Asi půlmiliónové Bulawayo muselo být dříve opravdu krásné a výstavní město. Bylo obývané a hlavně spravované převážně bílým obyvatelstvem. Dnes tu ovšem bílých obyvatel zbyla už jen hrstka. Město působí zvláštně. Mnohé koloniální domy v centru vypadají ještě krásně, stále připomínají bývalou prosperitu země. Při bližším zkoumání ale zjistíte neklamné známky toho, že už pomalu začínají chátrat, a že zanedlouho z nich budou stejné barabizny, jako z podobných domů, které vidíme blíže k okrajům města. Koloniální domy doplňuje i několik modernějších výškových budov. V sousedství centra města je dnes už zcela zpustlý a zanedbaný, buší zarostlý a téměř neprůchodný centrální park. Bylo to patrné i z jedoucího auta, když jsme projížděli kolem. Také z mnoha chodníků v leckterých ulicích zbylo jen ubohé torzo. Zelená tráva kolem nich, která jistě významně podtrhávala krásu města, se rovněž už dávno kamsi vytratila. A naopak roste tam, kde by zase vůbec být neměla. Čekal bych taky, že v takovémhle velkém městě bude mnohem víc živo. Ne že bychom tu nepotkali živáčka, ale není tu tolik lidí, kolik by jich v takovém městě člověk očekával. Zase ale v Bulawayu vidíme o maličko víc novějších a modernějších aut, než někde na silnici za městem. I těch tu ale jezdí hodně málo. Asi nemají benzin.

Zastavujeme v Bulawayu asi na půl hodiny v centru města poblíž radnice. Většinu času strávíme prohlížením a vybíráním suvenýrů. A když každý z nás chce nakonec něco nakoupit, ještě nějaký čas zabere smlouvání o cenu. Moc se nám to nedaří, ale budeme mít alespoň hezkou památku. My si tedy ze zimbabwského Bulawaya jako suvenýr vezeme dvě středně velké černošské hlavy ze železného dřeva. To je dřevo, které prý jako jediné ve vodě neplave a okamžitě se potopí. Tak je tak tvrdé a těžké. Pochází údajně z nějakého stromu příbuzného našemu habru. Jaroslav s Janou si kupují podobné menší hlavy, Pepa jednu velikou. Radce a Vláďovi zase učaruje šachová souprava. Během nákupu jsem se trochu stačil taky podívat a rozhlédnout po centru Bulawaya a po nejbližším okolí místa, kde jsme zastavili. Na delší procházku čas nezbývá. Kolem půl jedenácté už pomalu projíždíme poněkud nudně působícími ulicemi. Snad trochu zaražení i překvapení tou podivnou atmosférou hynoucí krásy Bulawayo opouštíme.