To co teď vidíte před sebou, to jsou vlastně takové moje vzpomínky na Afriku. Vzpomínám na ní rád. Moc rád. A jak tyhle vzpomínky vznikly? Tohle moje povídání o velké a dlouhé cestě několika státy na jihu Afriky není rozhodně žádným překvapením. Není napsané až dodatečně, kdovíjak dlouho po návratu, jako mé první texty věnované cestování. Příprava na vytvoření cestopisu začala stejně brzo, jako příprava na samotnou cestu. Ale než se to poté všechno povede, napíše, přepíše, zpracuje a upraví, samozřejmě to ještě dlouho trvá. Zvlášť když toho člověk vidí a zažije tolik.

Při předchozí cestě do Mexika a Guatemaly jsem tehdy ještě ne úplně plánovaně začal psát podrobnější zápisky už cestou. Tentokrát jsem ale věděl už předem, že úplně stejně si budu psát deníček a zápisky cestou po Africe. Přestože jsem nakoupil čtyři malé sešity, nakonec mi ani ty nestačily. V Africe jsem si musel přikoupit ještě pátý, následně i malý šestý. Ten poslední jsem si sice už přivezl domů čistý a nepopsaný, přesto jsem ale měl pět notýsků téměř plně popsaných textem mého afrického deníčku. A s psaním to někdy nebylo jednoduché.

Tady si píšu zápisky ráno před odjezdem z namibijského kempu Xaragu

Většinu poznámek jsem se snažil zapsat si bezprostředně po jednotlivých událostech. Ne vždy to ale bylo možné. Často jsem si také psal svoje zážitky za jízdy, někdy i cestou necestou, a na koleně. To zejména na prašných silnicích vedlo k téměř nečitelnému textu, který se velmi podobá nahodilé čmáranici dvouletého děcka. Jako by nestačilo, že píšu téměř nečitelně i za zcela běžné situace, kdy sedím třeba doma u svého psacího stolu. Kapitoly s mými africkými vzpomínkami, které následují, jsou tedy výsledkem nemalé práce, neskonale trpělivého luštění mých notýsků a poznámek, stejně jako dlouhého vysedávání u počítače, které mi způsobuje neustálé rozšiřování mé nedokonalé tělesné schránky.

V následujícím textu používám formu jakéhosi deníku. Události a zážitky popisuji v čase tak, jak šly za sebou, i když jsem si je v některých případech byl nucen do deníčku zapsat třeba i na přeskáčku. Protože jsem si zároveň zaznamenával do stejného notýsku i poznámky k fotografiím a k lokalizaci navštívených míst, začal jsem doma deníček zpracovávat zároveň s fotografiemi. V jiném případě by se mi jednotlivé poznámky a místa v mnoha případech ve velkém množství textu jen špatně hledaly. A musel bych tu svou škrábanici luštit vlastně dvakrát, až bych po zpracování fotografií začal psát tyhle řádky. Současné zpracování fotografií i textu však mělo za následek, že mi to všechno trvalo značně dlouhou dobu.

Fotografie jsem dokončil, až když jsem se i s textem dostal do Kapského Města, jehož centrum je tady vidět při pohledu ze Stolové hory

Ani fotografie nešly tentokrát na svět tak rychle jako jindy. Trvalo mi to zhruba rok, než jsem měl všechny své fotky hotové a zpracované. Fotografie z Afriky jsem pak dokončil až v okamžiku, kdy jsem i se svými zápisky doputoval do Kapského Města. A celý cestopis jsem definitivně dopsal ještě o pár měsíců později. Samozřejmě, že text z notýsků doznal ještě mnoha rozšíření a úprav, některých drobnějších, ale většinou rozsáhlejších.

Cestopis jsem začal na své internetové stránky umísťovat v okamžiku, kdy jsem ho měl už celý napsaný. Poté jsem si ho znovu hezky od začátku pročítal, upravoval a doplňoval. Když jsem nakonec k jednotlivým kapitolám přidával fotografie, postupně jsem takto zpracované kapitoly uveřejňoval. Trvalo mi to sice všechno docela dlouho, ale textu mého afrického vzpomínání, mého deníčku, je opravdu hodně. Kdo někdy zkusil něco podobného napsat, ví, kolik je v tom uloženo práce. Ale výsledek, jak vidíte, se přece jen nějaký dostavil. A vy si ho teď můžete přečíst. Já jenom doufám, že se mi to alespoň trochu povedlo.

Můžete se také podívat na moje internetové stránky, kde mám velký výběr fotografií z cesty jihem Afriky v příslušné fotogalerii. Rovněž jsem se pokusil postupně najít všechna navštívená místa pro internetovou aplikaci Google Earth a vytvořil jsem soupis odkazů na jednotlivé lokality. Můžete si tedy můj soubor s cestou jihem Afriky na mém webu stáhnout. Díky němu si pak lze v aplikaci Google Earth prohlížet téměř všechna místa, o kterých bude dále řeč, a to pěkně z nadhledu, i z různých úhlů pohledu. A třeba i s panoramatickými obrázky pořízenými přímo z úrovně cest či ulic, což moderní Google Earth také umožňuje. Získáte tím i trochu konkrétnější představu o každém takovém místě. Já jsem si sám na Google Earth většinu lokalit, do kterých jsme se měli vydat, našel už předem, abych si alespoň zhruba dokázal představit, jak to kde vypadá a do čeho jdu. Zkrátka abych věděl, kam vlastně jedu.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jak se počítáme, než odletíme >>

Takhle nějak jsem si možná představoval rozlehlé africké savany

Afrika, černý světadíl, byla pro mne dosud nepoznaná část světa, alespoň tedy ta opravdová černá Afrika. A jak si tuhle Afriku člověk jako jsem já představoval? Rozlehlé pouště a savany, nádherná a nespoutaná příroda, tisíce divokých a obrovských zvířat i černé domorodé kmeny. Všechny mé předchozí cesty byly stoprocentně jiné. Všechny byly inspirovány nějakou více či méně dávnou civilizací. A hlavně jejich úžasnými monumentálními stavbami a památkami, které po sobě tyto prastaré národy zanechaly až do dnešních dnů, a nad kterými se člověku nezřídka tají dech. Od téhle cesty jsem očekával něco zcela nového, úplně jiné zážitky. Neuvidíme žádné monumentální stavby, chrámy, ani pyramidy. Budeme poznávat především africkou přírodu a nepřeberné bohatství jejích krás,

Takhle nějak jsem si mohl představovat stáda divokých afrických zvířat

budeme pozorovat třeba nespočetná stáda divokých zvířat, dnes chráněných a soustředěných především v národních parcích. A snad trošku taky poznáme domorodé lidi, různé národy a kmeny, z nichž některé snad lze ještě alespoň zčásti spatřit tak, jak žijí od pradávna. A možná se nám někde poštěstí, že trochu nahlédneme i do způsobu jejich života.

Tahle cesta do jižní Afriky na přelomu let 2009 a 2010 se rodila těžce. Poprvé jsme o ní mluvili s průvodem Pepou na naší dovolené v Kambodži a Thajsku v roce 2008, kde nám vyprávěl a popisoval krásy jižní Afriky s evidentním zápalem a obdivem k africké přírodě i k lidem, kteří tam žijí. Bylo vidět, že Pepa Afriku opravdu miluje. Že ne nadarmo říká, když má mít cestu na africký kontinent, že jede zase domů, domů do Afriky. Už tehdy jsem byl téměř rozhodnut, že nějakou podobnou cestu s Pepou pojedeme. Nejen proto, že jsme v Africe, nepočítám-li egyptské chrámy a pyramidy, ještě nebyli, ale také proto, že se nám líbilo Pepovo vyprávění, i jeho zřejmé průvodcovské zkušenosti, které jsme měli možnost poznat už tenkrát v Kambodži. Tahle Pepova cesta jihem Afriky není akce z katalogu cestovky. V katalogu sice mají něco trochu podobného, ale jinak je tahle trasa podle Pepových slov "Našlapaný jih Afriky". Je sestavený podle něho. Tak, jak on si myslí, že bychom měli vidět to nejlepší, nejkrásnější a nejzajímavější, co se dá na téměř čtyřtýdenní cestě jihem Afriky vidět. Čili nekatalogová akce, Afrika podle Pepy. Nicméně je celá plně a se vším všudy zajištěná cestovní kanceláří Livingstone, pro kterou Pepa pracuje a pro kterou dělá průvodce.

Víceméně už tehdy, když jsme s Pepou byli v Kambodži a Thajsku, jsem začal uvažovat o téhle cestě na začátek roku 2009. Když se pro něco takového rozhoduji, obvykle mi rozhodování netrvá moc dlouho. Mělo by se jet někdy buď ještě v roce 2008 po vánocích, nebo začátkem ledna následujícího roku. Mirek z Blankou, kteří s námi byli v Kambodži i v Barmě, se vyjádřili, že by se také nechali na tuhle akci zlákat. Ale nechtěli jet hned v roce 2008. Chtěli to odložit až na příští rok. Já, už jednou rozhodnut, jsem ale zase moc otálet nechtěl. Všechno se pomalu začalo zařizovat a zajišťovat. Odlétat jsme nakonec měli 10. ledna 2009. Přihlášených nás mělo být dohromady šest nebo osm, ale nakonec se někteří zase odhlásili. Zbylo nás pak už moc málo, jen čtyři. A tak se celá cesta nakonec k naší lítosti zrušila a neuskutečnila.

Našli jsme si pak něco jiného. Cestu do Mexika a Guatemaly. Podívat se za Mayi mě také lákalo, a stejně jsem o něčem takovém víceméně uvažoval jako o příští možné cestě. Ale hned po návratu ze Střední Ameriky jsem se začal znovu zajímat o africkou cestu s Pepou. Mirek, se kterým jsem potom navštívil Pepu na jeho chalupě, měl zájem o termín přes vánoční svátky a přes Nový rok, aby jejich syn, kterého chtěli vzít sebou, přišel o co nejméně školy. Všichni, i Pepa, jsme s tím termínem začali takhle počítat, a v cestovce začali cestu podle toho připravovat. Původně nás mělo jet devět. Mirek ale nakonec z různých důvodů Afriku pro svou rodinu zrušil, takže nás mělo být šest, byť s nějakým akceptovatelným příplatkem za menší počet účastníků. Pak už po zaplacení ubyl další a začalo to zase vypadat bledě, že by nás zase mohlo být málo. Kromě nás Pepa domluvil další dva cestovatele: Janu a Jaroslava. Ty Pepa podobně jako nás přesvědčil k téhle Africe někde ve Vietnamu nebo v Kambodži. Já jsem pak na Afriku uvrtal a přesvědčil svého bratrance Jardu. Ani to kupodivu nedalo moc práce a on se pak ohromně na Afriku těšil. No a pak tu byl pochopitelně ještě Pepa jako průvodce. I s Pepou nás tedy bylo nakonec jen šest, což je sice na cestu příjemně malá skupinka, ale taky jsme se báli, aby se do odletu ještě někomu něco nestalo, aby někdo neonemocněl, a abychom opravdu na dovolenou odjeli.

Ale pak se stalo, že v posledku nás jelo ještě o dva víc. Naše skupinka se už dost na poslední chvíli rozrostla ještě o Radku a Vláďu. Vláďa mě znal přes svoje rodiče, kteří o naší cestě věděli. A tak se Radka a Vláďou rozhodli, že když to půjde, tak se k nám přidají. Ještě nebylo úplně pozdě, jen si museli sehnat jiné letenky, než jsme měli my. A tak jsme se konečně, po mnoha změnách, dopočítali k tomu, že nás včetně Pepy pojede osm.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

Těšil jsem se na celou Afriku, a ze zvířat nejvíc na mé oblíbené hrochy

<< 1. den (15. prosince 2009) >>
<< Všude jsme brzy a máme spoustu času >>

No, a tak jsme se už mohli na Afriku těšit, pokud na to v tom shonu ke konci roku byl vůbec čas. Najednou, a řekl bych, že pro mne nečekaně rychle, nastal den odjezdu. Líba sice připravovala některé věci na cestu už týden dopředu, nicméně vlastní balení probíhalo víceméně na poslední chvíli, a většina až opravdu ten poslední den před odjezdem. A protože vím, jak Líba bývá nervní, když se jí do toho pletu, raději jsem se jí snažil jít z cesty. Jako vhodné místo, kam se nejlépe uklidit, jsem zvolil postel. Nejdřív to vypadalo, že Líba se vůbec ke spaní nedostane. Ale nakonec jí na to přece jen nějaká ta hodinka zbyla.

Vstáváme ovšem brzo, už ve tři ráno. Oba jsme lehce nervózní v očekávání věcí příštích. Odlet máme sice až odpoledne, ale za to z Vídně. To především z toho důvodu, že každá jedna letenka s přestupem v Dubaji vyšla z Vídně o nějakých deset tisíc levněji, než bychom zaplatili za odlet z Prahy. A tak máme od cestovky zajištěnou dopravu z Prahy do Vídně, samozřejmě podstatně levnější, než je zmíněný rozdíl v ceně letenky.

Všude máme časovou rezervu, a všude máme spoustu času. V Praze, kam nás veze naše dcera Monika s přítelem, jsme sice už o hodinu dřív, nakonec ale voláme dopravce, protože na domluveném místě stále nikdo není. Dovoláme se, a uklidňujeme se. Je to jasné. Náš dopravce stojí trochu jinde, než jsme my pochopili podle pokynů na cestu. Čeká na nás o nějakých 200 metrů dál, přímo u stanice metra. Jana a Jaroslav tam byli první, bratranec Jarda i my jsme tady i přes náš malý omyl také včas. To jsme vlastně už všichni a můžeme jet. Vláďa s Radkou letí samostatně s Mnichova. Pepa ještě nějak jinak. On musí být na místě první, aby už v době našeho příletu měl pro nás připraveno vše, co je potřeba.

A protože ani cestou do Vídně nenastaly žádné problémy, které by nás zdržely, jsme na vídeňském letišti víc než čtyři hodiny před naším plánovaným odletem. O mnoho dřív, než je třeba. Přezouváme si boty, a bereme si sandály. Do letadla je to mnohem pohodlnější obuv. Tady na letišti už zima není, v Dubaji určitě nebude taky, a na jižní polokouli už vůbec ne. Tam bude léto. Ve Vídni teď ty čtyři hodiny času musíme nějak proflákat po letišti. Proti jiným nám vídeňské letiště připadá maličké jako nějaké vesnické nádraží. S pražskou Ruzyní se to vůbec nedá srovnávat. Lehce pikantní mi přijde, že Líba se tu se svými cigaretami musí zavřít do kuřácké budky. Říkám si, jak je dobře, že já už nekouřím. Tohle by mi asi hodně vadilo, abych musel chodil kouřit do takovéhle zahulené kukaně. A dáme si pivo! Pár eur sebou máme.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< V Dubaji na pivo, doma nebyl čas! >>

Letadlo společnosti Emirates, které s námi míří do Dubaje, je obrovský Boeing pro více než 400 cestujících s deseti sedadly v jedné řadě. V celém letadle není volné ani jedno jediné místečko. Každé sedadlo má vlastní obrazovku s multimediálními aplikacemi, spoustou hudby, filmů, můžeme poslouchat rozhlas, sledovat televizní stanice, hrát počítačové hry, dokonce má každý ovladač také snímač platební karty a můžete si přímo ze svého sedadla i zatelefonovat. A tak střídáme nějakou zábavu s vcelku dobrým jídlem i pitím, a těch pět a půl hodiny letu z Vídně do Dubaje kupodivu poměrně rychle uteče.

V Dubaji máme znovu spoustu času, skoro šest hodin. Ještě není jedenáct zdejšího času, odlétat máme až před pátou ráno. Tak co dělat takhle pozdě v noci? Letiště tu je veliké, trochu se projdeme. Koukáme na tu umělou přírodu, co tu v letištní hale mají, a hledíme si najít nějaký pivní bar. Jasně! Zajdeme s Jardou na pivo. Doma na to nějak nebyl čas, tak musíme v Dubaji. Líba si dá jen jedno, my s Jardou si dáme asi po čtyřech. Začínáme být dobře naladěni a vypadáme určitě trochu veseleji, než kdybychom cucali nějakou limču. Líba občas uklidňuje naši vášnivou diskusi vedenou většinou o naprostých blbostech. Samozřejmě jako doma u piva probereme politiku, ženský, nastávající africkou cestu, a taky spoustu dalších zbytečností, na jaké obvykle v hospodě dojde.

Nějak neřešíme, jak to tu s pivem chodí. Neznáme kurs místní měny, ale počítáme, že to tu nebude nejlevnější. Jarda to zaplatí kartou, a srovnáme si to spolu až pak doma. A tak se stalo, že jsme se v Dubaji dost dobře naladili pivkem, který jedno přišlo na víc než dvě stovky. Ale co! Máme přece dovolenou! Nebudeme tu na sucho jako nějací Alláhovi věřící, kterých je tady okolo nás víc než dost. A co víc - cenu toho piva přece zjistíme až doma!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 2. den (16. prosince 2009) >>
<< Přílet do Johannesburgu >>

A tak poněkud lehce opivněn jsem se v následujícím letadle celkem dobře prospal. Ani mi přitom nepřišlo, že by téměř osmihodinový let do Johannesburgu překonávající vzdálenost okolo 6500 kilometrů trval nějak moc dlouho. Možná už jsem si na delší lety i zvykl. Pamatuju se, jak jsem při prvním letu na podobnou vzdálenost sledoval na obrazovce polohu letadla, jak se ta maličká červená silueta letadýlka nekonečně pomalu posunovala k cílovému letišti, a jak strašlivě, strašlivě pomalu se čas vlekl.

Na letišti v Johannesburgu musíme především najít Pepu

A teď mám pocit, že jsem si jen chvilku schrupnul a jsem skoro tam. Spali jsme myslím trochu všichni, i když samozřejmě spánek v letadle člověku příliš pohodlí a odpočinku neposkytne.

V Johannesburgu nás Pepa čeká v příletové hale. Vidí nás už dálky, a mává na nás všemi pažemi. Vláďa s Radkou už jsou s ním, přiletěli z Mnichova přibližně hodinu před námi. Takže se přivítáme a poplácáme se. Jsme už přece staří známí. Ale jinak žádné další zdržování. Všechno musí frčet, je to "našlapaná" Afrika, jak zněl i podtitul konečného programu cesty, který mám uložený při ruce. První, co teď musíme udělat, je vyměnit si peníze. Jihoafrické randy, jak nás Pepa informuje, můžeme používat nejen tady v Jihoafrické Republice, ale všude, kde budeme. Po celé cestě a ve všech zemích, kam se dostaneme. Jen aktivity na Viktoriiných vodopádech budeme muset platit v dolarech. Pokud kdekoliv dál v následujícím textu budu uvádět cenu čehokoli v randech, pak vězte, že jeden rand je zhruba 2,50 nebo až asi 2,70 Kč.

Tak Pepo zařaď rychlost, a jedem!

Hned po výměně peněz jdeme na obrovské letištní kryté parkoviště. Pepa už má vyřízený pronájem auta, se kterým pojedeme celou naši africkou pouť. Když vidím desetimístnou toyotu, hned připomenu Pepovi, jak nám v Thajsku upadlo z podobné toyoty kolo. Doufám, že tahle bude lepší, a že nám kolo neupadne někde třeba uprostřed pouště. Nejprve nakládáme a rovnáme do toyoty naše zavazadla. Ujme se toho Jaroslav. Jako řidič autobusu s tím má bohaté zkušenosti. Už mu tahle funkce zřejmě zůstane, jde mu to moc dobře. Na zavazadla budeme používat taky jednu volnou dvojsedačku. No, a po báglech a kufrech se do toyoty naložíme a poskládáme i my člověkové. Zapíšu si ještě číslo 40369. Teď ještě vůbec není důležité, ale bude mít svou hodnotu na konci celé naší africké cesty, tedy za necelé čtyři týdny. Pak už bez zbytečného zdržování vyrážíme vstříc našim africkým dobrodružstvím. Já si začínám psát svůj notýsek, stejně jako nám začíná

Po dálnici míříme z Johannesburgu na jih

naše cesta jihem Afriky.

Johannesburg, kam jsme přiletěli a ze kterého právě odjíždíme, je se svými více než třemi milióny obyvatel největší město Jihoafrické Republiky. Vzniklo na významných ložiscích zlata, kterému vděčí za své bohatství. Jako obchodní i průmyslové centrum celé země je Johannesburg, zejména v centrální čtvrti, v downtownu, považován z hlediska zločinnosti za nejnebezpečnější místo celé Jihoafrické Republiky. Turistům se sem vstup rozhodně nedoporučuje, a to dokonce ani ve dne. Vysoké budovy centra Johannesburgu vidíme proto jen zdálky. Po několikaproudé dálnici míříme hned ven z města. A pak směrem na jih.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jsme v Jihoafrické republice >>

Jihoafrická Republika je ale jinak vcelku bezpečná a moderní země. V leckterých případech je na tom lépe, než mnohé evropské státy. Její historie začala v 17. století osídlováním Holanďany, po nich následovali Němci a francouzští Hugenoti. Poté se vládu snažila převzít Anglie v takzvaných britsko-búrských válkách, po nichž se Búrům, potomkům prvních holandských osadníků, zakázalo otroctví a jednotlivé provincie byly sloučeny do Jihoafrické Unie, pozdější Jihoafrické Republiky. Při tom všem osídlování a v mnohých válkách, epidemiích i hladomoru přišlo ovšem nejvíce zkrátka místní domorodé obyvatelstvo, zejména Sanové čili Křováci. Docházelo ve velkém měřítku buď k jejich zotročování, nebo v horším případě k systematickému vybíjení těchto domorodých obyvatel. Významným obdobím byl počátek dvacátého století, kdy v zemi probíhala výrazná industrializace spojená s objevením rozsáhlých a bohatých ložisek zlata a diamantů. A to je vlastně až do dnešních dnů příčinou velkého bohatství a prosperity Jihoafrické Republiky.

Po druhé světové válce Jihoafrická Republika neblaze proslula svým režimem apartheidu. Tahle politika vedla k důsledné segregaci bílých a černých obyvatel, Černoši tak neměli přístup do mnoha restaurací, parků, pláží, nemocnic, škol a dalších veřejných míst určených jen pro bílé. Nakonec byly pro černošské obyvatele zřizovány i zvláštní rezervace, tak zvané bantustany, které byly myšleny jako samostatné státy s vlastním občanstvím a vlastní samosprávou.

Silnice na jih se vyznačuje dlouhými rovnými úseky, na nějakou zatáčku tu skoro nenarazíte

Na základě toho ztratili tam usídlení či vysídlení lidé jihoafrickou státní příslušnost. Dnes už je v tomto směru situace zcela jiná. Bílé i černé můžete potkat úplně všude a zdá se, že s tím nikdo nemá žádný problém.

Od Johannesburgu míříme stále na jih, a pro nás "seveřany" je pikantní, že přitom máme sluníčko v zádech. Nesvítí od jihu, jako u nás doma, ale ze severu. Obráceně je tady ostatně víc věcí. Mají tu teď taky vánoce, ale jsou v létě, takže školáci mají letní prázdniny přes vánoční svátky. Stejně tak si zvykám na to, že sedím vedle Pepy vlevo, zatímco volant je vpravo. A ještě hůř na mě působí, že taky vlevo jedeme. Na tohle si budu muset zvykat hodně dlouho. Jinak ale jedeme po většinou kvalitních silnicích s dlouhatánskými rovnými úseky. Projíždíme dlouho a dlouho zemědělskou oblastí, velkými lány polí, a především rozsáhlými pastvinami.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Africké přivítání a první africké polibky >>

Jsem rád, když krátce zastavíme na občerstvení. Alespoň na chvíli se trochu proberu. Ať se snažím sebevíc, nemůžu udržet oči otevřené. Všichni jsme po nočním letu a dvou předchozích nocích s mizerným spánkem přece jen unavení a všichni pospáváme. Pepa, jak se zdá, se za volantem naštěstí i na těch dlouhých rovných a nudných cestách docela drží. Nebo to tak alespoň vypadá. I on je ale určitě unavený. Má přece za sebou podobnou cestu, jako my.

Městečko s názvem Bethlehem, kterým projíždíme, mi připomene jesličky a Ježíška. A vánoční svátky. Vánoce jsme pro letošek kompletně zrušili, abychom mohli v klidu odjet za teplem. A teplo je tu opravdu jaksepatří. Začínáme cítit i vůni afrického benzínu, který jsme právě načerpali. Pročpak začíná být uvnitř auta tolik cítit?

Špičaté vrcholky Dračích hor máme na dohled

A hele! Támhle kus od cesty vidíme za plotem první zebry. Afrika nás opravdu vítá nádherně. Před námi v dálce se začínají zvedat špičaté vrcholky kopců patřících už do podhůří Dračích hor. Záhy se naše cesta stáčí směrem k horám. Ale to už jsme několik kilometrů za městečkem Clarens, kde z hlavní silnice odbočujeme. Po pár dalších kilometrech pak zatáčíme k místu našeho dnešního ubytování, k Barbet Country Cottages. Nejsme už daleko od lesothských hranic. Tady budeme poprvé v Africe spát a budeme tady snít naše africké sny po dvě následující noci.

Buvolec běločelý alias blesbok se nějakými českými turisty nehodlá nechat vyrušovat

Po malé cestě vedoucí mezi omamně vonícími loukami a několika sady se dostáváme do malé osady. Přivítá nás tady nádherné a příjemné prostředí Barbet Country Cottages. Kolem krátce střiženého a měkoučkého trávníku je pod nízkým svahem rozmístěno několik hezkých stylových chatek. Každá z nich má jednu větší a jednu menší ložnici. A taky rozměrný obývák s celkem slušně vybavenou kuchyňkou. Dole pod chatkami za plotem na louce se producíruje jakási antilopa, nevšímavě k nám otočená svou zadnicí. Nějací čeští turisté u chatek ji evidentně vůbec nezajímají. Jdu o kousek blíž, abych si udělal první fotografii první antilopy, dokud ještě svítí sluníčko. Už nebude trvat dlouho a zapadne. Antilopa je divoká, je za plotem osady ve volné přírodě, a když si ji prohlížím a fotografuju, ještě netuším, jak se jmenuje a co je to zač. To zjistím až doma. Znovu obhlížím celý areál téhle překrásné ubytovací osady. Stojí zcela o samotě, široko daleko žádná jiná obydlí nejsou. Nebudeme a nemůžeme tu být nikým a ničím rušeni. Tohle je opravdový první africký polibek, kterého se nám dostalo.

Typická africká grilovačka se odehrává v rozpůleném bojleru

Je letní, laskavě příjemný a voňavý. Mezi těmi okolními kopci nedaleko Dračích hor je tu vážně nádherně. Nemá to tady chybu! K naprosté dokonalosti chybí už snad jen žirafa vystrkující svůj dlouhatánský krk nad střechy zdejších úžasných afrických chaloupek.

Než se osprchujeme a poprvé si vybalíme zavazadla, Pepa zatím nakládá maso. Dnes je tady v Jihoafrické Republice státní svátek, všechny obchody jsou zavřené, a tak si všechno potřebné nechal Pepa nakoupit od místních v předstihu. Následná grilovačka z výborného afrického hovězího je vynikající, a kdybych měl paruku, tak ji před Pepou smeknu. Smeknout jen můj klobouk mi připadá málo. Tohle byl africký polibek na ústa! A to ještě nevíme, zjistíme to až později, že půlka rozříznutého bojleru s improvizovanými nožkami, která nám tady posloužila jako zahradní gril, je v jižní Africe naprosto běžná záležitost. A že když není po ruce zrovna starý bojler, poslouží k témuž účelu stejně dobře i půlka jakéhokoli plechového sudu.

Po večeři posedíme společně už jen chvíli. Trošku se vzájemně ještě poznáváme, ale protože nás je hodně málo, jde to rychle. Probereme něco málo z příštího programu, zavzpomínáme na pár zážitků z jiných cest, a už přibližně kolem osmé jdeme do postelí. Všichni musíme dohnat spánkový deficit z dlouhého letu, a taky se musíme přesvědčit, jak se nám tady v Africe vlastně bude spát. Zbývá ještě první africký polibek Líbě: "Tak dobrou africkou noc!"

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

Jaroslav vychází ráno z chatky v Barbet Country Cottages

<< 3. den (17. prosince 2009) >>
<< Nebydlí v Lesothu hobiti? >>

V noci se několikrát probouzím, a jednu chvíli pak nemůžu usnout. A pak je najednou ráno. Ale ráno to tady na Afriku moc nevypadá. Za oknem místo lvů řve hrdlička. Cukruje, jako by jí šlo o život. Snad to Afriku připomíná jen tím, že zatímco doma mají být dvacetistupňové mrazy, tady se sluníčka bojím a hned ráno se mažu opalovacím krémem. To aby mě v lesothských horách slunce příliš nepřismahlo. Z našeho krásného kempíku dnes totiž vyrážíme do kopců, do Lesotha.

Lesotho je nevelké království, které je samostatnou a nezávislou enklávou na území Jihoafrické Republiky. Rozkládá se v horské oblasti, především na náhorní plošině, která místy dosahuje až do výšky přes 3000 metrů nad mořem. Hory na severu a východě země už patří k Dračím horám, k pohoří Drakensberg. V zimě se v lesothských horách dokonce i lyžuje a prý se tam v současnosti staví zbrusu nová a moderní lyžařská střediska.

Obyvatelé Lesotha se živí hlavně zemědělstvím

Původními obyvateli na území dnešního Lesotha byli Křováci. Ti byli ovšem částečně vytlačení bantuskými kmeny, částečně vybiti Angličany, a samotné Lesothské království založil v první čtvrtině 19. století jeden z náčelníků bojovného kmene Sothů. To je dnes již téměř jediný národ žijící na území Lesotha. Lesotho patří k těm nechudším státům světa. Jeho obyvatelé se přes nedostatek vhodné zemědělské půdy živí především právě zemědělstvím. Jinak Lesotho slouží jako důležitá zásobárna vody pro Jihoafrickou Republiku, která zde vybudovala několik přehradních nádrží. Většinou k nelibosti místních obyvatel, kterým tím bere jejich cennou zemědělskou půdu v zatopených údolích. K jedné z takových přehrad, k té největší, bude směřovat naše dnešní cesta.

Zatímco do Jihoafrické Republiky, kam není třeba mít vízum, jsme žádný dotazník vyplňovat nemuseli, ačkoliv jsme na to měli z cestovky návod, při vstupu do Lesotha samotné vízum z pražské britské ambasády nestačí. Musíme vyplňovat ještě další dotazník, kdo jsme, co jsme, čí jsme, narodili se kde, kdy, jak, kudy a tak. Naštěstí tu moc lidí není, a tak jde všechno docela rychle. Od hranic poté jedeme po krásné asfaltové silnici mezi typickými stolovými horami a kopci a relativně dost zabydlenými údolími. Malých městeček je jen pár, slouží jen jako nevelká obchodní střediska. Jinak obyvatelé Lesotha žijí rozptýlení do maličkých vesniček rozesetých jedna vedle druhé na horských stráních i v údolích. Je tu překrásně. A barevně. Na jaře tu musí být rozkvetlé snad úplně všechno, ale i teď vidíme všude spoustu květů.

No řekněte, nepřipadá vám to, že to je "Hobitín"?

V údolích i na horských stráních a loukách vládne nádherné léto, zatímco my z domova dostáváme zprávy o čerstvé sněhové nadílce.

Projedeme větší vesnicí Butha-Buthe, za níž z hlavní silnice vedoucí do hlavního města odbočujeme. Pomalu stoupáme do hor a míjíme několik maličkých vesniček. V jedné z nich na chvíli zastavujeme. Kolem vidíme samé malé kruhové kamenné domečky, na stráni, pod silnicí i nad ní, a také maličká políčka rozházená porůznu okolo. Ty kulaté domky se slaměnou střechou mi připadají, jako by v nich bydleli skřítkové. Zkrátka takový africký Hobitín. A jakoby na potvrzení toho se kolem nás seběhne houf Hobitů, místních černých děcek. Za zmínku určitě ještě stojí, že u velké většiny těchhle domečků je vidět latrína. Malé kadibudky, celé z vlnitého plechu, nebo alespoň s plechovou střechou, poněkud kazí pohled na jinak hezkou a úžasnou domorodou vesničku. Nejen na tuhle, ale i na mnoho dalších, téhle podobných jako vejce vejci.

V mnoha vesničkách, kterými projíždíme, si všímáme barevných praporků na některých domorodých domcích. Pepa nám sděluje, že tyhle praporky informují o tom, co lze v kterém stavení sehnat a koupit. Zelená vlaječka třeba znamená ovoce a zeleninu, červená, že tam je k dostání maso, a kde je bílá, tam bychom si mohli zajít pro pálenku. Je zajímavé, kolik takových domků s vlaječkami použitými namísto vývěsních štítů tu vidíme. A taky, jak často je v Lesothu k sehnání kořalka.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Lesothské hory a vodní projekt >>

Vody je v lesothských horách dostatek

Stoupáme stále do hor. Jsme už více než 2000 metrů nad mořem. O nadmořské výšce nás informuje Jarda. Má sebou satelitní navigaci, na kterou zároveň zaznamenává celou cestu.

Pohled na silnici stoupající do průsmyku Mafika Lisiu

Zastavovat můžeme jen málo a krátce, musíme se totiž včas vrátit na hranice, které nám jinak v šest večer zavřou. Silnice se klikatí mnoha hlubokými zatáčkami. Okolní hory jsou nádherné. Nejsou tu prakticky žádné stromy, jen kameny a tráva rostoucí dole v údolích i po všech těch příkrých stráních až vysoko do hor. Takováhle horská krajina se rozléhá na více než dvou třetinách lesothského území. Trochu mi to místy připomíná skotskou vysočinu, podobně zelený Highland. Stejně jako tam, i tady občas vidíme dravé potoky a vodopády, nebo plačící skály na úbočích kopců. Vody je tady v lesothských horách zjevně dostatek.

Když vystoupáme až k průsmyku Mafika Lisiu, je tady nahoře vyhlídka na hluboké horské údolí, kterým jsem přijeli, na klikatící se silnici pod námi, i na okolní horské masivy. Tenhle průsmyk je ve výšce 3090 metrů nad mořem a je tu citelně chladno. A větrno. Vítr tu fouká tak silně, že mi málem odnese klobouk, jak se tu tak rozhlížím okolo. Za průsmykem sjíždíme zase dolů. Silnice je místy hodně prudká, nápis u silnice ji označuje jako "smrtelně nebezpečný sjezd"! I na těch nejvyšších kopcích vidíme chýše pastevců, kteří sem přicházejí z dolních vesniček pást svá stádečka. Musejí využít jen pár měsíců trvající sezónu hned, jakmile odtud sleze sníh. Lesothské horské chýše jsou vlastně takové malé salaše, spíše jen chatky se slaměnou střechou a malou ohrádkou pro dobytek.

Pod hladinou desítky kilometrů dlouhé přehradní nádrže zmizelo mnoho polí i pastvin

Ale teď už vidíme vodu přehradní nádrže Katse Dam. Přes ní vede most na druhou stranu. Je prý jeden z mála, které tu podle původních dohod o stavbě měly být, aby se vesničané mohli snadněji dostat na svou půdu a na své pastviny na druhé straně zaplaveného údolí. Tohle údolí je totiž hodně natažené na délku. Cedule u silnice hlásí, že na hráz je to ještě padesát kilometrů. To nebude tedy zrovna málo půdy, která tu zmizela pod hladinou vodní nádrže.

Katse Dam a celý lesothský horský vodní projekt, jehož součástí má tahle přehrada být, je vůbec v Lesothu předmětem ostrých sporů. Jihoafrická Republika platí za vodu Lesothu, či spíše jeho králi, veliké peníze. V přepočtu okolo třiceti miliónů korun měsíčně. Celý projekt začal v roce 1986 podepsáním základní dohody. Bylo to v době, kdy určitým regionům Jihoafrické Republiky hrozil akutní nedostatek vody, který vyústil až ve vyhlášení stavu ohrožení. Projekt výstavby asi pěti přehrad, elektrárny, a soustavou složitých vodních tunelů, má být celý hotov někdy kolem roku 2020. Jihoafričané ale ne úplně dodržují všechny smluvní závazky, a mnoho dohodnutých kompenzací vesničanům za zaplavené domy, za zatopená nebo nedostupná pole a pastviny nebylo vůbec realizováno. V roce 1998 musela dokonce jihoafrická armáda potlačit nespokojenost lesothských obyvatel se stavem věcí kolem výstavby přehrad, což na lesothské straně to vedlo k mnoha obětem na životech. Tak pokud Nostradamus v některých svých proroctvích vyhrožuje, že budou války o vodu, tak tady už se něco takového odehrálo. Zcela naživo a celkem jednoznačně. A dost možná se to ještě stále odehrává.

Pohled na zaplavené údolí je každopádně zajímavý. Údolí přehradní nádrže je dlouhé, úzké a hluboké. Jeho strmé svahy prakticky bez stromů se teď v časném létě na mnoha místech krásně zelenají. Vidíme, že i tady, ve více než dvoutisícové nadmořské výšce, Sóthové pěstují kukuřici, ale i další plodiny. Jejich políčka se přitom šplhají po prudkých stráních vysoko nahoru, jak projíždíme několika dalšími maličkými "Hobitíny" rozesetými po svazích okolních hor.

Přehradní hráz Katse Dam

Za silničním mostem přes přehradní nádrž jsme při přejezdu průsmykem Laitsoka na nějakou dobu ztratili vodní plochu přehrady Katse Dam z dohledu, abychom nakonec dojeli až k její hrázi. Zastavujeme na vyvýšeném místě, odkud máme na přehradní hráz dobrý výhled a vidíme ji pěkně jak dlouhou, tak vysokou. Její délka činí přibližně 700 metrů, výška asi 185 metrů. Kromě vyhlídky na přehradní hráz Katse Dam využíváme naši zastávku také k občerstvení. Hbitě si rozebereme Pepou včera naložené a upečené maso. Zhltneme ho rozhodně mnohem rychleji, než ho Pepa včera stihnul k dnešnímu obědu udělat.

Na kávičce nad přehradou Katse Dam

Hned, jakmile si utřeme zmlsaná ústa a umaštěné ruce, přejíždíme do malé vesničky Katse. Je dokola obehnaná plotem a vjezd do ní je uzavřen silnou závorou. Ochraňuje tak své obyvatele, kteří jsou tady vesměs zaměstnaní na přehradě. A jako takoví oni rozhodně nejsou mezi ostatními domorodci oblíbení. Nás sem bez problémů vpustí. Zastavujeme před hotelem až na konci vesničky. Na jeho terase nevysoko nad vodou přehradní nádrže popijeme poobědní kávičku za dvanáct randů, uděláme ještě pár fotek, a kolem jedné hodiny se vydáváme na zpáteční cestu. Hlavně, aby celníci na hranicích neměli padla. To bychom se nedostali na noc do našich hezkých chatiček.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jihoafričany v Lesothu nemilují >>

Vracíme se stejnou cestou, a tak i při návratu míjíme značky varující před sněhem, ledem, i závějemi. Tyhle zimní "radovánky" jsou ovšem v této době k mání spíš u nás. I sněžné tyče v některých úsecích silnice nejvyšších partií hor nám připomínají, že jsou tady opravdové hory. Lidé tu asi nemají zrovna na růžích ustláno.

Horské louky v Lesothu jsou v tomhle období plné květů

Zvlášť ve zdejší drsné a dlouhé zimě tu nemají jednoduchý život. Ale teď tu bílé zimní barvě vzala vládu svěží letní zeleň ozdobená stříbrnou trávou a spoustou rozličných kvítků. Jejich nádheru znovu a znovu obdivujeme při asi dvou krátkých zastávkách u horských lučin. Snažíme se jejich krásu hltat plnými doušky, jak očima, tak našimi cvakajícími fotoaparáty.

Aut nikde v Lesothu mnoho nepotkáváme. Lidé tu hodně chodí pěšky. O luxusu automobilového dopravního prostředku si tu musejí nechat jenom zdát. Místní obyvatelé, které potkáváme, vypadají na první pohled milí a usměvaví. Někteří nám i zamávají. Jarda si ale všimne, že za naším autem někde i zahrozí. Nejspíš nás s jihoafrickou značkou mají za Jihoafričany, a ty tady nikde v oblibě příliš nemají. O důvodech už jsem se zmiňoval.

Taky nás dvakrát zastavuje lesothská policie. Je to bez problémů. Pepa pozdraví, a stačí, když řekne, odkud jsme. Stejně nejspíš nevědí, kde nějaká Česká Republika leží. Pak jim ukáže řidičák, popřeje hezký den, a můžeme odjet. A ještě Pepa dodá: "Hlavně si nesmějí myslet, že jsme z Jihoafrické Republiky". Vzápětí nás pak s tajuplným výrazem ujišťuje, že policajtů si zejména v Zimbabwe ještě užijeme až až.

Lesothské policajty ale zakrátko vyměňujeme za celníky. Už jsme zase zpátky na hranicích. Ti naštěstí vědí, že Jihoafričané nejsme. Formuláře už při návratu žádné vyplňovat nemusíme a tak to jde velice rychle. Pepa nás zanedlouho potom počastuje sdělením, že tohle jsou ty nejméně problémové hranice ze všech, které máme v programu cesty. Jejda! Pročpak asi nás Pepa začal takhle strašit? Nejspíš, abychom si tolik nechrochtali blahem, neboť se nám zatím všechno moc a moc líbí, a abychom se taky připravili na něco, co třeba tak úplně příjemné nebude.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Nádherný den končí pod hvězdami >>

Ve Fouriesburgu, už zase v Jihoafrické Republice, trochu komplikovaněji sháníme benzín. Jedna pumpa, o které Pepa ví, je tady zavřená. Ale druhá je naštěstí nedaleko za rohem. A tak se protáhneme a natankujeme a pak už v pohodě dojedeme do našich krásných afrických chaloupek Barbet Country Cottages. Od Fouriesburgu je to už nedaleko. Vláďa s Radkou se pak ještě vydají na procházku po okolí, zatímco my ostatní hodnotíme dnešní zážitky, podporujíce alespoň pohledem Pepovo kulinářské snažení.

Už jsme zase zpátky v Jihoafrické Republice

K večeři Pepa připravuje pěknou a velkou africkou svíčkovou, nádherně dorůžovounka ugrilovanou a skvěle okořeněnou. Je to tak nepřekonatelně vábivě voňavá pečínka, že se divím, proč se k nám neseběhnou veškeré divoké šelmy z širého okolí. Pravděpodobně jsou od nás všechny proti větru. A tak tu kolem nás poskakují jen dvě šelmy domácí, které to k nám mají nejblíž: dva místní pejskové. Jarda z plnou pusou mlaská něco v tom smyslu, že sice venku griluje dost často, ale 17. prosince se mu to ještě nestalo. Tak hlavně, aby si na takovéhle předvánoční grilování moc nezvykal. Doma by s tím kolem vánoc asi mohl mít trošičku problémy.

Po večeři nás ještě Pepa stručně seznamuje s tím, co nás tady čeká později a především zítra. Dnešního večera pak posedíme a povídáme si už trochu déle. I nějaké pivko u toho padne do našich žíznivých chřtánů. Pivo tu rozhodně není nijak špatné. Třetinka je přitom za pět randů, což je vskutku bezvadná cena. Ale taková cena je jen tady. Všucde jinde už pivo dražší, i když někde ne o moc.

Úplně před spaním se ještě zahledím nahoru na oblohu. Je naprosto jasno, bez mráčku, a tak ve zdejším čistém vzduchu nerušeném žádnými světly měst a městských aglomerací vidím naprosto neskutečné a pro mě neobvyklé množství hvězd. Troufám si říct, že takhle jasnou a čistou noční oblohu, takhle nádherně viditelnou Mléčnou dráhu, a tolik tolik hvězd a hvězdiček, jsem opravdu dosud nikdy neviděl. To se mi bude hezky spát! Omámen mnoha dojmy ze začátku naší africké cesty si ani nevzpomenu na to, abych mezi hvězdami vyhledal souhvězdí Jižního Kříže. Moc rád bych ho konečně viděl vlastním okem. A jinde, než někde na jižní polokouli, kde právě jsme, se mi to podařit nemůže.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 4. den (18. prosince 2009) >>
<< Jarda začíná s geokešingem >>

Tentokrát se ráno už tolik nedivím, když místo sloního troubení slyším venku zase vřískat hrdličku. Není ani čas. Spalo se tu sice skvěle, ale teď rychle balíme a snídáme. Zanedlouho už skládáme sebe i zavazadla do toyoty, a záhy opouštíme tohle překrásné ubytování. Za námi k naší rozjíždějící se toyotě ještě utíká majitel, aby se s námi a s Pepou rozloučil. Taky prý dnes odjíždí. I s manželkou. A na dlouho. Na čtyři roky za prací do Dubaje. O Barbet Country Cottages i jeho pejsky se jim tu zatím budou starat jejich přátelé.

Projíždíme malým a hezkým, na bydlení i ubytování jistě příjemným, městečkem Clarens. Nikde ani nezastavujeme, jen pomalu projíždíme. Celé městečko teď brzo ráno ještě spí. Téměř nikde, ani na náměstí, nevidíme živou duši. Všude je ještě zavřeno. Hned za Clarens se táhne podél silnice malebný pískovcový skalní masiv nazývaný Red Mountains, Rudé hory, který městečko z této strany obklopuje.

Někde tady, na dohled parku Golden Gate Highlands, Jarda marně hledá první africkou kešku

Kopce u Clarens mají zvláštní charakter. Jednotlivé skalní výčnělky a plošiny působí dojmem, jako by tu rostly nějaké obrovité do červena zbarvené choroše. Podivné skalní houby pomalu míjíme a míříme dál. Asi o dvacet kilometrů dál už začíná národní park Golden Gate Highlands, v němž podobné skalní útvary můžeme vidět taky.

Jedna z typických barevných skal národního parku Golden Gate Highlands

A mnohem větší.

Kousek před národním parkem krátce zastavujeme kvůli Jardovi. Jeho navigační přístroj mu hlásí, že tu někde blízko je keška. A tak Jarda hledá, hledá, ale má smůlu. Mělo by to být asi tamhle u plotu, či za plotem, ale kešku nenajde. Pro ty co nevědí, co keška je, tak jen pár slov. Keška, to je zkráceně schránka geokešingu. A co že je to geokešing? Geokešing, což je počeštěné slovo pocházející z anglického geocaching, je taková docela zajímavá celosvětová turistická hra. Její smysl spočívá v použití navigačního systému GPS při hledání skryté schránky nazývané anglicky "cache", česky pak keš neboli keška, o níž jsou známy jen její zeměpisné souřadnice. Tyto schránky bývají vytvořeny a schovány obvykle na turisticky zajímavých a ne vždycky v úplně známých a často navštěvovaných místech. Ve schránkách bývají drobné předměty, které je možno vyměňovat a přenášet do jiných keší. Do schránek lze také umístit nějakou vlastní drobnost. Tady v jižní Africe může být zajímavá třeba i česká mince, obzvlášť pak nějaká starší. Ale v kešce může i ledasco jiného.

K hledání keší či zaznamenávání jejich nálezů a obsahu jednotlivých schránek pak slouží specializované internetové servery, kde se zaznamenává také pohyb některých speciálních a číslem registrovaných předmětů, kterak se potulují po světě a mezi schránkami tak, jak je jednotliví geokešeři, tedy lidé zabývající se geokešingem, přemisťují či vyměňují. Jsou různé typy keší, z různou obtížností nalezení i dostupnosti, a pokud by vás to zajímalo víc, najděte si o tom další informace na Internetu. Nepochybuju o tom, že jich naleznete víc než dost. Stejně, jako jsem je našel já.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Nádhera parku Golden Gate Highlands >>

Ale to už máme další zastávku. Teď už přímo v národním parku Golden Gate Highlands. Jedná se o asi třicet kilometrů dlouhé údolí v téměř dvoutisícové nadmořské výšce. Tenhle park nebyl jako jiné jihoafrické národní parky zřízen ani tak kvůli ochraně divoké zvěře, ale především pro krásu samotné zdejší přírody. Ta tu dokázala vytvořit jedinečnou nespoutanou krajinu, které dominují velké pískovcové skalní bloky s trávou porostlými svrchními plošinami. Plošiny jsou často širší, než skála pod nimi, a tak některé vypadají jako takové veliké zelené houby se žlutočervenou nohou. Z té nádhery až přechází zrak. Celé údolí je až neskutečně zelené. Tisíce odstínů svěží zeleně ještě zdůrazňuje sluníčko, které, ač je teprve něco před devátou, už máme vysoko nad hlavou. Barevnou krásu parku a celého údolí dokreslují okrově a karmínově až do fialova zbarvené vrstvy zdejších útesů a převisů nabývajících divokých a fantaskních tvarů.

Nad Údolím pískových kamenů

A nad tím vším nekonečný blankyt oblohy neposkvrněné byť jen jedním jediným bílým obláčkem, který by té nádheře jistě také neskonale slušel.

Zastavujeme ještě na několika místech, naposledy na trochu delší čas na vyhlídce na Údolí pískových kamenů. Odtud se silnice v několik táhlých dlouhých serpentinách svažuje právě dolů na konec tohohle údolí. Rozhled je nádherný a pohledy nezapomenutelné, jen těžko zachytitelné nějakým fotoaparátem. Ten nedokáže vykreslit tu hloubku a nedostižné panoráma, které se tu před námi otevírá v tisících jasných barev.

Naše první setkání se zebrami

Nedaleko za vyhlídkou zastavujeme na chvilku i tam, kde bychom jinak normálně asi stát ani neměli. Blízko silnice tu ale prochází zlatozelenou trávou několik zeber. Jsou to první zebry, a první skupinka divokých zvířat, se kterými se v Africe setkáváme. Jsou neochočené a svobodné, a nejsou tu v žádné uzavřené ohradě nějaké zoologické zahrady. Jejich volnost a prostor, který tu pro sebe mají, působí úplně fantasticky. Díváme se, jak tihle pruhovaní afričtí koníci důstojně ale rychle kráčí kamsi přes louku. Zřejmě k vodě, která, jak se zdá, tam vzadu údolím protéká. Bude-li každé setkání se zvířaty takový zážitek, jistě se máme na co těšit. A já se tedy moc těším. Až mám z toho takové lehké mrazení. Znáte to. Je to takový pocit, kdy na něco čekáte, těšíte se, a přitom ani pořádně nevíte, kdy to přijde, co vlastně zažijete, a ani nevíte, jaké to nakonec bude.

Je to jen náhoda, nebo je Jarda dítě Štěstěny, ale zjistil, že při téhle krátké zebří zastávce by asi dvě stovky metrů před naším autem měla být další keš. Jarda neváhá a jde po ní. Tentokrát tu kešku opravdu nachází. Ke kameni přidělaný kousek sádry jako šuplík pro plechovou schránku.

Jarda se svou první jihoafrickou keškou

Jarda je moc spokojený. Může si udělat první tečku na své pomyslné jihoafrické mapě nalezených keší. A jak se sluší a patří, vezme-li si z keše nějakou drobnost, jinou tam zase uloží pro příštího nálezce.

V celé zdejší oblasti, v provincii Freestate, která se rozkládá jižně od Johannesburgu a severozápadně od Lesotha, je Golden Gate Highlands jediný národní park. Teď už ho opouštíme a ty překrásné výhledy na bizarní skalní útvary už pro nás končí. V dáli po pravé straně nám Pepa ukazuje modravé vrcholky Drakensbergu, Dračích hor. Táhnou se od Lesotha až daleko na sever ke Krugerovu národnímu parku. Jméno horám dali původní holandští osadníci a je opravdu případné a přiléhavé. Zubaté vrcholky hlavního horského hřebenu opravdu připomínají ze všeho nejvíc dračí hřbet. Na sever, ke Krugerovu národnímu parku, teď směřuje také naše cesta. Dneska tam ovšem ještě nedojedeme. Dračí hory se táhnou od Lesotha přes tisíc kilometrů. A to je na jednodenní cestu příliš daleko. Ke Krugerovou parku se proto dostaneme až zítra.

I tak je další cesta dost dlouhá, přestože její velkou část jedeme po dálnici. Projíždíme plochou zemědělskou krajinou, podél silnic a dálnic vidíme rozlehlou rovinu. Rozhlížíme se po nekonečných pastvinách s pasoucím se dobytkem, kolem se potulují místní černí kovbojové, pastviny občas vystřídají obrovské a stejně nekonečné lány polí. I když je tu všude kolem taková neuvěřitelná rovina, pořád jedeme v nadmořské výšce kolem 1700 metrů nad mořem. Provoz na silnicích a hlavně dálnicích je stále větší. Je pátek, a začínají tu prázdniny. A tak stejně jako u nás, je tu tím pádem znatelně větší dopravní ruch.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Když Pepa nakupuje, bude ňamka! >>

Pepa a jeho nákup před nakládáním do toyoty

Z parku Golden Gate Highlands jsme vyjeli o půl desáté. Máme krátkou zastávku na benzince, a kolem poledne se ve Standertonu zastavujeme na nákup. Pokud se nakupování týče, jsme už domluvení, že Pepa nám bude vařit večeře. Napříště nám už nebude chystat nic na oběd. Přes den se občerstvíme lehce nějak sami. Určitě nám bude stačit nějaká drobnost, či sušenka, případně bageta koupená u pumpy. A ušetříme tak dost času. Sobě, i Pepovi.

Nakupovat jinak bude Pepa hromadně. Náklady společného nákupu se rozpočítají, a každý si k tomu přidá pivo, které vypije. Podobně Pepa na společný účet koupí a rozpočítá vstupné, které nemáme v ceně programu. Díky Pepovu vaření taky určitě dost ušetříme, protože stravování v restauracích tu zrovna levné není. Možná i proto je tady v Africe tolik běžné a oblíbené grilování a piknikování. Namísto v restauracích se tak Jihoafričané, černí stejně jako bílí, scházejí na nějaké grilovačce. Místo našeho čaského "Pojďte na pivo!" Jihoafričané nejspíš svým přátelům říkají "Pojďte na grilovačku!".

Obdivuju Pepův nekompromisní způsob nakupování. Zatímco Líba se v obchodě ani nestačí rozhlédnout, co kde mají, Pepa už je zase venku. A s nákupem! On prostě vlítne do supermarketu, proletí mezi regály, nikde se skoro nezastaví, nad ničím zbytečně nedumá. Za pár minut už stojí u pokladny, aby vzápětí plný koš jídla a případně i piva skládal do auta. Říká, že teď bychom měli mít tak na tři až čtyři dny s jídlem vystaráno. Ještě sežene ve vedlejším obchodě ledničku, tedy spíše jakousi termotašku. Na benzince, která tu je na druhé straně parkoviště, koupíme led, aby bylo jak skladovat po cestě maso. Maso je totiž základ Pepova afrického kuchaření. To mi každopádně velice vyhovuje. A zatím to byla vždycky taková ňamka, že si nemůžu přát nic jiného, než aby to takhle pokračovalo. Teď už jen všechen ten nákup musíme poskládat do auta, něco dozadu, něco na plošinu ke dveřím, přinejhorším i něco pod nohy. A můžeme pokračovat v cestě.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Průmysl, plantáže a rozlehlé hvozdy >>

To už jsme ale opustili Freestate a jsme teď v provincii Mpumalanga. Název Mpumalanga v jazyce Zuluů znamená "Země vycházejícího slunce". Míjíme elektrárnu Tutuka, o které nám Pepa tvrdí, že je atomová. Ale není. Později doma zjistím, že je to vcelku obyčejná a normální uhelná elektrárna. Ale elektráren zanedlouho vidíme ještě mnoho. Za městečkem Bethal a v okolí Witbanku se hodně těží rudy barevných kovů. Mnoho dolů vidíme i kolem silnice.

Jedna z mnoha elektráren v provincii Mpumalanga

Ty rudy a kovy se tu také zpracovávají, a energetickou náročnost takového zpracování tu řeší velkým počtem elektráren. V jednu chvíli jich kolem nás na obzoru vidíme až pět. Elektrárny, ale i doly a továrny na zpracování rud a kovů, se tu střídají jedna za druhou. Souvisí to s až neskutečnými zásobami nerostného bohatství, kterými zdejší oblast oplývá. Zemědělství dole na jihu tady vystřídala metalurgie, průmysl a doly. Ráz krajiny to zcela změnilo. I když okolí je pořád stejně rovné jako stůl.

Krajina se mírně zvlní až nedaleko před Nelspruitem. Kolem silnice se objevují rozsáhlé porosty borovic a blahovičníků. Oboje to jsou velice rychle rostoucí stromy, potřebné a vhodné do mnoha místních celulózek. Začínáme také klesat dolů do nížiny Zeleně tu výrazně přibývá, lesů a borovic je tu opravdu hodně. Proto Pepa říká téhle zvlněné zalesněné oblasti Šumava. Opravdu to není tak úplně od věci, zvlášť když v těch rozlehlých a hlubokých lesích je i několik malých přehrad připomínajících tak trochu šumavská jezera. Okolo Nelspruitu je kromě lesů ale vidět i mnoho plantáží a farem, kde se pěstuje tropické ovoce, zejména banány a citrusy. A tak Pepovi odporuji, že tohle tedy na naší české Šumavě rozhodně nemáme.

Přijíždíme do oblasti bohaté na vodu

Zdejší kraj je bohatý na vodu, což je vidět i na hustotě zelené vegetace. Také vlhkost ve vzduchu je značná. Nad mnoha vrcholky i údolími se válí husté mlhy jako nad nějakým tropickým pralesem. Obloha nad námi je zatažená těžkými olověnými mračny. Celé klima je tu úplně jiné, než po celou předcházející cestu. Je to způsobeno tím, že vysoká vlhkost a oblačnost sem přichází v téhle nižší nadmořské výšce od Indického oceánu. Ten je odtud nedaleko. Vzdušnou čarou je vzdálen jen necelých 200 kilometrů.

Nelspruit, hlavní a největší město provincie Mpumalanga, už leží ve výšce jen asi necelých 700 metrů nad mořem. Město se rychle rozrůstá a hodně se tu staví. Udivuje nás neuvěřitelné množství supermarketů a obchodů se vším možným, včetně mnoha různých bankovních domů a třeba i prodejny amerických Hummerů. Celé to rozlehlé nákupní centrum Nelspruitu je roztaženo do několika kilometrů. Vidíme tu také výstavbu stadionu, jednoho z těch, na kterých se v roce 2010 má v Jihoafrické Republice hrát fotbalové mistrovství světa. Reklam na tohle mistrovství už je tu také postaveno víc než dost.

Zanedlouho přejedeme městečko White River. Jsou tu už odbočky na vyhlídkovou silnici "Panorama Road", po které máme jet zítra. Taky už je znát, že se blížíme trochu do divočiny. Tamhle nás Pepa upozorňuje na dopravní značku "Pozor hroch!". Pár minut na to vidím ceduli, že přejíždíme Krokodýlí řeku. Oboje se po chvíli znovu opakuje. Není divu. Nejjižnější části Krugerova národního parku jsou odtud nedaleko, už jen za několika kopci. My ale Krugerův národní park navštívíme později, až mnohem dál na severu.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Večeře Búrů a cvrčci >>

Na dlouhé cestě je třeba občas zastavit, protáhnout se, a kuřáci si musí zapálit nezbytnou cigaretku

Projedeme teď ještě několik rozhlehlých borových a eukalyptových lesů. Když posléze zabočujeme na místo našeho dnešního noclehu, je už po osmnácté hodině a máme za sebou více než 700 kilometrů. Samozřejmě s mnoha zastávkami, ať už na nákup, na jídlo, na cigaretku, nebo jen na protažení a odpočinek.

Příjemný Hazy Park Lodge s tropickou vegetací

S noclehem v příjemném Hazy Park Lodge poblíž městečka Hazyview, kde jsme obklopeni spoustou exotických květin a bujné zeleně, máme trochu štěstí. Čekali nás tu 8. prosince, ale když nikdo nepřijel, dovtípili se, a předělali nám rezervaci na dnes, na 18. prosince. Ještě že je to tak, jinak bychom si nejspíš museli ustlat někde v té husté džungli, co je tady všude kolem. A to bychom se asi moc nevyspali, protože cvrčci tam v houští cvrkají, jako by nastala jejich poslední hodinka. A cvrkají bez ohledu na to, že trochu zaprší. Prší pravděpodobně na důkaz toho, že vlhkost je opravdu v téhle oblasti značná. Ubytováváme se tedy sice za deště, ale naštěstí neprší dlouho. Alespoň tedy neprší hodně. Déšť zanedlouho přejde v mírné mrholení. A pak přestane i to. Při přípravě večeře ani při ní nám pak už neprší vůbec.

K večeři nám Pepa připravuje národní jídlo jihoafrických Búrů. Pepa tomu říká "pojky" a já teprve později doma zjistím, že se to správně píše potjiekos. Nevím, je-li to úplně dobře, ani netuším, jestli se to jako "pojky" opravdu vyslovuje. Snad jo. Afrikánština je pro mě těžko pochopitelný jazyk, a přiznávám, že jsem se ani nesnažil ji nějak pochopit. Příprava dnešní večeře sice dost trvá, ale my nemáme kam spěchat. Pokrm se vaří pomalu a dlouhou dobu nad otevřeným ohněm ve zvláštním železném kotlíku, používaném právě pro tenhle účel. Je to vlastně takový kotlíkový guláš z masa, zeleniny a hub. Maso máme hovězí, ale prý se může použít i jiné. Hlavně africká zvěřina je tu pro tenhle pokrm tradiční a oblíbená. Oč déle ovšem čekáme na přípravu jídla, oč déle se na zvolna bublající kotlík jen láskyplně díváme, o to větší dostáváme hlad. Ale o to víc nám potom Pepovo "pojky" taky chutná. Opravdu je to výborné, a přiznám se, že doma bych takovou porci, jako tady, asi nespořádal. Pepa na množství nešetřil, a tak si každý může dát, kolik snese. A kolik toho sneseme, to se divíme všichni.

S bříškem nacpaným k prasknutí posedíme večer až někde do půl jedenácté. Jarda vykládá nějaké ty historky ze svého pestrého zvěrolékařského života. Je docela veselo, když slyšíme, co všechno by se zvěrolékaři stát nemělo, ale co se přesto v jeho ordinaci stává. A když se za hluboké tmy rozcházíme do postelí, Jarda ještě poznamená, že večer 18. prosince slyší cvrčky prvně v životě! Cvrk, cvrk!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 5. den (19. prosince 2009) >>
<< Deštivé ráno a boží mlha, co se dá krájet >>

Ráno nás přivítá dokonale zataženou oblohou. Je zřejmě nedlouho po dešti, a jak vzápětí zjistíme, je zároveň taky nedlouho před deštěm. A zataženo s mrholením vydrží celou dobu, než posnídáme Pepovu "výbušnou důlní fazolovou směs", i než se poskládáme se všemi věcmi, zavazadly a zásobami do auta. Pepa nás konejší, že tohle počasí je v tomhle kraji normální, že odpovídá vysoké vlhkosti vzduchu a zdejšímu téměř tropickému podnebí. Vlhko a deštivo ano, ale zima, ta tu rozhodně není. To cítím naprosto zřetelně zejména při nakládání věcí do auta. Teče ze mě totiž úplně všude. A není to deštěm. Teče se mě i tam, kde bych to vůbec nečekal. O chvíli později vyjíždíme na turistickou silnici "Panorama Road" pořád ještě za stálého a vydatného mrholení.

Po pravé straně míjíme několik bran do Krugerova národního parku. Zelené lesy okolo silnice občas vystřídá ještě zelenější banánovníková plantáž. Jinak ale vidíme často jen hustou mlhu, jak projíždíme tou nízkou oblačností cudně zahalující do svého závoje i většinu okolních kopců. Stoupáme přitom pořád nahoru, jsme už v severní části Drakensbergu. Naše dnešní cesta vede po vyhlídkové "Panorama Road" v oblasti kolem řeky Blyde, podél jejího kaňonu, a máme tu navštívit několik vyhlídek. Jak na řeku, tak na její kaňon.

V Graskopu, ve výšce přes 1500 metrů nad mořem, se už mlha, zdá se, drží trochu níž. Vlhkost nedalekého Indického oceánu přece jen až tak vysoko nevystoupá. V Graskopu Pepa dělá krátkou zastávku Umožňuje nám to navštívit zdejší obchod se suvenýry. Je velký a prohlížet se tu dá ledasco.

V Graskopu Radka kupuje oříšky a Pepa velí k odjezdu

Mají tu třeba i trička, kalhoty a vůbec spoustu všeho možného. A tak mi nezbývá, než si něco i vyzkoušet. Vcelku pochopitelně mi pak do batohu přibyla jedna zbrusu nová africká košile. Venku před obchodem si někteří přilepšíme makadamovými oříšky, aby bylo co zobat, když člověka honí mlsná. Mezitím začalo i trochu svítit sluníčko, ale když odjíždíme, mlhy se přece jen na některých místech ještě drží. Ale alespoň už přestalo pršet. To nám připadá nejhlavnější. Ale vzápětí se ukáže, že nám začne vadit něco docela jiného. A to hned na následující zastávce.

Dojíždíme na první vyhlídku našeho dnešního programu, na vyhlídku Pinnacle. Z celé, podle všeho nádherné vyhlídky, vidíme ale jen zábradlí a mlhu. Máme prostě smůlu. Vyhlídka zkrátka zrovna teď nikam nevyhlíží.

Skála ve tvaru jehly, podle níž se vyhlídka jmenuje, se před námi schovává v husté mlze

Vyhlížíme my. Spíše se o to ale jen snažíme. Ačkoliv si můžeme ukroutit hlavy, tak vrcholek špičaté jehlovité skály vyrůstající zezdola z údolí nevidíme. Jen spíš tam někde před námi tušíme jakousi siluetu. Ohromný mrak husté mlhy stoupá zdola z rokle sem nahoru, tady se rozptyluje a jsou okamžiky, kdy dokonce dovolí, aby na nás dopadlo pár slunečních paprsků. Vypadá to, jako by se někdo velikou peřinou pokoušel údolí zacpat a zaplnit, a tady u nás mu to zdola utíká nahoru. Utíká, ale neuteče. Je to vcelku nepochopitelná věc, jakou jsem myslím dosud nikde neviděl. Mlha přede mnou, ale ne za mnou. Stojím tu nad tím podivným úkazem celý překvapený. Tohle místo tu tvoří rozhraní sluncem ozářené krajiny a husté neprůhledné mlhy, která mě ani nechce nechat suchého. Jen stěží můžu předpokládat hloubku rokle pod námi, ale podle skalního srázu za zábradlím to vypadá, že nebude zrovna malá. Jarda poodejde někam dál hledat další kešku. Ale taky má smůlu a nenajde ji. Když jdeme pěšky kousek dál za vyhlídku, ten vodní oblak stále vylézá v chuchvalcích nahoru k nám na cestu, a dolů prostě není vidět vůbec nic. Vracím se skoro do dětských let a vzpomenu si na Rákosníčka a jeho rybníček Brčálník, který je za mlhou hustou, že by se dala krájet. Přesně taková mlha tu je, tak asi bude ten Rákosníčkův Brčálník kdesi tam dole. Nepočkáme, až padne černočerná tma a začnou se dít podivuhodně věci?

I na Božím okně je nad kaňonem boží mlha

Když se nám nedaří vnímat vyhlídku Pinnacle zrakovými smysly, musíme ji zkusit vnímat nějak jinak. To už se nám může povést o něco lépe. Ne, že bych tu něco zkoušel chutnat, ale stačí nastavit uši. Zezdola z rokle je slyšet zurčení vody, zřejmě nějakého vodopádu. Nebo že by tam šplouchal v rybníčku skřítek Rákosníček? Ten zvuk vody narážející do kamenů zřejmě vadí v rozhovoru cikádám, které se snaží ten hlas padající vody přehlušit, když už ne libostí zvuku samotného, tak alespoň jeho hlasitostí. Cikády zkrátka řvou jako rozkřápnuté rádio, kterému nejde ztlumit zvuk. Možná že z té mlhy tam dole začaly cikády šílet. Rákosníčkova podivuhodná věc je tady: slyšíme cikády za mlhy!

Stejně, a nebo dost podobně, se nám daří i na další vyhlídce God's Window, čili u Božího okna. Pozor! S počítačovými systémy nemá tenhle název pranic společného! Ale nevím, proč se to tady tak jmenuje. Opravdu nevím. My namísto Božího okna a božího výhledu tu vidíme zase spíš jen boží mlhu.

Ukázka vegetace v tropickém deštném pralese

Zatracená smůla! A tak si namísto vyhlídky užíváme alespoň procházku zdejším pralesním porostem, pro který je teď pojmenování mlžný prales stoprocentně na místě. Veliké cáry mlhy se i tady valí zdola z rokle, místy nás zahalují, jinde se vznáší a převalují nad našimi hlavami. Vlhkost prostupuje vším skrz naskrz, a to včetně nás. Soudě podle množství spokojeně se zelenajícího vlhkomilného tropického rostlinstva to tu dnes zřejmě není žádná výjimka.

Pěšinka, která nám umožňuje nahlédnout, jak vypadá takový typický horský deštný prales, není nijak dlouhá. Nahoře jsme asi za patnáct minut, stejně dlouho jdeme zase dolů. Vidíme tu nejen hustý příkrov zeleně nad chodníkem, ale i mnoho rozličných pestrých květinek, kterými tu příroda podivuhodně zdobí tenhle překrásný kousek Afriky. Po celou cestu je ze všech vyhlídek, a vlastně i ze samotného chodníku, vidět dolů na údolí. Vidět je ovšem jen bílá peřina mlhy, kterou je pod námi celá rokle vyplněná. Ty vodní páry se všechny snaží vystoupat k nám nahoru, jako by je zezdola někdo tlačil, nebo je tam dole vyráběl.

Vodopád, který se v afrikánštině jmenuje Berlyn

Zkrátka jako když tam někdo něco vaří. Protože ale není dolů vidět vůbec nic, strávíme u Božího okna jen necelou hodinku. A to včetně procházky po parkovišti a obhlídky stánků se suvenýry, které většinou pocházejí z nedalekého Mozambiku.

Od Božího okna zamíříme na Berlin Falls, čili Berlínský vodopád. Jméno můžeme vidět napsáno tak, jak jsme zvyklí. A nebo taky jako "Berlyn", což je jméno vodopádu napsané v afrikánštině. Na mě to ale působí naprosto příšerně. Asi stejně, jako kdybych napsal "Kolýn" nebo "Lyberec". Vodopád Berlin je asi osmdesát metrů vysoký, a nepříliš mohutný. V horní třetině je jakási skalní terasa, která způsobuje zvláštní rozdělení padající vody do dvou stupňů. Voda padá po načervenalé skalní stěně a pak odtéká mezi ostrými skalnatými srázy kamsi do dáli. Tady u vodopádu Berlin naštěstí už mlha není. Ztratila se někde cestou. Zato je tu ještě větší vlhko a teplo, jako v nějaké silně přetopené prádelně. Tenhle Pepův oblíbený vodopád, jeden z mnoha, které jsou tu po okolí k vidění, opouštíme v pravé poledne. Doufáme přitom, že mlha už se nevrátí, a nebudeme mít u vyhlídek na kaňon řeky Blyde znovu smůlu.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jak Bourke s jámami ke štěstí přišel >>

V autě pak začínám trochu podřimovat, ale Pepa mě hned budí. A že tu nejsem kvůli spaní, ale abych něco viděl. Teď zrovna už přijíždíme k Blyde River kaňonu a pomalu sjíždíme dolů podél řeky. Kolem silnice teď vidím spoustu vysokých termitišť. Tvarem připomínají takové větší špičatější krtičince. Ale musíte si představit, že některé takové "krtičince" jsou vyšší než vy, a to dokonce i dvojnásobně.

Bourkeho zlatonosné jámy

Odbočujeme k Bourke's Luck Potholes, což by se dalo přeložit jako "Jámy šťastného Bourkeho". Kdysi tu totiž nějaký Bourke ke štěstí přišel, když na tomhle místě našel zlaté valouny. Uvažoval, že když oblázky vymílají tyhle kamenné jámy po tisíce let, musí ty nejtěžší oblázky na dně kamenných hrnců zůstat? A jaképak oblázky tam zůstanou? Ano, ty nejtěžší. A ty jsou zlaté. Je to stejný princip, podle kterého zůstává zlato ve zlatokopecké rýžovací misce. Úvaha to byla veskrze správná, a tak tu Bourke začal rýžovat zlato, a ač původně farmář, stal se zlatokopem. A protože ho nazývají šťastným, asi našel zlatých valounů víc než dost. Jen je mi trochu divné, že mu hodně zlata přineslo i štěstí. Očekával bych, že to bude spíš naopak. My tu zlatých valounů už asi moc nenajdeme. Všechny budou už asi vysbírané. Co nenašel Bourke, vysbírají ti, co jsou tu před námi, protože i teď, nedlouho po poledni, je tu na parkovišti hodně aut. Ale třeba budeme šťastní i bez zlatých valounů. Musíme si své štěstí zkrátka najít v něčem jiném.

Jámami se tohle turisticky atraktivní místo nazývá proto, že na dně rokliny, pod peřejemi a několika menšími vodopády, jsou vidět jakési obří kamenné kotle či hrnce vyhloubené vodou. Jsou to skutečně zajímavé zkamenělé víry, které do skal vymlely oblázky nesené silnými vířivými proudy. Je tu hodně turistů, určitě mnohem víc, než těch zkamenělých hrnců.

U Bourkeho jam na soutoku řek Blyde a Treur začíná Blyde River kaňon

Přes obě řeky, které se tady stékají, řeky Blyde a Treur, je postaveno několik pevných mostů. Některá nebezpečnější místa na kraji skalní rokliny jsou ještě navíc opatřena zábradlím. A tak lze celkem pěkně a bezpečně vidět jak Bourkeho díry, tak zdejší nevysoké vodopády a peřeje, kolem kterých je možno se proti proudu jedné z obou řek kousek projít.

Je to moc příjemná procházka, i když je teď kolem poledne k tomu tropickému vlhku taky dost vedro. Jarda si s chutí v řece spláchne hlavu, aby se trochu zchladil. Po nějaké mlze, která nám ráno na vyhlídkách vadila, tu naštěstí už není ani památky. Proto se z posledního dolního mostu můžeme směle zadívat do dáli, pohledět roklí dolů po toku řeky Blyde. Právě tady se začínají propadat vody řeky Blyde do stále větší hloubky vzhledem k okolnímu terénu, právě tady začíná pověstný Blyde River kaňon. Táhne se odtud v délce kolem 25 kilometrů v několika ostrých zákrutech směrem k severu. Tak, a ještě poslední pohled na okouzlující a unikátní přírodní výtvor Bourkeho jam, ještě pořídit poslední fotografie, a už jdeme nahoru k parkovišti. Tam nás už očekává Pepa, občerstvený mezitím kávou.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Kaňon řeky Blyde a tři domky na konci světa >>

Netrvá dlouho, a už jedeme na první vyhlídku na Blyde River kaňon. S obavami čekáme, jestli tu zase nebude mlha. Ale není. Poprvé tu teď můžeme vidět velikost a krásu kaňonu, který řeka Blyde svou vytrvalou činností vytvořila v délce přes dvacet kilometrů s hloubkou místy dosahující až téměř 800 metrů. Řeka se zlehounka vine ztracená hluboko dole pod námi a ostře se zařezává do nádherného horského terénu, který patří k nejsevernější části Drakensbergu, čili Dračích hor. Kolem vidíme mechem, trávou a nízkými křovinami porostlé, a divoce rozeklané skalní stěny. Nevím kterému africkému duchu či bohu můžeme děkovat za to, že mlha zůstala definitivně někde vzadu za námi. Kdybych to věděl, určitě bych se mu poklonil, a nebo bych mu věnoval sousto ze své dnešní večeře. Konečně si teď můžeme zplna vychutnat ty překrásné výhledy, jenž se nám na kaňon řeky Blyde nabízejí. Jarda si na vyhlídce celkem snadno najde další kešku. Tentokrát v ní ale není nic zvlášť zajímavého, a tak ji nechá jak je, aniž v ní něco měnil.

Blyde River kaňon při pohledu z první vyhlídky

Na další vyhlídku, na rozdíl od té předchozí, už jde Pepa s námi. Říká, že tuhle nejkrásnější vyhlídku na Blyde River kaňon si prostě nemůže nechat ujít. Jmenuje se World's End, což znamená "Konec světa", ale známější je pod jménem Three Rondavels.

Tři africké domečky přiblížené zoomem

To česky znamená "Tři rondely". Tenhle název pochází od tří okrouhlých zašpičatělých masivních skalních věží na druhé straně údolí, které se podobají tradičním africkým příbytkům, rondelům, tedy kruhovým hliněným chýším s rákosovou střechou, jaké si stavějí afričtí domorodci. A opravdu, druhé straně kaňonu dominují na první pohled nápadné špičaté skalní válce, které ční vysoko nad meandrující řekou Blyde. Vrcholky některých protějších kopců se ještě schovávají v mracích a podtrhují tak úžasnou atmosféru a jedinečnost tohohle místa. Hned vím, že tohle nikdy nemůžu pořádně vyfotografovat. Žádná fotografie nemůže takovou podívanou zaznamenat a postihnout tu krásu ani v náznaku. Přesto se o to samozřejmě pokouším, přestože vysoká vlhkost vytváří silný opar. A ten je, jak známo, velký nepřítel všech fotografů. Tenhle zážitek si prostě člověk musí zapsat hlavně a především do své paměti.

V době apartheidu sem černé obyvatelstvo mělo přístup zakázaný, přístup sem byl "Only for white", čili jen pro bílé. Nejen sem samozřejmě, ale i na mnohá jiná místa v Jihoafrické Republice. Teď tu ale potkáváme černých mnohem více, než bílých. Je vidět, že si užívají své nabyté svobody, jak jen mohou. I my naštěstí už máme svou svobodu, a můžeme si tak rovněž užívat možnosti cestování. Už za nás naštěstí žádný soudruh na nějakém úřadě či výboru nerozhoduje, kam se můžeme podívat a jestli a kam můžeme odjet. Dojat krásou okolní přírody se smutkem myslím na to, proč se u nás stále tolika lidem stýská po zašlých šedivých a rudých dobách komunismu. Já jsem každopádně rád, že je to už pryč, a že můžu být tady, kde právě jsem. Že jsem zrovna tady, tady v Africe. To by se mi za soudruhů jen těžko mohlo podařit.

Blyde River kaňon na konci světa, vpravo "tři domečky", vlevo hladina přehradní nádrže Blydepoort

Tyhle dvě vyhlídky na Blyde River kaňon se mi opravdu moc líbí. Hned mi to pozvedlo náladu, kterou jsem měl od rána tak trochu pošmournou, možná tak nějak podobně, jak pošmourné bylo zamlžené Boží okno. Zejména tyhle skalní domečky na konci světa byly tak nádherné, že mi až začíná běhat mráz po zádech, když odtud odjíždíme. Řeka Blyde nevypadá příliš veliká, ani příliš široká, a zrovna teď v ní ani vody moc neteče. Jen níže, vlevo pod námi, když se bílé peřeje mění v klidnou hladinu přehradní nádrže Blydepoort,

Silniční tunel u Sloní řeky

je mohutnost toku řeky zdánlivě větší. Kaňon tu ale tahle nenápadná řeka dokázala vyhloubit překrásný a vskutku impozantní. Tvrdí se, že tenhle kaňon je třetí největší na světě.

Ale není čas na nějaké dlouhé loučení s kaňonem. Už jedeme zase dál. A tak zavírám oči, a nechám si ještě několikrát na víčka promítnout ty překrásné pohledy na kaňon, které jsem si před chvíli stihnul zaznamenat svými zrakovými smysly. Kousek před průsmykem Abel Erasmus nám přebíhá přes cestu opička, nevelký makak s černou hubou. Doufám, že to neznamená smůlu, jako když nám doma přeběhne přes cestu černá kočka. Ještě zastavujeme krátce u Oliphant's River. Oliphant znamená totéž, co elefant, čili slon. Jenomže v afrikánštině. Takže je to vlastně Sloní řeka. Chvíli tedy pokoukáme dolů na vodní tok, chvíli obdivujeme nádherný kontrast barevných skal a zeleného porostu, který je obklopuje. Projdeme pěšky krátkým tunelem, zastavíme se u všudypřítomných prodejců suvenýrů, ještě se jednou ohlédneme zpátky na tunel, a už zase nastupujeme k Pepovi do auta. Začínám chroupat kuličky makadamových oříšků, které jsme ráno koupili v Graskopu. Jsou dobré, ale lezou mi do zubů úplně stejně, jako všechny ostatní oříšky.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Phalaborwa nás vítá další jámou >>

Okolo silnice nám haldy, fabriky, čí různá dopravní technika, signalizují, že už se blížíme k dolu Phalaborwa poblíž stejnojmenného městečka. To se nachází už v provincii Limpopo, kam jsme mezitím přijeli. Jméno Phalaborwa znamená v jazyce Sothů něco jako "lepší než jih", a je to zřejmá narážka na obrovské nerostné bohatství, které se tu v okolí nachází. A jak vidíme, i těží. Sothové zde dolovali a tavili měď a železo údajně už někdy kolem roku 400 našeho letopočtu. A pravděpodobně ještě mnohem dřív. Zatáčíme mezi velké budovy, dopravníky, a různá další důlní zařízení. Pohybujeme se evidentně uprostřed fungující průmyslové a důlní oblasti. Nicméně vidíme i směrový ukazatel pro návštěvníky dolu Phalaborwa. Ale pro nás není potřeba. Pepa to tu evidentně zná. Vyjedeme po hrubém kamenitém svahu nahoru na obrovskou hromadu hlušiny. Při jízdě vzhůru se určitě hodně podobám huspenině. Jízda po kamení mě rozklepává, jako bych byl vídeňský řízek.

Okraj těžební jámy dolu Phalaborwa

Ale ta hromada pod námi v jednom místě poskytuje pěkný výhled. proto se tam takhle kodrcáme. Abychom se podívali na jámu největšího povrchového dolu afrického kontinentu.

I ta hromada hlušiny pod námi má obrovské rozměry, ale pohled dolů na důlní jámu je ohromující. To teda fakt obří díra! Strmé stupňovité stěny spadají do nepředstavitelné hloubky, na dno jámy odtud vůbec není vidět. Už jsem tohle místo zkoumal doma pomocí internetové aplikace Google Earth, a tak vím, že ta jáma je asi kilometr a půl široká, a skoro dva kilometry dlouhá. Její hloubka je trošku záhadou, různé zdroje uvádějí velmi odlišné údaje, ale bude to něco okolo osmi set metrů. Což vzhledem k okolní nadmořské výšce asi 400 metrů znamená, že dno je hodně hluboko pod úrovní mořské hladiny. Úžasná jáma! Po pětatřicet let, nepřetržitě ve dne i v noci, se v tomhle dole těžila měděná ruda. Dnes už se netěží. Ty haldy a důlní zařízení okolo nás už patří k těžbě jiné suroviny. V dnešní době se tady těží fosfáty. Znovu a znovu se dívám dolů. Pepa nás zatím informuje, že tu hromadu hlušiny pod námi koupili Japonci. Mají prý nějakou novou technologii, která jim umožní, aby se jim vyplatilo z hlušiny získávat i to nepatrné množství zlata, které se v ní nachází. Chystají se tedy z téhle hromady těžit zlato a postupně tak budou celou důlní jámu zase zavážet. A ještě se od Pepy dozvíme jednu zajímavost: Nad důlní jámou je zakázán jakýkoli letecký provoz, protože vznikající vzdušné proudy a víry jsou pro letadla velmi nebezpečné.

Panoráma obrovité jámy měděného dolu v Phalaborwě

Vyhlídkový bod pro návštěvníky dolu Phalaborwa opouštíme stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli. Naše toyota po kamenité cestě poskakuje jako nějaká antilopa. Tady dostává podvozek pořádně zabrat. Pepa má dole trochu strach, aby nás nepřejelo některé z těch obrovských nákladních monster, kvůli nimž tu některá malá auta, tím chci říct - pro nás ty docela normální auta, vozí na dlouhé tyči žlutý praporek. To proto, aby je řidiči z těch vysoko umístěných kabin obrovských náklaďáků vůbec zaregistrovali a nesešrotovali je pod svými koly dosahujícími výšky běžného autobusu. Naštěstí je dnes sobota a pracovní ruch tu není velký. Těch kolosů tu proto dnes jezdí jen málo, a tak přesun areálem zdejších dolů přežijeme bez úhony.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Pozor na hrochy na ulici! >>

Teď už jsme za pár minut ve městě Phalaborwa, kde budeme mít nocleh. Původně hornické městečko se v průběhu let vyvinulo v turistické centrum díky blízkosti Krugerova národního parku, který se rozprostírá prakticky hned za hranicí města.

V Phalaborwě je potřeba dávat pozor na hrochy toulající se po ulici

Díky tomu, že cestovní ruch převzal dominantní roli při rozvoji Phalaborwy, má dnes město už hodně přes sto tisíc obyvatel. Pepa nejdřív ještě zastavuje u obchoďáku, abychom doplnili zásoby. Masové, zeleninové, a taky pivní. Sbalíme tu za rohem i dvě přepravky, které se nám na převážení zásob budou hodit. Když odjíždíme, na konci parkoviště vidím už známou dopravní značku "Pozor hroch". Tu si ještě vyfotím, když o ní teď vím.

Lodge Elephant Walk a naše vykládání zásob, něco přijde do ledniček, něco rovnou Pepovi do kuchyňky

Ve městě Phalaborwa budeme spát dvě noci. Když tak si sem dojdu. Ta dopravní značka i název našeho ubytovacího zařízení Elephant Walk, což je něco jako "Sloní chodník", nám připomíná, že jsme opravdu už nedaleko Krugerova národního parku. Hned zítra tam pojedeme na celodenní safari. Jsme taky příjemně překvapení, že nás v Elephant Walk vítají českou vlajkou a českým nápisem. Naše dnešní cesta, necelých tři sta kilometrů dlouhá, a vlastně taky celý dnešní zajímavý den, pro nás tady končí.

Nakoupené zásoby při vykládání trochu rozdělíme a roznosíme do ledniček. Ty máme ve všech našich příjemně vybavených chatkách, nebo i v kuchyňce. Pepa začíná připravovat nad ohněm pštrosí stejky, v troubě v kuchyňce pak na další dny peče maso, které následně přijde zmrazit. Všechno jde jako na drátkách. Největším problémem se ukazuje být teplé pivo, které není jak rychle zchladit. Pepovy pštrosí stejčky se zeleninovým salátem jsou ovšem jedinečné a vynikající. Všichni vyčistíme talíře do posledního smítka tak, že by ani hladové psisko nepoznalo, co na tom talíři vlastně bylo. Není to ostatně poprvé, kdy Pepovo kuchařské umění chválíme, a zřejmě a snad ani naposled.

Po večeři s námi posedí majitel Elephant Walk, takový celkem veselý a příjemný chlapík. Vypravuje nám třeba o své nedávné cestě do Zimbabwe. A taky o tom, že u obchodního domu má značka "Pozor hroch" opravdu své opodstatnění. Není prý nijak výjimečné potkat v ulicích Pahalaborwy hrocha. Někdy prý přijdou i sem do lodge napást se svěží zelené travičky, jakou máme třeba zrovna před naším domečkem. Už prý z centra Phalaborwy odháněli i slony. Přemýšlím chvíli, jaké by to bylo, kdybych se ráno doma probudil, a přede dveřmi uviděl hrocha jak vrata. Přestože mám hrochy v oblibě, velice pochybuju, že bych plný nadšení vyběhl ven, abych si to zvíře vyfotil.

Pan domácí, jak se záhy dozvídáme, má rád naši českou slivovičku. A tak mu tu necháme jednu naši, teď už zdaleka ne plnou, lahvičku. Dá si pár štamprliček a pochvalně zakoulí očima. Sedíme a povídáme večer ještě dost dlouho. Pivo se nestačí chladit a jeho zásoby se rychle tenčí. Zprvu to vypadalo, že Pepův nákup zlatého moku by mohl stačit na víc dní. Nestačí. Ani náhodou. Už teď se zdá, že nezbude skoro nic už ani na zítra. Přestože ráno o půl šesté odjíždíme do Krugerova národního parku, vydržím nakonec s Jardou sedět a diskutovat až skoro do půlnoci. To už se ale Líbě dlouho a dlouho zdají její jistě krásné africké sny.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 6. den (20. prosince 2009) >>
<< Hurá za zvířátky do Krugeru! >>

Z naší lodge to máme k bráně Krugerova národního parku pouhých pět minut cesty autem. Protože otevírají o půl šesté, a protože nejlepší doba pro návštěvu parku je brzy ráno, nebo zase až později odpoledne, máme sraz k odjezdu ve stejnou dobu. Po parku budeme jezdit s Pepou naší toyotou. Je to moje první pravé a nefalšované africké safari. Jsem zvědav, co všechno tam uvidíme a doufám, že nebudu zklamán. Určitě bychom rádi viděli takzvanou velkou pětku, což je pět velkých afrických zvířat: lev, levhart, slon, nosorožec, a buvol. Ale já jsem si to rozšířil na "velkou sedmičku", když si k tomu přidávám žirafu a pak taky, a to hlavně, hrocha. Pepa nás ale varuje, že kočkovité šelmy a zejména levharta je velmi nesnadné najít. Jsou většinou tak dobře schovaní a maskovaní, že je nemusíme spatřit, i kdybychom jeli těsně kolem nich. Nemáme tedy být v přílišném očekávání, že bychom je mohli zahlédnout.

Za branou do Krugerova národního parku vidíme zpočátku víc termitišť než zvířat

Krugerův národní park patří k těm nejstarším africkým přírodním rezervacím. Je opravdu rozsáhlý, má rozlohu skoro dvacet tisíc kilometrů čtverečných. Pro představu - je to zhruba dvakrát tolik, než kolik mají Královéhradecký a Pardubický kraj dohromady! Na délku Krugerův národní park měří, a to od Zambie směrem na jih podél hranice s Mozambikem, skoro čtyři stovky kilometrů. Celý park je kolem dokola oplocený a délka plotu je prý 1800 kilometrů! My po projetí brány u Phalaborwy uvidíme jen malý kousek parku v jeho střední části. Při projíždění vstupní branou míjíme asi deset aut stojících ve frontě, co prý čekají na vyřízení průjezdu parkem do Mozambiku. Objíždíme je a jsme tady. V Krugerově národním parku. Tak oči na šťopky a dívejte se! Ale okolo zprvu asfaltové silnice jsou zatím jen křoviny a stromy. Mezi nimi sem tam nějaké termitiště. Zvířata žádná. Začínám pochybovat, jestli se v tomhle hustém porostu dají vůbec nějaká spatřit. Po nějakých zvířecích obyvatelích zatím ani stopa. Jsem poněkud zklamaný. "Uvidíme tu vůbec něco?", pomyslím si.

Opuštěné napajedlo

Dva orli nad našimi hlavami

Teprve asi po půlhodince vidíme první antilopy. Jsou to impaly. Potom zastavujeme u jednoho z napajedel, ale taky nic. Jen dva dravci sedí nad námi na stromě. A přes cestu tlačí hovnivál svou velkou kuličku i s pevně se držící samičkou. "Hleďte hrdobce!", ukázal na něho Jarda, a připomněl nám tak scénu ze slavného filmového "Marečka". Fotit se moc nedá, zatím je ještě málo světla. Vždyť je teprve krátce po sedmé. Náš hrdobec navíc zalézá i s kuličkou do trávy tak rychle, že to stejně ani nestíhám. "Hrdobec" mi tedy uteče a jiného okolo už nevidím. Tohle napajedlo je jedno z mála míst, kde se může v národním parku vystoupit z auta. Jinak je to tady, mimo právě takováhle vyznačená místa, striktně zakázáno. Jsme v divoké přírodě, v žádné zoologické zahradě, a zvířata nejsou v klecích nebo za plotem. Vystoupit si jen tak z auta by mohlo být opravdu nebezpečné. Klidně by nás mohla ulovit nějaká šelma, zakousnout hroch nebo rozdupat slon.

Impaly na pastvě v Krugerově parku

O něco později potkáváme další, tentokrát hodně početné, stádo impal. V křoví jsou jich desítky, menší i větší. Některé samice jsou ještě březí, jiné už mláďata mají. Impaly mají rudohnědou až světle hnědou barvu, bílé břicho, a černé proužky na zadečku a ocásku. Samečci mají černé stočené rohy a moc jim to sluší. Zrovna támhle se dva perou a těmi rohy se pošťuchují. Nám to sice na první pohled připadá jako hra, ale oni to myslí doopravdy. Pro ně je to vážně míněný souboj.

Na dvou skaliscích nahoře a v dálce objevujeme damany. Vidět jsou jen dalekohledem. Damani vypadají spíš jako králík, nebo jako přerostlé morče, ale jsou to nejbližší žijící příbuzní velkých slonů. Kdo by to byl řekl? Slony, ty bychom ovšem taky rádi potkali. Prozatím se ale musíme spokojit jen se dvěma velkými sloními lejny. Leží před námi na silnici a jsou evidentně čerstvá. Ale sloni nikde. Na stromě vedle silnice pozorují nedůvěřivě naše projíždějící auto dva draví ptáci, dva orli okroví. Hned vedle na sousedním stromě sedí zase sup. Ten se ovšem o nás vůbec nezajímá. Asi mu nepřipadáme jako nějaká stravitelná mršina. Alespoň prozatím. Nedávno utržené větvičky na stromech u cesty Pepovi znovu napovídají, že by měl být někde nablízku nějaký slon. Ale pořád žádného nevidíme. Na odbočce k jakémusi dalšímu napajedlu spatříme na malém stromku dvě velikánská ptačí hnízda. Vypadají prázdná. I tohle napajedlo je docela opuštěné. Jako by v něm byla voda jedovatá. Cestou zpátky od napajedla narazíme na představitele ptačí říše druhu toko. Je to moc krásně zabarvený pták se silným zobákem. Bohužel před námi rychle ulétne.

Z prvního setkání z divokými africkými slony

Chvíli zase kamsi jedeme a najednou Pepa prudce brzdí, až mi oči málem vypadou z důlků do klína. Ale ne kvůli tomu brzdění. Před námi, přímo u silnice, kde se vzala, tu se vzala, stará velká slonice. Na chvíli se zastaví. Ohlíží se na nás, a kývá zlehka chobotem. A o kus dál je další velký slon. Postupně před námi začne přecházet přes cestu více než desetihlavé sloní stádo i s malým slůnětem. Ta velká zvířata jsou neskutečně tichá. Jemně našlapují, skoro žádný zvuk nevydávají a my ani nedutáme. Na asfaltu a vlastně ani v trávě nejsou vůbec slyšet a vypadají jako nějací nehmotní sloní duchové. Pepa stojí s autem bez hnutí. Nechce slonici, která tu zatím čeká a pátravě se rozhlíží, vyplašit. Mohla by se začít bát o mládě, a to by pro nás mohlo být nebezpečné. Slonice před námi má za úkol ohlídat tuhle stranu stáda, na opačné straně bude zase jiná zkušená slonice. Když jsou všichni zbývající sloni na druhé straně cesty, začne před námi přes asfalt mašírovat i ta "naše" slonice. To je teda pořádné zvíře! Zážitek netrvá dlouho, sloni za pár minut mizí v buši na opačné straně silnice, a ztratí se kdesi mezi křovinami. Že to ale byla nádhera! Je to úplně jiný zážitek, když potkáte opravdu divoké slony tady, v jejich přirozeném prostředí! Ale máte taky trošičku a maličko z těch velikých zvířat strach. Tady vás od nich nedělí žádné mříže, žádná zeď, ani žádný příkop. A když stojí taková pořádná slonice jen pár metrů před naším autem, je každému jasné, že by nás ta obrovská hora masa dokázala rozšlápnout jako červa anebo nás chobotem převrátit či zahodit do buše včetně našeho auta jako nějakou naprosto nezajímavou a zcela nepotřebnou hračku.

Buvolí stádo pátravě hledí, kdože je to sem přijel vyrušovat

Kolem osmé hodiny zase Pepa prudce zabrzdí, že si málem rozbiju hlavu o sklo. Tentokrát ne kvůli slonům, ale Pepa zahlédl u napajedla nedaleko silnice stádo buvolů. Kousek couváme a zajíždíme za nimi stranou, blíž k napajedlu. To je ale naprostá bomba! Těch buvolů tu je víc než stovka. Možná i dvě. Hledím na ně v němém úžasu, něco takového jsem fakt v životě neviděl. Ohromující podívaná. Tamhle se jeden samec snaží spářit, dva další vedle spolu zápasí a snaží se rohy přestrkat jeden druhého.

