Večeříme už rozsazení u nás na pokoji, protože blížící se bouřka splnila svou hrozbu a začala se družit s deštěm.

Po večeři nám Pepa poví několik základních informací o jezeře Malawi, u něhož jsme dnes strávili celé krásné odpoledne. Kromě toho, o čem jsem se už zmínil, když jsme k jezeru přijížděli, tak můžu ještě pár faktů přidat. Třeba, že jezero Malawi leží v nadmořské výšce asi 470 metrů. A protože jeho maximální hloubka se udává přes sedm set metrů, spolehlivě se tak na mnoha místech nachází dno jezera hluboko pod úrovní mořské hladiny. To má právě na svědomí Velká příkopová propadlina, která vznikla pohybem zemských tektonických desek. Tento pohyb stále pokračuje a Somálská deska, tedy východní část Afriky, se postupně od Africké desky, to jest od zbytku Afriky, stále vzdaluje. Jednou, za nějakých těch bůhvíkolik tisícovek let, se odtrhne úplně. A pak se tahle díra, vyplněná dnes jezerní vodou, stane součástí oceánu. Nedopadne tak jen jezero Malawi, ale i ostatní africká jezera nacházející se na rozhraní tektonických desek, jako jsou jezera Tanganika, Edwardovo i Albertovo jezero a neposlední v řadě i jezero Viktoriino, největší jezero Afriky. Ale můžete být klidní. Ani vy ani já se téhle katastrofy nedožijeme.

Ještě sem musím vložit jeden odstavec, o kterém jsme se sice při seznámení s jezerem Malawi zmínili jen krátce a okrajově, ale který k tomuhle jezeru určitě patří. Jezero Malawi je totiž kromě cichlid proslulé i tím, že je považováno za kolébku lidstva. Ostatky prvních lidí druhu Homo habilis staré přibližně dva miliony let byly nalezeny právě tady někde na západním břehu jezera Malawi. Homo habilis chodil vzpřímeně podobně jako Australopithékus vzezřením ještě velmi podobný šimpanzům, ale narozdíl od něho měl Homo habilis nejméně o polovinu větší mozek a palec na ruce už měl situovaný tak, že byl schopen úchopu různých předmětů a práce s nimi. Takže dnešní návštěvou jezera Malawi se vlastně vracíme zpět na začátek lidstva. Tak!

Tím končím se vzdělávací částí dnešního večera o něco později, než Pepa, ale ani já to s množstvím informací nechci a nebudu nijak přehánět. Uvnitř naší chaloupky s malovanými okny následuje už jen standardní přátelský pokec. Během něho už docela vypnou elektřinu, která ještě donedávna fungovala s krátkodobými výpadky námi zaznamenanými zhruba od začátku bouřky. S dámami se rozloučíme v okamžiku, kdy na chvíli přestalo pršet. Dámy tuhle dešťovou přestávku využívají k úprku dolů do svých chaloupek. Já pak ještě chvíli píšu pár poznatků do deníčku. Při mihotavém světle rychle ubývající svíčky se mi píše dost mizerně. Jsem proto rád, když později zase pustí elektřinu, při níž se píše o mnoho lépe. Dopíšu proto ještě poslední slova a záhy jdu spát bez ohledu na to, kolik Líba s Mončou vypijí ještě vína. Ony si totiž ještě poseděly dole na své terase nad jezerem a pocucávaly si svoje jihoafrické krabicové víno. To se však já dozvím pochopitelně až ráno.

Ráno se probudím asi o půl sedmé. Nějak hned vím, že je pátek třináctého, a začínám být zvědavý, jestli a čím bude tenhle den zvláštní. Opatrně se rozhlédnu. Pepa ještě spí. Potichu vykonám svoji ranní toaletu a bez hluku se vytratím dolů za holkama. Líba s Monikou si ještě užívají přítulnosti postelí s výhledem na jezero, zatímco Alča s Maricou jsou právě na cestě do vody. Včera odpoledne byly ve městě a koupání v jezeře Malawi si moc neužily, tak si to asi teď chtějí vynahradit. Já se zatím jen tak poflakuju kolem vody a fotografuju. Fotím domorodce na kanoích, tedy spíš na vydlabaných kmenech, fotím malého černobílého ptáčka konipasa afrického, který nedaleko vody poskakuje na zídce a na kamenech, a vyfotím i květy ohňového stromu nechlebovníku, který rozkládá svou korunu na chajdou "Orlí hnízdo pod chlebovníkem". Marica s Alčou jsou pořád ve vodě. Musí být teplá a báječná. Moje holky mě ale zklamou. Ani Monika ani Líba ranní koupel nechtějí. Jdu tedy do plavek sám. Při česko-slovenském setkání ve vodách jezera Malawi mě Alča s Maricou uvítají klasickým anglickým "Hello, how are you?". Cosi souhlasného zahalekám jako odpověď a užívám si dosyta skvělé ranní koupele. Voda je opravdu báječná. Lákám do vody Monču a Líbu, hulákám na ně do "Orlího hnízda". Možná, že jsem vzbudil celý kemp, nicméně veškeré řvaní bylo zbytečné a marné. Ranní koupačku si musím užívat sám, neboť Alča s Maricou už mezitím vylezly z vody ven, protože v jezeře plavaly sem a tam myslím skoro hodinu. Já jdu z vody dřív, především však proto, že samotného mě to tu tolik nebaví. Ještě si pak chvíli užívám pobytu na terase a výhledu do dáli na širou vodu jezera Malawi.

Nastává čas na snídani. Dnes je domluvená až na čtvrt na deset, tak se Pepča mohl dosytosti vyspat. A poslední nejmíň dvě hodiny i bez mého chrápání. Když jako první vystoupám nahoru, Pepa už dávno nespí. Sedí v dřevěném křesle na terase naší chaloupky s vařečkou v ruce a v hrnci postaveném na plynové bombě právě míchá vajíčka. Snídaně tedy přesně na čas. Ještě než se přijdou odspodu nasnídat naše dámy, mám štěstí na dva krásné ptáčky zpěváčky, které stihnu vyfotit na zábradlí a okolních stromech.

Po snídani mě a Monice svěřuje Pepa důležitý, ba nejdůležitější, úkol: vyzvednout dole v hospodě kuřata a maso, které jsme si tam nechali od včerejška v mrazáku. Po vysokých a rozbitých schodech s tím trochu klopýtám. Začínáme se chystat na odjezd. Kufry už jsou sbalené. Naštěstí je nahoru nosit nemusíme. Zaplatíme pár drobných zdejším černým silným mládencům, a pošleme je dolů, ať nám ty těžké kufry až nahoru k autu přinesou.

Kousek za Nkhata Bay, na policisty hlídané křižovatce se závorami, zastavujeme. Nikoli kvůli policistům, ale zastavujeme sami a dobrovolně. Podél silnice tu je totiž postavených několik krámků se suvenýry, které jsou v naprosté většině případů drobnější či mírně větší ručně vyráběné umělecké předměty a kousky. Marica má pro tyhle krámky krásné slovo: artesánie. Rychle se nám všem zařazuje do slovníků a už pak jiné slovo nepoužíváme. Určitě už jsem ale podobný výraz někde slyšel či snad viděl, a dlouho jsme přemýšlel, kde. A myslím, že takhle označené krámky jsme viděli někde v Latinské Americe.

Takže vzhůru na artesánie, které tak nádherně voní dřevem! Alča s Maricou už sice při včerejší odpolední procházce udělaly dost různých nákupů, ale i tady si vyberou další věcičky. Něco si kupuje i Pepa. My tři Prausovic toho máme asi zatím nejmíň. Sice víme, že když se nám něco líbí, je třeba to koupit teď hned, protože nikde jinde už to většinou neuvidíme, ale nejspíš čekáme, že někde dál se nám bude něco jiného líbit víc. A už včera jsme si přece koupili obrázky! Stejně nám to ale nedá ani tady. Krásných dřevěných věcí na výběr mají dost. Některé jsou opravdu překrásné, jiné se nám pochopitelně líbí trochu méně. Přitom je jasné, že i kdybychom vůbec nesmlouvali, ceny jsou pro nás velice přijatelné. Obzvlášť za takovéhle ručně vyřezávané dřevěné kousky. A tak si nakonec s Líbou kupujeme ne zrovna maličký dřevěný vyřezávaný glóbus, uvnitř dutý, zatímco Monika si vybírá dřevěné podšálky (spíš pod skleničky) s vyřezávanými africkými zvířátky. Přestože nám dal Pepa na nakupování asi dvacetiminutový rozchod, pohybujeme se mezi krámky všichni společně, vzájemně si radíme a okukujeme, co se komu líbí, trochu se i hecujeme a vlastně se i báječně bavíme. Nakonec se z dvaceti minut určených na výběr a nákup suvenýrů vyklube dvojnásobek. Vůbec nám přitom nepřijde, že jsme společně strávili ve zdejších artesániích takovou dobu.

Na další cestě projíždíme rozlehlými lesy. Nejsou to ale obyčejné divoké africké lesy nebo pralesy. Na zdejších pozemcích vidíme mladé čerstvě vysazené kaučukovníky. Mineme i továrnu na zpracování kaučuku a nedaleko za ní zastavíme uprostřed vzrostlého lesa tvořeného tentokrát už statnými kaučukovými stromy. I když kaučukovník není původní africký strom a pochází s brazilské Amazonie, chceme se přesto podívat, jak se vlastně takový kaučuk ze stromů získává. Sice jsme to už skoro všichni někdy někde na svých cestách viděli (já jen dlouho a marně přemítám, kdeže to bylo), ale kupříkladu pro Moniku je to něco nového. Něco, co zatím nezná.

Zastavujeme na kraji kaučukového lesa. Ani netušíme, kde se tu vzal, vzápětí se hned vedle nás zjevuje domorodý sběrač kaučuku. Vlasy černější než uhlí má smotané do silných krátkých dredů, v přívětivé tváři je jeho kůže barvy hořké čokolády, na sobě má sportovní tričko a zaprášené džíny, které nejspíš vypadají starší, než doopravdy jsou. V ruce si nese asi šest kaučukových koulí velikosti fotbalového míče a začne nám vykládat a ukazovat svoji zřejmě každodenní práci.

Stojíme právě u stromu s naříznutou kůrou, který už kaučuku "vyplakal" dvě plné nádobky ve velikosti menšího květináče. A protože ten strom nejspíš věděl, že další kaučuk by už jen zbůhdarma vytékal do trávy, už kaučuk neroní. Černoch nám ochotně ukazuje, co a jak. Tenhle asi třicet let starý strom má zhruba ve výši našich očí sloupnutou kůru a do spirály zatočený žlábek, kudy se kaučuk dostává dolů do připravených nádobek. Teď tu zrovna ovšem žádný kaučuk nestéká, žlábek je teď docela zaschlý. Náš sběrač kaučuku nejprve zatuhlý kaučuk z drážky odmotá. Dlouhý gumově pružný provázek zformovaný v drážce hezky namotá na jednu z kaučukových koulí, které pak položí do trávy. Vyprázdní horní nádobku a tuhý surový kaučuk z ní přendá do nádobky spodní. Odkudsi pak vytáhne podivný nástroj, připomínající tak trochu srp. Je to ale škrabka, či spíše zvláštně tvarovaný nůž. Tím protáhne, obnoví a oživí zaschlý žlábek, načež z čerstvého řezu začne okamžitě vytékat další hustý bílý kaučuk. Surový kaučuk, kterému se říká latex, stéká zvolna žlábkem níž a níž, až dole začne ukapávat do prve již vyprázdněné nádobky. Paráda! Ta nádobka, jak nám záhy mistr od kaučuku sděluje, se tady naplní asi za pět hodin. Docela brzo. To bych tedy nečekal.

Mladý černoch si určitě za svůj výklad pár drobných zaslouží. Poděkuje a pak se vzdálí zase k nějakému dalšímu stromu. Vlastně se nám ztratil z očí stejně nenápadně, jako se objevil. On podle všeho není asi až tak úplně sběrač, spíše jen kaučukový škrabač či protahovač a namotávač. Kaučuk z naplněných nádobek totiž zanechal na místě. Pokud ho tu nezapomněl z roztržitosti, zřejmě ho zanedlouho přijde sklidit jiný, tentokrát opravdový sběrač. Vzhledem k rychlosti plnění nádobek a k počtu stromů, které vidíme široko daleko, se po lese musí lidí zabývajících se sklizní kaučuku pohybovat mnohem víc. A určitě se mají všichni co ohánět, aby dodali do továrny dostatek surového latexu pro vulkanizaci a další zpracování. Nikoho jiného jsme už ale kolem silnice u kaučukových lesů neviděli.

Silnice nás teď vede pořád k jihu. Stále se pohybujeme podél jezera Malawi, které máme většinu času víceméně na dohled. Pepa zastavuje u dalšího trhu s upomínkovými předměty, na který upozorňuje velká dřevěná opršelá cedule "KANDE CARVING MARKET". Trh s vyřezávaným dřevem v Kande, upozorňuje tedy cedule na místo, kde se nacházíme. "Jééé, artesánie!", zajásá Marica, když se rozhlédne, kdeže jsme to zastavili. Na nic nečeká a hned se hrne do nejbližšího krámečku. Já se tentokrát snažím spíš něco vyfotit a možná i proto tentokrát svodům nákupní horečky odoláme. Zato Marica je při nakupování v artesániích jednoznačně nejlepší. Začíná mi pomalu docházet, proč měla ve Vídni svůj bágl tak hluboko pod váhou. Na to, že si Marica nechce zařídit doma v Bratislavě vlastní africkou artesánii, bych teď už nevsadil ani fazoli proti dolaru. Ale proč ne? Všude, v každém krámečku, se dá něco hezkého a zajímavého najít a vybrat, a tak se vlastně Marice ani nedivím, že i odtud si za docela krátkou chvíli odnáší do auta několik nakoupených dřevěných věcí.

Další zastávka je asi za hodinu a půl na kraji jakési vesnice u čtyř větších baobabů. Jdeme k nim blíž. Baobaby jsou velice zvláštní stromy s mnoha podivuhodnými vlastnostmi. Mají třeba mohutné a dlouhatánské kořeny, které prý mohou sahat až sto metrů od stromu. Baobaby si skrze ně musí být schopny zajistit dostatek vláhy, neboť často rostou na suchých písčitých půdách, kde se dešťová voda rychle ztrácí. Přežijí však i dlouhou dobu v trvale stojící vodě, je-li jí v období dešťů nadbytek. Větší stromy jsou nápadné svým tlustým avšak dutým lahvovitě vypadajícím kmenem a relativně malou korunou se zřetelně tenčím větvovím. Skoro jakoby stály kořeny vzhůru. Vlastně když píšu o baobabech jako o stromech, není to správně. Baobaby nejsou stromy, i když tak vypadají. Jsou to sukulenty s vysokým podílem vody. Největší sukulenty světa. Jejich dřevo má vláknitou a značně pórovitou strukturu a v dobách, kdy je hojnost vláhy, si baobab do dřeva ukládá vodu, seč může. Tím poměrně rychle tloustne a bobtná. Odhady praví, že průměrný exemplář baobabu dokáže absorbovat snad až dva tisíce litrů vody. Přijde-li doba sucha, baobaby naopak hubnou tím, jak uloženou vodu postupně spotřebovávají. Baobabů existuje celkem osm druhů. Jen jeden jediný, baobab prstnatý, však roste tady v Africe. S dalším jedním druhem se lze setkat v Austrálii a všechny ostatní druhy jsou domovem výhradně na Madagaskaru. Pepa někde pod stromy najde odkvetlý povadlý květ baobabu a přinese nám ho ukázat. Přitom nám o baobabech ještě ledasco zajímavého povídá.

Velký bílý květ baobabu kvete prý jedinou noc a opylování zajišťují kaloni, noční létající savci podobní i příbuzní netopýrům. Květy sice navštěvují i třeba mravenci či jiný hmyz, ale na opylení se prakticky nepodílejí. Z opyleného květu vyroste v koruně baobabu dužnatý plod v podobě šišky či protáhlejšího vejce. Plodu baobabu se říká "opičí chléb", protože vatovitá dužina okolo pecky, která se podobá tak trochu polystyrénu, je jedlá. Domorodci však suší i plodové pecky a používají jejich jádra. Několik plodů v korunách stromů vidíme, ale utrhnout je nemáme bez nějakého žebříku šanci. Pepa však slibuje, že k tomu určitě během naší cesty ještě budeme mít příležitost. Dají se koupit i leckde na tržištích. Tak či tak, chuť mají baobabí plody dosti nakyslou, prý obsahují dvakrát tolik vápníku, než mléko, a až třikrát víc vitamínu C, než kupříkladu pomeranč. Baobab je vysoce bohatý i na další pro život a zdraví důležité látky, jako například draslík, fosfor, vitamín B6, bílkoviny, sacharidy a podobně. Vzhledem k tomu není divu, že se zpracovávají různé jiné části baobabů, nejen jejich plody, pro účely léčení mnohých neduhů a nemocí, včetně třeba průjmů, horečky, úplavice nebo i cukrovky.

Domorodci, kteří ve společnosti baobabů žijí, je mají ve velké úctě a velmi si jich váží. Pokládají je za příbytek duchů, při kácení lesů se baobabům vyhýbají, a někde jim říkají "matky lesa". Tak velká úcta a vážnost pramení zjevně ze skutečnosti, že baobaby jsou pro domorodce zdrojem nejednoho užitku. Medicínmani připravují z různých částí baobabů všelijaké léky, mohutné kmeny slouží jako stavební materiál, nebo staří a rozměrní jedinci slouží rovnou lidem jako obydlí. Jako příbytky je používají zejména kouzelníci, šamani či medicínmani. Z vláknitých částí stromů pod kůrou vyrábějí domorodci lana, provazy i sítě, sloupanou kůru, kterou baobab dokáže zase rychle obnovit, používají na střechy svých domků jako šindele. A to ještě se různou úpravou částí plodů, listů či kmenů dá připravit třeba náhražka kávy, olej, tabák do dýmky, "špenátová" zelenina či mýdlo. Možné použití baobabů je opravdu široké a neskutečně různorodé.

Ještě musím k baobabům přidat nějakou tu domorodou legendu, neboť je jich několik, které tyhle zvláštní a uctívané stromy opřádají. Většina z nich vypráví příběh o tom, proč baobab vypadá tak, jak vypadá. Podle jedné z těchto legend byl baobab prvním stromem, který se na Zemi objevil. Po něm se zrodila půvabná a štíhlá palma. Baobab, když ji uviděl, se pustil do pláče, a naříkal, že je moc objemný a silný a že chce být štíhlejší. Když se pak na Zemi objevil ohňový strom, baobab mu záviděl jeho velké překrásně červené květy. Když potom baobab uviděl velký fíkovník s chutnými fíky začal si stýskat, že by chtěl mít taky takové sladké plody. A milý baobab naříkal a naříkal. A tu bohové, kteří už nemohli neustálé nářky baobabu poslouchat, se na baobab rozzlobili, vytrhli ho i s kořeny ze země a znovu ho zasadili obráceně, kořeny vzhůru. A proto od těch dob baobab vypadá právě tak, jak vypadá.

Křováci prý vypráví něco trochu jiného. Jejich bohu Thorovi se strom v jeho zahradě znelíbil. Vytrhl ho i s kořeny a z Ráje ho shodil dolů na Zemi. Strom dopadl korunou dolů, rostl však dál a dál a stal se dnešním baobabem. Jiná pověst zase praví, že baobab byl pyšný strom a stěžoval si, že není dost krásný a ničím výjimečný. A žadonil na bohu, aby s tím něco udělal. Bůh nakonec jeho přání vyslyšel po svém. Baobab otočil a vsadil ho do země vzhůru nohama. Vlastně vzhůru kořeny, že? No. Ponaučení si z toho můžete vzít třeba takové, že máte být zkrátka spokojeni s tím, co máte.

Když pak od baobaů odjíždíme, vyprávíme s Líbou Monice i ostatním, jak jsme přede dvěma lety s Pepou v Zimbabwe navštívili obrovitý baobab, v jehož dutině se nacházel bar, kam se údajně mělo vejít na šedesát lidí. A nezapomeneme jim vyprávět ani tom, jak se tam Pepa snadno schoval a jak vystrašil Janu, která šla se zapnutou kamerou za ním. No, vzpomínky na Afriku už nějaké máme. Nepochybuju, že další budeme mít i odtud z Malawi. Nějaké máme přece už teď.

Při naší další cestě začalo trochu poprchávat a den se zdál býti stále ospalejším. Všichni se tak neubráníme, abychom v autě podřimovali. Jen Pepa nesmí. Musí řídit, aby nás zdárně dopravil do cíle dnešní cesty. Jedeme zatím celou cestu široce rozevřenou rovinou. Až ve velké dálce vidíme po obou stranách jakési kopce či horské hřebeny. Jsou nám ale opravdu natolik vzdáleny, že nebýt čistého vzduchu po deštích, jistojistě bychom je vůbec neviděli. Projíždíme mnoha vesničkami a kolem silnice vidíme mnoho malých chudých domorodých domečků z pálených a často jen sušených cihel. Střechy mají vesměs slaměné, nějaký kus plechu je vidět naprosto výjimečně. Mezi domky se zelenají drobná pečlivě obdělávaná políčka, na nichž nejčastější plodinou je kukuřice. Ale často je vidět i kasava, kořenová zelenina bramborové chuti, kterou jsme před pár dny ochutnali v Chilindě. Kromě toho domorodí vesničané pěstují i rýži. Zdejší rýžová pole však vypadají diametrálně odlišná od těch, jaké známe z Asie, zejména z Barmy nebo z Filipín. Jako by tady snad ani nepotřebovali na rýžovém poli vodu. Jenže bez vody to určitě nejde, i když v ní rýže pokaždé třeba nestojí.

Silnice je tady pořád asfaltová, i když ne příliš široká a v některých úsecích i hodně nerovná. Kolem silnice všude korzují domorodci sem a tam a počet korzujících se zdá být přímo úměrný hustotě domorodých obydlí. Poprchávání přestane krátce po druhé hodině a kolem půl třetí se zase objevuje sluníčko, které před námi silnici rychle vysouší. Teplo, které déšť nedéšť pořád trvá, vnímáme už od rána. Teď je však ve vzduchu cítit mnohem výrazněji.

Ve vzduchu je ovšem cítit i značné množství vody. Když zanedlouho zastavíme na okraji jedné maličké vesničky u mostu přes jakousi řeku, přestaneme se tomu divit. Vodu vidíme prakticky kolem dokola. Jméno široké řeky, která pod mostem teče, zjistím až doma. Řeka se jmenuje Chia a mezi hustou zelení okolo ní lze po proudu zahlédnout kousíček modravé rovné hladiny jezera Malawi. Po řece se pohybuje několik lodiček, pokud tak mohu říkat vydlabaným a osekaným kládám, na nichž se domorodci docela zručně po řece plaví. Jsou hodně podobné, ne-li docela stejné, jako ty, které jsme viděli brázdit vody jezera Malawi v Nkhata Bay. Tady ale vidět, že loďky tu nepoužívají jen k přepravě sebe sama, ale tihle domorodci, alespoň někteří z nich, na svých loďkách evidentně rybaří a roztahují po řece jakési sítě. Voda v řece proudí dosti rychle a je hodně kalná. Skoro to vypadá, jako by tu řádila nějaká povodeň, protože na druhé straně mostu, odkud řeka Chia přitéká, je vidět široká laguna plná oné špinavé vody. Jakkoli v řece se zdá být vody dost, zmíněná laguna, či chcete-li jezero, z něhož kratičká řeka Chia vytéká, má podle všeho trvalý charakter. Její hladina nejspíš jen o několik metrů kolísá. Není k tomu mnoho informací k nalezení a i ty, které jsem nakonec našel, jsem hledal velice dlouho a dosti komplikovaně. Kromě několika nepodstatných zmínek jsem na Internetu našel víceméně jen popis jednoho nevládního asi pět let starého projektu úpravy povodí řeky Chia, který si klade za cíl zlepšit životní podmínky venkovských komunit okolo celé laguny, kde došlo v posledních letech k vysoké degradaci veškerých přírodních zdrojů a výraznému zvýšení zdravotních rizik pro zdejší domorodé obyvatelstvo.

Tohle všechno jsme ale tam na místě nevěděli. Vystupujeme z auta a jdeme se podívat k mostu. Domorodci korzující podél silnice nás zvědavě okukují, a my zase je. Prohlížejí si nás, koukají, co děláme, na co se koukáme a co si fotografujeme. Fotíme z mostu řeku, lagunu i loďky s rybáři. Někteří si to všimnou a fotit se nechtějí. Jeden z nich zezdola huláká cosi nesrozumitelně na Maricu a schovává si před jejím foťákem hlavu do trička. Většina těch, co se u nás zastaví, se fotit nechá. Oblečení některých svědčí o tom, že patří k muslimské komunitě, avšak v Malawi islám rozhodně není většinovým náboženstvím. Dva kluci mi ukazují krabičku s maličkými rybičkami. Moc nechápu, co mi k tomu říkají, ale zdá se mi, jako by mi je chtěli prodat. Vzápětí však chtějí vyfotit a ukazují na můj fotoaparát. Začnou se však strašlivě pitvořit a stavět se jeden před druhého, takže je nějak rozumně vyfotit ani nejde. Nakonec se mi oba střídavě cpou až před objektiv, jakoby si mysleli, že budou zblízka lépe vidět. Abych mohl vůbec ještě na mostě něco vyfotit, to mi dovolí až okamžik, kdy se všichni rozběhnou k našemu autu, protože tam dámy s Pepou rozdávají různé malé dárečky. Když dostanou propisku, obrázek, nebo bonbón, seběhne se jich kolem auta za chvilku celé hejno. Zastavit neváhají ani ti, kteří jedou na kole. Seskočí, kolo někde postaví a přidají se k ostatním. Zástup kolem čím dál víc houstne a když u nás začnou zastavovat už i dospělí, usoudíme, že je na čase odjet. Kdybychom tu zůstali snad jen o chvilku déle, seběhly by se tu zakrátko celé okolní vesnice.

Život vesničanů v Malawi je velice prostý. K žádnému z jejich vesnických domků nevede elektřina, pro vodu musí chodit daleko ke studním a toaletu vykonávají se vší pravděpodobností někde na svém políčku. Z našeho pohledu je to chudý život. Žádné materiální statky, bez kterých my si náš život už ani nedovedeme představit, oni nemají. Přesto je jejich chudoba relativní. Tady v téhle části Afriky, v Malawi, zřejmě nikdo netrpí hlady. Z úhledně uspořádaných a pečlivě obdělávaných políček je to zřejmé. Vesnický způsob života, úrodná půda a každodenní poctivá práce Malawijcům umožňuje důstojný a relativně spokojený život. Je především prostý neskonalého utrpení, jaké přináší do životů obyvatel v jiných částech Afriky starost o obživu a hlad. Kromě údržby svých domečků, práce na políčkách a péče o svoji úrodu vesničané většinou ještě chovají drůbež a kozy, občas je vidět i prasátko a vzácností nejsou ani menší stádečka krav, které malý černý pasáček žene přes silnici.

Nedaleko před městem Salima, které se už nachází hodně na jihu vzhledem k jezeru Malawi, se kolem silnice objevují červené kupky hlíny. Jsou všude. U silnice, mezi domky a domorodci je mají i uprostřed svých políček. Jsou to termitiště, veliká obydlí pro tisíce maličkých dobře organizovaných tvorečků, kteří se je postavili. Je zvláštní, že se při silnici termitiště objevila tak najednou a v takovém vysokém vysokém počtu. Jako by někde před Salimou byla nějaká hranice, která je pro termití populace nepřekročitelná.

Salima je město, ale vypadá podobně jako všechna ostatní města včetně hlavního města Lilongwe. Vypadá jako vesnice. Velká po širokém okolí roztažená vesnice. Jen v jejím centru je několik obchodů a soustředění některých služeb. Včetně specializovaného obchodu na rakve. je to už několikátý, kterého si v Malawi všímám. U křižovatky s policejním zátarasem, jaký je kolem jezera Malawi zřejmě u každé větší osady, zeje ještě čerpací stanice prázdnotou, ale o kus dál, u jiné pumpy, stojí k našemu překvapení dvě velké cisterny. Je to první čerpací stanice, u které v Malawi mají pohonné hmoty! Čekají tu na ně nekonečné fronty na sebe namačkaných automobilů. Určitě tu budou muset čekat dlouhé a dlouhé hodiny. My v tak obrovských frontách čekat nemůžeme a tak nahuštěná auta objíždíme a pokračujeme v cestě. Ještě v Salimě odbočujeme směrem na Senga Bay. Míříme teď tedy znovu k jezeru Malawi, od kterého jsme se při průjezdu Salimou přece jen trochu víc vzdálili. Teď budeme ovšem nocovat přímo na jeho pobřeží, kde nám Pepa zajistil dnešní nocleh. Jen budeme víc na jihu, než minulou noc.

Jízda na jih končí tentokrát až před pátou, kdy přijíždíme do místa našeho dnešního ubytování, do zátoky Senga Bay. Resort, do kterého zajíždíme, nese jméno Wheelhouse Marina, což by se dalo přeložit jako "přístaviště u kormidelny". Přivítají nás už zdálky viditelné vlny jako u moře a šest pejsků, kteří jsou si ve své stejné světle hnědé srsti k nerozeznání podobní. U břehu jezera se na vlnách pohupuje malý motorový člun, na němž se kdosi snaží vytáhnout s vody do člunu nějakou síť. K šesti pejskům teď po chvíli přibývá sedmý. Jako Šmudla od sedmi trpaslíků je tenhle jediný jiný. Jediný má srst bíločernou a trochu té světle hnědé barvy, jakou mají všichni ostatní, je vidět jen na jeho hlavě.

A ubytování? Žádné stany. Máme tady přímo luxus: prostorné pokoje ve zděných domcích postavených prakticky přímo u pláže. Ano. Je tady i pláž! Necháme na pokojích kufry a jdeme se podívat ven. Není tu vidět skoro nikoho a moc turistů tu kromě nás tedy asi není. Zdejší pláž je krátká a široká. Uprostřed ní stojí dřevěný přístřešek s barem. Z jedné strany je pláž lemována vysokým rákosovým porostem, z druhé pak zříceninou jakéhosi mola, za nímž stojí zbytky zdí jakési budovy, pravděpodobně bývalé restaurace. Je tu opravdu nádherně a kdybych nevěděl, že ta voda přede mnou je sladká a jezerní, určitě bych byl ochoten se vsadit, že jsme někde u moře. Protože do setmění už moc času nezbývá, rychle udělám několik fotografií a utíkám na pokoj pro plavky. Zvlášť když vidím, že Alča na nic nečekala a je ve vodě už teď.

Monča s Líbou mě dneska už podruhé nechávají na holičkách. Namísto koupačky v inkoustově modravých vlnách jezera Malawi volí procházku po areálu kempu Wheelhouse Marina. To já tedy ne! Já si tady rozhodně zaplavat chci! Utíkám přes pláž, na které už nikdo není, a hned se vrhám do vln, jako bych chtěl odtamtud někoho zachraňovat. Voda je báječná. Je určitě ještě teplejší, než ráno v Nkhata Bay. Čerstvý větřík žene příbojové vlny přímo k pláži a můžu se na nich nechat krásně pohoupat. Úžasné! Jako bych byl někde u opravdového moře. Ani to prostředí nemá chybu! Jako třešničku na romantickém dortíku tohohle koupání si před sebou představte napůl potopený rezavějící lodní vrak, do kterého narážejí běžící vlny. Spočívá tak nějak něžně nakloněný ke straně jen asi dvacet metrů metrů od břehu nedaleko zeleného rákosí. Plavat můžu klidně až k němu. Ztroskotala tu nevelká železná kocábka, jejíž původní určení mi zůstává neznámé. Nejsem na lodě žádný specialista a o tomhle vraku jsem nenašel nikde ani zmínku. To ale neznamená, že si ho nevšimnu. Je to podlouhlý úzký člun, nebo mi alespoň, jak leží na boku, úzký připadá. Uprostřed je vidět zřejmě kapitánská kajuta, kde asi bývalo i kormidelní kolo. Všechno, co dnes z tohohle člunu zbylo, zdá se být z postupně korodujícího železa. Nejedná se o nijak velikou loď, na druhou stranu je ale podstatně větší, než běžný motorový člun. A pokud by to někdo hodnotil jako šrot či staré železo, určitě to není zase tak úplně zanedbatelná hromádka. Každopádně ale plavat před vrakem, na němž usedá tu kormorán, tu racek, o který se tříští teplým větrem hnané jezerní vlny, to na mě působí velmi příhodně, romanticky, ba skoro magicky. V takovém prostředí jsem ještě nikdy neplaval, i když nějakým těm lodím jsem už asi dvakrát stačil dosti překážet v jejich plavební dráze. Jenomže to byly lodě nové, vozící turisty, a nikoli rezavé lodní vraky spočívající v modravých vlnách.

Protože je vidět, jak se rychle už padá soumrak, zůstanu ve vodě jen asi čtvrt hodiny a běžím se zase obléci do něčeho suchého. Chci se přece jen ještě alespoň chvilku projít po areálu Wheelhouse Marina. Jsou tady moc krásná a romantická zákoutí a tak chci jít i s fotoaparátem. Protože s focením dostaly před chvílí stejný nápad i Marica a Monika, potkáváme se tu i onde a část procházky absolvujeme společně. Obejdeme pláž, okoukneme zříceninu mola, vyhlédneme na jezero Malawi skrze okna ve zbytcích zdí v téměř zbořeném domě za molem. Moc příjemná procházka.

Dnešní večeři konzumujeme nedaleko našich cihlových domků u venkovního posezení, kde se nachází i použitelný gril s roštem. Grilovat se dnes ovšem nebude, protože jsme úplně vynechali oběd a na přípravu a grilování masa bychom museli příliš dlouho čekat a trpět hladem. Pepa tak pro dnešek připravil rychle hotový tuňákový salát se spoustou čerstvé africké zeleniny. Protože už opravdu máme velký hlad, sníme ho neuvěřitelně rychle a s obrovskou chutí.

Večer po jídle pak trávíme na terase před našimi domečky. Do baru uprostřed pláže si vždycky dojdeme pro studené pivko. Pokaždé nás tam k sobě do baru láká jeden bílý mladík, který si zřejmě moc rád povídá. Připadá nám sice maličko podroušený, ale pro večerní poplkání a lehké zdokonalování v angličtině by nám to stačilo. Nicméně do baru se nám nechce. Nakonec, nepřišla-li hora k Mohamedovi, přišel Mohamed k hoře. Mladík dorazil se svým pivem k nám na terasu. Je zvědavý a hodně se nás vyptává na všechno možné. Něco mu povíme. O nás, o České Republice, o našich cestách, o Africe, a tak. Taky mu dáme hrknout slivovice, když se nás ptá, jestli se u nás pije vodka jako v Rusku. Od něho se naopak dozvíme, že se narodil v Zimbabwe. Jeho rodina tam přišla o farmu a nyní žije v Austrálii. Tady v Africe je prý asi na tři měsíce, aby viděl a navštívil svoje kamarády. Taky se od něho dozvíme, že polorozpadlá zřícenina vzadu na druhém konci pláže je bývalá restaurace a bar a že stejně jako část mola ji zničila voda. Použil pro to slovo "povodeň", a to několikrát. Tak nevím. Spíš si ale myslím, že to byla nějaká silná bouře. Asi silnější než jiné, které na jezeře Malawi bývají obvyklé.

Rozmlouváme docela dlouho, ale s angličtinou bílého Zimbabwana z Austrálie mám docela problém. Skoro vůbec mu nerozumím. Mluví hrozně a se strašným přízvukem. I Pepa potvrzuje, že jeho angličtina je naprosto příšerná. Možná k tomu přispívá i vypitý alkohol. A když on navíc mluví ukrutně rychle, není o nějaké nedorozumění nouze. Ale nakonec společnými silami snad vždycky pochopíme, co nám mladík říká. S bílým Afričanem z Austrálie se nakonec nejvíc bavím já s Mončou a báječně se spolu doplňujeme. Monika mu víc rozumí, tak mi jeho slova pomůže přeložit a pochopit. Nechce se jí ale příliš do mluvení. To zase většinou obstarám já, když se spolu nejprve poradíme a dohodneme, co mu chceme povědět. Vcelku se dá říct, že to byl zajímavý večer, při kterém jsem se mimo jiné trochu procvičil v angličtině. Což mi určitě nebylo na škodu.

Sice se nám večer zdálo, že sedíme a povídáme si s tím australským Afričanem hodně dlouho, ale nakonec jsme zase tak pozdě spát nešli. Je to nejspíš proto, že když se brzy stmívá, jsou tím pádem večery dlouhé. Delší, než jsme zvyklí z našich vzdálených středoevropských končin. To je nejspíš ten pravý důvod, proč jsme ráno všichni tak brzy vzhůru.

Líba mě hned po ránu překvapí tím, že jde se mnou plavat. To, přiznám se, jsem od ní po jejím včerejším "suchém" dni nečekal. Dobrá. Vyrazíme tedy přes pláž na koupačku spolu. Vedle zříceniny mola není na pláži ani noha, stejně jako včera v podvečer. I ve vodě jsme teď jen sami dva. Pouze na břehu nás hlídají dva ze zdejších pejsků, kteří se k nám připojili u našich domků a šli s námi až k vodě. Kolem zeleného rákosí vyčnívajícího nad modrou jezerní hladinu plaveme směrem k rezavějícímu vraku. Na jeho středovém železném stěžni sedí velký černý dravec s bílou hlavou. Není pořádně vidět, ale nejspíš je to orel. Líba se jenom bojí, aby to nebyl sup číhající na to, až se utopí a bude z ní mršina. Do vody za námi přichází i Monča. Znovu plaveme k vraku, na kterém pro teď změnu sedí kormorán roztahující tu i tam křídla, aby si je na sluníčku osušil. Sluníčko sice nesvítí naplno, nebe je pokryto nějakými těmi bílými mráčky, ale určitě se nedá tvrdit, že by bylo zataženo. A i když se voda zdá být o chloupek chladnější, než včera večer, je to i teď ráno báječné zaplavání.

K domkům se od vody pejsci vracejí s námi a připojí se k ostatním. Jsou zřejmě všichni velice společenští tvorové a mazlíci. A v mazlení s pejsky, a nejenom s nimi, je mezi námi přeborník Alča, která se jim pochopitelně věnuje z nás všech nejvíc. Všech sedm zdejších pejsků se motá okolo našich domečků a nedal bych ani zlámanou starou německou grošovou minci (většinou nazývanou grešlí), že naše bydlení i nás tady hlídali celou noc. Když se teď s Líbou a Mončou rozhodujeme pro ranní procházku kolem pláže, pět pejsků se zvedne a připojí s k naší tříčlenné "smečce", jako by k nám patřili odjakživa. Procházíme pomalu zase kolem zříceného mola, kolem zříceniny restaurace, fotíme se na skalisku, u vody, u palmy, s pejsky i bez nich. A snad nejvíc si toho vyfotím u prázdných okenních rámů zřícené restaurace. Je odtud skvělý výhled na jezero Malawi s uvíznutým lodním vrakem, zříceným molem a ozvláštněný úžasně barevnými listy několika mně neznámých rostlin zasazených přímo před okna zřícené hospody. Určitě tu kdysi muselo být příjemné posezení třeba u kávy. Překrásné panoráma jezera a zátoky je odtud vidět ještě dnes. Možná ale tehdy nebylo tak romantické jako dnes. Třeba tu tenkrát nebyl žádný lodní vrak ani zbytky mola a z kavárenských oken se určitě díváte taky jinak, než prázdnými okenními rámy v osaměle stojících zbytků zdí. Pejsci se nás během procházky pořád drží. Doprovází nás po celou dobu, než se zase vrátíme k našim ubytovacím domkům. Následovali by nás asi kamkoli, vždyť za mnou zalezli dokonce i do rákosí, odkud jsem se snažil udělat nějakou netradiční a zajímavou fotografii lodního vraku a která se mi kvůli nim nakonec ani nepovedla. Místo antilopy, jak se mi o ní zdálo v Chilindě, mi objektiv chtějí oblizovat tihle pejsci.

Pepča už pro nás má u domečků připravenou snídani, po které se zdejším krásným a přitom skoro opuštěným místem loučíme. Naposledy pohladíme přítulné pejsky, kteří nás neopouštějí ani při nakládání zavazadel, a pak jim už jen zamáváme, abychom se vydali na další cestu. I když jsme tu nepobyli dlouho, bylo tu moc hezky.

Zanedlouho poté, co předjedeme malý náklaďáček přeplněný černými pasažéry, zastavujeme u osamělého stromu. Auto, z kterého pasažéři tak tak že nevypadnou, nás posléze zase míjí. Nevím, čeho se na tom autě kdo drží a vůbec si nedovedu představit, jaká to musí být jízda. A napadne mě, co by tomu asi řekli policisté kdekoli v Evropě, kdyby se po nějaké evropské silnici prohánělo podobně "naložené" auto. Inu, není-li nafta, musí se asi ke všemu přistupovat trochu jinak. Všichni se zkrátka musí nacpat do vozidla, které nějakou má. K tomu čipernějšímu a šikovnějšímu, kdo naftu sehnal.

Ale zpátky ke stromu, kvůli kterému tu stojíme. Strom u něhož jsme zastavili, nám chce Pepča ukázat zblízka. Je to salámový strom, salámovník, který je v Africe poměrně hojně rozšířený. Salámovník je název sice dost běžně používaný, ale správný odborný botanický název tohohle stromu zní kigélie zpeřená. A zrovna pro tenhle salámovník, na který se díváme, zřejmě platí, že oč je osamělejší, o to je silnější a vyšší: na výšku může mít dobrých dvanáct metrů, možná i víc. Salámovník se mu říká proto, že je charakteristický svými plody, které tvarem připomínají šišku salámu. Protože však mají barvu zelenou, nejvýše, jsou-li dost zralé, barvu žlutě pískovou, mnohem spíš než nějaký oplesnivělý salám mi připomínají okurky. A protože já maso včetně salámů, jsou-li dobré, rozhodně rád, zatímco tyhle šišky mají každopádně blíž k zelenině, začal jsem tomuhle stromu říkat "okurkovník". A tak se mi to postupně vžilo pod kůži, že musím být hodně soustředěný a přemýšlet, aby to byl salámovník. Slovo "okurkovník" ze mne totiž vypadne mnohem snadněji.

Zatímco nádherné a veliké hnědorudé květy kigélie na stromě nevidíme, plodů tam můžeme spatřit nepočítaně. V koruně salámového stromu visí na dlouhatánských stopkách "salámů" víc než dost. I odspodu se zdají být obrovské, většina určitě váží několik kilogramů. Doufám, že mi žádný nespadne na hlavu, raději se však budu držet od stromu v bezpečné vzdálenosti. Představte si, že by vás někdo vzal třeba dvoukilovou šiškou salámu po hlavě! Přitom odhaduju, že ty nějvětší plody můžou vážit i pětinásobek. Salámy kigélie zpeřené, tedy salámovníku (a pro mne okurkovníku), nejsou narozdíl od opravdových salámů či okurek jedlé. Tedy alespoň ne pro lidi. Nejsou-li ještě úplně dozrálé, bývají jedovaté a zralé a čerstvé jsou zase silně projímavé. Avšak zvířata, například žirafy, nosorožci, sloni, či v nouzi o potravu i paviáni, plody salámovníku spokojeně konzumují. Listy kigélie jsou zase oblíbenou potravou například antilop kudu. Přestože tedy nejedlé, jsou ale plody salámovníků nepostradatelné a široce využívané v africké přírodní medicíně. Někteří Afričané dokonce tvrdí, že téměř není takové nemoci, se kterou by plody salámovníku nedokázaly člověku pomoci. Pomůže prý dokonce i k ochraně před hurikánem a před zlými kouzly. No a zrovna tady v Malawi se prý plody opékají a používají se k dochucení a podpoře kvašení domácího piva. A protože se prokázal i regenerační vliv na pokožku člověka, lze se s výtažky plodů salámovníků setkat i v evropské kosmetice.

No, nechme už plody salámovníku klidně třeba okurkovatět, a jen co Pepa s Líbou dobáňají svoji neodmyslitelnou cigaretu, pojeďme dál. Městečko Salima je nedaleko. Zastavíme tu na křižovatce u obchodů a sousední tržnice. Potřebujeme doplnit zásoby. Zejména nám chybí chleba a máme málo vody a už skoro žádnou zeleninu. Já tentokrát narozdíl od ostatních zůstávám sedět v autě, abych zůstal trochu stranou toho okolního mumraje. Jen se tak okénkem nenápadně rozhlížím a pozoruju ruch zdejší tržnice. Hned naproti mně nabízí jeden z černých prodavačů jakýsi míchaný salát pokrytý nakrájenými rajčaty. Vypadá zajímavě. U několika vedlejších stánků všichni grilují nevelké kousky masa a k nim nabízejí i smažené bramborové hranolky. Vypadají vcelku dost dobře a kdybyste neviděli, kde a kdo je prodává, asi byste je slupli jako malinu. Pokud je tedy máte rádi, což ovšem není zrovna můj případ.

Vzápětí mě zaujme cyklista projíždějící kolem našeho auta. Veze totiž obrovitánské pytle. Pytle jsou evidentně strašlivě těžké a co v nich je, to se vůbec neodvažuji hádat. Cyklista tenhle svůj veliký náklad na kole sotva uveze a kolo se pod tou tíhou prohýbá a kroutí, jako kdyby bylo celé gumové. Není sám, kdo má svůj bicykl naložený až po samu jeho mez nosnosti. I jiní tu vozí těžké a velké náklady. A pokud jsem si stačil všimnout, tak ponejvíce přepravují vysokánské sloupce nasekaného a pečlivě urovnaného dříví. Je mi to divné a nejde mi to do hlavy. Na co tolik dřeva? Že by domorodcům tady v tropech byla zima? Tolik dřeva by u nás mohl někdo chystat tak leda na zimu do hor. Potřebují to snad na oheň k vaření?

Zatímco se rozhlížím okolo, k autu se za chvíli seběhne houf kluků. Všimli si, že jsem zůstal sedět uvnitř. Jedni mi chtějí prodat slaměný klobouk, druzí malé zametací košťátko. A další si mě jen tak prohlížejí a okukují, co jsem zač. Když se pak k autu vrátí zbytek posádky a rozdají těm klukům několik bonbónů, okamžitě se odevšad vyrojí a natahuje tolik černých dlaní, že by nám pro ně nestačil ani celý pytel takových cukrátek.

Ze Salimy, z křižovatky, kde jsme včera odbočili do Senga Bay, teď pokračujeme dál na jih. Těžká a temná mračna před námi věští brzký déšť. Podobná šedivá a olověná mračna jsme viděli nad horami už ráno, ještě než jsme opouštěli kemp Wheelhouse Marina. Dosud se pořád ještě na nás usmívalo sluníčko, ale teď jako by někdo mávnul čarovným proutkem, rázem přestává svítit a vmžiku se obloha celá zatáhne. Déšť na sebe nenechá dlouho čekat a velice záhy se mění v prudký liják. Pohyb Malawijců, kteří i tady korzují po silnici oběma směry, se viditelně zrychlil, jako by je jejich bohové pokropili živou vodou. Zrychlili tedy alespoň ti, kterým se nad jejich hlavami neobjevil deštník. Zatímco za sucha všichni korzovali volným až líně pomalým krokem, teď tempo většiny pěšáků připomíná chodecké závody. Někoho dokonce déšť přinutil k poklusu, což se samozřejmě při chodeckých závodech nesmí.

Během předchozí jízdy se k nám z levé strany přiblížila malawijská hora Dedza shora přikrytá obláčky mlhy. Prší už míň. Od nějaké louže před námi asi dvakrát vzlétne pták kladivouš. Je to krásný, velký sytě hnědý pták, jehož tvar hlavy při pohledu ze strany připomíná kladivo. V letu je nádherný. Jeho let, toť elegance sama. Déšť pomalu ustává. Co však neustává, to jsou davy domorodců pohybujících se po obou stranách silnice. Chodí jich už zase čím dál víc. Začínáme mít problém zastavit se někde na toaletu. Trvá hrozně dlouho, než objevíme místo, kde zrovna nikdo nejde. A když ho konečně najdeme, tak než si všichni stačíme ulevit, už je zase další domorodec na blízku.

Zdejší svěže zelenou krajinu krášlí nespočet různých stromů. Rostou hojně i v sousedství obdělávaných políček vesničanů. Vidíme tu žlutě kvetoucí mimózy, nebo rovněž žlutě kvetoucí takzvané horečkové stromy (v angličtině Fever tree). Strom si však své jméno nezaslouží. Ten název dali tomuhle stromu evropští průkopníci proto, že preferuje bažinatá stanoviště, která jsou charakteristická výskytem komárů způsobujících malárii nebo jiná tropická horečnatá onemocnění. Jinak se jedná o jeden z mnoha druhů akacií, který je však zvláštní svou žlutě zelenou kůrou, protože horečkový strom je jeden z mála stromů, u něhož probíhá fotozytéza v jeho kůře. A aby té žluté barvy nebylo mnoho, zdejší příroda do své palety přimíchala i výrazně červenou barvu takzvaných korálových stromů (v agličtině Coral tree). Horká červeň jejich bohatých květů zcela jasně převládá nad zelenými listy. A k mé radosti tu nechybí ani baobaby. Tyhle krásné a majestátní stromy vždycky rád vidím. Jsou zajímavé a zvláštní a možná lahodí mému oku i proto, že u nás podobné stromy nerostou.

Naše cesta se teď stočila k severu. Míříme k místu zvanému Monkey Bay, což znamená Opičí zátoka. Začalo zase pršet. Zdá se, že při jízdě na jih jsme dešťovými mračny projeli, a teď při obrátce k severu se do nich zase vracíme. Zahýbáme už taky na prašnou silnici, takže to má alespoň jedno pozitivum: nebude se tolik prášit. Všímám si teď taky mnohem víc maličkých přístřešků kolem políček. Domorodci, kteří tu obdělávají svá políčka, pod nimi celí skrčení dřepí. Zřejmě se schovávají před deštěm Téměř z každého přístřešku se kouří a hoří u něho ohníček. Na poli v dešti se asi pracovat nedá a tak mnozí využívají přestávku v práci nejen k odpočinku, ale k tomu, aby si připravili něco k snědku.

Kolem silnice z ničeho nic vyrostlo několik táhlých skalnatých kopečků a když přejedeme asi dva brody, překvapí nás kus nově zbudované asfaltové silnice. Pepa nás informuje, že už jsme v národním parku Lake Malawi. Jedeme pořád ještě dál, do kopečků nahoru a zase dolů. Přejedeme několik dalších brodů přes malé nevýznamné potůčky a údolím mezi vrcholky sjíždíme k jezeru Malawi, k mysu Maclear. Zabočíme mimo silnici a po blátivě prašné cestě plné výmolů projíždíme rybářskou vesničkou. Po příšerně nerovném terénu kroužíme sem a tam kolem domků místních rybářů, až nakonec zastavujeme ve vesnici Chembe, na samém břehu jezera Malawi. Zaparkujeme v resortu Fat Monkeys, tedy "U tlustých opic", kde máme zajištěné tentokrát dva noclehy.

Zatím pořád prší. Ubytováváme se ve dvou čtyřlůžkových pokojích. Domlouváme se, kdo s kým a jak se rozházíme, abychom se nakonec rozdělili na obvyklé "holky a kluci". Dámy obsazují menší pokojík s jednou patrovou postelí a jedním dvojlůžkem, který je umístěný v dlouhé několikapokojové budově. My s Pepou pak obsazujeme prostornější chatku, dokonce vkusně a s citem vyzdobenou africkými artefakty. Ale narozdíl od pokoje dam tu my máme dřez a prostor na vaření, který Pepa potřebuje. Jenže vzápětí původně zamýšlené grilování kuřátek musíme znovu odložit. Pepa říká, že od jeho minulé návštěvy tohohle místa se změnila pravidla a v resortu se už vařit nesmí. Vůbec. Ani na pokojích. Nejspíš asi zdejší hospoda málo vydělávala.

Sedneme si do hospody "U tlustých opic" a dáme si pivo. Proč se to tu tak jmenuje, nevím. Před hospodou na jednom sloupku sice nějaká opice je, ale je dřevěná a určitě dosti hubená. Na druhém sloupku už dokonce ani žádná opice není a místo ní tam zabírá místo veliká hroší lebka. Uvnitř hospody, kde sedíme sice pod střechou, ale zároveň jsme vlastně venku na čerstvém malawijském povětří, potkáváme našeho včerejšího známého australského Zimbabwana. Tenhle týpek tu má dnes víc známých a kamarádů a proto se jen krátce pozdravíme a prohodíme mezi sebou jen pár zdvořilostních slov. Zatímco on sem přijel po vodě, po nedlouhé cestě člunem, my museli autem absolvovat podstatně delší cestu podél břehů jezera Malawi a objíždět zátoku jménem Kasanga, která se táhne nejméně pětadvacet kilometrů na jih od mysu Maclear. Pepa domluvil nějakého místního řezbáře, který vyrábí ze dřeva drobné suvenýry a různé přívěsky. S ním se teď domlouváme na počtech a druzích přívěsků na klíče, které prakticky všichni chceme. A v ne zrovna zanedbatelném množství. Přívěsky na klíče však budou obsahovat jména našich známých a kamarádů, jimž je chceme z Afriky přivézt jako drobný suvenýr. Nejhorší je přesvědčit umělce, jak jsou nad písmeny, která jsme se snažili krasopisně vypodobnit, důležité ty háčky a čárky. Vyhrožujeme, že od něho nic nekoupíme, pokud jména nezpracuje na přívěsky přesně tak, jak mu je s těmi čárkami a háčky namalujeme.

Zatímco zvažujeme, jaké přívěsky, kolik, pro koho a tak podobně, Pepa se mezitím vzdálil do chatky, kde pro nás v režimu mírného utajení vaří polévku. A aby zdejší zaměstnanci neviděli, že tu vaříme, když se to nesmí, sníme si všechnu Pepovu polévku v soukromí našich pokojů. Dámy si pak začnou zevrubně prohlížet stánek se suvenýry, který tu má kdosi přímo v kempu. Zabere jim to dobrou půlhodinku. Přímo nad jejich hlavami přitom štěbetají nepřehlédnutelné desítky snovačů. A tak nasadím teleobjektiv a zamířím ho do koruny stromu, který se sklání skoro až nad naši chajdu. Namísto prohlížení suvenýrů se zatím bavím fotografováním těch čilých neposedných ptáčků zpěváčků.

