Sice se nám večer zdálo, že sedíme a povídáme si s tím australským Afričanem hodně dlouho, ale nakonec jsme zase tak pozdě spát nešli. Je to nejspíš proto, že když se brzy stmívá, jsou tím pádem večery dlouhé. Delší, než jsme zvyklí z našich vzdálených středoevropských končin. To je nejspíš ten pravý důvod, proč jsme ráno všichni tak brzy vzhůru.

Líba mě hned po ránu překvapí tím, že jde se mnou plavat. To, přiznám se, jsem od ní po jejím včerejším "suchém" dni nečekal. Dobrá. Vyrazíme tedy přes pláž na koupačku spolu. Vedle zříceniny mola není na pláži ani noha, stejně jako včera v podvečer. I ve vodě jsme teď jen sami dva. Pouze na břehu nás hlídají dva ze zdejších pejsků, kteří se k nám připojili u našich domků a šli s námi až k vodě. Kolem zeleného rákosí vyčnívajícího nad modrou jezerní hladinu plaveme směrem k rezavějícímu vraku. Na jeho středovém železném stěžni sedí velký černý dravec s bílou hlavou. Není pořádně vidět, ale nejspíš je to orel. Líba se jenom bojí, aby to nebyl sup číhající na to, až se utopí a bude z ní mršina. Do vody za námi přichází i Monča. Znovu plaveme k vraku, na kterém pro teď změnu sedí kormorán roztahující tu i tam křídla, aby si je na sluníčku osušil. Sluníčko sice nesvítí naplno, nebe je pokryto nějakými těmi bílými mráčky, ale určitě se nedá tvrdit, že by bylo zataženo. A i když se voda zdá být o chloupek chladnější, než včera večer, je to i teď ráno báječné zaplavání.

K domkům se od vody pejsci vracejí s námi a připojí se k ostatním. Jsou zřejmě všichni velice společenští tvorové a mazlíci. A v mazlení s pejsky, a nejenom s nimi, je mezi námi přeborník Alča, která se jim pochopitelně věnuje z nás všech nejvíc. Všech sedm zdejších pejsků se motá okolo našich domečků a nedal bych ani zlámanou starou německou grošovou minci (většinou nazývanou grešlí), že naše bydlení i nás tady hlídali celou noc. Když se teď s Líbou a Mončou rozhodujeme pro ranní procházku kolem pláže, pět pejsků se zvedne a připojí s k naší tříčlenné "smečce", jako by k nám patřili odjakživa. Procházíme pomalu zase kolem zříceného mola, kolem zříceniny restaurace, fotíme se na skalisku, u vody, u palmy, s pejsky i bez nich. A snad nejvíc si toho vyfotím u prázdných okenních rámů zřícené restaurace. Je odtud skvělý výhled na jezero Malawi s uvíznutým lodním vrakem, zříceným molem a ozvláštněný úžasně barevnými listy několika mně neznámých rostlin zasazených přímo před okna zřícené hospody. Určitě tu kdysi muselo být příjemné posezení třeba u kávy. Překrásné panoráma jezera a zátoky je odtud vidět ještě dnes. Možná ale tehdy nebylo tak romantické jako dnes. Třeba tu tenkrát nebyl žádný lodní vrak ani zbytky mola a z kavárenských oken se určitě díváte taky jinak, než prázdnými okenními rámy v osaměle stojících zbytků zdí. Pejsci se nás během procházky pořád drží. Doprovází nás po celou dobu, než se zase vrátíme k našim ubytovacím domkům. Následovali by nás asi kamkoli, vždyť za mnou zalezli dokonce i do rákosí, odkud jsem se snažil udělat nějakou netradiční a zajímavou fotografii lodního vraku a která se mi kvůli nim nakonec ani nepovedla. Místo antilopy, jak se mi o ní zdálo v Chilindě, mi objektiv chtějí oblizovat tihle pejsci.

Pepča už pro nás má u domečků připravenou snídani, po které se zdejším krásným a přitom skoro opuštěným místem loučíme. Naposledy pohladíme přítulné pejsky, kteří nás neopouštějí ani při nakládání zavazadel, a pak jim už jen zamáváme, abychom se vydali na další cestu. I když jsme tu nepobyli dlouho, bylo tu moc hezky.

