I za branou parku ještě jedeme dlouho, kdy je kolem silnice na savaně vidět mnoho skákavých antilop nebo impal. A objevují se i jiné antilopy. Takové, co známe i od nás z Evropy, kde jim říkáme krávy. Po výjezdu z parku Etosha zase jedeme po hlavní silnici. Dnešní přejezd je už poslední, kdy se budeme přesouvat po rovině, po rovné a přímé silnici. A po asfaltu. Jedeme teď na severovýchod, a dostaneme se až téměř k angolským hranicím. Celá ta placka okolo nás je rovná jako stůl a nachází se kupodivu ve výšce kolem 1100 metrů nad mořem. Okolo rovné silnice vidíme spoustu barů, hospod a pubů. Jsou jich tu desítky, či spíše stovky. Všechny však vypadají zavřené. Jen Bůh ví, jestli jenom dnes, anebo napořád. Místy je opravdu jeden bar vedle druhého po několik dlouhých kilometrů. Je to jako dlouhatánská vesnice, kde snad nic jiného než bary není. Zvláštní, a v téhle pouštní krajině hodně nečekané! Ale není tu jen jeden bar vedle druhého. Sem tam jsou tu i obchody či nějaká opravna aut nebo i čehosi jiného. Všechny tyhle provozovny jsou v podivných přízemních barácích, postavených nejspíš z betonu, nebo možná z nějakých levných a špatně omítnutých cihel či prefabrikátů. Podle všeho to tady všechno tohle vzniklo za apartheidu, kdy takové hospody a bary byly jediným místem, kde bylo černému obyvatelstvu povoleno jakés takés sdružování a vlastně také pití alkoholu. A tyhle hospody asi musely být nejspíš všechny postaveny mimo větší města. V nich nebyly těm černým hospody asi povoleny vůbec žádné. Ale doba apartheidu už je dávno pryč.

Teď se blížíme k relativně většímu městu Ondangwa. Chceme se tu zastavit na nákupy. Ale v obchoďáku je po předchozích čtyřech dnech, kdy bylo zavřeno, příšerný nával. Skoro se ani nedá dostat dovnitř. A taky je tu divná tma. Jednak je tu spousta černochů černějších než silná turecká káva, a jednak ze zdá, že nejde elektřina. Zjišťujeme ale posléze, že elektřina jde. To jen ty davy černých obyvatel navozují takový dojem, že je tu podivná tma a šero. Ale tady nakupovat nebudeme, rozhodne se Pepa. Jedeme jinam! A tak všichni z obchoďáku vycouváme, a odjíždíme k jinému, na opačném konci Ondangwy. Tenhleten obchoďák vypadá dokonce větší a lepší a rozhodně tu není tak plno. Asi bude i trochu dražší. Pepa tady nakupuje zásoby na večeři, a hlavně už taky budeme mít dostatek piva. Náš soukromý nákup, tedy mě a Líby, je tvořen jablky, vodkou, a lahví vína. V obchodě jsme překvapeni, když na nás jeden z černochů najednou začne mluvit česky. Respektive nejdřív na Radku a Vláďu, a pak s ním zapřádáme rozhovor všichni. Óóó! Je to překvapení, jak je ten svět malý! Česky se tenhle člověk naučil u nás, studoval Karlovu Univerzitu, a teď pracuje na namibijském ministerstvu informatiky. Černý mladík je docela veselá kopa, Na rozdíl od dnešního Pepy je samý šprým, a pořád s námi nějak žertuje. Třeba svůj nákup kartónu amerických cigaret okomentuje slovy: "Můj jediný problém je, že kouřím jako černoch!". Mně se chce ukázat na Líbu a říct: "Ona taky!", ale nakonec si tuhle jedovatou poznámku odpustím. Stačí, že je nabručený Pepa. Nechci naštvat i Líbu. V obchoďáku ale narazíme na úplně jiný a nečekaný problém. Nemají tu totiž vůbec žádnou zeleninu. Dokonce ani cibuli. To nám tedy nezbývá, než se stavit ještě někde jinde.

Město Oshakati se objevuje za jiným městem jménem Ongwendiva stejně rychle, jako se předtím objevila Ondangwa. Průmyslové zóny těchto měst se slévají v jednu jedinou velkou aglomeraci. Celou dobu kolem sebe vidíme samé bary, hospody, prodejny a obchody všeho druhu, opravny, vrakoviště a podobně. Pepa říká, že tady je to nejhustěji obydlená část Namibie. Rozdíl mezi opravdovým centrem zdejších měst a jejich okrajem se pozná jen podle větších obchodů a větších budov, podle obchodů s dražším zbožím, obchodů s nábytkem nebo podle několika bank. Mezitím se nacházejí sklady, skladiště, velké haly a budovy, po jejichž účelu asi nemá cenu nijak pátrat. Míjíme i autosalon Toyoty. Aut všeho druhu tu jezdí stovky, provoz tady v té průmyslové oblasti je značný. Lidí se tu kolem toho všeho motá taky hodně. Na bělocha tu ale nenarazíte. Jsme tu jako černé ovce. Nebo spíš jako bílé vrány. Přijíždíme k pumpě, ale nejde tu stojan. Musíme přejet k jinému. Pepa potřebuje nafasovat peníze z bankomatu, což se mu nakonec po delší době hledání u jedné z bank podaří. A tak i Oshakati můžeme s klidem opustit.