Snovači jsou nádherně kanárkově žlutí, jen svrchu a na křídlech střídají zářivou žluť kaštanově hnědé skvrny. Podobně zbarvených snovačů je celá řada a je docela těžké je od sebe rozlišit. Zvlášť když od většiny druhů ještě existuje několik poddruhů, které se mohou také od sebe dosti odlišovat. Nicméně doma se mi po dlouhém zkoumání podařilo tyhle snovače identifikovat jako snovače zahradní. A poddruh, o který se v tomhle případě jedná, má české pojmenování snovač žlutočerný. Snovači na stromě neustále poskakují sem a tam kolem svých hnízd, která mají rozvěšená po celém stromě jako nějaké ozdobné kuličky. Některá hnízda jsou ještě zelená, postavená ze zelené vegetace jen velmi nedávno. Mnohá z nich jsou ještě nehotová a můžu dokonce pozorovat některé samečky, jak pilně svoje hnízdo zrovna budují. Hnízda u těchto snovačů stavějí výhradně samečci, kteří se poznají podle černého zabarvení hlavy. Stavějí pěkně lísteček k lístečku, travičku ke travičce, dokud nemají hotovo. Pak si připravené hnízdo může samička vybrat. I se samečkem stavitelem. Samičky jsou však potvory vybíravé. Sedí na větvi a čekají, které hnízdo bude hotové a jak se jim které bude líbit. Stará hnízda jsou navždy opuštěná. Do nich už samečci žádnou samičku nenalákají. Musí postavit samičce domov zbrusu nový. A protože samičky jsou přelétavé a mohou samečka až třikrát změnit, staví samečci většinou postupně několik hnízd pro více samiček. Mnohoženství je tedy u samečků docela běžné. Asi stejně jako nevěra samiček.

Když už jsem se snovačů napozoroval a nafotil dost a když dámy už také neměly, co by v suvenýrovém stánku ještě objevovaly, rozhodli jsme se vykonat krátkou procházku po okolí kempu. Pepa s námi nepůjde a zůstane v kempu. Vyrážíme na pláž procházející kempem a po ní se procházkově líným tempem vydáváme směrem k západu. Pláž je dlouhá, až kam až naše oko dohlédne, ale my nejdeme příliš daleko. Mineme jenom několik skupin vesnických a rybářských domků domorodých obyvatel, které tu jsou rozptýleny mezi několik málo dalších resortů, vesměs menších, než jsou naše "Tlusté opice".

Vesničanů při procházce potkáváme desítky, ba stovky. Na břehu jezera Malawi je opravdu živo. Tamhle vyplouvá zrovna nějaká loď na jezero. Je na ní naloženo několik sítí, asi tři kanoe a především spousta lidí. Vypadá to, že tenhle člun opatřený naftovým motorem veze zdejší rybáře za rybolovem někam dál na jezero, kde pomocí kánoí budou moci lépe a doširoka rozhodit svoje velké sítě. Jiná menší lodice, s podstatně méně pasažéry, o kus dál naopak k pláži přijíždí. Muži, kteří jsou zrovna na břehu, postávají či sedí obvykle s vážnou tváří u své loďky nebo kanoe, zatímco mnoho žen pere v jezeře prádlo. Podle toho, kolik jich je, to vypadá, že mají dneska kolektivně vyhlášené velké prádlo. Mnohým pradlenám, které nad lavorem se špinavými rodinnými svršky ohýbají svoje hřbety, se na zádech pohupuje šátkem připevněné děcko, dokonce vidíme i hodně maličké miminko. A je vidět, že zrovna tahle mamina čeká vbrzku další přírůstek do rodiny.

Alča začne v jednom místě pláže několika děckám rozdávat maličké papírky s nějakými barevnými dětskými obrázky. Má jich celý velký tlustý paklík. Děcka natahují ruce směrem k Alče jedno přes druhé a jejich shluk rychle narůstá. Podobně jako roj trubců kolem včelí královny. Kde se probůh všichni berou? Koukám na to jako u vytržení. Strkanice a křik sílí úměrně zvyšujícímu se počtu dětí. Královna Alča už nestíhá uspokojit ten les rukou kolem sebe, natožpak aby si udržela přehled, kdo už obrázek dostal a kdo ne. Dokud ještě dokáže přehlušit děcka překřičet, stačí na mě houknout: "Luboši, foť to!". "Takovouhle melu? To se ti snadno řekne!", odpovídám Alče potichu a víceméně jen sám pro sebe. Každopádně ale můžu zkusit několik fotografií udělat. Ustoupím však raději o kousek dál. Dál od onoho vířícího hejna dětí. Mám totiž trochu obavu, že by se místním mohlo fotografování jejich dětí v téhle situaci dost nelíbit. Alča tu způsobila pěkný rozruch! Houf děcek i jejich křik houstne a houstne. Strkanice nabývá na intenzitě. Děcek je moc, Alča jenom jedna. Celá situace se pomalu začíná stávat neúnosnou. Marica, která se dlouho držela poblíž a chtěla Alče pomoci, to vzdává. Vyklízí bojiště. Dětí je čím dál víc. Strkanice a křiku rovněž. Nakonec přiběhne jakýsi starší, větší a zřejmě rozumnější chlapec, který se snaží tu rozdivočelou drobotinu trochu uklidnit. Daří se mu to však jen částečně. Alča mu předává celou hromádku zbylých obrázků, aby se ji pokusil mezi děti rozdělit sám. Tím se Alča dostane se sevření davu, neboť tlačenice a strkanice se přemístí za jejími obrázky, s nimiž onen chlapec trochu od Alči ustoupil. Alča se tak dostane k nám a můžeme společně pokračovat v procházce. Docela si všichni oddychneme, že máme tuhle nečekanou scénu za sebou. Raději se vzdálíme a svižným krokem opouštíme místo činu.

Křik za námi však ještě dlouho neutichá. Myslím, že nechybělo mnoho k tomu, aby se mezi dětmi strhla pořádná pranice. Mnoho dospělých vesničanů vyšlo před své domky, aby se podívali, cože se to děje a proč takový povyk. Sledují svoje děcka i nás, jak se po pláži vzdalujeme. Určitě se jim nelíbí ten poprask, který jsme mezi jejich dětmi způsobili. A my máme dojem, že někteří dospělí, které míjíme, se na nás tentokrát nedívají zrovna přívětivě, ba dokonce lze říct, že některé pohledy nemají daleko k nevraživosti. Ale možná se nám to jenom zdá, protože se určitě cítíme provinile za tu melu, kterou jsme nepochybně zavinili a která jen zvolna a pomalu ustává. Přesto pro jistotu už skoro nefotografuju. Skoro. Podaří se mi ale krásně vyfotit dvě malé a úžasné dívenky. Ta první, ta je ještě hodně malinká. Sedí na pláži celičká ušmudlaná od písku a ohlíží se dozadu za jen zvolna se uklidňujícím hloučkem ostatních větších dětí. Druhá dívenka, o něco starší, na nás dlouze upírá svoje velké černé oči. Vypadají smutně. Možná na nás hledí proto, že čeká, jestli z nás náhodou ještě nějaký obrázek nevypadne, jelikož se na ní mezi většími dětmi nejspíš nedostalo.

Z pláže pak brzy procházíme dovnitř do vesnice mezi domky. Obydlí zdejších vesničanů jsou povětšinou ze slámy a z hlíny, mají slaměné či rákosové střechy a okolo jsou obehnány slaměnými ploty. Projdeme kolem rozkvetlého ohňového stromu a ocitáme se na hlavní ulici, která se táhne celou vesnicí stejným směrem, jakým jsme právě kráčeli po pláži. Stojíme zrovna před hospodou a rozhodneme se jít dovnitř. Vcelku sympatický, usměvavý a nemluvný černoch nás jen sleduje, jak procházíme kolem něho a prohlížíme si jeho hospodu. Vnitřní prostory jeho hospody jsou veliké, je tu spousta všelijakých zákoutí a všude je tu takové podivné přítmí. Z množství lidí, které se dovnitř může vejít, tu teď nesedí ani noha. Ani jedna jediná. Jediný host, kterého jsme tu našli, je slepený z lepenky a leží pohozený na zídce v poloze dřímajícího opilce se svěšenýma rukama. Marice se strašně líbí a objímá ho, jako by to byl po dlouhé době pořádný chlap, kterého potkala.

Protože se nepotřebujeme schovávat v žádném z temných koutů a nechce se nám být uvnitř hospody, kde kromě papírového zhulence nikdo jiný není, usadíme se po prohlídce interiéru u stolků, které má tahle hospoda venku při ulici. Není to sice moc pohodlné, protože stolky jsou maličké a židličky vysoké, jaké bývají většinou u barových pultů, ale už jsme se jednou rozhodli zůstat tady. Pan majitel se teď projeví zcela nečekaně. Aniž si u něho něco objednáme a aniž se nás na cokoli zeptá, nemluva jeden, přinese nám s bezelstným úsměvem pět otevřených lahví piva. Všichni s tím více či méně souhlasíme, až na Maricu, která by asi ani takovéhle malé pivo nevypila. Objedná si tedy nealko a její pivo si vezmu já. Vypít dvě malá piva, zatímco dámy mají po jednom, to pro mne nebude představovat vůbec žádný problém. Majitel téhle hospody je opravdu velký nemluva, jako by snad ani neměl hlas. Nicméně se na nás skoro pořád usmívá. Jen když jsem ho požádal o dovolení, abych si ho směl vyfotit, zatvářil se mi do objektivu ukrutně vážně neřkuli přísně. Během popíjení neobjednaného piva okolo nás bloudí krom obyčejných vesničanů také různí výrobci a prodavači suvenýrů, ať už malovaných obrázků, různých drobných ozdůbek případně všelijakých ze dřeva vyřezaných artefaktů. Všichni od nás tentokrát odcházejí s nepořízenou. Možná proto, že jsme docela neradi rušeni při našem kratičkém hospodském posezení a ani majitel hospody se na ně neusmívá tak jako na nás.

Z hospody pak odcházíme hlavní ulicí. Rychle se už stmívá a zdá se, že čím větší je tma, tím je na ulici víc lidí. Když se chceme dostat zpátky do našeho kempu "U tlustých opic", musíme se v jednom místě dostat přes potok, možná spíš potůček. Vesničané ho tady vždycky normálně přebrodí a když vidí nás, jak se chceme přes vodu dostat suchou nohou, mají z toho velkou legraci a úžasné povyražení. Když tu poskakujeme z drnu na drn a s roztaženýma rukama udržujeme rovnováhu, ohromě je to rozveselí. No jo. Oni jsou bosky a jsou na to zvyklí. Já jsem však bos běhal naposledy snad jako kluk, a že bych zítra musel taky, kdybych si tu botky rozmáchal, o tom vůbec nechci ani uvažovat. Ani na chviličku.

K Pepovi do kempu už se vracíme skoro za úplné tmy. Ta tu padá opravdu velmi rychle. Pepa k večeři připravuje obrovskou porci těstovin s pikantně až ostře kořeněnou zeleninovou směsí. Přestože by ta porce nám všem pohodlně vystačila na dvakrát, sníme nakonec úplně všecičko. Pepa musí mít z takovýchhle strávníků radost! Večeříme samozřejmě uvnitř naší chaloupky, když se v kempu nesmí vařit, ale jak vidno, naší chuti to na intenzitě vůbec neubralo. Teprve po večeři si jdeme ještě na chvilku sednout ven. Vypijeme si na dobrou noc ještě jedno pivko a jdeme spát.

Vstáváme dnes o něco dřív. Vzhledem k tomu, jak chodíme brzy spát, to však nepředstavuje žádný problém. Dnes nás čeká lodní výlet i s koupáním a tak je třeba si obléci plavky a řádně se namazat opalovacím krémem. To mazání mi jako obvykle moc nejde. Strašně nerad mám zapatlané ruce a vlastně vůbec cokoli jiného. Jenže se nedá nic dělat. Tady v Africe, když sluníčko svítí, to opaluje, ba přímo pálí, opravdu pořádně. A spálená kůže, to taky není nic příjemného.

Lodníci, kteří nás budou dnes doprovázet a řídit loď, už nás čekají. Čekají na pláži přímo v našem kempu. Škuner, kterým nás budou po jezeře Malawi přepravovat, je jednoduchá dřevěná loďka s pár lavicemi opatřená jedním motorem. Na konstrukci z několika tenčích trámů máme nad hlavou nataženou silnější zelenou plachtu, která zřejmě slouží jako střecha. Ptáte-li se, jestli má za účel chránit nás před případným deštěm nebo před slunečními paprsky, pak musím popravdě odpovědět, že se mi moc nezdá ani jedno, ačkoliv to nejspíš bude tak trochu obojí. Na nic nečekáme a vyplouváme hned, jakmile se usadíme. Místa máme dost, klidně si můžeme natáhnout i nohy.

Plujeme nejprve podél pláže, kde jsme včera odpoledne šli a můžeme tak zdejší vesničany pozorovat i dnes ráno. Na pláži jich rozhodně teď ráno není o nic míň, než včera odpoledne. Spíš víc. A jestli jsem si včera do notýsku zapsal, že tu mají kolektivní velké prádlo, dnes ráno mají prádlo zřejmě ještě větší. Pláž na břehu jezera Malawi slouží vesničanům ke spoustě činností. Dětem kupříkladu jako hřiště a nebo koupaliště, jejich otcům jako pracovna, kde opravují a čistí loďky a rybářské sítě, zatímco mámy mají z pláže čistírnu a prádelnu a nejspíš, alespoň z části, i kuchyni. A všichni dohromady tu mají pochopitelně i koupelnu. Támhle zrovna jedna žena nese na hlavě kbelík plný prádla, jiná své prádlo nese v lavoru pod paží. Další ženy už perou a v hlubokém předklonu ohýbají svůj hřbet nad velikými plastovými nádobami. Není žádnou výjimkou, že si ženy přinesou na pláž také svoje hrnce, kastróly i pánvičky, které je nutné umýt, vyčistit, vycídit, zkrátka zbavit zbytků jídla a podobných nečistot, například od ohně. Některá děcka se snaží dospělým pomáhat. Mámám s prádlem nebo nádobím, tátům zase se sítěmi. Jiné děti se věnují různým hrám a další se třeba schovávají mámě za sukni. Za námi se občas jenom tak ohlédnou, když pomalu proplouváme okolo.

Na maličkou chvilku ještě zastavíme u břehu a jeden z našich lodníků přinese velkou igelitovou plachtu. Asi kdyby pršelo. Pak už vyplouváme napříč od pláže k malému ostrůvku, jehož jméno je Thumbi. No, malému... On to vlastně zas tak úplně malý ostrůvek není. Každopádně ale ostrovy tohohle jména Thumbi, jak jsem později doma zjistil, jsou na jezeře Malawi dva. A oba se shodou okolností nacházejí právě nedaleko mysu Maclear. Jeden se nachází směrem na východ, tenhle na západ. Takže když někdo bude hledat přesně tenhle náš ostrůvek, musí ho hledat jako Thumbi West, tedy západní Thumbi. Ještě bych taky měl asi dodat, že celý poloostrov mysu Maclear i okolní ostrovy jsou součástí národního parku Lake Malawi. Napadá mě, že jsem asi ani dosud nenapsal, že mys Maclear je největší poloostrov na jezeře Malawi. Poloostrov vybíhající v jižní části jezera Malawi do jeho vod severním směrem do vzdálenosti více než dvaceti kilometrů.

A u ostrova Thumbi teď zakotvíme u skalnatého výběžku. Sluníčko nesvítí, není zrovna ani žádné teplo a do vody se moc nikomu moc nechce. Ani mně. Ale cichlidy jsou cichlidy a podívat se na ně pod hladinu rozhodně chci. A tak si beru šnorchl a hurá do vody. Rybiček tu je spousta a šnorchlovat mezi nimi znamená proplouvat neskutečnou koncentrací různých druhů. A taky mnoha barev, z nichž nejvíce převládají modré. Voda je báječná, příjemná. Jen chybí trochu sluníčka, které by vodu prosvětlilo a barvy tlamovců oživilo. Plavu, šnorchluju, dívám se a když mi Líba, která nade mnou drží na břehu dohled, podá vodotěsný foťák, zkouším i něco vyfotit. Protože je však hodně zataženo a jen tak tak, že neprší, mnoho fotek se mi nepovede. Další se nedaří hlavně proto, že tlamovců je moc a když zkouším některé vyfotografovat, jiní se mi napletou přímo před objektiv. Potvory! Nepřejte si ani vědět, kolik rozmazaných tlam tlamovců či jejich ocasů jsem nakonec musel vymazat! Chvílemi jsou cichlidy všude kolem mě a připadám si, že jsem někde uprostřed jejich barevného hejna. Jako nějaká velká tlama v tlamovčí mateřské školce.

Šnorchlování s cichlidami je jen krátké. Za několik minut už zase vyplouváme na jezero. Popojedeme jen kousek stranou podél břehů ostrůvku Thumbi a cestou spatříme na pobřežních kamenech rybaříky nebo kormorány. O chvíli později ve stromoví ostrova uvidíme sedět dva orly. Podle jejich typického zabarvení je zřejmé, že jsou to orli jasnohlasí. Jsou černí až červenohnědí, avšak na celé hlavě a na prsou mají zářivě bílé peří. Jsou tak i mezi tmavými větvemi snadno k rozeznání. Několik jiných takových orlů tak vidíme i na dalších stromech ve větší vzdálenosti od nás. Pomalu připlouváme blíž. Už také můžeme vidět i jejich zobák, který mají výrazně žlutý s tmavým špičatým a asi i hodně ostrým koncem. Jméno jasnohlasý dostal tenhle druh orlů podle svého silného melodického hlasu, kterým se ozývají. Tihle orli se živí například drobným ptactvem, malými plazy nebo savci, nepohrdnou ani mršinou, ale na jejich jídelníčku dominují především ryby. Proto lze orly jasnohlasé často spatřit v blízkosti mnohých afrických jezer a vodních toků. Jsou totiž docela běžným druhem téměř v celé subsaharské Africe.

Naši dva doprovázející lodníci mají pro orly připraveny nějaké rybky, které jim postupně začnou házet do jezera. Je teď okolo desáté hodiny, což pro orly znamená ideální čas k lovu. Orli, kteří sedí nahoře na stromech jako na pozorovatelně a sledují hladinu jezera, zdali nezahlédnou nějakou kořist, tak mají protentokrát hodně snadný úlovek. Slétnou ze svých stromů, prolétnou těsně nad hladinou, hozenou rybku zachytí do svých silných pařátů a odlétnou s ní zpátky na strom. Tam pak mají dostatek času na to, aby vylovenou kořist v klidu spořádali. Stejným způsobem tihle orli loví i živé ryby, jenom nejsou při takovém útoku na živou kořist pokaždé úspěšní. Někdy dokáží chytit i téměř tak velký úlovek, jako sami váží. Často se orlům stává, pokud je jejich kořist příliš velká, že je váha jejich úlovku stáhne do vody. Na břeh jim pak nezbývá, než doplavat. Tím se sami vystavují riziku napadení jinými predátory.

Je naprosto úchvatné vidět v letu tyhle majestátní velké dravce, jejichž rozpětí křídel přesahuje dva metry. Prolétávají nedaleko naší loďky a těsně nad hladinou a chvíli se je pokouším fotografovat. Protože mám ale pocit, že se mi to vůbec nedaří, nechám focení a už se jenom dívám. Je to opravdu úžasná podívaná. Naši lodníci mají ryb, jak se zdá, dostatek. Na jednoho z orlů volají něco jako "Sheri". Myslím, že je to orel, kterého poznají, a Sheri bude nejspíš jeho jméno. Lodníci volají a lákají orla na malé rybky, které mu ukazují a pak je vhodí do vody nedaleko nás. Sheri, pokud to je opravdu jeho orlí jméno, si pro vhozenou návnadu až blízko k nám opravdu několikrát přilétne. Některé mu ale stačí uzmout jiní dravci, menší než jasnohlasí orli, kterých nám nad hlavami létá asi šest. Jsou to luňáci, kteří se snadno poznají podle jejich vykrojeného ocasu, jenž v letu vytváří zcela typickou siluetu. Ale my sledujeme stále především ty nádherné orly. Naše loďka se zatím dostala blíž ke břehu, blíž k orlům. A tak se zase chopím fotoaparátu, protože mám skvělou příležitost vyfotografovat orla jasnohlasého sedícího na stromě už relativně docela zblízka. Toho je třeba využít!

Když se na ty překrásné velké dravé ptáky dost vynadíváme, zamíříme od ostrova Thumbi zpátky k pevnině. Připlouváme k místu, které se jmenuje Otter Point, což znamená "Vydří bod". I tady vidíme zřetelně několik orlů jasnohlasých. Několik v dálce na stromech a jednoho na skále. I když je dost vysoko nad vodou, není to pro orly úplně nejběžnější místo, protože nemůže-li začít svůj let tím, že se spustí z větve dolů, odlétá se mu jen obtížně. Vydří bod, tenhle nejzápadnější výběžek poloostrova s mysem Maclear, je zajímavě utvářené uskupení skal při břehu, které vytváří i maličké skalní ostrůvky protkané širšími vodními průlivy i úzkými průrvami. Vydří bod je zřejmě přístupný i pro pěší. Můžeme spatřit konec přístupové stezky. Přes poslední kameny vede chatrná lávka i jakési schůdky. Kromě vyder, podle nichž je tohle krásné místo nazváno, lze tady prý spatřit i damany a nebo dokonce malé antilopy. Na tahle zvířata ovšem my nemáme štěstí. Asi jsme moc hluční. V průběhu času tu zahlédnu kromě některých ptáků jen jednoho jediného středně velkého ještěra, který, jakmile se pokusím vyfotit trochu víc zblízka, zmizí mezi kameny stejně rychle, jako se mezi nimi objevil.

Vydří bod je příjemné a nádherné místo. Naše loďka zastavuje a zakotví u jedné ze skal. Na tomhle souboru skalisek a vodních škvír mezi nimi máme tentokrát přestávku na delší dobu. Můžeme si tu dát pohodový odpočinek, koupání a tak. Na koupání já tenhle čas využívám především a to nejen proto, že dneska je náš poslední den, který u jezera Malawi trávíme (zítra ráno už budeme od jezera definitivně odjíždět), ale hlavně proto, jak je tu krásně a jaké ke koupání tvoří skály Vydřího bodu báječné prostředí. Přestože je cichlid pod vodou i pouhým okem vidět dost, není jich myslím tolik, jako při předchozí zastávce. A tak si jenom zaplavu. Foťák ani šnorchl si protentokrát do vody neberu.

Zaplavu si zato báječně a skvěle. Kromě toho, že nesvítí sluníčko, je to další z důvodů, proč nechávám šnorchl na břehu. Párkrát si to namířím dokola kolem některých skal. Na jedné z nich na opačné straně vyplaším kormorána, který si tady, schovaný před našimi zraky, suší svá křídla. Je to úplně stejné skalisko, na kterém jsme už viděli párek kladivoušů, když jsme prve k Vydřímu bodu přijížděli. Na chvilku nám začne hrozit voda shůry. Spadne ale jen pár kapek, deštěm se to rozhodně nazvat nedá. A tak si v klidu užíváme tohle překrásné prostředí i báječnou a čistou vodu při plavání a koupání. Že je voda tak čistá, je vzhledem k nedaleké vesnici a její prádelně, koupelně a umývárně docela s podivem. Taky samozřejmě trochu fotím, když vylezu z vody. A když jdu zase do vody, krouží mi nad hlavou a okolními balvany hned několik orlů. Doufám jen, že nebudou lovit mne. Byl bych pro ně přece jen příliš velké sousto. Nebo snad nebyl?

Pepa s lodníky, když si zrovna jen tak poleháváme, najednou s loďkou odplouvají. Mávají nám, jako by nás opouštěli. Ale nás nenachytají. Určitě nás tu nenechají. Něco takového se nám s Pepou přece nemůže stát! Samozřejmě. Loď nikam neodplula, ale jen se přemístila na opačnou stranu skalisek Vydřího bodu, kde znovu u jedné ze skal zastavila. Nám stačí jednoduše přehopkat dvě tři skaliska či kameny a jsme zase u lodi. A já si to můžu proplavat i vodou. Kudy plula loďka, můžu já proplavat taky. Je to docela prima. Ale jednu chvíli, když jsem schován za kameny tak, že nevidím vůbec nikoho a dokonce ani loď, mi připadá trochu zvláštní a strašidelné být sám mezi skalisky ve vodě. Tím spíš, že obloha se čím dál víc temní a není pochyb o tom, že se blíží déšť. Nebo rovnou bouřka.

Když zanedlouho obloha dosáhne temnoty již hrozivé, a vzápětí se zvedne vítr, nezbývá, než abychom my zvedli svoje zadnice. Krátce po poledni pak vyplouváme na zpáteční plavbu, do rybářské vesnice Chembe, k našim "Tlustým opicím". Pršet pak začne téměř hned, jakmile jsme vypluli. Začíná nám prapodivně černé odpoledne. Naši černí lodníci nad námi pod hrozivě černou oblohou rozprostřou velkou igelitovou plachtu. Už víme, proč ji sebou brali! Naše nálada taky dostává černou barvu! Leje jako z konve. Voda se v lodi brzy dostává skoro všude. Plachta je sice dobrá věc, ale pomůže jen zčásti. Na nějaké focení vůbec není možné ani pomyslet. Leda s vodotěsným foťákem. Ty ostatní schováváme pod ochranou igelitu.

A právě jenom ten vodotěsný foťák bere Líba sebou, když zastavujeme na samém okraji vesnice Chembe. Monika i já necháváme své fotoaparáty na lodi v suchu. A Monika s Maricou neberou sebou ani samy sebe a zůstávají na lodi pod igelitem. No, v suchu tedy taky moc nejsou, ale alespoň na ně přímo neleje. My ostatní se teď jdeme podívat na maličký hřbitov. K naší nemalé radosti déšť zrovna polevil, i když pršet nepřestalo. Na hřbitůvku u nevysoké žulové skály je pochovaný nějaký admirál a jakýsi misionář společně s dalšími asi pěti lidmi, kteří zemřeli na malárii někde v Livingstonii, jak tu píšou. A Pepa říká, že je to oblast kdesi až na severu jezera Malawi, kde jsme ani nebyli. Zkoušel jsem k misionářskému hřbitovu v Chembe někde něco dohledat, ale moc informací jsem k němu nikde nenašel. Snad jen tu, že právě díky horečnatým nemocem a zejména malárii zde založenou misii misionáři postupně přesouvali více na sever a více do hor. A jejich hřbitov zřejmě zůstal tady, na původním místě.

Odpočívající misionáři tu mají hroby dosti různé. Některý je celý žulový, jiné jsou jen jednoduchým dřevěným křížem označené kopečky navršené hlíny. Protože pořád prší, strávíme tu kvůli tomu jen nedlouhou chvilku a brzy se vracíme. Během zpáteční cesty od misionářského hřbitova, to už ovšem opět za vydatného tropického lijáku, ještě stihnu vyfotit paviána na plechové střeše zdejší střední školy. Paviánovi déšť evidentně nijak nevadí. Mně už hodně Lijavec je navíc teď už zase čím dál hustší. Naštěstí můj foťák, který je docela nový a s nímž jsem poprvé někde na dovolené, sebou nemám. Hlídá mi ho pod igelitem na lodi Monika.

Znovu nasedáme na loď. Leje pořád jako z děravého cedníku a silný igelit nad našimi hlavami se začíná podezřele nadouvat zachycenou vodou. Nakonec se vydatné sprše shůry neubráníme. Nikdo z nás jí neujde. Jsme však rádi za to, že se nám podařilo uchránit od přívalu vody alespoň naše fotoaparáty a batohy soustředěné uprostřed loďky. Jinak je to ovšem docela veselá jízda, když čím dál častěji někdo dostane studenou zálivku. Zálivku z vodních kapes oné prapodivné igelitové ochrany. Každou chvíli přitom někdo z nás propuká v poněkud křečovitý vodní smích.

Když pak v našem resortu přirazíme ke břehu, na chvilku přestává pršet. Už je nám to skoro jedno. Jsme stejně promočení až na kůži, ne-li rovnou až na sádlo, které mám pod ní. Jediné pozitivní na tom je, že dostaneme za sucha pod střechu naše batohy a fotonádobíčko. Zima mnou začíná lomcovat a tak nezbývá, než se ohřát teplou sprchou a pro jistotu ještě horkou zrnkovou kávou. A jak tak s Pepou kecáme u kafe, potkáváme jakousi Češku. Jde okolo naší chajdy a zaslechne češtinu. Nedá jí to a zastaví se na kousek řečí, protože žije tady v Malawi, ve městě Blantyre, a Čechů, jak říká, tu mnoho nepotká.

Jako důležitou světlou událost dnešního černého odpoledne musím ještě zaznamenat skutečnost, že konečně dostaneme zprávu od naší druhé dcery Pavlíny. Musela ji poslat z internetu přes stránky našeho operátora, protože zpráva od žádného jiného operátora nás tady v Malawi nedostihne. Prostě od nikoho, kdo nemá stejného operátora jako my, se nám žádná odpověď nevrátí, ať děláme, co děláme. Bůh ví, proč tomu tak je.

Zatímco já využívám zbytek mokrého odpoledne k pohledům na jezero Malawi od baru a piva, dámy si v hospodě zopakují včerejší mlsání sestávající se z banánu či ananasu pečeného v těstíčku. Kromě toho, samozřejmě především pro zahřátí promočených údů, ochutnávám v hospodě malawijský rum. Jo! Ten píše! Asi ho někde lahev koupíme a dovezeme domů.

Alča zase nedá jinak, než že musí ochutnat "porridge", což tu nabízejí na jídelníčku. Takovéhle věci tu jedí místní Afričané a Alča zatoužila stravu zdejších domorodců ochutnat. My s Líbou už víme z minulé Afriky, že tahle domorodá hustá a bílá kaše je docela bezpohlavní. Podivná těžce akceptovatelná hmota bez chuti a zápachu. Ať už jde o kukuřičnou kaši, které se na jihu Afriky říkalo pap, nebo ať je to "porridge", který se vaří, alespoň pokud vím, z ovesných vloček. A tady nabízejí ještě rýžový. Fíha! Alča volí právě onu rýžovou variantu a nakonec tedy dostane v podstatě rýžovou kaši. Jenom ta rýže není vařená v mléce, jak bývá zvykem v našich končinách. Ale i tahle rýžová kaše se jí na sladko. S medem. Alča k tomu dostane ještě cukr. Snad kdyby jí náhodou připadal africký med málo sladký. Řekl bych, že tohle s tím typickým africkým jídlem z ovesných vloček nazvaným "porridge" asi moc společného nemá. Nejspíš je to místní úprava určená pro zmlsané Evropany. Aby se vlk Evropan nažral a koza z ovesné kaše zůstala celá.

K večeři máme tentokrát hutnou zeleninovou polévku na bramboračkovém základě. Několik takových a dalších polévkových sáčků jsme na Pepovo doporučení zakoupili ještě doma v obchoďáku, a teď z nich postupně ubývá. S plnými bříšky pak sedíme venku před chaloupkou, odpočíváme, povídáme si a nasloucháme všemožným zvukům africké přírody i okolní vesnice. Střídáme se v chození pro pivo. Chodíme do hospody "U tlustých opic" pro každé zvlášť, abychom ho měli vždycky studené. S přicházející tmou spatříme na obloze zablýsknout se první hvězdy. Přemístíme se na pláž, abychom na ně viděli líp, než mezi stromy. Jenomže mnoho toho nevidíme ani z pláže. Podstatná část oblohy je temná, zamračená a bez hvězd. A čekat do noci, jestli se nevyjasní, nikdo z nás nechce.

Ráno je stejné jako včera. Stejně jako včera, i dnes při ranní kávě poslouchám neskutečný koncert snovačů, jejichž hnízdy obsypaný strom máme hned nad naší chaloupkou. Vydatný křik těchhle snovačů se mísí se zvuky a pískáním dalších ptačích tvorů vyzpěvujících své ptačí serenády na okolních stromech a prolíná se i se vzdáleným kuňkáním nějakých afrických žab. Jeden z ptáčků zpěváčků mě přiletěl přivítat do nového dne pěkně zblízka. Sedí na trámku pod střechou přímo nad mou hlavou a šveholí a štěbetá, jako kdyby na tom závisel jeho život. A možná jeho život opravdu visí na vlásku, protože mít po ruce nějakou botu, určitě ji po něm hodím. Ptačí zpěv mi normálně nevadí. Naopak. Ale co je moc, to je moc. Takhle to přehánět a takhle ječet by mi tu rozhodně nemusel.

Dnes ráno jsme vstali dřív. Hned po snídani jdeme zaplatit předevčírem objednané ze dřeva vyřezávané přívěsky na klíče. Původně sice slibovali, že budou už včera večer. Jenže v Africe platí, že když něco stačí i zítra, bude to zítra. V tomhle případě to ale málem ani zítra, tedy dnes, není. Černí afričtí umělci řezbáři sedí před svým krámkem a všechno to ještě dodělávají. Hotové to stále nemají a nic bych za to nedal, že se svou prací pro nás začali až dnes za kuropění. Usmívají se na nás, jako by na to měli ještě celý týden času, a posílají nás do krámku, jestli si ještě nevybereme něco hotového navíc.

Přívěsky pro nás už vyřezané mají, ale je třeba je ještě vyleštit a nalakovat. Leštění se odbývá nějakým vcelku obyčejným měkčím hadrem, na tom není nic zvláštního, ale lakování probíhá tímtéž hadrem a jako lak či mořidlo používají černý krém na boty. Ajta, ajta! Ale kupodivu, když se potom výrobek důkladně vyleští, dřevo napuštěné krémem na boty nijak nešpiní a barvu nepouští. Věřte, nevěřte, je to tak. Ani nevím, jestli jsme pak doma všem, kterým jsme tenhle suvenýr přivezli, řekli, jakým způsobem se jejich přívěsek v Africe lakuje.

Každopádně ještě čekáme na přívěsky až téměř na samu mez únosnosti, než už opravdu musíme odjet. Naštěstí umělci opravdu všechna jména vyřezali tak, jak měli a tak alespoň odpadlo dohadování nad tím, že je něco špatně. Sebereme si z jejich hader čerstvě dohotovené dřevěné kousky, zaplatíme dohodnuté dolary a můžeme odjet. Navíc nedostali vůbec nic. Alespoň ne ode mne. Za to zpoždění si žádný "bakšiš" nezaslouží.

Odjíždíme od jezera Malawi a už se k němu nevrátíme. Naposledy se podíváme na jeho modravé vody a Pepa s naším autem zamíří na jih, k národnímu parku Liwonde. Cestou několikrát zastavíme, často jen abychom si něco vyfotili. Proto jsou většinou naše zastávky jen kratičké. Okolo mokřin se zdržuje nádherně oražovočervený snovač s černou maskou i bříškem. Na zelené louce kolem potůčku jich vidíme několik, ale jen asi dva se odváží natolik blízko k nám, abychom je mohli vyfotografovat. Takhle nádherně zbarvený snovač je sameček, samička má svoje zbarvení docela nenápadné a vůbec ne červené ani černé. Podobně zbarvených snovačů existuje vícero druhů, někteří dokonce při porovnávání vypadají skoro stejně, ale vzhledem k místu, podobě masky a dalším indiciím jsem tohohle nádherného ptáčka identifikoval jako snovače kaferského.

Pak do naší blízkosti přilétnou tři vdovky černobílé. Tři samečci. Přiletí pro ně typickým vlnkovatým letem, letem nahoru a dolů, jako kdyby mohli a zase nemohli, jako by byli poranění. Ale nejsou. Oni tak zkrátka létají. Nedíváme se na ně dlouho, protože za chviličku nám je vyplaší jiné protijedoucí auto. I u vdovek je rozdíl mezi samečkem a samičkou obrovský. Samečci vdovky, které tu vidíme, mají opravdu výrazně černobílé zbarvení, červené zobáčky a dlouhá černá ocasní pera. Samičky, kdybychom je také viděli, by vypadaly mnohem spíš jako nějací vrabci. Jediné, co by měly se samečky společné, by byl jejich krátký červený zobáček. Možná taky, že samičky vdovky nevidíme proto, že jejich zbarvení je mnohem nenápadnější a na louce a mezi keři zkrátka nejsou vidět. Stejně tak tomu může být se snovačí samičkou. Tu jsem nakonec jednu vyfotografoval, společně s vdovkou, ale všiml jsem si toho až doma. Až doma při prohlížení fotografií jsem zjistil, že na jedné fotografii vdovky je zároveň ještě snovačí samička.

Další kratičká zastávka se koná u jakési veliké krtiny. Jenže aby tuhle krtinu vytvořil krtek, musel by mít velikost jezevce. Nebo alespoň zajíce. Takže žádná krtina, ale termitiště. Pochopitelně. Ale kvůli němu tu nezastavujeme. Zastavujeme tady kvůli drůbeži, která na vrcholku onoho termitiště stojí. Jakási slepice se nahoře vyjímá jako na nějakém výstavním pódiu. Narozdíl od jiných podobných ptáků, které jsme už několikrát krátce viděli, tenhleten nikam neutíká. Naopak. Stojí klidně uprostřed hliněného termitího kopečku a rozhlíží se okolo. Samozřejmě, že tahle drůbež není žádná domácí slepice, ale frankolín. Frankolín rudohrdlý, který stejně jako všechy druhy frankolínů patří do příbuzenstva bažantů. Vidíme ho naprosto krásně a zřetelně, ani nemusíme vystupovat z auta. Stačí jen zastavit na silnici vedle něho.

Od rána, od chvíle, kdy jsme vstali, dnes svítí sluníčko. I recepční "U tlustých opic" nám při odjezdu hlásil, že dnes bude hezky celý den. Tak uvidíme. Snad nám to vydrží. Jedeme teď krajinou baobabů. Málokterý s nich sice je starý a statný, ale ve společnosti malých chudých vesnických domků je na ně moc hezký pohled. Krajina okolo nás je teď spíš rovná a plochá. Zatímco po naší pravé straně vidím jen několik nevysokých skalnatých a zčásti zelení zarostlých vrcholků, po levé straně zahlédnu ještě naposledy hladinu jezera Malawi. Je-li to vůbec ještě jezero Malawi. Kdo ví?

Někde, nejspíš už na okraji Liwonde, pak zastavujeme u tržnice. Zatímco tržnice je na jedné straně silnice, naproti přes silnici jsou stánky se suvenýry, čili jak už teď všichni společně s Maricou říkáme "artesánie". Samozřejmě tam zase jdeme zase něco nakupovat. Monča tu považuje za svůj smlouvatelský úspěch, že ukecala pár dolarů na menší dřevěné žirafě. Zdejší prodejci jsou neobvykle dotěrní a tlačí se za námi i kolem auta. Pepa na protější straně silnice na tržnici ale nesežene, co by bylo třeba. Spíš než že by tam prodávali zeleninu a banány, dá se tam sehnat nějaká opečenina bůhvíčeho. Což není nic pro nás. A tak odtud, za nelibosti prodavačů seběhlých do půlkruhu kolem auta a na poslední chvíli snižujících cenu svého zboží, brzy odjíždíme. Prodavači se nám i na poslední chvíli snaží ještě něco něco prodat, strkají nám své zboží do dveří a okny až na sedadla. Tak tak se nám podaří nakonec odjet. A to už jsou ceny míň než poloviční, než když jsme přijeli. Monika si tedy zase až tak velký smlouvatelský úspěch zaznamenat nemůže. Ale vzhledem k cenám, za jaké se tu dají dřevěné věci nakupovat, je to skoro jedno.

O kousek dál narazíme na policistu obsluhujícího závoru. Než nám ji otevře, ptá se jestli nemáme fantu. Má chudák asi žízeň, když tu stojí možná už kdovíjak dlouho na sluníčku. Jenže na rozdíl od policisty fantu nikdo z nás nepije. A tudíž pochopitelně fantu ani nikdo nemáme. Policista má smůlu. Bude muset škemrat o fantu u jiného auta a nás musí pustit i bez ní. Ale poradí nám, respektive Pepovi, kde by se tady dala sehnat zelenina a banány.

V policistou popsaném místě Pepa zastaví, vyskočí z auta a odběhne kamsi mezi domky a stánky. My všichni ostatní zůstáváme uvnitř a hbitě zavíráme všechna okénka. Ze stánku, u kterého stojíme nejblíž, se totiž zvedají prodavači ryb a spěchají nám nabídnout své, mírně řečeno nevábně vonící, zboží. Zkrátka ryby smrdící nejen rybinou. Nedělá mi ten puch zrovna moc dobře. Vysvobodí nás až Pepa, když se vrací. Sehnal nakonec všechno, co bylo potřeba a co chtěl, ale musel proběhnout skrz celou tržnici křížem krážem až na samotný její opačný konec.

Pak už přejíždíme přes řeku Shire, jediný vodní tok, který vytéká z jezera Malawi. Most, po kterém jedeme je relativně nový a pevný. Vyhlížím z mostu dolů na řeku, neuvidím-li nějakého hrocha. Marně. Moji milí hroši v řece nejsou. Snad budou někde jinde. Za mostem odbočíme ze silnice několikrát sem a tam po svisle i vodorovně příšerně křivolakých cestách, kde si postupně setřásáme všechny vnitřnosti do malých uzlíků. Naštěstí už zanedlouho, zhruba kolem poledne, přijíždíme do kempu postaveném ve stínu několika vzrostlých baobabů, který se taky podle nich jmenuje: Bushman's Baobabs. Kemp se nachází na okraji území, které je vyhlášené jako národní park. Národní park Liwonde. Tady se poprvé ubytováváme ve stanech. Ve třech stanech po dvou.

Stany jsou tak velké a rozměrné, že se uvnitř můžu pohybovat, aniž se musím sehnout. Jsou tu dvě pevné a silné dřevěné postele s odkládací plochou, na podlaze mezi nimi je dokonce nějaký hrubý postarší koberec. Celý stan je umístěný pod širokým oválným přístřeškem s nějakou snad rákosovou střechou. V přední části přístřešku, před stanem, se nachází nízký stolek a dvě křesílka, která vzápětí přemístíme všechna před náš stan, abychom se mohli sesednout pohromadě. Celý stan je průchozí a projdeme-li dozadu, začínám být docela udivený. Vzadu za stanem je uzavřený půlkruhový prostor kopírující střechu. Je obehnaný rákosovou stěnou a postavili tu umyvadlo s tekoucí vodou, sprchu i splachovací záchod. Úžasné. Naprosto překvapivý luxus na to, že jsme ubytováni ve stanech. Jenom musíme stěny stanu vždycky pečlivě zavírat. Je to nezbytné opatření proti moskytům, jinému bodavému hmyzu a další havěti, která žije v blízkosti řeky Shire a v širokých mokřinách okolo.

A jestli jsem napsal, že tohle je naše první ubytování ve stanech, musím zároveň taky dodat, že i poslední. Pravdou je, že to v tuhle chvíli ještě nevíme. Pepa se už teď cestou nezmiňoval, jaké kde bude ubytování. A my počítali s tím, že spát ve stanech budeme často, jak původně Pepa vyhrožoval. Nakonec to tedy bylo dost jinak. Mnohem lepší, než jsme vůbec čekali, a taky lepší, než jsme se vůbec odvažovali doufat. Pepa možná některé ubytování řešil až cestou, možná před námi způsob ubytování trochu tutlal, aby nás překvapil. Nevím. Každopádně to překvapení pro nás bylo velice příjemné a znamenalo to výrazné vylepšení oproti našemu očekávání, když jsme ve stanech spali právě jen na tomhle jednom jediném místě. A to ve stanech vskutku luxusních, pod střechou a naprosto neočekávaně doplněných vlastním toaletním koutkem u každého stanu! Tohle se tedy Pepovi opravdu povedlo. Paráda!

Hned po ubytování Pepa začíná pro všechny chystat nějakou malou přesnídávku. Máme teď čas. Lodní výlet je domluvený až na půl třetí. Pomůžu Pepovi něco nakrájet a jdu se rozhlédnout po kempu. Pár metrů před přístřeškem, pod kterým spím já a Pepa, je veliké ohniště s několika sezeními ze dřeva a jutoviny. O kus dál jsou pod baobaby další a větší střechy, pod nimi pak jídelna a vedle zase hospoda s barem. Ovšem bez barmana. Už ale víme, jak to tu chodí. Hosté si sami vytáhnou z lednice, co chtějí, zapíší to do knihy a účet pak zaplatí při odjezdu. Tak co? Dám si pivo. A jakmile pak sním Pepovu svačinku, jdu vyzkoušet svou dřevenou postel. Trochu si před lodním výletem odpočinout nezaškodí.

Když se přiblíží půl třetí, začneme se scházet k lodnímu výletu. Odjet bychom měli přímo odtud z kempu a tak jdeme jen pár kroků kempem k jakési strouze. Parta asi osmi černochů nám ukazuje, že máme usednout po čtyřech do dvou nevelkých kanoí ještě s nějakými dvěma jinými turisty. Cože? Tohle? Pro čtyři? A kdo bude řídit? Někdo další? Vždyť to nemá ani motor! To si budeme ještě sami pádlovat, nebo co? Je to celé nějaké divné. Ty kanoe jsou přece mrňavé a sotva pro dva, má-li tu kánoi ještě některý z těch černých řídit. Moc nad tím ale nedumám. Asi vědí, co dělají, asi to tady je takhle normální. Ukázali mi do loďky, tak si do ní sednu jako první. Ostatní ale váhají. Místa je tu málo, a i kdybychom se sem dokázali čtyři poskládat, netuším, kdo by pádloval a kam by se on vešel. Začínám se taky bát o svůj foťák. Tohle se může snadno převrhnout, můžeme se namočit a foťák v téhle kocábce rozhodně v bezpečí nevidím. Začínám přemýšlet, že si ho sebou ani nevezmu.

Všechno to vyřeší Pepa. Razantně a krátce. Vytáhne mě z kánoe zpátky na břeh. "S tímhle v pěti lidech? No to snad ne?", jet tady na téhle malé kánoi v pěti lidech považuje Pepa za holý hazard s našimi životy. "S touhle vratkou a přetíženou loďkou mezi hrochy? Hrůza!", odmítá Pepa jednoznačně takovouhle výpravu. "To teda v žádném případě!", dodá ještě na zdůrazněnou a je notně naštvaný, že se nás ti černí vůbec snaží na něco takového přesvědčit. Mrzí ho teď, že jsme se na ty loďky nešli podívat dřív. To bychom už touhle dobou alespoň hodinou jezdili safari po národním parku Liwonde.

Pepa se ještě ptá na motorovou loď. Jo. Mají motorovou loď. Ale nemají do ní naftu! Aha! Tudy cesta nevede. Je jen cesta zpátky do kempu. A zatímco se vracíme, ti dva další cizí turisté souhlasí s tím, že na těch malých kanoích na lodní výlet pojedou. No, je to jejich věc, jejich volba. S námi ovšem lehké pořízení ti černí nemají. Náš Pepča se oblbnout nedá! Ale nevzdávají to. Honem kamsi volají a prý motorová loď bude. Jenže cena je příliš vysoká. Pepa odmítá zaplatit za motorovou loď určenou cifru, která je mnohem vyšší, než bývá obvyklé. Už už se chystáme odjet na safari, ale nakonec Pepa dohodne za motorovou loď přijatelnou cenu. Dokonce přesně tu, jakou máme v programu cesty pro tuhle akci orientačně uvedenou. Plavba je v programu sice jen jako volitelná možnost, ale všichni jsme s ní až dosud počítali jako s hotovou věcí. A tak pochopitelně jedeme. Je to přece jen něco docela jiného, než auto. Autem pojedeme do parku Liwonde zítra.

Pepovi pak ti černí vysvětlují, jak se k objednané motorové lodi dostaneme. Nasedáme do auta a vracíme se přes město a přes řeku Shire ve směru, odkud jsme sem přijeli. Trochu to hledáme. Nakonec se Pepa na loď zeptá nějakého pěšáka a ukazuje se, že je to právě kapitán naší lodi. Vida! To je mi ale náhodička! A kapitán zrovna kráčí na loď, aby s námi vyjížďku po řece absolvoval. K lodi to tedy máme už jen malý kousek. Už se pak ničím nezdržujeme a asi deset minut před půl čtvrtou vyplouváme na širokou řeku Shire. Na řeku vytékající z jezera Malawi.

A na čem plujeme? Cože to máme na loď? No, něco úplně odlišného, než co nám nabízeli v kempu. Teď se plavíme na velké výletní lodi. Má podpalubí, první palubu s kajutami a barem a volnou otevřenou horní palubu. Tu jedinou v podstatě využíváme a za krásného slunného odpoledne trávíme celou dobu plavby právě tady. Nejprve nás na palubě uvítá domorodý průvodce v oranžové záchranné vestě a představuje se nám jako Silence (snad je to napsáno správně). Pro nás šest a jednoho domorodého černého průvodce, je tahle loď nadbytečně velká. Hodně velká. Na horní palubu by se tady klidně vešlo i třicet lidí. Možná ještě víc. Nezúčastněnému pozorovateli by to mohlo připadat, jako že si několik bílých zbohatlíků pronajalo celý parník a jedou na výlet. Skoro mi přijde zvláštní, že se Pepovi tenhle výlet podařilo ukecat na obvyklou cenu, když je loď tak veliká a nás platících turistů veze pouhých šest. Ale je to dobře. Máme tu alespoň pohodlí. A pohodičku. Tahle loď je taky každopádně bezpečná. Paráda! Na tuhle kocábku si určitě žádný hroch netroufne. A taky se nemusím bát, že by se loď zvrhla a já bych si namočil či utopil svoje fotografické nádobíčko. To leda že bych ho svou vlastní neopatrností či nešikovností upustil někde u zábradlí do řeky.

Plujeme nejprve proti proudu řeky Shire, do nitra národního parku Liwonde. Plavba tam a posléze zase zpátky trvá přes tři hodiny a na palubě tak strávíme nádherné a skvělé odpoledne. Hrochů a hroších rodinek, větších či menších, vidíme dost a dost. Vesměs ve vodě, kde se většinou, jakmile se naše veliká loď příliš přiblíží, schovají pod hladinu. Na břehu, venku z vody, zahlédnu nějakého hrocha snad jen jednou jedinkrát, a to ještě velké dálce. Takže rozpoznat, že to zvíře v dálce je právě hroch, se dá v tomhle případě jenom podle jeho typické hroší siluety.

O něco blíž na břehu spatříme jednoho slona. Slon nás ale nejspíš nemá rád. Jako naschvál se k naší lodi neustále otáčí svojí sloní zadnicí a mrskajícím se ocáskem. Kromě toho potkáme asi tři tlupy paviánů a několik afrických prasátek. Z ptáků jsou tady hejna zejozobů, velkých téměř dokonale černých ptáků, můžeme vidět také volavky i různé další vodní ptáky. I orli jasnohlasí tu žijí, protože tady mají dostatek příležitostí chytit si v řece nějakou tu rybu.

Slonů jsme na řece viděli i víc, ale jsou strašlivě daleko a bez silného dalekohledu, jaký má Alča, jsou z nich jen nepatrné tečky kdesi daleko za řekou. A tak zbývají hroši. Těch je řeka opravdu plná. Hrochů je na řece k vidění daleko nejvíc, i když se často schovávají pod hladinou. Asi dvakrát máme štěstí i na to, že můžeme pozorovat, jak se hroši postrkují a perou. Možná by se dalo říct, podobně jako se kočky kočkují, že hroši se hrochují.

Plavba se odehrává většinou uprostřed řeky Shire, protože s takhle velkou lodí bychom někde blízko břehů mohli uváznout. Ale snaží se s námi vždycky přijet co nejblíž k místům, kde se něco děje, nebo kde jsou na břehu nějaká zvířata. Silence si povídá spíš jen s Pepou. Je vcelku příjemný a usměvavý, ale my ho moc nepotřebujeme. Nám postačí to, co nám řekne Pepa. Silence ale občas zařídí, že přejedeme blíž ke břehu nebo někam, kde můžeme pozorovat něco zajímavého.

Kromě zvířat se po řece i kolem ní pohybují také domorodci. Potkáváme několikrát malé dřevěné čluny nebo úzké dřevěné loďky z vydlabaných kmenů, jaké jsme už viděli dřív na jezeře Malawi. Všechny ty čluny a loďky nám musí většinou rychle uhnout z cesty, protože s velikostí naší lodě se vůbec nemohou měřit. Tahle naše loď je zdaleka největší plavidlo, které se teď po řece Shire plaví. V těch ostatních loďkách a člunech jsou s největší pravděpodobností samí rybáři, kteří si na řece shánějí obživu pro své rodiny, pro své blízké. Jen se trochu divíme, že se na těch svých loďkách mezi tolika hrochy nebojí. Ale oni tu žijí od narození a jsou na hrochy a svůj život na řece zřejmě zvyklí. Nejspíš moc dobře vědí, co si mohou a co nemohou dovolit.

Můžeme se taky po celou cestu obdivovat nádherné přírodě okolo řeky Shire. Ať už se jedná o blízkou krajinu s baobaby, modravé hory za nimi nebo vzdálenější špičaté vrcholky. Jednu chvíli jen tak sedíme společně na palubě. Nikdo nemluví ani neukazuje do vody na dalšího hrocha. Všichni jsme tišší a díváme se před sebe téměř bez pohnutí. Krása! Nádhera! Řeka Shire v národním parku Liwonde a její bezprostřední okolí je při takovéhle plavbě nezapomenutelná a uhrančivá. Její neopakovatelná atmosféra na nás působí zvlášť teď, při pozdním odpoledním slunci pomalu se schylujícím k západu. Sluníčko na nás, řeku i okolní krajinu svítí prakticky po celou dobu plavby. A to přesto, že během naší siesty v kempu vydatně sprchlo, až jsme se jednu chvíli obávali, zda zase nebude pršet celé odpoledne. I přesto, že nad obzorem se těžká dešťová mračna honí sem a tam a je zcela zřetelné, že na krajinu tam pod nimi dešťové kapky buší s ne zrovna malou intenzitou.

A teď už sledujeme opravdu nádherný západ slunce, překrásné světlo a oblaka zbarvená úžasnými odstíny barev od temných přes růžovou až po zářivě bílou. Je skoro až nepochopitelné, kde se takové barvy v africké přírodě berou a jak rychle se dokážou rozvíjet a měnit. I na naší předchozí cestě jsme párkrát viděli nádherné africké západy slunce a stejně jako tehdy, i tenhle dnešní patří k těm, na jaké se nezapomíná. A přitom každý západ slunce, který jsem kdy zatím v Africe viděli, je pokaždé úplně jiný a pokaždé přenádherný. Opravdu.

Konec plavby a návrat na pevninu je vypočítán naprosto přesně. Západ slunce právě skončil, poslední sluneční paprsky se ztrácejí za obzorem a my zrovna přirážíme ke břehu. Stmívání je teď už hodně rychlé a tak když si chci ještě fotograficky zaznamenat loď, na které jsme se po řece Shire plavili, už se mi to díky přicházejícímu soumraku málem ani nepodaří. Jednu fotografii ale přece jen mám. A díky ní vím a můžu napsat, že tahle naše loď nesla jméno "M.V. Mangunda". A díky tomu jménu lze na různých internetových místech najít dostatek dalších informací a fotografií. Mimo jiné i to, že ač je opravdu docela velká, udávají maximální počet pasažérů osm. Ale to se zřejmě týká delších plaveb s ubytováním, protože osm je právě kapacita lůžek v dolních kajutách.