Zanedlouho poté, co předjedeme malý náklaďáček přeplněný černými pasažéry, zastavujeme u osamělého stromu. Auto, z kterého pasažéři tak tak že nevypadnou, nás posléze zase míjí. Nevím, čeho se na tom autě kdo drží a vůbec si nedovedu představit, jaká to musí být jízda. A napadne mě, co by tomu asi řekli policisté kdekoli v Evropě, kdyby se po nějaké evropské silnici prohánělo podobně "naložené" auto. Inu, není-li nafta, musí se asi ke všemu přistupovat trochu jinak. Všichni se zkrátka musí nacpat do vozidla, které nějakou má. K tomu čipernějšímu a šikovnějšímu, kdo naftu sehnal.

Ale zpátky ke stromu, kvůli kterému tu stojíme. Strom u něhož jsme zastavili, nám chce Pepča ukázat zblízka. Je to salámový strom, salámovník, který je v Africe poměrně hojně rozšířený. Salámovník je název sice dost běžně používaný, ale správný odborný botanický název tohohle stromu zní kigélie zpeřená. A zrovna pro tenhle salámovník, na který se díváme, zřejmě platí, že oč je osamělejší, o to je silnější a vyšší: na výšku může mít dobrých dvanáct metrů, možná i víc. Salámovník se mu říká proto, že je charakteristický svými plody, které tvarem připomínají šišku salámu. Protože však mají barvu zelenou, nejvýše, jsou-li dost zralé, barvu žlutě pískovou, mnohem spíš než nějaký oplesnivělý salám mi připomínají okurky. A protože já maso včetně salámů, jsou-li dobré, rozhodně rád, zatímco tyhle šišky mají každopádně blíž k zelenině, začal jsem tomuhle stromu říkat "okurkovník". A tak se mi to postupně vžilo pod kůži, že musím být hodně soustředěný a přemýšlet, aby to byl salámovník. Slovo "okurkovník" ze mne totiž vypadne mnohem snadněji.

Zatímco nádherné a veliké hnědorudé květy kigélie na stromě nevidíme, plodů tam můžeme spatřit nepočítaně. V koruně salámového stromu visí na dlouhatánských stopkách "salámů" víc než dost. I odspodu se zdají být obrovské, většina určitě váží několik kilogramů. Doufám, že mi žádný nespadne na hlavu, raději se však budu držet od stromu v bezpečné vzdálenosti. Představte si, že by vás někdo vzal třeba dvoukilovou šiškou salámu po hlavě! Přitom odhaduju, že ty nějvětší plody můžou vážit i pětinásobek. Salámy kigélie zpeřené, tedy salámovníku (a pro mne okurkovníku), nejsou narozdíl od opravdových salámů či okurek jedlé. Tedy alespoň ne pro lidi. Nejsou-li ještě úplně dozrálé, bývají jedovaté a zralé a čerstvé jsou zase silně projímavé. Avšak zvířata, například žirafy, nosorožci, sloni, či v nouzi o potravu i paviáni, plody salámovníku spokojeně konzumují. Listy kigélie jsou zase oblíbenou potravou například antilop kudu. Přestože tedy nejedlé, jsou ale plody salámovníků nepostradatelné a široce využívané v africké přírodní medicíně. Někteří Afričané dokonce tvrdí, že téměř není takové nemoci, se kterou by plody salámovníku nedokázaly člověku pomoci. Pomůže prý dokonce i k ochraně před hurikánem a před zlými kouzly. No a zrovna tady v Malawi se prý plody opékají a používají se k dochucení a podpoře kvašení domácího piva. A protože se prokázal i regenerační vliv na pokožku člověka, lze se s výtažky plodů salámovníků setkat i v evropské kosmetice.

No, nechme už plody salámovníku klidně třeba okurkovatět, a jen co Pepa s Líbou dobáňají svoji neodmyslitelnou cigaretu, pojeďme dál. Městečko Salima je nedaleko. Zastavíme tu na křižovatce u obchodů a sousední tržnice. Potřebujeme doplnit zásoby. Zejména nám chybí chleba a máme málo vody a už skoro žádnou zeleninu. Já tentokrát narozdíl od ostatních zůstávám sedět v autě, abych zůstal trochu stranou toho okolního mumraje. Jen se tak okénkem nenápadně rozhlížím a pozoruju ruch zdejší tržnice. Hned naproti mně nabízí jeden z černých prodavačů jakýsi míchaný salát pokrytý nakrájenými rajčaty. Vypadá zajímavě. U několika vedlejších stánků všichni grilují nevelké kousky masa a k nim nabízejí i smažené bramborové hranolky. Vypadají vcelku dost dobře a kdybyste neviděli, kde a kdo je prodává, asi byste je slupli jako malinu. Pokud je tedy máte rádi, což ovšem není zrovna můj případ.

