Vstáváme dnes o něco dřív. Vzhledem k tomu, jak chodíme brzy spát, to však nepředstavuje žádný problém. Dnes nás čeká lodní výlet i s koupáním a tak je třeba si obléci plavky a řádně se namazat opalovacím krémem. To mazání mi jako obvykle moc nejde. Strašně nerad mám zapatlané ruce a vlastně vůbec cokoli jiného. Jenže se nedá nic dělat. Tady v Africe, když sluníčko svítí, to opaluje, ba přímo pálí, opravdu pořádně. A spálená kůže, to taky není nic příjemného.

Lodníci, kteří nás budou dnes doprovázet a řídit loď, už nás čekají. Čekají na pláži přímo v našem kempu. Škuner, kterým nás budou po jezeře Malawi přepravovat, je jednoduchá dřevěná loďka s pár lavicemi opatřená jedním motorem. Na konstrukci z několika tenčích trámů máme nad hlavou nataženou silnější zelenou plachtu, která zřejmě slouží jako střecha. Ptáte-li se, jestli má za účel chránit nás před případným deštěm nebo před slunečními paprsky, pak musím popravdě odpovědět, že se mi moc nezdá ani jedno, ačkoliv to nejspíš bude tak trochu obojí. Na nic nečekáme a vyplouváme hned, jakmile se usadíme. Místa máme dost, klidně si můžeme natáhnout i nohy.

Plujeme nejprve podél pláže, kde jsme včera odpoledne šli a můžeme tak zdejší vesničany pozorovat i dnes ráno. Na pláži jich rozhodně teď ráno není o nic míň, než včera odpoledne. Spíš víc. A jestli jsem si včera do notýsku zapsal, že tu mají kolektivní velké prádlo, dnes ráno mají prádlo zřejmě ještě větší. Pláž na břehu jezera Malawi slouží vesničanům ke spoustě činností. Dětem kupříkladu jako hřiště a nebo koupaliště, jejich otcům jako pracovna, kde opravují a čistí loďky a rybářské sítě, zatímco mámy mají z pláže čistírnu a prádelnu a nejspíš, alespoň z části, i kuchyni. A všichni dohromady tu mají pochopitelně i koupelnu. Támhle zrovna jedna žena nese na hlavě kbelík plný prádla, jiná své prádlo nese v lavoru pod paží. Další ženy už perou a v hlubokém předklonu ohýbají svůj hřbet nad velikými plastovými nádobami. Není žádnou výjimkou, že si ženy přinesou na pláž také svoje hrnce, kastróly i pánvičky, které je nutné umýt, vyčistit, vycídit, zkrátka zbavit zbytků jídla a podobných nečistot, například od ohně. Některá děcka se snaží dospělým pomáhat. Mámám s prádlem nebo nádobím, tátům zase se sítěmi. Jiné děti se věnují různým hrám a další se třeba schovávají mámě za sukni. Za námi se občas jenom tak ohlédnou, když pomalu proplouváme okolo.

Na maličkou chvilku ještě zastavíme u břehu a jeden z našich lodníků přinese velkou igelitovou plachtu. Asi kdyby pršelo. Pak už vyplouváme napříč od pláže k malému ostrůvku, jehož jméno je Thumbi. No, malému... On to vlastně zas tak úplně malý ostrůvek není. Každopádně ale ostrovy tohohle jména Thumbi, jak jsem později doma zjistil, jsou na jezeře Malawi dva. A oba se shodou okolností nacházejí právě nedaleko mysu Maclear. Jeden se nachází směrem na východ, tenhle na západ. Takže když někdo bude hledat přesně tenhle náš ostrůvek, musí ho hledat jako Thumbi West, tedy západní Thumbi. Ještě bych taky měl asi dodat, že celý poloostrov mysu Maclear i okolní ostrovy jsou součástí národního parku Lake Malawi. Napadá mě, že jsem asi ani dosud nenapsal, že mys Maclear je největší poloostrov na jezeře Malawi. Poloostrov vybíhající v jižní části jezera Malawi do jeho vod severním směrem do vzdálenosti více než dvaceti kilometrů.

