Jak říká nadpis kapitoly, tedy nejprve několik málo slov a odstavců úvodem. A vezmu to tentokrát stručně. Tenhle text z cesty po Filipínách v roce 2011 vznikl, jako už skoro tradičně, z mých poznámek pořízených přímo tam, na Filipínách. Sice jsem si pečlivě a pravidelně své poznámky po celou cestu psal a doplňoval, ale o to hůře byly naškrábané. Přečíst po sobě ručně psané poznámky mi s každou další cestou činí stále větší potíže. Je to jako za trest a nikomu bych vám nepřál, abyste tohle museli luštit.

Při tvorbě tohohle textu jsem pak svoje poznámky samozřejmě doplnil o nějaké další informace, především faktografické, pocházející z různých internetových zdrojů. Nepídil jsem se však po nějakých podrobnostech, ale soustředil jsem se na základní věci, které jsem si nestihl poznamenat a nebo jsem je naopak stihl zapomenout. Přestože tedy používám informace z Internetu, věřte mi, že narozdíl od mnoha jiných podobných pisálků já informace sice čerpám, ale nezneužívám jinými napsaný text ve vlastním vyprávění. Už mnohokrát jsem narazil na zcela shodné pasáže obšlehnuté za pomoci přítele "klipborda" třeba hned v několika internetových textech. A očividně taky se stejnými chybami či omyly. Vězte, že já tohohle přítele v případě textů jiných cestovatelů nepoužívám. Vůbec. Přečtu si mnohé, třeba i velmi pozorně. To ano. A rád. Ale pokud informace od někoho jiného vůbec použiju, vždycky si je do svého textu zpracuju po svém. Mě z plagiátorství rozhodně nikdo obvinit nemůže.

K tomuhle cestopisnému deníku si můžete prohlédnout soubor filipínských fotografií z popisované cesty. Na mých webových stránkách ho najdete v samostatné fotogalerii. Obrázků je tam myslím víc než dost. Všechny navštívené lokality na Filipínách mám taky zachyceny pro internetovou aplikaci Google Earth. Můžete si na mých stránkách tedy stáhnout i mnou vytvořený soubor s filipínskou cestou a pomocí aplikace Google Earth si to všechno pěkně projít a zobrazit. Uvidíte tak jako na plastické mapě z nadhledu téměř všechna místa, která jsem na Filipínách navštívil.

Tak. A teď už k samotným Filipínám. V roce 2011 jsme neměli a nechtěli jet původně nikam. Tím méně na Filipíny. Pro tenhle rok jsme s Líbou byli tak nějak domluveni, že na žádnou dalekou cestu tentokrát nepojedeme. Ale jen minuly vánoce a začaly ubíhat první dny nového roku 2011, docela rychle jsme změnili názor. Už nás, a možná hlavně mě, zase něco nutilo, abychom se zadívali do katalogů cestovních kanceláří. Bylo tam mnoho lákavého a tak se nám brzy chtělo zase někam jet. Už tak dlouho jsme nebyli na cestách! Letos vlastně ještě vůbec nikde! Hmm...

Filipíny, které pro mě každopádně představovaly hodně vzdálenou a těžko představitelnou exotiku, nakonec vybrala moje žena Líba z asi třech alternativ, které jsem jí předložil k výběru po dlouhém několikadenním a několikanočním študování mnoha nabídek různých cestovních kanceláří. To ale až potom, kdy jsme se neúspěšně pokoušeli zajistit si cestu do Kostariky a Panamy. Tam byla bohužel parta přihlášených lidí natolik velká, že pro nás už místo nezbývalo. Škoda. A tak namísto toho pojedeme na Filipíny. Ale myslím, že to byla velice důstojná "náhrada". To nám později potvrdil i Miloš, šéf pořádající cestovní kanceláře China Tours. I on s námi totiž jel na Filipíny. Ne však jako šéf cestovky, ale jako normální turista. Stejně jako my. Jel společně se svou ženou Radkou na svou vlastní dovolenou. A se svou vlastní cestovkou. S jakou taky jinou, že? Je to bezva nápad založit si cestovku, aby s ní mohl člověk jezdit po světě!

A tím se pomalu dostáváme k naší filipínské partičce. S většinou spolucestujících a nových "filipínských" kamarádů jsme se poznali už na předzájezdové schůzce v Praze, která se konala přímo v sídle cestovní kanceláře China Tours. Tam jsme ale nebyli úplně všichni a viděli jsme se jen krátce. Pořádně se seznámíme stejně až Filipínách. Tam už taky budeme úplně všichni. A kolik nás vlastně bude, až se všichni seznámíme? Jedeme my, tedy moje žena Líba a já, dále Radka a Miloš z cestovky a Standa s Lenkou. Pak ještě Alena s dcerou Ivou, která mezi námi jasně vyniká svým záviděníhodným mládím a která má poznávací cestu na Filipíny zaměřenou ke své právě vznikající diplomové práci. K tomu připočtěme dámy Milenu, Petru a Hanku, a pány Karla a Luďka. A jsme všichni. Celá naše filipínská partička. Na předzájezdové schůzce jsme dostali několik pokynů i dobrých a užitečných rad na cestu. A taky o něco přesnější představu o zemi, do které budeme cestovat, i o některých lokalitách, které přitom navštívíme.

Filipíny nám slibovaly spoustu zajímavého. Mezi jiným například nártouny, nejmenší opičky na světě, prastaré a fascinující rýžové terasy, i třeba fascinující kopečky Čokoládových hor. Prostě spoustu krásných zážitků i zajímavých lokalit, z nichž nejvíce asi Líbu přesvědčilo koupání a slunění na tropických plážích ostrova Palawan, které bylo naplánováno až na konci celé asi třítýdenní cesty. To si myslím u Líby nakonec vyhrálo. A tak pojedeme na Filipíny. Je to ale daleko. Hodně daleko. Na přímou vzdálenost přibližně deset tisíc kilometrů. Takhle daleko na východ jsme dosud ještě nikdy neletěli.

Je březen roku 2011. Konkrétně desátého. I když to jste asi poznali z nadpisu nad touhle kapitolou. Ty předcházející dny mi ubíhaly, ani vlastně nevím jak. Pracovní věci, kterých bylo chvílemi až nad hlavu, mě zaměstnávaly natolik, že jsem ani nevnímal, jak rychle se čas naší dovolené blíží. Ale všechny ty větší i menší starosti jsem včera hodil za hlavu. Ode dneška pár týdnů o práci neuslyším vůbec nic. A je to dobře. Moc dobře. Začíná mi zase jedna, jak doufám, báječná dovolená. Dnes už totiž letíme. Poletíme za teplem. Poletíme na Filipíny!

Líba si hned při ranním vstávání stěžuje na počasí. Bodejť by ne! Do včerejška bylo docela hezky a slunečno, a teď to vypadá, že na letiště pojedeme v lijáku, pokud rovnou nezačnou padat kroupy. Ale když už sedíme v autě a vyjíždíme, docela se to umoudří. Cestou už pak jen vzpomínám na chumelenici, jaká nás vyprovázela, když jsme odlétali do Mexika. Ve srovnání s tím je to dnes proti tomu úplná pohoda. Na letišti, na pražské Ruzyni, se pak setkáváme s ostatními spolucestujícími. Všichni jsou tady včas. Radka z pořádající cestovky, ač letí s námi na dovolenou, má přece jen tak trochu službu. Dělá cestovní kanceláři nutného poslíčka a má pro nás balíček s letenkami a několika dalšími drobnostmi na cestu.

Odlétáme z Prahy nejprve do Dubaje. Letíme se společností Emirates, a to až do Manily. Čeká nás dlouhý let. A potom ještě jeden. Delší. A pořád někam na východ. Daleko na východ. Letadlo do Dubaje je plné. Úplně. Myslím, že v něm není volné ani jedno jediné místečko. S Líbou bohužel sedíme každý zvlášť, každý musíme sedět někde jinde. Vedle mě sedí jakýsi mamlas, který letí do Johannesburgu a který si odmítá s Líbou vyměnit místo. "Já sedím tady!", prohlásí rezolutně. Moc ho nechápu. Nesedí ani u okénka, ani u uličky, a nevím, o co mu tedy jde. Asi chce jen prudit. Nezbývá mi tedy, než sedět sám. Nasadím si sluchátka, poslouchám hudbu, a na toho "dovedu" vedle mě se škaredím, jak nejvíc to dokážu. Někteří jazykové o mně tvrdí, že tohle prý dokážu dost dobře.

V Dubaji při přestupu je už noc. Či spíše je vlastně brzké ráno, každopádně po půlnoci. Pro mě to ale ještě ráno není. Máme tu poměrně dlouhou pauzu, než budeme moci nastoupit do dalšího letadla. Asi to je naschvál, abychom tu něco utratili, než poletíme dál. Stejné to přece bylo, když jsme letěli do Johannesburgu. Tak, jako dnes letí ten sobecký a nesympatický chlap. No, v Dubaji už to známe. Nejdražší pivo na světě, ale jdeme na něj. Alespoň na jedno. Už to pro nás asi bude tradice, jít v Dubaji na pivo. Dáme si s Líbou každý jedno, zaplatíme kartou, a vzápětí dostávám z banky SMSku, že nás ty dvě piva stály tři a půl sta. Pěkné. Ale zato jsme si taky chvíli sedli na tvrdé nepříjemné židle, a zahnali tu největší žízeň. Alespoň na pár okamžiků. Miluju pivo v Dubaji!

V letadle mířícím z Dubaje do Manily už s Líbou sedíme spolu. Hodně pospáváme. Vždyť je přece noc. Ale máme pocit, že pořád něco jíme, a hlavně, že nás pořád kvůli jídlu někdo budí. Každou chvíli něco nosí a nenechají nás v klidu vyspat. A tak když přistáváme na mezinárodním letišti v Manile, nevíme ani, jestli jsme vyspalí nebo ospalí. Ať tak či onak, unavení jsme určitě. Máme za sebou přibližně šestihodinový let z Prahy do Dubaje, asi tři hodiny čekání na další letadlo a zhruba osmihodinový let z Dubaje do Manily. Uff! Ale teď už jsme tady. Jsme na Filipínách.

A protože letadlo z Dubaje do Manily bylo obrovské, odpovídá tomu i doba čekání na zavazadla. Čekají na ně stovky lidí. Naše malá česká skupinka se tu mezi nimi ztrácí, ale snažíme se zůstat pohromadě. Většina Filipínců kolem nás se postupně ověšuje spoustou lepenkových krabic. Pokud si všímám, tak hlavně s elektronikou. Asi je pro ně někde v Dubaji mnohem levnější. Filipínci jsou tu k rozeznání na první pohled. Snědší pleť, černé vlasy, nemají tak úplně typicky asijské šikmé oči, a jsou nápadně malého vzrůstu. Řekl bych, že pokud měří nějaký Filipínec 170 centimetrů, klidně o něm mohou říkat, jaký je to čahoun.

Odbavení i díky tomu, že na Filipíny nepotřebujeme žádná víza, jde rychle. Alespoň tedy vzhledem ke stovkám lidí, kteří se tu za tímtéž účelem hromadí. Průvodce Martin, který nás bude mít celou dobu na Filipínách na starosti, nás má čekat před letištěm. I přes ty neskutečné davy lidí se s ním setkáme bez problémů. Přesně podle pokynů, které nám ještě v Praze rozdala Radka. Martin vypadá sympaticky už na první pohled. Žije na Filipínách několik let, a průvodce taky rozhodně nedělá poprvé. Tak to snad bude pohoda. Martin nepracuje v roli průvodce jen pro China Tours, ale zřejmě pro leckterou českou cestovní kancelář, které nějakou poznávací cestu po Filipínách pořádají.

Jsme tedy v Manile, hlavním městě Filipín, a zároveň taky na největším filipínském ostrově Luzon. O ostrovy nemají Filipíny nouzi. Luzon je jedním z přibližně sedmi tisíc filipínských ostrovů, z nichž ale jen něco před dva tisíce má vůbec nějaké jméno. A jen pouhých pár stovek jich je obydlených. Co ještě základního lze zmínit o Filipínách nebo o Filipíncích? Na Filipínách žije zhruba devadesát miliónů obyvatel, což z Filipín činí dvanáctou nejlidnatější zemi světa. V této ostrovní zemi je obyvatelstvo složeno z mnoha různých národností a etnik. Podobně jako velká část latinské Ameriky jsou Filipíny jakožto bývalá španělská kolonie převážně katolickou zemí, i když to neznamená, že by tu jiná náboženství neexistovala. Jsou ale jasně menšinová.

Zatímco křesťanství Filipínám španělští kolonizátoři vnutili tak, že dnes filipínští katolíci patří k těm vůbec nejortodoxnějším, o jazyce už se to říci nedá. Úřední řečí je na Filipínách kromě filipínštiny angličtina. Filipínci Američany velice milují, a to zejména proto, že Američané Filipíny dvakrát osvobodili. Poprvé byly Filipíny osvobozeny na konci devatenáctého století, a sice od španělské nadvlády, když Spojené státy pomohly Filipíncům v národně osvobozeneckém boji. Potom zde ovšem Američané nastolili svou vojenskou vládu, která se udržela i proti odporu mnohých Filipínců až do druhé světové války, dokonce v letech 1935 až 1941 se staly Filipíny jedním z přidružených amerických států. No a podruhé byly Filipíny za druhé světové války osvobozeny od japonské okupace. Američané tak na Filipínách platí za osvoboditele, a to navzdory své nesporné půl století trvající koloniální nadvládě. Proto tedy Filipínci zbožňují Američany i cokoli, co je americké. Amerika je pro ně zemí zaslíbenou, rájem, kam by se všichni chtěli dostat. Filipínci prostě milují Ameriku, milují fastfoody, a milují taky třeba basketbal, který je jednoznačně na Filipínách národním sportem číslo jedna. A to i přes to, že je to sport pro dlouhány, což Filipínci v žádném případě nejsou. A také je láska k Americe jeden z důvodů, proč se španělský jazyk na Filipínách neudržel, a místo ní tu všichni mluví angličtinou. Tou se tu mluví dokonce mnohem víc, než filipínštinou, tedy druhým úředním jazykem. Angličtina tu zakořenila velmi důkladně. Určitě své sehrává i to, že domluvit se angličtinou, než jednotlivými dosti rozdílnými filipínskými jazyky a dialekty, je zkrátka mnohem snadnější a jednodušší. A tak, pokud budeme hovořit o počtu obyvatel, jsou Filipíny třetí největší zemí světa, kde se hovoří anglicky.

Po druhé světové válce začaly Filipíny velice rychle propadat do nepředstavitelného chaosu, až si díky tomu vysloužily nelichotivé označení "Divoký východ". Úpadek zastavil až diktátorsky vládnoucí Marcos. Tenhle neblaze proslulý prezident byl později, po zavraždění vůdce tehdejší opozice Aquina, donucen uprchnout se země, když byl obviněn z pokusu o falšování výsledků voleb. Jeho útěk se podařil zcela typicky diktátorsky. Kromě něho opustil Filipíny i ne zrovna malý zlatý poklad. Na prezidentský stolec pak byla v roce 1986 doslova katapultována vdova po senátoru Aquinovi. Corazon Aquinová a zejména její nástupce generál Ramos museli čelit několika pokusům o puč, ale především se jim alespoň částečně úspěšně podařilo se vypořádat s dvěma zděděnými základními problémy země. S katastrofálním stavem energetiky a krvavým ozbrojeným odbojem muslimské povstalecké národně osvobozenecké fronty na jižním ostrově Mindanao. S mnoha problémy se Filipíny a jejich politická reprezentace potýkají dodnes a jako o jednom z nejvážnějších se dnes mluví o korupci. Tak s tímhle problémem jsou na tom podobně jako my, že?

A co ještě k Filipínám dodat? No, to ostatní určitě všichni vědí. Třeba že Filipíny patří do vulkanického pásma pacifického ohnivého kruhu a že je tu tedy množství sopek a s tím související sopečné aktivity. Všichni si jistě vzpomenou na obrovský výbuch sopky Pinatubo v roce 1991, který je pokládán za největší erupci celého dvacátého století. Na Filipínách však také bývají časté ničivé tajfuny. Na ty teď ale naštěstí není sezóna. Možná někdo neví, že Filipíny přišli ke svému jménu podle španělského krále Filipa II a to jen už asi dva roky poté, co k břehům Filipín připlul portugalský mořeplavec ve španělských službách Ferdinand Magellan. Bylo to v roce 1521. To jsem kupříkladu já nevěděl. A to nejen proto, že i přes svůj pokročilý věk si tuhle dobu nepamatuju. No, a málem bych zapomněl na ještě jednu věc, kterou Španělé navzdory Spojeným státům Filipínám zanechali. A tou je název filipínské měny, což je peso. Tady se pochopitelně jedná o peso filipínské. No. A tímhle by mohla skončit taková moje stručná charakteristika země, do které jsme právě přiletěli. Tak milé Filipíny, jsme tady, a těšíme se! Jakoupak svou tvář nám teď ukážete?

Z manilského letiště se teď dopravujeme na hotel dvěma nacpanými mikrobusy. Dopravní ruch okolo nás, či spíše nával, odpovídá tomu, že jsme přiletěli do desetimilionové filipínské metropole. I když... I když, nepočítají-li příměstské aglomerace vzniklé sloučením dalších asi sedmnácti měst s centrem Manily, má Manila jen asi kolem dvou milionů obyvatel. Jezdí se tu však běžně po až šestiproudých silnicích, a na některých to vypadá tak, že by pět pruhů na silnici ani nestačilo. Prý je takový provoz pro páteční odpoledne zcela typický, informuje nás Martin. Za okny mikrobusu teď poprvé vidíme zdejší typická vozítka místní dopravy. Jsou jich tisíce. Jezdí jeden za druhým a a troubí jako jeden za všechny a všichni za jednoho. Říká se jim jeepney (čti "džípny") a jsou to malé plechové autobusky, původně možná nějaké americké a nyní přestavěné jeepy. Samozřejmě, že se dnes ve velkém vyrábějí přímo tady na Filipínách. Jeepney jsou každopádně pozoruhodné a jejich záplava v manilských ulicích rozhodně vypadá jedinečně, neopakovatelně, a i na nás působí dosti exoticky. Ve většině případů jsou jeepney krásně a barevně a především originálně vyzdobené. Někdy i hodně divoce vypadající malování bývá doplněno množstvím trumpet a houkaček, světel a nebo naprosto nepotřebných zrcátek všemožných tvarů a velikostí. Rozhodně je na téměř každém z nich na co koukat a co obdivovat. Mám tady trochu problém s tím, jaký mám u jeepney používat rod. Zda ženský či mužský. Střední mi nějak nesedí, ale jinak váhám. Nakonec volím rod mužský, tedy "ten jeepney". A pokud na to v zápalu psaní nezapomenu, nebudu to skloňovat. Doufám jenom, že mě kvůli tomuhle mému rozhodnutí nějaký pedantický češtinář nevyhledá a nepřetáhne holí.

Kdesi uprostřed Manily se ubytováváme ve velikém hotelu jménem "Manila Manor", který se zvedá v mnoha patrech vysoko do výšky. Dáme si sprchu na probuzení a osvěžení. Kupodivu nám to docela svědčí. Můžeme proto neprodleně vyrazit na krátkou procházku velkoměstem. Díky sedmihodinovému časovému posunu vpřed a taky dlouhému letu je už skoro večer. Je příjemné teplo, možná někde ke třiceti stupňům. To je sice na březen docela dost, ale čekal jsem tu větší vedro. Tohle je celkem příjemné. Procházíme teď samotným centrem Manily. Okolo nás se zvedají do výšky mnohé mrakodrapy, některé ještě o mnoho vyšší, nežli je náš hotel. Jen pár kroků od něho nejprve zajdeme do obrovitého obchoďáku Robinsons. Martin nám tu k zahánění hladu doporučuje zdejší fastfoody. Je jich tu neskutečné množství. Prakticky celé jedno patro! Když jsme se ptali Martina, co je takové typické filipínské jídlo, dozvěděli jsme se, že v těchhle fastfoodech je typicky filipínské vlastně všechno. Dobrá. Tak tedy vzhůru do jídla! Ale co mám dát? Nakonec si vyberu něco, co vypadá jako guláš. A k tomu pochopitelně rýži. Přidám si ještě nějaké maso na špejli. To je výborné, opravdu mi chutná. Líba si objednává krevety a nějaké, podle jejích slov nepříliš podařené, nudle.

Moc jsem hlad ani neměl. Cítím se spíš přejedený a tak se mi už ani moc na další procházku nechce. Ale jdu. Za několika ulicemi se najednou ocitáme na nábřeží v zátoce Manila Bay. Zdejší pobřežní promenáda lemovaná palmami i pouličními stánky, většími i menšími, nás vyzývá ke krátké procházce. Přestal jsem už fotografovat, protože mezitím padla na Manilu tma. Nicméně promenádu u Manilské zátoky osvětlují barevná světla z takových podivných nejspíš betonových sloupů, které se podél pobřeží táhnou daleko do daleka. Zastavíme-li se na chviličku uprostřed promenády, vidíme v dálce po pravé straně světla přístavu a za nimi nejchudší část města, přístavní slum. Naproti tomu na opačné straně zátoky můžeme spatřit světla nejluxusnější manilské čtvrti s přepychovými hotely. Přejít pak zpátky do města přes rušnou třídu s dvakrát čtyřproudou silnici vyžaduje značnou dávku odvahy, a nebo musí být člověk rozeným hrdinou už od malička. Všechno tu jezdí o sto šest a že by chtěl někdo kvůli nějakým opěšalým turistům byť jen trochu přibrzdit, na něco takového to tady rozhodně nevypadá.

Hrdinský kousek přechodu přes silnici se nakonec podařil. A když už byla řeč o hrdinství, vzápětí se s námi Martin zastavuje na malém náměstí s fontánou a právě se sochou jakéhosi filipínského hrdiny. Martin nás začne seznamovat s tím, jak že to tady na Filipínách s těmi národními hrdiny je. Filipínci totiž prakticky žádné hrdiny nemají. Dá se říct, že nějaké si prostě museli vymyslet, a nebo je přijmout z jiných národů. Jednoznačně nejznámější z filipínských národních hrdinů je José Rizal. Po něm se na Filipínách pojmenovává skoro všechno. Myslím, že na Filipínách není jediné město, kde by neměli Rizal Street, Rizal park a mnoho dalších po Rizalovi pojmenovaných míst. José Rizal by literát se znalostí mnoha jazyků, mimo jiné i věhlasný lékař, vystudovaný v Evropě. Ale především byl jednou z hlavních postav filipínského hnutí odporu proti španělské koloniální nadvládě. Alespoň je za takovou postavu považován. Za své vlastenecké aktivity byl Rizal nakonec roku 1986 popraven. Nejspíš ale je tak, pro výstrahu, protože mu žádné kontakty s vůdci tehdy probíhající revoluce a osvobozeneckého hnutí ani nebyly dokázány. Tím se stal José Rizal definitivně národním hrdinou a mučedníkem, a výročí jeho smrti se dnes na Filipínách slaví jako národní svátek.

Posléze mineme starý španělský kostel, a potkáváme několik žebráků a především žebravých děcek. Martin s námi večer zamíří na pivo do své oblíbené hospůdky, který se jmenuje Rendezvous a inzeruje se jako "bar & grill" s nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou otevírací dobou. Pivo San Miguel, vyráběné na Filipínách s licencí, je docela pitné a třetinka přijde na necelých patnáct korun. Příjemná cena za pivo. Jenomže mně se už při druhém pivu začínají nestydatě klížit oči S Líbou proto jako první sami zamíříme na hotel. I když nám Martin cestu popsal a do hotelu nebylo daleko, přesto jsme trochu po noční Manile bloudili. Za pomoci mapy a mobilní navigace jsme se přece jen nakonec do hotelu "Manila Manor" dostali bez potíží. Venku u hotelu se koná nějaká diskotéka, nebo tu spíš hraje nějaká živá hudba. Vyluzují dost šílený kravál, jako by hráli hned za oknem, přestože máme pod našimi okny několik pater manilského smogového vzduchu. Slyšíme je na našem pokoji natolik dobře, že bychom si při té hudbě klidně mohli zatancovat. Únava z letadla, z časového posunu i z nevyspání nám nakonec dopřejí sladkého spánku dostatečně. Ať se v Manile za okny děje, co chce!

Přestože jsme celou noc spali jako zabití, vyspalí ráno moc nejsme. Ale to je daň nejspíš daleké cestě a sedmihodinovému časovému posunu. K snídani v našem hotelu dostaneme buď podivné kuřecí kuličky, a nebo rýži s omeletou. Pomalu si zvykáme, že tady na Filipínách je rýže všudypřítomná. Máte ji pořád. Ráno, v poledne, večer. Neodmyslitelným základem každého filipínského jídla je právě miska rýže.

Po snídani odjíždíme na první výlet. Kolem osmé hodiny naskáčeme do dvou mikrobusů a začínáme se vymotávat z manilských ulic doplněných sítí dálnic. Na mnoha místech už kapacita dálniční sítě zřejmě nedostačuje a proto se tu budují dálnice další. Ale ne někde vedle či opodál. Tam není místo, tam se už stavět nikde nedá. Nutnost velí, aby se nová dálnice stavěla nad tou současnou, jako její první patro! O kus dál už také po takové do patra vyzdvižené dálnici jedeme i my. Čtyři až šest jízdních pruhů oběma směry dnes ovšem provozu zcela postačuje, neboť je sobota. A to je provoz znatelně menší, než byl třeba včera. Přitom na manilských silnicích jezdí opravdu všechno. Od zbrusu nového hummera přes zmiňované jeepney až po podobně pomalované a kapotované motocykly se sajdkárou. Jeepney na okraji Manily jsou ovšem bůhvíproč šíleně přeplněné. Filipínci vystrkují svá záda skrz okénka ven, protože se prostě a jednoduše dovnitř celí nevejdou. I když jsou takoví malí. Až se divím, že jim nějaký jiný jeepney nezvalchuje jejich hřbety. Zkrátka že nepřijdou kupříkladu při nějakém těsném předjíždění k úrazu. Až tehdy, když projedeme obrovskou městskou aglomerací, když mineme rozlehlé průmyslové oblasti a projedeme kolem obytných čtvrtí, ať už jde o vily bohatých Filipínců, nebo chudinské slumy, až tehdy se dostáváme z města ven. Zdá se, že Manila pokračuje donekonečna. Když to vypadá, že jsme z Manily venku a už projíždíme vesničkami, tak i tady navazuje jedna na druhou. A pak začínáme pomalu stoupat do kopců.

Objevují se i první políčka, háje kokosových palem, i lesy banánovníků. Střídají se pak s malými vesničkami, chudými prostými obydlími, malými domky, většími a honosnějšími vilkami, i oplocenými nově postavenými satelitními městečky. Kolem silnice je mnoho obchodů a stánků se vším možným, nábytkem počínaje a třeba ovocnými výpěstky konče. U několika takových stánků s ovocem zastavujeme. Prodávají tu ledasco, nejvíce jsou však vidět obrovské trsy maličkých banánů, ananasy a ježaté koule durianu. Ty já určitě nechci. Je to smradlavé ovoce, které jsem ochutnal už kdysi v Thajsku, ale které mi, přestože jsem ze země olomouckých tvarůžků, nikterak neučarovalo. Líba, která banány miluje, neodolá, a musí si nějaké koupit. Ale netroškaří. Koupí si za sto pesos rovnou jeden celý veliký trs, kterým by mohla v pohodě nakrmit osazenstvo obou dvou našich mikrobusů i po několikadenním hladovění. Banány jsou maličké, ale zato je jich nepočítaně. Nějaké Líba rozdá, ale pustí se do nich především sama. A to s takovou chutí, že vůbec nemám pochyby o tom, že do večera jich více než polovina bude v Líbě. Jo, a kdyby vás zajímalo, kolik že je těch sto pesos, tak vězte, že něco maličko přes 40 korun českých. No nekupte to za ty prachy!

Od krámků s ovocem popojedeme jen nedaleko na vyhlídku na jezero Taal, jehož oblast je cílem pro náš dnešní výlet. Nacházíme se v nadmořské výšce necelých 500 metrů. Výhled na jezero však dnes moc nevyhlíží. Jednak koukáme přímo proti slunci a jednak je celé jezero v silném vlhkém oparu. Jo, jsou tady holt tropy. Kužel vulkánu, který má být uprostřed jezera, není téměř vidět. A tak spíš koukáme na okolní rekreační oblast, kde mají bohatší Filipínci, a zejména ti manilští, svoje rekreační vilky a sídla. Na druhé vyhlídce, kam sjedeme několika táhlými serpentinami už blíž k jezeru, není výhled o moc lepší. Vidíme už ale alespoň ostrůvky uprostřed jezera, z nichž ten uprostřed patří k nejaktivnějším vulkánům na vulkanicky a seismicky ne zrovna klidných Filipínách. Nápadný a typický kužel vulkánu po pravé straně však už je mrtvý. Tam my taky nepůjdeme. My přejedeme jezero na ostrov Taal a pak půjdeme k vulkánu, který aktivní je. "No, uvidíme...", řeknu si pro sebe a raději potichu, protože si hned vzpomenu na guatemalskou sopku Pacaya a na neuvěřitelný a strastiplný výstup po jejím úbočí nahoru až ke žhavé tekoucí lávě. Na ten totiž jen stěží můžu někdy zapomenout.

Ještě si vyfotím jeden krásný chromově lesklý jeepney, který tady na vyhlídce také zastavil, a už sjíždíme dolů k okraji jezera. Mikrobusy s námi najednou zatočí kamsi mezi domky a za chvilku už vystupujeme u malé restaurace, a nejspíš to bude i hotel, s názvem Villa Amparo. Odtud už zanedlouho budeme vyjíždět na jezero Taal. Přístaviště je vidět hned tady dole pod širokou terasou. Podobných na turistiku zaměřených podniků tu bude zřejmě nespočet.

Rozdělují nás postupně do tří plavidel. Jsou to poměrně úzké a dlouhé lodice se zvednutou špicí, a to jak ve předu, tak i vzadu. Po obou stranách mají loďky podél celé své délky jakési plováky, které lodi brání proti převržení do stran. Tyhle lodice totiž nemají vespod žádný kýl, a tak se pohybují s těmihle doširoka roztaženými plovoucími dřevy na podivně vypadající konstrukci, díky níž loďky vypadají jako podivní nemotorní brouci nebo možná spíš krabi. Ale oč nemotorněji vypadají, o to čiperněji s námi jednou. Zjistíme to hned, jakmile vyplujeme z přístavu. Varovat nás mělo už to, že nám u hospody nabízeli pláštěnky. A pravda, varoval nás i náš průvodce Martin. Ale kdo by poslouchal jeho varování před nějakými kapkami vody za tropického teplého času? Voda nám zas tak neublíží. Když naše loďka trochu vykrouží od restaurace, ten chlapík u lodního volantu rozpohybuje loď na skoro neuvěřitelnou rychlost. Jako by byl podle rychlosti placený! Lodice se rozjíždí na plné pecky nedbajíc na poměrně silný vítr tvořící vysoké vlny. Vodu mám během následujících pár okamžiků všude. Na jedné straně v botech, na druhé v uších a očích. Vodní tříšť nás vydatně masíruje a plavba v tomhle větru a vlnách rozhodně není žádná selanka.

Předháníme se v té zběsilé rychlosti s dalšími loďkami. Když projíždíme kolem kuželu dávno již vyhaslého vulkanického kopce, svůj foťák mám už dávno kdesi v báglu a ještě pod igelitem, který nám jeden z plavčíků zapůjčuje. Na chvíli kvůli tomu dokonce zastavil, aby nás do toho igelitu zabalil. Nebylo to však z nějakého milosrdenství. Spíš ze škodolibé radosti a hlavně proto, aby mohl ještě více přidat na rychlosti. No, pláštěnky jsme odmítli a teď se divíme, jak jsme mokří. Jsme zkrátka jen hloupí turisti.

Fotím už jen vodotěsným foťákem. A cokoli fotím, musím se strefit, aby se fotografovaný objekt zrovna nacházel někde mezi kapkami vysoko a všude stříkající vody. Nějaká vyhlídková plavba to rozhodně není. Schovaní pod igelitem, nad kterým nám vykukuje jen hlava, se musíme věnovat spíš než výhledům do okolí především sami sobě, abychom nebyli promočení úplně celí a úplně všude. Ale je to marné. K protějšímu břehu dojíždíme stejně pěkně vycákaní. Připadám si promočený skrz naskrz, igelit neigelit. Ale ti co seděli za námi, třeba Alena, jsou k mému údivu mokří ještě víc. Vida. Myslel jsem, že víc to ani nejde. Jde. "Uvidíte, příště sedíte vzadu zase vy!", slibuje nám skrz naskrz promočená Alča pomstu při zpáteční cestě. Ještě štěstí, že je opravdu teplo a svítí sluníčko. Takhle nám to mokré oblečení tolik nevadí a poměrně rychle na vlahém a svěžím větru taky schne. Zpáteční cesta je ještě daleko před námi, a když ji přežila Alča, přežijeme ji přece taky. Určitě.

V přístavu na pobřeží ostrova Taal je spousta loděk. Jako by tu měly nějakou párty. Kotví jich tu desítky, srovnané jedna vedle druhé. Chvíli se tu na břehu rozhlížíme. Nacházíme se na ostrově uprostřed velkého vulkanického jezera Taal. Kdysi na tomhle místě vzniklo jako kráterové jezero do šíře roztažené obrovité sopky. Z velikého vulkánu dnes zůstal uprostřed jezera už jen vulkán menší a tvoří právě tenhle ostrov. A k tomuhle vulkánu my teď půjdeme. Nahoru na horu. Vím už z cestovního programu, že se k sopečnému kráteru jde buď pěšky a nebo se dá jet na mule či na koni. Vzpomenu si na sopku Pacaya v Guatemale, kde jsem to pěšky vydržel jen pár metrů. Ale tam to bylo daleko, do prudkého kopce, a ještě jsme spěchali kvůli předchozímu zdržení. Tady má prý výstup nahoru trvat asi čtyřicet minut, tak to moc daleko být nemůže. Ani převýšení tu nemá být nijak zdrcující. Zkusím to tedy po svých. Nebýt to první den a první výlet, možná bych to tak neudělal, ale teď se zkrátka rozhoduju zkusit to po svých. Doufám, že to po pár metrech nebudu muset vzdát, jako tenkrát v Guatemale.

Cesta nahoru je úděsně prašná. Je totiž ze škvárového písku. Ještě by to i tak šlo, nebýt těch, co jezdí na koni. Vida. Teď jim tu spílám, jak práší, ale kdybychom na tenhle výlet jeli o pár dní později, asi bych se k nim přidal. Připadám si jako řidič, co nadává na cyklisty, jak se mu pletou kolem auta, a který pak při jízdě z garáže na svém bicyklu zase nadává na řidiče, jak bezohledně všichni jezdí. Všechno je relativní. Prach se na mě chytá tím spíš, že mám stále ještě mokré tričko. Prach se v úzkých a hluboko vyšlapaných úvozech zvedá za každým. Za každým člověkem i za každým koníkem. A když bych si myslel, že mokré tričko rychle uschne, chyba lávky! Další vodu mu dodávám tím, jak se nahoru do kopce potím. Prach smísený s potem se na mě nabaluje čím dál víc. Za chvíli asi budu ještě větší koule, než jsem. Prach mi zalézá úplně všude. Je sobota a koní i lidí tu práší hodně. Především tedy Filipínců, kteří sem jezdí na výlety. Cizinců je tady mnohem méně. A pokud už nějaké vidíme, jsou to povětšinou Japonci. Poznáme je jednoznačně podle zelenomodrých roušek před svými ústy. Vypadají, jako by si od operačního stolu k jezeru Taal odskočila partička šikmookých chirurgů. Jenom bílé pláště na ramenou a skalpely v ruce jim chybějí.

Cestou nahoru se chvílemi zastavím, abych něco vyfotil. Některé výhledy za to stojí. Do kopce šplhám pomalu, ale myslím, že statečně. I když chvílemi toho mám dost a při krátkém zastávce u lavičky v půli kopce přemýšlím o koníkovi. Ale cena 500 pesos a ani po slevě nabízených 400 pesos mě nepřesvědčilo, i když ukazovali nahoru přede mne, kam až budu muset ještě jít. Nezdá se mi to ani daleko ani vysoko a tak jdu dál. Pomalu, ale vytrvale. Je to sice čím dál horší, začnou mě bolet i záda, ale najednou jsem nahoře.

Stojím teď na okraji sopečného kráteru, ale než si ho půjdu pořádně prohlédnout, sednu si nejprve pod jedním z jednoduchých přístřešků překrytých plachtou. Je jich tu několik a fungují jako hospoda. Sesedneme se tu okolo všichni. Okamžitě si objednávám pivo a dřepnu si na nejbližší lavici, abych se vydýchal. Někdo má pivo jako já, kuřáci většinou usoudili, že nejlepší je vydýchat se cigaretou, a Radka začíná ďoubat nějaký ještě nepříliš zralý kokosový ořech, který jí tu prodavač kokosů načnul a přitesal velkou zahnutou a nebezpečně vypadající mačetou. Ale Filipínec s mačetou umí zacházet velice zručně.

Teprve když dopiju pivo, začnu se věnovat kráteru, ke kterému jsme došli. Stojíme na jeho hraně, dole pod námi je prudký sráz dolů a kráter hluboko pod námi je vyplněný vodou. Dole je zase jezero! Na ostrově uprostřed jezera Taal je tedy zase jezero. Jezero na jezeře! Jezero na druhou! A protože jsme na filipínském ostrově Luzon, kde jsme na ostrově Taal, můžu říct, že ten maličký ostrůvek na zadním konci kráterového jezera, na který se právě dívám, je tedy dokonce ostrov na třetí! Uff!

Při pohledu dolů do kráteru je jasné, že vulkán Taal je opravdu aktivní. Prý jeden z nejaktivnějších na Filipínách. Na svazích kráteru se z mnoha děr kouří, voda se v některých místech, zdá se, vaří a nebo z kráteru přinejmenším vyvěrají spodní plyny, které se z vody tam dole snaží udělat silnou sirnou minerálku. Už cestou nahoru jsme narazili na jednu horkou prasklinu, fumarolu, na žhavé místo, odkud zlověstně smrděla síra a do okolí stoupaly obláčky dýmu. Takové fumaroly jsem naposledy viděl kdysi na Liparských ostrovech. Ale to už je strašně dávno.

Nahoře jdeme z vyhlídky kousek okolo kráteru. Na místo, které tvoří nad kráterem úzkou hranu. Je to jen pár metrů a dál se pak už jít nedá. Sráz dolů je strašlivý, stěna kráteru je tady skoro kolmá. Jasně je taky při procházce cítit, jak zdola od kráteru Taal sálá k nám nahoru horko. Okraj srázu nám nabídne další nezapomenutelný pohled na kráter zase z trochu jiného úhlu a především nepřehlédnutelné sálavé stoupající teplo. Shora nás zahřívá ostré sluníčko a tam dole zase někdo zatraceně přikládá pod kotel! Jako by tam bydleli všichni čerti, ďáblové a belzebubové.

Cesta zpátky k jezeru začíná na "dláždění" poskládaném z plněných pytlů, neboť dolů jdeme nejprve krátký kousek jinudy, skrze koňskou karavanseráj. Cesta dolů je však stejně prašná, jako byla ta nahoru. Ba dokonce možná víc, protože mul, koní i lidí tu potkáváme pravděpodobně větší množství. A zejména kolem zvířat se pořád zvedají obrovská oblaka nepříjemného prachu. Už mi dokonce přestávají připadat nenormální ti, kteří si chrání nos a ústa a někdy i oči obličejovými rouškami.