Vzápětí mě zaujme cyklista projíždějící kolem našeho auta. Veze totiž obrovitánské pytle. Pytle jsou evidentně strašlivě těžké a co v nich je, to se vůbec neodvažuji hádat. Cyklista tenhle svůj veliký náklad na kole sotva uveze a kolo se pod tou tíhou prohýbá a kroutí, jako kdyby bylo celé gumové. Není sám, kdo má svůj bicykl naložený až po samu jeho mez nosnosti. I jiní tu vozí těžké a velké náklady. A pokud jsem si stačil všimnout, tak ponejvíce přepravují vysokánské sloupce nasekaného a pečlivě urovnaného dříví. Je mi to divné a nejde mi to do hlavy. Na co tolik dřeva? Že by domorodcům tady v tropech byla zima? Tolik dřeva by u nás mohl někdo chystat tak leda na zimu do hor. Potřebují to snad na oheň k vaření?

Zatímco se rozhlížím okolo, k autu se za chvíli seběhne houf kluků. Všimli si, že jsem zůstal sedět uvnitř. Jedni mi chtějí prodat slaměný klobouk, druzí malé zametací košťátko. A další si mě jen tak prohlížejí a okukují, co jsem zač. Když se pak k autu vrátí zbytek posádky a rozdají těm klukům několik bonbónů, okamžitě se odevšad vyrojí a natahuje tolik černých dlaní, že by nám pro ně nestačil ani celý pytel takových cukrátek.

Ze Salimy, z křižovatky, kde jsme včera odbočili do Senga Bay, teď pokračujeme dál na jih. Těžká a temná mračna před námi věští brzký déšť. Podobná šedivá a olověná mračna jsme viděli nad horami už ráno, ještě než jsme opouštěli kemp Wheelhouse Marina. Dosud se pořád ještě na nás usmívalo sluníčko, ale teď jako by někdo mávnul čarovným proutkem, rázem přestává svítit a vmžiku se obloha celá zatáhne. Déšť na sebe nenechá dlouho čekat a velice záhy se mění v prudký liják. Pohyb Malawijců, kteří i tady korzují po silnici oběma směry, se viditelně zrychlil, jako by je jejich bohové pokropili živou vodou. Zrychlili tedy alespoň ti, kterým se nad jejich hlavami neobjevil deštník. Zatímco za sucha všichni korzovali volným až líně pomalým krokem, teď tempo většiny pěšáků připomíná chodecké závody. Někoho dokonce déšť přinutil k poklusu, což se samozřejmě při chodeckých závodech nesmí.

Během předchozí jízdy se k nám z levé strany přiblížila malawijská hora Dedza shora přikrytá obláčky mlhy. Prší už míň. Od nějaké louže před námi asi dvakrát vzlétne pták kladivouš. Je to krásný, velký sytě hnědý pták, jehož tvar hlavy při pohledu ze strany připomíná kladivo. V letu je nádherný. Jeho let, toť elegance sama. Déšť pomalu ustává. Co však neustává, to jsou davy domorodců pohybujících se po obou stranách silnice. Chodí jich už zase čím dál víc. Začínáme mít problém zastavit se někde na toaletu. Trvá hrozně dlouho, než objevíme místo, kde zrovna nikdo nejde. A když ho konečně najdeme, tak než si všichni stačíme ulevit, už je zase další domorodec na blízku.

Zdejší svěže zelenou krajinu krášlí nespočet různých stromů. Rostou hojně i v sousedství obdělávaných políček vesničanů. Vidíme tu žlutě kvetoucí mimózy, nebo rovněž žlutě kvetoucí takzvané horečkové stromy (v angličtině Fever tree). Strom si však své jméno nezaslouží. Ten název dali tomuhle stromu evropští průkopníci proto, že preferuje bažinatá stanoviště, která jsou charakteristická výskytem komárů způsobujících malárii nebo jiná tropická horečnatá onemocnění. Jinak se jedná o jeden z mnoha druhů akacií, který je však zvláštní svou žlutě zelenou kůrou, protože horečkový strom je jeden z mála stromů, u něhož probíhá fotozytéza v jeho kůře. A aby té žluté barvy nebylo mnoho, zdejší příroda do své palety přimíchala i výrazně červenou barvu takzvaných korálových stromů (v agličtině Coral tree). Horká červeň jejich bohatých květů zcela jasně převládá nad zelenými listy. A k mé radosti tu nechybí ani baobaby. Tyhle krásné a majestátní stromy vždycky rád vidím. Jsou zajímavé a zvláštní a možná lahodí mému oku i proto, že u nás podobné stromy nerostou.