A u ostrova Thumbi teď zakotvíme u skalnatého výběžku. Sluníčko nesvítí, není zrovna ani žádné teplo a do vody se moc nikomu moc nechce. Ani mně. Ale cichlidy jsou cichlidy a podívat se na ně pod hladinu rozhodně chci. A tak si beru šnorchl a hurá do vody. Rybiček tu je spousta a šnorchlovat mezi nimi znamená proplouvat neskutečnou koncentrací různých druhů. A taky mnoha barev, z nichž nejvíce převládají modré. Voda je báječná, příjemná. Jen chybí trochu sluníčka, které by vodu prosvětlilo a barvy tlamovců oživilo. Plavu, šnorchluju, dívám se a když mi Líba, která nade mnou drží na břehu dohled, podá vodotěsný foťák, zkouším i něco vyfotit. Protože je však hodně zataženo a jen tak tak, že neprší, mnoho fotek se mi nepovede. Další se nedaří hlavně proto, že tlamovců je moc a když zkouším některé vyfotografovat, jiní se mi napletou přímo před objektiv. Potvory! Nepřejte si ani vědět, kolik rozmazaných tlam tlamovců či jejich ocasů jsem nakonec musel vymazat! Chvílemi jsou cichlidy všude kolem mě a připadám si, že jsem někde uprostřed jejich barevného hejna. Jako nějaká velká tlama v tlamovčí mateřské školce.

Šnorchlování s cichlidami je jen krátké. Za několik minut už zase vyplouváme na jezero. Popojedeme jen kousek stranou podél břehů ostrůvku Thumbi a cestou spatříme na pobřežních kamenech rybaříky nebo kormorány. O chvíli později ve stromoví ostrova uvidíme sedět dva orly. Podle jejich typického zabarvení je zřejmé, že jsou to orli jasnohlasí. Jsou černí až červenohnědí, avšak na celé hlavě a na prsou mají zářivě bílé peří. Jsou tak i mezi tmavými větvemi snadno k rozeznání. Několik jiných takových orlů tak vidíme i na dalších stromech ve větší vzdálenosti od nás. Pomalu připlouváme blíž. Už také můžeme vidět i jejich zobák, který mají výrazně žlutý s tmavým špičatým a asi i hodně ostrým koncem. Jméno jasnohlasý dostal tenhle druh orlů podle svého silného melodického hlasu, kterým se ozývají. Tihle orli se živí například drobným ptactvem, malými plazy nebo savci, nepohrdnou ani mršinou, ale na jejich jídelníčku dominují především ryby. Proto lze orly jasnohlasé často spatřit v blízkosti mnohých afrických jezer a vodních toků. Jsou totiž docela běžným druhem téměř v celé subsaharské Africe.

Naši dva doprovázející lodníci mají pro orly připraveny nějaké rybky, které jim postupně začnou házet do jezera. Je teď okolo desáté hodiny, což pro orly znamená ideální čas k lovu. Orli, kteří sedí nahoře na stromech jako na pozorovatelně a sledují hladinu jezera, zdali nezahlédnou nějakou kořist, tak mají protentokrát hodně snadný úlovek. Slétnou ze svých stromů, prolétnou těsně nad hladinou, hozenou rybku zachytí do svých silných pařátů a odlétnou s ní zpátky na strom. Tam pak mají dostatek času na to, aby vylovenou kořist v klidu spořádali. Stejným způsobem tihle orli loví i živé ryby, jenom nejsou při takovém útoku na živou kořist pokaždé úspěšní. Někdy dokáží chytit i téměř tak velký úlovek, jako sami váží. Často se orlům stává, pokud je jejich kořist příliš velká, že je váha jejich úlovku stáhne do vody. Na břeh jim pak nezbývá, než doplavat. Tím se sami vystavují riziku napadení jinými predátory.