V přístavišti u jezera je zakotvených lodiček snad ještě víc. Zdá se, že se tu nějak zahustily. Alča před nastupováním trvá na tom, že na lodi teď vzadu budeme sedět my. Ona seděla s Ivou vzadu při cestě sem a prý to byla hrůza. Asi ano. Neprotestujeme, střídat se musíme. Nastupujeme po úzkém prkně a zamíříme tedy dozadu. A tak i my s Líbou záhy poznáváme, zač je toho loket. Nějaký igelit nám tentokrát nepomůže. Je úplně k ničemu. Voda stříká opravdu všude. Líbě kupříkladu až za podprsenku a odtamtud jí pak teče úplně kamkoliv. I tam, kam by se jinak voda normálně vůbec nemohla dostat. Chudák Líba to opravdu schytá nejvíc. Sedí totiž vlevo a tam je to ještě o poznání horší, než vpravo. Tohle fakt není žádná projížďka po jezeře Taal. Žádná selanka. To je normální prudká vodní masáž, která je rozhodně všechno, jenom ne příjemná. Naštěstí plavba netrvá ani moc dlouho. Ale i tak jsme rádi, když už jsme zpátky u restaurace. Jen tak tak jsem stačil uchránit před namočením svůj foťák. Jinak mám vodu i za trenýrkami. A dost možná bych ji odtamtud mohl vylívat i naběračkou, jak jsem promáčený. Strašně!

V restauraci nás teď čeká oběd. Je to slušně připravená vařená ryba. Pochopitelně s rýží. Žádná kulinářská lahůdka to ale není. To nakonec, jak se poznenáhlu dozvídáme od Martina, když nám o Filipínách vypráví co a jak, ani na Filipínách čekat nemůžeme. Žádné pochoutky či dobrůtky. Pro gurmány, na rozdíl třeba od Číny nebo Thajska, tahle země rozhodně není.

Do Manily se pak vracíme stejnou cestou. Skoro celou ji prosím a je nás takových víc. Miloš se dokonce ani neprobudí, když se má platit mýtné, a kdy by on měl šáhnout do portmonky, než si všechny záležitosti definitivně předá a domluví s naším průvodcem Martinem. Návratem do Manily však náš dnešní program ještě nekončí.

V Manile zastavujeme ve čtvrti Intramuros. To jméno znamená ve španělštině "Uvnitř zdí". Takhle zcela nepoeticky se nazývá staré španělské koloniální centrum Manily, kde na jeho okraji při řece Pasig vybudovali Španělé vojenskou pevnost. Samotné pevnosti, ke které procházíme malým upraveným parkem, tu říkají Fort Santiago. Od pevnosti se pak projdeme kousek i kolem řeky na pevnostních valech, přičemž na protějším břehu řeky vidíme na jedné straně výškové budovy moderní Manily a na druhé zase další z mnoha chudinských slumů. V pevnosti Fort Santiago vidíme rovněž vězeňské kobky. Nejvýznamnější z nich je ta, kde trávil čas před svou popravou již několikrát zmíněný národní hrdina José Rizal, a kde také složil svou pohřební báseň "Poslední loučení". My Češi tu hledíme na zajímavou zvláštnost. Jsme tady jedinými cizinci, kteří si slavnou Rizalovu pohřební báseň mohou přečíst v našem českém jazyce hned vedle původního originálu. Jak se na toto čestné místo čeština dostala? Je to na počest krásného českého překladu bývalého profesora litoměřické střední školy Ferdinanda Blumentritta. On byl Rizalův velice blízký přítel a důvěrník, a to přesto, že se tito dva spolu setkali pouze jedinkrát. Zvláštní také je, že než u nás v České Republice, je Ferdinand Blumentritt rozhodně mnohem známější právě na Filipínách, a to přesto, že on sám je nikdy nenavštívil. Pro Filipínce je Blumentritt prostě osobnost a pojem, zatímco já se musím přiznat, že až do téhle cesty na Filipíny jsem o něm nevěděl vůbec nic. A pokud se pamatuju, tak jsem o Blumentrittovi nikdy ani neslyšel.

Naše další kroky směřují od pevnosti Fort Santiago k manilské katedrále. Stále jsme uvnitř starého města, ve čtvrti Intramuros. Katedrála je sice vystavěna na zbytcích svých starších předchůdkyň, nicméně je docela nová. Postavili ji až po druhé světové válce, když předchozí chrám podlehl leteckému bombardování. Podobně skončilo mnoho jiných starých koloniálních památek a chrámů, některé však byly již dříve zničeny požáry nebo také mohutnými zemětřeseními, o jaké, jak už jsem uvedl, není rozhodně na Filipínách nouze. Když přijdeme přilehlým parkem ke katedrále, zjišťujeme, že se tu zrovna něco děje. V katedrále zasvěcené Neposkvrněnému početí Panny Marie se právě odehrává svatba. A protože se už chýlí ke konci, můžeme uvnitř katedrály u východu počkat na svatebčany, kteří odcházejí ven. Vidíme tak nejen filipínské družičky, ale i rodiče ženicha a nevěsty, a nakonec projdou naším špalírem i samotná nevěsta a ženich. Nádherná květinová výzdoba celého chrámu i překrásné oblečení všech svatebčanů svědčí o tom, že i na Filipínách je taková svatba mladého páru důležitou událostí a velkou slávou pro ně i celé jejich rodiny.

Jen pár set metrů od katedrály se ještě jdeme podívat do kostela sv. Augustina. Je to jedna z mála budov v Manile, která si zachovává svou původní podobu až do dnešních dnů. Tenhle kostel jako jeden z mála totiž nebyl zničený za mohutných kobercových náletů amerického letectva při osvobozování Filipín od japonské okupace ve druhé světové válce. Podle všeho je to jeden z nejstarších kostelů na celých Filipínách, ne-li ten úplně nejstarší. Zvenku má kostel novou fasádu s ničím nepřekvapující výzdobou. I v kostele sv. Augustina je nějaká svatba. Ale tady nekončí, jako v katedrále, spíš se tu nějaká teprve chystá. K nádhernému zdobnému baroknímu interiéru i tady přibývá okázalá květinová výzdoba a celý tenhle chrám na mě právě tou svojí výzdobou udělá velký dojem. Kostel sv. Augustina pochází z počátku 17. století, je významnou národní památkou, a byl také zařazen do světového kulturního dědictví pod patronací organizace UNESCO. Je to opravdu pozoruhodná památka z doby španělské nadvlády.

Kostel sv. Augustina je poslední památkou, kterou jsme v Manile dnes navštívíli. Odtud se už vracíme do našeho hotelu. Máme do večerního srazu zatím pauzu. Líba začne něco balit, vybalovat a přebalovat. A protože ona nic jíst nechce, jdu zatím s Karlem a Luďkem na večeři opět do onoho velkého obchoďáku Robinsons. Dám si úplně to samé, co včera. Včera mi to moc chutnalo, tak nechci experimentovat s ničím jiným. Karel si vybere jídlo u stejného kiosku, Luděk hned vedle. Chutná nám všem.

V osm večer máme sraz před hotelem. Jde se na pivo. Kdo tedy chce. Nejdeme úplně všichni, ale jen takové jádro: Já s Líbou, Miloš s Radkou, Karel, Luděk a pochopitelně průvodce Martin. Martinův oblíbený bar má, jak jinak, otevřeno. Radka s Milošem si dávají večeři, protože ji dřív nestihli. My ostatní zatím lemtáme jedno pivo za druhým. Žízeň je velká. Piva nám chladí nám na stole v zapůjčeném kyblíku s rychle tajícím ledem a postupně se nám dokonce kyblíků nashromáždí několik. Začínám mít dojem, že ze stolů se tu až do našeho odchodu nic neuklízí. Asi proto, aby bylo jasno, kolik a co jsme tu měli. Na druhou stranu ale musím přiznat, že talíře od jídla nám ze stolu všechny postupně sklidili.

Přítomné dámy ovšem posléze dostanou chuť na rum. Asi proto, že filipínský rum je považován za něco, co by se na Filipínách rozhodně mělo ochutnat. Martin ale nesouhlasí s tím, že by se rum měl kupovat tady v hospodě. Stačí tu prý koupit jen Coca-colu! Zvedne se a za pár chvilek přinese odkudsi z nějakého nedalekého obchůdku rum. Rum tady na Filipínách stojí doslova jen pár šupů. Tedy pesos. A když pak začne lahvička rumu putovat dokola kolem stolu, moje chuťové pohárky si k překvapivě dobrému pivu San Miguel poprvé zaznamenávají i chuť překvapivě dobrého filipínského rumu. Je skutečně skvělý! Není proto divu, že Martin za chvilku odbíhá pro další třetinkovou lahvičku dobrého rumu značky Tanduay a že i ta je zanedlouho přičiněním celého našeho kolektivu kdesi hluboko v našich útrobách. Jen my pánové k rumu pořád připíjíme pivo, zatímco naše dámy cucají Coca-colu. Příjemně si přitom celý večer povídáme. O všem možném. O cestování, o cestovních kancelářích a jejich klientech, především však o cestovatelských zážitcích. Čas přitom běží jako splašený. V hospodě je stále živo, a tak tu poměrně snadno vydržíme až přes půlnoc.

Asi jsme toho vypili docela dost, protože při placení jsme nějak nevěděli, kolik toho kdo z nás měl. Nějak se přihodilo, že na mě zbylo placení jako na posledního, jenomže já najednou už neměl co platit! Ani za Líbu, ani za sebe. Celý náš účet už je zaplacený! Divné. Buď nám tu toho dost museli zapomenout napsat, nebo všichni museli zaplatit o hodně víc. Nezdá se mi to vůči ostatním fér, ale prý ať to neřeším a jsem rád, že toho naopak nemusím platit mnohem víc. No dobrá, tak platit nebudu. A takhle se mi tedy na Filipínách stalo, a myslím, že se mi to přihodilo asi vůbec prvně v životě, že jsem z nějaké hospody odcházel bez placení. Stejně to ale nemůžu nechat jen tak být. Něco s tím uděláme. Příležitost se určitě najde.

Po celý den, a ještě i teď večer, nám všem střídavě chodí zprávy o zemětřesení v Japonsku, o tsunami, které prý Filipínám hrozí. Všichni nás bombardují dotazy, co my, jestli jsme živí a zdraví a tak. Je to klasika. Tady je všechno v klidu, nikdo tu s ničím nestraší, nikdo tu nic neřeší. My se tak jenom od nás dozvídáme, co že se tady někde hrozného děje. Ale zprávy jsou zatím velmi kusé. My jen víme, že na Manilu žádná tsunami nepřišla. Alespoň zatím.

Martin nám sliboval, že nás vezme do nějakého hampejzu, abychom poznali taky ještě jinou tvář večerní Manily. A teď je na to přesně ta správná chvíle! Sice se touhle dobou už zcela jistě jedná o Manilu noční, ale zdá se, že ta je ještě živější, než Manila večerní. Jdeme za Martinem. Daleko to není, jen několik ulic stranou. Vstupme tedy do temného příšeří seznamovacího lokálu. Jeho jediným účelem totiž je, aby si sexuchtiví pánové mohli vybrat a domluvit nějakou partnerku, a nebo taky partnera, pro které se však při podobných "námluvách" obvykle používají podstatně hrubozrnější výrazy.

Uvnitř je dost nabito. Holek je tu na výběr hodně, i když asi leckterá z nich bude chlap. Podle Martina jich prý tady není tolik, jako v Thajsku, ale chodí to tu podle všeho podobně. Martin má v Cebu City mezi transvestity několik kamarádů a má od nich ohledně toho velmi dobré informace. Naše dámy, Líba s Radkou, už z venku musely dovnitř přijít sólo a bez nás. Jinak, kdyby tu poznali, že patří k nám, nikdo by se nám nevěnoval. Líba s Radkou tak spolu zamíří doprostřed potemnělého lokálu. U stolků tam nejsou žádné židličky a možná proto tam není tak přeplněno. Líba s Radkou si u jednoho ze stolků postojí a povídají si. A určitě po očku pozorují okolní dění a hlídají nás. Mě a Miloše určitě. Neobjednávají si nic. Nikdo si našich dam ani nevšímá, nikdo po nich nechce, nikdo je tady neobtěžuje. Pro nikoho asi nejsou zajímavé. Občas se po nich taky snažím hodit očkem, abych věděl, co se kolem nich děje. Ale moc to nejde. Kolem mě je to hlava na hlavě a ještě spíš tělo na tělo. A kromě toho taky nechci vypadnout ze své role. Je přece potřeba, aby to alespoň trochu vypadalo, že tu jsem za tímtéž účelem, pro jaký je tenhle lokál provozován.

My, pánové, jsme se zatím protlačili uličkou horkých a upocených těl k nějakému napůl volnému stolku. Personál podniku od něho nejprve rozežene několik děvek, abychom se tu my mohli pohodlně usadit. Objednáme si pochopitelně pivo, což je stejně tady víceméně nutnost. Dvě holky, kterým bylo dovoleno zůstat u našeho stolu sedět, se dají do řeči s Martinem. Ale když se na něho záhy nalepí jiná, rychle vyklízejí pozice. Další holky teď za námi přicházejí odkudsi zezadu. Za Karlem dokonce dvě. Nějak si nás mezi sebe rozdělily. Ohlédnu se na holku, co se přilepila na mě. No páni! Jak vypadá, co dělá, jak se na mě lepí, to si raději nechám pro sebe, protože neumím zamezit nezletilcům návštěvu na mých webových stránkách a nechci být obviněn z narušování mravní výchovy mládeže. Někdo vzápětí říká, že tady si prý na tyhle holky můžeme beztrestně sáhnout. Kamkoli. Například v Praze za to prý hrozí facka, ale tady je to v pohodě. Já na tyhle holky ale šahat rozhodně nebudu! Stačí mi, jak ony tu ošahávají mě. Mám pocit, že tady si spíš můžou beztrestně sáhnout tyhle holky. Jasně to cítím. Sápe se po mě nejen ta, co u mě sedí. Rozhlédnu se okolo. Karel se poněkud tajemně a přitom dosti zřetelně usmívá. Asi je na tom podobně. Mně to ale spíš vadí a tak se rychle pouštím do nějaké konverzace. Ta holka, co si sedla ke mně, se o takovou nezávaznou rozmluvu už taky dost dlouhou chvíli pokouší, zatímco já se pořád nějak nemůžu vzpamatovat. Nejsem holt na něco takového zvyklý.

Začíná rozhovor. Ta moje holka mezitím už ví od své sousedky a kolegyně, že tamten vedle je prý z Česka. A já na to: "Jasně, to je kámoš!". A dodám: "Kámoš zpoza hranic.", kterýmžto okamžikem se stávám excelentním baronem Prášilem. Nevím vlastně pořádně proč, ale začal jsem si neskutečně vymýšlet. Asi proto, abych se soustředil na něco jiného, než na kolem mě ovinuté kypré a žhnoucí tělo lačné prostitutky, která je na mě přilepená jako vosa na medu. Kdyby náhodou znala trochu zeměpis, tak jí vzápětí řeknu, že jsem Rakušák. Doufám přitom, že na mě nezačne s němčinou a že stejně ani pořádně neví, odkud jsme. Rozhodnu se jí vyzkoušet, když se mě při nezávazné řeči o počasí zeptá, jestli tady na Filipínách není moc vedro. "Ne", řeknu. "Kdepak! Vedro je u nás v Rakousku", přičemž dodám: "Tady na Filipínách je mi zima!". A vzápětí vidím, že ta holka je úplně vedle. Vůbec neví, která bije. Sežrala mi to i s navijákem. Jí můžu říct teď už cokoli. Pro jistotu si hned přisadím, že normálně žiju v Jižní Africe, kde je teprve pro mě to správné teplo. A že tam teplo je, to je vlastně pravda. To přece znám. Sám sebe tak nečekaně přistihnu, že mluvím pravdu! Ať práším, a nebo ne, tu holku to všechno hrozně zajímá. A nebo se alespoň tak tváří. Netušil jsem, že by se na mě mohla přimáčknout ještě víc, ale jí se kupodivu podaří. Přitiskne se a přilepí se na mě jako rozcucaný bonbón na deku. Jako by jí taky byla děsná zima. "Brr!!", oklepu se, protože mi připadá podobně odporná, jako lejno přilepené k botě. Ale ona by asi ráda trochu víc lidského tepla, samozřejmě, že za nějaký ten mrzký peníz. Ale já o to tvoje teplo holka nestojím. Ani omylem. To máš tedy smůlu!

Následuje pár dalších nesmyslů, které vypustím z úst. A nebo taky ona. Raději občas zatočím své zraky k puštěné televizi, protože můj vrozený stud hraničící s nevinností mi nedovoluje se příliš rozhlížet okolo. A té mojí prostitutce se mi taky zrovna nechce koukat do očí. Dostávám od ní otázku, jestli mám rád fotbal. Asi proto, že v televizi zrovna nějaký fotbalový zápas běží. Odpovídám, že ne. "V Jižní Africe je populární ragby. To mám rád, a dřív jsem ho hrával!", dodám vzápětí. A už to jede znovu: "Teď hraju ale hodně golf a kvůli němu jsem vlastně tady, v Manile!", vymýšlím si, jako by se nechumelilo. Opět jsem pocítil teplou dlaň, jak se mi snaží dostat mezi nohy. Ledabyle ji odstrčím. Stejně ani nevím, které děvce ta ruka patří. I když mám dojem, že ta moje si mě tu dosti hlídá a žádnou jinou ke mě nepřipouští. Pak nastalo chvíli ticho. Prostitutka skoro oněměla. Asi úžasem. Jenom mi není úplně zřejmé, nad čím tolik žasne. Teď se ale vzpamatovala a začíná mi doporučovat nějaké golfové hřiště.

Už mě to tady přestává bavit. Miloše nejspíš taky, protože jako správný šéf začíná velet k návratu. Karel si ovšem zrovna objednal druhé pivo. To první, za stovku, to tu byla taková nepsaná povinnost. Karlovi je tady evidentně dobře. Usmívá se a koupil po drinku i svým dvěma holkám. Já jsem na žádost té mojí, abych jí taky koupil drink, odpověděl otázkou" "Proč?", a aniž bych čekal na odpověď, se slovy "Ráno jdu brzo hrát golf, musím už jít spát. Na mojí jachtě mi už dávno rozestlali!" se začínám za Milošem vší silou prodírat k východu. Těch roztoužených a sexulačných těl, která přitom potkávám, je snad ještě mnohem víc, než když jsme sem vcházeli. V některých místech lokálu je tak husto, že tam není téměř k hnutí.

Naše dámy na nás opravdu dávaly pozor. Vycházejí z hampejzového podniku ven prakticky současně s námi. Jen na Martina a na dvěma holkama obluzovaného Karla musíme ještě chvíli čekat. Karel ještě dopíjí svoje pivo a Martin musí zaplatit. Už jsou skoro dvě hodiny. Karel s Martinem však vycházejí brzo za námi a teď už všichni rychle zamíříme na hotel. Já musím přece honem ještě dopsat svůj filipínský deníček. Tyhle poslední zážitky z hampejzového lokálu bych do rána určitě zapomněl. Přece jen jsem toho dnes večer dost vypil. Při dopisování deníčku se pak divím, co všechno jsem v angličtině dokázal vymyslet a říct. Po nějakém tom pivku a troše rumu mi ta angličtina jde, jak se zdá, obzvlášť snadno. Než na hotelu všechno důležité i nedůležité do deníčku dopíšu, Líba dávno spí. Žjóva! Už jsou tři hodiny! Neměl bych posledních několik odstavců zařadit už k zítřku? Ne, neměl, usoudím nakonec. Teď je ještě včera. Tedy dnes. Zítřek bude, až se vyspím. Ale moc se tentokrát nevyspím. Vstávat musím už za tři hodiny. Hrůza!

Ráno se všichni scházíme u úplně stejné snídaně, jakou jsme měli včera. Dnes však už musíme být sbalení. Odjíždíme ale až večer, a tak zatím všechna naše zavazadla seskládáme na jeden pokoj, kde mohou do večera zůstat. Teď pojedeme na další výlet. Dnešní cesta je delší. Trvá víc než dvě hodiny. I když jsem se po probuzení i přes pozdní ranní zalehnutí cítil vyspalejší, než včera ráno, stejně i tuhle cestu skoro celou prosím. A kupodivu ani večer a v noci vypité pivo a rum na mě nezanechaly žádné další negativní následky. Když se tedy dobře dospím, je mi skvěle.

Zastavujeme v městečku Pagsanjan u malé vilky nad řekou. Tady je cíl, kam nás dnes měli dovézt, i když nás před chvílí jacísi nadhaněči chtěli poslat jinam. Ale Martin to má pro nás domluvené tady. Přivítá nás žoviální stařík, a zve nás dál, do svého rodinného podniku. Mají tu hezké prostředí, k němuž patří také bazén. Ale ten je teď vypuštěný. Dozvídáme se, že se bazén ještě opravuje po poslednímu tajfunu, který tu zle řádil a zatopil celé okolí vysoko zdviženou vodou. "Měli jsme tu moc a moc vody, podívejte!", ukazuje stařík na venkovní zeď domku, kde je ještě zřetelně patrná čára, která tu zbyla po hladině zdvižené vody. Podívám se za terasu, kde vidím dole pod zídkou řeku, která se jmenuje stejně jako městečko: Pagsanjan. No páni! To musela být pořádná povodeň! Kolik to jen od současné hladiny řeky může být nahoru metrů? Deset? Nebo víc? Nevím, odhaduje se mi to těžko. Ale ten rozdíl hladin je skoro nepochopitelný.

Dlouho se však nezdržujeme a začínáme se převlékat. Stojíme na terase nad řekou a tak můžeme na hladině pozorovat, co nás zanedlouho taky čeká. Nezbytnou výbavou na další cestu jsou plavky. A jinak na sebe něco, co nevadí, když se namočí. A co foťáky? S těmi je to stejné. Ty dobré nám Martin rozhodně brát sebou nedoporučuje. Taková ta levná mejdlíčka, pokud nám nebude vadit, když se nám při nějaké nehodě namočí a přestanou fungovat, ty si snad vzít můžeme. U nás je to jasné. Naše "mejdlíčko" je vodotěsné, a to s námi každopádně může. Větší foťák nechám tady, stejně jako doklady, peníze a další věci. "Kánoe se s vámi normálně nepřevrhne, přihodí se to jen málokdy. Ale musíte počítat s tím, že se to stát může!", uklidňuje nás ještě Martin. Ano. Plavba na kánoích! To nás teď čeká. Martin ještě dodá, že on zůstane tady a naše věci nám tu zatím pohlídá. Můžeme tu tedy klidně nechat všechno. Bereme tedy sebou jen náš vodotěsný foťák a do plavek strčených pár drobných pro odměnu filipínským chasníkům, kteří nás na kánoi povezou. "Vezměte si asi stovku pro každého", radí nám Martin. A ještě se musím namazat opalovacím krémem! Jo, a potřebuju ještě tričko, abych se na sluníčku tolik nepřipálil. Rychle! Ostatní už začínají fasovat přilby na hlavu. Podle nich to vypadá, že spíš půjdeme na stavbu tunelu, než na nějakou vyjížďku na kánoích. Nakonec ještě dojde na plovací vesty. A teprve když i ty máme řádně navléknuté, můžeme konečně jet. Počasí nám přeje. Je slunný den. Den jako stvořený pro výlet po vodě.

Sestupujeme dolů k řece, kde nás usazují po dvou do úzkých kánoí. Hned jak do té naší vlezu, tak se zapotácím. Na takovémhle plavidle mám prostě s rovnováhou potíže. Posadí mě na dno kánoe. Za zády mám opěrku. Nohy musím natáhnout před sebe a mezi ně mi posadí Líbu. Není to moc pohodlné, ale zjišťuju, že si výrazně polepším, když si svoje nohy pokrčím. Loď se zakymácí, až nabereme trochu vody. "Balanc! Balanc!", slyším za sebou česky, aniž přemýšlím nad tím, že výslovnost tohohle slova je v angličtině prakticky stejná. A ve filipínštině možná taky. Kdo ví...

Vyplouváme. Přiznávám, že na kánoi jsem dosud nikdy nejel. A když jsem se o svých padesátinách do jedné pokusil nastoupit, že mě můj strýček vodák trochu sveze, dopadl jsem do vody jako pytel pilin ještě dřív, než bys řekl "Švec". Vím, že jsem v tom posledním slově předchozí věty napsal velké písmeno. A vím taky proč! Chci tím ale vposledku říct, že na základě tehdy nabytých zkušeností jsem se trochu plavby na kánoi obával. Ale postupně začínám poznávat, že docela zbytečně. Tahle kánoe i plavba na ní je za daných okolností pohodová. Jedeme si jako velcí páni. Nikdo mě ani nenutí k žádnému pádlování. Sedíme s Líbou uprostřed vratké kánoe a jenom se vezeme. Jeden Filipínec pádluje vepředu a druhý vzadu. Na to, jak jsou Filipínci normálně malí a drobní, jsou tihle naši docela statní, urostlí a svalnatí. No, jestli tu vozí víc takových, jako jsem já, není divu, že ti chlapci musejí být silní.

Zpočátku je řeka široká a i když jedeme proti proudu, pádlování jim jde snadno. Po pár metrech se zapojujeme do dlouhého "vláčku", který vepředu celý táhne kánoe s motorem. Turistů na vodě je tu víc než dost. Ale nejen turistů. I domorodců. Ti tu mají svoji koupelnu i prádelnu, plaví tu vodní buvoly, někteří chytají ryby. Ale především tu ve vodě dovádějí a cachtají se nespočetná děcka.

Před námi se objevují první peřeje. Motorová kánoe už nahoru po řece dál nepojede. Už asi počtvrté se za mnou ozývá ono "Balanc! Balanc!", jako bych se nesměl v kánoi ani pohnout. Na peřejích nás musí oba Filipínci nejprve odstrkovat nohama, a když přijde prudší úsek, musejí z kanoe dolů. A zatímco my v klidu sedíme, oni přetahují naši loď přes kameny a peřeje. Brodí se přitom po nerovném dně skoro po pás ve vodě. Loď se několikrát nakloní, občas nám do kánoe chrstne i trocha vody. Už vím, proč je dobré mít plavky. V kánoích jsou totiž malé bazénky. Právě mi v jednom z nich plave zadnice! A zase slyším: "Balanc! Balanc!".

Když svalnatí chlapíci vystrkají naši loď přes ty první peřeje nahoru, přijíždíme zase na chvíli na klidnou vodu. Tady zase oba pádlují. Vjíždíme teď do nádherného hlubokého kaňonu porostlého bujnou tropickou zelení odshora až dolů. Na některých místech urputně crčí ze stěn malé i větší vodopády. Kaňon je to dlouhatánský a tak si jeho nádheru můžeme vychutnávat do sytosti. Ten za mnou na mě pořád křičí to svoje "Balanc! Balanc!". "Už s tím dej pokoj, chlape!", řeknu klidně docela nahlas, protože vím, že tady Filipínec mojí češtině rozumět nebude. Proč mě pořád napomíná? Mám tak křivý záda, že vypadám nakloněný k jedné straně? Nebo že bych se tolik vykláněl, když něco fotím? Možná. To bude nejpravděpodobnější, protože Líba a její žlutá přilba mi přece jen dost překáží ve výhledu. A při fotografování dvojnásob. Přitom se s námi loďka sice občas trochu zakymácí ze strany na stranu, jednou se nakloní sem, podruhé tam, na peřejích k nám nějaká voda přes bok třeba i šplouchne, ale není to nic, co by naši plavbu nějak ohrožovalo, nebo hrozilo potopením. Jízda mi naopak připadá docela příjemná a pohodová. Tak proč pořád za sebou slyším to protivné "Balanc! Balanc!"?

Klidnější voda se stále střídá s peřejemi. Některé jsou i dost divoké. Na nich párkrát dojde k tomu, že znovu trochu vody nabereme. Sedíme tak sice ve vodě, ale protože je teplo, tak to příliš nevadí, i když voda je tu dost ledová. "Balanc! Balanc!" ozývající se stále za mnou už snad ani nevnímám. Statní filipínští chlapci si ale opravdu máknou, než nás dostanou nahoru. Trochu pořád fotím, a naši vizáž se nám snaží zaznamenat do fotoaparátu i naši pádlovači. Na několika místech vytahují naši kánoi na bambusové tyče vzpříčené mezi velkými kameny a po nich postrkují loď nad vodou jako po nějakém mostu. Věřte, nevěřte, jsou místa kde na kanoi normálně jedeme, či spíše jsme jeti (rod trpný je v tomto případě zcela na místě!) do kopce. A ne jen tak ledajakého! V jednom úseku cesty však musíme z kánoe vystoupit. Zrovna však před námi došlo k malé nehodě. Vidíme tu nějaký Titanic. Támhleta kánoe jde právě pod vodu! Vida! Nestává se to, ale může. Potápějící se kánoi obeplujeme a vystoupíme. Kolem těchhle peřejí půjdeme pěšky. Naši svalnatci zatím přetahují naši kánoi nahoru prázdnou. S námi by to asi nešlo. I když po chvíli i s Radkou a Milošem pozorujeme, jak tu jiní svalnatí chlápci jednu loď táhnou nahoru i s pasažéry. Asi si připlatili za nepřerušovanou jízdu. My na horním konci peřejí, nedaleko vysokého bočního vodopádu, pak znovu nasedáme do připravené a už přetažené kánoe. Následuje několik dalších klidnějších míst i divočejších peřejí, ale za pár minut znovu vystupujeme. Tentokrát už jsme u cíle cesty. U vodopádu Magdapio. Od prvního k poslednímu zapádlování trvala naše jízda proti proudu téměř přesně jednu hodinu.

Už podle názvu této kapitoly muže čtenář usoudit, že naše dnešní dobrodružná plavba ještě zdaleka není u konce. A má pravdu. Ale my to v téhle chvíli ještě netušíme. Vystoupili jsme z kanoe a díváme se před sebe. Na místě, kde jsme zastavili, vidíme vodopád Magdapio ještě trochu v dálce a za několika velikými kameny nebo spíš skalami. Musíme popojít trochu blíž, projít kolem těch obrovských balvanů. Tam teprve můžeme spatřit vodopád v celé jeho kráse. A vodopád je to opravdu krásný. A mohutný! Před námi je hladina klidnější vody, takové malé říční jezírko, které tu zřejmě vyhloubila padající voda. Do jezírka se v zadní části s burácivým řevem valí dolů vody vodopádu, jenž se řítí z výšky několika metrů zprava z jakési skalní rozsedliny. S obrovskou silou dopadá voda na říční hladinu rozsévajíc kolem sebe hustá neprůhledná oblaka vodní tříště. O vodopádu Magdapio se v propozicích cestovky tvrdí, že se stal kulisou pro některé scény filmu "Apokalypsa". Kdysi jsem ten film viděl. Už je to ale hodně dávno, a z filmu si proto už skoro nic nepamatuju. Každopádně je prostředí vodopádu Magdapio vskutku nádherné.

Lidí je tady kolem vodopádu hodně. Na nedělní výlet vyrazilo i mnoho Filipínců a dnešní podařené počasí k tomu přímo vybízí. Už cestou bylo vidět, kolik podobných lodí jelo před námi i za námi, a mnoho jsme jich ještě potkali, když jsme se z výletu vraceli. Určitě jich bylo několik desítek, a myslím, že se nespletu, když usoudím, že jsme jich nahoru a dolů mohli potkat dobrou stovku. Provoz kánoí je opravdu značný.

Teď přímo dole pod námi, na okraji onoho jezírka, teď vidíme ty, kteří sem k vodopádu byli dopraveni před námi. Ti právě teď nastupují na bambusový vor, na kterém se postupně šikují do řad za sebou a vedle sebe jako nějací vojáci na přehlídce. Ale oni se jen musí vejít na vor. Ale probůh! Tohle není vor, to je ponorka! Už teď přeplněný vor se skoro potápí. A nasedají další. Kam? Aha! Dozadu se ještě vejdou! Vor tam nekončí, jen jeho konec už je asi půl metru pod vodou a proto není ani vidět. Dokonalé ponorné plavidlo! Když už se zdejším vodopádovým námořníkům zdá, že svůj vor mají dostatečně obsazen a že pasažéři mají své zadnice dostatečně hluboko ve vodě, odlepí se ponorný vor od břehu a vydává se na svou dobrodružnou plavbu. Posunuje se podél napjatého lana stále blíž a blíž k vodopádu. Za vydatného jekotu osazenstva smíšeného s hukotem padající vody se bambusová skoroponorka posune až těsně k vodopádu, kde se pomalu začíná ztrácet za závojem zdvihající se husté vodní mlhy. Teď teprve, když je možnost srovnání, je vidět, jak je oproti ponornému voru vodopád obrovský a vysoký a jak jsou ti lidičkové na voru maličcí. Vodopád Magdapio má sílu!

Vor nám pak zmizí z dohledu úplně. Zřejmě ho zatáhnou až dozadu za vodopád. Objeví se za pár minut a již dříve zespodu a teď už i shora promočení turisté jsou přivlečeni zpátky k přístavišti u několika velkých kamenů čouhajících z vody. Ani si, sám zřejmě dost vyděšen, nestačím všimnout, jak moc jsou ti, co z voru vystupují, vyděšení nebo naopak nadšení. Tázavě se dívám na Líbu, jestli se nebojí, jako tenkrát v Africe raftingu na Zambezi. Ale ne. Tohle není ani Zambezi ani rafting. Teď bude řada na nás!

Je čas nasedat na ponorný vor. Rozhodně nejsme mezi prvními, vor je už nejméně z poloviny obsazen. Nějak se nás tu snaží srovnat. Sedím znovu za Líbou, na levé straně. Ti vepředu jsou sice skoro na suchu, ale o nás se to v žádném případě říci nedá. Celou svou zadnici mám ve vodě. Část voru, kde sedím, je už dobrých dvacet centimetrů po vodou. Vodu mám skoro po pupík. Líba přede mnou je na tom jen nepatrně líp. Na silných bambusových klaccích se mi vůbec nesedí pohodlně, zvlášť když sedím na voru nakloněném dozadu a nohy mi míří v šikmém úhlu z vody nahoru. Je to s námi nějaké nakloněné. Proč tu nikdo neříká "Balanc! Balanc!"? "To bude teda jízda!", říkám si potichu spíš jen sám pro sebe. I foťák připevněný smyčkou k ruce musím mít ve vodě, jak se musím opírat, abych se na ponorce udržel. Vodotěsný foťák tu je opravdu zapotřebí. Fotil jsem s tímhle Líbiným foťákem už na peřejích při plavbě sem, a mám ho sebou i teď. Jakýsi starší Filipínec sedící vedle mě si všimne mého foťáku. Asi mě má za blbce cizince, začne na můj foťák ukazovat a přestože jeho filipínštině vůbec nerozumím, je zřejmé, že na mě žaluje šéfovi ponorky, že mám sebou foťák. Zamávám s ním tedy dopředu na šéfa voru a ubezpečuju ho, že můj foťák je "waterproof", tedy vodotěsný. Je to jasné. Řekne onomu žalobníčkovi pár filipínských slov, aby mu to vysvětlil. On se na mě udiveně podívá, zatímco já si ho už moc nevšímám. Mám dost starostí sám se sebou, se svou namočenou zadnicí a s tvrdým bambusem, který mě už všude tlačí. V plovací vestě, která je mi dost malá, se mi navíc velice špatně pohybuje. Ještě že jsme alespoň ty přilby teď nechali na břehu! Tu si jeden z posádky vzal náš foťák, aby nás vyfotil. Usmívat se!

Ale to už jsme na cestě pod vodopád Magdapio. Šlachovitý šéf ponorného voru už má dávno navlečeny silné rukavice a silou svých paží postupně přitahuje po silném laně vor stále blíž a blíž padající vodě. Pořád sedím hluboko ve vodě. Líba se mě drží za nohu, já se po chvíli musím zase držet Líby, jinak bych se skácel na někoho dozadu. Hukot vodopádu stále sílí. Vody ve vzduchu přibývá. Skrze vodní tříšť už přestává být cokoliv vidět. Najednou se ocitám přímo pod vodopádem. Ta voda má obrovskou sílu! Kvůli ohlušujícímu burácení vodopádu tu už člověk neslyší vlastního slova a teď těsně vedle té padající vodní stěny mají drobounké kapičky ve vzduchu takovou intenzitu, že se nemůžu ani nadechnout! Stříkající voda to prostě nedovoluje. Všichni odvrací hlavu od bouřící vody. Jsou na tom asi podobně. Zkusím na chviličku hlavu otočit zpátky. Vidím však jen vířící bílou stěnu. Voda mi okamžitě vlétne do nosu i do očí, ostře mě řeže do tváří, a její tlak nevydržím ani několik málo vteřin. Musím rychle odvrátit hlavu zpátky ke skále. Tak je to sice přijatelnější, ale jen o maličko. Je teď už úplně jedno, jestli někdo sedí nebo nesedí ve vodě, jestli ji má po pás a nebo po prsa. Tahle voda nás všechny promáčela velmi důrazně a taky velmi důkladně. Líp, než jakékoli masážní trysky v relaxačním centru.

Průjezd do jeskyně za vodopádem trvá jen pár vteřin, ale ty vteřiny jsou nezapomenutelné. Je to ale síla! Ta hřmící voda je jako šílená! V jeskyni pak už je trochu slyšet, jak kolem mě všichni křičí a vřískají. Uvnitř už voda tolik nebouří, ale i Líba pořád ještě ječí a něco huláká. Ale já ji vůbec nerozumím. Nedlouhou chvíli v jeskyni postojíme. Skrze padající vodu není ven vidět vůbec nic. Před jeskyní je jen bílá vodní zeď. Jeden z posádky bambusové ponorky vezme náš foťák a fotí nás tu. Jenomže jsem mu nestihnul u foťáku zapnout blesk, a tak se proto v přítmí jeskyně fotky nepovedou. Jakž takž použitelná zůstane v mém archivu jen jedna jediná. Alespoň že tak.

Vyplouváme nazpátek. Pochopitelně zase skrz vodopád. A stejně jako prve, jedna půlka voru ječí, a ta druhá nemůže popadnout dech. "Že to byl ale bezva zážitek?", obracím se na Líbu, když vystupujeme spolu s ostatními z ponorného voru u spodního okraje jezírka promočení skrz na skrz snad až pod kůži. Líba se usměje a jen nesrozumitelně cosi zamumlá. Zdá se mi, že to zní docela souhlasně. Celá ta vyjížďka pod vodopád tím podivným ponorným vorem tam i zpátky netrvala snad ani deset minut, ale díky intenzitě prožitku se nám to oběma zdálo mnohem delší. Něco takového jsme tedy nečekali! Tahle výprava k vodopádu je fakt senzační!