Naše cesta se teď stočila k severu. Míříme k místu zvanému Monkey Bay, což znamená Opičí zátoka. Začalo zase pršet. Zdá se, že při jízdě na jih jsme dešťovými mračny projeli, a teď při obrátce k severu se do nich zase vracíme. Zahýbáme už taky na prašnou silnici, takže to má alespoň jedno pozitivum: nebude se tolik prášit. Všímám si teď taky mnohem víc maličkých přístřešků kolem políček. Domorodci, kteří tu obdělávají svá políčka, pod nimi celí skrčení dřepí. Zřejmě se schovávají před deštěm Téměř z každého přístřešku se kouří a hoří u něho ohníček. Na poli v dešti se asi pracovat nedá a tak mnozí využívají přestávku v práci nejen k odpočinku, ale k tomu, aby si připravili něco k snědku.

Kolem silnice z ničeho nic vyrostlo několik táhlých skalnatých kopečků a když přejedeme asi dva brody, překvapí nás kus nově zbudované asfaltové silnice. Pepa nás informuje, že už jsme v národním parku Lake Malawi. Jedeme pořád ještě dál, do kopečků nahoru a zase dolů. Přejedeme několik dalších brodů přes malé nevýznamné potůčky a údolím mezi vrcholky sjíždíme k jezeru Malawi, k mysu Maclear. Zabočíme mimo silnici a po blátivě prašné cestě plné výmolů projíždíme rybářskou vesničkou. Po příšerně nerovném terénu kroužíme sem a tam kolem domků místních rybářů, až nakonec zastavujeme ve vesnici Chembe, na samém břehu jezera Malawi. Zaparkujeme v resortu Fat Monkeys, tedy "U tlustých opic", kde máme zajištěné tentokrát dva noclehy.

Zatím pořád prší. Ubytováváme se ve dvou čtyřlůžkových pokojích. Domlouváme se, kdo s kým a jak se rozházíme, abychom se nakonec rozdělili na obvyklé "holky a kluci". Dámy obsazují menší pokojík s jednou patrovou postelí a jedním dvojlůžkem, který je umístěný v dlouhé několikapokojové budově. My s Pepou pak obsazujeme prostornější chatku, dokonce vkusně a s citem vyzdobenou africkými artefakty. Ale narozdíl od pokoje dam tu my máme dřez a prostor na vaření, který Pepa potřebuje. Jenže vzápětí původně zamýšlené grilování kuřátek musíme znovu odložit. Pepa říká, že od jeho minulé návštěvy tohohle místa se změnila pravidla a v resortu se už vařit nesmí. Vůbec. Ani na pokojích. Nejspíš asi zdejší hospoda málo vydělávala.

Sedneme si do hospody "U tlustých opic" a dáme si pivo. Proč se to tu tak jmenuje, nevím. Před hospodou na jednom sloupku sice nějaká opice je, ale je dřevěná a určitě dosti hubená. Na druhém sloupku už dokonce ani žádná opice není a místo ní tam zabírá místo veliká hroší lebka. Uvnitř hospody, kde sedíme sice pod střechou, ale zároveň jsme vlastně venku na čerstvém malawijském povětří, potkáváme našeho včerejšího známého australského Zimbabwana. Tenhle týpek tu má dnes víc známých a kamarádů a proto se jen krátce pozdravíme a prohodíme mezi sebou jen pár zdvořilostních slov. Zatímco on sem přijel po vodě, po nedlouhé cestě člunem, my museli autem absolvovat podstatně delší cestu podél břehů jezera Malawi a objíždět zátoku jménem Kasanga, která se táhne nejméně pětadvacet kilometrů na jih od mysu Maclear. Pepa domluvil nějakého místního řezbáře, který vyrábí ze dřeva drobné suvenýry a různé přívěsky. S ním se teď domlouváme na počtech a druzích přívěsků na klíče, které prakticky všichni chceme. A v ne zrovna zanedbatelném množství. Přívěsky na klíče však budou obsahovat jména našich známých a kamarádů, jimž je chceme z Afriky přivézt jako drobný suvenýr. Nejhorší je přesvědčit umělce, jak jsou nad písmeny, která jsme se snažili krasopisně vypodobnit, důležité ty háčky a čárky. Vyhrožujeme, že od něho nic nekoupíme, pokud jména nezpracuje na přívěsky přesně tak, jak mu je s těmi čárkami a háčky namalujeme.

