Tehdy, když jsem cestu do Malawi a Zambie po návratu ještě dlouho vstřebával a zažíval, jsem doufal, že tahle Afrika, která byla sice diametrálně odlišná od té předchozí, přesto však podobně krásná, úchvatná i nezapomenutelná, snad nebyla poslední. Že snad ještě někdy přijde nějaké do třetice, ať už s Pepou, nebo bez něho. Teď, kdy dopisuju tyhle poslední odstavce, je jiná doba. Dopředu ale nic prozrazovat nechci. Buď se na mém webu objeví nové fotky a další cestopis, nebo neobjeví...

Každopádně Pepovi patří moje velké a upřímné poděkování za onu krásnou, divokou a zelenou Afriku, do které nás vzal tentokrát a kterou jsme si opravdu báječně užili. I za jeho překvapivě zpracovaný itinerář, kdy stany byly oproti našemu očekávání omezeny na naprosté minimum. A nesmím zapomenout ani na poděkování za jeho kulinářské umění, kterými povýšil a vyšlechtil naši cestu na opravdu vysokou a luxusní úroveň. Děkuju ti, Pepo. Moc! Za všechno. V pro mne překvapivě zelené Malawi i uprostřed divoké zambijské přírody mi s tebou znovu bylo skvěle. Opět, stejně jako v předchozím africkém cestopisu, tady nemohu napsat nic jiného, než že mi bylo báječně a nejkrásněji. Tož tak.

No a taky ještě děkuju Alence i Marice, které obě dělaly na téhle africké cestě podstatné části mojí rodiny milou společnost. Věřím, že jim se cesta taky líbila a že si ji s námi užily. A samozřejmě děkuju také mým drahým, Líbě a Monice. Děkuju jim za všechno. Za to, že mi s nimi bylo tak fajn, i za to, že vůbec jely se mnou. A především jim děkuju za to, jak se o mne po celou cestu pečlivě staraly, když bylo, a někdy i když třeba nebylo, potřeba. Ale znáte to, chlap péči něžného pohlaví potřebuje pořád. Já tedy určitě. Takže velice, velice vám oběma děkuju!

Tak. A tím už veškerého děkování nechám, nebo to bude jako někde v Hollywoodu na předávání Oskarů. Jenom mě v této souvislosti napadá, že kdyby se zavedla cena pro průvodce, třeba nějaký cestovatelský Holub nebo Emil, tak já na ní nominuju Pepu. Ať toho Emila dostane on! Určitě si ho zaslouží, o tom nepochybuju.

No, a tím jsme se nakonec dostali až na konec. Na konec zelené Malawi a zambijské divočiny. I když musím dodat, že také v Malawi jsme potkali mnoho divokých zvířat a zelení oplývala rovněž podstatná část Zambie. Tak si to nějak přeberte.

Jak mě na jednu stranu těšilo tenhle cestopisný text psát, jsem naproti tomu docela rád, že jsem to celé dokončil a že mám hotovo. Věřte mi, že té práce na tomhle dílku nebylo málo a že mě to stálo mnoho a mnoho hodin prosezených mezi obrazovkou a klávesnicí mého počítače. Asi bych na tomhle místě přece jen měl ještě jednou poděkovat mojí ženě Líbě, že mi tolik (z jejího pohledu "proflákaného") času, který věnuju fotografiím a psaní, trpělivě dopřává. Myslím, že bychom se asi oba dva upřímně zděsili, kdyby mi to někdo měřil a nakonec spočítal, kolik času jsem na celém tom cestopisu strávil. Ale když se něčím bavíte, na čas málokdy hledíte. A to je i tento případ. Případ dalšího mého sepsaného cestopisu.

Ještě musím poprosit všechny čtenáře, aby mi prominuli všechny chyby a překlepy, kterých jsem se při svém psaní dopustil. Přesto, že před uveřejněním si pečlivě celý text pročítám, dokonce i několikrát, vždycky různých překlepů či stylistických nedostatků zbývá ještě dost a dost. Postupně, jakmile na ně přijdu je opravím. Stejně jako opravuji chybky i ve všech mých ostatních cestopisech.

No a teď mi zbývá dopsat už jen jeden jediný malý odstaveček. Ten úplně poslední. A to tedy znamená, že je všem africkým dnům konec. Pro rok 2012, i pro tentokrát. Určitě ale ne navždy. Tomu bych nikdy ani na malý okamžik, ani tehdy po návratu ani potom, později, rozhodně neuvěřil. Určitě NE!!