Pak už se vracíme k naší kánoi, aby na nás naši filipínští chlapci příliš dlouho nečekali. Jízda kánoí nazpátek je pohodovější. Především pro naše pádlující průvodce. Už se s námi zdaleka tolik nenadřou, jako nahoru. Kánoe s námi v poklidu sjíždí po proudu dolů, a i divoké peřeje sjíždíme k mému údivu zcela bez problémů. Jen jednou nabereme přes bok trochu vody, a jen asi na dvou místech protlačují lodivodi naši kánoi přes bambusové tyče vzpříčené mezi kameny. Přes stejné tyče, přes jaké nás předtím strkali i nahoru. Na mírnější vodě musejí ještě párkrát zapádlovat, ale oproti cestě proti proudu to už mají mnohem jednodušší. Dokonce ani ono "Balanc! Balanc!" se už skoro neozývá. Téměř teď už nefotím a jen si tu plavbu překrásným kaňonem užívám. Jeho hloubka a strmé prakticky kolmě stěny tvoří nádhernou a jedinečnou kulisu k celé naší plavbě.

Zpáteční plavba je mnohem kratší, než jízda nahoru proti proudu. Za pouhou půlhodinku jsme úplně dole, na široké řece, kde nás zase kousek popotáhne motorizovaná kánoe. Když pak s poněkud ztuhlými nohami vstávám a vrávorajíc vratkou kánoí vystupuju na břeh ("Balanc! Balanc!"), jsem nadšený. Tohle byl opravdu úžasný zážitek a báječná a trochu i adrenalinová záležitost. Martin nás přivítá nazpátek a nabízí nám sprchu. Nechápeme. Všichni se ptáme, na co by nám teď byla. Proč bychom ji měli právě teď potřebovat? Copak jsme toho sprchování a vody měli málo?

Příjemnému a usměvavému panu domácímu vracíme přilby i plovací vesty. Za odměnu nás pozve k připravenému obědu. Stejně jako včera ho zaplatí Martin a stejně jako včera namísto některé budoucí snídaně, jichž máme v ceně zájezdu několik. Jestli to takhle půjde dál, vyčerpáme všechny snídaně do půlky zájezdu a pak zůstaneme už jen o chlebu a vodě. Tedy pardon. Na Filipínách zůstaneme o rýži a vodě. A nebo o hladu. Rýže je k hubenému, zato však steriody nedotčenému, kuřecímu stehýnku a vepřovému stejku od kosti k dnešnímu obědu samozřejmou samozřejmostí. Mně rýže nevadí, i když ji máme pořád. A zvlášť tuhle asijskou rýži, tu prostě miluju. Mohl bych ji pořád, stejně jako doma můžu pořád náš chleba. No, a po vskutku dobrém obědě se s bodrým a vitálním staříkem a jeho rodinou rozloučíme.

Vracíme se do Manily. I zpáteční cestu, snad až na pár minut, opět celou prospím. Je to nutné. Jinak bych včera vyrobený spánkový deficit doháněl ještě dlouho. V Manile zastavujeme u Rizal Parku. Tímhle městským historickým parkem v sousedství čtvrti Intramuros vlastně tak trochu pokračujeme ve včerejší prohlídce pamětihodností a významných míst filipínského hlavního města. Pozorný čtenář už jistě ví, kdo byl José Rizal a v jakém je vztahu ke španělské koloniální době. Procházíme se teď parkem od pomníku dalšího z filipínských hrdinů jménem Lapu-Lapu, o kterém se časem ještě možná zmíním, až k památníku Josého Rizala. Přecházíme přitom také šestiproudou vozovku, která celý rozlehlý park rozděluje na dvě přibližně stejně velké části.

Proplétáme se mezi množstvím lidí a vyhýbáme se několika kočárům tažených koňmi. Potkáváme tu mnoho všelijakých postav a postaviček, i důstojně vyhlížejích pánů a dam. K našemu překvapení několikrát potkáváme i krojovaně oblečená děvčata nebo chlapce. Pravděpodobně tu někde měli nějaké taneční nebo folklorní vystoupení. V parku je vskutku živo a lidí je tu jako o pouti. Lavičky kolem chodníků jsou všechny plně obsazené, široko daleko nevidím volnou ani jedinou. Nový příchozí si tu nemá kam sednout a asi i proto mnoho lidí posedává na travnatých plochách parku. Nedělní odpoledne si tu zpříjemňuje mnoho manilských rodin. Manilští obyvatelé si sem zřejmě rádi chodí užívat svého volného času. Často si tu jen tak odpočinou na trávníku, piknikují, popovídají si s přáteli, a jiní si sem přijdou třeba zacvičit. A někteří, podobně jako my, se jen tak zvolna tímhle příjemným a udržovaným parkem procházejí. Mnoho mladých drží v ruce mobilní telefon a zběsile do něho buší. Tahle technická vymoženost s možností posílání krátkých zpráv už dorazila i sem na Filipíny a nenechává nás na pochybách, že je tady u mladých Filipínců stejně oblíbená a samozřejmá, jako u mládeže tam daleko u nás. Turisty z Evropy při procházce Rizal parkem prakticky nepotkáme. Koneckonců jich dnes mnoho nebylo ani u atraktivního vodopádu Magdapio.

Míjíme teď nějaký malý rybníček, za nímž se nachází popraviště, na němž skončil svůj život Josého Rizala. Za ním procházku Rizal parkem končíme a čekáme u silnice, až pro nás přijedou naše mikrobusy. Na Lenku se najednou oboří jeden z drožkářů, kteří tu postávají a čekají na nějakého zákazníka. Že prý ať ho Lenka nefotí. Že je to jeho kůň a jeho kočár. Fotografovat ho přitom Lenka ani nechtěla. Svůj fotoaparát měla namířený na vedle sedícího prodavače zeleniny. Ale drožkář se na ní ošklivě mračí, hrozí na nás na všechny pěstí, tváří se jako kakabus, a nepokrytě nám i nadává. Ještě že mu nerozumíme. Tohle tedy není ona filipínská přívětivost a vstřícnost, jaká jinak Filipínce provází a s jakou jsme až dosud setkávali. No, ani Filipínci nejsou jak vidno všichni stejní.

Další pamětihodnost Manily, kterou máme v programu a kterou nám teď Martin ukáže, je Čínský hřbitov. Hřbitov prý založila manilská čínská menšina, která neměla povoleno pohřbívat své mrtvé na španělských katolických hřbitovech. Postupně se původně nevelký hřbitov rozrostl do nevídaných rozměrů a dnes tvoří obrovské město ve městě. Město mrtvých ve městě živých.

Vidíme, že i ve městě mrtvých jsou jedni chudí a druzí bohatí. Pozná se to snadno. Ti nejbohatší, a patří mezi ně například i zakladatel obchodního řetězce Robinsons, tu mají luxusně vypadající hrobky či mauzolea. Jsou veliké, vystavěné dokonce i do několika poschodí, a uvnitř se prý nachází nejen toalety a sprchy, ale také ložnice nebo kuchyně s jídelnou. V mnohých nechybí ani klimatizace. Hrobky pro mrtvé jsou vybaveny tak, jak se o tom leckterým živým obyvatelům Manily může jenom zdát. Má to ale svůj důvod. Když sem pozůstalí a potomci za svými zesnulými přijedou a když už sem jejich rodiny vážily mnohdy dalekou cestu, mohou tu několik dní se svými pohřbenými pobýt a mají tu k tomu uvnitř k dispozici všechno potřebné vybavení. Možná jsou uvnitř hrobky zařízení lépe, než v nějakém hotelu. Prý v několika takových hrobkách žijí pozůstalí i natrvalo, ale moc jich tu asi nebude. Kdopak by chtěl bydlet na hřbitově? Kromě těch nejluxusnějších se tu samozřejmě nacházejí i mnohem obyčejnější hrobky. I jejich výzdoba je někde jen jednoduchá, jinde až umělecky ztvárněná a většinou v typicky čínském duchu. A taky jsou tu hroby s mramorovými deskami či náhrobky, které jsou opatřeny vysokými kovovými konstrukcemi i s několika lavicemi. Jediný jejich smysl, který mě při pohledu na ně napadá, je ten, že i k těmhle hrobům se sjíždějí rodiny pozůstalých, a na konstrukci pak nejspíš natáhnou velkou plachtu a vytvoří si tu tak kolem hrobu vlastně jakýsi obytný stan. Kolem hrobu asi na čas vyrostou plátěné hrobky. No a co ti úplně nejchudší mrtví? Ti bývají pohřbíváni do malých výklenků v okrajové zdi Čínského hřbitova, kde prostor stačí právě tak jen na uložení urny s popelem a malou nádobku s květinami. Chudí moc místa nemají.

To všechno vidíme, když se pomaličku procházíme po téměř liduprázdných uličkách čínského města mrtvých. Na druhý konec ani nedohlédneme. Je to obrovský hřbitov, který opravdu stojí za vidění. Hřbitov má nejen vlastní vysokou vstupní bránu se zřetelně typickými čínskými střešními tvary, ale i ulice jsou tu všechny pojmenované. A nejen to. Na pozemku některých staveb se nacházejí i prostory, které vypadají jako dvorky či nádvoří, a dostaneme se i na náměstí s vysokým monumentem v jeho středu. Opravdu, jako bychom byli v nějakém živém městě. Jen ty živé tu potkáváme zcela výjimečně. Zato těch zesnulých je tu zřejmě víc než dost.

Na zdi s výklenky pro urny chudých, která je snad až čtyři metry vysoká a která dole město mrtvých ukončuje, vidíme ostnatý drát. A za tím drátem se nachází město živých. A taky chudých. S Čínským hřbitovem na téhle straně sousedí chudinská čtvrť. Jeden z manilských slumů. Honosným hrobkám nad námi v nápadném protikladu tam za ostnatým drátem vévodí polorozpadlé barabizny a roztodivné přístřešky podivně poskládané do několika poschodí a úrovní. Zrovna můžeme sledovat přímo před námi holubník, v němž se právě pohybuje jeden obyvatel slumu. Stojí tak na samém vrcholku pyramidy složené ze všech těch otřesně poskládaných zdí, zákoutí, místností, teras a dalších prostor tamní chudinské čtvrti. Ještě než tenhle ponurý Čínský hřbitov opustíme, snaží se Iva skrze mříž postrčit tam zavřenému pejskovi nějakou vodu. To zvíře vypadá hodně zuboženě a zdá se, že tam uvnitř hrobky je zavřené už dlouho. Na Ivu skoro nereaguje a ani voda psíka nevyprovokuje k tomu, aby se snažil zvednout. Možná už je tom tenhle pejsek tak špatně, že se už ani zvednout nedokáže. Kdo ho tu jenom mohl takhle zapomenout?

Když už končíme naši návštěvu Čínského hřbitova, Martin nám venku navrhuje, zda bychom místo mikrobusy nechtěli přepravu k našemu hotelu absolvovat metrem. Tenhle nápad je bez dlouhého rozmýšlení všeobecně přijat. Mikrobusy nás tedy dovážejí jen nedaleko, k nejbližší zastávce metra. Manilské metro je ale docela jiné, než takové jaké známe z naší matičky Prahy. Manilské metro totiž nejezdí pod zemí. Je nadzemní, čili celé je postavené ve výšce nad okolními cestami a silnicemi i nad celými manilskými čtvrtěmi. Často trať metra podpírají sloupy postavené uprostřed několikaproudé pozemní komunikace a manilské metro tak v některých místech kopíruje silniční nebo dálniční systém.

Před nástupem do metra nám Martin radí, abychom si své batohy drželi raději na břiše před sebou a měli tak o nich přehled. A abychom si pro jistotu vyprázdnili kapsy. Lepší je nemít v kapsách vůbec nic. Všichni Martinovy bezpečnostní pokyny raději pečlivě dodržujeme. V metru bude asi živo!

Nikdo pak nemáme s ničím žádný problém. V metru není nikde žádná velká tlačenice a nikde nepotkáme nic a nikoho, co nebo kdo by jakkoli ohrožoval naši bezpečnost. Jízda probíhá docela v poklidu. Díky tomu, že manilské metro jezdí ve výšce nad zemí, vidíme cestou přes několik zastávek pár špinavých manilských čtvrtí. Čtvrtí tolik podobných těm, jaké mají všechna taková obrovská velkoměsta takzvaného třetího světa. Bohužel se však ven můžeme dívat jenom stejně špinavými a zaprášenými okny. Foťák proto celou cestu metrem ani nevytáhnu z brašny. Špinavé velkoměsto se mi špinavými okny prostě fotografovat nechce.

Rušnou, živou, a lidmi i auty přeplněnou ulicí se pak od metra dostaneme na hotel. Já i Líba máme dnes docela hlad a tak jdeme s Karlem a s Luďkem na večeři. Opět zamíříme do obchoďáku Robinsons. Odmítneme tu hodně drahé vietnamské jídlo ve vietnamské restauraci a skončíme v jiné, pro změnu v mongolské. Líba si objedná nudlovou polévku s kuřecím masem, já s Karlem zatoužíme po vepřovém s nějakým čínským názvem a Luděk nakonec jinak na něco, jak říká, klasického a zmizí někde mezi fastfoody, které nemají svůj vlastní prostor se stoly, jako restaurace v téhle části obchoďáku. Jídlo, které nám přinesou, nemůžeme nepochválit. Je moc dobré a zvlášť když si člověk uvědomí, že v přepočtu na české koruny to vychází ani ne na padesátku. Na druhou stranu jídlo zase nijak výrazně nevybočuje z toho, co by člověk normálně očekával. Prostě velice slušná večeře za pár korun.

Při návratu na hotel s Líbou kupujeme v malém krámku asi šest zhruba čtvrtlitrových lahviček filipínského rumu. Když jedna přijde v přepočtu asi na dvacku, nekupte to. Chceme je rozdat a alespoň takhle srovnat s včerejší hospodskou partou to, že nás včera večer v hospodě už nezbylo žádné placení. Na hotelu se pak už jen rychle vystřídáme s ostatními ve sprše a asi ve čtvrt na deset nás mikrobusy se všemi zavazadly dopraví na autobusový terminál. Dnes nebudeme mít postel, ale noční přesun autobusem do Banaue. Do městečka v horách severní části ostrova Luzon. S Milošem si na autobusovém terminálu ještě chceme před odjezdem dojít pro pivo. Martin nás ale varuje, že na veřejnosti se na Filipínách alkohol pít nesmí, abychom tady mezi těmi lidmi s pivem zalezli raději někam dozadu. Jelikož se nám ale nikam zalézat nechce, obalíme si koupené pivo neprůhledným igelitem, který nám od něčeho zbyl. A je to! Takhle pivo na veřejnosti určitě pít můžeme, protože nikdo nemůže poznat, co to vlastně pijeme. A ještě od Martina dostáváme jedno varování. Máme se připravit na to, že nás v autobuse začnou řádně mrazit klimatizací. No, to už znám z Mexika. Proto mě to ani zvlášť nepřekvapuje. Klimatizace je asi i tady známkou luxusu, a proto nám musejí předvést, jaký ten luxus je dokonalý. A jak nám klimatizaci nejlépe předvedou? Tím, že nás pořádně vymrazí. Jo, jo. To známe.

Filipínský autobus s podivně růžovými záclonkami, do kterého nás Martin nakonec vyšle, není nic moc. Jediným luxusem, který tu mají, bude zřejmě ta klimatizace. Sedadla před cestujícími nemají jedinou kapsu, není na nich ani nad nimi jediný háček. Není si tak co kam položit, není kam co zastrčit, ani se nikde nedá nic pověsit. Všechno si musíme držet na klíně. Pak nám pustí video. Vida. Asi další luxus. Ale americký akčňák, který nám pustí, mě absolutně nebere. Chystám se v nejbližších okamžicích usnout. Pak ale zjišťuju, že oni nás asi jen tak spát nenechají. A že nám nejspíš ani nezhasnou. Ne že bych kvůli tomu nemohl spát, ale mám jiný nápad. Můžu toho světla využít k tomu, abych si dopsal svůj deníček. Během dneška moc příležitostí ke psaní nebylo a nerad bych se dostal do přílišného skluzu. A navíc, při mé s věkem postupující skleróze, stále víc událostí, informací a zážitků dokážu brzy zapomenout.

Svůj deníček píšu dlouho, přece jen se toho od rána přihodilo hodně. A celou tu dobu autobus stále projíždí dosti pomalu po šíleně drncajících silnicích. Píše se mi proto hrozně špatně, a sám po sobě to kolikrát vzápětí ani nemůžu přečíst. To bude zase doma luštění! Když se občas během psaní kouknu oknem do potemnělého okolí, zjišťuju, že pořád ještě jsme kdesi v Manile! Několikrát taky zastavujeme, aniž kdo tuší proč. Nakonec se u nějakého pneuservisu autobus dvakrát otáčí kolem dokola, jako by se řidič chtěl rozhlédnout do okolí, na kterou stranu pojedeme. Ó, to bude tedy dnes z Manily dlouhá cesta! Přesně v okamžiku, kdy udeří půlnoc, dopisuju do svého sešitku už poslední dnešní řádky. A stále ještě na ně mám světlo. Komu to světlo při spaní vadí, má jednoduše smůlu. V tomhle autobusu se nevyspí. To neplatí o Líbě, která vedle mě už dávno spokojeně spinká. Jí na spaní nevadí, podobně jako mně, skoro nic. Mraznička, před kterou nás Martin varoval a kterou jsme očekávali, se zatím taky nějak nedostavuje. Což je každopádně dobře. Možná to je ale tím, že jeden průduch klimatizace nad našimi hlavami už byl ucpaný kýmsi, kdo tu cestoval před námi, a ten druhý jsem dost brzy ucpal já igelitem, který mi zbyl od již druhého dopitého piva. Vida, k čemu se ten igelit nakonec ještě hodí!

Za okny se pořád objevuje a zase mizí nějaká zástavba a blikají na nás dozadu ubíhající světla obydlených domů i rozsvícených ulic. Když odkládám tužku a notýsek, stále ještě světla uvnitř autobusu svítí. Film už neběží. Pustili místo něho nějakou šílenou hudbu. Je čas přestat vnímat celé okolí a obrátit se ke spánku.

Jedoucí filipínský luxus plný zimy, světla a kraválu jsme nakonec jakž takž zpacifikovali. Klimatizaci jsme ucpali všude, kde se jen dalo. Někdo pak utrhl i dráty od nejbližšího reproduktoru. Řidič zůstával v klidu. Řídil. Zato nám ale vůbec nezhasnul, a hudbu taky neztišil ani trochu. Spíš ještě na hlasitosti přidal. Asi abychom měli náhradu za reprák vyřazený z provozu. Topení nám ten bídák nezapnul, ba dokonce za celou tu mrazničku ani nevypnul. Ta totiž s postupujícím časem přece jenom začala fungovat a dávala nám to velmi nepříjemně na vědomí. A tak jsem nucen hudbu a pravidelné hučení autobusu vypnout ve svých uších a pokusit se všechny ty zvuky vůbec nevnímat. Naštěstí já tohle dokážu. Před světlem pak už jednoduše zavírám oči a před zimou mě ochrání navléknutá mikina. Tak jedeme. "Snad to nějak přežijeme!", pomyslím si ještě, než spokojeně usnu.

Ten lotr za volantem pravděpodobně nemá spokojené cestující rád. Sotva po půlnoci na chvíli usnu, probudí mě o půl jedné zastávka. Kruci! Ale nakonec se jen schoulím na sedadle, zastávku zcela ignoruju a z autobusu ven ani nevylezu. Spím dál. Ven se rozhodnu jít až za další čtyři hodiny při příští přestávce. Jinak celou dobu spím a vůbec netuším, kudy a kam nás tenhle růžový autobus s růžovými závěsy odváží. Ani si nevšímám, co se kolem venku děje. Jen krátce po druhé přestávce zaznamenám za oknem dva po silnici kráčející průvody Filipínců s pochodněmi a jeden na bok převrácený jeepney. Probudím se pak až o půl sedmé. Kolem už není žádné město, a až na výjimky ani žádná obydlí. Jedeme džunglí a horami, kde se jen občas objeví ojedinělé domky obdivuhodně vystavěné ve strmých svazích. Z okna vidím ostře řezané vrcholky kopců i hluboká údolí. A všude samá zeleň. Dalo by se říct, že tady roste všechno a že to všechno roste úplně všude. Silnice se tou zelení pomalu vine a pořád stoupá kamsi nahoru do stání. Je betonová. Mám podezření, že asfalt tu mít nemohou proto, že by se ve zdejších podmínkách za pár dní asi taky začal zelenat. Tenhle okolní terén za okny zůstává dlouho stále stejný. Typická tropická horská krajina sopečného ostrova Luzon.

A pak už přijíždíme do Banaue. Autobus na malém parkovišti uprostřed kopce zastaví a my tady vystupujeme. Je už dávno den a naše rozespalé mžouravé oči se nám snaží otevřít pichlavé horské sluníčko. Přesedáme na připravený jeepney, do druhého putují naše zavazadla. Cesta do hotelu je ale kratičká. Skoro to nestálo za řeč. Snad jen, že by nám odvezli naše zavazadla, ale jinak jsme ten kousek klidně mohli jít pěšky.

V hotelu ovšem nastanou menší zmatky. Teď ráno na mě a Líbu ještě nevychází žádný normální volný pokoj. Máme se stěhovat do nějakého jiného, náhradního. Kamsi nahoru pod střechu. Ale tam neteče v umyvadle voda a krátkým pohledem na toaletu zjišťuju, že záchod taky nesplachuje. Tady teda nebudeme! Uvidíme, co bude dál, teď to už nevyřešíme. Zůstáváme nejprve na chodbě a zavazadla si pak uklidíme k těm šťastnějším, co už pokoj mají. A přitom, při onom několikerém přenášení zavazadel sem a tam, si nakonec zapomenu zapnout batoh a stane se hotové neštěstí: z batohu mi vypadne láhev plná rumu! Na prkenné podlaze se skleněná láhev rozbije a vzápětí se rozvoní báječnou rumovou vůní snad celé Banaue. Toho rumu je škoda. Ne té dvacky, kterou stál, ale toho dobrého a lahodného rumíčku je mi vážně líto. Voní tu teď všem pod nos a personál hotelu má co uklízet Měli pro nás mít pokoj a bylo by to! "To mají za trest!", utěšuju sám sebe, abych se nějak vyrovnal se ztrátou toho rumu.

Hotel v Banaue, v němž jsme, a my s Líbou zatím vlastně ještě nejsme, ubytováni, má příznačné jméno: Greenview. Tohle jméno sedí. Výhled z hotelu je totiž opravdu zelený. Hotelová budova je postavena nad kolmou skalní stěnou, pod níž v hloubce asi sto metrů teče malá říčka, která má celé to hluboké údolí, do kterého právě hledíme, na svědomí. Na údolních svazích vidíme zelené stráně, pod námi pak domky posazené kolem řeky a stoupající odtud nahoru do svahů, kde začínají první terasy s rýžovými políčky. Ty se ve vyšších partiích tohohle údolí táhnou dál a dál, stále někam nahoru. No a po výhledu z malého balkónu a rychlém ubytování spočívajícím v zásadě jen přenesením zavazadel na pokoje se v tomhle postarším a jinak docela příjemném hotýlku nasnídáme. Následuje krátký odpočinek a malá chvilka nicnedělání po které se už chystáme na svůj první výšlap do proslulých rýžových políček oblasti Banaue.

Před hotelem na nás čeká bílý nepomalovaný jeepney, který se spíš podobá malému náklaďáčku skříženému s autobusem. Pyšní se jen jedinou ozdobou, jediným obrázkem. Jen nevím co ta malůvka vpředu na masce má znamenat. Obrázek zubaté lebky s andělskými křídly! Radši nad tím nebudu dumat. Sedíme vzadu na podélných lavicích, ale najde se hned několik odvážlivců, kteří si vylezou na střechu a usadí se tam. Vůbec přitom nedbají jistě neblahého znamení na přední masce auta. Na střechu naši hrdinové vylezou po žebříku a ti hbitější stihnou mít pod zadkem rezervní kolo. A protože většina těch, co jedou střeše jeepney, se sestává především z řad kuřáků, nechybí mezi nimi ani Líba.

Vyrážíme. Jedeme stále tropickou hornatou krajinou a mineme i několik vesnic. Zatímco já dole v autě nemám moc šancí, abych za jízdy někudy něco vyfotil, Líba může na střeše fotit, jak chce. Jenomže nemá pořádně nabité baterky a tak má za chvíli po focení. Zpočátku jedeme spíše cestou, později však už hlavně necestou. To když betonovou silnici vystřídá příšerná hrbolatá polňačka, po které auto poskakuje jako splašená kobyla. "No, tak jakpak se vám nahoře jede teď?", ptáme se, když nám několikrát zastaví, abychom se rozhlédli a i my zevnitř auta si mohli udělat pár fotek. Ale všichni jsou pořád hrdinové. Prý pohodička. A že proč vůbec zastavujeme, oni už viděli všechno! A tak jen na pár místech pokoukáme na krásné zelené terásky rýžových políček poskládaných do strmých strání okolních kopců i dole pod naší silnicí. Jsou to krásné výhledy, ale to nejlepší teprve přijde.

To nejlepší se objevuje hned, jakmile zastavíme na příští vyhlídce na rýžové terasy. Z Banaue sem do oblasti Hapao nám cesta trvala skoro dvě hodiny. Ty terasy pod námi jsou opatřeny jménem Hungduan, jak praví velká cedule připevněná na zeď. A cedule praví také to, že právě tyhle rýžové terasy jsou zapsány do seznamu kulturního dědictví organizace UNESCO. Nedivím se. Výhled dolů do údolí je opravdu boží. Vyhlídka, u které jsme zastavili, slouží zároveň jako základna malé nákladní lanovky pro dopravu potřebných věcí odsud dolů do údolí nebo naopak. Údolí pod námi je celé vyplněné nespočetnými rýžovými terasami, které se vinou od protékající říčky až do vysoko do stoupajících strání. Okolní tropická zeleň byla tady dole v údolí člověkem zlomena a poražena, když je upravena do nespočtu vzájemně se dotýkajících rýžových políček, maličkých i větších, z nichž každé jedno tvoří samostatnou terasu v jiné výši, než jsou terasy a políčka sousední. Je to vskutku nádherný pohled. Těch rozličných teras a terásek jsou tam stovky. Ne stovky! Těch musí být snad tisíce. Ty by snad nikdo ani spočítat nedokázal!

Když se dostatečně pokocháme a vyfotíme všechno, co jsme vyfotit chtěli, popojedeme nad tímhle údolím ještě o trochu výš. Odtud pak nastoupíme na výšlap. Na výšlap přímo mezi ona políčka, rovnou mezi terasy. A to právě do onoho údolí, do něhož jsme před chvíli o kousek níže hleděli. Nejprve projdeme po široké polní cestě, vystoupáme kousek nahoru k několika domkům. Odtud jdeme dále po vrstevnici po úzkém z části betonovém chodníku a po pravé straně se nám otevírají mezi bujnou vegetací sporé výhledy na rýžová políčka terasy v údolí nepříliš hluboko pod námi. Ale pokud se zeleň trochu rozestoupí, jeden fantastický výhled střídá druhý.

Druhou polovinu dnešní pěší vycházky už jsme přímo mezi políčky. Procházíme po terasách, po hrázích rýžových polí. Chvíli tu jdeme po kamenech, chvíli máme pod nohama pohodlný betonový chodníček. I tak se ale musíme držet na úzkém prostoru širokém sotva na to, aby se na něm člověk mohl postavit s nohama u sebe. Kdyby se na té hrázi člověk zapotácel a upadl, čeká ho hluboké bahno, ve kterém se rýže pěstuje. A to je napravo i nalevo, jen v nestejné výšce. Na jedné straně je bahno hned, na druhé o několik metrů níž. Hráze kolem teras, po kterých jdeme jsou vysoké různě. V prudších svazích jsou vyšší, jinde nižší, ale vždycky jsou tak důmyslně sestavené, aby všechna políčka měla dostatek vody. Ta musí protékat v uměle vybudovaných potůčcích a skrze všechna políčka tak, aby žádné z nich nebylo na suchu. Takovýhle dokonale vybudovaný vodní systém živící vodou ty tisíce políček je opravdu obdivuhodný. Neskutečná záležitost!

Rýžová políčka jsou teď většinou všechna krásně zelená. Jenom ojediněle vidíme husté rýžové semeniště, ze kterého se už vzrostlé sazeničky brzy budou rozsazovat do okolního bahýnka. Na většině políček už je rýže rozsazená a i když je ještě malá, už jí nic nebrání ve zdárném růstu. Místní rýžoví zemědělci už jistě očekávají bohatou budoucí úrodu. Zatím musí jen zajistit, aby všechna políčka měla dostatek vody. Postupujeme mezi rýží stále údolím směrem nahoru. Je-li někde mezi terasami delší úsek do kopce, nebo schodiště vedoucí k hořejším terasám, trochu se zadýchám. Alespoň pár schodů je skoro všude a leckde mají stupně dost vysoké. Celkově ale stoupáme údolím jen mírně. Protože chodníčky jsou někde jen z kamenů, nebo jsou na některých místech hodně uzoučké a navíc prudce zatáčí, musím se po celou dobu dost soustředit na to, abych někde nešlápl vedle, neuklouzl a nebo neztratil rovnováhu. Po úzkém mostku přejdeme přes říčku, která protéká středem údolí. Ta za dešťů jistě bude dosti divokou horskou bystřinou. Po dalších schodech vystoupáme kousek nahoru a podél betonového zavlažovacího náhonu se přes další a poslední mostek dostáváme až k termálním pramenům.

Tyhle termály, k nimž jsme došli, jsou vlastně jen taková větší louže. Nachází se v bezprostředním sousedství říčky, proti jejímuž proudu jsme sem doputovali. Voda v louži je báječně teploučká, někde až horká. Koupačka je to príma. Někteří příliš teplou lázeň řeší namočením ve studené vodě říčky, která jim poslouží k ochlazení rozehřátých těl. Já si ale nechám ochladit jen nohy po kolena. Dál nevlezu. Nějak se mi do ledové vody nechce, i když zas až tak úplně ledová se nezdá. Bazének s teplou lázní je mnohem lepší! Je sice maličký, ale při troše snahy se do něho vejdeme všichni. Po horké koupeli se ještě jednou osvěžíme a Martin nás seznamuje s Filipíncem Elvisem. Jeho jméno má své opodstatnění, ale to poznáme až večer. Elvis je dlouholetý Martinův kamarád a bude se tady v oblasti Banaue a v okolí o nás starat.

S Elvisem pak po zídkách hrází rýžových políček scházíme terasami postupně zase dolů. Jdeme úplně jinými cestičkami, více po druhé straně říčky, a nakonec přijdeme k Elvisovu domku, který mu slouží především jako základna pro turisty toužící procházet rýžovými terasami třeba i několik dnů. Dáme si tu pivo a dostáváme skvělou horkou polévku. V ní je všechno důležité: nudle, vajíčko, cibule a možná nějaká rozmixovaná zelenina. Rýže kupodivu nikoli. Polévka je výborná a moc nám přijde k chuti. A k duhu mi přijde i krátký odpočinek, než se zase pustím na další cestu. Po Elvisově polévce se mi ani nikam nechce, ale je třeba se dostat zpátky k autobusu. Tuším, že ještě přijde spousta schodů do kopce, protože jsme sem k Elvisou domku sešli údolím hodně dolů. Zatím jsem všechno zvládnul. Nikde jsem naštěstí do rýže nezapadl, i když na pár místech se muselo balancovat na opravdu úzké hrázi, kde přitom spodní políčko a rýží a hlavně bahnem bylo až o čtyři metry dole pode mnou. Možná i níž. Jako bych zase slyšel ono "Balanc! Balanc!", i když už nepluju na žádné kánoi, jako včera. Jenže včera bych jen spadl do vody, zatímco tady do bahna. A byl bych v rejži!

Tak vzhůru na další cestu. Do kopce! Okolní políčka a terasy, to je prostě nádhera! Něco tak úžasného se hned tak někde nevidí. V těch terasách a políčkách, v samotné jejich výstavbě a v důmyslném způsobu jejich zavlažování, musí být uloženo spousta práce. Práce, dřiny a potu. A potím se tady i já. Po nedlouhé cestě jakž takž po rovině mezi terasami přicházejí prudké schody nahoru. Poslední ohlednutí za tím jen těžko představitelným stavebním dílem, jakým tyhle více než 2000 let staré terasy nepochybně jsou, a pustím se vzhůru! Ty schody nahoru mi dají dost zabrat. Za chvíli už funím jako přetopený parní kotel a schodů mám plné zuby. Naštěstí ale nejsou příliš dlouhé. Výstup po schodech, i když hodně vláčný, mi nakonec trvá jen pár minut. A teď si můžu oddechnout. Jsem nahoře.

Na zpáteční cestu do Banaue máme jiný jeepney. Ale ani tenhle není takový ten klasicky filipínsky nazdobený či chromovaný a s velkým motorem vpředu. Je bohužel docela obyčejný, stejně jako ten předchozí. Líba opět končí na střeše, jinými slovy v kuřáckém kupé. Tentokrát už nahoře nemá takovou idylku, neboť s postupujícím večerem je přece jenom poněkud chladněji. Já sedím uvnitř na lavici, a ať dělám, co dělám, zavírají se mi oči. Ať se sebevíc snažím, stejně usínám. Jsem rád, že nejsem na střeše. Odtamtud bych určitě brzy spadnul. Zvlášť kdybych tam taky usnul. I přitom pospávání se mi zdá, že cesta nazpátek do Banaue je mnohem delší. Asi opravdu je, protože převážná část cesty vede do kopců. Nebo mi tak aspoň připadá. Možná už vidím kopce úplně všude. A tak nakonec začínám pochybovat, jestli se vracíme stejnou cestou, protože i ta příšerná silnice pod naším jeepney vypadá mnohem hrbolatější a děsivější, než ráno. S vyklepanou zadnicí si říkám, že taková masáž to přece ráno nebyla! "Možná to bude tím autem!", říkám si a lituju ty nahoře na střeše. Ti hrdinové tam teď sedí celou hodinu a půl a tentokrát bez jediné zastávky!

Na hotelu Greenview se vracíme do pokoje, který jsme měli dostat původně. Teď už je volný. Dáme si rychlou sprchu a abychom všechno stíhali, ještě před ní si objednáváme dole v restauraci večeři. Po sprše trochu balíme, ale večeře už by měla být, tak toho moc nepobalíme. K večeři jsem objednal nějaké vepřové nudličky s brambory. A k tomu je pochopitelně rýže. Večeře není nic moc. Stejně ale není čas si ji nějak vychutnávat, protože už za chviličku máme schůzku s Martinem.

Martin nám udělá krásný a poučný výklad o Filipínách. Dozvíme se spoustu zajímavostí a podrobností, například o etnickém složení a jeho vzniku postupnou migrací, o politickém systému, o historii, o španělské kolonizaci a americkém osvobozování. Do přílišných podrobností zabíhat nebudu, protože jsem byl pozorným posluchačem a většinou jsem pečlivě poslouchal, aniž bych si psal zápisky. Proto jsem díky množství informací a zejména vzhledem ke zřejmému kornatění mých tepen zvanému odborníky skleróza mnoho z toho téměř ihned zapomněl. O Filipínských tisíci ostrovech, vulkanické činnosti, o španělské kolonizaci i o vztahu Filipínců k Američanům jsem už něco napsal, tak jen stručně zmíním pár dalších informací, které mi alespoň trochu uvázly v paměti. To, že těch více než sedm tisíc ostrovů má rozlohu skoro 300 000 čtverečných kilometrů, že Filipíny jsou republikou s dvoukomorovým parlamentem, že hlavou státu je prezident, který zároveň stojí v čele vlády, pro mne až tak zajímavé není. Řekněme si jen pár dalších věcí, které mi připadají zajímavější a které jsem si nějak stačil zapamatovat, částečně poznamenat, a nebo jsem si je dodatečně znovu nastudoval.

K politické situaci stojí za zmínku to, že na Filipínách už delší čas dochází k boji muslimské komunity z jižní části Filipín, zejména na ostrově Mindanao, za svobodu a sebeurčení, a tamní separatistické hnutí se neštítí ani ozbrojených konfliktů nebo únosů. Díky tomu se do jižních částí Filipín a na ostrov Mindanao nedoporučuje turistům cestovat, i když za poslední rok prý v této oblasti došlo k výraznému zlepšení bezpečnostní situace. A ještě dodám zajímavost, že poslední vojenskou základnu na Filipínách Američané opustili v roce 1992, tedy zhruba rok poté, kdy poslední ruský voják opustil území tehdy ještě Československa. Rozdíl ale bude nepochybně hlavně v tom, že Američané tu Filipíncům všeobecně nikterak nevadili, což se o naprosté většině Čechů a Slováků a ruských okupačních jednotek rozhodně říci nedá.

Protože našince často zajímá v takovýchhle vzdálených zemích především vzdělávací a zdravotní systém, řekněme si krátce něco také k tomu. Filipínské děti mají určených šest let povinné školní docházky. Ta jediná je jim poskytována zdarma. Následuje-li čtyřleté studium na střední škole, už si ho musí platit. Stejně jako případné následující vysokoškolské vzdělání. To ale není srovnatelné s naší vysokou školu, ale spíše s naší střední, protože po filipínské škole ještě může student absolvovat vzdělání univerzitní. A zdravotnictví? Existuje tu zdravotní pojištění, nicméně to základní má šedesátiprocentní spoluúčast. Lepší a taky podstatně dražší pojištění si většina Filipínců nemůže dovolit a proto se na náročnější léčbu svých blízkých musí poshánět a posbírat finance z celé rodiny. Rodinný systém se tu právě takovýmito poměry udržuje funkční a je opravdu nezbytným předpokladem přežití obyčejných lidí na Filipínách.

Minimální mzda je na Filipínách stanovena na 400 pesos denně, což ale platí jen pro ty, co mají stálé zaměstnání. Ti, co mají smlouvu na omezenou dobu, ti mohou mít i podstatně méně. A proto tu takhle zaměstnaných lidí je hodně, ne-li většina. Tahle skutečnost se tu také ospravedlňuje faktem, že při výměně lidí zaměstnavatelem dochází i k jakémusi sociálnímu vyrovnání, když práci dostane jednou ten, a podruhé zase jiný. A taky prý si tak lidé své práce mnohem víc váží. No, zkrátka bych řekl, že všechno se dá nějak odůvodnit a ospravedlnit. A nebo se taky dá říct, že všechno špatné je k něčemu dobré. Každopádně je zájmem každého Filipínce, aby si zajistil stálou práci se stálým platem. Skoro každý chce být státním zaměstnancem či úředníkem, nebo také vojákem či policistou. To jim právě zajistí stálý plat i s pozdější výsluhovou penzí.

Cizinci mají na Filipínách velice omezené možnosti vlastnit majetek, zejména půdu a tedy mají i velice komplikované možnosti podnikání. Podnikatelská aktivita cizinců se proto zhusta odehrává prostřednictvím nějakých domorodých obyvatel, ať už jde o obchodní partnery, nebo třeba i příbuzné. V této souvislosti je nepochybně velice zajímavé, že Filipíncem se žádný cizinec nemůže stát. A to dokonce ani sňatkem. Filipíncem se prostě musíte narodit. Jestli se vám to nepovedlo, máte smůlu. Filipíncem už nikdy nebudete.

Martin nám řekl ještě spoustu dalších zajímavých informací. Bylo zřejmé, že Martin svoje Filipíny dobře zná a že tu už mnoho let žije. Pověděl nám o Filipínách mnohem víc, než jsem si mohl zapamatovat. A víc, než by bylo zajímavé napsat. Ale tehdy tam pro nás, kteří jsme se rozhodli svou dovolenou strávit právě tam, na Filipínách, to rozhodně zajímavé bylo. Velmi.

