No, nedá se nic dělat, hodinu jsme ztratili, tak nesmíme moc otálet. Vzpomenu si na Jardu, který teď někde na Zambezi raftuje a zápasí s peřejemi. Mám mu to závidět, nebo nemám? My ostatní rychle jedeme s Pepou alespoň na chvíli do našich chatek, do kempu. Někdo se převléká, někdo ještě musí na toaletu, ale hned nato odjíždíme k vodopádům. Není to sice daleko, jen asi dva kilometry, ale i tak nám cesta autem na parkoviště ušetří hodně času. Projdeme se v klidu o to víc u vodopádů. I když jsme se víc než hodinu zdrželi, přesto zatím nemusíme nikde spěchat a za ničím se honit. Času tedy máme na vodopády dostatek.

Za vstupní branou do prostoru vodopádů rychle projdeme kolem několika paviánů, kteří tu poskakují přes cestu, aniž si nás všímají. Naše procházka začíná u pomníku Davida Livingstona, který před více než sto padesáti lety vodopády objevil. Jméno, které jim dal, nemá nic společného s Viktorkou, co sedávala u splavu nedaleko Starého Bělidla. Pojmenoval vodopády ve shodě s tehdejšími zvyklostmi podle britské královny Victorie. Český cestovatel Emil Holub tu sice žádný pomník nemá, ale zanechal taky na vodopádech nesmazatelnou stopu. Byl totiž první, kdo je pořádně prozkoumal a vytvořil jejich podrobnou mapu. Afričtí domorodci nazývají vodopády Mosi-oa-tunya, což znamená "Kouř, který hřmí". Už včera jsme mohli vidět, jak zdaleka je vodní tříšť nad vodopády viditelná a že opravdu připomíná stoupající oblak kouře. Teď už slyšíme ono hřmění vodopádu pěkně zblízka, a vodu vznášející se ve vzduchu můžeme cítit všemi našimi smysly.

Scházíme kousek dolů po lesní cestičce s pár schody na jakousi vyhlídku na nejzápadnější straně vodopádů. Oblak mlhy přicházející odzdola mi zakrátko znemožní fotografování a jsem nucen schovat foťák do brašny. Stačí, že začínám mít mokrou košili. Ta všudypřítomná voda a teplo má v tomhle místě na svědomí, že chodník zarůstá snad s každou další minutou tropickou zelení, takže kromě zdola stoupající vodní tříště na nás ještě kape a prší spousta vody seshora, z hustého příkrovu bujného porostu vytvářejícího temný tunel nad chodníkem a nad schody klesajícími dolů k vyhlídce. Neustálé mokro zanechává i na zábradlí kolem vyhlídky tak vysokou a silnou vrstvu rzi, že to vypadá, jako by tu zábradlí postavili snad už za dob objevitele vodopádů. Zábradlí je sice silné, ale vypadá natolik prožrané rzí, že se ho bojíte dotknout, aby se vám nerozsypalo pod rukama. Zkusím opatrně vytáhnout z brašny fotoaparát, ale na objektivu se objeví drobné kapky vody během několika vteřin. Nemá to cenu, ještě mi foťák zvlhne a namočí se celý. Raději ho zase rychle schovám. A tak zkusí udělat pár fotek jen Líba, jejíž foťák je vodotěsný.

Už tenhle první pohled na vodopády je úžasný. Nahoře nad nimi se tok řeky Zambezi rozšiřuje a protéká mezi mnoha menšími i většími ostrovy. Seshora se pak řeka hrne na hranu 1800 metrů široké rokle, odkud se v celé šíři přerušené jen několika málo ostrůvky voda řítí za vydatného rachotu dolů do asi sto metrů hluboké skalní propadliny. Roklina je poměrně úzká a staví se kolmo k říčnímu toku. Tenhle úžasný a podivuhodný přírodní výtvor bývá považován za jeden z nejmohutnějších vodopádů světa, zejména když za období dešťů průtok vody v řece Zambezi výrazně stoupne. Tvrdí se, že vzhledem k výšce a šířce vodopádů jsou Vikroriiny vodopády plochou padající vody největší na světě. Já v tom spatřuju hlavně fakt, že při vhodně zvoleném parametru se najde nějaké to světové nej skoro na všem. Ale každopádně jsou Viktoriiny vodopády pokládány rovněž i za ty nejkrásnější. Krása v tomto případě ale určitě nebude nějaký účelový parametr.