Když se za dalších asi dvacet minut vrátíme zpátky do kempu po baobaby, je už tma úplná a černá, jakou jistě každý v černé Africe očekává. Zkrátka tma tmoucí. Elektřina ve stanech není a svítit si tu musíme čelovkami a baterkami, případně nějakou svíčkou. A máme k dispozici ještě petrolejku. Pepa k dnešní večeři připravuje kuře. Vaří ho. Původní záměr ho grilovat se totiž teď potmě moc dobře uskutečnit nedá. My ostatní zatím při svitu čelovek horečně v zavazadlech hledáme repelent, protože útoky zdejších moskytů na naši kůži jsou velice nekompromisní. Večeříme pak už řádně repelentně smradlaví. Sedíme přitom před stanem při svíčkách a petrolejkách, ve kterých se připéká a připaluje všelijaká poletující havěť přilákaná jejich mihotavým světýlkem. Pepův veliký hrnec a plynová bomba opět odvedly skvělou práci. A Pepa samozřejmě taky. Jsme moc spokojení nejen s výtečnou večeří, ale i s tím, jak naše odpolední plavba nakonec dopadla. Lodní výlet na té velké lodi byl opravdu skvělý, ačkoli to zpočátku tak vůbec nevypadalo a málem se dokonce ani žádná vodní vyjížďka nekonala.

Po večeři Pepa s Alčou hbitě zdecimují velikou tarantuli, která se producírovala po stanové plachtě a vyděsila Monču tak, že i potmě je na ní vidět, jak mrtvolně zbledla. Šok je opravdový a nehraný. Pavouky Monika rozhodně nemusí a tady se potká s obrovskou tarantulí zrovna u stanu. Její strach je ještě o to větší, když ví, že Pepa někde u hospody narazil na černého škorpióna. Pepa s Alčou ovšem onu tarantuli k mé lítosti sprovodili ze světa tak rychle, že já jsem ji ani nestačil na vlastní oči spatřit a jediné, co z ní teď můžu pozorovat, je podivný rozmazaný flek, který po ní na zemi zůstal. Nemůžu tak ani posoudit, nakolik je ta skvrna z tarantule větší, než původní tarantule sama. Skoro totiž ani nemám chuť věřit, že tarantule byla tak velká, jak mi teď ukazují. Strach má přece velké oči a znám to dobře sám i z vlastní zkušenosti.

Ještě taky stačíme zjistit, že ti dva, co jeli na lodní výlet v malých kanoích nakonec bez nás, svůj výlet přežili. Nějaké hrochy prý viděli a taky pár paviánů. Vypadali vcelku spokojeně. Však my jsme taky moc spokojení a tak je to správné, tak to má být. Dáme si ještě jedno pivo ze samoobslužné hospody. Narozdíl od odpoledne, kdy jsem si dal třetinku licenčního piva Carlsberg jsem teď večer přešel na ryze místní pivo "Kuche Kuche", které jsem v Malawi poprvé ochutnal před pár dny v Nkhata Bay. Vyhovuje mi, že je slabší a že je ho půllitr. Navíc je o dost levnější, přičemž vůbec není špatné. Pak už se rozcházíme spát. Vyděšená Monika asi bude mít dnes těžkou a bezesnou noc. A Líba mi na druhý den hned ráno potvrdí, že prý Monika opravdu celou noc oka nezamhouřila. Chuděra. Nemá to s námi v Africe asi tak jednoduché, jak možná očekávala. Ale zase má zážitky, na které třeba nezapomene. A takové zážitky, jak se zdá, utěšeně přibývají.

K tarantulím bych jen ještě dodal, že se jim správně říká sklípkani. Žijí nejen v Africe, ale i v Asii a Americe. Živí se hmyzem nebo jinými pavoukovci a ti největší uloví i ptačí mláďata, malé ještěrky či hady, jimž vstříknou do těla jed. Ten mohou použít i k obraně a pro člověka může být takové kousnutí, zejména u afrických druhů, velmi bolestivé a zdraví nebezpečné, nikoli však smrtelné. Jsou však i druhy sklípkanů, jejich jed člověku neuškodí vůbec. Ještě je myslím docela zajímavé, že samečci se dožívají jen dvou nebo tří let poté, co dosáhnou dospělosti, zatímco samičky mohou oslavovat i své pětadvacetiny. Jo a tím úplně největším ze všech sklípkanů je jeden jihoamerický druh, jehož tělo dosahuje na délku dvanáct centimetrů, přičemž jeho končetiny mohou mít rozpětí až třicet centimetrů. To už je docela pěkná potvora, že?

Protimoskytí chemie zafungovala báječně a mohl jsem tudíž celou noc klidně spát. Probouzím se současně s počínajícím úsvitem. Venku lze právě zaznamenat první záchvěvy rozsvěcující se oblohy, což je neklamné znamení blížícího se východu slunce. Zaposlouchám se do zvuků brzkého afrického rána. Není jich zrovna málo. Mezi všemi jasně rozeznávám hrdličku. Jejíž křik je zřetelný, nezaměnitelný a dosti intenzívní. Hlasitější jsou snad jen dva jiní ptáčci, kteří se právě ozvali a hned za stanem se pustili do křiku, jako kdyby se hádali. Vydrží jim to dlouho, než se na něčem dohodnou a zmlknou. Z postele pak vstávám později, až za světla. I tak mám ale dostatek času, abych si doplnil poznámky k tomuhle deníčku. Na lodi jsem je trochu zanedbával a cítím potřebu to napravit. Nechtěl jsem se totiž na té báječné plavbě přílišným psaním poznámek rozptylovat, abych si ji pořádně užil. Což se mi myslím podařilo. Hned po snídani si ještě zajdu vyfotit kanoe, na kterých nám včera místní zkoušeli uspořádat výlet na řeku mezi hrochy. To jsem taky včera nějak nestihl.

Národní park Liwonde není jen řeka Shire, ale i její okolí. A proto jakmile se najíme a sbalíme, nasedáme k Pepovi do auta a vyrážíme do parku za zvířátky. Brána do parku je docela nedaleko za naším kempem. Tady zaplatíme vstup, krátce se podíváme dovnitř na malou výstavku různých rohů, parohů, lebek i fotografií. Pak projedeme branou a jsme uvnitř. Uvnitř nevelkého národního parku Liwonde. Copak tady uvidíme?

Safari po národním parku je především o koukání a pozorování. Vezmu to s psaním nejspíš jen stručně. Ale uvidíme, co a jak se přihodí či nepřihodí. Moc toho ale psát nehodlám, protože místo psaní poznámek se chci především dívat. Hlavně kvůli tomu jsem přece tady. Takže budu-li stručný, vězte, že na naprostou většinu zvířátek, která jsme tady v národním parku Liwonde viděli, se kdykoli můžete podívat na mém webu v příslušné fotogalerii z Malawi a Zambie. Fotografií tam nepochybně najdete docela dost, přestože jich můj domácí fotoarchiv obsahuje samozřejmě ještě víc.

Jízda za zvířátky začíná dobře. Nenechají na sebe dlouho čekat. Nejdříve potkáváme antilopy vodušky. Pohybují se nedaleko od nás mezi stromy v nepříliš hustém lese. Tenhle druh vodušek jsou nádherné antilopy, které mají na zadečku jednoznačné rozpoznávací znamení. Tím je bílý kroužek, k jakému už na minulé výpravě do Afriky Pepča poznamenával, že to mají jako obtisk záchodového prkénka. To si pamatuju až dodnes, stejně jako to, že tenhle druh vodušek poznamenaných záchodovým prkýnkem se správně česky nazývá voduška znamenaná. Pro úplnost ještě dodám, že voduška znamenaná je poddruh vodušky velké. Vodušky velké se tak jmenují proto, že patří k největším africkým antilopám.

A brzy poté vidíme další antilopy, ale tentokrát to jsou impaly. I ony se drží ve stínu stromů. Pak pozorujeme husy pižmovky ostruhaté, a nebo africká prasátka, kterým se dřív všem říkalo bradavičnatá. Dnes se rozdělují na prasata bradavičnatá žijící jen vzácně někde v Keni, Etiopii a Somálsku a na prasata savanová, kterýžto druh se uvádí v celém původně udávaném areálu Afriky od Keni na jih.

Téměř pořád projíždíme pomalu lesem národního parku, přičemž jen občas les vystřídá nevelká louka či paseka. Víceméně kopírujeme směr kamsi proti proudu řeky Shire, která teče nedaleko a k níž po některé z vedlejší cest odbočíme jen výjimečně, abychom se na hlavní silnici, jenž prochází národním parkem Liwonde, zanedlouho zase vrátili. Možná bych ale jako správnější výraz měl použít slovo cesta nebo spíš komunikace.

Když v lese spatříme buvoly, zastavíme. Jsou mezi stromy relativně daleko od nás, přesto je ale vydržíme pozorovat poměrně dlouhou chvíli. A oni zase se zřejmou obezřetností pozorují nás. Buvol kaferský je nápadně mohutné zvíře, vždyť dospělý samec může vážit skoro tunu. Stádo před námi, alespoň kam až z cesty a z auta dohlédneme, může mít tak do dvaceti kusů. Snad by se hodilo připomenout, že buvol patří do takzvané "velké pětky", a která určuje nejnebezpečnější africká zvířata. Buvol často bývá velice agresivní. Snaží se nepřítele, a vidí-li v něm člověka, tedy člověka, napadne-li ho lev, tedy lva, nabrat na rohy. Má-li dost sil, nedbá na svá zranění a dokáže číhat i v záloze. Pokud se mu pak opravdu zdaří nabrat nepřítele na rohy, vyhodí ho do vzduchu a vzápětí takovou oběť nekompromisně rozdupe svými mocnými kopyty. Sám od sebe však na člověka nezaútočí a tvrdí se, že na rozdíl od slonů či nosorožců neútočí ani na automobily. Takže když my se na buvoly díváme z auta a nevystupujeme, měli bychom být před nimi v bezpečí. Buvoli se v lese chovají klidně, tiše a jsou docela nenápadní. Ale zdá se, že zvědavost je láká, aby se k nám postupně a pomaličku přibližovali. Zatímco tu tak stojíme, ve svém teleobjektivu je vidím pořád o kousek blíž a něco málo větší. Ale že by došli až k nám, na to čekat nebudeme. To bychom tu museli stát ještě mnohem déle. Je tedy čas na poslední fotku a pak popojedeme.

Asi o deset minut později zastavuje Pepa uprostřed lesa. Snad jen necelé dva metry od mne přímo před staženým okénkem, u něhož sedím, je nějaká veverka. Přímo proti mě ve výši očí. Stojíme a díváme se. Namířím na ní fotoaparát, zmáčknu spoušť a nic. Koukám, co se děje. Vím to hned. Je to jasné. Mám plnou paměťovou kartu! Tak! Takhle blízko fotoaparátu mám veverku poprvé v životě a zrovna mi dojde karta! Určitě hned uteče. Chvilku se dívám, ale veverka kupodivu nikam neutíká. Jen se na větvi otáčí z jedné strany na druhou. Začnu tedy šmátrat do batohu, abych mohl vyměnit kartu. Když našmátrám, ohlédnu se. Veverka je pořád tam, na větvi vedle mě. Tak pokračuju. Stihnu to? I když ne dlouho, celá výměna paměti přece jen chvíli trvá a veverka by za tu dobu mohla být na úplně jiném stromě daleko v lese. Ale není. Představte si, že ta veverka trpělivě počkala na větvi přímo přede mnou, až si najdu a do foťáku vložím novou paměťovou kartu a začnu zase fotit. Můžu se vám tedy pochlubit i krásnou fotografií téhle laskavé a hodné veverky. Fotil jsem ji opravdu z bezprostřední blízkosti.

Setkáváme se pak s dalšími stádečky impal, které tvoří buď samice s mladými nebo samečci. Většinou nebývají daleko od sebe. Je to zajímavé. Pokud není období páření, drží se holky a kluci pěkně odděleně. I když nevím, jak to přesně je. V literatuře píšou, že ze stád bývají vyhnáni mladí samci, kteří se pak shlukují do malých mládeneckých skupin. Podobně se nejspíš chovají i vodušky, kterých jsme před chvilkou potkali pohromadě několik mladých samců. A někde v internetových zdrojích jsem našel postřeh, který mě docela pobavil. Pro svůj znak si prý známý americký potravinářský podnik McDonald's vzal inspiraci právě u afrických impal. Stačí se jim podívat zezadu na zadeček a je to jasné. Kdo tomu nevěří, ať se podívá na fotku a přesvědčí se sám. Typické McDonaldí "M" mají na zadečku úplně všechny impaly!

Později pak, jen nedaleko od místa, kde jsme u cesty pozorovali skupinu paviánů pohybujících se nízko nad zemí mezi větvemi, na kterých si sháněli něco k snědku, přejíždíme malý mostek přes jakýsi dosti blátivý a nepříliš široký potok. Mostek je v pořadí už druhý. A přesně, jak nám říkali na bráně, za tímhle druhým mostkem už je pro naše auto další cesta neprůjezdná. Nemůžeme riskovat, že bychom tu zapadli. Nezbývá, než se zase pomalu vracet. Při zpáteční cestě už na různé odbočky z hlavní komunikace odbočujeme mnohem častěji. Je deset hodin a už jezdíme po parku Liwonde víc než hodinu a půl. Vůbec mi to tak ale nepřipadá. Nejspíš proto, že tady mám pořád na co se dívat.

Můžeme asi říct, že máme docela štěstí, když potkáme stádo vraných antilop. Tyhle antilopy jsou v přírodě dosti vzácné a není úplně běžné se s nimi setkat. My je sledujeme za stromy a keři, dost se nám skrývají i ve vysoké trávě. Přesto stojíme a díváme se na ta krásná zvířata, která jsou stavbou těla dost podobné antilopám koňským. Jsou ale o něco menší a mnohem mnohem tmavší. Samci mají svoji krátkou hrubou srst dokonce až úplně černou. Stejně jako u blízké příbuzné antilopy koňské mají rohy obě pohlaví antilopy vrané, a podobně mají samci rohy silnější a delší. Sledujeme tyhle antilopy, jak procházejí celkem pomalu vedle cesty okolo nás, ale výhled na ně nemáme díky hustému vysokému porostu příliš dobrý. Trvá jen krátkou chvíli, než nám vrané antilopy zmizí z dohledu úplně a vzdálí se do hloubi vysokého lesa. Ale nepůjdou asi příliš daleko. O antilopách vraných se totiž říká, že se po krajině pohybují jen málo, zůstávají obvykle velmi dlouho na stejném místě a svoje území, kde to většinou nemají daleko k vodě, jen nerady opouštějí.

Hrozně rychle utečou i další téměř dvě hodiny. Vidíme toho hodně. Třeba z ptáků nádherné leskle modré leskoptve, o něco většího zoborožce s červeným zobákem nebo maličkou vlhu, která se na kratičký okamžik posadí na větvičku vedle našeho auta. A pak znovu pižmovka ostruhatá, další vodušky, prasátka nebo další a další impaly. Těch je každopádně nejvíc. U nich nemůžu nepřipomenout, že už při minulé Africe jim Pepča říkal václavky, protože podobně jako václavky jsou skoro všude a jsou jich spousty.

Různé odbočky z hlavní cesty nás dovedou k místům rozlehlých planin a také rozsáhlých močálů či mokřin. Ve stojatých vodách mokrých luk vidíme některé vodní ptáky, jako jsou například volavky, kladivouši nebo také drobnější pisila s nápadně dlouhýma nohama. A zatímco tlupa paviánů druhu babuin se přesunuje po suché části louky, ve vodě v mělkých i hlubších tůních se ráchají prasátka, pokud se zrovna vedle v trávě či na okraji lesa nekrmí. Okusují-li tihle divocí afričtí čuníci nějakou trávu nebo se zabývají vyrýváním kořínků, vypadají docela legračně, protože u této činnosti většinou na předních nohou klečí.

Když nás jedna z delších odboček dovede až na dohled k řece, spatříme u ní dva mladé slony. Jsou však bohužel schovaní za spoustou roští, takže fotografovat se nedají, stejně jako velká tlupa kočkodanů, kteří nám bleskurychle mizí ve větvích okolních stromů.

Chvíli před polednem se vracíme k bráně do parku Liwonde, ale nedaleko ní ještě zabočíme na vedlejší cestu, která míří opačným směrem, než kde jsme se pohybovali dosud. Cesta není příliš dobrá ani dobře projetá a vede prakticky pořád lesem. Proto ani tímhle směrem nemůžeme jet dlouho a protože cesta brzy začne vypadat kvůli blátu a bažině dále neprůjezdná, raději se obracíme zase nazpátek k bráně. Ani zvířat jsme na téhle straně parku Liwonde neviděli tolik. Potkali jsme víceméně jen pár malých skupin vodušky znamenané a několik antilop kudu, patřících k těm největším a nejznámějším antilopám. Taky patří ke snadno rozpoznatelným podle několika svislých bílých pruhů, které se jim táhnou na srsti od hřbetu dolů. Ty antilopy jsme potkali hned na začátku téhle odbočky. A pak dlouho a dlouho nic, nepočítám-li několik starších ale stále vydatně zapáchajících sloních hromádek.

Až úplně na konci dnešního překrásného a skvělého safari ježdění, na samém okraji národního parku Liwonde a nedaleko jeho brány, nám přeběhne před autem přes cestu tlupa mangust. A potom, vlastně už pár metrů vně brány do národního parku, se mi konečně poštěstí vyfotit krásného kočkodana. Jen na kratičký okamžik se zastavil na okraji louky vedle našeho auta. Zkoumavě a docela vyděšeně se na naše auto podíval, cože je to za podivnou vrčící obludu a pak usoudil, že bude nejlepší dát se na rychlý úprk. O to rychlejší, že nejbližší stromy, do kterých by se mohl uchýlit, má odtud docela daleko. A tak několika dlouhatánskými skoky zamíří do nejbližšího křoví. Rychlost jeho útěku je obdivuhodná.

Tím naše dnešní safari skončilo. Národní park Liwonde nakonec opouštíme asi po půl jedné. Jsem z parku Liwonde nadšený a myslím že nejsem sám. Viděli jsme tu mnoho zvířátek a spoustu z nich se mi tady podařilo i vyfotografovat. Snad i Monice dnešní dopoledne vynahradilo její bezesnou noc naplněnou strachem z chlupatých tarantulí. Pokud se mne týče, klidně bych obrátil auto zase zpátky do brány a jel to bez rozmýšlení celé znovu. I přesto, že jsme v národním parku Liwonde projeli snad všemi cestami, které byly pro naši toyotu průjezdné či sjízdné. Byla to zkrátka paráda, ale všechno má svůj konec. A nejhorší je, že ty nejlepší chvíle taky nejvíc utíkají a nečekaně brzy a rychle končí. Tak už to prostě je. Další, co máme teď v Malawi na programu, je přesun dále k jihu a před námi je ještě dnes několikahodinová cesta. Takže nezbývá, než vyrazit. Ach jo. Nerad opouštím místa, kde se mi takhle moc líbilo.

Jedeme už téměř hodinu a půl, když přijíždíme do jednoho z největších malawijských měst, do Zomby. Zomba bývala hlavním městem jak za dob britské koloniální nadvlády, kde se Malawi ještě nazývalo Ňaskem, tak i první léta po vyhlášení samostatnosti Malawi v roce 1964. Právě v roce 1964 také byla založena zdejší univerzita, na které se tady studuje dodnes bez ohledu na to, že funkce hlavního města země byla přenesena více něž dvě stovky kilometrů na severozápad do Lilongwe. Pokud by vás zajímal počet obyvatel Zomby, je jich určitě hodně přes sto tisíc. V okolí města je turisticky atraktivní horský masív, který je pojmenovávaný jako Zomba Plateau a město samotné je mnohými považováno za centrum pěstování tabáku.

Město Zomba nás přivítá dopravní zácpou. U jedné ze tří čerpacích stanic zřejmě mají benzin. A nebo naftu. Na obě strany od téhle pumpy se táhnou dlouhatánské fronty, které celou tu zdejší dopravní šlamastyku mají na svědomí. Auta stojí na silnici ve dvou řadách vedle sebe a na zbytek nepříliš široké silnice se máme vejít a ještě se vyhnout všem protijedoucím vozidlům. Nemožné! Ale pro jedno auto je zrovna teď cesta volná a tak vjíždíme na úzký silniční pruh vedle všech těch čekajících aut. Přestože naproti z plně naloženého zhruba stejně velkého auta řidič vidí, že se nemáme kde vyhnout a že se taky nevyhneme, klidně vyjíždí na silnici přímo proti nám. A parádní mela je na světě. Totální ucpání! Za námi jede několik dalších aut, couvat není kam. I za tím troubou, co nám vyjel naproti, už popojíždějí další. Na vyhýbání tu vůbec není místo. Co teď? Nakonec tomu před námi nezbývá, než aby vjel přes vysokánský obrubník na chodník. Řidič za ním tím získá možnost uhnout stranou na malé volné prostranství vedle silnice a další tři auta, která se mezitím před námi naštosovala, začnou pomalu couvat a couvají zpátky až nahoru na kopec. Tam fronty aut čekajících na pohonné hmoty končí a tam taky mohli dávno předtím všichni zůstat a nechat nás projet. Teď mají co chtěli. Všechny nás to jen notně zdrželo. Nic víc a nic míň.

Pak už Zombou projíždíme bez potíží a na opačném konci města krátce zastavujeme, abychom si mohli vyfotografovat hrozivě černá mračna nad okolními horami. Intenzita oblačné černi je hrozivá. U nás by takové mraky nepochybně věštily šílenou průtrž. Tady nejspíš taky, ale nás naštěstí tyhle mraky míjí. Jenom svým okrajem nám způsobí krátce trvající slabý deštík, který by normálně asi ani nestál za řeč. Neřkuli za písmenka. Jakmile deštík ustoupí, už zase před sebou vidíme podstatný kus oblohy v barvě jasného blankytu. Ale to nic nemění na mém dojmu, že v černé Africe jsou černá mračna ještě mnohem černější než kdekoli jinde.

Před městem Blantyre krátce zastavíme na vesnické tržnici. Stejně jako i na jiných tržnicích, i tady je dost velký mumraj. Netrvá dlouho a všichni se seběhnou kolem nás, jako když smrdíme dolarem. Vlastně jaképak jako. Dav prodavačů nás obstoupí a každý nám nabízí právě to svoje zboží. Houfy trhovců vůkol jsou čím dál mohutnější a zdá se být čím dál složitější se z nich vymanit. Nakonec se nám to podaří, ale přestože tahle tržnice byla dostatečně velká a rozlehlá, ani zdaleka se nám tu nepodařilo nakoupit všechno co jsme chtěli a co potřebujeme. Na okraji Blantyre tedy ještě raději u obchodního střediska Shoprite. Tady dokupujeme všechno, čeho nám ještě bylo třeba. Hlavně chleba.

Je tu tedy další velké malawijské město Blantyre. Zůstává ale víceméně po naší pravé straně. Je půvabně umístěné do okolních kopců a roztažené až vysoko do svahů. Projíždíme jen při okraji tohohle velkého odhadem téměř dvoumilionového velkoměsta. Pak vyjíždíme zase ven a směřujeme k pohoří Mulanje. Ještě si musím poznamenat, že okrajová část města je špinavá a nepříjemná. Všude v ulicích, kolem domků i krámků se povaluje spousta odpadků. Je to neočekávané a hlavně hodně nápadné a viditelné, protože až dosud bylo všude v Malawi čisto a uklizeno, ač by to člověk jako třeba já ani nečekal. Hned za městem Blantyre je nápadná ještě jedna věc. Je tu mnohem lepší silnice, než po jaké jsme do města přijížděli. Ta byla samá díra a výmol.

Před námi se teď na obzoru začíná zvedat pásmo vysokých hor. Je to pohoří Mulanje, nejznámější horská oblast v Malawi. A tam naše dnešní odpolední cesta směřuje. Strmě a docela náhle se svahy pohoří zvedají nad okolní pláně, které vrcholky Mulanje převyšují o víc než dva tisíce metrů. Není tedy divu, že nejvyšší vrchol horského masivu Mulanje (jménuje se Sapitwa) je udáván s nadmořskou výškou přes 3000 metrů. Nejvyšší vrcholky hor, z nichž mnoho přesahuje nadmořskou výšku 2500 metrů, se ovšem skrývají v mracích. A protože hory Mulanje vypadají vskutku nádherně, můžeme jen litovat, že nejsou ozářeny africkým sluníčkem. I to se dnes před námi hodně schovává. Většinu dne zůstává skryto za doširoka roztaženou oblačností, zpoza které shlédne dolů jen výjimečně. Nakonec se na nás ale štěstí přece jen usměje. Jak jedeme stále blíž a blíž k horám, které před námi rostou do výšky i do šířky, v okolí městečka Mulanje už sluníčko začne ozařovat nejen svahy teď už docela blízkých hor, ale i početné čajové plantáže, které se dole pod horami Mulanje nacházejí.

Svahy horských úbočí jsou teď zřetelně zkrášleny stříbrně se lesknoucími řetízky několika vodopádů. Dostat se však až k nim, to je možné jen pro zkušené horolezce. Žádné přístupové cesty pro normálního nehorolezčího smrtelníka po takhle strmých skalnatých srázech nevedou. Však také mnoho zdejších vrcholů bývá cílem horolezeckých výprav, přičemž se tvrdí, že na západní straně hor Mulanje se nacházejí pro skalní lezení nejdelší a prý i nejkrásnější cesty v celé Africe.

Z městečka Mulanje nám do místa ubytování zbývá ještě přibližně deset kilometrů. Do oblasti, kde máme zajištěné ubytování, musíme ovšem v Mulanje nejprve zaplatit vstupné. Projíždíme potom po široké prašné silnici mezi mnoha zářivě zelenými čajovými plantážemi, jejich zeleň je v nádherném kontrastu se sytou červení cest i prašné silnice, po níž právě jedem. Vzadu, za plantážemi s čajovými keříky, pak vidíme zalesněná úpatí pohoří Mulanje. Některé lesy se táhnou dál do nitra horského masívu v nemnoha hluboce zaříznutých roklinách a údolích. Několikrát cestou zastavíme. Alespoň nakrátko. Můžeme si tak udělat pár fotografií zdejších čajových plantáží, lesů i horského masivu Mulanje. A když se to povede, tak nejlépe všechno současně na jedné fotce.

Naše dnešní ubytování se jmenuje Likhubula a tak se několikrát řídíme podle směrových šipek ukazujících směr na Likhubula Forest Camp. Dojedeme až na úpatí svahů hor Mulanje a najednou máme na výběr. Jedna cesta vede k Likhubula Forest Camp a druhá k Likhubula House. A když máme možnost volby, zvolíme pochopitelně špatně. Když vyšplháme po nepříliš sjízdné lesní cestě vysoko do svahu, zjišťujeme, že tohle není to naše správné dnešní ubytování. Jsme docela jinde. Musíme tedy sjet zase dolů a potom znovu vyšplhat nahoru do jiného kopce a po jiné cestě. Tahle kamenitá cesta je snad ještě horší, ale po několika ostrých zatáčkách sem a tam se nakonec nahoru přece jen úspěšně dostaneme.

V Likhubula House není k dostání vůbec žádné pivo, v lednici a v kuchyni mají jen nějaké nealkoholické nápoje. Pepa je sice v téhle části Malawi, v Mulanje, poprvé, tedy stejně jako my, ale tuhle důležitou informaci měl už předem dobře zjištěnou Proto už dole ve vsi, ještě předtím, než jsme začali s autem stoupat po svazích Mulanje nahoru, se Pepa domluvil se dvěma mládenci, kteří se nám snažili nabízet svoje horské průvodcovské služby, že nám dvacet piv donesou. A vzhledem k tomu, jak jsme zvolili směr jinam, než jsme měli jet, dorazila piva sem k nám jen pár minut po tom, co my jsme do správného místa našeho ubytování dobloudili. Likhubula je jinak moc hezké a sympatické místo. Ubytování tu máme prosté a jednoduché, ale čisté. Uvnitř v pokojích je sice trochu přítmí, posezení venku však znamená velice příjemně si odpočinout a vydechnout uprostřed hor a lesů. Je tu možná mírně chladněji, než u jezera Malawi, ale zato fajn.

Naše cesta i dnešní program tady Likhubula House končí. Zbývá už jen domluvit všechno na zítřek. Má být hezký den, alespoň dopoledne. Pepča nás seznamuje s hlavním zítřejším záměrem. Jednoho z mládenců, kteří přinesli pivo, si vybereme jako průvodce a vydáme se s naším autem objet hory Mulanje kolem dokola. Marica má určit, který s černoušků pojede zítra s námi. Jenže to nejde. Koho zvolit? Nemůže jen tak na někoho ukázat. Je to jako Paridův soud. Takže nakonec rozhodne los. Pepa hází mincí a je rozhodnuto. Samozřejmě mezi domorodci vznikne jakási menší třenice, ale rychle se urovná. Odchází teď už i dalších několik místních mládenců, kteří sem nahoru za námi přišli s nadějí, že bychom snad mohli potřebovat jejich služby. My už dnes ale nic nepotřebujeme a tak všichni, a to včetně těch nejvytrvalejších, postupně odcházejí dolů do vesnice. Dnes už tu nikdo k žádnému kšeftu nepřijde. Nedá se nic dělat, musejí si protentokrát hledat možnost k výdělku někde jinde.

Pivo, které nám přinesli, uklidíme do ledničky do kuchyně. Pepa už má vypůjčený gril a konečně nastává okamžik, kdy je ten správný čas na grilování. Však svíčková už je naložená už několik dní, vozíme ji pořád sebou a teprve tady na ní dojde. Zdejší gril, který Pepa vypůjčil, je taková hodně zvláštní konstrukce. Je celý kovový a tvoří ho trojnožka se silnou svislou tyčí, na které jsou šroubem připevněny otočné rošty. Uhlí i maso tak lze libovolně vysoko umístit, třeba skoro až ve výšce očí. Spíš než gril to vypadá jako nějaký stojan kupříkladu na klobouky nebo tak něco.

Přes svoji podivnou konstrukci gril splní svůj účel skvěle. Pepčova grilovaná svíčková je, jako ostatně vždycky, výborná. Jako přílohu k masu Pepa připravil rajčatový salát a přikusujeme k tomu rovněž pár krajíčků chleba. K tomu dopiju své pro dnešek poslední pivko a pak se mi už chce najednou strašně spát.

Odcházím se tedy jako první ze všech uložit do vodorovné polohy, pro noční odpočinek a spánek docela obvyklé. Ostatní zatím venku, přímo před okny, ještě nějakou dobu sedí a povídají. Trošku je poslouchám, občas se jim k jejich řečem snažím z postele něco podotknout a poznamenat, ale mluví se mi strašně obtížně. Pak usnu. Najednou a uprostřed věty.

Včera večer, když jsem se odcházel uložit ke spánku, zářilo souhvězdí Orionu na obloze přímo nahoře nad mou hlavu. To samozřejmě znamená, že večer bylo jasno, a dnešní ranní počasí tomu odpovídá. Večerní hvězdná obloha tak koresponduje s modrým azurem, jenž se mi zjeví nad rozcuchanou hlavou, jakmile vyjdu z příšeří našeho pokoje, z našeho temného "bytečku". Snad nám ta jasná téměř bezmračná obloha vydrží a budeme mít na dnešní výlet krásný den.

Náš místní průvodce, který má jet s námi, se objeví s hodinovým předstihem, kdy my teprve začínáme se snídaní. Asi nechce nic prošvihnout a nebo má strach, že by mu jeho včera domluvený džob, byť je to práce jen na jeden jediný den, mohl na poslední chvíli vyfouknout někdo jiný. Jméno tohohle černého mladíka jsem vůbec nepostřehl. Nespíš proto, že mu prakticky vůbec nic nerozumím. Netuším tedy, který z těch zvuků, jež ze sebe vydává, by mohl být jeho jménem.

Přesně jak jsme si včera řekli, po snídani opouštíme Likhubula House a začínáme svůj dnešní výlet, při kterém budeme objíždět pohoří Mulanje kolem dokola. Jen co sjedeme z kopce dolů, začínají čajové plantáže. Jsou všude kolem nás, v celém širokém okolí hor Mulanje. U některých krátce zastavíme. Fotíme si i sběrače čaje s koši nebo nůšemi na zádech, kteří na některých plantážích sběr čaje provádějí. Je totiž zrovna sezóna sklizně. Náš černý průvodce, který u nás v autě sedí až vzadu na tom nejmenším a nejhorším místě, zanedlouho poté vyslechne naše přání, že bychom se rádi také podívali dovnitř do nějaké továrny, kde se čajové lístky natrhané sběrači zpracovávají. A naše přání znamená, že od Pepy dostane za úkol, aby se pokusil nám takovou návštěvu někde zajistit.

Na jeho pokyn zastavujeme u nějaké továrny či farmy, kde je zároveň i lokální ředitelství jakési čajové společnosti, která se jmenuje Eastern Produce Limited, pokud jsem její název správně identifikoval. Náš černý průvodce odchází dojednat návštěvu a my se zatím rozhlížíme po plantáži, u níž právě stojíme a která je od továrny oddělena jen silnicí. Jenže dovnitř do továrny se nedostaneme. Nepustí nás tam. Náš černý průvodce se vrací s informací, že se nám omlouvají, ale jednak tu nejsou na turisty zařízení a jednak při právě vrcholící sezóně sběru čaje mají všichni příliš napilno. Zkoušíme to ještě na dalším místě, v jiné továrně a jiné společnosti. Tady nás nejprve pozvou dovnitř do budovy ředitelství, která je na zdejší poměry docela luxusní. Chvíli čekáme, ale ani ve zdejší továrně nepochodíme. I tady nás odmítají, ani tady na nás nemají čas. A tak jedeme zase dál.

Zastaví nás další policejní kontrola. Už jich máme za sebou snad desítky. Tentokrát ale narazíme. Policista trvá zavile na tom, že máme mít trojúhelník. Pepa tvrdí, že ho někde v autě určitě máme. Hledáme trojúhelník po celém autě, ale nemůžeme ho najít. Klíče, rezervu i další věci, to všechno najdeme, ale trojúhelník ne. Tak. Pokuta je dvě stovky. Policista chce dvě stovky bez papírů, ale ty mu Pepa nedá. Kdepak! Pepča se s policajtem zrovna moc nekamarádí a při jednání s ním není zrovna diplomat. Když ho někdo namíchne, o nějakém diplomatickém jednání nemůže být ani řeč. Tomu já rozumím, já taky často nedokážu být klidný a nad věcí. Je ovšem otázka, zda by nějaká diplomacie s tímhle policajtem byla co platná. Řekl bych, že těžko. On prostě chce získat nějaké peníze. A Pepa mu je pochopitelně zase nechce dát. Policistovi nakonec nezbývá, než aby začal vypisovat papír a my pokutu budeme muset zaplatit někde na policejní stanici. Pepa pak připlácne policejní papír s pokutou na přední sklo a s naštvaným výrazem vyrazí kupředu. Kupředu na další cestu.

Zkoušíme zajet ještě k jedné čajové farmě. Ale ani napotřetí nejsme úspěšní, ani tady nás na prohlídku nevezmou. A tak si jen u vrat prohlížíme zástup domorodých sběračů, kteří tu čekají na přidělení práce. Projíždíme mezi několika budovami a dostáváme se na cestu vedoucí napříč plantáži, na cestu mezi čajovými keříky, po níž chodí sem i tam sběrači čaje. Nakonec se ale raději obracíme, protože tady je to zřejmě soukromý pozemek a soukromá cesta a my tu nejspíš nemáme co dělat. Už to vzdáváme a smiřujeme se s tím, že se do žádné továrny na zpracování čaje nedostaneme. Tady náš černý průvodce svůj úkol nesplnil. Ale snažil se a že nás nikde nechtějí, za to on určitě nemůže. Mezi továrníky, řediteli a dalšími šéfy v továrnách asi moc známých či kamarádů nemá. No co. Před jednou z fabrik jsme stáli, na jedno ředitelství jsme se dostali, čajové plantáže jsme viděli zblízka i s pracujícími sběrači. Nedá se nic dělat, bude nám to muset stačit.

Přes městečko Mulanje jsme se už dostali až téměř na hranici Malawi s Mozambikem. Podle našeho černého mladíka si nemáme s pokutou lámat hlavu. Tudy se určitě nazpátek vracet nebudeme. A tak policejní stanici mineme a ignorujeme a Pepča si vypsanou pokutu může schovat jako další africký suvenýr. My ostatní máme sice trochu obavu, zda to projde. Aby nám Pepču ještě někde nezatkli! Ale on by měl vědět, co dělá a co si tady může dovolit. V městečku krátce zastavujeme a Pepa chce někde koupit chybějící trojúhelník. Jenže ho nikde nesežene. Nikde ho nemají! O to víc je Pepa namíchnutý, že dostal pokutu za něco, co tady ani není k sehnání! A zřejmě tu vozí trojúhelníky jen málokdo. Vždyť jsme ho nikde použít neviděli. Pokud někde nějaké auto stálo, používali všude místo trojúhelníků zelené větve položené na silnici.

Jen těsně před mozambickou hranicí odbočujeme na cestu vlevo a začínáme objíždět hory. Jedeme teď už po hodně křivolaké prašné cestě. Náš černý průvodce říká, že právě tahle silnice tady tvoří hranici mezi Malawi a Mozambikem. Aby bylo jasno, že jsme si správně rozuměli, ptám se zřetelně, zda ti lidé a jejich domky vpravo jsou Mozambik a ti vlevo Malawi. Prý ano. No dobrá, uvěřím tomu, i když podle ničeho jiného, než že nám to řekl, se to poznat nedá. Žádné cedule, žádné pohraniční patníky, žádná pohraniční stráž. Nic. Jen Monika zaregistruje nějakou změnu na svém mobilu, když jí přijde SMS zpráva "Vítejte v Mozambiku!". Vesnice je tu tedy rozdělená na Mozambik vpravo a Malawi vlevo a podobně to bude s kukuřičnými poli za vsí. Vpravo je kukuřice mozambická, vlevo malawijská. U toho prozatím zůstáváme, i když si stejně myslím, že cesta tvoří hranici někde třeba jen malý úsek, a třeba tam teprve ještě dojedeme. Zcela jasno tak mám až doma, když se podívám na internetovou aplikaci Google Earth. Náš černý průvodce si tohle vymyslel! A nebo žije v bludu, který mu kdovíkdo a kdovíproč nakukal. Malawijskou hranici s Mozambikem sice máme nedaleko, ale hranicí není tahle silnice nikde ani malý kousíček. Opravdovou hraniční čáru tady tvoří potok, který se zatáčí v nesčetných meandrech na dně mělkého údolí, a my ten potok nebo možná říčku odtud ze silnice ani nevidíme. Prvních několik kilometrů za odbočkou tekl sice hned za vesnickými domky, později pak vpravo až za kukuřicí ve vzdálenosti asi tři kilometry. Náš černý prolhanec však na místě samém odhalen není, i když pochybnosti o jeho tvrzení se mi hlavou honí. Také do svého deníčku si svůj dojem zapisuju: "Možná tu ale ta hranice vůbec není!".

Už od odbočky u mozambické hranice jedeme pořád jednou dlouhatánskou vesnicí. Alespoň to tak vypadá. Jen málokde vesnické domky na malou chvilku vystřídá nějaké políčko, většinou kukuřičné. Stále je na co se dívat. Vesnický život zdejších Afričanů se nám za okny auta odvíjí jako nějaký předlouhý ale rozhodně ne nezajímavý film. A protože po nerovné cestě nemůžeme jet nijak rychle, můžu si ty výhledy náležitě vychutnat. I tady po cestě chodí mnoho domorodců sem a tam a já na tomhle místě už musím napsat Pepovo slovíčko, které používá pro chození malawijských domorodců sem a tam. Protože jsem ten výraz dosud nikdy nikde neslyšel, chtěl jsem se mu původně vyhnout. Jenže Pepča ho používá pořád a tak ho prostě napsat musím. Pepa tomuhle chození sem a tam říká, že oni "cingají". A když už jsem ho napsal, asi to taky párkrát použiju. Třeba hned vzápětí, když dodám, že mezí pěší "cingající" se občas přimíchá někdo, kdo tu "cingá" na kole. Bicykly nepotřebují benzín a tak v Malawi určitě jezdí o mnoho víc, než automobilů.

Domky vesničanů podél téhle cesty, tedy cesty vedoucí mezi pohořím Mulanje a mozambickou hranicí, nejsou velké ale jsou v naprosté většině případů cihlové. Ale sem tam vidím i jiné, které vypadají jakoby omítnuté. U těch však nepoznám, zda mají zdi z pálených či nepálených cihel, případně z hlíny či ještě něčeho jiného. I ty lepší cihlové domky mají okna docela malá a skleněné tabulky v oknech jsou naprosto výjimečné. Pokud vůbec nějaké zahlédnu a neklame mě zrak. Okna většinou vidíme zakrytá hustou sítí proti moskytům a nebo rovnou zabedněná prkennými okenicemi, které jsou, řekl bych, vyrobeny podobně, jako tu dělají dveře. Ty ale bývají o poznání masivnější a prakticky na všech visí petlice a visací zámek. Střechy mají zdejší domky buď plechové nebo slaměné, ale jedny i druhé vidíme na několika místech rozpadlé a zničené, jako kdyby je smetl hurikán. Pod střechou na úzké terásce někdy bývá několik židliček, avšak jen na málokterých někdo sedí. Okolo domků se nacházejí nevelká políčka často ohraničená kameny, mezi tím vším mají vyšlapané cestičky a tu více tu méně zametený prašný dvoreček. Zdá se, že ti většina domorodců vlastní také nějaký bicykl. Na některých dvorcích a před některými domky jich stojí i několik. U nás by se ovšem pro všechna tahle kola zcela nepochybně používal výraz "stará rozhrkaná plečka".

Vesničanům z okna našeho auta, když projíždíme okolo, často zamáváme. Těm, co "cingají", těm co pracují na svém políčku, ale i těm, kteří jen tak sedí před svými domky a pozorují ruch jejich "ulice". Ať ti odpočívající, nebo ti pracující, všichni vypadají usměvaví a v pohodě. Většinou naše mávání všichni opětují a zejména menší zvědavá děcka na nás při mávání ještě zvesela pokřikují svoje "Hi mzungu!". Znamená to zhruba "Ahoj běloši!", i když slovíčko "mzungu" původně v bantuských jazycích znamenalo někoho, kdo se putuluje jen tak bez cíle. Což se pro nás bílé nakonec ujalo jaksi všeobecně, neboť naše putování a poznávání cizích končin jim takové určitě připadá. A ono to vlastně i takové bezcílné potulování je. Cílem pro nás je přece něco poznat a vidět nebo třeba může být pro někoho cílem a smyslem i cestování samotné.

V téhle souvislosti mě napadá, co vlastně sledují všichni ti Malawijci, kteří "cingají" tady podél cesty nebo dalších silnic po celé zemi. Jaký oni mají asi cíl? Nevím. Ale vážně by mě to docela zajímalo, když se jich tu okolo silnic tolik "potuluje". I mě to připadá, že jen tak bez cíle. Ale ať si na nás zdejší děti pokřikují "Mzungu!" nebo ne, každopádně pro ně jsme tady my běloši něco docela exotického, něco, co asi příliš často nevidí.

Na spoustě domků vidíme nápis "TEA ROOM", což jednoznačně znamená čajovna. Není mi však známo, zda tam jen třeba suší nebo prodávají čajové lístky, a nebo je-li možno do takovéhle malawijské čajovny zajít na horký šálek. Nevím. Dovnitř jsme nikde nezašli a to především proto, že prakticky všechny tyhle čajovny byly zavřené, neřkuli rovnou zabedněné. Je jich tu ovšem jako sudů v pivovaře. Dá se říct, že celou tuhle cestu se čajovny střídají jedna za druhou. Určitě jich je mnohem víc, než malých krámků s různorodým zbožím, které sem těch několik místních obchodníčků dováží pro své sousedy a pro svůj zcela jistě nevelký výdělek. Některé z těch malých krámků otevřené jsou, ale když vidíme "Bottle Store", čili prodejnu s nápoji a asi i s alkoholem, je rovněž zavřená a vypadá zabedněná, jako kdyby vůbec nebyla v provozu. Dost možná, že ale otevírá až později, večer nebo v podvečer. A stejně tak se mohou místní v pozdější denní hodinu scházet i v čajovnách. Teď ještě není ani jedenáct dopoledne a to je na nějaké společné posezení a popíjení, i když by to měl být jenom obyčejný čaj, opravdu asi ještě příliš brzo.

Přijíždíme k pevnému asi dost novému mostu. Hned za ním krátce zastavujeme. Pod mostem protéká mělkým kamenitým korytem od hor nepříliš široká říčka. Přesto je to určitě ze všech nejširší a nejmohutnější vodní tok, přes který jsme tady okolo Mulanje až dosud přejížděli. Voda v řece se zdá být docela čistá a průzračná. Možná právě proto, aby tak čistá nebyla, tu někteří vesničané perou prádlo a někteří se v řece také koupou nebo myjí. Uprostřed říčky, uprostřed jejího proudu, na jednom z velkých kamenů, sedí jakýsi mladík v košili a kratších džínách, který jakoby to tady všechno hlídal. Ačkoli mně na tom kameni připadá jako kapitán potápějící se lodi, on se tváří jako nějaký starosta, i když je na takovou funkci evidentně příliš mladý. Má však ze svého místa přehled. Vidí všechny domorodce, kteří se kolem vody shromáždili, a vidí dobře i to, co se děje na mostě. Na nás hledí docela s úsměvem.

Jedna z afrických pradlenek máchá zrovna v řece nějakou sukni. Moc se ale u té práce nepřetrhne. Zastaví se a sleduje most, nás, a nebo taky ostatní vesničany, kteří tu po mostě okolo nás "cingají". Stojí na širokém plochém kameni při okraji řeky, mokrou sukni v ruce a pusu má od smíchu roztaženou od ucha k uchu. Něco, možná my, možná naše konverzace s ostatními vesničany, možná cvakání našich fotoaparátů, a nebo snad všechno dohromady, ji náramně rozveselilo. Ale usmívají se tu na nás všichni, kteří tu jsou a nebo kteří kolem nás procházejí. Téměř všechno to jsou ženy. Zkouším je fotografovat, ale vždycky se zeptám, jestli můžu. Jen málokterá z žen mě odmítne. Většinu jich to spíš potěší či dokonce až rozveselí. Asi nejvíc ty ženy pobaví, když jim pak ukážu na displeji fotoaparátu jejich vlastní portrét. A i já mám radost z každé povedené fotografie. Věřte, že některé z místních žen mají opravdu úžasný úsměv, i když je třeba tak trochu zubatý!

Taky mě při téhle zastávce na mostě začíná být zřejmé, kam oni to pořád chodí, "cingají". Skoro všechny ženy totiž něco nesou. Jedna nese na hlavě prádlo k řece, jedna úrodu z pole, za nimi kráčí další, která si nese přes rameno motyku. Jiná si přidržuje v igelitu zabalený nějaký nákup, další přepravuje na hlavě velikánský kus stromu a k tomu ještě jakýsi balík. A pokud už nemá některá žena na hlavě vůbec nic, nese si malý svázaný uzlík alespoň v ruce. A všechny společně, zejména ty mladší, si nesou na zádech malá děcka. Jako indiánské babičky, kdybych měl použít výraz Júlia Satínského na expedici Ydykseb. Pokud je ale potřeba přepravit nějaký větší náklad, vidím spíš muže či mladíky, jak s takovým podstatně objemnějším nákladem tlačí kolo. Bodejť. Na tak zatíženém kole by se asi ani jet nedalo. Takže co se týká "cingání", zdá se to být jasné: Malawijci "cingají" na pole, z pole, "cingají" prát a máchat prádlo, "cingají" sem tam na nákup či z nákupu, a leckde, s velikými hrnci na hlavách, "cingají" ke studni pro vodu nebo nazpátek s vodou. A děti, ty zřejmě "cingají" do školy, ze školy a nebo s rodiči na pole. Svůj cíl mají zřejmě "cingající" Malawijci vždycky nějaký.

Při další cestě si pak všímám sušícího se prádla, jaké jsem před chvílí viděl u pradlenek prát či máchat v řece. Kolem mnoha domků už mají zřejmě vypráno a prádlo teď mají na sluníčku. Suší ho na kamenech, rozprostřené v trávě, rozvěšené na slaměném plotě a když se najde kus nějaké šňůry, kterou je na co uvázat, tak i na šňůře. Zdá se, že prádlo suší skoro všichni a skoro všude. Tolik prádla v Evropě nikde nevidíte, ale za to asi můžou zčásti technické vynálezy jako jsou sušičky a zčásti fakt, že prádlo se v našich krajích dnes suší víceméně v soukromí. A ještě bych poznamenal, že množství malawijských pradlenek a jejich prádla odpovídá skutečnosti, že všichni Malawijci bez výjimky "cingají" po svých cestách čistí a upravení, i když jejich oděv je třeba starší a trochu potrhaný. Žádného šmudlu jsem zatím nikde neviděl.

Tenhle dnešní výlet okolo Mulanje je opravdu skvělý. Je to jako bychom jeli další safari. Nikoli safari mezi zvířaty, ale vesnické safari po vesnicích a mezi vesničany. Vesnické safari pod horami. Je to paráda a vidíme toho opravdu mnoho. Pilně se celou dobu taky snažím psát si poznámky. Po chvilkách si zapisuju do notýsku některé své postřehy, ale je tu všude k vidění tolik zajímavých věcí, že se to prostě nedá. Naopak teď zase trochu míň fotografuju. Jednak to z auta za jízdy po křivolakých cestách moc nejde a taky mám neodbytný pocit, že už jsem toho vyfotil strašně moc. Ale ono se zase asi jen máloco povede.

Najednou jedeme po nové asfaltce. Je to obrovský rozdíl, především v drncání, když s námi auto najednou přestane poskakovat sem a tam přes všechny ty výmoly. Jenže nám každou chvíli překáží jakési bariéry a překážky, které musíme objíždět většinou terénem mimo silnici. Náš černý nepojmenovaný průvodce nám překvapivě potvrzuje, že je to takhle docela v pořádku. Tohle je prý nová silnice, která ještě není otevřená a není uvedená do provozu. Tak proto ty překážky! Po silnici ještě jezdit nesmí! Neotevřená silnice. Jenže... Jenže všichni tu po ní jezdí. A leckde to dokonce ani jinudy nejde!

Mezitím se počasí trochu zhoršilo. Oproti slunečnému ránu se zatáhlo a silnici asi dvakrát zkropí drobná přeháňka. I vrchní partie hor Mulanje se nyní skrývají v temných mračnech. Asfaltka je pěkná a široká. Tenhle další úsek je už také asi otevřený. Jenže je bohužel hodně krátký. Před městem Phalombe, když už máme pohoří Mulanje objeté zhruba ze tří čtvrtin, asfaltová silnice zase končí.

Už poněkolikáté zastavujeme kvůli výhledu na hory. Ale hory podél cesty zakrývá hustá šedivá oblačnost a vrcholky před námi za těžkým olověným závojem blížícího se deště spíš jen tušíme. A déšť přichází opravdu rychle. Za pár vteřin je u nás. Je pořádný, vydaný. Za takového lijáku nevidíme skoro nic, natožpak nějaké hory. Jediné štěstí je, že neprší moc dlouho. Cesta tak zase brzy začne osychat a my se zase můžeme pomalu začít rozhlížet.

Další zastavení Pepa zorganizuje někde nedaleko před dokončením okruhu kolem hor Mulanje. To už přímo před sebou vidíme jeden z nejnápadnějších vrcholů celých hor, horu Chambe, za níž už docela nedaleko leží náš Likhubula House. Pepa nám chce zprostředkovat ochutnávku místního kukuřičného piva. Jí si moc dobře pamatuju, jaká zoufale nechutná břečka bylo kukřičné pivo kdysi v Peru, kde jsem měl prvně v životě příležitost ho okoštovat. Dnes ale vůbec nemám chuť něco takového ochutnávat znovu. Jsem ovšem na druhou stranu dosti zvědavý na to, jestli i takhle daleko od Peru je kukuřičné pivo stejně odporný patok, pro který mám jen výraz nejhlubšího opovržení.

Nějakou zvláštní shodou okolností se dostaneme přímo doprostřed jakési vesnické veselice, oslavy, či snad dokonce karnevalu. Ocitáme se na dvorku mezi několika domky a spoustou veselících se lidí. Jsou jich tu davy a pochopitelně tu nechybí ani početný zástup dětí. V jednom koutě dvorka na ohni cosi nevábného bublá, na protější straně se u několika prken tlačí místní. Tam bude nejspíš bar. Alča tam někde koupí asi za pětikwačku umělohmotný koflík piva. Je ho tolik, že na ochutnání bude rozhodně stačit nám všem. Jsme přímo uprostřed vířících lidí, uprostřed dvorka. Dav černých lidí se všude okolo nás vlní v rytmu jakési blíže nerozpoznatelné hudby. Hádal bych, že to bude místní oblíbené disko, Vřeští a prská z jakéhosi reproduktoru pověšeného nejspíš pod některou ze střech okolních domků. Tančící dav houstne a všichni chtějí, ať se k jejich tancování přidáme. Někteří to zkusí, já na malou chvilku nakonec taky. Vyhnout se tomu dost dobře nedá.

Mezi největší tanečníky je třeba zařadit jednoho aktivního a naprosto neúnavného černocha, který se celou dobu vůbec nezastaví. Neustále v divokém rytmu křepčí kolem nás a vlní se v bocích jako nějaká rachitická břišní tanečnice. Kdyby na sobě neměl přes roztrhanou mikinu navlečené sako, snadno bych uvěřil, že kolem nás tančí nějaký lidožroutský rituál a my za chvíli skončíme v onom podivném bublajícím hrnci támhle v koutě. Jeho neúnavná taneční produkce je na druhou stranu obdivuhodná. Od nějakého divocha ho opravdu zřetelně odlišuje právě to jeho nepřehlédnutelné sako. Jediným smyslem takového oblečení ale zřejmě je, aby posloužilo svému nositeli na utírání obličeje od potu, který z něho při tanci crčí jako z neucpaného cedníku.

Tomuhle velmistru afrického tance ovšem zdatně sekunduje jakási černá dáma ve výrazné zelenožluté halence živých barev. Zdá se, že už má dost vypito, ale podobně na tom je zřejmě i řada dalších. Mezi ostatními tanečníky krouží kolem dvorka jako můra kolem petrolejky a mocně si přihýbá z napůl plné šampusové láhve, kterou ani na okamžik nepustí z ruky. Že by v ní ovšem měla šampaňské, o tom velice pochybuji. Spíš si přihýbala nějaké pálenky, čemuž by odpovídala již prázdná malá flaška minerálky, kterou při tanci třímá v druhé ruce. Určitě pálenku zapíjí vodou, ale když se o tom mohu ujistit, protože mi právě doušek nabízí, s díky odmítám. Raději se pustím rychle do tance a "odtančím" na jinou stranu dvorka. Lépe je se od ní držet dál, protože oběma lahvemi v rukou divoce kolem sebe mává, takže je s podivem, že nevezme někoho po hlavě.