Po Martinově seznamovací přednášce o Filipínách odcházíme z hotelu Greenview jen asi necelých 200 metrů nahoru do svahu. Je to vlastně za rohem a je tu bar s názvem Friends, z vnějšku označený cedulí "COUNTRY MUSIC RESTAURANT". Baru se uvnitř ale moc nepodobá. Spíš tahle podivná temná špeluňka se starými dřevenými stoly připomíná nějakou zapomenutou hospůdku páté cenové skupiny. Ale dnes večer tu má být živá muzika a v kapele hraje na kytaru a hlavně taky výborně zpívá náš teď už starý známý Elvis.

A tím je jasné, jak tenhle Filipínec přišel ke své přezdívce. Dnes už ale Elvis nemá tohle jméno jen jako přezdívku. Elvis je nyní Elvisem i svým občanským jménem. Nějak si do dokázal zařídit. Elvis je vůbec šikovný kluk, tedy pokud jste osmatřicetiletému Filipínci ochotni říkat kluk. Rozhodně ale jako kluk vypadá, a myslím, že těch osmatřicet by mu rozhodně málokdo nehádal. A šikovný je proto, že kromě svého muzicírování a průvodcování po rýžových terasách byl také třeba ještě v oficiální reprezentaci Filipín v řeckořímském zápase.

V Elvisově kapele hrají další tři muzikanti. K pivku San Miguel jejich muzika perfektně sedí. Zahrát umějí ledasco: americkou country, oldies nebo i folk z šedesátých a sedmdesátých let, a krom dalšího i filipínské písničky podobného ražení. Zvlášť jedna, kterou si u Elvise objednal Martin, se mi moc líbí. Zaujala mě hned na první poslech. Jmenovala se "Anak" a pokud jsem Martinovi dobře rozuměl, je to nějaká balada o rodičích a dospívání jejich děcka. Anak prý znamená dítě. Večer je to báječný, ale jednu chybu přece jen má. Už o půl desáté, jak stanovují zdejší pravidla, je tady v horách pro hospody a bary všeobecná zavírací hodina. Nezbývá tedy, než odejít na hotel. Tu Martinovu oblíbenou písničku si při odchodu kvůli spoustě jiných už moc nepamatuju. Přijde mi to líto. Fakticky se mi líbila a už ji nejspíš znovu neuslyším.

Venku v obchůdku ještě nakupujeme kolu. Náš rum jsme sice bohužel ráno rozbili, tedy samozřejmě, že já ho rozbil, ale Radka s Milošem nás zvou na rum, který od nás mají v důsledku toho, že na nás v Manile na pivu nezbylo nic na placení. A nedají jinak, než že prý musíme ten rum vypít společně. A tak si večer prodloužíme tím, že ještě posedíme při rumu. Mají ho tady opravdu moc dobrý, i když je o trochu slabší, než ten náš. Dobíjím si přitom baterky do foťáku, což tady není jen tak. Elektrická zástrčka je jen dole v hospodě a je pikantní, že za nabíjení baterií se tu musí platit, zatímco připojení na wifi je na požádání zdarma. S rumem skončíme, až když nám dojde Coca-cola. Já pak ještě musím dopsat deníček. Musím navázat na pár zápisků, které jsem si stihl napsat mezi rýžovými políčky u Elvise a na pár poznámek z Martinovy přednášky. Líba zatím připravuje a balí věci na zítra. A teprve teď, když máme oba hotovo, je čas jít spát.

Ráno po snídani jdeme zakoupit několik pohledů, které chceme poslat domů našim blízkým a kamarádům. A taky jsme se rozhodli, že je třeba nahradit rum, který jsem nám rozbil. Najít obchůdek, kde prodávají takový náhradní rum, je snadné. Cena pětatřiceti pesos, kterou tu za lahvičku chtějí, je neuvěřitelná! Vždyť je to asi patnáct korun. Rum je tu levnější než pivo! Pokud milujete rum, přestěhujte se na Filipíny. Pro milovníky rumu jsou Filipíny zemí zaslíbenou!

Na dnešní cestu nás veze ten samý červený jeepney, jakým jsme se včera vraceli z rýžových teras Hungduan. Jediným nezmarem, který se i po včerejšku rozhodl dnes cestovat na střeše, zůstal Luděk. Dnešní jízda je o dost delší, než ta včerejší. A jestli jsem si včera do notýsku poznamenal, že jedeme cestou necestou, dnes už to bylo krom prvních pár kilometrů víceméně po Banaue opravdu pouze to druhé. Chvílemi to dokonce vypadá, že náš jeepney poskakuje uprostřed koryta nějakého potoka. Párkrát někde zastavujeme na vyhlídkách, samozřejmě opět na terasy a rýžová políčka. Luděk si přitom moc pochvaluje jízdu na střeše a nedá na ní dopustit. Líbí se mu i svěží horský vzduch a skvělý výhled, jaký tam nahoře na střeše našeho jeepney má.

Jednu ze zastávek máme taky u neuvěřitelného "orlího hnízda", u malé chaloupky, kterou tady postavili vedle silnice vysoko nad propastí. Hluboce do hor zaříznuté údolí je v dolní části zastavěno fantasticky poskládanými rýžovými políčky. Tady ještě všechna rýže neroste. Několik domorodců tam dole pracuje na tom, aby nově vyklíčené rostlinky rostlinky rýže ze semeniště řídce rozsadili do okolních políček. Uvnitř domku je hospůdka či spíše malý krámek. Ze strany ta dřevěná a zčásti plechem pobitá chajda vypadá podepřená jen jedním trámem, který hrozí, že při prvním neopatrném doteku pošle nekompromisně celý domek dolů do propasti. Moje váha nedovoluje ani posadit se na lavičku, která je postavená podobně na propastí. A tak na ní vyfotografuju jenom Líbu, která věří stavitelům filipínských laviček natolik, že se odváží si sem sednout. Je to trochu odvážně vyhlížející posezení. Ale stejně tak asi vyžaduje notnou dávku odvahy bydlet a nebo prodávat občerstvení v onom domečku nad propastí. Ve skále za silnicí pak vidíme malého dřevěného bůžka. Nedozvím se jeho jméno, ale navzdory filipínskému ortodoxnímu křesťanství si zdejší obyvatelé hor, převážně z kmene Ifugao, stále udržují ve svém vědomí tuhle modlu jako posvátného bůžka ochraňujího jejich rýžová pole i rýži a její úrodu. Jméno tohohle bůžka zjistím až zadlouho doma, až při zpracování svého deníčku. Tomuhle bůžkovi říkají Bulul. Nějaké tyhle bůžky různého provedení, malé i větší, si je tady možné koupit jako suvenýry ve zdejším krámku.

Zjišťujeme taky, že v noci asi pršelo. Místy je docela mokro a někde se vyhýbáme velikým kalužím. Jedeme stále výš a výš do hor. Skončíme někde ve výšce asi 1350 metrů nad mořem, přičemž poslední úsek cesty mi už připadal jako jízda po volném neupraveném a jen velkými koly aut uhňahňaném terénu.

V sedle mezi dvěma horskými údolími vystupujeme. Martin ukazuje dolů na druhou stranu, než odkud jsme přijeli. Tam dole, hluboko v údolí, ale pořád ještě ne na jeho dně, vidíme malou vesničku. "To je Batad", praví Martin, a dodá: "Tam dolů teď půjdeme a budeme tam taky jednu noc přenocovat!". "No nazdar!", říkám v duchu. To je teda nářez! Na nocleh mimo Banaue jsme připravení, copak o to. Ale celou tu hrůznou cestu z kopce dolů, kterou tam asi klidně dojdu, budu muset nazítří zase absolvovat zpátky! Dolů, a tím pádem ani nahoru, už žádná auta nejezdí. Silnice, ba ani žádná širší cesta, do Batadu nevede. Automobilům nepřístupno! Mám z té zpáteční cesty strach. Nedovedu si představit, jak celou tu hloubku zítra zase vystoupám nahoru. Líba mi radí, ať to teď zbytečně neřeším. Zítra je zítra a dnes je dnes. Má pravdu. Obavy tedy nechám na zítra. Teď jdeme dolů. Dolů do Batadu.

Cesta, která dolů vede, se zdá být čím dál tím prudší. Zpočátku, nějakých prvních pár desítek metrů, je ještě relativně široká. Pak mineme nějaký velikánský bagr. Ten má zřejmě tuhle širokou, ale kamenitou a nepříjemnou cestu, na svědomí. Tenhle bagr tady zřejmě původní nepříliš širokou cestičku rozšiřuje a postupně se zakusuje do údolí stále hloub a hloub. Za bagrem se totiž už klikatí jen úzká stezka pro pěší. Kolem cestičky se rozkládá hustá zelená a neproniknutelná džungle, v níž mě zaujmou nějaké vysoké rostliny podobné kapradinám. Nebo spíš přesličkám či plavuním? Nevím. V tomhle opravdu odborník nejsem. Několik si těch přesliček vyfotím a s myšlenkou, že tu asi roste budoucí uhlí, a že z batadského údolí může být za nějakých pár miliónů let třeba uhelná pánev, pokračuju v sestupu. Batad je občas mezi zelení na dohled, ale přesto se nezdá, že bych se k němu nějak moc rychle přibližoval.

Na několika místech se docela obyčejná vyšlapaná cestička změní v betonový chodník zhruba stejné šíře, zejména když už se dostaneme níž a blíž k Batadu. Dolů mi to celkem šlape. Jen jednou klopýtnu a natáhnu se po svahu jak široký tak dlouhý. Foťák zachraňuji tím, že pod sebe dám lokty bez ohledu na následky. Naštěstí za kamenem, o který jsem klopýtl, už žádné další šutráky nebyly, a tak jsem nic nerozbil. Můj pád možná vypadal hrůzostrašně, ale upadl jsem do měkkého a tak dokonce nemám ani nic odřeného. Naštěstí. Nemám tak šrámy nejen na foťáku, ale ani na těle, ani na duši. Za pár minut na tuhle příhodu zapomenu, a tak tak si na ní vzpomenu dole v Batadu, když si doplňuju svoje zápisky.

Krátce po poledni dorazíme dolů do vesnice, když jsme před tím minuli několik malých uzoučkých rýžových políček postavených na neuvěřitelně prudkých svazích kolem malého potůčku. Jak probůh takhle v horách může někdo zemědělčit, když sem nic nelze dopravit jinak, než pěšky? V Batadu nejprve procházíme po jakémsi výběžku svažujícího se kopce. Přestože jsme už sešli hluboko dolů, střed vesnice Batad vidíme mezi políčky kdesi hluboko pod námi. Ještě nahoře na svahu s rýžovými políčky se ubytováváme v jednoduše zbudovaném hotýlku Simon's. Na terase si dám zasloužené pivko a zahledím se dolů. Je to neuvěřitelná krajina! Pod terasou hotelu Simon's zeje obrovitá díra. Hluboké údolí je dole pode mnou vyplněno snad tisíci rýžových teras a políček. Uprostřed nich je centrum vesničky Batad tvořené nevelkým prostranstvím s kostelíkem, které je obklopeno několika domky a chýšemi zdejších obyvatel. A okolo terasy všude, kam se člověk podívá. Úžasné! Táhnou se do vysoko do svahů, ale i na druhou stranu směrem dolů do údolí. Tam vzadu však hloubka údolí ještě nekončí. Před protějšími svahy je ještě jakási hrana, za níž se batadské údolí ještě mnohem strměji svažuje kamsi dolů, kde můžeme tušit, nikoli však vidět, protékající bystřinu. A všude kolem se tyčí zelené a zdánlivě neproniknutelné horské hřbety.

Po nedlouhé chvilce odpočinku a malém občerstvení z vlastních zásob si ještě u hotelového personálu objednáváme jídlo na večer, abychom ho měli už připravené, jakmile se vrátíme z odpolední vycházky. Pak už nám Martin z hotelové terasy ukazuje naši další cestu. Cestu zase dolů. DOLŮ!?! Kudy, to odtud zatím není vidět. Ale projdeme prý tam dole středem vesničky, zastavíme na tam na tom malém hřbetu na protější straně. Zdatnější jedinci tam mohou sestoupit dále k vodopádu, ostatní půjdou kratší cestou nahoru přes terasy zpátky na základnu Simon's. No. Mám se na co těšit! I přesto, že určitě budu patřit mezi ty "ostatní", je na čase abych někde v sobě začal hledat alespoň trochu sportovního ducha! Nějak ho ale nemůžu najít. Asi se ve mně schoval do toho nejzazšího koutku mé nebohé duše. Terén na chození, takhle strmé cesty dolů a nahoru se stovkami schodů, je pro mne opravdu hrozný. Ale na druhou stranu je tady nádherně. Něco takového se opravdu jen tak někde nevidí. Už asi podruhé musím říct: "Úžasné!". A možná to řeknu ještě mockrát. Vypadá to tady ještě mnohem působivěji, než terasy Hungduan, na kterých jsme byli včera. Málo platné, je to prostě tak. Jsme tu mnohem výš, uprostřed hor, a rýžových políček je tady v Batadu snad ještě několikanásobně víc!

Přesně ve 13:00 vycházíme. Jdeme všichni za sebou. Jinak to nejde. Cestičky ve stráni, schody, i hráze mezi políčky, po kterých jdeme, jsou natolik úzké, že se předbíhat ani vyhýbat nedá. A když, tak jen velmi opatrně. Jdeme pořád dolů. Schody. Někomu přecházíme přes dvorek. Znovu schody. Neopírej se o plot! Cestička, zase schody, sem tam políčka a rýže. Schody. Elvis nám ukazuje zblízka vážku, kterou chytil. Schody, vysokánská zeď, schody, schody a pode mnou rýže. Dolů! Tyhle schody jsou vytesané jen do hlíny. A ochozené skoro dokulata. Tady kdyby sprchlo, je z toho klouzačka. Šílený sešup! A zase schody, terasy a rýže. Pro změnu vysokánské schody. Sotva na ně vylezu! Kudy vede další cesta? Skrze ten domek? A další schody! Kolik jich už bylo? Nikdo je nepočítá. Ani by to nešlo. Pod námi je teď mnoho úzkých políček, vysoká hráz a pod ní hluboké bahnité rýžové políčko. Vypadá hlubší, než širší. A zase schody a schody. Další stavení. Maličké. Asi jen bouda na nářadí. A rýže a schody. Jdeme dál a dál. Některé pohledy na políčka a okolní hory, když se můžeme rozhlédnout, jsou ale neskutečné a fantastické. Rozhodně to stojí za to plahočení po schodech a stráních. Postupně se teď naše cesta napřimuje, políčka se zvětšují a rozšiřují. Už nescházíme z tak prudké stráně. Schodů ale moc neubývá. Jen vedou tu nahoru na zeď, a o kousek dál zase dolů na jinou hráz. V některých místech schody tvoří jen několik podlouhlých kamenů trčících ze zdi hráze. Po těch se ani nedá normálně jít. Spíš se po nich lze jen tak pomalu posunovat. Hodně mi to připomíná incké terasy a incké schody na úplně opačném konci Zeměkoule. Terasy a ta políčka dole vypadají nekonečná. Všude je tady třeba být velice opatrný. Na každý krok. Cestička po hrázích políček je uzounká. Chvílemi sice betonová, ale jindy jen hliněná nebo kamenitá. Sestup dolů je proto na mnoha místech doslova krkolomný. Obávám se, abych tu někde nespadl. Stačí jen jednou špatně šlápnout, a letím dolů. Buď dolů po chodníku a kamenech a nebo do rýžového bahna. Někde dokonce stačí, aby kdokoli udělal jediný chybný krok, a poletíme dolů všichni, kteří jsme pod ním. No, ale podařilo se! Konečně jsme dole. I tady je třeba být obezřetný. Dlouhý kus cesty směrem ke středu vesnice jdeme jen po úzké hliněné hrázi. Teď ještě půjdeme kousek po trošku širším pohodlném betonovém chodníčku a budeme uprostřed vesničky, uprostřed Batadu. Konečně dole!

Ale to, že jsme dole, to mi tu nějak nesedí a svrbí mě u psaní tužka. A doma i klávesnice mého počítače, když to píšu. I uprostřed Batadu, uprostřed vesnice, pořád můžeme hledět ještě někam jinam dolů. A to další dolů je pěkně daleko. I dole pod námi ještě jsou desítky či stovky dalších zdí, hrází, teras a políček. Na vzdálené hraně svahu tušíme další propast. Někde tam přece musí téct potok, když je tady nějaký vodopád. A další domky, občas tu je také k vidění nějaká palma. Je to vskutku skvostné údolí, a není divu, že rýžové terasy v Batadu jsou také pod ochranou organizace UNESCO. A přestože už mám dnes nohy docela oťapané a děsím se cesty nahoru k hotýlku, jsem docela rád, že sem nejezdí a ani nemohou jezdit auta. Zaplaťpánbůh! Pěšky tu alespoň člověk tahle úchvatná políčka, terásky i vesničku zažije pěkně na vlastní ťapky. Lidé tu všude bydlí v jednoduchých domcích, některé mají slaměnou, jiné plechovou střechu. Po dvorcích jim běhají pejsci i štěňátka, ale mají i nemálo slepic, kohoutů nebo kačen. A občas lze zahlédnout i nějakého toho čuníka. Jsem rád, že jsem tady a že jsem tu takhle pěšky. Nohy mě sice od toho náročného sestupu bolí, ale zatím to ještě docela ujde. Horší to asi bude nazpátek, až se budeme zase vracet tam nahoru.

Za středem Batadu, kde jsme prošli mezi domky a kolem plechem pobitého kostelíka bez jediného zastavení, jsme pak po schodech vystou... Tak. Došel mi dech. Už zase schody! A tentokrát schody nahoru! Musím si chvíli odpočnout. Tak si chvíli sednu. Však se tu nenudím. Tady je pořád na co se dívat. I kdyby tu byl člověk mnohem déle. Tak. Trochu jsem se vydýchal a můžeme pokračovat. Po schodech jsme vystoupali na nevysoký hřbet tvořící takové malé horské sedlo. Přestože od vesnice jsem se snažil držel vepředu, přicházím sem skoro poslední. Slovo "nevysoký" sem taky moc nepatří. Používám ho tak jen ve vztahu k okolním horám! Jinak mi připadalo, že sem nahoru je těch schodů víc než dost! Ale zanedlouho přibudou i další schody. Odtud už půjdeme nahoru! Zadívám se teď zpátky přes vesnici k našemu hotýlku. Díky svému zelenomodrému nátěru je tam na protějším svahu nad terasami dobře viditelný. Páni, ten je ale vysoko! Je to vůbec možný? Hotýlek tam nahoře na hraně svahu má dlouhatánskými trámy podepřenou terasu a vypadá, jako by na tohle místo vůbec nepatřil. Pohled na tu výšku je pro mě silně deprimující. Potřebuju si zase chvíli odpočinout. U místního podnikavce si kupuju kolu. Moc ji nepiju, pokud není zrovna s rumem, ale právě teď potřebuju nějak doplnit cukry. A pak dlouho sedím. Přestal jsem ale vnímat svoje funění a bojácné myšlenky na nadcházející stoupání se mi také někam vytratily. S úžasem hledím před sebe na tu nádheru a ani nedutám. Pohled na tahle batadská políčka tady uprostřed zelených hor je přenádherný. Líba sedí o kus dál a je na tom asi podobně. Taky jen tak beze slova zírá před sebe na tu nádhernou skládanku stovek teras a rýžových políček.

Dělíme se tady na dvě skupiny. Jedna, ta zdatnější, půjde s Elvisem na druhou stranu sedla dál dolů, k vodopádu. Jdu se tam podívat na začátek sestupu. Hrůza! V místě, kde by člověk skoro řekl, že už se dolů jít nedá, je další šílená propast. Schody krom úplného začátku vidět nejsou, ale kdesi tam dole lze spatřit kousek chodníčku. Tam tedy rozhodně nejdu! Hloubka a strmost toho dolíku mě upřímně děsí. Mezi ty zdatnější se já řadit nebudu. Líba se zdá být v pohodě a tak jí říkám, ať se přidá k Elvisovi a k těm, co půjdou k vodopádu. Ale Líba o tom nepřemýšlí. Bez sebemenšího váhání říká, že dolů k vodopádu nepůjde. Chce jít se mnou.

Ukazuje se, že jsme rozděleni přesně na polovinu. První polovina je Elvisova skupina, která už mizí za hranou sedla. A ani druhá polovina, tedy my, se už dlouho nezdržuje. Vydáváme se s Martinem zpátky. Jdeme teď ale úplně jinou cestou. Půjdeme vysoko na středem Batadu, po terasách. Stoupáme tedy nejprve dost nahoru. Ale stoupáme pomalu a v poklidu. Před "vodopádníky" máme přece náskok. Procházíme pak napříč terasami a pořád přitom míříme výš a výš. Zastavujeme se u malé polootevřené budky se slaměnou stříškou. Z trochy plechu a dřeva je zbudovaná přímo mezi terasami, a funguje jako maličký občerstvovací bufet. Fotíme si tady pózujícího domorodého staříka. Sedí tu na velkém kameni nad terasami ustrojen do něčeho, co vypadá skoro jako nějaký indiánský kroj. A sedět tady je zřejmě jeho zaměstnáním. Každý procházející turista mu rád přenechá pár drobných, aby si mohl udělat fotku. Nevím, jaký tu může mít výdělek. Davy turistů se okolo zrovna nehrnou, ale nějací tu přece jen občas projdou. Asi mu to na živobytí stačí. Staříkova drobná a malá postava při fotografování vynikne zejména v porovnání se mnou. Ale i když si tenhle batadský děda sedne vedle Líby, vypadá ve srovnání s ní jako seschlá souška. Přestože by stařík mohl být, jako většina zdejších obyvatel, potomek kmene Ifugao, dříve známého také jako lovci lebek, nevypadá, že by si chtěl některou z našich lebek ulovit. Lovci lebek jsou už dnes opravdu jen pouhá historie. Stařík si ochotně přesedá z kamenu na kámen, vedle mě i vedle ostatních, vždycky podle toho, jak si ho a s kým kdo chce vyfotit. Uděláme tu všichni spoustu fotek, než znovu vykročíme na další cestu batadskými terasami. Každý se tady rád alespoň chvíli zdržel. Nejen kvůli onomu sympatickému domorodci, ale tak trochu i kvůli odpočinku před dalším stoupáním. Já alespoň určitě. Ale teď už zase musím šlapat dál.

Batadské terasy nahoře nakonec opouštíme. Jsme přitom už dosti vysoko. Procházíme kolem místní školy. Děti běhají a skáčí venku, nejspíš mají zrovna přestávku. Líba, která je připravena na všechno, donese paní učitelce několik pastelek, sešitů a omalovánek, které jsme sebou na Filipíny přivezli. Postupně už přicházíme do části Batadu, kde se nachází náš hotýlek. Ještě poslední namáhavé kroky, poslední vysoké schody, poslední funění. Konečně si můžu oddechnout, že jsem to zvládl a mám to za sebou. Teď ještě pár posledních kroků, už jenom dolů k hotelu, a jsme na základně. Cesta, kterou Martin původně určil nejspíš podle svých rychloběžných nohou na půlhodinovou a kterou pro nás odhadl na dvě hodiny, nám nakonec trvala ještě o půl hodiny déle. Ale nevadí. Ti, co šli s Elvisem k vodopádu, nejsou ještě v dohledu. Na obzoru se objeví, až vystoupají ven z té propasti, do které jsem se já už nechtěl pouštět.

Večeři jsme měli domluvenou na pátou, ale zjišťujeme, že všechno naše objednané jídlo už na nás dávno čeká na stole. Přikryté sice je, ale asi jen kvůli hmyzu. Jinak je úplně studené. Co se dá dělat? Asi tu došlo k nějakému nedorozumění. Není to tedy úplně podle našich představ, ale hladoví jsme a tak se do toho pustíme. Já s Líbou máme polévku. Je dobrá a kdyby byla ještě horká, byla by snad dokonce i skvělá. Pak sníme především maso. Líba kus kuřete, já kotletku z vepříka. Zeleniny a rýže si dáme jen trošku, po vydatné polévce bych já ani víc nesnědl. A pak máme už až do večera jen relax. Nikam už se nejde. Fajn. Zůstanu na místě. Kamkoli jinam je to nahoru. A když dolů, tak to je nahoru zase nazpátek. Už dnes fakticky nikam nechci! Nachodil jsem toho víc než dost.

Sedíme teď na hotelové terase, odpočíváme, a rozhlížíme se okolo na políčka i kopce. Opravdu mi to tady připomíná incké terasy a i ten hornatý a džunglí zarostlý horský terén vypadá, jako bychom byli někde nedaleko Machu Picchu v peruánských Andách. Vida, jak se natolik vzdálená místa nacházející na opačných stranách Zeměkoule mohou podobat. Je tu vskutku moc hezky. Do toho se vrací Elvisova skupinka od vodopádu. Schodů nazpátek si užili hodně, pod asi pětadvacet metrů vysokým vodopádem se i vykoupali. Voda prý byla studená, ale snesitelná. Prý asi jako zdejší studená sprcha. Jen dávno prostřený stůl se studenou večeří jim kazil dobrý pocit. Ale budiž jim útěchou, že my ostatní, ačkoli jsme přišli o více něž o hodiny dřív, jsme měli studenou večeři taky. Úplně stejně.

Pokračujeme tedy v odpočinku na hotelové terase a prohlížení krásného okolí Batadu. Jen škoda toho oparu a podmračené oblohy, že není víc jasno. To by byla úplně nadpozemská nádhera! Dáme si kafe, povídáme si s ostatními a já přitom zase trochu píšu do deníčku. Pomalu se mezi nás vkrádá tma. Začíná se stmívat a přichází večer. Tma nás zatlačuje čím dál tím víc dohromady, až se sesedneme do malého kroužku. Kromě povídání se mezi námi pohybuje několik lahviček filipínského rumu. Skoro každý sem něco přinesl. Pak se asi po dvou hodinách přemístíme pod střechu kolem Elvise, který si odněkud vypůjčil lehce omšelou kytaru. Spolu s dvěma kamarády nám tu pak Elvis hraje a zpívá a mimo jiné zase znovu slyším tu krásnou baladu "Anak". Hrají až do chvíle, kdy nás rozežene nerudný hlas jakého jiného turisty, který nám dosti nakrknutě vynadá, abychom toho už konečně nechali, že nemůže spát. Dáme proto už jen pár písniček skoro šeptem a bez patřičného aplausu se rozejdeme do našich pokojů. Tam zmoženi množstvím schodů a doraženi filipínským rumem brzy usínáme v batadských postýlkách, které pro dnešek patří jen nám.

Ráno se probudím celý ztuhlý. A vůbec se mi nechtějí hýbat klouby. Moje svaly pak zcela zapomněly, co je to koordinace. Jako by se rozhodly, že každý bude provádět něco jiného. Doufám, že až se nasnídám, bude to lepší. V našem batadském údolí je teď vysoká vlhkost. Přesně jak se na pořádné tropy sluší a patří. Hustá mlha se válí po všech okolních kopcích a terasy rýžových políček pod námi nejsou ani vidět. Než posnídáme placku s omeletou a se zeleninou, která je tak veliká, že ji ani celou nesníme, mlha se pomalu a jen neochotně zvedá. Na cestu nahoru se vůbec netěším. Po snídani se nic nezlepšilo. Nedovedu si představit, jak takhle ztuhlý budu moci někam jít, a obzvlášť do takového kopce. Ale není čas na dlouhé rozjímání. Je čas vyrazit. Vlastně ještě ne. Martin vyhlásil start až na osmou hodinu, a to ještě není. I tak se ale polovina z nás rozhodne vyjít dřív. Už máme sbaleno, jsme po snídani, tak o nic nejde. Tož tedy vzhůru! Alespoň to budeme mít dřív za sebou.

Hned ty úplně první schody za hotelem, které jsou dobrý půlmetr vysoké, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A nelíbí se mi ani to, jak mě nohy nechtějí poslouchat. Musím se s tím nicméně nějak vyrovnat. Lezu po těch obrovských schodech po čtyřech a zeširoka jako velikánský přežraný pavouk. Potom už nezbývá, než šlapat a šlapat. Stoupám pomaličku, ale snažím se nepřestávat a být vytrvalý. Na dvou lavičkách při cestě si nějakou chvíli odpočinu, ale jinak pořád, krok za krokem, šlapu vzhůru. Líba se mnou nechce držet moje pomalé tempo a je stále kdesi napřed. Já se sice nějakou dobu snažím přizpůsobit její rychlosti, ale dlouho mi to nevydrží. Chvíli se pustím do řeči s nějakou Filipínkou, která jde taky nahoru a právě mě dohonila. "Czech Republic" nezná. Musím jí říct, že je to malá země zhruba uprostřed Evropy. Ona mi říká, že donedávna pracovala v Egyptě. Ale musela odtamtud ujet a tvrdila, že před tamními politickými nepokoji, které popisovala doslova jako válku. Za rozhovoru mi cesta nahoru přece jen líp utíká, když je Líba pořád někde vepředu. I družná Filipínka ale brzy kráčí přede mnou a stále víc se mi vzdaluje. Zase si chvíli odpočinu a popolézám výš a výš. Skoro všichni naši mě postupně předhoní. Líbě nahoře někdo poradí jako zkratku strmé schodiště, já jdu ale pěkně oklikou po stejné cestě, jako včera dolů. Když minu bagr, cesta za ním do sedla se mi zdá o moc delší, než včera se sedla dolů k němu. Asi toho bagrista za včerejší den hodně vybagroval. Najednou už ale spatřím první chaloupku s kioskem. Sláva! Jsem nahoře v sedle. Za necelou hodinu a půl, zatímco ti zdatní "vodopádníci" to zvládli za poloviční čas. Vida. I tak jsem to čekal ještě mnohem horší. Kdyby však nebylo zataženo, kdyby pražilo slunce a bylo vedro, asi by to také horší bylo. Ale vedro zatím nehrozí. Teď ten poslední úsek dokonce i trochu mrholilo.

Nahoře se tedy můžu převléci do suchého. Je to třeba, neboť tropická vlhkost mě přepadla ze všech stran. Něco mi navlhlo vláhou shůry a něco jsem propotil. Vydýchám se a dám si kolu. Máme čas. Jsme tady docela brzo. Auto je objednané až na později a tak čekáme. Sednu si chvíli na lavici pod střechou. Ale to bych snad ani nebyl já, aby se mi zase něco nepřihodilo. Když se zvednu, zanedlouho zjišťuju, že jsem si sedl zrovna do nějakého hovínka. Nějaké zvířátko ho tu zanechalo právě na místě, kam se mně zalíbilo si sednout. A svojí neposednou zadnicí jsem si to hovínko ještě dokázal pěkně rozmazat. Až teprve potom začínám cítit, jako by tady něco nepříjemně smrdělo. Jo. Taky že smrdí. Moje gatě!

Náš jeepney nakonec přijel celkem včas. Hbitě naskáčeme dovnitř. Jen Luděk s Elvisem znovu pojedou na střeše. Začínáme se pomalu hrkat ze sedla dolů, na druhou stranu, než je vesnice Batad. Cesta je strašná. Auto se potácí a mlátí s námi, že se sotva stačíme držet. Nechápu, jak se střeše drží Elvis a Luděk. Snad je někde nesklepeme a neztratíme. Vracíme se do Banaue stejnou mezi horami a strmými údolími se vinoucí cestou. Nic jiného než jeepney tudy asi ani jezdit nemůže. Zejména když teď každou chvíli prší. Na žádných vyhlídkách dnes už nezastavujeme a tak se dívám o to víc z okna. Krásné tropické hory, stráně, domky na kraji propasti, malá políčka mezi vesničkami těžce vydobytá na místech, které dříve ovládala hustá džungle, to všechno za oknem poskakuje nahoru a dolů i tam a zase zpátky, jak se náš jeepney kodrcá po nerovném terénu. Silnice také občas vede po okraji propasti, až mi to někde připomene bolívijskou Silnici smrti. I když tady, jak je vzhledem k nižší nadmořské výšce všechno hustě zarostlé vegetací, to na první pohled tak nebezpečně nevypadá. Ale je vidět, že sesuvy půdy jsou i tady časté a potřeba oprav silnice po četném řádění přírodních živlů rovněž.

V Banaue máme něco přes hodinku volno. Využíváme ho k procházce a k nákupu několika dalších pohledů. Venku je mokro a kaluže, protože ještě před chvíli vydatně lilo. Ostatně sem tam spadne nějaká kapka i teď. Ale chodit se mi moc nechce. Svoje nožičky přece jen trochu cítím. Raději víc sedím, a to na hotelu můžu. Dokonce si tu lze objednat i polévku. Přijde mi docela k chuti, stejně jako Líbě. A ve dvanáct hodin už nám začnou rovnat naše velké zavazadlo na střechu již několikrát vyzkoušeného červeného jeepney. Pak se poskládáme dovnitř i my turisté a jede se!

Silnice je teď celá betonová, později místy asfaltová. Z Banaue jsme se vydali tentokrát do opačného směru. Ale i tady projíždíme Filipínskými Kordillerami, zatáčíme sem a tam mnohými serpentinami, a z oken vidíme stále si podobné strmé horské svahy. Ve vyšších nadmořských výškách, asi kolem 1500 metrů, už není tak divoké tropické rostlinstvo, jako kolem Banaue. Kopce jsou tu trochu víc holé a roste tu hodně borovic, což by mi stejně do tropů asi moc nesedělo. Zastavujeme na několika vyhlídkách. Někdo jen na cigaretu, někdo zase na focení. Ale jsou i jiné potřeby. Mě tady zaměstnává především fotografování. A to i když vidíme zas a zas rýžová políčka, jejichž fotografií už musím mít stovky. Stejně mi to nedá. Všude vypadají trochu jinak. Přestože v Banaue docela pršelo, tady po většinu cesty svítí sluníčko. Ale s deštěm tu problémy mají. A ne malé. Strmé svahy se na mnoha místech sesouvají, a my se musíme některým sesuvům vyhýbat. Na silnici často tvoří nepřehlédnutelnou hráz, většinou přes víc než polovinu vozovky.

Po chvíli za jednou ze zastávek nám něco provoní automobil. Bohužel dosti nelibou vůní. Připadá mi obdobná té, kterou jsem cítil ráno ze svých kalhot. Ale ty já už mám vyprané a na sobě dávno jiné. Ačkoli i tak nejprve podezřívám sám sebe, nakonec se ukáže, že nějaký kus lejna si na obuv opatřila Radka. Ale co, to se může přihodit každému. Mně kupříkladu dneska ráno. Ale co se už každému nestane, je to, že náš filipínský řidič zanedlouho zastavuje u potoka, a hbitě Radčinu botu jakýmsi kartáčkem ve vodě vydrhne. To je panečku servis! A Elvis, který jede na střeše ještě s jedním kámošem, to shůry komentuje náležitým českým slovíčkem: "Hovno!". Než však přijedeme do města, musí Elvis se střechy k nám dolů. Ve městě se prý na střeše jezdit nesmí. Ale ono se nejspíš na střeše jezdit nesmí na celých Filipínách. Ve městě jen větší pravděpodobnost potkat nějakého pedantického policistu.

Město, kam příjíždíme, se jmenuje Bontoc. Zastavujeme tady na širokém prostranství před místním etnografickým muzeem. Naproti muzeu je škola a některé malé děti mají vyučování právě tady venku před námi. Náš příjezd je pochopitelně vyruší. Všechna děcka si mohou vykroutit krky, jak se za nám otáčejí a paní učitelka se je marně pokouší přimět k té správné pozornosti. V muzeu vidíme nějaké figuríny s ukázkami oblečení, modely domorodých domků a především mnoho a mnoho fotografií. Některé, přestože i padesát let staré, jsou vskutku nádherné. Opravdu. Něco takového se ani žádným digitálem vyfotit nedá. Krása! Já tu ale fotografovat nesmím. Dvakrát to zkusím a už po mě jedou! Fotografie z muzea nás krom jiného nenechají na pochybách, že se pohybujeme po bývalém území lovců lebek. Ono to je vlastně pořád jejich území, jen už se tu lov lebek v dnešní době nepraktikuje. V dřívějších dobách však válečníci místních kmenů, aby si získali vážnost a sílu, museli ulovit a získat lebku některého ze svých nepřátel. Venkovní expozice muzea v Bontocu je pak něco jako miniaturní skanzen. Je tu několik nízkých stavení, místo pro shromáždění rady starších, domek sloužící jako oddělená ložnice pro mladá děvčata, a v neposlední řadě i do země zapuštěný chlívek s opravdovým čuníkem. Elvis vleze dovnitř, aby vylákal čuníka z temného chlívku ven na světlo. Venku ve škole před muzeem zatím vypukla přestávka. Můžeme tak chvíli pozorovat typické "řádění" a křik děcek, což mi připadá úplně stejné, jako asi kdekoli jinde na světě. Několik dětí si taky zkusím vyfotit. Některá děcka se nechtějí nechat vyfotit, jiná ale zase ano.

Pak už jedeme dál. Za Bontocem je pořádná silnice teprve ve výstavbě. Přesto se Elvis i jeho kámoš opětovně usadí na střechu. Asi se chtějí pořádně vytřást. Jejich hrdinství však tentokrát nemá dlouhého trvání a oba zanedlouho skončí u nás uvnitř jeepney. Do Sagady už to je nedaleko.

Sagada, která je prý oblíbeným horským městečkem, působí velice poklidně, až skoro ospale. Počet obyvatel Sagady se neodvažuji hádat. Informace se k tomu velice různí, ale bude to nejspíš někde mezi jedním a třemi tisíci. Vystupujeme u třípatrového hotýlku George Guest House. Hotýlků je ve městečku víc. A je tu někde i pošta, což jednoznačně svědčí o tom, že Sagada je opravdu mezi turisty populární a vyhledávané místo. Náš hotel vypadá mezi ostatními staveními ve městě nápadně dobře. Jenom ty schody do druhého patra jsou trochu úzké a moje poněkud unavené nohy mě s těžkým kufrem nechtějí nahoru vynést. Z toho až nejhořejšího patra hotýlku máme pak skvělý výhled na městečko a jeho domky, na hlavní ulici vedoucí přímo pod námi do centra Sagady, i na rýžové terasy nedaleko za městem.

Pro dnešek máme na programu už jen odpočinek, což docela vítám. V hotelové restauraci si dáme večeři. Nemám dnes zrovna šťastnou ruku. Moje vepřové je dosti tučné, asi z bůčku. Po jídle chceme ještě chvíli posedět. Ale většina z nás se brzy po večeři vytratila. Přece jen jsme měli dnes docela náročný den, zejména dopoledne, a všichni asi chtějí odpočívat v klidu svých pokojíků. My zbylí jsme si teď nechali kolovat jeden rum, což jsme brali jako příjemný šláftruňk na dobrou noc, a odebrali jsme se na lože taky. Na kytaru, kterou si i tady Elvis někde vypůjčil, tak tentokrát vůbec nedošlo. Brzy dnes nešla spát asi jen Iva, která se s Elvisem vypařila kamsi do víru zdejších nočních podniků. Ti dva si zřejmě padli do oka. Zdá se, že jsou spolu rádi, a že si to užívají. A Iva tak pro svojí diplomovou práci poznává nejen Filipíny, ale pro jistotu i Filipínce. Tak dobrou noc, mládeži! Ať jste ráno fit!

Na ráno nám Martin zařídil v hotelu typickou filipínskou snídani. Ani k snídani pochopitelně na Filipínách nesmí chybět rýže a snídáme nezbytný rýžový kopeček doplněný vajíčkem, trochou zeleniny a vepřovým masem. To maso je tentokrát o hodně lepší, než to velmi tučné, co bylo včera k večeři. A protože nás dnes čeká pěší výlet k nějakému vodopádu, nadopujeme se s Líbou nějakými vitamíny a tak. Nevím ani pořádně, co to mám. Líba když mi prostě něco naordinuje, já to poslušně spolykám.