Je naprosto úchvatné vidět v letu tyhle majestátní velké dravce, jejichž rozpětí křídel přesahuje dva metry. Prolétávají nedaleko naší loďky a těsně nad hladinou a chvíli se je pokouším fotografovat. Protože mám ale pocit, že se mi to vůbec nedaří, nechám focení a už se jenom dívám. Je to opravdu úžasná podívaná. Naši lodníci mají ryb, jak se zdá, dostatek. Na jednoho z orlů volají něco jako "Sheri". Myslím, že je to orel, kterého poznají, a Sheri bude nejspíš jeho jméno. Lodníci volají a lákají orla na malé rybky, které mu ukazují a pak je vhodí do vody nedaleko nás. Sheri, pokud to je opravdu jeho orlí jméno, si pro vhozenou návnadu až blízko k nám opravdu několikrát přilétne. Některé mu ale stačí uzmout jiní dravci, menší než jasnohlasí orli, kterých nám nad hlavami létá asi šest. Jsou to luňáci, kteří se snadno poznají podle jejich vykrojeného ocasu, jenž v letu vytváří zcela typickou siluetu. Ale my sledujeme stále především ty nádherné orly. Naše loďka se zatím dostala blíž ke břehu, blíž k orlům. A tak se zase chopím fotoaparátu, protože mám skvělou příležitost vyfotografovat orla jasnohlasého sedícího na stromě už relativně docela zblízka. Toho je třeba využít!

Když se na ty překrásné velké dravé ptáky dost vynadíváme, zamíříme od ostrova Thumbi zpátky k pevnině. Připlouváme k místu, které se jmenuje Otter Point, což znamená "Vydří bod". I tady vidíme zřetelně několik orlů jasnohlasých. Několik v dálce na stromech a jednoho na skále. I když je dost vysoko nad vodou, není to pro orly úplně nejběžnější místo, protože nemůže-li začít svůj let tím, že se spustí z větve dolů, odlétá se mu jen obtížně. Vydří bod, tenhle nejzápadnější výběžek poloostrova s mysem Maclear, je zajímavě utvářené uskupení skal při břehu, které vytváří i maličké skalní ostrůvky protkané širšími vodními průlivy i úzkými průrvami. Vydří bod je zřejmě přístupný i pro pěší. Můžeme spatřit konec přístupové stezky. Přes poslední kameny vede chatrná lávka i jakési schůdky. Kromě vyder, podle nichž je tohle krásné místo nazváno, lze tady prý spatřit i damany a nebo dokonce malé antilopy. Na tahle zvířata ovšem my nemáme štěstí. Asi jsme moc hluční. V průběhu času tu zahlédnu kromě některých ptáků jen jednoho jediného středně velkého ještěra, který, jakmile se pokusím vyfotit trochu víc zblízka, zmizí mezi kameny stejně rychle, jako se mezi nimi objevil.

Vydří bod je příjemné a nádherné místo. Naše loďka zastavuje a zakotví u jedné ze skal. Na tomhle souboru skalisek a vodních škvír mezi nimi máme tentokrát přestávku na delší dobu. Můžeme si tu dát pohodový odpočinek, koupání a tak. Na koupání já tenhle čas využívám především a to nejen proto, že dneska je náš poslední den, který u jezera Malawi trávíme (zítra ráno už budeme od jezera definitivně odjíždět), ale hlavně proto, jak je tu krásně a jaké ke koupání tvoří skály Vydřího bodu báječné prostředí. Přestože je cichlid pod vodou i pouhým okem vidět dost, není jich myslím tolik, jako při předchozí zastávce. A tak si jenom zaplavu. Foťák ani šnorchl si protentokrát do vody neberu.

Zaplavu si zato báječně a skvěle. Kromě toho, že nesvítí sluníčko, je to další z důvodů, proč nechávám šnorchl na břehu. Párkrát si to namířím dokola kolem některých skal. Na jedné z nich na opačné straně vyplaším kormorána, který si tady, schovaný před našimi zraky, suší svá křídla. Je to úplně stejné skalisko, na kterém jsme už viděli párek kladivoušů, když jsme prve k Vydřímu bodu přijížděli. Na chvilku nám začne hrozit voda shůry. Spadne ale jen pár kapek, deštěm se to rozhodně nazvat nedá. A tak si v klidu užíváme tohle překrásné prostředí i báječnou a čistou vodu při plavání a koupání. Že je voda tak čistá, je vzhledem k nedaleké vesnici a její prádelně, koupelně a umývárně docela s podivem. Taky samozřejmě trochu fotím, když vylezu z vody. A když jdu zase do vody, krouží mi nad hlavou a okolními balvany hned několik orlů. Doufám jen, že nebudou lovit mne. Byl bych pro ně přece jen příliš velké sousto. Nebo snad nebyl?