Trochu se zpočátku bojím tu svým fotoaparátem něco dělat a dokonce se tu necítím tak docela bezpečně. Ale brzy mě to přejde. Fotíme tu zakrátko všichni a během dvou či tří minut z nás veškeré obavy z takového množství neznámých a podivně rozveselených lidí s černou kůží docela spadnou.

Monika, které se zřejmě vůbec do tance nechce, začala s nějakým mladíkem o čemsi diskutovat. Možná o tom, proč netančí. Ale později se od ní dozvím, že mu sice moc nerozuměla, ale vykládal jí něco v tom smyslu, že je pořád ještě svobodný. Takže bych hádal, že zřejmě už nebyla daleko ani nabídka k sňatku. Být tu o něco déle...

Jakoukoli fotografii Moniky z víru tohohle mejdanu však nikde na mém webu, a tím pádem ani tady, nenajdete. Všechny fotky, které jsem chtěl zveřejnit, prošly její přísnou nekompromisní cenzurou, které jsem se, sice nerad, ale přece jen, podřídil. Co bych neudělal pro klid v rodině? Když se ale pozorně podíváte, jedna fotka s Mončou v davu mi přece jen prošla.

Mě taky jeden černoch osloví a chce se mnou zahájit konverzaci. Táhne z něho jako ze zapařeného pivního sudu a možná i proto mu podobně jako našemu průvodci nerozumím. Narozdíl od Moniky já tomuhle mladíkovi nerozumím vůbec. Postřehnu jen dvě slova: pivo a alkohol. Jasně. Tahle slova jsou tady pro dnešek určitě ta nejdůležitější. Pro něho určitě. Říkám mu, že mu nerozumím, že neumím anglicky, ale zdá, že ani on vůbec netuší, co mu povídám. A tak nad mým blábolením jen mávne rukou a pustí se do tance, jaký tu vyznává většina těch lehce podroušených Afričanů.

Po nevydařené konverzaci sem tam zase něco a někoho vyfotím. Moc se mi to ale uprostřed davu nedaří. Není tu příliš prostoru a nějací kluci se mi pořád motají před objektiv a předvádějí se, jaké mají svaly a jak jsou silní. Mám se jich bát? Ne. Oni se opravdu jen předvádějí. Tak jako všichni kluci. Kluci jsou stejní kdekoli na světě.

Ohlédnu se po ostatních našich. Líba kousek ode mne je jediná, která nefotí. A tak nám drží hrníček s pivem a statečně z něho občas upíjí. Mluvit o statečnosti je v tomhle případě docela na místě, protože, stejně jako kdysi v Peru, i tady v Malawi je kukuřičné pivo opravdový hnus fujtajbl. Vypadá jako ve vodě rozmíchané kvasnice a přestože jsem kvasnice takhle nikdy neochutnal, troufám si tvrdit, že tohle pivo podobně i chutná.

I s tím hrníčkem piva Líbě nezbývá než tančit. A tak kroutí bokem seč může a pokud by "náhodou" trochu piva vylila, vůbec to nevadí. Kolem Líby víří dva černoši v ošuntělých džínových bejsbolkách společně s onou "šampusovou" černou dámou. Tenhle mejdan jede na plný pecky! Někteří z tančících opravdu křepčí naplno a neúnavně a jejich mladým a silným tělům nikdo si z nás netroufá stačit. Kdesi v hloučku vedle mne zahlédnu krátce Maricu a pak ovšem s úžasem hledím na tanec Pepy s Alčou. A to je teda tanec! Úžasné. Oni jim tady předvádějí, jak se tančí bump! Jo. To je ono! Jen je to naučte! Tohle ani jeden z těch mladých Afričanů nemůže pamatovat. To pamatuju tak já odkudsi z hloubi mých divokých mladých let! Bump se přece tančil někdy v sedmdesátých letech dvacátého století, ne? A jak si tak Pepa s Alčou chvíli o sebe otloukají zadnice, koukám, že nějací kluci vedle už to zkoušejí. Bezva! Asi se to ujme. Třeba z toho bude zanedlouho zbrusu nový módní africký taneček. Haha! To je ale prča! Ten tančící černoch v saku se na chvilku zastavil! A upřeně Pepu a Alču pozoruje. To je mejdan, jak se patří!

A rychlé africké rytmy stále odkudsi řvou. Hlasitá hudba se šíří africkým prostorem svým poněkud podivně nakřáplým zvukem z neviditelných reproduktorů, které výkonem evidentně nestačí na požadovanou hlasitost a které si o výškách či basových tónech mohou nechat vyprávět od padesát let starého tranzistoráku. Vlnící se dav zaplňuje čím dál hustěji celé prostranství. Seběhla se snad už celá vesnice. Podstatně se už rozrostl i hlouček dětí. Tohle je pro ně zřejmě jen málokdy vídaná událost, aby na africký mejdan přišli "mzungu"! Je tu zkrátka čím dál víc husto. A vedro! A když hustota černých tváří a těl opojených alkoholem nadále nabývá na intenzitě, srotíme se do bílého hloučku a volíme raději opatrný ústup.

Zamáváme všem vespolek a zamíříme pomalu k našemu autu. Většina tančících i těch očumujících Afričanů jde s námi. Jdou nás vyprovodit. I oni nám mávají na rozloučenou, když přibližně kolem jedné hodiny odjíždíme. A já nepochybuji o tom, že za pár vteřin po našem odjezdu se zase všichni vrátí ke svému alkoholovému dýchánku, vesnické slavnosti, oslavě či karnevalu, nebo co to tady tihle veselí lidičkové vlastně pořádali. My přejedeme jen nedaleko a znovu zastavujeme. Potřebujeme se trochu vydýchat a vzpamatovat se z předchozího hodně intenzívního zážitku. Africký mejdan byl nezapomenutelný! Nezapomenutelný byl i přes následné zjištění, že jsme na něm strávili jen zhruba čtvrthodinku až dvacet minut. Tak krátký čas bych vzhledem k tomu, co jsme na onom mejdanu všechno zažili, viděli, slyšeli i cítili, rozhodně nehádal.

Před námi je stále ještě výrazná a strmá hora Chambe stojící na okraji pohoří Mulanje. Celou dobu si o téhle myslíme, že jde o nejvyšší horu pohoří Mulanje a tudíž že je to hora Sapitwa. Jenže tahle hora Chambe má skoro o 500 metrů nižší nadmořskou výšku než Sapitwa, která se nachází zhruba uprostřed celého horského masívu Mulanje. A pokud projíždíme takhle okolo hor, jenom stěží můžeme Sapitwu přes blízké strmé srázy zahlédnout. Každopádně vrcholky obou zmíněných hor, stejně jako mnohých dalších vrcholů Mulanje, jsou přístupné jen dobrodružnému národu horolezců.

Projedeme teď už jen okolo hory Chembe a odbočíme nahoru k našemu bydlení. Je to už nedaleko a tak okolo druhé hodiny odpolední jsme zase v Likhubula House. Tady se rozloučíme s naším černým a pro mne bezejmenným průvodcem. Ještě ho ale možná uvidíme. Pepa, po dost složitém a náročném výpočtu, se s teď už bývalým průvodcem ještě domlouvá, aby nám na večer přinesl ještě tři piva. Podle toho, kolik jsme vypili včera, to vypadá že zbývající lahve uložené v ledničce by nám nemusely stačit. Chuť na pivo mají i naše dámy (až na Maricu) a tak přece jen v pěti nějakou tu lahvičku pivka vypijeme. Zvlášť když to jsou třetinky.

Dáme si teď chvíli odpolední siestu. Já si dám ze všeho nejdřív pivo (vida, z ledničky ubude další), zatímco Pepča po chvíli odpočinku a následném úklidu našeho auta začne vařit polévku. Když ji dovaří a my ji s velkou chutí sníme, ještě se chvíli jen tak poflakujeme a okukujeme okolí Likhubula House. A pak, bez Marici a taky bez Pepy, vyrážíme na procházku.

V údolí, které táhne sem dolů až seshora od vrcholových partií hor, jsou prý nějaké vodopády. Musíme tedy nejprve dolů po cestě. Procházíme kolem špinavého koupaliště, které tu nejspíš nikdo na koupání nepoužívá. Líba s Alčou najdou ve vodě v přehrazeném potůčku, kterým přitéká do koupaliště voda, spadaná manga. Obě si pro nějaké sáhnou a když se do nich zakousnou, chutnají náramně. Plody manga jsou zřejmě na dně horského potoka uloženy jako v dokonalé lednici a tak se Líba s Alčou ještě nějakou chvíli věnují výlovu dalšího skvělého mangového ovoce.

Když sejdeme dolů pod kemp, odbočíme na jakousi cestu, která se zdá vést vzhůru údolím. Stezka, která nás nakonec dovede k potoku, vede nejprve porostem, který by se dal chvíli nazývat lesem, chvíli džunglí. A dalo by se i říct, že někde jdeme spíš necestou než cestou. Netrvá dlouho a přicházíme k jakémusi betonovému náhonu. Dole pod ním opravdu na nějaký vodopád narazíme, ačkoliv jsme údolím ušli jen docela malou vzdálenost. Vodopádů tady v údolí určitě bude mnohem víc, protože hukot vody jsme zpočátku slyšeli i z větší výšky. Tady už má ale jasně navrch voda hučící přímo pod námi. Podle toho, jak je údolí krátké a dosti svažité, jistě lze při stoupání podél vody očekávat mnoho míst, kde z hor tekoucí bystřina vytváří množství různých malých i větších vodopádů. Určitě jsou všechny krásné a jeden hezčí než druhý.

Vodopád, u něhož se zdržíme asi dvacet minut, posedíme a pokoukáme na vodopádící čirou horskou tekutinu, není nikterak velký ani nijak vysoký. Sestává se z několika nevysokých kaskád, po kterých stéká proud vody stále dolů a dolů, do údolí. Přestože píšu, že vodopád není velký, síla proudící vody je tak zřejmá, že nikoho z nás ani nenapadne, aby si šel na kluzké kameny smočit nožku nebo dokonce šel ještě dál na kameny do proudu. Já tu udělám několik fotografií a trochu si při focení pohraju s různými možnostmi fotografování pádící vody a poněkud experimentuju, abych zjistil, co všechno si s novým fotoaparátem můžu či nemůžu dovolit. Nikam teď nespěcháme a tak na to mám dostatek času.

Za vybetonovaným náhonem už žádná stezka nahoru nevede. Musíme se tedy vrátit. Pěšina vedoucí do hořejších partií údolí odbočuje trochu níž, ale my se po ní nahoru už dál nevydáme. Jednak proto, že i tyhle vodopádící kaskády byly hezké a stály za návštěvu, ale hlavně proto, že při pohledu k obzoru nás už zase začínají strašit zlověstně černá mračna. A jsou slyšet i ozvěny vzdáleného hromobití! Vracíme se. Blesky, které na temné obloze vidíme, jsou teď už opravdu nepřehlédnutelné. Slyšíme přitom i mnohá mocná zaburácení doprovodných hromů, a to z čím dál větší blízkosti. O to víc nazpátek pospícháme. A tak ani ne hodinu poté, co jsme odešli, jsme zase zpátky u Pepy a Marici. Přes množství hromů a blesků nad horami i okolo nás se ale žádný lijavec tentokrát nespustí. Jen krátká a nepříliš výrazná přeháňka.

Pepča zatím, než jsme se z procházky vrátili, pro nás připravil ze spousty zeleniny výborné rizoto. A jako starý lišák ho ještě prohnaně provoněl několika kolečky salámu, takže moje mlaskání se jistě muselo rozléhat až daleko k vodopádům. Během večeře nezbývá, než abychom se trochu začali zabývat také malawijským finančnictvím. Je už pomalu třeba zrekapitulovat všechny kwačky, které nám zbývají. Domlouváme se, jestli, jak a za co, nebo kde zbývající peníze ještě utratíme. Narozdíl od Aleny i Marici nám přece jenom dost kwaček přebývá. Zřejmě i proto, že jsme zdaleka nekupovali tolik suvenýrů, jako ony. Ale my si zase budeme muset ještě koupit nějaký kufr, protože rozhodně nechceme mít při zpáteční cestě podobné problémy, jaké jsme měli ve Vídni. No a přitom nám z debaty vyplývá, že pokud nový kufr opravdu koupíme, zbylé kwačky už pak zřejmě docela snadno utratíme. Za jídlo, za maso, za pití a třeba i ještě za nějaký suvenýr. A když neutratíme úplně všechno, Pepča nám zbytek při nejhorším vyplatí v dolarech. Malawijské kwačky, jak s potěšením místní měně říká především Monča, by nám jinde k ničemu nebyly a Pepa v Malawi určitě není naposled a použije je třeba příště. Tak domluveno. Snad máme ve financích jasno, když jsme tu v centru malawijského finančnictví. Šetřit nemusíme a utrácet můžeme. To je přece docela dobré zjištění, ne?

Pepčovo rizoto si tentokrát ještě s chutí přidám. Po večeři pak postupně dopijeme všechno pivo, které v kuchyni v ledničce ještě zbývá. Běhám pro něj každou chvíli a rychle ubývá. Nechápu moc majitele tohohle ubytovacího podniku. Na Pepu se prý tvářil dosti nevraživě, že tu neděláme žádnou útratu. A nelíbilo se mu to přesto, že nocleh tady v Likhubula House byl inzerován jako self-catering, tedy že vařit si mohou hosté sami. Tak moc nechápeme, čemu se vlastně podivuje a co se mu tedy nezdá. Kdyby byl co k čemu, tak když viděl, že jsme si včera přes někoho objednali basičku piva, mohl se taky trochu starat. Ale to ne. Nechápu, proč on tu dnes pro nás zase nemá ani jedno pivo, ani jednu jedinou maličkou pivní lahvičku. Ale hlavně, že se diví! Nemá přece čemu. Není pivo, není kšeft. Tak to prostě chodí. S náma Čechama už to jinačí nebude.

Další drobnou nepříjemností večera je, že kromě piva není ani elektřina. Proud nejde opravdu dlouho a příčina bude patrně v předchozí bouřce, která nás tu svým okrajem víceméně minula. Nevadí nám ani, že vaříme potmě, při svíčce. Dokonce to má i svou romantiku. A navíc i výhodu, když potmě nevidím, jak se na mě dívají v kuchyni, kam chodím pro pivo, které jsme si obstarali sami a jejich kuchyni využíváme jen k tomu, aby nám naše pivo vychladili. Nepříjemnost s nedostatkem elektřiny ale spočívá v tom, že po dvou dnech ve stanu bez elektřiny jsem dnes při focení vesniček a vesničanů úplně vyčerpal už druhou baterii. Rád bych proto dnes nabíjel. Naštěstí mi zbývá ještě třetí baterie, kterou zatím pořád nabitou mám a kterou jsem dosud nevyčerpal.

Večeře dnes byla brzy. V době, kdy jsme včera teprve přijížděli, jsme dnes už najedení. Spát tedy jdeme nedlouho po setmění. Právě, když se pomalu rozcházíme do pokojů, pustí konečně proud. Začnu tedy s nabíjením baterií, posadím se ven přede dveře pod světlo a pustím se do dokončení poznámek v mém notýsku. Marice pak z nečekaně z kuchyně přinesou dlouho objednaný salát. Jedině ona jim udělala malý kšeftík. Připravovali jí však salát takovou neuvěřitelnou dobu, že už ho vůbec nečekala a myslela si, že na ní zapomněli. Je ale teprve půl osmé, a všichni se na pokojích už chystají ke spánku. Monika si v posteli něco čte. Já už končím s psaním a zaklapnu svůj notýsek. Neměl jsem toho moc k doplnění, protože jsem si dost zapisoval cestou. Jen jsem zvědav, jestli řádky napsané při tom drncání po nerovných cestách budou vůbec čitelné. Snad jo. Líba si přijde ven dát ještě poslední večerní cigaretu a pak už jdeme oba taky spát. Zůstali jsme venku s Líbou jako úplně poslední, zatímco včera jsem já šel do postele první.

Přestože déšť v noci nakonec přece jen přišel, ráno vypadá stejně krásné a bezmračné, jako včera. Za zaznamenání po probuzení stojí snad jen dvě věci. Tou první je, že navzdory včerejšímu brzkému zalehnutí jsme s Pepou zaspali. Sice jen o čtvrt hodiny, ale přece jen zaspali. Jako druhou nápadnou věc dnešního kuropění si všímám, že zatímco včera Pepa při ranní sprše hekal jako prvnička na porodním sále, dnes neheká. Vůbec. Nehekne dokonce ani jednou. Asi se dnes Pepa mnohem lépe vyspal a nic ho teď po ránu nebolí. Nebo že by se mu včera jen něco zdálo?

Hned po snídani naše ubytování v Likhubula House na svazích Mulanje opouštíme. K tomu můžu snad ještě do třetice poznamenat, že při odjezdu hned vedle cesty vylekáme dva kočkodany, kteří vmžiku vyskáčou nahoru na stromy. Zastavíme a pokud tiše stojíme, opičky na nás shlížejí z bezpečné vzdálenosti a výšky větvoví. Jakmile se však pokusíme otevřít okénka, bleskurychle nám zmizí z dohledu. Už je pak nespatříme. Nepřiláká je už ani banán odhozený na zem ke stromům. Nejspíš počkají a přijdou si pro něj, až my budeme dávno pryč.

Cílem naší dnešní cesty je město Blantyre, malawijské centrum obchodu a finančnictví. Velikostí soupeří s hlavním městem Lilongwe o prvenství, stejně tak má i okolo jednoho miliónu obyvatel. Narozdíl od Lilongwe je to ale jedno vůbec z nejstarších měst celého jihu Afriky. Založeno bylo v roce 1876 a díky své poloze se brzy stalo důležitou křižovatkou obchodních cest pro celý africký jih. Za zmínku ještě stojí, že město bylo pojmenováno podle skotského rodiště Davida Livingstona. Stopa tohoto Skota jakožto cestovatele, misionáře, lékaře a objevitele je v Africe nepřehlédnutelná. Však jsme také při minulé cestě "jihem Afriky" na Viktoriiných vodopádech, které David Livingston objevil, viděli jeho pomník. Již jsem se zmínil, že objevil rovněž jezero Malawi. Kromě toho je mu přisuzováno rovněž nalezení jezera Tanganika, podrobné prozkoumání řeky Zambezi a mnoho dalších cestovatelských objevů. Ale vraťme se k městu Blantyre, které v Malawi patří k nejdůležitějším a nejvýznamnějším. Má tu například sídlo malawijská státní televize, je tu nejvyšší soud, vysoké školy i univerzita. A abych se zmínil i o něčem, s čím jsme se už osobně setkali, nachází se v Blantyre také pivovar, kde se v licenci vaří pivo Carlsberg, stejně jako v posledních dnech námi stále oblíbenější zdejší pivo "Kuche Kuche".

Pohoří Mulanje už tedy zůstává za námi. Na rozdíl od včerejška je dnes zataženo mnohem dřív, a tak jeho vrcholky už prakticky nespatříme. Do Blantyre se blížíme po jiné silnici, než kterou jsme k horám Mulanje přijížděli. Je překvapivě kvalitní a samozřejmě asfaltová. V jedné z větších vesnic u hlavní silnice Pepa kupuje do auta chybějící trojúhelník. Tady ho konečně sehnal. Zastavíme i u tržnice, kde kupujeme mango a taky makadamové ořechy, které se mezi všemi druhy oříšků řadí mezi ty nejdražší a nejžádanější. Jsou opravdu moc dobré, což se v našem autě projevuje tím, že je po celou následující cestu všichni intenzívně chroupeme, jako bychom byli skupina veverek na výletě. Naštěstí máme makadamová jádra vylouskaná, protože jinak bychom si na nich vylámali zuby. Skořápky makadamových ořechů jsou totiž prý nejtvrdší na světě a říká se, že ani naše běžné louskáčky si nimi neporadí.

Míjíme zase mnohé různé vesničky a s nimi i několik dalších tržnic. Míjíme stánky s ovocem a zeleninou nebo také s oblečením. A další tržnice se vším možným. Jedna z nich, dokonce myslím jedna z těch největších, je nesmírně pestrobarevná, neboť se na ní nabízí k prodeji až neskutečné množství látek, různých druhů oblečení, šatů, šátků a podobných hadříků. Projíždíme skrze uměle vysazené eukalyptové lesy, jedeme kolem několika opuštěných a neobvykle prázdných benzínek, míjíme základní i střední školy, obchůdky s různorodým zbožím, nebo studnu s ruční pumpou, k níž chodí domorodci pro vodu. Vidíme jednoduché malé a nízké mešity bez minaretů, prostinké katolické kostelíky bez věží, dokonce spatříme i velký křesťanský hřbitov. Je taky bez věží i bez kostela, ale zato se zářivě bílými náhrobky. Sledujeme kukuřičná pole, čajové plantáže i sběrače čaje a především spousty "cingajících" domorodců, ať už jsou pěší, nebo jedou na svém kole. Někteří jsou či jedou jen tak, aniž cokoli přepravují, jiní však nosí na ramenou nebo na hlavě, případně vezou na kole, náklady leckdy až neuvěřitelné velikosti. Některá kola po tíhou nákladu i cyklisty jen tak tak, že vůbec drží pohromadě a našinec se může jen podivovat, jak na takhle naloženém kole dokáže vůbec někdo ještě někam jet.

Na pár místech samozřejmě zastavíme. Nejdelší ze zastávek, asi dvacetiminutovou, dáme kdesi v mírně zvlněné krajině při cestě vedoucí mezi záhony čaje kamsi dál skrze plantáže. Na protějším kopečku vidíme čajovou sušárnu, místo, kde se natrhané čajové lístky suší. Pod sušárnou zrovna nějaká parta sběračů keříky otrhává, zatímco na vedlejší cestě nedaleko od nás zevluje několik domorodců, jakoby čekali, že jim někdo přijde dát práci. Pepa začne loupat plod baobabu, který zřejmě koupil při minulé zastávce na tržnici. A dá nám ochutnat. Už jsem v jedné z předchozích kapitol psal, že plod baobabu obsahuje spoustu vitamínu C a že je poněkud nakyslý. Stejně nakyslé, ne-li úplně kyselé, jsou ovšem i obličeje všech, kteří ho ochutnávají. Já když vidím to příšerné ženské šklebení, stačí mi, když to tahle kysele vidím a nemusím to stejně kysele také jíst. Proto raději ochutnávku baobabu vlastní papulou úplně vynechám. Podle obličejů Líby, Monči i ostatních to vypadá, že citrón pokapaný octem je proti plodu baobabu sladká laskominka. Není proto divu, že plod skoro celý, nesnědený, nakonec Pepča věnuje okolojdoucímu mladíkovi. Ten si na něm ale evidentně pochutnává. Dobývá se dovnitř nějakým ozubeným kolečkem, které bůhvíodkud vytáhl, ale vůbec se při konzumaci baobabího plodu nešklebí. Buď mu baobab opravdu chutná, nebo se zdejší mladí černoši ani zašklebit nedokážou.

Motáme se ještě chvíli po cestě a mezi čajovými keříky. Nejsme sami. I tady, po typicky červené prašné cestě mezi zelenými keříky čaje "cingají" nějací domorodci. Není jich sice mnoho, ale nechají se vyfotit. I ta mladá maminka s miminem na zádech. Ta, jak to podle všeho vypadá, asi ráda plete. Nejen, že její mimčo má na hlavě krásnou pletenou čepičku, nejspíš jako ochranu před ostrým africkým sluníčkem, ale ona je celá i s oním mrnětem zabalená do jakéhosi širokého barevně kostkovaného pleteného plédu.

Jak se k Blantyre přibližujeme, znatelně stoupne počet aut, která potkáváme. Na okraji města už to pak vypadá jako typická dopravní špička v našich velkých městech. Ale je to pouhé nahromadění automobilů čekajících před světly prvních semaforů, kterými nás město vítá. Za nimi už je dopravní situace lepší. Přesto Blantyre, narozdíl od Lilongwe a koneckonců i Zomby, vypadá opravdu jako město. Projíždíme širokým čtyřproudým bulvárem a vidíme mnoho obytných domů, z části docela velikých, ale i různých úřadů, obchodů i nákupních středisek s velkými obchodními domy. Ano. Blantyre je opravdu město se vším všudy. V Malawi první a zřejmě jediné. Jako město vypadá nejen svojí podobou, ale i množstvím lidí v ulicích a nemalým dopravním ruchem. Město s rozlehlými bohatými domy a vilami, i město s chudinskými čtvrtěmi.

Kolem jedenácté zabočíme v jedné z vedlejších ulic Blantyre do jiné ještě vedlejšejší ulice, a z ní do vrat Hostellerie de France k dnešnímu ubytování. Zdejší majitel je, jak napovídá už samotný název ubytování, Francouz a ukáže se nám jako žoviální a poněkud svérázný chlapík s výrazným pěstěným knírem a dlouhými prošedivělými tmavými vlasy nedbale vzadu svázanými gumičkou. Při procesu ubytování spatříme i jeho ženu. Vypadá téměř přesně tak, jak jsem si já od malička představoval ježibabu. Ježibabu s drdolem navrch hlavy. A právě takový drdol (nevím proč!?) pokládám za zcela charakteristický znak všech ježibab celého světa i všech pohádek. Alča se tu hned stihla polaskat se třemi místními pejsky, ale protože byli na sebe hodně žárliví, musela je podělit všechny rovným dílem.

Ubytování v Hostellerie de France je fajnové. Máme tu k dispozici celý apartmán se třemi ložnicemi, z nichž dvě jsou vybaveny dvoulůžkem a samostatným sprchovým koutem. Já s Pepou obsazujeme třetí ložnici, přičemž toaletu sprchu máme jinou. Tu třetí společnou. Musíme k ní z ložnice přejít přes společný prostor, který by se dal charakterizovat jako obýváček zkombinovaný s jídelnou. Je v něm jeden stůl se židlemi, nízký stolek z křesly i televizní přijímač. Součástí apartmánu je i vybavená kuchyně, kde nechybí lednička či sporák, ale je tu i mikrovlnka a dokonce pračka. Všechno funkční. Na Afriku tu tedy máme nebývalý luxus a na Malawi obzvlášť. Začínám si opět připomínat, kolikrát jsme původně měli spát ve stanech. Ještě bych ale měl dodat, že bydlíme ve spodní části areálu Hostellerie de France a až dole téměř v podzemí, protože nad sebou máme zdejší veliký bazén i s lehátky a vyhlídkovou terasou, která nám zčásti vytváří střechu nad našimi hlavami.

Dohodneme se, že na kratičkou prohlídku města Blantyre pojedeme až ve tři odpoledne. Současně se stavíme i na nákupy, abychom před zítřejší cestou do Zambie utratili malawijské peníze, kterých máme ještě dost a dost. Do té doby máme relax. Marica s Alenou si pomalu obejdou celý areál Hostellerie de France a nakonec zapadnou do hospody na oběd. Naše Prausovic rodina ovšem nic neobchází, neboť z našeho apartmánu se posuneme jen o patro výš k bazénu. Rozložíme se tady, na dlážděné terase na spodní straně ohrazené antiku připomínajícím bíle natřeným zábradlím, do něhož je zabudovaných několik naprosto šílených sošných uplácanin nadživotní velikosti, rovněž do daleka bíle zářících. Jsou tak někde na úrovni mých veršíků, takže vypadají naprosto příšerně až snad zoufale. I když pravda, moje výtvory jsou asi ještě zoufalejší.

Lidí je teď odpoledne na terase strašná spousta. Přesně tři: Líba, Monika a moje maličkost. Vlastně spíš velikost. Maricu s Alčou odtud vidíme za velkými skleněnými okny restaurace a jinak jsme tu docela sami. Jen paní domácí provádí údržbu nějakých květinek a záhonků, které zavlažuje tlustou červenou hadicí. Po chvíli se přijde podívat i pan majitel osobně. Jeho klidně vyfotím. Ještě se mi na fotku krásně vyprsí. Jeho paní ale nefotografuju. Nemůžu za to, že mi její drdol připomíná Ježibabu, jakých se už od malička bojím.

Líba hodlá maximálně využít sluníčka, které po celou dobu našeho odpočinku zajde za nějaký malý mráček opravdu jen chviličku. Monča se k jejímu opalování přidá a všichni společně využíváme bazén k vyšpráchání a vymáchání svých těl. S Monikou jdeme do vody hned, Líba o něco později. Posléze se k nám připojí i pan majitel, veselý a upovídaný Francouz Jean Michel. Mezi sebou mu všichni říkáme Francouz. Nejprve si náš ovšem všechny vyfotografuje jakýmsi postarším kompaktem zřejmě nevalné kvality. Voda v bazénu je slaná. Od Francouze se dozvídáme, že sůl, kterou používá do bazénu, má odněkud z Botswany. Pak říká, že už v Malawi žije dvanáct roků a že ho dost překvapuje, že my jsme tady na dovolené. Z Evropy sem prý jezdí víceméně jen byznysmeni a obchodníci, nebo nějaké politické delegace. Ale na dovolenou málokdo. To prý není příliš obvyklé. Monika, která se někdy před šesti lety učila trochu francouzsky a dnes si už pamatuje jen pár základních frází, zkusí Francouzovi něco říct jeho rodnou řečí. Evidentně ho tím potěší.

Chvíli ještě povídáme, ale už zase po anglicku. Francouz se od nás dozví, že jsme Češi a jedna Slovenka, k tomu pak pár základních věcí, jako že kupříkladu na Slovensku se platí stejně jako ve Francii eurem, zatímco my Češi máme svoji vlastní měnu. Alespoň zatím. Francouzský majitel Hostellerie de France se později přijde k nám do bazénu vykoupat ještě jednou, tentokrát i se svou ženou. Nechá si přitom napsat naše emaily, aby nám mohl poslat fotografie, na které si nás před chvíli zvěčnil. Za pár minutek, co Jean Michel s mojí emailovou adresou odešel, mi přichází na mobil SMS zpráva, že už mi tenhle zvláštní chlapík nějaký email poslal.

Posléze nám pan majitel ještě musí ukázat vířivku, která k bazénu patří, abychom věděli, kde a jak se pouští a vypíná. Na té vířivce není nic zvláštního. Snad jen to, že tu vůbec je. A Jean Michel nám ji předvede s tak hrdým a pyšným výrazem, že nejsem ani na okamžik na pochybách, že on, Francouz, se tady stará o naprostý luxus nás Evropanů, jaký nikde jinde v celém Malawi nenajdeme. Zatímco Líba s Monikou leží vedle bazénu na lehátku, aby se mohly opalovat, já usednu nedaleko pod modrý plachtový přístřešek, kam na mne sluníčko nemůže. U Francouze si objednám pivo. Teprve tady, kde popíjím a sedím u stolku vedle bazénu, si mezi plaváním a koupáním na etiketě piva "Kuche Kuche" všimnu, že ho označují jako "Pýcha Malawi". Což je ovšem hodně silné, a především velmi sebevědomé, neřkuli rovnou pyšné, tvrzení.

Alča a Marica v restauraci u Francouze zůstaly nečekaně dlouho. Ptáme se proč a čím je v hospodě tak omráčili, ale ony jen dostaly tak nějak po francouzsku oběd. Pomalu, v pozvolném a poklidném tempu, se od předkrmu přes hlavní chod propracovaly až k závěrečnému kafíčku s dezertem. Jídlo si ale obě pochvalují. Bylo prý moc dobré.

Okolo třetí hodiny nasedáme s Pepou do auta. Nejprve popojedeme jen pár stovek metrů k jakési katedrále. Zůstává pro mne zcela bezejmennou, neboť jsem nikde nezjistil její jméno. Nejstarší, turisticky známá a nejnavštěvovanější katedrála v Blantyre, to ovšem není. Ta je prý někde na druhém konci města a tak musíme vzít za vděk touhle. Před námi stojí prostě a jednoduše vypadající katolická katedrála se dvěma vysokými věžemi, poměrně nového vzhledu, postavená v moderně vypadajícím stavebním slohu, který neumím určit a pojmenovat. Tak tak stačím, a to ještě mizerně, zvenku katedrálu vyfotografovat a spustí se déšť. Rychle se tedy uchylujeme dovnitř do katedrály, odkud můžeme v suchu sledovat, jak se déšť venku mění v prudký liják. I kdybychom v něm měli jít jenom přes parkoviště do auta, určitě se hodí počkat uvnitř v suchu, než lijavec alespoň trochu poleví. A tak se rozhlížím, co zatím budu v katedrále dělat. Interiér katedrály je podobně prostý a jednoduchý, jako samotná katedrála zvenčí. Uvnitř není dohromady co dělat ani moc co fotit, a tak víceméně z dlouhé chvíle tu vyfotografuju celou křížovou cestu. Mají ji tady vyvedenou ve vcelku pohledné dřevořezbě se střízlivě použitým zlaceným zdobením. Když pak dokončím focení na posledním zastavení zdejší křížové cesty, kde Pána ukládají do hrobu, už venku skoro neprší. Tak ještě udělat dvě tři fotografie katedrály zvenčí a jedeme dál do města Blantyre, někam k jeho centru. Ta přestávka v dešti byla ovšem velice kratičká. Jen co usedneme k Pepovi do auta, už zase pršet začíná. Bazén bychom si teď moc neužili.

Projíždíme teď centrem města Blantyre. Je tu mnoho obchodů, obchodních řetězců, ale i bank a mnohých různých služeb. Mezi budovami, které často mají jen přízemí s jedním patrem stojí přece jen některé podstatně vyšší a větší domy. Žádné historické budovy tu však nejsou. Nic, co by stálo za prohlídku. Zvlášť když stále prší. V dešti o procházku nestojíme a proto celé centrum Blantyre jen tak zvolna projíždíme. Na jedné z křižovatek zůstáváme stát před semaforem i na zelenou. Před námi totiž jede kolona velkých černých hummerů, což je s velkou pravděpodobností nějaká vládní delegace nebo přednostní přeprava malawijského prezidenta. Přejíždíme teď přes část města s mnoha kruhovými objezdy, s širokými komunikacemi a travnatými předěly mezi silnicemi. Na to, že v Malawi mají nedostatek pohonných hmot a že až na naprosto ojedinělé výjimky jsou všechny čerpací stanice prázdné a opuštěné, jezdí po celém Blantyre neuvěřitelné množství aut. Narazíme i na totální dopravní kolaps. Jako někde u nás při dopravní špičce se posunujeme jen po pár metrech. Zanedlouho se ale ukáže, že podobně jako v Zombě je dopravní zácpa způsobena právě jednou z oněch výjimek, totiž nahromaděním automobilů v okolí čerpací stanice, kde nějakou šťastnou shodou okolností teď právě zase mají benzin či naftu. My už naštěstí do žádné takové fronty nemusíme. Pepa teď už ví, že nám pohonné hmoty na zítřejší dojezd do Zambie postačí.

Po okružním průjezdu centrem Blantyre zamíříme nakupovat do jednoho z obchodních domů uprostřed rozlehlého nákupního centra, přičemž potřebujeme utratit i ty nejposlednější malawijské kwačky. Máme jich ještě hodně, ale jsme tři. A taky toho hodně potřebujeme. Když vystupujeme před obchoďákem Shoprite, už zase leje jako z konve. V takovém případě jsou nákupy pod jednou střechou vcelku přijatelnou, ne-li rovnou ideální, činností.

Hned na okraji obchodního domu zabrousíme do obchodu s knihami. Téměř odevšad si vozím jako suvenýr knížku s fotografiemi, protože já při své cestě nemám na podobné fotografie nejmenší šanci. Jenže žádnou hezkou a knížku s dobrými fotkami z Malawi tu nemají. A tak si koupíme alespoň malawijskou mapu. Líba na tom trvá. Asi si bude chtít doma ukazovat, kde všude jsme se v Malawi pohybovali.

A pak už sháníme, co potřebujeme. Nutně ještě musíme sehnat nabíjecí baterie do Mončina foťáku. S těmi starými, se kterými jsem jezdíval já, má čím dál větší potíže. Jsou už nějaké špatné a nabíječka je nechce nabíjet. Tak co dál? Musíme přitom pečlivě uvažovat a počítat, kolik za co utratíme. Pepa taky ještě může nakoupit nějaké jídlo. Peníze tak rychle ubývají!

Taky bychom rádi koupili kufr. Potřebujeme rozložit obsah těch našich dvou do tří, abychom se vyhnuli podobným problémům, jaké jsme měli ve Vídni. Hledáme nějaký vhodný a pro nás přijatelný kufr. Jenže žádný jednotlivý kufr tady v Shopritu ale nemají. Všechno, co tu mají, jsou sady tří různě velkých kufrů zabalených do sebe. To je nám k ničemu. A tak se jdeme podívat do jiných obchodů v sousedství. Je jich tu několik. Nákupní centrum je veliké. Nakonec si v jiném velkém obchoďáku vybereme kufr za osmnáct tisíc kwaček. No, jenže Líba si před chvílí koupila balík cigaret a tím pádem na kufr už kwačky nemáme. Kuřáky bych zrušil. U sebe jsem to už dávno udělal, kuřák ve mně je zrušený už nějakých patnáct let. Při počítání kwaček pak ještě objevíme jiný kufr. Větší a lepší. Jenže taky víc stojí. Je ještě o pět tisíc kwaček dražší. Nevadí. Kufr koupíme na kartu, ne? Ne. Nekoupíme. Karty tu neberou. Jen hotovost. Jestli chceme kufr, musíme mít hotovost. Tak vybrat. Posílají nás ven, kde je bankomat. Vskutku. Alespoň tohle tu mají. Chci vybrat celých třiadvacet tisíc, přesně na ten kufr, ale asi to nepůjde. Píšou, že maximum je dvacet tisíc. Stačí nám to? Asi ne. Pepa nám ještě tři tisíce, které jsme mu dali za jídlo, vrací. Finanční operace neberou konce. Kdyby nás někdo sledoval, určitě by z nás byl úplně vedle. Několikrát přepočítáváme všechny pětistovky a přesunujeme si peníze mezi sebou z ruky do ruky. Nějak to snad dohromady dáme.

Tak jdeme na ten výběr! Získám tím docela novou zkušenost, jak se z malawijských automatů dají vymámit peníze. Zatlačím kartu do bankomatu. Doufám, že ji dostanu taky nazpátek. Zadávám pin. Modlím se, aby byl správný, protože mám ke každé kartě jiný a zrovna tuhle platební kartu skoro nepoužívám. Ale teď se mi právě ona hodí, protože výběr hotovosti v zahraniční je z ní úplně zdarma. Bezva! Pin prošel. Zkusím, jen tak pro jistotu zadat třiadvacet tisíc kwaček. Kdepák. Odmítá mi to dát. Tak zadávám oněch maximálních dvacet. Po chvíli ticha začne v bankomatu něco chrastit a nic. Trvá to další dlouhatánské vteřiny, při kterých mě střídavě polévá horko a přebíhá po mně mráz, ale nakonec s podivným mlaskavým zvukem přece jen vyjedou ze škvíry bankomatu požadované peníze. Celý balík bankovek. Jasně. Jsou to pětistovky. Větší bankovky v Malawi nemají. Už chápu ten limit dvaceti tisíc. Nic většího, než právě tenhle pakl pětistovek, by se tou peněžní škvírou z bankomatu ven nemohlo protlačit. Spíš ze zvyku a na Pepovu radu peníze přepočítávám. Ale asi je to jedno. Stejně nevím, co bych dělal, kdyby to nesouhlasilo. Naštěstí to ale sedí. I kartu mi bankomat poslušně vrátí a tak můžeme s Mončou konečně jít nakoupit její nový kufr na další polovinu africké dovolené a především na následný návrat do Evropy. Přidáme ke kwačkám z bankomatu ještě tři tisíce od Pepy a máme to pohromadě. Chtějí ale bůhvíproč ještě stovku navíc. Tu naštěstí máme a tak konečně můžeme prohlásit kufr za úspěšně nakoupený. Byla to ale anabáze!

Když odneseme Moničino nové zavazadlo do auta, vracíme se nazpátek do původního obchoďáku Shoprite. Zase přepočítáváme všechny zbylé peníze tam i zpátky. Na co nám to ještě stačí a na co už ne? Chtěli bychom koupit láhev malawijského rumu. Monča touží po čokoládě. Potřebujeme koupit vodu. Tak jo. Vychází to tak nějak akorát. U kasy ještě pro jistotu sledujeme, jestli nemáme jednu čokoládu vrátit, ale netřeba. Je to skoro přesně Zbyde nám jen pár drobných mincí, pár desetikwaček. Zítra v Zambii už budeme potřebovat jiné peníze. Tady máme nakoupeno a malawijské kwačky jsou minulostí. Přitom nám původně zbývalo spousta místních peněz, ale nakonec jsme museli počítat každou kwačku a ještě oloupit zdejší bankomat!

Můžeme se teď vrátit k Francouzovi a můžeme si u něho v restauraci dát večeři. On po nás nebude chtít kwačky, ale dolary. Nějaký kwačky pro něho nemají cenu. Alča s Maricou měly vydatný oběd a proto na Francouzovu večeři jdeme my tři Prausovic a Pepa. Francouz Jean Michel nás v restauraci přivítá osobně. Žertuje s námi, doporučuje nám to či ono, a my se dlouho rozmýšlíme, a nakonec si objednáváme každý něco jiného. Pepa žebro, Monika místní rybu, Líba kuře na červeném víně a já na radu Alči zkusím baskické kuře.

Objednanou krmi nám přinesou poměrně brzy. Francouz kolem nás poskakuje sem a tam a přinesl nám na stůl malou kytičku s národními vlaječkami, českou i slovenskou. Když však zjistí, že Marica s námi není a my ostatní jsme všichni Češi, "aha!", tu slovenskou zase odnese. Francouz si nás taky několikrát vyfotografuje jako nějaké exoty. Hlavně však diriguje černocha, který nás obsluhuje. "Aha!", to patří sem, tohle udělej takhle, ukazuje neustále svému zaměstnanci, co a jak. Všechno musí být akorát, "aha!". Jídlo nám černoch servíruje na předehřátých až horkých talířích a všelijakých misek a talířů je před námi za chviličku spousta. Svůj podíl na tom mají i přílohy, které dostaneme různé. Hranolky, rýži, dušenou zeleninu, ale tou nejpřekvapivější a nejúžasnější přílohou je jednoznačně ratatouille, kterou nám Francouz představuje jako svůj speciální recept. Když si na začátku chceme vzít rozpečenou bulku, ke které můžeme z malého koflíčku použít kousek másla, téměř mi pečivo vytrhne z ruky. To prý se patří až po večeři! "Aha!", slyšíme poněkolikáté Francouzovo zřejmě oblíbené slovíčko.

Moje kuře po baskicku, připravené v zelenině, je skvělé a moc si na něm pochutnávám. Určitě i proto, že kuřecí maso tady v Africe je něco docela jiného, než kuřecí maso, které dostanete na talíř u nás. Je ho ale obrovská porce. Líba je na tom podobně a svoje ovíněné kuře si taky moc pochvaluje. Všichni jsme spokojení. Perfektní příprava, perfektní večeře i perfektní chuť. Po skoro dvou týdnech jakási připomínka chuti Evropy, chuti Evropy kdesi hluboko v Africe.

Dorazí mi přitom další SMS zpráva, že mám od Francouze v elektronické poště nový email, tentokrát s fotkama od večeře. Právě si přihazuju ratatouille, Francouzovu francouzkou specialitu, na svůj talíř, takže tu večeři ještě ani nemám snědenou, "aha!". Jím ale pomalu. Obírání kostí, které si kupříkladu Pepa na žebrech užil dosytosti, nepatří k mým oblíbeným činnostem a trvá mi dlouho. Proto dojídám svou večeři až jako poslední. Možná trochu i proto, že Francouzovu ratatouille jsem si prostě musel ještě přidat. I přes tu velikou porci, kterou jsem dostal. Až tak mi ratatouille zachutnalo.

V restauraci posedíme ještě krátce i po večeři. To už ovšem dávno sedíme při svíčkách, protože s příchodem soumraku byla přerušena dodávka elektrického proudu. Hrome! My zrovna mám dole v pračce prádlo! Ale alespoň, že nám v kuchyni stihli dovařit večeři. Sedíme teď ještě chvíli u Francouze, kde jsme si přesedli do křesel a k nízkým stolkům. Dopíjím pivo a trochu mi vadí, že se mi při svíčce špatně píše. Doufám, i kvůli prádlu, že nám zanedlouho proud zase pustí. Pokud ne, asi pojedeme do Zambie s pytlem nedopraného mokrého prádla a navíc ještě nevymáchaného od pracího prášku.

Venku se už mezitím setmělo úplně. Později večer pak při svíčkách ještě sedíme pod bazénem, tedy venku před naším apartmánem. Samozřejmě že trávení skvělé Francouzovy večeře ještě trochu podpořím malawijským "Kuche kuche". Povídáme si o všem možném. Pepča s Monikou rozebírají malárii, když odpoledne při nákupech zjistili, že ve zdejších lékárnách prodávají nějaké domácí testy na tuhle ošklivou tropickou nemoc. Taky samozřejmě probíráme cestování a jeho různé možnosti, mluvíme o programu naší cesty i jiných podobných zájezdech, o tom, co a jak se všechno dá či nedá do programu zařadit, kde a jak co funguje či nefunguje. Námětů k hovoru na tohle téma máme všichni dost a dost.

Já při všem tom našem povídání také hodně píšu. Musím, protože dneska nechci jít spát s tím, že bych svému deníčku zůstal něco dlužný. Marika se dívá, jak se mi kouří od propisky a připadá jí, že píšu "ako český žandár". Zvláštní. Marica tu použila pořekadlo vzniklé po vzniku první republiky, kdy hrubé a rabiátské způsoby maďarských četníků na Slovensku vystřídal mnohem mírnější postup četníků českých. Úsloví tak vyjadřuje pohrdání nad jejich praktikami, kdy namísto toho, aby hříšníky a delikventy na místě samém zmlátili a potrestali, předvedli je na služebnu a sepisovali s nimi protokol. Měl bych já snad Marice pohrozit nějakým výpraskem? Ne, ne. Dámy nebiju. Vůbec se nerad s kýmkoli peru. Ale všechno si pěkně zapíšu. To ano. "Ako český žandár!".

Při sezení a povídání taky čekáme, než se nám dopere prádlo. Elektrický proud už naštěstí spuštěnou pračku zase pohání a přístroj už dokončuje poslední várku našeho prádla. Když už jsme tu pračku měli, využili jsme ji opravdu důkladně. Jenom abychom to teď stihli usušit. Už od odpoledne sušíme dříve vyprané prádlo v průvanu spuštěných ventilátorů. Jen Bůh ví, jestli nám to všechno do zítřejšího odjezdu uschne, protože během celého večera venku stále více či méně prší. Když se pak ukládáme ke spánku, prší zrovna spíš více. Za oknem buší do země pořádný liják. Buší jako by ani nechtěl, abych usnul.

Venku, když se ráno probudím, to vypadá, jako kdyby Francouz přes noc napouštěl bazén, zapomněl to vypnout a bazén teď přetéká. Proudy vody padají se střechy i z nebe. Leje jako z konve. A Pepa tvrdí, že takhle leje celou noc. Štěstí, že nás takovéhle počasí nepotkalo někde v horách. Obloha je celá zatažená stejnoměrnou souvislou šedí bez jediného sebemenšího náznaku jakékoli trhlinky. Zdá se, že období dešťů se rozhodlo do puntíku splnit hrozbu danou svým jménem a že teď už bude pršet nepřetržitě po několik týdnů.

Všechno naše včera vyprané a mokré prádlo přes noc u spuštěných ventilátorů jakž takž úspěšně uschlo. A tomu, které ještě trochu vlhké zůstalo, pomohla žehlička. Prádlo tedy můžeme celkem suché do kufrů zabalit. Máme teď sice o jedno zavazadlo víc, ale prozatím nový kufr necháme zabalený a prázdný. Pepovi sice vzadu v autě už výrazně ubylo kanystrů, že by s jedním kufrem navíc při nakládání nebyl sebemenší problém, ale proč bychom museli mít kufry tři, když nám prozatím stačí dva?

Monika ještě na poslední chvíli fotí interiér našeho apartmánu, já stihnu vyfotografovat jen malého ptáčka, který sedí před naším oknem na zatočeném ostnatém drátě a vypadá, jako by byl někde ve vězení. Když pak kufry i sami sebe skládáme do auta, prší naštěstí jen mírně. O hodně méně, než po probuzení. Jsme tedy jen lehce navlhlí a ne na kost promáčení.

Když pak o chvíli později opouštíme město Blantyre, všechny okolní kopce jsou shora přikryty zdánlivě nadýchanou peřinou. Prší pořád. Tu víc, tu míň, ale nepřestává. Dnes pojedeme prakticky celý den, cesta bude dlouhá, a tak nám vytrvalý déšť právě dnes tolik nevadí. Svěže zelená a mokrá africká krajina ubíhá za okny kamsi dozadu. Projíždíme mnoha různými vesničkami, míjíme malá obdělávaná políčka. Snažím se něco vyfotografovat, hlavně když na chviličku zastavíme. Ale zkouším to i za jízdy. Malawijské vesnice dnes vidíme naposledy, odpoledne už přejedeme hranici do Zambie. Předtím ale ještě musíme projet přes Lilongwe, ale i tam je před námi cesta ještě dlouhá, předlouhá.

Nezdá se to, ale po celou dnešní cestu toho nakonec nafotím dost. Fotografií mám poměrně hodně i přesto, že se za jízdy a deště mnoho fotografií nepovede a musím je zahodit. Ale to, co se povede, dává dohromady nádherný obraz malawijských vesnic a stovky zajímavých a úžasných detailů. Jakých? Jsou jich desítky, stačí se jen pozorně dívat. Některé se dají najít i na fotografiích. Třeba jak se u podivné a ze starých prken sbité boudy, která se zdá být prodejnou s pečivem a vejci, úžasně vyjímá zářivá sytě červená lednice firmy Coca Cola. A nebo jak menší kluci stojí frontu na holiče, zatímco jejich větší bráchové venku poskakují s tágem kolem kulečníkového stolu. Ten je tu skoro neuvěřitelný, zvlášť když ho zastřešili slaměným přístřeškem! Za pozornost určitě stojí taky to, jaké obchodní artikly tu jsou a jaké se nacházejí vedle sebe. Třeba parfumerie sousedí se zmrzlinárnou, v níž zároveň prodávají kuchyňské zboží, tedy vařečky a hrnce! Nebo se krásně vyjímá holičství vedle prkny zatlučených oken krámku s kosmetikou. Nebo jak mezi ostatními cihlovými a hliněnými domky se slaměnou střechou svítí domek celý pomalovaný zářivě modrou reklamou na prací prášek Omo! Úžasné. Neskutečné. Nádherné. Další a další podobné libůstky, kterých jsem si všiml a některé také vyfotografoval, bych mohl ještě zmínit. Ale tady stačí se podívat na fotografie z téhle cesty od Blantyre přes Lilongwe a dál do Zambie. Písmenka jsou pak skoro zbytečná, neboť svět malawijské vesnice v obrazech je mnohem barvitější a ucelenější. Celou dnešní cestu je stále na co se dívat a co fotografovat.

Ale vraťme se zase kousek zpátky. Přejíždíme právě řeku Shire a odtud stále pokračujeme k severu. Okolní krajina je teď jen málo obydlená, ale všímáme si, že o to víc tu mají poskládané pytle s dřevěným uhlím nebo svázané otepi nařezaného dříví. Výroba těchhle komodit je ve zdejších končinách asi je to jediné, čím si tu mohou domorodci pár kwaček přivydělat. Pytlů, které stojí vyrovnaní kolem silnice jako vojáci na přehlídce, je v téhle oblasti mnohem víc, než "cingajících" Malawijců. Možná ale, že jich dnes chodí po silnici tak málo kvůli nepřetržitému a neustávajícímu dešti. Mně by se za tohohle divně uplakaného počasí taky nechtělo bůhvíkde "cingat".

Pršet nakonec přestává v deset hodin. Téměř přesně na vteřinu. Ale zvláštní je, že silnice je rázem suchá a kolem ní nejsou ani vůbec žádné kaluže. Tady zřejmě vůbec nepršelo. Jako kdybychom přejeli nějakou pomyslnou hraniční čáru, za kterou déšť od včerejška nesměl. Taky okamžitě na svůj obvyklý stav stoupne počet domorodců korzujících podél silnice, stejně jako počet prodávajících i nakupujících na vesnických tržnicích. A těch "cingajících" Malawijců se mi dokonce zdá být ještě víc než jindy, jako kdyby si tu předchozí propršenou dobu chtěli vynahradit. Pořád jich spousty chodí sem i tam a prakticky každý něco nese. Většinou na hlavě. Někdy je to pytel, jindy kbelík, další nesou nůši nebo koš, nebo jinou velkou podivnou nádobu či nějaký jiný do rance zabalený náklad. Co však v rancích či nůších nesou, můžu jen hádat. A vy taky.

Ještě dlouho jedeme po velice kvalitní hlavní silnici směřující do Lilongwe. Zastavujeme tu na toaletu, tady kuřákům na cigaretku, tamhle zase na krátké protažení nebo fotografování. Projíždíme okrajem Dedzy, což je město pod pásmem několika horských hřbetů. Leží v nadmořské výšce okolo 1600 metrů a víceméně na náhorní plošině, z níž vyrůstají nejen horské vrcholy přesahující 2000 metrů, ale i všelijaké větší či menší kopce a kopečky.

Pepa stále sleduje spotřebu naší toytoty. Není to sice zrovna moc úsporné auto, a tak to začíná vypadat, že bychom až do Zambie nemuseli dojet. Jedna ze zastávek se tedy odehrává u tržnice, kde Pepa pro jistotu nějakou naftu dokupuje. Je sice dražší, než by musela být, ale nedá se nic dělat. Kdyby nám nádrž vyschla, do Zambie bychom se nedostali. Zrovna na téhle tržnici naftu a benzin prodávají po sudech nebo kanystrech téměř u každého stánku. Je to zřejmě tím, že v Mozambiku mají pohonných hmot dostatek a tahle vesnice leží téměř na samé mozambické hranici. Propašovat sem tedy naftu od nedalekých sousedů je snadné a rychlé. Zdá se dokonce, že prodej takto "dovážených" pohonných hmot není nelegální, protože kolem všech těch kanystrů se v klidu procházejí policisté. Nebo že by také oni měli svůj podíl z prodeje mozambického benzinu a nafty?

Sjíždíme teď pomalu z hor poněkud dolů a přibližně o půl druhé se ocitáme na okraji Lilongwe, malawijského hlavního města, kam jsme před třinácti dny přiletěli. Míjíme několik zdejších čerpacích stanic. Všechny zejí prázdnotou, až na jednu. Jen k té jedné jediné se vine dlouhá snad několikakilometrová fronta čekajících aut. V samotném centru Lilongwe na okamžik zastavujeme. Pepa jen rychle doběhne do obchodu koupit za poslední zbylé kwačky nějaký chleba. Včera sehnal a večer uvařil kus uzeného, tak abychom k němu měli co přikusovat. A právě tím chlebem s uzeným zaháníme o něco později, jen pár kilometrů za Lilongwe, ten nejhorší hlad.

