Cesta dolů z parkoviště k mysu Dobré naděje je lemována endemickými rostlinami a nízkými keříky. Většina z nich je obsypána drobnými nenápadnými kvítky. Ke konci se chodník stáčí podle útesů. Můžeme celou dobu sledovat stále se měnící pohled na mys Dobré naděje před námi, a pokud se ohlédneme, vidíme stále se vzdalující vrcholek Cape Pointu s červenobíločernou stavbou starého majáku a stanicí lanovky pod ním. Je dost větrno. Docela hodně tu fouká. Musím si alespoň zlehka přivázat svůj nový kloubouk, abych o něj nepřišel. Mys Dobré naděje a jeho vrcholek je před námi stále blíž a blíž. Jdeme teď po dřevěném chodníku točícím se tu vlevo, tu vpravo podél skal. Vlevo pod námi se rozkládá nádherná bílá pláž. Odbočuje na ní z hlavní trasy jiný chodník. Cedule u odbočky varuje procházející turisty před koupáním. Útesy a oceán jsou příliš zrádné a nebezpečné. Pěnící a bouřící voda rozbíjející se o skály v okolí pláže dává ceduli za pravdu. Dole na pláži není nikdo. Jen hejno černobílých racků a zvláštní stopy v písku. Čísi nohy tam vytvořily pečlivým ťapáním nápis "BONNE ANNÉE", což je francouzské přání k novému roku. Nápis tu ale nebude od Nového roku. Je určitě dnešní. A oceán ho jistě brzy smaže.

Za pláží pak dřevěný chodníček končí. Mění se ve stezku vydlážděnou mnoha velkými plochými kameny. Vrcholek mysu Dobré naděje je před námi už jen pár desítek metrů. Zbývá vystoupat jen poslední krátký úsek. Už je to opravdu nedaleko. Ještě pár kroků a už jsme nahoře! Můžeme si teď udělat vrcholové foto. Za chviličku nás dohoní Jarda, my tu naopak dohonili Radku, která zase čekala na fotografujícího Vláďu. Můžeme se tak nechat vyfotit společně s Líbou, když se tu všichni tak pěkně scházíme. Focení jde ale ztuha. Vítr je hodně silný, a většinou se mi jen hodně těžko drží fotoaparát ve vybrané kompozici. Na druhou stranu díky tomu větru zase není takové vedro, jaké by bývalo bylo, kdyby tu takhle nefoukalo. Jinak je tu překrásně. Vpravo dole pod námi vidíme parkoviště a rozeznáváme na něm i Pepovu toyotu. Vůbec nemusíme spěchat. Do určeného času, kdy máme být dole, zbývá ještě celá půlhodina.

Postavím se proto na okraj skály a znovu se zahledím na širý oceán. Pokud se v knihách píše o modravých dálkách, tady je to zcela přesné. Onu modravou dálku tady vidím a cítím přímo před sebou. Atlantický oceán, který tam dole pode mnou neustále buší do skal, má v dnešním modrém bezmračném dni zajímavou temně modrou barvu, kterou přikrášluje bělostné krajkoví příboje narážejícího na útesy. Proč sem míří milióny turistů? Proč je tenhle kus skály na jinak celkem docela obyčejném pobřeží romantickým symbolem vábivých dálek? Nedivím se. Má to tu opravdu svou zvláštní atmosféru prosycenou historií dávných cest a nešťastných zemřelých námořníků. Mnoho jich ve vlnách okolního oceánu nalezlo smrt v bílých pěnivých vodách připomínajících bílé potrhané plachty. Zahynuli tady daleko od domova, daleko od svých blízkých. A zatímco si představuju velké plachetnice proplouvající kolem a jejich bělostné do dálky zářící plachtoví, další a další vlny se rozbíjejí o skalnatý výběžek, na kterém neklidně poposedává skupinka černých kormoránů. Těm je docela jedno, kdo a proč tu stále přechází na jejich hlavami. Oni se jen každou chvilku řítí do vln, aby si ulovili nějakou rybku, která je nezbytná k jejich obživě. A činí tak za dnešního bezoblačného dne, stejně jako to činí za bouřlivých nocí. Vrhají se do zpěněných vln stejně tak dnes, jako se do nich vrhali před dávnými časy, za dob, kdy hrdinní mořeplavci objevovali nové cesty do lákavých dálek a vydávali se vstříc nebezpečím, která tu na ně číhala.

Ještě vyfotím zelenomodročernou ještěrku, která leze vzhůru po zažloutlých kamenech hned vedle cestičky vedoucí dolů. Pak teprve se pustím dolů. Už je čas. Sráz je prudký, ale cesta je o to kratší. Dole vidíme Pepu. Čeká tu na nás, vyhlíží nás už společně s Janou a Jaroslavem. Byli u Pepy první, protože oni nešli až na konec Cape Pointu, jako my ostatní. Každopádně jsme tu všichni na čas. Dostatečně včas i na to, abychom se ještě po jednom i po dvou vyfotografovali u uhrančivé cedule s nápisem "Cape Of Good Hope". Na ní je zcela zeměpisně správně napsáno, že jsme na nejjihozápadnějším výběžku afrického kontinentu. Fotí se tu úplně každý, kdo se sem na tohle místo dostane. Asi není turisty, který by si odtud nevezl podobnou fotku. Jako by nikdo nemohl říct, že tady byl, kdyby takovou fotografii neměl. A tak i pro nás jsou fotografie s čarovnou cedulí tou poslední tečkou, kterou se s mysem Dobré naděje rozloučíme. I my máme zdokumentováno, že jsme tu byli. Ale moje srdce takový důkaz nepotřebuje. V srdci se mi mys Dobré naděje uchytil a zůstane tam bez ohledu na nějaké cedule a fotografie. Mys Dobré naděje má laskavý a optimistický název a je to velmi působivé místo.

Když už sedíme zase u Pepy v autě, uvědomím si, že jsem tu za celou dobu vůbec nepotkal žádnou opici. Jarda, ten prý nějakou viděl, ale já ne. Všichni tu varují před drzými paviány, mnoho zápisů jiných turistů hovoří o tom, že se tu s nimi potkali, a většinou to nebylo příjemné setkání. Bývají drzí, agresívní, a nebezpeční. Především tím, že koušou. Avšak já tady neviděl ani jednoho jediného paviána. Takového nepříjemného setkání jsem byl naštěstí ušetřen. To je fakt, ačkoli nevím proč. Prý tu snad paviány nějak zpacifikovali a drží je někde za plotem. Nevím. Jen jsem něco takového kdesi zaslechl.

Cestou zpět rezervací rozkládající se okolo mysu Dobré naděje ještě nakrátko zastavujeme u bílého památníku ve tvaru kříže. Takové podobné kříže kdysi vztyčovali portugalští námořníci na místech, na kterých se vylodili. Zprvu bývaly tyto kříže dřevěné, později kamenné, a leckdy také posloužily k orientaci budoucím mořeplavcům. Proto bývaly bílé, aby byly zdaleka viditelné. My jsme na místě, kde vztyčil svůj kříž Bartolomeo Diaz. Ten původní už tu ovšem není. Stejně jako tu není původní kříž Vasco de Gammy postavený o kus dál na východ níž při pobřeží. Oba kříže jsou prý kdesi v portugalských muzeích, a dnes jsou na jejich místě jen jejich vysoké bílé repliky.