Pepa má jasno. Mávne nahoru k majáku: "Tam je Cape Point!". A ještě dodá, že můžeme jet nahoru lanovkou. Pak nám Pepa ukáže, odkud z parkoviště vede cesta k mysu Dobré naděje. Jeho skalisko pod námi dole už vidíme. Podobně je vidět i velká část chodníku, který k němu odtud vede. Za necelé dvě hodiny, přesně ve 13:45, nás bude Pepa čekat tam dole na parkovišti pod mysem, na pobřeží oceánu. No, to nám tedy Pepa moc času nedal! Alespoň, že většinu zajímavostí a informací nám už řekl cestou v autě. V mém psaní na ně ještě dojde. Teď se ještě Pepy musím zeptat, jestli se dá dojít až na samý konec Cape Pointu, a ne jen nahoru na vyhlídku k majáku. Říká, že ne, že to nemůžeme celé stihnout, ale víc času nám protiva nedá. Asi nás chce trochu prohnat, a nebo na nás nechce tak dlouho čekat. No, ale nejspíš je to potřeba proto, abychom v pohodě stihli i to další, co nás dnes ještě čeká.

Tak co Líbo? Nebudeme se tedy zdržovat, když máme času tak málo. Musíme vyrazit co nejdřív. Okamžitě se rozhodnu, že nahoru pojedeme lanovkou. Tu samou cestu, nahoru i dolů, nemusíme jít pěšky dvakrát. Hlavně ušetříme nějaký čas. A uvidíme, jestli nepojedeme raději i dolů. Já bych se chtěl podívat na Cape Pointu dál, než jen k hornímu majáku. Alespoň kousek. Tak uvidíme. Dolů by se mi mělo jít rychleji, a nijak daleko to zase není. Jsme ale s Líbou jediní, kdo nahoru pojedou lanovkou. Všichni ostatní se rozhodnou jít pěšky. Líba ještě zdržuje zbytečně toaletou, a krom toho okukuje obchod. Fronta u lanovky není. Nečekáme na odjezd dlouho. Vagón po kolejích se pohybující lanovky nese hrdý nápis Flying Dutchman, což znamená Létající Holanďan. Moc ovšem nahoru neletí. Celkem líně přichycena k lanu mezi kolejemi se lanovka sune nahoru. Proti sobě jedou dva vozy, uprostřed se mezi dvěma výhybkami míjejí. Horní stanice lanovky je jen kousek od majáku. U něho jsem za pár minut. Vrcholek Cape Pointu hned u lanovky je upravený několika vyhlídkovými plošinami spojenými bludištěm chodníčků a stezek. Výhled na oceán a skaliska před námi, na Falešnou zátoku vlevo, i na mys Dobré naděje vpravo, je odtud skvostný. Tak se tu samozřejmě zdržíme a taky musím přece něco vyfotit.

Maják, u něhož stojíme, je stará a vcelku zachovalá stavba. Je bílá, kruhového půdorysu, s velkými okny nad nepříliš širokým ochozem, a má plechovou střechu se sytě červeným nátěrem. Dnes už je ale tenhle maják nefunkční. Světla majáku bývala na vrcholku skály často skryta v mlhách a jen zřídka tak chránila proplouvající lodi před zrádnými útesy. Když už se asi nedalo poslouchat úpění nebohých námořníků a skřípění lámajících se ráhen a stěžňů potápějících se lodí, které tady v okolí mysu končily svou pouť za tajemnými dálkami, postavili tu nový a výkonnější maják až na samotném cípu Cape Pointu. Tam, mnohem níže k hladině, má mnohem větší význam. Neskrývá se tak často v pobřežních mlhách a proto funguje dodnes. Bouřlivý oceán a záludné okolní útesy jsou stále velmi nebezpečné a proto i v éře satelitní navigace má takový maják svůj neoddiskutovatelný smysl. Tady odtud, od starého majáku coby výrazné dominanty Cape Pointu, ani z několikerých teras pod ním, však dolní nový maják nevidíme. To bychom museli až na skalisko ukončující výběžek Cape Pointu. Skalisko ukončující Cape Point dole pod námi ale vidíme. Stejně jako vidíme divoký pěnící oceán narážející na jeho útesy. Dojít tam ale nejspíš nestihneme. Každopádně ale chci jít tam dolů alespoň kousek.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, je nahoře vedle nás Jaroslav. Nebyl vlastně ani o moc pomalejší, než lanovka. Netrvá pak dlouho, a k nám nahoru dorazí i všichni ostatní. Obhlédnu u majáku ještě sloup s kilometrovníky. Na Jižní pól je to odsud ještě přes šest tisíc kilometrů přes nedozírný oceán a ledové pustiny. V podobné vzdálenosti je odtud například i Rio de Janeiro. Jsou to asi dvě třetiny vzdálenosti, z jaké teď můžeme vzpomínat na naši malou středoevropskou Českou Republiku. Chci pořád jít kousek směrem k cípu Cape Pointu, ale znovu se začnu rozhlížet okolo. Ty strhující výhledy mě tu pořád nějak zdržují. Ale už jdu! Musím. Chci toho přece stihnout co možná nejvíc. Směr konec Cape Pointu! Jdeme. Uvidíme podle času, jak budeme moci jít daleko.

