Přijíždíme do Ruacany, což je maličké městečko. Při pečlivé kategorizaci by se ale spíš zařadilo mezi malé vesnice. Leží asi pět kilometrů od angolských hranic, a vede do něho jediná hlavní silnice, která se tu zatáčí do oválu vedoucího kolem městečka. A právě uprostřed toho oválu má Ruacana všechny své domečky a domky. Téměř k tomu není potřeba ani žádná ulice, dovnitř vede k některým domům jen několik příjezdových cest. Na ulici brzy zastavujeme, a Pepa jde zařídit naše bydlení. Ale Pepa má dnes opravdu černý den. Černá Afrika se s Pepou nemazlí. Ubytování, které tu měl pro nás objednané a domluvené, tu nemáme. Tady, kde to bylo předem a nedávno domluveno, už prostě žádný penzion není. Už nefunguje. Je zavřený, zrušený. Co teď? A tak objíždíme Ruacanu kolem dokola a končíme v Ruacana Eha Lodge. Jak rozladěný Pepa říká, je tohle ubytování sice o dost dražší, ale jiné tu už prý není. Můžeme být rádi, že tu mají pro nás vůbec místo. Rychle odnášíme na pokoje naše zavazadla, i koš s jídlem, který Pepa koupil. A taky samozřejmě neprodleně umísťujeme do ledničky pivo, aby se pokud možno co nejdříve začalo chladit.

A pak už tradá zpátky do auta, a jedeme na vodopády. Jsem na ně moc zvědav. V průvodci píšou, že to je vodopád jenom tehdy, když v Angole vypouštějí jezero, či spíše přehradu, kterou Angolané na vodním toku nad vodopády vystavěli. Pepovi si o tom nikdo nic netroufáme říkat, ani se ho na nic ptát. Je stále ještě od rána naštvaný, mírně řečeno málomluvný, a problém s naším dnešním ubytováním mu na náladě rozhodně nepřidal. Spíš naopak. Vodopády Ruacana jsou přímo na hranici Angoly a Namibie, kterou v těchto místech tvoří řeka Cunene.

Vystupujeme z auta u vyhlídky na vodopády. Jsme teď na nejsevernějším místě celé naší Africké cesty. Ale ať koukáme, jak koukáme, nic podobného vodopádům široko daleko nevidíme. Naproti nám je jen suchá skála svažující se příkře dolů do údolí. Nad ní je vidět zhruba v úrovni našich očí přehradní hráz. A ta buď všechnu vodu zadržuje, nebo ji pouští jen někudy přes nějakou elektrárnu. Pokud tu vůbec nějaká elektrárna je. Moc elektrických drátu tu ani vidět není. V průvodci měli tedy pravdu. Pepa nám sice říkal, že jedině teď v období dešťů je možno vidět vodopády plné vody. Ale zrovna letos je asi sucho i v období dešťů a vody je málo. Nejspíše si ale Angolané pouštějí vodu, jak se jim zachce. A zrovna teď asi nechtějí. Pepa je zamlklý a vypadá, že dostal další nečekanou ránu. Procedí jen skrze zuby, že takhle tu vodopády nasucho ještě neviděl. A my čučíme se znatelným rozčarováním na suché skalisko, na kterém si vodopád můžeme nanejvýš představovat. Zkouším to. Musí být krásný, když tu teče hodně vody, co se s hukotem řítí dolů do hlubiny pod námi. Zvlášť musí být hezký pohled na vodopád z téhle vyhlídky, z vršku, kde právě stojíme.

Vláďa o kousek dál najde místo, odkud je vidět jakýsi malý čůrek tekoucí ze skály, a kus řečiště pod vodopádem, kam ta voda dopadá. Je to jen hodně chabá náplast na naši ránu, jen jako by nám někdo na useknutou nohu podal acylpyrin. Ale zase nemůžeme říct, že jsme tu vodopád neviděli. A pravdou je, že i tenhle nepatrný čůrek je rozhodně vodopádovější, než peřeje na mohutném toku Okawanga v Popa Falls. Ještě sjedeme dolů k řece Cunene. Proti všemu očekávání po nás chtěli po deseti namibijských dolarech, abychom se jen mohli kouknout na řeku. Funguje to tu podle všeho jako kemp, vlastně spíš jako stanové tábořiště. Není tu sice ubytovaná ani noha, přesto, a nebo právě proto, po nás chtějí peníze za sotva desetiminutové nakouknutí k řece. Dneska je fakt nějakej blbej den! Buď jsou temné skvrny na Slunci, nebo je máme všichni na mozku. Ani Pepa to prostě tentokrát neukecal. Připadá nám to sice dost nehorázné. Ale co, není to zase tolik. Nejvíc mě na tom štve, že se to tady u těch vydřiduchů jmenuje "Hippo Pool", čili "Hroší bazén". Chudáci hroši, to aby mi radši nechodili na oči. V řece navíc stejně žádní hroši nejsou. Ani jinak na řece nevidíme vůbec nic zvláštního. Je to prostě normální řeka, co teče údolím pod suchými vodopády. Voda v ní proudí docela minimálně. A neprotéká jí mnoho ani elektrárnou, kterou odtud teď zřetelně vidíme kousek nad námi proti proudu. Asi je na zdejší poměry a současné období opravdu příliš sucho. Ach jo.

Vracíme se do lodge a všichni jsme teď už v nepříliš dobré náladě. Jsme samozřejmě z nevodopádícího vodopádu hodně zklamaní. Ani nemáme chuť se vykoupat v místním bazénu. Ale přesto se do něho někteří ponoříme. Je tu krom nás ještě nějaká patrička lehce přiopilých jedinců, se kterou ale vůbec nemám náladu se nějak potkat. Začínám mít taky černou náladu. Ani to koupání mě dnes nějak nebaví, a tak brzy zase vylezu z vody ven. K večeři nakonec taky nemáme to, co Pepa původně plánoval. Chtěl nám zase něco dobrého ugrilovat, ale v tomhle náhradním ubytování to nejde. Tady není grilovat kde a na čem. K večeři máme proto jen kuře koupené už hotové, upečené. Pepa se s postupujícím večerem už sice netváří tak úplně nevraživě, ale dobrou náladu rozhodně nemá. Ani do řeči mu příliš není. Všichni doufáme, že ho to do zítra přejde. Dnešní den byl prostě celý nějaký smůlovatý, zatím asi nejhorší na našem africkém putování. Doufejme, že taky nejhorší a nejčernější už zůstane, a že teď přijdou už jen samé lepší dny.

Pepa jde brzo spát. My ostatní ještě sedíme chvíli u pivka. Alespoň že to pivo dneska máme! Jarda, který s Pepou sdílí pokoj, nám říká, že Pepa je z toho dneska skutečně docela vyřízený. Ruacana s nefunkčním původně objednaným ubytováním a nakonec ještě i suchým vodopádem ho dočista dorazila. A tak zatímco Pepa spí, a možná že ani nespí, my se domlouváme, že Pepovi ty proklaté snídaňové balíčky zaplatíme. Stará se o nás, nakupuje, báječně nám vaří, a tak mi to přijde jako fér, aby neplatil nějaké takovéhle nedorozumnění z vlastní kapsy. Ráno mu to Jarda za nás dá, a bude to. Hotovo, domluveno, rozhodnuto! A pivo je dopito, tak se může jít spát!