Nicméně po snídani se nejprve dopravujeme pomocí jeepney. Jedeme do vesničky Aguid, která je vzdálená jen pár kilometrů na sever od Sagady a pořád ještě se nachází tady v těch Filipínských Kordillerách. Cesty, po kterých tady teď jedeme, nezná ani moje nokiácká navigace. Je z toho úplně vedle. Když zastavíme na velkém parkovacím prostranství, ukazuje se, že silnice tady končí a dál už ani nikam nevede. Na obou koncích tohohle zastřešeno parkoviště je něco, co asi kdysi bývalo basketbalovými koši. Pravděpodobně tedy parkujeme v bývalé basketbalové hale. Jen nechápu, jak se na takhle nerovném terénu dá basket hrát. Ať tak či tak, zřícenin a ruin už jsem viděl dost, ale ruinu basketbalového hřiště tady vidím poprvé. A Martin odtud ukazuje přes desítky všudypřítomných rýžových teras dolů k jakési vesnici. Nevím, jaký je její název a nevím ani to, jestli náhodou nepatří k té vesnici, odkud právě vycházíme. Tady, na konci silnice, to asi nikdo moc neřeší. Prostě je tam pod námi nějaká vesnice a tam někam my teď půjdeme.

Jdeme zase do rýže. Zase do teras. Trochu dolů, do vesničky. Tam, kam nám Martin prve ukazoval. Mezi bahnitými políčky s rýží k těm vesnickým obydlím postupně nějak dobalancujeme. Svah tu zatím není naštěstí nijak prudký. Hodně se držíme spíš příčného směru a cesta po rýžových hrázích není tolik nahoru a dolů, jako byla včera. Ale o to víc jdeme zase po úzkých ušlapaných cestičkách, kde si opět musím říkat: "Balanc! Balanc!". Na ten je třeba opravdu dávat pozor, jinak bych mohl snadno skončit v rejži. Potkáváme taky několik domorodců, kteří tu pracují a nebo obhlížejí svoje rýžové hospodářství. Taky se za námi ohlíží nějaký kluk, u kterého jsem na rozpacích, co on to tady vlastně dělá. Jestli tu pracuje, nebo si na té rýžové hrázi jenom hraje.

Ve vesničce nacházíme víceméně improvizované centrum pro nás turisty. Kdybyste ale čekali, že kvůli tomu budou okolo třeba nějaké širší a lepší chodníky a cestičky, tak to ani náhodou. Tady ve vesnici mezi domky a občas i v docela prudkém srázu jsou stejně uzoučké stezky, jako po hrázích políček. A stejně jako tam, je i tady některý chodníček betonový a jiný jen poskládaný z plošších kamenů. Ve vesnici vidíme mnoho staveb a domečků hodně podobným těm, které jsme viděli včera v bontockém muzeu. Dokonce i skoro stejný kamenný a do země zapuštěný chlívek. I s podobným čuníkem uvnitř. Jenom se tady přiživuje ještě slepička, která vyzobává drobky toho, co bylo původně určeno pro prasátko. Fotit tenhle chlívek ale nemůžu. Není tu místo, chodníček jde těsně podél chlívku a já bych vyfotil nanejvýš jen kamennou díru. Bez chlívku, bez čuníka, i bez slípky. Domorodců tu mnoho nevidíme. Potkáme jich jen několik, většinou nesou nějaký pytel nebo jiný náklad. U některých domků na nás zvědavě vykukují, ale většinou jen děcka. A tamhle na zápraží zrovna čůrá malý chlapeček. Nicméně vesnička nepůsobí tak idylicky a historicky, jako třeba domky v bontockém muzeu. Tady už jsou vidět mnohé a bohužel nevábné výdobytky civilizace. Mnoho domků a taky třeba malý krámek či kiosek, kde si můžeme zakoupit malé občerstvení, jsou zbudovány z vlnitého plechu. Původní střecha ze slámy, listí či trávy tu už je taky jen málokde. Většinou ji už všichni obyvatelé nahradili oním mnohem trvanlivějším plechem. Téměř všechna obydlí mají také plechem pobité a z plechu zbudované stěny. Zdá se, že ten, kdo si založil svou živnost na prodeji vlnitého plechu, si v téhle vesnici jistě přišel ke slušnému výdělku. Když se rozhlédnu okolo, vidím plech všude, kam se podívám. I v Batadu bylo vidět ledasco plechového, ale tak nápadně plechové tam přece jen všechno nebylo. Poněkud to kazí dojem z těchhle jinak starobylých vesniček. Jenomže pokrok je pokrok. Ten můžete zastavit jen těžko.

Po strmém sestupu vesnicí, už zase mezi dalšími políčky a terasami, pak míříme po mnoha schodech pořád dolů a dolů. Znovu tu můžeme obdivovat onu krásu rýžových teras a políček, i cestiček sem a tam, které mezi nimi vedou nahoru a dolů. A já už zase začínám mít velký strach ze zpáteční cesty. Spíš se dá říct, že z ní mám upřímný děs! Tím spíš, že mě začala v lýtku dost bolet pravá noha. Asi už proti těm schodům protestuje. A jdeme ještě víc dolů! A zas a znova. Míříme dolů k Velkému vodopádu, jak se mu tady prý všeobecně říká. Jeho skutečné jméno zjistím až zadlouho doma: Bomod-ok. Nakonec sestoupíme až ke korytu jakési řeky. Vody v něm není mnoho, ale řečiště je přesto široké s množstvím obrovitých oblých kamenů, což celkem jasně demonstruje skutečnost, že jsou okamžiky, kdy tímhle korytem teče vody víc než dost a kdy by člověk na tomhle chodníku vedoucí podél koryta rozhodně nemusel být v bezpečí.

Konečně se za jednou ze zatáček před námi objevuje Velký vodopád v celé své nádheře. Je opravdu krásný a vysoký. Kolem něho i na něm je spousta svěží zeleně a dole pod ním lehce do modra zbarvené jezírko. Protože je však od rána zataženo a pohybujeme se ve výškách kolem 1500 metrů nad mořem, žádné vedro se nekoná a studená voda jezírka mě ke koupání vůbec neláká. Ale to neplatí pro nás všechny. Někteří s koupelí neváhají. První do jezírka hupsne Martin. Snad proto, aby nám šel příkladem. Za ním se odváží i Alena s Radkou. Přeplavou malé jezírko jednou, pak dokonce podruhé. Já se zatím spíš jen tak rozhlížím. Obdivuju krásu té padající vody. Takový hezký vodopád člověk nevidí zase moc často. A taky fotím. Líba si zatím jen smáčí nožky, zkouší vodu, ale svléknout se do plavek taky odmítá. Voda po kolena, čili právě tak akorát pod její kalhoty, Líbě, jak se zdá, plně dostačuje. Všichni ti rozmáčení si ovšem koupel pod vodopádem moc a moc pochvalují. A pak už se hned, jakmile naši plavci uschnou, vydáváme na zpáteční cestu.

Začíná mě z té zpáteční cesty, z návratu nahoru, přepadat deprese. Nohy mě bolí už teď a to ještě Martin naznačuje, že zpátky půjdeme z vesničky nahoru jinam a taky o něco výš. A tak pomalu, pomaličku, sípu mezi políčky nejprve do oné vesnice s turistickým centrem. Pokud procházím mezi terasami napříč, čili víceméně po vrstevnici, ještě to jde. Ale jakmile se cesta stočí a je potřeba stoupat mezi terasami nahoru a po schodech, nemůžu ty své nohy nějak utáhnout. Stojí mě to hodně sil a taky se u toho patřičně potím a funím na celé kolo. Jsem rád, že Líba mi zatím moc dopředu neutíká. Často musím odpočívat, utírat zpocené čelo a jsem skoro poslední. Za mnou jde už jen Milena, která má s těmi schody podobné potíže, a naši "rýžovou" výpravu uzavírají Iva s Elvisem. Ti se dnes drží pořád spolu. Nenápadně se loudají vzadu za námi.

Stoupám pořád zpátky nahoru k vesnici a mezi zelenými políčky musím dávat dobrý pozor, abych neztratil rovnováhu. Asi na dvou místech by se mě sice pokusilo před pádem do rýže zadržet zábradlí podobné tomu, jaké jsem kolem rýžových teras viděl už včera. To zábradlí tvoří tenké kovové tyčky, mezi kterými je natažen ostnatý drát. Opravdu pikantní zábradlí. Ostnatý drát ale jiný účel nemá, o tom není pochyb. Stejně tak nelze pochybovat, že by takové zábradlí moje unavené padající tělíčko rozhodně před pádem do rýže nezachránilo. O to víc musím být ve střehu, protože kontakt s takovýmhle zábradlím při pádu by navíc hrozil i nepříjemným zraněním. Ještě že vzadu s Elvisem jdoucí Iva, která se zrovna plácá v rýžovém bahně, kam spadla, nešla právě kolem takového zábradlí. Asi uklouzla nebo nějak neopatrně šlápla. Teď Iva sedí v bahně rýžového políčka a diví se, jak se tam tak najednou ocitla. Ohlížím se dozadu. Ivě pochopitelně pomáhá z bláta Elvis. Snažil se prý na poslední chvíli Ivu zachránit, leč marně. I tak má Iva štěstí, že jí Elvis zrovna nesl batoh. Jinak by kromě Ivy skončilo v rejži i její zavazadlo.

Já jsem zrovna v obtížném a úzkém místě, kde jsou vratké kameny, kde se nemůžu bezpečně otočit a kde jdu s fotoaparátem pro jistotu schovaným v brašně. Škoda. Takováhle událost! Iva je v rejži a já to ani nemůžu vyfotografovat! A tak událost si do svého foťáku zaznamená jen Petra, která je kousek nade mnou na bezpečnějším místě, zatímco ostatní už jsou zase příliš daleko vepředu. Já Ivu vyfotím nakonec až ve vesničce u turistického centra, kde se všichni scházíme, abychom si dali krátkou chvíli odpočinku. Elvis tu Ivě, pochopitelně za doprovodu našich uštěpačných poznámek, oškrabuje ze zadnice rýžové bláto. A činí tak evidentně s chutí a pochopitelně k všeobecnému pobavení, protože málo platné, cizí neštěstí člověka vždycky potěší. Taky se přitom dozvíme ještě několik podrobností. Třeba to, že Elvis při záchraně naší Ivy ztratil v rýži botu a už ji v hlubokém blátě nenašel. Chodí tedy bos, což ovšem u zdejších vesničanů není zase tak nic neobvyklého. Elvis měl naštěstí jen takové jednoduché žabky, nebo tak něco. A kromě toho se třeba ještě dozvíme, že Elvis prý za Ivou pěkně opravoval, rovnal a znovu sázel rýžové rostlinky, aby vesničanům nevznikla příliš velká škoda.

Z vesničky pak už nejdeme zpátky stejnou cestou, tedy víceméně po vrstevnici mezi rýžovými terasami. Dáme se poněkud doleva, kde nás čeká prudké stoupání do vysokánského svahu. Jsou to schody, schody a zase schody a já si připadám, že nohy už snad ani nemám. Kroky nahoru už nevnímám, a svoje nohy cítím snad jedině svým nosem. Funím, funím a často se musím zastavovat. Milena, která jde teď se mnou, je na tom podobně. Říká, že jen doufá, že nahoře nebude nebeská brána, odkud nás svatý Petr vyžene zpátky dolů, do Pekla. A mě napadne, že by to taky mohlo být mnohem horší: "Představ si, že by nám svatý Petr řekl, že tohle je Očistec, a že to půjdeme ještě stokrát!", odpovídám Mileně, které nezbývá, než se mnou souhlasit. A tak šlapeme a šlapeme. Líba se drží kousek přede mnou. "Už bude konec?", ptám se. "Tak za tamtou zatáčkou?", nedá mi to za chvíli. "Ne!", slyším pořád stejnou odpověď, protože schody stále neberou konce. Ale protože všechno má nakonec někde svůj konec, dočkám se i já. I když strašně vysoko, končí také tyhle schody nahoře na silnici, kde nás už čeká náš jeepney. Navzdory tomu, že tady nahoře žádná nebeská brána není, můžu ten krpál, který od vodopádu měl kolem čtyř set výškových metrů, každopádně za Očistec považovat. Snad mi alespoň malá a nepatrná část mých hříchů bude lehce přegumována.

Při návratu na náš jeepney nepatrně zasvítí slunko a taky nepatrně sprchne. Tyhle terasy nebyly daleko a tak se do Sagady vracíme přibližně okolo jedné. Protože jsme téměř kolektivně chtěli odeslat nějaké pohledy, nechal nás Martin dovézt až k poště. To je na Filipínách jediná instituce, kde se dají koupit známky, se kterými teprve se dá udělat známým a kamarádům doma radost, když jim od nás přijde filipínský pozdrav. Na poště ovšem mají zavřeno. Otevírají až ve dvě odpoledne. Ale alespoň víme, kde to je, od hotelu to je jen asi 150 metrů. V hotelové restauraci si pak s Líbou dáme polévku a horkou čokoládu. Tu čokoládu jsem potřeboval daleko nejvíc! Líba pak odchází s ostatními děvčaty na poštu odeslat pohledy, zatímco já s pocitem, že už do schodů neudělám ani krok, se vyškrábu nahoru do našeho pokoje. Po schodech se pohybuju skoro po čtyřech a dokážu se nahoru dostat pravděpodobně jen díky oné předchozí porci čokolády. Ta mi přece jen dodala trochu energie, která mi předtím už povážlivě chyběla. Konečně jsem na svém pokoji a můžu se teď na půlhodinku natáhnout na postel. Ó, to je slast, taková obyčejná hotelová postel!

Ty kopce tady ve Filipínských Kordillerách jsou příšerné. Kdybych teď odjel domů a někdo se mě na Filipíny zeptal, stačilo by mi na odpověď jediné slovo s vykřičníkem: "Schody!". Filipíny jsou teď pro mě prostě země schodů. Nicméně tyhle hory, ve kterých rozhodně nezažíváme žádná vedra, jsou divoké a překrásné a rýžové terasy na nich v tisíci různých tvarech a podobách jsou fascinující a úžasné. Vidět něco takového každopádně stojí za to, aby člověk podstoupil nejednu namáhavou či krkolomnou cestu. Ta úchvatná políčka jsou pak dokonalou odměnou. Ani se přitom nesnažím pochopit, jak dokonalý tu musí být systém rozvodu vody, aby voda byla všude, na každém každičkém políčku, na každičké terase a aby jí navíc všude bylo právě tak akorát. Není divu, že tyhle terasy staré přes dva tisíce let, jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO, a že samotní Filipínci je někdy nazývají osmým divem světa. Než jsem tyhle terasy na vlastní oči spatřil, nedovedl jsem si něco takového vůbec představit. Filipínské rýžové terasy jsou vskutku ohromující. Nádherné!

Přibližně o půl třetí vycházíme s Martinem i Elvisem na procházku po Sagadě. A taky k Údolí Ozvěn, které se táhne podél městečka od jednoho jeho konce k druhému a které je známé takzvanými zavěšenými rakvemi a mnoha pohřebními jeskyněmi. První visící rakve, do kterých od pradávna pohřbívá své mrtvé zdejší animistický kmen Igorot, můžeme vidět v jedné ze zatáček na dolním konci překvapivě dlouhé a roztažené Sagady. Rakve jsou zavěšeny nad údolím na jedné ze stěn ve skupině pískovcových skal. Tyhle první zavěšené rakve vidíme ještě docela zdálky, a když si je pro fotografování přiblížím zoomem, spatřím na rakvích pohozené nějaké kosti a dokonce i lebku. Podhled na tyhle staré rakve visící na skále tak působí poněkud morbidně. Nicméně pohřbívání do dřevěných rakví se nejprve odehrávalo do jeskyní. Teprve později, když už byly jeskyně zaplněny, začaly se rakve se zemřelými zavěšovat do skalních výklenků a na skalní stěny. Věnujeme ještě jeden pohled na bizarní hroty skal s ještě bizarnějšími rakvemi a doputujeme pomalu na dolní konec Sagady. Domy kolem silnice už skončily a asfalt pod našima nohama nás vede vysokým nepříliš hustým jehličnatým lesem, kde ovšem kromě jehličnatých stromů roste kupříkladu i bambus. Neobvyklá a zajímavá kombinace!

Tady uprostřed hvozdu posléze sestupujeme do jedné z pohřebních jeskyní jménem Lumiang. Je to prý jediná jeskyně, která je v Sagadě nám turistům přístupná, do ostatních je už návštěvníkům Sagady přístup zapovězen. Hlavně proto, že se tady v horách tímto způsobem pohřbívá dodnes a je třeba dopřát nebožtíkům i jejich rodinám klid, jaký jim náleží. Ze stejného důvodu je prý také zakázán vstup do Údolí Ozvěn, kde jsou další dodnes používané pohřební jeskyně a pohřební skály se zavěšenými rakvemi. Ale s tím zákazem vstupu to asi nebude horké, soudě podle toho, kolik fotografií se zdola z údolí dá nalézt na Internetu. My ale půjdeme jen do té jedné přístupné a dosti rozměrné jeskyně. Dovnitř se dostaneme velkým otvorem a uvnitř pak už ty rakve hned vidíme. Je jich tu docela hodně. Jsou poskládány vedle sebe či navršeny na sebe jedna na druhou a to především v horní části jeskyně kolem vchodu. Další rakve jsou pak uloženy nahoře až těsně pod stropem jeskyně a vypadají tak taky jako zavěšené. A dost pravděpodobně taky na něčem visí. Všechny zdejší rakve jsou dřevěné a asi hodně staré. Do téhle jeskyně už se dávno nepohřbívá. Překvapí mě, že některé rakve jsou prý staré až pět set let. To je na obyčejné dřevo docela hodně, ale na druhou stranu sem do jeskyně neprší a relativně stálá teplota a vlhkost možná umožní dřevu, aby přetrvalo až tak dlouhou dobu. Naprostá většina rakví je hodně krátkých. Ne proto, že Filipínci obecně nedosahují vysokého vzrůstu. Tyhle rakve jsou příliš krátké i na malé Filipínce. Mrtví jsou totiž do těchhle rakví pohřbíváni ve skrčené, čili prenatální poloze. Dodržuje se tím odvěké pravidlo, že zemřelí ze světa odcházejí právě tak, jak na něj přišli. Skrčený jsi mezi nás přišel, skrčený také odcházíš.

Pohřbívání do jeskyní a do skal v Údolí Ozvěn prý podle tradice probíhá tak, že zemřelý zůstává nejprve devět dní doma, aby se s ním příbuzní a celá rodina mohli rozloučit i v případě, že musí za zemřelým podstoupit dlouhou cestu. Nebožtíkovi hned zpočátku zavazují ústa. To proto, aby jeho duše z těla neunikla. Po devíti dnech už je zemřelý uložen do rakve. Když uplyne čtyřicet dní, je poté odnesen na pohřebiště. Do jeskyně či do skal. Tím je vše skončeno. Zemřelý je definitivně ze světa pryč, zapomenut, a nikdo už pro něho dál netruchlí. Podivuhodně to souvisí s vírou, že duše zemřelého pobývá ještě devět dní mezi svými a pak do čtyřicátého dne putuje na nebesa. Těchhle čtyřicet dní se dostalo mimo jiné i do křesťanské víry a je jistě zajímavé, že i Kristus po svém zmrtvýchvstání vstoupil na nebesa čtyřicátého dne.

Když se zase dostaneme na silnici nad jeskyni, rozdělujeme se ve stínu stromů jehličnatého lesa na dvě party. Jedna se vrací zpátky do centra Sagady a druhá pokračuje dál po silnici k další zdejší jeskyni. Tahle však není pohřební s rakvemi, ale je krápníková. Jmenuje se Sumaging. Martin nás straší, že návštěva téhle jeskyně je fyzicky obtížná, že se někde slaňuje dolů nebo naopak vylézá po laně nahoru, případně se musí prolézat úzkými chodbami, a že některé části jeskyně jsou přístupné pouze vodou. A tak není divu, že se na návštěvu jeskyně přihlásí jen hrstka z nás. Já to taky raději vzdávám. Posílám Líbu, ale ona beze mne do jeskyně taky nechce. Ta hrstka jsou tedy nakonec tři: Miloš, Radka a Iva. A Ivou jde do jeskyně pochopitelně i Elvis. Co kdyby Iva zase spadla do rýže či někam jinam, že? My s Líbou tedy dovnitř nepůjdeme. Ještě Milošovi půjčujeme náš vodotěsný Canon. Jiný než vodotěsný foťák se do jeskyně Sumaging ani nedoporučuje. Už proto, že vhodná výbava všech jeskyňářů mají být plavky a nějaké smáčivé tričko. Obuv prý nerozhoduje, stejně ji brzo nechají někde cestou. Naši tři respektive čtyři jeskyňáři jsou poté ještě vybaveni doprovodem s jakousi dosti smradlavou plynovou lucernou. V téhle sestavě pak odkráčejí dolů směrem k jeskyni a zakrátko nám zmizí z očí. My ostatní pozůstalí, kteří jsme jeskyňáře doprovázeli až sem, se pomalu vydáváme nazpátek do centra Sagady, směrem k našemu hotelu.

Na hotel ale teď ještě nejdeme. Líba s děvčaty cestou na poštu objevily jen pár kroků za hotelem kavárnu, kde prodávají cibetkovou kávu. Protože správný kávomil by měl zkusit všechno, Líba zamíří právě tam. Narozdíl od evropských kaváren si tu může dát tuhle kávu za sice nemalý, ale každopádně mnohem levnější peníz. Jakási Filipínka u vchodu zrovna nějaká zrna přebírá. Dost možná, že právě zrníčka oné cibetkové kávy. Zřejmě tu odděluje kávová zrna nikoliv od plev, ale od ostatních věcí, které spolu s kávou prošly zažívacím traktem cibetkových šelmiček. Sedíme venku se Standou a Lenkou na poloprázdné terase a posloucháme odněkud zezdola se linoucí chrochtání prasátek. Zkrátka idylické kavárenské posezení. Já už mám na sobě mikinu. Bez ní mi prve bylo chladno a v ní je mi teď tak akorát. Teplo tady v horách, ve výšce kolem 1500 metrů nad mořem, rozhodně moc není. Na druhou stranu u nás doma bych byl rád, kdyby tam takovéhle teplo bylo.

Líba a Standa si tady v kavárně Bono's cibetkovou kávu za 200 pesos opravdu objednají. Já, když si představím, že to pochází z nějakých hovínek, si objednám raději svou druhou dnešní čokoládu. Nemusím mít zkrátka všechno. Ochutnám pak jen trošku kávy od Líby. Že by to bylo dobré, to rozhodně říct nemůžu. A dokonce ani to, že by to chutnalo alespoň přibližně jako káva. Tedy vážení, to je hnus! Fuj! Ze všeho nejvíc mi to připomíná nějaké splašky z kuchyně, i když pravda, splašky z kuchyně jsem vlastně ještě nepil. Jen máloco, co jsem už pil, bylo horší. Vzpomínám si snad jen na indiánské kukuřičné pivo, kterého jsem kdysi hrdinně vypil celou sklenku kdesi v peruánském Posvátném údolí. Nechápu, jak tuhle cibetkovou břečku může někdo vydávat za něco extra, za nějakou lahůdku. Tohle přece nemůže nikomu chutnat! Nejspíš jde jen o to, kolik to stojí, a dotyční se předvádějí, že si to mohou dovolit. Já jim to však závidět nebudu! Pro mě to není! Kdepak! Ani Líbě to nechutná. Myslí si ale, že je to především tím, že ta káva je strašně slaboučká. Možná je slaboučká proto, že stojí jenom 200 pesos. Nicméně já si nemyslím, že silnější a dražší by byla lepší. No, Líba to holt bude muset zkusit ještě jinde a jindy. Až pak jí snad konečně dojde, že cibetková káva není žádný výběr z hroznů, ale výběr z hoven. Výběr z hoven cibetek.

Tou kávou pak už pro nás den víceméně končí. Je zvláštní, že teď večer mě ani nebolejí nohy. Rozhodně ne tolik, jako ráno. Ale pravou nohu mám kolem kotníku lehce opuchlou. Docela by mě zajímalo, kolik těch schodů jsme na ty poslední dny na rýžových terasách nachodili, na kolik Petřínských rozhleden či na kolik Eiffelovek jsem vlastně během těch pár dní vystoupal. Na hotelu se nejprve na chvíli natáhnu, ale pak si jdu psát svůj deníček. Nechci s psaním zůstat pozadu.

Dole v hotelové restauraci pro nás dnes večer nemají místo. Pronajali celý prostor na večeři nějaké větší skupině. A tak sedíme, večeříme i popíjíme v našem hotýlku ve druhém patře, na celkem prostorné chodbě. Vzhledem k tomu, že personál nám všechno, co chceme, nosí zezdola sem nahoru, nám to ani příliš nevadí. Můžu se najíst i napít, co hrdlo ráčí. Přinesou mi všechno. Večeři, kolu i rum.

Naši jeskyňáři nám večer při rumu vyprávějí, že jeskyně Sumaging není jen jedna, ale že je to celá soustava jeskyní, malých i větších, spojených různými chodbami, komíny a průlezy vedoucími nezřídka i vodou. Jeskyně byly prý opravdu tak trochu adrenalinové a poněkud divoké. Žádné chodníčky a schůdky, a nebo elektrické osvětlení, jako u nás. Jeskyněmi odvážlivci často postupovali tak, že střídali jezírka a potůčky, plazili se studenou vodou, šplhali skalními komíny a bosky lezli po překvapivě nekluzkém travertinu. Viděli přitom mnoho zajímavých a barevných skalních útvarů, pohříchu často s erotickým vyzněním. Náročné to tedy bylo dost, ale všichni naši jeskyňáři se shodují na úžasném zážitku. I když Radka má pocit, že v jeskyni mají pro ty méně zdatné také jinou a méně náročnou cestu. Nejspíš si během prvních partií po vstupu do jeskyní turisty otipnou, co snesou, a podle toho zvolí patřičnou obtížnost. Milošovi se zase zdá, že celý smrdí po netopýrech, přestože v jeskyni žádné neviděl. Tihle létající savci se totiž ve vysokých jeskyních drží kdesi nahoře v hluboké tmě. Ale podle pištění jich tam prý muselo být hodně. A jeskyňáři nám ukazují fotky a pochvalují si Elvise, jak jim v jeskyni pomáhal zdolávat překážky a jak je taky v jeskyních fotografoval. Elvis je vůbec šikovný chlapec. Kromě všeho toho, co umí a co už o něm pozorný čtenář ví, je Elvis taky ještě bývalý reprezentant Filipín v řeckořímském zápase.

Taky si večer povídáme o cestování. Co, kde, kdy, jak a s kým a tak všelijak podobně. A Miloš s Radkou k našim zážitkům coby klientů cestovních kanceláří přidávají i mnohé příhody a postřehy z druhé strany. Jaké zase oni mají zkušenosti s námi klienty, co pro nás musí a nemusí zajišťovat, jací taky někteří klienti dokážou být, a co všechno se může v takové cestovní kanceláři taky přihodit. Čas při rumu příjemně utíká a tak se hodiny blíží k půlnoci stejně rychle jako v hladina rumu ke dnu láhve. Když se rozcházíme do hotelových postelí, je už bezmála půl dvanácté. Hrůza!

Ráno snídáme na úplně horní hotelové terase. Dole v restauraci jsou, stejně jako večer, nějací Italové. Je nám tady sice trochu chladno, ale zato odtud máme skvělý výhled na okolní hory a kopce. Je jen škoda, že většina jejich vrcholků se nám ztrácí v nízko plujících mračnech. Mám opět onu typickou filipínskou snídani, jako včera. které se tady říká psiloc. Oni tu vlastně ani jinou snídani nemají. Ale psiloců mají v jídelníčku vícero druhů a tak místo včerejšího "pork psiloc" mám dnes "ham psiloc". Jinými slovy, u kopečku rýže s vajíčkem jsou namísto několika kousků vepřového dva plátky šunky. Jinak je úplně to samé.

Od rána pořád nějak běhám po schodech. Pořád nahoru nebo dolů. Cik cak, sem a tam. Na snídani, ze snídaně, pro tamto, s tímhle tam. Nohy mě dnes po ránu už zase bolí mnohem víc než včera. A tak, protože jsem včera pěší výlet tak pěkně a úspěšně přežil, považujeme s Líbou včerejší příděl pilulek za správný. Je třeba ho zopakovat. Dostávám tedy znovu podobnou sestavu vitamínů, anti-bůhvíčeho a anti-všeho. Tak jako včera. A pak znovu po schodech dolů. Teď už naposled. Odnáším naše kufry ven k autům. Pojedeme dvěma mikrobusy, abychom měli více pohodlí, neboť dnešní cestování má být poněkud delší. V 8:30 filipínského času jsme připraveni ze Sagady odjet. Pořád ještě s námi cestuje Elvis. Možná teď už Elvis cestuje spíš s Ivou, nežli s námi.

Nejprve ale ještě zastavujeme na horním konci Sagady u kostela Panny Marie. Je tu jakési malé centrum Sagady, možno snad říci i náměstí. V sousedství křesťanského kostela je také zdejší nemocnice a malá požární zbrojnice s krásným červeným hasičským autem. Velký kamenný kostel Panny Marie s dlouhou chrámovou lodí má na nevysoké zvonici a v průčelí kruhová okna Je to vlastně jednoduchý pravděpodobně kamenný obětní stůl, za nímž jsou naskládány jakési veliké přírodní pískovcové kameny. Ta hromada kamenů dosahuje do výšky dospělého člověka a asi i výš, než kam dosáhne průměrný Filipínec. Tam mezi ty kameny je zasazeno několik měděných svícnů se svíčkami a zdánlivě ledabyle jsou po kamenech rozhozeny malé kovové relikviáře. Celou scénu tohohle zvláštního oltáře pak doplňuje několik dřevěných kousků nábytku, třeba pultíky pro čtení Písma a nebo křesílko pro kněze. a uvnitř dosti neobvyklý oltář. Je to tedy velice střídmě a působivě přírodně zdobený kostel. Jo a abych nezapomněl, ke kostelu patří i veliký zvon venku, který je datovaný rokem 1921.

Kolem mariánského kostela projdeme na nedaleký vršek. Na svahu přivrácenému ke kostelu se nachází křesťanský hřbitov, který je i dnes stále používán. Je tu mnoho téměř výhradně bílých náhrobků, a celý hřbitov mi trochu připomíná ty, jaké se občas vidí v některých amerických filmech. Však je tu mimo jiné hroby také hrobka Američanů, hrobka veteránů z druhé světové války, kteří v Sagadě nebo v jejím okolí padli při osvobozování Filipín.

Procházíme pomalu hřbitovem a dostaneme se nahoru na pahorek k velkému vztyčenému dřevěnému kříži. Odtud se nám nabízí překrásná vyhlídka do Údolí Ozvěn. Stojíme teď nad srázem na opačném konci údolí, než kde jsme včera odpoledne navštívili pohřební jeskyni Lumiang. Vidíme odtud i nemalou část Sagady a taky stavení, která jsou rozmístěna mezi ostrými špičatými skalisky tohohle krásného pohřebního údolí. I tady, skoro přímo pod námi, pak vidíme další rakve zavěšené na pískovcové skále. Je tam tedy další hřbitov, tentokrát animistický. Některé z visících rakví jsou barevné nebo lakované a vypadají docela nové. Je tedy zřejmé, že pohřební skála pod námi je stále funkční a že někteří příslušníci kmene Igorot jsou tímhle tradičním způsobem do Údolí Ozvěn pohřbíváni dodnes. Věnujeme tedy ještě poslední pohled na rakve zavěšené nad údolím a pomalu odcházíme zpátky k našim mikrobusům.

Za Sagadou postupně sjíždíme po nerovné prašné silnici do hlubokého údolí. Projíždíme tudy po strmých svazích, chvílemi stoupáme a potom zase klesáme. Silnice se vine údolím dál a dál podél řeky a kopíruje divoce rozeklané svahy okolních hor, často a nečekaně porostlé jehličnany. Jedná se většinou o nějaké druhy borovic, podobně jako když jsme do Sagady přijížděli z Banaue. Na téhle cestě je monoho zatáček. Snad ještě víc, než bylo včera u rýžových políček schodů. Však se taky téhle silnici říká "Zig Zag Road"! Na údolí i na okolní hory je tu mnoho překrásných výhledů a na některých místech jsou tu postaveny i vyhlídky, u kterých můžeme zastavit alespoň na krátkou pauzičku. Buď na kávu, za výhledem, a nebo aby se nám z toho cik cak nezatočila hlava.

Krátce před polednem pak ještě zastavujeme v jednom větším a rušném horském městečku, které má jméno Abatan. Z aut nás vysadí vedle tržnice, abychom se mohli občerstvit a koupit si něco malého k snědku. Ale protože já nějak nemám hlad, zajímá mě spíš ruch na tržnici i na živé ulici před ní. Projdu se nejprve po tržnici mezi prodavačkami ovoce i ryb a pak se postavím naproti za silnici a pozoruju pouliční provoz všelijakých těch projíždějících oplechovaných motorek i nesčetných lidí a lidiček procházejících kolem vedlejší policejní stanice. Narozdíl od ranní Sagady mi tu rozhodně zima není. I když se nedusím úmorným vedrem, dá se každopádně tvrdit, že je tu teplo. Příjemné teplo.

Za Abatanem jedeme zase po cik-cak cestě podobnou krásnou horskou krajinou ozdobenou řídkými borovicovými lesy. Rýžová políčka už se ale dávno ztratila a horské svahy teď zdobí políčka se zeleninou, kde se mi zdá, že převažují hlavně brambory a nějaké zelné hlávky. Zastavujeme na další vyhlídce. A to právě u cedule, která hrdě hlásá, že se nacházíme v úplně nejvyšším místě, kam filipínský silniční systém vůbec vede. A ještě tam píšou, že se nacházíme v nadmořské výšce 7400 stop. Protože zelená cedule je celá nakloněná a pravděpodobně hrozí, že při nejbližším zemětřesení by mohla spadnout, mají tu o kus dál ještě jednu. Asi pro jistotu, aby alespoň jedna zůstala, kdyby něco. Protože nadmořská výška ve stopách mi vůbec nic neříká, hbitě vytahuji mobil, naleznu potřebnou aplikaci a provádím přepočet ze stop na metry. Vyjde mi, že jsme vystoupali do výšky přibližně 2550 metrů nad mořem. Slušné. Před námi se rozkládá a do dáli táhne hlubokánské údolí a právě za ním se zvedá hora Mount Pulag, druhá nejvyšší hora Filipín. Chybí jen maličko, aby se mohla počítat ke třítisícovkám. Máme taky štěstí na počasí, když tuhle horu krásně vidíme. Martin říká, že ačkoli tu byl mnohokrát, už tři roky odtud vrcholek Mount Pulagu neviděl. Vždycky byl zakryt hustými oblaky.

U jednoho z několika stánků s občerstvením si Elvis kupuje filipínskou pochoutku, zvanou balut. Od normálního našeho vařeného vajíčka se však liší. Hodně se liší. Tohle vajíčko se totiž vaří už nějak dost dlouho potom, co se v něm bílek a žloutek začne proměňovat v kuřátko. Koukám na něho, jak s chutí vycucne šťávičku a pochutnává si na tom ostatním. Trochu žloutku, ale taky masíčko či křidélko, i nějaká peříčka. Brr...! Tohle bych já tedy nemohl. Na pohled snesu ledasco, ale tohle mi nedělá dobře, ani když se na to jenom dívám. Žaludek mi z toho dělá cik cak. Podobně na tom budou, jak se zdá, skoro všichni. Jediný našinec, kterého Elvis přesvědčil k ochutnávce téhle "dobrůtky", je Alča. Tak Alčo, do toho! Alča svůj balut načne, oloupe shora skořápku, zakoulí očima, pak je zavře a vypije z balutu tekutinu. Tváří se hodně kysele, ale její hrdinství jí nedovolí tak brzy to vzdát. My ostatní jsme srabi. Nikdo z nás to neochutná! Alča statečně do balutu ještě chvíli kouše a půlku ho zkonzumuje. Poprosí někoho o hlt slivovice a nechá si koupit pivo. Zdá se, že po téhle "pochoutce" to má opravdu zapotřebí. Alča si nestěžuje, že je to hnusné, ale na její vkus "je v tom příliš mnoho peříček!", které jí nechtějí jaksi správně klouzat do krku. Elvis měl před chvílí asi o něco "mladší" balut. A tak přes všechno Alenčino hrdinství, slivovici i pivo skončí druhá půlka balutu mezi zuby okolo jdoucího pejska. Tomu balut báječně chutná, podobně jako před chvílí Elvisovi. Asi proto, že to psisko je taky Filipínec. Peroutky, neperoutky, zblajzne všechno. Jo, a k tomu balutu bych rád napsal ještě jednu věc. V různých internetových zdrojích, ale ne všude, jsem našel, že balut je kachní vejce. Možná někde jinde na Filipínách ano. Ale tady to bylo rozhodně vejce slepičí.

Dnešní cik-cak cesta však ještě neskončila. Silnice se s námi stáčí dál, tu doleva, tu zase doprava, tady jedeme nahoru, a tamhle pojedeme zase dolů. Několikrát se dostaneme do oblaku, který se valí přes kopec přímo nad našimi hlavami. Na silnici kupodivu zůstává viditelnost dobrá, ale hustá oblačná mlha nám zcela znemožní výhled nahoru k horským hřebenům i dolů do rozeklaných údolí. Ale za chvíli oblačné cáry zase zmizí a výhledy máme perfektní. Pravdou ale je, že všechny ty nádherné pohledy k horám i dolinám už nejsem schopen vnímat. Únava z minulých náročných dnů i včerejší dlouhý večer si vybírají svou daň. Ať se snažím sebevíc, podstatnou část téhle cesty prospím. Trochu jsem podřimoval už i dopoledne, ale teď je moje pochrupování mnohem vydatnější. A tak jen v polospánku vnímám, jak nakonec sjíždíme dlouhé serpentiny dolů do velkého města. Je to Baguio a tady budeme nocovat před zítřejším celodenním návratem do Manily.

Baguio je třísettisícové velké město rozložené v širokém údolí a po okolních vršcích, do kterých se postupně rozšiřuje. Pořád ještě víceméně v polospánku si stačím všimnout, že Baguio je opravdu velké město, které za okny mikrobusu vypadá nevábné, špinavé, plné motorek, aut a patřičného hluku. Krátce na to, co se ubytujeme v hotelu Baguio Palace, tedy asi ve čtyři hodiny, vyrážíme s Martinem na procházku po městě.

Dozvíme se přitom, že Baguio v nadmořské výšce kolem 1500 metrů, je zimní hlavní město Filipín. A jako hlavní město fungovalo za Američanů, kteří ho tady v horách také založili, neboť jim tohle místo v horách mnohem více vyhovovalo svými příjemnými klimatickými poměry. A přesto, že na nás město nepůsobí nijak lákavě, je prý nejvyhledávanějším cílem všech Filípínců pro rekreační a odpočinkové pobyty. "Opravdu Martine?", divíme se všichni, neboť pro nás je touha rekreovat se v takovémhle velkém městě něco jen těžko představitelného.