Z Lilongwe pak míříme na východ k zambijské hranici. Před námi je hlavní komunikace spojující Lilongwe se zambijským hlavním městem Lusakou. S malou, ale nádhernou zemí, jakou Malawi bezesporu je, se začínáme pomalu loučit. Zítra bude sobota a to bude právě čtrnáct dní, kdy jsme do Malawi přiletěli. Byli jsme tu tedy téměř čtrnáct dní. Je to vůbec možné? Uvědomuju si, jak strašně rychle ty dny tady ubíhají. Už jsme vlastně v půlce naší dovolené. Naštěstí to lze chápat i tak, že teprve v půlce. Netřeba tedy ještě myslet na návrat domů. Ještě nás určitě spousta zážitků čeká.

Teď opouštíme nikoli Afriku, ale jenom Malawi. Naposledy máváme Malawijcům. Jak těm "cingajícím", tak těm, kteří kolem silnice jen tak postávají či posedávají. Loučíme se s Malawi, s její překrásnou přírodou, nečekaně svěží a zelenou, s jejími příjemnými a usměvavými lidmi, kteří jsou rozhodně velice milí, přátelští, bezelstní a vnitřně nezpochybnitelně krásní. A Malawi se už loučí s námi. Po svém. Nejprve krátkou přeprškou, pak trošičkou sluníčka a ke hranici nás vyprovází zběsilým lijákem. Asi proto, aby jsme nezapomněli na to, že jsme tu byli v období dešťů.

Ještě nás čekají poslední malawijské policejní kontroly. Policisté tu stojí i v lijáku. Jsou oblečení do reflexních bund a s jejich černými obličeji uvnitř kapucí, které mají na hlavách, vypadají jako strašidelně rozsvícení Nazgúlové, prstenové přízraky z Tolkienova "Pána prstenů".

A jsme na hranici. Skoro celou cestu jsem se ještě snažil vyfotit co nejvíc z dlouhé cesty malawijskou zemí, jako kdybych doposud žádné fotografie neměl. Teď už je ale foťák schován v batohu. Pamětliv nedávných problémů Čechů s fotografováním a zambijskými úřady ho tam rozhodně nechám, než budeme daleko za hranicí. Jakpak se k nám asi zambijští pohraniční úředníci zachovají, když jim jen asi před třemi týdny jiní Češi, zadržení pro podezření ze špionáže, utekli? Nebudeme mít kvůli nim nějaké potíže? Uvidíme. My s nimi přece nemáme nic společného.

Když jdeme nejprve na malawijský úřad, liják zčásti polevil. Aby nás pustili přes hranici, musíme opět vyplnit obligátní papír se spoustou zcela nezajímavých a nepodstatných informací, z nichž si jen málokterý vůbec dokážou podle našich dokladů ověřit. Je to vlastně už třetí papír prakticky identického obsahu. První jsme potřebovali pro vízum, druhý jsme vyplňovali při vstupu do země na letišti v Lilongwe a třetí vypisuju teď, na zambijské hranici. Jestli mě něco hodně nebaví, je to vyplňování zbytečných papírů. Toho si dost užiju doma a především v práci. Když mám dovolenou, mohli by si to klidně odpustit. Chvíli musíme čekat. Před námi se totiž odbavuje nějaká větší výprava, zřejmě Evropanů. Jinak se celé naše odbavení odehrává bez jakýchkoli problémů.

A stejně tak je odbavení bezproblémové i na druhém úřadě, na zambijské straně. Zambijští úředníci jsou usměvaví a dokonce se tváří docela přátelsky. Jen pořízení víz za padesát dolarů jim chvíli trvá. Venku mezitím znovu leje. Když dostaneme víza, je co nejrychlejší úprk do auta naprostou nutností, nechceme-li být promočení až na kůži. Je přibližně půl páté a nás teď už čeká pouhých třicet kilometrů. Jen tolik nám zbývá ujet do místa dnešního ubytování v Chipatě.

Myslím, že právě tady je třeba najít vhodný prostor pro několik základních informací o Zambii. Ale protože je do Chipaty nedaleko, budu muset být dosti stručný. Zambie leží východně od Malawi, odkud přijíždíme, ale na východě sousedí rovněž i s Mozambikem, který Malawi z jihu svými hranicemi obtáčí. Přestože má Zambie zhruba desetinásobnou rozlohu, než naše Česká Republika, počtem obyvatel nás převyšuje jen asi o třetinu. Obyvatelstvo je v Zambii ovšem velmi různorodé. Přestože heslo na státním znaku říká "Jedna Zambie, jeden národ", zdejší obyvatelstvo hovoří více než sedmdesáti jazyky. Snad proto je tu úřední řečí angličtina, která tu funguje už od britské koloniální éry, kdy se území Zambie jmenovalo Severní Rhodésie. Koloniální panství Britů pak skončilo v roce 1964. Tohoto roku, kdy země vyhlásila samostatnost a stala se prezidentskou republikou, přijala dnešní pojmenování Zambie. Tak. To by prozatím mohlo stačit. Jen ještě dodám, že hlavním městem Zambie je Lusaka a že právě z Lusaky budeme za týden, tedy příští pátek, odlétat.

Jsme v Chipatě, v asi stotisícovém hlavní městě zambijské Východní provincie. Na jedné z prvních křižovatek zastavujeme kvůli výměně peněz. Pepa tu má jakéhosi známého. V Zambii se platí rovněž kwačkami, stejně jako v Malawi, ale jsou to kwačky jiné kategorie. Jejich hodnota je úplně jiná. Ve zdejším zajímavém kursu dostaneme za dolar pět tisíc zambijských kwaček, takže když uvažujeme o výměně takových tří set dolarů, budou z nás zambijští kwačkoví milionáři. Jeden a půl miliónu už je přece docela pěkná sumička, ne? A až budeme někde něco platit, abychom věděli přibližně kolik, stanovujeme si vzhledem k nedávnému kursu dolaru u nás následující pořekadlo: "tisíc kwačky, čtyři kačky". Není to sice tou správnou a dokonalou češtinou, ale zato se nám to hezky rýmuje a můžeme si to tudíž snadno zapamatovat.

Ubytování, na které dojedeme už jen po pár stech metrech, je ucházející. Zase žádné stany. Tady ve městě jsem je stejně nečekal a byly by tu pro mě velkým překvapením. V lodgi Luangwa House pojmenované podle východozambijské řeky, která ovšem Chipatou neprotéká, máme kromě docela příjemných pokojíčků nejen hospodu s barem nebo velkou jídelnu, kam půjdeme ráno snídat, ale i pěkný a upravený zahradní koutek. Opominu-li, že Monice s Líbou neteče na pokoji teplá voda, zatímco mně ano, nalézám momentálně na tomhle ubytování v lodgi Luangwa House jediný drobný nedostatek. Nejde tady proud.

Škoda, že prší a nemůžeme si posedět venku někde třeba uprostřed zahrady. Protože jaké je heslo? Co udělají Češi? "Jdou na pivo!", zní (jistě očekávaná a nepřekvapivá) odpověď. V baru se ovšem k lítosti Líby i Pepy nekouří a tak se s pivem usadíme venku. Dýmovnice musí kouřit, to se nedá nic dělat! A uvnitř je bez proudu stejně strašná tma, tak jaképak copak. Jenže venku... No, venku není zrovna vedro. Dokonce i teplo bych řekl, že vypadá jinak. Choulíme se zimomřivě na malém kousku prostoru, který je jakž takž pod střechou. Naštěstí je ale postupně déšť mírnější a mírnější. Popíjíme slušně vychlazený jihoafrický ležák Castle, pocházející z jednoho z nejstarších jihoafrických pivovarů. A Castle není ani moc drahé pivo. Jedno pivo za sedm tisíc kwaček. Co k tomu dodat? No, nekupte to za ty prachy!

Pepa posléze odchází připravovat večeři. My ostatní zůstáváme sedět u hospody o něco déle. Prší míň, ale pořád, proto i my brzy odcházíme za Pepou do suchých pokojů. Od baru k našim pokojům bychom se však suší dostali i za vydatného lijáku, neboť tu nad chodníčkem postavili přístřešek. Na pokojích povečeříme zbytek salátu, co zůstal od oběda, Pepa ho však doplnil o přídavek z čerstvě nakrájené zeleniny.

Zatímco všichni čeští návštěvníci zdejší lodge byli na pivu, Slovenka Marica, když pustili proud, viděla místní zprávy zambijské televize. "V Zambii už třetí den leje a jsou tu i záplavy!", informuje nás o zdejší situaci docela natvrdo a bez jakékoli špetky soucitu. Podrobnější informace nám pak servíruje tak, jako by byla prakticky celá Zambie pod vodou a hrozila nám během několika hodin přinejmenším bídná smrt utopením. A tak začínáme mít docela vážné obavy, jak a zda vůbec se ke zvířátkům do zambijských národních parků, které máme v plánu, vůbec dostaneme.

Celý večer se pak Pepča ještě snaží dovolat svému známému do Lusaky, leč zkouší to dlouho a marně. Žádné bližší informace k tomu už dnes tedy asi mít nebudeme. A tak Pepa začne děsit přítomné dámy tím, že jim barvitě začne líčit že Wild Life kemp v národním parku Luangwa je tábořiště u řeky bez plotů, kde mohou chodit, a taky chodí, divoká zvířata a jak kohosi při nočním čůrání v nějakém takovém kempu skolil lev. No. To bude teda divočina, říkám si, ale nějak se narozdíl od ženských neděsím. Nejspíš proto, že jsem od Pepy, když jsem s ním tuhle cestu domlouval, měl přece jen trochu víc informací a zvlášť mě Pepa upozorňoval na to, že v Zambii se setkáme s opravdovou nefalšovanou divočinou, jaká se už v Africe skoro nikde jinde nenajde. Divočina v Zambii. Tak co? Budeme se jí bát nebo se na ní těšit? "Právě tady v Zambii jsou ty nejdivočejší parky!", dodává Pepa, jako bychom to pořád nechtěli pochopit.

Najednou se Pepa při nesčetném dalším pokusu o telefonické spojení se svým známým z Lusaky dovolá. "Tak co? Jak to vypadá s počasím a s vodou?", ptáme se netrpělivě Pepy jeden přes druhého, když odloží svůj mobil. Jenže se od Pepy mnoho nedozvíme. A tak jdeme spát s tím, že "situace snad nebude tak kritická". Prý "uvidíme". "Zítra pojedeme normálně, podle původního programu, a když bude zapotřebí, tak zaimprovizujeme!", sdělí nám nakonec Pepa svůj plán nic zbytečně neměnit a neřešit předem. No, začínám být dosti zvědav, jaký vlastně zítřejší den bude...

Hrůza! Ráno zase leje, přestože v noci déšť ustal a pak už celou noc nepršelo. Vím to, protože, ačkoli nevím proč, byl jsem každou chvíli vzhůru. Leje, jako kdyby nahoře někdo nad Zambií zvedl veškerá nebeská stavidla. Asi opravdu někde mohou být záplavy, protože takovéhle několikadenní lijáky nejsou v Zambii ani v současném období dešťů rozhodně nic běžného. Spíš je to situace velmi mimořádná. U snídaně v jídelně, kde je puštěná televize se záhy dozvídáme, proč tomu tak je. Ze zpráv stanice Al Jazeera věnované počasí zjišťujeme, že mezi východní Afrikou a Madagaskarem se točí obrovský vír jakéhosi tajfunu. Tím je to jasné. Právě tenhle tajfun způsobuje v širokých oblastech kolem svého středu tyhle intenzívní a vytrvalé lijáky i s nějakými těmi přestávkami, jak se celý tajfun a jeho ramena otáčejí dokola. Nicméně to vypadá, že my se teď nacházíme v okrajové části tajfunu a jednoho z jeho spirálovitých ramen a tak by se nám snad už tohle deštivé počasí mohlo vylepšit.

Snídani máme sice v ceně noclehu, ale rozhodně se moc nenajím. Ke kafi, čaji a trošce džusu jsou už jen nějaké křupky. Jsem tedy se snídaní dost rychle hotov. A vlastně všichni. Brzy potom se už skládáme zase k Pepovi do auta. První, kam zajíždíme, je čerpací stanice. Už jsme si docela odvykli, že u pumpy naftu mají a že u ní není liduprázdno ani šílená fronta. Po čtrnácti dnech zkušeností z Malawi se nám tahle docela normální situace zdá být tak trochu nenormální. Ale Zambie problémy s pohonnými hmotami nemá. Tady už za našimi zadky žádné kanystry s naftu vozit nemusíme. Jenom se musíme zastavit na nákup potravin, které potřebujeme doplnit. Poprvé použijeme pořekadlo "tisíc kwačky, čtyři kačky". Marica musí ovšem počítat jinak, ona to má "za pět kačky" a na eura jsme nikdo nevymyslel vůbec nic.

Pak už vyrážíme směrem k národním parku South Luangwa (Jižní Luangwa), což je z Chipaty směr severozápad. Ještě dál na sever podél řeky Luangwy existuje také národní park North Luangwa (Severní Luangwa). Ten však nemá vybudovanou téměř žádnou turistickou infrastrukturu, je vzhledem k vzdálenosti velmi odlehlý od běžných turistických míst a pro vstup tam je prý vyžadováno zvláštní povolení. Možná i proto, že většinu jeho území vyplňuje poušť. Ani Jižní Luangwa však není místo, které máme zrovna při cestě. Cesta bude prý dlouhá a prašná, a proto ani tenhle národní park není turisty tolik navštěvován. Nová a pořádná silnice se k němu teprve začíná stavět.

Když opouštíme provinční město Chipatu, déšť už téměř ustal. Zastavujeme na cigaretku a protože hned u silnice je zrovna pár stánků s ovocem, Líba stihne všechno. Zakouřit si a ještě nakoupit tašku různého ovoce. Domky i celé vesničky, které pak ještě kolem cesty vidíme, jsou velmi podobné těm, jaké známe už z Malawi. Ale je zřetelné, že v Zambii lidé zdaleka tak podél silnic nekorzují, jako tomu bývalo v Malawi. To je zřetelný rozdíl, kterého si nemůžete nevšimnout. Ne že byste nepotkali vůbec nikoho. To potkáte. Ale rozhodně tu nechodí průvod lidí sem a tam. Je jich tak říkajíc normální množství. Navíc, Zambijci se rozhodně jen tak neprocházejí. Ti, které kolem silnice potkáte, rozhodně jdou za nějakým cílem. Jdou někam, jdou s něčím nebo jdou pro něco.

Za Chipatou se ne zrovna dlouhý úsek cesty svezeme po zcela nové silnici. Bohužel nový asfalt brzy končí a mění se ve staveniště. My teď musíme většinu trasy absolvovat po náhradní cestě, která je vedle staveniště udusaná a rozhodně mnohem horší, než bývalá prašná silnice, která na pár místech ještě stále existuje. Domečků a vesnic rychle ubývá a zanedlouho to vypadá, že je tu jenom staveniště. Jako by se tu jen stavěla silnice někam na konec světa. Nebo přinejmenším na konec Zambie. Nejhorší pocit mám, když se kodrcáme podél už nově postavené asfaltové silnice, která ale ještě není otevřená a jsou ní nakladeny veliké kameny. Můžeme tak jen závidět místním domorodcům, jak se po ní prohánějí na kolech, protože jedině bicykly případně motorky jsou schopny mezi kameny kličkovat. Naše drncavá jízda je místy opravdu strašná a náhradní cesta označená cedulí "DEVIATION" čili něco jako "OBJÍŽĎKA" je často neuvěřitelně krkolomná. A vždycky, když se nám zdá, že cesta už nemůže být horší, záhy se přesvědčujeme, že může. Dokonce i na úseku původní prašné silnice, kde je kromě mnoha nerovností a hlubokých výmolů ještě kamenitá, to jest postavená z velkých šutráků, kterým se u nás často říkává "kočičí hlavy". Tady ale bych jim říkal spíš po nějak africku. Kupříkladu lví hlavy. Ty balvany jsou strašlivé. Jízda po tomhle hrubém kamenitém povrchu znamená dlouhou a důkladnou masáž. O nic menší však není, když najedeme na prašnou silnici s roletou. Na otázkou, který z těch úseků je horší, vám opravdu odpovědět neumím. Prostě to nevím. Ach jo.

Projedeme jakousi větší vesnicí, na jejíž návsi je malá venkovská tržnice. Za ní zase najdeme na kus náhradní cesty podél staveniště široké nové silnice, znovu sjedeme na starou původní cestu a tak se to celé několikrát opakuje. I vesnice a domky, kterých okolo postupně zase pomalu přibývá. Stejně jako zdejších obyvatel. Sem tam někde musíme zastavit, abychom se trochu protáhli a rozvolnili naše skrčené údy. Většinou se k nám v tu chvíli seběhnou děti z okolních domků, pokud jsme zrovna nezastavili někde uprostřed neobydlené oblasti.

Zdá se, že čím víc se blížíme k národnímu parku South Luangwa, tím je cesta horší. Když jedeme po staré asfaltce, máme podle Pepy před sebou ještě asi dvacet kilometrů. Ta silnice je ovšem taky příšerná. Některé její úseky jsou tak zničené a rozbité, že vojenský tankodrom by vám vedle toho připadal jako učiněná dálnice. Hluboké díry v silnici hrozí brzkým utržením kola nebo zlomením nápravy a tak Pepa musí jet hodně pomalu a kličkovat po silnici mezi těmi výmoly jako při nějakém silničním slalomu. Ale to ještě není to nejhorší. Ani zdaleka! Později jsme nuceni motat se ještě po všelijakých vedlejších cestách, objížďkách a podivných zkratkách, kde je cesta ještě horší než příšerná.

Konečně se teď dostáváme do větší osady, do Mfuwe. Mfuwe je totiž, spíš než nějaká vesnice, jakási oblast s několika většími či menšími vesnicemi či osadami situovaná při okraji a při hranici národního parku South Luangwa. Tady už se nám jede lépe a do našeho kempu to máme už jen na několik hodů kamenem.

Pepča nejprve zajíždí po slušné asfaltce přímo k hlavní bráně národního parku, aby zjistil co a jak a kdy a jestli vůbec bychom mohli jet na nějaké safari. Teprve odtud zamíříme do našeho Wild Life kempu, kempu v divočině, jak už sám jeho název napovídá (pro ty, kdož nerozumí anglicky ani ň, napovím, že "wild" znamená divoký a "life" je život).

A v divočině tady opravdu jsme. O tom nemůže být pochyb. Vždyť právě přejíždíme most, nejspíš přes nějaké slepé rameno, pod kterým si ve vodě lebedí dva velcí hroši. A namísto zajíce, který vám může přeběhnout přes cestu u nás doma, nám tady napříč silnicí přebíhá poněkud větší zvíře, pavián. Tenhle se zdá být jakýsi osamělý, ale není. Nedaleko od něho spatříme hned vedle silnice další skupinku těchhle opic. Tak vida! Safari máme dokonce už cestou na ubytování!

Na křižovatce, kde máme odbočit do Wild Life kempu, ještě narazíme na obrovitého sloního samce. Stojí ani ne pět metrů od nás uprostřed křoví, které si spokojeně okusuje a chroupá. Monče zatrnulo a celá ztuhla. "Takhle blízko!", vypadne z ní a s úžasem hledí na velikánské zvíře, které se právě otáčí směrem k nám. Mám teď sloní hlavu přímo před sebou, jen na pár kroků vedle okénka naší toyoty. Stihnu udělat i fotku, než slon pomalým volným krokem vykročí za námi. Pepa raději kousek pojede. Ale tenhle slon není rozzlobený a naštvaný, Monika se ho bát nemusí. Klidně se krmí zelenými lístky i celými větvičkami při okraji silnice. Zatímco my otáčíme auto, slon klidně a zvolna přechází silnici na druhou stranu, kde si pokračuje v náruživé konzumaci zase jiného zeleného keříčku. Je to opravdu veliký samec a tohle setkání ze vzdálenosti jen několika metrů je vskutku silný zážitek. Pro mne i pro Moniku, která slona sleduje se stále menším strachem. Stojíme teď tak blízko slona, že si musím vyměnit teleobjektiv za normální sklo. Jinak bych vůbec nebyl schopen si ho vyfotit vcelku. Paráda. I to se mi podaří. Slon nikam nespěchá, je úplně v klidu. Tak, tak, Moniko. Slonů není třeba se bát, to jen sem tam některý se pokaždé úplně nepovede. Ale respekt, ten před nimi musí mít člověk vždycky. To ano.

Když máme všichni slona konečně dost, myslím tedy dost vyfotografovaného, odbočíme směrem ke kempu a odjíždíme. Cesta divočinou pokračuje, takže pořád se cítíme, jako na safari. Tady ale asfaltka není. Musíme tu objíždět, pokud to lze, obrovité kaluže, které hrozí tím, že bychom v nich mohli uváznout. Nejhorší jsou samozřejmě ty louže, které nelze objet dokonce ani jedním kolem. Cesta je tu na samé hranici sjízdnosti a jediné, co nás může utěšit, je, že do kempu to už není daleko. Ale že bychom tam došli pěšky? Tohle divočinou, kde bychom kličkovali mezi slony a paviány? No, nevím, nevím. Radši na něco takového nebudu ani myslet.

Naštěstí celý ten příšerný úsek příjezdové cesty do kempu úspěšně překonáme. Žádná z kaluží tu není natolik hluboká, abychom v ní zůstali stát. A tak konečně, asi v jednu hodinu odpoledne, zdárně přijíždíme do Wild Life kempu a zastavujeme u recepce. Tu tady představuje nevelký omítnutý domek s pár okny a plechovou střechou. K našemu všeobecnému překvapení ale ani ve Wild Life nebudeme spát ve stanech, jak jsme očekávali, ale v chatkách. Největší radost z těch sympatických chaloupek má asi Monča. Ona by se zřejmě nejvíc bála spát v stanu, kolem kterého, jak se zdá, si můžou kdykoli chodit sloni, hroši nebo lvi, jak je napadne. Nebo by mohlo být ještě hůř. Co kdyby po jejím stanu zase lezla nějaká tarantule! Jenže taková tarantule, ta by klidně mohla být schovaná v chajdě třeba pod dekou v posteli!

Hned za recepcí se potuluje tlupa paviánů roztažených v širokém půlkruhu až daleko do lesa mezi stromy. Wild Life kemp je totiž opravdu v divočině. Je celý neoplocený a jediné zábradlíčko u recepce je zřejmě pouze pro ozdobu a nebo přinejlepším tohle hrazení vymezuje prostor pro zaparkování automobilů zde ubytovaných návštěvníků. Zvíře, které by takové zábradlí nedokázalo překročit, ho může hravě podlézt, nemluvě o tom, že o pár metrů vedle už zase žádné zábradlí není. Prostředí Wild Life kempu je ale velice příjemné. Od recepce vedou dál dovnitř kempu červeným pískem sypané a udržované chodníčky, okolo nichž lze vidět četné snaživě upravené záhonky a okrasná zákoutí. My dotlačíme kufry kolem hospody s barem k několika chatkám. Pěšina však vede po nějakém dřevěném můstku ještě někam dál, nejspíš do další části kempu.

Chatky v africkém stylu se slaměnou střechou, ke kterým nás pak Pepča dovede, jsou taky bezva. Mají vlastní sociální zařízení, kde teče dokonce i horká voda, a malou terásku s výhledem na řeku Luangwu. Paráda! Chatky mají uvnitř i několik postelí, takže tady může Prausovic rodina zase spát pohromadě. Paráda! Jdu se podívat na terasu, kde jsou křesílka na posezení. Oproti očekávaným stanům opět naprosto nečekaný luxus!

Z terasy vedou od naší chajdy dva schody dolů a přímo přede mnou už je řeka Luangwa. Tedy ne úplně hned pode mnou, pravda. Pod nízkým břehem je ještě kus bahnité louky a samotná řeka Luangwa teče o kus dál, až za loukou, ale při vyšším stavu vody hladina řeky stoprocentně dosahuje prakticky až k chatkám. I když musím říct, že také teď teče vody v řece po předchozích lijácích poměrně hodně. Je odtud dobře vidět, jaký silný proud před námi a jak rychle říčním korytem před námi protéká.

Sejdu ze schůdků na břeh a jdu se podívat dolů na louku. Teď kdyby se na louce objevil přede mnou hroch, asi bych se nemohl divit. A nedivím se, když po pár metrech, hned pod břehem a snad jen něco přes deset metrů po chatkou, narazím v blátě na hroší stopy. Úžasné! Fakt je to tady divočina. Paráda! Raději se ale dál na louku nepouštím. Jednak by se odněkud opravdu mohli znenadání vynořit hroši, kteří dokážou být až neuvěřitelně rychlí, a jednak čím blíž bych se chtěl dostat k řece, tím více bahna tam teď po deštích je. A hroši tu někde budou, to je jasné. Někde tu v okolí frkají! Nevidím je sice, ale slyšet jsou docela zřetelně.

Po příjezdu do Wild Life kempu máme odpoledne siestu, během níž se později taky trochu najíme jednoduché polévky. Můžeme si sednout na terasu naší chajdy a pozorovat řeku. Nejprve tam zahlédnu na říčním břehu procházet se nesyta. Nesyt africký patří k čápům, je také zhruba stejně velký jako naši čápi a přímo před námi si kolem řeky shání něco k snědku. Ptáků během těch necelých dvou hodin, když zrovna nevybalujeme zavazadla a máme čas na pozorování, zahlédneme víc. Jsou tu i husy pižmovky ostruhaté, po louce se prochází nějaká čejka, a pak vidíme dalšího nesyta, není-li to pořád jeden a ten samý. A uprostřed louky a tím pádem i uprostřed bahna, na směrovníku, jehož tři cedule ukazují k bazénu, tábořišti a k hospodě, se na několik minut usadí mandelík fialovoprsý. Tenhleten nádherně zbarvený ptáček patří do čeledi mandelíkovitých z řádu srostloprstých. A zdejší bazén? Přiznám se, že jsem se na něj nešel ani kouknout. A myslím, že nikdo z nás. Mnohem víc mě zajímala řeka Luangwa a zvířátka kolem ní.

Taky jsme na louce blízko řeky spatřili skupinku asi osmi hrochů. Jsou hodně vpravo a lépe je vidíme od Alčiny a Maričiny chatky, která je právě po pravé straně od té naší, i když jen nedaleko. Pak sníme na naší terase polévku a hroši jsou na louce pořád. Možná jsou ale tihle jiní, protože tihle jsou tři a vypadají jako hroší rodinka: táta, máma a mládě. A Alča s Maricou nám říkají, že zatímco jsme jedli, poskakovala jim po stromech okolo chatky a po větvích nad ní nějaká další tlupa divokých paviánů.

Hrochy, moje oblíbená zvířátka, pak ještě o mnoho lépe vidíme od hospody, která se nachází mezi našimi chatkami a recepcí. V téhle hospodě máme na půl čtvrtou domluvený sraz. Tady se dá rovněž sejít dolů na louku. Dokonce tamtudy vedou stezky, na které od hospody ukazují směrovníky. Jenže po takhle bažinatém terénu se dnes opravdu daleko dojít nedá. A i kdyby... Když se za kdejakým keřem na všech stranách nějaký hroch ozývá, ani za sucha bych se na louku nejspíš neodvážil. Leda že bych sám byl hrochem. Jenže já mám myslím do hroší kůže daleko a kdo mě zná, moc dobře to ví.

Tahle hospoda ve Wild Life kempu má nízkou zeď jen z jedné strany, kde je ke zdi situován barový pult, a celá hospoda je překrytá širokou slaměnou střechou usazenou na trámoví a silnějších kůlech. V hospodě, ve které jsme se postupně všichni sešli, je zřejmě králem místní domácí kocour. A nebo je to královna kočka, podrobnosti jsem nezkoumal. V hospodě dostáváme přivítací drink odtud nás vezmou místní průvodci na odpoledně-večerní safari národním parkem South Luangwa.

S Pepčou pojedeme safari tím pádem až zítra ráno, mimo jiné i proto, že vstupné do parku se od nedávna už neplatí na souvislých čtyřiadvacet hodin, ale platí se na každý jeden kalendářní den zvlášť. To by dnes i zítra znamenalo dva vstupy, na což už Pepa nemá v rozpočtu cesty potřebnou rezervu. Proto jsme se už před ubytováním kolektivně usnesli, že dnes si prostě dáme safari za své. Proč bychom měli celé odpoledne sedět v kempu, že? Ani Pepa tady nezůstane a pojede na tohle safari s námi.

Zatím tedy máme čas v hospodě pobýt a i něco popít, ale zdá se, že barman je nejspíš po nějakém flámu. Přestože si od nás několikrát opakovaně vyslechne, že Monča, Líba i já si dáme po pivu, nechá nás klidně na suchu. Zanedlouho to ale pochopíme. Aha! O nám ty nápoje tady prostě nedá. On je připravuje na safari, abychom je měli sebou! Tady nás nechá, bídák jeden, docela na suchu. Chvíli tedy ještě pozorujeme hrochy, jak se pasou. A jak, když skončí, se zase vracejí zpátky do řeky Luangwy. Pak už jsme vyzváni, abychom se přemístili k recepci, kde nás očekává vcelku klasické safari auto s logem Wild Life kempu. Zatímco my začneme do vysokého auta nastupovat, naši průvodci, dva usměvaví a sympatičtí černí mládenci, zatím nakládají přenosnou ledničku s připraveným pitím a občerstvením. Takže vzhůru na safari do národního parku South Luangwa! Vzhůru do zambijské divočiny! Copak nás tam asi čeká?

Už samotný začátek jízdy je naprosto úžasný. Hned za okrajem kempu vidíme ve větvích stromů vysoko nad námi přeběhnout několik paviánů. Vzápětí zastavíme u krásně modrého ptáka s černými tvářemi, který sedí na svrchní části jednoho z keřů podél cesty. Asi proto, že tenhle pták se krásně leskne, se jmenuje leskoptev a patří mezi pěvce. Prosím, nepleťte si leskoptev s koroptví. Koroptev je pták úplně jiný, který patří ke slepicím. A k nim patří i perlička, kterou vidíme zanedlouho mezi stromy okolního řídkého lesa. Máme štěstí i na jednoho paviána, který leze po nakloněném kmeni stromu. Zastavil se a pozoruje nás a naše auto, zdali mu nehrozí nějaké nebezpečí. Vidíme ho skvěle a relativně blízko. Nádhera! Netrvá však dlouho a tenhle pavián druhu babuin nám zmizí nahoře uvnitř korun okolních zelených stromů. Při okraji lesa pak spatříme mandelíka stejného druhu, jakého jsem fotil už v kempu, mandelíka fialovoprsého. Je malý, nemáme ho příliš blízko a v protisvětle proti obloze se moc fotografovat nedá. Ale zkusím to. Stejně jako o chvíli později jestřába, který sedí na suché větvi a je nepřehlédnutelný. A po malé chvilce další jízdy se trochu dál od cesty mezi stromy ještě rozhlíží osamělý buvol ve společnosti několika antilop.

To je paráda! Jedeme snad nějakou oklikou? Tolik zvířat a ještě jsme ani nedojeli k bráně k parku! Neuvěřitelné. Ale nemám čas sledovat kudy jedeme. Chci se na zvířata především dívat, a když to půjde, tak je vyfotit. A nesmím zapomenout ani na deníček, kam si alespoň ve stručnosti přece jen musím občas něco poznamenat. Kdo by se tedy přitom ještě staral, kudy nás vezou?

A pak, když už najedeme na asfaltku vedoucí k bráně národního parku, tu najednou... Sloni! Dvě slonice! Zvolna kráčejí před námi nejdříve po silnici, v zatáčce pak odbočí doprava ke stromům a keřům, kterými se sloni zřejmě rádi krmí. Na té druhé větší slonici se mi pořád něco nezdá. Když ji naposledy fotografuju, než zajde do houští, dojde mi to. No jo! Ta slonice nemá oháňku! Z ocasu jí zbyl jen malý pahýl. Chuděra! Jakpak asi slon může přijít o svůj ocásek? To ho přece muselo bolet!

Slonům však ještě není konec. Hned záhy mám spoustu času a skvělou příležitost na sérii fotografií slonice, která kráčí po okraji silnice, vedle asfaltu. Protože mám nasazený teleobjektiv a slonice je dost blízko nás, fotím ji na minimální možné ohnisko a stejně se mi do obrazu tak tak vejde. Slonice kráčí po silnici, jako by byla sama účastník silničního provozu. Protože v Zambii se jezdí vlevo, ona se nás zcela předpisově chystá "předjíždět" vpravo. Nedaleko nás se zastaví, pootočí se a ohlédne, jakoby chtěla zkoumat, zdali zezadu něco nejede. Podívá se ještě na nás a teprve potom pokračuje ve svém "předjížděcím" manévru. Nádhera! Myslím, že se se mi tu podařila spousta krásných fotek.

Ani ne za čtyři minuty poté zastavujeme před bránou do parku South Luangwa, a to jsme ještě cestou stihli zastavit u hrocha, který spásal travnatý porost mezi silnicí a lesem. Bohužel nám tenhle hrošík, který měl jako ozdobu přes záda přehozenou zřejmě nějakou vodní liánu, nevěnoval ani špetku pozornosti a neustále se k silnici a tudíž i k nám otáčel svojí tlustokožnou zadnicí. I tak se ale v té svěží zeleni narůžovělá hroší postava podivuhodně vyjímala.

Teď chvíli čekáme před závorou, než naši průvodci vybaví náš vstup do parku a zajistí naše dnešní vstupenky. Začínám se hodně těšit, protože všechno to, co jsme viděli, než jsme vůbec do parku vjeli, je naprosto nečekané a doufám, že to bude ve stejném duchu a množství pokračovat. Zatím to tak je. I tady můžu spatřit paviána, který sedí za závorou před námi na okraji zábradlí mostu, po kterém pojedeme přes řeku Luangwu. Rychle ale seskočí a odběhne stranou, takže vyfotit ho stihla jen Monika.

Přejíždíme teď přes most přes řeku Luangwu a průvodci nás pak vozí zhruba hodinu po cestách či silnicích národním parkem. Nevím kudy, ale nejspíš tak nějak všelijak křížem i krážem. Není to vůbec důležité. Důležité je, co všechno tu za tu hodinu všechno můžeme vidět. Je to neskutečné. Afrika je boží. Zatímco u nás v lese nespatřím zvíře za celý den a dokonce většinou ani žádného ptáčka, který by se uráčil někde blíž posedět, aby se dal vyfotit, tady to jde jedno za druhým.

Tak třeba ptáček ledňáček. Sedí na větvičce relativně nedaleko a tak, že můžeme zastavit a dívat se na jeho úžasné modročernobílé zbarvení, přičemž jeho barevnost ještě podtrhují jeho červené nohy a zejména výrazný červený zobák. Je to charakteristické zbarvení pro více ledňáčků žijících v Africe, ale já už se přece jen při přípravě svojí webové FotoZOO naučil hledat informace a rozpoznávat alespoň některé druhy živočichů. Samozřejmě že až později doma podle fotografie určím, že tohle je ledňáček kápový. Je sice hodně podobný ledňáčku šedohlavému, ale ten by měl ještě výrazně rezavě zabarvené bříško.

Z antilop se několikrát setkáme s impalami, tedy jak Pepča s oblibou říká, s václavkami. Stejně jako kdysi na jihu Afriky, i tady jich je jednoznačně nejvíc. Taky pozorujeme tři zlatožluté vodušky puku, o něco větší antilopy s hrubší a trochu delší srstí. Protože u vodušek puku stejně jako u impal mají rohy pouze samci, víme jistě, že všichni tři jsou samci. A protože mají rohy malé, dva z nich dokonce sotva rašící, jsou to tím pádem samečci velice mladí. Zajímavostí, kterou jsem se o voduškách puku dozvěděl, je, že matky nejenže svá mláďata ukrývají před nebezpečnými predátory po několik týdnů v husté vegetaci, ale pojídají také jejich trus, aby žádné predátory jeho pronikavý zápach nepřilákal.

Mokřinou se prochází bílá volavka a jen nedaleko od ní zoborožec kaferský. Ten je naopak celý černý. Plaše a rychle před námi prchá do úkrytu lesa. Je to nejspíš největší pták ze všech zoborožců, protože samci můžou vážit až šest kilogramů a dorůst mohu víc než metr a čtvrt. Zoborožci kaferští vypadají celí černí, protože bílé letky na koncích jejich křídel nejsou při pohybu po zemi vůbec patrné. Typické pro ně je však zářivě červené zbarvení kůže na lysém hrdle a okolo očí. Ačkoli jsou zoborožci kaferští všežravci, v jejich jídelníčku převažují hlemýždi, hadi nebo hmyz, ale dokáží si ulovit i nečekaně větší sousta. Tihle ptáci s dlouhým a mohutným zašpičatělým zobákem se přes den zdržují především za zemi, v noci pak spíš na stromech, na které častou dokážou šikovně i vyšplhat. Samozřejmě ale, že zoborožci kaferští létat umí. Jen tuhle svoji schopnost používají většinou až v případě vážného ohrožení. Možná proto teď do lesa před námi zoborožec jenom utíká. A utíkat, jak vidíme, on dokáže zatraceně rychle. Málem ho proto ani nestihnu vyfotografovat.

Pak to přijde. Žirafa. Vlastně samec, žirafák. Jenom jeden. Ale je. Kráčí však dosti rychle pryč, mezi křoví stromy, a zanedlouho nám zmizí z očí. Dalších několik žiraf ještě zahlédneme někde ve veliké dálce, ale to vůbec nestojí za řeč. Třeba budeme mít víc štěstí zítra. Je úžasné dívat se na ten jejich ladný a zdánlivě pomalý krok. Žirafy jsou nádherná zvířata a vidět je takhle naživo, v přírodě, kam patří, je vskutku působivý zážitek. I když takový zážitek trvá třeba jen kratičký okamžik a žirafák je pouze jeden jediný.

Další pán na holení, tedy vlastně další zvíře na focení, je krokodýl. Leží na písku nedaleko cesty a celou dobu, co se na něho díváme, se nepohne. Ani o chlup. A protože je pořádně vidět jen z jednoho místa na silnici, mám fotografií málo, protože cokoli vyfotím, je prakticky stejné, jako předtím. Tenhle krokodýl je ale pořádný kousek. Leží zamaskovaný zeleným vodním rostlinstvem, které mu zřejmě uvázlo na hřbetě, když lezl z vody. Vypadá to však, jako by se tam takhle zamaskoval naschvál, aby mohl co nejnenápadněji číhat na kořit, která by se mohla přibližovat.

Několikrát v trávě vidíme nějaké menší šelmičky. Ale všechny jsou strašně rychlé, úspěšně vyfotografovat se mi proto podaří jen jednu promyku. Po malých šelmičkách přicházejí na louky porostlé sem tam nějakým tím křovím zase sloni. Nádherná zvířata! Na ty bych se taky mohl dívat skoro pořád. Sloni afričtí jsou největší suchozemští savci a ve své velikosti jsou jedineční a úžasní! Jsem rád, že Monča se snad už slonů nebojí. Sloni jsou každopádně na takovéhle cestě atraktivní a zajímaví. A všelijakých zajímavých informací se o nich dá najít také mnoho. Jestlipak třeba víte, že slon africký má ze všech zvířat jednoznačně největší uši? Asi ano, to je myslím docela známá věc. Ale málokdo už třeba ví, že ti největší sloni mají uši dlouhé až jeden a půl metru, měřeno od hlavy až na konec boltce. Nebo že jedno takové samotné sloní ucho může vážit až osmdesát kilogramů. Slon africký své uši často používá jako vějíř k ochlazování svého těla. A nebo si vezměme chobot. Víte třeba, že tenhle v živočišné říši jedinečný orgán, který je slonovi nejen nosem, ale slouží mu současně jako levá i pravá ruka, případně jako sprchovací hadice, obsahuje více než čtyřicet tisíc svalů složených do několika vrstev?

Během té první hodiny safari, kterou jsem několika právě minulými odstavci vymezil, jsme pozorovali také různé ptáky. Například po zemi běhajícího frankolína, z keře na keř přelétávající leskoptev, ale jinou než jakou jsme viděli u kempu, na impalách parazity se přiživující klubáky a na suchých větvích sedící kladivouše. A nebo ještě na vzdálenějším konci větve balancujícího ibisa. Skoro se mi nechce věřit, že jezdíme od brány po parku South Luangwa teprve hodinu, když už jsme tolikrát zastavili a tolik různých zvířat jsme si prohlíželi. Naši průvodci jsou šikovní. Všude zastaví, zacouvají nebo popojedou tak, abychom všichni dobře všechno viděli. Znají asi park moc dobře a umějí se dívat! Možná proto tu toho tolik vidíme. Naši průvodci nám taky o většině živočichů, se kterými se setkáme, něco zajímavého poví. Pepča nám to pro naše pohodlí vždycky hned překládá. A ještě třeba něco zajímavého přidá.

Teď, po té jedné hodině ježdění, projíždíme právě po silnici jakýmsi průsekem mezi křovinami. Houští mám po obou stranách silnice. Naši průvodci zastaví uprostřed cesty a vyběhnou před auto zkoumat nějaké stopy. Můžeme se podívat taky, ale máme být velmi obezřetní. "Tohle jsou lví stopy!", říkají nám. "A nejsou tu dlouho, vůbec nejsou staré!", dodají ještě, pochopitelně anglicky. S nadějí, že bychom snad tentokrát lvy mohli potkat, když jsme po celou minulou Afriku tohle štěstí neměli, vyjíždíme. Ujedeme malý kousek, projedeme jen jednu jedinou zatáčku, a lvi jsou tady! "Hurá!", chce se člověku zajásat. Jenže musím zůstat v klidu. Nechci lvy rušit, dráždit, ani je nijak polekat. Teda jestli se lvi vůbec něčeho bojí, když jako vrcholoví predátoři nemají žádného nepřítele. Naši průvodci jsou skvělí. Blízkou přítomnost lvů odhadli podle stop velice přesně. Koukám na to jako vyjevený. Nejsou to jeden nebo dva lvi. Je jich tu pořádná smečka! My stojíme na silnici zhruba uprostřed a lvi jsou zčásti před námi na cestě, zčásti kolem ní i po obou jejich stranách. Fantazie! Nádhera! Naše auto je vůbec nevzrušuje a nevadí jim druhé podobné auto, které stojí na silnici kousek před námi. Když se trochu vzpamatuju, snažím se lvy spočítat. Jeden samec a několik samic s mláďaty, pokud jsem všechna zvířata polehávající i pod keři a v trávě dobře viděl, čítá dohromady sedmnáct jedinců! Neuvěřitelné! Po přibližně hodině beztak skvělého safari v národním parku South Luangwa teď ještě potkáváme sedmnáctihlavou lví smečku! Fantastický zážitek!

Zkusím udělat několik fotek. Stojíme lvům opravdu velice blízko, jen na pár metrů. Musím si proto alespoň na chvíli vyměnit teleobjektiv za kratší sklo, abych mohl zabrat alespoň několik těch zvířat současně. A jako naschvál zrovna uprostřed oné výměny objektivu přijdu o focení té nejneuvěřitelnější události! Pán lev se líně zvedl a přiblížil se zezadu k jedné ze samic. Oba se o sebe otřou hlavou, ona se mu nastaví a začínají se pářit! Fíha! Nejenže poprvé v Africe mám štěstí vidět divoké lvy, ale ani ne po třech minutách jejich pozorování se mi poštěstilo vidět i jejich páření! Nechám vyměňovaný objektiv objektivem, houknu na Moniku, ať fotí ona, a jenom se dívám. Úžasné a neuvěřitelné! Pářící se lví dvojice je přímo před námi. On samici svými zuby tak trochu okusuje na krku. Trvá to ale celé jenom pár vteřin a je hotovo. Samice se zase jen položí na bok, lev po slastném a spokojeném zařvání popojde stranou a lehne si taky.

Člověku z toho až běhá mráz po zádech. Tohle pro mě bylo dosud naprosto nepředstavitelné. Když se nám přede dvěma lety za celé čtyři týdny nikde v Africe nepodařilo spatřit ani lví tlapku, samozřejmě jsem chtěl divoké lvy konečně už někde potkat. Ale že bych měl štěstí i na to, že je budu sledovat ze vzdálenosti několika metrů taky při páření, v to jsem ani v tom nejdivočejším zdivočelém africkém snu nedoufal. A díval jsem se na to celou tu dobu jako myšička na tančící kobru. Úplně bez hnutí. Až teď konečně přichází chvíle, abych dokončil výměnu objektivu. Udělám jen několik fotografií a zase se vracím k teleobjektivu, kterým budu moci vyfotit i nějaké detaily. Například tlamu zívající samice. Mrzí mě jen, že jsem nestihl vyfotit lví páření, ale Monča snad něco zachytila, snad něco bude. Jen z mé zrcadlovky by asi byly fotky kvalitnější. Musím ale uznat, že Monice, ačkoliv v Africe víceméně fotografovat začíná, se u lvů povedlo mnoho opravdu skvělých fotografických záběrů.

Pozoruju teď dál tuhle lví smečku a samozřejmě fotografuju. A fotografujeme všichni. Některé ze zvířat se zvedne, popojde o pár znuděných kroků a zase si lehne. Hravá mláďata, větší i menší lvíčata, se kočkují a při hře pobíhají kolem dospělých samic i samotného lva pantáty. Občas si na chvilku lehnou, některé se napije z kaluže. Jedno z lvíčat si s drzostí sobě vlastní hraje s koncem oháňky dospělé lvice, pravděpodobně jeho matky. Pořád se něco děje a pořád je na co se dívat. Je to opravdu zážitek! Ti lvi jsou úžasná zvířata, když je vidíte takhle zblízka! Celá smečka se teď postupně rozptýlila po celé šířce silnice, která je tak v tuhle chvíli pro auta neprůjezdná. Dozvídáme se od našich průvodců, že po předchozích dlouhých deštích, kdy je všechno silně promáčené či podmáčené, lvům vyhovuje relativně suchý povrch téhle silnice. A proto se tady zdržují, nikam se nechystají a proto je my teď můžeme takhle pozorovat. Jen nás průvodci několikrát a opakovaně nabádají, abychom zůstali tišší a klidní a abychom se nevykláněli z auta. Mohlo by to být nebezpečné, kdybychom tím lvy k něčemu vyprovokovali. Všímám si ještě, že jedna z dospělých samic má kolem krku nějaký obojek. Nejspíš patří ke sledovaným lvům nějakého přírodovědného programu.

Stojíme u lvů dlouho a pořád je to jiné, stále se nám nechce odjíždět. Lvi jsou nádherní. Většinou teď nikdo ani nedutá a jen se na ně díváme. Tak nějak šeptem se domlouváme, že by stálo za to zkusit ještě pár minut počkat, jestli se jejich páření ještě nebude opakovat. To bych zrovna já moc rád! A dočkám se. Tatík lev, král zvířat, se znovu zvedne a svoje královské osmivteřinové číslo nám se svojí lví elegancí předvede ještě jednou. Konečně jsem spokojený. tentokrát jsem oněch osm vteřin jen nekoukal, ale fotil. Mám tak celou krásnou sekvenci, které chybí jen zvuk onoho královsky znějícího závěrečného lvího zařvání. Paráda! Dokonce jsem zachytil i to, jak onen kratičký sexuální zážitek ještě svým královským rodičům vylepšuje lvíče, které své matce při aktu okusuje konec oháňky. Tak. Král zařval a skončil. Teď už zase bude po delší dobu klid. Můžeme už tedy jet klidně dál. Lvů jsme si užili nepochybně dost. Vždyť jsme okolo nich strávili víc než dvacet minut. Je to zdánlivě dlouhá doba pravdou však je, že ten čas utekl strašně rychle kdybych si ten čas nevypočetl podle první a poslední fotografie, vůbec bych netušil, jak jsme tu byli dlouho. Teď musíme jet. Zanedlouho bude šest hodin a brzy se už začne stmívat.

Jedeme dál po silnici, dál parkem, dál za dalšími zvířaty. Potkáme slonici s mládětem a dalších několik chobotnatců. Monča se jich už nebojí. Sloni, které jsme potkali tady v Zambii, jsou zatím všichni klidní a hodní. A Monča dodává, že se nebála ani těch lvů. I lvi ale mohou být člověku hodně nebezpeční, byť z toho, jak jsme je před chvílí pozorovali, to třeba tak Monice nepřipadá. Ale já vím svoje. Přede dvěma lety, a to nebyli úplně divocí a velcí lvi, se přece ocitla moje pravá noha ve lví tlamě! Moc dobře si tuhle událost pamatuju, na to se zapomenout nedá! Tehdy to naštěstí bylo jenom hravé lvíče, které mě nechtělo sežrat ani mi ublížit, ale modřinu jsem měl na noze od jeho zubů pořádnou! Ještě dnes vidím tu otevřenou tlamu a moji nohu mezi velikými lvími zuby.

Dalších zvířat vidíme znovu hodně. Žirafu už sice žádnou nepotkáme, ale několikrát narazíme na antilopy vodušky, z ptáků třeba na malého kulíka nebo větší zejozoby a ibisy. A taky na zebry. Měly by to být stejné zebry jako v Malawi, v parku Nyika. Krásní pruhovaní koníčci!

Stmívá se teď už hodně rychle. Když nás naši průvodci zavezou na jakési místo až na břeh řeky k vodě, už je tma naprosto zřejmá. Pokud se o tmě dá tohle říct, tak je velmi viditelná. Zdá se mi nejprve, že na druhé straně by mohl být náš kemp. Spíš ale nebude. Pro tmu už to sice nerozeznám, ale z našeho kempu nevypadal protější břeh řeky takhle přístupně. Na břehu řeky je nám dovoleno opustit auto. Můžeme se protáhnout a proskočit. A dostáváme tu i nápoj, který jsme si objednali v hospodě u baru. Máme tady teď takovou malou přestávku. Pocucávám si tedy svoje pivo, popocházím pomalu kolem auta a zírám do lesa či na řeku, jestli se někde něco šustne. Ale ne. Nikde se nic ani nepohne. Jen sem tam nějaký pro Středoevropana nezvyklý zvuk dolehne k mým zvědavě napjatým ušním bubínkům.

Když se za pár minut setmí docela, čeká nás noční část safari. Jeden z průvodců dostává za tmy novou funkci, kterou bych v tomhle případě asi nazval světlometčík. Docela silným otočným reflektorem pátrá po okolí, nejsou-li tam k vidění nějaká zvířata. Svítí do keřů a mezi stromy, do trávy, nebo také do korun některých stromů, kde by se mohl skrývat kupříkladu levhart.

Opravdových nočních zvířat však vidíme při jízdě za tmy velice málo. V podstatě se dá říct, že jenom dvě sovy, které vysedávají na vrcholku suchého stromu. Kromě nich však vidíme nějakého buvola a spoustu antilop, jejichž oči v záři našeho reflektoru ze tmy svítí, jako drahokamy nebo nějaké jantarové korálky.

Téměř na stejném místě jako odpoledne znovu narazíme na lví smečku. Ta je teď večer rozptýlená do menších skupin. Nejprve spatříme samici se čtyřmi mláďaty a o kus dál jinou samici a jeho veličenstvo krále zvířat, jejího milujícího pána. Ano. I teď večer, opět z bezprostřední blízkosti, znovu sledujeme páření divokých královských šelem. Celý rituál je stejný jako odpoledne. Polaskání čenichy, nekrálovsky rychlá několikavteřinová kopulace s lehkým zakousnutím samice do krku, pak trocha řevu a je po všem. Jestli jsem nečekal takovýhle zážitek odpoledne, čekal jsem ho tím méně teď večer za tmy. Je neuvěřitelné, že lvům nevadilo, že s velkým autem stojíme těsně vedle nich, ale nevadilo jim dokonce ani to, že jsme si na ně celou dobu svítili silným reflektorem. Jeho veličenstvo lev nám pak ještě předvede, že zařvat umí opravdu dobře a hlasitě. Ze svého hrdla vyšle do okolní džungle několikero mocných zařvání. Docela, jako by nám chtěl ukázat, jak skvěle to umí.

Ve světle reflektoru pak ještě spatříme malé tvory a tvorečky, jako jsou králíci či ptáci, a nebo naopak několik velkých slonů. Potom už, docela náhle a nečekaně, s námi naši průvodci spěchají k bráně. Je totiž osm hodin a to už bychom měli být z parku venku. Což ovšem nestíháme a tak národní park South Luangwa opouštíme přibližně s půlhodinovým zpožděním. Stejnou bránou, jakou jsme vjížděli dovnitř. Do kempu to pak už máme nedaleko, ale i během oné návratové půlhodinky toho bylo ještě hodně k vidění. Třeba spousta slonů toulajících se kamsi ztemnělou džunglí, včetně matky s maličkým slůnětem, které se jí velice nešikovně plete mezi nohama. Dokonce náš reflektor ozáří i jednu další, dnes druhou, osamělou žirafu. Na samé hranici našeho Wild Life kempu ještě máme stádo slonů, hrocha na pastvě, a když nám náš světlometčík naposledy posvítí otočným reflektorem mimo silnici, spatříme ještě stádo antilop. Těch jsme během nočního či večerního safari viděli vícero, ale protože ty můžeme stejně dobře pozorovat i ve dně, nepatřily už večer mezi ty nejdůležitější objekty našeho zájmu.

Do kempu a do chatek se vracíme všichni náramně spokojení. Zvířat jsme viděli opravdu hodně a zážitek ze setkání se lví smečkou byl vzrušující, intenzívní a zcela jistě nezapomenutelný. Nikdo z nás nelituje peněz za tenhle výlet, i když se ještě prodražil o vstupné do parku. Naprosto jednomyslně se shodujeme na tom, že to byla senzační vyjížďka a že to stálo za to. Rozhodně a neoddiskutovatelně. Začínám se taky hned těšit na zítřejší safari, které už pojedeme s Pepou. Plány, co a jak zítra, učiníme hned vzápětí v baru, kde se zastavujeme hned, jakmile vystoupíme z auta.

V báru ještě samozřejmě probíráme svoje dnešní zážitky. Pepou slibovaná divočina Zambie nás zatím rozhodně nezklamala. Ba právě naopak. Prohlížíme si teď na displejích alespoň něco z toho, co se komu podařilo ulovit svým fotoaparátem. Pepa dokonce natočil to třetí večerní sexuální číslo krále zvířat jako video. Já jsem noční lvy taky zkoušel fotit, ale nedařilo se mi. Nemohl jsem změnit nastavení na nějaký noční režim, protože jsem na displej pořádně neviděl. Jen jsem pochopil tolik, že mému fotoaparátu se focení téhle tmy nelíbí a proto nechce cvaknout ani snímek. Nakonec jsem fotoaparát přece jen k asi pěti fotkám přesvědčil, nejspíš svým bohapustým proklínáním sebe sama i mého nevinného přístroje. Ještě je pro mne přece jen příliš nový a nemám s ním focení zažité, a tak se ani tyhle obrázky nepovedou. Mají vysoký kontrast a osvětlená zvířata jsou příliš přesvětlená. Budu se muset naučit ještě mnoha trikům a trochu si je i zažít.