Stojíme teď celí navlhlí na vyhlídce nedaleko místa, kterému se říká Ďáblův katarakt, nebo taky Ďáblův chřtán. Nacházíme se v nejzápadnější části rokle. Můžeme se už tady začít kochat prvním z mnoha těch nádherných a jen sotva zapomenutelných pohledů, které tu krása Viktoriiných vodopádů nám turistům nabízí. Ďáblův katarakt po naší levé straně je mohutný stupňovitý vodopád na samém okraji skalní rokliny, která se tu začíná rozevírat přímo před námi. Na mnoha místech jsou okolní skály pokryté svěže zelenou tropickou vegetací. Ta je neustále skrápěna drobnými kapičkami vody, které spojené v cáry mlhy znemožňují pohled skalní soutěskou do větší vzdálenosti. Je vidět, jak hřmící kouř stoupá vysoko nad okolní terén, zatímco vodopád Ďáblova chřtánu padá s ohlušujícím řevem dolů do propasti.

Postupně a pomalu pak procházíme kolem vodopádů. Po asi jeden a půl kilometru dlouhém chodníku při okraji rokle, přímo podél vodopádů, které máme celou dobu naproti přes roklinu. Cesta vede od Ďáblova kataraktu kolem Hlavního vodopádu, a pak okolo Podkovového vodopádu až k nejvyššímu Duhovému vodopádu. Okolo pěšího chodníčku vedoucího podél vodopádů je vybudováno mnoho vyhlídek a je to moc příjemná, vzrušující, ale i docela romantická procházka. Hustá zeleň připomínající mi džungli deštného pralesa dokresluje úžasnou a přenádhernou atmosféru velkolepé podívané. Padající voda tu vytváří nepočítaně neustále se proměňujících scenérií, kterých se člověk jako já stále a stále nemůže dostatečně nabažit. Opravdu moc podivuhodné místo! Nespěchám, přestože všichni jsou někde přede mnou. Kráčím po chodníku většinou velmi pomalu. Ty skvostné pohledy na vodopádící skalní stěnu je přece třeba vychutnat co nejdéle. Až mám pocit, že mi z toho zážitku začíná běhat mráz po zádech. Nebo že by mě tolik studilo ono vlhko, kterým jsem už prostoupen skrz naskrz? No, každopádně cítím Viktoriiny vodopády na vlastní kůži!

Na mnoha místech kvůli mlžnému oblaku nemá smysl ani fotografovat, na jiných musím dokonce znovu schovat fotoaparát do brašny. To množství vody by mu mohlo velice rychle ublížit. Pepa si už zkušeně své tričko dávno schoval do batohu, my ostatní jsme mokří, jako bychom se právě prošli pod sprchou. Potkáváme pochopitelně i jiné turisty, někteří mají pláštěnky nebo jdou s deštníkem. Deštník tu ale vůbec nemá smysl používat. Stejně jsou všichni mokří, úplně stejně jako my. Voda tu na člověka útočí ze všech směrů, nejen shůry. Prší ze všech stran, a hlavně odspodu. Vydatná mračna maličkých kapének stoupají zdola z kaňonu, jako by je odtamtud rozfukoval gigantický ventilátor. Vody je ve vzduchu tolik, že o mrholení se tu nedá mluvit. Je to regulérní všesměrový déšť, neřkuli liják.

Za Duhovým vodopádem dojdeme až k ostrohu nad místem, kde řeka Zambezi vytéká ze skalní rokliny na svou další pouť k Indickému oceánu. Zatím přestalo už být úplně jasno, sluníčko se občas kamsi vytratí. Když se na chvíli ukáže, aby nám na tu nádheru ještě posvítilo, vodní tříšť padající vody na dně rokle se zbarví přenádhernou duhou. Dokonce jsou v některých okamžicích vidět duhy dvě, i když ta druhá, menší, je o hodně slabší. Pod námi vpravo můžeme spatřit do terénu hluboce zaříznuté koryto řeky Zambezi, jak opouští skalní roklinu Viktoriiných vodopádů. Odtud už tvoří hluboký kaňon s ostrými až téměř do protisměru se obracejícími zákruty s mnoha a mnoha mohutnými peřejemi. První z nich jsou také odtud vidět. Znovu myslím na Jardu, který tam někde dole s takovými peřejemi svádí na vratkém raftu s řekou Zambezi svůj vodácký souboj. Odtud řeka nevypadá moc divoce, ale tam dole to bude určitě mnohem horší. Lítost na tím, že já na raftu nejsem, už mě definitivně opustila. Ranní procházka se lvy mi to vynahradila. Být kousnutý lvicí, to je přece také silný a nevšední zážitek.