Nejzvědavější buvolí kráva

Oba jsou mohutní a určitě neváží o moc míň, než tunu. Mnoho samic i samců vidíme po kolena či břicho ve vodě, někteří jedinci dokonce v bahenní lázni spokojeně leží. Jedna kráva se rozhodne, že se na nás půjde podívat blíž. Přežvykuje zrovna v hubě nějakou trávu a přijde k našemu autu až na pár metrů. Zatímco si nás kráva zvědavě prohlíží, také ona se nám tu přitom nabízí k prohlížení a fotografování. Buvolí manekýna! Můžeme tak dosti zblízka vidět i její silné rohy, které se uprostřed temene sbíhají do něčeho, co připomíná těžkou kovovou půlenou přilbici. A naše fotoaparáty cvakají a cvakají. Jinak jsme ale dost potichu, a to nejen proto, že nám ten zážitek nedá ani vydechnout. Pohled na mocné buvolí rohy a masu obrovitých těl nám připomíná fakt, že buvol patří mezi ta nejnebezpečnější zvířata Afriky. Pro někoho, kdo něco takového nezažije, to je těžko popsatelná situace: spojení pocitů něčeho krásného, něčeho neznámého, a taky strach z něčeho nebezpečného. Takový svíravý pocit se mi okolo žaludku rozhostil třeba v okamžiku, kdy celé to buvolí stádo jako na povel zvedlo hlavy a pátravě se zahledělo naším směrem. Brrr! Kdybychom tohle obrovské stádo nějak vyplašili a oni se rozběhli proti nám, rozdupali by nás dozajista i s autem na placatou placičku. A tak když za námi po chvíli přijíždí k napajedlu další větší auto s turisty, kteří řvou, že by jim i paviáni mohli závidět, pomalu odjíždíme. Ti křiklouni by nám náš strhující zážitek nakonec mohli ještě nějak pokazit.

Netrvá moc dlouho, a na silnici před námi stojí pro změnu šakal. Je bojácný a jakmile přijedeme blíž, rychle mizí v buši. Jen se párkrát za námi z dálky zvědavě ohlédne. Asi dvakrát ještě potkáme několik buvolů, a pak delší dobu nic. Mám proto trochu času rychle si doplnit svoje poznámky. Zahlédneme pak ještě, byť jen na malou chviličku, překrásné a neobvykle veliké oči nejmenší africké antilopy, která se jmenuje dikdik Kirkův. Tyhle maličké antilopy žijí na nevelkém území, v buši s dostatečně hustým křovinatým porostem, a jsou velmi velmi plaché. Na kratičký okamžik tak zahlédneme pár centimetrů dlouhé růžky

Pózující impalí krasavec

kolem střapaté chocholky, kterou mají tyhle antilopky na hlavě, a hned už se tenhle jen několik kilogramů vážící sameček rychle utíká schovat před naším autem do křoví. Asi jsme pro něho v naší toyotě veliké a nebezpečně vrčící zvíře.

Od rána bylo zataženo a pod mrakem. Což je pro vyjížďku po parku jenom dobře. Sluníčko se začíná prodírat mraky až teď k deváté hodině, a my doufáme, že zůstane schované co nejvíce. Když je vedro, zejména přes poledne, jsou všechna zvířata zalezlá někde ve stínu, a moc se toho vidět nedá. Ani u řeky teď na žádná zvířata nenarazíme. Jen pár impal naše auto vylekalo, a tak rychle odskákaly pryč. Po chvíli ale potkáme další. Já teď fotografuju samečka, který pózuje hned vedle silnice jako nějaká topmodelka. Vlastně topmodel. Je to opravdový krasavec. Později nám větší stádo impal i s mnoha maličkými a několika samečky přechází přes cestu, přímo před naším autem. A vidíme ještě další a další, malých i větších skupin impal je tu vícero. Pepa pak už většinou kvůli impalám ani nezastavuje. Ještě jich prý uvidíme spousty. Říká jim václavky, protože jsou tady všude, kam se podíváš.

Jak se vaří africká kukuřičká kaše "pap"

Než přijedeme do kempu Letaba, ještě zahlédneme v říčním korytě osamoceného sloního samce, a opodál pak několik dalších slonů. Nejsou ale moc dobře vidět kvůli stromům. Stejně jako větší stádo zeber daleko od nás, a nebo čápi marabu, procházející se v řečišti řeky Letaby. Kemp se stejnojmenných názvem, tedy Letaba, je jedno z několika podobných zařízení uvnitř Krugerova parku. Je tu benzinka, toalety, obchody, banka, a vše ostatní, co mohou turisté potřebovat. Někteří tu mohou být i ubytováni, část kempu slouží i jako hotel. Jenom ty ceny jsou tu podstatně vyšší, než mimo hranice národního parku. My zajdeme do části, kde se dá piknikovat, tedy vařit, grilovat a pojíst. Usazujeme se tu pod přístřešek. U vedlejšího zrovna nějaká rozesmátá parta mladých černošek připravuje v hrnci na ohni rozdělaném v půlce sudu hustou kukuřičnou kaši zvanou "pap", oblíbenou a standardní zdejší přílohu ke všemu možnému. Kaše pap je prostě základ jihoafrického jídelníčku. Pepa má pro nás jednoduchou nevařenou snídani, při které jsem ale moc rád, že to není ta kaše, co támhle o kus dál vidím v hrnci.

Kolpík má zobák jako nějakou lžíci

Tahle podivná nevábná homogenní hmota připomíná spíš polystyrén, než něco, co by se dalo jíst. Nezdržujeme se tu dlouho. Jen se docela rychle najíme a pak znovu hurá zpátky na cestu za krásnými zvířátky.

Zase jezdíme okolo řeky. Potkáváme znovu impaly václavky, párek zeber a jednoho slona samotáře. V řece zahlédneme prvního hrocha. Je ale ve vodě hodně daleko, sotva je vidět i dalekohledem.

Pruhovaný koník se pase hned vedle cesty

Následuje rodinka vodušek, velkých antilop s hrubou šedohnědou srstí. Jsou prý dosti vzácné a hodně plaché. Charakteristické jsou pro ně bílé skvrny na čenichu a kolem očí. Na zadečku mají tyhle vodušky velké bílé kolečko, o kterém říká Pepa, že je to otisk záchodového prkénka. Skoro to tak opravdu vypadá. Míjíme pak další a další impaly, u vody vidíme vodní ptáky, jako jsou volavky nebo zvláštně zabarvené husy. A taky kolpíka. To je zajímavý brodivý pták z čeledi ibisovitých, který je nápadný svým zobákem ve tvaru lžíce či vařečky. Potom následují zase impaly. Opravdu jsou tu jako václavky všude. Vlevo, vpravo, tady i tam. Ještě chvíli tiše pozorujeme párek zeber. Tentokrát jsou pěkně blízko, hned vedle cesty, kde spásají nízkou trávu. Naše přítomnost jim nevadí a vůbec si nás nevšímají. A potom už se pomalu vracíme zpátky do kempu Letaba.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Kdo je komu exotem, aneb v bazénu s Obamou >>

Jakmile zaparkujeme a vystoupíme z auta, hned to vedro cítíme na vlastní kůži. Sluníčko teď už pěkně praží seč může. Plnou silou. Prostě jako v Africe. Přes poledne v tom vedru nemá cenu někde jezdit. Zamíříme tedy k místnímu bazénu. Zaplavat si a vykoupat se je asi nejlepší, co tu člověk může přes poledne dělat. Bazén není veliký, ale stačí.

S Pepou a Barackem Obamou v bazénu

Jsou tu kolem nás samí černí, bílí jsme tu jen my. Voda je teplá jako nedávno uvařené kafe. Kdo by taky v Africe čekal nějakou ledárnu, že? V bazénu spatříme černocha, který vypadá, jako by z oka vypadl současnému americkému prezidentovi. Když mu říkáme, že vypadá jako Barack Obama, jenom se směje. Prý je na to zvyklý, a říká, že to slyší skoro pořád. Je to veselá kopa, a tak z toho máme všichni legraci. Samozřejmě se s Barackem musíme taky vyfotit. Kdopak může říct, že ho americký prezident držel kolem krku?

Zanedlouho potom nás černé mladice v bazénu dovádějící s balónem přizvou ke hře. Pozvánku dostal Pepa přesně mířenou ranou rovnou na komoru. Když jsme se ve vodě dostatečně vydováděli a vylezli na chvíli z bazénu ven, přišly se černošky pro změnu vyfotit s Pepou. Neklamné znamení, že jako bílí jsme tu pro ně stejní exoti, jako pro nás "Barack Obama". A Pepa, zřejmě jako exot z nás největší, je první na řadě. Hned na to ovšem berou na další fotky černošky mezi sebe Líbu. Líba tedy není zrovna nějaká bledulka, ale při srovnání s těmihle černoškami jí ještě hodně barvy chybí. Teprve však, když se černošská děvčata začala fotografovat s Radkou, byl kontrast dokonalý. Černá a bílá, pěkně vedle sebe, jako klapky na piáně. Jedině snad, že tyhle černé klapky byly o dost mohutnější, než bílá zagroškudla Radka. Líba pak vrhla po rozdováděných černoškách závistivý pohled a nejspíš chytila ze své nedostatečně tmavé kůže mindrák, protože si hned lehla na plné žhavé africké slunce.

Housenka zvaná červ mopane na listech stromu mopane

Zřejmě s vírou, že za hodinu musí ty černošky barevně dohnat. Leč nestalo se. Líba na sluníčku možná jen trochu víc zčervenala. Pravděpodobně studem.

Já jsem zpočátku ve vodě dlouho, aspoň hodinu bez přestávky. Když už jsem pořádně hrocha v parku neviděl, aspoň si tuhle skvělou koupačku s těmi černoušky jako hroch užívám. I přesto, že voda je tak teplá, že hrochům příliš osvěžení neposkytuje. A pak se dívám, jak na stromě, blízko kterého máme obsazenou lavičku, je spousta velikých krásně zbarvených housenek. Několik jsem jich už zezačátku, hned jak jsme sem přišli, vyfotil. Teď je jen pozoruju, jak lezou sem a tam, a jak okusují listy z toho stromu. To ještě o nich nevím zhola nic. Až teprve doma zjistím další podrobnosti. Ten strom se jmenuje mopane, a ta velká přes deset centimetrů dlouhá housenka nic jiného, než tyhle stromy, nežere. Těmhle tvorům se tady v Africe říká červ mopane, ale červem opravdu není. Je to nefalšovaná housenka jednoho druhu nočního motýla čeledi martináčů, pro kterýžto druh snad ani neexistuje české pojmenování. A taky doma ke svému překvapení zjistím, že tyhle housenky slouží po upražení některým afrických domorodcům jako výživná potravina zpestřující jejich jídelníček. Prý je rádi a často sbírají. Bodejť ne. Jsou tak velké a je jich tu tolik, že bych měl za chvilku plný košík. Určitě dřív, než když zajdu u nás na houby. Když se později oblékám, musím dávat pozor, abych neměl nějakou housenku v kalhotách. Pak, kolem druhé hodiny, znovu vjíždíme s Pepou na další a tentokrát odpolední jízdu buší Krugerova národního parku.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Konečně se dočkám hrochů čili hroší kapitola >>

Než vyjedeme z parkoviště, musíme ovšem nejprve důkladně nechat vyvětrat naší toyotu. Stála celou dobu na plném africkém slunci a je rozpálená jako buchta, kterou někdo právě vyndal z trouby. Odpolední safari v Krugerově národním parku začíná tím, že u cesty spatříme jednoho sloního samotáře

Tahle velká volavka má český název volavka obrovská

a o kousek dál na břehu řeky Letaby několik volavek. Velkou barevnou, menší šedou popelavou a další pro změnu čistě bílou. A za nimi je jeden ve vodě schovaný a téměř neviditelný hroch. Až pak mi konečně přeje štěstí. Pod námi dole na louce jsou na pastvě čtyři krásní hroši. Nejsou sice úplně blízko, ale i tak je to paráda! V tuhle denní dobu je určitě dost neobvyklé vidět je na pastvě, protože hroši většinou vycházejí z vody až při setmění.

Rodinka antilop vodušek

Krátce ještě zastavujeme u další rodinky vodušek, a přijíždíme k mostu přes řeku Letabu. Pepa tu zastavuje s tím, že tu bývají krokodýli. Tady, uprostřed mostu, se teď smíme pohybovat mimo automobil. Krokodýli tu nejsou. Místo nich ale z mostu můžeme pozorovat tři hrochy, jak se tu hezky čvachtají a potápějí. Jeden dokonce i párkrát zachrochtá či zafrká, a pak ještě párkrát předvede svoje pověstné zívnutí. Při něm teprve zjistíte, jak obrovskou tlamu takový hroch má a jak doširoka ji dokáže otevřít.

Možná byste čekali, že nejbližším příbuzným hrochů, opominu-li hrošíka liberijského, jsou prasata. Přestože hroch patří do stejného řádu sudokopytníků, je to jinak. Podstatně vývojově bližším druhem jsou hrochům vodní savci - kytovci. Hroch obojživelný je vůbec výjimečný a zvláštní živočich. Nejen, že má velkou hubu a je tlustý a špinavý. Hroch je po slonovi druhé nejmohutnější africké zvíře. Vahou i velikostí jednoznačně předčí i nosorožce. Přízvisko tlustokožec mu náleží zcela po právu. Kůži má zhruba dvojnásobně silnou, než slon, a ještě víc je to ve srovnání s nosorožcem. Kromě toho, že hroší kůže je silná a pevná, je pro hrocha důležitá i jinak. Vylučuje totiž jakýsi sekret, který kůži hrochů ochraňuje. Jednak před slunečními paprsky a vysycháním, ale taky dokáže i ve velice špinavé vodě zraněnou hroší kůži chránit před zanícením, jako velmi kvalitní antibiotikum. Hroch nepotí krev, jak se o něm traduje. Součástí hrošího potu jsou jen červená a oranžová barviva. Na souši vypadá hroch sice poněkud nemotorně, ale dokáže být neobyčejně a hlavně nečekaně rychlý. Rozhodně rychlejší, než člověk. Na vetřelce, který zavítá na jejich teritorium, bývají hroši často agresivní. Jsou proto považování za jedny z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Hroší zuby a nebývale silné čelisti dokáží být velmi nebezpečné, a to nejen člověku, ale i leckterému z afrických predátorů.

Vidět hrochy na pastvě za plného odpoledního slunce není úplně samozřejmé

Zejména útoční bývají vůdčí samci ve stádě a samozřejmě matky s mládětem. Ale popudlivý a nevrlý může být i starý osamělý samec. V jeho mohutných čelistech může i člověk vypadat, jako malá křehká větvička, a zvíře ho může za pár minut ve vodě zadusit, utopit či umlátit. Hroch ale není žádný predátor, nýbrž býložravec. Požírá sice i vodní rostliny, ale živí se především pastvou na souši.

Hroši mají obrovskou tlamu a dokáží ji neuvěřitelně otevřít

Za potravou se vydává hlavně večer za soumraku a nebo až v noci. Svou obrovitou tlamu hroch dokáže neuvěřitelně otevřít až do úhlu 150 stupňů. Kly vyrůstající z dolní i horní čelisti se mu neustále obrušují a bývají někdy velmi ostré. Hroši je používají hlavně při vzájemných soubojích. Přestože je tedy hroch nade vší pochybnost považován za býložravce, jsou taky naproti tomu potvrzené zprávy a pozorování, že hroši někdy, byť velmi zřídka, sežerou také maso nebo mršinu. Dokonce najdete i zmínky o kanibalismu. Proč tomu tak je, není zcela jasné ani seriózním vědcům, natožpak mně. Může to souviset s potřebou solí a minerálů či jinými nedostatky ve výživě.

Hroším živlem je voda a hroši jsou dlouhodobému pobytu ve vodě dokonale přizpůsobeni

Nebo to má na svědomí zmíněná hroší agresivita, případně jde o nenormální a psychopatické chování, protože hroší anatomie není rozhodně pro masitou stravu vhodná. Hroch je opravdu býložravec.

Přestože hroch potřebuje pastvu na souši, velmi miluje vodu a stráví v ní až tři čtvrtiny dne i noci. Zdržuje se především v mělkých vodách, kde se může pohybovat a procházet po dně. Přesto mu ale žádná hluboká voda nevadí neboť jako plavec je hroch vynikající. Na nohou má vyvinuté dokonce i plovací blány. Pod vodou hroch vydrží bez nadechnutí běžně přes pět minut, výjimečně, cítí-li nebezpečí, až deset či patnáct, občas se někde tvrdí, že i půl hodiny. Před chladem při dlouhodobém pobytu ve vodě chrání hrochy silná vrstva podkožního tuku a jsou-li ponořeni pod hladinu, koukají jim obvykle z vody jen oči a uzavíratelné uši a nozdry. Ve vodě nakonec hroch taky spí. A to ve stoje. Voda je prostě hroší živel.

Hroši se ve vodě dokonce také páří. Voda jim tuhle situaci výrazně usnadňuje. Páření hrochů na souši je sice možné, ale rozhodně není časté. Těžkého statného samce voda výrazně nadnáší, když on leží po celou dobu páření na samici. Ta pak jen občas vystrčí nozdry nad vodu, aby se nadechla. Když doba páření běžně dosahuje až půl hodiny, nejde o žádnou maličkost, protože samec váží přes dvě tuny, někdy dokonce až tři. Hrošice pak rodí po osmi měsících březosti jedno mládě. A to průměrně za dva až tři roky. Dvojčata jsou výjimkou, ale málokdy se dožijí dospělosti. A maličká hrošátka? Ta měří po narození asi metr a váží okolo čtyřiceti kilogramů. Přestože umí prakticky ihned plavat i chodit, matka své mládě hlídá několik dní ve vodě. Víceméně o samotě. Dokonale ho stráží, je mu neustále těsně po boku, nevychází z vody dokonce ani za pastvou. Až teprve po několika dnech se společně vydají na souš, na pastvu, a aby se posléze připojili ke stádu. Matka pak své mládě krmí mlékem až do jednoho roku, a není zvláštností, když se o ně podobným způsobem postará i jiná blízká příbuzná samice. A mládě saje mléko od své hroší matky taky ve vodě. Ještě jednou to musím zopakovat: voda je prostě hroší živel! Žádný jiný chodící tvor takový vztah k vodě nemá.

Hroši se dokážou mezi sebou velmi dobře dorozumívat. Kromě slyšitelných zvuků k tomu používají také infrazvuk. Nedávno bylo zjištěno, že mnohem větší část jejich vzájemné komunikace se odehrává pod vodou. A tady už to začíná být opravdu zajímavé. Pod vodu se zvuk vydávaný hrtanem a vycházející nozdrami dostat nemůže, ale stejný zvuk se začne pod vodou šířit podobně jako u delfínů rozvibrováním silné tukové vrstvy v oblasti krku. A jak hroši ve vodě slyší? S uzavřenýma ušima zaplavenýma vodou jen těžko. I tady jim to funguje podobně jako u delfínů. Hroch zvuky vnímá, tedy přesněji slyší, čelistí. Na čelisti má totiž k tomu uzpůsobenou nápadně tenkou kost. Ta je velmi citlivá na zvuk a je propojena s částí lebky, kam je přichyceno střední ucho hrocha. A pokud trochu znáte fyziku, víte, že zvuk se pod vodou šíří více než čtyřikrát rychleji, než ve vzduchu. A tak hroch, který slyší takovéhle prazvláštní "stereo", kdy stejný zvuk slyší čelistí z vody a o něco později ušima ze vzduchu, z toho může velmi snadno určit vzdálenost, z jaké se zvuk šíří. To je vskutku unikátní komunikační systém. Hroši ho také podle všeho dokážou velmi dobře využívat, a to velmi pravděpodobně k mnohem propracovanějšímu způsobu vzájemného dorozumívání, než se ještě donedávna předpokládalo.

Hroch je zvíře společenské. Zvířata žijí obvykle ve větších skupinách, ve stádech. V přírodě se dožívají obvykle něco přes čtyřicet let. Hroší stádo si zejména prostřednictvím svého dominantního samce pečlivě trusem a močí vyznačuje své teritorium. Jsou tím důležití pro celý ekosystém, v němž žijí. Jejich trus podporuje růst rostlin, na souši i ve vodě, je ale výživný také pro mnoho ryb. Ryby jsou zase základem jídelníčku vodních ptáků. Mnoho druhů ryb i ptáků žije s hrochy nebo v jejich blízkosti. Je to proto, že se živí nebo přiživují na parazitech, jako jsou například pijavice, hmyzí larvy nebo klíšťata. Mezi pijavicemi se dokonce najde jeden zajímavý a svým způsobem unikátní druh. Tahle "hroší" pijavice je jediná se specializací na jednoho jediného hostitele, na hrocha. A je to také jediná pijavice na světě, u níž se vyvinulo krycí zbarvení, samozřejmě v barvě hroší kůže. Hroch jinak nemá žádného přirozeného nepřítele, což pochopitelně neplatí pro malá mláďata. Opravdu výjimečně může osamělého a menšího slabšího jedince napadnout skupina lvů, nicméně za jediného hrošího nepřítele bývá považován člověk. Ale já to nejsem. Já mám hrochy rád! I přesto, že jsem doma našel na internetovém serveru o hroších i video, jak starý hroší samec zabil ještě maličké hroší mládě. To se mi vůbec nelíbilo! Ale všude se najde nějaký parchant. Vždyť se jich najde víc než dost i mezi lidmi.

Některá impalí mláďata hladově hltají mateřské mléko

Ale to už opouštíme hrochy a odjíždíme z mostu dál, konkrétně na vyhlídku Mantambeni. Míjíme cestou další stádo impal s mnoha malými kůzlátky. Některá přisátá k matce hladově hltají mateřské mléko. Vyhlídka Mantambeni je malá roubená stavba nad řekou, vyvýšená a ohrazená tak, aby umožňovala bezpečný výhled na řeku Letabu líně tekoucí pod námi. Dovnitř jdeme mezi vysokými palisádami, přes které není vůbec nic vidět. Ze zoologických zahrad jsem zvyklý na to, že zvířátka jsou za ohradou a já si chodím volně. Tady je to ale jaksi obráceně. Zvířátka si tu chodí volně a za ohrádkou jsem já. Jen je škoda, že se zvířátka na mě taky nechodí zblízka podívat. Asi pro ně nejsem příliš zajímavý týpek. Z vyhlídky vidíme dole v řece asi osm hrochů. Pouhým okem ale moc vidět nejsou. Je třeba se na ně dívat dalekohledem.

Krokodýl brázdící hladinu řeky Letaby

Kromě těchto hrochů zahlédneme ještě brázdit říční hladinu jednoho krokodýla. Taky v dálce. Na focení to moc není. Ale zkusím to. To snad ten fotograf vedle mě, ten by mohl. Pravděpodobně tu fotografuje už dost dlouho. Sedí skoro bez hnutí a kouká do foťáku, na kterém má připevněnou snad víc než půlmetrovou rouru. Ten asi může vyfotit ledacos. Takovýhle obrovský teleobjektiv jsem myslím ještě neviděl!

Z vyhlídky Mantambeni pak už zamíříme na západ, směrem do Phalaborwy. Pomalu, už bez zastávek jedeme nekonečnou monotónní buší. V celém parku je omezená rychlost, tak nezbývá, než jet pomalu. Všichni začínáme klimbat, oči se nám zavírají. I Pepa si nakonec musí dát chvíli přestávku na protažení, aby zůstal ve střehu, a nenarazil s námi do nějakého slona. Ale to už blíží půl šestá a my jsme u brány. Tím tady Krugerův národní park definitivně opouštíme. Že jsme neviděli lvy, levharty, ani nosorožce, na tom není zase nic až tak divného.

V Phalaborwě v Elephant Walk

Tahle zvířata se dají vidět jen málokdy. Ale Pepa se velmi podivuje, že jsme nepotkali žádné paviány, a dokonce ani jednu jedinou žirafu. Ale tady prostě není zoo. Jsme tu v divočině mezi volně žijící zvěří. Zvířata tu jsou v neustálém pohybu, park je rozhlehlý, a silnice vedou jen někde. V tomhle horku se taky většina zvířat snaží schovat někam do stínu. Tady je to zkrátka o náhodě a o štěstí, aby byl člověk zrovna ve správnou chvíli na správném místě. A to se nemůže podařit všem a vždycky. Jednoduše, ne všechno jsme viděli, a ne všechno, co jsme viděli, jsme si stihli vyfotografovat. Na druhou stranu jsme toho viděli dost, a byl to určitě moc hezký a zajímavý den. Moje první opravdické africké safari bylo prostě jedním slovem "paráda"! V Elephant Walk se mi dnes určitě bude spokojeně usínat.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Suchý zákon: při tanečku není pivo! >>

Při návratu ze safari projíždíme Phalaborwou, kde se ještě zastavujeme u obchodu. Je třeba doplnit zásoby. Musíme obstarat chleba, zeleninu, koření, dřevo na gril, vodu, zkrátka všechno, co je potřeba. Můj notýsek už neslouží jen jako deníček a zápisníček, ale začínám ho stále častěji používat i jako nákupní lístek a účetní knížku. Někdy je toho už docela hodně a aby se na nic nezapomnělo, je lepší si to zapsat. Ať už jde o nákup, nebo o finanční vyrovnání. S pivem ovšem máme smůlu. Je neděle a tak se nikde žádný alkohol prodávat nesmí. Bohužel se to tady dodržuje. Jakkoliv se nám tenhle prohibiční suchý zákon nelíbí, musíme se s ním smířit.

Majitel Elephant Walk nám dovolil použít jeho bazén, kam jiní hosté nesmějí. Prý mu tam vždycky udělají bordel. My ovšem, protože jsme tu s Pepou, jsme samí slušní hosté, my máme důvěru, a proto máme z tohohle pravidla výjimku. Docela příjemné a asi ne moc časté setkání s tím, že někde Češi platí za ty lepší a slušné klienty či zákazníky. A tak se s Líbou, Jardou, Radkou i Vláďou ještě jednou s chutí vyrácháme v bazénu. Tentokrát ovšem bez černošek a bez míčových her. Voda v bazénu je příjemně teplá a tak na zakončení dnešního dne si ještě užíváme báječnou podvečerní koupel. Pepa zatím vaří na všeobecné přání znovu potjiekos, čili onen výborný africký kotlíkový guláš.

Jak vidno, Radce ani Líbě nečinilo vůbec žádný problém se k tančícím "lidožroutům" připojit

Je stejně skvělý, jako poprvé. A stejně tak jako předtím, i tentokrát všichni vypulírujeme své talíře takříkajíc dočista do čista.

Po večeři je pro nás připravená jakási kulturní akce, domluvila se docela narychlo během přípravy naší večeře. V podstatě jen za pár randů se nám tu předvádí nějaká folklórní skupinka černochů. Myslím, že říkali, že jsou odněkud ze Zimbabwe. Hrají, bubnují, tančí, zpívají a hopsají, jejich šou je něco mezi koncertem, divadlem a tanečním spektáklem. Jsou mladí, poměrně urostlí a svalnatí, šikovní a mrštní. Tančí před námi odění jen do pár kůží a ověšení pery a jasně bílými třásněmi. V té tmě ani moc nevidíme jejich tváře, ale za to se o to líp temnotou míhají právě ty jejich zářivé třásničky. Chvílemi vypadají jako tlupa lidožroutů, která tu křepčí na oslavu chycené večeře, kterou mají právě před sebou. A která jim pomáhá udržovat rytmus, protože jim taky rozdali svoje africké bubínky. I když tady bych řekl, že my jim ten jejich rytmus spíš trochu kazíme. Samozřejmě se ti kluci taky snaží, abychom si trochu s nimi zakřepčili i my.

Tihle černí kluci dali do svého vystoupení spoustu energie

Někteří z nás tak opravdu začnou společně s těmi černoušky zkoušet rytmus jejich "lidožroutských" tanečků. I Líba. Doufám jen, že mě v noci nekousne! Když je po představení, musím koneckonců přiznat, že přes původní nedůvěru se mi tahle podívaná vcelku líbila. Bylo to plné afrických rytmů a pohybu, ti černí kluci do toho vložili spoustu energie a rozjeli to naplno. Líbu dokonce přesvědčili tak, že si chce koupit i jejich cédéčko. Jsem zvědav, jestli si ho doma vůbec pustí. Spíš ji podezřívám, že si bude ty hezké kluky s barvou hořké čokolády jenom prohlížet na obalu.

Pepa léčící si silnou rýmu, kterou chytil už cestou v letadle, šel spát ještě před představením. Celý den řídil, pak nakupoval a vařil, ráno zase musí brzy vstávat, abychom měli snídani. Není divu, že je unavený a že si potřebuje odpočinout. Usnul okamžitě jak si lehnul. Bez ohledu na to, že mu před chaloupkou bubnuje a řve banda černých Afričanů. My už po představení taky nesedíme dlouho, Jsme z horkého dne taky trochu utahaní, a krom toho už došlo úplně všechno pivo. Včera jsme ho prostě vypili víc, než jsme měli, a dnes se už další koupit nedalo. Alkohol včetně piva se v Jihoafrické Republice prodává samozřejmě ke konzumaci v restauracích, ale jinak jen ve specializovaných obchodech, které mají v neděli a ve svátky ze zákona nařízený zavírací den. Takový suchý zákon je ovšem pro nás vážný nedostatek téhle jinak zatím přívětivé země. Líba ještě s ostatními dopíjí načatou láhev vína. Toho se naštěstí včera tolik nevypilo. Mně už se ale neodvratně začínají klížit oči, a tak se zvedám jako první a popřeju všem příjemnou a dobrou noc.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 7. den (21. prosince 2009) >>
<< Do Zimbabwe bez klobouku >>

Z Pepova včerejšího včasného odchodu do hajan máme užitek hned ráno po probuzení. Pepa jako pilná hospodyňka už od kuropění poskakuje v kuchyni, a když se my ostatní konečně vyhrabeme z pelechů, překvapuje nás k snídani teplými řízečky. Nevím kdy, ale musel vstávat hodně brzo, aby je stihnul obalit a upéct. Asi se vyspal dobře, zdá se být v dobré náladě, a má evidentní radost z toho, jak nás překvapil. Křehounké teplé masíčko mezi dvěma chleby záhy slupnu jako malinu. Na rozdíl ode mne si ovšem někteří méně hladoví jedinci teď po ránu berou jen buchtu. Řízek si schovávají až na cestu. To jim pochopitelně později budu trošičku závidět, až se do toho zakousnou, a já už nebudu mít nic.

Po snídani musíme zase všechno poskládat do auta, a můžeme vyrazit. Dnes už Jihoafrickou Republiku opustíme, a přejedeme do Zimbabwe. Po pár kilometrech jízdy mi Líba zcela nečekaně položí naprosto trapnou otázku. Jestli jsem si prý vzal svůj klobouk. No jasně, nevzal! Můj speciální "africký" klobouk, který jsem dostal doma od dcery Pavlíny právě na tuhle africkou cestu, zůstal na pokoji v Elephant Walk v Phalaborwě. Štve mě to, nechal jsem ho tam elegantně zavěšený na pelesti postele. Když už byla všechna zavazadla vepředu v předpokoji, odkud jsem je nosil do auta, už jsem se pak dozadu do ložnice nevracel. Klobouk tím pádem zůstal tam. Ujeli jsme sice jen pár kilometrů, dalo by se vrátit, ale říkám Pepovi, ať jede dál. Klíč od pokoje stejně skončil v kastlíku na liduprázdné recepci, nevím jak bych se dostal zpátky na pokoj. Nedá se nic dělat, budu si muset na svou zapomnětlivou hlavu opatřit novou pokrývku. Do Zimbabwe prostě pojedu bez klobouku. No co? Kdybych byl navíc ještě bos, bylo by to přece mnohem horší.

Dnešní dlouhá cesta do Zimbabwe začíná nejprve mezi soukromými farmami na zvěř. Později projíždíme mezi plantážemi stromů liči, plantážemi banánovníků, citrusovníků, nebo i jiného ovoce či zeleniny. Častokrát vidíme u silnice také ovocné a zeleninové výpěstky prodávat. Potkáme dokonce i práškovací letadlo prolétávající nízko nad námi. Plantáže pak zase na nějakou dobu vystřídají zalesněné kopce. Stále je poměrně zataženo, zřejmě už od noci, kdy nás nezvykle prudký liják dokonce na chvíli probudil. Ale opravdu jen na chvíli.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Kdo straší v baobabu >>

Asi dvacet kilometrů za městečkem Tzaneen, kde se zastavujeme pro benzín, odbočujeme stranou. Po pár dalších kilometrech po prašné silnici přijíždíme k velikému baobabu. Baobab je strom z čeledi slézovitých. Tím, jak baobab vypadá, zaujme člověka na první pohled. Někomu může jeho kmen připomínat láhev. Je široký, silný a mohutný, ačkoliv v koruně je již mnohem tenčí a relativně malý. Takový přitloustlý mrňous. Průměr kmene, když strom roste, může být někdy až dvojnásobek výšky celého stromu. Taky o něm mezi domorodci panují legendy, že je to strom, který je zasazený korunou do země a roste tak vzhůru nohama. Opravu to tak může vypadat, zejména když baobab zrovna nemá listí. Kořeny baobabů, na rozdíl od větví, jsou totiž mohutné a velice dlouhé, neboť musí pro celý strom zajistit dostatek vláhy. A to většinou v písčitých a propustných půdách, kde se dešťová voda rychle vytrácí. Tlustý kmen baobabu je tvořen měkkým vláknitým a řídkým dřevem, které je schopno absorbovat obrovské množství vody, což právě způsobuje bobtnání baobabu v době, kdy má strom odkud čerpat vláhu. A je-li sucho, kmen baobabu naopak patřičně "zhubne".

Sunlandský velký baobab nejspíš pamatuje doby egyptských faraonů

Tenhleten baobab, k němuž jsme přijeli, se někdy nazývá "Sunland Big Baobab", a to podle farmy, na jejímž pozemku se nachází. Je to opravdu moc pěkný kousek. Údajně by to měl být největší a nejstarší baobab na světě. Přes dvacet metrů vysoký kolos s obvodem skoro padesát metrů má karbonovou metodou určené stáří kolem šesti tisíc let. Je tedy pravděpodobně starší, než třeba egyptské pyramidy v Gíze, a pamatuje hodně. Jeho kmen je složen ze dvou lahvovitých částí. A jak to u starých baobabů bývá obvyklé, je uvnitř dutý.

Je dost brzy ráno a my jsme tu sami. Žádní jiní turisté tady nejsou, a ani občerstvení tu zřejmě ještě nefunguje. Jen nějaká černoška provádí ranní úklidové práce.

Do baobabu se lze jít podívat dovnitř

Pepa najednou zmizí v baobabu v nějaké díře v kmeni. Pak vykoukne a mává na nás, abychom ho tam následovali. Uvnitř baobabu potom k všeobecnému překvapení nalezneme bar, nebo hospodu, či jak bych to měl nazvat. Pepa se zatím schoval ve druhé menší místnosti za rohem a nečekaně odtamtud vybafne na Janu, která jde za ním jako první. Protože Jana si vstup do stromového baru právě nahrávala videokamerou, natočila si tak hezky i svoje vlastní zaječení: "Uááááááá!!!!". A možná i moje heknutí, protože jsem šel za Janou, a já jsem se lekl zase toho, jak ona začala vřískat. Pepa se hned na to stihnul schovat pro změnu za barovým pultem a podobným způsobem vyděsil ještě Radku, která nic netušíc vlezla do stromového baru o chvíli později. A Pepa se jen potutelně a spokojeně usmívá, jak se mu pěkně podařilo nás v baobabu vystrašit. Má z toho viditelně radost.

Uvnitř baobabu je víc místností a bar

Dovnitř do hospody v baobabu se údajně vejde šedesát lidí. Moc se mi to nejprve nezdá, ale je tu víc místností, a kdyby tu bylo natřískáno, tak tu asi šedesát lidí být může. Pravdou je, že kromě barového pultu, tu již nejsou žádné stoly, ale jen lavice k sezení. Obrovitý baobab je bezva, opravdu stojí za vidění. Několikrát ho obejdeme, chvíli se usadíme v jeho širokánském stínu. Vláďa fotografuje Radku, která si vylezla po šikmém kmeni stromového obra kousek nahoru. Asi chce Vláďa mermomocí vyfotit na stromě nějakou jinou kočku, když už ve větvoví baobabu zrovna nepodřimuje a nezívá žádný levhart.

Než odjedeme, rychle se ještě pokouším na stole vyfotit velkou bezmála patnácticentimetrovou černou stonožku. Kde se vzala, tu se vzala, leze po stole docela svižně. Později, na mnoha dalších místech, jich ještě uvidíme mnoho. Doma ovšem zjistím, že to není stonožka, ale mnohonožka. Ptáte se, jaký je v tom rozdíl? Velký. Přeci stonožka má sto noh, mnohonožka mnoho! Ale vážně. Ono to tak skoro je.

Velká černá africká mnohonožka na stole

Hlavní rozdíl je v tom, že stonožky mají na každém článku svého těla právě jeden pár nohou, zatímco mnohonožky dva. Pro ty největší šťouraly můžu ještě podotknout, že to neplatí pro první tři články jejich trupu. Na nich mají jak stonožky, tak i mnohonožky, jenom jediný pár nohou. A potom mají taky ještě nějaké další beznožné články se specifickým určením. To ale pro náš účel vysvětlit si rozdíl mezi stonožkou a mnohonožkou není nikterak podstatné ani důležité.

A jedeme dál. Jedeme do Zimbabwe. V městečku Louis Trichardt se zastavujeme na nákup. Řízek už s Líbou nemáme a proto si ve Sparu kupujeme kromě vody a vína i nějakou svačinku. Pepa nakupuje pivo, to pro nás, a pak nějaké základní potraviny a věci pro domorodou zimbabwskou vesnici. Do nějaké se dnes nebo zítra půjdeme podívat. Jen co naskytne se vhodná příležitost, lépe řečeno příhodná vesnice. Blízko hranice mezi Jihoafrickou Republikou a Zimbabwe můžeme kolem silnice pozorovat porůznu roztroušené baobaby. Proti tomu, co jsme viděli ráno, jsou takové hubeňoučké a mladinké. Mají sotva jen nějakých pět set či šest set let. Zvláštní prý je, informuje nás Pepa, že není pořádně jasné, jak se baobaby vlastně v přírodě množí, a uměle je rozmnožit se údajně vůbec nedaří. Nejspíš je to ale asi jen o nějakém jednom druhu baobabu, protože jinak jsem později zjistil, že semena některých druhů baobabů se prodávají i u nás. Třeba v pražské botanické zahradě. U žádných baobabů se teď už ale nezastavujeme. Naším cílem je dostat se brzo přes hranici do Zimbabwe. Tam, až budeme mít tuhle hranici za sebou, se ještě na nějaké další baobaby podíváme zblízka. Hranice, na které Jihoafrickou Republiku na delší čas opustíme, už je nedaleko.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Dobrodružná zimbabwská hranice >>

V městečku Musina ještě jednou Pepa zastavuje. V Jihoafrické Republice naposled. Říká nám, že tohle je to nejhorší a nejhnusnější město, jaké se dá v celé Jihoafrické Republice najít. Načež nám zakáže opouštět vozidlo a sám jde koupit dva velké kanystry. Zimbabwe je totiž stát stojící na pokraji kolapsu. Nic tam pořádně nefunguje, prakticky všeho je tam absolutní nedostatek, a ještě nedávno nebyl v celém Zimbabwe vůbec k dostání benzín. Od majitele Elephant Walk v Phalaborwě jsme sice slyšeli, že už je to lepší, ale Pepa nechce riskovat. Proto musíme ještě tady, v Jihoafrické Republice, naplnit kanystry. A proto si taky vezeme sebou slušnou zásobu jídla. Pepa byl v Zimbabwe už mockrát, a tak má svoje zkušenosti. Nechce, abychom složitě sháněli bůhvíkde něco k jídlu, nebo abychom někde zůstali stát a čekali až nám kdovíkdy někdo přiveze bůhvíjak předražený benzín se sousední Zambie.

Pepa má obavu, jak to v těchhle dnech na hranici bude vypadat. Teď před svátky je tu na silnici opravdu silný provoz. S námi míří k hraničnímu městu Beitbridge spousta aut. Pepa nás varuje, abychom hlavně na hranicích nic nefotili, abychom raději foťáky úplně schovali a vůbec je neukazovali. Jako bychom je zkrátka neměli. Jinak bychom se mohli dostat do vážných potíží. I tak můžeme totiž očekávat určité problémy. Přes hranici se třeba vůbec nesmí vozit jídlo a potraviny, a my toho máme vcelku slušnou zásobu. Ani to nemáme kam schovat, jen to snad můžeme shora přikrýt starou dekou. A tak si svoji brašnu s fotoaparátem hážu raději někam hluboko pod sedadlo a pod nohy.

Stojíme teď v Beitbridge u poslední čerpací stanice na téhle straně hranice. Je tu obrovská fronta, zřejmě to tedy opravdu v Zimbabwe nebude s benzínem nijak slavné. Kupodivu jediní bílí, kteří tu stojí, jsme my. Kolem nás jen samí černí. A ještě ti černější. Na Pepovu radu ani tady vůbec nevylézáme z auta. Trvá to tu všechno hrozně dlouho, každé auto kromě do nádrže tankuje ještě do spousty velikých nádob. Je tu strašlivý zmatek. Zatím si vyplňujeme papíry potřebné k odbavení na hranici. Času na to je dost. Kolem projíždějí auta, v mnoha případech spíše staré vraky, po střechu naložená všelijakým zbožím, a ještě častěji spoustou všelijakých krámů. V Jihoafrické Republice zřejmě dávno nepotřebné a vyhozené věci budou ve zdecimované zimbabwské ekonomice určitě ještě fajnovým zbožím. Mnoho automobilů za sebou táhne přetížené vozíky. Všechny jsou také obloženy mnoha nádobami na pohonné hmoty. Náklad mají sice většinou svázaný několika provazy, ale stejně máte u většiny z nich pocit, že musí každou chvilku spadnout, nebo se sesypat. Možná se ale samotný vozík nebo auto rozpadne ještě předtím na hromádku součástek. Konečně u pumpy přišla řada i na nás. Můžeme tedy natankovat pohonné hmoty i my. Rozložitý černoch nám plní nádrž, i oba asi třicetilitrové kanystry. Kam je dáme? Jo, dozadu za mě. Ještě je musíme důkladně uzavřít a můžeme odjet na hranici.

Před celním úřadem Jihoafrické Republiky je plno aut. Není tu místo a proto nás posílají dolů na větší parkoviště. Čeká nás teď skoro hodinová fronta na výstupní razítko z Jihoafrické Republiky. Jak bylo ještě nedávno zataženo, tak teď asi hodinu po poledni začíná pražit sluníčko na plné pecky. Asi proto, že stojíme v té frontě venku. Úmorné vedro zřejmě vadí i těm černým. Černoška čekající přede mnou chce, abych jí podržel ve frontě místo, a jde si na chvíli sednout do stínu. Tak jo, zase tě pustím. Jen jestli tě ale poznám! Čekání je dlouhé a vyčerpávající. Když se konečně potřebného razítka dočkáme, trochu s obavami se vracíme k autu, které tu celou dobu stálo bez dozoru. Ale je naštěstí v pořádku. Nikdo nám ho neotevřel, nikdo ho nevykradl. A tak kolem čtrnácté hodiny vjíždíme na zimbabwskou stranu hranice. Před mostem přes hraniční řeku Limpopo nás ještě čeká nepatrné safari. Na strážní budce na střeše se prohání pavián, několik dalších pak zahlédneme z mostu pobíhat kolem řeky.

Přejedeme přes most a jsme v Zimbabwe. Sice ne ještě úředně, ale fakticky už ano. Vládne tu nepředstavitelný chaos. Jestli bylo plno a zmatky na jihoafrické straně, tak to bylo ničím ve srovnání se zimbabwskou celnicí. Jen stěží lze to zběsilé víření popsat. Na odbavení čekají snad stovky aut. Chvílemi není ani kudy projet, jak je tu plno, a kolik je všude lidí, aut i různého nákladu. Zastavujeme v dlouhé frontě automobilů i motorek. Front je tu vlastně několik. Všichni se tu snaží protlačit kupředu v několika proudech, které se navzájem mísí a jeden druhému překáží v pohybu. Někde tedy zastavíme a jdeme dovnitř do velké nízké budovy k pohraničním úředníkům. Nejen venku, ale i tady vevnitř na zimbabwském imigračním úřadě to hučí jako v úle. Na víza tu sice fronta není, ale přesto jim to trvá tři čtvrtě hodiny, než nás odbaví. Je tu hrozný mumraj. Mám pocit, že nikdo pořádně neví, co tu kdo dělá a co vlastně má dělat. Do našich pasů imigrační úředníci koukají, jako by je v životě neviděli. Seberou nám je, aby nám je pak vydali u jiné přepážky. Tam čekáme dlouho. Nakonec k té přepážce přijdou zase ti samí úředníci, co byli u té první. Doufáme jen, že dostaneme i víza, když si od nás vybrali peníze, aniž nám k tomu cokoli řekli. Normálně by se člověk asi musel začít smát, ale Pepa nás varoval, ať se ničemu nesmějeme, nad ničím se neušklíbáme a nic nekritizujeme. Oni znají řeč těla, poznají i z posunků a z toho, jak se kdo tváří, o čem se zrovna mluví. Pokud se jim někdo posmívá, nebo je znevažuje, může čekat potíže. A my nepotřebujeme problémy. Chceme pokračovat v cestě, a proto si raději dáváme pozor. Pepa mezitím, co my čekáme na naše pasy, musí oběhnout spoustu dalších papírů kolem auta a jeho pojištění. Asi dvakrát se kolem nás v poklusu prožene, zakoulí očima, a utře si zpocené čelo. Ale k autu za námi nakonec nepřijde o moc déle. A vyřízeno má přitom všechno.

My se zatím rozhlížíme kolem. Takové kolotání desítek či stovek automobilů a ještě více lidí, to jsem snad nikde jinde neviděl. Určitě ne na žádném hraničním přechodu. Zmatek tu zřejmě dostupuje vrcholu. Ujedeme sotva pár metrů směrem k samotné celnici a zůstáváme stát v zácpě mezi opuštěnými auty. Jejich řidiči si odešli vyřizovat papíry a nechali svá auta stát na cestě tam, kde zrovna byli. Chaos, jak má vypadat. Jedno auto blokuje druhé, druhé další, tamten chce doprava, jiný doleva, všichni se tu motají jeden přes druhého. Ten vepředu by je mohl pustit, kdyby kousíček popojel, před ním ale stojí napříč zase jiné auto. V něm sedí jen tři černošky s děckama a řidič nikde. Pepa nakonec vyskočí, a obrátí se halasně k těm černým řidičům, co tu jsou a jen zoufale rozhazují rukama. Nezbývá, než aby to Pepa vzal do ruky sám. Musí jim ukázat, jak má tenhle zacouvat, a jiný popojet sem a druhý tam, aby se cesta alespoň trochu uvolnila. Pak už jen Pepa, když si sedá zpátky za volant, bezmocně utrousí, že ti černí si fakt nedokážou zorganizovat vůbec nic.

U první celní kontroly po předchozí motanici Pepa ani nezastavuje. Nejdřív to nějak přehlédl, pak už zastavit a nedej bože vrátit se nešlo. Kontrol tu je ale hned několik. Od každé bychom měli dostat jedno razítko. Celní kontroly jsou tu prý hlavně o úplatcích. Pepa jen zabručí, že bude dělat blbého. Je přece jedno, komu kde co strčí do ruky, jestli tomu prvnímu, nebo tomu poslednímu. Následují další kontroly, kde dávají razítka. A znovu je tu nekonečná řada aut, které se sunou dopředu hlemýždím tempem. Všechno to popojíždí a přesouvá ze strany na stranu, a všichni si vzájemně překáží v další cestě. Před námi se pomaličku blíží kontrola sbírající papír s razítky, z nichž jedno Pepovi chybí. Čekání, než se tam pomaličku dostaneme, je dlouhé a docela napínavé. Ale Pepa tu není poprvé, určitě to nějak vyřeší. Výběrčí razítek, když vidí, že razítka nemáme všechna, nás opravdu pošle na stranu mimo pomalu se sunoucí řadu aut. Pepa vyskočí s dokumenty ven, ale vzápětí je háže zpátky do auta. A významně zamrká, že si nás prý celník přijde zkontrolovat osobně. Tak čekáme. Celník zanedlouho opravdu přijde. Kouká na značku auta, chce vidět všechny dokumenty. Pepa mu znovu ukazuje papíry, říká mu, že není Jihoafričan, ale Čech. Je úplně jedno, že ten černý chlápek možná ani netuší, odkud jsme. Možná je to naopak dobře, protože dovnitř do auta se ani nekoukne. Nakonec nás to nestojí ani dolar a kupodivu můžeme pokračovat. Jsme teď už za poslední kontrolou?

Ještě ne. Ještě pořád není všemu konec. Ale po asi dvou a půl hodinách strávených na hranici už konečně stojíme před tou úplně poslední závorou, která nám ještě brání v cestě do Zimbabwe. I tady se to ještě zdržuje. Poslední auto před námi stojí nějak dlouho. Je v něm asi osm lidí. Všichni z něho musí vystoupit ven, jejich auto se musí posunout stranou a zůstat stát. Pak přicházíme na řadu my. Pepa koktá, že umí jen "little English". Zdůrazňuje přitom, že jsme z Česka. Celník chce znovu vidět všechny naše pasy. Jihoafričany tu rádi nemají, ale na nás Čechy se usmívá. Něco o nás ví. Zná naše fotbalisty. Kupříkladu Jankulowského, nebo Nedvěda. A my už jsme z té hranice tady tak dokonale zblblí, že si nikdo nemůžeme vzpomenout ani na brankáře Čecha, ani na nikoho dalšího. Celník s námi ještě cosi zažertuje, a pak se zeptá, kam jedeme. To je mi otázka. Na Viktoriiny vodopády přece! Kam jinam asi? "No dobře", řekne tedy černý celník a s úsměvem nám popřeje na Viktoriiných vodopádech příjemný pobyt. A že prý nás v Zimbabwe vítá. Mávne na kolegy, kteří nám zvednou tu úplně poslední závoru. A tak trochu dobrodružná a pro toho, kdo to nezažil na vlastní kůži, jen těžko představitelná cesta přes zimbabwskou hranici je konečně za námi.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Kam Zimbabwe přivedl soudruh Mugabe >>

Před námi je teď už volná cesta do Zimbabwe. A tak by se možná slušelo o Zimbabwe pár informací napsat. Zimbabwe bývala za koloniálních dob Jižní Rhodézie, a tvrdí se, že byla nejbohatší anglickou kolonií. I později stále platila za druhou nejbohatší zemí jižní Afriky, a byla nazývána africkou obilnicí. Dnes je to zbídačená země, která prošla obrovskou krizí provázenou devalvací měny a hyperinflací, které svého času postupovala o tisíce procent denně. V lednu roku 2008 byla odhadována na více než sto tisíc procent. To znamená asi to, že když si jeden den dáte pivo za deset miliard, nazítří na něj budete potřebovat miliard patnáct. V době naší návštěvy už Zimbabwe zcela rezignovalo na vlastní měnu a oficiálně se tu platí jihoafrickými randy nebo americkými dolary. Zimbabwské peníze jsou na nic. Někdo si je tady může koupit jen tak pro radost. Triliónovou zimbabwskou bankovku dostanete na tržišti jen jako suvenýr za mizerné dva dolary. A můžete se pokusit to ukecat i na dolar.

Jako v mnoha dalších afrických zemích, i tady se dá říct, že nejlépe tu bylo v dobách kolonialismu. Bílí farmáři byli vůdčí a hybnou silou rozvoje a pokroku, od kterých se černé domorodé obyvatelstvo mohlo a mělo něco naučit. Nebyla tu sice rovnost, ale určitě se dalo mluvit o prosperitě. Černí obyvatelé měli ve velké míře na farmách práci, měli kde bydlet, v případě nemoci se jim dostalo lékařské pomoci. To už dnes rozhodně neplatí. Nadvláda bílých vycházela z přesvědčení, že si Afričané z různých důvodů nejsou schopni sami vládnout. A řekl bych, že tahle zřejmá pravda platí dodnes. Právě Zimbabwe je toho klasickou ukázkou. U zrodu osvobozeneckých sil pak stojí většinou tvrzení, že to tak není, že je to jen otázka příležitosti a času. Ale dnešek potvrzuje, že mít příležitost i čas nestačí.

Po nástupu Roberta Mugabeho do prezidentského úřadu Zimbabwe v roce 1987 začali bílí farmáři tušit, co přijde. Zpočátku se ještě několik let nic nedělo. Mugabe převzal dobře fungující a prosperující ekonomiku. Soběstačnou v mnoha zemědělských komoditách, bohatnoucí rozumným zpracováním nerostných surovin i vývozem především tabáku, bavlny, a cukrové třtiny z mnoha velkých farem v majetku bílé menšiny. Své marxistické a maoistické názory začal Mugabe uplatňovat a zavádět do praxe především po roce 2000, kdy mu voliči v referendu neschválili posílení prezidentských pravomocí. A tak to přišlo. V té době už pro nedostatek financí dávno skomíralo státní školství i zdravotnictví, kteréžto před nástupem Mugabeho bylo udržováno na slušné úrovni především zásluhou křesťanských misií. Teď přišli na řadu bílí farmáři. Mugabe jim sebral jejich prosperující farmy, rozdal je svým kamarádíčkům a dalším jemu podobným bojovníkům za svobodu a bývalým vojákům. Tohle přerozdělení majetku podalo brzy jednoznačný důkaz, že dobré hospodaření není ve farmách, ale ve farmářích, neboť tyto farmy šly následně velmi rychle ke dnu. Černošské obyvatelstvo neumělo na farmách efektivně hospodařit, stačilo jeden rok nesklidit, nebo nově včas a dobře nezasít, a v souvislosti se zadlužením skončila farma naprostým krachem. Mnoho farem bylo navíc zcela vyplundrováno. Přesně ve smyslu toho, že když někdo dostane cosi zadarmo, tak si toho neváží. Pokládá totiž za samozřejmé, že až to vyplení, spotřebuje a vyždímá, dostane přece něco znovu. Podobně v Zimbabwe skončil také průmysl a těžba i zpracování nerostných surovin. Naučit lidi v duchu boje za svobodu křičet a demonstrovat, zblbnout je líbivými a populistickými hesly, vyvolat v nich nespokojenost, slíbit jim, že dostanou majetky, že zbohatnou bez práce, že to či ono budou mít zadarmo, že jim bude vždycky pomoženo, jen když natáhnou ruku, to jde poměrně snadno. Ale co potom s lidmi, kteří si odvykli pracovat, kterým se slibuje, že budou mít, co potřebují, kteří se práci vyhýbají a jen čekají s nataženou dlaní? Kdo jim co dá, když o práci nestojí? Kdo a jak je uživí, když pracovat neumí a často už ani nechtějí?

A tak během následujících pěti let klesl výkon zimbabwské ekonomiky téměř na polovinu. Farmáři navíc nebyli hloupí, a dobře tušili, co se chystá. Věděli, že budou muset své farmy opustit, buď více, ale spíš méně "dobrovolně", a nebo třeba i za svištění kulek nad svými hlavami. Proto několikanásobně své farmy zadlužili a získané peníze vyvezli do zahraničí, především do Jihoafrické republiky. Tenhle fakt ještě víc prohloubil marasmus, ke kterému Mugabeho politika zemi přivedla. Jeho vláda pak velmi rychle přerostla v bezohlednou diktaturu, kde se dá mluvit i genocidě vůči svým odpůrcům. Diktatura dále uvrhla zemi do nepředstavitelné bídy. Potraviny se teď do bývalé obilnice musejí dovážet, a je jich takový nedostatek, že se dá mluvit o hladomoru. Přes čtyři milióny obyvatel, jak se zdá, ze země uprchlo, a zbytek žije z více než tří čtvrtin pod hranicí bídy. Třetina, spíše však polovina z asi dvanácti miliónu obyvatel Zimbabwe je navíc nakažena virem HIV, absolutně bez byť jen náznaku jakékoli možnosti lékařské pomoci a péče. Té se nedostává ani na těm, kteří jsou nakaženi cholerou, která se začala šířit zbídačelou zemí. Za pár let tu došlo k naprostému hospodářskému kolapsu, k obrovskému zadlužení země, a k finančnímu bankrotu, kdy zimbabwská měna dnes už fakticky neexistuje. Celá země je prakticky v troskách. A pokud vůbec někam směřuje, tak spíš proti proudu času, zpátky do historie. Například kvůli absolutnímu nedostatku pohonných hmot a elektřiny se na železnice vrací parní vlaky. Uhlí je totiž to jediné, čeho má Zimbabwe dostatek. Na jiné energetické komodity už ale peníze nejsou.

Trochu jsem se v předchozích řádcích o Zimbabwe rozepsal, když už jsme překročili jeho hranice. Ale myslím, že to může být pro leckoho docela zajímavé. A taky je to myslím dost poučné, jak může jeden ignorantský a bezohledný socialista přivést za několik málo let celou zemi od původní prosperity k naprostému krachu a státem zajištěnému hladomoru a bídě. V Zimbabwe má tohle na svědomí podivný socialismus soudruha Mugabeho, jehož bezostyšná diktatura s postupujícími roky stále nabývá na agresivitě. A kdyby některé z předchozích řádků snad někomu připomínaly nějakou podobnost s čímsi kdesi ve středu Evropy, nemusí to být podoba čistě jenom náhodná.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

Tenhle baobab v Zimbabwe je malý a hubený

<< Vůně benzínu >>

Ale vraťme se už zase k naší cestě. Vždycky když jsme někde tankovali, bůhvíproč nějakou dobu potom vždycky benzín vytékal z nádrže ven. Takže na tu vůni benzínu už jsme si trochu zvykli. Teď, při cestě přes Zimbabwe, se ale navíc musíme smířit s tím, že mezi námi šplouchá a smrdí a bude smrdět benzín celou cestu. Jeden z kanystrů nejde pořádně utěsnit, a stále z něho trochu teče. Jarda z toho vůbec nemá dobrý pocit. On má ty dvě ohromné nádoby plné benzínu přímo před sebou. Já sedím vepředu vedle Pepy, mám je sice blíž a zrovna za zády, ale protože je nevidím, tolik si to nepřipouštím. Faktem ale je, že kdyby se něco stalo, začalo třeba hořet, a tohle by za náma vybouchlo, budou nás seškrabávat po kouskách z okolních baobabů a zkoumat, proč jsou ty kousky černější, než kůže zimbabwských domorodců.

Silnice v Zimbabwe je znatelně horší, než v Jihoafrické Republice. Prý se tu už čtyři roky staví nová. Brzy na její jednu nově postavenou část přijedeme a míjíme tak hezkou skupinu baobabů, kolem níž stará silnice vedla. Pepa proto zajíždí z hlavní cesty kousek stranou, abychom se alespoň na chvilku ještě u nějakých baobabů zastavili. A taky abychom se trochu protáhli a občerstvili po těch dlouhých hodinách napětí, než jsme se dostali přes zimbabwskou hranici. Baobaby jsou tady většinou malé, hubené, sotva stoleté. Ale najdou se i jiné, větší a silné, a mnohonásobně starší. Jejich temně zeleným korunám tu nádherně kontrastuje tmavě červená hlína. Baobaby jsou opravdu moc zajímavé stromy, jedny z nejstarších a nejzvláštnějších, jaké na naší Zeměkouli rostou.

Brzy za hranicí také potkáváme první policejní kontrolu. Pepa říká, že v Zimbabwe bývají setkání se strážci zákona problematická, a musí se tu počítat s tím, že je často nutno utrousit policistům nějaký ten úplatek. Tahle první kontrola ale projde bez úplatků, "turisté z Evropy" mohou jet bez problémů dál. Po pár kilometrech jízdy po nové silnici, která tu je úředně prohlášena za dálnici, stojí další policista a vybírá za jízdu po téhle "dálnici" po dvou dolarech. Relativně slušná silnice, jakkoli má do dálnice hodně daleko, pokračuje i dál. Vidíme na ní spoustu všelijakých podivně vypadajících aut s nákladem přivázaným párem provazů přes obrovské potrhané plachty. Vozidla jsou v mnoha případech naložena, co se jen vejde. Mnoho z těch aut stojí u silnice s nějakou poruchou. Často je to upadlé nebo prázdné kolo. Cestující sedí někde ve stínu pod stromem a čekají, zda se podaří automobil opravit. Výsledek toho, že se to často nepodaří, také vidíme kolem silnice. Automobilové kostry, vybrakované a někdy i vypálené vraky karoserií osobních automobilů nejsou kolem zimbabwské silnice žádnou zvláštností.

Jedeme hodně dlouho, převážně rovinatou buší, na některých místech přejíždíme vyschlá řečiště. Častokrát taky potkáváme na silnici stádo krav. Pepa říká, že kvůli tomu chce vždycky dojet za světla, protože večerní či noční cestování je za takových okolností docela nebezpečnou záležitostí. Dlouho, předlouho není na cestě vůbec žádné městečko, ba ani malá vesnička. Cesta mě trochu uspává, byť se mi ještě před očima odehrává nezapomenutelný zážitek z přejezdu přes hranici. Možná k mému spánku přispívá i vůně benzínu, protože jeden z kanystrů přes veškerou naši snahu stále poněkud sákne.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Stará farma a žirafák Tod >>

Nocleh na dnešní noc Pepa předem nikde domluvený nemá. Tady v Zimbabwe nefungují telefony, nefunguje tu Internet, a tak není možnost, jak se s předstihem někde objednat a domluvit. Pepa má několik variant, kde to můžeme zkusit. Když to v některém ubytování nedopadne, zkusíme další místo.

Na dnešní noc zůstaneme v nádherné staré farmě

Zastavujeme nejprve u jedné z mála fungujících farem. Pepa se vydává na průzkum. Prý tu dřív zůstával na nocleh často, ale když sem po uvolnění hranic s Jihoafrickou Republikou začalo jezdit mnoho Búrů, tak tu buď bývalo plno, nebo se tu špatně spalo, jelikož bývali hodně opilí a hluční. Ale teď Pepa mává, že tu zůstaneme. Vida. Máme ubytování hned na první pokus.

Na farmě Tod's Guest House nás vítají usměvavé černošky

Přespíme tedy na farmě Tod's Guest House. Zdá se, že tentokrát tady budeme asi jediní hosté. Není tu nikdo, jsme tu úplně sami. Přivítá nás černý a mile usměvavý personál, dívky, které tu zrovna poklízejí.

V areálu farmy najdeme i venkovní bar s jezírkem

Můžeme si projít celou farmu. Prohlížíme si vybavení a pokoje. Každý pokoj je trochu jiný, a do určité míry si můžeme vybrat, který se nám více líbí. Dvoukřídlá bíle omítnutá budova s hostinskými pokoji má dlouhou průchozí verandu. Vzadu za stavením najdeme široké travnaté prostranství se zastřešeným venkovním barem s několika stoly, s fontánkou a jezírkem, a v této roční době neodmyslitelnou vánoční výzdobou.

Na našem pokoji se cítíme jako v Africe za dávných koloniálních dob

Farma má i svou malou kapličku. Možná by se i slušelo jí říkat dokonce kostelík. Mimo ubytovací prostory nalezneme v další budově jídelnu, jakousi klubovnu s krbem, a mají tu ještě velký vnitřní bar. To vše samozřejmě mimo vlastní obývací prostory paní majitelky a veškerého personálu. Všechny místnosti jsou, stejně jako náš pokoj, kde budeme spát, vybaveny zachovalým starším nábytkem, který jistě pamatuje úspěchy koloniální doby, ale zároveň svědčí o tom, že od té doby uplynulo hodně času.

Žirafák Tod je při srovnání s Líbou poněkud velký mazlíček

Přestože tu nikde není žádné nové ani moderní vybavení, je farma svým způsobem velmi krásná a my velice rychle podléháme její podmanivé atmosféře. Rázem se tu ocitáme o dlouhé desítky let zpátky v koloniální době, kdy ještě Zimbabwe bývala Jižní Rhodézií. Tahle farma je skutečně úžasné místo, moc se nám tu líbí. Jako by tohle byla teprve ta opravdová Afrika. Jsme v Africe starých časů. Jako bychom se rázem ocitli kdesi uprostřed filmu "Vzpomínky na Afriku". Na tuhle farmu a tuhle Afriku budu určitě i já mít své krásné vzpomínky.

Majitelka, místní rodačka, která tu vyrůstala odmalička, do farmy dnes už žádné peníze neinvestuje. Neustále jí totiž hrozí, že by jí současný režim mohl všechno sebrat. Už prý měla mnoho problémů a incidentů s úředníky a policií současného Mugabeho režimu. Popis některých se dá najít dokonce i na různých internetových stránkách a mnohé z nich jsem si se zájmem přečetl. Zatím paní majitelka ale farmu vždycky ubránila. A bránit ji prý bude třeba i s puškou v ruce. Když se tady narodila, chce tu i zemřít. My ji tu ale právě teď nepotkáme. Říkají nám, že jejich paní je touhle dobou na cestě někde v Bulawayu.

Když se ubytujeme na pokojích, tak nám naši už i tak dobrou náladu ještě vylepší černí chlapci, kteří se kolem nás najednou objevili. Lákají nás za plot, abychom se šli podívat na jejich domácího mazlíčka, na místního žirafáka. Tomu pochopitelně neodoláme a jdeme za nimi. Žirafák, který se jmenuje Tod, je nedaleko. Vlastně hned za farmou za plotem. Okusuje tam zelené stromky a keře. Žije tady na farmě už několik let, a prakticky od malička. Pepa ho prý pamatuje jako mládě vysoké zhruba jako dospělý člověk. Tehdy se žirafák Tod ještě mohl pohybovat po celé farmě, i kolem hostinských pokojů. Dnes už je ovšem Todík pořádný chlapák, a přestože mu do velikosti velkých žiraf ještě hodně chybí, musí už pro jistotu zůstávat za plotem. Ale i přesto ho tu mají jako svého milého domácího mazlíka.

Už jsem se zmiňoval, že o téhle farmě lze najít i lecjaké informace na Internetu. A právě v souvislosti s domácí žirafou jsem později doma o téhle farmě našel na Internetu článek vytvořený v říjnu 2004. Internetový server věnující se výhradně neutěšené situaci v Zimbabwe, v článku popisuje potíže, jaké majitelé téhle farmy Tod's Guest House měli, když se nechtěli svého majetku vzdát a farmu opustit. Kromě mnoha jiných obtíží a záměrně vyvolávaných problémů líčí text článku právě příběh s žirafou coby domácím mazlíčkem. Nebyl to však ještě Todík, měli tu před ním ještě jinou domácí žirafu. Té předchozí žirafy se majitelé farmy ujali v roce 2001 jako osiřelého mláděte. Dali jí jméno Sunshine. Mugabeho úředníci stále a stále hledají důvody, jak majitelům znepříjemňovat život a posléze je tím donutit k tomu, aby farmu opustili. Kvůli jejich Sunshine po nich chtěli povolení na žirafího mazlíka, jaké ovšem nikde nikdo nevydává, a jaké ani žádný zákon nebo nařízení nevyžaduje. Udávali mimo to mnoho jiných podivných důvodů, proč na farmě tu žirafu mít nesmějí. Například i to, že žirafa se pokouší dostat dovnitř na pokoje hostů. Tvrdit něco takového o žirafě Sunshine, která už skoro dvakrát převyšovala střechu nejvyššího stavení na farmě, by mohlo vypadat třeba i hodně směšně, kdyby ovšem nešlo, jako v tomto případě, o docela vážnou a nechutnou záležitost. Po různých nepříjemnostech a lapáliích nakonec prý došlo k exemplárnímu zastřelení téhle domácí žirafy. A to na nedaleké základní škole přímo před zraky dětí, některých i velmi malých, které si žirafu Sunshine velmi oblíbily a kterou milovaly, podobně jako všichni návštěvníci farmy. Žirafu si ani netroufla zastřelit samotná Mugabeho policie. Ta ji jen odvedla ke škole za doprovodu dětí, na které byla k lidem důvěřivá žirafa Sunshine zvyklá. Na vlastní žirafí popravu, jinak se to asi nazvat nedá, si objednali strážce některého z národních parků, který za svůj nechutný skutek zřejmě dostal tučně zaplaceno. Majitelé farmy, kteří v té době nebyli právě doma, a to samozřejmě jen "pouhopouhou náhodou", už jen po svém návratu domů zjistili, že policejní úředníci společně s ředitelem školy za vydatného alkoholového opojení žirafu vaří a jedí. A že maso rozdávají i dětem!!! Tak k tomuhle já nemůžu poznamenat nic jiného, než fuj!!! A nebo ještě lépe: Třikrát fuj!!! Vím, je to nechutný příběh. Nicméně ho pokládám za poučný a proto jsem ho na tomto místě z anglického originálu volně převyprávěl.

Pepa je Todíkův starý známý

Při pohledu na Todíka jen doufám, že tenhle krásný žirafák nedopadne nějak podobně. Todík je moc hezký a milý žirafí mládenec. Od někoho si vezme kousek větvičky, nechá se pohladit po čenichu i po hlavě, a klidně kvůli pohlazení sehne svůj dlouhatánský krk až k nám dolů. I on je na lidi zvyklý a důvěřuje jim. A když se pak vracíme zpátky k farmě skrz plot, kam on už za námi nesmí, začne za našimi zády jančit a poskakovat. Vyskakuje do vzduchu a asi si chce trochu zaskotačit. Ale já z něho mám spíš strach, div se nedám na úprk. Nedivte se, když mi hned za zády začne rozhazovat kopyta takové veliké zvíře. I když s ohledem na žirafí míry Todík není ještě tak velký, je to už přece jen zvíře víc než dvakrát převyšující běžnou člověčí výšku. A kdyby někoho z nás nakopl, třebas nechtěně, určitě by to nebylo nic příjemného. Říká se, že velká žirafa dokáže kopytem zabít i lva, když se mu správně strefí do hlavy.

Večeříme na terase před našimi pokoji. Tentokrát máme večeři studenou. Pepa jen nakrájí maso, které upekl a přes noc zmrazil už v Phalaborwě. Roládu, jak jinak než opět výbornou, chroupáme s mletým česnekem nebo se syrovou cibulí. Česnek koupený v obchoďáku ve skleničce je skvělý, úplně jako čerstvě utřený. Škoda, že u nás se takhle vůbec neprodává. I africká cibule je úplně jiná, než na jakou jsme zvyklí od nás. Dá se normálně přikusovat téměř k čemukoli, protože je mnohem jemnější a šťavnatější.

Na terase, kde večeříme, máme hlídače, ke kterému se později přidá i ozbrojená stráž

Místní hlídač, fenka zlatého retrívra, dostane nakonec také nějaké zbytky. Ale bez sebemenšího zaváhání zkonzumuje i pevné provázky, kterými byla roláda svázaná. Přestože nás fenka přesvědčuje, že je spíš mazlíček, než hlídač, zdá se, že si nás teď bude hlídat až do bílého rána.

Ještě chvilku posedíme, někteří u pivka, a Líba s Jardou si načali láhev vína. Elektřina tu nefunguje, svítit si můžeme jen přes agregát, který nám nechají puštěný do devíti večer. Najedou koukáme, jak k nám z přítmí přichází nějaký černoch s puškou v ruce. Vidíme i pouta, která se mu houpou u pasu. Koukáme na něho hodně nedůvěřivě. Nevíme co tady chce, a Pepu, který už spí, budit nechceme. Sice nás trochu vystraší, ale nakonec se ukáže, že je to strážce hlídající farmu a její obyvatele i hosty před zloději, lupiči a násilníky. My lupiči nejsme, nás tady bude naopak hlídat. Když se už úplně setmí, všichni krom spáče Pepy, se scházíme uprostřed dvora a díváme se nahoru na hvězdy.

I v noci ve snu se mi zdá o krásných žirafách a žirafích mládencích, jako je Todík

Už podruhé pozoruju nádhernou tuhle africkou hvězdnou oblohu. Bez rušivých světel velkých měst okolo a bez elektřiny tady na farmě je tu opravdová a černočerná tma tmoucí. Na obloze temné jako ten nejčernější samet se třpytí nespočítatelné množství hvězd. Je jich tu vidět mnohokrát víc, než kdekoli u nás v Evropě. Dokonce snad i mnohem víc, než jsme viděli v Barbet Country Cottages. Nad námi září jasné souhvězdí Orionu, které známe i z naší oblohy. Níž nad jižním obzorem, právě jen těsně nad okolními stromy, rozpoznáváme souhvězdí Jižního Kříže. Je to taková obdoba Polárky ze severní polokoule. Tady, půjdete-li za souhvězdím Jižního Kříže, půjdete přesně na jih. Jižní Kříž já tady vidím prvně v životě. I když nejsem na jižní polokouli poprvé, dosud jsem neměl příležitost se takhle zadívat na večerní hvězdnou oblohu. S výjimkou prvních dnů v Jihoafrické Republice, kdy jsem si mezi tou spoustou prvních afrických zážitků na něco takového vůbec nevzpomněl.

Potom už se rozcházíme do postýlek. Jen Jarda s Líbou si načnou ještě jednu lahvičku vína a sedí pak na verandě dlouho do noci. Protože je dost teplo, spím trochu přerušovaně. Pokaždé zaslechnu zvenku jejich tlumený hovor. V noci si tady můžu rozsvítit už jen jedno jediné malé bezpečnostní světýlko nad postelí. To abych se nepřerazil, až se půjdu přesvědčit, jestli jsem pořád ještě kluk. Trochu, ale opravdu jen trochu, tu začínají štípat komáři. Doufám, že nejsou malaričtí. Nakonec, navzdory teplu i komárům, se přece jen vyspím docela dobře. Nikdo se určitě nebude divit, že v noci se mi zdá o žirafách. Jsou krásné, štíhlé a dlouhokrké, všechny hopsají okolo našeho domu, před naším hostinským pokojem, a Todík je tady hlídá.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 8. den (22. prosince 2009) >>
<< Africké svítání jako za starých časů >>

Ráno mě Líba probouzí hodně brzy, ještě před svítáním. Asi taky nemůže pořádně spát. Musím ale poctivě přiznat, že jsem jí o to večer požádal. Rád bych totiž taky viděl pravé africké svítání a třeba i udělal několik fotografií. Rychle na sebe něco hodím, vytáhnu foťák, a jdu ven pokusit se udělat nějaké obrázky. Venku vidím černou siluetu strážce s puškou, jak se opírá o zeď. Jakmile mne ale zahlédne, potichu se ztratí někam za dům.

Čerstvě probuzený žirafák Tod za úsvitu

Za plotem sedí žirafák Tod, nohy má složené pod sebou. Když mě uvidí, hned se zvedá, strká hlavu přes plot a zvědavě a zblízka si mě prohlíží. Stejně jako fenka retrívra, která za mnou celé ráno běhá, no - jako pejsek. Asi nejsou zvyklí na takového divného bílého chlápka, co tu zmateně skoro potmě pobíhá po farmě, zatímco všechno kolem ještě tiše spí. Ani vlastně moc nefotím. Spíš do sebe jen tak nasávám překrásné barvy afrického svítání a blízkost i hloubku velikých očí žirafáka Toda. Idylická představa opravdové Afriky starých časů se tu stoprocentně proměňuje v dokonalou harmonii přenádherného barevného afrického rána.

Snídani nám tentokrát připravila místní černá děvčata. Moc dobrou klobásku, vajíčka i slaninku nám přinesla na dobře předehřátých talířích. I při pomalém tempu snídaně, na což je mezi námi přeborníkem Vláďa, zůstává všechno pořád skvěle ohřáté.

I jídelna, kde budeme snídat, si uchovává svou nezaměnitelnou atmosféru koloniálních časů

Snídani konzumujeme v příjemném stylovém prostředí jídelny. Jarda přitom rekapituluje minulou noc. Ani mu tak nevadili komáři, jako spíš vedro. Kdyby to prý byl prý věděl předem, mohl si klidně vyprat. Do rána by na sobě všechno dokonale usušil.

Po snídani si ještě jednou v poklidu tuhle krásnou farmu obejdeme, abychom si vychutnali i něco z její ranní atmosféry. Todíka už za plotem nevidíme. Asi se vzdálil hledat něco dobrého pro svůj mlsný jazýček. A tak ho dnešního rána viděli jen ti, co si nelenili přivstat. Tedy jenom já. Nějak nedlouho po sedmé hodině se rozloučíme s milými a příjemnými černými dívkami, a vydáváme na další cestu, dál do nitra Zimbabwe, a pak až do jeho nejzazšího severozápadního cípu. Tam se nacházejí slavné a světoznámé Viktoriiny vodopády.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Co vidíme v Zimbabwe na silnici a okolo >>

Kolem cesty se objevuje několik skalnatých kopců. Jsou jako pravidelné kulaté bochánky, černé bradavice vyrůstající na zelené kůži okolní buše. Pepa jim říká buližníky. Nevím, zda je to správný výraz.

Podivné kopečky "buližníky"

Doma pak zjistím, že buližník by měl být druh usazené tmavé křemičité horniny. Je možné, že tyhle kopce z takové horniny složeny opravdu jsou. Tmavé až do černa rozhodně vypadají. Jinak jedeme pořád podobnou krajinou jako včera. Před námi se objeví první městečko od hranic. Jmenuje se West Nicholson a ukazuje se, že už to jsou spíše jen jeho zbytky. Je to jen několik málo domků u silnice a u řeky. Hned za ním potkáváme policejní kontrolu. Na nás se jen podívají a mávnou, že můžeme pokračovat. Pepa vyřkne proroctví, že to dnes bude ještě čtyřicetkrát. Ale samozřejmě trochu přehání.

V dalším městečku Gwande Pepa registruje, že od poslední cesty na podzim, kdy v Zimbabwe byl, tu opravdu došlo k jakémusi pokroku. V některých obchodech nějaké to oblečení a boty přece jenom mají, minule támhle v té obuvi měli přesně jenom tři páry bot. Ale co se týče čerpacích stanic, zdá se, že tam mají jen vzduch do pneumatik. Obě dvě místní pumpy, jedna s nich je Shell, jsou na tom stejně.

U mnoha zimbabwských čerpacích stanic nemají nic, než otevřeno

I když později narazíme na čerpací stanici, kde snad nějaký benzín mají, a nemají jen naftu, jinde je to zase obráceně. A nebo nemají vůbec nic. To většinou. Asi je lepší, když si pro jistotu pohonné hmoty vezeme sebou. I když Jarda pořád brblá, jak je to nebezpečné, a že má strach, abychom se při nějakém ohňostrojném výbuchu nerozptýlili do okolí.

Ruch zimbabwské autobusové zastávky

Přesto je zřejmě situace maličko lepší, než bývala. Nejspíš má tohle nepatrné a pomalé postupné zlepšování trhu na svědomí definitivní pád zimbabwské měny na jaře letošního roku a následné zavedení amerického dolaru a jihoafrického randu jako oficiálních platidel státu Zimbabwe.

Teď zase jedeme zelenou buší, která je velmi řídce osílena. Když už vidíme někde pár domků pohromadě, jsou to jen ty malé a kulaté, podobné těm, které v Krugerově národním parku byly součástí hotelového ubytování. Třeba i tahle obydlí kdysi bývala podobnými hotely, které teď chátrají, protože mnoho turistů se do Zimbabwe jezdit bojí. Kopečků buližníků kolem silnice teď poněkud přibývá. Mají opravdu neobvyklé a krásně pravidelné tvary, připomínají vrcholky obrovitých koulí zapuštěných hluboko do země, protože na povrchu vypadají docela hladké, a jen nepatrná část jejich vrchlíků je porostlá křovinatou zelení a několika stromy. Mezi takovými kopečky se nachází i pár domků městečka poetického názvu Mbalabala, kde si dáváme na chvíli přestávku. Kousek od nás přitom pozorujeme zastávku autobusu a neuvěřitelný ruch a hemžení kolem něho, ať už lidí, zavazadel, nebo jiného nákladu.

I na silnici vidíme mnoho zajímavých věcí. Na některých větších autech, náklaďácích nebo autobusech můžeme číst zajímavé a poněkud úsměvné nápisy. Třeba "Řidič byl vyškolen, že má před železničním přejezdem zastavit". A nebo "Náš řidič nebude s vozidlem překračovat žlutou čáru". Na vysvětlenou: Žlutá čára tu slouží jako krajnice, a za ní by se měli bezpečně pohybovat chodci. Nebo zvířata. Některé z nápisů jsou následovány telefonním číslem, kam můžete zavolat, kdyby snad řidič napsaný závazek nedodržoval. Jenom nevím, jak tu tohle bonzování v současné době může fungovat, když je v Zimbabwe telefonování téměř nemožná věc. Ale takové udavačství je pro socialisticko-diktátorské režimy typické. Je to jeden ze základních předpokladů fungování takového režimu. To platí nejspíš úplně všude a kdekoli na světě.

Typicky naložené vozíky na zimbabwské silnici

Se vzrůstající vzdáleností od hranice přibývá kolem silnice všelijakých vraků automobilů i vozíků. Často jsou ponechané na místě tam, kde jejich služba definitivně skončila. Pár metrů za sebou vidíme dva rozpadlé vlečné vozíky i se svým vysypaným nákladem neurčitelného obsahu. Domorodci hlídají své drahocenné haraburdí usazeni opodál ve stínu stromů. Čekají zřejmě na nějakou náhradní dopravu. Chátrající vozidla, která ještě jsou schopna po silnici jezdit, jsou všechna přetížená na samu hranici únosnosti. Kola jsou rozcapená široko do stran, a sotva se otáčejí. A tak je spíš div, kolik se jich ještě dokáže po silnici vůbec nějak pohybovat.

Další čerpací stanice, které míjíme, možná někde nějakou trošku benzínu nebo nafty mají, naprostá většina jich je ale zchátralých a zavřených. A když už některé mají otevřeno, nejspíš je to to jediné, co mají. Bez problémů projíždíme dalšími dvěma policejními kontrolami a přijíždíme do do druhého největšího zimbabwského města, do Bulawaya.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Zašlá krása chátrajícího Bulawaya >>

Na první pohled z dálky nevypadá Bulawayo nijak tragicky

Asi půlmiliónové Bulawayo muselo být dříve opravdu krásné a výstavní město. Bylo obývané a hlavně spravované převážně bílým obyvatelstvem. Dnes tu ovšem bílých obyvatel zbyla už jen hrstka. Město působí zvláštně. Mnohé koloniální domy v centru vypadají ještě krásně, stále připomínají bývalou prosperitu země. Při bližším zkoumání ale zjistíte neklamné známky toho, že už pomalu začínají chátrat, a že zanedlouho z nich budou stejné barabizny, jako z podobných domů, které vidíme blíže k okrajům města. Koloniální domy doplňuje i několik modernějších výškových budov. V sousedství centra města je dnes už zcela zpustlý a zanedbaný, buší zarostlý a téměř neprůchodný centrální park. Bylo to patrné i z jedoucího auta, když jsme projížděli kolem. Také z mnoha chodníků v leckterých ulicích zbylo jen ubohé torzo. Zelená tráva kolem nich, která jistě významně podtrhávala krásu města, se rovněž už dávno kamsi vytratila. A naopak roste tam, kde by zase vůbec být neměla. Čekal bych taky, že v takovémhle velkém městě bude mnohem víc živo. Ne že bychom tu nepotkali živáčka, ale není tu tolik lidí, kolik by jich v takovém městě člověk očekával.

Vláďa si v centru Bulawaya vybírá šachovou soupravu

Zase ale v Bulawayu vidíme o maličko víc novějších a modernějších aut, než někde na silnici za městem. I těch tu ale jezdí hodně málo. Asi nemají benzin.

Zastavujeme v Bulawayu asi na půl hodiny v centru města poblíž radnice. Většinu času strávíme prohlížením a vybíráním suvenýrů. A když každý z nás chce nakonec něco nakoupit, ještě nějaký čas zabere smlouvání o cenu. Moc se nám to nedaří, ale budeme mít alespoň hezkou památku. My si tedy ze zimbabwského Bulawaya jako suvenýr vezeme dvě středně velké černošské hlavy ze železného dřeva. To je dřevo, které prý jako jediné ve vodě neplave a okamžitě se potopí. Tak je tak tvrdé a těžké. Pochází údajně z nějakého stromu příbuzného našemu habru. Jaroslav s Janou si kupují podobné menší hlavy, Pepa jednu velikou. Radce a Vláďovi zase učaruje šachová souprava. Během nákupu jsem se trochu stačil taky podívat a rozhlédnout po centru Bulawaya a po nejbližším okolí místa, kde jsme zastavili. Na delší procházku čas nezbývá. Kolem půl jedenácté už pomalu projíždíme poněkud nudně působícími ulicemi. Snad trochu zaražení i překvapení tou podivnou atmosférou hynoucí krásy Bulawayo opouštíme.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Na návštěvě v zimbabwské vesnici >>

Kolem poledne, když jsem v autě za jízdy trochu podřimoval, zajíždíme stranou silnice k jedné z vesniček. Můžeme se podívat, jak tu obyčejní domorodí lidé žijí. Zdejší vesničku, podobně jako prakticky všechny ostatní, obývá jedna rodina příbuzných. Další dvě malé vesničky, které jakoby téhle z oka vypadly, vidíme hned vedle, jak se říká za humny. A dál za nimi, v dalekém i nedalekém okolí, tu takových bude určitě mnohem víc.

V zimbabwské vesnici mají perfektně zametený dvorek

Zimní kuchyně v zimbabwské vesnici

Na krásně zameteném a nečekaně čistě uklizeném prostranství stojí několik stavení, nejmenší z nich je kadibudka postavená až v nejzazším koutě. K vesnici patří mimo jiné letní kuchyně, což je tady malá zastřešená místnost obehnaná jen nevysokou zídkou. Druhou kuchyní je kuchyně zimní. Na rozdíl od té letní je zimní kuchyně vybavena také rozličným nádobím, z valné části plechovým a povětšinou smaltovaným. Zdi zimní kuchyně jsou postaveny vyšší a dosahují až nahoru ke střeše. Uprostřed kuchyně se na zemi nachází velké otevřené ohniště. Centrální kuchyně také slouží jako hlavní společenská místnost pro celou vesnici. Odehrávají se tady všechny významné rodinné události. Ženy tady třeba rodí děti, a stejně tak se tu koná i poslední rozloučení se zemřelými. Lze v tom pochopitelně nalézt jistou symboliku. Na stejném místě, na kterém člověk přišel na svět, z něho také odchází.

Stěny všech domečků čtvercového půdorysu vytvářejí domorodci ze svislých silnějších kůlů propletených větvemi, které jsou oplácány hlínou smíchanou s kravským trusem. Na povrchu jsou ještě natírané jakousi barvou a trochu zdobené jednoduchým malováním. Střechy všech obydlí ve vesnici jsou svázány ze suché trávy a jsou uložené na jednoduché trámové kostře ze silnějších větví.

Kromě obou již zmíněných kuchyní je ve vesničce ještě asi šest obytných domečků. Jako nejstarší v nich žijí děda s babičkou vychovávající asi rok starého vnoučka. Dcera jim již zemřela. Pokud jsem to správně pochopil, tak při porodu. Z dalších obyvatel vesnice vidíme asi pět nebo šest dívek.

Nuzná potrhaná halenka, zato však perfektní účes

Smějí se a žertují s námi, ale jejich zašlé i poněkud potrhané halenky či trička svědčí o tom, že chudoba je u nich každodenním návštěvníkem. Na tom, jak vypadají, jim však také velmi záleží. Svědčí o tom jejich dokonalé a perfektně provedené účesy a nebo velice dovedně zavázané pokrývky na jejich hlavách.

K jedné z dívek můžeme nahlédnout i dovnitř do její domácnosti. V příbytku téhle mladé dámy vidíme vcelku chudé a jednoduché vybavení, několik prostých obyčejných věcí, v poličkách malé skříňky je pár kousků malovaného nádobí, několik audiokazet a pár fotografií. A taky jakýsi papír ze školy, možná nějaké školní vysvědčení. V rohu pak stojí poměrně rozměrná dřevěná postel,

Pohled do příbytku mladé zimbabwské dámy

jejíž nohy jsou podepřeny něčím, co vypadá jako cihla. Nad postelí s teplou přikrývkou je do uzlu stočená moskytiéra, před postelí malá rohož či předložka, a pod postelí má dívka uložené postarší botky. Ovšem mezi postelí a skříňkou je nahoře u stropu polička s dalšími dámskými botami, mnohem novějšími. Jsou různého typu. Sandály, vietnamky, plátěnky, polobotky i zdobené páskové botky, ve kterých by se klidně mohlo chodit do tanečních. Pokud by ovšem měly o trochu vyšší podpatek. Bot má tedy hodně, ale přitom tu s námi tahle docela hezká okatá černoška běhá bosky. To všechny ty boty sama potřebuje a používá? K čemu? Nebo tu má botník pro celou vesnici? A nebo ty boty prodává? Nu, kdo ví... Nechci být zase až tolik vlezlý, abych se začal na všechno vyptávat. Prostě tu má nějakou svoji sbírku bot a není důležité proč a nač.

Každá zimbabwská vesnice zdobí svá obydlí rodovým znakem

Jeden ze zdejších domků právě probíhá rekonstrukcí. Má čerstvě natřené zdi, a černá babička tu právě nějakou zvláštní hustou hmotu těžko určitelného složení i barvy nanáší na podlahu. Všechny domky, tomu opravovanému to ještě chybí, jsou ozdobeny bílými černě ohraničenými kolečky s červenými puntíky, jakousi značkou, či znakem téhle vesnice, respektive rodiny. Každá vesnička tu má takový nějaký svůj symbol, svůj rodový znak, kterým svá obydlí zdobí.

Součástí vesnice je na jejím okraji také ohrada pro dobytek. Ten je v tuhle chvíli, pravděpodobně s mužskými obyvateli vesnice, někde na pastvě. Jen jeden oslík okusuje trávu pár kroků za ohrádkou z klacků zapíchnutých do země. Ty úplně nejchudší vesničky a rodiny dobytek třeba ani nemají, což pro ně znamená mnohem a mnohem obtížnější způsob života. Každá vesnička tu musí být soběstačná. Musí si prakticky všechno, co k životu potřebuje, sama vyrobit. A krom toho se musí snažit také ze svých výpěstků něco prodat. Jen úspěšný prodej jim umožní naopak nakoupit to, co si sami vyrobit nedokáží. Třeba malý solární panel a nebo autobaterii. Takové věci jim poslouží k tomu, aby si mohou večer alespoň chvíli posvítit, přehrát si nějakou příjemnou a populární hudbu, a tak všelijak podobně. Musí to být vskutku velmi skromný život. Vesničané musí uspokojovat skutečně jen ty nejzákladnější životní potřeby, a jen máloco si mohou dovolit navíc. Přesto nevypadají nijak nespokojeně, a nejsou zatrpklí a nepřístupní.

Všichni tedy okukujeme nevelká vesnická obydlí i jejich obyvatele. Vpadli jsme jim sem tak trochu nečekaně. Jaroslav se tu obzvlášť cítí celý nesvůj, přešlapuje netrpělivě z místa na místo, a připadá si tu jako vetřelec. Necháme tu ve vesničce samozřejmě věci, na které jsme si mezi sebou shromáždili nějaké peníze, a které Pepa ještě v Jihoafrické Republice nakoupil. Dostanou tak od nás mouku, cukr i nějaké další potraviny. Děvčatům rozdáváme bonbóny a lízátka, necháváme jim tu i pár dolarů. Je to alespoň malá náplast na to, že jim tak vlezeme do jejich soukromí. Přesto jsou příjemní, usměvaví a veselí, a zdá se, že jim naše nečekaná návštěva nevadí. Snad tedy opravdu ne. I když si říkám, že nevím, jak by bylo mně a jestli by mi nevadilo, kdyby mi někdo takhle vpadl domů a začal všechno okukovat a prohlížet si, jak žiju a bydlím.

A tak abychom je příliš dlouho neobtěžovali, nevyptáváme se ani zdaleka na všechno, co by nás zajímalo. Jana přemítá o tom, jak a kam, a jestli vůbec, tu mohou děti chodit do školy. Jaroslav už ale postává na okraji vesnice, a čeká, až půjdeme všichni. Asi po dvaceti minutách tedy už raději odcházíme. Zamáváme jim a "bye bye". Zatímco oni tu zůstávají se svými prostými životy, my bohatší o další nevšední zážitek jedeme zase dál. Dál za dalším poznáváním jižní Afriky.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Nebojme se zimbabwské policie >>

Cesta je ještě dlouhá. Dnes musíme dojet až do Victoria Falls, čili k Viktoriiným vodopádům. Kola naší toyoty čekají dalších více tři sta kilometrů jízdy nekonečně rozlehlou buší, která je stále hustší a neprostupnější. Okolo cesty můžeme spatřit nějaký ten baobab, vyskytují se tu ale docela řídce. Vidíme však mnoho různých druhů akácií. Koruny některých tvoří takové typické veliké deštníky. Jiné stromy jsou zase posety mnoha zažloutlými kuličkami a chuchvalci hnízd snovačů, drobných barevných ptáčků. Sem tam mezi tou zelení zahlédneme vesničky podobné té, kterou jsme dnes navštívili. Jak se pomalu blížíme k Victoria Falls, takových vesniček postupně přibývá.

Vybírání mýta na zimbabwské "dálnici"

Na všechny jde trochu dřímota. Několikrát zastavujeme sami dobrovolně, abychom se protáhli. Jinde je potřeba zastavit proto, že musíme platit za zimbabwskou "dálnici" mýto. A dost často nás zastaví také policejní kontroly. Je jich tu docela hodně. Nicméně Pepova snaha o přátelskou konverzaci a jeho český pas neznamenají prozatím žádný problém. Ten Pepa věští až skoro na konci dnešní cesty, u města Hwange. Tam jsou prý potíže vždycky. Nedaleko před Hwange opravdu potkáváme policejní kontrolu. Tenhle policista vypadá hodně nepříjemně. Tváří se sveřepě, chce vidět všechny papíry, obchází auto kolem dokola, ale i tenhle mračoun nás nakonec nechá v klidu odjet. Ale snad o dva či tři kilometry později stojí u silnice další. Ti vypadají trochu lépe. Pepa se jich ptá, zda za městem je ještě nějaká policejní kontrola. Ptá se proto, aby zjistil, jestli ti policisté, které očekává, a s nimiž má vždycky problémy, nejsou falešní. Policisté nám potvrzují, že za městem také nějací policisté hlídkují. Konkrétně prý tam jsou ženská a chlap.

Hwange nás přivítá typickou siluetou elektrárny. Pepa to komentuje, že když elektrárna pracuje, že je to dobré, že alespoň bude ve Victoria Falls elektřina. Kolem Hwange jsou vidět i nějaké ocelárny a hutě, a také další těžký průmysl. Jsou tu i velice bohatá uhelná ložiska, a tím pádem i uhelné doly. Všechno je ale teď prý v provozu jen částečně, hlavně kvůli nedostatku elektrické energie. A my opravdu vidíme, že některé továrny a doly vypadají docela opuštěné.

Za Hwange skutečně potkáváme další policejní hlídku. Jenomže to jsou dva chlapi. Mají zrovna v práci jiné auto, a tak nás ani nezastavují. Pepa s viditelnou úlevou jen prosviští kolem nich. Prý jsou to ti, co s nimi měl vždycky problémy. A tak si oddychneme všichni. S policajty jsme zatím všude uspěli bez ztráty květinky, přesněji řečeno bez ztráty jediného dolaru.

Vzápětí u silnice můžeme vidět značku "Pozor slon!", ale za ní se místo slonů přes silnici žene tlupa paviánů. Jsou hbití, rychle mizí na druhé straně silnice v houštinách. Do Victoria Falls, k Viktoriiným vodopádům, nám zbývá urazit posledních asi sto kilometrů. Sluníčko dnes naštěstí tolik nepraží, je docela zataženo, a tak se cestuje relativně příjemně. Ale sotva si tohle zapíšu do svého deníčku, sluníčko vykoukne zpoza mraků. Zároveň ovšem začne taky pršet. Déšť sice dlouhý není, zato sluníčko nás pak doprovází po zbytek cesty až do Viktoria Falls. Stejně jako policejní kontroly.