Jarda, jak záhy zjistíme, je už na cestě kousek před námi. Hledá tady zase nějakou kešku, leč tentokrát marně. Jdeme poměrně rychle. Pořád sleduju hodinky, jak ubíhá čas a jestli už bychom neměli zahájit zpáteční cestu. Přesto se zastavuju, a snažím se kromě toho, že na sebe nechám působit uhrančivou atmosféru tohohle místa, taky ještě něco vyfotit. Po několika schodech dolů vede dál široká pohodlná stezka. Snad nevede do pekel. Je z obou stran lemována nízkým porostem a různě zabarvenými křovinami. Před námi na útesu je malý kamenný domek neznámého určení. Že by bydliště strážce majáku? Starý maják máme za sebou nahoře na skále. Její výška z téhle stezky působí impozantně. Jak jdeme dál, v dálce právě za touhle skálou vpravo se pomalu začíná objevovat skalisko mysu Dobré naděje. Obrys téhle pověstné skály si už pomalu vrýváme do paměti, už ho začínáme vidět jako nám typický a známý tvar. Pokračujeme dál a po pár dalších krocích po stezce jsme najednou na jejím konci. Na konci cesty na Cape Point. Vida! Vážně jsem si nemyslel, že bychom mohli dojít až sem. Ale jsem tomu rád. Bezva! A je tu s námi taky Jarda, i Vláďa s Radkou.

Z té poslední vyhlídky na Cape Pointu už je vidět na dolním skalisku nad útesy spodní maják. Je mnohem menší, než ten nahoře, ale asi o to výkonnější. Dál na pěšinu, která k němu vede, už turisté nesmí. Zadívám se do dáli. Okolo tohohle proradného skaliska ošlehávaného silnými větry a odolávajícího mohutnému oceánskému příboji spočívá na mořském dně mnoho vraků ztroskotaných lodí. Připadá mi to, jak by se tu duše nešťastných námořníků ještě dnes vznášely nad bouřícími vodami. Tahle zvláštní atmosféra s výhledem na nedohledný oceán směrem k Antarktidě, na mírně zakulacený obzor s pocitem vábení neznámých dálek, to je zážitek, jaký si v sobě určitě ponesu celým životem až na jeho konec. Připadám si tu jako na konci světa a myslím přitom na konec života. Zvláštní, jak to tu na mne působí. Musím ale rychle odhodit lehké mrazení v zádech a rychle udělat pár fotek. Je čas vyrazit na zpáteční cestu. Nemám představu, jak to budu na Pepou určený čas stíhat. Přinejhorším na mě a Líbu chvilku počkají.

Spěcháme teď nazpátek k hornímu majáku. Je to poněkud do kopce a jsem moc rád, že jsem při jízdě lanovkou ušetřil kromě času i trochu sil. Po třídenním téměř hladovění jich opravdu pociťuju nedostatek, a nahoru se mi vážně jde docela těžko. Schody jsou nejhorší, ale naštěstí není třeba překonávat žádnou velkou vzdálenost ani výšku. Už jsme zase nahoře. Kratičká chvíle odpočinku mi umožní nový pohled k mysu Dobré naděje i do modravých dálek za ním. Tím směrem se teď budeme pohybovat. Od starého majáku pak už rychle podle kolejí lanovky sejdeme dolů k parkovišti. To už se mi zase jde celkem lehce, dolů mě ani rychlá chůze nestojí tolik sil. Kontroluju hodinky. Máme teď víc než hodinu na to, abychom sešli dolů k mysu Dobré naděje a na parkoviště pod ním k Pepovi v jím určenou hodinu. Super! Čas je to dobrý, stihnout bychom to měli v pohodě. Vždyť ta velká cedule u začátku stezky ukazuje, že na mys Dobré naděje je to hodinu a půl i s návratem sem zpátky.