S Martinem zajdeme nejprve do Burnhamova parku. Tenhle park s velkým obdélníkovým jezírkem je jakýmsi srdcem Baguia a je pojmenován po architektovi, podle jehož plánů bylo město postaveno. Co asi Burnham v plánech nezamýšlel, je to, že dnes tenhle park rozdělují na dvě části řady pouťových stánků. V parku se na chvilku zastavíme. Martin nám přece musí nějaké informace o Baguiu povědět. A Filipínci se tu parkem i mezi stánky procházejí, kolotají sem a tam, posedávají na lavičkách, zastavují se a povídají si, projíždějí se po jezírku na lodičkách a šlapadlech roztodivných tvarů. A kolem nich pobíhá a pokřikuje spousta neúnavných děcek. Do sebe zahleděný pár právě prochází kolem a mě nakrátko ovane pronikavá vůně. Z mladých párů je cítit nejen směs voňavek, ale i sex. Je zřejmé, že mnozí sem přijeli právě proto, aby si ho v tomhle jimi vysněném prostředí náležitě vychutnali. Všichni lidé v parku vypadají náramně spokojeně, a to i přes ty davy lidí a neuvěřitelný mumraj, který tu vládne. Přestože pro Filipínce je snem strávit v tomhle městě svoji dovolenou a svůj volný čas, mě tohle místo ani při naší procházce nepřesvědčí. Baguio je i zblízka stejně šedivé, stejně ušpiněné a stejně přeplněné, jako se mi zdálo už z oken auta, když jsme sem přijížděli. Ponurost Baguia ještě podtrhuje dnešní zatažená obloha a těžká šedivá mračna zavěšená na celým městem. Snad jen ty jeepney jsou v Baguiu o něco barevnější, o něco víc zdobnější, o něco divočejší, než jinde. Ano. Některé jeepney jsou pomalovány opravdu hodně netradičně. A některé z nich by se daly považovat snad i za opravdová umělecká díla.

Ještě dlouho mi město Baguio leží v žaludku. Nemůžu pořád pochopit, že Filipínci sní o dovolené, kterou stráví v Baguiu procházkami po špinavém městě nebo po lidmi přecpaném centrálním parku. A nebo že se budou dokonce rádi a s potěšením projíždět po jezírku na některé z těch příšerných lodiček. A že některé kousky plující po jezírku opravdu stojí za to! Některé třeba mají na přídi delfíní hlavu a vzadu ocas, u jiných lze na přídi spatřit šíleně uplacánou napodobeninu mořské panny sněhobílé barvy, která je ustrojená do pronikavě modré podprsenky. Neuvěřitelné. Ve mně představa tady stráveného volného času spíš budí hrůzu a jsem docela rád, že hned zítra ráno odtud zase odjíždíme. Filipínci ale Baguio zkrátka a jednoduše milují.

Procházíme teď do kopce dalším parkem, pojmenovaným tentokrát po našem už starém známém Josém Rizalovi. Odřu si tu dost nepříjemně koleno, protože na schodech se natáhnu jak široký, tak dlouhý. Pravá noha mi prostě v jednu chvíli vypoví službu, a proti všem očekáváním potřebný krok nahoru na schod neudělá. Dopajdám pak nahoru k městské radnici a chvíli koukám, kam mi ostatní zatím utekli a kterým směrem se dali. A vidím, že Líba na mě támhle o kus dál čeká. Martin nás pak protáhne částí města v okolí tržnice a nakonec i samotnou tržnicí. Lidí je tu jako někde v mraveništi. Hrůza! Celá tržnice i široké její okolí je velké, ale typické, asijské tržiště, kde se prodává všechno možné. Od živých ryb či slepic, přes nespočet druhů zeleniny a ovoce, přes desítky rozličných druhů rýže a dalších potravin, přes trička a další oblečení, až po boty, hodinky, hrnce či elektroniku. Tuhle jistě zajímavou tržnici v Baguiu jsme si tentokrát moc neužili, protože jsme ji víceméně jen dost narychlo proběhli. Při té rychlosti mě zaujala snad jen jediná věc. A to, že jsem až dosud netušil, kolik všelijakých druhů rýže vůbec může být. Překvapilo mě to podobně, jako kdysi v Peru a Bolívii tu spousty různých druhů brambor, které jsou k dostání zase na tamních tržnicích a ulicích. A Líba si zase nemohla nevšimnout červených zahradních jahod, které zdejší trhovci dokázali postavit do tak neuvěřitelných pyramid, že bylo zcela nepochopitelné, jak mohou vůbec držet pohromadě. Bůh ví, jak to rovnají a proč se to nesesype na zem. Líba tady dokonce trvala na tom, abych jí ty jahody vyfotil. Bez fotky mi odtud nedovolila odejít.

Pak ještě vystoupáme k baguiské katedrále. Vede k ní hodně schodů a lezu nahoru velice ztěžka. Za prvé mě dost bolí nohy, zvlášť do schodů. V pravé lýtku cítím zřetelnou bolest. Snad to mám jen namožené a za pár dní to přejde. Za druhé mám teď navíc ještě čerstvě natlučené koleno. A co lze říct o téhle na první pohled majestátně vypadající katedrále? Stojí na vršku dosti vysokého kopce, na místě bývalé katolické misie a její stavbu dokončili v první třetině dvacátého století. Růžová fasáda katedrály a dvě vysoké věže jsou vidět z mnoha městských částí. Pro Baguio je to jistě jedna z dominant města, přesto však na ní nevidím nic zvláštního ani pozoruhodného.

Martin nám nikde nedal v Baguiu zatím volno a rozchod. Mezi těmi davy lidí v parku a v ulicích to nejspíš nebylo příliš bezpečné. A stejně tak na tržnici a v jejím okolí. Tam jsme si všichni raději hlídali svoje mobily i peněženky. K žádné nepříjemnosti ale nedošlo. Možná i proto, že Martin se skoro nikde nezastavoval, a až dosud jsme městem procházeli téměř bez zastavení. Že by nás Martin takhle proháněl, abychom se nikde nezastavovali a nedostali se do nějakých potíží? Rozchod, a to přesně na hodinu, tak dostáváme až na dalším baguiském vršku, kam nás Martin skoro v poklusu nažene. Kromě toho, že je tu vcelku zajímavý rozhled na město pomalu se halící do tmy, je tu obrovské nákupní středisko. Taky jedna z výrazných dominant města. Martin nám ještě ukáže, kde jsou tu nějaké fastfoody, abychom svůj čas mohli využít i k uspokojení našich hladových žaludků, a odběhne. On tuhle hodinu využije mimo jiné i k tomu, aby pro nás na zítra opatřil jízdenky do Manily. Dlouho obcházíme kolem různých rychloobčerstvoven, tedy oněch fastfoodů, a dlouho hledáme, co si vlastně dáme k jídlu. Líba nakonec zvolí kuřecí stehýnko a já si dám vepřové na špejli. V Manile mi to před týdnem moc chutnalo, ale tady je to hrůza. Maso je příšerně tuhé a flaksovité, a tak mi z celého pokrmu chutná snad jenom rýže. Marně dloubu do toho vepře lžící, abych z něho alespoň nějaký malý kousek urval. Ale lžící to nejde. Chtělo by to nůž. Jenomže nůž není. Už týden si marně zvykám na to, že na Filipínách se jako příbor používá lžíce a vidlička. Na rýži či polévku to ještě ujde, ale když s tím máte jíst nějaké maso, nezbude vám, než jíst rukama. Obzvlášť to platí pro tuhle tuhou flaksu. Alespoň že Líba je se svým kuřátkem trochu spokojenější. Bohužel už po jídle nestíháme kávu. Díky našemu dlouhému vybírání jídla na ní už nezbývá čas. Je mi to trochu líto. Mám na ní docela chuť. Možná jsem si místo té flaksy měl dát jenom to kafíčko. Ale kdo to mohl vědět?

Za hodinu se na určeném místě terasy před obchodním centrem sejdeme všichni včas. Jen chviličku čekáme na Martina a pak už s ním procházíme ztemnělým městem a skrze Burnhamův městský park zpátky do hotelu. Tady mě Líba a ostatní přesvědčí na jedno pivo. A věřte nebo nebo ne, neměli to přemlouvání zrovna snadné. Nakonec si jedno pivo dám, ale hned potom musím jít spát. Jsem hodně unavený a dost mě bolí nohy. Obzvlášť ta pravá. Dokonce tak, že vůbec nejsem schopen dojít do sprchy. Bolavé nohy proto zahodím na postel a spolu s nimi tam ležím dobré dvě hodiny jako umrlec v zavěšené rakvi. Jen snad nejsem tolik skrčený, jako nebožtíci kmene Igorot. Teprve pak se na chvíli zvednu. Právě jen na takovou dobu, abych se před dalším spaním protáhl sprchou.

Celou noc jsem spal jako zabitý, přestože máme pokoj s okny zrovna nad ulicí, kde jezdí nepřetržitě jedno auto za druhým. Líba mi ovšem ráno tvrdí, že jsem ji před svítáním ujišťoval, že celou noc skoro nespím. Divné. To jsem buď ještě brumlal nějaké nesmysly ze sna, a nebo jsem v polospánku vyvíjel obranný mechanismus namířený proti brzkému probuzení. Zvenku teď zřetelně slyším kokrhat spoustu kohoutů, a protože jistě takhle řvou už delší dobu, je zřejmé, že ani to mi nebránilo ve hlubokém spánku. Křik filipínských kokrháčů už jsem slyšel několikrát. Ale zatímco v Banaue nebo v Batadu mi to připadlo docela normální, tady Baguiu, v tomhle velkém městě, bych tolik těch kokrhelů nečekal. I když je potřeba se na to podívat v té souvislosti, že když na Filipínách jsou kohoutí zápasy dodnes velice populární, množství kohoutů kdekoli, a to i tady v tomhle velkém městě, zase tak překvapující asi není.

Odřené koleno mám teď ráno už v pohodě, ale pravý lýtkový sval mě bolí docela hodně a chodit mi to moc nejde. Obzvlášť ne po schodech, když teď jdeme posnídat. Dnešní hotelovou snídani máme tentokrát vydatnější. Americkou. Po vajíčkách, slanince a párečcích nakonec ještě s chutí slupnu i banán. Vydatná snídaně před celodenní cestou se hodí, a krátce po ní odjíždíme na autobusový terminál. Dopravujeme se třemi taxíky, a to po pěti. Je potřeba chytit ta velká auta, která mají místo i vzadu. Já s Líbou nasedám až do toho posledního. Zatímco všichni před námi odjeli od hotelu dolů směrem k centru města, náš taxík se k našemu překvapení otočí do protisměru a jede s námi úplně na druhou stranu. Je mi z toho trochu divně. Moc dobře se pamatuju, jak mě v mexickém San Cristóbalu taxikář vyklopil úplně před jiným hotelem, než kde jsme tenkrát měli bydlet. Ale tady se na autobusovém terminálu všichni zase shledáme. Tentokrát k žádnému problému nedošlo. Náš taxikář jen zvolil jinou trasu.

Do odjezdu linkového autobusu do Manily zbývá slabá půlhodinka. Uteče rychle. Do autobusu s námi proti všem původním předpokladům nastupuje i Elvis. Naši Ivču si evidentně oblíbil, a tak přišel na to, že si zrovna potřebuje v Manile něco zařídit. Jo. Elvis je moc šikovný chlapec. V tomhle filipínském autobuse je kromě řidiče obsazena i funkce průvodčího. Ten ještě dlouho po odjezdu z terminálu pobíhá po autobuse a šustí penězi i jízdenkami. Každou prodanou jízdenku pak kleštičkami každému hezky a pečlivě procvaká. Vypadá to jako by prováděl nějaký rituál, a zdá se, že ho provádí s požitkářským úsměvem.

Když opouštíme Baguio, v jeho okrajových částech mezi kopci je mnohem víc zeleně, než v ulicích kolem centra města. Narozdíl od včerejška je dnešní obloha jasná, a téměř bez mráčku. A tak tady v plném slunci už Baguio zdaleka nepůsobí tak šedivě a ponuře, jako včera v zamračeném podvečeru. Během první hodiny a půl cesty z Baguia sjíždíme po strmých úbočích hor pořád dolů. A pak následuje už jen dlouhá předlouhá cesta nížinou. Z oken autobusu vidíme mnoho políček. Rýžových je tu ale hodně málo. Kukuřičných, zeleninových a jiných plantáží je mnohem víc. Pole se střídají s vesničkami, městečky i většími městy a všude chudé a jednoduché domky stojí hned v sousedství honosnějších vilek. Ve městech se nám za okny projíždějícího autobusu mihnou také nemocnice, školy, obchodní domy a centra, i pečlivě udržované kostely. Ve městech, na vesnicích i mezi poli je všude množství malých krámků, obchůdků i hospůdek a restaurací, ať už napevno postavených, nebo jen tak provizorně postlučených. Příležitost u hlavní silnice něco prodat je tu zřejmě pro mnoho Filipínců důležitou součástí jejich obživy. Skrze větší města projíždíme velmi pomalu, neboť pouliční provoz tam vždycky silně zhoustne. Brzdí nás především stovky motorových sajdkár, které se všude kolem nás pletou a rozjíždějí se odevšad do všech možných i nemožných směrů. Jsou téměř bez výjimky kapotované a mnoho z nich je nazdobeno a vypulírováno podobně, jako jejich větší bratříčci jeepney.

Cestou máme dvě delší zastávky. Asi na půlhodinu se zastavuje vždycky u nějaké restaurace, kde je příležitost na občerstvení, drobnou hygienu, a na protažení ztuhlých končetin. Jinak se zastavuje většinou jen na zamávání a vždycky, když někdo přistoupí, rozezní se autobusem další část cvakací serenády štípacích kleštiček. Osídlení kolem silnice je posléze čím dál hustší, až mám pocit, že jedeme jednou dlouhatánskou a téměř nekonečnou vesnicí. Kolem druhé hodiny odpoledne najedeme na dálnici, na které jsou nejprve v obou směrech dva, a později tři pruhy. Když se nakonec dálnice rozšíří až na čtyři, jsme už pouhých 30 kilometrů před Manilou. Přes zvyšující se počet jízdních pruhů je ale dálnice čím dál plnější, přesto podle Martina je provoz dnes v sobotu mnohem menší, než bývá ve všední a tudíž pracovní dny. Trochu si nakonec zdřímnu. Jsme najednou v Manile a počet dopravních pruhů už je zase větší. Protože jich je pořád málo, jedeme místy i po dálnici nad jinou dálnicí. Když později zase jedeme dole, máme další dálnici nad hlavou. A pokud tam na těch sloupech nahoře nevede druhá dálnice, jezdí tam pro změnu manilské metro. Trvá ještě dost dlouho, než si můžu napsat, že už jsme konečně na terminálu, kde budeme vystupovat. Odtud nás na hotel dovezou za pár minut zase mikrobusy.

Spíme v úplně stejném hotelu, jako před necelým týdnem. Následuje sprcha a přibližně o půl šesté se jdeme do obchodního centra Robinsons najíst. V relativně dost drahé vietnamské restauraci si dáme polévku. Velkou, nudlovou, s masem. Je opravdu výborná, a asi jsem na Filipínách dosud nic lepšího nejedl. Pak jdeme v obchoďáku do potravin, kde si Líba vychutná především oddělení zeleniny. Kupujeme rum. Je přece levnější, než pivo! Nekupte to!

Vracíme se na hotel a pak hned spěcháme za ostatními do Rendezvous baru, kde už to taky známe od minula. Začneme pivem, ale nakonec zase přijde čas na rum. Jsme na to tentokrát připravení. Velká a malá láhev rumu je po ruce a tak Martin pro žádný rum běhat do obchodu nemusí. Jenom jim tu tentokrát vadí, že se nám láhev s rumem fláká po stole. Minule to nějak neřešili. Možná proto, že teď sedíme u stolu prakticky na ulici, zatímco minule jsme byli mnohem víc schovaní uvnitř baru pod střechou. Naléváme si tedy rum nápadně nenápadně pod stolem do plechovek Coca-coly a tváříme se, že pijeme jenom tu. O tom víc nám to asi ale takhle chutná. Znáte to. Zakázané ovoce chutná nejlíp.

Na ulici, kde tentokrát sedíme, se dnes zdá být mnohem živěji. Pořád kolem nás někdo prochází a někteří kolem nás krouží jako supi kolem mršiny. Potuluje se tu několik podivných ženských, které určitě mezi nohama pod kalhotkami nemají to, co byste tam u ženských čekali. Kdosi taky posadí ke stolu kudrnatýho čokla v dětských botičkách a někdo jen těžko určitelného pohlaví mě pak láká "támhle" do domu naproti. Nejspíš do nějakého hampejzu. Tůdle! Nikam nejdu! "Na tebe jsem tak zvědavej, ty zmalovaná nádhero!", pomyslím si ještě.

Večer nám při povídání a sledování nezvykle živého okolí uteče docela rychle. Když rum dojde, zaplatíme koly a chystáme se jít spát. Loučíme se teď s Elvisem. Tentokrát už s námi dál cestovat nebude. Ostrov Bohol, kam zítra poletíme letadlem, je už pro něho asi příliš daleko. Když odchází s Ivou někam do noční Manily na pozdní poslední večer a možná i celou noc, naposledy mu ještě zamáváme: "Tak ti za všechno děkujeme a měj se moc fajn!". My už teď ale půjdeme spát. Ráno musíme hotel opustit ještě před šestou, abychom nezmeškali letadlo.

Nějak se ráno nemůžu probudit. Ale musím. Odjíždíme vážně hrozně brzy. Musíme být včas na letišti, na terminálu vnitrostátních letů. U odbavení se potíme. Není to teplem. Máme mít zavazadla do patnácti kilogramů! No, tak to tedy máme slušnou nadváhu. Ale Martin nás tu nějak přihlásí k odbavení jako velkou skupinu, a tak nám to všechno nakonec projde. Pikantní je, že u bezpečnostní kontroly si musíme zouvat boty, ale lahve s vodou a pitím tu kupodivu nikomu nevadí. Uvnitř letiště si pak dáme kávu a můžeme taky posnídat. Před osmou hodinou pak nasedáme do letadla, které se s námi zakrátko zvedne do vzduchu. Opouštíme tak Manilu i ostrov Luzon. Vrátíme se sem už jen na konci pobytu, abychom tu z jiného letadla přestoupili na let do Dubaje. Ale to bude až za dlouho, až na konci naší filipínské dovolené.

Náš let trvá jen něco přes hodinku a už přistáváme v Tagbilaranu, v hlavním městě ostrova Bohol. Bezprostředně po přistání hned ucítíme opravdové tropické vedro, a protože je zřejmě nedlouho po dešti, tak i patřičnou tropickou vlhkost. Autobusem pak projedeme nevábně a špinavě vypadajícím Tagbilaranem a potom se dostaneme na sousední ostrov jménem Panglao. Panglao je v takové bezprostřední blízkosti Boholu, že ho s ním spojují dva mosty, ale ve srovnání s Boholem je Panglao podstatně a podstatně menší. Ukáže se, že ho přejedeme na druhou stranu asi za půl hodiny. Panglao je ostrov vyhlášený svými plážemi, z nichž údajně nejkrásnější a nejvyhlášenější má být Alona Beach. A tam my směřujeme. Ostrov Panglao je jinak krásně zelený, se spoustou bambusů, palem, banánovníků, a dalších vysokých stromů, pod nimi se pak krčí nízké domky zdejších domorodých obyvatel. Když přijíždíme blíž k pláži Alona, objevují se kolem silnice první resorty. V jednom z nich, který se jmenuje Paragayo, se nás Martin snaží ubytovat. Ale zatím to nejde.

Je ale sotva půl jedenácté, a pokoje budou volné až za dvě hodiny. Nedá se nic dělat, musíme počkat. Necháme zavazadla složená na recepci a jdeme se s Líbou podívat na samotnou pláž Alona, která je odtud vzdálená asi 200 metrů. V jedné z bezpočtu restaurací a hospůdek na pláži se usadíme, dáme si džus a ledovou kávu a kocháme se výhledem na moře a na pláž. Mně se nikde moc chodit nechce, noha mě pořád ještě bolí. Z těch rýžových políček, teras a především schodů kolem Banaue ji mám určitě namoženou. Ještě před polednem se tedy vracíme z pláže zpátky k resortu. V protější restauraci se nás několik schází k obědu. K hovězímu mám poněkud nedůvěru, že bude tvrdé. Nicméně Radka, když jí ho přinesou, si ho pochvaluje. Já se poprvé odvážím si dát kuře a chystám se obírat kosti. Ale je to super! Kosti v jídle vůbec nejsou! Dostanu malé smažené kuřecí kousky s výbornou lehce pálivou omáčkou. Kuře je skvělé. Je to úplně něco jiného, než české steroidy. V Asii se kuřat bát nemusím.

Po obědě je konečně čas i prostor na ubytování. Obsadíme náš pokojík v opravdu krásném prostředí resortu Paragayo, které je tvořeno jednoduchými ubytovacími budovami uprostřed nádherné pěstěné parkové úpravy s četnými palmami a několika altánky, v kterých bude večer jistě báječné posezení. Pochopitelně při rumu. Bez dalšího zdržování pak už mažeme na pláž. Zaplavu si mezi zakotvenými lodičkami, na břehu si mezi jinými loďkami jen sedím a koukám, a nakonec si na chvíli lehnu a spokojeně usnu. Ale jen krátce. Probudí mě deštík. Zůstávám zatím v klidu ve své horizontální poloze. Prší ale pořád. Nakonec mě tahle tropická přeháňka vyžene schovat se alespoň dál na břeh pod palmy. Ale jen tam dojdu, jako bych tím déšť zastavil. V tu chvíli pršet přestane. Jdu tedy znovu natáhnout své končetiny a tentokrát usnu na mnohem delší dobu. Zatímco spím, značně pokročí odliv, a tak po probuzení se mi už ani plavat nechce. Na hloubku je to moc daleko a proto se jen tak cachtám a plácám na kraji na mělčině. Líba, která zůstala celou dobu vzhůru, si všimla, že moře ale ustoupilo nějak moc rychle. Okamžitě mi to připomene nedávné zemětřesení nedalekém v Japonsku a následnou tsunami, o které nám skoro všichni naši známí téměř hromadně zasílali z Česka poplašné zprávy. Přemýšlím o tom, zda se nemám zachovat podle rady, kterou mi jeden kolega zanechal prostřednictvím Facebooku: "Kdybys zjistil, že Bůh splachuje, tak utíkej!". Ale tohle tady je zaplaťpánbůh docela normální odliv. Není nejmenšího důvodu, proč bych měl někam utíkat. Ani by mi to s bolavou nohou nešlo.

V podvečer pak přes místní wifi provedeme pomocí Skypu několik kontaktů s domovem, přestože oni tam doma podvečer ještě ani zdaleka nemají. Za tu chvíli, co se věnujeme komunikaci našimi blízkými, znovu krátce a vydatně sprchne. Po onom tropickém deštíku potkáváme Radku s Milošem. Oni, zatímco my jsme plážovali, si maličko zdřímli, a teď se vrací z krátké procházky. Sháněli prádelnu. Proč? Vždyť mě to tady připadá všude, že je tady prádelna. Alespoň podle vlhkosti a teploty, jaká tu panuje. Prádelnu nakonec našli, a objevili hned vedle i české pivo. A české klobásky. Žjóva! A k tomu taky Čecha, který to ve svém stánku prodává. Vzápětí už k "českému" kiosku míříme taky. Společně s Luďkem a s Ivou jsme usoudili, že taková klobáska nebude před večeří špatný předkrm. A my si, když už Radka s Milošem našli prádelnu, neseme taky něco vyprat. Máme už taky dost špinavého prádla. Je ho celý batoh!

Usadíme se v hospůdce "U Švejka", jen asi 150 metrů od našeho resortu. Jinak jsme ovšem u Emila. Emil je původem Ostravák, který s námi pochopitelně mluví česky. Respektive ostravsky, čili "kratkym zobakem". Tak, jak je to u Ostraváků obvyklé. Emil z Čech odešel před svým dvacátým rokem. Ale ne na Filipíny. Jezdil asi dvacet let s kamionem ve Spojených Státech a projezdil je křížem krážem. Na Filipínách se usadil před necelým rokem a tenhle stánek má otevřený přibližně měsíc. Od Emila se taky dozvíme, že pivo "Praha", které tu prodává, vyrábějí v malém pivovaru v Manile taky nějací Češi a prý výhradně ze surovin dovezených z Česka. Je to pivo sice dražší, třetinka nás přijde v přepočtu na skoro padesátku, ale je to pivo opravdu dobré. A když nám k tomu Emil přinese ještě klobásky s tmavým chlebem a hořčicí, přičemž všechno je to velice podobné tomu, co se dostane u nás, mají naše huby na Filipínách sváteční český den. Jedině s tím pivem je drobná potíž. Emil má sice piva dost, ale na naši partu ho nemá tolik pořádně vychlazeného. Omlouvá ho snad jedině to, že nás nečekal. "Tak se polepši, a vychlaď ho na zítra, Emile. Přijdeme zas!", domlouváme se nakonec, když odcházíme.

Vracíme se zpátky k našemu resortu a ve větší skupince zasedneme do jiné větší restaurace "U Helmuta". Martin nám poradil, že u tohohle Němce si můžeme dát smažený řízek s bramborovým salátem. Zkusíme to. Řízek si dám rád a ani zdaleka nejsem jediný. Bramborový salát však nemají a tak musíme vzít zavděk vařenými brambory nebo smaženými hranolky, jako třeba Líba. Jakmile si všechno objednáme, přijde se nám Helmut osobně omluvit, že má plnou hospodu a že příprava jídla bude chvíli trvat. Helmut na nás samozřejmě mluví německy, takže mu nerozumím ani slovo. Chytá se jen Miloš. Zatím tedy jen tak "U Helmuta" sedíme a rozhlížíme se okolo. Všímáme si, že jídlo sem k Helmutovi dopravují odněkud odjinud a vozí ho na motorce. Jídlo projde rychle barem, kde ho rozdělí na tácky, upraví do konečné podoby a hned ho pak servírují hostům na stůl. Stejným způsobem k nám posléze doputují i naše řízky. Jsou skvělé, čerstvě smažené, a z dobrého a čerstvého vepřového. Je to vítaná změna. A taky velká porce, která nám s Líbou, jakmile ji spořádáme, úspěšně začne zavírat oči. Večer proto, zatímco ostatní sedí uprostřed našeho resortu v altánku a popíjejí nakoupený rum a kolu, se my s Líbou tentokrát uklidíme na pokoj a jdeme poměrně brzy, asi o půl desáté, spát. Já usnu hned potom, co dopíšu nezbytné poznámky do svého deníčku.

Ráno nám Martin zajistil snídani v restauraci, kde jsme včera byli na oběd. Je to taková americká snídaně. Slaninka a vajíčko na způsob volského oka nás sice potěší, ale překvapení jsme něčím úplně jiným: výborným čerstvým mangovým džusem okořeněným mátou. Nedlouho po snídani pak odjíždíme. Dnes nás čeká celodenní výlet na sousední ostrov, na ostrov Bohol, na který jsme včera přiletěli. Máme za tím účelem pronajatý menší autobus.

Jen krátce potom, co přejedeme přes most na ostrov Bohol, zastavujeme u památníku z filipínské historie. Na památku mírové smlouvy mezi Španěly a filipínským králem je tu postavené sousoší v mírně nadživotní velikosti. Je umístěno na mramorovém podstavci, a vypadá, že je z nějakého kovu nebo alespoň pokovované. Tohle sousoší stojící vedle silnice blízko pobřeží ostrova Bohol zachycuje tehdejší mírotvorné potentáty kolem stolu v okamžiku, kdy uzavření smlouvy zpečetili přípitkem. Z poháru ale pili neobvyklou tekutinu: víno s příměsí vlastní krve. Díky tomu se tenhle smluvní dokument nazývá "Pokrevní smlouva". Domorodý král se tím, že se s kolonizátory takhle skamarádil a pokrevně sbratřil, rozhodně nestal filipínským hrdinou, přestože uzavřená smlouva byla jistě jedním z důležitých historických milníků v historii ostrova Bohol a širokého okolí.

Další zastávka při poznávání ostrova Bohol je jen asi o čtyři kilometry dál, ve vesnici Baclayon. Je tu velký Španěly postavený kostel, který je údajně nejstarší dochovanou stavbou na celých Filipínách. Kostel, zasvěcený Neposkvrněného početí Panny Marie, prý založili jezuité spolu s osadou na samém konci 16. století. Postaven byl nejprve z lehkého bambusu z tvrdého dřeva a později, zhruba v první čtvrtině 18. století už byly jako stavební materiál použity kameny nařezané z mořských korálů. Zřejmě proto, že jich všude kolem bylo víc než dost. Dlouhá kostelní loď vedle kamenné zvonice zvenku jako kostel snad ani moc nevypadá. Stavba na první pohled spíš připomíná nějakou sýpku nebo zemědělskou usedlost. Uvnitř je to ale jiná. Vskutku hezký a zajímavý interiér kostela si můžeme prohlédnout za malou chvilku. Uvnitř právě končí poslední rozloučení s nějakým zesnulým. Součástí naší prohlídky je i maličké muzeum, pravděpodobně ve zdech bývalého kláštera, a jsou tu k vidění rozličné křesťanské náboženské artefakty. Brzo ale odjíždíme, takže na důkladnější prohlídku moc času nezbývá. Přesto se s odjezdem trochu opozdíme, protože čekáme, až se trochu zmírní prudký tropický lijavec, který se mezitím spustil. Proudy vody naštěstí padají jen krátce.

Ani teď nesedíme v autě nijak dlouho. Po dalších jen asi deseti kilometrech přijíždíme k jedné z největších atrakcí ostrova Bohol, k chovné stanici nártounů. A co že to je ten nártoun? Nártoun, neboli tarsiér, je malé zvířátko, která bývá často označováno za nejmenší opičku na světě. Ve skutečnosti však, ačkoli je opicím blízký příbuzný, opravdovou opičkou není. Nártouni tvoří z vědeckého pohledu samostatnou větev vyšších primátů. Patří k ohroženým druhům zvířat a v téhle stanici se snaží o jejich záchranu. Je otázka, jestli to pomůže, ale faktem zůstává, že nártouni jsou v Červeném seznamu ohrožených druhů zařazeni do kategorie "téměř ohrožený". Ale tenhle nártoun filipínský je na tom ze všech druhů nejlépe. Všechny ostatní druhy nártounů jsou už ohrožení natolik, že jim hrozí vyhubení. Některým dokonce i ve velmi blízké budoucnosti. Naprostá většina všech druhů nártounů však žije v Indonésii, zatímco tady na Filipínách je doma pouze tenhle jeden jediný, nártoun filipínský. A je tak trochu i jakýmsi filipínským symbolem.

Stanice Rio Verde, u které zastavujeme, není na Boholu jediná, která se zabývá chovem a záchranou těchhle zvířátek. Vstupné se tu neplatí. Zřejmě proto, aby jinde nevznikaly nelegální chovné stanice, založené jen kvůli zisku, kde nártouni spíše trpí a umírají. I takhle mají na Boholu s nelegálními stanicemi problémy, a to nemluvím o nelegálním trhu se zvířaty, který nártouny ohrožuje pravděpodobně ze všeho nejvíc. Tahle stanice, do níž se půjdeme podívat, je financována nadacemi, dobrovolnými dárci a v neposlední řadě i z prodeje rozličných suvenýrů. Jejich nabídku pod střechou za vchodem zatím zcela ignoruju a jdu se podívat dál dovnitř. Nártouni jsou teď pro mě důležitější! Na suvenýry se podívám později.

Za zastřešeným vstupem s výstavkou fotografií a různými informacemi a samozřejmě taky prodejci suvenýrů je několik otevřených klecí či voliér. A tam už nártouny vidíme. Mají jich tu několik. Tak do deseti. Jsou uvnitř. "Hele, tam!", slyším každou chvíli odněkud za mnou. Však koukám. Nártouni jsou nádherní. Vypadají roztomile jako nějací plyšáčci. Měří tak asi deset až patnáct centimetrů a váží prý něco kolem dvanácti dekagramů. První, co na nártounech člověka zaujme, jsou jejich veliké oči na hlavě, která je vzhledem k tělu neúměrně veliká. Navzdory tomu, že ke svému jménu, a to jak v češtině, v latině i v angličtině, přišli díky svým neobvykle prodloužených nártům na zadních končetinách. Ty oči nártounů, které jsou prý větší, než nártouní mozek, na vás ospale zírají, pokud ovšem nártoun zrovna nespí. Protože je to ale noční živočich, tak ani jeden z těch několika zvířátek, která tu mají, nevykazuje pražádnou pohybovou aktivitu. Nejvýše pomalu otočí hlavou, a zavře nebo naopak otevře oči, dost možná v závislosti na míře okolního hluku. Na klidné spaní tu ale nártouni moc pomýšlet nemohou, neboť turistů je tady víc než dost a o nějakém klidu nemůže být ani řeči. Každopádně se snažíme nártouny nerušit nějakým pokřikem ani blesky fotoaparátů. Nártoun se musí přece alespoň trochu vyspat, než se setmí, a on vyrazí na noční lov.

V noci jsou pak nártouni jako vyměnění. Pohybují se v nízkém křovinatém podrostu přískoky a rychlým skokem taky loví svou kořist. Jsou prý v noci nesmírně čilí. Nártouni se živí téměř výhradně hmyzem, ale nepohrdnou ani pavoukem nebo třeba drobnou ještěrkou. Není však známo, že by nártouni konzumovali i nějakou rostlinnou potravu a proto jsou nejspíš jediným druhem primátů, kteří jsou výhradně masožraví. K tomu aby nártoun ulovil saranče, mravence, komára či mouchu, vážku, motýla, švába a další brouky či jiný hmyz, potřebuje nártoun dobrý sluch, který ho první upozorní na možnou kořist. Pak teprve použije nártoun svůj dokonalý zrak, který je pro něho z hlediska důležitosti zcela zásadní. A noční způsob života je taky důvod, proč má nártoun ty své krásné velikánské oči. Ty obrovské nártouní oči se ale v oční jamce nepohybují. Vůbec. Jsou docela nepohyblivé. S tímhle handicapem si ovšem příroda poradila po svém. Dopřála nártounům zase možnost pohybu hlavy kolem dokola o 180 stupňů, aniž by jakkoli museli otáčet tělem. To je další jejich jedinečná vlastnost, ba spíše zvláštnost, protože nártouni jsou mezi úplně všemi savci jediní, kteří něco takového dokážou.

Nártouni jsou obdařeni ještě jednou neobvyklou vlastností. Člověk je nikdy neslyší, že by vydávali nějaké zvuky. Nártouni ale nejsou němí. Ba právě naopak. Jsou docela upovídaní, zejména v blízkosti člověka. Pravděpodobně tak vydávají varovné signály. Slyšet je ale lidské ucho nemůže, protože nártouny vydávané zvuky jsou vysoko nad hranicí slyšitelnosti. V tomto směru se s nártouny mohou měřit ze savců snad jen delfíni či netopýři. Ultrazvukové pištění nártounů s frekvencí přes 70 kHz a u některých druhů dokonce až přes 90 kHz by musely být alespoň pětkrát zpomaleny, aby byly lidským uchem slyšitelné a zachytitelné.

Nártoun, tenhle pozoruhodný živočich, má dlouhý ocas, který jediný není pokrytý hustou srstí, jako zbytek jeho těla. Vidím dobře i jeho konečky prstů rozšířené do malých bobulek, které jim dobře slouží pro přichycení k větvičce, nebo k něčemu jinému, po čem se zrovna pohybují. V přírodě jsou nártouni hodně plaší, ale tihle budou na okolo procházející a je okukující turisty zřejmě přivyklí. Přestože by se pohodlně vešli do dlaně i dětem, nikdo je tu tímhle způsobem z jejich klidu neruší. Nikdo na ně nesahá, nikdo je nehladí. Jsou fakticky boží a jak povětšinou spí, odpočívají a nikam neutíkají, máme dostatek času si je prohlédnout a fotografovat. Někteří nemají snad ani deset centimetrů a jsou tak maličcí že je fotím na makro. A jak na svých větvičkách pospávají, čekáme kolem s připravenými fotoaparáty, abychom je zachytili, až na nás ta malá chlupatá kulička otevře svoje nádherná výrazná kukadla. Fotky však nemusím vůbec dělat skrz nějakou klec, nebo síť. Ti nártouni jsou tu volně. Mají narostou svobodu pohybu a v noci třeba zmizí do okolní džungle na lov. A pak se zase klidně vrátí, protože tady jsou dobře chráněni před predátory, kočkami, cibetkami, dravými ptáky nebo i hady. Možná je důvodem také to, že tady ve stanici mají nártouni i něco navíc. A sice to, že tu téměř bezpracně seženou nějakou potravu.

Tvrdí se, že nártoun, který má v poměru k tělu skoro dvěstěkrát větší oči, než člověk, byl svou vizáží předlohou k mistru Yodovi z "Hvězdných válek". Ale režisér Lucas prý nebude jediný, komu podoba maličkých nártounů učarovala. Ti, kteří se o takové věci zajímají, mají jasno. Prý se stačí podívat na Spielbergova "E.T." a nebo na Gluma z Jacksonova "Pána prstenů". Schválně si někdy u počítače zkuste dát tyhle obrázky vedle sebe. Nevím. Já vidím nějakou podobu asi jen u mistra Yody. Ta opravdu nebude asi jenom čistě náhodná.

V okolních prostorách pak měli ještě několik dalších zvířat. Jsou tu i malé opravdové opičky, a v kleci hned za nártouny nahoře něco visí. Skoro se to nehýbe a visí to hlavou dolů. Co to u všech všudy je? Někdo říká, že lenochodi. Jenže ti žijí, pokud vím, jen v Americe. Pak zase slyším, že to budou lemuři. Jenže ani to se mi nezdá. Lemur patří mezi endemity, a všechny druhy, denní i noční, žijí výhradně na Madagaskaru. Alespoň myslím. A oboje je odtud z Filipín setsakramentsky daleko. Kde by se tu lenochodi či lemuři vzali? Tak co to může být? Veverka poletucha? Ani to ne. Na veverku to nevypadá. Jednak by byla moc velká a pak, visí vůbec nějaká poletucha takhle klidně hlavou dolů? Těžko. Pátral jsem doma dlouho. Přemýšlel jsem o nějaké cibetkovité či jiné podobné šelmičce, čemuž by snad odpovídala velikost i tvar čumáčku. Mezi nimi se najdou takové druhy, co hlavou dolů ve dne opravdu visí a pospávají. Například binturong, nevelké zvířátko, které vypadá, jako kdybyste zkřížili medvídka s kočkou. Ale taky to nebyl správný tip. Nakonec jsem na to ale přišel. Je to letucha! Nemá ovšem nic společného s veverkami poletuchami. Letuchy tvoří samostatný řád savců, podobně, jako hlodavci nebo šelmy. A ač s lemury nemají letuchy taky nic společného, říká se jim létající lemuři!

Cibetku vidíme vedle. Podle popisku by to měla být cibetka tangalunga. Jenomže není. Odborníci rychle poznají, že je to ovíječ skvrnitý. Patří sice mezi cibetkovité šelmy, ale opravdová cibetka to není. Je narozdíl od spících letuch výjimečně čiperná. Neklidně pobíhá v bílé otevřené bedně z místa na místo. Mrská sebou sem a tam jako smyslů zbavená a protože tu není zrovna moc světla, jen těžko se mi tak rychle se pohybující zvíře fotí. Chci se ještě podívat na hady spící na dřevěném klacku. Jsou to pravděpodobně krajty, škrtiči, protože je občas zavěšují některým turistům kolem krku. Od nás se k tomu ale nikdo nepřipojí. Nejspíš proto, že se nikomu z nás nelíbí, jak mají chudáci hadi omotané huby lepící páskou, aby nemohli někoho kousnout. To se mi fakt vůbec nezamlouvá a proto ty hady skoro ani nefotografuju.