Viktoriiny vodopády na dohled

Než ale do Victoria Falls dojedeme, nedaleko před městečkem ještě zastavujeme na jakémsi mírně vyvýšeném místě, na vyhlídce nedaleko silnice. Vpravo lze spatřit kaňon, který pod vodopády vytváří řeka Zambezi. Tam, jak mám naplánováno už z domova, bychom měli raftovat. Trochu víc vlevo v dálce ale už vidíme samotné Viktoriiny vodopády. Tedy spíš jen oblak vodní tříště, který se nad nimi vznáší. Soudě podle množství mlhy stoupající nad vodopády, je na Zambezi asi střední průtok vody. A to je, jak nás ujišťuje Pepa, moc dobře. Kdyby bylo vody hodně, pro samou mlhu a vodní tříšť bychom z vodopádů skoro nic neviděli. Kdyby jí naopak teklo málo, vodopády by zase skoro nevodopádovaly. A to by taky nebylo to pravé. A tak, zatímco ujíždíme posledních pár kilometrů do městečka Victoria Falls, se začínám na Viktorky těšit a jsem na ně čím dál tím víc zvědav. A Pepa si už opatrně, aby to ještě nezakřiknul, začíná libovat, že je to snad poprvé, co projel Zimbabwe bez jakýchkoli problémů s policií. Tedy bez pokut a bez úplatků.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Co u Viktoriiných vodopádů plánovat na zítra? >>

První, co musíme ve Victoria Falls udělat, a to ještě předtím, než se ubytujeme, je zajet do kanceláře společnosti Sheerwater Adventures. Tahle společnost je jedna z několika, která kolem Viktoriiných vodopádů organizuje všelijaké aktivity. Je jich takových ve Victoria Falls víc, ale s touhle má Pepa dobré zkušenosti. Jsou prý spolehliví, bezproblémoví, a mají údajně také nějaký mezinárodní certifikát. Aktivit k výběru mají mají celkem hodně. Zkusím to popsat i trochu česky. Z mostu přes Zambezi můžete skákat střemhlav (bungee jumping), nebo se pod mostem na laně pěkně pohoupat (bridge swing), eventuelně svištět jako na lanovce přes kaňon (bridge slide). To všechno se dá absolvovat buď sólo, nebo v tandemu. Krom toho tu jsou všelijaká safari, autem, pěšky, i po vodě na Zambezi, nabízí se i procházka se lvy, nebo vyjížďka na slonech. Po Zambezi můžete nad vodopády jezdit na nějaké rychlé lodi (jet boat), nebo se projíždět na lodi při západu slunce (sunset cruise). Ti co chtějí zkusit kanoe, mají na výběr, jak dlouho chtějí mlátit pádlem do vody. Podobně ti, co zvolí rafting po divoké Zambezi pod vodopády, mohou volit půldenní nebo celodenní skotačení a dokonce si k tomu ještě můžou zaplavat v peřejích s prkýnkem (riverboarding). No a ještě tu jsou dva různě dlouhé lety helikoptérou, abychom mohli vidět Viktorky pěkně shora. A možná i něco dalšího, na co jsem záhy po opuštění agentury zapomněl.

Pokud se vám z některých názvů trochu točí hlava, pak vězte, že já jsem na tom byl podobně. Naštěstí nám tady ale pustí video, od každé aktivity vidíme krátkou ukázku, takže se člověk rychle zorientuje, co je co. Těším se, že dáme rafting, Jarda ho chce taky. Líbu ovšem ukázka raftingu trochu vystraší. S otevřenou pusou hledí, jak se rafty převrací a raftaři se zmítají v divokých peřejích řeky Zambezi. Říká mi, že se bojí a že na raft nechce. Přesvědčuju jí, ať se nebojí, že to tak zběsilé nebude. I Pepa tvrdí, že to není nic tak hrozného.

Vidět Viktoriiny vodopády shora z helikoptéry si prostě nemůžu nechat ujít

Oni si tu nemůžou dovolit, aby se někomu něco stalo, okamžitě by měli po byznysu. Jinak nám Pepa určitě doporučuje helikoptéru a pohodovou večerní plavbu po Zambezi se západem slunce. Já bych se raftingu tolik nebál, ale problémem se ukazuje být čas. I ten půldenní raft je dlouhý, od rána až do dvou odpoledne. A stihnout pak ještě helikoptéru, procházku s Pepou kolem vodopádů a už ve čtyři být zase na lodi za Zambezi, to se prostě stihnout nedá. Buď musíme vynechat helikoptéru, nebo se ani nedostaneme na procházku k vodopádům. To bychom zase Viktorky na vlastní oči vlastně ani neviděli. Je to prostě našlapaný. Máme na všechno jen zítřek, pozítří už zase musíme být úplně někde jinde.

Dlouho dumáme, co a jak. Jarda se nakonec rozhodne vynechat helikoptéru. On jako vodák si raft prostě nechce nechat ujít. I tak bude mít na vodopády času dost málo. Líba mě stále přemlouvá, že na raft nechce, že se bojí. Ukázku z raftingu vidí už po několikáté, a začíná být vystrašená už ne trochu, ale hodně. Slzy má na krajíčku, a říká, že by z toho raftu byla celá vyklepaná, že z toho ostatního by pak už nic neměla. A že by si takhle vodopády vůbec neužila. Na malou chvilku uvažuju, jestli nemám s Jardou jít na raft bez Líby. Ale brzy to zase zavrhnu. Ten čas! Stojí to zbytečně moc času! A krom toho se mi bez Líby ani nechce. Že bych nechtěl umřít sám? Musím se už rozhodnout. Nakonec k Jardově nemalé lítosti raft vynecháváme oba. Půjde na něj tedy jen on sám. Jarda se raftu nevzdá. My místo toho volíme procházku se lvy. Na tuhle aktivitu chtějí jít také všichni ostatní. Má trvat asi tři hodiny a začíná už ráno o půl sedmé. Budeme mít tedy dost času na všechno, co tu budeme podnikat. Uf, to byla fuška! Nejhorší ze všeho je možnost volby! Ale už je rozhodnuto a je to dohodnuto. Všichni v tom máme jasno.

Jen jsme se ale dohodli, kdo, co a jak, vypadne elektřina. Pepa nás sice původně informoval, že se tu platí pouze hotově, abychom měli dostatek dolarů. Teď tu ale k jeho i k našemu překvapení jako novinku nabízejí i platbu pomocí platební karty. Pepa si musí zaznamenat další drobný zimbabwský pokrok! Vláďa s Radkou to chtějí využít a kartou zaplatit. Musíme však počkat, až nahodí agregát. My s Líbou se k nim nakonec přidáváme a taky pro zaplacení aktivit používáme platební kartu. Zajímavé přitom je, že ač tady jinak chtějí výhradně dolary, na výpise z karetního účtu máme pak odečtenou částku přepočtenou z jihoafrických randů, a jako místo platby je uveden Swakopmund.

Na zítra, na Viktoriiny vodopády, se moc těším

To je v pro změnu zase v Namibii, hodně daleko odtud, až na Pobřeží koster u Atlantiku, kam se my dostaneme zhruba za týden. Skoro bych se vsadil, že to tu mají zařízené někudy přes nějaký satelit. Jinak v téhle zemi asi nic takového nefunguje ani omylem.

Za tři aktivity, víceméně dle vlastního výběru, tu nabízejí výhodnou cenu 270 dolarů. Pokud volíme večerní plavbu, můžeme si k ní vybrat dvě další aktivity za 220 dolarů. Rychle to počítám, jestli se to vůbec vyplatí. Ale vyplatí. Vidím, že procházka se lvy a helikoptéra jsou ty úplně nejdražší "výlety". A tak za oba ušetříme dobrých sto dolarů. Stejně mě trochu ten raft mrzí. Docela jsem se na něj těšil a dlouho dopředu jsem s ním počítal. Když ale vidím Líbu už zase usměvavou a celou šťastnou z toho, jak unikla ze spárů smrtelných peřejí divoké Zambezi, říkám si, že to zase nakonec tolik nevadí. Uvidíme prostě něco jiného. Snad i to bude zážitek, který bude stát zato. Už se nemůžu dočkat, moc se na vodopády těším!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Zvuk hromů, hukot vodopádů a řev nejen paviánů >>

Agregát na elektřinu, jaký mají v "agentuře na dobrodružství", ovšem nemají v našem kempu se zcela nenápaditým názvem Rest Camp. Musíme se proto ubytovávat skoro potmě. Spíme v takových dvouložnicových chatkách pod stromy. Pepa ale musí zpátky na recepci. Je potřeba si některé věci vyjasnit. Někde nemáme ani ručníky ani toaleťák a hlavně nikde není vůbec žádné nádobí. To abychom jedli rukama všichni najednou z jednoho kbelíku, ne? Zatímco čekáme na Pepu, jestli se tu vůbec ubytujeme, velice rychle se stmívá. To se zřejmě nelíbí tlupě paviánů, která za kempem přes silnici na stromě řve, jako by jim za to někdo platil. Když už si myslím, že by ani víc řvát nemohli, začnou se mezi sebou prát a honit z místa na místo a rychle mě přesvědčí o opaku. Větve na stromě se při jejich skákání ohýbají jako při nějaké šílené vichřici. Nakonec ještě začnou dupat i po střeše protějšího hotelu jako - jak to jen říct, no - jako stádo opic.

Trvá to dost dlouho, ale nakonec nám nějaké to nádobí i ostatní chybějící věci do našich chatek přinesou. A jednu chatku nám vymění za jinou. Trochu prší, je bouřka, a kolem Victoria Falls se viditelně stahují veliká mračna. Blýská se, hřmí, a to nevěstí nic dobrého, to elektřina asi hodně dlouho nepůjde. Pepa chtěl k masu, které má naštěstí hotové ještě z Phalaborwy, uvařit hrachovou kaši. Ale to se bez elektřiny nedá. Neuvaříme ji ani ohni, protože žádný kotlík ani hrnec na oheň tu taky není. Vlastně nemáme ani dřevo. K tomu všemu ještě pořád více či méně poprchává. A tak čekáme a čekáme, ale proud pořád nejde. Když už začíná být dost pozdě, nezbývá, než abychom snědli maso jenom s chlebem.

Chvíli ještě za pozdního večera před Pepovou chatkou potmě sedíme a povídáme. A pak už se nám ani mluvit nechce a tak se zaposloucháme do vzdáleného hučení vodopádů, které před chvílí přestalo přehlušovat šumění deště. Každou chvíli do toho ovšem z druhé strany ulice zavřeští paviáni a někde okolo se ozývá občasné docela silné zahřmění. A tak se za zlověstného blýskání potemnělé oblohy pomalu rozcházíme spát. Před naší chatkou zjišťujeme, že všechno to vřeštění jsme paviánům připisovali neprávem. Ne že by paviáni byli tak úplně potichu, ale naproti naší chajdě nějaká parta cosi griluje. A ti u toho hlučí a řvou možná hůř, než paviáni okolo protějšího hotelu. Rozhodně jsou teď slyšet víc!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 9. den (23. prosince 2009) >>
<< Jak poznám zblízka lví tlamu >>

Den začíná brzy a rychle. Hned o půl sedmé ráno máme sraz u brány našeho Rest Campu. Čeká nás procházka se lvy. Nejde s námi jen rafťák Jarda, a spáč Pepa, který má na programu odpočinek do té doby, dokud se nevrátíme. Po těch dvou skoro celodenních jízdách si chvilku relaxace samozřejmě zaslouží. Jinak jsme tu všichni. Z firmy Sheerwaters pro nás přijedou na bránu kempu o něco později, než bylo domluveno. S námi tu čeká ještě další zhruba stejně početní skupinka, ale pak se ukazuje, že ti s námi nejedou.

U rozhrkaného autobusu čekáme na odjezd za lvy

Pracovníci agentury nás odvezou jen malý kousek nahoru po ulici k jejich kanceláři, kde jsme si včera naše aktivity kupovali. Tady po dalším čekání na několik jiných turistů nastupujeme do velkého rozhrkaného autobusu pomalovaného motivy safari a obrázky z aktivit této pořádající agentury. Je nás v autobuse celkem čtrnáct a vezou nás za město, hluboko do buše, do jakési privátní rezervace,

Na terase, kde pijeme kávu, dostaneme základní bezpečnostní školení

k několika stavbám na břehu říčky. Nachází se tu nejen krytá jídelna, kuchyňka, ale i další technické zázemí. A samozřejmě také toalety.

Po včerejší bouřce není už ani památky, snad jen kromě několika kaluží na cestě. Je nádherné zářivé ráno. Celá zářivě modrá obloha je vymetená do posledního chuchvalečku. Jediný mrak široko daleko je ten, který jsme viděli při čekání na odjezd. To byl ale oblak mlhy vznášející se nad Viktoriinými vodopády. Rozhlížím se okolo, ale lvy zatím nikde nevidím. Jen několik strážců, kteří mají přes rameno pušky. Dostáváme nejprve občerstvení, krom jiného i ranní kávu. Říkám si o silnou, ale moc to nepomůže. Vlastně vůbec. Sedíce na dřevěné terase nad říčkou posloucháme základní bezpečnostní pravidla. Nemáme utíkat, neklekat, nesedat si. Nemáme taky zůstávat pozadu a všichni se máme držet ve skupině. Brýle máme mít buď na očích nebo schované, aby kočičí šelmičky nenapadlo si s nimi hrát. Ze stejného důvodu musíme všechna zavazadla nechat tady v boxech. Sebou si vezmeme jen foťáky a kamery, na ty jsou prý šelmy zvyklé. A ještě musíme podepsat papír, že souhlasíme s touhle akcí, že za následky případné nehody oni neručí, a tak dále a tak dále.

Pak už vyrážíme na procházku. Zatím bez lvů. Kdepak na nás asi vyskočí? O malý kousek dál nám rozdají ještě dřevěné hole s poučením, že kdyby něco, tak máme lva tou holí štouchnout či praštit a hlasitě říct "Nou!", aby zvíře vědělo, že tohle se nesmí.

Lvice se k nám pomalu blíží trávou

A pak už po pár následujících krocích po stezce vidíme, jak se k nám ze strany trávou plíží dvě lvíčata a za nimi ještě jedna o něco větší kočička. Vlastně se dá říct, že už je to docela velká a pořádná lvice.

Je to opravdová procházka se lvy. Jdou s námi po cestě a následně po pěšině skrze louku. Zastavujeme se s nimi na focení, různě se střídáme, sem tam si je pohladíme. Je to bezva! Devíti a sedmiměsíční lvíčata jsou moc roztomilé kočičky.

Lvíčata vypadají jako roztomilé čičinky

Z té větší, asi sedmnáctiměsíční lvice už máme větší respekt. Ani nějak nevnímám čas, jak rychle to utíká. Na lvíčatech, která se nám klidně otřou při chůzi o nohu, jako nějaká domácí Micka, můžeme oči nechat. A je to až neuvěřitelné, jak jsou ta lvíčata hravá a pořád koukají, co by, kde by, a s čím by si mohla hrát. Prostě jako nějaká přerostlá koťata.

Jak se tak kolem kočiček točíme a střídáme, a jak lvíčata hledají, s čím si kde mohou hrát, překulí se větší lvíče na záda, a zamává packama na nebe. Pak se otočí na druhou stranu, kde zrovna stojím já. Zalíbí se mu zřejmě moje noha. Možná mu i příjemně zasmrdí, a tak mě za ní popadne těma svýma velikýma packama. Vzápětí mě za nohu rafne. Chce mě asi ochutnat. Můj kotník se rázem ocitne ve lví tlamě. "Auvajs!", vykřiknu, protože to zabolí docela hodně. Stisk lvích zubů ale není trhající ani smrtící a navíc po mém výkřiku ihned povolí. Ucuknu a uskočím. Že mám v ruce nějakou hůl, si ani nevzpomenu. Zato od černých hlídačů dostane lvíče ihned holí důkladně po čumáku. Chudinka malá! Začnu si prohlížet svou nohu a následky kočičího laškování. Teprve teď si nějak uvědomuju, že tohle fakt není žádná sranda. Tohle zvíře, přestože je to ještě docela malé lvíče, má pěkně velkou tlamu s pořádnými tesáky. Ani to, že si chce jen hrát, se asi nedá bez rázné reakce akceptovat. Ty tesáky mi zanechaly na holeni naštěstí jen lehký šrám, a na druhé straně nohy, na lýtku, se mi barví slušná modřina.

Takhle se hladí šelma, která mi klidně mohla nohu ukousnout, kdyby chtěla

Naštěstí to není nic vážného, ale začínám si uvědomovat, že tahle kočička opravdu není žádný domácí mazlík, žádná čičinka, ale velká a divoká šelma, a že kdyby si nechtěla jen hrát a tu svou tlamu zmáčkla, tak by mi nohu klidně dokázala nad kotníkem ukousnout. Brr! To by se mi tedy určitě nelíbilo!

Pohled do lvích očí takhle zblízka je mimořádný zážitek

Prostě procházka se lvy je procházka s velkými šelmami. Přesto je prima a je to fajnový a velmi nevšední zážitek. Kdopak může říct, že si pohladil lvici? K té vás nepustí nikde. Ani v cirkuse, ani v zoologické zahradě. Ta největší lvice se zdá být ze všech nejklidnější. Často si lehne a nechá se hladit. Jak to tak vypadá, asi se jí to líbí, protože při hlazení slastně přivírá své velké lví oči. Ta menší lvíčata jsou zase děsně roztomilá, i když mám od jednoho z nich pořádnou modřinu! Motají se rozpustile kolem nás, a my zase kolem nich. Občas se zastavíme a můžeme si je taky pohladit, pokud si lehnou. I to nejmenší lvíče má srst docela hrubou, přestože na pohled vypadá jako postelový plyšáček. Ale na hlazení menší lvíčata dlouho nečekají. Ve srovnání s větší lvicí jsou čilejší a živější. Na jednom místě dlouho nevydrží a než se za nimi stačíme otočit, hned jsou tu a hned zase tamhle.

Na větším palouku s nízkou trávou se na chvíli zastavujeme. Všichni lvi se najednou rozběhnou zpátky. My se už také obracíme a pomalu je následujeme. Šelmy jdou ještě nějakou dobu před námi, a pak se nám ztratí z dohledu někde mezi křovím. Nás pak odvezou k jiným domečkům, nedaleko odtud.

Než se vrátíme, vidíme ještě nějaká africká divoká prasátka

O kus dál vidíme několik čápů marabu, a nějaká bradavičnatá prasátka. Ta se podle dnešního dělení mají nazývat savanová. Bradavičnatá jsou sice hodně podobná, pro mne k prakticky k nerozeznání, ale v těchto končinách jsou prý hodně vzácná. Za loukou pod velkým stromem zrovna jiná skupinka turistů nasedá na slony. A my jen koukáme, jak v malém domků s jedním stolem a jednou židlí jakýsi černý mládenec právě dostříhal video, které na naší procházce natáčel. Můžeme se na výsledek jít podívat. Nevypadá to špatně, má to ale jen asi osm minut, a za DVD chtějí neuvěřitelných 250 randů. Hbitě se domlouváme, že koupíme jen jedno jediné video, doma si ho rozmnožíme a o náklady se s Janou i Vláďou podělíme. Při téhle ceně se tomu nemůžou divit. A oni se asi nediví, oni s tím nejspíš počítají, a proto mají takhle vysoko nasazenou cenu. Ale nemůžu si pomoct, při ceně nějakých 120 dolarů za celou procházku by takhle krátký kousek videa mohl, dokonce snad i měl, být v ceně jako suvenýr. Zaplatím tedy sumu 250 randů, oni mi to DVD vyrobí, a někdy k večeru mi ho nechají na recepci v našem Rest Campu.

Potom máme ještě v ceně téhle procházky snídani, a tak se zase vracíme tam, odkud jsme původně na procházku se lvy vycházeli. Snídáme nějakou klobásku a vajíčka s tousty, je taky nějaký džus. Všechno se ale začíná hrozně protahovat. Touhle dobou jsme podle původních informací už měli být dávno zpátky. Začínáme je už trochu popohánět, že už chceme jet zpátky. Už jsme dávno po snídani a čekáme nevím na co. Nechceme se tu už zbytečně dál zdržovat. Chceme odjet! Leč spěch je něco, co tihle černí neznají. Spíš si z nás ještě dělají legraci.

Při návratu zastavujeme před kanceláří agentury, ale zůstáváme v autobuse. Mají nás dovézt až na bránu Rest Campu. Ale najednou vidíme venku Pepu a tak rychle vyskáčeme ven. Pepa tu rozčileně pobíhá z místa na místo, a hartusí na nás, co že se děje, že neví kde jsme. Jsme tu víc než o hodinu později, než jsme měli být. Asi i proto, že ráno jsme zbytečně dlouho čekali na odjezd. A pravda je, že kdybychom ty černé nepopoháněli, možná bychom přijeli ještě o další hodinu později. Pepa, když jsme nebyli v kempu včas, nás začal shánět. V kanceláři mu ovšem tvrdili, že už jsme dávno v kempu. Tak utíkal zpátky do kempu a my pořád nikde. Organizovat něco, to těm černým opravdu moc nejde. A Pepa je teď pěkně vytočený. Měl strach, co se s námi stalo, když tady přes hodinu nikdo neví, kde vlastně jsme.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Mokrá nádhera Viktoriiných vodopádů >>

No, nedá se nic dělat, hodinu jsme ztratili, tak nesmíme moc otálet. Vzpomenu si na Jardu, který teď někde na Zambezi raftuje a zápasí s peřejemi. Mám mu to závidět, nebo nemám? My ostatní rychle jedeme s Pepou alespoň na chvíli do našich chatek, do kempu.

Procházku kolem Viktoriiných vodopádů začínáme u sochy Davida Livingstona

Někdo se převléká, někdo ještě musí na toaletu, ale hned nato odjíždíme k vodopádům. Není to sice daleko, jen asi dva kilometry, ale i tak nám cesta autem na parkoviště ušetří hodně času. Projdeme se v klidu o to víc u vodopádů. I když jsme se víc než hodinu zdrželi, přesto zatím nemusíme nikde spěchat a za ničím se honit. Času tedy máme na vodopády dostatek.

Za vstupní branou do prostoru vodopádů rychle projdeme kolem několika paviánů, kteří tu poskakují přes cestu, aniž si nás všímají. Naše procházka začíná u pomníku Davida Livingstona, který před více než sto padesáti lety vodopády objevil. Jméno, které jim dal, nemá nic společného s Viktorkou, co sedávala u splavu nedaleko Starého Bělidla. Pojmenoval vodopády ve shodě s tehdejšími zvyklostmi podle britské královny Victorie. Český cestovatel Emil Holub tu sice žádný pomník nemá, ale zanechal taky na vodopádech nesmazatelnou stopu. Byl totiž první, kdo je pořádně prozkoumal a vytvořil jejich podrobnou mapu. Afričtí domorodci nazývají vodopády Mosi-oa-tunya, což znamená "Kouř, který hřmí". Už včera jsme mohli vidět, jak zdaleka je vodní tříšť nad vodopády viditelná a že opravdu připomíná stoupající oblak kouře. Teď už slyšíme ono hřmění vodopádu pěkně zblízka, a vodu vznášející se ve vzduchu můžeme cítit všemi našimi smysly.

Scházíme kousek dolů po lesní cestičce s pár schody na jakousi vyhlídku na nejzápadnější straně vodopádů. Oblak mlhy přicházející odzdola mi zakrátko znemožní fotografování a jsem nucen schovat foťák do brašny. Stačí, že začínám mít mokrou košili. Ta všudypřítomná voda a teplo má v tomhle místě na svědomí, že chodník zarůstá snad s každou další minutou tropickou zelení, takže kromě zdola stoupající vodní tříště

Pohled na soutěsku Viktoriiných vodopádů z nejzápadnější strany

na nás ještě kape a prší spousta vody seshora, z hustého příkrovu bujného porostu vytvářejícího temný tunel nad chodníkem a nad schody klesajícími dolů k vyhlídce. Neustálé mokro zanechává i na zábradlí kolem vyhlídky tak vysokou a silnou vrstvu rzi, že to vypadá, jako by tu zábradlí postavili snad už za dob objevitele vodopádů. Zábradlí je sice silné, ale vypadá natolik prožrané rzí, že se ho bojíte dotknout, aby se vám nerozsypalo pod rukama. Zkusím opatrně vytáhnout z brašny fotoaparát, ale na objektivu se objeví drobné kapky vody během několika vteřin. Nemá to cenu, ještě mi foťák zvlhne a namočí se celý. Raději ho zase rychle schovám. A tak zkusí udělat pár fotek jen Líba, jejíž foťák je vodotěsný.

Už tenhle první pohled na vodopády je úžasný. Nahoře nad nimi se tok řeky Zambezi rozšiřuje a protéká mezi mnoha menšími i většími ostrovy. Seshora se pak řeka hrne na hranu 1800 metrů široké rokle, odkud se v celé šíři přerušené jen několika málo ostrůvky voda řítí za vydatného rachotu dolů do asi sto metrů hluboké skalní propadliny. Roklina je poměrně úzká a staví se kolmo k říčnímu toku. Tenhle úžasný a podivuhodný přírodní výtvor bývá považován za jeden z nejmohutnějších vodopádů světa, zejména když za období dešťů průtok vody v řece Zambezi výrazně stoupne. Tvrdí se, že vzhledem k výšce a šířce vodopádů jsou Vikroriiny vodopády plochou padající vody největší na světě. Já v tom spatřuju hlavně fakt, že při vhodně zvoleném parametru se najde nějaké to světové nej skoro na všem.

Viktoriiny vodopády jsou pokládány za nejkrásnější na světě

Ale každopádně jsou Viktoriiny vodopády pokládány rovněž i za ty nejkrásnější. Krása v tomto případě ale určitě nebude nějaký účelový parametr.

Ďáblův chřtán je mohutný stupňovitý vodopád v západní části rokliny

Stojíme teď celí navlhlí na vyhlídce nedaleko místa, kterému se říká Ďáblův katarakt, nebo taky Ďáblův chřtán. Nacházíme se v nejzápadnější části rokle. Můžeme se už tady začít kochat prvním z mnoha těch nádherných a jen sotva zapomenutelných pohledů, které tu krása Viktoriiných vodopádů nám turistům nabízí. Ďáblův katarakt po naší levé straně je mohutný stupňovitý vodopád na samém okraji skalní rokliny, která se tu začíná rozevírat přímo před námi. Na mnoha místech jsou okolní skály pokryté svěže zelenou tropickou vegetací. Ta je neustále skrápěna drobnými kapičkami vody, které spojené v cáry mlhy znemožňují pohled skalní soutěskou do větší vzdálenosti. Je vidět, jak hřmící kouř stoupá vysoko nad okolní terén, zatímco vodopád Ďáblova chřtánu padá s ohlušujícím řevem dolů do propasti.

Postupně a pomalu pak procházíme kolem vodopádů. Po asi jeden a půl kilometru dlouhém chodníku při okraji rokle, přímo podél vodopádů, které máme celou dobu naproti přes roklinu.

Duhový vodopád nedělá svému jménu ostudu, jen musí vysvitnout sluníčko

Cesta vede od Ďáblova kataraktu kolem Hlavního vodopádu, a pak okolo Podkovového vodopádu až k nejvyššímu Duhovému vodopádu. Okolo pěšího chodníčku vedoucího podél vodopádů je vybudováno mnoho vyhlídek a je to moc příjemná, vzrušující, ale i docela romantická procházka. Hustá zeleň připomínající mi džungli deštného pralesa dokresluje úžasnou a přenádhernou atmosféru velkolepé podívané. Padající voda tu vytváří nepočítaně neustále se proměňujících scenérií, kterých se člověk jako já stále a stále nemůže dostatečně nabažit. Opravdu moc podivuhodné místo! Nespěchám, přestože všichni jsou někde přede mnou. Kráčím po chodníku většinou velmi pomalu. Ty skvostné pohledy na vodopádící skalní stěnu je přece třeba vychutnat co nejdéle. Až mám pocit, že mi z toho zážitku začíná běhat mráz po zádech. Nebo že by mě tolik studilo ono vlhko, kterým jsem už prostoupen skrz naskrz? No, každopádně cítím Viktoriiny vodopády na vlastní kůži!

Na mnoha místech kvůli mlžnému oblaku nemá smysl ani fotografovat, na jiných musím dokonce znovu schovat fotoaparát do brašny. To množství vody by mu mohlo velice rychle ublížit. Pepa si už zkušeně své tričko dávno schoval do batohu, my ostatní jsme mokří, jako bychom se právě prošli pod sprchou. Potkáváme pochopitelně i jiné turisty, někteří mají pláštěnky nebo jdou s deštníkem. Deštník tu ale vůbec nemá smysl používat. Stejně jsou všichni mokří, úplně stejně jako my. Voda tu na člověka útočí ze všech směrů, nejen shůry. Prší ze všech stran, a hlavně odspodu. Vydatná mračna maličkých kapének stoupají zdola z kaňonu, jako by je odtamtud rozfukoval gigantický ventilátor. Vody je ve vzduchu tolik, že o mrholení se tu nedá mluvit. Je to regulérní všesměrový déšť, neřkuli liják.

Za Duhovým vodopádem dojdeme až k ostrohu nad místem, kde řeka Zambezi vytéká ze skalní rokliny na svou další pouť k Indickému oceánu. Zatím přestalo už být úplně jasno, sluníčko se občas kamsi vytratí. Když se na chvíli ukáže, aby nám na tu nádheru ještě posvítilo, vodní tříšť padající vody na dně rokle se zbarví přenádhernou duhou. Dokonce jsou v některých okamžicích vidět duhy dvě, i když ta druhá, menší, je o hodně slabší. Pod námi vpravo můžeme spatřit do terénu hluboce zaříznuté koryto řeky Zambezi, jak opouští skalní roklinu Viktoriiných vodopádů. Odtud už tvoří hluboký kaňon s ostrými až téměř do protisměru se obracejícími zákruty s mnoha a mnoha mohutnými peřejemi. První z nich jsou také odtud vidět.

Líba nedaleko Danger Pointu

Znovu myslím na Jardu, který tam někde dole s takovými peřejemi svádí na vratkém raftu s řekou Zambezi svůj vodácký souboj. Odtud řeka nevypadá moc divoce, ale tam dole to bude určitě mnohem horší. Lítost na tím, že já na raftu nejsem, už mě definitivně opustila. Ranní procházka se lvy mi to vynahradila. Být kousnutý lvicí, to je přece také silný a nevšední zážitek.

Tohleto místo nad výtokem řeky Zambezi z kaňonu Viktoriiných vodopádů se nazývá Danger Point, čili Nebezpečný bod. Zřejmě proto, že tu bez jakéhokoli zábradlí můžete dojít až na samotný okraj propasti a hledět kolmo dolů. A nebo, pokud si nedáte dobrý pozor, taky kolmo dolů můžete spadnout. Je třeba být opravdu opatrný, protože kameny jsou tu mokré a velice kluzké. Udělám tady několik obrázků. Všichni se udiveně rozhlížíme kolem dokola, a nevíme, na kterou stranu a na kterou část vodopádů bychom se měli dívat dřív. Je to velice působivá podívaná!

Pohled na zambijskou stranu Viktoriiných vodopádů

Za řekou Zambezi, ta skála naproti, už patří do Zambie. Zambezi totiž tvoří státní hranici mezi Zambií a Zimbabwe. A hranice prochází i skrze celé Viktoriiny vodopády. I nahoře nad nimi postupuje mezistátní hranice podélně korytem široké řeky. Přisuzuje tak četným ostrůvkům na širokém toku Zambezi, aby patřili na zambijskou či zimbabwskou stranu. Mnoho turistů navštěvuje Viktoriiny vodopády jen ze zambijské strany. Je to možná škoda. Zatímco oni vidí jen asi pětinu celých vodopádů, a na zimbabwskou stranu dohlédnou jen k Duhovému vodopádu. My odtud nevidíme jen ten úplně nejzazší Východní katarakt. Zimbabwe se ale někteří turisté bojí, ať už kvůli politické situaci, nebo kvůli bídě a nedostatku základních věcí a potřeb. A v neposlední řadě zřejmě i kvůli mnoha nemocem, jako je AIDS nebo třeba i cholera, která se v Zimbabwe vlivem chudoby i naprostého kolapsu zdravotní péče téměř nekontrolovatelně šíří a nabývá rozměrů epidemie. Pokud by ovšem turisté zůstali jen tady, v turistickém městečku Victoria Falls, nemohou mít o tom, jak vypadá situace jinde v Zimbabwe, sebemenší tušení. Tady je to díky alespoň nějakému turistickému ruchu úplně něco jiného. Tady jako bychom snad ani v Zimbabwe nebyli. Tedy až na pár maličkostí.

Tady vidíte, že jsem úplně promočený, i když to vůbec nevnímám

Nakonec si na Danger Pointu sednu na velký kámen, dost blízko k okraji propasti, a jen tak se rozhlížím kolem. Pozoruju masy vody padající z protilehlé hrany soutěsky, hledím dolů ke dnu na mnohabarevnou duhu i na divokou Zambezi pěnící tam dole v hlubokém kaňonu. Dívám se na tmavé mokré kameny i okolní svěží zeleň ozářenou sluncem. Je to úžasná záležitost. Jsem moc rád, že nemusíme nikam spěchat, že tu můžu posedět, a jen tak beze slov vnímat tu nádheru. Můj dojem z Viktoriiných vodopádů je těžko popsatelný. Neumím najít ta správná slova, kterými bych své pocity vyjádřil. Ale tohle čarokrásné přírodní divadlo ohromující člověka svou nádherou a rozmanitostí různých pohledů každopádně patří k mým nejsilnějším cestovatelským zážitkům a Viktoriiny vodopády určitě patří k těm nejpůsobivějším místům, jaká jsem kdy měl možnost navštívit. Pod dojmem okamžiku ani nestačím vnímat skutečnost, že jsem celý navlhlý. Ba vlastně nejsem jenom navlhlý. Jsem úplně promočený! Skrz nazkrz! Ale přesto bych tady vydržel sedět a dívat se na padající vodu ještě hodně dlouho. Jen nerad se proto posléze zvedám, abychom mohli popojít zase dál.

Most přes Zambezi i přes státní hranici

Odcházíme už od hrany rokle a jdeme kousíček podél Zambezi. Přicházíme k vyhlídce na železný most. Tenhle impozantní most přes řeku Zambezi umožňuje přecházet hranici ze Zimbabwe do Zambie a naopak. Slouží však také dopravě mezi oběma zeměmi, a to jak automobilové, tak i železniční. Most je železný, postavený před více než sto lety, a buď na něm, nebo v jeho bezprostředním okolí, se odehrává bungee jumping a všechny ty adrenalinové aktivity na laně, které jsme si také mohli objednat. Zdá se ale, že dneska tu těch "sebevrahů" moc není. Právě teď je na mostě klid a nic zajímavého se tam neděje. Dřív bylo možné za deset dolarů projít po mostě na druhou stranu do Zambie, ale pak Zambijci začali chtít po turistech ze Zimbabwe, aby si zakoupili mnohadolarové vízum. A tak most vynecháme. Na druhé straně bychom stejně už na nic neměli čas a za sto dolarů se krátce projít jenom tak přes most na druhou stranu a zase zpátky, to se nikomu z nás nechce. Na mostě sice občas někoho vidět je, ale o proudících davech turistů, kteří se tu procházeli dřív, se rozhodně mluvit nedá.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Z tržnice bez hrocha i žirafy >>

Od mostu přes Zambezi se vracíme k vstupní bráně a z areálu Vitoriiných vodopádů vycházíme na parkoviště k naší toyotě. Je teplo, sluníčko nás hřeje, a tak rychle osycháme. Pepa s námi na chvíli zajíždí do Victoria Falls na "uměleckou" tržnici se suvenýry. Hned jak zastavíme, seběhnou se kolem nás prodejci již neplatných zimbabwských bankovek obrovských hodnot. Jana chtěla jako suvenýr nějaké koupit, ale Pepa ji nenechá. Oni chtějí dva dolary, a Pepa je přesvědčený, že i bankovky nejvyšších hodnot, které jedině má smysl kupovat, musejí být za dolar. Slibuje Janě, že jí bankovky někde sežene. Levnější!

Na tržnici je spousta trhovců. Můžeme si tu vybírat z tisíců především dřevěných suvenýrů, od maličkých až po ty obrovské. Po podlaze jsou rozloženy stovky misek i jiných nádob, všelijaké masky a figurky domorodců, nepřeberné množství slonů, hrochů, nosorožců, žiraf, levhartů, buvolů, lvů, i dalších zvířat. Všichni prodavači se překřikují a všichni nás lákají právě k tomu jejich zboží. Právě ty jejich výrobky jsou přece pro nás ty nejlepší! Ale až na výjimky všichni nabízejí skoro to samé. Jen v málo případech je vidět něco, co jinde, u "souseda", nemají. Hledám nějakého hrocha, ale nikde se mi žádný nelíbí. S Líbou přemýšlíme také o nějaké asi metr vysoké žirafě. Ale ať koukáme, jak koukáme, také se nám žádná nelíbí natolik, aby nás lákala ke koupi. Jen Radka s Vláďou si tu jednu takovou žirafu vybrat dokázali. Pěkně jim ji také zabalili, aby se na dlouhé cestě, která nás ještě čeká, nějak nepoškodila. Od dneška budou mít na starost o zavazadlo víc.

Dnes se opravdu nenudíme. Všechno jde ráz na ráz. Na chvíli ještě jedeme do kempu. Trochu posvačíme, ale na nějakou dlouhou přestávku není čas ani teď. Za chvíli už nás zase bude očekávat u brány kempu řidič naší "dobrodružné" agentury, který nás poveze na další aktivitu. Než ale odejdeme, ještě zastihneme Jardu, jak se právě vrací z raftu. Vypadá trochu unaveně a tváří se docela vyděšeně. Zdá se, že je tak trochu mimo a nemůže se vzpamatovat. A říká nám, ať jsme rádi, že jsme na ten raft nešli. Prý to nebyla žádná legrace. Šlo o život! No, to je tedy zajímavé. Jsem zvědav, co nám Jarda ještě poví. Ale nemůžeme si dovolit delší rozhovor, musíme už jít na bránu. Jarda se převleče, musí se najíst a pak s Pepou pojedou na vodopády. Nás ostatní čeká let helikoptérou. Samozřejmě taky nad vodopády. Kde jinde? Těším se. Helikoptérou jsem ještě nikdy neletěl. Bude to moje premiéra. Jenom Jaroslav zůstává v kempu, létat čímkoli on jaksi nějak nemusí.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Helikoptéra má vadu: krátký let >>

Na heliport nás sice přivezou včas, ale tady se zase všechno trochu zdržuje. Začínáme mít i trochu obavu, abychom ve čtyři odpoledne stihli plavbu po Zambezi. Na betonové ploše stojí malá helikoptéra pro čtyři pasažéry, která postupně asi dvakrát odletí s jinými turisty. Za třináct minut jsou vždycky zase zpátky.

Než vzlétneme, máme na heliportu chvíli čekání

My zatím čekáme venku, i když ve stínu. Samozřejmě až na Líbu, ta sluníčko nemůže vynechat ani na chviličku. Uvnitř pod střechou mají kromě kanceláře i nějaké suvenýry, nějaké dřevěné sošky a figurky mají rozmístěné i venku. Během čekání dostaneme několik základních pokynů k letu, a po jednom si nás tu postaví na velkou osobní váhu. Zřejmě si musí rozpočítat, jak nás rozesadí, abychom byli co nejlépe vyvážení.

Z hangáru pak vyvážejí další helikoptéru, o něco větší, barevně vyzdobenou barvami a kresbou připomínající logo společnosti Sheerwater Adventures.

Račte nastupovat, váš létací stroj je připraven!

Tahle druhá helikoptéra je pro osm lidí včetně pilota. Vypadá to, že poletíme s ní. Jsme rádi, že takhle budeme moci letět společně, že tedy poletíme všichni najednou. Zanedlouho už dostáváme pokyn, abychom se přesunuli k připravenému létajícímu stroji. Nastupujeme přesně podle toho, jak nám oni určili. Vláďa jde dopředu vedle pilota, my ostatní čtyři sedíme vzadu, Líba s Janou zády k pilotovi proti směru letu. Na obou zadních sedadlech máme pohodlí. Mezi námi zůstává volné místo, nikdo další s námi už neletí. Bezva!

Rotor se roztočí naplno a stroj se z námi odlepuje od země. Letíme docela rychle. Nejprve přelétáme veliký hotel a k němu přináležející golfové hřiště. Hned na to už vidíme z okénka velké i malé ostrovy na řece Zambezi, které jsou nahoře nad vodopádem. Tam někde budeme mít zanedlouho večerní plavbu lodí. Let je vcelku krátký, ale určitě stojí zato.

Letecký pohled na Viktoriiny vodopády od zambijské strany řeky Zambezi

Kroužíme nad vodopády z jedné strany, pak zase z druhé strany, zaletíme kousek i nad kaňonem dolní divoké Zambezi. Všichni na obou stranách tak dobře vidíme celou tu nádheru. Vidět ten opravdu podivuhodný přírodní úkaz hezky vcelku a z nadhledu, to je tedy sice ne příliš dlouhý, ale rozhodně mocný a působivý zážitek, na jaký se hned tak nezapomíná. Překvapuje mě, že po celou dobu letu můžeme mít na obou stranách otevřená nevelká okénka. Skrze ně ovšem můžeme krásně vidět i fotografovat.

Při letu helikoptérou se střídá jeden nádherný pohled za druhým, tenhle ukazuje vlevo umístěný Danger Point nad kaňonem odtékající Zambezi

Obrázky budou určitě, pokud se povedou, mnohem lepší, než kdybychom je museli pořizovat přes okenní zakřivené sklo našeho stroje. Jen Vláďa to měl horší. Na konci letu si trochu stěžoval, že vedle pilota vepředu pořádně fotit nemohl. On tam otevřené okénko neměl.

S helikoptérou jsme měli tedy štěstí i na sluníčko, které nám krajinu a celou úžasnou scénu vodopádů ozařovalo svými teplými paprsky. A tak jsme se všichni shodli na tom, že snad jediný nedostatek toho letu byl ten, že byl docela krátký. Párkrát jsme se při vystupování ještě před helikoptérou vyfotili, ale hned nás už střídala další skupinka turistů, kteří poletí po nás. Taky tady na heliportu se nám, opět za neskutečnou cenu 250 randů, pokoušeli prodat ani ne destiminutové video z téhle akce. Měli ale na něm jen několik záběrů, jak do helikoptéry nastupujeme, a jak z ní zase vystupujeme. Doprostřed vlepili kus předtočeného videa z letu nad vodopády. Ten záznam měl ale tak příšernou kvalitu, že ho snad natáčeli nějakým mobilním telefonem, a ještě před kdovíkolika roky. Tohle bych tedy nechtěl ani zadarmo, natožpak za tu jejich neuvěřitelnou cenu. Říkáme, že už chceme odjet, ale nechají nás chvíli ještě vycukat. Co kdyby nás ještě přesvědčili, abychom do jejich videa něco zainvestovali? Brzy ale pochopí, že s tímhle u nás tentokrát neuspějí. Nakonec tedy mávnou na řidiče, který nás vzápětí odváží nejkratší cestou zpátky do kempu.

Před další dnešní akcí jsme původně počítali, že by nám mohlo zbýt trochu času na bazén. Ale díky zdržení na heliportu jsme o ten čas přišli. Když jsme se vrátili do kempu, Pepa zrovna odjíždí pro Jardu, který absolvoval procházku kolem vodopádů. Stejnou, jakou jsme měli předtím my. Jarda na ní ale šel sám.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Nabitý den končí na Zambezi >>

Jarda tanečkem oslavuje, že jízdu raftem po Zambezi přežil

Než se nadějeme, přiblížila se čtvrtá hodina. To už nás před branou Rest Campu čeká další auto agentury Sheerwaters. Veze nás k večerní plavbě na břeh řeky Zambezi. Kdesi nahoře nad vodopády nás vysadí u nevelké lodi. Teď už jsme zase všichni pohromadě, v kempu zůstal jen jediný Pepa. Než nastoupíme na loď, sledujeme chvíli jakousi černošskou skupinu, jak na břehu předvádí svoje folklórní tanečky. Zpívají a tančí jako o život. Jarda oslavujíc, že přežil raft, si jde zakřepčit s nimi. Už se ze svého hrůzyplného zážitku trochu vzpamatoval a jeho radost ze života je opravdová a nefalšovaně upřímná. To je vidět na první, druhý i třetí pohled.

Pokud se pití týče, nemáme dneska žádné zábrany: Tak Radko - na zdraví!

Nastupujeme na loď. Není velká, ale rozhodně zase není jen pro sedm lidí. Nebudeme tu sami, jsou tu s námi i jiní turisté. Usadíme se k jednomu stolu na horní palubě. Pamětlivi Pepovy rady, že v ceně máme nápoje včetně alkoholických, tak abychom si to pořádně užili, si téměř okamžitě objednáváme vodku z džusem. Ihned jsem přestal mít strach, že bychom to snad mohli s alkoholem nějak přehnat. Při tomhle tempu, jakým to roznášejí, to opravdu nehrozí. V ceně je i lehké jídlo. Každý máme pár nějakých podivných jednohubek a dvě křidýlka. Nejspíš z afrického vrabce. Nic většího to určitě není. Pak se zdá, že se s přísunem nápojů trochu zlepšili. Ale došla vodka.

Tohle je úplně jiná Zambezi, než ta, po které před pár hodinami raftoval Jarda

Měníme objednávku na rum s kolou, stihneme to ale jen jednou. I rum už došel. A tak končíme kombinací ginu s tonikem. Gin sice dojde zanedlouho taky, ale to už nebudeme muset řešit. To už bude skoro tma a my budeme přistávat zpátky u břehu.

Plavbu si asi jaksepatří užívají i všichni ostatní na lodi. Moc po nich ale nekoukám. Bavíme se česky jen mezi sebou, máme tu teď naši partu. A musím, říct, že plavba je to veskrze veselá. Jarda oslavuje, a my ostatní pochopitelně s ním, že přežil raft. Vypráví nám svoje raftové zážitky. Jak se hned ve druhé peřeji vyklopili, jak nemohl při dalším vyklopení svůj raft dohonit a jak musel nakonec naskočit na jiný. Jak se při dalším překlopení raftu ocitl pod ním, a nevěděl kudy ven, a když to na jednu stranu zkusil, musel se vracet zpátky na druhou, až mu skoro došel kyslík. A taky Jarda vypravuje, jak ho hrozně bolí nohy, když na konci rajtování na raftu ještě musel vyšplhat se vším vybavením z kaňonu řeky po stometrovém skoro kolmém srázu nahoru. Sotva to prý už vylezl. Jarda byl, zdá se, dost překvapený tím, že ten raft opravdu nebyl žádná selanka. A bylo to pro něho asi o to horší, že byl na raftu z naší skupiny sám, a anglicky si s nikým moc nepromluvil. Ale Jarda je spokojený a je rád, že se toho zúčastnil. Zážitek z raftování po Zambezi má hodně intenzívní, a určitě na něj dlouho nezapomene. Jako vodák se dost diví, že tu běžně pouštějí turisty na takhle těžkou vodu. Prý by něco takového v Evropě rozhodně možné nebylo. Pokukuju po Líbě a vidím, jak ona je na rozdíl od Jardy ráda, že na raftu nebyla. A já? No, já možná taky. Možná! O raftu po Zambezi všichni píšou, že je jeden z nejtěžších, ale že hodně záleží na průtoku. A tvrdí se přitom, že ti, co tu s turisty jezdí, jsou opravdoví profíci, kteří moc dobře vědí, co a jak. A taky se o Zambezi píše, že raft na ní je snad ten nejbáječnější raft na světě. Tak co? Mám litovat? Nebo nemám? Teď už je to stejně jedno.

Západ slunce na širokým klidným tokem Zambezi

Zambezi po které ale plujeme teď, je úplně jiná. Tohle je klidná, zdánlivě téměř stojatá voda. Tady Jarda žádné pádlo nepotřebuje, žádné peřeje nám tu nehrozí. Duch řeky Zambezi, kterého domorodci oslovují sympatickým jménem Ňami-Ňami, může klidně odpočívat. Kromě popíjení a Jardova vyprávění samozřejmě při plavbě po Zambezi pozorujeme nádherné barvy zapadajícího afrického slunce.

Hroši v Zamezi

Trochu se snažíme fotografovat, třeba támhle v dálce několik čvachtajících se hrochů, prťavého krokodýlka u zambijského břehu, a nebo i rozmanité ptáčky cachtáčky či zpěváčky. Uteklo nám to hodně rychle a docela příjemně jsme se rozveselili. A tak když nás posléze za tmy přivážejí nazpátek do kempu, Pepa na nás docela vyjeveně kouká, jací jsme všichni veselí a jak se řehtáme na celé kolo. A my se tím pádem řehtáme ještě víc. Salva našeho smíchu neutichá a smějeme se pak už všemu. Nakonec nejvíc tomu, že Pepa ani neví, čemu že se tak smějeme. A my už vlastně taky ne.

Večerní plavba po Zambezi tak byla pro nás pro všechny velice příjemným a odpočinkovým zakončením dnešního pestrého a na zážitky bohatého dne. Těžko si lze představit něco lepšího! Večer ještě dost dlouho sedíme a sdělujeme si vzájemně své dojmy. Jarda třeba vypravuje, jak měl na procházce u vodopádů problém se strážcem, když hledal kešku mimo oficiální turistický chodník. Vysvětloval mu, co a jak, aby turisty, kteří kešku hledají mimo chodník pustil, a ostatní aby na to naopak neupozorňoval. Jen Bůh prý ví, zda a jak to pochopil. Jardu ale ke kešce nakonec pustil. Nic ve schránce sice nebylo, ale Jarda tam naopak dal něco svého. Ale jinak je Jarda zcela v zajetí oslav, že přežil smrtící raft, a jeho nadšení z divoké Zambezi nezná mezí. A já zase můžu ukazovat na noze stopy po lvích tesácích. No, den to byl skutečně nabitý událostmi. Od brzkého rána až do pozdního večera. A tak je na co vzpomínat a o čem povídat ještě dlouho do noci. Ale nakonec, jako všechno hezké, i tenhle den musí skončit. Ten přenádherný západ slunce za širokým tokem Zambezi nad Viktoriinými vodopády skončil už hodně dávno. Už dlouho je zdejší africká tma považovaná za tmoucí.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 10. den (24. prosince 2009) >>
<< Odjíždíme z Victoria Falls i ze Zimbabwe >>

Ráno vstáváme dost brzo. První co uvidím, když se mi po bezcílném bloudění sem a tam a od ničeho k ničemu konečně otevřou oči, je Jarda. Nevypadá nejlíp. Vypadá jako včerejší špatně vylíhnuté kuře. Ten raft mu dal zabrat. Ale Jarda si dá po snídani pivko a zdá se, že ho docela srovnalo. Dnes je Štědrý den, a tak má Jarda svůj první vánoční ležák.

Oplocený Livingstonův baobab

Jak jsme hodně brzy vstávali, tak také hodně brzy vyjíždíme. Pepa s námi zajíždí kousek za městečko a ještě před sedmou hodinou zastavujeme u Livingstonova baobabu. Objevitel vodopádů prý rád sedával a odpočíval v jeho stínu. Baobab není malý, ale pravda je, že už jsme viděli mnohem větší. K baobabu nemůžeme jít blíž, je obehnán a chráněn drátěným plotem. Vypadá to, že důvodem k tomuhle opatření je skutečnost, jací jsou někteří turisté bezohlední vandalové. Kůra baobabu vypravuje o ledasčem. Vyryto je do ní mnohé. V tom lepším případě třeba srdíčka, v tom horším hrubé sprosťárny. Ale na památném baobabu to nakonec vyjde nastejno. Když vzápětí při odjezdu vidíme menší tlupu paviánů, říkám si, že proti nim tu taky třeba stavějí ploty, ale ti by určitě baobab takhle nepoškodili.

Vracíme se znovu do Victoria Falls. Ještě naposledy zajíždíme ke kanceláři agentury Sheerwaters. Jarda si poněkud pozdě rozmyslel, že bude chtít z raftu video. Možná jim úplně dobře nerozuměl. Pokud to stihnou, měl by teď mít DVD v kanceláři. Nemá. Prý mu ho tady schovají, a až sem příště pojede Pepa, tak mu ho vyzvedne. Pokud se tedy Jarda vůbec dočká, tak si na svoje video bude muset chvíli počkat. Jana pak ještě chce koupit nějaké hyperinflační bankovky. Pepa tedy ještě znovu zamíří k tržnici, kde jsme byli už včera. Kupuje nakonec Janě vytoužené papírky za dva dolary. Prý to jinak nešlo, níž s cenou jít nemohou, protože sami kupují tyhle bankovky za dolar místní v bance. Jana je spokojená, Pepa už trochu méně.

Paviání mámy a jejich děcka

Ale musí uznat, že nějaký výdělek musí mít každý. Tímto ve Victoria Falls definitivně a se vším končíme. Odjíždíme nejen z tohohle městečka, ale nadobro už i ze Zimbabwe.

Cestou na hranice Botswany stojí za zmínku snad už jen to, že jsme u silnice spatřili plachého kaferského zoborožce, který před námi rychle prchl do houští. Je to krásný velký černý pták s mohutným zobákem a jasně červeným nápadným zabarvením na lysém hrdle a kolem očí. Nedlouho poté jsme ještě zastavili před velkým stádem paviánů. Bylo jich nepočítaně a hnali se před námi přes silnici, jako před něčím prchali. Některé samice měly na zádech mláďata, která se svých matek při tom úprku držela zuby nehty. Pepa si všiml, že jeden z paviánů si nesl ve své opičí pazouře jakýsi fotoaparát. Bývá to prý častý paviání suvenýr získaný na neopatrných turistech. Možná paviáni utíkají zrovna proto, že nějaký takový turista tu tlupu paviánů pronásleduje ve snaze získat svůj fotoaparát zpátky. Ale bude mít smůlu, ti paviáni jsou velice rychlí a čiperní. Za pár vteřin nám zmizí z dohledu kamsi do houští. Stejně jako v něm mizí celý obrovský slon, který se zničeho nic objevuje před námi na cestě jen o pár kilometrů dál. Podle množství sloního trusu na silnici tady někde musí slonů být v okolí mnohem víc. Žádného jiného slona už ale na cestě nespatříme.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Poklid na botswanské hranici >>

A to už jsme u hranic Zimbabwe a Botswany. Je tu vcelku klid. Možná i proto, že je teprve kolem osmé ráno. V Botswaně však musíme vystoupit z auta kus před samotným hraničním úřadem, a projít úzkým prostorem přes jakousi rohož napuštěnou dezinfekčním roztokem. Pepa vystupuje s námi, taky si namočí boty, pak se vrací do auta a projíždí betonovým příkopem s tímtéž roztokem, který nám tím pádem dezinfikuje i naše pneumatiky. Je to zřejmě ochrana před zavlečením nějakých nakažlivých chorob, třeba cholery, o které se říká, že je v Zimbabwe dost rozšířená. Připadá mi to ale dost zbytečné a alibistické a velmi pochybuji o nějaké účinnosti tohoto opatření.

Po zemi okolo téhle dezinfekční brány i za ní, se válí rozšlápnutí, rozjetí, a někdy i celí, obrovití afričtí brouci. Občas některý z těchhle velikých brundibárů zabzučí ve vzduchu kolem nás, přičemž ten hluboký a temný bzukot nepůsobí zrovna idylicky. Tihle brouci mi připomínají naše chrousty, jenomže jsou úplně černí a mají na délku až kolem sedmi centimetrů. Už jsme je párkrát někde cestou viděli, nějakého jsme srazili i autem, což byla mimochodem docela pěkná šupa. Ale nikdy a nikde jich nebylo tolik, jako tady.

Botswana je na rozdíl od Zimbabwe demokratická země, která zaznamenává dlouhodobě rychlý rozvoj, nastartovaný v poslední čtvrtině 20. století po získání nezávislosti a objevení bohatých nalezišť diamantů. Za koloniální éry ovšem území Botswany, nazývané v té době Bečuánsko, patřilo mezi nejchudší regiony britského impéria. I Botswaňané velmi trpí nemocí AIDS, z necelých dvou miliónů zdejších obyvatel je dle oficiálních informací touto zákeřnou chorobou nakažena více než polovina, pravděpodobně ale ještě mnohem víc. Z obrovského území Botswany, jen nepatrně menším, než je území Ukrajiny, zabírá téměř tři čtvrtiny rozlohy poušť Kalahari, rozprostírající se na jihozápadě. Botswana je rovněž známá deltou řeky Okawango na severozápadě země. Je to největší vnitrozemská říční delta na světě. Je to místo, kde se řeka Okawango rozlévá do šířky a její vody se postupně ztrácí v písku kalaharské pouště. V období dešťů se tamní rozsáhlé bažiny stávají rájem miliónů vodních ptáků i dalšího zvířectva.

My ovšem tady v Botswaně budeme jen jednu jedinou noc, zítra už zase přejedeme hranice do Namibie. Možná to je i dobře, protože bůhvíproč má Líba v pase vízum platné jen na tři dny pobytu, zatímco všichni ostatní na třicet. Líbu asi na ambasádě měli za nedůvěryhodnou osobu. Omyl to není, protože počet dní platnosti víza má Líba v pase jasně napsaný slovem "three". Z celé Botswany tak během krátké doby uvidíme jen malinkatý kousíček kolem Kasane v nejsevernějším cípu země při hranicích s Namibií. Budeme tu na nejzazším severu národního parku Chobe, rozkládajícího se hluboko od vnitrozemí právě až sem na sever ke stejnojmenné řece vlévající se nedaleko odtud do Zambezi.

Hraniční přechod je tu bezproblémový. V Kasungule na Botswanské straně, když jsme přebrodili onu dezinfekční louži a přešli dezinfekční rohožku, se při poklidném odbavení u imigračních úředníků zamýšlím nad tím, kolik jiných zemí nepotřebuje do Botswany žádná víza. Na tabuli čtu,

Čeká nás příjemné prostředí kempu Ngina Safaris, ve kterém budeme trávit náš africký Štědrý večer

že bezvízový styk mají s Botswanou například Slováci, Maďaři, Estonci, Poláci, Lotyši i další evropské státy. Zdá se dokonce, že skoro všechny. Jenom my ne. My Češi musíme mít víza až odněkud z londýnské ambasády. Naštěstí ale máme potřebná víza všichni v pořádku, a tak zanedlouho z celního úřadu odjíždíme.

Kontrolka benzinu Pepovi přestala blikat už dávno. Teď už delší dobu nepřetržitě svítí. Povážlivě a výstražně. Většinu cesty sem na hranice jsme jeli s vypnutou klimatizací. Teď ráno se to dá ještě celkem bez problémů vydržet. Alespoň trošku jsme tak snížili spotřebu našeho neuvěřitelně žravého automobilu. Ty dva veliké kanystry se spotřebovaly už cestou do Vicoria Falls, a do Botswany přijíždíme na poslední zbytečky paliva. Snad teď už k nejbližší pumpě dojedeme. Naštěstí benzinka není daleko za hraničním přechodem a tak to nakonec klapne. Pepa si viditelně oddechne. U čerpací stanice je sice fronta, musíme chvíli čekat, ale problém s nedostatkem benzínu tím pro nás definitivně končí. Pak už dojíždíme za pár minut do kempu pojmenovaného Ngina Safaris.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

Safari-automobil patřící kempu Ngina Safaris pro nás představuje změnu

<< U řeky Chobe přeslonováno >>

Zatím se v kempu ještě neubytováváme. Měli bychom totiž co nejdříve vyrazit na safari. Tentokrát nejedeme naší toyotou s Pepou, ale krátce po deváté vyrážíme velkým místím safari-automobilem. Jede s námi řidič a jeden místní průvodce. Oba jsou úplně černí, skoro jako dokonalá tma. A není to tady nic výjimečného, všichni zdejší domorodci mi tu připadají nějak černější, než ti, které jsme potkávali dřív. Jsou černější, než bych si býval byl dovedl představit.

Lavičky v našem safari-autě jsou dost nahoře, mám trošku problém vylézt tak vysoko. Zato ale bude dobrý výhled. Začíná být pěkné vedro. Na to, že je Štědrý den, tak rozhodně.

Sloni před námi, sloni za námi, sloni všude

A tak jsme rádi, že nad lavičkami má auto ještě střechu a že ostré africké slunce nepraží přímo na naše hlavy. Asi půl hodinky jedeme po silnici k bráně Sedudu, kterou záhy vjíždíme do národního parku Chobe. Náš průvodce se chlubí, že tady v parku žije kromě množství jiných zvířat 65 tisíc slonů. Říká, že už šest dní nepršelo a to je pro nás dobře, protože zvířata mají žízeň a stahují se k řece. Proto teď pojedeme víceméně kolem ní a měli bychom slonů vidět víc než dost.

Začátek tomu ale moc nenasvědčuje. Vidíme jen několik impal, jednoho čápa marabu a pár supů. Za chvíli ale přijíždíme k řece, kde potkáváme tentokrát početné stádo impal. A o kus dál to začíná. Tamhle sloni pod stromem, tamhle jdou po cestě, tamhle jsou schovaní v křoví. Úžasné a nepředstavitelné! Nikdy jsem nic podobného neviděl. Sloni před autem, sloni za autem, sloni vedle nás,

Malá slůňata mají svůj chobot ještě poněkud nešikovný

velcí samci, samice s mladými. Za chvíli už ty slony nepočítáme na desítky, ale na stovky. Jsou mezi nimi i ta nejmenší slůňata, která jsou ještě poněkud nešikovná. Ještě pořádně nevědí, na co mají chobot, a je vidět, že se s ním teprve učí zacházet. Člověk neví, kam se má dívat dřív. Někteří jsou opravdu jen pár kroků od nás a až právě v takovém okamžiku si člověk uvědomí, jak obrovská jsou to zvířata. Však jsou to také největší suchozemští savci.

Sloni tady v Africe žijí ve velkých rodinných stádech, a mají vysoce vyvinuté společenské chování. Velcí samci mohou vážit až sedm tun. Samice bývají menší, i když některé sloní mámy, které vidíme, také dosahují úctyhodných rozměrů. Kly mají v Africe samci i samice, a my s úžasem pozorujeme, jak se ohánějí svým chobotem, orgánem pro slony charakteristickým, a ve zvířecí říši zcela ojedinělým. Dva citlivé výrůstky na konci nesmírně pohyblivého chobotu, takové sloní prstíky, fungují u slonů podobně jako právě naše prsty. Jako sloní hmatové orgány. Jinak chobot slonům slouží k čichání, dýchání, pití, sprchování a taky k podávání potravy do jejich nenasytných úst. Každý slon totiž spotřebuje denně skoro čtvrt tuny potravy. Vypít k tomu potřebuje skoro 200 litrů vody. A protože slon má velice nízkou účinnost trávení, nemůžeme se potom divit, že každý den vyprodukuje kolem 180 kilogramů trusu a přes 50 litrů moči. Vodu, která je pro slony životně důležitá, dokážou vycítit svým vynikajícím čichem na míle daleko. A dokážou ji objevit i pod zemí, kam se pro ní dostanou rytím za použití svých klů. No, zkonzumovat tolik potravy a najít tolik vody zabere slonovi samozřejmě spoustu času. Tolik, že mu na spánek a odpočinek zbydou z každého dne sotva čtyři hodiny. Obrovské sloní uši jsou dalším nápadným a charakteristickým znakem afrických slonů. Umožňují jim velmi dobrý sluch a dorozumívání na velké vzdálenosti. Sloní ušiska jsou silně prokrvená a pomáhají také slonům odvádět z jejich těla množství přebytečného tepla, kterého v horkém africkém podnebí nachytají víc než dost. Nejen nám je tu tedy docela teplo. Slůňata se rodí samicím asi jednou za čtyři roky po téměř dvouleté březosti, a váží po narození přibližně 100 kilogramů. Pěkní bumbrlíčci, že? Jen několik dní po svém narození už slůňata začínají konzumovat rostlinnou potravu, i když je jejich matka kojí skoro po dva roky. Teprve asi v pětadvaceti letech sloni úplně dospívají. Když si takový slon pěkně špacíruje vedle našeho auta, je dobře vidět, že slon je mimochodník. To znamená, že si vykračuje při jednom kroku pěkně oběma pravýma a při dalším kroku zase oběma levýma nohama najednou. Podobně chodí i velbloudi.

Žirafí krky vyčuhují nad křoviska

A nebo taky žirafy.

Žiraf také několik v okolí zahlédneme. Ale nevidíme je, jak chodí. Vidíme jen jejich dlouhatánské krky, jak vyčuhují zpoza křoví vzhůru k nebesům. Potkáme i nějaké buvoly. Některé na souši, jiné vidíme v řece. Nedaleko od nich jsou ve vodě také dvě početné skupiny hrochů. U životodárné vody je také několik vodních ptáků, vidíme tu třeba egyptské husy, nebo posvátné ibisy. I čápů marabu je tu víc. A jinak sloni, sloni, a zase sloni. Ale ti sloni jsou nádherní a majestátní. Vidíme je na souši i v řece, ke které chodí především pít. Ale nejen to. Sloni se také rádi koupou, sprchují a bahní. Tím se ochlazují a chrání se před žhavým africkým sluncem. Na konci safari jízdy, krátce po poledni, nás ještě pobaví ošklivá bradavičnatá prasátka, která se se svými maličkými selátky prohánějí dokola kolem velkého křoviska, a nebo se v divokém trysku proženou špinavou bahnitou louží s hlasitým daleko slyšitelným kvikotem.

V bazénu pod žhavým africkým sluncem i pod "vánočním" baobabem

Teprve teď, po poledni, po návratu ze safari, se v kempu Ngina Safaris definitivně ubytováváme. V jednoduchých chatkách, v celkem příjemném bydleníčku, se ale dlouho nezdržujeme. Vyrazíme pár kroků za chatky, kde je místní bazén. To je ale pohodička! Můžu se tu naložit do vody na celé dvě hodiny. Okolí bazénu sice ještě není hotové a úplně dobudované, ale koupačka na Štědrý den s výhledem na nevelký baobab, který prohlašujeme za náš "vánoční" stromek, je báječná. Zbyde mi i trochu času na psaní, abych nezůstal pozadu se svým africkým deníčkem, se svými zápisky.

A pak už nás čeká další safari. Tentokrát pojedeme lodí přímo po řece Chobe. Opět nás vezou safari-autem kousek po silnici, pak zabočíme na úzkou cestu mezi stromy. Následuje rychlé nalodění na malou loďku, loďku právě jen pro nás.

Sedíme na lodi, a nikdo neví neví, proč neodjíždíme

Čekáme na odjezd, ale nikdo nevíme proč a na co vlastně čekáme. Je nějaký problém. Stojíme tu jako magoři. Dozvídáme se, že prý za jednoho z nás není zaplaceno. Možná je to dáno tím, že dopoledne s námi Pepa nejel, a někde ho někdo škrtnul. Pár metrů od nás nějakou větší loď snad s padesáti turisty začne prohlížet nějaký úředník. A tu druhou vedle ní taky. Kontroluje cestujícím pasy, pěkně jednoho po druhém. Nám naštěstí nikdo kontrolovat pasy nejde, mohli bychom mít taky problém. Vyplnili jsme totiž do papíru čísla pasů ne podle skutečnosti, ale jaká nás zrovna napadla.

Nakonec se vše vyřešilo, čísla pasů nám nikdo nezkoumal. Konečně tedy můžeme vyrazit na řeku. Hraniční řeka Chobe tu kromě svého hlavního toku vytváří i vedlejší kanál, a mezi tím vším je tu ostrov, o který se dohadují obě sousední strany. Botswana i Namibie o něj prý vedou neustálé spory. Když vyplouváme, na ostrově před námi právě hoří vysoké ohně, a vznáší se nad ním hustá temná mračna špinavého dýmu. Nejspíš tam domorodci vypalují trávu.

Stejně jako ráno autem, i začátek safari lodí není nic moc. Náš kormidelník a kapitán v jedné osobě je zřejmě hodně nezkušený. Řeku asi moc nezná, zprvu se plácáme pořád na místě, popojíždíme sem tam z místa na místo uprostřed řeky kde pořád nic nevidíme. A nebo z velké dálky. Jiné lodě zatím projíždějí rychle okolo nás a přesouvají se tam, kde lze vidět zajímavé věci a zvířátka. Trochu k tomu možná přispívají i Radka s Vláďou, kteří pořád na něco ukazují a kormidelník se nejspíš snaží kličkovat za jejich ukazováčky. Já sedím s Pepou vepředu a oba z toho začínáme být už trochu otrávení. Kolem se zatím velkou rychlostí prožene další loď s turisty. Ani jim místo, na kterém my stojíme, nestojí za zpomalení. Párkrát se přiblížíme ke břehu, kde vidíme poletovat několik ptáčků, kteří si v břehovém svahu stavějí hnízda. K hnízdům do břehu vedou až metr hluboké díry. Hnízdí tu především rybařící a vlhy. Trvá to dlouho, než i náš kormidelník konečně pochopí, co se po něm chce. Pak se i my dočkáme toho, že se začínáme pohybovat vyšší rychlostí. Je tak se můžeme dostat na místa, kde lze vidět něco zajímavějšího. Vždycky ale jedeme za jinou lodí, držíme se za ní, náš nezkušený kormidelník se na řece evidentně moc nevyzná. Když nemá za kým kopírovat jeho cestu, asi dvakrát uvázneme na mělčině.

Přesto všechno je ovšem i tohle lodní safari nakonec naprosto skvělé, a vidíme toho spoustu. Na ostrově ve vysoké trávě veliké stádo slonů, před nimi se schovává stádečko impal. Pak jedeme kousek dál po řece, kde vidíme několik velkých sloních stád. Chodí tu pěkně pohromadě k vodě, aby se všichni sloni napili.

Mezi desítkami a stovkami slonů na řece Chobe se dějí podivuhodné věci

Zůstaneme-li delší dobu na místě, vidíme, jak jedni sloni od řeky odcházejí a jiné žíznivé stádo zase k vodě přichází. Tamhle na svahu vidíme dva mladé dovádějící slony, zatímco jejich dospělejší sourozenci stojí na okraji řeky ve vodě, kde pijí, oplachují se a sprchují. Další se na břehu posypávají pískem. Pozorujeme také početná maličká slůňata. Je opravdu legrační sledovat, jak jsou se svými choboty nešikovná a jak mnohdy teprve objevují, k čemu svůj dlouhý nos vlastně mají. Zajímavá a veselá podívaná!

Hroch brodící se řekou Chobe

Pak zahlédneme ve vodě krokodýlí oči a krokodýlí hřbet. Pozorujeme taky, raději trochu z dálky, hrocha jak se brodí vodou a vylézá na břeh na pastvu. Pak krásně zblízka pozorujeme pást se jiného hrocha, a pak ještě dalšího. Kolem všech hrochů se dokola prochází několik bílých volavek. Vypadá to, že z hrochů, respektive z jejich kůže, oďubují nějaké vodní cizopasníky. Hroši si okolo poskakujících volavek nijak zvlášť nevšímají a tak bych řekl, že jim to asi dělá dobře. Je to klasický příklad symbiózy naprosto odlišných zástupců živočišné říše.

Zejozob se svým typicky křivým zobákem

Vodních ptáků tu vidíme vícero druhů. Mimo jiné například zejozoba. Zejozob je větší černohnědý pták s křivým zobákem. Je zajímavý tím, že čím je zejozob starší, tím zeje zejozobovi do zobáku větší díra, tím má zkrátka zobák křivější. A pak vidíme zase další a další nespočetná stáda slonů. Stejně jako ráno je můžeme počítat na stovky. Kdosi vymyslí termín, že v parku Chobe je tu přeslonováno. Ano, je. Těch slonů je tu opravdu nepočítaně a je to úžasný zážitek až téměř do západu slunce pozorovat, jak se u řeky střídá jedno sloní stádo za druhým. Stále je na co se dívat, pořád se tu něco děje, a každičký pohled nabízí něco jiného, něco nového. Sloni jsou prostě úžasní tvorové a každý z nich je jiná neopakovatelná osobnost.

Pak se na chvíli dostaneme mezi hrochy. Jsou ve vodě všude okolo nás. Každou chvíli se někde vynoří z vody hroší oči. A nebo silné funící hroší nozdry mocně naberou do hroších plic nový vzduch, se kterým se mohou na další dlouhé minuty zase schovat pod hladinou.

Varan, aneb tohohle velkého ještěra jsem neočekával

A zase další desítky a stovky slonů! A tak i po tom poněkud rozpačitém začátku vidíme mnoho a mnoho nádherných zvířat. Včetně několika žiraf a taky třeba afrického varana.

Krokodýl odpočívající v písku

A musím, přiznat, že jsem tu ani takového ještěra nečekal. Krokodýla třeba ano, ale varan mě tady vážně překvapil. Je to docela veliký ještěr. Zapózuje ještě na chvíli pro naše fotoaparáty, ale zakrátko se vydává dál na cestu k ptačím hnízdům která jsou postavena v dírách na břehu řeky. Z hnízd tenhle plazící se zloděj moc rád krade ptáčkům chudáčkům jejich malá i větší vajíčka. Ještě než definitivně odjíždíme z podvečerního safari na vodě, vidíme jako poslední zvíře nádherného menšího krokodýla ležícího na malém kousku pevné země na bělostně zářícím písku. Sluníčko už je hodně nízko, a než se pak dostaneme zpátky do našeho kempu, začíná se rychle stmívat. A slonů stále ještě nebylo dost, přes silnici přímo před námi přechází další početné stádo. Hned vedle vesnice. To jenom potvrzuje, co nám říkali už na ranní vyjížďce za zvířátky. Že totiž tenhle národní park, narozdíl od třeba pečlivě oploceného Krugeru, nemá vůbec žádné ploty, a že zvířata se tudíž běžně mohou dostávat a taky dostávají do vesnic až k lidským obydlím.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jak štědrovečeříme uprostřed Afriky >>

Protože je dneska Štědrý den, hned po návratu do kempu Ngina Safaris začínáme připravovat naši štědrovečerní večeři. Vánoční atmosféru ladíme několika svíčkami připevněnými na vypité pivní lahve. Večeřet budeme v místní restauraci, která se ovšem teprve dostavuje. Kemp, nebo alespoň některé jeho části, prý před několika měsíci vyhořely. Proto je tu ledasco jakoby nedokončené a ve výstavbě. Laskavý majitel nás tu nechá slavnostně povečeřet, máme tu k dispozici i lednici, kde se nám chladilo maso, a samozřejmě tu chladíme i pivko. Venku před vchodem poblíž bazénu stojí krásně rostlý mladý baobab. Pod ním rozkvetlé květinky jsou i s baobabem nasvíceny barevným světlem, takže se dá říct, že nám tu místní připravili i vánoční stromeček. Alespoň my jsme tenhle baobab pro letošek naším vánočním stromkem prohlásili.

Hlavní chod naší štědrovečerní tabule

Zatímco kdesi daleko uprostřed Evropy dochází jako každý rok k hromadnému vyvražďování ryb zvaných kapr, Pepa má pro nás na Štědrý den připravené uzené maso. A k tomu ještě nějaké pečené, jehož tři veliké kusy naše dámy ani nedokážou spořádat. A Pepa má vyhotovený i štědrovečerní salát. Pravda, není bramborový. Je spíš zeleninový, ale každopádně je to salát. A hlavně je moc dobrý. Pak dojde i na přípravu něčeho sladkého. Kromě nějakých sušenek a suchého trvanlivého pečiva nás překvapí pro změnu zase Jana. Bůhvíodkud vytáhne opravdický vánoční šál. Ten vydržel bez problémů i tu dlouhou cestu až sem. Takže máme i nefalšované vánoční cukroví!

Zhasínáme zářivku, a necháme svítit jen pár svíček. Ladíme vánoční atmosféru. Naše dámy si nalévají víno, pánové pivko. Přiťukneme si, popřejeme si hezký Štědrý večer, připijeme si na šťastnou cestu a další skvělé zážitky, a pustíme se do večeře. Čtyři hořící svíčky ovšem během chviličky přilákají neuvěřitelné množství much, brouků, komárů a další havěti.

Pepa, Radka a Jarda u štědrovečerního stolu

A tak jsme nuceni zase zářivku nad námi rozsvítit, aby ta hmyzí sebranka odletěla za světlem zase někam jinam. Už to sice není takové příjemné intimčo, ale alespoň si můžeme tu naši africkou štědrovečerní hostinu vychutnat v klidu bez těch vlezlých kousavých potvor.

Po večeři pomalu dopíjíme víno i pivo. Uděláme si taky takovou krátkou tichou chvilku. Asi všichni myslíme a vzpomínáme na naše blízké doma, kterým jsme pro letošek zrušili či alespoň změnili jinak tradiční a "zaběhnuté" vánoce. Večerní doba už mezitím dost pokročila, venku už nám zhasli i náš krásný vánoční baobab. Ani jsem ho nestačil vyfotit. A tak se začínáme rozcházet do našich dřevěných a rákosových příbytků s přáním krásné a neopakovatelné vánoční noci uprostřed Afriky. Naše chatky už na nás čekají. Pomalu se odebereme do jejich soukromí.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 11. den (25. prosince 2009) >>
<< Jsme v Namibii >>

Ranní snídaně v kempu Ngina Safaris je vylepšená o maso, které včera večer už nikdo nedokázal spořádat. Včerejší štědrovečerní hostina byla bohatá, a všeho toho bylo až moc. Je asi půl deváté, když příjemný kemp opouštíme. Hned za plotem kempu nám veliké čerstvé sloní lejno signalizuje,

Cedule u brány Sedudu do národního parku Chobe

že nedávno tu byla sloní návštěva. A to hnedle vedle nás, jen pár metrů od našich chatek! Slonů vidíme několik i na další cestě, projíždíme totiž ještě dlouho národním parkem Chobe. Mineme taky bránu Sedudu. Dnes u ní ovšem nezahýbáme na žádné safari. Pokračujeme rovně dál po silnici.

Stádo zeber u silnice při odjezdu z Botswany

Ještě než park Chobe o nějakých padesát kilometrů dál opustíme, potkáváme tu ještě několikero dalších zvířat. Nejpůsobivější je setkání s asi osmihlavým stádem zeber. Schovávají se ve stínu stromů. Skoro celou cestu po silnici musíme kličkovat mezi spoustou sloního trusu, kterého je tu plná silnice. To jsou ale lejna!

Vydáváme se směrem k namibijské hranici. Botswanu dnes už zase opouštíme. Jen je nám líto, že zrovna tady nám včera nefungovaly mobily, a že jsme nemohli na Štědrý večer poslat pozdrav domů svým rodinám. Jen Vláďa s Radkou měli trochu štěstí, když nakrátko jakýsi signál chytili. Jen oni tak nějaké zprávy z domů dostali a mohli také pár svých odeslat.

Na dohled od brány, kde národní park Chobe opouštíme, už je celnice hraničního přechodu Ngoma. Nejsou tu žádné fronty. Stačí jen vyplnit dotazník a všechno jde hladce. Přejedeme most přes řeku Chobe, která tu tvoří hranici, a stejně tak jde všechno bez problémů i na namibijské straně. Možná je všude relativní poklid i proto, že je dnes vánoční svátek. Vzpomínám si, jak nás Pepa strašil na lesothské hranici, že tamto byl ten nejméně problémový hraniční přechod. Zatím, kromě hraničního přechodu z Jihoafrické Republiky do Zimbabwe, je to ale jinde taky docela v pohodě.

A tak jsme v Namibii. V zemi, kde při našem africkém putování strávíme nejdelší čas. Musíme si posunout hodinky o hodinu nazpátek. Tady je čas právě o tu jednu hodinu jiný. Vrátíme si ho zpátky až zase na hranicích s Jihoafrickou Republikou. Namibie je bývalá německá kolonie, Němci však o namibijské území přišli v průběhu První světové války. Pak byla Namibie dlouhá léta spravována Jihoafrickou Unií, pozdější Jihoafrickou Republikou. Oficiální součástí této unie se však Namibie nikdy nestala. Samostatnosti z nezávislosti dosáhla Namibie naopak dost pozdě, teprve na začátku devadesátých let dvacátého století. Rozloha Namibie je asi o třetinu větší než území Botswany. Zhruba ve stejném poměru má také více obyvatel, čili něco přes dva milióny. Obě země tak patří k nejřidčeji osídleným oblastem celé Afriky. Bělošská menšina Namibie dosahuje počtu jen asi sedmi procent. Ostatní obyvatelstvo je tvořeno z malé části míšenci a jinak především domorodými kmeny, mezi kterými výrazně s téměř polovičním zastoupením převažují příslušníci Ovambského kmene. Stejně jako v okolních zemích je v posledních desetiletích zdejší domorodé obyvatelstvo decimováno zákeřnou nemocí AIDS. Ekonomicky je na tom Namibie hodně podobně jako Jihoafrická Republika. S ekonomikou Jihoafrické Republiky je totiž Namibie stále velmi důkladně propojena. Dokonce až tolik, že namibijský dolar je ve stálém poměru 1:1 s jihoafrickým randem. Kdekoliv tu můžete platit oběma měnami v jakékoli kombinaci. I drobné nazpátek dostanete obvykle v kombinaci obou měn, ať už jde o bankovky nebo o mince. Na druhou stranu, alespoň co se turistiky týče, se může Namibie zdát chudou příbuznou Jihoafrické republiky. Ale ať si je to chudá příbuzná, já se přesto o to víc na Namibii těším. V programu máme mnoho zajímavých a jistě krásných míst.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Capriviho pruhem vede díra do nebe >>

První desítky a stovky kilometrů po namibijském území projíždíme vcelku nezáživnou a monotónní krajinou s řídkými porostem. Směřujeme po téměř stále rovné asfaltové silnici od východu na západ. Naše cesta teď vede takzvaným Capriviho pruhem. Capriviho pruh je uzemí, které ještě za koloniálních dob vyměnil německý říšský kancléř von Caprivi s Brity za Zanzibar. Měl v úmyslu dostat se až k Zambezi a docílit propojení tehdejších německých kolonií, Tanganiky, tedy dnešní Tanzanie, na východě Afriky s namibijským územím na západoafrickém pobřeží. K tomuhle propojení už ale v důsledku První světové války nedošlo, protože Němci přišli o všechny své Africké kolonie. A tak zbyl jen tenhle pás území, poněkud nepřirozeně "přilepený" k Namibii. Tvar tohohle kousku země připomíná na mapě obrovitý krk kytary.

Už jsme v Namibii, na monotónní silnici vedoucí Capriviho pruhem

Nebo taky namířený prst. Capriviho pruh je kus země vklíněný mezi Botswanu a Angolu. Má nanejvýš 20 kilometrů na šířku, zato je ale skoro 600 kilometrů dlouhý. Naše dnešní cesta tedy nebude zrovna krátká. Od jiných území Namibie se Capriviho pruh značně odlišuje, především tím, že tady je dostatek vláhy a velice úrodná půda. Přesto však Capriviho pruh patří k nejchudším oblastem Namibie. Zřejmě je považován stále za nějaký takový přílepek, o který se nikdo příliš nezajímá. A zejména ne o jeho obyvatele.

Desítky a desítky kilometrů stále rovná silnice připomíná cestu Botswanou. Ale zatímco tam jsme projížděli nekonečnou buší, tady se střídají vesničky jedna za druhou. Jedna vlevo, druhá vzápětí vpravo, tamta je větší, tahle menší. A pokud někde zrovna vesnička není, vidíme okolo silnice v buši nápadné množství termitišť. Některá mohou být dva metry vysoká, ba i vyšší. Cestou chroupeme nějaké sušenky, tedy vlastně naše africké vánoční cukroví, co nám zbylo od včerejška. Jídla bylo tolik, že už sladké taky už skoro nikdo nemohl.

Zastavujeme v městečku Katima Mulio. Potřebujeme načerpat benzin, dochází nám voda, nemáme pivo, a je třeba doplnit zásoby potravin. Jsou ale vánoce, je svátek, a všechny obchody jsou tu zavřené. Zachrání nás jedině čerpací stanice. Vodu tu mají, maso máme ještě nějaké naložené už ze Zimbabwe. Ale není zelenina. Pivo sice mají, ale k naší smůle se ani v Namibii ve svátek nesmí prodávat žádný alkohol. Ale Pepa se nedá, tady není ta důkladná Jihoafrická republika. A jsou přece vánoce! Pepa nás tedy pošle čekat do auta, a začne dojednávat pivní kšeft. Netrvá to dlouho, a Pepa se vrací k autu následován černochem, potácejícím se s objemným balíkem. "Otevřete dveře!", zavelí nám rázně. "Koupil jsem led". Významně na nás přitom zamrká a jeho široký úsměv nenechá nikoho na pochybách, cože to v tom velkém balíku vlastně je. Zvláště když led při nakládání do auta podezřele cinká. A pak Pepa vypravuje, jaké že měli u kasy starosti s počítačem. A jak je musel naučit novou fintu: "Já dostanu pivo dneska, peníze vám dám taky dneska. Ale vy je do kasy dáte pozítří. To už tu svátek nemáte a pivo prodávat můžete!", líčí nám Pepa onu fintu. "Ti černí by na to jinak sami nepřišli!", zakončuje Pepa svou historku. Prý nakonec spokojeně zamručeli něco jako "Ahá!", přičemž spokojenost je pochopitelně na všech stranách. Oni mají kšeft a my pivo.

Vánočně rozveselená partička mladých domorodých obyvatel a jejich kulaťoučký šéf

Při další cestě na západ Capriviho pruhem párkrát zastavíme. Je třeba se trochu protáhnout, někdo si musí dát trochu nikotinu a tak. Na jedné zastávce u nás zabrzdí pickup se skupinkou rozveselených prozpěvujících černochů, chlapců i děvčat, notně se posilujících pivem i jiným alkoholem. Mávali na nás už za jízdy předtím, a my na ně taky. Když u nás zastaví, popřejeme si vzájemně hezké vánoce. Nejhovornější a taky nejveselejší je silný rozložitý černoch. Je pěkně kulaťoučký, a to nejen svým obličejem. Zřejmě je řidičem a šéfem tohohle "sboru". Za několik minut u nás zastavují se svým autem také policisté. Černý šéf s nimi krátce promluví, nám říká, že jsou jeho přátelé. Policisté se na nás tázavě dívají, nemáme-li nějaké potíže a posléze odjíždějí. Prohodíme ještě pár slov a veselá černá parta jede zase dál. A my o chvíli později rovněž.

Už na té první, ale zejména na té příští zastávce si všímáme, že je tady je výrazně větší teplo, než kdekoli jinde, kde jsme dosud byli. Pravda, je kolem poledne, a to je vždycky největší horko. Ale tady v Namibii, zejména v poušti, se určitě ohřejeme i tak víc než dost. Taky už teď máme všichni signál na mobilech. Začínáme dostávat nějaké zprávy, nějaké začínáme posílat, a rozjíždí se tak poměrně čilá vánoční komunikace s domovem.

Capriviho pruhem vede cesta do nebe

Dozvídáme se, že doma patnáctistupňové mrazy polevily a všechen sníh teď o vánocích roztál. A tak naše blízké doma ujišťujeme, že ani tady není zima, že tu máme určitě přes čtyřicet. Nad rozpálenou silnicí se tetelí horký suchý vzduch a při pohledu do dálky té nekonečně rovné silnice to vypadá, jakby v obzoru zela obrovská díra. Jako bychom byli někde na konci světa a mířili skrze tu díru kamsi do nebe. Nevšední a uchvacující pohled. Zvlášť když nad tím se po modré obloze honí spousta malých bílých mráčků, které jako by kdosi vyráběl přes kopírák.

Krásný a barevný čáp sedlatý brodící se mokřinami podél silnice

Snažím se tenhle zajímavý úkaz, tu díru do nebe, trochu fotit. Ale přes ten rozpálený a pohybující se vzduch se mi to zrovna moc nedaří. Postupně se pak kolem silnice začínají objevovat mokřady a bažiny, u nichž teplý suchý vzduch začíná znatelně vlhnout.

Zastavuje nás, už poněkolikáté, policejní hlídka. Všechno, všecičko, každou drobnost, si o nás zapisuje. Pepa nás informuje, že tyhle policejní kontroly tady zůstaly z ještě ne tak dávných dob, kdy auta projíždějící Caprviho pruhem přepadávali angolští vojáci ze severu. Tehdy se tu proto kvůli bezpečnosti muselo jezdit výhradně v početných konvojích.

Pro středoevropana neobvyklá dopravní značka

Dnes naštěstí už tomu tak není. Je tu prý mnohem bezpečněji. I my tu nyní můžeme projíždět bezpečně a beze strachu.

A zase další monotónní cesta. Jak pořád jako fascinován sleduju silnici končící v díře na nebi, oči se mi začnou přivírat. Nejsem sám. Uspává to všechny. I na řízení je to hodně náročné. Pepa musí dělat časté zastávky, jinak to prostě nejde. V autě ještě přijatelné teplo se při zastávce a pobytu venku mění v docela pořádné vedro. Začínám být zvědav, jaké to bude, až se ocitneme v opravdické namibijské poušti. Zatím míjíme další vesničky. Kolem cesty občas potkáme pasoucí se dobytek, především krávy a kozy. Krávy tu vypadají moc pěkně, a mají dlouhé a široké rohy. Ale dopravní značky, kterých je tu nejvíc, ty říkají "Pozor, slon!". Slony tady ale teď žádné nepotkáváme. Je po třetí odpoledne a my po téměř třech stech kilometrech cesty Capriviho pruhem přijíždíme ke kontrolnímu stanovišti v Divundu. Za ním už přejíždíme mohutný tok řeky Okawango tekoucí odtud jihovýchodně do Botswany, kde se veškeré její vody ztratí v poušti Kalahari. V Divundu doplňujeme benzin do naší žíznivé toyoty, ale s obchodem máme opět smůlu. Je taky zavřený.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Vodopády Popa, co nejsou vodopády >>

Jen pár kilometrů za Divundu už nás ale čeká vesnička Popa Falls, kde zajíždíme do kempu jednoduše nazvaného Popa Falls Resort. Čeká nás ubytování, večeře, a prohlídka dalších vodopádů. Ubytování máme ve větších dřevěných chatkách příjemně umístěných pod korunami stromů. Prakticky úplně v lese.

Jdeme se s Líbou projít dolů k řece Okawango. Nemusíme přitom vůbec opouštět náš kemp, neboť vodopády jsou přístupné přímo odtud z jeho areálu. Dole kolem řeky Okawango už nejsou žádné chatky, ale množství kempovacích míst pro stany a obytné přívěsy. Mnoho míst je obsazených, kempuje se tu o sto šest. A všude, kde se dá, někdo něco griluje. Každičké kempovací místo má stejně jako nahoře každičká chatka zvláštní místo určené na grilování. Nikomu tu nevadí, že tu je les, nebo něco podobného. Turistů z Evropy, jako jsme my, tu asi mnoho není, Jihoafričané grilují moc rádi a pořád. Bez možnosti grilovat by tu tedy asi moc hostů neměli. Tady je prostě grilovačka úplně normální záležitost, ať jste, kde jste, zatímco u nás by se všude místo grilovacího roštu objevila cedule "Zákaz používání otevřeného ohně", nebo jiný podobný omezující zákaz.

Tak tohle jsou ty vodopády Popa

Kolem kouřících a vonících roštů dojdeme až k řece Okawango. U ní je bílá pláž s nádherným pískem, i když jen maličká. A krátká jen pár metrů. Je otázka, jestli se v řece dá koupat. V řece Okawango tu žijí krokodýli, i když tu zrovna žádného nevidíme. Už je ale pozdní odpoledne, do koupání by se nám už stejně nechtělo. Rozhlížím se, kde jsou vodopády. Ale je to jasné, Popa Falls jsou přímo přede mnou proti proudu. Tohle že jsou ale vodopády? To je teda pěkný podfuk! Tohle je přece jen několik peřejí na toku řeky Okawango. Vodopádům se to podobá asi jako šibenice lanovce. Převýšení odshora až dolů sotva dva metry, voda odnikud nepadá, jen skáče po několika kamenech a mezi nimi. Zkrátka obyčejné peřeje vysoké pár centimetrů. Na zadní partie široké řeky kvůli různým keřům a zarostlým ostrůvkům nevidíme. Tomuhle teda říkat vodopády, to je jako by se chovatel čolků chlubil, že má doma krokodýly! Schválně se pak dívám do slovníku, jestli se peřeje anglicky náhodou neřeknou taky "falls", abych jim náhodou nekřivdil. Ale neřeknou. Pro peřeje má angličtina úplně jiná slovíčka. Peřej je buď "chute" nebo "rapid"! Žádný "falls"! Je to podvod. Popa Falls jsou vodopády, co žádnými vodopády nejsou!

Obcházíme různé ostrůvky okolo kempu

Normální podfuk!

V zákoutích kolem řeky Okawango je hezky

Ale jinak je nutno přiznat, že tady u řeky Okawango je hezky. Procházíme ještě po malém mostku na nějaké ostrůvky, přeskáčeme i pár kamenů ve vodě, prolézáme hustou zelení zarostlá zákoutí kolem řeky, a prohlížíme si peřeje Popa Falls i z horní strany. A pomalu se vracíme zpátky. Vonící a kouřící rošty ostatních tábořících okolo nám připomínají, že i Pepa pro nás zatím něco griluje. Jo. Už se těším na něco dobrého. Zase bude ňamka.

K večeři se Pepa opravdu dobře snažil. Ugriloval během naší malé procházky masíčko se slaninou. Jako vždy opět skvěle. Pepova kuchyně mi chutná a vyhovuje, zejména dnes je to bezva. Přílohy je málo, jen pár brambor s cibulí a několik malých rajčátek. Nedalo se nikde nic koupit, a tak je jednoduše o to víc masa. Hlad tedy nikomu nehrozí, a už vůbec ne takovým masorádům, jako jsem já. Dnešní večeře má však ještě jednu dobrou vlastnost. Během naší procházky se dobře stihlo vychladit i pivo. Jenom Jarda si dnešní večeři příliš neužívá. Vlastně on vůbec nevečeří. Trápí ho nějaké nepříjemné střevní potíže. Spolyká proto jen pár prášků, a jde si brzy lehnout. Je otázka, po čem mu není dobře. Tvrdí, že se vody ze Zambezi při raftování nenapil. Tak buď někde něco snědl, nebo je to ještě něco docela jiného. Snad se mu uleví a zítra bude líp. Všichni bychom mu to přáli.

I my ostatní se po večeři chystáme na nadcházející noc. Spíme v chatce s Vláďou a Radkou, a tak Líba už od příjezdu sem připravuje Radku na moje noční chrápání. Spíme totiž všichni čtyři pohromadě. To sice není poprvé, ale jinde byly alespoň oddělené ložnice. Tady ale bohužel spíme odděleni jen rákosovou rohoží a to ještě jen přibližně do půl chatky. Chystám se jít spát první, ale když v ledničce najdu poslední chlazené osamocené pivo, vrátím se s ním ještě k ostatním. A tak jdou spát první Radka s Vláďou. Třeba to tak bude lepší. Sice není ještě moc pozdě, ale zvedá se i Pepa. Stejně jako dnes, i zítra bude muset dlouhou cestu řídit. Už prve jsem slyšel, že začalo od řeky ozývat kuňkání žab, ale teď, když první z nás odešli spát, rozhulákal se tu pravý žabí koncert. Nejhlasitěji se při něm ozývá zvuk, jako by kdosi vší silou tloukl do sebe dvěma dutými dřívky. A za tohohle podivného žabího řevu se posléze rozcházíme do svých chatek všichni. Já trochu se strachem, jak to moje chrápání Radka přežije.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 12. den (26. prosince 2009) >>
<< Co snídáme my a co vaří v hrnci vesničané >>

Radka údajně spala až do dvou hodin. Jelikož ale šla spát docela brzo, už potom nemohla usnout. A protože mi pravděpodobně záviděla moje spokojené pochrupování a chrápání, pokoušela se probudit mě mlaskáním. Bez úspěchu. Nakonec zkusila spát venku na terase u druhé chatky. Já ovšem nevím vůbec nic. Nevím, že by mne někdo budil, nevím, že by na mě někdo mlaskal. Spal jsem prostě jako dřevo a podle všeho jako dřevo, které zrovna někdo piluje. I když na druhou stranu si moc vyspalý nepřipadám. Možná to je ale proto, že jsme vstávali dost brzo.

Zdravotní stav Jardy se trochu zlepšil. Cítí se líp. V noci se dostatečně vypotil a snažil se přitom zapudit zimnici, která se s ním chvílemi snažila cloumat. Pepovi se ovšem jeho zdraví naopak poněkud zhoršilo. Celou dobu až sem si vším možným i nemožným léčí nastydnutí, které mu přivodila klimatizace v letadle. K tomu se Pepovi ale navíc včera přidal silný kašel. Nicméně i on po ránu prohlašuje, že je na tom trochu líp. Na první pohled ale o moc líp než včera nevypadá.

Snídani máme tentokrát v hotelu. Je výborná. Vejce, slanina a kupodivu i džem mi přišly obzvlášť k chuti. Mladí, a s nimi i Líba, si snídani ještě vylepšili nějakými těmi zdravotními granulkami s rozinkami nebo jogurtem. Se snídaní jsme ale rychle hotovi a brzy vyrážíme na další cestu. Na cestu stejně rovnou a stejně nudnou, jako byla ta včerejší. A dnes navíc má být ještě o něco delší! První obchod, ještě v Divundu, má zatím ještě zavřeno. Proto vodu i další nezbytné zásoby budeme muset doplnit v další větší vesnici, což bude v asi 200 kilometrů vzdáleném Rundu.