Zatímco zvažujeme, jaké přívěsky, kolik, pro koho a tak podobně, Pepa se mezitím vzdálil do chatky, kde pro nás v režimu mírného utajení vaří polévku. A aby zdejší zaměstnanci neviděli, že tu vaříme, když se to nesmí, sníme si všechnu Pepovu polévku v soukromí našich pokojů. Dámy si pak začnou zevrubně prohlížet stánek se suvenýry, který tu má kdosi přímo v kempu. Zabere jim to dobrou půlhodinku. Přímo nad jejich hlavami přitom štěbetají nepřehlédnutelné desítky snovačů. A tak nasadím teleobjektiv a zamířím ho do koruny stromu, který se sklání skoro až nad naši chajdu. Namísto prohlížení suvenýrů se zatím bavím fotografováním těch čilých neposedných ptáčků zpěváčků.

Snovači jsou nádherně kanárkově žlutí, jen svrchu a na křídlech střídají zářivou žluť kaštanově hnědé skvrny. Podobně zbarvených snovačů je celá řada a je docela těžké je od sebe rozlišit. Zvlášť když od většiny druhů ještě existuje několik poddruhů, které se mohou také od sebe dosti odlišovat. Nicméně doma se mi po dlouhém zkoumání podařilo tyhle snovače identifikovat jako snovače zahradní. A poddruh, o který se v tomhle případě jedná, má české pojmenování snovač žlutočerný. Snovači na stromě neustále poskakují sem a tam kolem svých hnízd, která mají rozvěšená po celém stromě jako nějaké ozdobné kuličky. Některá hnízda jsou ještě zelená, postavená ze zelené vegetace jen velmi nedávno. Mnohá z nich jsou ještě nehotová a můžu dokonce pozorovat některé samečky, jak pilně svoje hnízdo zrovna budují. Hnízda u těchto snovačů stavějí výhradně samečci, kteří se poznají podle černého zabarvení hlavy. Stavějí pěkně lísteček k lístečku, travičku ke travičce, dokud nemají hotovo. Pak si připravené hnízdo může samička vybrat. I se samečkem stavitelem. Samičky jsou však potvory vybíravé. Sedí na větvi a čekají, které hnízdo bude hotové a jak se jim které bude líbit. Stará hnízda jsou navždy opuštěná. Do nich už samečci žádnou samičku nenalákají. Musí postavit samičce domov zbrusu nový. A protože samičky jsou přelétavé a mohou samečka až třikrát změnit, staví samečci většinou postupně několik hnízd pro více samiček. Mnohoženství je tedy u samečků docela běžné. Asi stejně jako nevěra samiček.

Když už jsem se snovačů napozoroval a nafotil dost a když dámy už také neměly, co by v suvenýrovém stánku ještě objevovaly, rozhodli jsme se vykonat krátkou procházku po okolí kempu. Pepa s námi nepůjde a zůstane v kempu. Vyrážíme na pláž procházející kempem a po ní se procházkově líným tempem vydáváme směrem k západu. Pláž je dlouhá, až kam až naše oko dohlédne, ale my nejdeme příliš daleko. Mineme jenom několik skupin vesnických a rybářských domků domorodých obyvatel, které tu jsou rozptýleny mezi několik málo dalších resortů, vesměs menších, než jsou naše "Tlusté opice".