Do svých chatek se posléze rozcházíme za drobného deštíku doprovázeného vzdáleným hřměním bouřky, do něhož se mísí zvuky džungle a především hroší frkání. Co se počasí týče, musím uznat, že i při těch deštích máme nakonec neuvěřitelné štěstí. Máme-li jakýkoli důležitější program, tedy třeba právě safari, tak nám neprší buď vůbec anebo jen minimálně. To je samozřejmě dobře. Moc dobře.

Uvnitř chajdy si uvědomuju, že tu skoro ani nebydlíme. Jen v chatkách vlastně pár hodin přespíme. A mně se ten čas ještě zkrátí, protože ze safari si musím ještě dopsat svůj deníček. Udělat to musím, dokud si něco pamatuju a dokud se mi to neplete s další zítřejší jízdou s Pepou. A protože toho mám ke psaní tentokrát hodně, jdu spát o mnoho později, než Monča s Líbou. Ty už si tou dobu dlouho snějí své divoké africké sny. Určitě jsou v nich hroší, jejich frkání slyším zřetelně po celou dobu až do chvíle, kdy skutečně usnu. Myslím, že mám ještě jednu nohu z postele dole.

Budíček máme před šestou, abychom mohli vyjet brzy a safari si užít co možná nejvíc. Moc jsem toho tentokrát nenaspal. Nevadí. Líba vylezla z chajdy první a zahlédla na louce stádo antilop. Já o chvíli později vidím už jen dvě. Asi se Líby lekly a vzaly do zaječích, či přesněji do antilopích. A zatímco na terase z druhé strany chajdy s Líbou popíjím ranní kávu a čaj, Alča přímo uprostřed kempu spatřila paviána. Za ním prý běžel další. A podobně jako večer se občas odněkud z okolí ozvou hroši.

Pak znovu ještě sledujeme paviány. Běhají po střeše restaurace i po několika sousedních stromech. Jsou po ránu velice čiperní a užívají si kapku svého zřejmě pravidelného ranního sexu. Několik paviánů mají Marica s Alčou ve větvích přímo nad jejich chajdou. Když se na ně díváme, postupně se vzdalují k okraji kempu, k recepci. Někteří po zemi, většina ale po stromech. Utíkají k antilopám impalám, jejichž stádo je vidět za poslední kempovou chaloupkou. Další velká opice se najednou zjeví hned za naším domkem. Vzápětí je nad ním mnoho dalších paviánů v korunách stromů. U recepce pak vidíme, jak se nám někteří paviáni prohánějí sem a tam po střeše auta. Hrůza! Musí jich tady v okolí být snad stovka! Jestli ne ještě víc. Úplná opičí invaze!

Přestože jsem paviány viděl několikrát už při minulé cestě jižní Afrikou, tohle je jiný druh paviána. Zatímco tehdy se jednalo o paviána čakmu, tohle je pavián druhu babuin. Paviánům babuinům posedávajícím a pobíhajícím okolo recepce kempu ani moc nevadí, když kráčíme k našemu autu. Klidně a v pohodě si ty nejbližší z nich můžu vyfotit. Dokonce i mámu s mládětem, která klidně vysedává jen několik metrů vedle parkoviště. Teprve když se auto rozjíždí, prchají ti nejbližší paviáni za ostatními dál k lesu, odkud posléze společně s impalami začnou utíkat ještě dál mezi stromy. Odjíždíme asi ve tři čtvrtě na sedm, jen čtvrthodinku potom, co jsme chtěli odjet podle včera domluveného plánu.

Příjezdová cesta do Wild Life, pro nás dnes však odjezdová, je stejně příšerná, jako včera, když jsme jeli sem. Ale už ji trochu známe, jedeme tu poněkolikáté, i když pro safari-auto byl pochopitelně mnohem sjízdnější, než pro naši toyotu. Ale už jsme zvyklí, ty šílené díry a obrovské kaluže už nás tolik nevzrušují.

Hned za kempem nás čeká početné stádo slonů. Už je ani moc nefotím. Mám pocit, že mám slonů už ze včerejška vyfotografovaných víc než dost. U stále stejné brány do parku South Luangwa nás čeká další početné stádo paviánů. Producírují se sem a tam i po mostě nedaleko brány parku a mnozí z nich nám znovu předvedou trošku ze své krátké a rychlé sexuální aktivity. Než Pepča na bráně zaplatí vstupné a než vjedeme do parku, Monika tu vyfotí dopravní značku "Pozor divoká zvířata!", která je hned za závorou při vjezdu do parku. Přijde mi to směšné. Copak je tu taková značka zapotřebí? Může snad někdo nevědět, když vjíždí branou do národního parku South Luangwa, že by se tu nesetkal s divokými zvířaty? Těžko. I my s nimi počítáme a naopak doufáme, že jich bude co nejvíc. Tak copak dneska uvidíme s Pepou?

Na první zvířata narazíme snad jen po půlminutě jízdy od brány do parku. Jsou to zebry a je jich několik. Ani se nás nebojí a neutíkají před námi. Následuje skupina rychle se pohybujících mangust, dále impaly, další zebry, vodušky puku a další zvířata. Impal, tedy václavek, je samozřejmě ze všech nejvíc.

Z ptáčků zpěváčků bych vyjmenoval například leskoptve, konipase afrického, nebo snovačům příbuzné přádelníky. A znovu vidíme překrásného mandelíka fialovoprsého z řádu srostloprstých. Už ho vidíme poněkolikáté a je to tedy zřejmě docela hojný druh. S tímhle máme štěstí, že sedí na konci suché větve stromu nepříliš vysoko a nepříliš daleko od našeho auta. Jeho úžasné zbarvení, které ho nepochybně řadí k nejkrásnějším ptáčkům Afriky, tak vidíme hezky zblízka. A abychom neměli všechny fotografie stejné, ještě nám po větvi pěkně poskakuje, natáčí se a taky se nám trošku i rozčepýří. O mandelíku fialovoprsém se ví, že žije prakticky v celé jižní a východní Africe a preferuje otevřená prostranství mezi stromy a křovinami nebo ho lze spatřit i v řídkých lesnatých porostech. Vyhledává vyvýšená místa, odkud si může vyhlížet kořist v podobě kobylek, brouků a jiného hmyzu či drobných hlodavců, plazů, obojživelníků, plžů, případně i štírů. Hnízdí v zemních norách většinou v prudkých svazích. Nevadí mu však ani termitiště a zahnízdí i v dutině stromu. Ptáci si urputně brání svoje hnízdo i své mladé před vetřelci a predátory a před jinými jedinci svého druhu chrání pečlivě také svoje území, své teritorium. Zřejmě proto mandelíků nikdy nevidíme víc pohromadě. U nás se můžete setkat s jeho příbuzným mandelíkem hajním. Je trochu větší, převážně azurově zbarvený a na sklonku léta odlétá do Afriky přečkat evropskou zimu.

Z řádu hrabavých ptáků vidíme věčně poplašené perličky nebo stejně plaché frankolíny, kteří před námi stejně jako perličky prchají do úkrytu v nedalekém houští. Nejvíc asi, a okolo významné africké řeky Luangwy to jistě není překvapivé, vidíme vodních ptáků. Třeba husu pižmovku, ostnáka afrického, čápa bělokrkého, ve velké dálce pak i překrásně zbarvené čápy sedlaté nebo také egyptské husy.

Kromě nich jsou naopak zase zblízka k vidění zejozobové afričtí, téměř jako uhel černí ptáci, i když při bližším pohledu na nich najdete i tmavohnědé peří. Na území Indie a Indočíny žije ještě jejich blízký příbuzný zejozob asijský, který má naopak většinu těla špinavě bílou. Zejozobové jsou příbuzní čápům a ke svému českému rodovému jménu přišli podle charakteristického otvoru, který zejozobům zeje v jejich dlouhém zobáku mezi čelistmi, i když mají svůj zobák zavřený a jeho špičky drží u sebe. Brodí se často v mělčinách u řek, ale i u stojatých vod, kde ze živí rybami, žábami, čolky, slimáky a podobnými druhy drobných vodních živočichů. A ještě musím dodat, že se taky říká, že čím je takový zejozob starší, tím větší díra mu v jeho zobáku zeje. Prostě jako se lidem s věkem křiví páteř, stárnoucím zejozobům se křiví zobák. Tak.

K vodním ptákům se řadí také ibis posvátný. Je to velký bíle opeřený pták s černým ocasem, s holým a rovněž černým krkem i hlavou opatřenou silným typicky zakřiveným zobákem. Tenhle ibis býval posvátným ptákem starých Egypťanů, pro které přestavoval jejich boha moudrosti a písmoznalectví, boha Thovta. V Egyptě však byl ibis posvátný již v 19. století vyhuben a dnes ho tam lze spatřit nejvýše v mumifikované podobě, v jaké ho staří Egypťané pohřbívali na zvláštních k tomuto účelu určených pohřebištích. Ibis patří k větším ptákům, dospělý měří na délku až sedmdesát centimetrů. Živí se především vodními živočichy, hmyzem a jeho larvami, když obývá bažinatá území především ve vnitrozemí. Hnízda si staví na stromech, skalách i v podrostu na zemi. Tihle ibisové přitom často hnízdí ve společnosti dalších vodních ptáků nejen stejného, ale i docela jiného druhu, jako jsou například volavky.

Určitě se tady nemůžu nezmínit o dalším úžasném a jedinečném setkání s králi zvířat, se lvy. Přicházejí zprava k silnici, po níž jedeme. Nejprve vidíme lvici jdoucí podél cesty naším směrem. Další lvi se objevují postupně, když projdou hustým křovím po naší pravici. Zvířata jsou celkem čtyři. Za lvicí vzápětí vyskočí první lev, který s ní tvoří zřejmě pár. Samec se samicí jsou vepředu, za nimi s jakýmsi odstupem je následují jiní dva samci. Lev, kterému samice patří, si musí svou partnerku ostražitě hlídat. Zbylé dva lvy k ní nepouští a i na lvici dává přepečlivý pozor, aby ani ji nepustil k ostatním samcům, k jeho sokům. Je zřejmé, že ona by o některého z nich evidentně stála. Ráda by svému pánovi zdrhla. Potvora jedna! Ale nemůže. Její pán je na ní docela ostrý, jakmile se pokusí vzdálit se mu směrem ke zbylé dvojici samců. Jsou to takové líté a nekompromisní lví námluvy. Zvířata se snaží nějak vyřešit tajenku svého milostného čtyřúhelníku, aniž samozřejmě vědí, co to takový nějaký úhelník vlastně je.

Je nasnadě, že tady pozorujeme souboj, nebo alespoň jednu jeho část, o samici a o možnost páření, jakých se zřejmě v přírodě odehrává mnoho. Ale fakt je, že jen u málokterého může člověk být. Štěstí se na nás tady znovu usmívá. Co k tomu mám dodat? Miluju takovouhle Afriku! Dívám se, užívám si to, a přitom ještě fotím, jako kdyby tady měly vzniknout poslední fotky mého života!

Se lvy, kteří jsou prakticky celou dobu v neustálém pohybu, popojíždíme autem pomalu téměř půl hodiny. Je to nádhera. Zážitek to je opět úžasný. Myslím, že pro každého musí být zážitek jakékoli podobné setkání s těmihle velkými kočkovitými šelmami, setkání se lvy, kteří se nazývají králem zvířat.

I dnes máme tyhle čtyři lvy většinou jen pár metrů od auta. Chvíli někde blízko nich stojíme a když lvi popojdou dál, popojedeme i my. Pepča mezi lvy dokáže docela chytře a obratně manévrovat, takže jsme jim stále nablízku a můžeme je vidět a pozorovat v naší toyotě ze všech sedadel, která si při jízdě parkem South Luangwa tentokrát střídáme každou hodinu. I tak si vzájemně umožňujeme, aby si dobrou fotku mohl udělat každý z nás. Jednu chvíli, když kráčí jeden ze samců snad jen dva tři metry od našeho auta a Pepa za ním stále tuhle vzdálenost udržuje, se lev na nás několikrát docela nervózně ohlédne. Že by snad na nás chtěl zaútočit? Skoro to tak vypadá. Pepa mu však neposkytne příležitost. Včas přibrzdí, zůstane vzadu a dá zvířeti přednost. A lev se zase brzy uklidní.

Čekáme, jestli se tyhle podivné čtyřstranné lví námluvy nějak nevyvrbí. Pikantní je, že na něco takového zřejmě čekají i impaly v početném stádě, které vidíme okolo silnice jen nedaleko před námi. Já bych řekl, že vzdálenost impal od lvů je dosti nebezpečná, ale impaly, které pochopitelně umějí zdrhat mnohem rychleji než já, si to zřejmě nemyslí. Jsou ve střehu, všechny se dívají směrem ke lvům, ale nikam neutíkají. Asi vědí, že lvy teď zajímají spíš jejich budoucí možný partner, než nějaká impala, která by navíc byla k žrádlu jen, kdyby ji dokázali chytit. A na tom by zřejmě museli lvi alespoň trochu spolupracovat.

Čekáme pořád, začne-li se něco dít. Lvi však spolupracovat rozhodně nehodlají. Spíš naopak. Mezi samci se několikrát strhne krátká menší šarvátka, či spíše jen její náznak. Snad jen jedinkrát po sobě samci vyjedou z řevem a vyceněnými zuby. Nic to však neřeší a prekérní milostná situace trvá dál. Lvice chce jiného samce, ale její pán si ji hodlá bránit a udržet. Kdo ví ale, jestli a jak dlouho to ještě dokáže. Když se delší dobu na lví situaci nic podstatného nemění, Pepa zabočí na vedlejší lesní cestu a lvy opouštíme. ještě jednou krátce zastavíme a ohlédneme se. Ti dva, kteří usilují o partnerku toho třetího samce, se usadili za námi uprostřed cesty. Nejspíš čekají, jestli pro ně nenastane lepší příležitost, jak se k soupeřově samici dostat. Ani bychom se už neměli kudy vrátit a tak tyhle čtyři lvy opouštíme a necháváme je za sebou, ať už jejich dnešní souboj o samici nakonec dopadne jakkoliv.

Nedaleko od lvů narazíme na supy. Sedí nahoře na větvích stromů, jakoby čekali, že se mezi lvy něco pro ně příznivého semele. Lvi ale už nejsou nikde v dohledu, zůstali přece jen zpátky. Supů jdou tu dva druhy. Sup africký a sup kapucín. Sup africký je v Africe nejrozšířenější ze všech supů a ve velkých hejnech se slétá nad mršinami, zatímco o něco menší sup kapucín je nevybíravý a dokáže spořádat úplně všechno všechno včetně lidských odpadků, za nimiž se mnohdy stahuje do měst nebo k různým skládkám. Podobou se od sebe oba druhy supů liší naprosto zřetelně.

Přijíždíme k jakési řece, která je zřejmě přítokem mohutného toku Luangwy. U mostu, blizoučko nás, se vodou brodí krásný kladivouš. I jeho vidíme poněkolikáté, ale zatím jsme mu ani jednou nebyli takhle nablízku. Jméno kladivouš se odvozuje od tvaru hlavy posazené na jeho krku, která svým tvarem připomíná kladivo. Kladivouš je opravdu zvláštní a neobvyklý pták. Je nejen jediným příslušníkem svého rodu, ale díky mnoha zvláštním vlastnostem je také on sám jediným zástupcem samostatné čeledi kladivoušovitých. Barvami kladivouš nevyniká, je celý téměř jednolitě hnědý. Má však mnohé jiné zvláštnosti. Například je vybaven částečnými plovacími blánami. Svou jedinečnost dokazuje kladivouš třeba i tím, že vzhledem ke své velikosti si ve stromech staví gigantická uzavřená hnízda s vchodovým tunelem. Jeho hnízda většinou mívají průměr skoro dva metry a váží i stokrát víc, než pták sám. Neuvěřitelné, že?

Náš průjezd po cestě při kraji lesního porostu ostražitě sleduje stádo zeber. Překrásná a velká zvířata! Nevím proč, ale tyhle zebry se mi zdají nějaké větší. A pak už přijíždíme na širokou planinu kdesi uprostřed mezi hustšími lesy a křovinami. Vzápětí však už hledíme stranou, ke křoví, na žirafu. A je jich víc! Všechna zvířata jsou v klidu, nebojí se nás, a tak Pepa zastaví a my se už jen díváme. Je to tady úžasné místo. Kolem nás jsou promíchány zebry, žirafy a také mnoho impal. Velikostně je to neskutečný nepoměr. Impaly vedle žiraf vypadají jako kuličky u fotbalové mičudy. A kdybych v tomhle příměru pokračoval, impaly vedle kuliček jsou jen o málo větší, než jako zrnko máku.

Dalších několik žiraf máme na cestě přímo před sebou. Jsou nádherné, vysoké. Je-li slon africký považován za největšího suchozemského savce, neplatí to z hlediska výšky. Nejvyšší jsou jednoznačně právě žirafy. Pepa za nimi opatrně kousek popojede. Žirafy před námi postupně utvoří skupinku až šesti zvířat. S těma dlouhýma nohama a s dlouhatánskými krky tak z našeho pohledu vypadají jako nějaká šestihlavá nestvůra se spoustou noh. Teprve když Pepa popojede ještě blíž, žirafy opustí cestu a svým přenádherným ladným krokem, který vypadá tak trochu jako ze zpomaleného filmu, se rozptýlí po planině či zamíří k nedalekým křovinám.

Jsou to žirafy Thornicroftovy, správným vědeckým názvem jsou to ale žirafy zambijské. Žirafa zambijská je jeden z devíti poddruhů žiraf a žije právě jen tady, tady v národním parku South Luangwa. Je to tedy endemický druh nejen vzhledem k Zambii, ale je endemitem tohohle národního parku, respektive údolí okolo řeky Luangwy. Zdejší populace Thornicroftových žiraf čítá odhadem pouhých 1500 jedinců a vzhledem k tomu, že tyhle žirafy nejsou vůbec nikde chovány z zajetí, nemůžete je vidět v žádné chovatelské stanici, v žádné zoologické zahradě, nikde jinde na světě. Thornicroftovy žirafy jsou tady geograficky izolované a musíte za nimi cestovat právě jen sem a nikam jinam. A určitě je třeba mít taky trochu štěstí. My naštěstí potřebné štěstí máme. Vidíme jich tady dnes hodně. Ale včera jsme zahlédli jen krátce jednu žirafu odpoledne a další, zase ovšem pouze jedinou, pak až za večerní tmy. A moc dobře se pamatuju, jak jsme přede dvěma lety s Pepou při téměř celodenním ježdění jihoafrickým Krugerovým národním parkem nepotkali tamní žirafu, žirafu kapskou, ani jednu jedinou. Tehdy jsme měli velkou smůlu. Naštěstí jsme potom žirafy viděli později v národním parku Etosha v Namibii. Ale to už zase byl jiný ze zmíněných devíti žirafích poddruhů, žirafa angolská.

Když jsme mezi žirafami, zebrami a impalami strávili asi půlhodinu, opouštíme pomalu tuhle planinu uprostřed lesů a pokračujeme dál někam nazdařbůh parkem South Luangwa. Pro mne to vypadá jen tak nazdařbůh, ale Pepa určitě ví, kam zdejší cesty vedou. I když ono je to vlastně jedno. Jezdit nazdařbůh sem i tam není nic proti ničemu, když potkáváme všude tolik nádherných divokých zvířat. Na konkrétní místo, tedy zpátky k bráně, se budeme muset dostat, až se budeme z parku vracet. Na to však ještě máme dost času, když je teď teprve okolo desáté. Ještě si to tady můžeme užívat.

Projíždíme zase kolem nějakého menšího vodního toku, který se jistě někde nedaleko vlévá do řeky Luangwy. Sem tam spatříme v krajině nějaký ten baobab, výrazný a nezpochybnitelný druh stromu v africké přírodě. V korunách zdejších baobabů, tady v parku South Luangwa, bývá často vidět několik větších či menších ptačích hnízd. V nízké trávě několikrát spatříme nedaleko od silnice do široka rozházené a sluncem vybělené kosti, zřejmě pozůstatky z lovu a hostiny nějakých predátorů a později taky supů a dalších mrchožroutů. Před námi přeběhne několik slonů. Neustále něco požírají, ale nezastaví se ani na okamžik. Jen za pochodu žerou a žerou. Po slonech vidíme další zebry a znovu i žirafy. Jednu z nich mám teď dokonce tak blízko, že ji můžu klidně nafotit portrét do občanky. A kdyby ta žirafa něco provedla, může ode mne zambijská policie dostat sérii fotografií z profilu i z ánfasu, aby mohla tuhle Thornicroftovu žirafu zařadit do katalogu žirafích zločinců.

Vyjedeme pak na jakési nevysoké návrší. Pod námi doleva je výhled na nějakou vodu, napajedlo či lagunu, vpravo od ní je další. Jiná, mnohem menší, stojatá voda je také pod svahem přímo před námi, jen nedaleko za odbočkou k jakési lodgi, která vypadá docela opuštěně. Vidíme tu mnoho impal, které se tu podivně schovávají natlačené k prudkému asi utrženému svahu. Sjíždíme z návrší dolů a blízko vody se zdržují ještě vodušky puku a několik buvolů, převážně býků. A václavky. Impaly, další impaly a zase impaly.

Když už jsme z návrší zase dávno někde dole, na jednom z velikých stromů, byť není zrovna blízko cesty, rozeznám hned několik rozličných velkých ptáků. Strom je jimi obsypán a "vyzdoben", jako když o vánocích na větvičku navěsíte ozdoby. Nahoře vysedává černobílý ibis posvátný, pod ním pak sedí několik černých zejozobů. Kromě nich lze ve větvích stromu ještě vidět nesyty. Tihleti ptáci mají své peří na křídlech a na ocase černé, jinak jsou celí špinavě bílí, avšak bílé peří zdejších ptáků se mi zdá být zabarvené jakýmsi růžovým nádechem. A to ještě není všechno. Na spodních větvích zřejmě ještě sedí několik kolpíků s růžovýma nohama. Ti mají všechno svoje peří úplně bílé a všichni si v něm teď, když spí, své lžícovité zobáky schovávají. Sedět na stromě či poletovat okolo lze vidět i jiné, menší ptáky. Ti už se však nedají z téhle vzdálenosti rozeznat. Během nedlouhé chvíle jsme ale viděli mnohem víc zástupců ptačí říše. Jsou to třeba egyptské husy, správněji husice egyptské nebo nilské, čejka laločnatá, další barvený mandelík nebo rudozobý zoborožec. A další a další. Mnozí se rychle schovají v keřích a větvích, a jiní se od nás drží ve větší vzdálenosti, kterou oni považují pro sebe za bezpečnou.

Pozorujeme pak ještě několikrát prasátka, která se ve skupině potulují v blízké trávě a hledají si potravu, nebo slony, kteří o kus dál stejnou trávou pochodují a svoji potravu jen bez ustání za pohybu konzumují. Sloni nic hledat nepotřebují. Zelených keřů, listí, stromů i čerstvé trávy tady mají víc než dost.

Jen nedaleko za prasátky, přibližně o půl dvanácté, se rozhodujeme k návratu. Pepa naštěstí ví, kterým směrem je třeba auto zamířit a kde se brána do parku nachází. Když už přijedeme téměř k ní, národní park South Luangwa se tady s námi loučí vskutku úžasným asi dvanáctihlavým stádem překrásných silných slonic s mladými, avšak ne úplně maličkými, slůňaty. Všichni společně se tu krmí a spásají zelený porost prakticky hned vedle cesty. Nádhera! Slonice jsou klidné, ale zůstávají ostražité. Svoje mláďata si viditelně chrání a drží si je při sobě na té straně, která je k nám vzdálenější. Slonice se tak pro případ nějakého nenadálého nebezpečí, kdyby od nás hrozilo, stále nachází jako pevná a silná hráz mezi námi a svým mládětem.

Úplně až na samém okraji parku pak už jen naposledy zamáváme paviánům a hroším hřbetům, které koukají z blátivé vody u brány. Zahajujeme tím návrat do Chipaty, kde musíme být večer na nocleh.

Určitě v předchozích odstavcích nenajdete úplný výčet všeho, co jsme dnes v parku viděli. A to zejména proto, že poznámky k celému dnešnímu ježdění jsem si začal zapisovat víceméně až při návratu z parku, tedy až když po přibližně šestihodinové jízdě nám už známou bránou národní park South Luangwa opouštíme. Za tu dobu člověk přece jen už může něco zapomenout, zejména když těch zvířat bylo takové až neuvěřitelné množství. Národní park South Luangwa v Zambii ve mně zanechal opravdu úžasný dojem, jaký jsem jinde v Africe nezažil, ačkoli v jiných národní parcích v jiných zemích jsem viděl a fotoaparátem i "ulovil" mnohé z jejich zajímavých a překrásných zvířat a živočichů. Ale každý park, to je naprosto zřejmé, je něčím jiný a něčím jedinečný. A Jižní Luangwa pro mě zůstane jedinečná mým prvním setkáním s divokými lvy. Jedinečná je i množstvím zvířat, jejichž koncentrace vysoce převýšila cokoli, co jsem se odvážil očekávat. A v neposlední řadě je pro mne národní park South Luangwa jedinečný těmi nádhernými dlouhokrkými endemickými žirafami, které jsme tu potkali a viděli je docela zblízka. Na tenhle zambijský park docela určitě nezapomenu.

Jediné, co mi ještě ke spokojenosti může chybět, je leopard. Na toho jsem zatím v Africe štěstí neměl. A Pepovi tu chyběli nosorožci. No, a mě vlastně taky. Nosorožce jsme tu nepotkali žádného. Pepa se u brány při odjezdu z parku zeptal, jak to tu s nosorožci vypadá, ale odpověď dostal negativní. Nosorožce tu nemají. Takže je to jasné. Ani jsme je potkat nemohli. Nosorožce, kteří tu samozřejmě kdysi žili, už prý před mnoha lety vybili pytláci. Jen na severu, v národním parku North Luangwa, prý ještě žije nějaká menší nosorožčí populace. Tam prý jsou všechna zvířata chráněna mnohem pečlivěji, například i proto, že národní park North Luangwa je pro běžnou turistiku a jakékoli turistické safari, jaké jsme jezdili tady, nepřístupný. Ale hlavní a nejdůležitější je, aby zůstal nepřístupný především pro všechny pytláky a podobnou verbež. Milovníci zvířat a turisté jako my, ti jistě z volné přírody rychle mizející africké nosorožce pytlačit nebudou.

Tak. A první úžasný národní park v Zambii, jeho zvířata, sloni, žirafy, lvi a mnoho dalších, je tímto za námi. Přálo nám tu štěstí. Nejen na zvířata, ale i na počasí. Na safari nám nepršelo a za poslední noc snad vůbec. Před polednem se dokonce ukázalo i trošku sluníčka. Z osady Mfuwe volí dnes Pepa poněkud jinou návratovou cestu, než po jaké jsme přijeli. Snad prý tahle zkratka bude lepší. Jenže...

Jenže začne do puntíku platit ono humorné "Je to sice dál, zato horší cesta!". Tahle "zkratka" vede podél jakéhosi malého letiště a ukáže se být nade vší pochybnost tou úplně nejhorší cestou, jakou jsem kdy v Africe dosud zažil. Jestliže jsem psal o velikých a hlubokých loužích na cestě do Wild Life kempu, tak to nebylo nic ve srovnání s tím, čím projíždíme tady. Prašná silnice kolem letištního oplocení dnes prašná není. Obrovité kaluže a rozlehlé vodní plochy se střídají jedna za druhou. Teď, po vydatných deštích, jsou všechny díry a výmoly přeplněny vodou až po okraj. Před námi je tak vlastně cesta plná kaluží připomínající spíš vodní plochu s nějakými těmi ostrůvky. Začíná to být čím dál dobrodružnější a nikdo z nás neví, jestli se nakonec nebudeme muset vrátit. Což bude o to složitější, čím dál jsme projeli. Ale chce se někomu vracet zpátky do toho, co máme za sebou? Pepovi se rozhodně vracet nechce a doufá, že to přece jen nějak projedeme. V to samé samozřejmě doufáme všichni.

Nevím, jestli si někdo takovou cestu vůbec dokáže představit. Silnice pod námi je spíš jen sbírka všemožných a neuvěřitelných obrovských nerovností a širokých děr a příkopů, které se dají projet jen s nebezpečným nakláněním a kličkováním. Udržet se při jízdě tudy na sedadle, to vyžaduje nečekané a nesmírné úsilí. A ty díry a jámy jsou strašně hluboké a nikdo neví jak! Některým se ani vyhnout nedá. Není kudy, okolo máme plot. Hrůza! Úplně nejstrašnější jsou však relativně malé louže, které však pod hladinou zrádně a potměšile ukrývají hlubokánskou díru. Kaluže, které svojí rozlohou vypadají už spíš jako malý rybníček, mohou však být ještě hlubší a jen Bůh ví, kolik v nich je vlastně vody. Poměrně záhy začínám mít na téhle cestě podivné svědění, kterému by asi většina lidí říkala strach.

Na téhle "úžasné zkratce" kolem letiště nám hrozí přinejmenším umlácení o kapotu auta, a přiznávám, že se docela vážně bojím i převrácení auta. Nehodlám hazardovat s nedávno nakoupeným fotografickým vybavením a proto při nejbližší příležitosti schovávám všechno do báglu. Dost na tom, že mám co dělat, abych udržel sám sebe naživu a nepřišel k nějakému úrazu. Takže žádnou fotografií téhle příšerné a šílené cesty se pochlubit nemohu. Fotografie odtud mám jen ve své paměti a ty vám ukázat neumím. Ale ještě po třech letech, kdy tenhle cestopis zpracovávám, před sebou tuhle neuvěřitelnou cestu i plot podél ní zřetelně vidím a nechápu, jak jsme tamtudy vůbec mohli jet. Pepa sliboval v Zambii divočinu, ale netušil jsem, že by mohl mít na mysli až takovouhle divokou a krkolomnou jízdu. Ale myslím, že to netušil ani on sám.

Každou chvíli teď riskujeme zajetím do hluboké kaluže převrácení auta. Náklon vozidla chvílemi vypadá tak, jako by s námi jel nějaký kaskadér po dvou kolech. Každopádně nám neustále hrozí, že některá z kaluží bude natolik hluboká, že auto utopíme, že ji s touhle toyotou nedokážeme projet a že uprostřed nějaké z těch obrovitých louží zůstaneme bezmocně stát. Při projíždění některých z nich zapadáme do vody tak hluboko, že se musím podívat dolů na svoje nohy, nemám-li už boty ve vodě. Mám pocit, že v takové ohromné díře plné vody, už muselo nám do auta a mě do bot natéci. Zíráme na tuhle cestu celí vyjevení, a kolektivně doufáme, že to dobře dopadne, že nás odtud Pepa nějak vyveze. Většinou ani nedutáme, jen občas se někdo snaží k tomu něco vtipného poznamenat. Snažíme se o humor tím častěji, čím dál se dostáváme a čím je cesta horší a nebezpečnější. Vypadáme asi jako docela veselá parta, ale tohle fakt už není žádná legrace! Nevím, co bychom dělali, kdybychom tu zůstali trčet uprostřed vody a nebo nedejbože ještě s převráceným autem a kolama ve vzduchu. Moc by mne zajímalo, jak a kdo by nás odtud tahal.

Když se po oné zoufalé a šílené jízdě konečně dostaneme na původní silnici a na objíždky podél stavby nové silnice, tak samozřejmě zazní naše zaradování "Sláva! Přežili jsme!". Zazní s velkou úlevou a hodně nahlas. Určitě nás museli slyšet všichni hroši z řeky Luangwy.

Teď už je to bezva! Proti cestě kolem letiště teď už každopádně jedeme po úplně pohodové dálnici. Další cesta zpátky do Chipaty je tedy stejná, jakou jsme jeli včera dopoledne, jenom jedeme v opačném směru a tentokrát za slunečného odpoledne A Pepa se dnes už s řízením tolik nemazlí, takže zpáteční cestu tak nakonec zvládneme o celou hodinu rychleji. Poté, co jsme projeli kolem letiště, už je to prostě pohodička. Ze včerejška Pepča ví, že neprůjezdné kaluže tu nikde nejsou, a tak to skrze některé napálí plnou rychlostí. Zkouší tím naši pozornost, abychom v autě jen nedřímali. Musíme totiž vždycky včas zavřít okénka, jinak hrozí, že široko a daleko stříkající voda nás pokropí i uvnitř ve vozidle. Pokud bychom okna přes některé kaluže nezavřeli, měli bychom z naší toyoty samoosvěžující kropící vůz.

I při zpáteční cestě do Chipaty sem tam někde zastavíme. Celá ta štreka by se ani v jednom kuse jet nedala. Při zastávkách se protáhneme, kuřáci si zadýmají, někdo něco drobného zakousne, někdo si odskočí za keříček a tak. Další cesta zpátky do Chipaty je tedy stejná, jakou jsme jeli včera dopoledne, jenom jedeme v opačném směru a tentokrát za slunečného odpoledne. Sem tam cestou do Chipaty zase něco vyfotím. Silnici, vesnické domky, baobaby, kostelík...

Za zmínku stojí zejména první ze zastávek, která je zaměřená především na to, abychom od rána konečně něco pojedli. Z blízké vesničky se na nás přiběhlo podívat klubko děcek. Zatímco Marica je fotí a ukazuje jim jejich obličeje na svém displeji, tak všechny děti, co se kolem nás seběhly, na nás s úžasem koukají, jak si krájíme chleba, rozbalujeme "Veselou krávu" (tenhle sýr mají opravdu i tady v Africe!) a nezřízeně se k tomu všemu ještě cpeme maličkými cherry rajčaty. Až mi to začíná připadat trochu nepříjemné, když na nás všichni ti vesničané pořád tak hladově koukají.

Za dětmi k nám přispěchá ještě několik dospělých včetně kojící maminy v rozhalené potrhané blůzce. První ze všech se však přižene jakýsi divný přiopilý patron. Táhne z něho jako v poblité hospodě ze sudu a když ho já vyfotím a na displeji mu pak jeho fotku ukážu, tak si ten obrázek, dobrák jeden, chce nechat i s celým mým fotoaparátem. A nejsem si docela jist, jestli ne taky se mnou. Zvláštně a chvílemi trochu nepřítomně se usmívá a pořád dokola si cosi nesrozumitelného mumlá. Či spíš blábolí. Rozumět mu není ani za mák. Tváří se přitom, že sem přišel dohlížet na naše rozdávání bonbónů mezi děti. Abychom je probůh všechny podělili spravedlivě. A když se už chystáme odjíždět, projeví se ten zoufalec natvrdo. Začne žebronit o peníze. "To víš, abys je prochlastal!", říkám si pro sebe v duchu a samozřejmě nic nedostane. V tomhle mám docela jasno. Rozhodně nehodlám žádnými penězi přilepšovat člověku, který je už o půl druhé odpoledne sťatý jak zákon káže. Myslím, že už jsem v Africe potkal, a nepochybuji, že ještě potkám, potřebnější.

Musím se, to prostě jinak nejde, zmínit ještě o jedné ze zastávek. Je zaměřená na protažení, odskočení i na pokouřeníčko pro dýmavé spolucestující. Po silnici se k nám postupně přiblížily dvě mladé domorodé dámy. Obě dvě měly oblečené modré fotograficky potištěné sukně, u kterých bych se byl skoro ochoten se vsadit, že v nedávné minulosti byly politickými reklamními trasparenty. Co nás však na těch ženách zaujme ještě víc, je miska plná hub, kterou si každá z nich nese. Když se přiblíží, všimneme si, že menší z obou žen byla na houbách i s děckem, které si nese na zádech. Zvláštní. Jakpak s tím dítětem ty houby asi sbírá? Jak to dělá? To bych já asi nedokázal. Ledaže bych dítě někde na kraji lesa odložil ze svého hřbetu do mechu a kapradí.

Obě dvě nám začnou nabízet, jestli bychom náhodou jejich houby nechtěli. Pepa po nás ostatních jen tak loupne očkem a spíš sám pro sebe se zeptá: "Chcete k večeři houby?" Když pak uslyší moje trochu opatrnější a lehce váhavé zamručení "Proč ne...", je Pepa rozhodnutý a pohotově začne vyjednávat houbařskou kupní smlouvu. Tedy jen co se jakž takž shodneme, že bychom to opravdu mohli zkusit, ale že chceme nejvýše jednu misku hub s tím, že dáme vydělat mamce s děckem. Druhá z obou žen, která má ve své misce kromě drobných hub také jakousi velikou "muchomůrku", má tím pádem smůlu. Pochopí to rychle. Usadí se tedy na kraj silnice a sleduje, jak tenhle jistě ne zcela běžný houbařský kšeft její kolegyně nakonec dopadne. To v tuhle chvíli ještě nikdo netuší. Dokonce ani my sami. Vždyť rozhovor na téma "africké houby" teprve začíná.

Pepa se ženy nejdřív zeptá, jak se u nich takové houby vaří a jak je ona připravuje. Jenže domluva je obtížná. Tahle žena asi neumí anglicky. Ta druhá neříká vůbec nic, jen nezúčastněně sedí a kouká. Takže nejspíš angličtina taky nebude její silná stránka. Pepča tedy sám vymyslí návod na vaření hub ve vodě a pomalu ho mamce s děckem na zádech anglicky přeříkává. A žena přikyvuje. Možná tedy anglicky alespoň něco rozumí, i když mám spíš dojem, že by odkývala cokoli včetně vlastní popravy. A tak nějak taky odkývá, že houby stačí vařit po dobu pěti minut. Když ale Pepča řekne víc, zavrtí hlavou a nepřikyvuje. Ha! Takže něco přece jen asi rozumí. Na Pepovu otázku, zda je v houbách "poison?", čili jsou-li jedovaté, zase nesouhlasně zavrtí hlavou. No bodejť. Skoro zbytečná otázka. Přece si tu zdejší ženské nebudou sbírat jedovaté houby. A bílé Evropany otrávit taky nechtějí. Nemohly přece tušit, že nás tady potkají a že od nich budeme chtít jejich houby koupit, no ne? Nicméně i na ženino nesouhlasné zavrtění ohledně jedovatých hub Pepa pro jistotu zlověstně zakoulí očima a napůl angličtinou a napůl celosvětově srozumitelnou posunkovou řečí na houbařku zaútočí: "Ale jestli jo, jestli jsou ty houby jedovaté a já umřu, budu tě chodit strašit!". Tak! A když Pepa ještě tuhle svoji vyhrůžku doprovodí tím, že svými ukazováčky si vyrobí na hlavě imaginární rohy a na ženu udělá svoje strašlivé a hrozivé "BU BU BU", nemůžeme se my ostatní udržet smíchy, když vidíme, jak chudák ženská strachy třeští oči a není si jistá, nemá-li raději začít utíkat.

Pro nás to bylo opravdu veselé, až bych řekl k popukání. Museli byste zkrátka Pepču vidět, jak umí strašit. Bububu! Houby od ženy s děckem ale každopádně koupíme. Ukazuje nám, že za ně chce pět tisíc. Cože? Jen pět tisíc kwaček? To je přece asi dolar, naše dvacka. Směšná cena. To je přece zadarmo. Nemáme na tom co smlouvat a zaplatíme tedy té ženě, co si řekla. Jenže nikdo nemáme drobné. A žena zaručeně žádné peníze nazpátek nemá. Nakonec Alča z drobáků vyštrachaných po všech možných kapsách i zákoutích svého báglu požadovaných pět tisíc horko těžko nějak poskládá. Celou dobu předchozího vyjednávání, ba i teď, kdy všichni zkoumáme, jaké a kolik má kdo kde kwaček, na nás děcko oné ženy zvědavě vykukuje přes její rameno. Ale jeho mamka má v očích strach. Možná ještě z Pepova strašení, ale spíš taky z toho, co bude s její umělohmotnou miskou, jestli si ji neodneseme i s houbami. Kdepak by ona asi tak sháněla jinou? Tady, uprostřed zambijské divočiny? Ale my ji její misku přece vzít nechceme. Přesypeme si všechny houby do prázdné tašky, kterou měl kdosi někde schovanou a misku ženě vracíme.

Ta mamina je ale stejně celá nesvá a pořád na nás nejistě hledí. Jenže proč? Má pět tisíc, které chtěla, a miska jí zůstala. Ptáme se jestli to tak je v pořádku. Nesměle a váhavě přikyvuje. Tak snad ano. Chvíli to ještě trvá a pak už se na nás i usměje. Snad nebude její rodina dnes bez večeře, když se vrátí domů bez hub. A my? My nasedáme do auta, oběma ženám zamáváme, zamáváme i malému mimču a odjíždíme z téhle zastávky s taškou naplněnou africkými houbami. Houbami nám zcela neznámými. S tím má ovšem Monča zásadní problém. "Já ty houby jíst nebudu!", prohlásí zcela rezolutně.

Kousek následující cesty do Chipaty pak prospím, zejména když už jedeme po nové silnici. Není to však prvně. Dřímal jsem chvíli už dřív, po již zmíněném sýrovém obědě. Díky tomu mi cesta do Chipaty uběhla ještě rychleji, než o tu jednu hodinu, kterou oproti včerejšku dokázal Pepa nahnat svojí dnešní rychlejší a razantnější jízdou.

Ubytování v Chipatě máme úplně stejné, jako předevčírem. Dokonce všichni bydlíme na úplně stejných pokojích. Monika s Líbou si dnes už užívají plně luxusu teplé vody, která jim minule netekla. Předevčírem totiž nevěděly jednu podstatnou věc. U nich na pokoji jsou přehozeny kohoutky s teplou a studenou vodou, takže když odpouštěly z teple označeného kohoutku jak chtěly, nic jiného než studenou sprchu z něho nevymámily. A otočit studeně označeným kohoutkem je předevčírem nějak nenapadlo, a když tak jí odpustili jen maličko. Až dnes vědí, jak tak jejich popletená sprcha funguje.

Pepča začíná připravovat k večeři salát a vařit houby, které naše dámy nejprve pracně očistily. Hub je tolik, že je ani nepoužijeme všechny, a ani se nikomu nechce se se všemi čistit. Můj úkol je obvyklý a nepřekvapivý. Jdu do baru pro pivo. Oproti předvčerejšku je dnes v potemnělém baru nabito. Možná proto, že v televizi dávají anglický fotbal, a že všichni čučí na nějaké utkání Premier league. Všichni se na mne při mém příchodu ohlédnou, vcelku s úsměvem, ale já nejsem zvyklý chodit do baru, kde sedí tma s tolika očima. Není mi tu zrovna nejlíp. Ale ti černí se zase rychle obracejí k televizi. Probíhající fotbalový zápas prožívají, jako kdyby po obrazovce běhal jejich brácha nebo alespoň bratranec se sousední vsi. Když jdu později pro pivo vícekrát, postupně si na všechny ty černé tváře zvykám a už se nebojím. Jak už to často bývá, jde jenom o zvyk.

Ještě k tomu musím dodat, že když jdu později pro úplně poslední pivo, v baru kromě stále těch samých chlapů sedí ještě dvě překrásné černé holky. Mají trochu výstřední oblečení, možná bych spíš mohl říct poněkud nápadnější, takže bych hádal, že se sem přišly ukázat místní prostitutky. Nicméně za podívání se neplatí. Obě dvě jsou opravdu moc hezké.

Pepa při přípravě večeře musí změnit recepturu víc, než jenom o nakoupené houby. Hlávka zelí určeného pro salát je totiž uvnitř celá shnilá a je vhodná nejvýše k tomu, aby putovala za smetím do odpadkového koše. Namísto zelí se tedy musí do salátu nakrájet všechna cibule. Bude to tedy trochu "výživnější" salátek. Kromě cibule se pak Pepovi pomáhám nakrájet vůbec všechno, co se kde najde. Tady v Africe mi fakt chutná pořád a všechno. Skoro až tak, že bych to do sebe ani neřekl. Monika skutečně a zásadně odmítá jíst africké houby, protože přece "někdo z rodiny musí zůstat naživu" a "já jsem doktorka, když budete potřebovat ošetření". Monika pravděpodobně nevěří houbařským znalostem místních domorodců a je přesvědčená, že Zambijci chtějí všechny české "mzungu" otrávit houbami jako Maryša Vávru otrušíkem. Ze salátu si tedy odebere, dokud v něm ještě houby nejsou. My ostatní si salát následně několika pořádnými lžícemi hub vylepšíme. Počítáme s tím, že jediná zdravá Monča, navíc lékařka, nám při nejhorším vypumpuje žaludky. Ale nikdo už vůbec nepřemýšlíme nad tím, čím a jak. To se teprve uvidí. A Monika se tváří tak, že kromě vypumpování žaludků nám za trest naordinuje ještě klystýr!

Nehledě na houbové vylepšení mám namísto původně uvažovaného tuňákového salátu na talíři sice silný cibulový salát s tuňákem a houbami, přesto ho však zkonzumuju nevídané množství. A jste zvědaví, jak to s těmi africkými houbami dopadlo? Normálně jsme je snědli. Víc vám k tomu už ale dneska neřeknu. Z toho, že vidíte před sebou tahle písmenka, může jistě každý poznat, že jsem požití afrických hub přežil. Ale jak, na to je ještě potřeba počkat nejméně do rána. Teprve ráno se uvidí, co a jak s námi bude.

Všichni "houbaři" jsme pak až do konce večera zůstali živí a zdraví. Spokojeně lemtáme přinesené poslední pivo a pomalu se chystáme ke spánku. Nikdo nepotřebuje ani pilulku, natožpak vypumpovat žaludek. Alespoň ne do té doby, než večer před spaním odkládám svůj deníčkový notýsek s posledními zapsanými poznámkami. A tím úplně posledním zápisem je, že dnešní dobrou noc jsme si popřáli s konstatováním, že tenhle den byl zřejmě první, který máme tady v Africe úplně bez deště. Dnes nás opravdu poprvé ani jednou a ani na chviličku žádný déšť nepotkal. A mohlo by to klidně bez deště už zůstat. Nikomu z nás by dešťové kapky nechyběly.

Všichni jsme dnes do dalšího afrického rána probudili. Bez potíží. Houby tedy opravdu jedovaté nebyly. Přežili jsme je všichni. A protože se nikdo z nás "houbařů" ani nemotá a nepotácí, nebyly tyhle africké houby ani nic na způsob lysohlávek. Takže dobře. Naše důvěra v domorodce a v jejich znalost afrických hub byla zcela namístě. Všechny ty houby sice vypadaly jako prašivky, některé docela určitě, jaké u nás ani nerostou (a pokud podobné rostou, určitě takové nikdo nesbírá), ale nikomu z nás po nich vůbec nic nebylo. Monča byla zcela bez práce a opatrnost se tedy ukázala jako zbytečná. Žádné pumpování žaludků se konat nemuselo. Ani včera večer, ani teď ráno. A co se mě týče, klidně bych si ty houby dal i dnes ráno k snídani.

Venku je už zase mokro. V noci opět pršelo. Zase už! Dívám se dlouze a pátravě nahoru na nebe, ale moudrý z toho nejsem. Nejsem bohužel žádný věštec ani meteorolog, abych něco zjistil. Nebe na západě vypadá úplně zatažené, od východu se však sluníčko snaží, aby se mu podařilo se nám ukázat. Tak uvidíme, co nakonec převáží. Dnes by nám sice déšť možná tolik nevadil, jako jindy, ale ke slovu Afrika se rozhodně víc hodí slunečno a teplo. O tom nemůže být nejmenších pochyb.

Čeká nás teď delší přejezd do Lusaky, hlavního města Zambie. Ano. Přesně do toho města, kde chytili ony tři Čechy, obvinili je ze špionáže, a kteří jim někdy okolo vánoc ze Zambie utekli. Takže s foťáky dnes raději opatrně. I Pepa nám radí, abychom je dnes raději nechali schované. Říká nám, že budeme několikrát projíždět kolem vojenských objektů a že stejně během téhle cesty neuvidíme prakticky nic, co by za fotku stálo.

Než opustíme Chipatu, zastavujeme se ještě krátce na drobném nákupu a na čerpací stanici kromě nafty do nádrže přibíráme ještě vzduch do pneumatik, který Pepa na neasfaltové silnici do národního parku South Luangwa trochu povypustil. A pak už míříme do Lusaky. Jedeme po silnici označené jako Great Eastern Road, tedy "Velká východní silnice". Je to vcelku obyčejná a normální asfaltová silnice se dvěma dopravními pruhy. Je však dostatečně kvalitní, aby nám po ní cesta rychle ubíhala, zvlášť když se vyznačuje mnohými dlouhatánskými rovnými úseky, které se táhnou do daleko od obzoru k obzoru. Tak dlouhé rovinky bez zatáček nenajdete u nás nikde. Ani na dálnicích.

Kolem silnice nevidíme opravdu nic, co bychom už neznali a neviděli. Malé vesničky, větší vesnice, prostá a jednoduchá obydlí domorodců, malé tržnice s několika stánky a tak podobně. A mezi tím políčka, i když na mnoha úsecích cesty vidíme i neobdělávanou půdu. Mírně zvlněná krajina a některé nepříliš vysoké kopce i nižší horské hřebeny jsou zarostlé stromy a keři. Někde bych to nazval dokonce i loukami s několika nízkými náletovými dřevinami. Na pár místech se pasou i překvapivě velká stáda krav, takže tyhle louky slouží nejspíš jako pastviny pro dobytek. Kolem silnice ani zdaleka nechodí tolik lidí jako v Malawi. Větší pohyb pěších nebo cyklistů po silnici tu lze zaznamenat snad pouze v městečku Katete. Po silnici se ale na mnoha místech klidně potulují slepice nebo kozy a často i nějaký pašík. A ještě jedna věc nám komplikuje naši jízdu. V městečku Katete i některých větších vesnicích je na silnici mnoho příčných zpomalovacích prahů. Všechny tyhle ležící policajty zkonstruovali tak, že je přes ně nutno jet opravdu jenom krokem. Jinak bychom mohli mít kromě dechu vyraženou pravděpodobně i duši z těla. A toyota by mohla mít vyražený motor či vyhozená kola.

Po jedné hodině odpolední přijíždíme do hornatější krajiny. Výrazně přibude kopců i zatáček. Sjíždíme pak dolů k mostu přes řeku Luangwu. Před mostem vidíme dopravní havárii. Několik chlapů tu posedává po příkopě kolem převráceného náklaďáku, který spadl dolů z nevysokého, zato však prudkého, svahu u silnice. Chtěli po nás, nemáme-li nějaké jídlo, že prý jsou tu už od včerejška. Nejspíš hlídají přepravovaný náklad a čekají na pomoc.

Přejíždíme teď po mostě na druhou stranu řeky. Most se zdá být docela nový, moderní, dopravní značka udává jeho nosnost na padesát tun. Nejspíš to je důležitý vojensko-strategický objekt, protože ho hlídá specializovaná vojenská jednotka. Tady tedy rozhodně nefotit! Jenže Pepčovo žertem míněné "Připravte si foťáky!", když jsme právě projížděli kolem vojáků, málem zmátlo Alču, která se nejspíš právě probudila a opravdu si začala chystat svůj foťák a připravovat se na fotografování něčeho zajímavého. Naštěstí však Pepčův žertík pochopila včas. Ani já jsem dnešního dne ještě nevyfotil vůbec nic. Taedy nepočítám-li několik fotek po snídani a při odjezdu z ubytování Luangwa House. Asi by se našlo, co by za fotku stálo, ale stejně... Jednak jsou si všechny ty vesničky hodně podobné a jednak se mi za jízdy při rychlosti přes 80 km/h a nebo při nadskakování přes ležícího policajta fotografuje dost blbě.

Jen nedaleko za mostem vidíme dnes už druhý havarovaný náklaďák. Tenhle leží hned vedle silnice na zádech a jeho kola jsou bezmocně převrácená vzhůru k obloze. Tenhle náklaďák z prudké stráně sice nespadl, ale zastavil se na samém okraji srázu. Dopadl by asi hůře, než ten na druhé straně mostu, protože tady ten svah pod ním je mnohem vyšší. A když už jsme u těch dopravních nehod na téhle silnici, musím přidat ještě zmínku o dalším nepojízdném nákladním autě stojícím rovněž nepříliš daleko od mstu přes Luangwu. Tenhle náklaďák sice nehavaroval, zato ale shořel. A shořel úplně celý, celičký, se vším všudy. Zdá se, že v okolních horách s prudkými zatáčkami a strmými svahy i s mnoha stoupáními a klesáními není o nepojízdné náklaďáky nouze.

Na kratičkou chvíli se zastavíme v maličkém městečku Luangwa. je nedaleko za mostem, vypadá to spíš jen jako vesnice a nejsem si úplně jistý ani tímhle názvem. Nicméně je tu několik obchodů a spousta malých stánků. Takže nám zastávka poslouží, abychom si mohli doplnit zásoby, a především nápoje. Je nám dnes totiž docela teplo a máme i větší žízeň, protože počasí se po ranních rozpacích nakonec přiklonilo na stranu slunečno. Prakticky od rána už sluníčko téměř bez přestávky svítí a venkovní teplota je konečně taková, jakou by našinec uprostřed Afriky očekával. A sluníčko a teplíčko nám nakonec vydrží prakticky celou dnešní více než 600 kilometrů dlouhou cestu.

Ačkoliv naše dnešní cesta je opravdu dost dlouhá, zastávek na ní děláme jen minimálně. Na jedné z toho mála poobědváme. Všichni máme několik banánů a k tomu vanilkový jakýsi jogurtopudink. Do mého žaludku je to ukrutná bomba, zato však mám jistotu, že mi tam vydrží. Tohle budu zcela nepochybně trávit hodně dlouhou dobu.

Krásné zelené a lesnaté kopečky, nádherně sluncem osvětlené, nás doprovázejí po dlouhou dobu. Krajina se však potom přece jen poněkud porovná do mírného zvlnění, ale to už jsme vlastně docela nedaleko Lusaky.

Zastavujeme tady u několika prodavaček zeleniny. Někdo chce mango, někdo touží po krásně vypadajících rajčatech, zatímco mě spíš zlákají neloupané buráky, které tu mají. Prodavačky si tu taky fotíme. Většina z nich jsou maminky s děckama, avšak jedna stará černoška je na nás protivná a chce za naše fotografování peníze. Jenže jen ona a ji samozřejmě nikdo nefotí. Fotíme si ty maminy a jejich děti a ty jsou všechny v pohodě. Ta stará černá ježibaba však pořád láteří a rozhazuje rukama, že začínám mít podezření, jestli náhodou nečaruje. No, snad na nás nespáchá nějaké svoje nekalé černé africké voodoo.

Během následující jízdy teď mohu chroupat buráky. Množství větší než malé stálo pár kwaček, což přepočteno do kaček je skoro zadarmo. Pozor ale! Tyhle buráky nejsou pražené v žádném oleji. Zprvu si myslím, že jsou asi vařené, ale ani to není pravda. Tyhle burské oříšky jsou normálně syrové. Syrová podzemnice olejná, taková, jaká se sbírá na polích. Takže vlastně buráky nejsou žádné oříšky, ale luštěnina. Nikdy dřív jsem buráky takhle nejedl, ale moc mi chutnají. V téhle naturální podobě nemají po vylousknutí žádnou zbytečnou slupku a chutnají docela jinak. Jejich chuť mi hodně připomíná chuť mladého hrášku. Holt luštěnina, no.