Zastavujeme u malé vesničky poblíž Divundu

Ráno, ještě před devátou hodinou, zastavujeme u jedné malé vesničky, jakých tady kolem cesty vidíme desítky. V každé vesničce, podobně jako v té v Zimbabwe, žije obvykle jedna rodina. Pepa kousek couvne a jde domluvit naší návštěvu. Je to jen pár maličkých domků, v nichž žijí dva bratři a jejich rodiče.

Děti nás jen nedůvěřivě a bez špetky úsměvu pozorují

Vychovávají tři malé děti, a to bez manželek. Jedna zemřela, nejspíš na AIDS, druhá nedlouho potom utekla. Děti vypadají hodně zuboženě. Smutně a bez sebemenšího náznaku úsměvu nás jen nedůvěřivě pozorují. Zdá se nám, že ta nebohá děcka snad ani nebudou vědět, co to kulaté vlastně je a co by měli s takovým zabaleným lízátkem od nás udělat.

Tady ti lidé jsou na tom ještě mnohem hůř, než ti, které jsme navštívili cestou skrz Zimbabwe. Jak tu procházíme mezi domky touhle maličkou vesničkou, přepadá mě silně deprimující pocit. Tenhle drsný život uprostřed Afriky jsem si jako Evropan absolutně nedovedl představit. A o to děsivější je pro mne tohle setkání s krutou realitou. Marně pátrám ve své paměti, ale dosud jsem nikde nic podobného neviděl. Ani ve zkrachovalém Zimbabwe, ani v hodně chudé Barmě se s takovými poměry nesetkáte. Tady, v téhle vesnici v Namibii, vidíme opravdu snad tu nejchudší a nejubožejší podobu lidského života. Věděl jsem, že tahle část Namibie patří mezi nejchudší oblasti a že se vláda o tady žijící lidi nijak nestará. Ale tohle jsem prostě nečekal. Je to šok! Ani se nesnažím zrovna moc fotit. Nějak mi to nejde. Nějak se mi nechce. A nedokážu své pocity ani pořádně popsat.

Mám vážné podezření, že v hrnci vesničané vaří jen obyčejnou trávu

Tahle rodina nemá žádný dobytek, jediné jejich domácí zvíře je malý pejsek. Úrodu nemají taky skoro žádnou, zrovna teď je trápí obrovské sucho, téměř nic jim tu neroste. Domky jsou svázané ze suchých větví a trávy, stejně jako primitivní plot, který je obklopuje. Procházíme kolem přístřešku vyrobeného z několika silných větví či suchých kmenů. Opodál mají nevelké ohniště, vedle něho pak dlouhou kládu, ze které pomalu odlupují dřevo potřebné k živení rozdělaného ohně. Na ohništi na trojramenné stoličce se vaří něco v železném hrnci, zčásti zakrytém pokličkou. Při pohledu dovnitř vidím jakousi bublající podivnou zelenou kaši. Raději se ani neptám, co tam vaří. Mám podezření, že by to mohla být jen obyčejná tráva. Přinejlepším snad nějaký jetel. Je to hrůza! Oni tu nežijí, oni tady jen přežívají a živoří.

Ukazují nám bídu a nouzi, ve které žijí

Nejhorší na tom všem ale je, když si člověk uvědomí, že tahle vesnička, tahle rodina, nebude ve zdejší oblasti vůbec žádnou výjimkou. V AIDSem těžce postižené Namibii tady v Capriviho pruhu, v tomhle všemi i Bohem zapomenutém koutu Namibie, je takovýhle rodin potácejících se na hranici mezi životem a smrtí zcela nepochybně mnohem víc, než bychom si vůbec dokázali představit.

Pepa tu rodině nechává zbytek věcí, které jsme za společné peníze pro tenhle účel nakoupili. Ptám se Pepy, jestli kromě toho cukru, mouky a podobných věcí má smysl jim tu nechat i nějaké peníze. Jestli je vůbec budou mít kde za co utratit, když jsme tu tak daleko od nějakých měst a obchodů. A Pepa říká, že pokud jim chci pomoct, tak že stoprocentně ano. Nijak se tedy nerozmýšlím a vytahuju peněženku. Podávám černochovi, se kterým Pepa návštěvu dojednával a který tu chodí s námi, a ukazuje nám své nuzné poměry, sto jihoafrických randů. Jsou přece vánoce, je čas na dárky! Pocit dobrého skutku se ale stejně nedostavuje. Na tu bídu tady je to každopádně zatraceně málo. Ten černoch, o kterém by se dalo říct, že je docela dlouhán, mi zdvořile, velmi zdvořile, poděkuje. Ani teď na něm ale nezpozoruji žádnou radost, žádný úsměv. Neusměje se ani na okamžik, snad jen v koutcích úst lze kratičce postřehnout slaboučké náznaky něčeho takového. Ale možná to byl jen nějaký stín, který mu přelétl přes tvář. Jeho oči zůstávají stále stejně výmluvné a smutné, zcela v kontrastu s vesele žlutým a čistě vypadajícím tričkem, které má sobě. To tričko ještě doplňují dlouhé silnější kalhoty sportovního střihu a prosté obyčejné sandály na nohou.

Smutný pohled do apatických dětských očí

Děti, ke kterým jsme se zase oklikou po vesnici vrátili, mají jen jednoduché krátké kalhoty, značně ušmudlané. Drží se stále ve stínu a stranou. Vypadá to, jako kdyby se nás ty děti snad bály. Mají zcela nepřítomný pohled, jako by nás ani nevnímaly. Jejich oči jsou pohaslé, bez jiskry. Bez zájmu o nás, a bez zájmu o cokoliv. Čiší z nich neskutečná, hluboká a zřejmě neodvratitelná apatie. Je to příšerně smutný pohled do takových dětských očí. Nějak to tady na mě nepůsobí dobře a začíná se mi svírat žaludek. S něčím takovým jsem se vážně ještě nikdy nesetkal, a je mi z těch nepřítomných dětských tváří velmi nepříjemně.

Když se s domorodci loučíme podáním ruky, znovu se nám dostává poděkování. Všichni jsme jim tu nechali nějaké peníze, a všichni doufáme, že jim alespoň trochu pomohou, alespoň nakrátko, překonat tu strašnou a zoufalou bídu, kterou jsme tu viděli.

Nelze pomoci všem, pro tuhle černošku máme už jen několik sladkostí a pár drobných

U auta, než odjedeme, potkáváme ještě nějakou černou ženu se dvěma dětmi. Jedno děcko, ještě hodně malé, nese ta žena v jakémsi vaku na rameni, druhé, větší, se drží zezadu máminy tmavé skládané sukně. Černoška se přišla nejspíš podívat, jestli by i ona a její děti nemohly z naší návštěvy také něco získat. Necháváme jí tu poslední zbylá lízátka a bonbóny. Nemůžeme ale pomoci všem. To prostě nejde. Nasedáme rozpačitě do auta a pokračujeme v naší dnešní cestě.

Dlouho, předlouho jedeme zcela mlčky. Nikomu teď není do řeči. Ještě dlouho jsem, a zřejmě nejen já, celý zkoprnělý z té nevýslovné bídy a utrpení zdejších lidí. Tyhle obrázky a oči těch lidí a dětí budu mít v mysli ještě dlouho. Nádherná Afrika nám tady zcela bez příkras ukazuje svou drsnou a krutou odvrácenou tvář. A ten pohled na ní byl natolik intenzívním zážitkem, že na něj nejspíš nikdy úplně nezapomenu. To asi nejde. Kdykoli se vracím v mysli k téhle africké vesnici, mám znovu ten svíravý pocit u žaludku a nepříjemné mrazení v zádech, jako bych byl znovu právě tam. Tam mezi nimi, ve vesnici v Capriviho pruhu. Mezi lidmi, na které i Bůh dočista zapomněl.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Cesta Namibií, málokde otevřeno >>

Naše další cesta netrvá dlouho a zastavuje nás policejní kontrola. Namibijský policista nejprve obhlíží auto, pak chce Pepův řidičák. "Á, pán je z Evropy", říká. No, to je teda postřeh, pomyslím si. Czech Republic asi ani netuší, co je. Možná to má za město, kde se Pepa narodil. Přesto chce vidět ještě Pepův pas. Dlouho ho zkoumá, listuje jím dopředu a dozadu. A pak chce pasy od nás od všech. Všechny je podrobně prohlíží a mě by moc zajímalo, co z nich vlastně vyčetl. Nakonec se zeptá, jestli jsme rodina. Jasně, že jsme rodina, souhlasí Pepa, aniž hne brvou. A tak prý můžeme jet. Policista bude zřejmě rodinný typ. Nechce asi dělat evropské rodině na výletě do Afriky problémy. Výborně, Pepo! Budeš nám dělat v Africe taťku!

V Rundu, v další velké vesnici, kterou vzhledem k okolnostem a vesničkám podobným té, kterou jsme před pár minutami viděli zblízka, budu raději pro názornost nazývat městem, zastavujeme u benzinové pumpy. Nic jiného, než benzin, tu ale nemají. Obchůdek je zavřený. Projíždíme dál mezi domky i několika obchody, zavřeno je prakticky všude. Nakonec přece jen najdeme jeden větší obchoďák s potravinami, kde mají otevřeno. Doplňujeme především zásoby vody a na Pepovu radu ochutnáváme sladké místní kremrole. Jsou fakt docela dobré, připomínají mi koblihové těsto. Líba si jako vždycky nabírá do košíku hromadu ovoce, zatímco já, jelikož ve svých poznámkách dopisuju už druhý sešitek, sháním po obchoďáku jiný. Další notýsky, co si vezu z domova, mám totiž kdesi v kufru. Překvapuje mě, že notýsek tu bez problémů seženu. To u nás v Tescu jsem měl smůlu. Tam malé notýsky neměli, musel jsem je shánět v papírnictví. Tesco by se mělo stydět!

V obchodě se snažíme koupit nějaké víno. Je u toho cedule, že o svátcích a po čtrnácté hodině se nesmějí prodávat likéry. No co, tohle je víno a víno likér není. Vedle vidíme, jak kdosi nakládá plný vozík piva. Tak se to opravdu snad týká jen kořalky. Ale ouha! U kasy nám říkají, že víno nám neprodají. Marně se je snažím přesvědčit, že to není likér. A tak víno skončí zpátky ve vyprázdněném košíku, který nám seberou a uklidí kamsi za pokladnu. A tak dnes večer budeme nejen bez vína, ale asi i bez piva. Ani to si totiž nemůžeme koupit. Kdoví, co tedy tamten jeden do vozíku nakládal. A zítra, kdy je neděle, budeme pravděpodobně bez piva taky.

Zámožní domorodci ženou své stádo přes silnici u jedné z mála zatáček na téhle silnici

Škoda. Když člověk za celý den vypije v horkém podnebí spoustu vody, nějaké to pivo večer přijde k chuti. Pro mne je navíc pivo to jediné, po čem nebudu mít žízeň ještě větší.

V Rundu jsme stále ještě na úplném severu Namibie, ale už jsme opustili Capriviho pruh. Směr naší cesty se teď stáčí na jihozápad. Následuje ovšem zase ta stále stejná nekonečná a rovná silnice. Jen v blízkosti tohohle většího místa se malé vesničky kolem silnice objevují mnohem hustěji. Občas mezi nimi po silnici pobíhá několik kravek nebo koz. Rodina, či vesnice, které patří, má zřejmě mnohem lepší možnost obživy.

Zastávka na typickém odpočívadle, jaká jsou tu pravidelně podél silnice rozmístěna

Jinak tu ale všechny vesničky vypadají téměř stejně. Podobně, jako ta z rána. Vidíme i mnoho jejich obyvatel, svátečně oblečených a čistých, až člověk nechápe, jak jen mohou ve svých domcích z trávy a větví něco tak čisťoučkého a parádního vůbec mít. A kde a jak si to mohou takhle čistě vyprat? Kdo ví. A Pepa mezi domorodci rozpoznává i několik Křováků, kteří patří ke zbytkům těch nejpůvodnějších jihoafrických obyvatel, kteří pocházejí až odněkud od Lesotha.

Cesta nás vede pořád dál a dál. Je rovná jako pravítko. Jednotvárnost cesty narušují jen občasné zastávky na odpočívadlech, která tu jsou pravidelně rozmístěna podél silnice. A nebo, když nás zastaví policie. Další policejní kontrole už Pepa automaticky tvrdí, že jsme rodina. Má to však být nějaká veterinární kontrola, chtějí se podívat i dovnitř do auta. Ale nemáme žádný problém. Žádná zvířata nevezeme, jen veterináře Jardu. Cesta se vleče. Ubíhá čím dál pomaleji. Jak se blížíme ke Grootfonteinu, každá cedule ukazující, že Grootfontein je zase o deset kilometrů blíž, se zdá být ve stále větší a větší vzdálenosti. Provoz na silnici je minimální. Ale kilometry přece jen pomalu přibývají. Od začátku naší cesty v Johannesburgu máme už najeto více než 4 tisíce kilometrů.

Asi padesát kilometrů před Grootfonteinem zahýbáme na nevelkou odbočku do Roy's Campu. Spát tu nebudeme. Ani ve zdejším bazénu se tentokrát nebudeme koupat. Navštívíme tu jen malý obchůdek se suvenýry vyráběnými místními Křováky, bušmeny z okolních vesnic. Jedinečnou raritou, kterou vyrábějí, jsou náramky a náhrdelníky ze skořápek pštrosích vajec. Nicméně tyhle věci zapínané obvykle na velký knoflík rovněž z pštrosí skořápky byly dost rozměrné a silné a našim dámám nikterak neučarovaly. Chtěly něco jemnějšího, méně masivního. A tak si nakonec koupil nějaký přívěsek jen Jarda, ostatní pak nejvýše pár drobnůstek. My s Líbou tu kupujeme několik malých přívěsků na krk v podobě žiraf. Nejsou sice nejlevnější, ale třeba tím Křovákům pomůžeme k lepšímu živobytí.

Před Grootfonteinem se krajina trošičku proměňuje. Buš je řidší, pak zase hustší, původní rovina se začíná mírně vlnit. Po dlouhé době tak vidíme první kopečky. Taky začíná být na silnici víc zatáček, byť jsou táhlé a jen velmi mírné. Jinak je ale kolem dokonalá placka, kam jen oko dohlédne. To vynikne zejména tehdy, když nás silnice vyvede na nějakou terénní vlnu. Podle Jardy a jeho kapesní navigace je tahle rovina v nadmořské výšce něco přes tisíc metrů.

Grootfontein je takové malé městečko, které jen projíždíme. Je kolem druhé odpoledne a těch pár obchodů, co tu je, je rovněž zcela beznadějně zavřených. Mezi zděnými a pěkně udržovanými domky nevidíme skoro ani živáčka. Je tu jako po vymření. Až teprve za městem potkáme několik pěších lidí.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Pozor, padají meteority! >>

Za Grootfonteinem měníme výrazně směr cesty. Už nejedeme na jihozápad, ale na severozápad. Míříme k národnímu parku Etosha. Zanedlouho ale zahýbáme na asi třicetikilometrovou odbočku k meteoritu Hoba. Silnice, která tu je prašná, nás nijak nebrzdí. Protože je relativně tvrdá a rovná, Pepa to po ní mydlí víc než stovkou, jako by se nechumelilo. Musíme si zvykat, prašných cest nás v Namibii bude čekat ještě mnoho.

Meteorit Hoba je zřejmě největším dosud nalezeným meteoritem na světě. Je to v podstatě veliký asi 55 tun vážící kus železa spočívající v nevelké prohlubenině. Tedy, abych pravdu řekl, není to čisté železo. V meteoritu je železa asi 82 procent. Dalších 16 procent je z niklu, zbytek pak tvoří ostatní kovy.

Meteorit Hoba je v porovnání s figurantem Jardou vskutku pořádná hrouda železa

Meteorit sem spadl před necelými osmdesáti tisíci roky, a musela to být pořádná vesmírná prda. Odborníci totiž předpokládají, že původně měl kolem sta tun. Až v průběhu dalších let se jeho hmotnost snižuje v důsledku nejen eroze, ale i díky odběru vzorků nebo i vandalismu některých turistů. A protože obrovská část každého vesmírného projektilu se roztaví a shoří v atmosféře, muselo se původně jednat ještě o podstatně větší kovové těleso.

Objev meteoritu Hoba v roce 1920 byl čirá náhoda. Orajícímu farmáři, majiteli pozemku, něco drhlo o pluh a kovově to zvonilo. Kopnul tedy do země, aby zjistil, co že mu to ničí jeho pluh. A takhle tedy meteorit Hoba spatřil světlo světa dvacátého století. Dnes jsou kolem meteoritu postaveny kruhové terasy s několika schody.

Tak Jano, hezky nám zazpívej!

Můžeme si tedy meteorit prohlédnout opravdu zblízka, poskakovat po něm, a třeba ho i zkusit nadzvednout. Nejde to! Pepa posílá Janu, ať si jde na meteorit zazpívat. Pak si to zkoušíme všichni. Jen já se svým hudebním hluchem se zpívat nepokouším a jen na celé kolo hulákám "Hola - Hoba - hola!". Ten kus železa pode mnou mi vrací takový zvláštně rozplizlý zvuk, a přitom se zdá, že celý meteorit vibruje jako nějaká struna na kytaře. Bůh a možná ještě nějaký špičkový fyzik vědí, čím to je. Ta vibrace je natolik výrazná, že je znatelná a citelná i přes gumové podrážky mých bot. Opravdu zvláštní věc. Asi stejně zvláštní, jako že takový obrovský kus železa přivandruje na Zemi bůhvíodkud z Vesmíru. Jen bych čekal, že takováhle hmota vyrobí při svém pádu mnohem větší díru do země a že se zaryje podstatně hlouběji. Ale možná, že původní kráter po dopadu meteoritu byl postupující půdní erozí za dlouhé věky zahlazen. A ještě mi je divná jedna věc. Podivný čtvercový tvar meteoritu Hoba. Ten mi s tvarem vesmírných těles moc dohromady nejde. Ale možná ho takhle upravili vědci odebírající vzorky ke svému zkoumání a nebo ho do čtverce uspořádaly nenechavé ruce některých nezodpovědných turistů, lačnících po neobvyklém suvenýru.

Odjíždíme z parkoviště u meteoritu Hoba

My žádné kusy z meteoritu Hoba neodlupujeme. Ani nemáme jak. Jenom si na meteoritu zaskáčeme a zařveme či zazpíváme. A když máme pocit, že jsme si zaskotačili dostatečně, odcházíme. Za branou procházíme mezi několika obyčejnými kameny, a nemůžeme si nevšimnout výstražné cedule: "POZOR, TADY PADAJÍ METEORITY!". A vzápětí už zase pokračujeme v dnešní dlouhatánské jízdě. Přibývá zalesněných kopečků, přibývají mírné zatáčky, sem tam jedeme do kopce, sem tam z kopce. A taky zase už po asfaltu. V dalším městečku, v Tsumebu, opět tankujeme. Dnes už potřetí. Naše toyota je v tomhle africkém horku opravdu žíznivá. Na benzince je taky kavárna a tak si tu můžeme dát i kafíčko. Já už tradičně raději capuccino. U něho vím, co můžu očekávat.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Antilopy by v Mexiku nebyly >>

Jezero Otjikoto, jedno z pouhých dvou sladkovodních jezer v Namibii, máme přímo při cestě. Hned vedle silnice. Jezero opravdu stojí za naši pozornost. Je to idylicky působivé závrtové jezero, vzniklé propadem krasového jeskynního systému. Když jsem však pátral po tom, jak je asi hluboké, našel jsem velmi rozporuplné údaje: od padesáti do stodvaceti metrů. Někde dokonce tvrdili, že voda v jezeře Otjikoto je tak čistá, že je průhledná až do hloubky šedesát metrů. O tom bych si ovšem dovolil velmi pochybovat. Možná i rozhodně nesouhlasit. Já jsem totiž pod hladinu neviděl hloub, než u našich rybníků.

Kaktusy jako v Mexiku, ale tam bychom antilopu kudu nepotkali

Na dně jezera Otjikoto jsou údajně pohřbeny zbraně i munice z válek Němců s Angličany. Němci, než se vzdali, sem všechno naházeli, aby takový důležitý materiál nepadl do rukou nepřítele. Něco se později podařilo částečně z jezera zachránit, a mělo by to být k vidění v muzeu v Tsumebu. Kolem jezera Otjikoto je soukromý oplocený areál zahrnující malé muzeum, obchod se suvenýry, stejně jako maličkou zoologickou a snad i botanickou zahradu.

Kolem jezera Otjikoto se procházíme po travertinových skalách osázených kaktusy a jinými rostlinami, jako bychom chodili po nějaké skalce. K vodní hladině je to dolů dobrých dvacet metrů. Kruhový tvar jezera a vápencová jáma mi nemohou nepřipomenout yuacatánské cenoty, proslulé mayské studně,

Pohled na závrtové krasové jezero Otjikoto

které jsem viděl zhruba před rokem v Mexiku. Však i všechny ty kaktusy tady okolo připomínají spíš Mexiko, než Afriku. Ale samice antilopy kudu, které stříhají svýma velikýma ušima hned za kaktusem, mě rychle vracejí zpátky do Afriky.

Antilopa losí připomíná krávu

Stejně jako antilopa losí připomínající tak trochu krávu. Schovává se před africkým horkem ve stínu několika stromů. Kromě těchhle antilop tu v perfektně udržované zahradě chovají také pštrosy. A krom nich i další ptactvo, povětšinou vodní. Zkrátka nějaké africké kačeny.

Jarda mezi kameny a kaktusy našel u jezera Otjikoto svou další africkou kešku. Tentokrát v ní jsou nějaké mince. Máme tu opravdu příjemnou zastávku, a skoro se nám ani nechce odjíždět. Spěchat sice nemusíme, do cíle dnešní cesty už máme nedaleko, ale na druhou stranu se už všichni těšíme, až po té dnešní dlouhé cestě budeme konečně na místě.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Pepo, nechceš deštník? >>

Na severovýchodě se začínají stahovat těžká a temná bouřková mračna. Nad námi zatím ještě svítí sluníčko. Jedeme zase už po naprosté rovině, a nejsou tu dokonce ani žádné domorodé vesnice. Začíná tu pustina. Černá mračna se blíží k nám, možná my přijíždíme k nim. A nebo obojí. Míjíme křižovatku se směrovkou k parku Etosha, a z bouřkových mračen už lítají blesky a křižují oblohu. Přemýšlím, jestli bych se neměl pokřižovat i já. Vypadá to docela strašidelně.

Asi o tři kilometry dál zahýbáme ke kempu Sachsenheim, což v němčině znamená "Saský domov". Majitelé jsou tu Němci, což vzhledem k historii Namibie není nic divného. Když otvírám bránu do kempu, pořád ještě od západu svítí slunce. Nade mnou už je ale úplně černo, přímo přede mnou sjede z oblohy blesk, který na pozadí té ztmavlé k zemi dosahující oblohy působí děsivě a strašidelně.

Temná obloha věští brzký liják

Když otevírám ještě druhou bránu, už o ni musím prát se silným větrem. Naštěstí ten zápas vyhrávám. Ale rychle za zvuku hromů spěchám do auta. Jestli bude ještě jedna brána, už ven nejdu! Vzduchem začínají poletovat větve a kdovíco ještě. Ale další brána tu naštěstí pro mne už není. Dojíždíme k recepci právě když začínají padat první veliké dešťové kapky. Na recepci Pepa zařizuje naše ubytování. Pak nám ostatním, kteří zatím čekáme v autě, oznámí, abychom zatím počkali. Stejně nic jiného neděláme. Vždyť prší. Pepa zatím vyběhne hledat po kempu, kde přesně jsou chatky, ve kterých budeme bydlet. Jaroslav se ptá odcházejícího Pepy, jestli nechce deštník. Pepa jen v poklusu odmítavě mávne rukou a Jana se obrátí na Jaroslava: "Vždyť žádný deštník nemáš!". Jaroslav suše odvětí: "To snad nevadí, zeptat se přece můžu!". Ale to už je Pepa kdesi daleko za olověnou záclonou deště, který se v mění v pořádný lijavec, a tak se o tomhle Jaroslavově žertíku, který nás v autě všechny rozesmál, celou pravdu ani nedozví.

Lijavec je pořádný, naštěstí jsem pod střechou včas

Než najdeme právě ty naše chatky, prší už opravdu vydatně. Jakž takž jsme k nim ještě došli, ale jsme už mokří. Opravdová průtrž ale začíná teprve teď. Pravý prudký tropický liják, byť tady tropy rozhodně nejsou. Déšť buší do chodníčku i do plechové střechy. Bubnuje do ní divočeji, než černošská kapela do afrických bubnů. Auto se zavazadly máme kdesi na druhé straně kempu pod přístřeškem. Pepa jde obětavě do trenek a běží pro auto, aby nám ho i s těmi zavazadly a zbytkem členů výpravy přivezl blíž. Za chviličku se vrací. Zapomněl klíčky. I za těch pár vteřin už na něm není suchá ani nitka ani chlup. Pepa znovu mizí v dešťové zácloně, po pár metrech ho v tom hustém lijáku už ani nevidíme. Vrací se s autem i s Jardou i Jaroslavem. Ti ani nestihli před začátkem deště vystoupit z auta, a zůstali v něm schovaní. Bouřka však rychle končí. Stejně, jako rychle začala. Za patnáct minut je po dešti. V kempu ale díky bouřce ještě dlouho nejde proud.

Ubytování vypadá moc fajn. Budeme tu tentokrát dvě noci. Zatím nevidíme, že by se tu dalo někde grilovat. Ale my stejně nemáme co. Obchody budou každopádně zavřené i zítra, po vánočních svátcích přichází na řadu ještě neděle. Narozdíl od doma nám tady takovéhle dlouhé volno moc nevyhovuje. Můžeme sice večeřet v místní restauraci, ale všichni máme ještě dostatek vlastních zásob. Na večeři do restaurace půjdeme nejspíš až zítra. Dnes si tam dojdu jen pro jedno pivko před spaním. A zanedlouho po něm spokojeně usínám za vzdalujících se zvuků odcházející bouřky.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 13. den (27. prosince 2009) >>
<< V parku Etosha od rána do šakalího oběda >>

Nad ránem mě probudí další bouřka. Liják zběsile bubnuje do plechové střechy nad námi. Blýská se tak, že to vypadá, jako by snad ani nebyla tma. Hrom rachotí a duní, že by probudil i týden mrtvého. Zvlášť když to probudilo i mě. Netrvá ale dlouho, ale i za takového dunění po chvíli znovu usnu. Vstáváme pak ale brzy, asi v pět. V rychlosti si vaříme ranní kávu. Líba lituje, že jsme si sebou nevzali tu naši kávu, českou. Ta jí tady chybí. Konvičky na pokojích mají všude a vůbec by nebyl problém si každý den po ránu v pohodě uvařit turka. Snídat teď ráno nebudeme, snídani nám na cestu zabalí do balíčků ve zdejší restauraci. Vyrážíme hodně brzy po probuzení, ani jsem se snad ještě pořádně neprobral a neprotáhl. Už o půl šesté skáčeme do naší toyoty, a Pepa s námi vyráží na další africkou safari jízdu. Tentokrát do národního parku Etosha.

Etosha je v jazyce domorodců "Velké bílé místo"

Národní park Etosha je vlastně rozlehlá bezodtoká pánev ležící uprostřed pouště či polopouště. Park byl založen ještě za německých koloniálních dob. Jeho centrem je vyschlé solné jezero, a právě kvůli obrovské ploché planině nazývají domorodci tohle bývalé jezero "Velké bílé místo". Samotný překlad názvu Etosha je ale "Místo přeludů". Když vyjíždíme z kempu Sachsenheim, je ještě tma. Ale za chvilku, když vjíždíme na hlavní silnici, se už před námi probouzí nádherné rudooranžové africké ráno.

Brána do národního parku Etosha je zavřená

Cesta k bráně parku není dlouhá, K bráně u Namutoni přijíždíme přesně v šest hodin. Namutoni, což je bývalá německá pevnost, je ještě asi 10 kilometrů dál. Dál uvnitř národního parku. Park Etosha je oplocený. A to celý. Úplně kolem dokola. Délka toho plotu je neuvěřitelných asi 1700 kilometrů. Rozloha národního parku Etosha je totiž zhruba stejná, jako rozloha třetiny Čech. My jsme teď u brány přesně podle informací z našeho kempu, kde nám říkali, že v šest hodin by měli otevírat. Bohužel se ukazuje, že otevírají až o půl sedmé. Nezbývá tedy než čekat. Zatím můžeme sledovat obzor, který každou minutou s vycházejícím sluncem mění své barvy. O půl sedmé, když se brána do parku Etosha konečně otevře, se už sluníčko zlehýnka vyhouplo nad obzor. Ale ještě to bude chvíli trvat, než bude dostatečné světlo i na fotografování. Jsme tu ale každopádně úplně nejdřív, jak to jenom jde. A to je dobře. Jak už víme, ráno, a pak ještě pozdě odpoledne, kdy sluníčko tolik nepraží, je v afrických parcích nejživěji. Tehdy je šance vidět toho asi nejvíc.

První žirafy v parku Etosha spatříme ještě skoro za tmy

Vjíždíme do parku prakticky jako úplně první auto. Jedeme pěkně pomalu. Rychle se tu ani jezdit nesmí, maximální povolená rychlost v celém parku je 60 km/hod. Hned za bránou před námi utíká samec kudu do křoví. O pár metrů dál zastavujeme u prvních žiraf, a pozorujeme krásného žirafáka stojícího hned vedle silnice. Ostražitě nás pozoruje a za chvíli ho vyplaší další auto přijíždějící za námi od brány. Potkáme i další žirafy. Začínáme tušit, že nám Pepa nesliboval spoustu žiraf v Etoshi marně, a že jak bylo v Chobe přeslonováno, tady bude asi zase k vidění množství žirafí zvěře.

Pošťuchující se impalí samečci

U prvního z napajedel vidíme nejen zebry a žirafy, ale i stádo václavek, čili impal. A pak už to jede jedno za druhým. Další a další žirafy, několik párů peroucích se impalích samců, a znovu zebry. Nedaleko pozorujeme velkého dropa a neposedné perličky. Ty, schované pod temným houštím, se mi při tomhle ještě slabém světle, vůbec nedaří vyfotit. Příliš rychle se pohybují. "A támhle", ukazuje Pepa, "to je toko!". Toko neboli zoborožec je pták vyznačující se silným žlutým zobákem. O kus dál vidíme jiného zoborožce, vzácnějšího. Tenhle je rudozobý. Má na rozdíl od toho prvního svůj zobák úplně červený.

Nebojácný šakal čabrakový

Pak teprve přijíždíme do Namutoni. Dnes je okolo staré vojenské pevnosti vytvořen rozlehlý kempový areál. Teprve tady za nás Pepa platí vstupné do národního parku. A jak nám říká, sem se také vrátíme na přespolední odpočinek. Ale to až mnohem později, teď ještě není ani osm hodin. Odtud projíždíme pomaličku parkem. Většinou je kolem nás polopuštní krajina, samé suché stepní traviny. Místy je rostlinstva úplně minimálně, ba skoro žádné. Spíš to připomíná suchou planinu, ale samotná solná pánev, střed národního parku Etosha je odtud ještě o dost dál.

Zvířat teď vidíme hodně. Ve veliké dálce zahlédneme první přímorožce, za kterými se plíží nějaká hyena. Na stromě si nás zvědavě prohlíží nějaký dravec. Nejspíš to bude orel. Kolem další kalné louže, kterým se tu obvykle říká napajedlo, vidíme několik plameňáků. Pak potkáváme první antilopy skákavé. Jsou trochu podobné impalám, ale liší se od nich výrazným bílým břichem a tmavým až skoro černým pruhem na bocích. "Jsou jako ty václavky", říká Pepa, "taky jich uvidíte ještě spoustu". My si zapamatujeme, že antilopám skákavým se říká springbok. Nedaleko následujícího stáda zeber s malými hříbaty nám přes cestu přeběhne šakal. Moc ho ještě nevidíme, rychle zmizí v blízkém houští. Zanedlouho ale narazíme na dalšího hned vedle cesty. Tenhle šakal se nás vůbec nebojí. Prochází hned vedle našeho auta, a můžeme si ho prohlédnout i vyfotografovat pěkně zblízka. Nikam nám neutíká.

Pakůň žíhaný není žádný kůň, ale antilopa

Vidíme taky stádo pakoňů, což jsou ovšem také antilopy. Obcházejí obrovskou kaluž, před kterou stojíme, a jejich malá hříbata z ní občas také pijí. Ti malí pakoníci jsou ještě docela světlí, a jsou vážně rozkošní, jak si tak dovádivě poskakují mezi mámou a tou kaluží. Ještě musím zmínit přímorožce, které konečně taky vidíme trochu víc zblízka. Jsou to moc krásné, elegantní a docela velké antilopy charakteristické svými dlouhatánskými rovnými rohy. Žirafy teď v téhle části parku nevidíme, není tu pro ně vhodné prostředí. Jsou tu nanejvýš jen nízké keře nebo holé pláně, případně bahnitá jezírka s travnatými planinami okolo. A pak znovu a znovu: šakali, pakoně, zebry, další antilopy, A tak dále a tak dále. Vidíme taky nějaké dropy a trochu v dálce jeřáby. Fotím jen něco. Všechno se nedá. To bych zavařil spoušť. A taky se chci dívat. Je to ale nádhera! Jenom nějaké ty lvy nebo jiné kočkovité šelmy by to ještě chtělo. Třeba ještě budeme mít to štěstí.

Po deváté hodině zvířátek trochu ubývá. Ale zase už potkáváme nějakou žirafu. Zahlédneme taky zajímavého písaře hadilova. Tenhle velký dravý pták, který raději a lépe běhá, než lítá, před námi rychle prchá do křoví. Vyfotit ho nestíhám. Zastavujeme na chvíli uprostřed malého oploceného pozemku. Tady se smí vylézt z auta a můžeme tu využít toaletu. Kratší pauzu někteří z nás využívají k občerstvení. Pepa se chvíli natáhne, aby si alespoň na pár minut ulevil od téměř celodenního řízení. Ale brzy zase jedeme dál.

Jediný nosorožec, kterého jsme potkali, se schovával za stromem

Najednou Radka jako jediná z celé osádky toyoty zahlédne nosorožce a zahaleká na Pepu, aby rychle zastavil a zacouval zpátky. A Radka ukazuje kamsi do houští. Opravdu! Nosorožec je tam! Pepa zacouvá a teď už ho vidíme všichni. Sice je schovaný za keři a větvemi pod stromem, ale je tam. Stojíme u něho docela dlouho, všichni si hledáme pozici, odkud bychom si ho mohli nejlépe vyfotit. A nosorožec ne a ne se pohnout z místa. Nanejvýš zakývá hlavou nebo nosorohem sem a tam. Skoro jako by se nám posmíval. Vidíme ho tedy sice jen tak napůl za stromem, ale i tak je zřejmé, jaké je to velké a mohutné zvíře. Pepa nám říká, že i tohle je velké štěstí. I on vidí v národním parku Etosha nosorožce úplně poprvé. A já až doma zjistím, že to štěstí je nejen velké, ale přímo úžasné, protože v celém tom rozlehlém národním parku Etosha žijí pouhopouhé tři stovky jedinců. Alespoň podle posledního leteckého sčítání zvěře. To mi na tu obrovskou rozlohu parku připadá hodně málo, když třeba u slonů i žiraf uvádějí číslo hodně přes dva tisíce.

Několik pruhů z obrovského zebřího stáda

Ještě není ani jedenáct, když u dalšího napajedla pozorujeme snad tisícihlavé zebří stádo, které se sem přichází napít. Dlouho, předlouho se díváme, jak se tu zebry pěkně potkávají. Ty napité pomalu odcházejí, ty žíznivé je přicházejí vystřídat. Přecházejí přitom přes cestu jen pár kroků před námi. Úžasné! Jsou jich stovky. Zebry a zase zebry! Tolik pruhů jsem najednou v životě neviděl. Určitě jich tolik nemají ani na Pankráci v kriminále.

Antilopa skákavá neboli springbok

A kolem zeber se ještě opatrně a pozvolna přibližuje menší stádečko skákavých antilop. Ty se rovněž snaží dostat k napajedlu. Také ony se potřebují napít. A když se z druhé strany začne blížit další a větší stádo springboků, koncentrace zvířat je najednou kolem nás obrovská a omračující. Jen ty lvy pořád nevidíme. A tady by se mohli přiblížit a zkusit si něco ulovit. Potencionální kořisti se yu pohybuje dostatek. Ale lvi tu buď vůbec nejsou a nebo je prostě nevidíme. Dovedou se neuvěřitelně dobře ukrývat a člověk musí mít asi hodně štěstí, aby je zahlédl. Ani slony prozatím nikde nevidíme. Od slonů je tu na silnicích k vidění jen jejich trus. Ty typické obrovské hromady si nelze s ničím splést.

Krátce před polednem se nám naskytne další úžasná podívaná. Můžeme pozorovat šakalí hostinu. Šakali tu zřejmě ulovili mladého springboka. Jejich hostinu ovšem často přerušuje jejich vzájemná nevraživost.

Šakalí hostina téměř v pravé poledne

Jak jde o žrádlo, perou se mezi sebou a vzájemně se odhánějí, i když předtím, při lovu, museli pravděpodobně všichni velmi dobře spolupracovat. Zřejmě mezi nimi platí nějaká pevně daná šakalí hierarchie. Nějaké to šakalí "nejdřív pán, potom kmán". Na hostině nejsou ovšem jen samotní šakali. Kolem dokola hodujících šakalů poskakuje po zemi hejno supů a místo hostiny také svým vážným krokem obchází několik čápů marabu. Krouží kolem a závistivě sledují šakalí počínání, jak u spolu o žrádlo zápasí a nervózně na sebe poštěkávají. Supi i čápi marabu dlouho a trpělivě pozorují veškeré dění a čekají na příležitost, až na ně něco zbyde, a nebo si v nestřeženém okamžiku, kdy se šakali perou, dokážou z šakalí kořisti kousíček ukrást pro sebe. A podobně i my pozorujeme tiše a dlouho to, co se před našimi zraky odehrává. Vidíme dobře. Všechno se to odehrává jen nedaleko od silnice, a můžeme proto tuhle nevšední událost sledovat naplno a zblízka. A nejsme tu sami. Aut kolem nás tu stojí několik. Podívaná je to opravdu výjimečná.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Polední pohoda v Namutoni >>

Šakalím obědem pro nás dopolední safari skončilo. Přes poledne toho už tolik k vidění nebude. Je načase taky začít myslet na oběd, na to, jak si taky trochu odpočinout, občerstvit se a osvěžit se. Pak zase budeme moci znovu vyrazit za dalšími zvířátky.

Namutoni je bývalá německá vojenská pevnost

K odpočinku míříme do areálu Namutoni. Již jsem se zmínil, že je to bývalá německá pevnost, dnes již více než sto let stará, ale vcelku dobře udržovaná. Po okolí je tu vybudováno několik dřevěných nadzemních chodníků. Asi tu v období dešťů bude poněkud vlhko. Naznačuje to za jednou z pevnostních zdí i nevelké napajedlo, které je z větší části zarostlé jakousi vysokou vodomilnou travinou, nebo snad rákosem, či co to vlastně je. Jako turisté v pevnosti a okolo ní nalézáme spoustu věcí, které nám náš odpočinek usnadní a maximálně zpříjemní.

Usadíme se u bazénu k většímu stolu. Samozřejmě pod stromem a ve stínu, a samozřejmě až na Líbu. Pár kroků od nás je stánek, kde si můžeme koupit něco menšího k snědku. Sušenka postačí, v tomhle teple stejně nikdo nemá hlad. Hlavně tu mají pivo. Nabídku piva využijeme hned několikrát. I my potřebujeme něco pít, a přetahovat se o vodu u napajedla se stádem zeber by asi takříkajíc nebylo ono.

Bazén v Namutoni používáme pro přespolední odpočinek

Jaroslav s Janou i Radka s Vláďou přicházejí na to, že si sebou zapomněli vzít plavky. My ostatní se můžeme v teplé vodě vyšpráchat dosytosti. Líba, jak je u ní obvyklé, ale stejně musí spíš na sluníčko. Připadá mi to neuvěřitelné. Všichni jsme před tím vedrem a pálícími žhavými paprsky schovaní ve vodě nebo ve stínu, jen Líba se musí pražit jako arašída na plném africkém slunci. Já, když výjimečně nejsem zrovna ve vodě, se raději posadím pod strom k pivku. Zkontroluju si přitom a doplním svůj notýsek a deníček. Už píšu do třetího sešitu a jsme teprve asi tak v polovině cesty. Představuju si, kolik mi to dá práce, než to doma všechno tohle přepíšu a upravím. Ještě nemám napsanou ani minulou cestu do Mexika a Guatemaly. No co. To budu řešit až doma. Teď mám dovolenou, a tu si hodlám náležitě užívat. Zatím je to naprosto super. Doufám, že to takhle vydrží.

Jednu chvíli, když jsem po asi hodině vylezl v vody, se jdeme s Jardou projít po jednom z dřevěných chodníčků. Líba s námi nechce, musí chytat africké sluneční paprsky. Na konci chodníku najdeme širší zastřešený prostor s několika lavicemi,

Zebry srovnané u napajedla jako nějací vojáci

který slouží jako vyhlídka na vedlejší napajedlo. Máme štěstí. Právě sem přicházejí v několika vlnách zebry, aby se napily. Pěkně se k vodě srovnají jedna vedle druhé, pruh vedle pruhu. Za chvíli přicházejí další, u vody se střídají, a celé to divadlo se zase opakuje. Zebry se dokážou k vodě opravdu nádherně srovnat. Jako kdyby tam člověk narovnal vedle sebe stejné figurky. Asi to bude tím, že na zebry působí prostředí bývalé vojenské pevnosti. Rovnají se pěkně do zákrytu jako nějací vojáci na povel. Koukám do foťáku a říkám si, že až tuhle fotku někomu ukážu, bude si myslet, že jsem ty zebry vedle sebe naklonoval. Říkáme po návratu k bazénu Vláďovi, jak se nám u napajedla líbilo,a co tam chodilo zeber. On se Radkou právě vrátil z pevnosti, kde byli i nahoře na vyhlídce. Ale z celého napajedla odtamtud viděli jen trsy vysoké trávy. A tak ještě Vláďa vyrazil tam, odkud jsme my s Jardou přišli. Ale měl smůlu. U napajedla neviděl ze zebry už ani jeden jediný proužek.

Líba se mi už zdá jako sušená švestka, a tak jdu raději ještě do vody. Ale už jen na chvíli. Jsme tu skoro tři hodiny, a tak po příjemném osvěžení zase pomalu odcházíme. Cestou si ještě stačíme koupit zmrzlinu. Sluníčko praží a praží, teď přes poledne se vůbec všechno rozpálilo do teploty babiččiných kamen za lednových mrazů. A tak se něco studeného hodí. I naše toyota je rozpálená skoro do ruda. Musíme chvíli počkat u otevřených dveří, než vůbec můžeme vlézt dovnitř do té výhně. Je tu prostě žhavá Afrika. Taková, jaká asi má být.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jak pije žirafa a jak se pozná rozzuřený slon >>

Odpolední safari v tomhle horku bude už kratší, a zvířat už také asi tolik neuvidíme. V dáli za námi se sice už zvolna rodí bouřka, ale před námi je rozpálená bílá prašná silnice. První, co u cesty spatříme, je kostra nějaké žirafy, už jen částečně potažená kůží. Že by v tom vedru uschnula?

Za námi se schyluje k bouřce

Pak se zadívám na temná mračna a ještě mě napadne, že do ní mohl praštit blesk. Nad terénem přece žirafy vyčuhují víc než dost. Ale nejpravděpodobnější bude, že ji tady cosi nedávno ulovilo. Máme to tedy poněkud smutný začátek odpolední jízdy.

Vidět pít žirafu, na to se musí čekat

I tohle však k africké divočině neodmyslitelně patří. V přírodě i smrt nutně patří k životu a k jeho zachování a pokračování. Jeden tvor musí zahynout, aby zase jiní mohli žít. Tak už to prostě chodí, tak je to na světě zařízeno.

Zajíždíme k nějakému dalšímu napajedlu a opět se na nás usměje štěstí. U vody stojí žirafák, a zřejmě se chystá napít. My také stojíme a pozorujeme ho. Ale on se dlouho, předlouho jenom rozhlíží okolo. Už už se skoro chystáme odjet, ale nakonec se dočkáme. Žirafák se široce rozkročí, znovu se několikrát rozhlédne na všechny strany, a nakonec sehne svůj dlouhatánský krk k vodní hladině. Pozorujeme ho velmi tiše, abychom ho nevyplašili. Je velmi ostražitý. I v průběhu pití ještě několikrát zvedne hlavu, aby se rozhlédl. A když se znovu přesvědčí, že nebezpečí nehrozí, může v pití pokračovat. Je to zvláštní pohled. Normálně by se mi nechtělo ani věřit, že žirafy mají v tom svém dlouhém krku jenom sedm krčních obratlů, stejně jako člověk. Ale když vidím, co dá žirafě za práci, než se napije, jak se musí rozkročit a pomalu sehnout, už se tolik nedivím. Právě při pití u napajedla jsou žirafy nejzranitelnější. Trvá jim příliš dlouho, než zvednou hlavu, a než si srovnají rozkročené nohy tak, aby mohly začít utíkat. Kdyby na právě pijící žirafu zaútočila nějaká šelma, neměla by žirafa moc šancí se takovému útoku vyhnout. Proto jsou žirafy, a taky tenhle žirafák, u napajedel tolik opatrné. A proto my, chceme-li něco takového vidět, musíme dlouho a trpělivě u napajedla čekat.

Jedeme teď docela jinam, než jsme jeli ráno. Dostáváme se až do samotného centra národního parku Etosha. Právě přijíždíme na okraj již zmíněné solné pánve. Vítá nás tu několik nádherných přímorožců. Odpočívají nedaleko nás na holé a pusté zemi. Asi aby měli dostatečný přehled a cítili se v bezpečí.

Přímorožec je opravdu nádherné zvíře

Také se jim říká oryx, a nebo ještě gemsbok. To všechno je pořád přímorožec, jedna z nejkrásnějších antilop. Jejich šedavě plavé elegantní tělo vážící až 200 kilogramů začíná za kontrastně černobíle zbarvenou hlavou s dlouhatánskými rohy. Ty jsou kroužkované a pro tyhle antilopy zcela typické. U samic dosahují délky až 120 cm, zatímco samci mají své rohy poněkud silnější a kratší jednoho metru. Můžeme je tu pozorovat docela zblízka. Asi mají tihle přímorožci jistotu, že na téhle holé planině by nám dokázali rychle uprchnout, kdyby pocítili, že jim od nás hrozí nějaké nebezpečí. Od nás jim však nic zlého nehrozí. Fotoaparáty jim neublíží.

Silnice před námi teď vede podél centrální pánve parku Etosha. Hodně daleko vzadu za přímorožci se zdá být voda. Zdá se, že se tam třpytí vodní hladina. Ale netřpytí. Je to jen fata-morgána vznikající nad sluncem rozpálenou zemí. Je podobná té, jaká vzniká na horizontu nad rozehřátou silnicí. Obdivuju Pepu, jak se tu v parku vyzná. Celý den s námi jezdí. Nepoužívá tady navigaci, ani mapu, ale všechny cesty tu zná. Ví, kde je odpočívadlo, kde toalety, ví, kde je jaké napajedlo. A zná taky prakticky všechna zvířata, která vidíme. Já si ani všechno nedokážu zapamatovat, a nestíhám si to dokonce všechno ani zapisovat. To bych zase neměl čas něco vidět a pozorovat. A jak se už za pár okamžiků ukáže, Pepa taky moc dobře ví, jak vypadá rozzuřený a nebezpečný slon.

Najednou se před námi na silnici objeví slon. Kráčí pěkně po krajnici před námi, po pravé straně. U nás by to bylo v pořádku, ale tady jde ten slon v protisměru. Nedivím se mu, ani já si ještě za celou dobu nezvykl, že se tu jezdí vlevo. Zvlášť když nastupuju do auta, pořád se cpu k Pepovi za volant. Před pochodujícím slonem je už na silnici zácpa. Asi jako když nejezdí metro.

Jako na vyjížďce mezi slony

Slonů jde po silnici víc, a tak se tady auta hromadí. Všichni čekají, až se to stádo slonů, které se tu motá, rozhodne opustit vozovku. A jim se moc nechce. Pořád trochu popojíždíme, sem tam nějakého slona předjedeme. Připomíná mi to procházku se lvy. Je to docela podobné.

Prchající leopardí želvička zezadu

Tady to je pro změnu taková projížďka se slony. Jen není naplánovaná, a nikdo nás tu nedoprovází a nezabezpečuje. Mezitím musí Pepa dávat pozor, abychom nepřejeli krásné želvičky leopardí, které se pustily napříč silnicí bez ohledu na procházející slony i jezdící auta.

Mouhutný sloní samec si drbe zadnici o termitiště

Želvy asi vycítily nebezpečí situace, protože na to, že jsou to želvy, vyvinuly značnou a až nečekanou rychlost. Vmžiku nám mizí ve žluté vysoké trávě vedle cesty. Pak zase koukáme, jak nějaká slonice likviduje strom, a nedaleko se sloní samec pere s termitištěm. Rozrývá ho chobotem, drbe si o něj svou sloní zadnici i sloní nohu. Chudáci termiti, jestli v tom termitišti ještě nějací jsou!

Na silnici pak potkáváme další slony. Musíme zase zastavit. Stejně jako auto před námi. Pepa ukazuje před sebe a říká: "Bacha, támhleten slon je nějakej nasranej!". Koukáme vyjeveně dopředu. Před námi stojí bílé auto vlevo u kraje cesty, a jeden veliký slon kráčí po silnici přímo proti němu. Mává přitom divoce ušima a mlátí chobotem kolem sebe hlava nehlava, vlevo, vpravo, dopředu a dozadu, jako by tím chobotem chtěl praštit každého, kdo se přiblíží. Pořád přitom směřuje k bílému autu. Za námi, zdá se, je asi nějaký další rozzuřený slon. V zrcátku vidím, že i auta za námi začínají couvat a uhýbat. Tak! Jsme snad obklíčeni zuřícími a nepříčetnými slony? Pepa se diví, proč "ten vůl před námi" s tím autem pořád stojí na místě. "Na co ten trouba čeká?" Pepa přitom pomalu zařazuje zpátečku, a připraví si nohu na plyn,

Měl by rychle začít couvat, ten slon není v nejlepší náladě!

abychom mohli začít v případě potřeby rychle couvat. Jinak ale zůstává docela v klidu: "Počkáme, co ten slon udělá s autem před námi!". Přemýšlím trochu, co by slon s tím autem mohl udělat, ale když vidím to malé bílé auto, a za ním tu obrovskou horu masa, co se jí říká slon, myslím, že by asi dokázal jedním mávnutím chobotu zahodit auto do roští. Ale to by možná ještě bylo to lepší. Taky ho za pár okamžiků mohl rozdupat na docela placatou placičku. Dozadu jsem se raději přestal dívat. Stačí mi sledovat tu situaci vpředu. I řidiči bílého auta před námi už konečně nejspíš došlo, že ten slon začíná být nebezpečně blízko a že nevypadá zrovna přátelsky. Rychle zařadí zpátečku a ve spěchu začíná couvat dozadu. A slon kráčí vytrvale za ním jako "Terminátor" neúnavně pronásledující svou určenou oběť. Auto pořád před slonem couvá, Pepa už je také připraven ke startu směr nazpátek. Až teprve za hodnou chvíli se konečně slon rozhodne, že to bílé auto dál pronásledovat nebude, a uhýbá z cesty stranou. Těch neklidných či rozzuřených slonů tu ale je celé stádo. Je rozptýlené kolem nás částečně na silnici, částečně mimo ni. My tak zvolna a opatrně projíždíme dál a myslím, že jsme si všichni ulehčeně vydechli, když jsme slony kolem sebe přestali vidět. Byl to byť krátký, ale přece jenom docela dramatický okamžik. Asi se nám přitom všem trochu zvýšila hladina adrenalinu. Nebo alespoň mě ano. Já to na předním sedadle měl pěkně z první ruky. Sledoval jsem to všechno přímo před sebou. Vytřeštěné zraky budu mít asi ještě celé odpoledne. Tak mě raději teď nikdo nefoťte.

Po rozzuřených slonech teď zase vidíme žirafy a další stádo nádherných zeber. Tohle je sice mnohem klidnější podívaná, ale je to paráda! Etosha je fakt kouzelné místo. Co všechno jsme tu zažili a viděli, A to jen za ten jeden jediný den! Safari tady bylo snad nejhezčí! Nebo mi to tak jen připadá pod dojmem posledních zážitků? No, a proč bych to vlastně měl srovnávat? Vždyť všude to bylo fajn a všude to bylo vlastně úplně jinačí. A je to tak dobře.

Mandelík fialovoprsý je národním ptákem Botswany

K večeru začíná být čím dál víc zataženo. Je kolem čtvrté a začíná mírně pršet. Jen tak akorát, aby prašná cesta navlhla a zbytečně neprášila. A taky to příjemně osvěží ovzduší, není už takové zbytečné vedro. Ještě pořád pozorujeme zvířátka, a začínáme se vracet zpátky k Namutoni. Ale já už začínám trochu pospávat. A protože mě bohužel nikdo výkřikem "Hele lev!" neprobudí, vydrží mi pochrupávání až do Namutoni. Tady Pepa doplňuje benzin, a pomalu se vracíme do našeho Saského domova. Pořád je zataženo a pořád drobně prší. Zastavujeme krátce ještě u odpočívadla, kde jsme ráno začínali. Nic velkého tu není. Je pár ptáčků. Na stromě najdeme barevného mandelíka. Tenhle druh se česky jmenuje fialovoprsý, a je nádherně zbarvený. Tvrdí se o něm, že je to národní pták Botswany. Pak už branou opouštíme národní park Etosha a přijíždíme zpět do našeho kempu. Cestou koukám do foťáku, jak si zase dneska užil. I můj foťák si užil víc než dost. A nejenom dneska. Tady v Africe už mám od začátku naší cesty nafoceno na tři tisícovky obrázků. Téměř přesně!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Divoká africká večeře >>

Včera se nám v tom lijáku zdálo, že v kempu Sachsenheim není kde grilovat. Byl to omyl. Dnes se tu griluje skoro všude. Vábivá vůně pečeného masa mě dráždí ze všech stran. Jen my nemáme co grilovat, nebylo kde co nakoupit. Pokud se dnešní večeře týče, nezbývá, než zajít do restaurace. Jdeme rovnou tady do té v kempu. Kam bychom taky jezdili, vždyť jsme už dnes jezdili celý den. Neposadíme se dovnitř do restaurace, ale venku pod přístřešek. Snad by se dal nazvat terasou nebo verandou. Sedí se tu příjemně, mají to tu hezky, a taky vánočně, vyzdobené. Hned vedle našeho stolu je jakýsi fíkus ozdobený vánočními kuličkami i dalšími ozdůbkami.

Při čekání na večeři ještě netušíme, jak nám bude chutnat a kolik toho sníme

Večeři podávanou formou bufetu začínáme polévkou. Sníme ji všichni s velkou chutí, už dlouho ji nikdo z nás neměl. Je výborná, s masem. Trochu připomíná boršč, jenom je bez zelí a bez smetany. Po polévce si na talíř nakládám něco, co jsme dosud neměli. Místní africkou divočinu. Řízečky z losí antilopy a mleté masové kuličky z antilopy kudu. K tomu ochutnám maličko od každé přílohy. Dušenou zeleninu, rýži, opečené brambory, i trochu studeného těstovinového salátu. A jestli to bylo dobré? No jasně že jo! Už u večeře jsem musel upozornit ostatní, že pokud bych náhodou zachrochtal, bude to blahem. Po večeři ještě přichází na řadu dezert. Jako zákusek Líba zkouší dortík s pudinkem. Jana říká, že by to měla být typická německá vánoční štola. Ale Líbě to tak nepřijde, možná je to jen nějaký africký pokus. Já jako zákusek volím, stejně jako Pepa, přídavek masových kudu koulí s těstovinovým salátem. Ten mi opravdu moc chutná, možná i proto, že v něm je nakrájená taky nějaká uzenina, která vypadá a chutná tak trochu jako párek.

Myslím, že jsme se všichni nacpali více než dostatečně. Všichni se tu kroutíme a stěžujeme si, jak jsme přejedení. I Jarda už po několikadenní dietě dlabal, až mu za ušima praskalo. Přece tohle nevynechá, takové menu přece nemá každý den. A co to s ním udělá, to se teprve ukáže. Jen Radce, na rozdíl ode mne, nějak nesedly kudu koule. Ona vůbec není moc zvyklá na maso. No, a tady v Africe evidentně bezmasá strava holt není na pořadu dne. Musí si zvykat. Však z toho nezdivočí. Ale jinak se všichni shodneme a pochvalujeme si, jaká to byla dobrá večeře. Po ní už nezbývá, než si dát ještě jedno pivko na dobré spaní, a pomalu se odkulit do postelí, které už na nás čekají.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 14. den (28. prosince 2009) >>
<< Odjezd Etoshou s naštvaným Pepou >>

Jarda se ráno navzdory včerejší vydatné večeři zdá být v pohodě. Snídani máme tentokrát v restauraci, a Jarda už jí docela všechno. Pohodová a dobrá snídaně pomalu končí. Všichni jsme spokojení se skvělým včerejším safari, jsme dobře vyspalí a v téhle chvíli ještě vůbec netušíme,

Ráno při snídani ještě nevíme, jaký nás čeká den

jak černě se bude odvíjet dnešní den. Ale popořádku. Začne to hned po snídani. Pepu hned tady hodně naštvou při závěrečném placení. Téměř k nepříčetnosti. Snídaně tu sice je v ceně ubytování, ale jen ta dnešní. Za ty včerejší balíčky na cestu chtějí zaplatit. Ne zrovna málo. Celých 90 randů za každý, přestože včera Pepovi tvrdili, že je to jen jiná forma snídaně, která je v ceně ubytování. Ale nakonec prý to nebyla snídaně, ale celodenní balíček, nebo co. Pepa je rozčílený a dopálený na nejvyšší míru. Dát mu někdo do ruky zbraň, asi by střílel. Je to nehorázný podraz! Pepa říká, že tohle bude muset zaplatit sám ze svého, že tohle mu cestovka jako náklad neuzná. A tak když odjíždíme z kempu, Pepa se tváří sveřepě, a nemluví ani s námi. A když už se ho na něco zeptáme, jen zavrtí hlavou nebo přikývne, v nejlepším případě něco nesrozumitelně zavrčí.

Míříme znovu k bráně národního parku Etosha. Včera jsme se na tom večer kolektivně domluvili. Nemáme totiž před sebou tak dlouhou cestu, jako předchozí dny. Můžeme proto ještě nějaký čas strávit na safari. Cestou k bráně, a je zvláštní, že stejně jako včera, srazíme autem dva ptáky. Jeden z nich byla myslím malá sova. Není ale šance se jim vyhnout, když znenadání vyletí z vysoké trávy přímo před auto. Zatímco včera Pepa takovou událost komentoval, že mu je těch opeřenců líto. Dnes ale nehne ani brvou. A tak když kolem osmé projíždíme do parku Etosha stejnou branou jako včera, máme kromě zamračeného Pepy za volantem ještě zamračené nebe nad hlavou. Ale neprší. A snad ani nebude.

Orel okrový sedí na stromě hned vedle silnice

Včera jsme hned za branou viděli žirafu, dnes nám na stejném místě přeběhne před autem přímorožec. Zastavujeme zase u stejného napajedla. Je tu především spousta ptáků. Ale taky jedna samice antilopy kudu, bohužel však zanedlouho odchází. Zatím se k napajedlu blíží z druhé strany dvě žirafy. Zastavují se, rozhlížejí, kousek popojdou, znovu se rozhlížejí. Jsou opatrné, než se napijí. Stejně jako včera žirafák. Od napajedla pak už jedeme jinou cestou, než včera. Vlastně jedeme po té, kterou jsme včera končili. Jenže po ní dnes jedeme v protisměru. Potkáváme zase pakoně, žirafy, zebry, springboky, i velké stádo elegantních přímorožců. Střídají je impaly, vidíme šakaly, i na stromě hned vedle silnice orla. Pomalu projíždíme buší i planinami národního parku Etosha, kde podobně jako včera vidíme na cestě mnoho velkých až patnácticentimetrových černých mnohonožek, jaké jsme poprvé viděli u velkého baobabu blízko zimbabwské hranice. Projíždíme znovu kolem solné pánve, kde jsme včera potkali ono neklidné stádo nervózních slonů.

Jeřáb rajský, národní pták Jihoafrické Republiky

Dnes už tu po nich zbyla na silnici jen památka v podobě spousty sloního trusu. Ke konci cesty přece jen jednoho slona v houští spatříme. Místo slonů tu dnes pozorujeme jeřáby, které jsme včera zahlédli jen zdálky. Jsou to jeřábi rajští. Tenhle překrásný velký šedobílý pták s dlouhým skoro černým ocasem je národním ptákem Jihoafrické Republiky. Je nádherný. Jako z ráje!

Jezdíme po parku až skoro do samého poledne. Přitom pomalu míříme k severu, kde tamní branou národní park Etosha nadobro opustíme. Pepa s námi stále skoro nemluví. Na naše otázky sice odpovídá, ale jen jedním slovem, případně holou větou. Potkáme tady dva nádherné slony.

Důstojní chobotnatci na pochodu savanou

Důstojně a klidně si vykračují africkou savanou, zcela v protikladu ke včerejšímu nervóznímu stádu. Sloni přímo před námi přecházejí napříč dvěma silnicemi, které se tu křižují a vytrvale a stejnoměrně kráčí dál k nějakému svému vzdálenému cíli. Vidíme i malé antilopy, dikdiky, jaké jsme už viděli v Krugeru. Tentokrát před námi tolik neutíkají, ale stejně jsou zalezlé hluboko v křoví, kde moc vidět nejsou.

Maličká a plachá antilopa trávní, pochopitelně schovaná v trávě

Jedna fotka o kousek dál se mi přesto docela povede. Doma ale zjistím, že zrovna tohle není dikdik, ale steenbok, neboli antilopa trávní. Tyhle antilopy jsou taky hodně malé, ale přece jen o něco větší, nežli dikdikové. Nakonec ještě projíždíme jedním menším stádem pruhovaných koníků a Etoshu, tenhle nádherný národní park, po více než třech hodinách definitivně opouštíme. Zážitků si odtud odvážíme hodně.

Kus cesty jsme tak projeli parkem, namísto hlavní asfaltové silnice vedoucí mimo. Určitě to tak bylo lepší. Včera i dnes jsme tu viděli mnoho a mnoho nádherných zvířat. Uprostřed jejich buše, jejich savany, zkrátka v jejich přirozeném prostředí, kde je člověk jen nezvaným hostem, a kde se také podle toho musí chovat. Abych se přiznal, mně se asi národní park Etosha zatím líbil ze všech parků nejvíc. I když to samozřejmě může být jen okamžitý a bezprostřední dojem. Ale určitě by se dalo říct, že, co se druhů různých zvířat týče, jsme tu asi viděli nejvíc. Bylo to bezva a je mi teď trochu líto, že to už skončilo. Klidně bych mohl jezdit po parku ještě dva dny. Ale už to nejde. Zase nás teď čeká něco jiného. Jedeme teď k vodopádům a pak už se za pár dní můžu těšit na poušť Namib.

Pepa je pořád ještě důkladně naštvaný. Skoro nic nám neříká a je celý zaražený. Na naše otázky sice stručně odpovídá, ale nežertuje a na naše žertovné poznámky nereaguje. Naše snaha nějak Pepovi zvednout náladu je marná. Pepa prostě nemá dnes nejlepší den. Ti Němci v Sachsenheimu nám ho dokonale otrávili. Aby nakonec ještě ta blbá nálada nepřešla na nás!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Óóó na cestě k angolským hranicím >>

Typický zavřený bar, jakých míjíme desítky, ba stovky

I za branou parku ještě jedeme dlouho, kdy je kolem silnice na savaně vidět mnoho skákavých antilop nebo impal. A objevují se i jiné antilopy. Takové, co známe i od nás z Evropy, kde jim říkáme krávy. Po výjezdu z parku Etosha zase jedeme po hlavní silnici. Dnešní přejezd je už poslední, kdy se budeme přesouvat po rovině, po rovné a přímé silnici. A po asfaltu. Jedeme teď na severovýchod, a dostaneme se až téměř k angolským hranicím. Celá ta placka okolo nás je rovná jako stůl a nachází se kupodivu ve výšce kolem 1100 metrů nad mořem. Okolo rovné silnice vidíme spoustu barů, hospod a pubů. Jsou jich tu desítky, či spíše stovky. Všechny však vypadají zavřené. Jen Bůh ví, jestli jenom dnes, anebo napořád. Místy je opravdu jeden bar vedle druhého po několik dlouhých kilometrů. Je to jako dlouhatánská vesnice, kde snad nic jiného než bary není. Zvláštní, a v téhle pouštní krajině hodně nečekané! Ale není tu jen jeden bar vedle druhého. Sem tam jsou tu i obchody či nějaká opravna aut nebo i čehosi jiného. Všechny tyhle provozovny jsou v podivných přízemních barácích, postavených nejspíš z betonu, nebo možná z nějakých levných a špatně omítnutých cihel či prefabrikátů. Podle všeho to tady všechno tohle vzniklo za apartheidu, kdy takové hospody a bary byly jediným místem, kde bylo černému obyvatelstvu povoleno jakés takés sdružování a vlastně také pití alkoholu. A tyhle hospody asi musely být nejspíš všechny postaveny mimo větší města. V nich nebyly těm černým hospody asi povoleny vůbec žádné. Ale doba apartheidu už je dávno pryč.

Teď se blížíme k relativně většímu městu Ondangwa. Chceme se tu zastavit na nákupy. Ale v obchoďáku je po předchozích čtyřech dnech, kdy bylo zavřeno, příšerný nával. Skoro se ani nedá dostat dovnitř. A taky je tu divná tma. Jednak je tu spousta černochů černějších než silná turecká káva, a jednak ze zdá, že nejde elektřina. Zjišťujeme ale posléze, že elektřina jde. To jen ty davy černých obyvatel navozují takový dojem, že je tu podivná tma a šero. Ale tady nakupovat nebudeme, rozhodne se Pepa. Jedeme jinam! A tak všichni z obchoďáku vycouváme, a odjíždíme k jinému, na opačném konci Ondangwy. Tenhleten obchoďák vypadá dokonce větší a lepší a rozhodně tu není tak plno. Asi bude i trochu dražší. Pepa tady nakupuje zásoby na večeři, a hlavně už taky budeme mít dostatek piva. Náš soukromý nákup, tedy mě a Líby, je tvořen jablky, vodkou, a lahví vína. V obchodě jsme překvapeni, když na nás jeden z černochů najednou začne mluvit česky. Respektive nejdřív na Radku a Vláďu, a pak s ním zapřádáme rozhovor všichni. Óóó! Je to překvapení, jak je ten svět malý! Česky se tenhle člověk naučil u nás, studoval Karlovu Univerzitu, a teď pracuje na namibijském ministerstvu informatiky. Černý mladík je docela veselá kopa, Na rozdíl od dnešního Pepy je samý šprým, a pořád s námi nějak žertuje. Třeba svůj nákup kartónu amerických cigaret okomentuje slovy: "Můj jediný problém je, že kouřím jako černoch!". Mně se chce ukázat na Líbu a říct: "Ona taky!", ale nakonec si tuhle jedovatou poznámku odpustím. Stačí, že je nabručený Pepa. Nechci naštvat i Líbu. V obchoďáku ale narazíme na úplně jiný a nečekaný problém. Nemají tu totiž vůbec žádnou zeleninu. Dokonce ani cibuli. To nám tedy nezbývá, než se stavit ještě někde jinde.

Město Oshakati se objevuje za jiným městem jménem Ongwendiva stejně rychle, jako se předtím objevila Ondangwa. Průmyslové zóny těchto měst se slévají v jednu jedinou velkou aglomeraci. Celou dobu kolem sebe vidíme samé bary, hospody, prodejny a obchody všeho druhu, opravny, vrakoviště a podobně. Pepa říká, že tady je to nejhustěji obydlená část Namibie. Rozdíl mezi opravdovým centrem zdejších měst a jejich okrajem se pozná jen podle větších obchodů a větších budov, podle obchodů s dražším zbožím, obchodů s nábytkem nebo podle několika bank. Mezitím se nacházejí sklady, skladiště, velké haly a budovy, po jejichž účelu asi nemá cenu nijak pátrat. Míjíme i autosalon Toyoty. Aut všeho druhu tu jezdí stovky, provoz tady v té průmyslové oblasti je značný. Lidí se tu kolem toho všeho motá taky hodně. Na bělocha tu ale nenarazíte. Jsme tu jako černé ovce. Nebo spíš jako bílé vrány. Přijíždíme k pumpě, ale nejde tu stojan. Musíme přejet k jinému. Pepa potřebuje nafasovat peníze z bankomatu, což se mu nakonec po delší době hledání u jedné z bank podaří. A tak i Oshakati můžeme s klidem opustit.

Stále jedeme po naprosté rovině, v průmyslových částech měst za nezvykle silného provozu. Mimo města pak asfaltová silnice končí a provoz je mnohem mírnější. Projíždíme dalšími městečky a vesnicemi se jmény Oshikuku, Ombali, Ombahti, Ogongo a Outapi či Ombalantu. A směrovky vlevo i vpravo ukazují na další podobná jména. Je nezpochybnitelné, že široko daleko tu všechna jména měst, městeček i vesnic začínají na "O". Óóó! Ale jak to? Proč? Jak probůh k tomuhle došlo? Óóó, óóó, to je mi vskutku záhadou!

Umělý kanál přivádějící životodárnou tekutinu slouží také jako koupelna nebo prádelna

Silnice teď vede už jen pár kilometrů od angolských hranic. Města a vesnice pomalu řídnou. Krajina mezi nimi je čím dál sušší. V posledních kilometrech už by se dalo hovořit o pustině. Stromů je obvykle někde jen pár, i dobytek tu jen stěží může najít pár trsů něčeho zeleného. Však taky čím dál jedeme, tím méně krav vidíme. Zato však kromě koz přibývají hlavně osli, kteří jsou na vodu i zelenou potravu mnohem méně náročná zvířata. To se ale zlomí v okamžiku, kdy podél silnice, ale s nějakými občasnými oklikami, vede jakýsi vodní kanál. Je pár metrů široký, jeho účel mi není znám, ale zavlažování téhle suché pustiny mě napadá ze všeho nejdřív. A když někde na chvilku, na krátkou přestávku zastavíme, ukazuje se, že slouží také jako koupelna, prádelna, i napajedlo pro dobytek. Toho je právě v místech, kudy kanál vede, obvykle zase vidět poněkud větší množství. Krávy už mají zase nad oslíky jednoznačně převahu. Jak vidno, vše se musí podřídit dosažitelnosti životodárné vody.

Míjíme dnes už asi pátou policejní kontrolu. Zatím to bylo vždycky bez potíží. Tady nás ale bude nečekaně kontrolovat běloch. Ale ouha. Když přijde blíž, vidíme, že to není běloch. Je to černoch, má typické černošské rysy, ale je albín. Óóó, prazvláštní chlapík. A posílá nás stranou mimo silnici. Přichází k nám pak ale nějaká černošská policistka, která se tváří náramně důležitě. Huhňá mi z mé strany cosi do okna, ale vůbec jí nerozumím. Nakonec musíme všichni z auta vystoupit ven a ukázat jí pasy. Opravdu důkladně nás všechny kontroluje, prohlíží si každou fotku, listuje všemi stránkami se všemi vízy.

Naštvaný Pepa s námi dnes moc nekomunikuje

Asi zjišťuje, kde jsme už všichni byli. Namibijské vízum ale spolehlivě pozná, a spokojeně zamručí. Nakonec nás zdrží něco přes deset minut a můžeme pokračovat zase dál.

Pepa je pořád nabručený. Ani s těmi policisty skoro nemluvil. Když pak zastavíme někde na odpočívadle, taky s námi zrovna moc nekomunikuje. Cibuli, nezbytnou k výrobě večeře, Pepa kupuje na okraji Ombalantu. Zastaví tam jednoho z asi pěti stánků postavených přímo u silnice. Pokud se tedy něčemu, co je stlučeno a svázáno ze čtyř do země zatlučených tyčí a větví a několika roztrhaných hadrů, dá vůbec říkat prodejní stánek. Některé tyhle "stánky" jsou dokonce zpevněny kusy nějakých rozlámaných prken a zbytků z kdoví čeho, co se mi opravdu vůbec nedaří identifikovat. Takových a podobných "tržišť" vidíme podél silnice několik, mnoho jsme jich už minuli a další jistě ještě budou.

Nedaleko před cílem dnešní cesty, před Ruacanou, skončila rovina. Před námi jsou vidět nějaké hory, a i naše toyota se už musí více snažit, když je nucena jet do mírného kopce, aby si vzápětí mohla trochu ulevit, když zase chvíli sjíždíme dolů. Ale za pár chvil už jsme v Ruacaně. Chvíli koukám, jestli to náhodou není "Oruacana", ale není. Městečko, či spíše vesnice, se jmenuje opravdu jen Ruacana. Óóó už tedy asi skončilo. Mohl jsem ho sice v předchozím textu použít mnohem častěji, ale to by se zase čtenáři jistě rychle zprotivilo. Jen můžu přidat k dobrému, že alespoň zdejší region se jmenuje Omusati. Óóó!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Černý den v černé Africe, aneb suchý vodopád >>

Přijíždíme do Ruacany, což je maličké městečko. Při pečlivé kategorizaci by se ale spíš zařadilo mezi malé vesnice. Leží asi pět kilometrů od angolských hranic, a vede do něho jediná hlavní silnice, která se tu zatáčí do oválu vedoucího kolem městečka. A právě uprostřed toho oválu má Ruacana všechny své domečky a domky. Téměř k tomu není potřeba ani žádná ulice, dovnitř vede k některým domům jen několik příjezdových cest. Na ulici brzy zastavujeme, a Pepa jde zařídit naše bydlení. Ale Pepa má dnes opravdu černý den. Černá Afrika se s Pepou nemazlí. Ubytování, které tu měl pro nás objednané a domluvené, tu nemáme. Tady, kde to bylo předem a nedávno domluveno, už prostě žádný penzion není. Už nefunguje. Je zavřený, zrušený. Co teď? A tak objíždíme Ruacanu kolem dokola a končíme v Ruacana Eha Lodge. Jak rozladěný Pepa říká, je tohle ubytování sice o dost dražší, ale jiné tu už prý není. Můžeme být rádi, že tu mají pro nás vůbec místo. Rychle odnášíme na pokoje naše zavazadla, i koš s jídlem, který Pepa koupil. A taky samozřejmě neprodleně umísťujeme do ledničky pivo, aby se pokud možno co nejdříve začalo chladit.

A pak už tradá zpátky do auta, a jedeme na vodopády. Jsem na ně moc zvědav. V průvodci píšou, že to je vodopád jenom tehdy, když v Angole vypouštějí jezero, či spíše přehradu, kterou Angolané na vodním toku nad vodopády vystavěli. Pepovi si o tom nikdo nic netroufáme říkat, ani se ho na nic ptát. Je stále ještě od rána naštvaný, mírně řečeno málomluvný, a problém s naším dnešním ubytováním mu na náladě rozhodně nepřidal. Spíš naopak. Vodopády Ruacana jsou přímo na hranici Angoly a Namibie, kterou v těchto místech tvoří řeka Cunene.

Místo řvoucího vodopádu vidíme jen suchou skálu

Vystupujeme z auta u vyhlídky na vodopády. Jsme teď na nejsevernějším místě celé naší Africké cesty. Ale ať koukáme, jak koukáme, nic podobného vodopádům široko daleko nevidíme. Naproti nám je jen suchá skála svažující se příkře dolů do údolí. Nad ní je vidět zhruba v úrovni našich očí přehradní hráz. A ta buď všechnu vodu zadržuje, nebo ji pouští jen někudy přes nějakou elektrárnu. Pokud tu vůbec nějaká elektrárna je. Moc elektrických drátu tu ani vidět není. V průvodci měli tedy pravdu.

Angolané zadržují všechnu vodu v přehradní nádrži, i pod hrází je dokonale sucho

Pepa nám sice říkal, že jedině teď v období dešťů je možno vidět vodopády plné vody. Ale zrovna letos je asi sucho i v období dešťů a vody je málo. Nejspíše si ale Angolané pouštějí vodu, jak se jim zachce. A zrovna teď asi nechtějí. Pepa je zamlklý a vypadá, že dostal další nečekanou ránu. Procedí jen skrze zuby, že takhle tu vodopády nasucho ještě neviděl. A my čučíme se znatelným rozčarováním na suché skalisko, na kterém si vodopád můžeme nanejvýš představovat. Zkouším to. Musí být krásný, když tu teče hodně vody, co se s hukotem řítí dolů do hlubiny pod námi. Zvlášť musí být hezký pohled na vodopád z téhle vyhlídky, z vršku, kde právě stojíme.

Vláďa nakonec objeví v hlubinách rokle alespoň tenhle čůrek

Vláďa o kousek dál najde místo, odkud je vidět jakýsi malý čůrek tekoucí ze skály, a kus řečiště pod vodopádem, kam ta voda dopadá. Je to jen hodně chabá náplast na naši ránu, jen jako by nám někdo na useknutou nohu podal acylpyrin. Ale zase nemůžeme říct, že jsme tu vodopád neviděli. A pravdou je, že i tenhle nepatrný čůrek je rozhodně vodopádovější, než peřeje na mohutném toku Okawanga v Popa Falls. Ještě sjedeme dolů k řece Cunene. Proti všemu očekávání po nás chtěli po deseti namibijských dolarech, abychom se jen mohli kouknout na řeku. Funguje to tu podle všeho jako kemp, vlastně spíš jako stanové tábořiště. Není tu sice ubytovaná ani noha, přesto, a nebo právě proto, po nás chtějí peníze za sotva desetiminutové nakouknutí k řece. Dneska je fakt nějakej blbej den! Buď jsou temné skvrny na Slunci, nebo je máme všichni na mozku.

Řeka Cunene u "Hrošího bazénu"

Ani Pepa to prostě tentokrát neukecal. Připadá nám to sice dost nehorázné. Ale co, není to zase tolik. Nejvíc mě na tom štve, že se to tady u těch vydřiduchů jmenuje "Hippo Pool", čili "Hroší bazén". Chudáci hroši, to aby mi radši nechodili na oči. V řece navíc stejně žádní hroši nejsou. Ani jinak na řece nevidíme vůbec nic zvláštního. Je to prostě normální řeka, co teče údolím pod suchými vodopády. Voda v ní proudí docela minimálně. A neprotéká jí mnoho ani elektrárnou, kterou odtud teď zřetelně vidíme kousek nad námi proti proudu. Asi je na zdejší poměry a současné období opravdu příliš sucho. Ach jo.

Vracíme se do lodge a všichni jsme teď už v nepříliš dobré náladě. Jsme samozřejmě z nevodopádícího vodopádu hodně zklamaní. Ani nemáme chuť se vykoupat v místním bazénu. Ale přesto se do něho někteří ponoříme. Je tu krom nás ještě nějaká patrička lehce přiopilých jedinců, se kterou ale vůbec nemám náladu se nějak potkat. Začínám mít taky černou náladu. Ani to koupání mě dnes nějak nebaví, a tak brzy zase vylezu z vody ven. K večeři nakonec taky nemáme to, co Pepa původně plánoval. Chtěl nám zase něco dobrého ugrilovat, ale v tomhle náhradním ubytování to nejde. Tady není grilovat kde a na čem. K večeři máme proto jen kuře koupené už hotové, upečené. Pepa se s postupujícím večerem už sice netváří tak úplně nevraživě, ale dobrou náladu rozhodně nemá. Ani do řeči mu příliš není. Všichni doufáme, že ho to do zítra přejde. Dnešní den byl prostě celý nějaký smůlovatý, zatím asi nejhorší na našem africkém putování. Doufejme, že taky nejhorší a nejčernější už zůstane, a že teď přijdou už jen samé lepší dny.

Pepa jde brzo spát. My ostatní ještě sedíme chvíli u pivka. Alespoň že to pivo dneska máme! Jarda, který s Pepou sdílí pokoj, nám říká, že Pepa je z toho dneska skutečně docela vyřízený. Ruacana s nefunkčním původně objednaným ubytováním a nakonec ještě i suchým vodopádem ho dočista dorazila. A tak zatímco Pepa spí, a možná že ani nespí, my se domlouváme, že Pepovi ty proklaté snídaňové balíčky zaplatíme. Stará se o nás, nakupuje, báječně nám vaří, a tak mi to přijde jako fér, aby neplatil nějaké takovéhle nedorozumnění z vlastní kapsy. Ráno mu to Jarda za nás dá, a bude to. Hotovo, domluveno, rozhodnuto! A pivo je dopito, tak se může jít spát!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 15. den (29. prosince 2009) >>
<< Červený kraj termitišť a Himbů >>

Ráno nás zastihne celkem v pohodě. A co je obzvlášť potěšující, i Pepu. Je oproti včerejšku jako vyměněný. Už se neškaredí a někde zase našel i svůj obvyklý humor. Ráno před odjezdem ještě zjišťuje s místním personálem, jestli se vodopády Ruacana od včerejška náhodou nepolepšily. Někam telefonují, ale výsledek je jasný.

Krajinu okolo Ruacany dnes nadobro opustíme

Vodopády jsou pořád na suchu. Netečou, nevodopádí, a schnou. Takže máme definitivně smůlu. Mohli bychom se tam ještě zastavit, než odtud nadobro odjedeme, ale viděli bychom stejně jen zase suchou skálu jako včera. Na rozdíl od nás a od Pepy má ovšem zase problémy Jarda. Zdánlivě již ustoupivší zažívací potíže se mu zase vrátily. Není na tom zrovna nejlíp.

Silnice na jih je převážně jen prašná

Z Ruacany vyrážíme na jih. Vzdalujeme se teď od angolské hranice a cesta nás vede směrem na Opuwo. Óóó! Už zase to jméno začíná na "O"! Silnice je za Ruacanou už jen prašná. Je však dost široká a taky překvapivě rovná. Ani by to člověk neřekl, ale bez problémů se po ní dá jet stovkou. A jak se občasným pohledem na tachometr před Pepou můžu přesvědčit, my jedeme často i stodvacítkou. Pepa se tím tedy rozhodně nemaže. Ale i tak. Kdo by to té prašné cesty řekl, že se po ní dá jet takhle rychle?

Krátce za Ruacanou potkáváme na silnici prvního Himbu. Projíždíme právě krajem Kaokoland, kde tohle zajímavé africké etnikum žije, a tak vlastně není divu. Tenhle Himbo je ustrojený jako nějaký válečník, i když někomu by možná mohl připadat jako pralesní Indián. My bychom během dneška měli navštívit nějakou domorodou vesnici těchhle Himbů. Pepa nás už ráno u snídaně upozorňoval, a to velice důrazně, abychom Himby nefotili bez dovolení. Mohli bychom se jinak dostat do velkých potíží. A nemáme je fotit ani za jízdy z auta, protože bychom snadno mohli skončit s kamenem v okně. A tak tohohle Himbu mineme jako by nic. Fotoaparáty necháváme schované někde v hloubi batohů a brašen. A přestože máme oči na šťopkách, všichni děláme, jako bychom toho Himbu snad ani neviděli, jako by tu vůbec ani nebyl.

Pak se najednou a nečekaně zase ocitneme na asfaltu. Kolem silnice vidíme mnoho a mnoho termitišť postavených z hlíny. Stojí kolem silnice jako nějací strážci. Už jsme je několikrát na naší cestě Afrikou viděli, ale nikde nebyla v takovém množství.

Při poměřování velikosti termitiště je teď figurantkou Radka

Některá termitiště jsou obrovská, mohou mít až 4 metry do výšky, možná i víc. Když u jednoho takového zastavíme, abychom si ho prohlédli zblízka, trvám při fotografování na tom, aby před ním někdo poskakoval a dělal figuranta. Jenom Jana mi jako figurantka nevyhovuje, protože její zářivě žluté umělohmotné obutí je možná pohodlné, ale na fotografiích vypadá strašně. Ale nějaký figurant je potřeba. Jinak by nebylo vidět, jak je ta termití kupa hlíny veliká, a mohla by to být klidně vyfocená nějaká krtina u nás na louce. I když ve srovnání s krtinci je termitiště tvarem hodně špičaté a vytažené do výšky. Připomíná mi tak trochu klobouk zeměplošského mága z Pratchettových knížek.

Termiti uvnitř termitišť bývají organizováni podobně jako společenstva včel nebo mravenců. Na rozdíl od nich však termiti existovali už za dinosaurů, takže mají organizaci vyvinutou mnohem lépe. Mají oproti mravencům či včelám také tu nespornou výhodu, že mají skoro všude dostatek potravy díky tomu, že dokážou strávit dřevo. Jaroslav taky zná z nějakého televizního dokumentu ještě skutečnost, že takovéhle termitiště je pod zemí ještě mnohem větší, a to jak do hloubky, tak do šířky. Prý může dosahovat pod zem až do hloubky patnácti metrů, a do šířky může být roztaženo ještě mnohem víc. Tady v okolí jsou podle barevnosti zdejší půdy termitiště výrazně červená. Povrch termitišť je tvrdý jako beton. Na poklep zdí dutě a já jen tiše doufám, že jsem svým zaklepáním neprobudil nějaké termití vojáky, a ti že se vzápětí nepustí do útoku na nenadálého bílého vetřelce odkudsi z daleké Evropy. Na povrch takového termitiště ústí mnoho a mnoho chodbiček. Nezdá se ale, že by se to kolem termity zrovna hemžilo. Jen výjimečně je tu vidět něco jako lezoucího mravenečka, ale bůhví, jestli je to opravdový místní pan domácí. Tohle termitiště bude nejspíš už opuštěné. Nebo na povrchu jenom opuštěné vypadá?

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Himba! Himba! >>

Asfaltová silnice nás nyní dovede až do Opuwa. Opuwo je malé ale živé správní středisko zdejšího kraje, kraje domorodých Hererů, Himbů, Zembů i několika dalších etnik. Kraje, kterému se říká Kaokoland. U čerpací stanice, pravděpodobně jediné široko daleko, vidíme nějakého Zembu a pár žen národa Hererů. Hererky jsou zabalené do dek a do podobně barevných hadříků mají zamotané i své typické rohy na hlavě. Ty jsou pro tenhle národ jednoznačným poznávacím znamením. A taky při zastávce v Opuwu poprvé vidíme ženy Himbů, které pro nás Středoevropany vypadají mnohem exotičtěji, než všichni ostatní. Himbské ženy jsou celé natřené jakousi červenou hlinkou, a to včetně hlavy a vlasů. Mají dost podivné účesy, zvláštní ozdoby po celém těle, a jako oblečení mají pouze jednoduchou suknici, takže všechny nám ukazují svá odhalená červená ňadra. Ale na žádné dlouhé prohlížení himbských žen teď nemám čas. Jdu s Pepou do místního obchoďáku nakupovat a zapisovat účty. Himbské ženy si tedy mohou prohlížet ostatní, kteří zatím zůstávají v autě.

V poněkud potemnělém a zdá se i poloprázdném obchodě potřebujeme nakoupit naše vlastní zásoby a taky nějaké dárky do himbské vesnice. Něco, co jim tam necháme za to, že nám umožní navštívit jejich vesnici a nahlédnout trochu do jejich soukromí. Pepa nejprve telefonuje své staré známé, himbské královně Elisabeth. Ona bude nejspíš stará známá kde koho. Podle všeho je Elisabeth místní zprostředkovatelka návštěv himbských vesnic, něco jako vedoucí zdejší agentury "Himbo Opuwo". Setkáváme se s ní podezřele brzy, ještě v obchodě. Nebo si nás sama našla? Dostala zprávy, že přijeli bílí turisté? Ať je to, jak je to, každopádně se u nás objevila docela rychle. Určitě musela být kdesi nablízku. Ukazuje se, že to je pro nás docela štěstí. Pepa není líná huba, a tak díky ní nám jeden ze zaměstnanců tohohle jinak skoro snědeného krámu přinese odkudsi zezadu docela levnou svíčkovou z antilopy kudu. Tak to se máme na co těšit! Ňam! Elisabeth ještě poradí a pomůže Pepovi s nákupem pro himbskou vesnici. V našem nákupním košíku tak skončí nějaká mouka, cukr a takové ty podobné věci. A já to všechno zapisuju na společný účet na poslední stránku mého deníčkového notýsku.

"Účes" mají himbské ženy perfektní

Zatímco já s Pepou nakupuju, kolem ostatních se u auta motají hereští a především himbští prodejci suvenýrů. Je jich tady najednou mnohem víc, než když jsme prve před obchoďákem zastavili. Polonahé himbské dámy se slovy "Himba! Himba!" nabízejí svoje náramky, korálkové náhrdelníky, a množství dalších všelijakých ozdob. Mnohé z nich mají také ony samy na sobě. Kromě jiného nabízejí také něco, co vypadá jako nějaký podivný keramický svícen. Když vidí, že se o to zajímáme, a jak se po sobě tázavě díváme, ukazují nám, k čemu že je to dobré. Po chvíli pochopíme. Je to himbský polštář! Taková pevná věc na podložení hlavy, aby se jim nepoškodil jejich pracně vyhotovený a pevný "účes". Ale stejně si myslím, že si ho musí každý den opravovat, a znovu si ho pečlivě natírat oním červeným blátem. Mají ho naprosto dokonalý. Perfektně uplácaný! Nedivím se tomu. Jsou to přece ženské a na svou vizáž si asi potrpí. Jako všechny ostatní.

Himbská královna Elisabeth nás dovedla do jedné z himbských vesnic

Himbská královna ovšem romantiku setkání s "domorodými divochy" poněkud nabourává. Elisabeth jako Himbka, čili jak my brzy začneme říkat Himbice, vůbec nevypadá. Její silnější postava nevypadá ničím napatlaná. I když po pravdě musím říct, že její tmavá kůže má rozhodně barvu, která má k červené blízko. Elisabeth má na sobě delší černou sukni, obyčejnou nevýrazně vzorovanou halenku se širokým a hlubokým výstřihem, a barvami hýřící pletený kloubouček. Pepa, který je už zase plný humoru, vykládá u auta zvědavým Himbicím se suvenýry, že jsme z Islandu a bydlíme v ledových chaloupkách. Koukají na nás s otevřenou pusou. Když Pepa skončí svou mrazivou pohádku, naložíme Elisabeth k nám do auta a vyrážíme navštívit himbskou vesnici. Za Himby nejdeme z Opuwa dlouho, je to jen asi patnáct kilometrů. Sem tam už také cestou nějakého domorodce zahlédneme. Královna Himbů nás dovede až do vesničky. Vesnice vypadá spíš jako nějaký napůl kočovný tábor, a když přijdeme blíž, uvítá nás několik himbských žen a dívek.

V himbské vesnici jako bych se ocitl o několik století zpátky

Rozhlížím se okolo, po vesnici obehnané plotem ze zatlučených větví, připadám si, jako bych se ocitl o několik století zpátky.

Himbové, jak vidíme na každém kroku, stále do značné míry odolávají postupující moderní civilizaci. To Hererové jsou v tomto směru již daleko civilizovanějším národem. Možná trochu i proto, že Hererů žije v Namibii přes 200 tisíc, zatímco Himbové se počítají spíše na jednotky tisíc. Nejvýše jejich národ čítá snad jednu či dvě desítky tisíc. Víc určitě ne. Ale je otázka, jestli velikost národa vůbec nějak souvisí s jejich přizpůsobováním moderní době. A vůbec už si netroufám říct, co je v takovém případě příčina a co důsledek. Ať tak či onak, Himbové jsou pro nás, stejně jako pro mnoho dalších turistů, kteří sem přijedou, velká atrakce. Už třeba jen proto, že si téměř úplně uchovali svůj životní styl. A možná to není tak úplně dobře, když jim tu takhle svou návštěvou narušujeme jejich po staletí neměnný způsob života. Neohrožujeme tím příliš himbskou kulturu a národ Himbů vůbec?

Himby, ať už je potkáte kdekoliv, snadno poznáte podle jejich "oblečení". Podle toho, jak vypadají, se jim říká červení lidé. To je asi nejnápadnější a nejviditelnější z toho, co si Himbové stále a po staletí zachovávají. Tito velice zvláštní lidé, kteří svůj domov mají ve zdejší divoké, nespoutané

Typicky "oblečené" ženy Himbů před svým obydlím

a nesmírně suché a životu nepříznivé krajině, si nemohou často dovolit nám běžný přepych častého mytí. Proto se, ale samozřejmě nejen z tohoto důvodu, namísto mytí natírají směsí červené hlíny a tuku.

Tady můžete porovnávat do červena opálenou bělošku a "červenou" černošku národa Himbů

Ta vytváří na jejich tělech a vlasech onu zvláštní lehce se lesknoucí hnědočervenou vrstvu, kvůli které se Himbům říká červení lidé. Jiný národ zdejšího kraje, Zembové, jsou Himbům sice trochu podobní, ale červenou hlinkou se nemalují. Zato se ale nepřehlédnutelně zdobí, především tedy spoustou korálků. A to všelijakých, od maličkých a droboučkých až po ty docela veliké.

Himbové jsou domorodé africké etnikum a svůj původ mají společný s národem Hererů. Dokládá to i společný jazyk, ve kterém Himbo znamená "žebrák". To není zrovna moc lichotivé označení. Do zdejší oblasti přišly tyto národy ze severu z území dnešní Angoly zhruba v 16. století, a to kvůli složité a problematické válečné době. Zejména odtud, od Opuwa, až na sever Namibie, v té drsné krajině, v jednom z nejméně přístupných a turisticky jen málo navštěvovaných míst, právě tihle Himbové žijí. Jsou dnes prý v Africe už snad jediní, kdo ještě, alespoň většinou, žijí původním způsobem života. Mají poměrně složité příbuzenské a klanové společenství, které v některých případech klade důraz na mateřskou linii, jindy je zase naopak důležitější původ z otcovy strany. Ženy se s dětmi drží většinou ve vesnici, nebo někde poblíž. Věnují se především pěstování a zpracování kukuřice, zatímco muži mají na starosti pastevectví a dobytek. Ten je pro Himby něco jako základní stavební kámen jejich obživy. A kupodivu ani ne kvůli masu. Oni maso vlastně ani příliš nejedí. Spíše konzumují jen rozvařený lůj. Hlavní potravou je pro Himby sice kukuřičná kaše, ale jinak Himbové pijí hodně mléko, vyrábějí z něho něco na způsob jogurtu či tvarohu, tlučou máslo, a mléko či máslo přidávají do hlíny na své domky nebo na své zkrášlování. Proto je dobytek pro Himby tolik důležitý, a proto také stojí ohrádka pro dobytek v samém středu jejich vesnice. Teď je však tahle ohrádka prázdná. Himbští muži jsou s dobytkem někde mimo vesnici, na pastvě. Neuvidíme tu tedy nejen himbský dobytek, ale ani žádné himbské muže. A ještě jedna věc ohledně dobytka: Dobytek a jeho vlastnictví je pro Himby symbolem bohatství, a používají ho také mezi sebou jako platidlo. Může být, že někteří muži jsou z dobytkem ve městě. Za obchodem.

Mladá himbská žena nám ukazuje, jak se musí připravit na setkání s mužem

Jedna z mladších Himbic nám uvnitř jednoho hliněného domku předvádí, jak se taková himbská žena připravuje na setkání s mužem. Ukazuje, jak si připravuje vonné masti, jak je používá, a celá se postupně u ohně svůdně navoní. Začíná v podpaždí, a skončí dole v rozkroku. Himbský muž musí být nadšen její červenou krásou a zmámen její opojnou vůní! Vztahy mezi muži a ženami Himbů mají svá pevná pravidla. Žádný Himbo si třeba nikdy nesmí vzít ženu jiného národa. Nicméně u Himbů, jak se dozvídáme, je přípustné mnohoženství. Docela obvyklé je zejména u náčelníka, který je ve společenství Himbů velice vážený. Všem svým ženám se pak takový muž věnuje a pravidelně je střídá, aby žádná z nich nestrádala a nepocítila žádné omezení. Himbové také tolerují předmanželský pohlavní styk. Avšak po svatbě už musí ženy zůstat svým mužům věrné. Pokud jim ovšem jejich muž nepřikáže něco jiného, třeba je nezapůjčí svému příteli. Ano, i tohle je u Himbů možné!