Líbě se asi taky nelíbí, co s těmi hady provádějí, a odchází okouknout suvenýry, které prodávají. A Líba, když okukuje něco, co se prodává, většinou taky nakupuje. Tentokrát skončí v jejím batohu malá plyšová opička, magnetky na ledničku a mě nakonec přesvědčí, že by mi moc slušela nová filipínská kšiltovka s nártounem. Ale protože je na ní moc teplo, skončí prozatím taky v Líbině báglu. Já se ještě na chvíli vrátím k opičkám a nártounům, ale Martin už brzy mává, že pojedeme dál.

Než se dostaneme na asi největší zajímavost ostrova Bohol, k Čokoládovým horám, zastavujeme ještě krátce u vodního toku jménem Loboc. Kolem řeky se tu zdá být prakticky neproniknutelná džungle, kterou špinavá a kalná voda pomalu protéká. Přes řeku tu postavili vedle sebe dva lanové mosty a za deset pesos se po nich můžeme proběhnout. Po jednom houpavě přehopkáme na druhou stranu řeky a po druhém zase zpátky. Oba mosty mají pletenou bambusovou podlahu zavěšenou na pevných a silných ocelových lanech. Když se jenom trošku rozběhnu, začne se most pode mnou pěkně houpat! Stejně jako když začne utíkat někdo jiný. Most se přitom rozvlní jako nějaká lochneska. Na obou březích se na turistech pochopitelně přiživují filipínští prodavači suvenýrů i občerstvení, které my ale nevšímavě míjíme. Daleko víc mě tu zaujme slepice. Taková normální a docela obyčejná puťka. Zajímavá je tím, jak usilovně vyzobává rozpůlený zelený kokosový ořech. No řekněte, kdypak jste něco takového viděli? Není to zajímavější, než nějaké kýčovité blbinky, jaké tu okolo prodávají?

K Čokoládovým horám přijíždíme tentokrát po trošku delší jízdě. Projeli jsme přitom několika vesnicemi, minuli mnohá rýžová pole, a kromě toho jsme taky projížděli lesem a džunglí. Autobus nás doveze na parkoviště pod vyhlídkou. Vyhlídka na Čokoládové hory je pak nahoře rovněž na jednom z těch "čokoládových" kopců. Nahoru už musíme šlapat po schodišti hezky po svých. Schodů tam vede hodně a já proto jdu radši oklikou po chodníčku, který se nahoru klikatí vedle schodiště. Přece jenom už těch schodů na Filipínách bylo dost. Noha mě přitom pořád nepříjemně bolí a večer ji mám vždycky trochu oteklou. Cesta po chodníku je sice delší, ale zato na něm žádné schody nejsou. Po chvíli šlapání jsem nahoře a na schody koukám shůry. Pak už se rozhlížím kolem po Čokoládových horách. A co to vlastně ty Čokoládové hory jsou?

No, každopádně Čokoládové hory nejsou z čokolády! Nevím ale tak úplně dobře, jak bych je popsal. Jedná se o zvláštní a neobvykle tvarované geologické útvary, takové docela pravidelné a souměrné homolky. Pokud jste čekali, že na tomhle místě napíšu, jakou mají ty kopečky krásnou čokoládovou barvu, jste vedle. Tyhle kopečky jsou naopak všechny krásně zelené. Přesto název Čokoládové hory s barvou těch kopečků souvisí. V určitém ročním období, zřejmě v období sucha, čokoládově hnědou barvu prý opravdu mají. Ale i Martin nám říká, že on dosud nikdy Čokoládové hory v jejich čokoládové barvě neviděl. Těm horám bych v téhle roční době jejich jméno přisoudil spíš proto, že mi tvarem připomínají čokoládové pralinky. Ale tvarem mohou připomínat ledasco. Záleží na tom, jakou má kdo fantazii. Teď nicméně nejsou Čokoládové hory hnědé, ale živě zelené. Všechny, co jsou odtud vidět. A vidět jich je opravdu hodně. Počítat je však nebudu, i když ani zdaleka je nevidíme všechny. Takových homolek, menších i větších, je tady na ostrově Bohol v širším okolí téměř 1300. Neuvěřitelné číslo! A to ještě když počítáme jenom ty, co jsou výraznější, protože jsou porostlé pouze nízkou svěží trávou. Kdyby se připočítaly i homolky, na kterých roste džungle křoví a stromů, bylo by jich ještě asi o 500 vic!

Všechny ty kopečky můžou mít na výšku od nějakých dvaceti do přibližně sta výškových metrů. Většina jich pak bude někde uprostřed. Nemůžu ale vyloučit, že jinde nejsou ještě nějaké vyšší. Rozkládají se na všech stranách, kamkoli z vyhlídky pohlédneme, a dosahují až daleko k obzoru. Vytváří jedinečný a neopakovatelný ráz krajiny ostrova Bohol. Pohled na Čokoládové hory je opravdovým zážitkem. Přenádherné malebné a fantasticky působivé panoráma! Jen je bohužel všechno překryto mlžným tropickým oparem. Přestože sluníčko se chvílemi snaží veškerou vlhkost vysušit, moc se mu to nedaří. Mraků je na obloze až příliš. Na fotografování se tohle klima zrovna moc nehodí. Pár fotek se snad ale přece jen podaří.

A jak takovéhle podivné vůbec mohly vzniknout? To vám byl jednou jeden obr a jak už to tak někdy bývá, ten obr se zamiloval. Jestli do jiné obryně, nebo do obyčejně smrtelnice, to není podstatné. Ale když obrova milá zemřela, nešťastný obr velice truchlil a usedavě plakal. Jeho slzy, pochopitelně obrovské, kanuly obrovi po tvářích a dopadaly sem na ostrov Bohol. Tady ty obrovy slzy zkameněly a staly se těmihle krásnými pravidelnými homolkami. Tolik praví pověst. Ve skutečnosti je vznik těchhle homolí stále tak trochu záhada. Vědci se už dlouho nemohou shodnout, jak tyhle geologicky tvarem neobvyklé kopečky vznikly. Jedni dávají zrod Čokoládových hor do souvislosti s vulkanickou činností, jiní spíše uvažují o tom, že kopečky dříve bývaly součástí podmořského korálového útesu. Jisté je snad jen, že celý proces vývoje Čokoládových hor trval milióny let a že k tomu významnou měrou přispělo vlhké tropické a oceánské klima, stejně jako i specifické vlastnosti zdejšího boholského vápence. Z vyhlídky je opravdu nádherný rozhled. Když se pokocháme výhledem na jedné straně můžeme si, než se podíváme opačným směrem, tady nahoře ještě splnit nějaké přání. Uprostřed kopce je postavená studna. Říkají ji "Studna přání" a jak praví návod k použití, stačí do ní vhodit minci, zazvonit na zvon zavěšený nad ní, a něco si přát. Jistojistě se pak přání splní. Ale nevěřte tomu. Nikdo neví o nikom, komu by se tady jeho přání splnilo. Že by házeli do studny příliš malou minci? No nic. Já nevěřím, neházím a nezvoním. Kouknu se raději ještě na Čokoládové hory na opačné straně vyhlídky. Ještě udělám poslední fotku a pomalu jdu po schodech dolů na parkoviště.

Všichni se pak setkáme v dolejší restauraci situované hned u parkoviště. Já narozdíl od jiných vůbec hlad nemám. Spíš bych si dal jen tak něco malého. Pak na to přijdu: "No jasně! Dám si čokoládu! Jsem přece v Čokoládových horách, ne?". Nebo že bych si přece jen dal něco k jídlu? Koukáme, že veškerá jídla mají pro dvě až tři osoby. To se nám zdá příliš velké sousto a tak si s Líbou dáme jenom polívku. I tak ji ani celou nesníme. Čokoládu, co na jídelním lístku mají, nám ale nepřinesou. Prý došla. V Čokoládových horách došla čokoláda! Jak se to může stát?! Co si teda mám dát? Pivo mají jen "light", a to nechci. To mi vážně vůbec nechutná. Jednou jsem to už zkoušel a to stačilo! Nezbývá, než abych si tedy dal ledový čaj.

Venku se mezitím zase rozsvítilo. Sluníčko začalo zelenou kopečkovou čokoládu zahřívat. Jdu udělat ještě několik slunečních "čokoládových" fotek. Venku objevím stánek, kde mají chocomilk. Vidím ale, že vypadá dost podivně, skoro až nebezpečně, a tak se zase vracím zpátky do restaurace pro zmrzlinu. Pochopitelně čokoládovou. Pak už nastupujeme do autobusu. Můj čokoládový kopeček má vlastně taky hodně podobný tvar, jaký mají homolky Čokoládových hor. Olizuju svůj čokoládový kopeček ještě dlouho poté, co autobus s námi Čokoládové hory opustí.

Na zpáteční cestě se ještě krátce zastavujeme v uměle vysázeném mahagonovém lese. To, že mahagon je krásné a docela ceněné dřevo, to víme. Ale jinak na takovém lese není vlastně pranic zvláštního ani zajímavého. Za zmínku stojí jen to, že já se divím, jak je takový les vzácného dřeva rozlehlý, a že Radka začne mahagonové stromy objímat. Asi proto, že mahagon je tak drahocenný. A všichni společně pak koukáme na divnou pravděpodobně zdivočelou kočku, která se tu po nás bojácně ohlíží. Doufám, že tady nelovíš nártouny, ty potvoro jedna!

Původně plánovanou zastávku v centru Tagbilaranu při návratu do Alona Beach nemáme. Martin ji zkušeně vynechal. Vzhledem k tomu, že jsme skoro všichni v autobuse podřimovali a venku zrovna pršelo, nechtěl nás takovou trapnou zastávkou vyrušovat ze spravedlivého spánku. O nic zásadního, co bychom museli vidět, jsme prý nepřišli. A tak jsme se najednou probudili až zase na Panglau. Víceméně až v Alona Beach před naším resortem.

Tak. Jsou skoro čtyři. Co teď? Na koupání už je pozdě, a ještě si ho trochu máme užít zítra. A tak brzy, bez zbytečného zdržování, vyrazíme na pivo do hospody u Čecha, u Švejka, či jak všelijak tomu můžu říkat. Zkrátka jdeme k Emilovi. U Emila se nás tentokrát sejde asi deset. Dnes s námi chvíli posedí i pan majitel. A tak se od něho zase něco dozvíme. Třeba to, že sem dnes přijela nějaká jiná skupina Čechů, takže nás krajanů tu teď bude, či je, víc než třicet. Narozdíl od nás si ale tihle Češi stěžují na špatné ubytování. My jsme se tu s nimi vůbec nesetkali a taky nesetkáme. Od Emila se ještě dozvíme, že jak je tenhle Emilův podnik tady poměrně nový, tak on ještě ani nemá úředně potvrzené a vyvěšené oficiální jméno. To jméno je dlouhé, složitější, tak pro mě je to prostě "U Švejka". Pokud si to správně pamatuju, za manželku má Emil Filipínku, a ona je tady učitelkou angličtiny. No, tak to Martin tu má sice taky filipínskou ženu, ale ženatý s ní není. Alespoň zatím. A pak si ještě povídáme trochu i o naší vzdálené vlasti, což zase hodně zajímá Emila. Ale to už tady nebudu rozvíjet...

Sedíme u piva docela dlouho, a pochopitelně si dáme i klobásky s chlebíkem. Na útratu moc nehledíme. Podnikajícího krajana v takové dálce se přece sluší podpořit! Pokud někdy pojedete na Filipíny a dostanete se na Alona Beach, určitě vyhledejte hospůdku "U Švejka". Nám tu i přes tropický pařák bylo moc príma a ani se mi nechtělo se zvedat. A jak jsem Emila poznal, i vás on jistě rád přivítá. Má tam opravdu dobré pivo a skvělé uzené klobásky. K tomu pak hodně dobrý a na Filipínách jinak prakticky nesehnatelný tmavý chléb. Pokud tam Emila opravdu navštívíte, nezapomeňte ho ode mne pozdravovat.

Večer pak zajdeme na večeři na pláž. Řídíme se přitom radou Standy a Lenky, kteří byli v jedné z tamních hospůdek povečeřet už včera. Na jejich doporučení si tedy najdeme stejnou restauraci. Není nad to, když vám někdo dobře poradí. V restauraci nabízejí především dary moře. Tedy spoustu druhů ryb, několik velikostí krevet, chobotničky, olihně a tak dále a tak dále. Mají to na ledu hned vedle grilu, a tak si všichni hladovci chodí ukázat přesně na to, co k večeři chtějí. Pak teprve to začnou připravovat a grilovat. Já si nějakou chvíli celou tu zdejší mořskou nabídku pečlivě prohlížím, a neomylně pak ukážu na kus masa z vepříka: "Tohle je ta pravá ryba pro mě!". Líba si zatím vybrala dvě středně velké krevety. Vypadá to ale dost málo, ale Líba říká, že víc nechce. Nakonec se nechá přemluvit ještě na kuřecí špíz. Taky docela zajímavá ryba! Sedíme v téhle hospodě skoro všichni a jenom já jediný nemám rybu nebo něco z moře. Jsme tu pohodlně rozloženi u tří stolů, přímo na pláži na písku, kam určitě ještě odpoledne mlaskavě šplouchal příboj. A teď pro změnu mlaskáme zase my a posloucháme u toho příboj, který je teď o pár metrů dál. Čekáme přitom, až nám naše vybrané dobrůtky ugrilujou.

Grilování však chvíli trvá. Zájemců o něco dobrého na grilu tady není zrovna málo. Vypadá to, že tohle je vyhlášená restaurace. Přinesou nám to na velké míse všechno najednou. K tomu obligátní lžíce a vidlička. To jsem zvědav, jak budu ty plátky masa bez nože jíst. Ale kupodivu s tím nemám nejmenší problém. Je tak skvěle ugrilované, že jednotlivé kousky se od sebe oddělují skoro samy. Krevetky si Líba taky pochvaluje, jen to kuře na jehle jí příliš nechutná. Není na něm prý nic zvláštního. Asi je zmlsaná těmi mořskými krevetami, které tady v restauraci Roderick & Vivien umějí moc dobře. Vcelku jsme s večeří ne-li přímo nadšení, tedy alespoň velice spokojení. Vzhledem k tomu, jak se nám tu na pláži hezky sedí a jak nám moře hezky šplouchá do ouška, tak nám ani nevadí, že na nás spadne pár kapek deště. Takhle na pláži rozhodně nevečeříme často a opravdu to bylo jen pár kapek. Jen taková malá nepříliš razantní vyhrůžka.

Po večeři se nějak samovolně sejdeme v altánku našeho resortu Paragayo. Protože ráno máme určeno vstávání na hodně brzy, někdo jde na kutě dřív. Ale my šli spát včera brzo a asi proto s ostatními zůstáváme na dnešní rumové párty až přes půlnoc. To jsem zvědav ráno na to vstávání.

Až do dnešního rána jsem netušil, jak dokáže být budík na mém mobilním telefonu zlý a nekompromisní. Je teprve pět hodin ráno, a už řve jako pominutý a nenechá se odbýt. Zdá se mi, že jsem teprve před chvilkou šel spát. Ale vstávat musím. Navíc tu stejně kdosi obchází, a ťuká na pokoje ospalců, aby laskavě koukali vstávat. Času i tak moc nemáme. Už ani ne za půl hodiny odcházíme na pláž, kde máme domluvenou loď. Jmenuje se Spirit Of Norway, tedy Duch Norska. Zajímalo by mě, co tady tihle Filipínci vědí o Norsku. Bůh ví, jak na tohle jméno přišli.

Loď už na pláži máme připravenou, tak rychle nastupovat! Náš ranní výlet může začít. Kormidelník několikrát zatáhne za šnůru, aby nastartoval motor. Nic. Až na kdovíkolikátý pokus si motor konečně dá říct a hlubokým tónem něco zabublá. A pak zase chcípne. Kormidelník se ušklíbne, obrátí oči k nebesům, jako by prosil Pána Boha o pomoc a učiní další pokus. Motor ještě asi dvakrát chcípne, ale pak konečně pořádně naskočí. Kormidelník si viditelně i slyšitelně oddychne. Odněkud z podpalubí vyloví plastovou židli a usadí se ke kormidlu. Tedy přesněji řečeno k bambusové tyči, kterou se to kormidlo ovládá. Vyplouváme právě za úsvitu. Dnešní ráno je nádherné a na moři obzvlášť. Vidět na moři vycházející slunce, to není něco, co by našinec viděl nějak příliš často.

Naše výletní loďka je dosti podobná té, s jakou jsme asi před deseti dny přejížděli přes jezero Taal. Má podobný tvar, nicméně je o hodně větší, takže se do ní pohodlně vejdeme úplně všichni. A protože nejedeme tak rychle, tak nejsme taky nijak mokří. Tady s námi nikdo nespěchá. Kormidelník a taky jeho pomocník jsou tmaví snědí chlapíci a všichni se teď neustále rozhlížejí kolem dokola, jako by odněkud čekali tsunami. Ale oni se nerozhlížejí po moři a po vodě. Oni hledají delfíny. Ta časná ranní plavba začala tak brzy právě proto, abychom nějaké delfíny mohli vidět. Přestože křižujeme po moři sem a zase tam a všichni si můžeme vykroutit krky, delfíni pořád nikde. Postupně se dostaneme do skupinky asi deseti podobných lodí, jejichž osádky vypluly na moře u Alona Beach za stejným cílem.

Najednou někdo ukáže na vodu: "Tamhle!". A opravdu. Několik delfínů ukáže na okamžik své hřbety světu nad hladinou a záhy zase zmizí někde v hlubinách Boholského moře. Všechny lodi se jako povel ihned obrací do směru, kterým delfíni směřovali. Jenže ti se zcela nečekaně objeví někde jinde. Tentokrát jsou úplně na druhé straně naší lodi. Tahle skupinka delfíních hřbetních ploutví vypadá větší, než ta předchozí. Všechny lodě se teď hrnou blíž k nám. Pozdě. Delfíni už jsou zase pryč.

Hon na delfíny však pokračuje. Když se teď ohlédnu, flotila lodí nahánějících delfíny se zatím už nejmíň zdvojnásobila. Rozrostla se už na dobrých dvacet lodí. Párkrát ještě několik delfínů spatříme, většinou v dálce a všechny lodě se jedna přes druhou hned valí na místo, kde byli tihle inteligentní vodní savci spatřeni. Skoro jsem je ani nevyfotil. Nejprve byla na focení ještě docela tma. A i později se nedařilo, neboť foťák je na delfíní rychlost příliš pomalý. Zvlášť když oni se vždycky objeví tam, kde je nikdo nečeká. A jako naschvál jsou skoro pokaždé na druhé straně lodi, než sedím já. Než tam někam potom namířím svůj foťák a zaostřím, už jsou zase pryč. Delfíni tu nevyskakují kdovíjak dlouho radostně nad vodu. Jen jednou se jejich ploutve na pár okamžiků mihnou nad vodou, když se potřebují nadechnout, a potom zase dost nadlouho zůstanou kdesi pod hladinou. Jen snad jednou se nesnaží urychleně prchnout před námi pronásledovateli a párkrát se překulí po mořské hladině. Žádné delfíny proto na fotkách nemám a až na pár výjimek jsem nevyfotil dokonce ani hřbetní ploutve. A to, co mám, nestojí za řeč. V archivu mám jen asi dvě fotky s několika delfíníma ploutvičkama.

Protože jsme teď už delší dobu na žádné delfíny nenarazili, možná i proto, že lodiček už je zase víc, naše posádka obrací loď a opouští tuhle podivnou flotilu "lovců delfínů". Zamíří teď s námi k malému ostrůvku, Jehož zelený porost a bílou pláž jsme už prve viděli z dálky. Říkají nám, že ostrůvek se jmenuje "Basanga" a tak si to takhle zapíšu. Jenže doma zjistím, že žádný ostrůvek toho jména neexistuje a tenhle že se jmenuje Balikasag. Že by filipínština měla takovou podivnou výslovnost? Ale nejspíš je to jako když třeba restauraci "U Truněčků" místní pivaři říkají "U Krvavýho hnáta". Ať tak či tak, tenhle ostrůvek prostě všude hledejte pod jménem Balikasag. Na ostrově bydlí a žije jen několik málo domorodců. Turisté tu nemají žádné hotely, žádné ubytování, a jenom sem dojíždějí na lodích. Podobně jako my.

Vystoupíme z loďky, přejdeme pláž a za malou houštinou si na travnatém plácku rozložíme bágly. Martin nám tu bude naše věci hlídat, a my můžeme do vody. "Šup, šup! Žádné zdržování!", říkám, když šátrám v batohu, abych našel svůj šnorchl. Líba si šnorchl vypůjčila od našich lodníků, tak si ještě na krk pověsím podvodní foťák a můžeme jít. Martin nás šnorchlisty posílá podél pláže malý kousek odtud. Šnorchlovací prostor je tu vyhrazený několikero bójkami. U břehu nám několik snědých a ještě k tomu opálených domorodců snaží nalákat do svých malých loděk, že nás těch asi sto metrů ke šnorchlovacím bojím dovezou. Koukám na to se značnou nedůvěrou. I když bych se nakrásně do nějaký týhle mrňavý kocábky vešel, už bych se do ní jen těžko zase dostal zpátky, až by mě na šnorchlování někde vylodili. A navíc, stejně jsem si nechal všechny peníze v batohu. Není proto nad čím dumat. Tož tedy hupky rovnou do moře. A se šnorchlem hned pod vodu. Líba se pořád drží vzadu za mnou.

Moře je tu mělké. I dost daleko od břehu se pořád postačí. První, co pod vodou uvidím, jsou všelijaké korály. Těch je tu hodně. A pak hned uvidím mořské hvězdice. Barvu mají temně modrou, a připomínají mi školní inkoust, kterým jsem se vždycky neuvěřitelně dokázal zapatlat až za ušima. Mořské dno je poseto desítkami druhů korálů. Netvoří tady nějaký souvislý útes, ale korály na mořském dně vytvářejí spíš takové ostrovy. Mnohé z korálů nabývají překrásných tvarů a hýří neuvěřitelnými barvami. Zahlédnu před sebou nějakého hada s červenými puntíky, ale než se stačím pořádně podívat, hbitě se mi schová kamsi mezi korály. Rybek je tu sice hodně, ale až na naprosté výjimky to jsou jen samé párcentimetrové čudly. Pak uvidím zblízka i nějakou medúzu. Můžu to tady porovnat třeba s Karibikem a tady je to evidentně o dost živější a barevnější. Ale na egyptské Rudé moře to nemá! To ani omylem. Zkouším pod vodou něco vyfotit a postupně se přitom dostávám dál do moře až k oněm malým bójkám, které vymezují šnorchlovací prostor.

Okolo bójek je různých rybiček nejvíc. Bohužel však nejen rybek. Je tu taky nejvíc lidí. Docela husto. Jedni, ti se šnorchlem, víří v kruzích okolo, jako by na mě chtěli zaútočit. Ti druzí jsou domorodci, kteří sem dovezli ty první, a teď poskakují na svých loďkách přes vlnky a až nebezpečně blízko se tu motají tak, že každou chvilku hrozí praštit člověka pádlem či lodí přes šnorchl. Nebo ještě přes něco mnohem důležitějšího. Líba má hned jasno. Okamžitě se rozhoduje, že se v téhle tlačenici podvodních radovánek dál účastnit nemusí a vydává se neprodleně zpátky ke břehu. I když je to už dost daleko, pořád tady ještě postačím. Kdykoli si můžu stoupnout na dno. Zůstávám zatím tady a zkouším tu fotografovat ještě notnou chvíli, ale pak i já zamířím pomalu ke břehu. Rybek blíž ke břehu znatelně ubývá. Potkávám ve vodě Radku. Její Miloš prý na pláži fotografuje. A Líba na mě čeká a sbírá zatím mušličky. Už jich má nasbíráno dost do pořádného pytlíku.

Pomalu procházíme nazpátek pláží směrem k naší lodi. Najednou ke mě přiskočí jakýsi chlapík a jestli jsem prý šnorchloval, tak že si u něho musím koupit vstupenku. Vida! Šnorchlovací vstupenku jsem zatím nikde neplatil. A nezaplatím ji ani tady. Kdepak bych tady vzal padesát pesos! Není mu to blbý? Chce ze mě tahat peníze a přitom vidí, že mám na sobě jen plavky a v ruce šnorchl! Myslí si, že si strkám bankovky do uší, když jdu šnorchlovat? A tak se mu snažím vysvětlit, že mám peněženku někde tááámhle v háječku. Tam někde, když to obejdu okolo, asi čtvrtku ostrova podle pláže. Ukazuju mu prázdné ruce, a přemýšlím, jestli si nemám stáhnout i plavky, aby pochopil, že si nemůže vzít na dlani chlup, když tam není. Vstupenku si tedy jen prohlédnu. Je hezká. A barevná. Protože to tady se vstupným asi takhle funguje, říkám, že to chápu, ale prostě tu sebou peníze nemám. Klidně bych mu zaplatil, ale když nemám, tak nemám. Jedině kdyby šel se mnou. A počítám, že se mnou půjde. Ale on nechce! Asi neví, jak by musel daleko a možná si myslí, že by tam ze mně stejně žádné peníze nedostal. Možná taky by mu tady zatím další fůra lidí utekla. Utekli by mu všichni ti, co si asi na šnorchlování nosí kolem pasu připevněný pytlík s mincemi, a nebo bankovky úhledně srolované do uší případně jiných tělních otvorů. Takhle mu uteču pravděpodobně jenom já. No tak jó. Dneska to budu mít holt bez placení! "Líbo jdeme!", razantně zavelím k odchodu.

Líba pak nasbírá na pláži další hromadu korálů, kamínků a mušliček. Já se ještě jednou smočím a trochu si zaplavu. Tentokrát bez šnorchlu, bez foťáku a u pláže hnedle u naší zakotvené loďky. Je to krása! Přestože tu kotví hodně lodí, vykoupání u bílé pláže takového tropického ostrůvku je bezva! Kormidelníkův pomocník si od Líby půjčuje jejich vlastní šnorchl a vydává se pod loď na lov hvězdic. Nosí je na břeh a kromě modrých přináší taky nějaké fialové. Asi to bude stejný druh, jen jiná barevná mutace. Pak přinese ještě jiné hvězdice, jaké jsem já pod hladinou ani neviděl. Jsou silnější, barevně nenápadné a mají na sobě nějaké bradavice či spíše neostré nevysoké trny.

A protože už je čas, kdy bychom se měli vydat zase nazpátek, jdeme se na náš trávníček převléknout a sbalit si všechny naše věci do báglu. Na loď se tady dá nastoupit téměř suchou nohou a za několik minut už malý ostrůvek Balikasag opouštíme. Protože spánku bylo v noci hodně málo a teď jsem se ještě docela unavil dlouhým plaváním a šnorchlováním, tak necelou hodinu trvající cestu zpátky téměř celou prospím. Ještě než však definitivně usnu, stačím ještě vyfotit našeho kapitána a kormidelníka, abych měl doklad o tom, že rychlost lodi řídí popotahováním a povolováním provázku a kormidlo určující směr pootáčí hubenou bambusovou tyčí. Na lodní přídi se zatím suší tři hvězdice, od každého druhu jedna, ale než připlujeme k pláži Alona, abychom vystoupili, jsou všechny vzaty na milost a shozeny do moře, kam patří. Přistáváme na pláži tam, kde jsme včera večeřeli. Seskočím z lodi do vody přesně na stejném místě, kde se večer za odlivu nacházel náš stůl. Teď tu mám vody po pás a náš "Norský duch" tu poklidně kotví.

V resortu Paragayo následuje rychlé balení hned po rychlé sprše. Pokoje musíme opustit ještě před polednem. Oběd si potom dát můžeme. Ten ještě stíháme. Jdeme zase tam, kde jsme obědvali předevčírem. A dáme si taky přesně to samé, co nám předevčírem chutnalo. Tedy Líba kalamáry a já kuřecí kousky, oboje na másle smažené. A nastupovat! Z Alona Beach už odjíždíme!

Přesunujeme se nejprve mikrobusem. Projedeme ostrovem Panglao, potom přes most na Bohol a to už jsme vlastně v Tagbilaranu. Jenomže tentokrát nemíříme na letiště, ale do přístavu. Tady nás čeká nalodění na plavidlo, které nás doveze na ostrov Cebu do města Cebu City. Loď je to rychlá a plavba vcelku nudná. Patří společnosti SuperCat a tahle "superkočka" nás za necelé dvě hodiny vyklopí v Cebu City vzdáleném něco přes sto kilometrů. Čas strávený na cestě lodí využiju nejen k opětovnému krátkému zdřímnutí, ale především k popisování zatím prázdných listů mého poznámkového notýsku. Na to je právě tady výborná příležitost.

Cebu City a ostrov Cebu nás přivítají tím, že když vplouváme do přístavu, vidíme za oknem část jakéhosi vraku lodi, jak tu bezmocně vypíná svou příď nahoru k nebi, jako kdyby šlo o prosbu o pomoc. Naše "superkočka" ale naštěstí vrak není. Ke břehu přirazíme bez potíží a vylodění je rychlé. Následuje cesta dvěma mikrobusy do hotelu uprostřed města. Je to veliká několikaposchoďová nárožní budova a jmenuje se příznačně: Cebu Bussines Hotel. Teď rychle vybalit jen to nejnutnější a honem dolů do haly za Martinem. Cebu City na nás čeká a času na něho máme málo.

S Martinovýma dlouhýma nohama mi procházka připadá tak trochu jako zběsilý úprk městem před valící se tsunami. Nevíte proč mi tsunami tak často vytanou na mysli? No nic. Martin nás zkrátka nešetří, i když on si jde pořád to svoje "pohodové lážo plážo". Není to poprvé, co mám s tímhle Martinovým "pohodovým" tempem potíže. Stačí se jen jednou někde zastavit, abych třeba něco vyfotil, a ocitám se v tu chvíli beznadějně na konci naší skupinky. A když se zastavím o kus dál znovu, mám obavu, aby mi všichni naši nezmizeli někde v davu nebo za nejbližším rohem. A tak za ostatními většinou jen tak vlaju jako ten nejposlednější praporek na samém konci vlajkoslávy.

Filipínci tohle svoje Cebu City s pýchou nazývají "Královnou jižních měst", údajně prý pro jeho krásu a neopakovatelnou atmosféru. Má-li však být město Cebu City perlou filipínských ostrovů, je to každopádně perla spíš černá nebo matná. A rozhodně ničím neoslňující. Alespoň na nás Cebu City určitě nepůsobí nijak příjemně ani přívětivě. Na první pohled tohle město vypadá jako naprosto šílená špinavá díra, o které by se dala říct spousta dalších vesměs nelichotivých přívlastků. Rozhodně to však není díra ospalá. Tolik lidí, vozidel všeho druhu a patřičného rámusu se v ulicích hned tak nevidí. Při přecházení křižovatky se mezi námi motají auta a motorky, my se zase pleteme mezi ně. Často na sebe musíme na druhé straně počkat, protože všichni najednou se přes ulici prostě nedostaneme. A kdyby tu nefungovaly semafory, asi by se přes ulici nedostal vůbec nikdo. Neustále tu kličkovat mezi všemi lidmi, auty i motorkami není fakt nic jednoduchého. Musíme být docela ve střehu, abychom tady nepřišli k nějakému úrazu. A to nám přitom zezadu ještě občas přišlápnou sandál žebrající děcka, nebo se nám pod nohy připlete natažená ruka úpící žebravé stařenky.

Milionové a možná i dvoumilionové Cebu City je druhé nejvýznamnější a největší filipínské město a je taky nejstarším městem, které Španělé na Filipínách založili. Už jsem se kdesi na začátku svého povídání zmínil, že Filipíny objevil mořeplavec Ferdinand Magellan. Jen pro pořádek bych měl uvést, že tohle jméno můžete také často vidět napsané jako Magalhaes a nebo i Magallanes. Je to pořád tentýž Ferdinand, Fernao či Fernando, jenom napsaný v různých jazyzích. Já používám latinské jméno, ta zbylá dvě jsou portugalsky a španělsky. Právě u břehů ostrova Cebu, tady někde u Cebu City, Magellan přistál. I když je pravda, že ještě předtím přistál u mnohem menšího filipínského ostrova Homonhon na východ odtud. Filipíny, které tak Magellan objevil, bylo taky to poslední, co objevit mohl. Tohle přistání mělo pro Magellanovu výpravu zcela fatální důsledky. Vládce Cebu jménem Humabon se s Magellanem rychle spřátelil a přijal ho s náležitými poctami a s respektem. Poté Magellana požádal, aby mu pomohl porazit jeho dávného nepřítele a strašlivého válečníka vládnoucího na sousedním menším ostrůvku Mactan. Magellan v tom viděl možnost presentovat tady svou neporazitelnost a nechal se proto snadno přesvědčit. V nastalé bitvě, do které vyslal netakticky jen několik málo svých nejobávanějších hrdlořezů, ovšem zcela podcenil možnosti a důvtip obávaného náčelníka Lapu-Lapu a jeho armády z ostrova Mactan. Zpočátku to sice díky síle španělských zbraní vypadalo na naprosté zmasakrování mactanských bojovníků, ale vše se obrátilo v okamžiku, kdy oni postřehli, že Španělé jsou nezranitelní jen na místech, kde jim příslušnou část těla kryje nějaké brnění. Mactanští pak začali útočit na nohy Španělů, kteří od toho okamžiku byli rychle zahnáni na ústup. Mnoho jich bylo zraněno a i sám Magellan později svým zraněním podlehl. Tak. Tolik o Magellanovi a jeho poslední bitvě, která pro jeho protivníka Lapu-Lapu znamenala, že se dostal mezi těch několik málo filipínských národních hrdinů. A král Humabon, když poznal, že Španělé nejsou nezranitelní? Pozval asi tři desítky těch nejvýznamnějších na hostinu, při které je zrádně nechal pozabíjet. A ti ostatní pak raději zvedli kotvy a prchli.

Nejprve se při úprku městem Cebu City zastavíme před radnicí u Magellanova kříže. Je to prý replika kříže, který tu vztyčil sám Magellan. Taky se tvrdí, že ho tu vztyčil na památku toho, že na tomhle místě cebuský král Humabon přijal křesťanství a nechal se pokřít i se svou ženou, se svými syny a s dalšími asi osmi sty poddanými. Okolo této repliky byla později postavena kaple a Magellanův kříž je tak dnes jedním z nejdůležitějších symbolů křesťanství na Filipínách. Martin nám tu řekne několik zajímavostí z historie, z nich většinu jsem už nějak sepsal. Ve fotografování mi tu zoufale překáží nějaký mladý asijský pár. Celou dobu se tu střídají ve focení. Fotí ona jeho. Desetkrát. Pak on ji, taky desetkrát. A pro jistotu ještě znovu. Znovu desetkrát. Popojdou dva metry a nacvakají dalších dvacet fotek. Vyjdou ven a fotí. Vlezou dovnitř ke kříži a zase fotí. A stavějí se přitom všude zrovna mně do cesty a tam, kde bych udělal rád nějakou fotku taky já.

Za pár okamžiků pak dojdeme od kapličky Magellanova kříže ke kostelu Santo Niňo, jinak též bazilice Svatého Jezulátka. Hned v sousedství starého kamenného kostela, jehož současná podoba pochází z první třetiny 18. století, je oplocené obrovské prostranství. Něco jako náměstí. Ale při bližším pohledu zjišťuju, že je to venkovní svatostánek, neboť ta vysoká stavba vzadu nebude nic jiného, než obrovský oltář! No, do tohohle svatostánku se tedy vejde hodně věřících, to mi věřte! Obracím však svou pozornost zpátky k historické kamenné stavbě. Uvnitř právě probíhá mše, ale soška Svatého Jezulátka z Cebu, jedna z nejstarších a nejváženějších křesťanských památek na celých Filipínách, není umístěna na hlavním oltáři, ale v jedné z bočních chrámových lodí. Interiér kostela je vskutku krásný a zážitek z návštěvy kostela s množstvím modlících se Filipínců je veskrze silný. Tu atmosféru nedokážu asi žádnými slovy náležitě popsat a raději se o to ani nebudu pokoušet. Jezulátko z Cebu si můžeme taky prohlédnout, i když i před ním stojíme uprostřed davu lidí. Všichni se tu v zástupech modlí a klanějí ke svému Jezulátku, k nevelké sošce s korunou na hlavě a bohatě zlatem zdobeným purpurovým pláštěm. Lidí je jich tady mnohem víc, než na právě probíhající mši. O to podivnější je pak venku náraz na světskou realitu, když přímo před vchodem potkám prodavačku, se kterou mává ze strany na stranu obrovský balík nafukovacích balónků a hraček. Naprosto šílené tvary a zběsilé barvy, které svázané poponáší před kostelem z jednoho místa na druhé, mi k duchovnímu poslání a starobylosti kostela nějak napasují. Snad ještě tak o nějaké pouti. Ale pouť je vlastně původně taky církevní slavnost. Pouť jako slavnost, to mají v každé obci tehdy, když podle liturgického kalendáře má svátek patron místního kostela. A pouť ve významu putování? To původně bývala právě cesta někam na takovouhle slavnost.

Filipínci prý taky dobře znají naše Pražské Jezulátko a někdy ho považují za jakési dvojče svého Jezulátka z Cebu. A myslím, že o Pražském Jezulátku i o tom svém z Cebu vědí mnozí Filipínci víc, než my Češi u nás doma. Pražské Jezulátko pochází původem ze španělské Sevilly a váže se k němu dlouhá křesťanská pověst popisující způsob, jakým vzniklo. Pražskému karmelitánskému klášteru na Malé Straně ho mnohem později věnovala šlechtična Polyxena z rodu Lobkowitzů, když předtím Lobkowitzové vlastnili tohle Jezulátko po dlouhá léta jako svůj rodový poklad. Jezulátko z Cebu pak má historii trochu prostší. Magellan věnoval sošku malého Ježíška královně Cebu jako poděkování či odměnu za to, že ona spolu s celou rodinou přijala katolickou víru a nechala se pokřtít. Možná proto, že domorodé obyvatelstvo začalo na Filipínách s přijetím křesťanství tak záhy, už v roce 1521, je křesťanská víra na Filipínách tak hluboce zakořeněná a pevně se uprostřed okolních muslimských a buddhistických zemí své víry drží. Jen na jihu Filipín, převážně na ostrově Mindanao, se nachází výrazně početnější muslimská komunita. Již jsem se zmiňoval, že právě kvůli jejich separatistickým tendencím není ostrov Mindanao pro nás turisty příliš bezpečným místem.