Vesničanů při procházce potkáváme desítky, ba stovky. Na břehu jezera Malawi je opravdu živo. Tamhle vyplouvá zrovna nějaká loď na jezero. Je na ní naloženo několik sítí, asi tři kanoe a především spousta lidí. Vypadá to, že tenhle člun opatřený naftovým motorem veze zdejší rybáře za rybolovem někam dál na jezero, kde pomocí kánoí budou moci lépe a doširoka rozhodit svoje velké sítě. Jiná menší lodice, s podstatně méně pasažéry, o kus dál naopak k pláži přijíždí. Muži, kteří jsou zrovna na břehu, postávají či sedí obvykle s vážnou tváří u své loďky nebo kanoe, zatímco mnoho žen pere v jezeře prádlo. Podle toho, kolik jich je, to vypadá, že mají dneska kolektivně vyhlášené velké prádlo. Mnohým pradlenám, které nad lavorem se špinavými rodinnými svršky ohýbají svoje hřbety, se na zádech pohupuje šátkem připevněné děcko, dokonce vidíme i hodně maličké miminko. A je vidět, že zrovna tahle mamina čeká vbrzku další přírůstek do rodiny.

Alča začne v jednom místě pláže několika děckám rozdávat maličké papírky s nějakými barevnými dětskými obrázky. Má jich celý velký tlustý paklík. Děcka natahují ruce směrem k Alče jedno přes druhé a jejich shluk rychle narůstá. Podobně jako roj trubců kolem včelí královny. Kde se probůh všichni berou? Koukám na to jako u vytržení. Strkanice a křik sílí úměrně zvyšujícímu se počtu dětí. Královna Alča už nestíhá uspokojit ten les rukou kolem sebe, natožpak aby si udržela přehled, kdo už obrázek dostal a kdo ne. Dokud ještě dokáže přehlušit děcka překřičet, stačí na mě houknout: "Luboši, foť to!". "Takovouhle melu? To se ti snadno řekne!", odpovídám Alče potichu a víceméně jen sám pro sebe. Každopádně ale můžu zkusit několik fotografií udělat. Ustoupím však raději o kousek dál. Dál od onoho vířícího hejna dětí. Mám totiž trochu obavu, že by se místním mohlo fotografování jejich dětí v téhle situaci dost nelíbit. Alča tu způsobila pěkný rozruch! Houf děcek i jejich křik houstne a houstne. Strkanice nabývá na intenzitě. Děcek je moc, Alča jenom jedna. Celá situace se pomalu začíná stávat neúnosnou. Marica, která se dlouho držela poblíž a chtěla Alče pomoci, to vzdává. Vyklízí bojiště. Dětí je čím dál víc. Strkanice a křiku rovněž. Nakonec přiběhne jakýsi starší, větší a zřejmě rozumnější chlapec, který se snaží tu rozdivočelou drobotinu trochu uklidnit. Daří se mu to však jen částečně. Alča mu předává celou hromádku zbylých obrázků, aby se ji pokusil mezi děti rozdělit sám. Tím se Alča dostane se sevření davu, neboť tlačenice a strkanice se přemístí za jejími obrázky, s nimiž onen chlapec trochu od Alči ustoupil. Alča se tak dostane k nám a můžeme společně pokračovat v procházce. Docela si všichni oddychneme, že máme tuhle nečekanou scénu za sebou. Raději se vzdálíme a svižným krokem opouštíme místo činu.

Křik za námi však ještě dlouho neutichá. Myslím, že nechybělo mnoho k tomu, aby se mezi dětmi strhla pořádná pranice. Mnoho dospělých vesničanů vyšlo před své domky, aby se podívali, cože se to děje a proč takový povyk. Sledují svoje děcka i nás, jak se po pláži vzdalujeme. Určitě se jim nelíbí ten poprask, který jsme mezi jejich dětmi způsobili. A my máme dojem, že někteří dospělí, které míjíme, se na nás tentokrát nedívají zrovna přívětivě, ba dokonce lze říct, že některé pohledy nemají daleko k nevraživosti. Ale možná se nám to jenom zdá, protože se určitě cítíme provinile za tu melu, kterou jsme nepochybně zavinili a která jen zvolna a pomalu ustává. Přesto pro jistotu už skoro nefotografuju. Skoro. Podaří se mi ale krásně vyfotit dvě malé a úžasné dívenky. Ta první, ta je ještě hodně malinká. Sedí na pláži celičká ušmudlaná od písku a ohlíží se dozadu za jen zvolna se uklidňujícím hloučkem ostatních větších dětí. Druhá dívenka, o něco starší, na nás dlouze upírá svoje velké černé oči. Vypadají smutně. Možná na nás hledí proto, že čeká, jestli z nás náhodou ještě nějaký obrázek nevypadne, jelikož se na ní mezi většími dětmi nejspíš nedostalo.