Mladé himbské dívky jsou svým budoucím ženichům prodávány. Běžnou cenou za ženu je prý u Himbů jedna kráva. Často k takovému prodeji dívky dojde už v jejím útlém a nebo dokonce ještě v kojeneckém věku. Dospívající chlapci i dívky se ale stávají definitivně dospělými až po zvláštních obřadech iniciace. U dívek je tento obřad prováděn po první menstruaci, u chlapců nepravidelně a je zároveň spojen s obřízkou. Za zmínku určitě ještě stojí informace, že menstruující himbská žena musí těch svých několik "nečistých" dní prosedět u domečku u jakési jamky. Ostatní ženy se o ní starají a nosí jí tam také jídlo.

Posvátných míst a obřadů mají Himbové mnoho. Jednou z nejdůležitějších věcí je pro ně obřadní oheň, a pochopitelně posvátné ohniště. My jim ho znesvětit nesmíme, musíme se držet dál. U něho se totiž Himbové setkávají se svými předky. Jakési skladiště a především svá obydlí mají Himbové všechna rozmístěna právě nedaleko svého obřadního ohniště.

Pepa a himbská královna Elisabeth u obřadního ohniště

Domky Himbů mají dřevěný základ ze silných větví, ostatní dotvoří a oplácají pískem zamíchaným s trusem. Některé domky vidíme, že dokonce ani žádnou hlínou oplácané nejsou.

Rituály a obřadní tradice Himbů jsou plné všelijakých pověstí a bájí, setkávání se záhrobním světem zesnulých, a nedílnou součástí jejich životního stylu je i voodoo. S tím souvisí množství ozdob, náhrdelníků, náramků a jiných doplňků, které na sobě Himbové nosí. A to včetně malých dětí.

Himbský klučík s "drnem" na hlavě

Ty nejmenší jsou úplně nahé, a samozřejmě nějaké ty ochranné voodoo náramky a přívěsky žádnému děcku nesmí chybět. Děti jsou špinavé a usoplené, volně se potulují kolem nás, a docela zvědavě nás okukují. Na holé hlavě mají nakratičko střižené vlasy upravené buď do tenkého a úzkého proužku, a nebo něčeho, co já bych nazval, přestože je to na hlavě, drnem.

Himbské ženy se postupně sesadí do půlkruhu. Jedna je těhotná. její břicho napovídá, že porod už nebude daleko. Rodit bude, tak jako všechny himbské ženy po staletí před ní, tady doma ve své vesnici. Jiná Himbice sedící opodál chová maličké děcko, staré nejvýše pár měsíců. Usadí si své mimino na klíně, a dojde i na kojení. Červené ženy Himbů jsou fascinující. Teď vidíme u všech pěkně zblízka, jak jsou všechny vymóděné. Vlasy mají upraveny jako nějaké červené hady, pod silnou vrstvou hlinky se dají tušit buď pletené copy či dredy, konečky svých vlasů mají upravené jako nějaké střapce či bambule.

Hlinkou obalené spletené vlasy a kožená korunka vdané ženy

Můžeme také porovnávat jejich ozdobu na vrcholu hlavy, která má u Himbic svůj přesně daný význam. Jedna mladá dívka má spletené dva copy směřující dopředu. Tahle dívka ještě ženou není, to by měla účes z drobných pramínků vlasů ozdobených korálky. Dívka se u Himbů stává ženou až po první menstruaci, kterou musí strávit mimo vesnici, a po následném nezbytném iniciačním rituálu u obřadního ohně. Pak si splete vlasy do silnějších pramenů

Různých ozdob používají Himbice mnoho, nejpřekvapivější jsou takovéhle klíčky

a má je silně potřené a obalené červenou hmotou. Několik takových tu také vidíme. Ostatní ženy už budou vdané. Ty mají na hlavě koženou korunku, ty nejmladší poněkud jednodušší. Kromě ozdob mají himbské ženy jen jednoduchou krátkou suknici, pravděpodobně také koženou. I ta je napatlaná načerveno. Samozřejmě. Naše Himbice chodí skoro všechny bosé, jen asi u dvou vidím na nohách jakési kožené trepky. Ozdoby, které mají na sobě, také stojí za prohlídku. Některé ženy mají kolem krku mohutný kruh, jiné mnoho tenkých kroužků. Kruhy vypadají jako spletené z korálků a nebo taky splácané červenou hlinkou. Kromě toho jsou Himbice ozdobeny několika korálkovými náhrdelníky, a na nohou i na rukou spoustu náramků a ozdobných spirál. U některých to vypadá skoro, jako by měly kovové podkolenky. Myslím, že nějaké z těch spirál jsou vinuté z nějakých silných drátů. Nenapadá mě, co by to mohlo být jiného. Různé ozdoby mají Himbice ovázány také kolem těla. Spousta z nich bude nejspíš nějaká voodoo ochrana před zlými duchy. Několik žen má vepředu na hrudi zavěšenou nějakou podivnou mušli, prý dokonce jedovatou. Kdepak se tu asi ty mušle vzaly, když jsou Himbové od moře tak daleko ve vnitrozemí? Úplně mě nakonec ale dostane, když zjistím, že populární ozdobou jsou mezi Himbicemi klíče. Prostě klíčky. Takové ty normální od nějakých visacích zámků, nebo kdovíčeho. A u jedné ženy si ještě všimnu i zavíracího špendlíku. Nic ale nešpendlí, zjevně je to také jen ozdoba. Nebo že by to všechno patřilo k voodoo? Píchnou zítra špendlíkem do hliněného panáka a já kdesi uprostřed pouště zařvu bolestí?

Před námi usazené Himbice před sebou rozloží mnoho různých věcí. Tohle je pro zdejší ženy nejdůležitější část naší návštěvy. Teď nám budou nabízet své výrobky, náramky, korálky, a další všemožné ozdoby, ozdobičky a ozdůbky. A my je budeme kupovat. A budeme smlouvat. Ony se nás budou snažit oškubat a my s tím budeme počítat, ale nebudeme se chtít dát oškubat moc. Tady veškeré zákony přírodně žijího národa končí. Teď půjde o kšeft. A o peníze.

Do obchodování s námi se zapojuje i těhotná Himbka, stejně jako himbská maminka, která své děcko ještě před chvílí kojila

Tady se už Himbové nedrží svých dlouholetých zaběhaných pořádků a vyžadují od turistů za své výrobky nějaký ten dolar. Himbice, která se rozhodne, že chce obchodovat se mnou, je ještě hodně mladá. Ale obchodnice, jak se ukazuje, je tvrdá a nekompromisní. Ať se snažím jakkoli cokoli usmlouvat, koupím nakonec stejně ze všech nejdráž, i když ale zase utratím ze všech nejmíň. Nejde to. Himbice nechce připustit, aby mi náramky prodala levněji ve větším počtu. A tak když ona nechce jít s cenou dolů, já zase snižuju počet, který jsem ochotný koupit. Je otázka, je-li pro ní lepší prodat každý jeden náramek dráž, ale vcelku za méně peněz. Že by byla natolik líná a nechtělo se jí rychle všechno své zboží prodat a vyrábět další? Ať je to jak chce, v obchodování už civilizace dostihla Himby docela jistě. Líba koupila náramků i dalších ozdob víc, zatímco já si od himbských žen odvezu náramky jen dva. Jeden korálkový a jeden vyřezávaný z kravského rohu. Jarda tomu moc nevěří. Má pocit, že náramek není z kravských rohů, ale z umělé hmoty. Doma si to, jak říká, bude muset ověřit.

Když už obchodování skončilo, zjevně spokojené Himbice nám před odjezdem ještě zatančí. Jedna dívenka, do té doby oblečená jen v látkové sukni, si honem obléká na sebe ještě nějaké oranžové tričko. Jediná je teď oblečená do oděvů z látky a vypadá, jako by sem mezi ostatní nepatřila. Vstane i žena s tím maličkým himbomrnětem.

Vláďa má se svým tancováním u Himbic úspěch

Za pomoci jiné Himbice si to mimino přiváže na záda do popruhu, aby i ona nám mohla zatančit. Tanečku se spolu s ní zúčastní i těhotná žena. Zdá se, že jí její už dost velké bříško vůbec nepřekáží. Nemá s tancováním sebemenší problém. Všechny himbské ženy tak před námi vesele křepčí v půlkruhu a své tanečky doprovázejí rytmickým tleskáním a zpěvem. Bezva. To je panečku Afrika! Tahle Afrika přitom není černá, ale červená! Nakonec si s Himbkami zaskotačí i Vláďa s Radkou. Vláďa se vůbec ukazuje jako úspěšný tanečník. Juchá a křepčí s nimi dokolečka a Himbice jsou jeho předvádenými baletními kreacemi úplně nadšené!

A to už se s Himby a jejich vesnicí začínáme pomalu loučit. Celé to setkání, i tím obchodováním, i tanečkem na závěr, bylo zcela fascinující. Tak nějak jsem se tu na nějakou dobu ocitl mimo prostor a čas. Jako bych nevěděl, kde jsem a kdy jsem. Jsem opravdu Africe? A v kterém století? Himbská vesnice je opravdu velkolepý zážitek, a to i přes rozporuplný pocit z toho, že jako turisté takhle vpadneme do jejich zaběhaných životů, a že tím jejich kulturu také poněkud ničíme. Snad, jak doufám, co nejméně. Přál bych těm lidem, aby zůstali stále sví a na nás turistech pokud možno zcela nezávislí. S tímhle přáním Himbicím zamávám a pak už odjíždíme. Jaroslav si pak ještě dlouhou dobu může vykloubit krk, jak pořád nad těmi Himby kroutí hlavou. Pořád mu nejde na rozum to, jak v 21. století vůbec může někde někdo takhle žít. "To snad není možný!", opakuje několikrát nevěřícně.

Královna Elisabeth a štamprle slivovice z Líbina batohu

Královnu Elisabeth, prostřednictvím které jsme se dozvěděli o životě Himbů mnoho zajímavých informací, teď vezeme zpátky do Opuwa. Líba nabídne královně štamprli slivovice z našeho batohu. Je to už z druhé naší láhve. Tu jsme dostali na africkou cestu od Jardovýho táty. Ten se bude divit, kdo všechno v Africe tu jeho dobrou slivovičku ochutná! Elisabeth tu štamprli popíjí dlouho a po maličkých troškách, a vždycky s pitvorným úšklebkem a nesrozumitelnými zvuky. Ale vypadá spokojeně. Za odměnu dá Líbě vybrat asi pět náramků. Za stovku. To je skoro za stejnou cenu, než na kterou jsem já horko těžko usmlouval ty moje dva. Že jsem se, u sta hromů, vůbec snažil! Taky se královna naučila vyslovovat jméno Líba, i když hned zpočátku z Líby udělala "Rybu". Že bych Líbě začal říkat "Ty moje rybičko"?

V Opuwu se ještě jednou vracíme do obchodu. Nějak jsme předtím při soustředění a přípravě na himbskou vesnici zapomněli koupit pivo. To teď musíme napravit. Naše auto zatím znovu obstoupil zástup Zembů a Hererů s jejich drobnými výrobky. Někdo si tak ještě i teď může nějakou drobnost přikoupit. A když je pivo naloženo, vyrážíme z Opuwa směrem na jih, směrem na Sesfontein.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Krajinou stříbrných a zlatých stromů >>

Jedeme teď divokou a nespoutanou krajinou. Silnice vede hned nahoru, hned zase dolů, tu zatáčí doleva, vzápětí zase prudce doleva. Nižší kopečky jsou vystřídány několika vyššími, většinou jsou zarostlé vegetací, a někdy zakončené skalnatou hranou. Křoviny v okolní buši bojují o své místo na slunci s akáciemi, v některých místech nacházíme zase nějaké baobaby. To jsou pro mě africké majáky na cestě z dávné minulosti. Stromy přežívající stovky a tisíce let si kvůli jejich charakteristickému tvaru nelze s ničím poplést. Jede se nám příjemně, i teď po poledni je stále dost zataženo, a když sluníčko přece jen vysvitne, není to nadlouho.

Stříbrné stromy příbuzné prý našim břízám

Krajina kolem nás je stále sušší a sušší, začíná připomínat opravdovou poušť. Sluníčko postupně také vidíme častěji. Vegetace řídne, často se na pusté planině nachází jen několik nízkých keřů, a nebo ojedinělých nevelkých stromů. Míjíme několik vesnic Hererů, které jsou tu a tam rozmístěny pod nevysokými kopečky. Na chvilku zastavujeme, abychom si prohlédli "stříbrné" stromy. Pepa nás informuje, že jsou příbuzné nám známým břízkám. Kůra těchhle stromů je opravdu nádherně stříbrná až bílá, a nemůžeme neobdivovat jejich krásu. Zvlášť tady je na ně působivý pohled. Stříbrné stromy tady rostou na tmavočervené skále na hřebeni svahu

Silnice prudce stoupá do Joubertova průsmyku

a jejich zelená koruna nad bílým kmenem se vypíná k hluboké blankytné a až sytě tmavomodré obloze. Jaká nádherná barvená kombinace! Na dalších kamenitých kopcích v okolí vidíme stříbrných stromů víc. Je podivné, že převážně rostou až na samotných vrcholcích a hřebenech všech těch temně zbarvených kopců.

Jak se blížíme Joubertovu průsmyku, krajina je stále divočejší. Projíždíme nevysokými zvláštně tvarovanými horami. Silnice vede v některých úsecích strmě nahoru nebo dolů, a v těch nejprudších místech je na těch pár set metrů vyasfaltovaná.

V Kaokolandu rostou také "zlaté" stromy

Zastavujeme ještě u "zlatých" stromů. Zdají se být trochu podobné těm "stříbrným", ale jejich koruna je o poznání zelenější. Kůru mají zlaté stromy opravdu takovou temně zlatou. Možná trochu s nádechem do červena. S těmi stříbrnými stromy nejspíš nemají tyhle zlaté vůbec nic společného. Vypadá to na docela jiný druh. A tak mě napadá, jestli tu nemají vedle zlatých a stříbrných stromů ještě bronzové? Ne. Žádné bronzové stromy už nejsou. Jen stříbrné a zlaté. Před námi se pak už objevuje Joubertův průsmyk, do něhož silnice stoupá opravdu hodně strmě. Pepa i naše toyota se musejí velmi snažit, abychom nahoru vůbec vyjeli.

Když se silnice ztratí, musíme ťapat po svých

V údolí kousek za průsmykem vede nějakou dobu cesta suchým řečištěm. Či možná řečiště se vydalo po cestě, kdo ví. Tady bychom mohli na velkých kamenech klidně uváznout a tak všichni vystupujeme a ten kousek suchého říčního koryta projdeme pěšky. Pepa pomaličku s odlehčeným autem opatrně popojíždí. Naštěstí projede úspěšně a nikde neuvázne. Když si uvědomím, co bychom si tu tak asi počali uprostřed pustiny s rozbitým autem, navzdory velkému teplu ve zdejší rozpálené krajině mi přeběhne mráz po zádech. I tady při tomhle krátkém pěším špacíru můžeme opět obdivovat nádheru zdejší krajiny stříbrných a zlatých stromů. Znovu narazíme na nerovný terén a velké kameny na silnici, o které brousíme spoilerem, až se zdá, jako bychom něco utrhli. Naštěstí to jen tak vypadá, auto zůstalo celé. Horské údolí se na svém konci před námi široce rozevírá. Před sebou už vidíme krajinu Damaralandu, obklopenou horami. Damaraland je nazýván podle lidu Damara, jednoho z nejstarších v Namibii, který tvoří vedle dalších etnik většinu zdejší populace. Kaokoland jsme tedy již opustili, zůstal za námi, tam na druhé straně hor.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< V Damaralandu nás vítají pštrosi >>

Vzápětí na otevřené krajině Damaralandu potkáváme tři pštrosí samce. Utíkají pryč od silnice, pryč od našeho auta. Africký pštros dvouprstý patří mezi nelétavé ptáky z řádu běžců. Dvouprstý je proto, že jako jediný z celé ptačí říše má na nohou pouze dva prsty. Je to největší a nejtěžší pták na naší planetě. Jeho výška může o dost přesahovat dva metry, vážit může výrazně přes sto kilogramů.

V Damaralandu nás vítají pštrosi

Na svém hřbetě unese i dospělého člověka. Přestože pštros nepohrdne sarančaty či termity, drobnými ptáky, plazy nebo savci, k základům jeho stravy patří rostlinstvo. Má nízkou využitelnost při trávení, musí proto každodenně spořádat velké množství potravy. A také vody, kterou si ale v případě jejího nedostatku dokáže získat i z tučnolistých rostlin.

Místní Hererové dokáží z pštrosů zužitkovat naprosto všechno. Především však maso. Ideální porážkové váhy dosahuje pštros někdy mezi dvanáctým a patnáctým měsícem. V té době je jeho maso nejkřehčí a nejlepší. O pštrosím masu se tvrdí, že neobsahuje vůbec žádný cholesterol. Je výrazně červené a dost se podobá hovězímu. A to jak svým zabarvením, tak také strukturou. Pštrosí vejce je také důležitou potravinou. Je tak veliké, že jeho obsah vydá za přibližně pětadvacet vajíček slepičích. Velmi tvrdé bílé skořápky pštrosích vajec Hererové používají na ozdoby, a poslouží také na drobné nádoby a poháry. Kosti pštrosů se zužitkovávají na knoflíky, drobné nástroje, nebo nějaké ozdoby, podobně jako peří. Důležitá je i pštrosí kůže, která je neobyčejně kvalitní, pevná a trvanlivá.

O pštrosech nám Pepa ještě vypravuje, že se na jihu Afriky používají také v diamantových dolech. Tihle ptáci prý cokoli lesklého vidí, sezobnou. A protož mají dobrý zrak, cpou si svoje vnitřnosti diamantama. Musí se ovšem potom pečlivě hlídat, kdy se vyprázdní. A že pštros strká hlavu do písku, jak se o něm říká? Chyba lávky! Ani náhodou. Pštros se jen přikrčí, natáhne krk směrem dopředu, a tím se ve vyšším porostu okamžitě ztratí. Nicméně ke své obraně před případným nepřítelem, kterých je ovšem jen velmi málo, používá především své silné a hlavně rychlé nohy. V případě nebezpečí se začne aktivně bránit kopanci, a nebo použije nohy k pasivnímu útěku. Vždyť na krátkou vzdálenost dokáže vyvinout rychlost až 70 km/hod, a za den běžně urazí vzdálenost mezi deseti a čtyřiceti kilometry.

Projíždíme kolem hererských vesnic, jsou tu však vidět i vesničky kočovných Himbů, vesničky z klacků, hlíny, listí a slámy. Himbové, které jsme navštívili dopoledne, ti už byli usedlí. A podle "šikovnosti" jejich obchodování i na turisty přivyklí. Ty zřejmě naše civilizace za pár let docela zničí. Žijí příliš blízko ní, jsou zvyklí na peníze, i když se zatím živí pořád svým starým způsobem. Svůj dobytek ale hojně prodávají a dřívější směnný obchod v tomto směru nahrazují v poslední době právě směnou za peníze. Himbové jsou nicméně svým původem a svou přirozeností kočovný národ, a tihle kočovní tady v Damaralandu budou opravdu původně přírodní a civilizací nedotčení.

Damaraland, kudy teď projíždíme, je především suchou a pustou krajinou s minimem vegetace. Přesto má svou výjimečnou krásu a půvab. Nacházíme tu písčité a kamenité planiny lemované četnými pahorky a skalnatými horami, kde se dají nalézt prehistorické skalní malby a kresby. Vidíme, že voda je tu opravdu vzácná. Za celý den potkáme tuhle vzácnou tekutinu snad jen asi dvakrát, přestože od rána ujedeme určitě víc než 400 kilometrů. Je to dnes opravdu dlouhý přejezd. Zato ale nádherným krajem, který nás nutí k mnoha zastávkám, abychom neviděli ty překrásné a úchvatné přírodní scenérie jenom přes okna našeho automobilu.

Panorama hor u křižovatky nedaleko Sesfontein

Za účelem rozhlédnutí se po krajině zastavujeme také nedaleko Sesfontein na křižovatce. Nemůžeme neobdivovat okolní nádherné horské masivy. Zdejší kraj je okouzlující a jsou tu výjimečně nádherná místa. Z cesty na Sesfontein posléze uhýbáme směrem na Palmwag a užíváme si další nádherné pohledy na okolní hornatou krajinu. Každým okamžikem se všechno stále mění. Jednotvárnost předchozích silnic je ta tam. Tady je Namibie stále nová, stále jiná, jeden výhled je hezčí než druhý. Dřív bych nevěřil, jak poměrně suchá a vyprahlá krajina může být krásná a okouzlující. Zkrátka úžasná!

Vlevo zelený jedovatý pryšec, vpravo dva exempláře stromu moringa

Jedna z několika zastávek se uskutečňuje také kvůli tomu, abychom se podívali na zvláštní endemické stromy, které se vyskytují jen na několika místech národního parku Etosha, a několik dalších právě tady v okolí. Tyhle stromy se jmenují moringy. Mají bizarní lahvovitý silný kmen a jen několik malých jakoby zakrslých větviček. Snad jako by ten strom rostl podobně jako baobab kořeny nahoru. Moringy právě možná někomu trošku připomínají nějaké nepovedené maličké baobaby. Ale spíš vypadají jako podivné vztyčené postavy či sochy nějakých tajemných bytostí. Mně to pak připadá jako trifidi, alespoň jsem si je tak nějak podobně vždycky představoval, když jsem několikrát četl mou oblíbenou knížku "Den trifidů", nádhernou sci-fi Johna Wyndhama. Moringa je skvěle přizpůsobená nepříznivému suchému pouštnímu prostředí, a to právě tím, jak dokáže ve svém kmeni jímat a schraňovat vodu. Zdejší domorodci používají prý všechny části těchto rostlin tedy listy, olejnaté plody i kořeny, jako potraviny. Kůra stromu pak slouží k výrobě hrubých vláken nebo pletení provazů. Kolem jen několika jedinců moringy, které tu vidíme, rostou v mnohem hojnějším počtu nápadné tmavozelené jehličkovité trsy. Pepa nás upozorňuje, že jsou to pryšce, což jsou značně jedovaté rostliny, které Křováci odedávna používali na výrobu oštěpového jedu.

Drsný Damaraland je krásný a stále jiný

Krajina kolem nás se zase už změnila. Tohle je už opravdu suchá kamenitá polopoušť. Nějaký strom se tady najde jen velmi zřídka. A pokud místy vůbec něco roste, je to jen pár suchých trsů nějakých travin

V krajině Damaralandu je voda v tomhle období jen málokde

nebo již zmíněných pryšců. Hory okolo dostávají spíše deskový tvar, a na obzoru nedaleko nás začínáme vidět typické stolové hory s rovnou velkou plochou na jejich vrcholcích a v hornatém kraji se střídají z množstvím skalisek bizarních tvarů. Cestou taky přejíždíme desítky řečišť. Až na naprosté výjimky jsou ale všechna koryta vyschlá. Voda v nich bývá jen v období dešťů. A to tady touhle dobou má teprve začínat, zatímco na severu Namibie, u angolských hranic, odkud přijíždíme, by už mělo být v plném proudu. Tedy spíše v plném dešti. Ale my jsme viděli, že to tak nebylo. Období dešťů má letos asi trochu zpoždění.

I tady, v téhle suché a nehostinné krajině, žijí zvířata. Antilopy vidíme po cestě několikrát, tady zrovna na jedné straně na nás civí mí oblíbení přímorožci, na druhé straně zase krásný samec antilopy kudu s nádhernýma dlouhýma šroubovitýma rohama. Pepovi to hned připomene, že kudu si vezeme z Opuwa v termotašce a že bude k večeři. Po chvíli vidíme i několik žiraf, stádečko springboků, a ještě později také několik zeber.

Palmwag je jakési lokální středisko s benzinovou pumpou, kde je kromě ubytovací lodge už jen pár domků. Sotva bychom jich napočítali přes deset. Není tu co řešit, musíme jen naplnit nádrž. Stovky kilometrů na všechny strany je jen pustá krajina, sem tam nějaká ojedinělá lodge, a jinak jen řídce se vyskytující domorodné vesničky Damarů, Hererů či Himbů. Palmwag opouštíme hned potom, co jsme natankovali. Je skoro půl páté a do cíle dnešní cesty, do kempu Xaragu, to máme ještě přes sto kilometrů prašnou silnicí.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Romantika kempu Xaragu >>

Kemp Xaragu leží v samém srdci Damaralandu. Nachází se nepříliš stranou silnice vedoucí od západního pobřeží k administrativnímu středisku Damaralandu, k městečku jménem Khorixas, které je odtud ještě více na východ. Krajina je tady o něco plošší, vyšší hory jsou vidět spíš někde v dálce. Nedaleko před kempem míjíme vznikající dunu, neklamné znamení blízké pouště Namib okolo Pobřeží koster, která se rozkládá za horami na jihozápadě. Kemp leží uprostřed kamenité buše, v malém údolíčku na soutoku dvou řek. Ty řeky teď tady ovšem budeme hledat zcela marně. Toho času jsou totiž zcela vyschlé. Připomínají je tu jen široká řečiště s velkými kameny, suchá vádí. Zvláštní soutok.

Vnitřek téhle ohrádky v kempu Xaragu teď bude na jednu noc "Prausovo"

Tenhle kemp uprostřed divoké pustiny neoplývá žádným luxusem. Ale máme tu postele a to je to hlavní. Jsou dřevěné a na to, že jsou umístěny ve stanu, jsou docela velké. Namísto luxusu nám kemp Xaragu servíruje slušnou dávku romantiky. Přes stan v barvě khaki je přetažena jedna větší plachta, upevněná provazy k silným tyčím, zapíchnutým vedle stanu do země. Asi to tady nebude pro nespavce. Všechno, všecičko tu vrže svým specifickým zvukem. Postele, plachta, i stan. Ty poslední dvě podporuje v jejich vrzavém snažení čerstvý větřík, díky kterému je tu velmi přijatelné podvečerní a večerní klima. Před stanem, kolem něhož je malá ohrádka vymezující "soukromí" každého stanu, nám navíc mňouká kočka. Taková obyčejná micka domácí.

Kemp Xaragu na člověka dýchne romantiku, i když jde jen do "koupelny" k umyvadlu

Zřejmě k našemu stanu patří, protože se dlouhou dobu od něho nechce vzdálit ani na okamžik. Stejně tak ke stanu jako základní výbava patří petrolejka. Elektřina tu totiž není žádná. Tímhle luxusem pocházejícím z naftového agregátu je vybavena jen recepce. A k ní přiléhající hospoda. Jeden ze zaměstnanců zanedlouho začne obcházet celý kemp, přičemž do všech takových lamp dolévá petrolej, abychom si na sebe mohli dostatečně posvítit, a aby nám naplněná petrolejka mohla posvítit až do bílého rána. Na toalety to od stanu nemáme daleko. A ty jen podtrhují zdejší romantickou atmosféru vzdálenou na hony leckterým civilizačním vymoženostem. Umyvadlo má sice tekoucí vodu z kohoutku, ale je sestavené z kusu vydutého načervenalého kamene. Sprcha se pak skrývá za visícími korálky. A když zajdete posedět na mísu, kdepak se vám stane, že přitom můžete pozorovat úžasně barevný africký západ slunce, nebo později hvězdné nebe a měsíc, který je skoro v úplňku?

Stany nemáme všichni u sebe. Máme je porůznu rozmístěny snad po celém kempu, a můžeme se tu mezi nimi procházet po chodníčcích obložených kameny. K Pepovi na večeři musíme až skoro na druhou stranu kempu Xaragu. Má stan společně s Jardou až těsně nad soutokem oněch suchých řečišť. Obklopeni třemi vyschlými říčními toky antilopu kudu k večeři nakonec dnes nemáme. Není čas na to, aby mohla být řádně naložená, a to by bylo velice na újmu téhle naší ochutnávce africké divočiny. A tak se antilopka odkládá, zřejmě až na silvestrovskou večeři. To bude přece taky skvělá příležitost na něco dobrého a neobyčejného. A bude to brzy. Už pozítří. Dnes si tedy dáme jen něco lehčího. Tmavý chlebík, pomazánky, cibule, rajčata a tak podobně. Zapíjet to sice můžeme pivem, bohužel však dosti teplým. Tady ho nemáme kde vychladit. A proto asi se mi zdá, že tentokrát je na pití skoro lepší obyčejná voda.

Západ slunce oplývá nepředstavitelně namíchanými barvami, jaké by nikdo nevymyslel

Při večeři pozorujeme a snažíme se vyfotografovat západ slunce, které začíná zapadat za kopečky dole za oběma říčními koryty. Zapadající slunce vytváří naprosto úžasnou scenérii, která mi až vhání slzy do očí. Ty barvy jsou ohromující. Když se podívám na výsledek svého fotosnažení, mám za to, že si budou doma všichni myslet, že je to uměle vyrobená fotka v nějakém photoshopu. Ale není. Opravdu! Postupující západ slunce ty barvy míchá opravdu tak neskutečně a fantasticky, že by to v žádném photoshopu nikdo nedokázal. Tohle prostě vymyslet nejde! To jsou pravé barvy Afriky. Barvy africké divočiny, africké přírody. Takové u nás vidět nemůžeme. Nikdy. Je to nemožné. Stejně jako tady je zase nemožné, aby někdo viděl ty pravé barvy polárních září.

Nakonec se kolem nás rozhostí téměř dokonalá tma. Ruší ji jen bledý Měsíc v úplňku, když sem tam vykoukne mezi oblaky. Tu tmu ještě ozvláštňují mihotavě poblikávající světýlka petrolejek,

Na pivu při svitu petrolejek

kterými si u našich plátěných stanů svítíme. Dokonalá tma, dokonalá romantika! Společně se pak s Jardou, Vláďou i Pepou rozhodneme, že ještě teď večer zajdeme na jedno studenější pivo do zdejšího baru. Líba se přidá a jde na pivo s námi. Když se mi ale hned po prvním pivku začnou klížit oči, to další už vzdávám. Škoda, že jsem už tolik ospalý. I tohle posezení u piva za nepřehlédnutelné vůně petroleje vycházející z blikajících lampiček má svou zvláštní atmosféru, svou nečekanou romantiku. Stejně jako následující cesta z baru do našeho stanu za neskutečného a přízračného měsíčního svitu. Úplněk má být, jak odhaduji, pravděpodobně pozítří, a myslím, že dosud jsem ještě nikdy nezažil takhle jasnou měsíční noc. Nepamatuju se, že bych byl kdy šlapal po svém takhle výrazném a takhle zřetelném stínu, který by pocházel od měsíčního světla. Zdá se mi, že český zamračený den dokáže být mnohem temnější, než africká noc za měsíčního svitu! A to mám na mysli jen světlo jako takové. Pokud bych uvažoval o náladě či atmosféře, pak český ospale podmračený den má v ponurosti a ošklivosti nad africkou měsíční nocí jednoznačně navrch.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 16. den (30. prosince 2009) >>
<< Mlaskání u snídaně není kvůli kaši >>

Petrolejka před stanem ráno ještě svítí

Ráno petrolejka před naším stanem pořád ještě svítí. Nikdo ji od večera nezhasl. I když je ještě skoro tma, její světlo teď už potřeba není. Měla za účel posvítit nám při cestě na toaletu, kdyby měsíc zašel za mraky. A možná nás tamy měla ochránit svým ohníčkem před okolními šelmami. Ostatně, jak tak mžourám škvírou ve stanu, venku zrovna nějaké šelmy vidím. Protírám si oči a opatrně hledím z přístřešku ven. Při bližším zkoumání se ukáže, že venku nejsou žádné šelmy. Jsou tam jen dvě velké kozy s malými kůzlaty. Hned vedle stanu okusují svěží zelené listy ze stromu, který sklání své větve až dolů k zemi. Jakmile vylezu ze stanu ven, abych šel vykonat svou ranní toaletu, sbíhají se kolem mne, jako bych měl plné kapsy čerstvě natrhaného šťavnatého salátu. To jedno nejdrzejší kůzle na mě hned začne skákat a opírat se o mě kopýtky, jako by mi chtělo okusovat hlavu. Má hlava nejspíš po ránu vypadá, že by mohla být k sežrání. Asi vypadám jako hlávka zelí. Nebo se chce to kůzle se mnou spřátelit? Zkusím tedy to kůzle pohladit. Když mi ale vzápětí bolestivě dupne na nohu, přestávám se s ním kamarádit a zaháním ho od sebe rázným zadupáním. Teprve potom můžu jít s klidem za svou potřebou.

Na snídani jdeme do restaurace. Obsluhující černošky mezi sebou mluví sice trochu tlumeně, ale přesto slyšíme, že mluví domorodým jazykem, a rozeznáváme jejich zvláštní mlaskavý jazyk. Jako my máme výrazné sykavky, oni mají své mlaskavky. Je to zvláštní řeč, vyrozumět z ní nějaká slova snad ani nejde. Můžeme se ovšem jenom dohadovat, o čem si ty nepříliš usměvavé černošky povídají.

U snídaně se za bazénem prochází páv

Obsluhují nás pod stejnou střechou, kde jsme seděli včera večer u piva. Teď za světla ale vedle hospody vidíme nevelký bazén plný vody obklopený dokola rákosovým přístřeškem s africkými maskami a několika prázdnými "grilovacími" půlkami bojlerů. Po svrchní straně přístřešku se zrovna prochází čerstvě probuzený páv. Skoro jako bychom se nacházeli někde na zámku, a ne kdesi hluboko v africké pustině. Svůj překrásný ocas před námi páv ale neroztáhne. Asi na něho my neumíme správně zamlaskat.

U snídaně v restauraci, kromě vajíček, párečků i lupínků máme na výběr i nějaké sladkosti, jako křupavé koláčky či dokonce palačinky. Kdo by v tomhle místě, kde šakali dávají dobrou noc, čekal? Ale taky můžeme, v Africe poprvé, ochutnat hustou bílou kaši. Je otázka, je-li to klasická kukuřičná kaše "pap", nebo kaše zvaná "porridge", která se vaří z jemné mouky ovesných či kukuřičných vloček. Podle všeho to je kukuřičná "porridge". Už jsem se někde v předchozích kapitolách zmiňoval, že kukuřičná kaše tady tvoří základ jídelníčku prakticky ve všech zemích na jihu Afriky. Ti nejchudší lidé pak nejedí téměř nic jiného. Dávám si pro jistou jen malou trošku. No, musím přiznat, že jsem to čekal horší. Jíst se to kupodivu dá, ale asi bych to nemohl jíst moc často. Chuťově to je ovšem zcela bezbarvé, prostě taková hustá a hutná kaše bez chuti a bez zápachu. Připadá mi to jen jako taková výplň, jejímž jediným účelem je zaplácnout prázdný a hladový žaludek. Určitě tady kvůli tomu nebudu mlaskat. Mlaskající domorodky by moje mlaskání stejně nechápaly.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Pestrobarevná cesta Damaralandem >>

Po snídani opouštíme romantický kemp Xaragu uprostřed suché nehostinné krajiny a těšíme se na další úsek našeho putování za krásami jižní Afriky. Pochopitelně nás opět čeká prašná silnice. Obloha je stejně jako včera podmračená, a my doufáme, že to tak pokud možno vydrží po celý den. Cesta by tak byla mnohem příjemnější. Zprvu projíždíme lehce kopcovitou krajinou, v níž jsou nejvýraznějším prvkem červené skály. Některé kopečky vypadají, jako by to byly schválně poskládané hromádky kamení. Červené skály doplňuje žluť suché trávy okolo silnice a celkem svěží zeleň stromů řídce a ledabyle rozhozených v okolním nekonečném terénu.

Na "Spáleném místě" máme pod nohama škváru

Zajímavá barevná směsice, kde ve zlatavé trávě občas zahlédneme i zářivá bílá bříška několika springboků.

První zastávku máme už po pár kilometrech na místě, které se jmenuje Burned place, čili Spálené místo. Někde se také říká Spálená hora, protože uprostřed se zvedá nevysoký černý placatý kopec. Není na něm vcelku nic zajímavého, prostě jen takový obyčejný kopec černé vulkanické škváry. I pod našima nohama okolo Spálené hory je černá škvára, a to je právě snad to jediné zajímavé na tomhle místě, jak se tu najednou ocitneme na černém místě uprostřed červených skal a zlaté suché trávy s několika nepříliš zelenými keři. Jiná vegetace se tu nenajde, a jsou místa, kde je země úplně pustá. Celé to tu je sopečného původu,

Kamenné varhany u Twyfelfonteinu

nějaký vyhořelý kráter a do vzdálenosti několika kilometrů se táhnoucí vulkanický hřeben. Na samotný škvárový kopec se ani moc nedívám. Vylézt nahoru se stejně ani nesmí. Jednak se určitě škvára strašně sype pod nohama, a jednak prý je to posvátné místo Sanů, které bychom tím hluboce urazili. A kdopak z nás by chtěl skončit svůj život v daleké Africe a s otráveným šípem v zádech?

Popojíždíme asi půl kilometru zpátky. Půjdeme teď kousek pěšky podívat se na africké "kamenné varhany". Pepa se vrací autem ještě o něco dál, aby na nás počkal. My se zatím pomalu procházíme dole malým nádherným údolíčkem s čedičovými, neboli bazaltovými, vyvřelinami. Dno údolí, kudy jdeme, je vlastně suchým řečištěm,

Kamenné varhany se nacházejí nad vyschlým řečištěm

celá roklinka má na délku snad jen něco přes sto metrů. V říčním korytě na dně se nachází vulkanický čedič, formovaný do typických dlouhých čtverhranných sloupců. Pokud nevystupuje nad písčité usazeniny, je omletý tekoucí vodou a jinde ostré hrany jsou tady obroušeny dokulata. Tohle místo se jmenuje Organ Pipes, což znamená "píšťaly varhan". Pokud by vám to připomnělo naše proslulé čedičové varhany u Kamenického Šenova, pak je to správně. Zdejší čedič však obsahuje, stejně jako všechny ty ostatní skály okolo, velkou příměs železa. A proto taky má tenhle čedič narozdíl od našeho českého nápadně červenou barvu. Stejnou či podobnou, jako i jiné okolní skály. Příroda tu vytváří překrásné červenobarevné přírodní scenérie. Jak jsme se v Etoshi nemohli vynadívat na množství nádherných zvířat, tak tady se zase nemůžeme nabažit pohledy na ty nádherné polámané píšťaly kamenných varhan, na tohle velkolepé geologické seskupení, jehož jedinečnost a krásu ještě podtrhuje pestrost celé okolní krajiny.

Vracíme se nejprve zpátky přes koryto řeky Huab a míjíme odbočku ke skalním kresbám u Twyfelfontein. Tyhle proslulé petroglyfické skalní kresby tedy neuvidíme. Možná je to škoda. Je tu místo s největší koncentrací skalních kreseb, i když hodně jich bylo zničeno nenechavými vandaly. Kresby afrických zvířat i lidí jsou staré tisíc i dva tisíce let a ty nejstarší z pozdní doby kamenné jsou staré snad až přes 6000 let. Ale Pepa slibuje, že nám zastaví jinde, že kreseb sice nebude tolik, ale že nějaké uvidíme. A také se tolik nezdržíme. Před námi je ještě dnes dlouhý program.

Hromady a hromady červených kamenů

I dnešní naše jízda Damaralandem je nádherná. Několikrát taky uprostřed toho rozlehlého kraje zastavujeme, abychom se tu mohli obdivovat neskonalé kráse zdejší krajiny. Chudé, pusté, přesto ale obývané, a přitom tak nádherné! Občas míjíme malé vesničky domorodých Hererů. Především cestou obdivujeme další a další bizarní seskupení skal. Jsou rozesety podél cesty i v okolní krajině do všelijakých útvarů, skalnatých kopců i hřebenů. Některé ty pahorky z červených skal a velikých kamenů vypadají jako kupičky, ovšem natolik veliké, jako by si tady s kamínky hrálo nějaké obrovo miminko a skládalo si své šutříky do hromádek. Je to úžasná a jedinečná krajina, která, přestože pustá a nevlídná, má svoje silné kouzlo a zatřese člověku osrdím.

Stříbrný strom na červených skalách

Když posléze pozorujeme několik velkých pštrosů, nebo na slunci zářící stříbrné stromy, které rostou na vyprahlých holých skalách, musím si do notýsku zapsat, že namibijský Damaraland je opravdu čarokrásný a uhrančivý kout světa. Jen třeba na žirafy nebo pouštní slony, kteří v téhle na obživu náročné krajině také žijí, nenarazíme. Zvířata tady mají naprostou svobodu, pohybují se zcela volně nekoncentrovaná do parků a rezervací. Je jich ale vzhledem k drsným životním podmínkám poměrně málo. I když určitě víc, než kdekoli jinde v Namibii. Je třeba ale na ně mít štěstí a možná by také bylo potřeba tu pobývat déle, než tudy jenom poměrně rychle projíždět.

V dálce už zahlédneme pohoří Brandberg. Je to zvláštně utvořené horské pásmo tvořící na okolní planině téměř dokonalý kruh. Nejvyšší hora Brandbergu je Königstein, která má nadmořskou výšku přes 2500 metrů. My tohle pohoří celé objedeme po jeho východní straně, informuje nás Pepa. Silnice teď vede směrem na Uis. Práší se dnes mnohem víc než včera, protože v noci nejen že nesprchlo, ale nepadla dokonce ani rosa. Množství prachu ve vzduchu se pak silně násobí, když potkáváme nějaké auto. A ještě víc v případě, když jiné jede před námi. Provoz tu naštěstí velký není. Auta nepočítám a čas nesleduju, ale odhaduju to zhruba tak na tři vozidla během půl hodiny. Možná míň. Prašnost navíc ještě negativně ovlivňuje dnešní naprosté bezvětří. Ani silnice už není tak kvalitní jako včera. Široká i vcelku rovná sice je, ale dlouhé předlouhé úseky jsme nuceni jet po nepříjemné roletě. Bereme to ale s humorem. Prostě tak, že máme v ceně zájezdu i důkladnou masáž našeho pozadí.

Skalní kresba starých Křováků skrytá ve tmě jeskynní průrvy

Krátce před desátou Pepa zastavuje toyotu před nízkým skalním blokem s úzkou malou jeskyní. Plní tak svůj slib ohledně prehistorických skalních kreseb. Je to tu opravdu malé a uzoučké, sotva se mezi kameny vejdu, abych vůbec něco viděl. A není to jen tím, že jsem prostorově nápadnější, něž ostatní. Uvnitř vidím jednoduchou jeskynní malbu starých Sanů, Křováků, černou stylizovanou postavu s dlouhýma nohama a oštěpem. Vedle je ještě několik méně výrazných kreseb. Podle Pepy mohou ty malby být dva až tři tisíce let staré. Vyfotit je tady ve tmě, to asi nepůjde. Přesto to ale zkusím. Foťák se vedle mne do malého prostoru jeskyňky už nevejde a tak si musím najít svůj fotografický cíl na vnějším displeji. Dost marně, je příliš tma. Fotím tedy skoro poslepu, pochopitelně se zapnutým bleskem. Jedna fotka naštěstí nakonec vyjde dobře. Spíš než kresby ve tmě tak všichni fotíme tenhle šutrovitý hrbolek zvenku. A je pravda, že zvenku je pomalovaný skalními kresbami mnohem víc. Ale tyhle nápisy, šipky a postavy nejsou starší, než pár desítek let, a jejich jediným smyslem je upozornit na to, že se uvnitř skrývá něco zajímavého. Líba s Janou ještě opodál obhlížejí podivný přístřešek z větví, velký tak sotva pro nějakého malého Křováka. Široko daleko se zdá, že tu k němu nikdo nepatří. Při bližším zkoumání to vypadá, že tenhle podivný přístřešek by snad mohl být nějaké hererské klenotnictví s ozdobami či přívěsky. Ale ve skutečnosti těžko hádat.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Krátká zastávka u žen Hererů >>

Na další krátkou zastávku nás Pepa vysadí před nějakým mostem přes řeku. Trochu se můžeme projít, Pepa na nás s autem počká za mostem. Cedule ma mostě nám oznamuje, že se jedná o řeku Ugab. V této době ovšem pod mostem není po nějaké řece ani vidu ani slechu.

Vyschlé koryto řeky Ugab

Koryto je dokonale vyschlé, jen na jedné straně mostu lze zahlédnout několik kaluží. Můžeme si tedy vybrat, jestli půjdeme přes most a nebo taky pod ním. Rozdělujeme se na dvě party. Někteří jdou dole napříč suchým vádím, někteří přecházejí nahoře přes most. Silnice na mostě je asfaltovaná, ale právě a jen tady na mostě a ještě pár desítek metrů před ním i za ním. Pak už ale zase oběma směry pokračuje obyčejná prašná cesta, po jaké jedeme zatím celé dnešní dopoledne.

Tradičně oblečená Hererka nabízí panenku jako suvenýr

Na druhém konci mostu, kde opodál za vyschlým řečištěm řeky Ugab vidíme hererskou vesnici, se všichni sejdeme u stánků, kde mladé ženy národa Hererů prodávají svoje výrobky. Téměř výhradně to jsou různé drobné i větší suvenýry pro projíždějící turisty. Ve svých kioscích ze suchých větví, které jim umožňují alespoň trochu se ukrýt ve stínu před celodenním žhavým sluncem, Hererky prodávají všelijaké dřevěné i hliněné figurky zvířat i lidí, různé náhrdelníky a další ozdoby a ozdůbky všech možných tvarů i účelů. Nejatraktivnější a mezi projíždějícími turisty nejvíce žádané jsou zřejmě maličké, trochu větší i více větší hererské panenky. Ty jsou ustrojené do pestrobarevných oděvů stejně, jako samotné Hererky, které je prodávají. Herery sice s Himby dodnes propojuje jejich společná historie, náboženství, jazyk, nebo i pokrevní svazky,

Hererky se přizpůsobují modernímu životu, používají i mobil

ale Hererové na rozdíl od Himbů převzali zčásti moderní způsob života a spolu s ním i některé evropské tradice a zvyky. Jedním z nich je právě oblečení hererských žen. Jejich oděv je vlastně zpodobněním oděvů německých venkovanek částečně ovlivněný německými uniformami z počátku dvacátého století. Převzali tedy módu od svého krutého kolonizátora, který jejich národ natolik zdecimoval, až byl téměř vyhlazen. My dnes již dávno nerozpoznáme pravý původ jejich oblečení, které se po sto let proměňovalo, aby se nakonec stalo pro Hererky typickým a tradičním. Hlavním znakem dnešního oděvu hererských žen je objemná široká a po zem dlouhá sukně z pestrobarevné látky. Zcela typické a nezaměnitelné poznávací znamení hererských žen je také čepec na jejich hlavách. Je podobně pestrobarevný, jako jejich sukně a je vytvarovaný do jakýchsi širokých rohů. Má to symbolizovat rohy kravské, které poukazují na odvěký pastevecký kult hererského národa.

Mezi několika hererskými stánky jsem vybíral ten, kam se půjdeme podívat, podle toho, kde se mi jaká Hererka líbila. Tu, která není oblečená jako typická Hererka a pilně pracuje na šicím stroji Singer, nechávám být. Ať klidně pracuje. Mávám na Líbu, že jdeme dovnitř sem, do stánku až na konci řady. Pochopitelně si nejdříve musíme něco koupit, a pak teprve si budeme moci tuhle ženu vyfotografovat. V tomhle jsou pravidla nám všem naprosto jasná. Nepochybuju přitom, že Líba s nakupováním nebude mít nejmenší problém. Bude sice chvíli vybírat, zatímco já jen tak okukuju, cože je tu k výběru. Jsem přitom docela rád, že mohu být alespoň chvíli ve stínu. Africké slunce teď před polednem už nemilosrdně peče. Líba si pochopitelně nakonec jednu maličkou hererskou panenku asi za padesát randů vybere. Tak teď můžeme začít fotografovat. Mladá Hereka vypadá moc dobře, usmívá se a zapózuje nám podle libosti. Ale to už nás Pepa popohání, že máme trochu zpoždění. Podle Pepova časového plánu bychom měli být touhle dobou už v Uisu.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Pouští k oceánu >>

Naše cesta se už o dost dřív stočila na jihozápad. Ještě několikrát zastavujeme, abychom se podívali na pohoří Brandberg. Vidíme ho už poněkolikáté, a pokaždé jsme mu blíž a blíž. Máme tak několikerý výhled na horský masiv, který se tak nečekaně zvedá do výšky uprostřed rozlehlé a relativně rovné planiny. Postupně máme to nádherně tvarované pohoří stále více napravo. a dlouhou dobu tak vytváří fascinující kulisu naší cestě. Teď v poledním slunci má celý masiv Brandbergu takovou načervenalou barvu s tajuplnou příměsí modravého nádechu, který je zřejmě způsoben vzdáleností hor od silnice, po níž jedeme. I tohle pohoří je proslulé svými prastarými skalními kresbami, ale bohužel naše cesta není naplánována na měsíce, ale jen na asi tři týdny. Nemůžeme být všude.

Pohoří Brandberg v modravém nádechu

Krátkou zastávku v malém městečku Uis využívá Pepa k doplnění pohonných hmot. Celý Uis vypadá jako hrozně maličké městečko. Jako by to byla jen jedna vyasfaltovaná křižovatka, kolem níž ve čtyřech rozích nalezneme supermarket, poštovní úřad s telefonní budkou, benzinku a dvě restaurace. Za nimi je pak vidět do deseti malých domků. Někde za nimi snad je ale to městečko přece jenom o něco větší. Do jedné z obou restaurací na chvíli zapadneme na pivo nebo na kávu, jak kdo má chuť. Pepa mezitím zjišťuje možnost jet delší cestou skrze hory kolem dalšího známého skalnatého masivu jménem Spitzkoppe. Neví, zda-li tahle obtížná cesta je sjízdná. Dva černoši mu to potvrdí, ale Pepa jim nechce věřit. Jednak ví, že si zdejší domorodci s nějakou správnou informací zrovna hlavu nelámou, a jednak vidí, že oba jezdí džípem, pro který ta silnice samozřejmě sjízdná být může. A protože se Pepovi už v minulosti stalo, že na téhle cestě uvázl a zůstal viset v písku, nechce s námi těď něco podobného riskovat a narušit tak náš další program nečekaným a neplánovaným zdrženým. Pojedeme odtud tedy jednodušší a rychlejší cestou přímo k oceánu. Spitzkoppe tím pádem mineme, ale zase budeme o to dřív na Pobřeží koster. Což ovšem taky není špatná varianta.

Krajina okolo Uis je narušena několika doly a velkými haldami hlušiny pocházejícími z těžby zinkové rudy. Některé ty hromady jsou úplně bílé, člověk by se skoro hádal, že tu těží sůl. Když krátce po poledni někde zastavíme, slunce máme prakticky přímo nad hlavou. Svůj vlastní stín, po kterém si šlapu, je i přes moji rozměrnost tak malý a krátký, že si marně vzpomínám, zda jsem tak nepatrný stín už někdy někde vrhal. Brandberg už necháváme stále víc za sebou, a krajina okolo nás je stále sušší a sušší. A taky plošší. K oceánu do Henties Bay to máme ještě asi sto kilometrů, a okolí stále prašné silnice se teď rychle mění v polopoušť a poušť. Písek ztratil svou načervenalou i žlutavou barvu. Možná ho nemilosrdné sluneční paprsky vybělely jako ohlodané kosti. Tráva, řídce roztroušená do nízkých trsů, už také nemá zlatavou, ale suchou a režnou barvu. Na stromy už můžeme zapomenout docela. Keříčky, pokud tu vůbec ještě nějaké zbyly, se už nemají čím zelenat, a tvoří už jen suché a pichlavé trní.

K Pobřeží koster projíždíme poušťí Namib

Po pár kilometrech nakonec vymizí i tohle suché trní, a za okny naší toyoty už vidíme jen nekonečnou, suchou a úplně pustou pláň. Neklamné znamení, že jsme se ocitli v poušti Namib. Široko daleko, kam oko dohlédne, není nic, než jen bílý písek bez známky vegetace a čehokoli živého.

Jediný život, který je tady k vidění, je ukryt v kabinách aut, která potkáváme. Jezdí jich tady mnohem víc, než kolik jsme jich potkávali dopoledne. Musíme mnohem častěji zavírat okna před oblakem vířícího písku, které za sebou každé projíždějící vozidlo zvedá vysoko do vzduchu. Poušť je dlouhá a rovná jako stůl a silnice s ní natolik splývá, že se nám zdá, jako bychom jeli přímo po písku, jako by tu vlastně ani žádná silnice nebyla.

Fata-morgána v rozpálené namibijské poušti

Jen řada sloupů s nějakými dráty které jsou nejspíš telefonní vedení, nás ujišťuje, že Pepa s námi jede po značené komunikaci, na mapách označené dokonce jako hlavní. Při pohledu dopředu i do stran se nás fata-morgána pokouší přesvědčit o tom, že kolem dokola je spousta vody, mnoho jezírek, někde dokonce i jedna velikánská vodní plocha. Sloupy ubíhající do dálky podle silnice se zdají stát ve vodě, nebo si jen tak visí několik metrů nad zemí. Ale všechno to je jen a jen díky rozpálenému písku a vzduchu vlnícímu se nad ním. Nelítostné sluníčko praží seč může. Přesto ale, když vystoupíme na chvíli z auta, je kupodivu docela přijatelně, a to díky mírnému ochlazujícímu větříku, který tu vane pouští od jednoho nedohledna na západě k druhému nedohlednu na východě. Vítr taky pomáhá odvát stranu oblaka prachu a písku od aut, která tu všechna spěchají, aby z téhle kruté a nehostinné krajiny byla co nejdříve pryč. Drsná nelítostná poušť Namib mě tu nenechává na pochybách, že kdybychom tu museli zůstat i jen pár hodin, třeba kvůli nějaké poruše auta, bude to rozhodně velmi nepříjemný a strastiplný zážitek. A tak si jen potají přeju, aby se pode mnou zase neulomilo kolo, jako před pár lety v Thajsku.

Poušť Namib dosahuje z vnitrozemí až k Atlantiku, až na samotné Pobřeží koster

Napadá mě, že letos máme opravdu netradiční konec roku. Zítra je Silvestr, kdy jsme zvyklí na zimu, mráz a sníh. A my se tady proháníme pustou plání, v bohem zapomenuté krajině, po rozpáleném písku a pod neúprosným sluncem stojícím téměř kolmo nad našimi hlavami. Kolem nás začíná písek tvořit malé kupičky, něco jako krtince, na jejichž vrcholku pak rostou nizoučké keříčky, ještě nižší, než naše borůvčí. Už pak netrvá dlouho, než se po dlouhé době objevuje pod koly naší toyoty zase asfalt. Masáž našich prdýlek tím končí, je ovšem otázka, na jak dlouho. Jezero, které nám před naším autem ukazuje fata-morgána, se najednou změní ve skutečnou rozlehlou vodní masu. Opravdu, tahle voda je opravdová! Ale slaná. Právě jsme se přiblížili k Atlantickému oceánu. Už je na dohled. Písek pouště kolem nás zase zežloutl, a my se ocitáme na Pobřeží koster.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Nevlídné Pobřeží koster >>

O Pobřeží koster se dost často říká, že je to jedno z nejnevlídnějších a nejnehostinnějších míst na světě. Sami teď vidíme, jak vražedně drsná krajina to je.

Na nepřátelsky a nevábně vyhlížejícím Pobřeží koster je nám docela chladno

Možná by někdo řekl, že je tu krásná písečná a slunná pláž. Ale ta pláž je vlastně jen suchá a pustá poušť místy se zvedající do výšky díky písečným dunám. Tu poušť přerušuje jen několik skalnatých údolí nebo kaňonů. Takováhle neskutečně nevlídná a suchá krajina se táhne od pobřeží stovky kilometrů hluboko do vnitrozemí. Oproti vnitrozemské poušti se na Pobřeží koster znatelně změnil i vzduch. Vypadá, jako kdyby zhoustl, jako bychom najednou vjeli do smogového oblaku. To má na svědomí studený mořský proud, který tu protéká kolem pobřeží na sever až ke Guinejskému zálivu. Vlhký vzduch se nad písečnými dunami sráží, a prakticky trvale se nad pobřežím drží jakási podivná mlha. Studené mořské proudy pak mají na svědomí to, že voda v oceánu je ledová. I ta nejteplejší jen málokdy přesahuje teplotu 16 °C. Což je jen pro opravdové otužilce. Nic pro mne. Žádný pohádkový ráj s plážemi, sluncem a koupáním. Kdepak. Jestli Líba třeba čekala na Silvestra sluníčko, pláže a koupání, má smůlu. Tady, na tomhle vskutku nepřívětivě vyhlížejícím kousku Namibie, do toho já nepůjdu. Vždyť je mi tady i zima!

Pobřeží koster, anglicky Skeleton Coast, dostalo svůj poněkud strašidelný název podle mnoha vraků lodí, které tu během minulých staletí ztroskotaly. Zrádné a mlhou téměř neustále zahalené pobřeží se táhne v délce více než pěti set kilometrů a tvoří tak rozsáhlou pobřežní oblast na západě jižní Afriky. Pobřeží bičované častými bouřemi spolu se silnými větry a vířivými proudy tu vytváří zrádnou past pro nespočet lodí, které se ve zdejších vodách ztratily, a v husté mlze najely na skály či na mělčinu. Kolik to bylo lodí, ať už šlo o parníky, remorkéry, galéry, plachetnice, válečné i obchodní lodě, nebo i rybářské čluny, to dnes už asi nikdo nespočítá. Všechny postupně pohltí a pohřbí silná vrstva všudypřítomného písku. Jestli vám někdo řekne, že tam a tam při své návštěvě Namibie viděl lodní vrak, za pár let vy tam můžete vidět už jen špičku nejvyššího stěžně, které si ani nemusíte všimnout. A za dalších několik let na stejném místě neuvidíte už vůbec nic. Celá loď už bude pohřbena v hlubinách pohybujícího se písku. Přesto se jméno Pobřeží koster také výborně hodí i pro námořníky a osádky ztroskotavších lodí.

Duny pouště Namib začínají hned u pobřeží

Ti, co ztroskotání přežili, se neradovali ze života dlouho a nevyhnutelně museli také skončit jako kostry. Na pobřeží je totiž čekala jen nedozírná poušť a dlouhá a pomalá smrt. Plíživě mučivé umírání bez kapky vody v palčivém slunečním žáru. Na břehu, když už se na něm mezi skalisky dokázali ztroskotanci zachránit, je nečekalo nic jiného, než vyprahlá poušť. Poušť Namib, která dala své jméno celé Namibii. Poušť Namib, která je jednou z nejkrutějších na světě. Poušť Namib, která nebere konce. A tak i lidských pozůstatků je v nahromaděných píscích Pobřeží koster nebo v dunách pouště pohřbeno jistě víc než dost. Dnes je Pobřeží koster vyhlášeno jako národní park, který je na severu ohraničen řekou Cunene na angolské hranici a na jihu vádím řeky Ugab. Připomínám, že Cunene je právě ta řeka, kterou jsme předevčírem viděli pod suchým vodopádem v Ruacana, a u vádí Ugab ve vnitrozemí jsme se zastavili právě dnes za nákupem hererských panenek.

Abych se ale vrátil k naší cestě. Jakmile dorazíme k Atlantskému oceánu, obrací Pepa auto směrem na sever, přestože Swakopmund, kde máme být teď po dvě noci ubytováni, leží na jihu. Míříme teď ještě na Cape Cross. Atlantik po levé straně silnice je teď po většinu cesty ukryt za tmavě zabarvenými pouštními výběžky, zvedajícími se nad okolní terén. Občas zahlédneme solná jezírka. Vyschlá čistě bílá sůl vypadá jako sněhová závěj. Možná i díky mořské soli písek hodně ztratil ze své červenavé barvy a je tu zase mnohem bělejší.

Chce-li někdo jako suvenýr krystal mořské soli, podobných stolků jsou tu desítky

Kolem silnice se objevují malé improvizované stolečky, většinou nějaká deska na dvou velkých rezavých pixlách. Na nich jsou vystaveny a nabízeny k prodeji krystaly mořské soli. Stolečků je tu několik desítek a jsou po pár metrech v dlouhatánské řadě rozmístěny podle silnice. Nikdo u nich není. Funguje to tu na principu dobrovolnosti. Vybereš-li si krystal, zaplať cenu, která je u něho napsaná, do připravené kasičky, případně do plechovky uzavřené víčkem. Solné krystaly si prohlížíme, některé jsou opravdu krásné a veliké. Nikdo si je ale nekupujeme, stačí nám jen se na ně podívat. Díky zamlženému vzduchu a oparu sluníčko zdaleka tolik nepraží, a v tom svižném studeném oceánském větříku je chladno. Můžeme skoro říct, že nám je tu zima. Jarda se dokonce na chvíli v autě balí do deky. Když nastoupíme k Pepovi do auta všichni a když ten poslední za sebou zavře dveře, hned je nám všem uvnitř příjemněji.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Velká lachtaní kapitola >>

Už jsme nedaleko Cape Crossu, a Atlantik po levé straně vidíme docela blízko. Cape Cross, neboli Křížový mys, je místo, jenž se jmenuje podle kamenného kříže, který tu vztyčil portugalský mořeplavec Diego Cao v roce 1486. Hledal tehdy cestu do Indie a byl zřejmě první Evropan, jehož noha vkročila do těchto odlehlých končin. My sem ovšem nejdeme kvůli jeho kamennému kříži, ale kvůli obrovské kolonii lachtanů, která na Křížovém mysu sídlí.

Drobné ušní boltce odlišují lachtana od tuleně

Na mnoha místech se sice píše o kolonii tuleňů, ale není to správně. Možná k tomuhle pomýlení dochází překladem z angličtiny, kde výraz "seal" se používá jak pro tuleně, tak pro lachtany, a tyto druhy od sebe angličtina rozlišuje dalším přídavným slůvkem. Tuleni a lachtani si sice jsou do značné míry podobní i příbuzní, oba tyto druhy patří mezi ploutvonožce, ale já už od cesty do Peru vím, čím se liší. Kromě postavení ploutví jsou nejvýraznějším rozeznávacím prvkem ušní boltce. Zatímco tuleni je nemají, mají jen ušní otvory, lachtani ušní boltce mají. I když to rozhodně nejsou žádná veliká ušiska. Proto já mohu s jistotou tvrdit, že na Cape Cross nejsou tuleni, ale lachtani. Tak. A jdeme na ně. Však už jsme zahnuli k Atlantiku, a Pepa právě u brány, kde jsme museli zastavit, zajišťuje povolení, platí vstupné, a přináší nám malé informační materiály. Hned na první stránce píšou, že tolik lachtanů pohromadě nikde jinde na světě nenajdeme.

Zastavujeme na parkovišti ohraničeném kolem dokola nevysokou zídkou. Jakmile vystoupíme z auta, okamžitě o lachtanech víme.

Takové množství lachtanů jsem opravdu nečekal

Přestože je ještě nevidíme, je zřejmé, že jsou nablízku. První smysly, kterými je vnímáme, jsou čich a sluch. Lachtani totiž vydávají do dáli se šířící velice pronikavý a neuvěřitelně silný zápach, a jejich řev chvílemi připomínající štěkot je také slyšet široko daleko. Okamžitě zapomenu na všechny kamenné kříže nějakého mně doteď neznámého Portugalce, a vyrazím směrem k zídce. Za ní je vyvýšený asi 200 metrů dlouhý chodník, odkud už spatřím všechny ty lachtany na vlastní oči. Z chodníku můžeme lachtaní kolonii přehlédnout téměř celou. Zůstanu stát jako opařený.

Ano. Jsem z toho opravdu skoro v šoku. Tak obrovské množství zvířat jsem vážně nečekal. Lachtani jsou všude, kam se podívám. Na obou stranách písčitého a skalnatého pobřeží, kam jen oko dohlédne. Některé máme dokonce přímo pod naším chodníkem, a jiní se pod ním zatoulají i na druhou stranu, kde se poklidně a nevzrušeně povalují v písku. Prostě tisíce lachtanů, ať otočím hlavu kterýmkoli směrem.

Přístřešek pro turisty bezelstně obsadila lachtaní mládež

Dokonce se poflakují i v malém zděném přístřešku, kde je kolem stolu rozmístěno několik laviček pro odpočinek člověčích návštěvníků. Ale lidi tu teď jednoduše mají smůlu. Odpočinout si tu teď nemůžu, i kdybych chtěl. Přístřešek je totiž obsazen malými lachtaními mláďaty. Ukrývají se tu pod stolem nebo pod lavicí a bezelstně a roztomile vykukují ven na nás, na lidi. Vůbec přitom netuší a nikterak si nepřipouštějí, že ta zděná bouda, v níž se schovávají, tu nebyla postavena pro ně, ale pro nás, pro turisty.

V lachtaní kolonii je doslova hlava na hlavě. Lachtan vedle lachtana. Všechna zvířata se motají jedno přes druhé. Někteří lachtani se nemotorně plácají na svých ploutvonohách směrem k oceánu, jiní zase směřují opačně, z oceánu na souš. A samozřejmě mnoho jich je vidět i v dáli ve vlnách, které dorážejí na zdejší pobřeží nemalou silou. Vlny nevlny, příboj nepříboj, shánět potravu je každodenní životní nutnost i pro lachtany. Někde doma se později dočtu, že tahle lachtaní kolonie vyloví z oceánu víc ryb, než všechny rybářské flotily Jihoafrické Republiky a Namibie dohromady. Je podivuhodné, že se tu taková obrovská kolonie vůbec dokáže uživit. Tolik lachtanů tu dokáže sehnat potravu jen díky zdejším pro mořský život velice příhodným podmínkám, které příznivě ovlivňuje značně studený Benguelský proud.

V lachtaní kolonii jsou vidět lachtani různého stáří, i různého zabarvení, od tmavočerně hnědé až k rezavé, která namočením v mořské vodě ztmavne až do šedočerna. Není to zřejmě dávno, co tihle lachtani měli mladé. V tom obrovském lachtaním mumraji je snad víc než polovina mláďat a mladých lachtanů.

Mezi lachtany je mnoho mláďat, některá však bohužel už zcela bez života

Ti mají zatím srst úplně černou. Některá mláďata ještě sají mléko od svých matek, jiná spí, další se neobratně pokoušejí posunout se po písku a skalách někam. Někam dál, někam jinam. Těm nejmenším pohyb po souši na jejich neohrabaných končetinách ještě moc nejde. Jsou to přece jen spíš ploutve, než nějaké nohy. Mezi malými lachtany je taky bohužel i mnoho mrtvých. Je na ně smutný pohled, ale je to zřejmě nezbytná daň, kterou musí malí lachtani zaplatit v boji o život, o potravu, o prostor. V neúprosném boji o své místo na lachtaním slunci.

Kolem lachtaní kolonie vede dřevěný chodník

Pomalu procházím po chodníku a dívám se. A fotografuju. Je ale téměř nemožné vyfotit nějakého lachtana tak, aby byl na fotce jen on sám. Všichni tu jsou pohromadě, jeden leze přes druhého, a ať chci kteréhokoli vyfotit, několik dalších mi překáží. Oceán přináší příbojové vlny, které stříkají vysoko nahoru na skaliska, kde některé jedince voda sráží dolů z jejich pracně vydobytého místa. Záhy vidím dva lachtaní samce, jak na sebe cení zuby, ale než stačím zmáčknout spoušť, už se zase každý lachtá se svou samicí. Jiní nedaleko od nich se také k sobě tulí svými vousatými čumáky. Zkrátka každý pohled do toho lachtaního reje odhalí něco nového a zajímavého. Jenom těch malých lachtaních mrtvolek je mi moc líto. Na ty opravdu není příjemný pohled.

Znovu zvedám pohled od detailů a rozhlížím se po celé té obrovské kolonii. Nedivím se, že je pokládána za největší na světě. Tolik jsem zvířat jsem jaktěživ pohromadě neviděl. V materiálu, který jsme dostali při vstupu do rezervace na Cape Cross, píší, že počet lachtanů v téhle kolonii je odhadován na více než 200 tisíc. No těbůh! To je tedy stádečko. Bodejť by je neodhadovali! Kdopak by tu asi ty lachtany chtěl počítat? Já tedy určitě ne. A všichni tu řvou jako o život. Některým těm mladým o život možná i jde. Nedivil bych se, kdyby některá ta mrtvá tělíčka byla umačkána okolním lachtaním davem. I kdyby tu však řvala jen pětina nebo i jen desetina všech těch lachtanů, pořád jich bude dost a dost na tenhle nekonečný lachtaní koncert, který se tu mísí se zvukem příboje. Lachtaní řev, alespoň některý, opravdu chvílemi připomíná psí štěkání, ačkoliv nejbližší suchozemský příbuzný tuleňů a lachtanů je jiná šelma: medvěd. Pokud se ale nablízku ozývá mládě, tak je to zcela jiný zvuk. Malí lachtani pro změnu zase tak zvláštně mečí. Docela jako koza.

Někteří slabší jedinci, jako třeba Líba, si na Cape Cross nemůžou zvyknout na obrovský puch. No, je to opravdu hodně hustý a vlezle pronikavý smrad. Není divu, že potkáváme turisty, kteří si celou dobu drží na nose a ústech kapesník. Nemyslím však, že jim to jakkoli pomůže. Líba ten zápach ale opravdu nemůže vydržet, zacpává si nos každou chvíli. Ten zápach si ona z celé téhle lachtaní kolonie určitě bude pamatovat nejdéle a nejvíc, a je pravda, že čichový člověčí orgán je tu asi namáhán nejintenzivněji. Nesetrváme tu proto ani moc dlouho, jen něco přes půl hodinky, a odcházíme zpět na parkoviště k našemu autu. Líba si viditelně oddychne, že už budeme odjíždět. Toho zápachu už má dost!

Když tu obrovskou lachtaní smečku opouštíme, mám z toho poněkud smíšené pocity. Nejde ale o ten zápach, i když mi taky nebyl zrovna příjemný. Ty rozporuplné pocity mám z spíš proto, že si nejsem jist, jestli bylo štěstí vidět lachtaní kolonii na Cape Cross právě v téhle době, kdy mají mladé.

Jedno z roztomilých lachtaních batolat

Lachtaní mláďata, jako ostatně jakákoli mláďata, jsou moc roztomilá, nádherně nešikovná a neohrabaná, ale na druhou stranu mezi nimi pořád vidím ta mrtvá tělíčka docela bez života. Ještě dost dlouhou chvíli z toho jistě budu mít kdesi vzadu nepříjemné svrbění. Teprve o dost později si pak uvědomuju, že jsem na kamenný kříž Portugalce Diega díky lachtanům dočista zapomněl.

Zatímco opouštíme lachtaní Cape Cross a přejíždíme po Pobřeží koster do Swakopmundu, dopisuju si do notýsku svoje lachtaní poznámky. Nevím, jestli mi tady v té poušti, kde už vidíme rozsáhlá místa bez jediné travičky či keříku, může vyschnout propiska, ale každopádně mi přestala psát. Je to už druhá, co jsem v Africe vypotřeboval. Nevím, jestli si nebudu muset někde nějakou koupit, když jsem si neprozřetelně vzal sebou jen jedinou a teď jsem dospotřeboval i tu, co mi posléze poskytla Líba. Ale Líba hbitě odkudsi vyloví další a ujišťuje mě, že mohu být v klidu. Má jich prý ještě dost. Bůhví, kde se v Líbě vzala takováhle předvídavost. Ještě že tu Líbu mám. Prozíravá ženská!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Den končí ve Swakopmundu >>

Do Swakopmundu se tedy vracíme podél Pobřeží koster. V některých místech dobře vidíme oceán i divoký příboj, který na pobřeží neustále doráží. Zastavujeme, neboť některé naše dámy si potřebují zajít za keřík. Naštěstí v tomhle místě zrovna v poušti sem tam nějaké rostou, i když vysoké sotva třicet centimetrů.

Líba na lovu polodrahokamů

Líba u toho "svého" keříku našla malý polodrahokam, nevelký kamínek růženínu. Její oči se okamžitě zabodnou do písku v touze najít další poklady a vyplenit v následujícím okamžiku od kamínků celou poušť Namib. Říkám jí, že když už, tak ať alespoň hledá pořádný diamant. Leč Líba hledá další polodrahokamy marně. Za tu krátkou chvíli už nic jiného nenašla. Víc času nemáme. Pepa už čeká, abychom jeli dál.

Na pobřeží naproti nám ještě vidíme krásné nové rekreační domky, které jsou po poušti rozmístěny bez ladu a skladu, bez jakýchkoli ulic a uliček, jako by je sem někdo nahodile vysypal z nějaké velké škatule. Tahle rekreační oblast je tu především pro rybáře, rybolov je tu vyhlášenou a velice oblíbenou aktivitou.

Dlouhatánské rybářské pruty vozí mnoho aut

Však také okolo vidíme projíždět mnoho aut s rybářskými pruty. Některá vozidla jich převážejí šest, nebo i deset. Ale protože je tady u oceánu chladněji, jezdí sem také rekreanti z mnohem teplejších oblastí Namibie a Jihoafrické Republiky. Teplo tady vážně moc není. Na Pobřeží koster zažíváme asi nejchladnější čas z celého našeho afrického pobytu.

V jedné takové další, převážně rekreační a nové čtvrti Swakopmundu, která má ale celkem normální ulice, máme ubytování. Čtvrť je k centru Swakopmundu podstatně blíž, ale pořád ještě zdaleka ne uprostřed města. Bydlíme takhle na okraji, protože přímo ve Swakopmundu jsou v tuhle dobu okolo Silvestra všechny hotely a penziony plné. Rychle vyložíme naše zavazadla na pokoje, a ihned se vydáváme do opravdového centra města. I náš hotel je prý plně obsazený, a Pepa má obavu, že pro množství lidí, kteří tu teď jsou, bychom mohli mít problém se zítřejšími aktivitami. Lodní výlet, který už máme v ceně, Pepa domluvil během dne telefonem hned na zítra. I se šampaňským a s ochutnávkou ústřic, kterou jsme si nakonec všichni přáli. A to i přes Pepovo varování, že ústřice jsou jen takové divné flusance. Ale my všichni to chceme. Jednak se zkusit má všechno, i když já srababa leckdy všechno nevyzkouším, a jednak bude přece Silvestr. A to je určitě den pro něco netradičního jako stvořený.

My ale kromě Jany a Jaroslava chceme ještě absolvovat let nad dunami pouště Namib. Sice to stojí pro jednoho asi 1600 randů, ale jsme tu přece jenom jednou. A poušť Namib nás všechny láká. Pepa spěchá, protože to letadlo bychom si měli domluvit co nejdříve, když je teď taková velká rekreační sezóna. Kupodivu se ale v letecké agentuře s poetickým názvem "Bush Bird" dozvídáme, že můžeme letět kdykoliv. Máme taky štěstí, že je nás akorát pět. Tím je letadlo plně obsazené, nemusíme tudíž připlácet za neobsazené místo, ani nepotřebujeme shánět dalšího pasažéra, a nemusíme čekat, jestli se v agentuře nějaký neobjeví. A tak netrvá dlouho, a všechno máme na zítra domluvené. To bude tedy Silvestr! Dopoledne se podíváme do města do Swakopmundu, a letadlo i loď budeme mít odpoledne.

Okolí letecké agentury láká na malou procházku

Když už máme letadlo domluvené, můžeme se ještě krátce projít po městečku. Vydáme se jen kousek po okolí letecké agentury. Městečko vypadá svěže a příjemně pro takovou procházku. Jarda se cestou pustil do nějaké konverzace s místním pasákem Himbic, ale poměrně rychle z ní zase vycouval, když pochopil, o co jde. Přicházíme taky k nepříliš vzdálené městské pláži. Lidí je na ní relativně hodně

Na městské pláži ve Swakopmundu se někteří otužilci dokonce i koupou

a někteří se dokonce i koupou. Jdeme si do Atlantiku taky opatrně smočit palec. Zkusím nejdřív teplotu vody rukou. Zdá se mi to ještě jakž takž přijatelné. Ale když si zuju své botky a smočím nožky, mám pocit, že je strkám do někam do ledu. Brr! Tady koupačka nebude. Tohle se nedá!

Před odjezdem z centra Swakopmundu ještě zajedeme do místního Sparu. Na dnešek, protože v hotelu můžeme grilovat ve velikém krbu, Pepa kupuje velké stejky.

Konečně začal Pepa tu nádhernou flákotu krájet!

Nejprve bere jeden. Zdá se velikánský, skoro jako kolo od naší toyoty. Rozhodně u nás se takové neprodávají. Pepa se na mě tázavě zahledí, jestli to bude stačit. Krčím rameny. Nevím, ale pro osm lidí se mi zase moc velký nezdá. V tu chvíli už Pepa neváhá a hází do košíku ještě jeden takový stejk. A tak, když to sečteme, máme teď určitě dost. Oba dva tyhle stejčky váží dohromady 2,2 kg. K tomu ještě přihodíme zásobu piva, nějakou zeleninu, a tak. Většina z nás si kupuje i nějaké víno. A pak už tradá na hotel. Vybalíme, osprchujeme se, krátce si oddychneme, a po osmé hodině se všichni sejdeme v přízemí ve velké hale u krbu. Krb je tak velký, že by se v něm dala ugrilovat snad i celá ovce. S večeří to potom jde rychle. Stejky jsou už naložené, Pepa krájí zeleninu, a oheň v krbu už dávno mlsně praská.

Jarda pomáhá Pepovi v hotelovém krbu grilovat

Vzápětí už Pepa griluje první stejk. Netrvá to moc dlouho a je hotový. A zatímco Pepa stejk porcuje, mě se už teď protáčejí oči. To snad není možný! Taková nádherná flákota! Nádherně ugrilovaná a vevnitř růžovoučká! Hned na to se začíná grilovat i druhý stejk, se kterým teď Pepovi pomáhá hlavně Jarda, Pěkně masíčko obrací, viditelně ho to baví a má ze své práce nefalšovanou radost. Asi jako z každé smysluplné práce. Je zvláštní, že i když tenhle úplně nový a nedávno otevřený hotel je prý plný, nikdo tu s námi není. Jsme tu v hale úplně sami. A až na naprosté výjimky ani nikdo do hotelu nebo ven nechodí. Ale to nám pochopitelně nikterak nevadí. Máme tak celou velkou hotelovou halu jen sami pro sebe, a nikdo nás tu neruší. Stejky už má Pepa naporcované, a tak nás zve všechny na dlabanec. Žranice je to zběsilá a těžko představitelná! K masu máme jen trochu salátu z mrkviček a trochu salátu ze zelí. Hlavně se nesmím zbytečně futrovat chlebem. Maso v nás přes jeho množství za chvíli zmizí, ani nevíme jak. Všichni teď sice příšerně funíme a stěžujeme si na přežrání, ale Pepa mi hned připomene, že mně se přece jeden stejk zdál málo. Jo, to je pravda! A málo by to bylo. Přece jsme to snědli všechno! Hlavně taky asi proto, že maso bylo opět výborné, ba přímo skvělé. A bylo přitom koupené ve Sparu už naložené, Pepa ho už jenom ugriloval a nakrájel k němu různou zeleninu, ze které několika ochucenými omáčkami vyrobil saláty. U nás v Česku si ve Sparu můžeme o takových stejcích nechat jen zdát!

Po večeři ještě asi hodinku posedíme a poklábosíme, a popijeme přitom nějaké pivko. Musíme dobře strávit dnešní bohapustou žranici. Radka, která je zřejmě velkým příznivcem makrobiotiky a takové té zdravě nezdravé neslané a nemastné výživy, poznamenává, že tolik masa, jako tady s Pepou v Africe, snad nesnědla za celý svůj předchozí život. Když se pak asi o hodinku později odebírám na pokoj, abych se uložil ke spánku, přemýšlím o tom, proč se na takovéhle stejky člověk musí vypravit až daleko na jih Afriky. Jednoduše řečeno, zvířátka jsou tady v Africe výtečná nejen v parcích, ale i na talíři. Afrika mi vážně chutná. Ve všech směrech.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 17. den (31. prosince 2009) >>
<< Swakopmund, krystaly a duny >>

Hned ráno si uvědomuju, že dnes je poslední den roku. A program na dnešní takhle výjimečný den vypadá dost dobře. Jarda ráno opět snídá jen velice lehce. Jeho mikroflóra se prý v něm nějak nemůže dát dohromady. Že by se mu rozhodila po těch včerejších skvělých stejcích? Rozhodně to právě dnes ráno není zrovna nejlepší zpráva. Jarda se stále těch střevních potíží nemůže zbavit. Podobně, jako se Pepa pořád nemůže zbavit rýmy.

Jeden z udržovaných domů v typickém německém stylu

Záhy po snídani se vypravujeme do centra Swakopmundu. Protože Swakopmund je asi pětadvacetitísícové město, znamená to, že je třetím největším městem Namibie. V centru Swakopmundu vidíme některé krásně udržované domy, které ještě pamatují německé koloniální panství z přelomu 19. a 20. století. Němců tu asi zůstalo hodně. Možná se proto dodnes ve Swakopmundu mluví hodně německy, takže němčináři tu v obchodech a restauracích nemají problém se domluvit.

Obrázek z centra Swakopmundu

Sleduju také, jaký mají zajímavý dopravní systém. Naprotá většina křižovatek je tu opatřena značkou "Stop" ze všech směrů. Všichni proto musí zastavit a teprve pak z křižovatky odjíždějí v pořadí, v jakém k ní kdo přijel. Pochybuju, že by takováhle pravidla měla u nás nějaký smysl, ale věřte nebo ne, tady to funguje skvěle. I kdyby se tu auta srazila, žádná vážná nehoda to být nemůže. Uvědomuju si, že konečně jsme zase po dlouhé době ve městě, které opravdu jako město také vypadá. Poslední dobou to byly spíše jen křižovatky s obchodem, pumpou, restaurací a s pár domečky okolo. Swakopmund je malé, leč příjemné městečko. Hodil by se snad i přívlastek malebné. Město charakterizují široké ulice, je tu spousta obchodů i odchůdků, restaurací i kaváren, a také turistických agentur nabízejících dobrodružné výpravy do Damaralandu i Kaokolandu, odkud jsme my včera přijeli. Ale taky na druhou stranu do pouště Namib a na další místa, kam se teprve chystáme, a nebo kam se na naší cestě ani nedostaneme. Je vidět, že Namibie, i když nám již ledasco ze svých krás ukázala, toho nabízí ještě mnoho a mnoho.

Křemenný krystal větší než Líba

Exponáty muzea krystalů jsou nádherné

My nejprve míříme do muzea krystalů. Možná to ani muzeum není, název "Kristall Galerie" možná odpovídá skutečnosti lépe. Uvnitř si nejdřív ze všeho prohlížíme krystal, označený jako největší na světě. Musím u něho vyfotit Líbu jako figurantku, aby velikost krystalu a maličkost Líby stály pěkně v protikladu u sebe. Rozměr největšího krystalu světa je opravdu impozantní. Jedná se o tmavý křemen a jeho váha se udává na 14 tun. Ale i jiných kamenů i kamínků, krystalů a polodrahokamů mají v muzeu hodně. Mnohé jsou opravdu veliké a nádherné. V druhé části muzea pak dojdeme k obchodu s nepřeberným množstvím všelijakých šperků, těžítek, sošek a různých dalších drahocenných zbytečností. Ale to už i já jsem nakažen onou atmosférou blyštivých vzácných polodrahokamů a mám chuť si alespoň něco menšího koupit. Hledám proto nějakou vhodnou sošku hrocha. Ale ať koukám jak koukám, všechny mají takové divné tvary. Asi je nejbližší hroší populace moc daleko, a zdejší výrobci hrochy sochají pravděpodobně jen podle nepříliš zdařilých obrázků. Jen jeden malachitový hrošík se mi zdá jakž takž, ale váhám. Pepa radí, ať počkáme do Kapského Města, tam že by měl být větší výběr a snad by tam mělo být i o něco levněji. A tak nakonec nechám všechny kamenné hrochy napokoji, a opouštím muzeum krystalů bez suvenýru.

Při procházce Swakopmundem se zastavíme v knihkupectví. Obrázkových knížek z fotografiemi tu mají na výběr dost. A hezkých. Jejich prohlížení nám proto nějaký čas zabere, a nakonec tu s Líbou kupujeme hnedle dvě knížky. Jednu maloformátovou s fotografiemi zvířátek a jednu větší, kterou nám doporučil Pepa. Je fakt skvělá. Jsou v ní kromě spousty nádherných fotografií i mapky. Při placení nám však bůhvíproč nejde použít platební karta. Máme jich víc a tak se to s jinou nakonec podaří. V knihkupectví pak ještě můžeme poklidně popít kávičku. Kavárnička s venkovním posezením je tady součástí obchodu. Asi proto, abychom si mohli nakoupené zboží u šálku dobré kávy v klidu prohlédnout. Což samozřejmě děláme. Po kávě, kterou tu inzerují jako nejlepší ve městě, se jdeme projít na pobřeží. Tentokrát jdeme na staré molo. Původně dosahovalo mnohem dál do moře, než dnes. Nakládání a vykládání lodí se muselo odehrávat daleko od pobřeží, protože tohle Pobřeží koster má mělké a zrádné vody. Mnoho ztroskotaných lodí se o tom přesvědčilo na vlastní kýl, a nakonec daly tomuhle divokému pobřeží i jméno. Ze starého mola je hezký výhled na město a na druhé straně i na oceán. Na jihu můžeme i přes silný opar dohlédnout konce města. Hned za ním je vidět začínající poušť. I písečné duny se zvedají hned za městem, ty první vlastně už na jeho konci.

Pobřeží koster je bouřící oceán, frekventovaná silnice a duny nekonečné pouště

Pomalu končíme naši procházku po Swakopmundu, a nasedáme k Pepovi do auta. Vyrážíme podél Pobřeží koster směrem na jih. Na okraji Swakopmundu přejíždíme most přes řeku Swakop, za níž bezprostředně začíná pustá písečná poušť s dunami. Vpravo vidíme malý pozůstatek vraku původně asi dost velké lodi, který se s postupujícím časem stále více rozpadá. Zastavujeme na chvíli u silnice vedoucí mezi dunami a oceánem. Je tu sice jakási písečná pláž, dokonce i v oceánu se máchá pár otužilců. Možná však jsou to spíše sebevrazi. Alespoň vzhledem k vlnám a tomu, jak jsou zde vody mělké a i dost daleko od pobřeží jsou stále vidět z vody čnící skaliska a kameny. Asi dvakrát zahlédneme dvě nebo tři ploutve, jak se na kratičký okamžik mihnou nad hladinou mezi vzpěněnými hřebeny vln. Bohužel tak krátce, že ani nestačíme postřehnout, jestli patří žralokům nebo delfínům. Dá se předpokládat, že to nejspíš byli delfíni, i když i žraloků žije kolem Pobřeží koster víc než dost. Pokračujeme dál na jih až do Walvis Bay. Poušť tady už nikde není žádná placka, ale zvedají se na ní mnohé krásné různě tvarované a různě vysoké duny.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Silvestrovská pitka s lachtanem na palubě >>

Walvis Bay, česky Velrybí zátoka, se nachází asi třicet kilometrů jižně od Swakopmundu. Při východním okraji zátoky, se kolem přístavu rozrůstá stejnojmenné město. Tohle město má kolem čtyřiceti tisíc obyvatel. Tím pádem je to druhé největší namibijské město, a je zároveň jediným přístavem v celičké Namibii. Však jsme také poblíž Walvis Bay už cestou viděli mnoho lodí, menších i velikých nákladních. Město samotné nás přivítalo krásnou palmovou alejí podél silnice, místy zaváté pískem podobně, jako u nás bývají v zimě silnice zaváté sněhem. Palmy tady musejí samozřejmě zavlažovat, jinak by v suchém pouštním písku nemohly růst. Zřejmě je potřeba tyhle palmy pokládat za znak luxusu, kterým se Walvis Bay chce pyšnit. Stejně tak, když projíždíme městem, jsou palmami lemované i některé široké ulice. Na rozdíl od Swakopmundu, který je spíše rekreační, působí Walvis Bay více jako průmyslové město, což podtrhují vysoká ramena železných jeřábů nad přístavem i obrovské překladiště kontejnerů, kolem něhož právě jedeme.

U mola firmy Mola Mola čekáme na lodní výlet

Firma s prapodivným názvem Mola Mola pro nás má uspořádat projížďku lodí. Naštěstí ne na otevřeném oceánu, ale jen uvnitř zátoky Walvis Bay, která skýtá jakous takous ochranu před bouřícím oceánem. Je tu dnes pod mrakem a docela chladno. Zejména ten chlad vyniká při vědomí toho, že se nacházíme v přímém sousedství veliké a rozpálené pouště. Tam bude snad zítra tepleji a doufáme, že tam se určitě ohřejeme. Loď firmy Mola Mola pro nás přijela k molu právě včas. Přesně podle plánu.

Jeden z velkých pelikánů v blízkosti přístavu Walvis Bay

Přestávám proto s fotografováním pelikánů, kteří se tu v okolí přístavního mola potulují, a hned nastupuju spolu s ostatními na plavidlo. Měli bychom jet sami, ale oproti tomuto předpokladu k nám ještě přibrali na palubu jeden pár Jihoafričanů. Naše kocábka, s níž pojedeme na dnešní silvestrovský výlet, je docela malá, ale vzadu je opatřena dvěma silnými motory firmy Honda. Loďka se jmenuje Humphrey, vepředu má malý přístřešek s kormidelním kolem, a za ním je uprostřed paluby dvojitá lavice. Na ní může po dvojicích tulících se zády k sobě sedět nějakých osm či deset lidí. Kolem lavice je jen malá ulička, a pak už hned lodní bok, a za ním ledová voda Atlantického oceánu. Raději si rychle sednu. Mám pocit, že na těch vlnách stačí jen maličko zavrávorat, a už budu zkoušet ledovou vodu Atlantiku na vlastní kůži, zatímco ti zbylí na lodi budou, jak alespoň doufám, křičet obligátní: "Muž přes palubu!"

Pepa s námi nejede. Zůstává na břehu, kde bude očekávat, v jakém stavu se mu po těch ústřicových "plivancích" a šampáňu vrátíme. Posádku, která s námi vyplouvá, tvoří dva bílí námořníci, oba s tmavými brýlemi na očích. Ten, co stojí u kormidla, vypadá jako pravý mořský vlk ošlehaný snad vším, co takového vlka ošlehat může. Alespoň já si mořského vlka takhle nějak představuju. Ten druhý námořník bude asi něco jako průvodce a šéf výpravy. Přivítal nás všechny na palubě, popřál nám šťastnou, veselou a příjemnou plavbu, a nezapomněl ani na zítra začínající nový rok. A protože je tedy dnes Silvestr, slibuje nám i přípitek nějakým šampaňským. Dělá ovšem, jak se říká, z nouze ctnost. My už od Pepy dávno víme, že šampaňské nám nenabízí kvůli Silvestru. Šáňo je prostě v ceně výletu společně s ochutnávkou ústřic. Dostali bychom ho i jindy. Přípitek šampaňským by byl tak jako tak. A zatímco šéf výpravy ještě povídá, my se už všichni usadili na lavici doprostřed loďky, pěkně zády k sobě. Můžeme vyplout. Tak tedy vzhůru na moře!

Nezvaný lachtaní host na palubě nás všechny z lavice vyhnal

Ale jen co odrazíme od mola, z ničeho nic máme najednou na lodi lachtana. Kde se vzal, tu se vzal, přiskákal zezadu přes plošinku mezi motory, a vzápětí se hbitě nakvartýroval na lavici, na níž jsme ještě před okamžikem seděli. Lachtan si nás teď zvědavě prohlíží. My nyní stojíme skoro v pozoru a celí vyjevení se všichni mačkáme k sobě v přední části lodi, zatímco lachtan získal celou naší lavici pro sebe. Docela bez boje. Zmohli jsme se jen na pár vyjeknutí a výkřiků typu "Lachtan na palubě!". Všichni jsme se zvířeti rychle uklidili z cesty. Přece jen je to docela velká šelma, s jejímiž zuby se nikdo zblízka potkat nechce. Nebo že by to byl mazlíček, který si přišel vyloudit silvestrovskou dobrůtku? Nějak se na tom nemůžeme shodnout. Mně se původně zdálo, když náš šéf tloukl jakýmsi klackem do boku lodi, jako by toho lachtana přivolával. Ostatní mě ale přesvědčují, že je to právě naopak. Že bušil do lodi, aby lachtana naopak odstrašil a odlákal. Tak nevím. Je fakt, že když je teď lachtan na lodi, naši námořníci se ho každopádně snaží zase vyhnat. Kýbl s rybama je zřejmě nutným nákladem pro takovouhle výpravu. Šéf několik rybek hodí přes lachtana do vody za loď, ale lachtan se po nich jen obloukem podívá, jak mu přelétají přes hlavu. Ryba buď končí ve vlnách, nebo ji chytí některý z nenasytných racků ještě za letu. Zdá se, že náš lachtan o ryby nemá moc velký zájem. Asi jich má ve vodě dost. Nakonec si ale přece jenom dá říct, a konečně zmizí v oceánu. Naše výprava tak může pokračovat.

Dáme si teď pivko a pomalu proplouváme kolem přístavu. Přístav je velký a dlouhý, táhne se po pobřeží do dáli. Část, podél které projíždíme, má určitě víc než tři kilometry. Kotví tu mnoho lodí, malých, větších, i hodně velkých. Některé tu stojí asi už dost dlouho, protože se zdá, že jsou natolik zkorodované, že už snad ani nemohou být schopny nějaké plavby.

Obeplouváme velkou námořní plošinu

Pak obeplouváme námořní plovoucí plošinu. Je obrovská. Není to však ani ropná, ani vrtná plošina. Je to plošina pracovní. Její určení je opravovat jiné těžní plošiny přímo na moři nebo v oceánu. Později ještě vidíme loď, která je schopná takovouhle velikou třípatrovou plošinu naložit a odtáhnout, což bývá potřeba ke zvýšení rychlosti přesunu, neboť samotná servisní plošina dokáže plout jen velmi velmi pomalu. A nebo taková loď dokáže těžní plošinu odtáhnout třeba poškozenou, když už nemůže být opravena přímo na moři. Jsou to zajímavé informace a obrovité námořní kolosy.

Mezi obrovské kolosy patří i nepojízdný vrak lodi Kapitan Kononov

Mezi těmi, které míjíme v přístavu i na hladině zátoky, se musím zmínit o ruské lodi Kapitan Kononov. Ta, rezatá jako kocour, tiše odpočívá v téhle zátoce, a vypadá spíš už jako ztroskotaný vrak. A vrakem už taky vlastně je. Prý jí na tomhle místě selhal její poslední motor, a tak tu už jen kotví a rezaví. Pardón, koroduje. A posádka prý zatím jen chytá ryby a nejspíš čeká, až se jejich loď docela rozpadne.

A teď přichází něco, na co všichni čekáme, a čeho vlastně všichni víceméně obáváme. Ochutnávka ústřic. Mezi námi na lavici přistanou dva krásně uspořádané plechové podnosy s takovými jakoby jednohubkami. Na jednom jsou opravdu ústřice. Otevřené, pokladené citrónem a ozdobené petrželkou. Na druhém podnosu jsou různé další pochoutky k ochutnání a zpestření jídelníčku. Kousky tuňáka, vařené půlky vajec, nějaké smažené kuličky, masové i rybí, kousky sýra, a tak podobně. Dám si k tomu další pivo, a všichni se hrdinně pouštíme do ústřic.

Můžeme se pustit do ústřic

Hned si vzpomenu na to, jak nám Pepa líčil, že si to užijeme, že je to jako vypít plivátko, nebo vycucnout chrchel. Koukám taky, jak se k tomu staví ti dva Jihoafričané. Oni už na rozdíl ode mne zřejmě ústřice znají, a tak se do nich bez váhání pustí. Udělám to tedy podle nich. Popepřit, pokapat chilli omáčkou, vymačkat citron, a mlask! Vykřičník! Otazník? No, není to špatné. Kupodivu mi to docela chutná. Jenom nevím, co mi to udělá v žaludku. Zvlášť když nás bezprostředně po téhle plavbě čeká ještě jeden výlet, a to letadélkem nad dunami. Ale posilněn pivkem jsem nakonec slupnul ústřice tři. A Líba taky. Copak Líba, té se nedivím, ta už chroupala i cvrčky. Ale moc nevím, kde se to vzalo ve mně. Odvahu k tomu jsem sám od sebe moc nečekal. Jarda se s ústřicemi taky zrovna nepáral. Vycucnul taky tři skořápky se slovy, že jeho bouřící se mikroflóra se s tím bude muset nějak vypořádat. Jana s Jaroslavem byli opatrnější. Okusili raději jen po jedné ústřici. Na víc už nakonec ani neměli čas, protože plech s ústřicemi se docela rychle vyprázdnil. A podobně rychle se zaprášilo i po těch ostatních pochutinách na druhém plechu.

Radujme se, veselme se, je Silvestr a máme šampáňo!

Jen Radka se nějak dlouho odhodlávala na tu svou ústřici, a když se ji konečně odvážila spolknout, koulela přitom za našich pobavených pohledů divoce očima na všechny strany. Docela jako kdyby doopravdy vypila naplněné plivátko.