Pepa s lodníky, když si zrovna jen tak poleháváme, najednou s loďkou odplouvají. Mávají nám, jako by nás opouštěli. Ale nás nenachytají. Určitě nás tu nenechají. Něco takového se nám s Pepou přece nemůže stát! Samozřejmě. Loď nikam neodplula, ale jen se přemístila na opačnou stranu skalisek Vydřího bodu, kde znovu u jedné ze skal zastavila. Nám stačí jednoduše přehopkat dvě tři skaliska či kameny a jsme zase u lodi. A já si to můžu proplavat i vodou. Kudy plula loďka, můžu já proplavat taky. Je to docela prima. Ale jednu chvíli, když jsem schován za kameny tak, že nevidím vůbec nikoho a dokonce ani loď, mi připadá trochu zvláštní a strašidelné být sám mezi skalisky ve vodě. Tím spíš, že obloha se čím dál víc temní a není pochyb o tom, že se blíží déšť. Nebo rovnou bouřka.

Když zanedlouho obloha dosáhne temnoty již hrozivé, a vzápětí se zvedne vítr, nezbývá, než abychom my zvedli svoje zadnice. Krátce po poledni pak vyplouváme na zpáteční plavbu, do rybářské vesnice Chembe, k našim "Tlustým opicím". Pršet pak začne téměř hned, jakmile jsme vypluli. Začíná nám prapodivně černé odpoledne. Naši černí lodníci nad námi pod hrozivě černou oblohou rozprostřou velkou igelitovou plachtu. Už víme, proč ji sebou brali! Naše nálada taky dostává černou barvu! Leje jako z konve. Voda se v lodi brzy dostává skoro všude. Plachta je sice dobrá věc, ale pomůže jen zčásti. Na nějaké focení vůbec není možné ani pomyslet. Leda s vodotěsným foťákem. Ty ostatní schováváme pod ochranou igelitu.

A právě jenom ten vodotěsný foťák bere Líba sebou, když zastavujeme na samém okraji vesnice Chembe. Monika i já necháváme své fotoaparáty na lodi v suchu. A Monika s Maricou neberou sebou ani samy sebe a zůstávají na lodi pod igelitem. No, v suchu tedy taky moc nejsou, ale alespoň na ně přímo neleje. My ostatní se teď jdeme podívat na maličký hřbitov. K naší nemalé radosti déšť zrovna polevil, i když pršet nepřestalo. Na hřbitůvku u nevysoké žulové skály je pochovaný nějaký admirál a jakýsi misionář společně s dalšími asi pěti lidmi, kteří zemřeli na malárii někde v Livingstonii, jak tu píšou. A Pepa říká, že je to oblast kdesi až na severu jezera Malawi, kde jsme ani nebyli. Zkoušel jsem k misionářskému hřbitovu v Chembe někde něco dohledat, ale moc informací jsem k němu nikde nenašel. Snad jen tu, že právě díky horečnatým nemocem a zejména malárii zde založenou misii misionáři postupně přesouvali více na sever a více do hor. A jejich hřbitov zřejmě zůstal tady, na původním místě.

Odpočívající misionáři tu mají hroby dosti různé. Některý je celý žulový, jiné jsou jen jednoduchým dřevěným křížem označené kopečky navršené hlíny. Protože pořád prší, strávíme tu kvůli tomu jen nedlouhou chvilku a brzy se vracíme. Během zpáteční cesty od misionářského hřbitova, to už ovšem opět za vydatného tropického lijáku, ještě stihnu vyfotit paviána na plechové střeše zdejší střední školy. Paviánovi déšť evidentně nijak nevadí. Mně už hodně Lijavec je navíc teď už zase čím dál hustší. Naštěstí můj foťák, který je docela nový a s nímž jsem poprvé někde na dovolené, sebou nemám. Hlídá mi ho pod igelitem na lodi Monika.

