Při návratu ze safari projíždíme Phalaborwou, kde se ještě zastavujeme u obchodu. Je třeba doplnit zásoby. Musíme obstarat chleba, zeleninu, koření, dřevo na gril, vodu, zkrátka všechno, co je potřeba. Můj notýsek už neslouží jen jako deníček a zápisníček, ale začínám ho stále častěji používat i jako nákupní lístek a účetní knížku. Někdy je toho už docela hodně a aby se na nic nezapomnělo, je lepší si to zapsat. Ať už jde o nákup, nebo o finanční vyrovnání. S pivem ovšem máme smůlu. Je neděle a tak se nikde žádný alkohol prodávat nesmí. Bohužel se to tady dodržuje. Jakkoliv se nám tenhle prohibiční suchý zákon nelíbí, musíme se s ním smířit.

Majitel Elephant Walk nám dovolil použít jeho bazén, kam jiní hosté nesmějí. Prý mu tam vždycky udělají bordel. My ovšem, protože jsme tu s Pepou, jsme samí slušní hosté, my máme důvěru, a proto máme z tohohle pravidla výjimku. Docela příjemné a asi ne moc časté setkání s tím, že někde Češi platí za ty lepší a slušné klienty či zákazníky. A tak se s Líbou, Jardou, Radkou i Vláďou ještě jednou s chutí vyrácháme v bazénu. Tentokrát ovšem bez černošek a bez míčových her. Voda v bazénu je příjemně teplá a tak na zakončení dnešního dne si ještě užíváme báječnou podvečerní koupel. Pepa zatím vaří na všeobecné přání znovu potjiekos, čili onen výborný africký kotlíkový guláš. Je stejně skvělý, jako poprvé. A stejně tak jako předtím, i tentokrát všichni vypulírujeme své talíře takříkajíc dočista do čista.

Po večeři je pro nás připravená jakási kulturní akce, domluvila se docela narychlo během přípravy naší večeře. V podstatě jen za pár randů se nám tu předvádí nějaká folklórní skupinka černochů. Myslím, že říkali, že jsou odněkud ze Zimbabwe. Hrají, bubnují, tančí, zpívají a hopsají, jejich šou je něco mezi koncertem, divadlem a tanečním spektáklem. Jsou mladí, poměrně urostlí a svalnatí, šikovní a mrštní. Tančí před námi odění jen do pár kůží a ověšení pery a jasně bílými třásněmi. V té tmě ani moc nevidíme jejich tváře, ale za to se o to líp temnotou míhají právě ty jejich zářivé třásničky. Chvílemi vypadají jako tlupa lidožroutů, která tu křepčí na oslavu chycené večeře, kterou mají právě před sebou. A která jim pomáhá udržovat rytmus, protože jim taky rozdali svoje africké bubínky. I když tady bych řekl, že my jim ten jejich rytmus spíš trochu kazíme. Samozřejmě se ti kluci taky snaží, abychom si trochu s nimi zakřepčili i my. Někteří z nás tak opravdu začnou společně s těmi černoušky zkoušet rytmus jejich "lidožroutských" tanečků. I Líba. Doufám jen, že mě v noci nekousne! Když je po představení, musím koneckonců přiznat, že přes původní nedůvěru se mi tahle podívaná vcelku líbila. Bylo to plné afrických rytmů a pohybu, ti černí kluci do toho vložili spoustu energie a rozjeli to naplno. Líbu dokonce přesvědčili tak, že si chce koupit i jejich cédéčko. Jsem zvědav, jestli si ho doma vůbec pustí. Spíš ji podezřívám, že si bude ty hezké kluky s barvou hořké čokolády jenom prohlížet na obalu.

Pepa léčící si silnou rýmu, kterou chytil už cestou v letadle, šel spát ještě před představením. Celý den řídil, pak nakupoval a vařil, ráno zase musí brzy vstávat, abychom měli snídani. Není divu, že je unavený a že si potřebuje odpočinout. Usnul okamžitě jak si lehnul. Bez ohledu na to, že mu před chaloupkou bubnuje a řve banda černých Afričanů. My už po představení taky nesedíme dlouho, Jsme z horkého dne taky trochu utahaní, a krom toho už došlo úplně všechno pivo. Včera jsme ho prostě vypili víc, než jsme měli, a dnes se už další koupit nedalo. Alkohol včetně piva se v Jihoafrické Republice prodává samozřejmě ke konzumaci v restauracích, ale jinak jen ve specializovaných obchodech, které mají v neděli a ve svátky ze zákona nařízený zavírací den. Takový suchý zákon je ovšem pro nás vážný nedostatek téhle jinak zatím přívětivé země. Líba ještě s ostatními dopíjí načatou láhev vína. Toho se naštěstí včera tolik nevypilo. Mně už se ale neodvratně začínají klížit oči, a tak se zvedám jako první a popřeju všem příjemnou a dobrou noc.