První desítky a stovky kilometrů po namibijském území projíždíme vcelku nezáživnou a monotónní krajinou s řídkými porostem. Směřujeme po téměř stále rovné asfaltové silnici od východu na západ. Naše cesta teď vede takzvaným Capriviho pruhem. Capriviho pruh je uzemí, které ještě za koloniálních dob vyměnil německý říšský kancléř von Caprivi s Brity za Zanzibar. Měl v úmyslu dostat se až k Zambezi a docílit propojení tehdejších německých kolonií, Tanganiky, tedy dnešní Tanzanie, na východě Afriky s namibijským územím na západoafrickém pobřeží. K tomuhle propojení už ale v důsledku První světové války nedošlo, protože Němci přišli o všechny své Africké kolonie. A tak zbyl jen tenhle pás území, poněkud nepřirozeně "přilepený" k Namibii. Tvar tohohle kousku země připomíná na mapě obrovitý krk kytary. Nebo taky namířený prst. Capriviho pruh je kus země vklíněný mezi Botswanu a Angolu. Má nanejvýš 20 kilometrů na šířku, zato je ale skoro 600 kilometrů dlouhý. Naše dnešní cesta tedy nebude zrovna krátká. Od jiných území Namibie se Capriviho pruh značně odlišuje, především tím, že tady je dostatek vláhy a velice úrodná půda. Přesto však Capriviho pruh patří k nejchudším oblastem Namibie. Zřejmě je považován stále za nějaký takový přílepek, o který se nikdo příliš nezajímá. A zejména ne o jeho obyvatele.

Desítky a desítky kilometrů stále rovná silnice připomíná cestu Botswanou. Ale zatímco tam jsme projížděli nekonečnou buší, tady se střídají vesničky jedna za druhou. Jedna vlevo, druhá vzápětí vpravo, tamta je větší, tahle menší. A pokud někde zrovna vesnička není, vidíme okolo silnice v buši nápadné množství termitišť. Některá mohou být dva metry vysoká, ba i vyšší. Cestou chroupeme nějaké sušenky, tedy vlastně naše africké vánoční cukroví, co nám zbylo od včerejška. Jídla bylo tolik, že už sladké taky už skoro nikdo nemohl.

Zastavujeme v městečku Katima Mulio. Potřebujeme načerpat benzin, dochází nám voda, nemáme pivo, a je třeba doplnit zásoby potravin. Jsou ale vánoce, je svátek, a všechny obchody jsou tu zavřené. Zachrání nás jedině čerpací stanice. Vodu tu mají, maso máme ještě nějaké naložené už ze Zimbabwe. Ale není zelenina. Pivo sice mají, ale k naší smůle se ani v Namibii ve svátek nesmí prodávat žádný alkohol. Ale Pepa se nedá, tady není ta důkladná Jihoafrická republika. A jsou přece vánoce! Pepa nás tedy pošle čekat do auta, a začne dojednávat pivní kšeft. Netrvá to dlouho, a Pepa se vrací k autu následován černochem, potácejícím se s objemným balíkem. "Otevřete dveře!", zavelí nám rázně. "Koupil jsem led". Významně na nás přitom zamrká a jeho široký úsměv nenechá nikoho na pochybách, cože to v tom velkém balíku vlastně je. Zvláště když led při nakládání do auta podezřele cinká. A pak Pepa vypravuje, jaké že měli u kasy starosti s počítačem. A jak je musel naučit novou fintu: "Já dostanu pivo dneska, peníze vám dám taky dneska. Ale vy je do kasy dáte pozítří. To už tu svátek nemáte a pivo prodávat můžete!", líčí nám Pepa onu fintu. "Ti černí by na to jinak sami nepřišli!", zakončuje Pepa svou historku. Prý nakonec spokojeně zamručeli něco jako "Ahá!", přičemž spokojenost je pochopitelně na všech stranách. Oni mají kšeft a my pivo.