Znovu nasedáme na loď. Leje pořád jako z děravého cedníku a silný igelit nad našimi hlavami se začíná podezřele nadouvat zachycenou vodou. Nakonec se vydatné sprše shůry neubráníme. Nikdo z nás jí neujde. Jsme však rádi za to, že se nám podařilo uchránit od přívalu vody alespoň naše fotoaparáty a batohy soustředěné uprostřed loďky. Jinak je to ovšem docela veselá jízda, když čím dál častěji někdo dostane studenou zálivku. Zálivku z vodních kapes oné prapodivné igelitové ochrany. Každou chvíli přitom někdo z nás propuká v poněkud křečovitý vodní smích.

Když pak v našem resortu přirazíme ke břehu, na chvilku přestává pršet. Už je nám to skoro jedno. Jsme stejně promočení až na kůži, ne-li rovnou až na sádlo, které mám pod ní. Jediné pozitivní na tom je, že dostaneme za sucha pod střechu naše batohy a fotonádobíčko. Zima mnou začíná lomcovat a tak nezbývá, než se ohřát teplou sprchou a pro jistotu ještě horkou zrnkovou kávou. A jak tak s Pepou kecáme u kafe, potkáváme jakousi Češku. Jde okolo naší chajdy a zaslechne češtinu. Nedá jí to a zastaví se na kousek řečí, protože žije tady v Malawi, ve městě Blantyre, a Čechů, jak říká, tu mnoho nepotká.

Jako důležitou světlou událost dnešního černého odpoledne musím ještě zaznamenat skutečnost, že konečně dostaneme zprávu od naší druhé dcery Pavlíny. Musela ji poslat z internetu přes stránky našeho operátora, protože zpráva od žádného jiného operátora nás tady v Malawi nedostihne. Prostě od nikoho, kdo nemá stejného operátora jako my, se nám žádná odpověď nevrátí, ať děláme, co děláme. Bůh ví, proč tomu tak je.

Zatímco já využívám zbytek mokrého odpoledne k pohledům na jezero Malawi od baru a piva, dámy si v hospodě zopakují včerejší mlsání sestávající se z banánu či ananasu pečeného v těstíčku. Kromě toho, samozřejmě především pro zahřátí promočených údů, ochutnávám v hospodě malawijský rum. Jo! Ten píše! Asi ho někde lahev koupíme a dovezeme domů.

Alča zase nedá jinak, než že musí ochutnat "porridge", což tu nabízejí na jídelníčku. Takovéhle věci tu jedí místní Afričané a Alča zatoužila stravu zdejších domorodců ochutnat. My s Líbou už víme z minulé Afriky, že tahle domorodá hustá a bílá kaše je docela bezpohlavní. Podivná těžce akceptovatelná hmota bez chuti a zápachu. Ať už jde o kukuřičnou kaši, které se na jihu Afriky říkalo pap, nebo ať je to "porridge", který se vaří, alespoň pokud vím, z ovesných vloček. A tady nabízejí ještě rýžový. Fíha! Alča volí právě onu rýžovou variantu a nakonec tedy dostane v podstatě rýžovou kaši. Jenom ta rýže není vařená v mléce, jak bývá zvykem v našich končinách. Ale i tahle rýžová kaše se jí na sladko. S medem. Alča k tomu dostane ještě cukr. Snad kdyby jí náhodou připadal africký med málo sladký. Řekl bych, že tohle s tím typickým africkým jídlem z ovesných vloček nazvaným "porridge" asi moc společného nemá. Nejspíš je to místní úprava určená pro zmlsané Evropany. Aby se vlk Evropan nažral a koza z ovesné kaše zůstala celá.

K večeři máme tentokrát hutnou zeleninovou polévku na bramboračkovém základě. Několik takových a dalších polévkových sáčků jsme na Pepovo doporučení zakoupili ještě doma v obchoďáku, a teď z nich postupně ubývá. S plnými bříšky pak sedíme venku před chaloupkou, odpočíváme, povídáme si a nasloucháme všemožným zvukům africké přírody i okolní vesnice. Střídáme se v chození pro pivo. Chodíme do hospody "U tlustých opic" pro každé zvlášť, abychom ho měli vždycky studené. S přicházející tmou spatříme na obloze zablýsknout se první hvězdy. Přemístíme se na pláž, abychom na ně viděli líp, než mezi stromy. Jenomže mnoho toho nevidíme ani z pláže. Podstatná část oblohy je temná, zamračená a bez hvězd. A čekat do noci, jestli se nevyjasní, nikdo z nás nechce.