Na okraji Lusaky nás zastavuje závora se značkou STOP. Policejní kontrola. Jenomže ten policista se mi nějak nezdá. Jeho uniforma není pod reflexní vestou vůbec vidět a dost možná ani žádnou nemá. Zvesela přiskotačí k našemu autu z úplně opačné strany. Nejdřív pozdraví a potom rozpustile zašveholí: "Hledám mouchy tse-tse!", k čemuž hned připojí otázku: "Nemáte tu nějakou?". A do okénka nám přitom zamává síťkou tak velkou, že by do ní chytil i bažanta. Vida! Asi nějaký policejní vtipálek! Pepa mu ale docela vážně odpovídá, že tu žádné tse-tse mouchy nemáme a že poslední jsme viděli někde v Malawi. Což je konec konců pravda. Nějakou podivně hnědou mouchu přilepenou na předním skle nám tam někde Pepa ukazoval, ale to jsme hned po pár minutách zapomněli. Ten vtipný chlápek s rozzářeným obličejem si pak s Pepou ještě chvilku pokecal a pustil nás dál. Policajt to ale žádný nebyl. Monika sedící vepředu si všimla, že pod nápisem STOP je ještě jeden menší nápis "TSE-TSE CONTROL". Žjóva! Takže tedy tenhle chlapík u závory na okraji Lusaky byl opravdový úředně ustanovený lovec tse-tse much. Neskutečné! To kdyby mi někdo tvrdil, tutově bych nevěřil, že nějaká taková funkce může existovat. A o dotyčném, který by mi něco takového povídal, bych si každopádně myslel, že mi věší bulíky na nos a ještě k tomu mě má za naprostého blba. Jenže tohle je pravda. Pravda pravdoucí. Tohle prostě nevymyslíš!

V Lusace pak dojedeme do velkého nákupního centra. Nahlédneme do knihkupectví. Mají tu pohledy, které jsme v Malawi prakticky nikde neviděli. Takže budeme moci poslat pozdravy našim blízkým a kamarádům alespoň odtud, ze Zambie. Já si ještě v knihkupectví vyberu knížku s fotografiemi zvířátek z národního parku South Luangwa. Sice jsem si dost zvířátek vyfotografoval sám, ale tyhle profesionální fotografie jsou krásné a samozřejmě mnohem lepší. Vybraná fotografická knížka stojí docela hodně, přesto ji ale zaplatím kwačkama. Zdá se mi, že jich máme tolik, že bychom je stejně jen těžko utratili. Na druhou stranu už nám ale moc kwaček nezbývá a tak náš podíl za společný nákup Pepovi zaplatíme v dolarech. Líba s Mončou si ještě ve Sparu koupí meloun a doplníme si zásobu balené vody. Alena s Maricou mezitím zjistily, že je tady taky pošta. Rychle tedy doběhnu koupit poštovní známky, bez kterých se odeslání pozdravných pohledů ze Zambie do Evropy uskutečnit nedá.

Jedeme se teď ubytovat. Na poslední chvíli Pepa ještě původně plánované ubytování změnil. Nemusíme projíždět celou Lusakou a pak asi dvacet kilometrů za město, odkud bychom se zítra ráno museli stejnou cestou vracet zase nazpátek. Tahle změna ubytování se nám teď hodí i proto, že po dnešní dlouhé cestě už do večera mnoho času nezbývá. Ubytování jen asi tři kilometry od nákupního centra je blíž a je slušné. Samozřejmě spíme v domečcích. A já zase můžu spát s Líbou a Mončou, když mají uvnitř tři postele. Pepu tím pádem nechám, aby se zase vyspal bez mého chrápání.

Pak nás čeká večeře, tentokrát studená. Pepa si tu vařit netroufá, plynovou bombu jsme pro jistotu nechali v autě. Současně s tmou přichází déšť. To nám nevadí. Jen ať si v noci klidně prší, hlavně, aby zítra zase bylo hezky. A pozítří taky. Zítra přijedeme do národního parku Kafue a pozítří v něm strávíme úplně celičký den, od rána až do večera. To budeme asi nejvíc potřebovat, aby nám nepršelo.

No a po večeři hurá do báru! U barového stolu, když objednávám pivo, se se mnou začne bavit nějaký černoch. Překvapí mě tím, že zná nějaká česká slovíčka. Pokud jsem mu správně rozuměl, má v Česku nějaké kamarády, s nimiž studoval v Londýně a s některými si dodnes píše. Umí "pivo", umí říct "Dej mi pivo!", zná "slivovici", přiťukává si "Na zdraví!" a tak podobně. A jako všichni tady po hospodách, i on je rozesmátý od ucha k uchu.

A když jsme u češtiny, tohle ubytování, které se jmenuje Roma lodge, Pepovi poradil jeho přítel či známý Petr. Je taky Čech a žije tady Lusace. Pracuje tu pro nějakou místní společnost zabývající se turistikou a ubytovacími kapacitami. Dnes večer, jak je s Pepou domluvený, přichází sem do lodge do baru i se svou ženou Renatou a tak s nimi všichni krátce posedíme a popovídáme u piva. Pěkně hezky česky. Je příjemné potkat krajany takhle daleko od domova.

Jihoafrický ležák Castle, který pijeme z malých třetinkových lahví, ovšem zanedlouho dojde. No, tohle se nám Čechům stává v cizině dost často, že za naší slovutné účasti dobré pivo brzy dojde. Musíme teď s Monikou vzít zavděk místním pivem Mosi, které ovšem je, byť za stejnou cenu, podstatně horší. A je podstatně horší i než malawijské "Kuche Kuche", pokud ho mám ještě dostatečně uložené ve své chuťové paměti. Mosi je zkrátka to nejhorší pivo, které jsem zatím v Africe dostal. Jedno jako drink na dobrou noc mi úplně stačí. Další si už nedám. Raději půjdu spát.

Snídani máme vydatnou, v anglickém stylu: vajíčka, fazolky, klobáska a uzené. Bohužel jsme se ale ještě před touhle snídaní nacpali chlebem s marmeládou v domnění, že už nám tady jiného nedají. Dali. Jenom to připravovali tak dlouho, že my jsme už nic nečekali. Takže mám v žaludku nacpáno tak, že dnes klidně můžu zůstat bez oběda.

Hned po snídani se připravujeme k odjezdu. Do auta pak nasedáme chvíli po osmé hodině za krásného sluncem zalitého rána. Už teď cítíme zřetelné teplo a i přes večerní déšť tohle počasí na dnešek slibuje slunečný den. Znovu se ještě v Lusace zastavujeme v nákupním centru. Večer jsme napsali všechny pohledy a tak je teď můžu odnést k odeslání na poštu. Předávám je zvláštně zmalované černé poštovní úřednici za přepážkou. Její ústa mají tak výstražně rudou barvu, že vypadají, jako kdyby se právě napila něčí krve. A ještě je na ní něco zvláštního, neobvyklého. Je hubená. Strašně. Je tak vyzáblá, jako kdyby před deseti lety utekla z hladomorny a od té doby ještě nic nejedla!

S Pepou ještě dokupujeme nějakou drobnou zeleninu a hlavně se znovu všichni zásobujeme dostatečným množstvím balené vody. A taky piva. Pepa avizuje, že v národních parku Kafue, kam směřujeme a kde budeme poslední dvě zambijské noci spát, není žádný bar, ani obchod, kde by se něco dalo koupit. "Aha, zambijská divočina!", pomyslím si okamžitě a v tu chvíli ještě netuším, v jaké až divočině se už za pár hodin ocitnu. Shodneme se nakonec na tom, že i piva musíme mít dostatek, že se voda pořád pít nedá a tak ještě přikoupíme tři paklíky třetinkových ležáků Castle. Nějak se o ně podělíme. Nejspíš budu psát každému pivní čárky někam do mého deníčkového notýsku. Budeme tak mít taky přehled, jak jsme kdo velký pijavec.

Pak už opouštíme Lusaku, více než milionové město, které má pár moderních vyšších budov jen uprostřed nevelkého centra, kudy už asi potřetí projíždíme. Dnes ovšem Lusakou neprojíždíme tak úspěšně, jako předtím. Prodíráme se pomalu dopravní zácpou a z nadjezdu přes železniční trať právě těch několik zmíněných výškových budov zdejšího centra města, downtownu, vidíme. Zdá se, že celý downtown Lusaky je rozložený jen podle jediné hlavní ulice. Ale můžu se mýlit. Jinak je ale obchodní čtvrť Lusaky, v níž je mnoho především nižších budov, naopak dosti rozlehlá. Je rušná, plná lidí i aut všeho druhu, čmoudu i prachu a prodává se tu snad všechno, co se prodávat dá. Kolem většiny obchodních komplexů jsou postaveny vysoké zdi, a mnoho z nich je pro ochranu vnitřního prostoru nahoře opatřeno zabudovanými střepy s ostnatými a často rovnou i elektřinou nabitými dráty. Vedle toho míjíme i několik divokých příuličních tržnic, i když ty jsou teď po ránu ještě poloprázdné.

Hustota zástavby, lidí i automobilového provozu postupně řídne a my Lusaku na dva dny opouštíme. Vrátíme se sem už jen, abychom z lusackého letiště Zambii opustili. Ale teď nás čeká ještě zambijský národní park, národní park Kafue. Tenhle národní park je v Zambii rozhodně nejstarší a největší. Založen byl už dost dávno, v roce 1950 a jeho rozloha je přibližně stejná, jako rozloha Moravy. A to do té jeho rozlohy ještě nepočítám téměř dvojnásobek okolního rovněž chráněného území. Než se ale do národního parku Kafue dostaneme, musíme i dnes spolykat porci ještě asi 250 kilometrů silnice, která vede velice podobnou krajinou, jakou jsme přijížděli včera do Lusaky. Obrovská plocha zdejší krajiny se jen mírně vlní a silnice se po ní táhne odzadu dopředu, kam až oko dohlédne. Není to tady ale žádná nížina. Nadmořská výška téhle oblasti okolo Lusaky se pohybuje přibližně od 1100 do 1200 metrů.

Cestou narazíme na policejní kontrolu a policista, který nás zastaví, vypadá nějaký ujetý. Jednak dlouho zkoumá Pepův řidičák, který se mu vůbec nelíbí. Asi ho nikdo neinformoval, jestli řidičské průkazy vydané v Evropské unii tady platí. Nakonec ho ale Pepovi s jakýmsi podivným opovržlivým obličejem vrací. Trojúhelníky. Chce vidět výstražné trojúhelníky! Už je to tu zas! Jako by chtěl za každou cenu něco najít, jako kdyby si na nás chtěl zchladit žáhu. Tváří se na nás sveřepě, jako by ho přeložili k dopravce daleko za Lusaku, protože mu utekli čeští špióni a teď narazil na další!

Trojúhelník, který má Pepa z Malawi, policistovi nestačí. Zambijské předpisy říkají, že tady trojúhelníky mají vypadat jinak. Pepa však už od včera ví, že tahle povinná součást výbavy by měla být pod sedadlem spolujezdce. Ví to od Petra, se kterým jsme seděli v baru, protože právě od něho má Pepa vypůjčené auto, se kterým celou dobu po Malawi i tady po Zambii jezdíme. Takže zvedneme sedadlo spolujezdce a už ho... Nemáme! "Pepo nejsou tam!", odpovídáme Pepovi, který stojí venku s oním otravným policistou. Pro jistotu ještě pečlivě zapátráme pod sedadlem řidiče, pod Pepou. "Sláva! Máme je. Jsou dva!", ulehčeně hlásíme Pepovi svůj nález a podáváme mu dva trojúhelníky se žlutě vybarveným středem. Je to vcelku standardní policejní buzerace. Naštěstí jsou trojúhelníky opravdu dva, protože v Zambii, a prý stejně jako v Malawi, musejí být v autě právě dva. V případě potřeby se jeden dává před auto, druhý pak dozadu za něj. Jinak musím říct, že jsme prakticky všude viděli jen standardní zelený "africký výstražný trojúhelník", jak říká Pepa několika zeleným větvím poskládaných na silnici před i za odstavený či opravovaný automobil.

Policista když vidí, že trojúhelníky máme, předává náš "případ" zamáváním ruky svému kolegovi. Ten je ovšem ze zcela jiného těsta. Zřejmě dobře věděl, jaký je jeho bratr ve službě kolosální blb, a pustil nás dál. A přitom s úsměvem. Asi jen proto, aby nevypadal jako přílišný lidumil, před odjezdem ještě Pepovi připomněl, že kdyby v Zambii jezdil déle než tři měsíce, musel by si zařídit místní řidičský průkaz.

Pepa k přípravě masa v podobě celých svíčkových flákot, které koupil v Lusace už včera v masně vedle Sparu, potřebuje ještě u jakýchsi stánků koupit dřevěné uhlí. My ani nevystupujeme. Pepča kromě uhlí přinese na ochutnání sušené mopanové červy. Kromě Moniky, která si na podobnou lahůdku netroufá, je zkusíme ochutnat všichni. Sám sobě se divím, a to ještě i po třech letech, kdy tyhle věty píšu do počítače na základě poznámek v notýsku, ale já dva tyhle červíky taky schroupnu. Jsou to asi tři až čtyři centimetry dlouzí červíci šedočerné až šedoolivové barvy. Já však dobře vím, že to není opravdový červ, ale že to jsou původně o dost větší zelené housenky motýla martináče, jaké jsem živé fotil na minulé africké cestě s Pepou. Líba zprvu nějak nepostřehla, co to vlastně jí. Až nějak později jí, došlo, že tohleto scvrklé skoro nic jsou ty velké zelené potvory housenky, které si samozřejmě taky pamatuje.

A jak sušený červ mopane chutná? Výživné to asi bude, ale nechutná to skoro nijak. Není to nedobré. Ale ani dobré. Narozdíl od syrových burských oříšků tohle chroupat nemusím. Takže po dvou červech sáhnu zase po burácích. Líba taky. Protože stejně jako včera je cestou postupně baštíme, už nám jich mnoho nezbývá. A stejně jako včera si i dnes občas po chvilkách zdřímnu. Proč ne?

Krátce po dvanácté hodině projíždíme bránou národního parku Kafue a pokračujeme po silnici stále dál. Pod námi ubíhá jako natažená struna rovná asfaltová silnice mířící napříč celým parkem. Zvířata tady žádná nevidíme. Ani je nehledáme. Jen jednou nám přeběhne napříč silnicí několik paviánů. A jinak jedeme a jedeme. Žádná obydlí ani vesnice tady uvnitř parku Kafue už nejsou, jen sem tam ukazuje nějaký směrovník na odbočku k nějaké ubytovací kapacitě, k nějaké turistické lodgi. Ale my zatím nedbočujeme, jedeme stále dál. Dlouho tu není nikde nic, ani živáček. A skoro ani auto nepotkáme.

Až najednou Pepa zabrzdí, kousek zacouvá, aby mohl zatočit na lesní cestu vedoucí doprava kamsi do lesa či do buše. Protože jsem si musel rovnat na sedadlo, co všechno mi spadlo, včetně mě, nedával jsem právě pozor, jestli tady taky nějaký směrovník někam ukazoval. Ta lesní cesta vypadá, že se snad po ní ani moc nejezdí. Během okamžiku nás v autě začnou obtěžovat tse-tse mouchy. Podobají se docela našim domácím mouchám, ale jsou velké a mají spíš hnědou barvu. Jsou strašně vlezlé, neodbytné, protivně bzučí a než stačíme zavřít okénka, máme jich plné auto. Asi dvakrát mě některá z nich kousne. "Auvajs!", vážně to je hodně bolestivé kousnutí. Pokud víte, jak vás v létě u nás dokáže obtěžovat a kousnout ovád, je to proti mouše tse-tse úplné nic. Tse-tse moucha je snad stokrát drzejší a její kousnutí bolí, jako by vás někdo bodnul jehlou. "Auvajs!" Chvíli se snažíme tse-tse mouchy nějak zpacifikovat za jízdy, ale nakonec nezbývá, než zastavit a všechny mouchy v autě vymlátit. Vyhnat se nedají, aby sem nevlezly další. Jenže ouha! Ani zabít se nedají! Jsou jako gumové. Nějaké plácnutí jim vůbec neublíží. Připlácnu mouchu na sklo, zvednu ruku a ona... Uletí! Je to hrůza. Pokud tse-tse mouchu důkladně po skle nerozmáznu, tak zase zabzučí a znovu vzlétne. Klidně si na mě pak znovu drze sedne, aby kousla a pila mi krev. Tyhle tse-tse mouchy mi tedy vážně pijou krev!

Dokud jedeme křovinatou buší, navíc po sotva sjízdné lesní cestě, mouchy nám nechtějí dát pokoj. Vlezou ty potvory nějak dovnitř, i když máme zavřená okna. Uprostřed všeobecného honu na mouchy najednou zcela nečekaně vyděsíme stádo impal, které se tu zdržovaly na cestě a v její blízkosti. Tady už žádné mouchy tse-tse nejsou. Snad jen nějaká taková, co jsme dosud nestačili vyhnat a nebo která se nám předtím přitiskla na přední sklo a nechtěla se pustit. Cesta pokračuje dál a jakmile se impaly před námi rozprchnou, zaleskne se za nimi hladina řeky Kafue. A my přijíždíme do kempu na jejím břehu.

Tak jsme tady. Tady budeme spát dvě noci, dvě naše poslední noci v Zambii. A ani tady nebudeme spát ve stanech. Chatky pro nás jsou podobně jako ve Wild Life kempu v parku South Luangwa postaveny v africkém stylu. Jsou tak trochu podobné domkům domorodců, ale jsou o dost větší. V chatce máme čtyři postele, takže se tu opět můžu nastěhovat k Líbě a Monče. Pepa bude sám hned ve vedlejší chaloupce stejné velikosti. Obě chaloupky mají obdélníkový půdorys. Nacházejí se až na okraji kempu, když se svou zadní částí téměř dotýkají lesního houští. Marica s Alenou budou spát v trochu menším kruhovém domku, kousek před námi, blíž k řece. Jinak je prostor kempu před námi víceméně jen travnaté prostranství zastíněné několika vzrostlými stromy stojícími porůznu tu i onde. Je to tady moc příjemné prostředí.

V celém kempu jsou jen tři černí kluci, kteří tu pracují a o všechno potřebné se tady starají. Jinak tu není vůbec nikdo. Ani noha. Úžasné! Sami uprostřed buše, na břehu řeky s hrochy a krokodýly. Se sloním lejnem přímo uprostřed kempu na příjezdové cestě. Že prý ti sloni prošli skrze kemp zrovna včera. A další lejno ještě hlásí Marica s Alčou ani ne deset metrů před vchodem do jejich kruhové chýše. No. Tomu tedy říkám divočina! To abychom se skoro báli vystrčit z chaloupky nos. Není divu, že nás Pepa hned varuje, abychom byli ostražití, a nechodili příliš blízko k řece, kde by nás mohl překvapit třeba krokodýl. Bude to tady asi trochu dobrodružné. Tady totiž narozdíl od Wild Life kempu nemají chaloupky vlastní sprchy ani toalety. Přesto si tu užijeme i luxusu teplé vody, kterou nám podobně jako třeba v Nkhata Bay u jezera Malawi ohřívají zdejší zaměstnanci otevřeným ohněm v improvizované "kotelně" pod širým nebem. Společné sprchy a toalety se nacházejí blíž k příjezdové cestě a jsou stejně tak na okraji kempu a blízko lesa, jako naše chajdy. Jsem sám na sebe zvědav, jestli se vůbec v noci odvážím jít se vyčůrat někam mimo naši chaloupku. Radši asi ne.

Po dlouhé cestě máme teď pauzu. Pepa ovšem neodpočívá a vaří pro nás rajskou polívku. Já se rozhodnu pro obhlídku kempu a vyrazím směrem k řece. Od řeky se ozývá hroší frkání a když přijdu blíž k řece, vidím v dálce z vody vyčuhovat několik hroších hřbetů. Řeka Kafue, jak říkal Pepa, je taky plná krokodýlů, ale žádného nevidím. Ale od vody se raději držím dál. Alče se zdá, jaká je tu čistá voda a že by si v ní klidně dala koupačku. Jenže to se tu nesmí, je to samozřejmě zakázané. Krokodýl je krokodýl a dokáže být opravdu nebezpečný. Zvlášť ve vodě, kde ani nemusí být vidět.

Pepovo vaření polévky netrvá dlouho a tak se vracím k jeho chaloupce na oběd. Během konzumace rajské polévky s fazolemi posílené ještě spoustou rajčat a taky cibule zahlédneme, jak se okolo kempu a na okraji u příjezdové cesty potuluje několik kočkodanů. Tyhle malé opičky s černými tvářemi a hubami se ale zdají být dosti plaché, neboť se zase rychle skrývají v okolním křoví a houští. Je to ale boží přivítání! Při příjezdu rozeženeme stádo impal, když obědváme, posloucháme hroší frkání a běhají kolem nás kočkodani a teď během popíjení poobědní kávičky ještě koukám, že se nějaká impala zatoulala po cestě dokonce až před nás doprostřed kempu. Opravdu nečekané. Jsme tu v kempu i se zvířátky. Paráda! Opravdová zambijská divočina. Tohle fakt nemá chybu!

Nechám tu zatím kávu nedopitou, vezmu foťák, nasadím teleobjektiv a namísto nějakého odpočívání a vysedávání si jdu tiše a nenápadně sednout na kraj kempu k příjezdové cestě. U břehu se pasou impaly, ale než se stačím zorientovat, ztratí se v lese. I kočkodani bojácně prchají do křoví. Já však klidně sedím na kusu padlého kmene, skoro se nehýbám, snažím se nefunět a tiše čekám. Netrvá dlouho a přímo přede mnou vyleze z lesního houští krásná antilopa. Není to impala. Je to docela jiná antilopa. Její české pojmenování zní lesoň a je velice blízce příbuzná s antilopami kudu. Už jsme možná někde lesoně viděli, a jestli ano, určitě ne mockrát a spíš dost zdálky. Tahle samice je klidná, chvíli stojí na kraji lesa a pak pomalu přechází přes louku, i když je většinou schovaná za stromy. Za antilopou se přibližuje i tlupa kočkodanů. Zůstávám-li v klidu, můžu si tyhle malé a čilé opičky na blízkých a nejbližších větvích docela krásně vyfotografovat. Na keřích či stromech tu cosi otrhávají a vypadá to, že se krmí nějakými jadérky, které z plodů těch keřů vylupují. Stejně tak ještě mezi stromy můžu vyfotografovat samici lesoně. Tahle antilopa je tu sama, jediná, a právě na mě vykukuje za silným kmenem stromu. Odtud ale vzápětí zamíří trávou dál k lesu, od mne pryč. Pak už ji víckrát nespatřím.

Vracím se k ostatním k chajdě dopít kávu. A taky čas oběda a krátké siesty končí. Pepa nás ještě dnes vezme někam na safari. I když musím říct, že safari se v Africe říká tomu, když si najmete auto s místními průvodci a jezdíte s nimi. Pokud jezdíme vlastním autem sami a bez průvodce, říká se tomu "game drive". Ale každý tohle třeba neví. Já to nakonec taky nevěděl a dozvěděl jsem to právě až tady na téhle cestě. Nicméně klidně dál budu říkat našemu ježdění za zvířátky safari. Ti kdož vědí, že je to "game drive", mi to jistě prominou. Ještě k tomu pojmu "game". V angličtině "game" znamená samozřejmě hra, a já to chápu tak, že je to jako hra na safari s tím, že co uvidíme, to uvidíme. Nikdo nám nic nezaručí a žádný průvodce nám žádná zvířata nevyhledá. Je to jako loterie. Což je venkoncem taky hra. My sebou ale přece jen někoho máme. Jede s námi jeden z těch černých chlapců, kteří patří do našeho kempu. Jo, abych nezapomněl, tenhle kemp se jmenuje Zamlodge Amarula. Tak. A už jedeme!

Do západu slunce dnes už ovšem mnoho času nezbývá. Pepa však chtěl vyrazit spíš jakoby na průzkumnou vyjížďku kvůli zítřku. Pokládá to za důležité proto, abychom zítra věděli, kudy a kam se vydat, po kterých cestách se dá jet a po kterých nikoli, neboť zítra máme v plánu jezdit safari, čili "game drive", celý den. A kvůli tomu správnému nasměrování na správné cesty sebou vzal Pepa i onoho zaměstnance kempu.

Po lesní cestě se vracíme zpátky na hlavní asfaltovou silnici. V husté buši se zase potýkáme s tse-tse mouchami. Na stejném místě, jako předtím. Okénka sice rychle zavíráme, jenže těm potvorám stačila chvilička. A zdá se, že sem někudy stejně vlezly. Není jich ale naštěstí tolik. Když pak o něco později na hlavní silnici vyjedeme, pokračujeme po ní dál, dál jakoby ze směru, odkud jsme přijeli.

Kolem silnice se po obou stranách táhnou široké louky porostlé nejvýše ojedinělými nízkými stromy. Velice záhy spatříme ve vysokém travnatém porostu, poněkud daleko od silnice, pár jeřábů královských. Přízvisko královský je v tomto případě skutečně na místě. Jsou to opravdu nádherní ptáci zbarvení širokou škálou barev a hlavy jim jako královské znamení zdobí zlatá korunka, kterou tvoří tvrdá neohebná pera. A zřejmě pro svou krásu je jeřáb královský národním ptákem jiné africké země, Ugandy. Mají ho v symbolické kresbě uprostřed své státní vlajky a vyskytuje se rovněž na ugandském státním znaku. Ale Uganda je odtud daleko, věnujme se tedy spíše Zambii a národnímu parku Kafue, po němž se právě pohybujeme a kde právě jsme.

Máme se skoro pořád na co dívat a když je okolo nás něco zajímavého, Pepa vždycky alespoň na chvilku zastaví. Teď stojíme znovu a jen nedaleko jeřábů. Ve velikánské laguně plné hnědé bahnité vody jsme nemohli přehlédnout a minout hrocha, i když se cachtá skoro celý ponořený pod hladinu a z vody mu vyčuhuje jen jeho strašlivě poškrábaný a rozrýpaný hřbet. Silnice v těchto místech vede po několika mostech, přes mokřiny a vodní laguny, a ze strany se k ní postupně přibližuje velká řeka. Řeka Kafue. Je to široká řeka, určitě širší, než jakákoli řeka u nás v Česku. A když řeku Kafue zanedlouho křižujeme po dalším silničním, tentokrát dlouhatánském mostě, je naprosto zřejmé, že tenhle levostranný přítok Zambezi je o mnoho mohutnější, než naše Labe v Severních Čechách.

Za mostem přes řeku Kafue Pepa zjišťuje možné odbočky a vedlejší cesty, ptá se našeho černého průvodce, kam která z cest vede, a kudy jet by bylo zítra nejlepší. A taky samozřejmě na některou z možných vedlejších cest zabočíme. Zvířata vidíme různá. Úplně první z nich je statný samec antilopy kudu s mohutnými zatočenými rohy. Ty rohy jsou vskutku víc než jen velké a aniž bych nějak moc přeháněl, jsou vážně impozantní. Samce kudu můžeme pozorovat delší dobu. Stojí téměř bez pohnutí a jen ostražitě otáčí hlavou. Je tak trochu schovaný za vysokou trávou a nedaleko houští, ve kterém by zřejmě při jakémkoli sebemenším náznaku hrozícího nebezpečí bleskurychle zmizel.

Přes cestu nám přeběhne několik afrických čuníků, v trávě mokřadní louky se prochází čáp sedlatý, mezi stromy pak nějakou dobu pozorujeme potulující se stádo zeber. Tyhle zebry byly dříve biologicky uznávány jako samostatný poddruh zeber zambezských, žijících především na horním toku řeky Zambezi a jejich přítocích, jakým právě řeka Kafue je. Později, někdy po roce 2000, však někteří zoologové přestali zebru zambezskou uznávat jako samostatný poddruh a sloučili ji s jiným poddruhem: zebrou Böhmovou neboli Grantovou. Nejsem odborník a nemám k tomu tudíž moc důvodů, ale příliš se mi to nelíbí. V mnoha internetových zdrojích se totiž dají najít informace o tom, že tyhle zebry jsou na rozdíl od populací žijících v třeba Keni či Etiopii o něco větší a krom toho se odlišují několika dalšími znaky, například i svým zbarvením. Jsou také odborníci, kteří sloučení poddruhů zebry zambezské a Böhmovy neuznávají a zambezskou zebru stále považují za platný poddruh. Třeba se zanedlouho nějakou revizí poddruhy zeber zase změní. To by v zoologii nebylo nic neobvyklého.

Přicházejí na řadu taky ptáci. Ti co před námi neulétnou a nechají se chvíli pozorovat a případně vyfotit, jsou samozřejmě ti nejhezčí. Podaří se mi tak vyfotografovat kukačku senegalskou, i když je zalezlá v roští, dalšího mandelíka fialovoprsého nebo zoborožce šedého, který je trochu podobný svému příbuznému zoborožci rudozobému, chybí mu však rudé zabarvení jeho zobáku.

Projíždíme sem a zase tam po některých vedlejších cestách i širších prašných silnicích. Na jedné z nich se objeví i šakal pruhovaný. Já ho vyfotit nemůžu, protože zrovna sedím vzadu a on je přímo před autem. A tak jedinou pořádnou fotku udělá Monča, i když bohužel má na ní šakal hlavu od nás odvrácenou. Asi vzadu za ním něco vrčelo ještě výhružněji, než naše toyota. A věřte, že ta vrčí pořádně.

Po několika odbočkách z jedné cesty na druhou, po kterých bych já zpátky rozhodně už netrefil, dojedeme k jakémusi polnímu letišti uprostřed buše. Náš černý průvodce nám říká, že právě na tomhle místě viděl minulý týden lvy, jak ulovili zebru. Potom potkáme několik slonů, a pomalu se obracíme k návratu, protože tma už se kvapem začíná přibližovat. Zhruba rovnoměrně s tím, jak je sluníčko čím dál niž a níž a jak jeho paprsky v okolní buši zlátnou.

Než se úplně setmí, stihnu ještě v lese na šikmém kmeni stromu vyfotografovat paviání matku s mládětem. Mládě má úplně bílou hlavu, asi jako devadesátiletý droboučký stařeček. Tenhle pavián rovněž patří k druhu babuin, ale tohle je jiný poddruh, nežli všichni ti babuinové, které jsme až dosud viděli. Tenhle pavián patří k poddruhu označovanému jako pavián kinda. Od babuinů, které jsme viděli jinde, se tenhle liší mírně kulatějším obličejem, ve kterém jsou nápadné kruhy růžové kůže kolem jejich očí a právě bílá hlava mláďat, s jakou se paviáni poddruhu kinda rodí. A taky se ještě sluší dodat, že paviání kinda jsou znatelně menší, než ostatní paviáni. I větší samci dosahují sotva průměrné velikosti samic ostatních pavinánů. Paviání máma, na kterou se právě díváme, se na stromě krátce zastaví. Její mládě se jí drží vší silou na břiše a zvědavě vykukuje naším směrem, než s ním jeho máma zmizí kdesi nahoře v koruně stromu.

Už prakticky za tmy ještě fotografuju na větvi na samém vrcholku jednoho ze stromů královského supa. Patří k největším supům, ale pro nedostatek světla už není příliš vidět ani jeho charakteristickou červenou kůži na lysé hlavě ani jeho silný, masivní, ostře špičatý a zahnutý zobák.

Během posledních patnácti minut padla tma snad rychleji než křehká antilopa pod lví tlapou. Naposledy se ještě pokusím vyfotit jakéhosi buvolce, jemuž zvědavost nedala, aby nevylezl z houštiny se na nás podívat. Fotografie za téhle tmy už je hodně špatná, ale protože jiného podobného buvolce jsme jinak nikde neviděli, fotka po patřičné úpravě přece jen v mém archivu skočila. Je zkrátka jedna jediná, stejně jako zůstala jediná i předchozí fotografie supa královského. Fotoaparát vzápětí odkládám, protože fotit dál už nemá smysl. V téhle tmě a na tuhle vzdálenost už zvířata fotit nelze.

Setmělo se strašlivě rychle. Vracíme se už za tmy a samozřejmě si na cestu už musíme svítit světly automobilu. Pro dnešek se s námi park Kafue ještě loučí třemi většími stády, která na zpáteční cestě spatříme těsně vedle sebe. První je stádo zeber, jejich pruhy jsou výrazně viditelné i za světel reflektorů, druhé stádo se skládá z vodušek puku a za nimi jako třetí jsou přímo na silnici před námi impaly. Je jich mnoho a nakonec je musíme naší toyotou rozehnat, abychom vůbec mohli jet dál.

Ke kempu se teď na základě rady našeho černého průvodce blížíme jinou cestou, z druhé strany. V záři reflektorů se na cestě objevují dvě malé šelmičky. Podle našeho průvodce jsou to cibetky. Já je zezadu z auta ani moc dobře nevidím a klidně bych si je v té tmě a rychlosti spletl s mangustami.

Ten úplně nejposlednější úsek návratu do kempu je už ale zase po staré známé cestě s tse-tse mouchami. Jsme na ně připravení, ale teď za tmy příliš aktivní nejsou. Cesta lesem ovšem teď za tmy vypadá docela jinak. Na mnoha místech ani jako cesta nevypadá. Spíš mi to připadá, že tu vůbec žádná cesta není, že jedem jen tak buší mimo cesty, čemuž mnozí říkají off-road. Zdá se, že tu kličkujeme lesem a mezi stromy zcela bez jasného určení směru a cíle. Tráva na cestě i vedle ní mnohde dosahuje výšky až do půli oken našeho auta a já zezadu opravdu nevidím ani na cestu a netuším, jestli a kde před námi vůbec nějaká je a kam by vzápětí mohla zatočit. O to víc je asi pro mě taková jízda za tmy zdejší divočinou zážitek, který ještě dlouho budu mít před očima.

V kempu je už úplná černočerná tma rušená jen světly několika petrolejek, které tu pro nás mají připraveny pro večerní a noční hodiny. Přímo uprostřed kempu, ještě na cestě, přistihneme dva impalí samečky. Stojí proti sobě ve výhružném bojovém postavení a vypadají, že se spolu každou chvíli pustí do souboje a zkříží své impalí rohy. Ale blízkost světel a vrčení motoru naší toyoty je od úmyslu pustit se do křížku zřejmě odradila a přinutila je k útěku. K útěku alespoň o pár metrů dál, mimo příjezdovou cestu. To už je zase pohltila tma a tak nevím, zda se do sebe opravdu pustili.

Jak už jsem naznačil v předchozích řádcích, v lodgi Amarula elektřina není. Svítíme si jen čelovkami a nebo petrolejkami, které nám rozsvítili zdejší zaměstnanci před našimi chaloupkami. U stolku s petrolejkou si v jejím podivně blikajícím přítmí před chajdou dopisuju část poznámek a zápisků do deníčku, zatímco moje děvčata si zašla s čelovkami do sprch vzdálených asi čtyřicet metrů od našich chaloupek. Při zpáteční cestě je lehce vyvede z rovnováhy silné zafrkání hrocha. I když já bych to spíše formuloval jako pořádné vyděšení, soudě tak zejména podle toho, jak holky hbitě zrychlily svůj krok. Podle směru a intenzity zvuku bych toho frkajícího hrocha situoval někam do tmy před naši chajdu, někam možná doprostřed prostranství blízko řeky. Není to sice pár metrů přede mnou, nemám hrocha přímo před nosem, přesto je však dost blízko. Tak nedaleko, kam bych asi i já dohodil kamenem.

Pepča zatím rozpálil gril a na ohnivě červeném dřevěném uhlí se chystá grilovat maso. Jen co připraví přílohu, tedy nakrájí a zamíchá obligátní zeleninový salát, přichází maso na oheň. Tedy nad rozpálené uhlí. Čekám, co se bude dít a zda vůně dřevěného uhlí a nebo posléze grilovaného masa nepřiláká nějakou lítou šelmu. Naštěstí se tak nestalo a tak si po delší době zase můžu vychutnat pořádnou Pepovu grilovanou flákotu, jakou on v Africe vždycky umí. Zeleninového salátu si dám jen trošku a tentokrát zůstanu i bez chleba. Masa je dost a dost a tak si nebudu jeho chuť rušit chlebem, jakkoli mám chleba a pečivo velice rád. A hlavně si nebudu zbytečně vyplňovat chlebovou nádivkou žaludek, když do svých útrob hodlám poslat dostatek masa.

Sedíme teď všichni společně před Pepovou chaloupkou a povídáme si a žertujeme, v jaké jsme tady divočině. Není divu, že tady v kempu elektřinu nemají. Jsme tu od jakékoli civilizace strašně daleko. Podle toho, jak jsme sem včera přijížděli, a dnes, jak jsme se pohybovali na opačnou stranu hlavní silnice vedoucí skrz národní park Kafue, bych řekl, že tu široko daleko není živé duše. Tedy myslím tím samozřejmě duše člověčí. Takže tu v téhle tmě uprostřed národního parku Kafue a blízko stejnojmenné řeky nejspíš jsme úplně sami. Odhaduju, že kromě nás šesti Čechů a tří místních zaměstnanců Zamlodge Amarula není v okruhu dobrých deseti či dvaceti kilometrů jediného človíčka. Jen les, buš a řeka. A v nich spousta zvířat. Hrochů v řece a nejspíš i tichých a nenápadných krokodýlů a v lese i mnohých dalších zvířat je nepochybně víc než dost. Ty hrochy tu však slyší každý a jejich výrazná zvuková kulisa, která nás doprovází po celý večer, je naprosto nepřehlédnutelná. Teď za počínající noci jsou vůbec všechny zvuky téhle divočiny hlasitější a zřetelnější a rozléhají se do daleka. Hluboké hroší frkání však nad ostatními jednoznačně dominuje. Je nejhlasitější a nejrozpoznatelnější a zdá se být velmi velmi blízko. Tak jako u našich jihočeských rybníků můžete často slyšet hlasité kuňkání žab, u afrických řek se zase nezaměnitelně ozývají hroši. Takhle nějak to zkrátka je.

Nejsme proto ještě dlouho po večeři, když vzadu, za Pepovou chaloupkou, hlasitě zachrastí roští. Zřejmě se tamtudy prohnalo nějaké větší zvíře. Snad jako když prchá antilopa, ale kdo ví. Posvítíme tedy od chaloupky čelovkami stranou do pralesa, do tmy a... Fí ha! Oči mi můžou vypadnout z důlků, co nevidím. Tedy vlastně co vidím! Jen pouhé dva tři metry od boční stěny Pepovy chaloupky a snad ani ne pět metrů přede mnou je... Hroch jako stodola! Vau! Jeho vlhká kůže zřejmě nedávno ještě namočená v říční vodě, se v mihotavém světle našich čelovek zlověstně leskne a zdá se, že i onomu hrochovi lezou oči z důlků, jak tu na něho několika dosti intenzívními světly svítíme. Hroch se otáčí sem a tam, ze strany na stranu, a zdá se být poněkud nervózní, jako by nevěděl, kam se má vrtnout, kterým směrem má vyrazit. Před chvíli nejspíš překvapil na kraji lesa nějakou antilopu a teď zase narazil na nás. Stojí tu mezi dvěma stromy, mezi dvěma kmeny, koulí očima a nám všem je jasné, že kdyby se tohle zvíře rozběhlo proti Pepově chaloupce, určitě by z ní nezůstalo nic, než hromada sutin. Hroch ale jen znovu přešlápne zleva doprava a zpátky a protože ani na jednu stranu kvůli stromům nemůže, čekám napjatě co bude. Přestávám dýchat. Přiznám se, že ač mám hrochy rád, zrovna tady a teď se docela bojím. I když se snažím, aby to na mně nebylo příliš znát.

Hroch, který se nemůže pohnout na stranu, má jen dvě možnosti. Buď se pustí proti nám a převálcuje nás i s verandou, na níž stojíme, a nebo se nějak obrátí na ústup. Hroch nakonec mocně zafrká, asi aby nás jakožto případného nepřítele dostatečně varoval. Nás to myslím všechny okamžitě natolik vyděsí, že všichni zhasneme svoje čelovky a poskytneme hrochovi tmu a tím zřejmě i prostor k ústupu. Za pár okamžiků už po něm není ani vidu ani slechu a zanedlouho už neslyšíme ani praskání větviček pod jeho těžkým a mohutným tělem. Nějak z onoho místa mezi dvěma stromy vycouval, nebo se mu snad podařilo se i otočit a hroch, který se zřejmě vydal z řeky na svou obvyklou někdy až dvacetikilometrovou pouť za potravou právě kolem nás, zmizel v temnotě okolní divočiny. Tak. Fí...

Můžeme si všichni ulehčeně oddechnout. Tenhle hluboký a intenzivní zážitek s hrochem rovnou u chaloupky jsme posléze museli ještě spláchnout několika pivky, bohužel však už dosti teplými. Samozřejmě že tahle hroší příhoda je přitom předmětem veškerého následujícího hovoru a spousty dohadů, co by a kdyby. A pochopitelně i mnoha žertů a legrácek. Nicméně v takovéhle divočině přes všechny žertíky a vtípky je možné setkání se zvířaty vážná věc. Někdy to může být i velmi nebezpečné a je proto třeba zůstat stále ve střehu a být velmi obezřetný a opatrný.

A s tím se nakonec rozcházíme k dalším rozsvíceným petrolejkám u našich chaloupek. Než uděláme první kroky, nasloucháme pečlivě všem zvukům a pak rychle do svých chaloupek spěcháme, přičemž do noční tmy svítíme čelovkami zběsile sem a tam na všechny strany. Jen rychle vklouznou dovnitř, za dveře! No a když posléze uléhám ke spánku, nevnímám nic jiného, než zvuky od řeky a z lesa a zejména hlasitý basbaryton hrošího frkání. Usínám s přesvědčením, že všechny mé sny o dnešní noci budou hroší.

V noci se všichni několikrát probouzíme. Na toaletu, když v horkém africkém dni pijete, zkrátka v noci musíte. Nikdo se ale, pokud vím, na ty asi čtyřicet metrů vzdálené toalety neobtěžuje. Loužičku můžou i dámy udělat při světle dosud ještě svítící petrolejky hned vedle chaloupky, pěkně jako malé způsobně sedící zvířátko. Toaleta je přece zbytečně daleko, musí se tam jít podle lesa a navíc ještě prší. Sice drobně, ale přece.

Horší však je, že já potřebuju něco navíc. Já potřebuju udělat bobek. Ale ten se mi vysázet vedle chaloupky dosti příčí. Stačí, že v kempu už jsou sloní lejna. Rozhodnu se tedy, že si složím svého malého afrického bobříka odvahy a že se vydám tmou podél lesních keřů na toaletu. V souvislosti se včerejší hroší návštěvou se nejprve pečlivě rozhlédnu po okolí. Nevidím však vůbec nic. Naše petrolejka je zřejmě jediná, která ještě vydržela svítit a vůkol je jinak všude tma tmoucí. Když nevidím, musím se zaposlouchat. Několik minut proto nehnutě stojím ve tmě u naší chaloupky a dlouze naslouchám všem zvukům džungle a divočiny. Můžu. Moje potřeba naštěstí není úplně akutní. Ať poslouchám jak poslouchám, žádný ze zvuků se mi nezdá být nebezpečně blízký. Posvítím tedy čelovkou na všechny strany, pohybuju světlem nahoru a dolů abych případné blízké zvíře svojí čelovkou vyplašil a přemýšlím, zda se mám k toaletám pustit pomalým a tichým krokem a nebo spíš rychle utíkat. Přestože se můj rozum zaobírá spíše variantou pomalého nenápadného pohybu, tělo nakonec zrealizuje rychlé kroky, které by leckdo mohl nazvat i úprkem. Bobřík odvahy, jak zjišťuju, se líp skládá ve větší rychlosti.

Rychle dojdu či spíše doběhnu k toaletám a strašně ve mně hrkne. Ztuhnu strachem tak, že v tu chvíli by mi krev netekla ani kdybyste mě podřízli jako slepici. Přímo před toaletou, rovnou přede mnou, je krokodýl! Není sice velký, ale je to krokodýl a cení zuby! Naštěstí se včas vzpamatuju. "Proč se bojíš, blbe?" nadávám si vzápětí. Vždyť tenhle hroch je dřevěný a viděl jsem ho mezi dveřmi na pánskou a dámskou částí toalet už odpoledne! No jo, viděl, viděl... Ale zapomněl! Při té tmě, za zvuků pralesa a hrochů od řeky, má prostě můj člověčí strach navrch. Pomalu se ze svého vyděšení vzpamatovávám a pokračuju dál na toaletu. Tady budu na chvíli v bezpečí. Jen usednu, ozve se někde blízko hroch. Ale vzpomenu si, o co hlasitější a silnější bylo frknutí hrocha večer, když stál vedle Pepovy chaloupky. Tenhle zase tak blízko nebude. Nicméně při návratu se mi stejně svírá hrdlo i žaludek, protože mezi tím ten hroch měl spoustu času, aby se dostal až sem. Do naší chaloupky se nakonec vrátím úspěšně, bez nehody, a žádné zvíře kromě dřevěného krokodýla nepotkám. Než zase znovu na těch pár hodin, který zbývají do rozednění, usnu, znovu a znovu naslouchám všemožným a silným zvukům zambijské divočiny.

Líba ráno vstane první a hned hlásí, že venku je nějaká antilopa. To mě z postele vcelku popožene, ale když vstanu, už venku žádnou antilopu nevidím. Jen několik kočkodanů poskakuje vzadu na okraji kempu. Až později, při kávě, se mezi nimi krátce objeví impalí sameček. I řeka Kafue vypadá klidná a tichá, jako by v ní žádní krokodýli ani hroši nebyli. Ale my víme, že tam někde jsou. S kratšími či delšími přestávkami hrochy pořád slyšíme. A krokodýla viděla ráno Alča plavat uprostřed řeky. Nad vodu mu koukaly jenom jeho oči a špička nosu. Já zajdu ještě k Pepově chaloupce prozkoumat stopy našeho večerního hrošího návštěvníka. Ale na tvrdé udusané zemi a po nočním dešti žádné nevidím. Zřejmě jsem hodně mizerný stopař. A nebo spíš vůbec žádný stopař nejsem.

Dnešní den začal. Náš předposlední den v Zambii, poslední den v divočině. Já ho začínám tím, že vypravuju ostatním při ranní kávě o svém nočním pokusu a skládání bobříka odvahy i o tom, jak strašlivě mě mezi zdejšími toaletami vyděsil kus dřeva vyřezaný do podoby zubatého krokodýla. No a pak, po ranní kávě a lehké snídani, už nás čeká další a tentokrát celodenní safari národním parkem Kafue.

Než vyjedeme na hlavní silnici, opět projíždíme místem s tse-tse mouchami. Už jsme ho dvakrát docela protrpěli a teď jsme na ně připravení. Včas a pečlivě jsme zavřeli všechna okna. Sice se v autě trochu dusíme, ale tse-tse si na nás nepřijdou. Jenže stejně se najde taková, která se sem vloupá tak, že se protáhne škvírou mezi okénkem a těsněním. Potvora jedna! Záhy ovšem na tuhle svojí drzost doplatí životem. Zavraždím tu tse-tse dřív, než stačí někoho kousnout. Na okénku po ní zůstane jen dlouhá krvavá čmouha.

Stejně jako včera jedeme i dnes kus po hlavní silnici dál do nitra národního parku. Z cesty se pak snažíme několikrát odbočit, vždycky po vedlejší cestě nějakou vzdálenost ujedeme, ale pak narazíme na neprůjezdné místo a musíme se zase vrátit zpátky na hlavní asfaltovou silnici. Jednou nám brání v další cestě bažina, podruhé most, který vede jen do půlky říčního koryta, další cesta zase končí na břehu řeky Kafue. Zvířat dnes překvapivě mnoho nevidíme. Nejspíš jsme si svoji dávku štěstí vyčerpali už včera. Většinu z těch mála zvířat navíc potkáme v podstatě jen okolo hlavní asfaltky.

Nejprve nám cestu překříží jedna velká osamělá slonice. Zastavíme a ona po krátkém odbočení do trávy nakonec přímo před námi přechází napříč silnicí a už z ní vidíme jen její sloní zadnici mizející v křoví. Slon přes cestu snad neznamená smůlu jako černá kočka. Nebo ano?

Asi o deset minut později vidíme samečky vodušek puku ve společnosti impal, rovněž samečků. U obou druhů těchto antilop se jejich pohlaví pozná snadno, neboť rohy mají pouze samci, kdežto samice jsou naopak bez rohů. Po chvíli, zdá se, že téměř ve stejném místě jako včera, vidíme opět pár jeřábů královských a asi o půl hodiny později v podobné trávě mokřadní louky jiné jeřáby, jeřáby bradavičnaté. Taky pár.

Za další čtvrthodinu zabrzdíme před menší želvou, která si to svým želvím tempem maže napříč asfaltovou silnicí. V porovnání s obrovskou slonicí je tahle želvička maličké a křehké zvířátko. Má štěstí, že tu není velký provoz a ona neskončí pod koly některého z projíždějících aut. Když vylezeme z naší toyoty, abychom se na želvičku podívali zblízka, podle jejího naprasklého krunýře to vypadá tak, jako by ji už jednou někde taková nějaká malá silniční nehoda potkala. My teď na želvičku ještě chvilku zíráme a když se želvička vydá ze sluncem rozpáleného asfaltu pryč do trávy, vrátíme se my zpátky do auta a jedeme pomalu zase dál.

Při dalších více než tří hodinách ježdění sem a tam, po různých cestách i necestách, od silnice k řece a nebo naopak, už bohužel potkáme víceméně jen několik málo antilop. Vodušky puku, všudypřítomné impaly, bíle pruhované antilopy kudu a posléze i jednu jedinou vodušku velkou. Je to samec a přestože ho fotím několikrát, jsou všechny fotografie prakticky stejné. Stojí klidně před námi v trávě, naprosto bez hnutí, a jen nás upřeně pozoruje. A pak, než se vzpamatuju, je najednou pryč. Nemůžu tím pádem ani dokumentovat, že tyhle vodušky velké, taky v národním parku Kafue, nemají ono bílé kolečko na svém zadečku. Zdejší vodušky velké jsou jiné. Patří k jinému poddruhu než vodušky, které jsme viděli v Malawi v národním parku Liwonde.

Jediným zvířetem, které potkáme a které není antilopou, je čejka. Čejka hnědá, někdy označovaná též jako čejka žlutonohá nebo senegalská, patří jako všechny čejky do řádu dlouhokřídlých a čeledi kulíkovitých. Prochází se poklidně trávou blizoučko našeho stojícího auta, vůbec se nás nebojí a my na ní máme výhled vskutku luxusní. Stojí opravdu za to se na ní pořádně podívat. Je to krásný pták se zvláštní barevnou hlavou. Na tmavě hnědé hlavě má výrazné bílé čelo a sytě žlutý zobák s černou špičkou. Stejně žlutou má i kůži kolem očí a u kořene zobáku jí visí dolů velké rovněž žluté lalůčky nahoře zakončené jasnou červení ve tvaru kapek, které zčásti zakrývají bílé čelo v úrovni očí. V některém pohledu to vypadá, jako by čejka hnědá měla na zobáku nasazený červený neprůhledný cvikr. Opravdu je to velice zvláštní a zajímavý pták.

Na několika místech naše auto přepadnou drzé, neodbytné a nepříjemné tse-tse mouchy. Jejich bodnutí bolí snad ještě víc než včera. Jsou těžko k polapení a několikrát kvůli honu na ně musíme i zastavit. V tu chvíli se změníme z pokojných a mírumilovných turistů na rozzuřené a nekompromisní tse-tse lovce, kteří s dolapenými bodavými živočichy nemají nejmenšího slitování. Možná ty tse-tse mouchy mohou být i důvod, proč jsme tu těch zvířat dnes tolik neviděli. Chvílemi se totiž opravdu mnohem víc věnujeme tomu, abychom zdecimovali tu odpornou, krvežíznivou a bolestivě kousající hmyzí sebranku, než abychom hledali a pozorovali zvířátka v okolní krajině. Naštěstí, jak víme už od včerejška od našich ubytovatelů, mouchy tse-tse už dnes snad žádnou spavou nemoc nepřenášejí. To se prý poslední dobou v Africe hodně omezilo nějakými postřiky. Moc tomu nevěřím, ale protože mě už několikrát některá potvora bodla, přijímám to bez námitek a doufám, že by to pravda být mohla.

Kolem druhé hodiny odpolední přijíždíme k lodgi, která se jmenuje Mukambi. Chceme si tu udělat krátkou přestávku, dát si něco k pití a alespoň nakrátko si sednout na něco jiného, než je sedadlo v našem autě. Lodge Mukambi vypadá dosti luxusně a pyšní se mimo jiné tím, že tu mají svého domácího hrocha. V prostorách lodge mají několik fotografií dokládajících, že na zastřešenou terasu restaurace si chodívá ke krbu odpočinout hroch. Dnes tu ovšem žádný hroch není. Dost možná, že sem hroch chodíval kdysi dávno a dnes už z něho zbyla jen legenda a "reklamní" fotografie, které sem mají nalákat klienty. Těch tu ovšem taky mnoho nemají. V téhle části terasy přímo nad řekou Kafue jsme úplně sami. Ano. Logde Mukambi, podobně jako naše Amarula, stojí přímo na břehu řeky Kafue. Ubytování je tu ovšem asi čtyřikrát dražší a mají tu restauraci, v níž právě sedíme, vyhlížíme dolů na řeku Kafue a objednáváme si pivo nebo jiné pití, podle toho, na co má kdo zrovna naladěné chuťové pohárky.

Dole pod terasou vidíme malé dřevěné molo a u něho zakotvené loďky. Ptáme se tedy, zda tu dělají pro turisty lodní výlety. Prý ano. "A cena?", ptáme se dál. A protože se dozvíme, že je stejná, jako cena za loď po řece Shire v národním parku v Liwonde v Malawi, což pokládáme za cenou běžnou a tudíž přijatelnou, začneme se domlouvat, jestli si zaplatíme a podnikneme lodní výlet po řece Kafue tady v Zambii. Já jsem tedy rozhodně pro! A nakonec jedeme všichni, i s Pepou. Domluví se to rychle. Při ježdění autem se nám dnes mnoho zvířátek neukázalo, třeba to na řece bude lepší. Tak ujednáno. Dopijeme, co máme objednáno, a můžeme jet.

Loďku nemáme tentokrát zdaleka tak velikou a prostornou, jako v Liwonde. Ta, do které nás nakládají, je poměrně malá. Tak akorát pro nás. Místní průvodce, který nás při následující plavbě bude doprovázet, se nám představuje jako Israel a sděluje nám, že naše společná plavba po řece Kafue potrvá přibližně dvě a půl hodiny. A on se nám během téhle doby pokusí ukázat všechno zajímavé, co je momentálně na řece Kafue k vidění. Israel je příjemný mladík, mluví hezky, docela srozumitelně a na první pohled je znát, že toho o zdejší přírodě, o řece, o národním parku Kafue a zvířatech, která v něm žijí, mnoho ví. A co neví, jistě najde v objemné příručce, kterou si vzal sebou. Ptá se nás, odkud jsme a po naší odpovědi nám říká, že mnoho Čechů sem nejezdí. My jsme prý teprve jeho druhá česká parta, kterou tady na řece provází.