Tohleto místo nad výtokem řeky Zambezi z kaňonu Viktoriiných vodopádů se nazývá Danger Point, čili Nebezpečný bod. Zřejmě proto, že tu bez jakéhokoli zábradlí můžete dojít až na samotný okraj propasti a hledět kolmo dolů. A nebo, pokud si nedáte dobrý pozor, taky kolmo dolů můžete spadnout. Je třeba být opravdu opatrný, protože kameny jsou tu mokré a velice kluzké. Udělám tady několik obrázků. Všichni se udiveně rozhlížíme kolem dokola, a nevíme, na kterou stranu a na kterou část vodopádů bychom se měli dívat dřív. Je to velice působivá podívaná!

Za řekou Zambezi, ta skála naproti, už patří do Zambie. Zambezi totiž tvoří státní hranici mezi Zambií a Zimbabwe. A hranice prochází i skrze celé Viktoriiny vodopády. I nahoře nad nimi postupuje mezistátní hranice podélně korytem široké řeky. Přisuzuje tak četným ostrůvkům na širokém toku Zambezi, aby patřili na zambijskou či zimbabwskou stranu. Mnoho turistů navštěvuje Viktoriiny vodopády jen ze zambijské strany. Je to možná škoda. Zatímco oni vidí jen asi pětinu celých vodopádů, a na zimbabwskou stranu dohlédnou jen k Duhovému vodopádu. My odtud nevidíme jen ten úplně nejzazší Východní katarakt. Zimbabwe se ale někteří turisté bojí, ať už kvůli politické situaci, nebo kvůli bídě a nedostatku základních věcí a potřeb. A v neposlední řadě zřejmě i kvůli mnoha nemocem, jako je AIDS nebo třeba i cholera, která se v Zimbabwe vlivem chudoby i naprostého kolapsu zdravotní péče téměř nekontrolovatelně šíří a nabývá rozměrů epidemie. Pokud by ovšem turisté zůstali jen tady, v turistickém městečku Victoria Falls, nemohou mít o tom, jak vypadá situace jinde v Zimbabwe, sebemenší tušení. Tady je to díky alespoň nějakému turistickému ruchu úplně něco jiného. Tady jako bychom snad ani v Zimbabwe nebyli. Tedy až na pár maličkostí.

Nakonec si na Danger Pointu sednu na velký kámen, dost blízko k okraji propasti, a jen tak se rozhlížím kolem. Pozoruju masy vody padající z protilehlé hrany soutěsky, hledím dolů ke dnu na mnohabarevnou duhu i na divokou Zambezi pěnící tam dole v hlubokém kaňonu. Dívám se na tmavé mokré kameny i okolní svěží zeleň ozářenou sluncem. Je to úžasná záležitost. Jsem moc rád, že nemusíme nikam spěchat, že tu můžu posedět, a jen tak beze slov vnímat tu nádheru. Můj dojem z Viktoriiných vodopádů je těžko popsatelný. Neumím najít ta správná slova, kterými bych své pocity vyjádřil. Ale tohle čarokrásné přírodní divadlo ohromující člověka svou nádherou a rozmanitostí různých pohledů každopádně patří k mým nejsilnějším cestovatelským zážitkům a Viktoriiny vodopády určitě patří k těm nejpůsobivějším místům, jaká jsem kdy měl možnost navštívit. Pod dojmem okamžiku ani nestačím vnímat skutečnost, že jsem celý navlhlý. Ba vlastně nejsem jenom navlhlý. Jsem úplně promočený! Skrz nazkrz! Ale přesto bych tady vydržel sedět a dívat se na padající vodu ještě hodně dlouho. Jen nerad se proto posléze zvedám, abychom mohli popojít zase dál.

Odcházíme už od hrany rokle a jdeme kousíček podél Zambezi. Přicházíme k vyhlídce na železný most. Tenhle impozantní most přes řeku Zambezi umožňuje přecházet hranici ze Zimbabwe do Zambie a naopak. Slouží však také dopravě mezi oběma zeměmi, a to jak automobilové, tak i železniční. Most je železný, postavený před více než sto lety, a buď na něm, nebo v jeho bezprostředním okolí, se odehrává bungee jumping a všechny ty adrenalinové aktivity na laně, které jsme si také mohli objednat. Zdá se ale, že dneska tu těch "sebevrahů" moc není. Právě teď je na mostě klid a nic zajímavého se tam neděje. Dřív bylo možné za deset dolarů projít po mostě na druhou stranu do Zambie, ale pak Zambijci začali chtít po turistech ze Zimbabwe, aby si zakoupili mnohadolarové vízum. A tak most vynecháme. Na druhé straně bychom stejně už na nic neměli čas a za sto dolarů se krátce projít jenom tak přes most na druhou stranu a zase zpátky, to se nikomu z nás nechce. Na mostě sice občas někoho vidět je, ale o proudících davech turistů, kteří se tu procházeli dřív, se rozhodně mluvit nedá.