Z pláže pak brzy procházíme dovnitř do vesnice mezi domky. Obydlí zdejších vesničanů jsou povětšinou ze slámy a z hlíny, mají slaměné či rákosové střechy a okolo jsou obehnány slaměnými ploty. Projdeme kolem rozkvetlého ohňového stromu a ocitáme se na hlavní ulici, která se táhne celou vesnicí stejným směrem, jakým jsme právě kráčeli po pláži. Stojíme zrovna před hospodou a rozhodneme se jít dovnitř. Vcelku sympatický, usměvavý a nemluvný černoch nás jen sleduje, jak procházíme kolem něho a prohlížíme si jeho hospodu. Vnitřní prostory jeho hospody jsou veliké, je tu spousta všelijakých zákoutí a všude je tu takové podivné přítmí. Z množství lidí, které se dovnitř může vejít, tu teď nesedí ani noha. Ani jedna jediná. Jediný host, kterého jsme tu našli, je slepený z lepenky a leží pohozený na zídce v poloze dřímajícího opilce se svěšenýma rukama. Marice se strašně líbí a objímá ho, jako by to byl po dlouhé době pořádný chlap, kterého potkala.

Protože se nepotřebujeme schovávat v žádném z temných koutů a nechce se nám být uvnitř hospody, kde kromě papírového zhulence nikdo jiný není, usadíme se po prohlídce interiéru u stolků, které má tahle hospoda venku při ulici. Není to sice moc pohodlné, protože stolky jsou maličké a židličky vysoké, jaké bývají většinou u barových pultů, ale už jsme se jednou rozhodli zůstat tady. Pan majitel se teď projeví zcela nečekaně. Aniž si u něho něco objednáme a aniž se nás na cokoli zeptá, nemluva jeden, přinese nám s bezelstným úsměvem pět otevřených lahví piva. Všichni s tím více či méně souhlasíme, až na Maricu, která by asi ani takovéhle malé pivo nevypila. Objedná si tedy nealko a její pivo si vezmu já. Vypít dvě malá piva, zatímco dámy mají po jednom, to pro mne nebude představovat vůbec žádný problém. Majitel téhle hospody je opravdu velký nemluva, jako by snad ani neměl hlas. Nicméně se na nás skoro pořád usmívá. Jen když jsem ho požádal o dovolení, abych si ho směl vyfotit, zatvářil se mi do objektivu ukrutně vážně neřkuli přísně. Během popíjení neobjednaného piva okolo nás bloudí krom obyčejných vesničanů také různí výrobci a prodavači suvenýrů, ať už malovaných obrázků, různých drobných ozdůbek případně všelijakých ze dřeva vyřezaných artefaktů. Všichni od nás tentokrát odcházejí s nepořízenou. Možná proto, že jsme docela neradi rušeni při našem kratičkém hospodském posezení a ani majitel hospody se na ně neusmívá tak jako na nás.

Z hospody pak odcházíme hlavní ulicí. Rychle se už stmívá a zdá se, že čím větší je tma, tím je na ulici víc lidí. Když se chceme dostat zpátky do našeho kempu "U tlustých opic", musíme se v jednom místě dostat přes potok, možná spíš potůček. Vesničané ho tady vždycky normálně přebrodí a když vidí nás, jak se chceme přes vodu dostat suchou nohou, mají z toho velkou legraci a úžasné povyražení. Když tu poskakujeme z drnu na drn a s roztaženýma rukama udržujeme rovnováhu, ohromě je to rozveselí. No jo. Oni jsou bosky a jsou na to zvyklí. Já jsem však bos běhal naposledy snad jako kluk, a že bych zítra musel taky, kdybych si tu botky rozmáchal, o tom vůbec nechci ani uvažovat. Ani na chviličku.

K Pepovi do kempu už se vracíme skoro za úplné tmy. Ta tu padá opravdu velmi rychle. Pepa k večeři připravuje obrovskou porci těstovin s pikantně až ostře kořeněnou zeleninovou směsí. Přestože by ta porce nám všem pohodlně vystačila na dvakrát, sníme nakonec úplně všecičko. Pepa musí mít z takovýchhle strávníků radost! Večeříme samozřejmě uvnitř naší chaloupky, když se v kempu nesmí vařit, ale jak vidno, naší chuti to na intenzitě vůbec neubralo. Teprve po večeři si jdeme ještě na chvilku sednout ven. Vypijeme si na dobrou noc ještě jedno pivko a jdeme spát.