Israel s námi přejíždí řeku až k druhému břehu, kde krátce za sebou spatříme několik ptáků. Především velkou skupinu volavek. Na větvích stromů nad řekou jsou pak k vidění i zejozobové, dlouhokrká anhinga nebo obvykle rychle poletující rybaříci. Na stromě nad vodou sedí i jakýsi malý dravec, kterého nám Israel představuje jako "snake eagle", což volně přeloženo znamená "hadí orel". Žádný takový orel se však v českém zoologickém názvosloví nevyskytuje, ale Israelovo anglické určení dravce mi přece jen pomůže, abych ho později doma správně identifikoval jako orlíka menšího. Jeho anglické jméno odpovídá tomu, že se tenhle dravec opravdu živí drobnými obratlovci a především malými hady.

Dole v roští a větvích těsně nad vodou spatříme ještě jednoho ptáčka. Pro ty všelijaké větvičky, které nám překážejí ve výhledu, se mi ani nedaří ho pořádně vyfotit. Je to slípka a náš kapitán Israel nám ji určil jako "common moorhen". Doma samozřejmě zjistím, že by to tedy měla být slípka zelenonohá. Měla by tedy asi mít nohy zelené, ne? Jenže ať dělám, co dělám, i na těch pár mizerných fotkách mezi větvičkami je vidět, že tahle slípka má nohy červené. Takže to slípka zelenonohá asi nebude. A není. Nedá se nic dělat, musím si tuhle slípku identifikovat sám a po dlouhém pátrání docházím k závěru, že je to slípka Allenova. Tak. Na řece Kafue si ani Israel zřejmě nevšiml, když si tam slípka neustále poskakovala z větvičky na větvičku, jakéže má ona vlastně nohy. A zelená noha má být zkrátka zelená a nikoliv červená.

Ještě vzpomenu na jednoho menšího krokodýla držícího se chvíli v pobřežním blátě, než se před našimi zraky ponořil pod hladinu řeky. Tam dole ve vodě jich je určitě víc, ale my tady na loďce nemáme šanci o nich vědět. Snad jen, kdyby mezi ně do vody někdo spadl. Kromě krokodýla ještě spatříme jednoho malého osamoceného kočkodana pobíhajícího na břehu nad řekou a nebo gravidní vodušku puku hledající si na nízkém říčním břehu místo, kde by se mohla bezpečně napít. Dá se říct, že kromě těchto zvířat pak už vidíme jen hrochy. Spoustu hrochů.

Ano. Tahle moc příjemná odpolední plavba po řece Kafue je především o hroších. Těch jednoznačně vidíme nejvíc. A to se mi moc líbí. S naší menší loďkou může Israel na řece mnohem lépe manévrovat, než se dalo s velkou lodí v malawijském Liwonde, a tak se k několika skupinám hrochů dostaneme relativně blízko. Samozřejmě ale Israel kormidluje tak, aby to bylo maximálně bezpečné, protože setkání s hrochem na téhle loďce by pro nás mohlo být osudové. Tuhle loďku by hroši dokázali převrátit určitě docela snadno a to by pro nás mohlo být opravdu velice, velice nebezpečné. V téhle řece plné hrochů a krokodýlů bych tedy fakt plavat nechtěl. Ani malý kousek.

Občas to vypadá, jako když se na nás hroši domlouvají. Jedny máme před sebou, druzí plavou za námi. Z jednoho hrošího stáda dokonce za námi vystartuje statný samec a my se nestačíme divit, jak rychle a jak vytrvale a dlouho za námi dokáže plavat. Teď bych tedy opravdu nechtěl, aby nám chcípl motor. Stačí, když se další z hrochů nenadále vynoří jen kousíček, jen pár metrů, od naší loďky. Nenápadně a zrádně se tu skrýval pod hladinou téměř uprostřed řeky, kde by ho jen málokdo čekal. Mocně vyfoukne dlouho zadržovaný vzduch, znovu se pořádně nadechne a opět se ponoří jako taková podivná říční ponorka. Hladina se nad hrochem ihned zase zavře, jako by ho tu nikdy nebylo. Israel, který nám zrovna něco vysvětloval, o tomhle hrochovi vůbec nevěděl, přestože se neustále pečlivě rozhlížel a dával dobrý pozor, jak a kam s námi svou lodí manévruje. Israel prý zbledl skoro na bělocha, jak se lekl. Přes své leknutí ale Israel zareagoval okamžitě. Bleskurychle nastartoval motor, popadl kormidlo a ihned jsme poodjeli od potopeného hrocha po řece o notný kus dál, kde by nám od něho už nemělo hrozit žádné nebezpečí. "Uff! Bylo to těsně a nebezpečně blízko!", uzavřel tuhle lehce adrenalinovou příhodu s hroší ponorkou Israel. Jen ještě dodám, že já jsem se ohlédl rovnou na hrocha, Ale ostatní, kteří se zrovna dívali na našeho černého průvodce, tvrdili, že dosud vůbec netušili, jak hodně může takový černoch zblednout.

I Pepa je trochu bledý a moc nemluví. Není to ale kvůli hrochům. Od rána se necítí moc dobře a navíc na něho tady nijak pozitivně nepůsobí houpání naší loďky. Je to zvláštní. Kdybych to prostřednictvím Pepových problémů nevěděl, vůbec bych si nějaké houpání ani neuvědomil. Já ho prakticky vůbec nevnímám. Snad jen, když chci ve stoje na loďce něco fotit.

Během plavby mezi hrochy se mi podaří udělat několik pěkných hroších fotek a dokonce dvakrát i sérii fotografií otevřené hroší tlamy. Ta vypadá opravdu úžasně. Ale i hrůzyplně. Hroch tímhle způsobem nezívá, jak bývá často tahle jeho činnost nazývána, ale on otevřenou tlamou se svými mohutnými tesáky či špičáky signalizuje svému okolí varování, kdo že je tady pánem. A právě zuby, ačkoliv je hroch býložravec, bývají pro každého vetřelce, který se odváží vniknout do hrošího revíru, tou nejnebezpečnější hroší zbraní. Ať je to jiný hroch, jiné zvíře, nebo třeba člověk.

Hroši jsou přes svoji nebezpečnost báječní a musím říct, že jsme si je tu užili mnohem víc, než na oné velké lodi na řece Shire v Malawi. Jiná větší zvířata než hrochy se nám ale u řeky Kafue vidět nedaří. O nosorožcích, na které se ptáme, nám Israel říká, že už je nemají ani tady v národním parku Kafue. I tady už je prý všechny dokázali zlikvidovat pytláci, kteří sem přicházejí pytlačit pravděpodobně většinou se sousedního Konga. Alespoň tak se o tom tady mluví.

Israel, když na řece občas zastavíme, abychom něco pozorovali, nebo aby nám něco ukázal, nám vůbec povídá mnoho a mnoho zajímavých informací. Kupříkladu se taky dozvídáme o tom, že kolem řeky Kafue nemůžeme vidět žádné žirafy. Jejich základní a nenahraditelná potrava, kterou jsou určité druhy akácií, v parku Kafue roste jen velmi výjimečně a žirafy by tady nikde pro sebe nenašly dostatek obživy. Takže ani žirafy, tahle překrásná zvířata, v národním parku Kafue neuvidíme, protože tu zkrátka a dobře žádné nejsou.

Mezitím už uplynuly přibližně dvě hodiny, po které naše loďka pomalu křižuje řeku Kafue sem a tam a manévruje mezi jednotlivými hrošími skupinami. Vůbec mi to tak nepřipadá, že ten čas tak rychle utíká. Před námi na dohled se už objevil taky silniční most přes řeku Kafue, po kterém jsme už několikrát přejížděli a po kterém se ještě dnes budeme vracet zpátky do kempu. Nastal tedy čas, kdy Israel pomalu ukončuje tuhle báječnou plavbu. Zavelí sám sobě jako kapitán kormidelníkovi k obrátce a k následnému návratu do Mukambi lodge. My však nejprve v klidu dopijeme občerstvení a nápoje, které máme sebou, uklidíme prázdné lahve a schováme do pouzder nebo batohů naše fotoaparáty. Potom plnou parou, tedy spíš vlastně na plný plyn, vyrážíme po řece na zpáteční rychloplavbu. Nazpátek do Mukambi lodge, odkud jsme vyjeli. Voda stříká široko i vysoko a i když jsme odjeli po řece překvapivě daleko, netrvá snad ani celou půlhodinu a už vystupujeme u Mukambi lodge na molo. Už jsme na řece zastavili krátce jen asi dvakrát, a to nejspíš proto, abychom ze sebe setřepali vodu, která na nás při té divoké jízdě stříkala. Je moc dobře, že foťák mám schovaný. Jinak by byl určitě celý pořádně namočený.

Bez další prodlevy se pak už vracíme k našemu autu. Po lodním výletu, který hodnotím jako velmi příjemné svezení mezi spoustou mých oblíbených hrochů, se už prakticky bez zastavení vracíme nazpátek do naší lodge Amaruly. Už se nikde moc netouláme a nerozhlížíme, pěkně mlátíme do tse-tse much, když na nás zaútočí a tak za celou cestu stojí za zmínku jen jedno větší stádo impalích samic, které procházejí podél silnice vysokou trávou.

V kempu Pepa, tentokrát ještě za světla, začíná připravovat gril s dřevěným uhlím a rozdělávat oheň. K večeři nás dnes čeká další porce grilované svíčkové. Než se však tahle večeře dokončí a dodělá, bude už pochopitelně zase dávno tma. Já mám mezitím dostatek času na to, abych si zkusil vyfotografovat barvy zdejšího soumraku. Připadají mi skoro až kýčovité, ale jsou nádherné. Hladina řeky Kafue je přitom klidná a perfektně hladká a jako dokonalé benátské zrcadlo odráží všechny ty úžasné červenomodrofialové odstíny šatu, do něhož se obloha při zrodu přicházející africké noci nakrátko odívá.

Nakonec stejně jako včera večeříme při svitu petrolejek a samozřejmě za neutichajících zvuků okolní africké divočiny, se kterou se tím už tak trochu loučíme. Možná proto ty zvuky vnímám dnes nějak intenzivněji. Mísí se v nich hlasité cvrkání cikád, cvrčků, či kobylek, rozličné vzdálené i blízké tóny kuňkajících žab, nedaleký řev několika opic, štěbetání i výstražný křik ptáků a nechybí ani hluboké basy hrošího frkání. I když ti hroši jsou dnes slyšet mnohem vzácněji, než včera. Ale od ušních se zase brzy vracím k chuťovým vjemům. Pepova grilovaná svíčková je opět skvělá a je ještě lepší a křehčí, než ta včerejší. Možná proto, že dnes se grilovaly dva poněkud menší kousky, možná proto, že tyhle kousky byly déle odleželé a naložené. Menší kousky nám však bohatě stačí. Monča jí jen maličko, už několikátý den ji trochu trápí lehké zažívací potíže a občasná břišní nevolnost.

Dnes jsem při večeři i po ní na setkání s hrochem nebo jiným zvířetem, které by zabloudilo k chaloupce, mnohem lépe připraven. Foťák mám celou dobu hned po ruce, zatímco včera jsem ho měl už dávno uklizený v batohu a uvnitř chaloupky. Jen nevím, jestli bych se odvážil na hrocha použít blesk. Co kdyby ho to rozčílilo? Nebo poděsilo? No uvidíme.

Ale neviděli jsme nic. Jak už to bývá, když je člověk připraven, tak se jako naschvál nic neděje. Jen Alena s Maricou, když jsme se od Pepovy chaloupky rozešli do svých postýlek, volají o pomoc. Prý mají u své kruhové chaloupky, která je blíž k řece, nějakého hrocha. Pepa zmizí ve tmě zkontrolovat situaci. Je to v pohodě. Hroch se tam prý spokojeně pase a konzumuje zelenou travičku. Já se za ním ale podívat nepůjdu. Kdepak! Stejně bych si netroufl ho teď za tmy fotografovat s bleskem. Mohl bych ho tím docela naštvat. Zatím se však hroch zdá být v klidu. Od naší chajdy není dokonce ani slyšet, jak dokáže být úžasně tichý. A nebo je možné, že už odešel někam jinam, někam za lepší pastvou.

Večer pomalu končí a mění se v hlubokou noc. Mé dámy už večer rozhodně na toaletu nejdou a čůrají a čistí si zuby vedle našeho domečku. Já, který mám složeného bobříka odvahy už ze včerejška, si ale na společné toalety normálně dojdu. Hrdě, nebojácně a se vztyčenou hlavou. Dnes se na mne přece mé dámy dívají! Při chůzi snad jen trochu víc svítím do tmy, ale dnes je v kempu nezvyklý klid. Ani opičky, ani antilopy nebyly v podvečer nikde k vidění. Je bezvětří, nepohne se ani lísteček, na řece se neobjeví ani vlnka. Ten podivný klid podtrhuje i to, že když později zalezlý ve své posteli usínám, neslyším už dokonce ani žádné hroší frkání.

Z postele se ráno zrovna nehrnu. Vstáváme všichni o něco déle. Mohli jsme si dnes trochu přispat, protože nás už čeká jen přejezd do Lusaky, nějaké poflakování po tamním obchodním centru a pozdní večerní odjezd na letiště k téměř půlnočnímu odletu. Času na to máme tedy víc než dost a tak dnešním delším spánkem jsme mohli trochu vykompenzovat noc příští, která se bude odehrávat převážně na letišti a v letadle a bude tak pravděpodobně zcela bezesná.

Stejně jako včera jsem od něčeho pokousaný. Jenže včera jsem to ještě jakž takž dokázal ignorovat, ale dnešní kousance jsou mi už mnohem nepříjemnější. Nějaká zákeřná kousavá brebera si zcela vychytrale počkala, až usnu, a záludně si na mně smlsla. Ještě štěstí, že mám pokousané jen ruce a nikoli obličej.

K snídani máme něco z posledních zásob a z těch úplně nejposlednějších Pepa ještě před odjezdem z kempu připraví brzký oběd: guláš s fazolemi a salátem se všeho, co nám ještě zbývá. Protože vím, jak Líba doma dělává hrstkovou polévku a proč se jí říká hrstková, nazval bych to hrstkovým salátem.

Po snídani nastává veliké balení na cestu. Kvůli váze už tentokrát musíme použít i třetí, dosud stále prázdný a nepoužívaný kufr zakoupený v malawijském Blantyre. Nechceme mít zase nějaké problémy s nadměrnou váhou našich zavazadel, jako na vídeňském letišti. Líba i Monča tedy usilovně balí a všechno, co tu máme, pečlivě rozdělují a rovnají.

Já, jako obvykle, se do balení zavazadel raději moc nepletu. Protože je krásné slunečné ráno, projdu se naposledy po kempu a přitom udělám pár posledních fotek. Mimo jiné vyfotím i toalety, na kterých jsem si složil afrického bobříka odvahy. K budově se dostanu teď i zezadu. Vida! Kromě kotle pro ohřívání teplé vody do sprch tu jsou i pánské mušle. Jsou postavené u zdi, zakryté z jedné strany rohoží a doteď jsem o nich vůbec nevěděl. Dřevěného krokodýla, který mě včera k ránu za tmy tolik vyděsil, nefotím. Nějak ty jeho dřevěné zuby nechci ani vidět.

Když později Monika s Líbou skončí s přípravou zavazadel na odlet, udělám ještě několik fotek s nimi a u chaloupky si po chvilkách pak dopisuju poznámky a zápisky. Především k dnešnímu ránu, ale nejprve musím začít těmi, které jsem už večer nestihl.

Když už máme všechno sbaleno, začínám se pomalu se zambijskou divokou přírodou loučit. Procházím se naposledy po břehu řeky Kafue a naslouchám posledním vzdáleným hroším frkáním. Řeka Kafue, která byla brzy ráno ještě stejně tichá a klidná jako včera podvečer, se až teď později začala čeřit, jak mírný a teplý větřík po její hladině prohání drobné vlnky. Poslední pohledy na řeku, poslední fotky.

Úplně nakonec svolávám všechny, abych samospouští udělal nějakou společnou fotku nás všech. Chystal jsem se na to několikrát, ale vždycky z toho nějak sešlo. Teď už se to ale musí uskutečnit! Tohle je poslední příležitost, kdy můžu udělat společnou fotografii celé naší malé šestičlenné skupinky. Žádné jiné společné fotografie, než odtud, těsně před odjezdem ze Zamlodge Amarula, už zřejmě mít nebudu. Tady mám k tomu nepochybně svou poslední šanci Takže "Seřadit, vyrovnat, úsměv..." a jde se nato!

K odjezdu se okolo auta připravujeme v poklidu. Není kam spěchat. Pomalu nakládáme dozadu zavazadla a naposledy se pečlivě rozhlédneme po chaloupce, jestli jsme uvnitř něco nezapomněli. Až asi ve tři čtvrtě na jedenáct definitivně kemp Amarula opouštíme. V oblasti tse-tse lese, tedy v oblasti s těmi kousavými potvorami, se ještě chviličku zdržíme. U odbočky k naší Zamlodgi si chceme, alespoň teď, při odjezdu, ještě vyfotografovat směrovou ceduli. Hlavně Alča. Kvůli té fotce bílé cedule s namalovaným gepardem ale musíme na chvíli opustit bezpečí našeho auta. Ne že bychom měli strach s přepadení nějakého lva či hrocha, ale to znamená to přetrpět brutální tse-tse útok a několik opravdu bolestivých tse-tse kousnutí. A tak trpím jako zvíře, stejně jako Alča i Marica, ale fotku té cedule nakonec uděláme všichni!

Pak už je to jen pár metrů na hlavní asfaltovou silnici. Na ní nabereme směr do hlavního města, na zpáteční cestu do Lusaky. Asfaltová čára, rovná jako pravítko, ubíhá pod našimi koly rychle dozadu. Kdesi cestou v lesním podrostu na okamžik ještě zahlédnu několik posledních antilop. Zavřou se mi oči a na chvíli usnu. Probudím se u brány národního parku Kafue. Tímto momentem pro nás národní park Kafue končí.

Poslední kilometry po Zambii, než dojedeme do Lusaky, se neděje a nestane nic mimořádného, takže si po chvilkách opět klidně zdřímnu. Párkrát zastavujeme na protažení nebo na toaletu a já cestou dorazím poslední dvě plechovky piva, které nám ještě zůstaly ze všech těch šestatřiceti, které jsme do parku Kafue vezli. Vypili jsme je za ty dva dny vlastně ve jen třech, což jsme Pepa, Líba a já. Monča pivo díky své lehčí zdravotní indispozici raději úplně vynechala, stejně jako Alča nebo Marica, které se k pivnímu komandu nepřidaly vůbec.

V Lusace si dnes trochu víc všímám její průmyslové a obchodní čtvrti, kudy projíždíme. Jsou tu k vidění některé dosti neobvykle pojmenované firmy, jako třeba betonárka Kalahari či autoumývárna U strýčka Sama. A dá se spatřit spousta dalších roztodivných věcí. Na šíleně špinavé a prachem zanesené tržnici skoro nic nemají. Mladé i staré ženy vedle silnice roztloukají nějaké bílé kameny, které po v malých pytlích také prodávají. Už zdaleka je pak cítit smradlavá tržnice s různým bordelem a silně páchnoucím zbožím bůhvíjakého určení. Hned vedle mají hromady pneumatik všech možných velikostí, dezénů i stáří. A to zdaleka nekončíme. Sudy naplněné kdovíčím jsou označené červeným vykřičníkem, barvami do ulice pronikají různá reklamní potištěná trička, oděvy a vůbec hromady omšelých a africky barevných hadrů. Prodej dílenského nářadí se nachází vedle prodavače zelených limetek a kdyby snad náhodou byly ty limetky od zdejší špíny jeduplné, můžeme si hned u dalšího sousedního obchodníka zakoupit mramorový náhrobek. Možná i s botama do rakve, protože kromě náhrobků tenhle obdchodník prodává i zaprášenou obuv, k jejímuž vystavovaní používá namísto pultů či prodejních regálů právě svoje náhrobní kameny. Tak. To je Lusaka. Respektive její nevábná a špínou prolezlá čtvrť, kterou se postupně dostáváme blíž a blíž k centru města.

Tím opravdovým středem Lusaky se prodíráme zvolna. Zastavují nás nejen světelné semafory, ale i zmatek tady zřejmě běžné dopravní zácpy. Dopravní situace, přestože se už pohybujeme po hlavních městských čtyřproudých komunikacích, je povážlivě zahuštěná. Spousta aut a výfukových zplodin, neuvěřitelné množství prachu a špíny, vysoké pevné zdi bez oken, nespočet betonových neprůhledných plotů a ostnatého drátu a široko daleko nic, co by mi připomínalo normální město. Mezi tím vším nakonec najdeme i čerpací stanici. Naposledy tu doplníme naftu. Už jí asi mnoho neprojezdíme.

Když už mi začíná být divné, kde všichni ti zdejší lidi a obdchodníci bydlí jestli vůbec kde bydlí, konečně v Lusace taky spatřím několik obytných domů. Podle zamřížovaných oken i balkónů spíš připomínají věznici, ale po balkónech rozvěšené pánské, dámské i dětské prádlo svědčí o tom, že se tady normálně bydlí.

A zas kilometry betonových plotů, za nimi pak šíleně komplikovaná železná konstrukce nadjezdu nad asi nejdůležitější křižovatkou Lusaky. Konečně přicházejí obchodní domy, nákupní centra a obrovská parkoviště, nadzemní i přízemní. Mineme velkou budovu nemocnice, rovněž ukrytou za silou betonovou zdí, a za ní už zabočíme na parkoviště stejného obchodního centra, kde jsme se zastavili už předevčírem dopoledne. Jo. Je moc fajn, že jsme tu už byli a že to tady známe.

První co, tak znovu vtrhneme mezi knížky. Máme spoustu času, několik hodin a tak můžeme prohlížet. Monika si chce koupit mapu Zambie a k ní si vybere barevného průvodce zvířenou jižní Afriky. A taky ještě menší knížečku s krásnými fotografiemi afrických zvířat. No a mně při prohlížení knížek taky ještě jedna osloví. Je veliká, těžká, patřičně drahá, ale fotky v ní jsou úžasné, nádherné. Taky proto mi tak padla do oka. Rozhodnu se celkem rychle: tahle knížka bude taky moje. A tak když skoro po hodině opouštíme tohle zambijské knihkupectví, necháváme tu v pokladně za knížky skoro milión kwaček. Ale jsem s koupí spokojený a Monča, jak se zdá, taky.

Zajdeme si do kavárny, kde posedíme u výborné kávy. Monika si dá ale raději zatím jen kolu. Pak obcházíme různé obchody, koukáme, flákáme se a utrácíme čas. Ten můžeme. S penězi je to horší. Zbývá nám sotva tak na jedny cigarety pro Líbu. Ve Sparu platíme kartou, ale jen za trochu občerstvení, abychom měli na letišti alespoň něco málo k pití. Domů ale ještě koupíme hlavně osvědčenou omáčku Peri-peri a sušenou hořčici, kterou tady celou dobu Pepa s velkým úspěchem u nás konzumentů používal prakticky do všech salátů. To se nám zamlouvalo a Pepovy saláty nám vždycky skvěle chutnaly.

Monika, která kvůli své indispozici dnes ještě skoro nejedla, dostala hlad. Není divu. Vždyť měla od rána jen kousek suchého chleba a pár sucharů. Dala by si teď nějaké těstoviny. Zanedlouho se nám podaří najít italskou restauraci, kde můžeme platit kartou. Potkáme tu Pepu a tak jde do restaurace s námi. A když "Itálie", tak těstoviny. Dáme si je všichni bez výjimky. Kávu v téhle "Itálii" ovšem nemají a tak si Líba i Monika objednají čaj, zatímco já si znovu objednám pivko, které jsem předtím asi dvakrát řešil už k těstovinám. Čas utíká teď hodně pomalu a tak si u jídla i pití náležitě posedíme, jak se nám jen zlíbí. To mi vyhovuje. Je to určitě lepší, než běhat z obchodu do obchodu a kupovat třeba košile. A tak, než jsme se vydali na letiště, projedli a propili jsme společně čtvrt miliónu. Samozřejmě kwaček. Zambijských kwaček.

Z celého dlouhatánského odpoledne a podvečera v nákupním centru nemám ani fotku. Proč taky? Nepřipadá mi tu nic zajímavého k fotografování. A taky nevím, jestli třeba hned v sousedství nestojí nějaké vojenské velitelství, nebo něco jiného, za co bych jako ti tři Češi na sklonku minulého roku mohl být obviněn ze špionáže. Batoh s fotografickým vybavením sice nosím pořád sebou, ale fotoaparát vůbec nevytahuju a nefotím. A ani se mi nechce. Když odněkud odjíždím, tedy jsem-li na odjezdu, už mi chybí motivace. Nechce se mi už ani psát poznámky, ale přece jen si jich v restauraci u piva pár napíšu.

Večer nás na letiště veze Petr, majitel auta, které si po našem vyložení kufrů zase odveze. Já cestou tak nějak v autě už zase pospával a tak jsem noční Lusaku příliš nevnímal. Jen se mi zdálo, že letiště je hodně daleko od centra Lusaky. Ale mohlo to být opravdu jen zdání způsobené umístěním Petrova bydliště, kam pro něho Pepa zajížděl až k jeho domu.

Na letišti jsme hodně brzy, až zbytečně, ale ani u obchodního centra nás to už po těch dlouhých hodinách nikoho nebavilo. Na letišti je liduprázdno. Skoro nikdo tu není. Asi proto, že je devět hodin večer a první letadlo, které odtud odlétá, je až to naše v 0:20. A taky je to jediný odlet, který na odletové tabuli svítí. Zvláštní, když si uvědomíte, že je to mezinárodní letiště v hlavním městě ne úplně malé země, jakou více než čtrnáctimilionová Zambie je.

Naše odbavení proběhne bez problémů i s příjemným úsměvem všech zdejších úředníků a letištního personálu. Až mi to připadá, jako by tu po nedávné špionážní aféře měli Čechy nejraději na celém světě. Pustí nás klidně i s nápoji až k letadlu, Líbě dokonce projde v báglu zapomenutá plná láhev Coca-coly. Jediným problémem, který na letišti mám, je čas, co se tak příšerně vleče. A to i přesto, že namísto v 0:20 nakonec odlétáme ještě před půlnocí. Ještě před půlnocí jsme ve vzduchu a Lusaku i Zambii necháváme pod sebou a později už i daleko za sebou.

Takže letíme. Zambii jsme opustili a čeká nás návrat do Malawi, do Lilongwe. Bohužel jenom na letiště. Ale klidně bych tu mohl vystoupit a celou dosavadní dovolenou si pěkně od počátku zopakovat. Klidně. Byla báječná. Jenže to nejde. Znáte to. Peníze už skoro nejsou, dovolenou mi už nikdo taky nedá, a tak dále a tak dále. Ale taky, my přece ještě nekončíme. Ještě neletíme domů, přece jen nás přece jen v Africe něco čeká. Ještě poletíme přibližně na týden na Zanzibar!

V Lilongwe nás čeká jen nedlouhá přestávka v letu při mezipřistání. Oproti předchozímu čekání na odlet mi teď let samotný utíká docela rychle. V hlavním městě Malawi jsme v podstatě za chviličku. A i odtud, z Lilongwe, odlétáme podle všeho o dost dřív, než jak stanoví letový řád. Nezlobíme se. To by mohli snad jen ti, kterým by letadlo uletělo. A oni snad vědí, že mají všechny pasažéry v letadle.

Ani k letu do keňského Nairobi taky není vcelku co napsat. Je hluboká noc a nejen my, ale i ostatní cestující, většinou podřimují, nebo rovnou spí. A díky včasnému až předčasnému odletu ze zambijské Lusaky i z malawijského Lilongwe přiletíme do Nairobi o dobrých čtyřicet minut dřív, než máme napsáno na letenkách.

O to déle ovšem budeme muset v Nairobi čekat na další let. Obsadíme jednu z uvolněných laviček a po skupinkách se rozptýlíme po letišti, přičemž někdo vždycky na lavičce u našich zavazadel zůstane. Pepa prošmejdí snad celé letiště a hledá, kde by si mohl zakouřit. Marně. Zazdili mu už i jakousi díru ve zdi, která tu kdysi bývala a kam vždycky vlezl, když si v Nairobi na letišti potřeboval zadýmat. Jediná šance, jak by si tu dnes mohl zakouřit, by byla opustit tranzitní prostor, tedy koupit si vízum. A jak znám Pepu, při dlouhém čekání to tak opravdu může dopadnout.

Na letišti se čas zase strašně vleče. Mám pocit, že je úplně jedno, jestli čekám na letišti v Praze, ve Vídni, v Amsterdamu, v Lusace, tady nebo kdekoliv jinde. V tom, že na letišti se stále a dlouho a pořád čeká, jsou si všechna letiště na světě rovnocenná. Jen někde není vůbec co dělat a otravuje mě to víc, než jinde. Jako třeba tady a teď. Narozdíl od letadla se tu absolutně nedá spát. Nakonec, jaképak spaní. Vždyť už je zase ráno. Tahle poslední noc byla hodně krátká.

Jediná smysluplná věc, kterou tu můžeme dělat, je poslat domů nějaké informace. Celý předchozí týden v Zambii jsme nemohli odeslat ani jedinou esemesku, protože jsme nedostali do mobilu žádného fungujícího operátora. Tady v Keni na letišti nám už nějaký místní operátor naskočil a tak konečně můžeme domů nějaké zprávy odeslat. A ještě si posuneme čas o hodinu dopředu, protože na Zanzibaru bude stejný, jako tady v Keni. Posouváme si čas na hodinkách, mobilech, a hlavně na všech fotoaparátech, aby se doma později daly všechny fotografie správně srovnat a dát dohromady. Mám fotografie z vodotěsného foťáku, na který jinak něco fotila Líba, Monika se učila fotografovat docela hodně, a já vlastně taky. Takže snad budu mít doma do svého archivu z čeho vybírat.

Konečně nám otevírají brány k nástupu do letadla. Máme různé brány. Letíme sice na Zanzibar, ale už ne všichni. Marica s námi už na Zanzibar nepoletí. Čeká na ní letadlo do Amsterdamu a odlétá ve stejnou hodinu, jako my na Zanzibar. Takže se vzájemně loučíme, popřejeme si dobrý let a šťastnou cestu. A Marica nám samozřejmě popřeje příjemný pobyt na Zanzibaru. Poslední ohlédnutí, zamávání, poslední "Ahoj Marico!". A Marica odchází k letištní bráně číslo sedm, zatímco my ostatní zamíříme ke čtyřce. Personál letadla letícího na Zanzibar nás už očekává. Zanedlouho už budeme opět ve vzduchu a piloti s námi zamíří zase víc k jihu, přibližně na jihovýchod. Tam někde leží cílové letiště, letiště na ostrově Zanzibar.

Tak...

A tady, v tomhle místě, se svým deníčkem z Malawi a Zambie skončím. Z keňského Nairobi jsme odletěli ještě na týden na Zanzibar. To už je ale zase docela jiné povídání. Co jsem já, moje žena Líba i naše dcera Monika zažili na slunném Zanzibaru, to už jsem napsal jinam, do jiného cestopisu. Tenhle je už myslím dlouhý víc než dost. Název zanzibarského cestopisu jsem po nepředstavitelně dlouhém váhání vymyslel takto: "Jak si okořenit Afriku". Pokud vás čtení mých cestopisných spisků zajímá a nenudí a pokud jste zvědaví, jak jsme se na tomhle kořením vonícím ostrově měli, můžete si zanzibarský deníček na mém webu také samozřejmě najít a přečíst.

Tady o Zanzibaru jen napíšu, že týden na tomhle ostrově byl z poloviny vymyšlen jako relaxační. Na pláž, moře a sluníčko se samozřejmě nejvíc těšila Líba. Ona si totiž bez sluníčka nedovede dovolenou snad ani představit. A přestože nám na Zanzibaru nevyšlo úplně všechno podle našich představ, byl tenhle z poloviny poznávací a z poloviny plážový týden nakonec taky docela fajn. A celou tu předcházející zelenou i divokou Afriku nám ještě patřičně dokořenil. Hodně voňavě s trošičkou trpkého.

Díky tomuhle rozdělení čtyřtýdenní dovolené do dvou samostatných textů se tady už nebudu věnovat cestě domů. Ta se odehrála ze Zanzibaru a tím je celá cesta z Afriky domů odsouzena patřit do zanzibarského textu. Takže tato velice kratičká kapitolka záhy skončí a ta následující začne tím, že už jsme z Afriky doma.

Doma s námi nemluví ani náš pes. Naše bíglice jménem Jiskra je na nás naštvaná. A to hodně. Evidentně jí vadí, jak jsme ji tu nechali bez nás a mimo naší rodinu, na kterou byla zvyklá. Trvá to několik dlouhých dní, než nás konečně vezme na milost, než nám tu strašlivou nehoráznost, kterou jsme jí provedli, odpustí. Až tak za týden se ke mně zase přitulí jako vždycky a nechá se od mne pohladit.

Co se počasí týče, tak strašlivě mrzne. Je to příšerné, po tom zanzibarském horku. Hned druhý den po příjezdu domů, když musím ven, dojít k lékařům a vydat se na další pochůzky, jako třeba na poštu, je mi hrozně. Ten padesátistupňový, ba možná i větší, teplotní rozdíl oproti Zanzibaru jen těžko snáším. Trochu se bojím, abych po pár dnech neskončil se zápalem plic, jako po minulé Africe. A tak se snažím být opatrný. Venku se pohybuju až po nos zahalený šálou a kapucí. Určitě vypadám, jako zanzibarská muslimka v burce. Jediný rozdíl je v tom, že ona má kolem očí tenkou černou látku zatímco mně oči vykukují mezi vyteplenou kapucí a silnou vlněnou šálou.

Od majitele Hostellerie de France z Blantyre, Francouze Jeana Michela, mi k emailům, které mne od něho už v elektronické poštovní schránce očekávaly, přišel další emailový pozdrav ještě několikrát. Všechny byly celé vyperličkované všelijakými většinou pohyblivými malůvkami, vlaječkami i doprovodnými zvuky. Nikdy jsem podobně "vyvedený" email, kde by se všechno hýbalo a poskakovalo ze strany na stranu, od nikoho jiného nedostal. Všechny ty emaily od Francouze působí poněkud podivínsky a zvláštně. A stejně tak zvláštně a rozhodně trochu podivínsky na nás zapůsobil i Jean Michel sám. Ale jinak byl tenhle veselý Francouz fajn, o tom není žádná diskuse. Fotografie od bazénu i večeře jsem v emailech, které jsem dostal ještě v době, když jsem u Francouze pobýval a kdy jsem se ještě ani zdaleka nechystal domů, samozřejmě našel. Jejich provedení ovšem vůbec neodpovídalo nevalné kvalitě, kterou jsem očekával. Francouzovy fotky byly ještě mnohem horší. Přesto jsem si jich do svého domácího fotoarchívu několik zařadil. Jen tak spíš pro upomínku, než že by na nich bylo něco vidět.

Zatímco svérázně vyumělkované emaily mi od Francouze z Malawi chodily, pohledy našim rodinám, známým a kamarádům ze Zambie nedošly vůbec. Ani jeden. Moje maminka mi sice nejprve telefonem tvrdila, že jí pohled přišel, ale později se ukázalo, že to byl pohled ze Zanzibaru a nikoli Zambie. Ono jí to nějak splývalo. "Z" jako "Z". Ze Zanzibaru, odkud jsme později pohledy odesílali tak, že jsme je tam nechali k vyřízení panu Ťulovi (tak se jmenoval pán, který se o nás v Kamenném městě na Zanzibaru staral), všechny pohledy do Česka došly. Ale ze Zambie, kde jsem je já sám osobně předával na poště vyhublé poštovní úřednici za přepážkou, nedošel nikomu ani jeden jediný. Že by zambijská pomsta za uprchlé české špióny?

Suvenýry, které jsme si během cesty koupili, jsme všechny dovezli domů v pořádku. Není k tomu co víc říci. Snad jen to, že obrázek na plátně s motivem domorodých Afričanů, který si Líba (samozřejmě, že jsem její volbu předem schválil) v Nkhata Bay jsme si zanedlouho dali zarámovat a jak už se nám stalo při návratu i z jiných cest docela běžným, stálo nás takové zarámování v Česku téměř desetinásobek ceny, než za jakou jsme onen suvenýr zakoupili. Ale to nevadí. Alespoň ho mám stále na očích. Kdykoli se na tenhle africký obrázek podívám, vždycky mi tuhle báječnou dovolenou, tuhle úžasnou cestu do zelené Malawi a divočiny Zambie, připomene.

No a co Monika? Že se mým bývalým fotoaparátem učila fotografovat, už jsem psal. Některé fotky se jí moc povedly. A můžu asi prozradit, že po necelých třech letech dospěla k tomu, k čemu já jsem se dlouho nemohl odhodlat. Začala fotit zrcadlovkou. Úplně stejnou, jakou mám já. Rozhodla se pro ní rychleji, než já kdysi.

Pro Monču ale bylo hlavní něco jiného. Pro ní to byla premiérová cesta do podobných zemí. Byl jsem moc zvědavý na to, jak celou tu cestu bude Monča doma hodnotit. A musím říct, že Monice se podle toho, co říkala, africká cesta líbila. Líbila se jí myslím hodně. A to jsem velice rád. Viděla přece jen docela jiný kus světa, než na jaký byla doposud zvyklá. Poprvé se dostala do zemí, které jsou takhle chudé a kde lidé žijí jen s minimem civilizačních vymožeností, kde se obejdou bez spousty věcí, které jsou pro nás Evropany naprostou samozřejmostí a bez nichž si svůj život ani nedovedeme představit. A můžeme s Monikou společně filozofovat nad tím, je-li to dobře či špatně.

A taky Monika viděla spoustu zvířátek, jaká takhle zblízka a bez plotů, nebo vůbec, neměla dosud příležitost spatřit. Na setkání se lvy ani na hrochy v řece určitě nezapomene. Z toho naštvaného a nervního slona na severu Malawi se taky brzy vzpamatovala. Tohle setkání s rozzlobeným slonem se přece odehrálo dost na začátku naší africké cesty. Od té doby už nějaký čas uplynul a později jsme potkali i další slony, kteří nás už nijak neohrožovali a byli docela v pohodě. Na slony tedy Monča nezanevřela. A to je dobře. Jsou přece tak velcí a tolik úžasní...

Monika se dokonce, a to pro mne bylo opravdu mnohem větší překvapení, vzpamatovala i z oné tarantule, která ji překvapila u stanu v Liwonde. Vzpamatovala se nečekaně brzo a rychle. Musím na tomhle místě na Moniku prozradit, že než se s námi vydala na tohle africké dobrodružství, bála se doma každičkého malého pavoučka. Ale od návratu z Afriky každému tvrdí, že pavouků se už nebojí. Vůbec. Ani těch velkých. Má už prý strach jenom z tarantulí. A ty u nás naštěstí nežijí. Nebo ano? No, sklípkany u nás opravdu v přírodě nenajdete, ale nějaké jejich blízké příbuzné přece jen ano. Ve střední Evropě žijí tři druhy rodu Atypus, který nese české pojmenování sklípkánek. A existují ještě pozorování rovněž příbuzného druhu slíďák tatarský, který se dostal odkudsi z dalekých ruských stepí až k nám na Moravu. Ten je pokládán se svým až čtyři centimetry dlouhým tělem za vůbec největšího pavouka celé Evropy.

No a ještě jeden odstaveček si k Monče nemůžu odpustit. Monika nám nedlouho po návratu oznámila, že s jejím Tomášem chtějí mít brzy svatbu. Zkrátka se rozhodli úředně stvrdit, že patří k sobě, že patří jeden k druhému. Nevím, nakolik na to mělo vliv jejich čtyřtýdenní odloučení, jaké předtím oba dlouhou dobu nepoznali. Možná že na tohle jejich rozhodnutí Moničina cesta do Afriky nějaký vliv měla, možná že neměla. Pokud ne, asi to sem nepatří. Ale já už jsem to sem napsal.

Musím taky přidat pár poznámek k mým k fotkám. Fotografie z Malawi a Zambie, jsem zpracovával dlouho. Množství nafoceného materiálu bylo obrovské a pocházelo tentokrát ze tří různých fotoaparátů. Udělat z toho něco pořádného, tedy fotky vybrat, upravit, sjednotit dohromady, seřadit, opatřit titulky, a nakonec všechno sestavit do jednoho celku pro můj domácí archiv, vskutku nebyla malá práce. Nemluvě o tom, že u mnoha zvířat i rostlin jsem se snažil určit druh, což nebývá nic snadného a v mnoha případech mě i jeden jediný druh stojí neuvěřitelnou spoustu drahocenného času. Na web jsem hotovou fotogalerii umístil až v únoru 2013 a do té doby jsem si, obrazně řečeno, Malawi a Zambii užíval a zažíval neustále.

Zpracování fotek a zejména jejich vybírání pro webovou fotogalerii ovšem tentokrát nebylo tak jednoduché jako jindy. Monika si totiž přála předem vidět a odsouhlasit všechny fotky, které budu chtít umístit na svoje webové stránky. Tedy samozřejmě ne ty, na kterých jsem třeba já, hroší tlama nebo nějaká ztepilá antilopa, ale ty, na nichž je ona, Monika. Celý můj výběr pro webovou fotogalerii tedy prošel důkladnou cenzurou a pro několik fotografií jsem dostal striktní zákaz jejich uveřejnění. Já sice moc nechápu, proč to Monča vůbec řeší, ale dobře. Byla to pro mě trochu nepříjemná komplikace, ale ne zase nějak zásadní problém. Monikou zakázané fotky tak zůstaly jen v mém domácím archivu. Faktem je, že mi Monika těch fotografií pro můj web zakázala původně víc, ale několik z nich se mi nakonec podařilo "ukecat". Doufám jen, že mi Monča nebude chtít něco škrtat i v tomhle cestopise. Cenzuru nemám rád!

No a co ještě mám dodat k souvisejícím věcem a událostem po návratu domů? Že dolar zanedlouho po našem návratu poklesl o dobrou korunu padesát? Nebo mám přidat něco o sobě? O sobě toho mnoho psát nemusím. Ani nechci. Všechno jsem stejně na sebe už dávno napráskal v předchozím textu. O cestě do Malawi a Zambie v roce 2012 jsem napsal skoro všechno, co jsem si poznamenal, co jsem si pamatoval, co mi na mysl přišlo i co mi třeba připomněly některé moje fotografie, na které se vedle svých notýsků taky do jisté míry spoléhám. Jsem s touhle dovolenou moc spokojený a ten pocit přetrvává celé tři roky. Právě zhruba tři roky po návratu z téhle Afriky totiž tenhle svůj cestopisný text dokončuju. Ale zase se po těch třech letech do Malawi a Zambie vrátit, zvlášť do úžasných míst, do zelené i divoké přírody, kdy můžu na mnoho hezkého a zajímavého vzpomínat, to má taky své kouzlo. Takové návraty mám rád.

Když se k nějaké podobné cestě později doma vracím, ať už při zpracování fotografií nebo při psaní takovéhoto cestopisu, většinou mě dost zajímá, co kdo jiný o navštívených zemích napsal, jaké mají jiní fotografie z míst, která jsme i já viděl, a co třeba píšou o navštívených zemích a místech encyklopedické a vzdělávací knihy či podobně internetové zdroje. Často se přitom dozvím mnoho zajímavých věcí a doplním si mnohé, co jsem dosud nevěděl. Leccos jsem už samozřejmě použil v předchozích kapitolách tohoto cestopisného textu. Svoje vlastní pocity, myšlenky a zážitky jsem tím doplnil o některá základní zajímavá fakta. Vraťme se tedy znovu na chvilku k oběma navštíveným zemím. Rád bych se na tomhle místě ještě zmínil o pár skutečnostech, na které se během celého předchozího psaní doposud nedostalo.

Tak třeba Malawi. Malawi je opravdu krásná země. To dnes dobře vím. Vždyť mnoho z jejích krás jsem na vlastní oči viděl. Čarokrásné jezero Malawi, podivuhodně utvářené hory Mulanje, i naprosto odlišné národní parky s udivujícím množstvím zvířat a malawijská příroda vůbec jsou pro mne nezapomenutelné. I její úžasní a k turistům velmi vstřícní obyvatelé. Malawi je ale velice zajímavá a nesmírně zvláštní země také mnohými dalšími skutečnostmi.

Malawi bývala zvláštní, a tak trochu jiná země, než ty okolní, asi vždycky. Například zatímco ostatní africké země po rozpadu koloniálních panství Evropanů začaly "kamarádit" s komunistickými zeměmi, přejímat jejich myšlenky a vzývat jejich ideály, Malawi v té době udělalo pravý opak. Socialistickým státům a myšlenkám zavřeli dveře a zablokovali hranice a otevřeli je naopak západnímu světu. A třeba i Jihoafričanům a jejich apartheidu, když Malawi jako první z afrických zemí Jihoafrickou republiku uznalo a navázalo s ní diplomatické styky. Malawi se tak stalo jedinou zemí celé tropické Afriky, kam mohli Jihoafričané bez nějakých problémů v oněch dobách cestovat. Samozřejmě že tehdejší malawijský vůdce Hastings Kamuzu Banda tím sledoval svoje cíle, zejména masivní hospodářskou pomoc, významné ekonomické a obchodní aktivity, půjčky a podobně. I proto třeba Malawi podporovalo válku Američanů ve Vietnamu nebo se stavělo vstřícně ke znovusjednocení Německa.

Každopádně byl ale politický vývoj Malawi ještě komplikovaný, ale na všemožné hospodářské ústupky a vysoké a dlouho nesplácené půjčky možná Malawi doplácí zřejmě i dnes. Zcela viditelně třeba tím, že tu nemají benzin a naftu. V místní televizi jsme sice někde zaslechli, že je to uměle vyvolaný problém, že stát má zásoby pohonných hmot dostatečné. A prý jde jen o to je rozvážet k čerpacím stanicím. Jenže takovýhle problém by asi netrval několik měsíců a místní obyvatelé takovým informacím stejně nevěří. Zadlužení země prý je dlouhodobě už na tak vysoké úrovni, že jim další peníze zkrátka už nikdo na nic půjčit nechce. A dodávat benzin a naftu na dluh je vlastně taky půjčka. Tak nějak to asi bude.

A Zambie? Směr jejího politického vývoje byl úplně jiný. Silný příklon k socialismu a komunistickým myšlenkám a idejím tu po jedenácti letech od vyhlášení samostatnosti v roce 1964 dovedl stále úřadujícího a silně autoritářského vůdce země prezidenta Kennetha Davida Kaundu ke znárodnění soukromé půdy i téměř veškerých firem a podniků. Po dalších asi patnácti letech následující diktatury byl Kaunda v roce 1990 přinucen nepokoji a demonstracemi opozici ustoupit, připustit pluralitní politický systém více stran a uspořádat nové volby. Přesto ještě několik dlouhých let otřásaly zbídačenou Zambií vážné problémy včetně hladomoru. Výjimečný stav, který v Zambii platil po dlouhé roky, skončil až někdy v roce 1998. Když dodám, že vyhlášen byl zanedlouho po tom, kdy Zambie získala nezávislost, můžete si sami spočítat, kolik že to vlastně bylo let. Mně to vychází stejně, jako doba, po kterou jsem já vyrůstal v komunistickém Československu. Tehdy Zambie byla pro naprostou většinu našinců jen nějaká exotická a naprosto nedostupná lokalita. Nedostupná finančně i politicky. Zaplaťpánbůh už je ta doba pryč.

Co bych ještě doplnil k téhle chudé rozvojové zemi? V Zambii jsme se my potulovali především kvůli přírodním cílům, kvůli zvířatům v národních parcích. Národních parků se v Zambii nachází více než deset. South Luangwa i Kafue, které jsme navštívili, patří rozhodně k těm nejvýznamnějším. Ten první především díky početné populaci slonů, množství hrochů a malému počtu vzácných Thornicroftových neboli zambijských žiraf. Ten druhý, Kafue, se svými zaplavovanými loukami a pláněmi je oceňován především pro množství býložravců a s nimi související vysoký počet predátorů. Pro rozsáhlé zavodnění široké oblasti se všechna tahle zvířata zdržují poblíž vodních toků jen v období sucha. Proto jsme asi po předchozích dosti velkých deštích, měli my na zvířata v národním parku Kafue trošičku smůlu. Ale nějaká jsme tu přece jenom viděli, takže to nebylo zase nic tak katastrofického, na co bych tu musel žehrat.

A na noční "schůzku" s hrochem, na ono blízké setkání hrošího druhu s pohledem z očí v oči, na úžasná pozorování divokých zambijských lvů, na rychlé Pepovo couvání před rozlíceným slonem a na mnohé a mnohé další úžasné zážitky každopádně nezapomenu. Určitě ne. To zkrátka nejde. Na zambijskou divokou přírodu, kdy jsme doslova uprostřed ní byli i ubytováni, přímo mezi hrochy, slony, na dosah krokodýlům a s antilopami nebo opičkami poskakujícími uvnitř našeho kempu, a konec konců třeba ani na Moniku vyděšenou velikou chlupatou tarantulí, na to se opravdu zapomenout nedá.

Malawi i Zambie, a to, co nám Pepa v těchhle dvou zemích ukázal, mě nadchly. Lidé, příroda i zvířata. V obou dvou těchto zemích. Rád budu vzpomínat a moc rád jsem si taky svoje zážitky zapsal. Rozhodně mě psaní bavilo. Hodně. Dokonce mnohem víc, než jsem býval očekával, když jsem s ním začínal. Když už jsem se do psaní po dlouhé době pustil, šlo mi to kupodivu mnohem rychleji, než jsem čekal. Asi právě proto, že mi psaní bylo spíš zábavou než prací. Zábavou, u které jsem se do malawijské zeleně a zambijské divočiny znovu na několik týdnů vrátil a po téměř třech letech si všechny ty báječné zážitky při psaní textu i výběru a prohlížení fotografií znovu připomněl.

Je to prostě paráda. Psaní jsem si opravdu užíval a moc rád si to za nějaký čas zase všechno znovu připomenu a přečtu. A bylo by mi teď docela jedno, kdyby tenhle můj cestovatelský spisek už ani nikoho jiného nezaujal. Píšu si to všechno především pro sebe. Pokud se to líbí ještě někomu jinému, je to pro mě samozřejmě malý a příjemný bonus. Věřím, že rád budu psát i dál, o dalších cestách. Jen toho času kdyby měl člověk trochu víc. Při psaní cestopisů, a nakonec i při zpracování fotografii z mých cest, nabírám stále větší a větší zpoždění. Což mě samozřejmě mrzí.

Tehdy, když jsem cestu do Malawi a Zambie po návratu ještě dlouho vstřebával a zažíval, jsem doufal, že tahle Afrika, která byla sice diametrálně odlišná od té předchozí, přesto však podobně krásná, úchvatná i nezapomenutelná, snad nebyla poslední. Že snad ještě někdy přijde nějaké do třetice, ať už s Pepou, nebo bez něho. Teď, kdy dopisuju tyhle poslední odstavce, je jiná doba. Dopředu ale nic prozrazovat nechci. Buď se na mém webu objeví nové fotky a další cestopis, nebo neobjeví...

Každopádně Pepovi patří moje velké a upřímné poděkování za onu krásnou, divokou a zelenou Afriku, do které nás vzal tentokrát a kterou jsme si opravdu báječně užili. I za jeho překvapivě zpracovaný itinerář, kdy stany byly oproti našemu očekávání omezeny na naprosté minimum. A nesmím zapomenout ani na poděkování za jeho kulinářské umění, kterými povýšil a vyšlechtil naši cestu na opravdu vysokou a luxusní úroveň. Děkuju ti, Pepo. Moc! Za všechno. V pro mne překvapivě zelené Malawi i uprostřed divoké zambijské přírody mi s tebou znovu bylo skvěle. Opět, stejně jako v předchozím africkém cestopisu, tady nemohu napsat nic jiného, než že mi bylo báječně a nejkrásněji. Tož tak.

No a taky ještě děkuju Alence i Marice, které obě dělaly na téhle africké cestě podstatné části mojí rodiny milou společnost. Věřím, že jim se cesta taky líbila a že si ji s námi užily. A samozřejmě děkuju také mým drahým, Líbě a Monice. Děkuju jim za všechno. Za to, že mi s nimi bylo tak fajn, i za to, že vůbec jely se mnou. A především jim děkuju za to, jak se o mne po celou cestu pečlivě staraly, když bylo, a někdy i když třeba nebylo, potřeba. Ale znáte to, chlap péči něžného pohlaví potřebuje pořád. Já tedy určitě. Takže velice, velice vám oběma děkuju!

Tak. A tím už veškerého děkování nechám, nebo to bude jako někde v Hollywoodu na předávání Oskarů. Jenom mě v této souvislosti napadá, že kdyby se zavedla cena pro průvodce, třeba nějaký cestovatelský Holub nebo Emil, tak já na ní nominuju Pepu. Ať toho Emila dostane on! Určitě si ho zaslouží, o tom nepochybuju.

No, a tím jsme se nakonec dostali až na konec. Na konec zelené Malawi a zambijské divočiny. I když musím dodat, že také v Malawi jsme potkali mnoho divokých zvířat a zelení oplývala rovněž podstatná část Zambie. Tak si to nějak přeberte.

Jak mě na jednu stranu těšilo tenhle cestopisný text psát, jsem naproti tomu docela rád, že jsem to celé dokončil a že mám hotovo. Věřte mi, že té práce na tomhle dílku nebylo málo a že mě to stálo mnoho a mnoho hodin prosezených mezi obrazovkou a klávesnicí mého počítače. Asi bych na tomhle místě přece jen měl ještě jednou poděkovat mojí ženě Líbě, že mi tolik (z jejího pohledu "proflákaného") času, který věnuju fotografiím a psaní, trpělivě dopřává. Myslím, že bychom se asi oba dva upřímně zděsili, kdyby mi to někdo měřil a nakonec spočítal, kolik času jsem na celém tom cestopisu strávil. Ale když se něčím bavíte, na čas málokdy hledíte. A to je i tento případ. Případ dalšího mého sepsaného cestopisu.

Ještě musím poprosit všechny čtenáře, aby mi prominuli všechny chyby a překlepy, kterých jsem se při svém psaní dopustil. Přesto, že před uveřejněním si pečlivě celý text pročítám, dokonce i několikrát, vždycky různých překlepů či stylistických nedostatků zbývá ještě dost a dost. Postupně, jakmile na ně přijdu je opravím. Stejně jako opravuji chybky i ve všech mých ostatních cestopisech.

No a teď mi zbývá dopsat už jen jeden jediný malý odstaveček. Ten úplně poslední. A to tedy znamená, že je všem africkým dnům konec. Pro rok 2012, i pro tentokrát. Určitě ale ne navždy. Tomu bych nikdy ani na malý okamžik, ani tehdy po návratu ani potom, později, rozhodně neuvěřil. Určitě NE!!