Při další cestě na západ Capriviho pruhem párkrát zastavíme. Je třeba se trochu protáhnout, někdo si musí dát trochu nikotinu a tak. Na jedné zastávce u nás zabrzdí pickup se skupinkou rozveselených prozpěvujících černochů, chlapců i děvčat, notně se posilujících pivem i jiným alkoholem. Mávali na nás už za jízdy předtím, a my na ně taky. Když u nás zastaví, popřejeme si vzájemně hezké vánoce. Nejhovornější a taky nejveselejší je silný rozložitý černoch. Je pěkně kulaťoučký, a to nejen svým obličejem. Zřejmě je řidičem a šéfem tohohle "sboru". Za několik minut u nás zastavují se svým autem také policisté. Černý šéf s nimi krátce promluví, nám říká, že jsou jeho přátelé. Policisté se na nás tázavě dívají, nemáme-li nějaké potíže a posléze odjíždějí. Prohodíme ještě pár slov a veselá černá parta jede zase dál. A my o chvíli později rovněž.

Už na té první, ale zejména na té příští zastávce si všímáme, že je tady je výrazně větší teplo, než kdekoli jinde, kde jsme dosud byli. Pravda, je kolem poledne, a to je vždycky největší horko. Ale tady v Namibii, zejména v poušti, se určitě ohřejeme i tak víc než dost. Taky už teď máme všichni signál na mobilech. Začínáme dostávat nějaké zprávy, nějaké začínáme posílat, a rozjíždí se tak poměrně čilá vánoční komunikace s domovem. Dozvídáme se, že doma patnáctistupňové mrazy polevily a všechen sníh teď o vánocích roztál. A tak naše blízké doma ujišťujeme, že ani tady není zima, že tu máme určitě přes čtyřicet. Nad rozpálenou silnicí se tetelí horký suchý vzduch a při pohledu do dálky té nekonečně rovné silnice to vypadá, jakby v obzoru zela obrovská díra. Jako bychom byli někde na konci světa a mířili skrze tu díru kamsi do nebe. Nevšední a uchvacující pohled. Zvlášť když nad tím se po modré obloze honí spousta malých bílých mráčků, které jako by kdosi vyráběl přes kopírák. Snažím se tenhle zajímavý úkaz, tu díru do nebe, trochu fotit. Ale přes ten rozpálený a pohybující se vzduch se mi to zrovna moc nedaří. Postupně se pak kolem silnice začínají objevovat mokřady a bažiny, u nichž teplý suchý vzduch začíná znatelně vlhnout.

Zastavuje nás, už poněkolikáté, policejní hlídka. Všechno, všecičko, každou drobnost, si o nás zapisuje. Pepa nás informuje, že tyhle policejní kontroly tady zůstaly z ještě ne tak dávných dob, kdy auta projíždějící Caprviho pruhem přepadávali angolští vojáci ze severu. Tehdy se tu proto kvůli bezpečnosti muselo jezdit výhradně v početných konvojích. Dnes naštěstí už tomu tak není. Je tu prý mnohem bezpečněji. I my tu nyní můžeme projíždět bezpečně a beze strachu.

A zase další monotónní cesta. Jak pořád jako fascinován sleduju silnici končící v díře na nebi, oči se mi začnou přivírat. Nejsem sám. Uspává to všechny. I na řízení je to hodně náročné. Pepa musí dělat časté zastávky, jinak to prostě nejde. V autě ještě přijatelné teplo se při zastávce a pobytu venku mění v docela pořádné vedro. Začínám být zvědav, jaké to bude, až se ocitneme v opravdické namibijské poušti. Zatím míjíme další vesničky. Kolem cesty občas potkáme pasoucí se dobytek, především krávy a kozy. Krávy tu vypadají moc pěkně, a mají dlouhé a široké rohy. Ale dopravní značky, kterých je tu nejvíc, ty říkají "Pozor, slon!". Slony tady ale teď žádné nepotkáváme. Je po třetí odpoledne a my po téměř třech stech kilometrech cesty Capriviho pruhem přijíždíme ke kontrolnímu stanovišti v Divundu. Za ním už přejíždíme mohutný tok řeky Okawango tekoucí odtud jihovýchodně do Botswany, kde se veškeré její vody ztratí v poušti Kalahari. V Divundu doplňujeme benzin do naší žíznivé toyoty, ale s obchodem máme opět smůlu. Je taky zavřený.