Stále jedeme po naprosté rovině, v průmyslových částech měst za nezvykle silného provozu. Mimo města pak asfaltová silnice končí a provoz je mnohem mírnější. Projíždíme dalšími městečky a vesnicemi se jmény Oshikuku, Ombali, Ombahti, Ogongo a Outapi či Ombalantu. A směrovky vlevo i vpravo ukazují na další podobná jména. Je nezpochybnitelné, že široko daleko tu všechna jména měst, městeček i vesnic začínají na "O". Óóó! Ale jak to? Proč? Jak probůh k tomuhle došlo? Óóó, óóó, to je mi vskutku záhadou!

Silnice teď vede už jen pár kilometrů od angolských hranic. Města a vesnice pomalu řídnou. Krajina mezi nimi je čím dál sušší. V posledních kilometrech už by se dalo hovořit o pustině. Stromů je obvykle někde jen pár, i dobytek tu jen stěží může najít pár trsů něčeho zeleného. Však taky čím dál jedeme, tím méně krav vidíme. Zato však kromě koz přibývají hlavně osli, kteří jsou na vodu i zelenou potravu mnohem méně náročná zvířata. To se ale zlomí v okamžiku, kdy podél silnice, ale s nějakými občasnými oklikami, vede jakýsi vodní kanál. Je pár metrů široký, jeho účel mi není znám, ale zavlažování téhle suché pustiny mě napadá ze všeho nejdřív. A když někde na chvilku, na krátkou přestávku zastavíme, ukazuje se, že slouží také jako koupelna, prádelna, i napajedlo pro dobytek. Toho je právě v místech, kudy kanál vede, obvykle zase vidět poněkud větší množství. Krávy už mají zase nad oslíky jednoznačně převahu. Jak vidno, vše se musí podřídit dosažitelnosti životodárné vody.

Míjíme dnes už asi pátou policejní kontrolu. Zatím to bylo vždycky bez potíží. Tady nás ale bude nečekaně kontrolovat běloch. Ale ouha. Když přijde blíž, vidíme, že to není běloch. Je to černoch, má typické černošské rysy, ale je albín. Óóó, prazvláštní chlapík. A posílá nás stranou mimo silnici. Přichází k nám pak ale nějaká černošská policistka, která se tváří náramně důležitě. Huhňá mi z mé strany cosi do okna, ale vůbec jí nerozumím. Nakonec musíme všichni z auta vystoupit ven a ukázat jí pasy. Opravdu důkladně nás všechny kontroluje, prohlíží si každou fotku, listuje všemi stránkami se všemi vízy. Asi zjišťuje, kde jsme už všichni byli. Namibijské vízum ale spolehlivě pozná, a spokojeně zamručí. Nakonec nás zdrží něco přes deset minut a můžeme pokračovat zase dál.

Pepa je pořád nabručený. Ani s těmi policisty skoro nemluvil. Když pak zastavíme někde na odpočívadle, taky s námi zrovna moc nekomunikuje. Cibuli, nezbytnou k výrobě večeře, Pepa kupuje na okraji Ombalantu. Zastaví tam jednoho z asi pěti stánků postavených přímo u silnice. Pokud se tedy něčemu, co je stlučeno a svázáno ze čtyř do země zatlučených tyčí a větví a několika roztrhaných hadrů, dá vůbec říkat prodejní stánek. Některé tyhle "stánky" jsou dokonce zpevněny kusy nějakých rozlámaných prken a zbytků z kdoví čeho, co se mi opravdu vůbec nedaří identifikovat. Takových a podobných "tržišť" vidíme podél silnice několik, mnoho jsme jich už minuli a další jistě ještě budou.

Nedaleko před cílem dnešní cesty, před Ruacanou, skončila rovina. Před námi jsou vidět nějaké hory, a i naše toyota se už musí více snažit, když je nucena jet do mírného kopce, aby si vzápětí mohla trochu ulevit, když zase chvíli sjíždíme dolů. Ale za pár chvil už jsme v Ruacaně. Chvíli koukám, jestli to náhodou není "Oruacana", ale není. Městečko, či spíše vesnice, se jmenuje opravdu jen Ruacana. Óóó už tedy asi skončilo. Mohl jsem ho sice v předchozím textu použít mnohem častěji, ale to by se zase čtenáři jistě rychle zprotivilo. Jen můžu přidat k dobrému, že alespoň zdejší region se jmenuje Omusati. Óóó!