Než se po ústřicích stačíme vzpamatovat, už šéf naší výpravy načíná šampus. Jde to ráz na ráz, já nemám ještě ani dopité pivo. Tři šampáňa pro celkem devět lidí pak zmizí v rychlém sledu za sebou. Mezitím nám šéf ještě dává ochutnat nějakou kávovou kořalku, kterou nalévá z čerstvě načaté velké lahve. Připíjíme si pořád na něco, hlavně samozřejmě na zítřejší Nový rok a taky na dny následující. Ozývá se mi z toho všeho žízeň a musím si dát další pivo. Jde to nějak sakra rychle! Začíná se mi zdát, že loď se pode mnou točí dokolečka. Bojím se teď vstát, abych se nezamotal a nepřepadl přes palubu do ledové vody oceánu. Nevím, nevím, jestli s tím alkoholem nezačínám letos na Silvestra nějak moc brzo. Vloni jsem touhle dobou doma neměl ještě ani kapku, a tady v Africe se mi začíná točit hlava už nedlouho po poledni. A to mě ještě čeká letadlo! Kdo ví, jak se to všechno nakonec ještě zamíchá v žaludku s těmi ústřicemi!

Loď mezitím proplouvá kolem pobřeží chránícího v dlouhém oblouku zátoku a přístav před přímým náporem divokých a bouřících vln Atlantiku. Chvíli pozorujeme několik malých delfínů prohánějících se ve vodě kolem lodi. Říkají jim tu "tam tam", protože jsou hodně rychlí a jsou hned tam, a hned zase tam. A rychlí jsou. Vyfotit je nedokážu. Jsou opravdu tam, tam a hned zase jinde tam nebo tam. Reakce fotoaparátu, ještě zpomalená přiopilým fotografem, něco takového, jako jsou tihle rychlí delfíni, zachytit prostě nedokáže. S lachtany je to ovšem jiná. Na pobřeží se postupně objevuje několik lachtaních kolonií. Jsou mnohem menší, než ta obrovská skupina na Cape Cross, ale nějací lachtani se připlouvají podívat i do blízkosti naší lodi.

S lachtanicí Sally to je jako v cirkuse

Zejména jeden dlouhou dobu doslova krouží kolem nás. Když ho náš šéf i kormidelník oslovují Sally, je nám jasné, že tahle lachtanice je jejich kamarádka a stará známá. Zase přichází k dobru kyblík s rybami. Ploutvonožka Sally je tentokrát opravdu na palubu pozvána. Teď tenhle lachtan určitě není nezvaným hostem. Nejdříve se drží na lodi vzadu na plošince mezi motory, a jakoby nedůvěřivě si nás prohlíží. A když dostane nějakou tu rybičku, skočí zase nahoru až k nám na sedačku, kterou jsme opět poslušně vyklidili ve prospěch našeho lachtaního hosta. Další lachtan mezi námi! Další lachtan na palubě! Sally má nyní celou lavici zase sama pro sebe. My všichni nelachtani jen stojíme okolo a zíráme. Z kyblíku zase ubudou nějaké rybky a my si zatím můžeme Sally prohlédnout a vyfotografovat pěkně zblízka. Když nakonec Sally za jednou z posledních rybiček, co byly v kyblíku, skočí do oceánu, plave ještě nějakou dobu podle lodi a na povel šéfa předvádí skoky a obrátky, jako bychom byli někde v cirkuse.

Sally se snaží stačit rychlému motoru jen chvilku

Když se dost vynadíváme na její cirkusácké umění, kormidelník přidá na rychlosti. Sally je makrmená už asi dost, a tak už poněkud zlenivěla. Nechce se jí zvýšit tempo natolik, aby nám stačila, a tak lachtanici Sally nakonec necháme kdesi za sebou.

Rychle jedoucí loď kolem sebe stříká spousty vody. Postupně začínám mít promočené nohavice a mokré a studené, ba skoro promrzlé, nohy. Lehké alkoholické opojení ze mne snímá obavy z mé špatné angličtiny, a začínám zcela bez zábran konverzovat s Jihoafričanem. Jaká náhoda a jak malý je svět! On o Češích ví ledacos. Má totiž českého šéfa, který je jmenuje Jiří Kulík. A pokud jsem dobře rozuměl, dodává jejich firma k nám do Česka něco jako tabletky Strepsils a takové podobné věci. I naše dámy jsou poněkud rozveseleny vypitým alkoholem.

Líba a náš "mořský vlk"

Dodaly si odvahy a začínají pózovat u kormidla s "mořským vlkem". A my ostatní, také už hezky rozparádění, je musíme fotografovat. Ten druhý chlapík, co mu říkám šéf, je podle svých slov trošičku rozlítostněn nad tím, že se naše dámy nechtějí fotit také ním. Ale on prostě není ten správný "mořský vlk", i když jinde by o něho asi děvčata nezájem nejevila. Myslím, že je urostlý, dobře stavěný a asi i pohledný, alespoň pokud já mohu soudit. Ale tady prostě není v kursu.

Celá naše silvestrovská plavba byla dlouhá kolem pětadvaceti kilometrů, začala krátce před jednou hodinou, a končí kolem půl čtvrté zakroužením kolem několika delfínů a pelikánů nedaleko mola, na kterém jsme naši vyjížďku začínali. Krátce po začátku plavby sice lehce sprchlo, ale pak nám celou dobu svítilo sluníčko, takže se nám společně s tou trochou alkoholu snažilo rozpalovat naše hlavy. Já cítím, že mám i trochu připečený krk. Měl jsem si ho včas namazat opalovacím krémem. Pepovi, který nás čeká na molu, k jeho nepřehlédnutelnému údivu zvesela líčíme, jak jsme se měli, kolik jsme kdo slupali ústřic, a že to vlastně vůbec nebyly nějaké hnusné hleny, jak on nám byl před plavbou líčil. Asi ale Pepu nepřesvědčíme. Ani nám o to vlastně nejde.

Konečně mám pořádný suvenýr!

Hned jak vyjdeme z mola na břeh, vrhne se na mě a Líbu černý prodavač suvenýrů. Už před plavbou jsme se u něho rozhlíželi a váhali nad jednou docela hezkou a relativně dost velkou dřevěnou soškou hrocha. Předtím chtěl za sošku nejprve 300 randů, pak slevil na 200, teď už cena klesla na 150 randů. A když ho s Líbou ještě ukecáme na 120 randů, což nejsou ani tři naše stovky, je soška naše. Teda moje. Paráda! Konečně mám pořádnýho hrocha! Líba ho úplně zezačátku moc nechtěla, prý ho doma nebude kam dát. Ale když jsem se rozhodl, že si ho vezmu do práce, byla nakonec hlavním iniciátorem nákupu dřevěného hrošího suvenýru Líba. A teď šup k Pepovi do auta! Čeká nás letadlo. Jen nevím, jak ho v tomhle lehkém alkoholovém opojení zvládnu. Snad tam budou mít blicí pytlíky.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Letadélko nad dunami >>

Pepa nás převáží z Walvis Bay zpátky do Swakopmundu. Protože na domluvené letadlo máme ještě trochu času, můžeme se znovu cestou krátce zastavit u oceánu, jenž od písečných dun pouště Namib odděluje právě jen silnice, po které jedeme. Ve Swakopmundu zastavujeme před kanceláří letecké společnosti "Bush Bird", kterou už dobře známe. Tady máme sraz. Oni si nás na letiště odvezou sami. Pepa nás tu všechny, kromě Jany a Jaroslava vysadí. Já se musím rozloučit i se svým novým dřevěným hroším kamarádem, který teď s Pepou, Janou a Jaroslavem odjíždí připoután bezpečnostním pásem na předním sedadle namísto mne. Zanedlouho pak už sedíme v jiném autě, které nás převáží na nedaleké letiště.

Nikde nic dlouho netrvá, všechno jde rychle. Zběžně nám prohlédnou všechna zavazadla. Jarda má sebou kapesní nožík, ale nad takovým žabikuchem jen mávnou rukou. Asi Jarda na žádného teroristu nevypadá. Vzápětí se nám představuje pilot a zve nás do letadla. Trochu si oddechnu, že je to běloch. Ale i tak se svou velkou placatou čepicí vypadá lehce exoticky. Ptá se nás, odkud jsme. Česko ho nepřekvapí a chce upřesnit odkud přesně v Česku jsme. Když mu řeknu, že z Hradce Králové, ví, že je to asi sto kilometrů od Prahy, jen si nemůže uvědomit, kterým směrem. Ale po krátkém rozmýšlení z něj vypadne, že to je severozápadně od Brna. Vida, opravdu to zná.

Navigace Garmin připravena, můžeme letět

Ale na delší rozhovor už není čas. Dívá se do nějakých lejster, kde má zřejmě pro nás připravený zasedací pořádek. Určený je podle váhy, kterou jsme včera v kanceláři museli přiznat a nahlásit, a ještě ji stvrdit svým podpisem. Ještě, že jsem nemusel přísahat! Než jsem se ale v letadélku stačil pořádně usadit, rozhlédnout, a připravit si foťák, rozjíždíme se. A vzápětí už stoupáme nahoru a letíme.

Vyschlé koryto řeky Kuiseb

Podle informace pilota poletíme celkem asi 380 kilometrů, přičemž náš vyhlídkový let bude trvat asi hodinu a půl. Nejprve zamíříme na jihovýchod. Letíme nad pouští, trasa našeho letu se přidržuje vyschlého koryta řeky Kuiseb. Na krajinu pod námi je úchvatný pohled. Většinu času teď svítí sluníčko a duny jsou úžasné. V tomhle pozdně odpoledním slunci vrhají nádherné stíny fantastických tvarů. Po přibližně pětadvaceti minutách letu se náš let stáčí na jihozápad. Sluníčko se už schovalo, ale duny pod námi jsou stále překrásné. Je podivuhodné, jaká obrovská poušť se tu kolem rozkládá. Však také jméno Namib znamená v místním jazyce něco jako "nesmírný" a namibijský stát dostal podle téhle pouště svoje jméno. Poušť zabírá rozlohu přes padesát tisíc čtverečných kilometrů, a v šířce od padesáti do sto padesáti kilometrů se táhne podél západního pobřeží jižní Afriky v délce přes patnáct set kilometrů až odněkud z Angoly. My se teď pohybujeme nad jižní částí pouště, která je právě charakteristická svými hlubokými písky a vysokými dunami. Od skalnaté severní části pouště Namib je tahle jižní strana oddělena řekou Kuiseb, podle které jsme letěli nějakou dobu po startu. Ty duny, které se pod námi střídají, jsou některé slušně vysoké. Prý dosahují výšky až skoro 400 metrů a tak jsou tyhle namibské duny snad také nejvyšší na světě. Teď, když sluníčko nesvítí, nevypadají už z letadla tak výrazné a barevné.

Za sluníčka je na duny fantastický pohled

Ale najednou máme štěstí. Zapadající sluníčko ještě jednou na pár okamžiků rozzáří od západu celou poušť pod námi a nám se tak znovu naskytne úplně fantastický pohled na tyhle nádherné duny pouště Namib střídající se dole pod námi. Nemůžu se na to vynadívat. Trvá to bohužel jen krátce, málem jsem ani nestačil tu nádheru vyfotit. I když je to skoro jedno. Myslím, že žádná fotografie nemůže postihnout všechnu tu nádheru, kterou tu člověk vnímá v celém širokém pohledu a kterou si může zaznamenat jedině snad do své paměti.

Stoletý vrak lodi Eduard Bohlen je uprostřed písku

Po necelých padesáti minutách letu nad pouští a nad dunami přilétáme k oceánu. Pilot s námi zakrouží nad vrakem lodi Eduard Bohlen. Pěkně z obou stran. To abychom ho všichni dobře viděli. Tenhle lodní vrak patří na Pobřeží koster k těm známějším a taky možná k největším. Loď Eduard Bohlen tu ztroskotala v roce 1909 v husté mlze. Letos je to právě sto let, a je téměř neuvěřitelné, jak ji za tu relativně krátkou dobu dokázala poušť Namib pohltit. Nejen, že lodní vrak je už nejméně z poloviny pohřben pod pouštním pískem, ale v současnosti se nachází uprostřed písku, celých 400 metrů vzdálený od vod oceánu. Je to až fantastické, jak rychlou zkázu a zánik dokáže poušť Namib připravit i pro takovouhle velikou loď. Zkouším vrak z letadla taky vyfotit, ale moc se mi to nedaří. Při téhle rychlosti letadla a přes sklo to jde dost špatně.

Let se teď u Atlantiku stáčí k severu. Vracíme se podél Pobřeží koster zpět do Swakopmundu. Dole pod námi je pobřeží pusté a prázdné. V těchto místech nevede podél pobřeží ani silnice. Letí se nám dobře, letadlo s námi kodrcá jen lehce. Je velké přesně pro nás, pro pět pasažérů. Všichni, až na Radku, zvládáme let i po tom předchozím zkonzumovaném alkoholu celkem v pohodě a bez problémů. Radka vzadu za mnou ale nějaké potíže má. Je jí špatně a čím dál hůř. Nějak jí tohle letadélko a jeho naklánění sem a tam nesedlo. Ale já to v tuhle chvíli ani nevím, jak ona vzadu trpí. Zjistím to teprve až po přistání, co se vlastně za mnou odehrávalo. Já i všichni ostatní si ale náš let užíváme naplno. Ani jsem nedoufal, že po tom vypitém alkoholu ten let takhle dobře zvládnu.

Nádrže pro těžbu mořských solí a minerálů

Teď už prolétáme kolem Walvis Bay. Nejprve letíme nad velkými podivně zbarvenými nádržemi, ve kterých se z mořské vody získává mořská sůl, případně jiné minerály. A hned zas letíme nad zátokou. Můžeme teď spatřit přístav i molo, z něhož jsme po poledni odplouvali na lodní výlet s ochutnávkou ústřic.

Umělý ostrov pro těžbu guána

Míjíme přístav a nedaleko za ním zpozorujeme veliký umělý ostrov posazený v oceánu nějakých 300 metrů od pobřeží. Jak se zdá, na břeh vede z ostrova jakási lanovka. "Ostrov tu slouží pro těžbu ptačího trusu, guána, a lanovka odtud usnadňuje dopravu guána na břeh", dozvídáme se od pilota, který nám po celou dobu letu neustále něco ukazuje a upozorňuje nás na zajímavosti, nad nimiž právě prolétáme. Pokračujeme teď dál nad Pobřežím koster, dál ke Swakopmundu. Tady je pobřeží kolem silnice v celé délce posázeno hotely a mnoha dalšími soukromými rekreačními objekty. A teď, právě dnes, na Silvestra, je tu navíc ještě spousta stanů a aut. Všimli jsme si toho už při cestě autem z Walvis Bay do Swakopmundu. Na mnoha místech jsou postaveny vysoké dřevěné hranice. Oslava posledního dne roku, nebo přicházejícího prvního dne roku příštího, tu bude zřejmě bujará. Zapálené ohně budou dnes vidět asi hodně daleko.

Nedlouho potom, co mineme Walvis Bay, už vidíme také Swakopmund. Brzy už budeme přistávat. Za Swakopmundem také letadlo zatáčí nad pevninu. Prolétáme v oblouku kolem nějaké chudinské či černošské čtvrti. Míjíme krásnou asfaltovou přistávací dráhu, abychom přistáli na té obyčejné písečné, ze které jsme se právě před hodinou a půl vznesli do vzduchu. Přistání na písku je však zcela bezproblémové. Náš let už bohužel končí. Byl fajn. Jednoznačně. Určitě pohled na ty nádherné duny shora z letadla stál za ty vynaložené dolary. Uteklo to hodně rychle a vůbec by mě nenapadlo, že jsme byli ve vzduchu celou hodinu a půl. Jsem z vydařeného letu moc spokojený. A myslím, že všichni. Jen chudák Radka je zelená jako hastrmanská dcerka a koulí očima, jako by právě přežila svou vlastní smrt. Jí do řeči zatím moc není. Rozloučíme se s pilotem, který nám ještě nakonec rozdá po jablíčku a česky nám popřeje "Šťastný nový rok". Odvezou nás pak všechny až přímo do našeho hotelu.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Ospalý poslední večer roku >>

V hotelu zatím Pepa s Janou a Jaroslavem mají práci. Začali totiž mezitím připravovat dnešní silvestrovskou večeři. Většina z nás, tedy i Líba, má na večer nakoupené nějaké víno. Jarda dokonce šampaňské. Jemu tady v Africe bublinky vůbec chutnají. I vodu na rozdíl od nás ostatních pije raději s bublinkami. Víno v obchodě také Jarda vyhledává stále stejné, jakési jemně perlivé.

Naše silvestrovské menu: svíčková z antilopy kudu

Pepa k večeři připravuje od včera naložené a odleželé tři "svíčkové" flákoty z antilopy kudu. Griluje je všechny tři pěkně vcelku, a teprve, když jsou hotové, tak nám je rozděluje na talíře. Jako přílohu máme tři různé zeleninové saláty a vynikající tmavý krájený chleba. Nezbývá, než opět Pepovo kuchařské umění pochválit, stejně jako výběr toho, co nám k jídlu vždycky předhodí. Africká divočina je opravdu skvělá. Posléze ještě Pepa připravuje vepřovou rolku, se kterou původně uvažoval jako s pozdní druhou večeří. Ale abychom si zase nepřecpali břicha podobně jako včera, schová se nakonec rolka až na zítřek.

Pak v poklidu posedíme v pohodlných a hlubokých klubových sedačkách. Popíjí se vínko, jen já si dávám stejně jako Pepa raději pivko. Rozradostněn tím svým novým dřevěným hrochem posílám na všechny strany a kdekomu SMSku ve znění: "Mám krásnýho hrocha!! Happy New Year!", přičemž v duchu vyhlašuju tajnou soutěž o nejvtipnější odpověď. Vyhraje tahle: "My tady máme spíš opice, ale hroch je taky dobrej! Štastný nový rok!". Pěkné, vtipné, potěšující. Potěší mě však samozřejmě i ty ostatní zprávy, které mi sem do té dálky od nás přijdou. Sedíme kolem velikého krbu v jakési společenské místnosti prakticky sami, přestože tenhle hotel by měl být plný. Asi jsou všichni někde ve městě po restauracích, nebo kdesi na mořském břehu oslavují konec starého roku divokým křepčením kolem pobřežních vater. Když se tak na sebe vzájemně díváme, vypadá to, že tu máme nějaký večírek rudokožců odněkud z daleké Ameriky. Z té lodní vyjížďky máme všichni obličeje krásně dočervena přismahnuté. Líba tvrdí, že já vypadám ze všech nejhůř. To ale není nic zvláštního ani překvapujícího. Tohle o mně Líba tvrdí skoro vždycky.

I na Silvestra se snažím doplňovat zápisky, ale brzy začnu usínat

Snažím se také s postupujícím večerem doplnit si taky informace do svého notýsku. Nechci se zápisky zůstat příliš pozadu. Psaní se mi ale moc nedaří. Spíš vůbec. Brzy u toho začnu usínat, a tak zápisník a tužku zase odložím. Nepomáhá to. Oči se mi stejně zavírat nepřestávají. Nemůžu je prostě udržet otevřené. A tak úderem desáté hodiny prohlásím, že slavím Silvestra s těmi, co jsou právě teď v Dubaji. Tam je přece zrovna půlnoc, a nastává tamní Nový rok. Rozloučím se tedy s ostatními svým novoročním přípitkem. Přednesu jim k nadcházejícímu roku své přání všeho nejlepšího a takové ty věci. A pak, hnedle na začátku dubajského Nového roku, se odeberu do pelíšku. Hlídá mi ho tam teď můj nový hroch! Usínám neprodleně po tom, co ulehnu. Namibijský Nový rok, ten správný zdejší, tím pádem minu skoro o dvě hodiny.

Líba ještě s Jardou vypije šampáňo, ale do půlnoci nakonec taky nevydrží. Jde spát první po mně, taky ještě před zdejší půlnocí. Jen Jarda je nezmar. Společně s Vláďou a Radkou, které se na hotelu už poněkud ulevilo, na půlnoc čekat vydrží. Jako jediní. Jen oni se zdejšího Nového roku dočkají a odcházejí spát asi o půl jedné. No, moc jsme toho na silvestrovský večer nevydrželi. Ale asi se není co divit. Dnešní poslední den roku 2009 byl hodně pestrý a hodně dlouhý. Zase jsme ale mnoho zažili a mnoho viděli. A tak to má být! Všichni jsme tedy nakonec spokojení, i když poněkud unavení. Takováhle únava ze dne nabitého spoustou zážitků je však ta nejpříjemnější, jakou si vůbec dokážu představit!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 18. den (1. ledna 2010) >>
<< Zpátky v namibijské poušti >>

Ráno na Nový rok, ještě před snídaní, začínám urychleně doplňovat svoje zápisky a pokračuju v tom ještě v autě. Po včerejšku jsem se svými poznámkami dosti pozadu. Nesmím však připustit, abych se dostal do skluzu. A tak snaživě píšu a píšu. Naštěstí jsem šel včera spát první a tak na mě dnešní ráno nepůsobí tak ospale, jako na ostatní. Zezačátku po asflatové silnici psaní ještě docela ujde, ale jakmile se mnou auto začne lomcovat poskakujíc po nerovné prašné pouštní silnici, škrábu do notýsku jako kocour. Sám se toho svého písma začínám upřímně děsit. Jsem zvědav, jestli to vůbec půjde rozluštit. Ale to poznám až doma. Až teprve doma uvidím, jestli to Champolion neměl s hieroglyfy jednodušší. A zatímco pořád ještě píšu, už dávno jsme opustili Swakopmund na jih, směrem k Walvis Bay. Na okraji tohohle městečka, kde jsme včera absolvovali onu nezapomenutelnou silvestrovskou plavbu, potom zahýbáme na jihovýchod. Znovu míříme do nitra pouště. A jen jsem si tohle do svého notýsku zapsal, ozývá se Pepa. "Vítejte zpátky v namibijské poušti!", pozdraví nás všechny, když zjistil, že jsme se po silvestrovské noci a ospalém líném novoročním ránu jakž takž nakonec v autě probudili.

Kousek za Walvis Bay nám Pepa ukazuje Dunu č. 7, k níž vede i značená odbočka. Je to jedna z nejvyšších dun tady v okolí. Dosahuje prý téměř dvousetmetrové výšky. Včera jsme kolem ní také letěli letadlem, a viděli jsme ji z nadhledu. Nedaleko odtud zastavujeme dámám na toaletu. Je tady ale jen holá a rovná poušť, nemají tu ani keříček, kam by se mohly schovat. Po pravé straně vidíme kopec Vogelfederberg s prazvláštně tvarovanými skalisky. Bůhvíproč se ten kopec jmenuje tak, jak se jmenuje. Ten název pocházející z němčiny znamená "Kopec ptačího peří". Ať je Vogelfederberg kopec z pískovce nebo ze žuly, to kamení měkké jako peří určitě nebude.

Panoráma Vogelfederbergu

Asi po hodině jízdy za kopcem Vogelfederberg se okolní krajina začíná měnit. Objevuje se nizoučká žluťoučká tráva. Na planině zahlédneme první zvířata, několik osamělých pštrosů a čápa marabu. Zastavujeme u jakéhosi nepříliš širokého vyschlého říčního koryta. Že tu nějaké vyschlé vádí je, se pozná už zdaleka. Jen tady, kolem něho, rostou sem tam nějaké ty stromy. Ale i mezi nimi je mnoho suchých a dávno mrtvých. Už si konečně taky můžeme zase pořádně užívat teplíčka. Oproti podstatně chladnějšímu Swakopmundu se tu určitě hezky ohřejeme.

Strom se snovačím velkosídlištěm

Na jednom ze stromů okolo nás vidíme snovačí hnízda. Už jsme jich při našich zastávkách viděli několik. Vždycky to byly krásné duté kuličky dovedně spletené ze suché trávy a drobných větviček. Snovači je mají rozmístěná a připevněná ve větvoví stromů. Některé ze stromů byly snovačími hnízdy ozdobeny jako nějakými vánočními slaměnými kuličkami. Ale tady to tak není, tady je to něco jiného. Tady si tihle malí šikovní ptáčci zpěváčci nestaví jednotlivá hnízda, ale celý obrovitý chumel hnízd vzájemně zapletených do sebe.

Snovačí "panelák" pěkně zblízka

Ten chumel je připevněn a přilepen v koruně stromu a vypadá jako obrovitý vřed. Je s podivem, že se větve stromu pod vahou té obrovité slaměné hroudy nezlomí. Do onoho hrozitánského chumlu, dovniř tohohle snovačího velkoubytovacího zařízení, vede nespočet malých kulatých otvorů do malých komůrek, kde tihle ptáčci po dvojicích hnízdí. Tady snovači nemají jednotlivé domečky a malá jednotlivá hnízdečka. Tihle ptáčci si stavějí rovnou celé velkokapacitní sídliště.

Pan domácí snovač pospolitý

Takovýhle snovačí "panelák" je, jak vidíme, jeden jediný obrovský chuchvalec slámy a trávy. Otvorů a komůrek je tu pohromadě určitě víc než stovka. Bydlí tu tak celé desítky ptáčků pěkně pospolu. Asi i proto se tenhle druh snovačů jmenuje snovač pospolitý. To jméno je výstižné! A ještě je na tom zvláštní, že tahle snovačí pospolitost obsadila jen jeden jediný strom. Na jiných okolních stromech v širokém okolí, buť tu rostou docela řídce, už není vidět ani jediné snovačí hnízdečko. Oni opravdu musí bydlet pospolu. Na jiný strom se žádný z nich stěhovat nechce. Moc poletujících ptáčků tu však vidět není, přesto se mi jednoho pana domácího podaří asi dvakrát vyfotografovat.

U průsmyku a kaňonu kolem řeky Kuiseb se už občas objevují nějaké keříky. Hlavně ale už skončila počáteční nepříliš záživná rovná planina. Počínající hory tu vytváří všelijak tvarované vrcholky z vrstevnatě poskládaných břidlic. Prašnou silnici v některých úsecích střídá asfalt. Jako zrovna tady, v kaňonu řeky, kde si vykročíme kousek pěšky, abychom se trochu protáhli.

Silnice vede řečištěm řeky Kuiseb

Silnice tu vede téměř říčním korytem. Naprší tu sice ročně maximálně dvacet milimetrů srážek, ale mohutná řeka se vytvoří jen pouhopouhým stékáním vody z okolních kopců. Nikde bychom nenašli její začátek, pramen téhle řeky neexistuje. Přestože koryto řeky Kuiseb při leteckých pohledech vede až k oceánu, dostane se tam voda jen při naprosto výjimečných hydrologických událostech. Dalo by se skoro říci, že řeka nejen že nemá svůj začátek, ale nemá ani svůj konec. To proto, že téměř všechna voda, která těmito místy teče, se do oceánu nedostane a obvykle se zase ztratí někde v poušti. Na konci procházky, za mostem přes řeku Kuiseb, ještě všechny zdržím. Potřebuju se nutně a narychlo vyprázdnit za keříkem. Včerejší ústřice se mi asi nějak pohádaly s mou střevní mikroflórou a nechtějí se nějak smířit. Není to zrovna nejpříjemnější. Jarda, který měl podobné problémy nedávno, si libuje. Vypadá to, že jeho ty ústřice naopak srovnaly do normálu.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Prší, prší, jen se leje >>

Za řekou Kuiseb přibylo sytě žluté trávy i v kopcích a celá krajina místy zezlátla jako obilí o žních. Na jedné z krátkých zastávek se před námi objeví stovky žlutých kopečků. Připadá mi, jako by se před námi vlnilo a vzdouvalo širé moře žlutých vysokých vln. Silnice se tu vine mezi kopečky, zatáčka doprava, hned zase doleva, vlní se nahoru, a hned zase dolů, jako na nějaké obrovské pouťové lochnesce. Před námi na obloze visí veliký černý mrak a stále se zvětšuje. Temně šedivý vodní závoj se snáší až k zemi. Tam před námi, kam směřujeme, evidentně prší. A zdá se, že hodně. Netrvá dlouho a my opravdu vjíždíme do deště. Má to však jednu nespornou výhodu spočívající v tom, že se kolem našeho auta, a ani kolem těch všech ostatních, která tudy projíždějí, nebudou zvedat ta veliká nepříjemná oblaka prachu a písku. Silnice už nepráší. Je mokrá. Taky už na ní nevidíme žádnou fata-morgánu, ale opravdické kaluže. Déšť ale zanedlouho přestane stejně rychle, jako přišel. Za chvíli už ale voda na silnici vidět není. Do suché země všechno rychle vsákne, zvlášť když deštík, byť chvílemi vydatný, trval sotva pět minut. Najednou je po dešti a před námi je už zase suchá prašná silnice.

U průsmyku Gaub

Průsmyk Gaub je další naší zastávkou. Opět tu projíždíme přes vyschlé koryto nějaké řeky tvořící místy na pohled docela hezký kaňonek. Nestojíme tu dlouho, jen pár chvilek. Na cigaretku a pár fotografií. Nedaleko odtud zastavujeme u velké cedule, která nám říká, že právě tady překračujeme obratník Kozoroha. To nám samozřejmě nedá. Přestože jsme zastávku měli jen před pár okamžiky, Pepa musí zastavit i tady a my se u té cedule zase musíme pěkně zdokumentovat našimi fotoaparáty.

Líba na pomyslné čáře obratníku Kozoroha.

Můžeme se tu taky na vlastní oči přesvědčit, jak to s tím pohybem sluníčka je. Naštěstí nám zase začalo alespoň na chvilku svítit a zlověstné černé mračno se přestěhovalo poněkud stranou. Protože je jen nedlouho po poledni a něco málo přes týden po zimním slunovratu, měli bychom mít slunce prakticky přímo nad našimi hlavami. Opravdu. Když se podívám pod nohy, stín pode mnou je právě a jen přímo pod mýma nohama. Je zcela minimální. Minimální i vzhledem k rozměrnosti mých některých partií. Je to zajímavá a pro nás Středoevropany rozhodně neobvyklá věc. A tak si i tohle, ten malý nepatrný stín pod mýma nohama, musím taky vyfotit. Jsme tu opravdu v ten pravý čas, kdy sluníčko jen před pár dny obrátilo na téhle pomyslné čáře svou pouť zpátky k severu.

Odbočku na Windhoek, hlavní město Namibie, už máme dávno za sebou. Míříme teď směrem na Solitaire. Zažijeme další krátkou přeháňku, ne nepodobnou té předchozí. Jedeme zase rovinou, ale kolem vidíme nádherně tvarované horské hřebeny, fantasticky ozářené sluníčkem, které po přeháňce opět štědře rozdává své teplé paprsky. Kopečky a špičky střídají tvary i barvy a už po několikáté myslím na to, jak je tady v Namibii krajina pokaždé jiná. Přesto je nádherná. Ve všech svých podobách. Připadám si tu jako v nějaké pohádkové říši princezny Krasomily.

Už jsme zmokli a nepochybně nás to čeká znovu

Další olověný mrak sahající až k zemi před námi pomalu ustupuje. Přeprška nás potká ještě několikrát, aby nám zpříjemnila cestu a zkropila prašnou silnici. Hory se za svislou olověnou stěnou ztrácejí. Nakonec se k ní přiblížíme natolik, že nezbývá, než abychom do té olověné barvy vjeli. V tu chvíli se spustí opravdový zběsilý lijavec, který naplno běžící stěrače jen tak tak stačí stírat. Prší dál a na silnici se tvoří skutečné veliké louže. Z okolních hor vidíme, a možná dokonce spíše jen tušíme, nejasné obrysy. Ale nic tady v Africe, zdá se, netrvá dlouho. Za deset minut se zase vyjasňuje, šedivá zeď ustupuje stranou, a už poněkolikáté přestává pršet. Jako připomínka onoho lijáku už zbývají jen kaluže na cestě. Tentokrát tak rychle nemizí a nevysychají. V okamžiku, kdy vjíždíme do maličké oázy Solitaire, i ony mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Tady nejspíš vůbec nepršelo. A nebo to nestálo řeč.

Restaurace v oáze Solitaire

Jestli jsem psal předtím o Uisu, že je to pouze křižovatka s obchodem, s benzínovou pumpou, s malou poštou a nějakou restaurací, zatímco zbytek městečka nebyl v dosahu našich očí, tak tady v Solitaire je stoprocentní, že tu vlastně nic jiného, než pár obchodů, není. Tedy nepočítám-li ještě lodge a několik podivných rezatých vraků starých aut, které tu naaranžovali mezi kaktusy a opuncie, takže celé okolí vypadá jako nějaké zrezivělé a napůl opuštěné muzeum. Pepa natankuje do toyoty další benzín a chce jít na kafe. Líba se přidá. V hospodě ale kávu nemají, na tu se musí přejít do nedaleké pekárny. Kolem pekárny zkouším vyfotit několik malých ptáčků, takových afrických vrabčáků. Poskakují tu okolo nás ve snaze sezobat všechny drobečky, které tady kdokoli utrousí. Asi je to snadnější obživa, než poletovat za něčím v okolní široširé poušti. My s Jardou si chceme dát pivko, ale to zase mají jenom v hospodě.

A zase leje jako z konve!

A tak se musíme rozdělit. Je tu sice ještě obchod, ale bohužel si nemůžeme pivo koupit ani tam, protože je první leden a to je svátek i tady v Namibii. A ve svátek, což nikoho nepřekvapuje, se v obchodech alkohol neprodává. Suchý zákon je ale hrozná věc! Zvlášť když jako my cestujete přes vánoce a přelom roku. Ještě, že je tady alespoň ta hospoda.

Mávání kouzelným proutkem pokračuje. Začínám mít vážné podezření, není-li mezi námi nějaký černokněžník. Sotva totiž opustíme Solitaire, začne znovu trochu pršet. Zanedlouho už zase leje jako z konve, i když to opět vydrží jen chvilku. Když konečně vjíždíme do národního parku Namib Naukluft, kolem nás je stále jen polopoušť obklopená horskými masívy. Zrovna na hranici parku vidíme zase několik pštrosů. A za pár minut se na silnici objeví z ničeho nic spousta vody, místy dokonce cesta připomíná rozvodněný potok. V prohlubních prašné silnice se tvoří obrovité louže, voda od auta stříká vysoko a daleko na všechny strany. Tenhle úsek, kde teď sice neprší, ale kde pár minut před naším průjezdem musel být neskutečný slejvák, není zrovna krátký. Už jsem z toho celý překvapený a rozpačitý. Na to, jaká je tu rozlehlá a pustá poušť, tu neprší zrovna málo. I Pepa nad tím nevěřícně kroutí hlavou a říká, že už v Namibii zažil ledacos, ale tohle tedy ještě ne.

Znovu krátce zastavujeme, abychom si tu mezi horami mohli udělat nějakou fotku, a taky se přitom trochu protáhnout. Je právě po dešti, pršet přestalo před pár okamžiky. Na prašné cestě je mokrý písek a místy jsou pořád ještě kaluže.

Pepa žahnutý tímhle škorpiónem by mohl být docela otrávený

Nevím, ale aby si Líba neušpinila v blátivé louži svoje botky, může být přesně ten důvod, proč se dívá na zem, zatímco my ostatní sledujeme okolní poušť a kopce. Najednou Líba říká: "Hele, co to je?", a ukazuje přitom na zem vedle Pepovy nohy. Pepa sklopí oči dolů a rychle uskočí stranou: "Škorpión! To je škorpión! Tenhle druh je zřejmě pěkně jedovatý!" No nazdar! Ještě že si ho Líba všimla. Nechybělo mnoho, a už bychom svého průvodce a řidiče neměli. A tak možná déšť a Líbiny čisté botky zachránily Pepu před škorpiónem a nás před následnou bídnou smrtí v namibijské poušti. Všichni se ale samozřejmě okolo škorpióna zvědavě seběhneme. Když ho chceme vyfotografovat, zmizí nám někde pod autem. Dovede cupitat pěkně hbitě. Kdo by to do něho řekl? Pepa opatrně vleze do auta a zacouvá. Uděláme pár obrázků, ale škorpión se nám nechce moc ukazovat. Znovu zalézá pod auto. Musíme dávat pozor, aby nás někoho neštípl, až budeme nastupovat! A pak ho spatříme, jak vylézá na levé straně zpod auta. Míří si to někam do pouště stranou silnice. Když zmizí v řídké suché trávě vzadu za autem, můžeme v klidu nastupovat a pokračovat v naší cestě. I se zachráněným Pepou.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Nádherné písečné scenérie Sossusvlei >>

Přijíždíme teď do další oázy jménem Sesriem. Pepa tu kupuje permity do parku Namib Naukluft. Sesriem s kempem, který se tu také nachází, funguje tak nějak jako vnitřní brána do národního parku a zejména do údolí Sossusvlei. Tohle údolí je pokládáno za jedno z nejnádhernějších a nejfotogeničtějších míst v namibijské poušti, ba v celé Namibii. A dost možná i na celém světě.

Prastaré údolí nabízí nezapomenutelné scenérie

Vůbec se o namibijské poušti tvrdí, že má několik světových "nej". Předně jsou namibijské pláně pokládány za nejstarší na světě. Zdejší písek vznikal v poušti Kalahari před nějakými čtyřmi miliony let. Za druhé jsou zdejší duny nejvyšší na světě. Ta nejvyšší, byť nevím, která to je, prý dosahuje výšky 340 metrů. A za třetí, poušť Namib je považována za jedno z nejsušších míst na světě, protože tu ročně spadne nanejvýš asi 15 mm srážek. A to ještě srážky nepocházejí z normálních dešťů, ale spíše jen srážením mlhy u mořského pobřeží. No, tak tedy nevím. Možná jsme my cestou sem potkali všechny zdejší celoroční srážky najednou. Možná dokonce i ty na několik let dopředu. Prastaré údolí Sossusvlei, obrovská dlouhá mělká pánev, tady v Sesriem končí, nebo chcete-li začíná. Údolí se odtud táhne v délce přes padesát kilometrů jihovýchodním směrem, stále mezi vysokými dunami červeného pouštního písku úplně doprostřed jinak pusté a nehostinné namibijské pouště.

Barevný sytě oranžový až červený písek dun v údolí Sossusvlei je neuvěřitelný

My teď jedeme po temné asfaltové silnici údolím a míříme k Duně č. 45. Duny jsou tu očíslované, a Duna č. 45 je jedna ze dvou, které jsou přístupné a na které se dá vystoupit. Duny nás teď obklopují celou cestu. Jsou tu rozprostřeny okolo nás po celém obzoru a hrají všemožnými a nádhernými odstíny žlutých, oranžových a červených barev. Ta sytě oranžová a červená barva pouštního křemenného písku je pro zdejší poušť charakteristická a vytváří neuvěřitelnou fantaskní podívanou. Jako bych byl v nějakém přeludu, uprostřed nějaké vymyšlené krajiny. Tak neuvěřitelně a neskutečně to tady na mě působí. Potkáme několik springboků a pštrosů. Jak tady proboha shánějí obživu? Vždyť je tu tak nepřátelské prostředí, obrovské vedro, a skoro nic tu neroste. Tentokrát jsem ale spíš očarován něčím jiným, než zvířátky. Jsem zcela uhranut pohledem na nádheru tohohle údolí. Tahle část namibijské pouště je skutečně úchvatná. Několikrát zastavujeme, abychom se lépe rozhlédli, udělali nějakou tu fotografii, která však jen těžko dokáže zachytit zdejší nadpozemsky mystickou atmosféru. Nádhera! Krása! Těžko můžu najít slova, jakými bych vystihl svoje pocity a náladu. A jaké je tu teplíčko! Úplně něco jiného než ve Swakopmundu. Tady rozhodně zima není. Sluníčko svítí naplno a pěkně to tu peče. Když zajdu malý kousek stranou od silnice, a nechtěně si naberu do sandálů trochu písku, jasně cítím, jak je písek rozžhavený. Pálí jako samo peklo.

Červenooranžové strmé duny a mrtvé stromy

Duny jsou v údolí Sossusvlei docela vysoké kopce se strmými svahy. Některé určitě dosahují výšky přes 300 metrů. Díky větrům, které tu zřejmě neustále od oceánu vanou, se duny také neustále proměňují a mění svou podobu do nejrůznějších tvarů. Dole pod dunami vidíme několik osamocených stromů.

Některé duny jsou obrovité hromady písku!

Suché říční koryto svědčí o tom, že čas od času se i sem, do středu téhle horké rozpálené pouště, dostane trocha vláhy. Dává tím možnost růstu ojedinělým polomrtvým stromům a těm několika rezavým trsům nízkých polosuchých travin, které tady vidíme. Můžeme také spatřit místa, kde řečiště kdysi změnilo svůj tok, kde odbočilo z původního koryta a vytvořilo si nové. Životodárná voda tak začala téci jinudy, a stromy, které živořily podél původního řečiště, definitivně zahynuly a nyní tvoří mrtvý les. Les suchých mrtvých stromů, mrtvých pahýlů vztahujících k obloze své prázdné větve v němé obžalobě nepřejícného boha deště. Bůh deště tu potřebnou vláhu s nebes nesesílá. Jen jednou za několik let dojde k tomu, že se v řece Tsauchab nasbírá dost vody k tomu, aby se v pánvi Sossusvlei vytvořilo na krátkou chvíli mělké modrozelené jezero uprostřed červeného písku. Teď tu ovšem po nějaké vodě není ani památky. I temná mračna, která nás dlouho cestou sem doprovázela, už ustoupila kamsi za obzor.

Zpočátku byly duny jen po jedné straně cesty, zatímco na druhé straně za zlatožlutými travinami porostlé pláni se na obzoru hrbily špičky a skály vzdálených hor. Ztrácely se potemnělém obzoru v temných dešťových mračnech. Teď není nad námi sice úplně bezmračné nebe, ale tahle bílá oblaka na déšť v žádném případě nevypadají. Postupně se červené duny rozprostírají po obou stranách silnice. Některé svahy obrovitých dun jsou ve stínu, jiné duny jsou celé na plném slunci, které proniká skrze bílá oblaka a dodává písečným horám jejich jas a barevnou sytost. Za námi pak na obzoru stále ještě vidíme temně modrá mračna a fantastické tvary horských hřebenů na obzoru. Neuvěřitelná a úchvatná scenérie! To se nedá vyfotit, to se musí vidět! Pepa nám říká, že zdejší duny se na rozdíl třeba od těch saharských příliš nepohybují a jen velmi málo a pomalu mění svůj tvar. Ale to už dojíždíme na 45. kilometr silnice. Tady zastavuje u Duny č. 45. Že by byly duny číslované podle kilometru, na němž se nachází? Asi ano.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

Jarda před Dunou č. 45

<< Potíže na Duně č. 45 >>

Výstup na dunu může začít. Musím se však vrátit do auta, kde jsem zapomněl ponožky. Bez ponožek se do rozpáleného písku jít nedá. Pepa nám vůbec radí, abych si vzali právě jen ponožky a boty nechali rovnou dole. Máme zhruba hodinu na to, abychom se proběhli po písku, vystoupali na dunu, která se zvedá do výšky kolem 200 metrů na okolní terén, a vrátili se zase zpátky. Tak, teď už mám ponožky. I když zatím jen v ruce. Doháním ostatní a vzhůru na dunu! Dole zůstává u auta, schován ve stínu pod osamělým stromem, jenom Pepa.

Nedbám Pepovy rady a zkouším to jít zatím bez ponožek, jen v sandálech. Ale zrovna moc dobře to nejde. Stoupám na duně podél hrany, která dunu rozděluje na návětrnou a závětrnou část. Ta závětrná napravo, je výrazně strmější, než návětrná, po které se pohybuju. Protože silně fouká, je jasně vidět, jak duna vzniká. Je to stejné, jako v zimě u nás se závějemi. Jenom tyhle písečné závěje jsou podstatně a podstatně větší. Na návětrné straně vynáší vítr zrnka písku nahoru, a žene je přes hranu na hřebeni duny, aby vzápětí za hranou padal písek v závětří volně dolů.

Závětrná strana duny je pořádně strmá!

Na hraně duny je jasně vidět, jaká písečná mlha na hraně duny vzniká, když písek začíná padat na závětrnou stranu. Tam je mnohem prudší svah. Tam bych tedy vážně nechtěl spadnout. A škrábat se tamtudy nahoru už vůbec ne.

Duna č. 45 je jako větrná hora

Slunce praží na plné pecky. Je neskutečné horko a rozpálený písek strašlivě pálí. Navíc je pěkně větrno! Sandály mi na tomhle písku už po pár krocích nejsou nic platné. Po pár metrech se potřebuju přezout, a vzít si na nohy ty ponožky, které jsem před chvílí strčil do kapsy. Jakmile zůstanu na chviličku stát, a něco si položím vedle sebe, okamžitě se vítr pokusí mi to odnést kamsi za dunu. A když mu to nejde, zkouší to alespoň zavát vrstvou písku. Vítr mi tak málem v jednu chvíli odnese celou brašnu i s foťákem. Tak tak ji stačím zachytit, když se do ní vanoucí větry opřou. Líba jako většinou vždycky musí být napřed, musí být kdovíkde přede mnou. Zrovna, když bych něco, případně sebe, potřeboval podržet, tak mi zdrhá. Balancuju tu při tom všem v silném větru na jedné noze jako nějaký nepodařený panák, a nemůžu se pořádně udržet ve stoje. A když musím vyrovnat balanc a zapřít se bosou nohou do písku, je to, jako bych strčil nohu do vroucí vody. Jauvajs! To pálí! Zakrátko stojím v písku skoro do půl lýtek, a nohy se mi smaží, jako bych stál v horkém omastku. Nevím, jak z té šlamastyky ven. A to jsem vystoupal na dunu jen pár metrů! Je to peklo! Nakonec, po nezměrném utrpení a velkém snažení, se mi přece jen nějak podaří si ty ponožky nazout.

Vítězoslavně beru do ruky teď už zbytečný sandál, rozmáchnu se, a vrhnu obloukem svou botu dolů s duny. Ale ouha! Silný vítr, mnohem větší, než bych býval čekal, se mocně opřel i do mého škrpálu a odnesl ho úplně stranou. Bota tak skončí na strmém závětrném svahu duny. No nazdar! Snad ji odtamtud dostanu. Nebo ne? Naštvaně se rozmáchnu podruhé. Jediné, o co se teď snažím s druhým sandálem, je, aby neskončil příliš daleko od toho prvního. Stane se.

Boty jsem už zahodil a v ponožkách se teď bořím hluboko do žhavého písku

I druhá bota opsala podobný oblouk jako ta první. Boty jsou teď obě nedaleko sebe. Ale jen Bůh ví, jestli si je ještě někdy obuju. Teď se budu pěkně bořit do písku v ponožkách. Jana s Jaroslavem se už vracejí z duny dolů. Oni už dál nepůjdou. Mají toho dost. Líba s Jardou se na mě koukají shůry. Nejspíš je pohled na moje potácení a potíže musel docela rozveselit. Mně do smíchu ale moc není. Nerad bych o ty boty přišel. S výstupem někam nahoru je konec. Nikam daleko a vysoko už nepolezu. Kdoví, jestli bych tu ty boty potom vůbec ještě našel. V tomhle větru můžou být za pár minut pohřbeny pod vrstvou písku. A hledejte si je tam!

Kdepak! Nepolezu už nikam! Stejně je to tu peklo! Líba i s lahví vody je teď daleko přede mnou, a mně po těch pár metrech už strašlivě vyschlo v krku. Natolik, že mám pocit, že mi každý nádech v hrdle drhne o písek, který mi už začíná skřípat i mezi zuby. Vydávám se proto ještě nahoru za Líbou, která láhev s vodou nese sebou. Ta voda, to je teď jediná moje motivace k dalšímu výstupu! Bořím se přitom pořád nohama hluboko do žhavého písku. Cítím i přes ponožky, jak je rozpálený, ale takhle se to dá vydržet. Chůze do prudkého kopce nahoru pod žhnoucím slunce mi dává zabrat. Asi bych moc vysoko nelezl, i kdybych se neobával o své sandály.

Kde skončila na duně moje kšiltovka

Znovu v náhlém závanu prudkého větru zavrávorám. Zlomyslný vítr mi přitom sebere s hlavy čepici. Moje kšiltovka udělá vzduchem dlouhatánský oblouk a končí podobně jako mé boty na závětrném svahu duny. Jen je o hodně výš, i o hodně níž, podle toho, jestli to hodnotím odzdola z pláně, nebo odtud shora z duny. Ještě ji sleduju, jak se pomalu vodorovně kutálí po svahu, aby byla schválně v co nejnepřístupnějším místě. Tak! To už se neudržím a zakleju tak sprostě, že se to do tohohle textu ani nedá reprodukovat. Kšiltovka je už druhá pokrývka hlavy, o kterou v Africe přicházím. Nejdřív jsem nechal svůj klobouk v Phalaborwě a teď mi namibská duna ukradla ještě kšiltovku. Ke všemu ani není moje. Je mé dcery Moniky, a původně ji měla půjčenou Líba. Teď ji nosím já namísto svého ztraceného klobouku. Teda - nosil jsem. Teď už jen bezmocně koukám, jak se kšiltovka ve větru pořád ještě kutálí po prudkém svahu dál a dál, čím dál tím víc do středu vysokého a prudkého písčitého svahu. V duchu se s ní loučím, a počítám, že vítr ji odfoukne až kdovíkam. Ale kupodivu ne! Kšiltovka své kutálení konečně zastavila! Leží teď na svahu, vypadá jako bílý vřed na červené kůži, a už se nepohybuje. Vydrží tam? Nebo za chvíli odputuje zase ještě někam dál? Ale je to nejspíš jedno. Kšiltovka je teď tak hluboko a vysoko na duně, že si tam asi netroufnu. Uvidíme. Nejspíš ji tu budu muset nechat.

Říkám si, co se mi tu tak ještě může stát. Taková malá zastávka, kopeček horkého červeného písku, a co mě tu všechno nepotká. Teď kdybych lezl někam dál, nejspíš bych bez čepice a bez vody vypustil duši. Vylezu tedy už jen poslední malý kousek nahoru za Líbou, která na mě čeká. Když ji dohoním, mám už všeho plné zuby. A to nejen písku. Jsem tady pár minut, a už mi to docela stačí. Písek se pod nohama boří a já funím jako po dlouhém sprintu. Suchý jazyk mám přilepený na patře a na hlavu mi vší silou praží nemilosrdné slunce. Ke všemu mi ještě spílá i Líba. Kvůli botám, i kvůli čepici. A to ještě ani netuší, protože si toho v tu chvíli prve nevšimla, že nechybělo mnoho, a honil jsem někde po duně ještě i brašnu s fotoaparátem.

Líbu s vodou jsem konečně dohonil, a můžu se teď v klidu rozhlédnout po údolí

Líbu jsem konečně dohonil, můžu se tedy konečně trochu napít její vody. Pak mám konečně chvilku na to, abych se rozhlédl a zhodnotil situaci. Shledávám, že shora nevidím o nic víc, než když jsem byl předtím o kus níž. Je to definitivní. Dál už v téhle výhni nikam honit nebudu! Chvíli se tu ještě rozhlížím okolo. Pepa je dole schovaný pod stromem, u něho už čekají na ostatní i Jana s Jaroslavem. Já tu na duně v písku stojím bez klobouku a bos, jako čert, co vyletěl z elektriky. Říkám si, až si půjdu pro své boty, jestli si taky u toho ještě nenatluču ten svůj nos! Trochu ještě fotím. Slunce se slituje nad mou rozpálenou hlavou, co vcelku nevinně přišla o čepici, a schovává se za oblaka. Ani Líba už dál nahoru na dunu nepůjde. Dohodneme se, že se vrátíme spolu dolů. Chvíli tady ale ještě zůstáváme, rozhled po údolí za to stojí. Jarda už taky dál nahoru jít nechce. Vrací se dolů, a ptá se, jestli si myslím, že ty boty ještě najdu, jestli mi je vítr nezavěje pískem. Říkám, že snad ne, že za chvíli půjdu taky dolů, a že si pro ně dojdu. Ale ta kšiltovka, že je moc vysoko, tu že tady asi nechám. Jarda jen zamrká: "Ale houby!", a vzápětí už se spouští dolů po písečném svahu pro moji čepici. Dolů mu to klouže, zdá se, skoro samo.

V ponožkách surfuju pro svůj první škrpál

Nahoru by to byl asi mnohem větší problém. Vidím, že bych ty boty mohl taky zachránit. Snad to nebude tak složité, když Jarda celkem v pohodě doklouže k mé čepici a pak bez problémů klouže dál až dolů na planinu.

Ještě chvilku se s Líbou na duně rozhlížíme, uděláme několik dalších fotografií, a pomalu začínáme sestupovat zpátky dolů. V místě nad mýma botama dám Líbě foťák a začnu po vzoru Jardy klouzat po duně dolů. Klouže to hezky, i když jsem v písku skoro po kolena. Na svých chodidlech tak dosurfuju k první botě. Ale písek, co pode mnou ujíždí, ji sráží níž a níž. Zarejduju tedy raději trochu stranou a vida! Mám ji. První bota zachráněna! Pohoda! Teď ke druhé. To je už trochu horší. Ta už není ve směru po svahu dolů, ale asi čtyři metry po vrstevnici. Ba teď, co mi ta první bota ujela trochu níž, se musím ještě dostat o hodný kus po svahu nahoru. Těchhle pár metrů mi dá zabrat, protože se musím udržet zabořený v písku, který se mnou chce všechen s celou tou dunou klouzat kamsi dolů, a pořád se se mnou sune níž a níž. Hrabu se tu na stráni jako Ferda Mravenec v jámě mravkolva Ťutínka, jak si ho pamatuju ze Sekorovy knížky. Ale podaří se i to! Zachráním i svou druhou botu!

V údolí Sossusvlei je mysticky krásně

Doklouzat z duny dolů na pláň už je potom hračka. Dole na pevné zemi Jardovi děkuju za zachráněnou čepici, a měl bych asi poděkovat i nebesům, že jsem tu na téhle Pětačtyřicítce

Vláďa s Radkou se vrací, oni jediní byli až nahoře

při všech těch svých potížích nevypustil duši. A že mě z toho všeho taky netrefil šlak! "A Jardo, už ti takovýhle vedro někdy bylo na Nový rok?"

Čekáme už teď všichni dole na Vláďu a Radku, kteří jediní se vydali opravdu až nahoru na dunu. Před sebou mají dlouhou cestu, hrana duny je táhlá, tam výš už vede nahoru jen relativně mírně. Ale zato se zatáčí dost daleko. Já zatím tady pod dunou ještě můžu udělat pár fotek. Přes všechny ty potíže a problémy, které mě tu potkaly, je tady nádherně. Tohle údolí je opravdu jedinečné a neopakovatelné místo s mystickou atmosférou! Vláďa s Radkou jsou sice ještě nahoře, ale už je vidíme, jak začínají scházet dolů. Jsou mladí, neopotřebovaní a energie mají víc než dost. Dlouho jim to proto netrvá a jsou brzy dole u nás. Pochvalují si, jaké to bylo na duně bezva! No, ale já to měl přece taky bezva, ne? Copak můžu říct, že jsem si to tady dostatečně neužil? Zážitků mám přece víc než dost!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Pokračujeme pouští a deštěm >>

Údolí Sossusvlei sice končí ještě asi o deset kilometrů dál, ale my se pomalu vydáváme tímhle překrásným barevným údolím zpátky. Teď už je zase celé zalité sluncem. Jak se po dešti vyčistil vzduch, je teď náramně daleko vidět. Jasný vzduch je až ke vzdáleným modrým horám, které se před námi zvedají. Okolo září duny svou oslnivou barvou, a je teď pěkně vidět, jak jsou si podobné, a přece rozdílné.

Krutá a nelítostná pouštní krajina dokáže být pohádkově nádherná

Jedna je červená, za ní je jiná s odstínem do hněda, další do šeda, pak je zase jedna červená, vedle ní sytě oranžová. A k tomu ty okolní hory... Osvětlené sluncem na pozadí temně modré oblohy vypadají jako je tu namaloval nějaký malíř fantazie. Prostě pohádka! Pohádkově nádherná je tahle Afrika. Takovouhle Afriku si nemůžu nezamilovat. A zejména tuhle část Namibie! Suchá, krutá a nelítostná pouštní krajina, a přitom tak nádherná! Neuvěřitelné!

Když údolí Sossusvlei v oáze Sesriem zase opouštíme, na Dunu č. 45 i všechny ostatní už nám zůstává jen vzpomínka. Myslím, že bude dlouho živá, protože tak jedinečný a úžasný přírodní výtvor se hned tak někde nevidí. A co všechno jsem na ní během těch pár chvil zažil,

Sluncem osvětlené hory pod ztemnělou oblohou

na to lze taky jen těžko zapomenout. Jedeme pořád dál, pořád přibližně na jihovýchod, a pořád mezi krásnými horami, jejichž ostré a rozeklané hřebeny se zvedají kolem na všech stranách. Přestože je dost oblačno, většinou jsou ozářeny zapadajícím sluncem. Na druhé straně, před námi, vidíme ale opět těžké temné a zlověstné mračno, a na několika místech okolo nás visí shora dolů cáry temných oblaků. Tam zaručeně prší. Potvrdí nám to po chvíli i nepříliš výrazná duha, která se objeví ihned, jakmile nízké sluníčko posvítí do té olověné hradby před námi.

Když v namibijské poušti prší, je to nádhera

Místy je to zcela fascinující pohled na ve slunci zářící bílou silnici před námi a skoro černé obrovské mračno na obzoru, do něhož tahle silnice směřuje.

Nakonec i nám znovu začíná na cestu pršet. Snad dvě minuty předtím, než jsme ze silnice na Maltahöhe odbočili k lodgi Hammerstein. Smůla. Tentokrát navíc prší dost dlouho a tak nám nezbyde, než se ubytovávat za deště. Před recepcí na nás čučí malý zvědavý springbok, jakési ochočené mládě. Zdá se, že je teď široko daleko jediným tvorem, kterému vytrvalý padající déšť nevadí.

Oranžově laděný deštivý večer v lodgi Hammerstein

První, co je třeba udělat, je jasné. Je třeba smýt prach z cest a zejména písek z duny. Mám pocit, že ho mám úplně všude, zuby a oči nevyjímaje. Hned potom kontroluju hrocha, jak snáší převoz. Zatím je v pořádku, dnešní cestu přestál bez pohromy. Pak zjišťuju, že nemáme místní adaptér na elektriku. Nechali jsme ho bohužel zastrčený ve zdi v hotelu ve Swakopmundu. Budeme si ho tedy muset půjčit od Jardy, až bude potřeba nabít baterie nebo mobil. Je už skoro osm a venku pořád leje a leje. Už hodinu. Ačkoli je zataženo a prší, můžeme tu vidět neskutečný úkaz. Obloha je dočista oranžová až červená, jako by v té šedivé plachtě někdo vypral ty duny, které jsme dnes viděli. Ta barva je doslova k neuvěření. Zkusím to vyfotit, snad se mi to podaří. Pršet přestane až za dvě hodiny, někdy kolem deváté. Je vůbec možné, že jsme v poušti a že tu takhle prší? Vypadá to, jakoby teď napršelo všechno, co by tu mělo spadnout během snad sedmi let. Možná, že teď tu následujících sedm let nezaprší a nezaprší.

Ve zdejším baru mají pivo studené a točené. Bohužel ale tyhle dvě pozitivní vlastnosti přehluší jedna negativní: Pivo v lodgi Hammerstein není dobré pivo. Co se dá dělat... Pepa nám večer k večeři uchystal takový kotel špaget, že jsme všichni nacpaní k prasknutí. Už zase! Pepa nás chce v Africe zničit žrádlem! Konzumace dvou vrchovatých talířů špaget s fazolemi a masem skoro zavání sebevraždou. Stěží do sebe dostanu druhé pivo, a s mocným funěním se jako první odvalím do postele. Líba a Jarda si ještě načnou lahvičku oblíbeného bublinkatého vína a spát půjdou teprve potom. Nechápu, kam si ty bublinky ještě můžou dávat, kam se jim vejdou.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 19. den (2. ledna 2010) >>
<< Africká kočičí serenáda >>

Ráno nás opět přivítá africké sluníčko a vypadá to na nádherný slunečný den. Po včerejším lijáku už není ani památka. Na půl osmou máme domluvenou návštěvu gepardů. Místní průvodce a chovatel šelem Alex nás vede nedaleko od ubytovacích objektů k několika plotům, kde jsou výběhy šelem, které tu chovají. Na uvítanou nám sděluje, že takový déšť jako včera, tu už dlouho nebyl, naposled tu prý pršelo loni v únoru. No vida. Tak my jsme to museli "vyžrat" hnedle na Nový rok! Na druhou stranu, takový africký nečas je taky zajímavá zkušenost. A ten neskutečný kontrast mezi černočernou zamračenou oblohou a africkým sluncem ozářenou krajinou se taky hned tak nevidí. Stojíc před vysokým drátěným plotem vzpomínám na naši zimbabwskou procházku se lvy. Jsem zvědav, jestli mě nebude chtít kousnout i gepard. Modřinu od lva už nemám skoro patrnou, přesto bych tu nerad přišel k další. Ale tyhle kočičky jsou zase něco docela jiného. Oplocené výběhy jsou některé dost velké. Průvodce Alex teď otevírá první z vrátek a zve nás dovnitř.

Karakal, neboli rys stepní, se mne trošičku bojí

V tomhle výběhu můžeme vidět menší zrzavé až šedohnědé kočičky. Jsou jen o trochu větší, než pořádný český vesnický kocour a mají chlupaté delší uši připomínající rysy. Však také jeden z mnoha názvů, které tyhle kočky mají, je rys stepní. Ale myslím, že nejsprávnější a asi taky známější název těchhle šelem je karakal. Tak tedy jsme ve výběhu karakalů. Musíme je tu trochu hledat. Karakalové se před námi schovávají porůznu v křoví. Jsou dost plaší a zdá se, že se nás trošičku bojí. Možná se ale schovávají nejen před námi, ale i před sluníčkem, které stoupajíc na oblohu, začíná čím dál víc rozehřívat zdejší červenou půdu. Zejména tam, kde není kryta stíny stromů a keřů. Pokud chci karakaly úspěšně vyfotit, musím za nimi zalézt až pod větvičky do keřů a trní. Karakalové jsou tady tři a Alex nám sděluje jejich jména. Jmenují se Romeo, Julie a Shakespeare. Vida, romantika věhlasného anglického básníka je v Namibii zřejmě populární. Jen moc nechápu, proč karakal Shakespeare je holka.

Levhart Zuzana schovaný v trávě

Vzápětí zjišťujeme, že to není jediný zdejší renonc, pokud se pojmenování kočiček týče. Asi jim tu na pohlaví šelem příliš nezáleží. Ve vedlejším výběhu, hned u oněch karakalů, mají leoparda, který se jmenuje Zuzana. A Zuzana je pro změnu zase kluk. Levhart, neboli leopard, pardál, panter, to všechno jsou jména jednoho a téhož druhu kočkovité šelmy, kterou teď pozorujeme pouze skrz plot. K Zuzanovi nás Alex dovnitř nepustí. Není to ochočené zvíře a bylo by to pro nás příliš nebezpečné. Karakalům stačil relativně nevelký oplocený pozemek, ale levhart potřebuje mnohem větší prostor k životu. Jeho výběh je mnohem rozměrnější. Zuzana uvnitř pobíhá podle plotu, občas se postaví na zadní a packami se o ten plot opře. Je to pořádný kus kocoura. Je podstatně větší větší než karakalové. Klidně by mi takhle nastojato mohl Zuzana dát packy na ramena a hledět mi pěkně zpříma do očí. Když se pak Zuzana na malou chvíli přestane kočkovat s plotem, pak teprve můžeme vidět, jak takový levhart schovaný ve žlutých suchých travinách afrických savan dokáže být dokonale nenápadný.

Jak se hledí gepardovi přímo do očí

V dalším výběhu, ještě o poznání větším, mají gepardy. K těm můžeme dovnitř, ale máme se držet raději v povzdálí. Nemáme k nim ale chodit blízko a neměli bychom na ně ani sahat. Gepardi tu jsou dva. Oba leží a odpočívají. Jednomu z nich ale naše návštěva není příjemná. Jakmile přijdeme trochu blíž, zvedne se a pomalou houpavou chůzí odchází jinam. Projde pomalu a důstojně vysokou žlutou trávou a ulehne v povzdálí do stínu pod zelený keř. Je to samice, kterou, jak nám říká Alex, našli v přírodě se zlomenou nohou. Ten druhý gepard sice poklidně leží, ale ostražitě nás pozoruje, jak my zhruba tři metry od něho popocházíme, abychom si našli lepší pozici na fotografování. A taky, abychom se mohli gepardovi podívat přímo do očí. Doufám, že mě gepard nekousne. Taky by to bylo naprosto unikátní. Vždyť se o gepardech jako o jediné kočkovité šelmě tvrdí, že dosud není znám ani jeden jediný případ, že by někdy napadl člověka.

Gepard má štíhlé tělo, ale taky dlouhé a silné nohy i ocas

Gepard je vskutku nádherné velké a štíhlé zvíře. Jeho tělo má dokonalou a elegantní stavbu a není divu, že gepard je nejrychlejší suchozemský savec na naší planetě. Dokáže totiž vyvinout krátkodobě rychlost až 120 km/h. Ale opravdu jen na krátkou vzdálenost. Při téhle rychlosti nemůže zůstat dlouho, protože jeho svaly i srdce se při takovém výkonu začnou velmi rychle přehřívat a unavovat. Při delším běhu takovou rychlostí by gepard záhy zkolaboval. Ten před námi ale určitě nezkolabuje. Docela líně tu leží, a chladit se zjevně nepotřebuje. Spíš se ještě na sluníčku vyhřívá.

Roztoč sametka alias vánoční pavouk

Vracíme ze zpět k restauraci. Na zemi v písku stihnu cestou vyfotit na makrorežim podivného malinkého tvorečka, jakých tu je vidět v písku několik. Je sice maličký, ale je velmi nápadný svou jasně a sytě červenou barvou. Fotit ho musím na makro, a teprve až doma zjistím, co je to zač. Je to roztoč zvaný sametka, blízký příbuzný klíšťat. Sametka se jmenuje proto, že opravdu vypadá, jako by byl celý sametový. Přestože je to roztoč, domorodci v Africe mu říkají vánoční pavouk, protože se v přírodě začíná objevovat vždycky v době vánočních svátků.

Nechme ale teď roztoče roztočem, jsme přece na návštěvě u kočiček. Těsně vedle restaurace zabočujeme dovnitř do dalšího kočičího výběhu. Tady jsou taky gepardi, ale tihle jsou ochočení a docela krotcí.

Gepard vrní jako silný motor a jazyk má jako pilník

Jsou jediní, kterých se můžeme dotknout a které si taky můžeme pohladit. Mají a vychovávají je tu odmalička a říkají jim miminka. Dnes už to ovšem žádná miminka nejsou. Jsou jim už přes tři roky a jsou to nádherné velké kočky. Ta druhá je někde v hloubi výběhu, a tak se u té jedné pomalu střídáme, abychom si ji všichni mohli pohladit a podívat se na ní úplně zblízka. Gepard není šelma, která umí řvát. On neřve, neumí to, ale zato umí vrnět jako nějaká domácí micka. Záhy se o tom přesvědčím, když si jdu geparda pohladit taky já. Vrní a vibruje přitom jako pomalu běžící motor. Do uší se mi nesmazatelně zapisuje tohle slastné vrnění hloubky basbarytonu. Africká kočičí hudba! Nádhera! To je gepardí serenáda pro turisty a jejich smysly. A když vás ještě tahle mazlivá kočička oblízne, je to jako by vás někdo pohladil hrubým pilníkem. Ale čičinka vám tím jen dává najevo svou důvěru a náklonnost. Gepard se od levharta liší štíhlejším a prohnutějším tělem a především právě svými dlouhými končetinami i dlouhým a silným ocasem. Nejjistějším poznávacím znamením geparda jsou nápadné černé pruhy na hlavě. Táhnou se z koutků očí kolem nosu až dolů k tlamě. Docela jako by gepard plakal černé slzy, jako by mu černé slzy stékaly z očí. A obě šelmy se také liší skvrnami na srsti. Levhart má zejména uprostřed těla skvrny seskupené do hloučků připomínajících malé přerušované kroužky, zatímco gepard má jen černé větší či menší puntíky. Jsme u těchhle krásných koček v tomhle výběhu nejdéle. Ta druhá přiběhne nakonec taky. Ale jen na chvilku. Pak zaslechnou a neomylně rozpoznají zvuk automobilu, který jim vozí žrádlo a za pár okamžiků už vidíme jejich ocasy mizet vzadu za křovím.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Že by hrozily povodně? >>

Ještě než po blízkém setkání s gepardy definitivně opustíme Hammerstein, přijde se s námi rozloučit mládě springboka, které jsme tady v lodgi viděli už včera. Zatímco včera si nás springbok spíš jen zvědavě prohlížel, dnes je mnohem odvážnější. Ba přímo přidrzlý. Chce s námi asi navázat bližší kontakt.

Drzý springbok obtěžuje Líbu

Různě nás pošťuchuje a zejména Líbu začne dost obtěžovat trkáním a dupáním kopýtky. Když nakonec začne svými malými pichlavými růžky podebírat Líbě nohavici, přičemž hrozí, že jí ten springbočí výrostek roztrhá kalhoty, tak to už přestává veškerá legrace. Konec laškování. Snažíme se už rychle toho neodbytného springboka zbavit a musíme k tomu použít poněkud razantnějších odháněcích metod.

Dnešní přejezd bude zase docela dlouhý. Vyklepeme si asi znovu řádně naše zadnice. Ale Pepa slibuje, že už prašné silnice skončí, že po prašných cestách už nepojedeme dlouho. Ta dnešní nás vede mezi krásnými stolovými horami, které jsou pestře zbarveny měkkým ranním sluncem.

Stolová hora nedaleko průsmyku Zarishoogte

Ale nejsou tu jen stolové hory, střídají je nízké kopce nápadné velkými barevnými skálami nebo balvany. Namibie nám tu ukazuje zase další a zase jiné nádherné scenérie ze své zřejmě bezedné pokladnice přírodních krás. Je to vážně neuvěřitelné, kolik podob namibijská příroda má. Projíždíme průsmykem Zarishoogte. Vidíme tu kolem silnice v kopcích běhat koně. Jsou divocí a žijí tu takhle už prakticky celé jedno století. Kdysi je tu choval jakýsi německý baron. Když ale později padl v První světové válce, jeho baronka se z Namibie odstěhovala. Koně sebou nebrala a vypustila je tady do volné přírody. Ti koně tu od té doby žijí, rozmnožují se, a zřejmě se jim docela daří. Jsou to takoví afričtí mustangové.

Za průsmykem Zarishoogte začíná velká náhorní plošina. Hory okolo nás se vytratily, a prašná silnice nás vede na východ dlouhatánskými rovnými úseky směrem na Mariental. A jak se změnila krajina, mění se s ní počasí. Sluníčko se střídá se zamračenými kusy nebe, které nám už zase hrozí kapkami vody. Pro tuhle suchou krajinu to však není žádná hrozba, ale spíš požehnání. Z malých, ale početných mráčků, nakonec opravdu nakonec pár kapek spadne. Ale není to už žádný liják, jako včera. Pokud někde zastavíme, je vedro jako v poušti. A v poušti či polopoušti taky pořád jsme. Je to sice divné a pro někoho možná nepochopitelné, když tu každou chvíli prší, ale je to tak.

V městečku Maltahöhe doplňujeme benzin a vodu. S tou už jsme totálně na dně, což není při cestě pouští dobré znamení. Sotva provedeme nezbytné nákupy, spustí se liják. Tentokrát je hustý a vydatný. Ale, jak už si pomalu zvykáme, za pět minut je zase po dešti. Asfalt, který za Maltahöhe vystřídal prašnou silnici, je rovněž za pár minut docela suchý, jako by nespadla ani kapka. Přejíždíme Fish River, Rybí řeku. Vody v ní je hodně málo, kaňon zatím žádný. Světoznámý kaňon Rybí řeky je mnohem víc na jihu, k němu se dostaneme až zítra. Po pár stech metrech za Rybí řekou přijíždíme na hlavní silnici vedoucí ze severu z hlavního města Namibie z Windhoeku. Zahneme tu poněkud nečekaně zpátky, na sever. Ale je to jen proto, abychom se nakrátko zastavili v nedalekém Marientalu na kafe.

Ti černí, kteří nás tu obsluhují, ať už v restauraci, v obchodu, nebo i na předchozí benzince v Maltahöhe, patří už většinou k národnosti Bushmanů, čili Křováků. Také se jim říká v mnoha informačních materiálech Sanové. Jsou drobní, mají typické menší postavy s charakteristickou kudrnatou hlavou. Hodně nápadné, a toho si u nich všímáme hned na první pohled, je jejich poněkud vystouplé pozadí. Zvláště u žen. Tady v okolí žije Sanů hodně. Na východ odtud už pomalu přechází Namibijská poušť v poušť Kalahari. Takováhle pouštní a polopouštní krajina je pro Křováky přirozeným prostředím, v němž se dokáží uživit lovem, to především muži, nebo sběrem, ve kterém zejména jejich ženy dosahují pozoruhodných znalostí a dovedností. Tihle Křováci tady jsou už ale zcela v zajetí moderní civilizace a živí se povětšinou jako zaměstnanci na čerpacích stanicích, v obchodech či v restauracích. Nám už známou vlastností Křováků, když mluví mezi sebou, je jejich mlaskavý jazyk. Dobře jsme ho slyšeli už v kempu Xaragu.

Nekonečná rovina, četná bílá oblaka, vedro

Z Marientalu se vracíme kousek zpátky, a pak pokračujeme stále po stejné hlavní silnici na jih směrem na Keetmanshoop. Přes 200 kilometrů teď jedeme pořád rovinou. Bílá oblaka se střídají s kousky modré oblohy i většími temně šedivými mračny. Několikrát z nich zaprší, tu víc, tu míň, jednou zase na pár minut zažijeme větší lijavec. Na té nekonečné rovině deštěm vyčištěný vzduch umožňuje vidět do daleka. Stejně jako včera vidíme, jak z mraků, ze kterých prší, se snášejí shora až k zemi šedivé cáry hustého deště. Je to už druhý den, co něco takového vidíme, ale i dnes je to pro mě hodně zvláštní a neobvyklý pohled. V našich krajích jen těžko najde takové obrovské a dokonale rovné místo. Kolem sebe tady, kam jen oko dohlédne, vidíte obrovský téměř nekonečný prostor. A zdejší čistota ovzduší po deštích vám tenhle pohled do dálek ještě násobí a umocňuje. Je to až neuvěřitelné, jak daleko a jak jasně je vidět, pokud tedy tím směrem zrovna neprší. A když nás chytne opravdový liják, leje tu jako z konve, jako někde v Krkonoších. Přitom je tu ale vedro jako v poušti. Všímám si, že koryta řek už nejsou tak úplně vyschlá. Začínají se v nich tvořit řeky, někde už je vody v řečišti neobvykle hodně. Pepa začíná mít obavu, aby nám to nepokazilo zítřejší cestu ke kaňonu Rybí řeky. Tam budeme muset jet přes několik vádí, ve kterých se teď může objevit voda. Ze včerejších vyschlých řečišť mohou být zítra dravé řeky, a na cestě tím pádem můžeme mít několik brodů. A bůhví, jak budou pro tuhle naši toyotu sjízdné. Ještě tak, aby nám tu hrozily povodně! No uvidíme. To se bude řešit zítra. Teď jedeme na Keetmanshoop, a tam už je to nedaleko. Jsme dnes na cestě, samozřejmě s přestávkami, skoro šest hodin.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Mezi rozsochatými toulcovými stromy >>

Výstavka afrických blbůstek

Asi dvacet kilometrů před Keetmanshoopem zabočujeme stranou od silnice. Čeká nás tu ještě Quiver Tree Forest. Kolem parkoviště pár stovek metrů od hlavní silnice uprostřed prazvláštně utvářené krajiny jsou rozmístěny všelijaké podivně figuríny s různými stroji, s jízdními koly, motorkami a dalšími prapodivnými věcmi. Je tu taky umělý či dřevěný vepřík, naložený starý vůz, pár slaměných domečků či přístřešků, rezatá plechová maringotka, a několik prapodivných konstrukcí nějakých vozítek i snad vznášedel sestavených ze všeho, co pravděpodobně v nějaké blízké farmě pro svůj původní účel už dosloužilo. Koukám na na ty paňáky a spoustu blbostí, jaké by hned tak někoho nenapadly, a přemýšlím přitom nad tím, jestli snad tohle nemá být nějaký druh zdejšího umění. Asi ne. Spíš je to výstavka afrických zbytečností. Ale každopádně se tady s těmi všemi podivnými věcmi někdo docela vyblbne.

Jarda s mincí, co našel v kešce

Jarda tu na kraji tohohle podivného parkoviště, jen pár kroků od auta, najde zase jednu kešku. Je v ní velká putovní mince, která je očíslovaná jedinečným číslem. To číslo je do ní vyraženo a Jarda říká, že u těchhle mincí se na internetových stránkách věnovaných geokešingu přesně sleduje jejich pohyb po světě. I on pak doma bude muset zaznamenat, kde ji kdy našel, kam ji zase umístil a tak. Ostatně o nálezech některých keší se kešeři informují podobně také navzájem mezi sebou. Tuhle minci si Jarda vezme. Odveze ji odtud k nám do Evropy. Ať si trochu po tom světě zacestuje. Místo ní tu nechá jinou, kterou našel někde u nás u Náchoda. Ve schránce byly i nějaké eurocenty. Ty v kešce Jarda ponechá a Líba odkudsi vylovila a přidala k nim českou pětikorunu. Docela jako by z ní už taky byla kešerka. Třeba ta naše pětikačka bude pro někoho zajímavý nález.

Les aloí rozsochatých je krajinově fotogenické místo

Ale už konečně pojďme za těmi stromy. Téhle lokalitě se říká Quiver Tree Forest, ale les to ve skutečnosti není. To se o téhle lokalitě říci nedá. Je to ale nádherné a zajímavé místo, rostou tu nádherné a moc zajímavé stromy. Znovu se jen těžko můžu nabažit takové krásy. Nádherná a zajímavá krajina! Opět se nám tu ukazuje jedna z mnoha překrásných tváří té opravdové Afriky. Procházka tímhle areálem prazvláštních stromů je fascinující. Černá mračna se už z oblohy naštěstí ztratila, jsou vidět už jen kdesi v dálce. Jenom je škoda, že sluníčko není kvůli fotografování trochu níž. I tak ale chodím a cvakám a cvakám. Je to hrůza. Těch fotek z Afriky budou tisíce. Ale copak to můžu nefotit? Nemůžu! To prostě nefotit nejde. A zvlášť tady ten les je hodně fotogenický, stejně jako jsou silně fotogenické všechny ty podivuhodné stromy, které v něm rostou.

Kolem nás je spousta kamenů a nízkých skal, které tvoří takové podivné hromádky. Jako by byly postavené z nějakých kostiček. Připadá mi skoro nepochopitelné, že ty kameny jsou tu takhle poskládané matkou přírodou, a nehrálo si tu s nimi spíš nějaké děcko obra Koloděje. Mezi těmi načervenalými kameny a skalami a mezi žlutými suchými travinami tvoří nepřehlédnutelnou dekoraci zvláštní stromy s korunami vztyčenými k nebi, jakoby si odtamtud chtěly vyprosit potřebnou vláhu. Ten strom je aloe rozsochatá, někdy se uvádí také jako stromová. Anglicky se jí říká Quiver Tree, což v překladu znamená toulcový strom. Tenhle název je odvozený od skutečnosti, že z jeho silnějších vydlabaných větví domorodí obyvatelé vyráběli toulce na šípy. Tahle aloe je velmi endemický druh, který roste jen tady v malém a úzkém územním pásu, a v několika dalších nepříliš velkých lokalitách. Vzrostlé stromy dosahují výšku i hodně přes tři metry a některé se mohou dožít stáří až tří set let. Jsou velmi dobře přizpůsobeny suchému prostředí, a dokáží vzdorovat dlouhému období sucha, které může v krajních případech přesáhnout dokonce víc než pět let.

Aloe rozsochatá a Líba rozcuchaná

Bloudím a procházím se tu mezi aloemi a kameny, kde je třeba dávat pozor na nizoučké trní a keříky. Jakmile se do těch pichláčků člověk jednou chytí, dokáží ho velmi pevně držet, a lze se jich jen docela těžko zbavit.

V lese rozsochatých aloí fotím i na samospoušť

Fotím tady několikrát i na samospoušť, abych aspoň na nějaké fotografii byl taky já. I když pravda, se svým foťákem se trochu snaží o nějaké fotky i Líba. Najednou si při procházce všimnu, že nemám na krku brýle. Nějak jsem je asi při sundávání foťáku někde z krku ztratil. No nazdar! Už tu chvíli jsme, ušli jsme mezi těmi stromy pěkný kousek cesty, a kdo ví, kde mi z krku spadly. Hned, jakmile jsem to zjistil, začínáme se s Líbou vracet. Snažíme se přitom pečlivě rozhlížet, kde by ty moje brýle mohly být. Halekám i na ostatní, co se mi stalo a ať se dívají okolo, kdyby je náhodou někde někdo našel. A štěstí mi přeje. Netrvá dlouho, a Jaroslav na mě volá, že je má, že mé brýle našel. Uff, to jsem si oddychl. Docela mě to rozhodilo. Bez brýlí bych tu byl nešťastný, byl bych úplně jako slepec. Ani bych se snad nedostal domů, protože nevím, jak bych bez brýlí na hranicích vyplňoval formuláře. Ale zaplaťbůh, moje brýle jsou zase na světě, a tak se ještě chvíli můžu s klidem věnovat tomuhle krásnému koutku rozmanité namibijské přírody. I když tenhle můj klid je zpočátku ještě poněkud roztřesený a chvíli trvá, než to přejde.

Západ slunce v Keetmanshoopu

Město Keetmanshoop je nedaleko a přijíždíme tam před čtvrtou odpolední. Neprší. I dešťová mračna už africký vítr kamsi odfoukal. Podle kaluží lze ale zřetelně poznat, že pršelo i tady. Ubytováváme se v penzionu La Roche, který je postavený na nevysokém návrší a kde nás jako důležité hosty přivítá i zdejší zlatý retrívr. Než přijde večer, dojedu ještě s Pepou do města pro benzin. Pořídíme přitom nějaký drobný nákup a seženeme i studené pivo. Přibereme i dva pytle ledu, abychom si zchladili i teplé pivo, které vezeme sebou. K Pepově večeři pak popíjíme nejprve pivo studené, a ve velké bedně chladíme to další. A protože se tentokrát chladí dobře, sedíme večer na dvorku mezi našimi pokojíky dost dlouho. Povídáme si a pozorujeme další krásný africký západ slunce. A když se nám už začínají plést jazyky a kdosi místo "škrobová hrouda" řekne "hrochová škrouda", zjišťujeme, že jsme všechno pivo už vypili. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se na zítřejší den jít dobře vyspat.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 20. den (3. ledna 2010) >>
<< Hluboká jizva Rybí řeky >>

Ráno je nádherně. Nebe je úplně bez mráčku. Ty dvě skoro neznatelné bílé šmouhy nikdo nepočítá. Už o půl osmé, když jdeme do jídelny na snídani, sluníčko pere vší silou, jako by nám ty předchozí dva dny deště chtělo vynahradit ještě teď ráno. Je neskutečné vedro. Asi to bude teď tak, že když tu dva dny pršelo, do příštího roku třeba už ani nekápne.

Varan, který nám přeběhl přes cestu

Z Keetmanshoopu jedeme po asfaltové hlavní silnici, ale už asi po čtyřiceti kilometrech zahýbáme na prašnou silnici k Fish River kaňonu. Krátce na to potkáváme nádherného velkého varana. Motá se prakticky uprostřed cesty. Leze, či vlastně docela svižně utíká, přímo před námi. Nezvykle velká ještěrka, co nám tu přeběhla přes cestu! Přejíždíme několik říčních koryt, kde je ještě od včerejšího deště bláto, nebo vymleté hluboké díry. V jednom případě přejíždíme i docela slušnou řeku. Brod je tady naštěstí pevný, vybetonovaný. Kolem silnice se občas mihne nějaký springbok, vidíme i několik velkých pštrosů.

Pak potká něco mě. Střevní potíže! A jsou zcela zásadní a nekompromisní. Není to nic příjemného. Jarda už se zdá v pohodě, a teď to přišlo na mě. Že by se zase ozvaly silvestrovské ústřice? Nevím. Předevčírem jsem na tom byl dopoledne podobně, ale na duně, a pak i celou další cestu, stejně jako i včera po celý den, to bylo vcelku v pohodě. Tohle je ale průšvih! Potkat mě něco takového častěji, tak snad ani nikam dál nemůžu jet! Musel bych zůstat dřepět na jednom místě a obsadit záchod pro jistotu snad na celý den. Ostatní na mě musejí hodnou chvíli čekat, než se dám jakž takž dohromady. I tak potom jedu dál se značnými obavami.

Jen z mnoha fascinujícíh pohledů na kaňon Rybí řeky

Vjeli jsme do oblasti národního parku Ai-Ais a teď už přijíždíme k první vyhlídce na kaňon Rybí řeky, čili po anglicku Fish River Canyon. Je to místy až 27 kilometrů široký, a okolo 160 kilometrů dlouhý kaňon, který tu vymlela Rybí řeka v hornině, jejíž stáří se odhaduje na 2,5 miliardy let. Maximální hloubka kaňonu je něco přes půl kilometru. Zastavujeme na první vyhlídce, pravděpodobně na jedné z hlavních. Jsou tu při okraji srázu zbytky nějaké kruhové stavby, zřejmě to bývala jakási rozhledna. Teď tu probíhají stavební práce, vyhlídka je v rekonstrukci. Musíme obejít nějaké ploty a vyhnout se hromadě kamení, abychom se dostali až na samotný okraj kaňonu. Přede mnou se pak otevírá naprosto úchvatný pohled na kaňon, a pode mnou zeje obrovská díra vyhlodaná do krajiny.

Dnes je Rybí řeka jen suché řečiště

Ale čím? Žádnou řeku dole nevidím. Opravdu. Rybí řeka je jen suché říční koryto, žádná řeka tam dole neteče. Na dně kaňonu vidíme jen zbytky vody soustředěné do několika zelených louží a rybníčků, které napovídají, že tu asi někdy nějaká řeka teče. Ale někdy jindy, ne teď. Snad v jiném období. V téhle souvislosti mě napadá, jak tohle může být právě Rybí řeka. Ryby v tomhle suchém korytě určitě přežít nemohou. Že by se tu pak najednou objevily, až kaňonem začne nějaká voda proudit? No nevím, rybářskou výpravu bych sem určitě neplánoval, i když se tahle řeka tak krásně rybářsky a lákavě jmenuje.

Kaňon s vinoucí se Rybí řekou tvořící obrovské zákruty vypadá jako hluboká podivná jizva vyříznutá do skalnaté krajiny. Možná i proto koluje legenda o vzniku tohohle kaňonu, která vypráví o tom, jak se Bůh při holení pořezal. Vzpomínám si na Blyde River kaňon, o kterém jsem už psal, neboť jsme ho viděli pátý den našeho jihoafrického putování. Přestože ten má být třetí největší na světě, tenhle kaňon je mnohem a mnohem větší. To je viditelné a zřejmé na první pohled. Z hlediska svého objemu je kaňon Rybí řeky největší v Africe, a po americkém Grand Canyonu na řece Colorado druhý největší na světě. Hledím dolů i do dáli. Pohledy a výhledy jsou opravdu strhující. Nádherné panoráma Blyde River kaňonu ještě dokreslují vzdálené siluety hor a horských masívů. V jednom místě mi dvě ostře tvarované špičky hor v modravé dálce připomínají siluetu hradu Trosky.

Na okraji kaňonu je třeba být opatrný

Pepa s námi ještě třikrát popojede, navštívíme tak postupně ještě tři vyhlídky. Otevírají se tak před námi nové a nové pohledy na tenhle jedinečný výtvor přírody. Kaňon Rybí řeky nám ukazuje další a další tvary svých rozmanitě zbrázděných skalních stěn nad Rybí řekou. Nedokážu to ani slovy popsat, je to prostě něco nádherného. Voda dokáže být nejen strašlivý a ničivý živel, jakého se děsíme zejména při povodních, ale jak vidno, dokáže taky tvořit překrásné věci a nádherné a fascinující přírodní scenérie. I když je pravda, že povodeň a katastrofu dokáže příroda připravit za pár okamžiků, zatímco na tuhle krásu potřebovala nějakých nepatrných 600 miliónů let.

Stojím několikrát na kraji propasti docela dlouhou dobu jako u vytržení. Je třeba tu být obezřetný. Stačil by jeden neopatrný krok a člověk by se zastavil až dole na dně. Sráz je tu hodně prudký, v některých místech s úplně kolmými stěnami. Nedivím se, že sestup na dno kaňonu je zakázaný. Dolů by to možná ještě šlo, i když asi jen málokde. Ale výstup nazpátek nahoru, když slunce praží vší silou do vyprahlých skal, by v tomhle vedru byl pro mnoho lidí jistojistě bojem o holý život. Myslím, že by si tu záchranné výpravy při záchraně turistů, kteří by celou situaci podcenili, jistě podávaly ruce. Tady nahoře sice až takové vedro není, fouká tu docela svěží větřík, ale dole bude určitě pekelná výheň. Teploměr na bráně parku, který při odjezdu míjíme, nám krátce po poledni ukazuje přesně 80 °F. Protože si nějak neumím zapamatovat způsob přepočtu téhle stupnice na našeho přítele Celsia, musím se podívat do mobilu. Jo - tak je to: 80 °F představuje asi 27° C. Čili nic moc. Ale na začátek ledna je to slušný, ne?

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Termály, co připomínají zmrzlinu >>

Z cesty skalnatým národním parkem Ai-Ais

Skalnatou a divokou krajinou národního parku Ai-Ais, pokračujeme na jih, po planině sousedící s kaňonem a Rybí řekou. Mezi bizarními skalami a skalními útvary přijedeme do Ai-Ais, a jdeme do místních termálních lázní. Jsou na Rybí řece, už v místech, kde řeka opustila do krajiny hluboko zaříznutý kaňon. Ne že by okolo nebyly kopce. Jarda se dívá, jestli tu někde není keška. Je. Ale když vidí, že bude někde nahoře nad údolím, pátravým pohledem se zahledí na skalnatý sráz, který by ho čekal. Rozhoduje se jednoznačně: "Kdepak, nikam nejdu!".

Termální koupaliště Ai-Ais

Zdejší kempingový areál je na pohled hezký a příjemný. Uprostřed se nachází velký kruhový bazén, u kterého, zdá se, je jenom velice málo návštěvníků. A vlastně jsou u bazénu jen dva lidi, kteří záhy po našem příjezdu odcházejí. Jsme tu tedy prakticky sami. Voda je parádní. Příjemná a teploučká. Je to radost a pohodička se tu hezky vymáchat. Ale běda! Jak vylezu ven, je zima! Je to možný? V Africe? Uprostřed zdejšího léta? A skoro v poušti? No, je to s podivem, ale je to tak. A to přesto, že je nebe nad námi čisťounké a pohádkově modré, přesto, že sluníčko teď nedlouho po poledni pere do všeho plnou silou přímo shora. Navzdory tomu, když vylezu z vody, je mi chladno! Není to tím, že je leden? Ba ne, v termálních koupelích už to tak bývá. Už mě to nepřekvapuje. Člověk si zvykne v teplé vodě na teplou nebo i horkou vodu, a okolní vzduch, byť jinak teplý či rozpálený, se potom zdá studený. Mám tedy venku mrznout? Ne! Zalezu hned radši znovu do vody. Tam je mi dobře. Vzpomínám si na koupání v termálech v Guatemale, kde jsem tomu říkal "koupačka naruby". Právě proto, že voda byla tak teplá, až člověku bylo ve vodě vedro, a musel z vody ven. A na vzduchu mi zase byla zima a musel jsem se jít ohřát do vody. Tam, v Guatemale, byla ale voda hodně žhavá. Tady však tolik horká není.

Líba se opéká za plného poledního slunce

Ale teplá, a to každopádně velmi příjemně, určitě je. Ještě asi dvakrát zkusím vylézt z vody, ale pokaždé se zase vrátím brzy zpátky. Venku je mi vážně docela zima. Nevíte, proč mi pojmenování lázní Ai-Ais připomíná zmrzlinu, když Ai-Ais znamená v místním jazyce "Hořící vody"?

Líba na rozdíl ode mne už je z vody venku dlouho. A smaží se jako palačinka. Popovezla si lehátko, které tu má za tím účelem kolečka, na přímé slunce a klidně se tu opaluje. To nechápu. Všichni ostatní jsou buď ve vodě, nebo se drží někde ve stínu. Ale ona ne! Ona si vleze na přímé polední africké slunce! Mně by na něm za pět minut začala hořet kůže, a Líba si ještě libuje. Líba prostě sluníčko miluje tak, že kdyby si na něj mohla sáhnout, klidně to udělá. Bez ohledu na následky.

Namibijská krajina oplývající nesčetným množstvím barev a podob

Nakonec přece jen z vody vylezu a zůstanu už venku. Na břehu se od Líby držím dál. Zatímco ona nemůže nebýt na sluníčku, já se musím držet ve stranou. Natáhnu se v milosrdném stínu na dřevěné lehátko a spokojeně si na chvíli zdřímnu. I když jsme u bazénu o dost víc, než hodinu, uteče to tady hrozně rychle. Z lázní Ai-Ais se pak vracíme mezi holými skalnatými kopci stejnou cestou, po které jsme sem přijeli. Místy to vypadá jako nějaká měsíční krajina. Někde se v písku drží několik keříků, nebo trsů suché žluté trávy. Ale všechno má tady v namibijské poušti tisíce podob, tisíce variací, tisíce barev. A všechno se pořád mění. I ta tráva je chvílemi žlutá, jinde přechází do téměř bílé, pak se zbarví do stříbrna, a o kus dál už je zase zlatá. Barvy se v namibijské pustině střídají jedna za druhou. Na Namibii jsem se hodně těšil, ale netušil jsem, jak může být polopouštní namibijská krajina nádherná.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Poslední namibijský večer při čaji >>

Opouštíme národní park Ai-Ais, odbočujeme na východ a začínáme se vracet trochu na sever. Cesta teď zase už vede širou a nedozírnou planinou. Protože je pustá, hodí se spíš říci, že pustinou. Hledáme nějaký kemp, hotel nebo farmu, kde bychom se mohli ubytovat. Bude to už naše úplně poslední noc v Namibii. V Grünau zastavujeme u hotelu. Pepa jde zjistit situaci. Ale vrací se s prázdnou. Tady mají bohužel obsazeno. Musíme jet dál. Směřujeme tedy ještě víc na sever. Ujedeme teď dalších asi dvanáct kilometrů, kde zabočujeme k farmě White House, která stojí stranou o samotě a v pustině.

Ubytovací domky farmy White House

Pepa jde dovnitř vyjednávat. My ostatní si to tady zatím prohlížíme. Mají to tu docela hezké. Vidíme dobře udržovaný a čistý dům, před domem vzrostlá kaktusová zahrádka i krásné udržované prostranství. Přivítat návštěvníky přiběhne několik pejsků. Mazlivé a roztomilé štěně se dokonce jakýmsi záhadným řízením osudu dostane Jaroslavovi až do náruče. Pepa se od majitelů White House vrací s tím, že zůstaneme tady. Volná lůžka tu mají. Cena je akceptovatelná. Jen musíme ještě popojet necelé tři kilometry, kde na nás čekají krásné skoro nové a čistě bíle omítnuté ubytovací domečky. Bydlet v nich však budeme po čtyřech a Radka tedy bude mít zase problémy s mým chrápáním. Nebydlíme tu ale jenom my. Jsou tu s námi také velcí černí mravenci a kolem domečku se nám právě prohání obrovský černý střevlík. Nemyslete si, že jsem nějaký znalec brouků a že poznám střevlíka na první pohled. Že je to střevlík, to jsem určil a identifikoval podle fotografie až mnohem později, až v klidu domova.

Po rychlém ubytování a krátkém rozkoukávání v našem domku se jdeme s Líbou chviličku projít okolo po kamenech. Je tu sucho. Kolem našich domků jsou jen velké načervenalé balvany, na nichž živoří pár trsů nějakých travin a několik pichlavých trnitých keřů. Nechci teď chodit nikam dál, raději bych chtěl zůstat někde poblíž toalety. Proto si okolní krajinu tentokrát prohlížíme jen z nízkého návrší v bezprostředním okolí našich bělostných domků. V dálce vidíme táhnout se napříč přes obzor široké pásmo stolových hor. Je to zcela typická krajinná kulisa mnoha míst v Namibii. V překrásné Namibii, kterou už zítra opustíme.

