Kolem cesty se objevuje několik skalnatých kopců. Jsou jako pravidelné kulaté bochánky, černé bradavice vyrůstající na zelené kůži okolní buše. Pepa jim říká buližníky. Nevím, zda je to správný výraz. Doma pak zjistím, že buližník by měl být druh usazené tmavé křemičité horniny. Je možné, že tyhle kopce z takové horniny složeny opravdu jsou. Tmavé až do černa rozhodně vypadají. Jinak jedeme pořád podobnou krajinou jako včera. Před námi se objeví první městečko od hranic. Jmenuje se West Nicholson a ukazuje se, že už to jsou spíše jen jeho zbytky. Je to jen několik málo domků u silnice a u řeky. Hned za ním potkáváme policejní kontrolu. Na nás se jen podívají a mávnou, že můžeme pokračovat. Pepa vyřkne proroctví, že to dnes bude ještě čtyřicetkrát. Ale samozřejmě trochu přehání.

V dalším městečku Gwande Pepa registruje, že od poslední cesty na podzim, kdy v Zimbabwe byl, tu opravdu došlo k jakémusi pokroku. V některých obchodech nějaké to oblečení a boty přece jenom mají, minule támhle v té obuvi měli přesně jenom tři páry bot. Ale co se týče čerpacích stanic, zdá se, že tam mají jen vzduch do pneumatik. Obě dvě místní pumpy, jedna s nich je Shell, jsou na tom stejně. I když později narazíme na čerpací stanici, kde snad nějaký benzín mají, a nemají jen naftu, jinde je to zase obráceně. A nebo nemají vůbec nic. To většinou. Asi je lepší, když si pro jistotu pohonné hmoty vezeme sebou. I když Jarda pořád brblá, jak je to nebezpečné, a že má strach, abychom se při nějakém ohňostrojném výbuchu nerozptýlili do okolí. Přesto je zřejmě situace maličko lepší, než bývala. Nejspíš má tohle nepatrné a pomalé postupné zlepšování trhu na svědomí definitivní pád zimbabwské měny na jaře letošního roku a následné zavedení amerického dolaru a jihoafrického randu jako oficiálních platidel státu Zimbabwe.

Teď zase jedeme zelenou buší, která je velmi řídce osílena. Když už vidíme někde pár domků pohromadě, jsou to jen ty malé a kulaté, podobné těm, které v Krugerově národním parku byly součástí hotelového ubytování. Třeba i tahle obydlí kdysi bývala podobnými hotely, které teď chátrají, protože mnoho turistů se do Zimbabwe jezdit bojí. Kopečků buližníků kolem silnice teď poněkud přibývá. Mají opravdu neobvyklé a krásně pravidelné tvary, připomínají vrcholky obrovitých koulí zapuštěných hluboko do země, protože na povrchu vypadají docela hladké, a jen nepatrná část jejich vrchlíků je porostlá křovinatou zelení a několika stromy. Mezi takovými kopečky se nachází i pár domků městečka poetického názvu Mbalabala, kde si dáváme na chvíli přestávku. Kousek od nás přitom pozorujeme zastávku autobusu a neuvěřitelný ruch a hemžení kolem něho, ať už lidí, zavazadel, nebo jiného nákladu.

I na silnici vidíme mnoho zajímavých věcí. Na některých větších autech, náklaďácích nebo autobusech můžeme číst zajímavé a poněkud úsměvné nápisy. Třeba "Řidič byl vyškolen, že má před železničním přejezdem zastavit". A nebo "Náš řidič nebude s vozidlem překračovat žlutou čáru". Na vysvětlenou: Žlutá čára tu slouží jako krajnice, a za ní by se měli bezpečně pohybovat chodci. Nebo zvířata. Některé z nápisů jsou následovány telefonním číslem, kam můžete zavolat, kdyby snad řidič napsaný závazek nedodržoval. Jenom nevím, jak tu tohle bonzování v současné době může fungovat, když je v Zimbabwe telefonování téměř nemožná věc. Ale takové udavačství je pro socialisticko-diktátorské režimy typické. Je to jeden ze základních předpokladů fungování takového režimu. To platí nejspíš úplně všude a kdekoli na světě.

Se vzrůstající vzdáleností od hranice přibývá kolem silnice všelijakých vraků automobilů i vozíků. Často jsou ponechané na místě tam, kde jejich služba definitivně skončila. Pár metrů za sebou vidíme dva rozpadlé vlečné vozíky i se svým vysypaným nákladem neurčitelného obsahu. Domorodci hlídají své drahocenné haraburdí usazeni opodál ve stínu stromů. Čekají zřejmě na nějakou náhradní dopravu. Chátrající vozidla, která ještě jsou schopna po silnici jezdit, jsou všechna přetížená na samu hranici únosnosti. Kola jsou rozcapená široko do stran, a sotva se otáčejí. A tak je spíš div, kolik se jich ještě dokáže po silnici vůbec nějak pohybovat.

Další čerpací stanice, které míjíme, možná někde nějakou trošku benzínu nebo nafty mají, naprostá většina jich je ale zchátralých a zavřených. A když už některé mají otevřeno, nejspíš je to to jediné, co mají. Bez problémů projíždíme dalšími dvěma policejními kontrolami a přijíždíme do do druhého největšího zimbabwského města, do Bulawaya.