Krajina v okolí farmy White House

Po té kratičké procházce si jdu zdřímnout. V důsledku mých střevních problémů jsem značně unavený a vyčerpaný. Laskavý spánek mi vydrží dlouho. Spím souvisle víc než tři hodiny. Líba si mezitím venku sbírá kamínky a najde i několik růženínů. Kvůli problémům se zažíváním raději dnes ani nic nevečeřím. Zdaleka ale nejsem jediný. Problémy mají i Radka s Vláďou a taky Jaroslav. Ani Líba se necítí nejlíp. Jde večer spát jako první. Já se vyspal předtím, mám trochu náskok, a tak zůstanu ještě chvíli s ostatními sedět u hořkého čaje. Nic jiného si nedám. Ale dlouho taky nevydržím sedět. Není mi fakt dobře. Ani ten čaj mi nechutná, a piju ho docela s odporem. Můj žaludek, zdá se, v téhle chvíli odmítá asi úplně všechno. Jen co ten čaj dopiju, následuju příkladu Líby a složím své tělo taky do postele.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 21. den (4. ledna 2010) >>
<< Odjezd z Namibie s obavami i smutkem >>

No to bude tedy dneska den! Od půl jedné v noci sedím na záchodě. Radka s Vláďou asi spí někde venku, protože s námi v domečku nejsou. Asi tu Radka zase nemohla zůstat kvůli mému pochrupávání. Já ale po půlnoci už vůbec nespím. Sedím na záchodě skoro v jednom kuse prakticky až do rána. Moje střevní potíže dostupují vrcholu. Něco se ve mně silně překuluje a bublá, jako by se uvnitř něco vařilo. To jsem zvědav, jak tohle se mnou dopadne. Dnes nás čeká poslední avšak dlouhatánský a nejdelší přejezd z celé naší africké cesty. Dnes opustíme Namibii a přejedeme celou Jihoafrickou Republikou od severu až na na jih do Kapského Města. Je to hodně přes 800 kilometrů a vůbec se na to netěším. Netuším, jak vůbec někam můžu jet, natož takhle daleko, když prakticky nemůžu opustit záchod. To bude tedy jízda!

Vstávám brzo. Pokud se tedy těm pár minutám, na které se dostanu do postele, dá říkat ležení, aby se vůbec mohlo vstávat. Chci se jít podívat ven na malý kopeček, abych viděl svítání. Přestože je to jen pár kroků, nedojdu tam. Musím se zase rychle vrátit a znovu se posadit na toaletu. Pak na ní musím pustit Líbu, ale skoro se s ní nestíhám vystřídat. Je to utrpení, a fakt nevím, jak budu absolvovat následující cestu. Prášky, co do mě Líba včera nasypala, nějak nezabraly, a tak teď ráno se do mě musí vejít další a tentokrát o hodně silnější dávka. Nedá se nic dělat, je čas na cestu. Musím už jít. Mám z té cesty hrůzu! To bude teda hororová jízda!

Pepa nás z farmy White House veze na hraniční přechod Noordoewer. Silnice vedoucí ranním sluncem osvětlenou pustinou je rovná, jako když střelí. Na celých těch zhruba 150 kilometrech silnice, než přijedeme k hranici, by se zatáčky daly spočítat na prstech jedné ruky. Takhle rovnou a perfektní asfaltovou silnici bychom u nás hledali těžko. Cesta proto ubíhá docela rychle. Jestli to takhle půjde pořád, urazíme celý den dlouhý přejezd ve velice přijatelném čase. Sedím v autě jako přišitý a modlím se, aby se zase neobnovily moje problémy. Prášky, zdá se, konečně snad zabraly, a tak můžeme jet bez zdržování. Přejíždíme hraniční řeku Orange, která tady tvoří přirozenou hranici mezi Namibií a Jihoafrickou Republikou. Řeka Orange se vlévá do Atlantiku v místě, které je odtud na západ nějakých sto kilometrů vzdušnou čarou. Ještě před řekou nás čeká odbavení na namibijské celnici. Jde to rychle, stejně jako o chvíli později na jihoafrické straně. Přejezd hranice tady netrvá snad ani dvacet minut celkem.

Střeva a vnitřnosti se mi naštěstí poněkud uklidnily, takže mě teď zatím nic neprohání. Což je samozřejmě hodně dobře. A tak klidně můžu na mostě přes řeku Orange začít mávat dozadu a loučit se s Namibií. Strávili jsme tu nádherných deset dní, a musím říct, že Namibie se mi zapsala hluboko do srdce i do duše. Pomalu se mi před očima znovu odvíjejí všechna ta krásná místa, která jsme tu viděli, a nějak se musím chvíli dívat do země. Nechci, aby někdo viděl, jak se mi dere velká slza do oka. Nedá se nic dělat, tahle překrásná země, pořád jiná a pořád plná překvapení, je už za námi. Je třeba slzu zamáčknout a trochu se vzpamatovat. Stejně mě ale ještě dost dlouho provází lehký smutek na duši. A trvá vlastně celou cestu až do Kapského Města.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

Tady už nejsme v Namibii, ale do Kapského Města je ještě daleko

<< Dlouhý přejezd do Kapského Města >>

Za hranicí nám Pepova navigace ohlásí, že po téhle silnici, čili po silnici č. 7 máme jet ještě 666 kilometrů. To je vskutku ďábelské číslo, a přemýšlím, jestli to není nějaké neblahé znamení. Zatím to se mnou vypadá relativně dobře, po cestě jsem zatím ještě na toaletu nepotřeboval, i když mám pocit, že uvnitř mne začalo zase už cosi kvasit a bublat. Projíždíme teď mezi několika kopci, za nimi vystoupáme od řeky zase nahoru na planinu. Kolem jsou zprvu malé skalnaté kopečky, ale netrvá dlouho, a jejich shluk začne řídnout, a silnice se před námi zase narovná.

A tak se to pořád střídá. Rovné dlouhé úseky střídá pár zatáček, když projíždíme kopcovitou krajinou či nevysokými horami, a nebo když projíždíme nějakým údolím. Cesta ubíhá opravdu rychle. Párkrát zkusím něco vyfotit z okna, a jinak udělám pár obrázků, až když zastavíme. Ale to jen tehdy, pokud zrovna nepotřebuju prosedět tu krátkou pauzu za keříkem či trsem trávy. Přece jenom už párkrát musím, i když mě to zdaleka tolik neprohání, jako v noci. Nebe je celou dnešní cestu bez jediného mráčku. Palčivé vedro trochu zmírňuje svěží větřík, který se mezi kopci i po planinách prohání. O to hůř se zase ale Pepovi jede, protože některé poryvy větru dokáží s autem pořádně zacvičit. Zastavujeme většinou jen na chvíli, abychom si mohli odskočit a ulevit, natankovat benzin, nebo si koupit něco k pití či k jídlu. A pochopitelně aby si kuřáci stihli vyšlukovat svou nezbytnou cigaretku.

V Klaweru kupříkladu zastavujeme na kafe. Já si ale raději kafíčko nedám. Doposud jsem po celou cestu pil jen ráno uvařený čaj, a tak tady si dám jednu Coca-colu. Na zažívání je prý dobrá. Zkusím přitom pomalu sníst svojí snídani. Mám už docela hlad. Nic jsem nejedl už od včerejšího rána, a teď už je další den poledne. A tak do sebe postupně nasoukám dva toustové chleby, kousíček sýra a dvě vařená vajíčka. Uvidíme, co to se mnou v tomhle vedru udělá. Sním to sice docela s chutí, zato ale s velkými obavami z následující cesty.

Zavlažovací kanál v údolí Sloní řeky

Za Klawerem jedeme podle Sloní řeky. Tahleta Sloní řeka je samozřejmě úplně jiný vodní tok, než Sloní řeka, kterou jsme asi před dvěma týdny viděli u Blyde River kaňonu. V Africe je zřejmě Sloních řek mnoho, ale určitě zase o hodně míň, než slonů. Kolem silnice i řeky se po stráních začínají objevovat vinice. Mají tu dlouhý zavlažovací kanál, který se v nesčetných zákrutech nad řekou točí a po dlouhou dobu silnici doprovází. V kanále je ovšem mnohem víc vody, než v samotné řece. Krajina je tu zřejmě velice úrodná, jen je potřeba dopřát zemi dostatek vláhy. Pak jsou tu podmínky k pěstování téměř čehokoli ideální. Tohle může být ukázka, jak se to dá dělat. Jak tak jedeme, koukám, že v řece je najednou vody nečekaně hodně. Pravděpodobně říční vodu zadržuje nějaká hráz nebo jez, aby z vytvořené vodní plochy mohl být napájen onen zavlažovací kanál. Nasvědčuje tomu i to, že zavlažovací kanál už kolem silnice nevede. Údolím Sloní řeky jedeme ještě poměrně daleko. Vody zanedlouho zase ubývá, ale pak dojedeme k nějaké další přehradní hrázi, za níž je znovu vody víc než dost. A pár kilometrů za touhle přehradou, než Sloní řeku definitivně opouštíme, projedeme místem s názvem Citrusdal, kde se velkém pěstují citrusy. A když se to takhle jmenuje, co by taky pěstovali jiného, že?

Obrázek z cesty průsmykem Piekenierskloof

Vystoupáme do kopců s mnoha zatáčkami, projíždíme průsmykem Piekenierskloof, a dáme si tu další krátkou pauzičku. Za průsmykem nás pak široká silnice vede mezi mnoha poli, vinicemi a obilnými lány. Farmy okolo silnice na některých místech obhospodařují také pastviny, na nichž lze zahlédnout stádečko krav či pštrosů, ovcí nebo koz. Pokud projíždíme městy, vždycky tu vidíme město postavené původně pro bílé, a vedle něho pak samostatnou čtvrť domků pro černé obyvatele. Od Malmesbury už v dálce zahlédneme Stolovou horu. Ano, právě tu onu stolovou horu s velkým "S". Vlastně spíš typickou a světoznámou siluetu téhle hory, která se zvedá do výšky jednoho tisíce metrů nad Kapské Město a zátoku, kolem níž se celé město rozkládá.

Silueta Stolové hory před námi znamená, že právě přijíždíme do Kapského Města

Jak se ke Kapskému Městu blížíme, Stolová hora se před námi zvedá stále výš a výš. Vlevo vidíme Ďáblův vrcholek, úplně vpravo pak jinou špičatou horu, které se říká Lví hlava. A nakonec se před námi objeví i Signální kopec, Signal Hill, pod kterým budeme ve čtvrti Green Point po pět následujících nocí ubytováni. Tyhle hory na pozadí města skýtají jedinečnou a nádhernou scenérii, díky níž je Kapské Město mnohými považováno za nejkrásnější město světa. Do centra města a do hotelu Check-Inn přijíždíme po více než deseti hodinách cesty z Namibie. Od hranic na kraj Kapského Města nám těch ďábelských 666 kilometrů trvalo asi osm hodin se všemi potřebnými zastávkami na oddech a na občerstvení. Já si ale opravdu můžu oddechnout až teď. Až teď můžu říct, že jsem tu cestu se svými zažívacími potížemi přestál, jak se říká, bez ztráty květinky. I trenýrek.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< První setkání s Kapským Městem >>

Pepa nám dává čas čtyřicet či padesát minut na osprchování a pak hajdy do víru velkoměsta. Jedeme s Pepou autem. Nejdřív zastavujeme v Bottlestoru. Každému je doufám jasné, že jedině v téhle "lahvárně" si můžeme koupit nějaký alkohol. Dobrá, mám dietní režim. I když dnešní moje odpoledne bylo už bezproblémové, pivo ještě nechci. Raději si koupím kořalku. Potřebuju přece vypálit červa. Na hotelu nejsou lednice, a tak musím přemýšlet, co se dá pít teplé. Přijdu na to hned. Je to jasné: whisky. Ta je vždycky lepší teplá, než z lednice. Každý Skot to dávno ví. To jenom Američani pijou tu svou "kukuřici" s ledem. Jarda se rozhodl, že se k nám přidá a bere si hned taky jednu láhev do košíku. Já se ještě rozhlížím, co všechno mají, ale Pepa spěchá, protože venku blbě parkuje. Tak si nakonec v rychlosti vezmu stejnou flašku, jako má Jarda. Hlavně, že nebudeme na suchu! Pepa s námi nejprve tak trochu objede celé centrum a my se tak začínáme s Kapským Městem seznamovat. Projedeme čtvrtí Green Point, kde bydlíme, a kde nedaleko od našeho hotelu, jen kousek přes park, probíhají stavební práce na velikém fotbalovém stadiónu. Připravují ho pro letošní mistrovství světa v kopané, které se bude odehrávat právě v Jihoafrické Republice. Pak projedeme kousek skrze čtvrť Sea Point a zamíříme zpět k přístavu a k obrovskému obchodnímu centru Waterfront. Tady pepa zaparkuje a jdeme se podívat dovnitř.

Projdeme několika obchody, a žasneme nad šokující vánoční výzdobou. V jednom knikupectví si kupuju knížku o Jižní Africe. Fotografie v ní mě zaujaly hned při prvním jejím otevření. Tak to má být. Nemám rád, abych nad něčím musel přemýšlet, jestli to koupit, či nekoupit. Když mě to zaujme na první pohled, je to přesně ta správná věc! Kouknu se samozřejmě i do jiných knížek, ale tahleta jasně vyhrává. Rychlá a jednoznačná koupě.

Přístavní promenáda Waterfront v Kapském Městě

Obchodním centrem Waterfront, podle něhož je pojmenována celá tahle přístavní čtvrť, projdeme skrz naskrz a na druhé straně se ocitáme v přístavu. Pepa nás tu rozpustí a určí nám čas odjezdu. Sejdeme se přímo u auta, kde jsme ho na parkovišti nechali. Tady za obchodním centrem se před námi otevírá pohled na přístavní promenádu s několika pečlivě udržovanými budovami ve viktoriánském stylu.

Červená viktoriánská věž s hodinami

Nejnápadnější z nich je červená věž s hodinami, ke které dojdeme po krátké procházce touhle přístavní čtvrtí jménem Waterfront. Jarda hledá poštovní schránku. Pohled má připravený už dávno z Namibie, a teď mu vůbec nedochází, že poštovní známka by tady měla být jiná. A tak kupuje známku ještě další, tentokrát jihoafrickou. Teď je ještě třeba najít poštovní úřad, protože to nevypadá, že by tady něco jako poštovní schránky fungovalo. Kolem obchodního centra i přístavu je množství dalších obchodů a desítky restaurací. Domlouváme se, že na jídlo teď nepůjdeme. Spíš se tu jen tak projdeme a porozhlédneme, abychom k odjezdu s Pepou přišli včas a nečekali někde nervózně na večeři, jestli se do Pepou určené hodiny stihneme nebo nestihneme navečeřet. Na jídlo můžeme jít přece i potom, až nás Pepa odveze zpátky.

Ve smluvený čas se všichni na parkovišti sejdeme. Pepa nás pak už jen odveze na hotel. Je po dnešní dlouhé cestě dost unavený, a proto se chystá jít brzy spát. Poradí nám ještě restauraci Hussar Grill nedaleko hotelu, pokud bychom chtěli jít někam na večeři. Jdeme tam ale jen tři: Jarda, Líba a já. Restaurace je ovšem výborná. Ba přímo skvělá. Jarda má chuť na rybu a z jídelníčku si vybere "rybu co se zrovna podařilo chytit". Jen si ještě musí ukázat, jááák moc chce tu rybu velkou. Pravděpodobně se jim ryb podařilo chytit víc a různě velkých. Líba si z jídelníčku vybere krevetky. Ty ona má ráda. I ona si může vybrat, kolik krevet vlastně chce. Jestli pět nebo třeba pětadvacet. S obsluhou se nakonec domluvíme, až když nám ukážou, jak jsou ty krevety přibližně velké. Vzhledem k naznačené velikosti bude Líbě pět krevet bohatě stačit. A co já? Já držím dietu. Tedy alespoň bych měl. Ale nechce se mi. Už půl dne mi nic není. Přece nebudu v Kapském Městě o chlebu a vodě! A navíc mám opravdu hlad! Zkoumám jídelní lístek dlouho, a nakonec je i u mě rozhodnuto. Dám si dietní stejček. Hovězí rumpsteak. A také já mám na výběr: Můžu si vybrat velikost od 200 až do 600 gramů. Objednávám si ten nejmenší. Radši. Držím přece tu dietu. K tomu jako přílohu volím rýži. Ale nevím, co to se mnou je. Nějak mi to nestačí. Mám ještě nesmyslnou a úplně šílenou chuť na houby. Poruším sice všechny dietní zásady a zcela ignoruju varování prostého zdravého rozumu, ale nemůžu si pomoct. Druhá příloha budou žampióny. Tak. A je to! A k tomu pivo. Stejk přece nebudu zapíjet vodou nebo něčím sladkým!

Všichni, ačkoli jsme si každý objednal něco jiného, se tetelíme blahem, jak si báječně pochutnáváme. Líba, jak jinak, si ještě po večeři potřebuje dát nějaký dezert. Naláká jí čokoláda s vodkou. A volila dobře. Nemůže si svůj výběr "zákusku" vynachválit. Později se od Pepy dozvíme, že tahle čokoláda je extra specialita tohohle podniku, kterou nabízejí v omezeném denním počtu, a že nám o ní zapomněl říct. Nevadí Pepo. Jak vidíš, přišli jsme na to i sami. Já jako dezert ale volím druhé pivo, a protože piju raději pomalu, Jarda si v tu chvíli dává už třetí. Líba si po svém dezertu nechá přinést ještě jednu sklenku vína. V pohodě ještě posedíme a popovídáme. Spokojení se sice trochu dražší, ale zato naprosto báječnou a skvělou večeří, se posléze vracíme na hotel.

Na hotelovém pokoji se ještě s Jardou srotíme na jeden pokoj, načneme si whisku a hodláme ještě chvíli posedět. Přidá se k nám se svým pivem i Pepa, který je sice dost unavený, ale na druhou stranu poněkud přetažený, a proto stejně celou dobu nemohl usnout. Posedíme a popijeme, několik štamprliček whisky jako dezinfekce nám přece nemůže uškodit. Nakonec v klidu a v pohodě usínám. Mám radost z překrásné knížky a doufám, že předchozí střevní problémy se už neozvou. A že těch posledních pět afrických dní si tady v Kapském Městě taky ještě pořádně užijeme.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 22. den (5. ledna 2010) >>
<< Fascinující výlet na Stolovou horu >>

Ráno začíná opět naprosto katastrofálně. Budím se hodně brzo a po dvě hodiny se nestačím přemísťovat mezi záchodem, umyvadlem, sprchou a postelí. Moje vnitřnosti opět zásadně protestují, tentokrát zřejmě proti včerejší večeři. Naběhám přitom snad několik kilometrů. K protestům se přidává i Líba, která mi vyčítá právě ty včerejší houby, a že ty za všechno můžou. No, asi můžou. Ale když já na ně měl takovou nezřízenou chuť! A chuť je to, čím si tělo má říct o to, co potřebuje. A když si řeklo blbě, musí se s tím nějak vyrovnat. Já u toho ale bohužel musím trpět jako zvíře. A tak když se ve včera smluvenou hodinu vydáváme s Pepou na cestu za dnešním programem, podobně jako včera mám z dnešního dne docela velké obavy. Jak jen tohle dopadne?!

Vyrážíme do města. Když to půjde a nebude vítr, pojedeme rovnou lanovkou na Stolovou horu. Příhodné podmínky tu nejsou každý den, lanovka kvůli větru nejezdí dost často. A taky je nahoře na Stolové hoře hodně často mlha. Stolová hora je pak zahalena v mracích, které vznikají kondenzací nad teplým Mozambickým mořským proudem parami nasátého vzduchu stoupajícího po úbočí Stolové hory. Tady se nedá váhat. Musíme jet nahoru, jakmile to půjde. Veškerý ostatní program lze přizpůsobit a zpřeházet, to další už na počasí tolik závislé není. Ačkoli v Kapském Městě včera docela fučelo, dnes ráno to vypadá mnohem líp. Vítr zdaleka tak silný není, sluníčko svítí a obloha je prakticky bez mráčku. Vypadá to na hezký den. Projedeme kolem centra města, a začneme stoupat do kopce. Lanovka nejezdí úplně zezdola, ale z úpatí Stolové hory o něco výš na svahu. Tam musíme nejprve vyjet naší toyotou. A už cestou k dolní stanici lanovky vidíme, že dnes se nahoru jezdí. Příznivého počasí je třeba využít, a tak jdeme na to. Hned dnes!

Pohled na Lví hlavu od dolní stanice lanovky

U lanovky pod Stolovou horou nejsme sami. Stojíme tu v relativně dlouhé frontě, která však kupodivu postupuje docela rychle. Proti nám si můžu zatím fotografovat Lví hlavu a Signální kopec. Signální kopec se tak jmenuje proto, že z něho kdysi výstřelem z děla oznamovali poledne. Fotím si i centrum Kapského Města ležící přímo pod námi. Donwtown Kapského Města je veskrze moderní centrum a oplývá množstvím výškových budov nepřehlédnutelného arhcitektonického stylu.

Z cesty lanovkou na Stolovou horu

Ale už jsme na konci fronty, a nastupujeme do kabiny. Lanovka na Stolovou horu je vymyšlená velice zajímavě a nápaditě. Střídají se tu dvě veliké kabiny zhruba asi pro padesát lidí. Jedou vždycky proti sobě. Jedna jede ve směru nahoru, druhá ji pak vyvažuje v protisměru dolů. Kabina lanovky se taky celou cestu nahoru s námi pomaličku otáčí kolem dokola. Nikdo se tak nemusí nikam tlačit, aby viděl na všechny strany, protože celá kabina se všemi pasažéry se postupně otočí o celých 360 stupňů. A za chvíli už jsme navrchu na Stolové hoře, ve výšce přibližně 1070 metrů nad mořem. Trvá to jen pár minut a jsme nahoře.

Robben Island, Signální vrch a vpravo od něho fotbalový stadión při pohledu ze Stolové hory

Stolová hora mne nahoře překvapí tím, jak je její plochý vrcholek poměrně úzký. Její nepříliš široký masiv je zase ale o to delší a v celé své délce od jihu prakticky uzavírá celý Kapský poloostrov. Můžeme se tu snadno rozhlížet na všechny strany. Shlížíme na četné zálivy s bělostným a zpěněným příbojem Atlantiku dorážejícího na pobřeží, V dálce vidíme i ostrov Robben Island. Je před námi, v zátoce Table Bay, čili ve Stolové zátoce. Na Robben Islandu byl až do zrušení apartheidu vězněn po celých 27 let Nelson Mandela, černošský politik, odpůrce režimu apartheidu a bojovník za lidská práva, který se později stal také prezidentem Jihoafrické Republiky. A taky je ze Stolové hory překrásný výhled na Kapské Město a jeho městské čtvrti poskládané pod námi do pestré mozaiky.

Centrum Kapského Města pod Stolovou horou

Za Lví hlavou vidíme část Green Pointu, za Signálním vrškem vpravo odtud září bílá střechou fotbalového stadionu. Ještě dál vpravo se nachází obchodní centrum města s množstvím výškových budov a mrakodrapů, a celý velký záliv s přístavem a obchodní čtvrtí Waterfront. Po pár krocích na druhou stranu Stolové hory se nám naskytnou také nádherné pohledy na druhou stranu. Zejména na skalní útvar Dvanácti apoštolů, za nimiž se táhne k jihu celý Kapský poloostrov se světoznámým a proslulým mysem Dobré naděje.

Pepa se tu s námi krátce projde kolem horní stanice lanovky, aby nám trochu ukázal, co, kde a jak, a aby nám řekl pár základních informací. Pak nás tu nechá s tím, že v poledne nás bude čekat dole u lanovky. Vláďa s Radkou se rozhodnou zůstat tu ještě déle, s námi dolů nepojedou. No a my si nádherné prostředí Stolové hory užíváme sami víc než tři hodiny. Procházíme se po Stolové hoře tam a zase zpátky, rozhlížíme se z útesů a fotíme se na chodníčcích i na skalách.

Takhle vypadá Ďáblův vrcholek ze Stolové hory

Popojdeme taky kus na východ. Odtamtud z kamenů na okraji hory je pěkný výhled na Ďáblův vrcholek. Těžko říct, na kterou stranu hory je pohled hezčí a zajímavější. A tak se pořád procházíme po upravených cestičkách mezi vyhlídkami z jedné strany hory na druhou. Směrů a míst, kam jít, je na Stolové hoře dostatek. Stezkami a chodníky je vrcholek hory doslova protkán. Občas usedneme na velký kámen, či na lavičku nějakého odpočívadla. Stolová hora je zvláštní a čarokrásné místo, a má svůj neopakovatelný ráz. Zdejší specifické mikroklima umožnilo vzniknout mnoha endemickým druhům rostlin i živočichů, které se nenajdou nikde jinde na světě, než právě na tomhle maličkém kousku země, tady na temeni Stolové hory a na Kapském poloostrově jižně odtud.

Květinka ze Stolové hory i s malým živočichem

Dokonce jsem si někde přečetl, že na tomhle malém kousku země, na tomhle výběžku Kapského poloostrova, roste více druhů divokých květin, než na celých britských ostrovech. Rostlinky a kvítky jsou tu skutečně velmi neobvyklé, a prý jich tady nahoře mezi skalami roste hodně přes tisíc rozličných druhů. A na celém Kapském poloostrově prý roste skoro devět tisíc různých druhů rostlin, a z toho dvě třetiny se vyskytují jen a pouze tady. Tady, a nikde jinde světě! Vida, jak úžasné a zajímavé místo tenhle od naší vlasti tolik vzdálený kus světa je!

Spící daman skalní je skoro slon

Pod kamenným ochozem Stolové hory na straně nad Dvanácti apoštoly zahlédneme i několik damanů, malých chundelatých zvířátek. Jinde jsme je takhle zblízka neviděli. Pozorný čtenář už jistě ví, že jsou to nejbližší žijící příbuzní slonů, ačkoli vypadají spíše jako hlodavci. Na první pohled vypadají dost neohrabaně, ale díky svým měkkým chodidlům, kterými se dokáží pevně přisát k tvrdému kamennému podkladu, umějí skvěle šplhat po skalách. Leckterý horolezec by jim mohl tuhle vlastnost závidět.

Tady na Stolové hoře je nádherně. Nevím, na co se mám dívat dřív. Jestli na Kapské Město a jeho centrum pod námi, nebo na skalní masivy, ať už na Dvanáct apoštolů, Lví hlavu nebo další, jestli na ty podivuhodné a krásně kvetoucí rostlinky vyrůstající mezi kameny a natahující se nahoru na světlo vstříc slunečním paprskům, a nebo na chlupaté a huňaté damany či několik ještěrek, které se tu mihnou přes cestičku nebo se vyhřívají na kamenech. Uprostřed mezi chodníky na Stolové hoře se nachází směrovník s mapkou Kapského Města a celého Kapského poloostrova. Směrovník na okrajích kolem dokola ukazuje směr a vzdálenost k mnoha různým městům z celého světa. Najdeme tu i Prahu a víme proto docela přesně, že do Prahy to je odtud vzdušnou čarou celých 9353 kilometrů. Není to zrovna málo.

Na Stolové hoře je vybudovaná i docela velká restaurace. Zastavíme se tam. Nějaké občerstvení a hlavně pití taky potřebujeme. Je slunečno, a s postupujícím dopolednem je čím dál větší pařák. Na sluníčku může být určitě skoro ke čtyřiceti stupňům. Mně zažívací problémy naštěstí zatím ustoupily. Jsem hodně rád, protože si tak můžu Stolovou horu užívat v pohodě celé dopoledne, místo abych ho musel prosedět někde mezi křovíčky či v místní kadibudce. Jarda na Stolové hoře během své procházky najde asi čtyři kešky. Jde nejprve kus s námi, ale jeho navigace ho od nás zanedlouho někam zatáhne. Nakonec se a ním zase ale sejdeme nedaleko stanice lanovky. Tady najde Jarda poslední zdejší kešku, přímo pod jedním z dalekohledů. Je ukrytá dole pod stojanem, který je dutý. U dalekohledu se střídá spousta lidí a proto se Jarda musí snažit být velmi nenápadný a dávat velký pozor, aby tu skrýš neprozradil všem, co se tu zrovna okolo motají. Trošku mu s Líbou pomůžeme tím, že se postavíme do cesty několika čumilům, aby neviděli, co za námi Jarda provádí. Má široká tělesná schránka je tu zapotřebí především.

Ale to už se kvapem blíží poledne. Scházíme se s Janou a Jaroslavem a lanovkou zase společně sjíždíme dolů, kde na nás bude čekat Pepa. V lanovce teď není ani zdaleka tolik lidí, jako když jsme jeli nahoru. Většina turistů nejspíš zůstává nahoře déle. Nedá mi to a i cestou zpátky z otáčející se kabiny dělám alespoň několik dalších fotografií, dokud se kabina lanovky nezastaví v dolní stanici. Fascinující výlet na Stolovou horu, která tvoří stejně fascinující dominantu Kapského Města, máme tedy za sebou. Dole u lanovky máme ještě chvíli času a tak si ještě kupuju nový plátěný klobouk. Zčásti namísto toho, který zůstal v chatce v Phalaborwě, zčásti také jako suvenýr z Kapského Města. S Pepou se pak sejdeme u auta přesně v domluvenou hodinu. Všechno klape, jak má. I počasí. Žádná mlha, den jasný, jako malovaný. Pro návštěvu Stolové hory jsme si nemohli přát nic lepšího.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< O vedru, ledové vodě a vánocích >>

Na dnešní odpoledne nám Pepa připravil odpočinkový program. Po včerejší dlouhatánské cestě budeme relaxovat na koupališti. Musíme tedy nejprve na hotel, abychom si tu vyzvedli koupací potřeby. Především plavky, ale taky třeba krém, abych se na pálícím sluníčku neusmažil. Z Green Pointu pak přejíždíme o něco dál na jih do sousední čtvrti nazývané Sea Point. Pepa s námi zamíří k místnímu koupališti. Ale ouha! Dnes je opravdu vedro a zájem o koupaliště je obrovský. Je tady neskutečná spousta lidí, úplně přeplněné parkoviště a před pokladnou vyšlapává chodník dlouhatánská vlnící se fronta. Vypadá to mizerně, když je tu takový nával ještě venku. O to víc lidí jistě bude i uvnitř. "Tak pojedeme někam dál!", rozhodne nakonec Pepa. Je to v každém případě asi to nejrozumnější, co se tu dá v danou chvíli a v tom parnu vymyslet.

Koupaliště v Cliftonu s pozadím Stolové hory ze strany a pásmem Dvanácti apoštolů

Jedeme tedy dál na jih, podél pobřeží, až nakonec zastavíme u široké zátoky ve čtvrti Clifton, přímo pod horou Lví hlavy. Pobřeží je tu tvořeno velikými kameny, nad nimiž je písečná část prostřídaná nízce střiženým trávníkem. I na tomhle oceánském koupališti je lidí hodně. Většinou samí domorodci. Na pobřeží mezi kameny je rozmístěno několikero "kotlíků" a téměř u každého z nich nějaká černá rodinka v plavkách něco griluje. Další posedávají pod slunečníky, nebo na břehu kolem nevelkého koupaliště. To je tvořeno vybetonovanou zídkou mezi pobřežními balvany. Je asi tak metr nad hladinou oceánu a voda je sem dopravována "přirozenou" cestou právě z oceánu. Přes nevysokou zídku ji sem dávkuje oceánský příboj, a občas sem došplouchne i velká vlna, která se převalí přes kameny. Kousek nad tímhle koupalištěm si najdeme mezi skalisky své místo i my.

Líba se pod Lví hlavou začíná okamžitě opékat

Líba tady sebou neprodleně a bez váhání flákne na nejbližší vhodný balvan, a sluníčku nezbývá nic jiného, než aby Líbu začalo opékat jako antilopí stejček na lávovém kameni.

Teď po poledni je tady dole pod Lví hlavou opravdu děsivé parno. Nebe je docela bez mráčku, a co se teploty týče, určitě není míň, než čtyřicet ve stínu. Velikých balvanů a skalisek je tu sice spousta, ale jsou od sluníčka rozpálené a není mezi nimi ani kouska stínu, protože slunce máme v téhle chvíli téměř kolmo nad hlavou. Slunečník žádný nemáme, a tak mi nezbývá, než zkusit k ochlazení vodu. Strčím do koupaliště nejprve nohy. Avšak ani ne po kolena, spíš jen po kotníky. No těbůh! Žiletky sice už delší dobu nepoužívám, ale mám poměrně přesnou představu, že takhle nějak řežou! To snad není možný, taková ledárna! Okamžitě vykráčím z vody ven, aby mi ty rampouchy z nohou opadaly. Napodruhé se osmělím do vody až za hodnou chvíli, kdy už mě ta výheň na břehu svým neutuchajícím žárem opravdu hodně mučí. Vlezu do vody po pás. Docela hbitě. Jinak to stejně ani nejde. A dlouho se v tom rozhodně být nedá. Rychle sbírám odvahu, abych se smočil po krk. Zkusím to a ponořím se. Ale okamžitě startuju z vody ven jako vystřelené torpédo. Nakonec se ale ještě rozkurážím natolik, že zkusím jít do vody i potřetí. Tentokrát dokonce udělám pár temp. Ale je to hrůza hrůzoucí. V tak ledové vodě jsem nebyl, ani nepamatuju. Snad jako malý kluk někde na maličkém koupališti v horách na horském potoce. To je tedy opravdu síla! Studený Benguelský proud nejspíš až kdesi od Antarktidy prostě dělá své. Ledová voda by sice normálně v lednu nikoho nepřekvapila, tady je ale dnes neuvěřitelný pařák. Nebe je po celý bez jediného obláčku a slunce pálí jako o život. A vykoupat se tu v té ledárně prostě nedá! Těch pár vteřin, které tu normální člověk vydrží ve vodě, já alespoň koupáním nazývat rozhodně nebudu. Nemůžu. To prostě nejde!

Tihle kluci se kolem ledové vody motají už dlouho

A tak víceméně celou dobu, co jsme na koupališti, se tak poflakuju kolem a pozoruju všechno, co se pozorovat dá. Domorodci jsou zřejmě otužilejší. Nebo alespoň na tuhle ledovou vodu mnohem přivyklejší. Vydrží ve vodě déle, především některá děcka. Jsou jich tu houfy a zdá se, že jim ta ledová voda příliš nevadí. Přímo pod námi se už přes půl hodiny cachtají ve vodě i kolem ní dva černí kluci a sbírají mezi kameny a řasami něco do svých plastových lahví. Stejně jako ostatní děcka, si i oni tady užívají letních prázdnin, které tu mají právě teď přes vánoce. Pro mne nezvyklé a poněkud zvláštní vánoce, když je venku léto a teplo. Ale i my jsme tu vlastně takové vánoce zažili, a asi je to jen síla zvyku. V našich zeměpisných krajích jsme o vánocích zkrátka zvyklí na zimu. Sníh utvoří neodmyslitelnou kulisu vánočních svátků, ba dokonce je přímo symbolem našich vánoc. A pokud jsem neviděl vánoční stromky tady za plného zdejšího léta a v okolí tropických palem, ani jsem si jiné vánoce představit nedovedl. Teď už dovedu. I na vánoce může být teplo a slunečno.

Oceán žene k pobřeží zpěněné vlny

Zvednu oči od kluků a myšlenky od bílých vánoc přemístím zase zpátky sem, do léta jižní Afriky. Naproti, ve druhé části tohohle zálivu, vidím dlouhatánskou písečnou pláž. Ale ani tam není ve vodě skoro nikdo. Možná ale spíš proto, že oceán žene sem do zálivu docela velké a vysoké vlny. Některé s nich udeří do balvanů okolo našeho bazénu tak mohutnou silou, že voda vystříkne vysoko nahoru na skaliska, kde rozežene hejno racků, které se tam před chvílí shromáždilo.

Na bouřící divoký Atlantik se můžu dívat dlouho

Bude chvíli trvat, než se dají zase dohromady, ale vzápětí se na ně přižene další obrovská vlna.

Racků na balvanech je vícero druhů

Líba stále leží prakticky bez hnutí a opaluje se. Tedy spíš smaží se. Ona však tvrdí, že si užívá sluníčko. Já jsem naopak oblečený pořád do trička, abych se nespálil. Procházím se pomalu podél pobřeží. Ležet na těch tvrdých šutrácích nebo na písku bych nevydržel ani pár minut. Přejdu kousek po kamenech, abych se dostal blíž k oceánu. Pozoruju nádherné zpěněné vlny, jak se zarážejí a tříští se o skaliska. Na to bych se vydržel dívat prakticky jakkoli dlouho. Je to pořád stejně nádherné, a přitom pořád jiné. Pozoruju taky již zmíněné racky, zástupce ptačí říše. Lze jich tady spatřit několikero druhů. Shromažďují se postupně na kamenech, aby je zanedlouho rozehnala stříkající voda rozdivočelého oceánu. Pozoruju řasy a chaluhy mezi kameny, i samotné balvany. Některé mají velmi podivné tvary. Zapojím trochu fantazii a hned vidím kámen připomínající psa nebo želvu v krunýři. Jiný balvan se tyčí do výšky a vypadá jako pokrčený ukazováček. Jako by někoho lákal a kýval se sem a tam a chtěl říct "Pojď sem!". A tak jdu blíž. Vzápětí okolo najdu nejméně tři balvany, které vypadají jako holé zadnice vystrčené z vody.

Dvě kamenné zadnice, jedna dokonce s ocáskem

Je zajímavé, jak se tady příroda vyřádila. A mě začíná čím dál víc bavit tady být, když se nemusím slunit, když se nemusím máčet do ledového oceánu, a když se nemusím při ležení nechat tlačit tvrdými kameny nebo nepříjemně rozpáleným pískem.

Až na tu ledovou oceánskou vodu je tady krásně. Za zátokou vidíme zvláštně tvarované pobřeží, kterému dominuje skalnaté pásmo známé jako Dvanáct apoštolů. Můžeme odtud počítat, má-li těch samostatných vrcholků skutečně dvanáct. Není to ale tak jednoduché se dvanácti dopočítat. Jednou vám vyjde jedenáct, pak zase třináct. Vlevo od Dvanácti apoštolů je vrcholek Stolové hory. Odtud jako stolová hora vůbec nevypadá. Plošina na jejím vrcholku je tak úzká, že odtud z boční strany vůbec není patrná. Stolová hora odtud vypadá jako jiná docela obyčejná hora, a jen díky vrcholové stanici lanovky, která tvoří na svrchní hraně hory malý čtvereček, si můžeme být jisti, že se jedná skutečně o Stolovou horu. Vlevo od ní blíž k nám se nad našimi hlavami tyčí jiná zajímavě tvarovaná hora. Hora Lví hlavy. Kolem ní se každou chvíli přežene několik odvážlivců na padácích, kteří se nedaleko od nás klouzavým letem blíží k zemi. Kdo nevzhlédne nahoru ke Lví hlavě, ani o nich neví. Snášejí se k zemi docela tiše jako nějaké pampeliškové chmýří. Prostředí je tu vskutku nádherné, a nebýt té ledové vody, tak to tu nemá chybu.

Po čtvrté hodině z koupaliště z Cliftonu odjíždíme. Potřebujeme se ještě stavit na nákup. Musíme si koupit něco k pití a hlavně vodu. Střevní potíže mi sice přes den ustoupily, ale hodlám dnes držet trochu větší dietu, ne-li přímo úplnou hladovku. V obchodu prodávají i jídlo a Líba, která si zřejmě zoufá, jak špatně bez jídla vypadám, mě přesvědčí na libovoučké vepřové a rýži. Hladovka prý není správně, něco sníst prý musím. Dobře, tak to tedy večer zkusím sníst.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Dietní večer a jak se má provozovat obchod >>

K večeru nás Pepa veze do mořského akvária nazývaného Akvárium dvou oceánů. Bez Vládi a Radky, kteří se zatím ještě neobjevili. Zdejší mořské akvárium je hodně známé a rozhodně patří mezi mnohými turistickými atrakcemi Kapského Města mezi ty nejlákavější. Je ale příliš pozdě. Akvárium je už bohužel zavřené. Budeme sem muset jindy. Pepa se tedy vrací do našeho hotelu. Jana s Jaroslavem jedou s ním. Že prý se projdou někde v okolí hotelu. Já s Líbou a Jardou tu zůstáváme na večeři. Zpátky trefíme sami, snad jsme pochopili kudy. Jsme vlastně zase na přístavní promenádě a u obchodního centra Waterfront, protože mořské akvárium je hnedle v jeho sousedství. Pepa nám ještě poradí restauraci, kde mají výborná pečená žebírka, a odjíždí.

Tak co teď? "Fajn, budou žebírka.", pochvaluje si Jarda. Ale to není nic pro mne ani normálně, natož dnes, kdy hodlám držet dietu. Na mé problémy ale nebereme zřetel a usadíme se v doporučené hospodě hezky venku pod slunečníkem. Jarda si vážně těmi žebírky udělal radost, a já mám zase radost, když vidím, jak mu chutnají. Chrochtá si pak blahem ještě dlouho po večeři. Líba se obšťastnila taky. Dala si oblíbené kalamáry. Jen já nic. Nedám si pro jistotu ani pivo. Cucám tady jen Coca-colu a místo jídla si píšu poznámky. Pak si už se znatelně menším rozradostněním dám druhou Coca-colu a při třetí už jsem protivnější než daňové přiznání. Jarda s Líbou by si třeba ještě něco dali, pivko nebo vínko, ale mně se tady u další Coca-coly už opravdu sedět nechce. Už mi připadá hnusnější, než nějaká minerální prdlavka, a za chvíli bych nejspíš začal poulit oči jako nafouknutá žába. Proto raději zaplatíme a odcházíme. Po cestě k hotelu nás, a zejména Jardu, otravují dva černoši, kteří somrují nějaké peníze. Snažíme se si jich nevšímat a oni toho po chvíli nechají. Přesto nás jejich nepříjemné obtěžování trošku rozhodilo. Nevěděli jsme, čeho se od nich můžeme nadít.

Potřebuju se cestou zastavit ještě v nějakém obchodě. Musím si najít něco jiného k pití, Coca-cola, přestože se říká, jak je na spravení žaludku skvělá, mám pocit, že už mi leze ušima. Vlezeme do jednoho nevelkého obchůdku a sotva se v něm rozhlédnu, koukám jako vyjevený. Na ploše zvící sotva poloviny naší nepříliš velké samoobsluhy tu nabízejí rozhodně větší sortiment zboží, než u nás nabízí velký hypermarket. Tedy alespoň co se potravin týče. Zdá se, že tady opravdu mají docela jiné know-how, a tady asi opravdu vědí jak na to. Žádné poloprázdné regály. Každá potravina tu je zastoupena mnoha druhy a každý jeden druh několika výrobci. Ne jen od jednoho, jak tomu je často u nás. A taky tu nemají žádnou polici plnou jen jednoho jediného zboží. Od všeho tu jsou v regálech pěkně vedle sebe různé druhy potravin i nápojů, ale od všeho jen čtyři pět kousků pěkně srovnaných za sebou. Žádné desítky a stovky balení téhož. Na co jim tady stačí jeden nevelký regál, u nás supermarket na pouhou polovinu téhož potřebuje celou uličku. Tady se můžu jen postavit před regál, a na dosah mám třeba nejméně patnáct různých krabic mléka. Stačí si jen vybrat. Jeden druh mléka vedle druhého, srovnané po čtyřech za sebou. Černá dáma za mnou si zrovna tři mléka bere. Než se stačím omrknout, jiná černoška, patřící pro změnu k personálu, regál okamžitě doplňuje. Do háje! Tohle je tedy obchod! Tady musí být pohoda nakupovat. Člověk přijde, a po pár krocích a za pár minut si vybere, co chce. Nepotřebuje přitom hodinu bloudit mezi poloprázdnými regály jako u nás, aby nakonec stejně zjistil, že nemají to, co chce, a musí nakonec koupit i to, co nechce, protože už tu přece tolik času strávil. Teď abych měl strach jít u nás doma na nákup. Mám pocit, že až teď vlezu zase do nějakého českého supermarketu, budu za chvíli zcela nepříčetný a nutně tam ztropím nějakou výtržnost. Až doteď bych neřekl, že mezi obchodem a obchodem může být takovýhle rozdíl. Ale je. Tady naprosto zásadní! Všichni ti pitomí obchodníci od nás by se sem měli jezdit učit, jak má takový prodej potravin vypadat. Ti by koukali! Ale kdyby se to naučili, my bychom k nim pak chodili nakupovat třeba i docela rádi.

Večer na hotelu slupnu kousek nakoupeného libového vepříka, k němu mám hrstku nemastné a neslané rýže. Pak do sebe nasoukám zase nějaké prášky, a zatímco Líba si s Jardou dávají štamrpličku, já jdu raději spát. Jsem nakonec hodně rád, že dnešní den proběhl bez potíží, že jsem si ho mohl užít naplno, a že jsem kromě jídla nic nemusel omezovat a vynechávat. Jen aby to tak vydrželo.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 23. den (6. ledna 2010) >>
<< Změna programu: den začíná ve slumu >>

Ráno vstávám bez včerejších ranních potíží. Ne že bych už měl vyhráno, ale situace je o moc lepší. Z programu dnešního dne už nemám zdaleka takový strach, jako včera. Při snídani nás Jana s Jaroslavem informují, že v noci v Kapském Městě pršelo. A ve zprávách prý hlásili, že včerejší teplota ve stínu byla opravdu těch 40 °C, jak jsem byl odpoledne odhadoval. Byly tak údajně překonány zdejší letité teplotní rekordy. Dnes prý už má být mnohem příjemněji, včerejší pekelná výheň se opakovat nemá. A voda Atlantiku proti tomu měla včera prý pouhopouhých 11 °C. Brrr! To kdybych býval byl věděl, tak bych tam býval byl asi vůbec nevlezl! Díky nepříliš příznivé předpovědi dnešního počasí Pepa opět operativně mění dnešní program. Namísto k mysu Dobré naděje pojedeme na víno! Vláďa s Radkou, které jsme od včerejšího dopoledne už neviděli, se neztratili. Už jsou zase s námi. Opravdu zůstali na Stolové hoře o dost déle než my, ale na rozdíl od nás stihli i návštěvu mořského akvária. A prý se jim moc líbilo.

Projíždíme městem a při pohledu nahoru vidíme, že Ďáblův vrchol i Stolovka jsou schovány v mlze. I Lví hlava se vznáší kdesi vysoko v oblacích. Musím říct, že Kapské Město je opravdu na pohled moc hezké a příjemné. Moderní domy, široké bulváry, spousta zeleně, palmy kolem silnic. Málo koho by napadlo, že tady jsme někde v Africe. Tohle prostředí určitě může Kapskému Městu závidět leckteré evropské velkoměsto. A s vysokou pravděpodobností všechna velká města Evropy. Teď, kdy se tu chystá mistrovství světa v Kopané, se tady hodně staví. Kromě stadionu kousek od našeho hotelu tu hojně budují, opravují, a rozšiřují mnohé příjezdové komunikace.

Baráky původního černošského ghetta

Ale než se dostaneme za vínem, míříme nejprve do Cape Flats, do ploché nížinné oblasti Kapského Města, která se rozkládá na jihovýchodě od centra. Táhne se v podstatě od oceánu k oceánu, od Table Bay až k False Bay. Většina obyvatelstva asi třímiliónového Kapského města žije právě tady. V severní části téhle oblasti, původně za apartheidu určené pro černé obyvatelstvo, navštívíme jeden z mnoha zdejších slumů: slum Langa. Tenhle slum se rozkládá kolem původního černošského ghetta, kde černí dělníci pracující v továrnách velkých společností dostávali přiděleny byty v jednoduchých asi třípatrových domech. Původní ghetto mívalo oplocení a svou vstupní bránu. Účelem toho bylo striktně oddělit černé od bílých, a na bráně tak probíhaly přísné kontroly. Dnes se kolem původního ghetta rozkládá v podstatě zase jen černošská chudinská čtvrť. Vidíme tu boudy postavené ze stlučených prken, lepenky či vlnitého plechu. Takových přístřešků z podobného materiálu jsou stovky. Rozmístili je tam, kde zrovna bylo místo, zcela bez ladu a skladu.

Živá ulice slumu Langa

Cihlová zeď je tu vidět výjimečně, a pokud, tak pravděpodobně takový barák pochází z původního dělnického ghetta. Tyhle cihlové baráky taky vzhledem ke svému okolí vypadají velmi luxusně. Zajímavé je, že tu prakticky všude vedou elektrické dráty. Výdobytek elektrické energie tu tedy zřejmě mají. Nevím zda všichni obyvatelé slumu, ale někteří určitě. Antény na střechách mnohých prkenných obydlí, či dokonce i nějaké satelitní placky svědčí o tom, že tu alespoň o nějaké kulturní vyžití postaráno mají.

Vystoupíme na chvíli z auta. Není mi tu zrovna nejlíp, ale Pepa tvrdí, že se nemáme čeho bát. Že je to tady město samo pro sebe, mají tu své obchody, své školy, a svůj život. A k návštěvníkům jsou prý přívětiví. Jarda tu jednomu z těch přívětivých nechává pár svých obnošených triček.

Jarda si ve slumu kupuje něco k pití u zamřížovaného okénka

Naše cesta se už chýlí ke konci a už je nebude potřebovat. Černí obyvatelé, jež tu potkáme, se opravdu netváří nijak nepřátelsky. Spíše vypadají zvědaví. U jedné plechové boudy si kupujeme nějaké pití. Bouda má zamřížované okénko, skrze které se celá obchodní transakce provádí. Jarda jde nakupovat hned vedle k sousedovi, aby dal vydělat i jinému obyvateli slumu. I ten má ve stěně z vlnitého plechu malé okénko s mříží. Takže ani v tomhle slumu možná zase tak úplně bezpečno nebude. Kriminalita se nicméně prý v celém Kapském Městě v posledních letech výrazně zlepšila, i když po setmění se návštěva centra města a slumů rozhodně turistům nedoporučuje. Jak tak popojíždíme slumem, nemám z toho příliš dobrý pocit. Pepa nám nabízí, že se klidně můžeme kousek projít. Přesto, že tvrdí, že se opravdu není čeho bát, nikomu z nás se do procházky mimo auto nechce. Všichni raději zůstáváme ukryti v bezpečí automobilu. Zdá se ale opravdu, že ti místní černí jsou v pohodě a usmívají se na nás. Ale možná, ba dokonce pravděpodobně, nebude slum jako slum. V jiných slumech by možná mohlo jít o život. Ale nevím. Nikdo z nás jsme na tohle téma raději nevyzvídal, a nikam jinam jsme se raději nehrnuli. Tohleto krátké nahlédnutí do černošského slumu nám všem asi stačilo.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Smutek Falešné zátoky >>

Odtud projíždíme skrz celý Cape Flats až k vodám oceánu v zátoce False Bay. Vidíme při cestě mnoho dalších slumů. Táhnou se široko daleko na všechny strany, podle letiště a ještě mnohem dál, až přes dvacet kilometrů za ním. Široká zátoka False Bay na východní straně ukončuje Kapský poloostrov. K Indickému oceánu ještě zátoka nepatří. To bychom museli až za nejjižnější bod Afriky, za Střelkový mys, a to je ještě o nějakých 200 kilometrů dál na jihovýchod. Zátoka False Bay má ale mnohem teplejší vodu, než Atlantik v Clifton Bay. Teplota vody je tady podstatným způsobem ovlivňována teplejšími proudy Indického oceánu. False Bay, čili Falešná zátoka, přišla ke svému jménu tak, že výběžek na její východní straně si mořeplavci pletli s mysem Dobré naděje. Zatočili pak na sever a skončili tady, v téhle zátoce. Proto tedy Falešná. A skončili tu někdy na dost dlouho. Prý tu málokdy fouká vítr a oni se nemohli vrátit zpátky na otevřené moře i několik měsíců. Falešná zátoka byla tedy nejen falešná, ale taky náležitě zrádná.

Jarda a Jaroslav si ve Falešné zátoce máchají nožky

Chvilku tu jen tak chodíme po pláži po písku, někdo opatrně smočí palec. Zanedlouho k nám ale zamíří nějaký místní záchranář a Pepovi vynadá. Máme jít na oficiální pláž, tady je koupání zakázané. Včera se tu prý utopili tři lidé. Raději tedy zajedeme na oficiální pláž. Je tady takový podivný bazén bez vln. Lidí jen pár. Nic lákavého k vykoupání. Zato u pláže stojí a hlídkuje policie. Informaci o včerejších utopených nám potvrdí jeden mladý černoch, který tu po pláži takhle chodí už od včerejška. Jeden z utopených byl jeho bratr

Vzadu u koupaliště čekají policejní a záchranářská auta

a on teď čeká, až vyplave bratrovo tělo. Proto tady postávají policejní a záchranářská auta. Na to, než tělo utopeného vyplave, se může čekat prý až týden. Je to hodně smutný rozhovor. Jsou tady asi silné spodní proudy, a bratr, který si šel normálně zaplavat, se z vln už nevrátil. S policií tu s tímhle mladíkem čeká na tělo celá rodina. Jakmile moře tělo vyplaví, chtějí neprodleně zařídit bratrův pohřeb a uložit jeho tělo do země.

Nikdo z nás teď tady na koupání nemá náladu. Líba si posbírá pár malých mušliček, namočíme si nohy jen tak po kotníky, trochu se projdeme vodou v koupališti. Raději z tohohle smutného místa odjedeme. Doufáme, že se na vinařské stezce trochu rozveselíme. A tak se zase poskládáme k Pepovi do auta a vyrážíme, tentokrát už doopravdy za vínem.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jak se ochutnává jihoafrické víno >>

Za vinným obveselením teď směřujeme na severovýchod od Kapského Města, do vinařské oblasti soustředěné kolem nevelkého města Stellenbosch. Oblast města Stellenbosch je po Kapském Městě druhé nejdéle osídlené území Jihoafrické Republiky. Region okolo tohoto města je proslavený svými víny, a nachází se tu víc než stovka prvotřídních vinařství. Kolem roku 1970 se malá skupina tří vinařů dohodla na tom, že vytvoří první vinařskou stezku, jejímž smyslem bylo nejen propagovat jihoafrická vína, ale také seznamovat širokou veřejnost s kulturou pití vína. Vinařskou stezkou se rozumí cesta mezi několika vinařstvími spojená s koštováním různých druhů vína. Akce se setkala s až nečekaně velkým úspěchem a vinařská oblast v okolí města Stellenbosch se stala světoznámou a vyhledávanou turistickou atrakcí. A to nejen pro zahraniční návštěvníky. Během posledních asi čtyřiceti let se zdejší vinařský region stal také nedílnou součástí životního stylu obyvatel Kapského Města. O svých víkendových výjezdech tu poobědvají, posedí i odpočinou, a pochopitelně si dají nějakou tu sklenku vína. Zdejší vína pak rádi ochutnávají, vybírají, a posléze si samozřejmě několik lahví odvážejí sebou domů. Takovým víkendovým návštěvníkům pak nabízejí zdejší vinařství všechny potřebné náležitosti. Provozují obchody, restaurace, hotelové a ubytovací služby se snídaní i některé další žádané doprovodné aktivity.

Mnoho věcí na vinařských farmách dnes ovšem funguje podobně jako dřív. Ke spokojenosti všech. Farmáři jsou bílí, a černí pro ně pracují. Rodiny černých zaměstanců dostanou obvykle od farmářů domek se zaplacenou vodou a elektřinou, je o ně a jejich rodinu postaráno i zdravotně, a dostávají samozřejmě i nějaký plat. Jsou tak na tom o mnoho lépe, než ti, kteří pracují pro státní firmy a kteří jsou zhusta nuceni žít ve slumech. Jenom je třeba se mít na pozoru před samozvanými vůdci ohánějícími se rudou hvězdou, kteří jsou schopni vcelku spokojeně a šťastně žijícím a pracujícím černým rodinám začít věšet na nos bulíky o tom, jak je bílí farmáři vykořisťují a jak jim ubližují.

Při víně se snad rozveselíme, viď Jardo?

Ale vraťme se k naší vinařské cestě a k vínu, které by nás mělo po smutné Falešné zátoce trochu rozveselit. Pepa právě zastavuje kdesi při silnici v typickém vinařském obchodě farmy Zetlerbosch. Lahví s vínem tu mají nepřeberně. Kromě toho tu nabízejí také mnoho dalších věcí, oříšky, sušenky, další nápoje, a taky bitong. To je sušené maso, které si tu můžeme vybrat z mnoha druhů roztodivných podob chutí i vůní. Pepa vysvětluje, že tu většina vinařských farem chová také pštrosy, krávy, nebo antilopy, především jako zdroj masa pro své restaurace a své obchody. Doplňují a zpestřují tím sortiment svých prodejen. Nikdo v tomhle obchodě ale nic nekoupíme. Musíme přece nejprve ochutnávat, ne? A tak se příliš nezdržujeme a jedeme dál.

Parková úprava ve vinařství Neethlingshof

Ale jedeme jen nedaleko. Ani ne po deseti kilometrech Pepa zabočuje k prvnímu vinařství. Vinařství jménem Neethlingshof nás vítá nádhernou piniovou alejí. Procházíme pak kolem jedné z vinic skrz nádherně upravený park s kašnami i s altánkem. Skoro jako někde u nás na zámku.

Vinařství Neethlingshof se pyšní oslnivě bílými budovami

Míjíme krásně udržované, vzhledné a lehce a ladně působící bílé budovy. Celé vinařství Neethlingshof je opravdu pečlivě udržované. Usadíme se venku u většího stolu pod slunečníkem. Ochutnávka vín tu probíhá tak, že za nějakých třicet randů si můžeme vybrat vzorek šesti druhů vína z asi osmnácti. Zvolená vína pak postupně dostaneme do sklenky k ochutnání. Každý dostaneme seznam vín na listu papíru, a každý si jich zaškrtne šest, které by chtěl ochutnat. S Líbou si také sklenky občas můžeme prohodit, takže naše ochutnávka může být skoro dvojnásobná. Já mám ale s vínem trochu potíže. Protože vinné kyseliny mi nedělají dobře na žaludek, spíše se pití vína vyhýbám. A když už, tak vyhledávám vína zásadně hodně sladká. Tady ovšem mají všechna sladká vína vyprodaná. Z těch vzorků, co si tedy můžu vybrat, a co ochutnám od Líby, mi moc nechutná ani jeden. Navíc už po čtyřech sklenkách cítím, že by mi to na můj hladový žaludek stačilo. Nejsem samozřejmě žádný znalec, kyselejší víno já nedocením asi žádné. Přesto ale vím, že můj mlsný jazyk dobře rozeznává, co mu chutná, a co ne. Tady nemám zájem něco koupit, a ani Líba se netváří, že by v tomhle vinařství něco chtěla. Uvidíme, co nám nabídnou jinde. Ale pijeme všichni. Ochutnáváme, co můžeme. A konečně je nám zase trochu veseleji.

Jedna z uliček města Stellebosch

Další zastávka na naší cestě za vínem, opět jen po pár kilometrech, je v malebném historickém městě Stellenbosch, v hlavním městě zdejší vinařské oblasti. Nachází se v něm ústavy a úřady prakticky pro cokoliv, co nějak souvisí s vínem. A studenti tu znají velmi prestižní univerzitu, na které se prý vyučuje výhradně afrikánštinou. Ale tomu se mi moc nechce věřit. Stellenbosch je skoro stotisícové město. Každopádně ale město působí idylicky až romanticky a vypadá, že chudoba tady rozhodně není doma. Bohatství města, nebo alespoň jeho značné části, prý pochází od bohatých měšťanů i farmářů, kteří se dávali pohřbívat pod podlahu kostela, což muselo býti zaplaceno dost značnou sumou. Městu Stellenbosch se také přezdívá město dubů. Prý je sem přivezli a vysázeli vinaři, kteří chtěli mít a používat vlastní dřevo na sudy. Jenže dubové dřevo v těchto krajích roste příliš rychle, je tudíž moc řídké, a na sudy tudíž nepoužitelné. Ty duby tu proto prý zůstaly. Leckde jsem ovšem našel poněkud jinou informaci. A to takovou, že duby tu za účelem zkrášlení města vysadil jeho samotný zakladatel Simon van der Stel. Nevím, jak to doopravdy je. Možná první duby ve městě Stellenbosch opravdu vysázel jeho zakladatel a jiné sazenice sem zase kvůli sudům přivezli vinaři. Pravda může být přece obojí. Ať je to, jak je to, my jsme každopádně díky těm dubům tomu zjistili, odkud jméno města Stellenbosch pochází.

Malé muzeum ve městě Stellenbosch

Většina města Stellenbosch se sestává z malých starších i novějších domků. V centru, kde zastavujeme přímo na náměstí, vidíme kolem sebe mnohé historické a vesměs bílé budovy. Malý kostelík a podivnou zvonici se třemi sloupy ve stylu antiky. Jedna z budov vedle městské radnice, je zařízena tak trochu jako maličké muzeum. Uvnitř si můžeme prohlédnout, jak vypadalo vybavení typické domácnosti starých osadníků. Rozličným nábytkem počínaje, a měděným nádobím konče. Venku se můžeme obdivovat mnoha květinám, jejichž vůně se šíří do daleka ze záhonů přilehlého parku. Vydáváme se na procházku tímhle příjemným městem a zapadneme do jedné z ulic sousedících s náměstím. Jdeme kolem několika restaurací i kaváren, které střídají obchůdky a prodejny se vším možným. Na občerstvení si tentokrát nesedneme. Já stejně nic nemůžu, a Líba raději běhá od obchůdku k obchůdku. Konečně si tady vybrala a rozhodla se pro nějaký suvenýr. Z Jižní Afriky, ze země drahých kamenů, si převeze náramek z polodrahokamů, celý barevně laděný do zelena. A k tomu vezmeme dva další v jiných barvách jako pozornost oběma našim dcerám.

Po poledni, kdy už je zase pěkné vedro, Stellenbosch opouštíme. Nebe je sice bez mráčku, ale ve srovnání s včerejším horkým a suchým dnem je dnes dosti silný opar a vlhko. Projíždíme postupně mezi mnoha a mnoha vinicemi. Všímáme si, že většina z nich má jako první na každém řádku keřík červených růží, to v případě, že je to řádek s červeným vínem, nebo keřík bílých růží, jedná-li se o bílé víno. Prý je tomu tak proto, že růže jsou mnohem náchylnější k různým plísním a dalším neřádům, a když tenhle růžový keřík něco chytne, vinař má relativně ještě čas, aby provedl správný postřik a vhodně ošetřil cenné révové keře. Ani tentokrát nejedeme dlouho. Po pár kilometrech přijíždíme na úpatí vysokého pohoří Simonsberg. Najednou Pepa zahne doprava, vzápětí doleva, a jsme ve vinařství Muratie. K našemu překvapení nezastavujeme. Pepa nás veze jinam, tady jenom projíždíme. Naším cílem je o pár set metrů dál jiná farma, vinařství Delheim.

Vinice vinařství Delheim

Vinařství Delheim leží v nádherném místě na úpatí přes tisíc metrů vysokého horského pásma. Majitel tohohle vinařství před asi čtyřiceti lety spoluzakládal Stellenboschskou vinnou stezku, a je tedy jeden z těch tří, o nichž jsem se v této souvislosti zmiňoval. Tady zrovna na okolních vinicích kvetoucí růžové keře nevidím. Na ochutnávku se musíme vměstnat do jakéhosi nevelkého potemnělého sklípku či hospůdky, kde je i dost chladno. Nejsme sice nikde v podzemí, ale v nízkém stavení se silnými zřejmě kamennými zdmi. Je tu dost plno. Jen tak tak seženeme místo, abychom seděli všichni u jednoho stolu.

Jana ochutnává v Delheimu bílé víno

Ochutnávka tu ale probíhá stejným způsobem, jaký už známe. Na můj dotaz na sladké víno tentokrát uspěju a na rozdíl od minula si tedy můžu vybrat něco sladšího. Zejména pak dva poslední vzorky mi hodně chutnají. Někteří další, co se rozhodli podle mě pro stejnou ochutnávku, ti remcají, jak je to sladké. Ale já si mlaskám. Ten předposlední vzorek se rozhodnu v jedné lahvi koupit sebou domů. Líba to nechává na mě, ať si víno domů vyberu já. Ona sladká vína taky může a tak jí na tom tolik nezáleží. To poslední víno, přemítám, bylo ještě lepší, ale je zase minimálně třikrát tak drahé. Půlka sedmičky by přišla skoro na tři stovky. Chvíli ještě rozvažuju, zda ho přece jen taky ještě nekoupit, ale nakonec to nechávám tak. Uvidíme, co nám nabídne třetí vinařství, které nás ještě čeká.

Tak tady ta vína byla úplně jinačí a o moc lepší, hodnotím to, když se vracíme zase do Pepova auta. Smutek Falešné zátoky je ten tam. Venku na sluníčku si teď připadám takový celý veselý a rozradostněný. Bude to vypitým vínem. Jestli každý ten vzorek měl půl decky, tak už mám přece vypitou dohromady skoro sedmičku! Víno a hladový žaludek holt dělá svoje. Ani k poslednímu vinařství, které dnes navštívíme, nemusíme jet nikam daleko. Jen něco málo přes deset kilometrů. A zase cestou míjíme množství dalších farem i vinic, a také sklípků i vinařských obchodů. Vínům se tu zřejmě daří a vinařům taktéž. Všude je to jiné. Jeden obchůdek je hezčí než druhý. Všechny jako by se předháněly, aby k sobě nalákaly nové zákazníky z řad domorodců i turistů.

Kozlí chlívek s kozlem akrobatem

Ve vinařství Fairview je taky všechno jiné, než při předchozích zastávkách. Hned u parkoviště mě už z dálky zaujme věžovitá stavba, do níž jsou ve spirále hustě zapíchány kovové šprušle. Při bližším zkoumání se tahle stavba ukáže být kozím chlívkem. To teda ty kozy či kozly docela lituju, když se musí domů dostávat po takovémhle divném schodišti, po kterém jim kopýtka musí klouzat a nohy zapadat do mezer mezi železa. Dostat se do svého kozlího domova, nebo naopak zase ven, to musí být pro ta zvířata téměř artistický výkon. Věžovitý chlívek je obehnán zídkou a dole u krmelce jsou vidět dva rohatí kozli. Jeden z nich dokonce i klečí, aby si dokázal z krmelce nějaké seno vydolovat. Rohy mají tihle kozli pořádné. Dlouhé, silné a pořádně zatočené. Rozhodně bych nechtěl, aby mě s nimi potrkali. Ale už pojďme dovnitř, je to támhle za ten parčík s kašnou a rybičkami.

Tak copak ve Fairview ještě ochutnáme?

Jestli jsme v prvním vinařství ochutnávali víno venku, a ve druhém v malém potemnělém sklípku, taky vejdeme do velikánské haly s několika zvláštními do půlkruhu zatočenými jakoby barovými stoly. Degustace opět šesti druhů vína probíhá u nich, tentokrát tedy ve stoje. Tady, ve Fairview, patří k degustaci vína také ještě ochutnávka sýrů. Něco takového tu každý vinař nenabízí. Tak pojďme nejprve na ty sýry!

Kroužím halou, kde se nabízejí sýry, a přemýšlím, jaké si mám vybrat. Mají tu všelijaké, a samozřejmě i kozí. A jsou jich desítky. Z toho, co si vyberu, mi asi nejvíc chutná bylinkový sýr. A pak mě úplně dostane pepřák. Takový báječně lehký, s mírně tvarohovou strukturou, silně sypaný nahrubo drceným pepřem. Paráda. Ňami ňam!

Tady vidíte, jak Líbě ve Fairview víno chutná

Ale mají tu i další vynikající vzorky. Skvělé jsou i sýry ochucené meruňkami, nebo brusinkami. Moje mlsná a především taky hladová huba se po chvíli nachází na vrcholu blaha. S Líbou si posléze vybereme několik balených sýrů. Ty chceme dovézt až domů. Mně totiž při mém stávajícím hladu nakonec chutnají úplně všechny sýry bez výjimky, a tak jich zákonitě chci koupit co nejvíc. Hlad ve mně v téhle chvíli probouzí sýrovou nákupní vášeň. Úplně tu přitom zapomenu fotit a k fotografování se vrátím až zase u vína.

Vraťme se tedy ochutnávat víno. Tady si tentokrát nic dopředu nezaškrtáváme, jen si jednoduše vybíráme. A co si přejeme, to nám přímo nalévají. Prostě si tu pamatují, kolik vzorků kdo měl, a kdyby náhodou někomu dali o jeden víc, asi nezchudnou. Já si opět přeju něco sladkého. Ale tady se ke mně už nikdo jiný nepřidá. Nikdo jiný sladké víno nechce. Ostatní ochutnávají vína jiná. Já po třech sladkých se také musím vrátit k vínům normálním, tolik druhů těch sladkých tu přece jenom nemají. Ale výběr tu je asi ze všech tří dnešních vinařství největší.

Tak hezky zabalit, ať to drahocenné víno domů dovezeme!

Ve vinařství Fairview se dá se říct, že mi tu už chutnají všechna vína. Ale to jedno z těch sladkých, to si zatoužím koupit domů. Jmenuje se Red Sweet, je s přídavkem brandy, trochu silnější, a taky patřičně drahé. Něco jako portské? Koupím jen malou třetinkovou lahvinku. Mnoho vína domů dopravovat nemůžeme. Jednak to je o strach, aby se při tak daleké cestě nerozbilo, a jednak také musíme mít na zřeteli omezenou váhu našich zavazadel na zpáteční cestě. Na rozdíl třeba od knížek si víno nemůžeme vzít do příručního zavazadla. Díky teroristům, kteří víno kolikrát ani nepijou! No, uvidíme, jestli ta dnes nakoupená vína dostaneme v pořádku až domů. Snad ano. Ještě horší to ale bude se sklenkami, které si, když všechny vybrané vzorky ochutnáme, můžeme ponechat jako suvenýr. Ty ale na rozdíl od vína budeme moci opatrovat v příručním zavazadle.

Venku pak ještě jednou fotím kozí věž, po jejichž šprušlích zrovna pomalu a namáhavě klopýtá jeden z kozlů. Moc mi to focení nejde. Možná ještě hůř, než tomu kozlovi sestup. Jak na mě venku zase začalo svítit sluníčko, mám pocit, že se se mnou všechno otáčí a kozí věž že se naklání ze strany na stranu. Ale co. V autě mě to za tu hodinku, než se vrátíme do Kapského města, určitě zase přejde. Hlavně, že mi není špatně a nemám žádné problémy. Vždyť mi je vlastně fajn. Docela báječně. S cestou za vínem jsem spokojený.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Lehce unavený podvečer >>

Většinu cesty z vinařské oblasti okolo města Stellenbosch zpátky do Kapského Města si urychlíme jízdou po dálnici, která se táhne v délce před tisíc kilometrů až od Johannesburgu.

Na Delfíní pláži v Table View

Zdá se mi, že jsem si na chvíli zdřímnul. Ta zpáteční cesta mi uběhla děsně rychle. Najednou už projíždíme okrajem Kapského Města a frčíme stále po dálnici, která je tady v tomhle místě už šestiproudá.

K večeru, něco po páté hodině, ještě zajíždíme do Table View. Jak název napovídá, je odtud jedinečný výhled na Stolovou horu a Kapské Město pod ní. Z Delfíní pláže s bělostným pískem ho máme sice trochu v dálce, přes celou zátoku, ale i tak je to úžasný pohled a neopakovatelná scenérie. Člověk si tu připadá, jako by byl někde v nějakém filmu. Tak neskutečně silueta Stolové hory nad Kapským Městem působí. Vyplatí se tady si chvíli jen tak sednout a dívat se. Zažít ten pohled, dostat ho do sebe, zapsat si ho nesmazatelně do paměti. Často se sem určitě nedostanu, abych si to mohl zopakovat. A fotografie na tu dálku, to určitě nebude ono. Okolo nás je naprostá většina domorodců. Teď k večeru se tu ale nikdo nekoupe. Všichni jenom odpočívají a nebo se po pláži procházejí.

Fascinující pohled přes Stolovou zátoku na Kapské Město a Stolovou horu

Nejvýše si někdo v příboji jen tak lehce ošplouchne nohy. Nějací dva borci sportovního ražení tu ve větru zápasí s nějakým padákem, nebo co to je. My si taky trochu zašploucháme nohama. Na krátkou chviličku ta ledová voda zase tolik nevadí. A znovu stočím svůj zrak na moře k několika velkým lodím mířícím z přístavu někam na daleký oceán. A znovu se ještě na chvíli zahledím ke Stolové hoře. Ten pohled je opravdu těžko popsatelný.

No, a když se dost vynadíváme, pomalu Delfíní pláž opouštíme. Za pláží vede hlavní silnice a za ní se rozkládá moderní rezidenční čtvrť Table View. Je to klidná čvrť, kde se asi dobře bydlí. Nicméně do centra Kapského Města je to odtud dobrých pětadvacet kilometrů. To nám z našeho hotelu stačí pěší procházka, ať už budeme chtít do přístavu, nebo do obchodního centra. My máme město takříkajíc u nosu.

Líba pak ohlašuje konec veškeré dnešní aktivity. Po sýrech na posledním vinném ochutnávání zhltla ještě prakticky celý pecen chleba. Je přejedená a vypité víno ji teď dokonale uspává. Já sice dnes nemám žádné zdravotně střevní potíže, ale i tak se bojím čehokoli trochu víc sníst. Hlad tedy mám, to ano. Jako bernardýn Bohouš. Přesto se s Líbou, když se po šesté hodině dostaneme na hotel, shodnu na tom, že pro dnešek toho máme už tak akorát. Já pro jistotu zůstanu o hladu a vodě. A tak zatímco se Pepa s nezmarem Jardou chystají ven na točené pivo, my se nechystáme s Líbou nikam. Oba chceme jít brzy spát a proto dnes už opravdu nikam nepůjdeme. S výjimkou postele. A v ní spíme až do rána.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 24. den (7. ledna 2010) >>
<< Vyhlídková cesta na jih >>

Na oceánském koupališti v Cliftonu není nikdo

Počasí dnes má být příznivější. Nakonec i včera na vinařském výletě bylo vlastně celou dobu hezky. Ráno se tedy usadíme k Pepovi do auta opět celkem v pohodě. Jsme plni očekávání toho, co nás zanedlouho čeká. Dnes se totiž vydáváme z Kapského města na jih, na to úplně nejjižnější místo našeho afrického putování. Pojedeme na čtyřicet kilometrů dlouhý Kapský poloostrov, a to až k jeho nejzazšímu konci. Čeká nás tam Cape Point a slavný a známý mys Dobré naděje. Těším se. A jsem zvědavý.

Na jih pojedeme po západním pobřeží Kapského poloostrova. Zastavíme se nejprve kratičce v Cliftonu, u koupaliště pod Lví hlavou, kde jsme se předevčírem pokoušeli zápolit s ledovou oceánskou vodou. Vláďa s Radkou tu s námi tehdy nebyli, tak je třeba jim tohle místo ukázat. Je tu opravdu moc hezký pohled na celou zátoku pod Dvanácti apoštoly, i na maličkou "krabičku" horní stanice lanovky na Stolové hoře, která odtud vůbec jako stolová nevypadá. Nádherné panoráma Cliftonu dotváří Lví hlava. Takhle brzy ráno tu ještě mnoho lidí není. Na samotném koupališti a kolem něho není ještě ani noha. O to víc jich potom potkáváme na další cestě, která nás vede podél pobřeží právě pod Dvanácti apoštoly. Vyhýbat se musíme mnoha cyklistům a hodně lidí tu taky běhá.

Ohromující panoráma masivu Dvanácti apoštolů

Za masivem Dvanácti apoštolů přijíždíme do Hout Bay. Tahle původně rybářská osada u stejnojmenné zátoky dodnes zásobuje Kapské město čerstvými rybami. Nicméně tu ale je také velká továrna na jejich zpracování. Zastavujeme se krátce u obchodu. Potřebujeme především doplnit zásoby pitné vody, ale hodit se může i ledasco jiného.

Pohled na Hout Bay

Pepa si kupříkladu kupuje nějaký dort. To Líba nemůže vydržet, aby na Pepu jen tak koukala, že mlsá. Netrvá jí to dlouho, a má dort v košíku taky. Mě to zatím nechává v klidu. Snažím se na jídlo nemyslet a a tím pádem nic moc nejíst. Alespoň prozatím. Kdyby mi ovšem někdo něco nabídl k ochutnání, asi bych se na to vrhnul jako vyhladovělá anakonda na zajíce.

Vyhlídková Chapman's Peak Drive

Nějak po deváté hodině najedeme na vyhlídkovou silnici, která se jmenuje Chapman's Peak Drive. Kromě toho, že je tahle silnice pro výletní účely velice atraktivní, je také nejkratší cestou na jih, tedy z Kapského Města k mysu Dobré naděje. Je to silnice placená. Mýtné, které se na ní vybírá, přispívá k financování jejího nákladného budování a náročné údržby. O Chapman's Peak Drive se říká, že patří mezi nejkrásnější vyhlídkové silnice světa. Byla dlouho zavřená, v rekonstrukci. My máme štěstí. Silnice je dnes otevřená a tak po ní můžeme normálně jet. Chapman's Peak Drive je dlouhá a komplikovaná stavba složitým terénem, kde často dochází k mnoha erozím a sesuvům půdy. Silnice je místy hluboko vysekaná do skály, někde je dokonce překrytá "střechou" převislého skalního masivu, jinde je taková střecha vybudována uměle a je podpírána sloupy, aby vozovka a projíždějící auta byla chráněna před padajícími kameny a půdní erozí. Silnice Chapman's Peak Drive vede národním parkem, k němuž patří podstatná část Kapského poloostrova včetně Stolové hory. Především je tu chráněno mnoho zvláštních druhů rostlin a zvířat, jaké se nikde jinde na světě nevyskytují, než právě tady na tomhle malém území. Silnice na prudkých svazích kopíruje zákruty kopců, a po celou cestu je z ní překrásný výhled na Atlantický oceán. Je na ní mnoho vyhlídek, na několika z nich také zastavujeme. Dá se říct, že jedna je hezčí než druhá. Některá z odpočívadel jsou opatřená lavičkami, z nichž se lze pokochat nádhernými výhledy na divoké pobřeží, i zátoku Hout Bay, do níž prý připlouvají i velryby. My tady ale žádnou velrybu nevidíme, v tomhle období na ně není zrovna ta pravá sezóna.

Maják Slangkop, dnes plně automatizovaný, je v provozu od roku 1919

Za Chapman's Peak Drive naše cesta pokračuje vnitrozemím. Projedeme několika městečky, abychom se později zase přiblížili k oceánu. Zastavujeme nad vysokým majákem Slangkop, kde pozorujeme zpěněný Atlantik, v prudkých slunečních paprscích až oslňující svou zářivě bílou barvou a prudce kontrastující s temně modrou vodou v pozadí.

Před námi Misty Cliffs, Mlžné útesy

Nedaleko Misty Cliffs, tedy Mlžných útesů, zřetelně vidíme, proč tyhle útesy mají takové jméno. Přestože je úplně jasno a docela bez mráčku, do skal před našimi zraky se od oceánu zvedá zdaleka viditelný mlžný opar. Mlžné útesy opravdu dělají svému jménu čest. Příčina toho jevu je nejspíš taková, že vlny zpěněného Atlantiku v těchto místech prudce narážejí na skalnaté pobřeží, kde se tím vytváří jemná vodní tříšť stoupající spolu s větrem po svahu vzhůru.

Mineme městečko Scarbourough a za ním zastavujeme. Co jiného by u města takového jména mělo být, než trh? Opravdu se jdeme podívat na tržnici. Tahle patří k umělecké kamenosochařské dílně. Nejsou tu ale jen tak nějaké laciné suvenýry pro turisty, tady to vypadá na umělecky hodnotnější kousky. Asi to bude vyjádřeno i nepříliš nízkou hodnotou finanční.

Tržnice umělecké dílny ve Scarbourough nabízí neskutečné množství kamenných plastik

Exponátů a soch z leštěného ale i jinak opracovaného kamene jsou tu stovky. Ba ne. Těch musí být tisíce. Dřevěných sošek či plastik je tu oproti tomu jen pár. Tržnice je rozlehlá a najdou se na ní obrovské i několikametrové kamenné kolosy a sousoší, ale na druhou stranu i docela malé i maličké sošky. Nemám moc zájem tu něco kupovat. Já už svého hrocha mám, byť je dřevěný. Jen přemýšlím nad tím, jak si tu turisté mohou koupit některou z těch velikých soch. Pro běžného turistu musí být problém, aby něco většího byť jen dopravil na letiště, natožpak aby to pak bez úhony dopravil kamsi do Evropy, Ameriky, nebo do Austrálie. Některé sochy by se nevešly ani do hodně velikánského kufru, a tu šílenou nadváhu v letadle bych asi taky nechtěl řešit. Ale Pepa nám říká, že tohle tady není vůbec žádný problém. Každý si tu může koupit i tu největší sochu. Je to jen otázka jejího zaplacení. Dopravu kamkoli, do celého světa, tu oni zařídí a o všechno potřebné se postarají. Dělají to běžně, jsou na to zvyklí, jsou na tom závislí. Je pravda, že bez takové služby by tu opravdu asi mnoho věcí neprodali. Nám tu ale i tak neprodají nic. My už svou sbírku suvenýrů rozšiřovat nemůžeme. I když přiznávám, že jsem se stejně po nějakém pěkném kamenném hrochovi poohlížel. Žádný mě ale neoslovil, žádný na mě hezky neotevíral svou velikou hubu, žádný na mě nezamrkal svým přívětivým očkem.

Postupně pak už mizí známky veškeré civilizace. Před námi se objevuje brána do národního parku Cape Of Good Hope, vstup do rezervace kolem mysu Dobré naděje. I za ní, podobně jako už nějakých pár kilometrů předtím, projíždíme po jakési náhorní planině. Na ní se objevuje endemický porost tvořený travinami a nízkými zakrslými křovinami. U brány je třeba nejprve zaplatit vstupné. Projíždíme pak rezervací dál po silnici. Rezervace je proslulá mnoha chráněnými a vzácnými rostlinami, a žije tu hodně různých živočichů a stovky druhů ptáků. Také se to tady prý hemží mnoha drzými až předrzlými paviány, před kterými jsou všichni turisté důrazně varováni. Cesta už netrvá nijak dlouho a Pepa zastavuje na parkovišti u Cape Pointu. U parkoviště vidíme restauraci a několik obchodů. Vystoupím z auta a rozhlížím se okolo. Tak jaké to tady bude? Jak a co tu budeme dělat? Možností je mnoho, a stihnout bych toho tady chtěl co nejvíc. Uvidíme tedy, co nám Pepa poradí a jaký program nám tady navrhne.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Až na sám konec Cape Pointu >>

Pepa má jasno. Mávne nahoru k majáku: "Tam je Cape Point!". A ještě dodá, že můžeme jet nahoru lanovkou. Pak nám Pepa ukáže, odkud z parkoviště vede cesta k mysu Dobré naděje. Jeho skalisko pod námi dole už vidíme. Podobně je vidět i velká část chodníku, který k němu odtud vede. Za necelé dvě hodiny, přesně ve 13:45, nás bude Pepa čekat tam dole na parkovišti pod mysem, na pobřeží oceánu. No, to nám tedy Pepa moc času nedal! Alespoň, že většinu zajímavostí a informací nám už řekl cestou v autě. V mém psaní na ně ještě dojde. Teď se ještě Pepy musím zeptat, jestli se dá dojít až na samý konec Cape Pointu, a ne jen nahoru na vyhlídku k majáku. Říká, že ne, že to nemůžeme celé stihnout, ale víc času nám protiva nedá. Asi nás chce trochu prohnat, a nebo na nás nechce tak dlouho čekat. No, ale nejspíš je to potřeba proto, abychom v pohodě stihli i to další, co nás dnes ještě čeká.

Tak co Líbo? Nebudeme se tedy zdržovat, když máme času tak málo. Musíme vyrazit co nejdřív. Okamžitě se rozhodnu, že nahoru pojedeme lanovkou. Tu samou cestu, nahoru i dolů, nemusíme jít pěšky dvakrát. Hlavně ušetříme nějaký čas. A uvidíme, jestli nepojedeme raději i dolů. Já bych se chtěl podívat na Cape Pointu dál, než jen k hornímu majáku. Alespoň kousek. Tak uvidíme. Dolů by se mi mělo jít rychleji, a nijak daleko to zase není. Jsme ale s Líbou jediní, kdo nahoru pojedou lanovkou. Všichni ostatní se rozhodnou jít pěšky. Líba ještě zdržuje zbytečně toaletou, a krom toho okukuje obchod. Fronta u lanovky není. Nečekáme na odjezd dlouho.

Míjení vozů lanovky při cestě na Cape Point

Vagón po kolejích se pohybující lanovky nese hrdý nápis Flying Dutchman, což znamená Létající Holanďan. Moc ovšem nahoru neletí. Celkem líně přichycena k lanu mezi kolejemi se lanovka sune nahoru. Proti sobě jedou dva vozy, uprostřed se mezi dvěma výhybkami míjejí. Horní stanice lanovky je jen kousek od majáku. U něho jsem za pár minut. Vrcholek Cape Pointu hned u lanovky je upravený několika vyhlídkovými plošinami spojenými bludištěm chodníčků a stezek. Výhled na oceán a skaliska před námi, na Falešnou zátoku vlevo, i na mys Dobré naděje vpravo, je odtud skvostný. Tak se tu samozřejmě zdržíme a taky musím přece něco vyfotit.

Starý maják na Cape Pointu

Maják, u něhož stojíme, je stará a vcelku zachovalá stavba. Je bílá, kruhového půdorysu, s velkými okny nad nepříliš širokým ochozem, a má plechovou střechu se sytě červeným nátěrem. Dnes už je ale tenhle maják nefunkční. Světla majáku bývala na vrcholku skály často skryta v mlhách a jen zřídka tak chránila proplouvající lodi před zrádnými útesy. Když už se asi nedalo poslouchat úpění nebohých námořníků a skřípění lámajících se ráhen a stěžňů potápějících se lodí, které tady v okolí mysu končily svou pouť za tajemnými dálkami, postavili tu nový a výkonnější maják až na samotném cípu Cape Pointu. Tam, mnohem níže k hladině, má mnohem větší význam. Neskrývá se tak často v pobřežních mlhách a proto funguje dodnes. Bouřlivý oceán a záludné okolní útesy jsou stále velmi nebezpečné a proto i v éře satelitní navigace má takový maják svůj neoddiskutovatelný smysl. Tady odtud, od starého majáku coby výrazné dominanty Cape Pointu, ani z několikerých teras pod ním, však dolní nový maják nevidíme. To bychom museli až na skalisko ukončující výběžek Cape Pointu.

Vyhlídkové terasy okolo starého majáku na Cape Pointu nabízejí strhující výhledy

Skalisko ukončující Cape Point dole pod námi ale vidíme. Stejně jako vidíme divoký pěnící oceán narážející na jeho útesy. Dojít tam ale nejspíš nestihneme. Každopádně ale chci jít tam dolů alespoň kousek.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, je nahoře vedle nás Jaroslav. Nebyl vlastně ani o moc pomalejší, než lanovka. Netrvá pak dlouho, a k nám nahoru dorazí i všichni ostatní. Obhlédnu u majáku ještě sloup s kilometrovníky. Na Jižní pól je to odsud ještě přes šest tisíc kilometrů přes nedozírný oceán a ledové pustiny. V podobné vzdálenosti je odtud například i Rio de Janeiro. Jsou to asi dvě třetiny vzdálenosti, z jaké teď můžeme vzpomínat na naši malou středoevropskou Českou Republiku.

Stihneme dojít po téhle stezce až na samotný konec Cape Pointu?

Chci pořád jít kousek směrem k cípu Cape Pointu, ale znovu se začnu rozhlížet okolo. Ty strhující výhledy mě tu pořád nějak zdržují. Ale už jdu! Musím. Chci toho přece stihnout co možná nejvíc. Směr konec Cape Pointu! Jdeme. Uvidíme podle času, jak budeme moci jít daleko.

Jarda, jak záhy zjistíme, je už na cestě kousek před námi. Hledá tady zase nějakou kešku, leč tentokrát marně. Jdeme poměrně rychle. Pořád sleduju hodinky, jak ubíhá čas a jestli už bychom neměli zahájit zpáteční cestu. Přesto se zastavuju, a snažím se kromě toho, že na sebe nechám působit uhrančivou atmosféru tohohle místa, taky ještě něco vyfotit. Po několika schodech dolů vede dál široká pohodlná stezka. Snad nevede do pekel.

Podél stezky přes Cape Point vidíme nízká barevná křoviska

Je z obou stran lemována nízkým porostem a různě zabarvenými křovinami. Před námi na útesu je malý kamenný domek neznámého určení. Že by bydliště strážce majáku? Starý maják máme za sebou nahoře na skále. Její výška z téhle stezky působí impozantně. Jak jdeme dál, v dálce právě za touhle skálou vpravo se pomalu začíná objevovat skalisko mysu Dobré naděje. Obrys téhle pověstné skály si už pomalu vrýváme do paměti, už ho začínáme vidět jako nám typický a známý tvar. Pokračujeme dál a po pár dalších krocích po stezce jsme najednou na jejím konci. Na konci cesty na Cape Point. Vida! Vážně jsem si nemyslel, že bychom mohli dojít až sem. Ale jsem tomu rád. Bezva! A je tu s námi taky Jarda, i Vláďa s Radkou.

Na konci Cape Pointu vidíme nový výkonný maják

Z té poslední vyhlídky na Cape Pointu už je vidět na dolním skalisku nad útesy spodní maják. Je mnohem menší, než ten nahoře, ale asi o to výkonnější. Dál na pěšinu, která k němu vede, už turisté nesmí. Zadívám se do dáli. Okolo tohohle proradného skaliska ošlehávaného silnými větry a odolávajícího mohutnému oceánskému příboji spočívá na mořském dně mnoho vraků ztroskotaných lodí. Připadá mi to, jak by se tu duše nešťastných námořníků ještě dnes vznášely nad bouřícími vodami. Tahle zvláštní atmosféra s výhledem na nedohledný oceán směrem k Antarktidě, na mírně zakulacený obzor s pocitem vábení neznámých dálek, to je zážitek, jaký si v sobě určitě ponesu celým životem až na jeho konec. Připadám si tu jako na konci světa a myslím přitom na konec života. Zvláštní, jak to tu na mne působí. Musím ale rychle odhodit lehké mrazení v zádech a rychle udělat pár fotek. Je čas vyrazit na zpáteční cestu. Nemám představu, jak to budu na Pepou určený čas stíhat. Přinejhorším na mě a Líbu chvilku počkají.

Teď půjdeme tam dolů, k mysu Dobré naděje

Spěcháme teď nazpátek k hornímu majáku. Je to poněkud do kopce a jsem moc rád, že jsem při jízdě lanovkou ušetřil kromě času i trochu sil. Po třídenním téměř hladovění jich opravdu pociťuju nedostatek, a nahoru se mi vážně jde docela těžko. Schody jsou nejhorší, ale naštěstí není třeba překonávat žádnou velkou vzdálenost ani výšku. Už jsme zase nahoře. Kratičká chvíle odpočinku mi umožní nový pohled k mysu Dobré naděje i do modravých dálek za ním. Tím směrem se teď budeme pohybovat. Od starého majáku pak už rychle podle kolejí lanovky sejdeme dolů k parkovišti. To už se mi zase jde celkem lehce, dolů mě ani rychlá chůze nestojí tolik sil. Kontroluju hodinky. Máme teď víc než hodinu na to, abychom sešli dolů k mysu Dobré naděje a na parkoviště pod ním k Pepovi v jím určenou hodinu. Super! Čas je to dobrý, stihnout bychom to měli v pohodě. Vždyť ta velká cedule u začátku stezky ukazuje, že na mys Dobré naděje je to hodinu a půl i s návratem sem zpátky.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Jakpak to s tím mysem vlastně je? >>

Ještě než se vydáme vstříc mysu Dobré naděje, místu vonícímu dálkami, kam cestovat bych se ještě před nějakými deseti lety sotva odvážil pomyslet, nebylo by možná od věci si říct, jak to s těmi mysy a výběžky na Kapském poloostrově a na jihu Afriky vlastně je. O mysu Dobré naděje se totiž traduje několikero vyložených nepravd. Tak tedy do toho.

Na jižním konci Kapského poloostrova jsou dva útesy, dva výběžky. Ten západní je mys Dobré naděje a ten východní je Cape Point. Říká že se tu stýkají dva oceány, Indický a Atlantský. Není to pravda. Geograficky je nutno za takové místo pokládat Střelkový mys. Ten bychom ovšem našli vzdušnou čarou asi 150 kilometrů odtud téměř jihovýchodním směrem.

Tak tohle skalisko je mys Dobré naděje, ten nejjihozápadnější konec afrického kontinentu

Co však pravda je, že se u mysu Dobré naděje setkávají dva oceánské proudy: studený proud od jihu od Antarktidy a teplý proud od východu z Indického oceánu. Dalo by se tedy říct, že vody Indického oceánu zdejší břehy omývají. Ale to se dá říct jedině za předpokladu, že je to myšleno přesně a doslova. Nic víc a nic míň. Mys Dobré naděje bývá také často považován i za nejjižnější bod Afriky. Ani to není pravda. Nejjižnějším bodem afrického kontinentu je rovněž Střelkový mys. Tam se my při téhle letošní cestě nedostaneme. Možná až někdy příště. A co tedy mys Dobré naděje a Cape Point jsou? Mys Dobré naděje je nejjihozápadnější bod celého afrického kontinentu. Ale je nejjižněji položeným místem Kapského poloostrova. Cape Point oproti tomu žádným prvenstvím neoplývá. Dá se říct, že je to jen obyčejný soused mysu Dobré naděje. Ale je vyšší, skalnatější, drsnější, a možná i poněkud atraktivnější. Tak to je. A pokud jste si až doteď mysleli, že mys Dobré naděje, symbol všech cestovatelů a lákavých dálek, je ten nejjižnější koneček Afriky, zamyslete se na tím, jestli jste při hodinách zeměpisu dávali dobrý pozor. A pokud jste si jisti, že ano, pak by vám váš učitel Zeměpisu měl vrátit školné. Pokud jste ovšem nějaké školné vůbec platili.

Nedá mi to, abych ještě do téhle kapitolky nepřidal trochu suchopárné historie. První, kdo obeplul mys Dobré naděje, byl portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz při hledání cesty do Indie. Bylo to v roce 1488 a jeho plavba byla vyvolána potřebou najít novou obchodní cestu do Indie, která by Evropu zbavila nutnosti obchodovat se vzdálenými krajinami pomocí arabských prostředníků. Ti zřejmě už tehdy byli považováni přinejmenším za šizuňky. Bartolomeo Diaz o tom, že by obeplul nějaký mys, tehdy ani nevěděl, protože jeho koráb se dostal do hrozivé bouře. Obeplul sice tohle místo a také ještě nejjižnější africkou výspu, Střelkový mys, ale byl natolik vzdálen od afrických břehů, že si ničeho takového nepovšiml. O moc dál se však potom už nedostal. Nepřízeň počasí trvala dál. Námořníkům navíc začaly docházet potraviny. Nakonec se posádka, která už byla na pokraji sil, vzbouřila a přinutila Batrolomea Diaze k návratu. Mys tak objevil právě až při zpáteční cestě, při svém neslavném návratu. Na základě svých zážitků Bartolomeo Diaz nazval nově objevené skalisko Bouřlivým mysem. Tohle jméno ale později portugalský král změnil v obavě, aby neodrazoval další mořeplavce před cestou do Indie.

V bouřlivých vodách na zrádných útesech skončilo svou pouť mnoho lodí

Přejmenoval zrádné a nebezpečné místo na optimisticky znějící mys Dobré naděje. Mys Dobré naděje však byl zřejmě Diazovým osudem, či spíše jeho beznadějí. O dvanáct let později totiž zahynul ve vodách nedaleko mysu, když tu ztroskotaly ve strašlivé bouři čtyři lodě při další Diazově výpravě do Indie. A tak se Bartolomeo Diaz, ačkoli mys Dobré naděje objevil, vlastně nikdy za jeho skaliska úspěšně nedostal. Prvenství úspěšného obeplutí mysu se tak připisuje jinému portugalskému mořeplavci Vasco de Gamovi, který o deset let později po pokusu Bartolomea Diaze mys Dobré naděje úspěšně obeplul a do Indie se opravdu dostal. Jeho první úspěšná cesta do Indie tak položila základ k pozdější portugalské koloniální expanzi. Toť asi vše, co bych o tom chtěl v krátkosti napsat. Jen doufám, že ta trocha historie v tomhle odstavci zas tak úplně suchopárná nebyla. Myslím, že k mému vyprávění o našem dobytí mysu Dobré naděje prostě patří.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Tam u Dobré naděje >>

Cesta dolů z parkoviště k mysu Dobré naděje je lemována endemickými rostlinami a nízkými keříky. Většina z nich je obsypána drobnými nenápadnými kvítky. Ke konci se chodník stáčí podle útesů. Můžeme celou dobu sledovat stále se měnící pohled na mys Dobré naděje před námi, a pokud se ohlédneme, vidíme stále se vzdalující vrcholek Cape Pointu s červenobíločernou stavbou starého majáku a stanicí lanovky pod ním. Je dost větrno. Docela hodně tu fouká. Musím si alespoň zlehka přivázat svůj nový kloubouk, abych o něj nepřišel.

Mys Dobré naděje, malá pláž, a dřevěný chodník

Mys Dobré naděje a jeho vrcholek je před námi stále blíž a blíž. Jdeme teď po dřevěném chodníku točícím se tu vlevo, tu vpravo podél skal. Vlevo pod námi se rozkládá nádherná bílá pláž. Odbočuje na ní z hlavní trasy jiný chodník. Cedule u odbočky varuje procházející turisty před koupáním. Útesy a oceán jsou příliš zrádné a nebezpečné. Pěnící a bouřící voda rozbíjející se o skály v okolí pláže dává ceduli za pravdu. Dole na pláži není nikdo. Jen hejno černobílých racků a zvláštní stopy v písku. Čísi nohy tam vytvořily pečlivým ťapáním nápis "BONNE ANNÉE", což je francouzské přání k novému roku. Nápis tu ale nebude od Nového roku. Je určitě dnešní. A oceán ho jistě brzy smaže.

Vrcholek mysu Dobré naděje dobyt!

Za pláží pak dřevěný chodníček končí. Mění se ve stezku vydlážděnou mnoha velkými plochými kameny. Vrcholek mysu Dobré naděje je před námi už jen pár desítek metrů. Zbývá vystoupat jen poslední krátký úsek. Už je to opravdu nedaleko. Ještě pár kroků a už jsme nahoře! Můžeme si teď udělat vrcholové foto. Za chviličku nás dohoní Jarda, my tu naopak dohonili Radku, která zase čekala na fotografujícího Vláďu. Můžeme se tak nechat vyfotit společně s Líbou, když se tu všichni tak pěkně scházíme. Focení jde ale ztuha. Vítr je hodně silný, a většinou se mi jen hodně těžko drží fotoaparát ve vybrané kompozici. Na druhou stranu díky tomu větru zase není takové vedro, jaké by bývalo bylo, kdyby tu takhle nefoukalo. Jinak je tu překrásně. Vpravo dole pod námi vidíme parkoviště a rozeznáváme na něm i Pepovu toyotu. Vůbec nemusíme spěchat. Do určeného času, kdy máme být dole, zbývá ještě celá půlhodina.

Na vrcholku mysu Dobré naděje, za námi jen širý oceán a nekonečné modravé dálky

Bouřlivé vody pod skaliskem s kormorány

Postavím se proto na okraj skály a znovu se zahledím na širý oceán. Pokud se v knihách píše o modravých dálkách, tady je to zcela přesné. Onu modravou dálku tady vidím a cítím přímo před sebou. Atlantický oceán, který tam dole pode mnou neustále buší do skal, má v dnešním modrém bezmračném dni zajímavou temně modrou barvu, kterou přikrášluje bělostné krajkoví příboje narážejícího na útesy. Proč sem míří milióny turistů? Proč je tenhle kus skály na jinak celkem docela obyčejném pobřeží romantickým symbolem vábivých dálek? Nedivím se. Má to tu opravdu svou zvláštní atmosféru prosycenou historií dávných cest a nešťastných zemřelých námořníků. Mnoho jich ve vlnách okolního oceánu nalezlo smrt v bílých pěnivých vodách připomínajících bílé potrhané plachty. Zahynuli tady daleko od domova, daleko od svých blízkých. A zatímco si představuju velké plachetnice proplouvající kolem a jejich bělostné do dálky zářící plachtoví, další a další vlny se rozbíjejí o skalnatý výběžek, na kterém neklidně poposedává skupinka černých kormoránů. Těm je docela jedno, kdo a proč tu stále přechází na jejich hlavami. Oni se jen každou chvilku řítí do vln, aby si ulovili nějakou rybku, která je nezbytná k jejich obživě. A činí tak za dnešního bezoblačného dne, stejně jako to činí za bouřlivých nocí. Vrhají se do zpěněných vln stejně tak dnes, jako se do nich vrhali před dávnými časy, za dob, kdy hrdinní mořeplavci objevovali nové cesty do lákavých dálek a vydávali se vstříc nebezpečím, která tu na ně číhala.

Ještě vyfotím ještěrku, je to druh agama atra

Ještě vyfotím zelenomodročernou ještěrku, která leze vzhůru po zažloutlých kamenech hned vedle cestičky vedoucí dolů. Pak teprve se pustím dolů. Už je čas. Sráz je prudký, ale cesta je o to kratší. Dole vidíme Pepu. Čeká tu na nás, vyhlíží nás už společně s Janou a Jaroslavem. Byli u Pepy první, protože oni nešli až na konec Cape Pointu, jako my ostatní. Každopádně jsme tu všichni na čas. Dostatečně včas i na to, abychom se ještě po jednom i po dvou vyfotografovali u uhrančivé cedule s nápisem "Cape Of Good Hope". Na ní je zcela zeměpisně správně napsáno, že jsme na nejjihozápadnějším výběžku afrického kontinentu.

Kdo nemá takovouhle fotku od mysu Dobré naděje, jako by tam snad ani nebyl

Fotí se tu úplně každý, kdo se sem na tohle místo dostane. Asi není turisty, který by si odtud nevezl podobnou fotku. Jako by nikdo nemohl říct, že tady byl, kdyby takovou fotografii neměl. A tak i pro nás jsou fotografie s čarovnou cedulí tou poslední tečkou, kterou se s mysem Dobré naděje rozloučíme. I my máme zdokumentováno, že jsme tu byli. Ale moje srdce takový důkaz nepotřebuje. V srdci se mi mys Dobré naděje uchytil a zůstane tam bez ohledu na nějaké cedule a fotografie. Mys Dobré naděje má laskavý a optimistický název a je to velmi působivé místo.

Když už sedíme zase u Pepy v autě, uvědomím si, že jsem tu za celou dobu vůbec nepotkal žádnou opici. Jarda, ten prý nějakou viděl, ale já ne. Všichni tu varují před drzými paviány, mnoho zápisů jiných turistů hovoří o tom, že se tu s nimi potkali, a většinou to nebylo příjemné setkání. Bývají drzí, agresívní, a nebezpeční. Především tím, že koušou. Avšak já tady neviděl ani jednoho jediného paviána. Takového nepříjemného setkání jsem byl naštěstí ušetřen. To je fakt, ačkoli nevím proč. Prý tu snad paviány nějak zpacifikovali a drží je někde za plotem. Nevím. Jen jsem něco takového kdesi zaslechl.

Cestou zpět rezervací rozkládající se okolo mysu Dobré naděje ještě nakrátko zastavujeme u bílého památníku ve tvaru kříže. Takové podobné kříže kdysi vztyčovali portugalští námořníci na místech, na kterých se vylodili. Zprvu bývaly tyto kříže dřevěné, později kamenné, a leckdy také posloužily k orientaci budoucím mořeplavcům. Proto bývaly bílé, aby byly zdaleka viditelné. My jsme na místě, kde vztyčil svůj kříž Bartolomeo Diaz. Ten původní už tu ovšem není. Stejně jako tu není původní kříž Vasco de Gammy postavený o kus dál na východ níž při pobřeží. Oba kříže jsou prý kdesi v portugalských muzeích, a dnes jsou na jejich místě jen jejich vysoké bílé repliky.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Tučňáci i žraloci ve Falešné zátoce >>

Kapský poloostrov opouštíme po jeho východní straně, kolem Falešné zátoky. Tedy po opačné straně, než kudy jsme sem přijížděli. A tady na pobřeží ještě zastavuje v Boulders, v místě navštěvovaném a známém kvůli kolonií tučňáků, která osídlila zdejší pláž. Udává se, že ve zdejší ohrazené rezervaci žije něco přes dva tisíce těchto zvláštních nelétavých ale výborně plavajících ptáků. Jinak celá populace zdejších tučňáků čítá necelých sto tisíc jedinců, ačkoli před sto lety jich ještě bylo téměř dva miliony. Dnes se situace už zase snad pomalu zlepšuje. Možná tomu napomáhá i množství umělých hnízd postavených člověkem, které mají za cíl připravit tučňákům lepší podmínky k rozmnožování. Hnízda vypadají, jako by byla vylisována z nějakého laminátu, ale mnoho jich je opravdu obsazených. Přes pokroky v rozmnožování a postupný nárůst populace se zdejší druh tučňáka ale stále musí počítat k vážně ohroženým druhům živočišné říše.

Jediný druh afrického tučňáka, tučňák brýlový

Druh tučňáka, se kterým se tu setkáváme, je tučňák brýlový. Je to také jediný druh, který žije na pobřeží a několika ostrůvcích na jihu Afriky. Žádný jiný druh tučňáka v Africe nežije. A tučňáka brýlového zase pro změnu nenajdeme nikde jinde na světě. Za své jméno vděčí nápadnému širokému bílému pásu kolem očí, který vskutku připomíná brýle. Nad očima mají tihle tučňáci nápadné růžové žlázy, které jim pomáhají snáze se vyrovnat s vyššími letními teplotami. Nápadný je u brýlových tučňáků také černý úzký pruh přes prsa nad jinak čistě bílým břichem posetým několika tmavými puntíky, které jsou pro každého jedince jedinečné podobně jako pro člověka otisky prstů. Jinak patří tučňák brýlový spíše mezi středně velké tučňáky. Není prostě ani velký, ani maličký, je prostě velký tak akorát.

Pláž s tučňáky v Boulders je přístupná po dřevěných chodnících

V rezervaci s tučňáky v Boulders jsou postaveny dva vyvýšené dřevěné chodníčky. Jeden vede podél pláže, a můžeme si tu tahle krásná a jedinečná zvířata z říše ptáků pěkně prohlížet, pozorovat i fotografovat z bezprostřední blízkosti. Podobně jako lachtany na Cape Cross. Druhý dřevěný chodníček vede jakousi křovinatou houštinou a končí na druhém konci pláže naproti tomu prvnímu chodníku. Právě v okolních houštinách mají tučňáci hnízdění usnadněno uměle vybudovanými hnízdy, o kterých jsem se už zmiňoval. Tučňáci si vytváří páry prakticky na celý život, jejich partnerský svazek je trvalý. Vejce mívají brýloví tučňáci obvykle dvě, z nich se mláďata vyklubou přibližně po čtyřiceti dnech. Rozmnožují se celoročně, i když hlavní sezóna začíná zhruba v listopadu.

Někteří tučňáci pod svým tělem ukrývají mladé

A jak vidíme, zatímco jedni tihle zvláštní ptáci ještě sedí v hnízdě na vejcích, jiní na písku už svá vylíhnutá mláďata ukrývají pod svým tělem. Tučňáci vypadají bezstarostně a zdá se, že si z turistů, kteří si z obou chodníků tyhle legrační ptáky prohlížejí, vůbec nic nedělají. Někteří tučňáci jen tak leží a zdá se, jakoby spali. Další jen nehnutě stojí a jiní se dávají do pohybu. Na ty se dívám nejvíc. Nemotorný, šmatlavý a kolébavý krok tučňáků mě fascinuje. Vypadají moc roztomile, a koukám na ně jako u vytržení. Ale v úplném bezpečí jsme právě jen na oněch dřevěných chodníčcích nad nimi. Propagační materiál nás varuje,

Roztomile a neškodně vypadající tučňáci mají ostré a silné zobáky

že tučňáci nám svými silnými a ostrými zobáky mohou způsobit vážná poranění, pokud bychom se nimi dostali do kontaktu. Není divu, vždyť se živí malými korýši, hlavonožci nebo měkkýši, stejně jako i lovem drobnějších ryb. Právě jejich silný zobák i plavání skvěle a dokonale přizpůsobené tělo jsou toho důkazem. Ve vodě plavat ale v této chvíli tučňáky téměř nevidíme. Někteří se ale kolébají nedaleko vody šplouchající na písečnou pláž. Jsou to okouzlující stvoření a vydržím se tu na ně dívat hodně dlouho. Je to něco úplně jiného, než koukat na nějaké mrňavé umělé jezírko s pár neduživými jedinci v nějaké zoologické zahradě.

Z Boulders pokračujeme v cestě dál podél Falešné zátoky. Projíždíme Simon's Town, malé a příjemné rekreační letovisko. Následuje Fish Hoek, což je už podstatně větší město. Je tu o poznání rušněji, dokonce se dostáváme i do dopravní zácpy. Všechna města, i tady na východní straně Kapského poloostrova, jsou již dnes administrativně začleněna ke Kapskému Městu. Jsou tedy jeho čtvrtěmi, předměstími, či jakkoli to chcete nazvat. Směřujeme stále na severovýchod, objíždíme Falešnou zátoku, a nedaleko za Fish Hoekem na úbočí kopce zastavujeme. Jarda se "rozhlédne" skrze svou navigaci a uloví tu další kešku.

Železniční trať a silnice kolem pláže v Kalk Bay

Najde ji tady okamžitě a bez problémů. Vzápětí za námi zastavuje jiné auto, a jeho osádka jde taky po kešce, kterou jen před pár vteřinami Jarda zase schoval. Stojíme na svahu nějaké hory, pod námi vidíme mezi onu horu a okolní oceán vmáčklou osadu Kalk Bay. I ta bývala původně rybářskou vesnicí. Jen několik metrů od oceánského břehu s pláží vede kolem železniční trať směřující do Simon's Townu. Vedle ní se do úzkého pobřežního pásu musí vměstnat ještě silnice. Na samotné domky pak už mnoho místa nezbývá. Jsou tu všechny nahuštěny na sebe, jeden vedle druhého. Přesto Kalk Bay odtud shora vypadá moc hezky a příjemně.

Pohled na Falešnou zátoku pak udivuje do daleka viditelnými pěnícími příbojovými vlnami. Odtud z výšky to vypadá,

Krajkoví příboje ve Falešné zátoce

jako by tvořily jakousi krajku na modravé vodě Falešné zátoky. Pohled opravdu nádherný. Ale může tu být nebezpečno. Pláž před námi je třeba hlídat, aby bylo možno včas varovat koupající se turisty i domorodce před případným výskytem žraloků. Taková nebezpečná návštěva tu prý není nic neobvyklého. Za tím účelem tady nahoře na svahu hory pracuje žraločí hlídka. Ta bez ustání pozoruje oceán a celou zátoku. V případě žraločí návštěvy pak vysílačkou dává znamení na pobřeží, k plážím, a k rekreačním objektům. Teď je tu klid. Žádný žralok na obzoru není. Ale jinak je třeba se mít na pozoru, neboť Falešná zátoka je známá hojným výskytem bílých žraloků, kterým se jinak také říká lidožraví. Určitě víte proč. Bílí žraloci jsou pro člověka nejnebezpečnějším druhem ze všech žraloků, i když člověka loví v podstatě jen proto, že si plácajícího se plavce či potápěče obvykle jen spletou s nějakým ploutvonožcem. Asi mají bílí žraloci slabý zrak a nebo jsou líní si pořádně prohlédnout, co se rozhodli sežrat.

Výhled na Muizenberg

Zůstáváme nyní na silnici stoupající po svahu hory a opouštíme pobřeží Falešné zátoky směrem na sever. Zastavujeme ještě na vyhlídce na lázeňský Muizenberg, proslulý svou dlouhou pláží, která se odtud na východ táhne v délce více než dvaceti kilometrů po celé severní straně Falešné zátoky. Muizenberg odtud vypadá jako velké město s mnoha vilovými čtvrtěmi rozloženými podél široké řeky ústící do Falešné zátoky. "Na tu pláž vzadu", sděluje nám Pepa ukazujíc přitom prstem na pobřeží před námi, "tam se v sobotu před odletem pojedeme vykoupat!" a dodá nám optimismu poznámkou, že tady už by voda měla být o dost teplejší. Její teplotu tu ovlivňuje proud přicházející sem od Indického oceánu. Ale co žraloci? Nesežerou nás žraloci? Snad ne. Snad bude žraločí hlídka dávat pozor.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Konečně zase večeřím >>

Teď už se vracíme zpátky do Kapského Města. Projíždíme přes rezidenční čtvrť a přijíždíme do města přímo proti Ďáblovu kopci. Dálnice vede v širokém oblouku kolem něho, a pak už jsme za chviličku v našem hotelu. S Líbou a Jardou si vyjdeme dnes zase na večeři. Půjdeme tam, co jsme byli hned první náš den v Kapském Městě, do Hussar Grillu. Bylo to tam výborné a není to daleko. Tentokrát si všichni tři dáváme rumpsteak. Já od minula moc dobře vím, jak je vynikající, Líba s Jardou to zjistí až teď. Bojím se sice zase následků, jaké mi taková večeře může přinést, ale po dvou hladových dnech mám dnes hroznou chuť se zase pořádně najíst. A tak si nedám pokoj, a dám stejně jako minule zase ty houby! Prostě na ně mám k tomu masu chuť. Ať se děje, co se má stát! Každopádně si pochutnám i dnes. Tady v Hussar Grillu je večeře opravdu skvělá!

Jarda nás pak ještě zatáhne do jakési špeluňky na točený kvasničák. Říká, že tu včera s Pepou končili večer, a povídá něco o nějaký kámošce, se kterou tu zapředl rozhovor. Tvrdí, že nám chce ukázat, kde s Pepou popíjeli, ale spíš to vypadá, že se mu po té kámošce zastesklo. Nevím proč. Když nám Jarda ukazuje její fotku, co si včera pořídil, vypadá na ní ta jeho nová "kámoška" dost hrozně. A není to foťákem. Asi měl Jarda včera alkoholem lehce sníženou rozlišovací schopnost. A nejen, co se ženských týče, ale i na pivo. Nevím jak včera po pivním tahu, ale po dnešní výborné večeři je i tenhle kvasničák naprostá šílenost. Já ho normálně nemám rád, ale tenhle mi chutná vážně hodně hnusně. Jestli nebudu mít následky a střevní potíže po předchozích houbách, tak po tomhle kvasničáku se vrátí zcela určitě!

To se potvrdilo hned, jakmile jsme se dostali zpátky na hotel. A tak si nějakou chvíli na toaletě posedím. Jediné plus teď vidím v tom, že později půjdu spát s pocitem, že jsem po dlouhé době zase pořádně najedený. Pro jistotu si však ještě předtím všichni tři společně vydezinfikujeme žaludky zbytkem whisky, které ještě trochu máme. A když dojde a musíme se už dívat na prázdnou láhev, spěcháme raději honem do hajan.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 25. den (8. ledna 2010) >>
<< O stolu, ubrusu a bohatém muži >>

Ráno naštěstí, a zcela proti mému očekávání, problémy se svým zažíváním nemám. Kupodivu se zdá, že nejen ty houby, ale i ten naprosto šílený kvasničák na závěr včerejška jsem takříkajíc přežil. Stejně ale pro jistotu spolknu nějaké ty pilulky, co mi Líba naordinovala. Po snídani dnes přece jen sedám k Pepovi do auta s mnohem větším klidem, než v předchozích dnech. Míříme dnes opět ven z Kapského Města, tedy alespoň z jeho centra.

Na Stolové hoře je ubrus!

Nahoře na Stolové hoře vidíme fascinující úkaz zvaný "Ubrus". Tak se tu říká oblačnosti, kterou vytváří teplý vítr vanoucí od jihovýchodu. Ohřátý vzduch se zaráží o Stolovou horu, kondenzuje, a vyváží široký oblačný pás padající ze Stolové hory na straně přivrácené k centru Kapského Města dolů. Ubrusu položenému na rovném stole se to dnes nahoře opravdu podobá a je to vskutku zajímavý a pro nás jistě neobvyklý pohled. Je zcela jasné, že dnes lanovka na Stolovou horu nejezdí.

Výškové domy ze skla a oceli, a nad nimi lehký nadýchaný ubrus

Jednak dost vane dosti silný vítr a k tomu je tam nahoře výrazná mlha. Stejně by shora ani žádný výhled nebyl, a když, tak vždycky jen na krátkou chvilku. Zrovna teď, v téhle chvíli je horní stanice lanovky mimo onu mlhu, ale za pár okamžiků to zase bude třeba docela jinak. Situace na Stolové hoře se může velice rychle měnit. Často se stává, že za krásného počasí není během pár minut vidět ani na krok. Ale nebo zase naopak. Může přijít jiný vítr, kterému tady říkají "Kapský doktor", a který všechnu oblačnost rozežene a znovu tak nad Stolovou horou zazáří jasná modrá obloha. Často prý je počasí na Stolové hoře otázkou štěstí. Nás ovšem dnešní ubrusová oblačnost rozprostřená na Stolové hoře trápit nemusí. My nahoře přece už byli, a štěstí se přiklonilo na naši stranu, když jsme po celou dobu měli nádherný den, modré zářící nebe, a dokonalé a úchvatné výhledy. Nahoře se nám opravdu líbilo.

Památník Cecila Rhodese pod Ďáblovým kopcem

Jedeme teď stejnou silnicí, po níž jsme se včera v podvečer do Kapského Města vraceli. Znovu objíždíme Ďáblův vrcholek, jenom tentokrát z protisměru. A jakoby symbolicky, že ke stolu a ubrusu patří květiny, míříme do botanické zahrady. Nejdřív ale odbočujeme k památníku Cecila Rhodese. Sir Cecil Rhodes byl britský politik a koloniální podnikatel druhé poloviny 19. století. Původně Cecil Rhodes do Afriky přišel jako sedmnáctiletý mladík za účelem léčení své tuberkulózy. Věhlas a bohatství získal později v diamantových dolech v Kimberley, a stal se tak významným obchodníkem s diamanty a později s pozemky. Stal se ve své době diamantovým králem a jedním z nejbohatších mužů světa. Velmi se zasloužil o expanzi britského koloniálního panství získáním rozsáhlých území, a některá díky němu získala i své jméno. Tehdejší Jižní a Severní Rhodézie jsou dnešní Zimbabwe a Zambie, když svá nová jména tyto země převzaly až po vyhlášení samostatnosti při rozpadu britského koloniálního impéria. Cecil Rhodes, zapálený britský kolonizátor, tahle z určitého pohledu rozporuplná postava africké historie, ale také platí za velkého milovníka a mecenáše jižní Afriky. Například se Cecil Rhodes také zásadním způsobem zasloužil o vybudování železnice z Kapského Města až k Viktoriiným vodopádům. Svůj velký sen vybudovat železnici přes celou Afriku, tedy z jihu Afriky až na sever do Káhiry, však už uskutečnit nestačil.

Památník, který si právě prohlížíme, stojí na místě, které bývalo jeho oblíbeným a které často navštěvoval. Mohutná a impozantní žulová stavba památníku stojí na svahu při úpatí Ďáblova kopce obklopená nádherným vysokým piniovým lesem. Anticky vypadající sloupové síně horní části stavby doplňuje široké schodiště s pravděpodobně bronzovými sochami lvů po stranách a ústřední vysokou sochou jezdce na koni. Ze spodu schodiště je přesně nad touhle sochou vidět špička Ďáblova vrcholu halícího se cudně do bílého obláčku. Místo bylo vybráno opravdu úžasně, a není divu, že ho měl Cecil Rhodes v oblibě. Na druhou stranu, směrem dolů, je odtud překrásný výhled na Kapské Město. Zcela jiný, než ze Stolové hory, přesto však nádherný. Vnímavému pozorovateli tady celé Kapské Město doslova leží u nohou.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Kirstenbosch, to je zahrada! >>

Zahrada Kirstebosch má okouzlující okolí

Národní botanická zahrada Kirstenbosch je od památníku Cecila Rhodese nedaleko. Cecil Rhodes ji také založil, přičemž po své smrti ji odkázal národu. I když definitivní a do značné míry i současnou podobu vtiskl zahradě Kirtenbosch profesor botaniky na univerzitě v Cambridgi Harold Henry Pearson. S úpravami začal v roce 1913, tedy asi jedenáct let po smrti Cecila Rhodese. Pearson se stal se prvním ředitelem ředitelem nově se rozvíjející zahrady, mezi jejíž první úspěchy bezesporu patřilo pěstování cykasů. V tom si zahrada Kirtenbosch zachovává významnou a nepřehlédnutelnou roli dodnes.

Ani ze samotného centra Kapského města to zahrady Kirtenbosch není daleko, jen asi třináct kilometrů. Zahrada Kirstenbosch leží stejně jako památník Cecila Rhodese na východním svahu horského úbočí táhnoucího se právě od Ďáblova vrcholu směrem na jihozápad. Dnes je to světoznámá a proslavená botanická zahrada. Traduje se o ní, že je jednou z nejkrásnějších botanických zahrad na světě, a to nejen díky překrásné přírodní scenérii, do níž je zasazena. Jihoafričané považují zahradu Kirstenbosch za pýchu své země. Všechny zdejší rostliny jsou výhradně domorodého jihoafrického původu. Jiné tu prostě nepotřebují. I s těmi pouze původními rostlinami je každý návštěvník botanické zahrady překvapen a udiven tím obrovským množstvím vzácných a jedinečných druhů a květů. Zahrada Kirstenbosch je doslova živoucí muzeum jihoafrického rostlinstva pod širým nebem.

Vstupní areál zahrady Kirstenbosch se skleníky

Za vstupním areálem s obchodem se suvenýry a knihami teď procházíme kolem několika skleníků a pomalu se noříme do rozsáhlého areálu plného nádherných a voňavých květů. Nacházíme tu mnoho upravených záhonů a zahrádek plných bylin, květin, či keříků. V další části zahrad jsou zase vysoké stromy tvořící kus přirozeného lesa a nebo se procházíme příjemným hájem poskytující laskavý stín. Ne že by nad námi bylo úplně jasno, ale počasí nám opět skvěle vychází. Zahrada, protkaná sítí upravených chodníků a stezek, je opravdu velmi sympatickým místem, kde strávíme velmi příjemně téměř celé dopoledne. Množství všelijakých druhů rostlin je udivující. Některé rostlinky a keříky vypadají stejně, jsou si na první podhled podobné. Ale hned na ten druhý pohled zjišťuju, že je každý keřík jinačí.

Moje milá květinka

Největší počet květů tu má nápadná rostlina, s obrovitými květy fialové barvy a tvaru téměř koule. Připomínají mi kvetoucí česnek. Kdyby měl ale česnek stroužky velikosti odpovídající tomuhle květu, musel by být stroužek velký jako plátek pořádného melounu! Vždyť ty fialové květy, ke kterým si Líba přivoní, jsou o mnoho větší, než její hlava. Neuvěřitelné!

Naší procházku zahradami Kirstenbosch se snažíme řídit tak trochu podle malého tištěného průvodce, kterého jsem dostali u vstupu. Je to jednoduchá mapka s informacemi, kde co můžeme najít. Snažíme se tak najít nějaké cykasy, nejstarší semenné rostliny světa, které se ve stejné podobě vyskytovaly už v dobách, kdy se ještě po naší matičce Zemi proháněly houfy dinosaurů. Cykasy mi připomínají velké stromové kapraďorosty. Nebo jsou možná podobné podsaditým palmám, protože mají tuhé palmovité listy.

Cykasy rostly na Zemi už za dinosaurů

Cykasy jsou jedněmi z nejpřísněji chráněných rostlin, a už jsem se zmínil, že byly také prvními, které v téhle botanické zahradě začali cíleně pěstovat. Dokonce od jednoho druhu tu prý mají jeden jediný známý exemplář na světě a horečně k němu hledají druhý do páru, aby mohli tenhle druh nějak rozmnožit. Cykasy jsou vůbec moc zajímavé rostliny. Patří třeba k takovým, co se dožívají dlouhého věku. Jsou známy i exempláře některých druhů, které jsou starší přes tisíc let. Nekvetou, ale vytvářejí podobně jako jehličnany šištice. A určitě jednou z nejzajímavějších vlastností je, že cykasy mají vedle jinanu dvoulaločného, čili vedle jiné živoucí fosilie známé též pod názvem ginkgo, jako jediné semenné rostliny pohyblivé sperma vybavené bičíky. U některých druhů cykasů je dokonce tohle sperma tak veliké, že je viditelné pouhým okem a patří k rekordmanům jak živočišné tak i v rostlinné říši. Užasné, ne? Víte něco takového? Nevíte? Vidíte, jaké zajímavé věci se člověk může dozvědět na takové cestě. Nebo vlastně spíš po ní. Musí si ale dát tu práci, aby se i později doma ještě trochu zajímal o to, co vlastně viděl.

Jedna protea je hezčí než druhá

Ale vraťme se zpátky do botanické zahrady. Další, co nás tu velmi zajímá, je sbírka národních erbovních květin Jihoafrické Republiky, tedy rostlin druhu protea s jejich rozmanitými květy. Z jejich nádhery opravdu přechází zrak. Květy proteí mají různobarevné a různě tvarované okvětní lístky, které ohraničují mohutně působící střed z mnoha silných a velkých tyčinek. Těch je mnohem víc, než samotných okvětních lístků, a jsou taky někdy i podstatně delší. Mnoho květů proto vypadá skoro tak, jako by byly umělé. Ale nejsou. To jen člověk tu má pocit, že takovou nadpozemskou nádheru snad sama příroda ani vytvořit nedokáže. Ale jak se říká, příroda je mocná čarodějka. Podobný pocit pochybností nad tím, jak tohle všechno mohla stvořit Matka Příroda, jsem měl, když jsem kdysi v Egyptě na Sinaji poprvé viděl při šnorchlování nádheru a rozmanitost neskutečně barevného bohatství života pod hladinou Rudého moře. A tady to teď podobně cítím s těmihle kvetoucími proteami.

Rostliny druhu protea jsou takovéhle keře většinou obsypané květy

Samotné rostliny druhu protea překvapivě připomínají spíše keříky. Rozhodně to nejsou nějaké tradiční květiny jako z květináče. Pokud se však květů samotných týče, zdá se, že tu kvete skoro všechno. Kvetoucích rostlin a keřů je tady nepočítaně. A stejně tak druhů, tvarů i barev. Botanická zahrada Kirstenbosch je pro mne opravdovým a hlubokým zážitkem, ačkoliv jinak se květinám a rostlinám vůbec nevěnuju, neznám je a nijak jim nerozumím. U mě by brzy zašla jakákoli rostlina, protože ji buď zapomenu zalít, nebo ji naopak utopím ve vodní lázni. Naštěstí jsem alespoň schopen vidět a vnímat alespoň neobvyklou a exotickou krásu takových květin. A ta je tady skutečně nepřehlédnutelná i takovým naprostým laikem, jako jsem já. Zahrada Kirstenbosch opravdu stojí za návštěvu, a už mi začíná docházet, o co se opírá její proslulost a věhlas po celém světě.

Voda ze zavlažovacích systémů svlaží i nás

Záhony a zahrady s rostlinami a neskutečným počtem květů jsou proloženy nízce střiženými trávníky, po kterých si bez problémů lze zkrátit cestu mezi porůznu zatočeným bludištěm stezek a cestiček a nebo kudy se dá přímo přejít k některé z laviček roztroušených kolem chodníků. Tam si můžeme sednout a kochat se pohledem na překrásné květy a panoráma hor, čehož také několikrát využíváme. Příjemnou procházku zahradami doplňuje potůček z několika jezírky, nebo rybníček, a dokonce i malý vodopád. Vedle bohatého mokřadního rostlinstva kolem vody potkáváme i nějaké kačenky či husy, v sušších místech barevné slepičky perličky s malými kuřátky. Ale to už nás v tomhle důmyslně a citlivě sestaveném areálu ani nijak nepřekvapí. Co nás ale občas překvapí, je voda ze zavlažovacích systémů. Jsou rozmístěny různě po zahradě a několikrát nás dokážou slušně zmáčet, když se stříkací mechanismus otáčí kolem dokola rychleji, nežli my stačíme projít okolo. V horních partiích zahrad Kirstenbosch, kde parková a zahradní úprava přechází v původní porost zarůstající okolní horské svahy, obracíme svůj krok nazpátek a po zase jiných klikatých cestičkách postupujeme areálem zahrady zvolna dolů. Návštěvu zahrady pak zakončujeme v několika sklenících, kde mimo jiné můžeme vidět malé baobaby, a nebo taky aloe rozsochatou, jejíž endemický les jsme navštívili přibližně před týdnem ještě hluboko v Namibii. Když posléze vycházím z téhle opravdu nádherné botanické zahrady Kirstenbosch ven, vůbec mi nepřijde, že jsme tu na naší atraktivní procházce strávili bezmála tři hodiny. Vážně tak dlouho? Vždyť to byla chvilka!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< V centru Kapského Města >>

Od botanické zahrady se kolem Ďáblova kopce vracíme zpátky do Kapského Města. Pepa zastavuje na parkovišti uprostřed města mezi zástavbou. Čeká nás teď procházka po centru. Dnes už se centrum Kapského Města pokládá za bezpečné. Alespoň tedy ve dne. Večerní návštěva se tady ještě přece jen příliš nedoporučuje. Ale ještě před takovými deseti lety tu prý nebylo možné ve dne skoro ani vystoupit z autobusu, aby tu turistu někdo nepřepadl. Dnes už je situace zcela jiná. Kriminalita v Kapském Městě byla během těch posledních několika let výrazně potlačena, možná i díky připravovanému mistrovství světa v kopané. A tak můžeme směle vyrazit do víru velkoměsta. procházku začneme hned nahoře nad parkovištěm, kde se po pár krocích ocitneme ve čtvrti Bo Kaap.

Pastelově barevné domky v malajské čtvrti Bo Kaap

Čtvrť Bo Kaap je neuvěřitelná. Něco takového jsem v moderním velkoměstě s mnoha vysokými skleněnými mrakodrapy nečekal. Je to část starého města s domky potomků malajských otroků. Tedy malajská čtvrť. Starý svět Kapského Města! Malé domky malajské čtvrti, rozkládající se na svahu Signálního pahorku, jsou neuvěřitelně barevně malované. Všechny svítí do daleka, a každý z nich má jinou barvu. Na dlaň vysypané lentilky svou skladbou barev mohou navodit zdání podobné pestrosti. Ve čtvrti Bo Kaap, jinak nazývané i Malay Cape, je ale těch pastelových barev a jejich odstínů podstatně víc. Barevnost dokresluje ještě zářivě bílé provedení okrasných prvků jako jsou zábradlí, římsy, nebo okenní či dveřní výklenky. A taky kvetoucí květiny na balkónech, římsách či výklencích některých domků. Protože zde žije muslimská menšina, i když mnoho předků zdejších obyvatel je prý také indického původu, je možno ve čtvrti Bo Kaap najít i několik mešit. Jsou stejně barvené, jako malajské domky. Ta maličká mešita, kolem které bezprostředně procházíme, je kupříkladu nádherně svěže pastelově zeleňoučká. Kulisu barevného starého malajského města ještě vyzdvihuje pozadí Lví hlavy a Stolové hory, která je teď už zase bez svého "ubrusu". Jen malý bílý obláček až tam úplně nahoře na "stole" by snad mohl být nazván malým "ubrouskem". Čtvrť Bo Kaap s úzkými, křivolakými a kameny dlážděnými uličkami po krátké procházce pomalu opouštíme a scházíme po Wale Street k samotnému a opravdovému downtownu Kapského Města.

Wale Street

Wale Street je široká třída charakteristická vzrostlými palmami vysazenými uprostřed ulice s mnoha moderními a vysokými budovami lemujícími několikaproudou asfaltovou silnici. Na svém dolním konci je bulvár Wale Street ukončen největší katedrálou Kapského Města, katedrálou Sv. Jiří. Viktoriánská katedrála Sv. Jiří platí v Jihoafrické Republice za národní svatostánek, protože i v dobách nejtužšího apartheidu a přísné rasové segregace zůstávaly její prostory otevřené pro příslušníky všech ras bez výjimky.

Obrázek z parku Company's Garden

Za katedrálou se třída Wale Street stáčí doleva, a za pravoúhlým ohybem dále pokračuje jako Adderley Street, hlavní obchodní třída Kapského Města. My tady ale zabočujeme doprava, do městského parku Company's Garden. Hezký a upravený park, kde korzujeme uprostřed zeleně a v příjemném stínu vysokých stromů, je plný lidí. Procházejí se tady nejen turisté, ale i domorodci. Chodí sem za odpočinkem, který tu nacházejí stranou okolního velkoměstského ruchu a přesto v samém centru Kapského Města. Je to jedno z nejživějších míst Kapského Města, přestože poměrně malé. Celý park Company's Garden lze projít na délku za několik minut. Ale není třeba nikam pospíchat. Můžeme postát třeba u několika soch významných jihoafrických politiků. Při procházce touhle malou zelenou oázou uprostřed skla a betonu míjíme také několik významných staveb důležitých pro jihoafrickou kulturu či politiku. V sousedství Company's Garden se nachází například budovy Prezidentského paláce a Parlamentu, Národní knihovna, Národní galerie, Muzeum Jižní Afriky, a podobné význačné stavby. Po silných kmenech a větvích stromů nebo po zemi poskakují v parku veverky, které často loudí na procházejích nějaké pamlsky. Jejich drzost může být až nebezpečná, ale jsou k ní vychovávány nezodpovědnými lidmi, kteří je tady zcela trestuhodně krmí.

Začátek bulváru Adderley Street s kostelem Groote Kerk

Tyhle veverky tady ke všemu nejsou ani ve svém přirozeném prostředí, nýbrž sem byly importovány ze Severní Ameriky. "Je proto lepší se jim raději vyhnout!", nabádá nás Pepa, když se k těm veverkám dostaneme trochu blíž. Ale v tu chvíli už z parku odcházíme.

Z parku Company's Garden pak pokračujeme na Adderley Street. Mineme nejstarší jihoafrický kostel. Jeho jméno je Groote Kerk, původně to býval holandský reformátorský kostel, který tu postavili na konci sedmnáctého století. Věž kostela, který se zcela ztrácí v okolní zástavbě, se tísní v uzounké boční uličce přiléhající ke kostelu. Ulička je ještě užší, než samotná věž, která přitom dosahuje zhruba poloviny výšky sousední moderní budovy.

Přechod nad křižovatkou mezi výškovými budovami

Trochu necitlivě postavené okolí k téhle starobylé památce, řekl bych. Za kostelem zabočujeme vpravo mezi několik výškových budov. Ulice jsou mezi nimi úzké. Připadám si tu jako morče vypuštěné do bludiště. Na nejbližší křižovatce mám vysoko nad hlavou tunel, který přechází mezi dvěma výškovými budovami napříč přes křižovatku. No, taky trochu prapodivné řešení.

Za dalším rohem na nás zcela nečekaně vykoukne nízká jen jednopatrová budova s malou věžičkou. Je v ní nějaké šperkařství a vedle muslimská pekárna. A hned za ní už se ocitneme na velikém prostranství, kterému se říká Grand Parade.

Náměstí Grand Parade s budovou nové městské radnice s fascinujícím pozadím Stolové hory

Název tohohle velikého náměstí pochází ještě z dob, kdy tu bývalo vojenské cvičiště. Dnes ovšem tahle obrovská plocha slouží jako parkoviště a tržiště. Nachází se tu nová městská radnice postavená na počátku 20. století, rozlehlá budova s vysokou věží a hodinami. Pohled na pozdně viktoriánskou radnici přes plochu náměstí a několik vzrostlých palem s pozadím impozantní Stolové hory je úchvatný. Něco takového se asi opravdu nikde jinde na světě vidět nedá. Dokládá to znovu jedinečnost místa, na kterém se Kapské Město nachází. Škoda jen, že na Grand Parade dokonalost výhledu kazí barevné stánky nesčetných trhovců a dlouhatánské řady mnoha parkujících automobilů.

Na druhé straně náměstí Grand Parade pak vcházíme do spodních partií mrakodrapu Golden Acre. Zdejší obrovské nákupní centrum nás nepřekvapí už ani svou, na venkovní horké počasí pro nás neobvyklou, vánoční výzdobou. Projdeme celkem nevšímavě kolem obchodů do nadzemního přechodu nad širokou ulicí. Přechod nás vede na protější železniční nádraží. Pepa nám opodál ukazuje jiný nadchod přes široký bulvár, a říká, že v dobách apartheidu, byl každý z těchhle dvou přechodů určen pro jinou rasu. Tady, kde jdeme my, byl přechod pouze pro bílé, a ten, který vidíme okny o kus dál nad ulicí, to byl přechod, přes který zase mohlo přecházet k nádraží černošské obyvatelstvo. Dnes je již tady tohle dělení ras zapomenuto, chodí tu všichni všude, a já se přiznávám, si těžko dokážu představit, že by to tak nemělo být. Pepa nás ještě upozorňuje, abychom si při průchodu nádražím dobře hlídali všechny své věci, peněženky a foťáky, a abychom se nikde zbytečně nezastavovali.

Moderní budovy podél Adderley Street

Lidí tu je docela hodně, a tak se snažíme Pepovy bezpečnostní pokyny dodržovat. Projdeme tak kolem několika stánků trhovců i dlouhou nádražní halou a přilehlými prostorami sice rychle, zato bez jakéhokoli problému.

Kruhový objezd s fontánou, Stolová hora v pozadí

A pak už se v klidu procházíme mezi novou a moderní zástavbou, mezi mnoha mrakodrapy pro nás opravdu neobvyklé výšky. Mezi nimi lze stále v pozadí zahlédnout pro Kapské Město typickou Stolovou horu, teď už pod jasnou oblohou, na které není vidět ani jeden jediný mráček. Stáčíme své kroky zpátky k ulici Adderley Street, která je v těchto místech širokánským bulvárem. Přejdeme na druhou stranu v místě velkého kruhového objezdu, uprostřed něhož je rozměrná kašna se stříkající fontánou. Postupně pak procházíme kolem mnoha dalších výškových budov, jejichž vrcholky vysoko nad námi spolu soupeří o to, který z nich dosáhne výš k obloze.

Old Townhouse, první dvoupatrová budova Kapského Města

Procházku končíme na dalším známém místě Kapského Města, na náměstí Green Market s proslulým "zeleným" tržištěm. Prý se tu dá ledasco docela levně koupit. Pepa nám tady dává na necelou hodinku rozchod. Prohlédneme si nejprve nízkou budovu z 18. století, tak zvaný Old Townhouse. Dovnitř nejdeme, díváme se jenom zvenku. Je to údajně první dvoupodlažní budova, která byla v Kapském městě postavena. V průběhu let se v budově vystřídaly různé instituce, a stavba bývala určitý čas také městskou radnicí, a to právě před vystavěním té nové na Grand Parade. Tržištěm se projdeme jen krátce. Nenalezneme tu nic, co by nás nějak zvlášť oslovilo,

Náměstí Green Market, aneb "Zelený trh"

a ani ceny nám tu nepřipadají nijak příznivé. Ale možná by se dalo něco usmlouvat. Každopádně ale můžu říct, že většinu věcí jsme už viděli někde jinde. A prodávali je tam levněji.

Jsme z procházky v horkém dni takoví celí uťapaní, a tak se snažíme Pepou určený čas na Green Marketu využít k občerstvení a odpočinku. Hned na začátku jedné z postranních ulic vedoucích na náměstí si sedneme do jedné z kaváren. Sedneme si však ven, ke stolům přímo na ulici. Stoly patří kurdskému restaurantu. Z reproduktorů na průčelí restaurace se také line nějaká kurdská nebo přinejmenším arabská hudba. Líba si objednává pizzu. K pití si dám já s Líbou mojito, zatímco Jarda zůstane raději u piva. A k pizze se později přihlásí i Jarda. Ale protože Líba a Jarda si objednají svou pizzu každý jindy, způsobíme tím obsluhujícímu personálu nemalé potíže. Nevědí už pořádně, co jsme si kdo objednal, musíme pizzu urgovat, když ji dlouho nenesou, a popletená objednávka se řeší nakonec i při placení. Nicméně s tím nemáme žádný problém. Spíš nás to pobaví, jak jsou z nás tří nakonec dokonale popletení. Když se po zaplacení zvedáme, abychom došli asi tři bloky nahoru na parkoviště k Pepovu autu, jsem docela rád, že jsem si mohl alespoň na chvíli sednout. I posezení v hospůdce přece patří k poznávání města. O tom snad nemůže být nejmenších pochyb.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< U princezny z Diamantových skal >>

Kolem třetí hodiny odpolední nás Pepa vyklopí před Akváriem dvou oceánů. Téměř naproti akváriu přes ulici nám Pepa ukazuje prodejnu s africkými kameny. Protože tam zavírají dřív, než v akváriu, jdeme nejprve tam. Kupujeme si tu několik šutříků a suvenýrů, valná většina z nich je vyrobena z různých nerostů a polodrahokamů, ať už jde o různé ozdoby nebo o malé či větší sošky. Jsou to ametysty, jaspisy, acháty, tygří oka či růženíny, a další, které vůbec neznám a o nichž jsem snad ani dosud neslyšel, jako jsou třeba karneol nebo sodalit. Mnohé z nich jsou tu v různých barvách a odstínech, tak jak v přírodě vznikají za různých podmínek a s různou příměsí dalších látek způsobujících jejich barevnou různorodost. Nejsem na kamínky ale žádný odborník, a snad až na tygří oko nebo růženín jiné kameny nepoznám. Nevím zkrátka, který je který, pokud to přímo u něho není napsané. I tak mám ale u některých kamenů problém, neboť mnohé anglické názvy mi vůbec nejsou srozumitelné a nedokážu si je přeložit. A myslím, že bych měl s některými takovými odbornými názvy kamenů i polodrahokamů překladatelské problémy, i kdybych sebou měl slušně velký slovník. A to nemám.

Taky si tu můžete koupit na váhu misku kamenů, jaké si sami vyberete. A vybírat je tu opravdu z čeho. Kamenů k výběru tu jsou haldy. Doslova. Jako v síni drahokamů! Užívají si to tady i děti, které sem zavítaly většinou se svými rodiči. Hrají si s barevnými kamínky, nabírají je plnými hrstmi a přehazují je zálibně z místa na místo. Mně ty spousty barevných kamenů okamžitě připomenou českou pohádku "Třetí princ", konkrétně prostředí jeskyní a komnat princezny z Diamantových skal. Mám tuhle pohádku docela rád, a ty scény úplně vidím před sebou. Tady je to velmi podobné. Různobarevné kameny jsou nahromaděny v kádích, truhlicích, a dalších nádobách. A pod nohama jich mám vrstvu i na zemi. Každý tu po nich šlape, protože podlaha je jich plná. Stačí se jen shýbnout, či natáhnout ruku, a můžu si nabrat plné hrsti. Docela tak, jako u princezny z Diamantových skal. Tolik kamenů, tolik druhů a tolik různých barev jsem pohromadě v životě neviděl! Jdu se zvlášť zeptat, jak to tady s těmi kameny je. Potvrdí mi, že je tu fakt prodávají na váhu. Stačí si vybrat. Opravdu se můžu jen shýbnout, natáhnout ruku, a nabírat plnými hrstmi do zapůjčené misky, nebo nějakého sáčku. U pokladny pak už jen kameny zaplatím. Kolikpak budou stát? Jsou to ohlazené a leštěné valouny, které asi nejsou moc vzácné. A zřejmě je to taky druhá jakost, obvykle s malou vadou, kvůli níž kameny asi nejdou brousit do nějakých ušlechtilých tvarů. U některých ale ať dělám, co dělám, žádnou vadu nevidím. Líba, která kamínky miluje jen o maličko míň než sluníčko, a která stejně jako všechny ženské miluje i zlato a jiné cennosti, neváhá a okamžitě si jednu misku těmi barevnými kameny naplní. Překvapí mě, že jsou i docela levné. Čekal jsem, že za ně budou chtít víc. I Líba. Kdyby bývala byla věděla cenu předem, říká, že by si byla nabrala tu misku úplně vrchovatou. Ale i tak si bude přidávat další pořádnou hromadu kamení k onomu pytlíku šutrů, co už má sbaleny ve svém kufru a které nasbírala po celé cestě jihem Afriky a nejvíc v namibijské poušti. Tyhle jen budou na první pohled barevnější, a to hlavně proto, že jsou hladké a naleštěné. Půl kufru kamení, to bude teda váha! Doufám, že nebudeme v letadle kvůli kamení muset připlácet za nadváhu zavazadel!

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Bohatství Akvária dvou oceánů >>

V Akváriu dvou oceánů uvidíme i nesympatický žraločí kukuč

Radka i Vláďa, taky s nějakými těmi barevnými kamínky, které si koupili, odjíždějí s Pepou na hotel. My ostatní zanedlouho míříme konečně dovnitř do mořského akvária, kde zaměníme své soustředění na neživé kameny za prohlídku ukázky života ve vodách Atlantického i Indického oceánu. Jdeme do Akvária dvou oceánů podívat se mezi ryby a další vodní živočichy. Je to jen pár kroků od obchodního centra Waterfront, které už také dobře známe. Jednou jsme se už o návštěvu akvária pokoušeli, tuším asi před třemi dny, ale přišli jsem sem v příliš pozdní hodinu. Tehdy už bylo zavřeno. Dnes jsme tady mnohem dřív. Jsem moc rád, protože tohle Akvárium dvou oceánů je rovněž hodně známé a turisticky velice atraktivní místo Kapského Města. Všude se tvrdí, že rozhodně za návštěvu stojí. To nám potvrzují i Radka s Vláďou, kteří v něm už byli. Ve zdejším akváriu má být soustředěno mnoho zajímavého, co lze vidět pod hladinou, v hlubinách i mělčinách oceánů omývajících svými vodami břehy Jihoafrické Republiky, tedy oceánu Atlantického a Indického. Jsem na tohle akvárium moc a moc zvědav. V nějakém takovém větším mořském akváriu jsem myslím ještě nikdy nebyl.

Langusty se líbí Líbě asi proto, že na ně má chuť

Celý komplex Akvária dvou oceánů je opravdu velkoryse pojatý. Nejprve se procházíme v jakémsi předsálí s mnoha malými akvárii a menšími nádržemi. Je v nich spousta barevných rybiček a dalších zajímavých mořských živočichů, od mořských koníků a střapatých perutýnů přes platýze, kraby poustevníčky, mořské želvy a medúzy až po humry a langusty. Akvárium s těmi posledně jmenovanými se moc líbí Líbě. Že by proto, že jsou k jídlu? Mě zase zaujmou mořští koníci. To jsou opravdu zajímaví tvorové, a jsou tak nepodobní jakýmkoli jiným živočichům, až nad tím zůstává rozum stát. Taky mi učarují velicí obří krabi. Měří víc než 40 centimetrů a jejich nohy jsou nepochybně delší než půl metru. Úžasní klepeťáci s pěti páry hubených dlouhých končetin! Určitě mi zatuhl úsměv při představě, že by mě jejich dlouhatánská klepeta chytila třeba za nos.

Všechno se v nádrži houpá jako při vlnobití

Jednou z velkých atrakcí zdejšího Akvária dvou oceánů je vysoká a shora zřejmě otevřená nádrž s pralesem řas a chaluh. Všechna voda i s rostlinami a stříbřitými rybkami se tu pohupuje v pravidelném hypnotizujícím rytmu jako při silném vlnobití. Navozuje to dojem, že pozorovatel se ocitl v opravdickém bouřícím oceánu pod hladinou zalitou slunečními paprsky. Vedle toho je v akváriu asi nejpozoruhodnějším místem největší zdejší vodní nádrž, kterou je možno obcházet kolem dokola a to dokonce ve dvou poschodích. Slouží jako akvárium pro predátory, tedy rejnoky, žraloky, a mnohé další mořské dravé ryby. V jedné části obřího akvária je veliká široká prosklená stěna, kde si můžeme sednout a pozorovat dění před sebou jako někde na divadle. A to buď zezdola z přízemí, a nebo jako z galerie, pokud vystoupáme do horního patra.

V tunelu plavou žraloci hned vedle nás

V jiné části procházíme půlkruhovým tunelem vedoucím skrze nádrž predátorů. To má člověk skoro až mrazení, když se prochází hned vedle skoro třímetrového žraloka a vidí zblízka jeho pootevřenou tlamu plnou ostrých špičatých zubů. Rozhodně takhle zblízka nemá žralok zrovna moc sympatický kukuč. Žraloci jsou tu asi vůbec největší ryby, ale je tu mnoho dalších velkých oceánských predátorů. Plavou často těsně nad naší hlavou nebo přímo před námi. Ryby se žlutými ocasy, které tvoří velké hejno, plavou v kruhu rychle kolem dokola nádrže. Jedna z nich má na hřbetě zřetelné jizvy po zubech, a to až hluboko do masa. Zřejmě si tuhle rybu nějaký jiný místní predátor zařadil mezi žrádlo ve snaze zpestřit si tak svůj predátorský jídelníček.

Pohled do obřího akvária s predátory

V nádrži s dravými rybami vidíme plavat i nádherné velké želvy. Zatímco ryby se všechny pohybují převážně vodorovným směrem, želvy spíše plavou nahoru a zase dolů. A rejnoci? Ti jsou také úžasní. Když je vidíte plavat jejich ladným mávavým pohybem někde vysoko nad vaší hlavou, vypadají jako nějací podmořští ptáci, jako by se jejich ploutve staly křídly a jako by oni pomalu a tiše přelétávali kolem vás. Jaký ladný pohyb mají tihle nebezpeční tvorové! Před tou obří nádrží plnou predátorů bych mohl sedět hodně dlouho. Prohlížím si ji několikrát, popocházíme s Líbou zezdola nahoru a zase zpátky. Pořád je na co se dívat. A to ještě v mezipatře, kde je i malý dětský koutek, se ocitnete v expozici, kde jako byste byli na břehu oceánu. Je tady několik živočichů patřících k pobřeží, třeba žáby a mezi jinými například i tučňáci. A jsou tu k vidění i krásní tučňáci skalní a patagonští, kteří žijí až ve vzdálené Jižní Americe a nebo na odlehlých ostrovech jižních moří. Jsem z akvária docela nadšený. Moc se mi tu líbilo, a myslím že mi výborně přiblížilo bohatství zdejšího podmořského světa. Líba ovšem zdaleka tak nadšená není. Ale ona má možnost srovnání.

Lachtani se tetelí přímo na molu pod námi

Ani ne před rokem byla v oceánském akváriu v Lisabonu, a říká, že tam bylo mořské akvárium o moc hezčí. Tak nevím. Mně se tohle líbilo.

Ještě si v areálu mořského akvária najdeme chvilku, abychom se posadili na terasu k přístavu. Je tu jakási kavárna a Líba už kafe nutně potřebuje. Sluníčko se venku už chystá pomaličku k západu a nad Stolovou horou se už zase vznáší lehounký a nadýchaný "ubrousek". Dole pod námi se na molu i o kus dál ve vodě tetelí skupina více než dvaceti velkých lachtanů. A tak i při kávě se máme na co dívat. Tentokrát ne na expozici mořského akvária, ale na skutečné mořské živočichy vně jakékoli ohrady či bazénu. Lachtani pod námi polehávají, plavou, poskakují, a taky řvou a perou se. Kdo by to byl řekl, že v mořském akváriu bude ještě i takováhle kavárnička s vyhlídkou na divoké lachtany?

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Poslední nákupy, poslední drink, poslední večer >>

Líba chce ještě dojít do nákupního centra Waterfront. Není to daleko, těch pár kroků nepředstavuje žádný problém. Dnes se mi zdá obchodní centrum Waterfront ještě mnohem větší, protože jeho prostorami procházíme mnohem důkladněji. Teprve dnes objevujeme, kolik je tu v obchodním domě ulic, a v kolika patrech. V celé centrální části jsou dvě rozhlehlá podlaží nad zemí, a další se ještě skrývá dole v podzemí.

Jsou tu stovky a stovky různých obchodů. Pro Líbu hotové neštěstí. Při jejím stylu návštěvy obchodních center, kdy musí projít všechno, aby jí nic neuniklo, a kdy musí spoustu věci prozkoumat nebo si je vyzkoušet, by jí tady nestačil nejspíš ani celý týden od rána do večera. Je na ní vidět, jak jí to vadí. Ale nedá se nic dělat. Projít se tu dá jen opravdu něco málo. Jarda nás posléze opouští. Nedivím se mu. On stejně jako já nakupování zrovna nemiluje, a na rozdíl ode mne tu nemá ženskou. Šťastný to člověk! Jarda tedy odchází zpátky k akváriu, kam má okolo šesté přijet Pepa, aby nás odvezl zpátky do hotelu. My tam tedy ani nemusíme, Jarda nám náš bágl vezme a Pepovi jen vzkážeme, že tu ještě zůstáváme a na hotel se dopravíme sami. Cestu známe, už jsme odtud přece jednou do našeho hotelu šli.

Chození a bloumání po obchodech mi opravdu nečiní pražádnou radost. Zvlášť když jsem od rána na nohou. Vždyť jsem se procházel po botanické zahradě, po downtownu Kapského Města, po mořském akváriu, a teď už mě docela začínají bolet nohy. Ale Líba nezná slitování: "Jiná příležitost k nákupům už nebude!". Kupodivu při našem bloudění po obchodech nákupního centra Waterfront potkáváme Radku s Vláďou. Oni se taky rozhodli jít poslední den utrácet. Potkáváme je dokonce několikrát. Že by to nákupní centrum nebylo zase tak velké, jak se mi zdá?

Sháníme postupně nějaká trička, košili, případně krátké kalhoty. Nakoukneme ale i do suvenýrů, nebo do knížek. V potravinách nakupujeme nějaké housky. Musíme sníst sýry, co máme z vinařství Fairview. Alespoň ty, co nejsou zatavené. Něco musíme sníst k večeři, něco budeme potřebovat na zítra přes den, než pojedeme na letiště. No jo! Teď si to teprve uvědomuju: Vždyť my tu jsme poslední den! Zítra už letíme domů. Rádi? Neradi? Těžko říct. Záleží, řekl bych, na úhlu pohledu. Taky někdy máte pocit, že jistý úhel pohledu dokáže být zatraceně divný?

Na Stolové hoře nám na rozloučenou zase prostřeli "ubrus"

Když vycházíme z nákupního centra ven, sluníčko už definitivně zapadá. Část přístavu je ještě ozářená nízkým sluníčkem a dostává tak nádech zvláštního teplého zabarvení, jaké umí vyrobit právě jen sluneční západ. Fouká teď hodně silný vítr a ze Stolové hory zvedající se před námi už zase přepadává ten nádherný bílý závoj mlhy, onen pověstný "ubrus" Stolové hory.

Den se nad přístavní čtvrtí Waterfront chýlí ke konci

Je to moc krásná a opravdu velice zajímavá podívaná, kterou nám tu prostřeli na rozloučenou.

Po dlouhém chození po obchodním centru máme docela žízeň. Jelikož jsme tu už poslední večer, rozhodneme se, že se stavíme někde na nějaký drink. Jen musíme najít místo, kde budeme moci platit kartou. Prakticky všechny randy už nám došly. Máme už jen pár drobných, možná tak na kávu a nějaké občerstvení na letišti před odletem. Měnit ale další dolary není důvod, navíc se tady ani pár dolarů měnit nevyplatí. Všechny směnárny ve městě si totiž účtují nehorázný poplatek 250 randů za směnu jakéhokoli množství. Neuvěřitelná lumpárna!

Nakonec si cestou najdeme sympatický malý bar. Je už poměrně blízko k našemu hotelu. Ptám se na platební karty a platit tu s nimi můžeme. Vevnitř je docela příjemně. Hlavně tu vůbec nefouká. Venku na tom větru už Líbě začínala být i trochu zima. A já jsem zase rád, že si můžu konečně na chvíli sednout. Obsluhuje nás personál sestávající se ze dvou sympatických černochů a jednoho bílého mladíka. Dáme si Baccardi s Coca-colou, potom na lístku najdeme, že tu dělají mojito. A nakonec, jsme tu přece poslední večer, si jako sladkou tečku mlsneme ještě jahodové daiquiri. Bezva! Takové loučení s Afrikou alespoň trochu zažene nostalgii, která se mě pomalu začínala zmocňovat.

Pak už jen musíme překonat pár set metrů protivného protivětru do našeho hotelu. Je docela chladno. Tak, že bychom teď asi klidně snesli větrovku. Ale pořád je to ještě pohodička. Doma bude hůř. Z domova máme informace o sněhové kalamitě. No, to bude teda přechod! Na to se tedy vůbec netěším, až se mi tohle báječné jihoafrické léto, jakkoli je zrovna dnes trochu méně vlídné, vymění na českou kalamitní zimu.

Na hotelu nás čeká poslední noc. Ale než můžeme jít spát, nastává horečná příprava na zítřejší odlet. Všechno je potřeba zabalit, rozdělit, uspořádat, na nic nezapomenout. Můj krásný velký dřevěný hroch z Namibie tu taky nesmí zůstat! Věci je potřeba přeházet z kufru do báglu, z báglu do tašky, a nebo zase naopak. "Bacha na mýho hrocha!". Suvenýry, pokud to jde, bereme do příručních zavazadel. To už máme takový zvyk. Mít je pěkně všechny při ruce a pod dohledem, aby někde nezabloudily. Jen víno z jihoafrických vinařství musíme dát do kufru. "Ta taška s vínem je za mnou, bacha na hrocha!". A co doma s tou zimou? Co a jak si připravit na sebe? No, to moc řešit nebudeme. Jen si musíme vzít do příručního zavazadla teplejší oblečení. Uvidíme. Nějak to dopadne. Trvá to dlouho, ale nakonec máme pocit, že máme jakž takž zabaleno a že jsme na cestu domů snad připraveni. V tu ránu se zlomíme a padneme na znak. Usneme ještě dřív, než stačíme dát obě nohy nahoru na postel. A myslím, že ještě i ze spaní několikrát říkám: "Bacha na hrocha!".

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 26. den (9. ledna 2010) >>
<< Nepodařená koupačka >>

Ráno po snídani poskládáme poslední věci do zavazadel. Odlet máme až pozdě odpoledne, ale pokoje musíme uvolnit už během dopoledne. A nejlépe teď ráno, abychom se mohli vrátit až nedlouho před odjezdem na letiště. Jedině Pepův pokoj budeme mít k dispozici. Všechna zavazadla tedy dáváme k Pepovi, a jeho pokoj taky nakonec použijeme k poslednímu osprchování, než definitivně odjedeme.

Na rozloučenou s Kapským Městem a jihem Afriky máme naplánované koupání ve False Bay, ve Falešné zátoce. Už jsme se tam zastavovali, tak ji známe. A taky víme, že tamní vycvičená služba hlídá, zda se nepřibližují nebezpečné žraločí čelisti, a dává pozor, aby nás něco nesežralo. V případě nebezpečí bychom měli být včas varováni. Vypadá to dnes na slunný den a tak by to měl být poslední polibek zdejšího afrického léta, poslední sluníčko před tou hroznou zimou, která na nás čeká doma. Už několik dní máme z domova zprávy tom, jakou silou tam zima vládne. Sněhová kalamita je prý čím dál horší a dokonce snad mrzne a sněží v úplně celé Evropě. To se mi tedy ani nechce se domů vracet. Brr! Nemám zimu rád! A zvlášť ne nějakou vlezlou a hnusnou!

Akce s koupáním ve False Bay se nám ale vůbec nevydařila. Na rozdíl od centra Kapského Města ve Falešné zátoce fučí takový vítr, že kdyby tu člověk upustil ručník, odfouklo by ho to přes Stolovou horu až někam k mysu Dobré naděje. Nebo bůhví kam jinam. Je to podobné, jako včera večer, když jsme se s Líbou vraceli z nákupů a z baru. Možná ještě horší. Rozhodně tenhle uragán není ani na to, abych si sundal tričko. Prostě je větrná zima. Asi to je tak zařízeno přírodou schválně, abychom se připravili na zimu u nás doma. Jediná Líba se, jak jinak, hrdinně svlékla do plavek a začíná chytat sluníčko schoulená na ručníku pod malým kopečkem z písku, kde přece jenom při zemi fouká o něco míň. Já sedím opodál na nízkém dřevěném zábradlí, a pozoruju nekonečný modrý oceán. Škoda. Těšil jsem na vlny, že se konečně trochu vyšplouchám, i když jsem počítal se studenější vodou, kde dlouho nevydržím. A teď tady jen sedím, hledím do dáli, do modravých vln Falešné zátoky a v duchu se pomalu loučím s celou jižní Afrikou, i s touhle báječnou přesvánoční dovolenou.

Jana i Jaroslav jsou z šíleného uragánu ve False Bay celí rozmrzelí

Jana s Jaroslavem sedí kousek ode mne, škaredí se a brblají, jak je tu hnusně. Jarda, Radka a Vláďa si roztáhli svoje ručníky na písku nedaleko vody, ale zůstali ustrojení a taky jen koukají na pěnivé vlny oceánského příboje. Pepa se snaží si v tom větru zápalit cigaretu. Chvíli mu to trvá, ale nakonec se mu to přece jen podaří. Chodí sem a tam jako lev v kleci,

Na koupání to ve False Bay dnes nevypadá, tak balíme

a když dokouří, dohodneme se, že tu nemá smysl zůstávat. A tak se asi po dvaceti minutách sbalíme a odjíždíme pryč. Falešná zátoka nás zklamala. Je zvláštní, že zatímco lodi tu často zůstávaly celé měsíce kvůli naprostému bezvětří, když my se sem přijedeme vykoupat, fučí tu takováhle neskutečná vichřice. Je to jen smůla?

Vracíme se zpátky do města a projíždíme jím skrz na druhou stranu. Skončíme tam, kde jsme se už koupali a kde to známe. Pod Dvanácti apoštoly, v zátoce Clifton Bay. Přijíždíme sem asi v deset hodin. Vím, že voda tu bude ledová. Ve Falešné zátoce měla být teplejší, ale nevím. Vlastně jsem ji tam ani nezkoušel. Tady ani do plavek nepůjdu. Do té ledárny už stejně nepolezu a opékat se přes poledne jako špekáček nepotřebuju.

Líba ještě musí nachytat tolik sluníčka, kolik se jen do ní vejde

Ale Líba? Ta ano. Ta musí ještě nachytat sluníčko, co se do ní vejde. Musí ho nachytat dost na celý zbytek té české zimy, která řádí u nás doma. Jarda do vody sice odvážně vleze, ale i on je za pár vteřin zase venku. Říká, že má strach, aby se neodřel o plovoucí ledové kry. Prý je to ještě o poznání studenější, než minule. Koupel mi tedy tím spíš už vůbec na mysl nepřijde. A to přesto, že se tu před sluníčkem několik hodin vlastně nemám kam schovat.

Procházím se tak okolo, podle balvanů a skal a dívám se na nikdy nekončící souboj dravého oceánu s kamenitým pobřežím. Je to nádherné divadlo. Pořád jiné. Nic se tu neopakuje dvakrát. Na to se můžu dívat hodiny a hodiny.

Uklidňující vlny a oceán v Clifton Bay

V hlavě i na duši se mi rozhostí takový příjemný klid a mír. Nemyslím na nic, jen vnímám ty divoké vlny a jejich zvuk, jak se rozbíjejí o okolní skaliska. Něco takového bych potřeboval mít doma. Kdykoli by mě pak doma cokoli naštvalo či rozladilo, chodil bych se sem uklidňovat. A nebo bych sem chodil možná i pravidelně. Je to báječná duševní relaxace. Zkouším zase něco vyfotit. Fotografií už mám sice spoustu, ale člověku to nedá. Už se raději ani nedívám na číslo, kolik jsem toho od začátku naší cesty vyfotil A tak mi zase přibude pár obrázků oceánu a příboje, pobřežních skalisek a balvanů. A nebo dalších a dalších racků. Některé obrázky jsou sice podobné těm předchozím, ale přece jen jsou vždycky zase o trochu jinačí. Všechno se pořád mění a nic se tu doopravdy neopakuje.

Jediná moje fotografie vzácného ústřičníka

Taky mezi všemi těmi racky vyfotografuju jednoho černého ptáka s úzkým a rovným nápadně oranžovým zobákem. Až teprve doma ale zjistím, co že je tohle za ptáčka. A jsem celý překvapený! Je to snad ten nejvzácnější a nejohroženější ptačí druh v celé Jihoafrické Republice! Jeho jméno je ústřičník jihoafrický a celá jeho populace se odhaduje na pouhopouhých pět tisíc jedinců. Samozřejmě nemusím podotýkat, že je přísně chráněný. A taky je asi každému jasné, že když je ústřičník, tak se živí ústřicemi a případně jinými měkkýši. Jejich lastury kupodivu dokáže otevírat svým k tomuto účelu výborně přizpůsobeným zobákem. Tak vidíte. Takovou vzácnost jsem vyfotil, a vůbec jsem to přitom netušil. Mám však bohužel jen jednu jedinou fotku. Kdybych to býval byl věděl, mohl jsem si tohohle nenápadného, chráněného a vzácného ptáčka zmáčknout víckrát.

Jarda sice pár temp udělá, ale lapá přitom po dechu

Vracím se teď na chvíli k ostatním. Sluníčko máme vysoko nad hlavou, skoro kolmo. Na Líbu teď míří plnou silou. Ve stínu, i když ho člověk těžko hledá i jen malý kousíček, vedro není. A já nechápu, jak se může někdo chtít takhle smažit. Připaluje čím dál víc. Nebe je bez mráčku a ranní chlad se pomalu mění v šílený pařák. Radka s Vláďou začali měřit teplotu vody. Ukazatel pořád klesá. Teď ukazuje dvanáct stupňů, ale teplota vody bude ještě nižší, protože má pořád snahu pomalu klesat. Pepa se v tom jen narychlo a krátce smočí, Líba s Janou vlezou do koupaliště po kotníky. Radka je odvážnější. Koukám, že má vodu až nad kolena. Já s Jaroslavem to raději ani nezkoušíme a tuhle šílenou ledárnu jednoznačně ignorujeme. Dvanáct stupňů má mít možná tak pivo, a ne voda na koupání! Jen Jarda si v tom troufne alespoň trošku zaplavat a udělat pár temp. Ale zdá se, že mu ta antarkticko-atlantická ledárna docela vyrazila dech. "Bacha na plovoucí kry, Jardo!".

Oceán s postupujícím časem pomalu ustupuje. Nastává odliv. A my se pomalu začínáme s Afrikou loučit. Přichází poslední pohledy na Stolovou horu. Vidíme, že lanovka dnes nahoru zase jezdí. Ještě poslední pohled na hřeben Dvanácti apoštolů, poslední pohledy na bouřící oceán, a jdeme pomalu k autu. Odjíždíme.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Sbohem, aneb je na co vzpomínat >>

Teď už není moc co řešit, ani skoro není o čem psát. Všechno jde ráz na ráz. Na hotelu rychlá sprcha v Pepově pokoji. Všichni se musíme vystřídat. Rychle se převlékáme a dobalujeme zavazadla. A zase: "Bacha na hrocha!". Naposledy Jaroslav rovná všechno do auta, my naposledy nasedáme do auta k zavazadlům. Odjíždíme na letiště. Zdá se ale, že se nám nikomu moc domů nechce. Líbě před chvílí přišla SMS zpráva od naší Moniky, že u nás v Hradci Králové je půl metru sněhu a že pořád chumelí. A protože z jiných zpráv víme, že sněhová kalamita a chumelenice je prakticky v celé Evropě, máme z našeho návratu trochu obavy.

Jakpak moc se asi Líbě chce z jihoafrického léta do mrazivé české zimy?

Kdoví, jak se dostaneme z Vídně do Prahy a jak potom z Prahy domů. Komupak by se za takových okolností chtělo domů z tohohle jihoafrického léta?

Ale nedá se nic dělat. Všechno jednou končí. Končí a skončit musí i tahle naše báječná africká cesta s Pepou. Projíždíme kolem Stolové hory. Taky naposled. Tak jí zamáváme, a stejně zamáváme i Lví hlavě. Sbohem Kapské Město, sbohem Afriko. Byla to báječná cesta, jakou jsem si předem ani nedokázal představit. Viděli jsme tu mnoho zajímavého, nádhernou a kouzelnou přírodu, rostliny i zvířata žijící zcela volně ve svém přirozeném prostředí, viděli jsme zajímavé lidi a pravé a nefalšované etnické domorodce. Cestou na letiště v duchu vzpomínám na všechno, co jsme tu zažili a co jsme viděli a taky i slyšeli. Ano, nejen množství úžasných pohledů a výhledů, ale i zvuky se mi vybavují. Moje uši znovu slyší třeba burácení vodopádů, frkání hrochů, nebo řev lachtanů a paviánů. A nejsou to jen pohledy a zvuky. Vzpomínám na chuť třeba antilopích a pštrosích stejků, nebo na báječné potjiekos. V nosním orgánu znovu cítím vůni grilovaného masa, pronikavý zápach obrovské lachtaní kolonie, nebo nebesky omamnou vůni květů botanické zahrady Stellenbosch. Mé dotykové čivy si zase připomínají lví tesáky kolem mého kotníku, vibrování slastně vrnícího geparda, nebo hladkost chladných leštěných polodrahokamů. Vzpomínek a vjemů je spousta. Afriku jsem prostě ochutnával všemi svými smysly.

Myšlenky se mi potulují i kolem překrásných Viktoriiných vodopádů

Na téhle cestě toho bylo opravdu hodně. Přejeli jsme od Lesotha přes Krugerův národní park, přes Zimbabwe s překrásnými Viktoriinými vodopády, přes Botswanu s národním parkem Chobe, pak hlavně přes přenádhernou, pořád jinou a stále překvapující Namibii, přes národní park Etosha, přes poušť Namib s jejími dunami, přes vyhlídky na obrovský Fish River kaňon, až po překrásné a atraktivní Kapské Město a jeho neskonale působivé okolí tady na jihu Afriky, tady v Jihoafrické Republice. A byla to nádherná cesta, o tom není sporu.

A zatímco se mi myšlenky toulají někde zpátky po afrických savanách a pouštích nebo kolem vodopádů, a užívají si nesčetné nedávné zážitky, najednou jsme na letišti. Teď ještě, než Pepa pojede vrátit auto to zdejší půjčovny, nesmím si, stejně jako na začátku, zapomenout zapsat jedno číslo: 49308. To je panečku numero! Proč? No, tohle číslo už svůj význam má. Ale samozřejmě společně s tím prvním, které jsem si napsal na samém začátku na letištním parkovišti v Johannesburgu. Obě jsou to čísla opsaná z Pepova tachometru.

Po jihu Afriky jsme najezdili cestou necestou neskutečných téměř devět tisíc kilometrů

Pokud si tedy najdete první číslo někde na začátku tohohle cestopisu a s oběma těmito čísly pak provedete celkem jednoduchou matematickou operaci, pravděpodobně dojdete ke stejnému výsledku jako já. Ano. Je to tak. Na naší cestě jsme s Pepou po pěti zemích tady v jižní Africe najezdili neuvěřitelných téměř devět tisíc kilometrů. Jestli to chce někdo vědět úplně přesně, tak to vychází na 8 939 kilometrů. Na chlup! Můžete si to přepočítat. Je to jenom nepatrně méně, než kolik ukazoval směrovník na Stolové hoře vzdušnou čarou do Prahy!

Tak. Pepa teď už může auto vrátit. Tady na letišti v Kapském Městě s ním nadobro končíme. Odtud odlétáme. Pepa má letět společně s Radkou a Vláďou vnitrostátní linkou do Johannesburgu. Tam se ale už rozdělí, a domů zase poletí jinak. Nemají teď už moc času, musí se pomalu přesunout k odletu, a tak nastává rychlé rozloučení. Děkujeme Pepovi za jeho průvodcovské i řidičské služby, i za jeho skvělé kuchařské umění, zkrátka za celou bezvadnou a skvělou dovolenou. Bylo znát, že Pepa Afriku dobře zná a že ji má rád. Líbilo se nám to moc a třeba dáme někdy nějaké pokračování. Přejeme si teď všichni vzájemně šťastnou cestu domů, a Pepa i Vláďa s Radkou pak odcházejí ke svému odletu. My ostatní máme ještě na letadlo nějaký čas. A tak ještě sháníme, kde nám zabalí zavazadla do folie, a pak okukujeme těch pár obchůdků, které tu na letišti jsou. Nakonec v jednom z nich ještě koupím další knížku s fotografiemi. Je z celého jihu Afriky. Tedy ze všech zemí, které jsme nedávno projeli. Nedá mi to. Nemůžu tady tu nádhernou knížku nechat. Zvlášť když knížky jsou tady v jižní Africe neuvěřitelně laciné. A přitom krásné a kvalitní.

Ty úplně nejposlednější jihoafrické randy nakonec utratíme za pivo. A je konec. Už taky nastupujeme do letadla. Do stejného obrovského Boeingu, jaký nás dovezl před více než třemi týdny do Johannesburgu. Začíná tím naše skoro dvoudenní cesta domů. Dlouhá a nudná, jako každý takový daleký let.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< 27. den (10. ledna 2010) >>
<< Návrat domů, do zimy >>

Devět hodin letu z Kapského Města do Dubaje z velké části prospím. Nevím proč, ale já bych mohl spát kdekoli, kdykoli a skoro pořád. Kvůli četným byť slaboučkým turbulencím nám ani nestihnou naservírovat kávu. Přestože ta v letadle nikdy za moc nestojí, právě a jenom na kávu jsem měl chuť. Jinak mi to, že roznášejí nějaké jídlo a pití a zase to za chvíli uklízejí, spíš vadí. Zbytečně mě to budí se sladkého spánku a afrických snů.

V Dubaji máme zase spoustu času, zhruba tak čtyři hodiny. Všude na letišti jsou davy lidí. Připadá mi to, že přes Dubaj se snad zrovna dneska stěhuje půlka Zeměkoule. Vůbec si není kam sednout, jedinou výjimkou je hospoda. Nedá se nic dělat, bez ohledu na zdejší drahotu jdeme zase na pivo nebo Coca-colu a kafe. Čas se strašlivě vleče a všichni už si přejeme, abychom byli doma. Jen máme obavu z další čerstvé sněhové nadílky, o které máme nové čerstvé sněhové zprávy.

Po dalších necelých šesti hodinách letu, někdy ve čtvrt na dvě, přistáváme konečně v Evropě. Jsme zpátky ve Vídni. Domů to máme ale ještě dost daleko, i když v porovnání se odlehlostí Kapského Města to je zanedbatelná vzdálenost. Auto, které nás má dopravit do Prahy, nás tu čeká, jak má. Venku před letištěm nás ale taky čeká sníh. A děsná zima. Rychle si přezouváme sandály, které jsme si nechali až sem, protože v letadle jsou při dlouhém letu mnohem pohodlnější. Měl jsem je teď několik týdnů na nohou vlastně pořád. A teď mi zase nadlouho budou na nic.

Nezdržujeme se už s ničím a vydáváme se na cestu do Prahy. Cesta autem nestojí za nic. Kolem je bílo. Čím více se přibližujeme ku Praze, tím je sněhu víc a víc. Nezbývá, než abychom si uvědomili, že jediné teplo, které nás zahřeje, je to, které jsme si za ty necelé čtyři týdny nachytali v Africe. Bude nám to stačit, když tady teď paní Zima takhle pevně drží vládu ve svých závějích? Zprávy z rádia znovu mluví o kalamitní situaci. U Prahy už je opravdu sněhu hodně. Nejhorší kalamita je ale prý u nás na Hradecku. To je mi divný. Nepamatuju, že by v Hradci někdy bylo víc sněhu, než kdekoli jinde. Ani se mi tomu nechce moc věřit. Ani tomu, že dálnice mezi Prahou a Hradcem je celá zavátá vrstvou sněhu. Znáte novináře, pořád přehánějí, a zbytečně lidi děsí.

Jakmile jsme přejeli přes rakousko-českou hranici, volali jsme dceři Monice. Měla by pro nás se svým přítelem do Prahy přijet. Čerstvá nadílka sněhu je ovšem skoro hodinu zdrží. Musejí vyházet spoustu sněhu a nakonec jsou rádi, že se jim vůbec podařilo z našeho dvorku odjet. Naše jízda do hlavního města ovšem taky není nijak rychlá. Musíme jet mnohem pomaleji, než člověk normálně odhaduje, a tak se nakonec v Praze setkáme přibližně tak akorát. Monika s Tomášem přijedou jen asi deset minut po nás. Jana a Jaroslav i Jarda tu svůj odvoz už mají, tak se nimi mezitím rozloučíme a popřejeme si šťastný zbytek cesty do našich domovů.

Dálnice z Prahy do Hradce je opravdu celá zasněžená. Musíme jet hodně pomalu. Alespoň máme víc času na povídání, co bylo doma a jak jsme se zase my měli v Africe. Cestou domů začalo znovu vydatně chumelit, a čím víc se blížíme k Hradci, tím je sněhu za okny víc a víc. Novináři tentokrát až tolik nepřeháněli. V samotném Hradci už to vypadá, jako bychom přijeli do nějakého zimního střediska. Takové jsou tu závěje! A stále chumelí a chumelí. A tak když se po dlouhém povídání doma a vybalování zavazadel nazítří dost pozdě probudíme, venku je nádherně bílo. Zima, jakou tady dlouho nepamatuju. Zima, jako z obrázků pana Lady.

^ ZAČÁTEK CESTOPISU ^

<< OBSAH CESTOPISU <<

<< Závěrem >>
<< Co všechno mě nakonec dostalo >>

Na konci tohohle cestopisu už není moc, co bych k tomu chtěl ještě dodat. Mnoho věcí nedopadlo potom nejlíp. A když teď s odstupem času tenhle konec dopisuju, vůbec se mi do něho nechce. Proto závěr mého vyprávění bude docela krátký.

Ladovská zima doma pochopitelně brzy skončila a proměnila se v hnusnou plískanici a bílý sníh ve špinavou břečku. Do práce se nám vůbec nechtělo, ale dovolená už skončila. A tak se nedalo nic dělat, než se pokusit nějak do pracovního procesu zase zapojit. Musíme si počkat až zase na příští dovolenou. A kam pojedeme? To jsme zatím neřešili. Na to bylo ještě času dost a dost. A co mě všechno doma dostalo, nepočítám-li následnou hnusnou zimu a nástup do práce?

Nejprve můj dřevěný hroch, kterého jsme koupili na Silvestra v namibijském Walvis Bay. Líba se cestou domů rozmyslela a už nechtěla, abych si tenhle dřevěný suvenýr odnesl do práce. Místo se tedy doma pro hrocha našlo. Hroch je krásný, a asi se líbí i Líbě. Možná jí připomíná mě!? A já měl taky ze svého hrocha opravdu radost. Ale ta bohužel netrvala dlouho. Už druhý den se do rána pod hrochem objevila podivná hromádka pilin. A když se za pár hodin objevila další, zjistil jsem, že hroch má také dva čerstvě vyvrtané otvory. Tak. A máme tu červotoče! A pořádného. Afrického.

Když se můj dřevěný hroch přepravoval z Walvis Bay, ještě jsem netušil, že je nemocný červotočem

Podle velikosti těch děr je to pěkně veliký prevít! To mě teda dostalo! Nedá se nic dělat, tohle si nemůžeme doma nechat. Vždyť by nám za chvíli přelezl do nábytku nebo kdovíkam a co potom? A tak můj milý hroch putoval do neprodyšně uzavřené igelitové tašky a skončil v mrazu na balkóně. Bacha na hrocha! Na balkóně zůstal hroch dlouho, předlouho. Několik následujících dní jsem ho šel párkrát zkontrolovat, ale zdálo, že africký červotoč už na mraze svoje nekalé rejdy neprovádí. Ale nevím, co s ním. Přípravky prodávané u nás proti červotočům, jak jsem záhy zjistil na Internetu, jsou skoro k ničemu. Nanejvýš poslouží k tomu, aby někam červotoč nevlezl, ale že by se tím někdo dokázal červotoče zbavit, to ani náhodou. To tvrdí jen reklama, ale ve skutečnosti to prý nikdy nikomu nefungovalo. A když, tak snad jen z tenkých nábytkových desek, ale určitě ne z takového silného kusu dřeva, jako je můj hroch. Konzultoval jsem to i s Pepou. Taky mi potvrdil, že se červotoče rozhodně zbavit nejde. I jemu se stalo, že si už párkrát nějaké takové napadené suvenýry z Afriky přivezl, a sošky nakonec musely skončit na zahradě. Mám po radosti. Hroch stále zůstává zabalený v igelitu na balkóně. Domů nesmí. Bacha na hrocha! Venku zatím mrzne a tak ten parchant červotoč alespoň nevrtá. Doufám, že zimu nesnáší, když je africký. Ať si ten hajzlík na balkóně pěkně vymrzne!

Pak jsem na červotoče nějakou dobu zapomněl. Přišla totiž řada na mě. Měl jsem brzy dost starostí sám se sebou. Ani ne po čtrnácti dnech, jsem si v jedno škaredé páteční odpoledne po příchodu z práce lehnul, abych si na chvíli odpočinul. Usnul jsem. Probudil jsem se se silnou bolestí v prsou. Myslel jsem, že jsem si jen něco přeležel a že to za chvíli přejde. Bolest ale do večera ještě zesílila. Velmi zesílila. Nevěděl jsem, jak si mám lehnout, jak se otočit. Bolest byla příšerná. Nemohl jsem ani spát, bolestí se mi vůbec nedařilo usnout. Povedlo se mi to až někdy k ránu. Ráno to bylo přece jen o trochu lepší, bolest poněkud ustoupila. Ale odpoledne jsem už zase trpěl jako zvíře. Nedá se nic dělat, už tenhle druhý večer jsem byl rozhodnutý, že tohle musím nazítří řešit někde u doktorů. A protože následující ráno byla neděle, odešel jsem, tedy Líba mě odvezla, na pohotovost, abych se jim tu ukázal. Prohlídka jedna, druhá, pár testů. Je jasno. Zápal plic. Cestoval pán z Afriky? Letadlem dlouho, že? A hledala se příčina. Ale nic. Žádná embolka, nic mi v plicích neuvázlo, žíly mám snad v pořádku, takže nakonec jsem buď někde chytil infekci, a nebo jsem opravdu neustál ten přechod z horkého jihoafrického léta do té hnusné mrazivé a kalamitní české zimy. To nejspíš. Ale kdo ví? Ne vždycky se dá všechno stoprocentně najít a zjistit. Každopádně bylo štěstí, že jsem měl zasažené jen menší ložisko v pravé plíci. I když i to bolelo jako čert. Ale nemusel jsem s tím alespoň zůstávat v nemocnici. Nasadili mi léky a propustili mě do domácího ošetřování. Přesto jsem ale musel zůstat doma na neschopence plné čtyři týdny. Byla to má první neschopenka po více než dvaceti letech. Tu poslední jsem měl myslím ještě za totality. A teď mě takhle dostala Afrika!

Teprve když jsem se vyléčil sám, mohlo dojít na léčení hrocha. Jedna kamarádka, která pracuje v oboru muzejnictví, mi poradila, abych se poinformoval a zaměřil svou pozornost na muzeum v Roztokách u Prahy. Díky, Ivo! V tamním pracovišti pro restaurování a konzervaci používají pro starý nábytek, rámy obrazů, a vlastně i pro cokoli jiného dřevěného, jedinečný trik. Ozáření paprsky gama. Je to pro člověka neškodné záření, stejné se používá i k dezinfekci zdravotnického materiálu nebo některých potravin. Na červotoče je ale dokonale účinné. A při srovnání s jinými metodami funguje v celém objemu dřeva. Ozařování paprsky gama sice červotoče ze dřeva nevyžene, ale spolehlivě a dokonale ho zahubí. V roztockém muzeu nabízejí i služby pro veřejnost, i když bohužel jen v běžnou pracovní dobu a pouze ve všední dny. Ale to jde už vždycky nějak řešit. Ceník říká, že dřevěné sošky a plastiky jsou pro ozařování nejdražší, ale můj hroch zase není žádná veliká socha. A tak cena za léčení hrocha je nakonec vcelku nepodstatná, neboť daleko nejdražší na tom celém bude doprava hrocha do Roztok a potom zase zpátky. Teď už nezbývá, než jen naplánovat výlet. A tak nedlouho po skončení mého léčení putuje na léčení i můj hroch. Asi za tři týdny už ho mám zase doma. Sice se tím léčením trochu prodražil, ale je to přece můj milý hroch, můj suvenýr z Afriky! Už z něj zase můžu mít radost! Nestraší už nikde na balkóně, vidím se s ním doma každý den, a vždycky mi připomene tu skvělou africkou cestu. A kdykoliv se na hrocha podívám, tak mě zahřeje na duši.

Na úplný konec připojím už jen pár slov. Jih Afriky byl vskutku nádherný. Přestože jsem očekával, že to bude skvělá dovolená, moje představy byly ještě v mnohém překonány. Bylo mi tam moc dobře. Báječně. Nejkrásněji. Líp, než jsem si předem vůbec dovedl představit. Nemůžu to hodnotit jinak, než v superlativech. Ještě jednou za to musím poděkovat Pepovi. Díky moc! Vím jistojistě, že do Afriky budu chtít znovu. Určitě. Nevím zatím, kdy, kam a jak. Ale určitě brzo. Ta Afrika mě dostala! Chytila si mne drápkem. Afrika mi opravdu moc zachutnala.

<< OBSAH CESTOPISU <<

Osobní stránky - Lubomír Prause

Zápisky z cest - Jih Afriky 2009 / 2010

Jak mi zachutnala jižní Afrika

OBSAH:

<< Úvodní kapitoly >> << Jak vznikaly africké vzpomínky >>

<< Jak se počítáme, než odletíme >>

<< 1. den (15. prosince 2009) >> << Všude jsme brzy a máme spoustu času >>

<< V Dubaji na pivo, doma nebyl čas! >>

<< 2. den (16. prosince 2009) >> << Přílet do Johannesburgu >>

<< Jsme v Jihoafrické republice >>

<< Africké přivítání a první africké polibky >>

<< 3. den (17. prosince 2009) >> << Nebydlí v Lesothu hobiti? >>

<< Lesothské hory a vodní projekt >>

<< Jihoafričany v Lesothu nemilují >>

<< Nádherný den končí pod hvězdami >>

<< 4. den (18. prosince 2009) >> << Jarda začíná s geokešingem >>

<< Nádhera parku Golden Gate Highlands >>

<< Když Pepa nakupuje, bude ňamka! >>

<< Průmysl, plantáže a rozlehlé hvozdy >>

<< Večeře Búrů a cvrčci >>

<< 5. den (19. prosince 2009) >> << Deštivé ráno a boží mlha, co se dá krájet >>

<< Jak Bourke s jámami ke štěstí přišel >>

<< Kaňon řeky Blyde a tři domky na konci světa >>

<< Phalaborwa nás vítá další jámou >>

<< Pozor na hrochy na ulici! >>

<< 6. den (20. prosince 2009) >> << Hurá za zvířátky do Krugeru! >>

<< Kdo je komu exotem, aneb v bazénu s Obamou >>

<< Konečně se dočkám hrochů čili hroší kapitola >>

<< Suchý zákon: při tanečku není pivo! >>

<< 7. den (21. prosince 2009) >> << Do Zimbabwe bez klobouku >>

<< Kdo straší v baobabu >>

<< Dobrodružná zimbabwská hranice >>

<< Kam Zimbabwe přivedl soudruh Mugabe >>

<< Vůně benzínu >>

<< Stará farma a žirafák Tod >>

<< 8. den (22. prosince 2009) >> << Africké svítání jako za starých časů >>

<< Co vidíme v Zimbabwe na silnici a okolo >>

<< Zašlá krása chátrajícího Bulawaya >>

<< Na návštěvě v zimbabwské vesnici >>

<< Nebojme se zimbabwské policie >>

<< Co u Viktoriiných vodopádů plánovat na zítra? >>

<< Zvuk hromů, hukot vodopádů a řev nejen paviánů >>

<< 9. den (23. prosince 2009) >> << Jak poznám zblízka lví tlamu >>

<< Mokrá nádhera Viktoriiných vodopádů >>

<< Z tržnice bez hrocha i žirafy >>

<< Helikoptéra má vadu: krátký let >>

<< Nabitý den končí na Zambezi >>

<< 10. den (24. prosince 2009) >> << Odjíždíme z Victoria Falls i ze Zimbabwe >>

<< Poklid na botswanské hranici >>

<< U řeky Chobe přeslonováno >>

<< Jak štědrovečeříme uprostřed Afriky >>

<< 11. den (25. prosince 2009) >> << Jsme v Namibii >>

<< Capriviho pruhem vede díra do nebe >>

<< Vodopády Popa, co nejsou vodopády >>

<< 12. den (26. prosince 2009) >> << Co snídáme my a co vaří v hrnci vesničané >>

<< Cesta Namibií, málokde otevřeno >>

<< Pozor, padají meteority! >>

<< Antilopy by v Mexiku nebyly >>

<< Pepo, nechceš deštník? >>

<< 13. den (27. prosince 2009) >> << V parku Etosha od rána do šakalího oběda >>

<< Polední pohoda v Namutoni >>

<< Jak pije žirafa a jak se pozná rozzuřený slon >>

<< Divoká africká večeře >>

<< 14. den (28. prosince 2009) >> << Odjezd Etoshou s naštvaným Pepou >>

<< Óóó na cestě k angolským hranicím >>

<< Černý den v černé Africe, aneb suchý vodopád >>

<< 15. den (29. prosince 2009) >> << Červený kraj termitišť a Himbů >>

<< Himba! Himba! >>

<< Krajinou stříbrných a zlatých stromů >>

<< V Damaralandu nás vítají pštrosi >>

<< Romantika kempu Xaragu >>

<< 16. den (30. prosince 2009) >> << Mlaskání u snídaně není kvůli kaši >>

<< Pestrobarevná cesta Damaralandem >>

<< Krátká zastávka u žen Hererů >>

<< Pouští k oceánu >>

<< Nevlídné Pobřeží koster >>

<< Velká lachtaní kapitola >>

<< Den končí ve Swakopmundu >>

<< 17. den (31. prosince 2009) >> << Swakopmund, krystaly a duny >>

<< Silvestrovská pitka s lachtanem na palubě >>

<< Úvodní kapitoly >>
<< Jak vznikaly africké vzpomínky >>

<< 1. den (15. prosince 2009) >>
<< Všude jsme brzy a máme spoustu času >>

<< 2. den (16. prosince 2009) >>
<< Přílet do Johannesburgu >>

<< 3. den (17. prosince 2009) >>
<< Nebydlí v Lesothu hobiti? >>

<< 4. den (18. prosince 2009) >>
<< Jarda začíná s geokešingem >>

<< 5. den (19. prosince 2009) >>
<< Deštivé ráno a boží mlha, co se dá krájet >>

<< 6. den (20. prosince 2009) >>
<< Hurá za zvířátky do Krugeru! >>

<< 7. den (21. prosince 2009) >>
<< Do Zimbabwe bez klobouku >>

<< 8. den (22. prosince 2009) >>
<< Africké svítání jako za starých časů >>

<< 9. den (23. prosince 2009) >>
<< Jak poznám zblízka lví tlamu >>

<< 10. den (24. prosince 2009) >>
<< Odjíždíme z Victoria Falls i ze Zimbabwe >>

<< 11. den (25. prosince 2009) >>
<< Jsme v Namibii >>

<< 12. den (26. prosince 2009) >>
<< Co snídáme my a co vaří v hrnci vesničané >>

<< 13. den (27. prosince 2009) >>
<< V parku Etosha od rána do šakalího oběda >>

<< 14. den (28. prosince 2009) >>
<< Odjezd Etoshou s naštvaným Pepou >>

<< 15. den (29. prosince 2009) >>
<< Červený kraj termitišť a Himbů >>

<< 16. den (30. prosince 2009) >>
<< Mlaskání u snídaně není kvůli kaši >>

<< 17. den (31. prosince 2009) >>
<< Swakopmund, krystaly a duny >>

<< 18. den (1. ledna 2010) >>
<< Zpátky v namibijské poušti >>

<< 19. den (2. ledna 2010) >>
<< Africká kočičí serenáda >>

<< 20. den (3. ledna 2010) >>
<< Hluboká jizva Rybí řeky >>

<< 21. den (4. ledna 2010) >>
<< Odjezd z Namibie s obavami i smutkem >>

<< 22. den (5. ledna 2010) >>
<< Fascinující výlet na Stolovou horu >>

<< 23. den (6. ledna 2010) >>
<< Změna programu: den začíná ve slumu >>

<< 24. den (7. ledna 2010) >>
<< Vyhlídková cesta na jih >>

<< 25. den (8. ledna 2010) >>
<< O stolu, ubrusu a bohatém muži >>

<< 26. den (9. ledna 2010) >>
<< Nepodařená koupačka >>

<< 27. den (10. ledna 2010) >>
<< Návrat domů, do zimy >>

<< Závěrem >>
<< Co všechno mě nakonec dostalo >>