Naše procházka pak pokračuje takovou parkovou pěší zónou Cebu City. Martin nám říká, že tím jsme vlastně prošli všechny městské parky, které tu mají. No, v tom případě tu tedy moc zeleně nemají. A je pravda, že jsem cestou po Cebu City taky vlastně nikde nic zeleného neviděl, kromě malého kousku oploceného trávníku mezi kaplí Magellanova kříže a městskou radnicí. Martin ale samozřejmě přehání. Několik maličkých parčíků s pár stromy se tu jistě ještě najde. Ani tenhle park ale není nijak rozlehlý. Po pár krocích jsme z něho venku a ocitáme se, už téměř za tmy, na dláždění před Metropolitní katedrálou. Nechceme tady zůstat nijak dlouho a bohužel i tady se uvnitř katedrály právě odehrává mše. Proto naše nahlédnutí do interiéru katedrály je velice rychlé a krátké. Přesto venku zatím na Cebu City padne tma úplná a tmoucí. Soumrak se tady mění v temnotu jaksi dost nečekaně a děsivě rychle. Asi by se dalo říct, že až zákeřně. A tak zase pěkně, jako pestrobarevné vlající praporky, následujeme Martina uličkami cebuské metropole k hotelu a odtamtud ještě vedlejší ulicí o kousek dál. Kdoví, kudy a jakými temnými uličkami jsme se od Metropolitní katedrály k hotelu vraceli. To ví pravděpodobně jen Martin a možná ještě Svaté cebuské Jezulátko.

Najednou zapadneme do nějaké temné zašmoulané špeluňky. Téměř kolektivně si dáme pivo. K jídlu tu totiž vůbec nic nemají. Na nějaké restaurace si v téhle královně měst prý moc nepotrpí a moc jich tu tím pádem ani není. U piva se rozdělujeme podle zájmu na zakončení večera na tři party. Ta první skupina už chce dnešní večer skončit a tak se záhy vrací nejkratší cestou na hotel. Je to jen přes dvě nároží. Jde s nimi i Hanka, která už zítra odlétá domů. Vidíme se s ní tedy naposled. Mezi námi působila sice tak trochu samotářsky ale protože s námi už pokračovat nebude, loučíme se s ní: "Tak ahoj!". Líba a Alča s Ivou zatouží po nějaké masáži. Martin prý ví o místě, kde dávají thajské masáže za pouhých 120 pesos. No nekupte to! A tak zmíněná dámská část výpravy společně s Martinem vytvářejí druhou masážnickou partu a odeberou se někam... Někam! Někam prostě šli. No a co třetí parta, do níž patřím já, Miloš s Radkou, Luděk a Karel? My máme hlad! Jdeme hledat něco k snědku! Na hlavní ulici nedaleko našeho hotelu pak najdeme jedno takové jakž takž přijatelné rychloobčerstvení. Jmenuje se "U kohouta". Dlouho se nemůžu rozhodnout co si mám dát, až si nakonec, když jsem u kohouta, vyberu kuře. A udělal jsem dobře. Je se žampiónovou omáčkou a s rýží a opravdu mi chutná. A k tomu se za 60 pesos s Milošem podělíme o litrovou láhev pivka. To už ale bohužel zdaleka tak dobré není.

Přesto vcelku spokojení a najedení teď už definitivně zamíříme na hotel. Ploužíme se docela líně setmělým městem. Kličkujeme po přeplněných chodnících podél nekonečné šňůry spěchajících aut, mezi kterými naleznete taky motorky, jeepney, taxíky i různě velké náklaďáky, které se nepřetržitě valí ulicemi sem a zase tam. Odevšad a všude. Naštěstí to na hotel nemáme daleko.

U recepce se ještě domlouvám s Radkou a Milošem, že bychom si mohli zajít do zdejšího baru na rumíček. Bar je jen o patro níž, než náš pokoj. Napíšu tedy na dveře pro Líbu vzkaz, že kdyby se mi vrátila, tak mě najde v báru, kde houstne dým, a šupajdím o patro níž. Záhy však zjistím, že tady žádný dým nehoustne. Jednak je tu úplně prázdno a jednak se tu nekouří. Což ale neznamená, že bychom si rumíček nemohli dát. Na naši objednávku reaguje obsluha poněkud překvapeně. Tři plechovky s kolou nám donesou, rum taky asi mají, ale začnou na něj shánět tři stejné sklenky. Marně. Nepovedlo se. Radka nakonec dostane sklenku úplně jinou. Ale to ještě netušíme, že tohle je teprve začátek celé večerní šou! Když s Milošem rum dopijeme a svou objednávku rumu zopakujeme, naše sklenky nám seberou a aniž nám je jakkoli umyjí, či alespoň opláchnou, jednoduše do nich nalejou za barem další rum. A když nám je přinesou zpátky ke stolu, jen Bůh a vševědoucí Jezulátko ví, jestli máme každý tu svou. Ale co? Přinejhorším si s Milošem skřížíme naši jedovatou slinu. A tak pocucávám svůj druhý rumík a pomalu a škodolibě se začínám těšit na situaci, až za mnou přijde ještě Líba a bude chtít taky rumíček. Jsem zvědav, jak to dopadne.

No, netrvá to dlouho a Líba je tu. A rumík si pochopitelně chce dát taky. Obsluhující Filipínka má ale neuvěřitelné štěstí, že Radka právě svůj rum dopila. Může jí tedy sebrat sklenku, nalít do ní další dávku rumového moku, a přinést ji zpátky na stůl. Pochopitelně proč by sklenku myla, když ji nese ke stejnému stolu? A na náš stůl, asi proto, že Líba přišla za námi později a rum si nezaslouží, postaví sklenici s rumem před Radku. Miloš pro ní okamžitě natáhne svou dlouhou ruku a okatě a nápadně přemístí sklenici před Líbu, zatímco já se nějakou chvíli nezmůžu ani to, abych významně povytáhl obočí. Obsluhující špindíra jen vykulí oči a zaculí se jako Měsíc týden před úplňkem. Já bych se tedy na jejím místě asi hodně začervenal a pak se několik hodin tiše styděl v koutě.

Jak že se to tady jmenuje? Cebu Bussines Hotel? Přejmenoval bych to jinak. Mělo by se jmenovat "U špindíry". A pokud můžu radit, anglicky by to mohlo být třeba "Slattern's Hotel". Soudě podle jména, neměl by tohle být hotel v centru pro byznysmeny a obchodníky? No, to už asi dávno není, co býval. Každý byznysmen, který tady zažil takovouhle podobnou obsluhu, když tu se svými partnery zapíjel uzavření vzájemné obchodní smlouvy, sem už jistě podruhé nepřišel a tomuhle hotelu se jistě začal širokým obloukem vyhýbat. Ale co? Pro turisty to je asi pořád dobré. Vždyť to jsou jen nějací Evropani! A voda je drahá, tak jaképak zbytečné mytí, že?

Asi jen málokdo by věřil, jaký to může být zážitek, zajít si v Cebu City v hotelu na rum, že? Po tomhle vskutku zajímavém šláftruňku s dojemně spořivou obsluhou už jdeme raději rychle spát. Hodina, kdy budeme zítra vstávat, je opravdu krutá. Na spánek se už těší i úspěšně zmasírovaná Líba. Masáž prý "dobrý". Jako když se zeptáte dětí, jak bylo ve škole. Ale bude se jí po masáži spát určitě dobře. Mně zase po tom rumíku.

Tak nevím. Asi už si začínám na brzké vstávání zvykat. V posledních čtyřech dnech je to už potřetí, kdy ráno musíme z postele nezvykle brzo. Přesto mi to dnes ráno tolik kruté nepřipadá. A to vstáváme o půl čtvrté! Dnes nás čeká další přelet. Tentokrát na ostrov Palawan, na západní stranu filipínského souostroví. Původně jsme měli letět před polednem přímo tam, přímo z Cebu City do Puerto Princesa. Ale už včera nás Martin poinformoval, že náš původní let zrušili a my do Puerto Princesa musíme letět prakticky dvojnásobnou vzdálenost s přestupem v Manile. Máme tak vlastně lety dva. A proto taky musíme takhle časně na letiště. Fuj! Rušení letů bych zrušil! I když, jak říkám, zrovna dnes ráno se cítím být docela vyspalý a nebýt stále bolící pravé nohy, tak dokonce i v pohodě. Někteří jiní ale při srazu v hotelové hale ospale mžourají a svými klátivými pomalými pohyby připomínají zombie právě lezoucí z hrobů.

Když ve 4:15 odjíždíme na letiště, temné ulice Cebu City jsou překvapivě tiché a téměř opuštěné. I tohle město má tedy svůj čas, kdy si potřebuje odpočinout. Přemýšlím nad tím, kam se všichni ti lidé, ať už pěší nebo se svými auty či jinými samohyby, asi ztratili. A kdy? Opustili ulice Cebu City až teď k ránu? Nevím, ale spíš ale už někdy večer. Alespoň Miloš, když večer krátce po deváté na chvilku odběhl z báru "U Špindíry" koupit si nějakou vodu, si už všimnul, že pouliční hluk a shon už není zdaleka tak intenzívní, jako předtím.

I odbavení na letišti může mít stále své překvapující okamžiky a kdykoliv se člověku může přihodit něco nového a zvláštního. V Cebu City nás překvapí tím, že naše bágly váží, rovnají je na váhu úplně všechny na sebe na jednu jedinou hromadu! I když přiznávám, snaží se o alespoň trochu úhlednou pyramidku. Ještě že Hanka letí do Manily jiným letadlem až v podvečer, protože nahoru na tu kupu zavazadel by to její už asi nikdo umístit nedokázal. Na váhu se jim kupodivu fakt všechno vejde, a oni tak nemusejí váhu zavazadel sčítat. Což se jim pravděpodobně nechtělo a asi proto ta pyramida. A nebo sčítat ani neumějí? Koukám, jak při stavění té podivné věže z báglů někteří okolo blednou a mají strach, zda jim to jejich zavazadlo z té výšky nespadne a nebo naopak zda jim ten jejich spodní kufr nerozmáčknou ty horní. Jo, někdo má holt strach o rum! I když je tak levný, přece jen by ho byla škoda. A hlavně asi nikdo z nás nechce, až se bude na Palawanu převlékat, aby voněl jako nějaká rumová pralinka. všechno však nakonec dobře dopadne. Z žádného báglu ani kufru nic neteče, žádná zavazadla nespadla a všechna postupně odjela dozadu do útrob letiště. Tak si konečně můžeme dát téměř povinnou ranní kávu na uklidnění a probuzení.

Let do Manily nijak dlouhý není. Trvá jen asi hodinku. Skončíme na zase úplně jiném manilském letištním terminálu, který ještě neznáme. Asi chtějí, abychom letiště v Manile poznali co nejlíp. O to horší je pak čekání na další letadlo. Musíme tu nějak proflákat víc než tři hodiny. Uvnitř haly je zima, mrazí tu klimatizace a tak si jdeme po chvíli sednout raději ven, před letiště. To čekání je hrozně dlouhé a otravné. A moje bolavá noha mi od rána čím dál víc otéká. Nevím, co s ní. Let má ke všemu ještě dobrou půlhodinu zpoždění. Konečně pak přijde chvíle, kdy nastupujeme do letadla. Další hodinka letu je pak proti předchozímu nepříjemnému čekání jen takovou krátkou a nepodstatnou epizodkou.

Tak. Konečně jsme na Palawanu, přesněji vzato v hlavním městě tohohle táhlého ostrova, který na délku měří víc než 400 kilometrů, zatímco na šířku dosahuje v průměru sotva desetinu této vzdálenosti. Přiletěli jsme do hlavního správního střediska Palawanu, do jeho hlavního města, které se jmenuje Puerto Princesa. Puerto Princesa je město s přibližně čtyřiceti tisíci obyvateli, a leží ve střední části ostrova Palawan. Tenhle údaj o počtu obyvatel se však značně rozchází s tím, co najdete jinde. Je to dáno tím, že Puerto Princesa je v širší souvislosti rozlehlé správní území zabírající dokonce až asi čtvrtinu celého Palawanu. A v tak veliké oblasti žije obyvatel pochopitelně mnohonásobně víc. Co je však docela zřetelně a na první pohled viditelné, je to, že když Filipínci o tomhle městě říkají, že patří k těm nejčistším na Filipínách, bude to nejspíš pravda. Asi to tak bude hlavně proto, že starostu města a spolu s ním vlastně celého širokého okolí tu vykonává již po dlouhá léta kdosi opravdu pořádkumilovný, a tvrdí se o něm, že má německé předky. Starosta tu bude asi hodně populární, přestože se v Puerto Princesa prý pokutuje i odhození nedopalku. Výsledky jeho snažení jsou okolo ale opravdu viditelné. Puerto Princesa působí přívětivě, vypadá čistě a úhledně, a najde se tu množství jinde téměř nepřítomné zeleně. Puerto Princesa je v tomto směru docela jiná kategorie, než Cebu City, ze kterého jsme časně ráno odlétali. A taky i než jiná města, která jsme na Filipínách dosud navštívili. I když pravda, ta města, o nichž mluvím, byla často zase o hodně větší.

V Puerto Princesa nás na letišti očekávají jako Martinovu skupinu a příjemně nás přivítají a obdarují náhrdelníky z bílých mušliček. Z letiště nás pak převezou jen sotva kilometr daleko. Vyklopí nás u restaurace Lotus Garden na jedné z hlavních ulic. A zatímco my si tu objednáváme něco k snědku, odchází Martin zařizovat pro nás ubytování. Restaurace Lotus Garden je v japonském duchu a je skvělá. Má zajímavou stylovou a bohatou výzdobu, kolem přístřešku se stoly potěší oko návštěvníka nádherně zelená parková úprava s jezírky, s lotosovými květy a s množstvím barevných rybiček. Já se nechám navnadit na polévku s masem a zeleninou a k tomu si dám ještě tři kusy vepřového na thajský způsob. Zcela nethajsky mi ovšem k obírání těch kotlet přinesou tradičně po filipínsku zase jen lžíci a vidličku. Začínám mít dojem, že všechna filipínská jídla jsou exotická. Exotická přinejmenším tím, že se jedí právě jen vidličkou a lžící. Protože jídla, která nám přinesli, vypadají moc dobře, nedá mi to, abych se nepustil do focení, i když jídlo normálně nikde příliš nefotím. A pak mě tu opravdu překvapí. Než si stačím vyfotit právě to moje thajské jídlo, přinesou mi k mým kotletkám dokonce i pořádný nůž. Sice záhy zjistím, že jako pořádný spíš jen vypadá, protože je dosti tupý. Přesto se však s takovým nožem maso krájí o moc lépe, než na Filipínách obvyklou vidličkou a lžící.

Po dobrém obědě přijde znovu na řadu mikrobus. Odveze nás do hotelu. Je to z japonské restaurace neskutečná dálka. Věřte tomu nebo ne, vezou nás celých 150 metrů! Možná dokonce i o trochu míň. Jak jsme na Palawan museli letět velkou oklikou přes Manilu, tak tady v Puerto Princesa nás vozí jen malý kousek, jen přes pár domů. Všechno tu je blízko u sebe. Teď se jen honem ubytovat, protože už za chvíli pojedeme na výlet! Jakpak pojedeme asi daleko?

Tentokrát už nejedeme jen pár metrů po ulici. Výlet za zajímavostmi města Puerto Princesa a jeho okolí začínáme u krokodýlů. Na krokodýlí farmě. A ta je přece jenom dost velký kus za městem. Hned zkraje, za vstupem do farmy, ve velikém bazénu, vidíme prvního obrovitého krokodýla. Řeknu vám, to je hrozný hovado! Na šířku má snad metr a délku bych odhadoval na čtyři hodně dlouhé metry. Spíš ale víc. Neuvěřitelné. Tak obrovského draka jsem tady teda nečekal. Ale jdeme dál, dovnitř do haly.

Pod střechou v mnoha a mnoha laminátových kádích tu chovají krokodýly mořské. Krokodýl mořský je největší druh krokodýla na světě. Jsou kusy, které mohou dosahovat délky dokonce i hodně přes šest metrů. Protože krokodýli jako jedni z mála živočichů rostou po celý život, dožívají se také úctyhodného věku: i přes sto let. Však hned za vstupem jsme jednoho takového nějakého Metuzaléma viděli.

Krokodýli jsou bezva. Malí, velcí, tlustí i tencí. Mnohé z těch, co vidíme, už dosahují takzvané jateční váhy. Ti jsou staří pět až šest let a chovají se především pro uspokojení poptávky po krokodýlích kůžích. Jako vedlejší produkt při takovéhle výrobě krokodýlích kůží vzniká i krokodýlí maso, které se dodává do restaurací. Legální dodávky krokodýlí kůže ze zdejší farmy na obchodní trhy by měly minimalizovat pytláctví a eliminovat úbytek a přímé ohrožení krokodýlů žijících ve volné přírodě. Druh krokodýla mořského však mezi ohrožené druhy nepatří. Je poměrně hojný a žije nejen na Filipínách, ale v celé široké oblasti jihovýchodní Asie, od Jižní Indie až po sever Austrálie. Zato jeho podstatně menší bratříček, krokodýl filipínský nebo též mindorský, který je doma jen na pár filipínských ostrovech, naopak mezi kriticky ohrožené druhy patří. Počty filipínského krokodýla se ve volné přírodě odhadují nejvýše snad na několik desítek kusů. Tak je jeho populace zdecimována.

V areálu chovné stanice krokodýlů je taky menší přírodní park, a mají tu i jiná zvířátka. Můžeme tu spatřit třeba pštrosy, mají tu i nějakého šedobílého orla, zoborožce, supy a další. Nejvíc se ale zdržíme u velkých venkovních bazénů, kde procházíme přímo nad hlavami dalších obrovitých krokodýlů. Tady bych nechtěl přepadnout přes zábradlí! Určitě bych se okamžitě stal krokodýlí pochoutkou. Úplně stačí, když se kouknu přes objektiv fotoaparátu a přiblížím si krokodýlí tlamu. Vypadá jako by ta obluda vypadla z nějakého hororu. I když ten krokouš má svou tlamu zavřenou, jeho zuby moc dobře vidím a budí ve mně přnejmenším respekt. Ne-li přímo hrůzu. A to zvíře přitom vypadá, jako by se na mě šklebilo!

Tak. Teď nás vezou do vězení! A co že jsme to provedli? Nic. Nejsme zatčení, ani odsouzení. Jedeme sice do věznice, ale nejedeme tam jako vězni, ale jak turisté. Na návštěvu. Filipínská věznice Iwahig je známá turistická lokalita, která ale opravdu jako věznice funguje. Je však trochu jinačí, netradiční, a je to něco jako experimentální trestní farma. Mineme venkovní vstupní bránu s malým parčíkem. V něm vidíme zvláštní umělecky nepříliš vyvedenou sochu slepé paní Spravedlnosti a obrovský nápis, který oznamuje, že nás vítají ve zdejším kriminále a na trestanecké farmě. Asi po třech kilometrech pak zastavujeme na jakémsi velkém prostranství, na straně něčeho, čemu by se klidně dalo říkat náměstí. Trestanci nás tu radostně vítají. Poznáme je snadno. Všichni vězni jsou oblečeni do triček v podivné žlutohnědé blíže nepopsatelné barvě a s nápisem, který znamená něco asi jako "ÚŘAD NÁPRAVNÉ VÝCHOVY". I když jistý si tím nejsem.

Zdejší trestanci, všichni pochopitelně odsouzení jen za lehčí delikty, tu mají relativně velkou volnost. To náměstí, kde zrovna stojíme, vypadá jako park s několika stromy a kruhovým altánkem, ale stejně dobře může posloužit k nástupu trestanců třeba na ranní hlášení či rozdělení úkolů a práce. Však támhle na druhé straně náměstí se zrovna skupina vězňů do nějakého zástupu řadí. Okolo tohohle prostranství můžeme vidět několik z domků, v nich trestanci žijí. Mohou tu být sami, nebo dokonce i se svými rodinami. Tedy pokud je rodina kvůli jejich přečinu neopustila. Na náměstí mají kostel, a s Luďkem neváháme a jdeme se do něho podívat. Je vybaven prostě, a myslím, že ten krásně vyřezávaný oltář s Ukřižovaným i obětní stůl si jistojistě vytvořili vězni sami. Vidíme, že trestanci tu mají i hřiště. Zrovna na něm hrají tenis. U cesty po níž jsme přijeli, stojí před hřištěm malá nízká budova se zastřešenou teráskou namísto horního patra. Nápis na zamřížovaném okně informuje, že uvnitř je zaměstnanecký klub. Připadá mi to podivné. Ta budova je strašně maličká a ze všeho nejvíc vypadá jako nějaká tribuna. Přemýšlím taky o tom, jestli zaměstnanci jsou sami trestanci, a nebo někdo jiný.

Svoboda trestanců je tu totiž jen relativní. Opravdovou svobodu nemají. Nemohou kolonii Iwahig opustit, z vymezeného území se vůbec nesmějí vzdálit. Kromě toho musejí pracovat a zajistit si tak nejen vlastní obživu, ale vydělat si na všechno, co tu mohou potřebovat a používat. Ale nezřídka jim může zbýt i něco málo také pro jejich rodiny a jejich blízké. Zdejší vězni se proto zabývají rybolovem, zemědělstvím a především pěstováním rýže, ale i truhlařinou a dalšími řemesly. V neposlední řadě pak mají příjem také z turismu. Jdeme se tedy podívat dovnitř do krámku, kde kriminálníci nabízejí četné suvenýry a nebo i další svoje výrobky. Prodávají tu všechno možné, sošky, masky a mnoho dalších věcí ze dřeva, mají tu korále, náramky i jiné ozdoby, ale taky trička nebo klobouky. Popravdě řečeno toho jako turista zrovna mnoho zajímavého nevidím. A nemyslím tím jen právě tenhle krámek se suvenýry, ale celou trestaneckou kolonii Iwahig.

Proto taky ani ne za půlhodinku trestaneckou kolonii opouštíme. S Luďkem jsme rádi, že jsme se stihli podívat do kostela, neboť ten určitě patřil k tomu nejzajímavějšímu, co jsme tu viděli. Teď už jen krátce zastavíme u vjezdu do kolonie Iwahig, abychom si pořádně vyfotografovali "slepou paní". Vracíme se nazpátek do Puerto Princesa.

Po příjezdu do města zastavujeme nejprve u "Motýlí zahrady". Martin nám návštěvu téhle motýlí farmy moc nedoporučuje. Za prvé nám vysvětluje, že teď není na motýly zrovna ta nejlepší sezóna, a za druhé má poslední dobou pocit, že tady spíš jen zvedají ceny vstupného zcela protichůdně k tomu, jak to uvnitř vypadá a co lze uvnitř vidět. Čas bychom na to sice měli, ale téhle Martinově "reklamě" se celkem pochopitelně nikdo z nás dovnitř nehrne. A tak tady jen Martin využije na omítce namalovanou mapu ostrova Palawan, kterou tu mají venku před vchodem. Ukazuje nám na ní, kde právě jsme, kam pojedeme zítra a kde si to budeme užívat od pozítří.

Další naší zastávkou je v Puerto Princesa náměstí. Než však půjdeme dovnitř do katedrály, sestoupáme nejprve po pár schodech dolů k moři. Ocitneme se v rybářské vesničce, či spíše ve slumu. Martin říká, že tady dole jsme mezi těmi nejchudšími Filipínci a na vlastní oči tu můžeme vidět, jak oni žijí. A věřte mi, je to dost hustý, přestože lidi se tady na nás usmívají, zdraví nás a vypadají v pohodě. Jejich chatrče, povětšinou stlučené z křivých prken, jsou nalepené těsně jedna na druhé. Ti, co spolu sousedí, mají tak nahuštěné sousedské vztahy, že tu o sobě musejí vědět úplně všechno. Přede dveřmi z rohože jim napříč uzounkou uličkou visí na šňůře prádlo. Mezi těmi mrňavými namačkanými chýšemi se najde i maličký chlívek s čuníkem a nebo bidýlko a kurník se slepičkami a kohouty. A stejně tak těsně vedle sebe, mají smetiště, které je odpadky přeplněné tak, že jich mnoho padá kamsi dolů, o patro níž, k vodní hladině. Domečky mají podlahu jen z prkýnek a pod ní je moře. A jejich rybářské lodičky. Prkna v podlaze a stejně tak v chodníčku, po kterém se nad vodou pohybujeme, mají děravá a zanedbaná. Musíme si tu dávat dobrý pozor, kam šlapeme. Děr je tu docela hodně, mnohá prkna jsou uvolněná a vratká. Stačí jediný neopatrný krok a zřítíme se do podpalubí či do sklepení tohohle podivného vodního slumu. Bůh ví, jestli bychom pak ještě někdy uzřeli modrou oblohu, protože v lepším případě bychom přistáli na pohyblivé hromadě plné odpadků, která už svou silnou vrstvou dosahuje až nad mořskou hladinu. Alespoň tedy teď, kdy je pravděpodobně odliv. Obyvatelé, mezi kterými vidíme pobíhat mnoho dětí, nás sami upozorňují na nástrahy, které nám jejich chudičký svět klade do cesty.

Tihle Filipínci tady rozhodně nemají snadný život a žijí tu v dost hrozných poměrech. Nejen, že mají své chatrče mezi uličkami namačkány těsně k sobě, ale i v každé z nich se maličkém prostoru tísní mnoho lidí, většinou celá mnohačlenná rodina. Se všemi těmi chlívky, kurníky a smetišti okolo sebe i pod sebou je všude spousta špíny. Hygienické podmínky jsou tady pro našince jen těžko představitelné. Pak si ale vzpomenu na jinou chudobu, kterou jsem viděl asi před rokem v namibijské vesnici. Když to začnu porovnávat, nejsou tady na tom zase tak mizerně. V Namibii měli sice relativně čisto, kolem domků i dost prostoru a místa, ale neměli ani jediné hospodářské zvíře a v hrnci na ohništi vařili nejspíš trávu. To Filipínci tady se svou drůbeží a prasátky hlady určitě tolik netrpí. A tamhle zrovna vidíme chlívek dokonce s dvěma prasátky, která se do něho sotva vejdou. Taky ta namibijská děcka byla úplně bez zájmu a jakoby duchem nepřítomná, zatímco zdejší filipínské děti se na nás zvědavě dívají a volají na nás. Najdou se sice mezi nimi i taková děcka, která se stydí a utíkají se honem někam schovat, ale to má k deprimující apatii namibijských dětí hodně daleko.

Procházka tímhle pobřežním slumem nad mořskou hladinou byla pro nás každopádně zajímavá a v mnohém poučná. Shlédli jsme tak zase na trochu jinou tvář Filipín. Je jen škoda, že už není dostatek světla, zvlášť tady na těch uzounkých chodnících mezi chlívky chatrčemi. Fotografovat se už skoro nedá. A tak více než fotografie, mi do budoucna poslouží moje zápisky do deníčku, kam si svoje dojmy a zážitky bezprostředně zapisuju.

Vracíme se teď na náměstí a v rychlosti si prohlédneme katedrálu Neposkvrněného početí s fasádou nápadně laděnou do modra. Také tady probíhá mše, a tak tu nemůžeme a ani nechceme věřící příliš vyrušovat. Zastavíme se potom ještě krátce u městské radnice, u zajímavé kruhové dvoupatrové budovy s modravým žulovým obložením. Tahle radnice je zároveň tak trochu i parlamentem pro celý ostrov Palawan, nebo alespoň pro jeho podstatnou část zahrnující široké okolí města Puerto Princesa. A samozřejmě má zdejší populární místní starosta přímo vedle vchodu který hlídá několik strážných, zavěšený svůj velký obraz. Inu, reklama své vlastní osoby je důležitá i pro něho.

Bezprostředně potom, co se dostanu na hotel, si jdu lehnout. Potřebuju si dát nohy zase chvíli do klidu a tu pravou bolavou si musím umístit někam nahoru. Pořád ji mám oteklou, a zvlášť teď k večeru. Nedlouho potom, trochu unaven a nepříliš vyspalý, asi na dvě hodiny usnu. A proč ne? Mám přece dovolenou.

Když si takhle hezky odpočinu, jdu se pak s Líbou trochu projít po okolí. Díváme se po ulicích, jestli neobjevíme, že by někde prodávali ovoce. Moc daleko se svou bolavou nohou ale jít nechci, a tak hledáme marně. Buď tu ovoce nikdo nechce a nikdo by ho tady nekupoval, a nebo nějaká tržnice bude až někde o kus dál.

A to už jsme zase zpátky na hotelu, a zkusíme lehce povečeřet. Přímo tady na hotelu. Líba si dá zeleninový salát, já protentokrát zkouším hovězí s houbami. Oboje se vcelku povedlo, i když nic omračujícího. A pak se ještě s Ivou, Luďkem, Radkou a Milošem sejdeme venku před našimi pokoji na rumíčku. Jakpak by ne, když je rumík i tady skoro zadarmo. Litr vyjde ani ne na sedmdesát korun! Ta kola k němu, ta snad přijde dráž! A tak tu lehce a v pohodě popíjíme filipínský kvalitní, dobrý a přitom laciný rum a proklábosíme se večerem až skoro k půlnoci. Posléze si ještě dopisuju svoje zápisky, což mi trvá až přes půlnoc. Musím doplnit všechno, co jsem si během dne zapsat nestihl. Do zítřka bych toho určitě mnoho zapomněl.

Ráno mi noha trochu splaskla, ale žádná sláva to není. Určitě mi to v průběhu dne zase napuchne. Ale co. Na to teď nebudu myslet. Posnídáme a pak hned vyrážíme na výlet po Palawanu. Jedeme dvěma autobusy, které se v dopravní špičce dlouho snaží dostat mimo město. Hlavní ulice Puerto Princesy jsou teď ráno ucpané, jako bychom byli někde v Manile. Dokonce snad ještě víc.

Za městem se pak už dostáváme po vcelku kvalitní betonové silnici do nitra palawanské džungle. Palawan je překrásný ostrov. Vrcholky horského pásma s postupujícím dnem pomalu odhazují závoj obláčků, do kterých se od brzkého rána cudně halily. Silnice se vine v nespočetných zatáčkách hustým zeleným porostem. Občas zahlédneme malé vesničky nebo i jednotlivé domky. Vesnické chýše jsou většinou velmi jednoduché, složené ze silnějších rovných i pokřivených větví a bambusových rohoží. Pohledy z okna se stále mění a přitom stále opakují: malá vesnička, palmový háj, políčko, kus džungle, rákosový domek, rýžová políčka, chlívek s čuníkem, malý obchůdek, les banánovníků, další vesnička, bambusový plot, buvol ve vodě, další políčka, a tak dále a tak dále, pořád dokola. Ale vidíme i zdravotní středisko, školy nebo kostely. Divoká a krásná příroda Palawanu poskytuje obyvatelům ostrova obživu, ale oni s přírodou na druhou stranu musí neustále zápasit o každičký kousíček prostoru pro svá obydlí a především pro svá políčka. Musejí si na přírodě vyvzdorovat, aby na jejich políčku rostlo právě to, co oni potřebují.

Postupně a během nepříliš dlouhé cesty projedeme Palawanem napříč. Mořskou hladinu po naší pravé straně silnice vystřídá mořská hladina na straně druhé. Stejně modrá a stejně krásná. Protože jsem dnes v noci spal poměrně dost málo, pořád se mi zavírají oči, i když se je snažím za každou cenu udržet, aby mi z překrásného Palawanu uteklo co možná nejméně. Líba je na tom dost podobně, a tak, když zastavíme na krátkou zastávku u vyhlídky nazvané Buena Vista, přijde na řadu ještě jedno kafíčko. Snad nás trochu probudí. A když už jsem se zmínil o vyhlídce, i vyhlídku Buena Vista má prý "na svědomí" šikovný starosta Puerto Princesy a samozřejmě to tady je taky patřičně inzerováno. A z vyhlídky je opravdu moc pěkný výhled. Nejen na moře. Lze odtud přehlédnout velkou část členitého severozápadního pobřeží Palawanu.

Později se kolem silnice začnou objevovat vápencové skalní útvary. Jsou sice hojně porostlé zelenou vegetací, ale i tak je to neklamné znamení, že už přijíždíme do krasové oblasti. Projedeme mezi skalami ještě mnoha zatáčkami a pak se před námi najednou objevuje větší vesnice. Je to Sabang, cíl našeho dnešního výletu.

V Sabangu dojedeme až k moři a na velkém parkovišti z aut vystupujeme. Tady v Sabangu je výchozí místo pro návštěvu národního parku Svatého Pavla s proslulou podzemní řekou, která přitahuje turisty z celého světa. Parkoviště je tu dost plné a turistů je kolem nás víc než dost. Vládne tu, zdá se, docela zmatek. Ale na první pohled je zřejmé, že z místních nikdo nikam nepospíchá. Mám dojem, že jenom turisté tu chaoticky pobíhají z místa na místo a snaží se někam spěchat a něco dohonit. Marně. Filipínci prostě mají svoje tempo a k nějakému jinému je zřejmě nikdo nedonutí. Vzhledem k tomu množství lidí i odplouvajících loděk to vypadá, že bychom museli stát u lodiček do podzemní řeky s ostatními turisty pořádně dlouhou frontu. Martin proto dostane nápad. Obrací náš denní program tak, že nejprve si dáme koupačku a pak teprve pojedeme do jeskyně. Původně to mělo být naopak, ale je to vlastně jedno. Nápad se to nezdá být špatný. Ještě však netušíme, jaký tohle rozhodnutí později vezme obrat. Pro teď s tímhle nápadem všichni okamžitě a rádi souhlasíme. Zanedlouho toho však budeme litovat.

Tady v Sabangu vidíme nádhernou zátoku s dlouhou pláží. A skoro nikdo na ní není! Všichni turisté jsou tady v přístavu a nastupují na loďky. Postupně odplouvají napříč zátokou k jeskyni s podzemní řekou v parku Svatého Pavla. Na moři se z loděk vytváří takový podivný vláček. Vidíme taky, že v tom relativně dost silném příboji, který tu buší do pobřežního betonu, není nastupování do zběsile se kymácejících lodiček tak úplně jednoduchou záležitostí. Třeba to časem bude lepší. Martin teď jenom zajistí potřebné lístky na loďky. A protože se rozdělujeme zase na dvě skupiny, je polovina lístků jen jednosměrná. Turisticky zdatnější, ti s Martinem půjdou k podzemní řece trekem někudy džunglí. Na lodičce pojedou jenom nazpátek, zatímco my ostatní na ní poplujeme v obou směrech. U mě je to jasné a Líba se do treku taky rozhodně nehrne, když se místo toho může vyvalovat na pláži a především na sluníčku. Teď ale ještě půjdeme na pláž všichni pohromadě. Každý se tak může před cestou k podzemní řece nejprve trochu opalovat a zaplavat si v moři. Rozdělíme se až později. Já se teď tady hodlám hlavně vykoupat a plavat. Moře i ty hřmící vlny mě opravdu lákají. Zatímco nějaké opalování vůbec ne. Ale Líbu zase ano.

Téměř opuštěná pláž je boží. Vysypeme se do bělostného písku a jenom koukáme, aby z té spousty vysokých kokosových palem u pláže nám některá svoje těžké kokosovým mlékem naplněné ovoce nezačala házet na hlavu. Neváhám, a okamžitě mizím ve vodě. Moře je tu báječné, teplé, a tahle pláž v prostředí tropického ostrova s jeho zašpičatělými zelenými vrcholky okolo mi připadá neskutečně krásná a nepřekonatelná. Ani nevadí, že za pláží a palmami je několik ubytovacích resortů nebo restaurací, protože nejsou za tou zelení ani moc vidět, a navíc tu skoro nikdo nechodí, jako by tu kromě nás nikdo jiný ani nebyl. A k tomu ten nádherný a příjemně masírující příboj! A nebo ty úchvatné vlny! Prostě ráj. Tropický ráj, jak má takový ráj vypadat.

Ve vodě je to docela síla. Moře neúnavně burácí a ty převracející se vlny člověka rychle unaví. Dál na moře se raději nepouštím, neboť na několika místech je tu varování před silnými mořskými proudy. A ty proudy jsou dosti znát i tady na mělčině. I tam, kde třeba ještě postačím. Jen pár minut tu ve vlnách dovádím, a voda mě hned odnese hezký kus stranou. Ale mně souboj s mořem, s vlnami nebo proudy, nikdy moc nevadil. A koupačka je to báječná! Na pláži na suchu vydržím jen malou chvilku, kdy se snažím trochu ty krásné vlny vyfotit, ale pak šup zase do vody! Vlny a teplé moře, to miluju. Na pláži jsme sami, tropy okolo, to prostě nemá chybu! Paráda. No ale nastává čas rozdělit se na zmíněné dvě skupiny. Trekaři, co si troufají na náročnou nejmíň dvouhodinovou cestu džunglí s Martinem a nebojí se jeho zcela nefilipínské rychlostí nazývané "lážo plážo", se pomalu oblékají. My, co pojedeme pohodlně na lodičce, my ještě máme čas a zůstáváme na pláži. Nakonec jako slabší povahy popřejeme těm silnějším šťastný trek, a silnější nám slabším zase klidnou plavbu. Krátce po půl dvanácté se nám trekaři vzdalují po cestičce kdesi za palmy a směrem ke strmým kopečkům, kudy vede chodník džunglí.

Znovu se jdu nechat namasírovat palawanskými vlnami. Ta masáž je báječná a nestojí přitom vůbec nic. Až kolem poledne necháme sluníčko, aby nás trochu osušilo, a vydáváme se podél pláže k přístavu. Pochopitelně chceme loď a Luděk ukazuje zakoupené lístky. Ale ouha! Nikam prý nepojedeme. A támhle do pokladny si máme dojít, aby nám vrátili peníze. Moře je prý příliš rozbouřené a plavba moc nebezpečná. Tak. A je to. Ouha, ouha, ouha! Tak ten nápad nejdřív se vykoupat nebyl vzhledem k téhle nečekané zradě zase tak úplně nejlepší. Ale je fakt, že teď jsou vlny o hodně větší, než po ránu. A kdo to mohl tušit? Vidíme, jak ti, co od jeskyně připlouvají, a někteří se možná jen rychle vracejí, aniž tam byli, mají problémy se z té kymácející se loďky a z těch vln nějak na břeh vůbec dostat. I ty lidičky se na vlnách zmítají mnohem víc, než ráno. Leckdo se té burácející mořské vody jistě i naloká. Ani samotné přiblížení ke břehu, kde by se dalo vystoupit, není s těmi vratkými loďkami nic jednoduchého ani bezpečného. Tady okolo přístavu ty vlny vypadají opravdu hrozivě. I na molo, které po ránu bylo ještě skoro suché, teď útočí a vysoko stříká vlna za vlnou.

Tyhle vlny, co se mi prve ještě tolik líbily, nás teď ošidí o poznání krasové řeky, údajně nejdelší podzemní sjízdné řeky na světě. Mrzí nás to. Hodně. No, ale co můžeme dělat? Ještě horší je, že se máme před jeskyní sejít, máme tam na sebe počkat, a trekaři sebou dokonce ani nemají vstupenky do podzemní řeky. Chceme dát nějak vědět Martinovi, ale na SMSky nereaguje a ani nemůže, protože mu vůbec nedojdou. Tam v džungli asi budou všechny mobily úplně mimo signál. Tak co teď s tímhle průšvihem?

Máme teď nečekaně před sebou prakticky celé odpoledne. Nezbývá nám, než čekat, až se naši trekaři vrátí. Máme tedy dost času. Rozhodneme se jít třeba znovu na pláž, ale pak svůj záměr měníme a chceme si zajít na oběd. Jednu hodně drahou restauraci v jakémsi resortu vynecháme. Sedneme si až v té další. Vybereme si stůl těsně u pláže, nebo možná i přímo na pláži. Záleží na tom, jak to kdo vidí. Zanedlouho pochopíme, proč jsou v téhle restauraci o tolik levnější, než jinde. Přestože tu jiné hosty nemají, alespoň ne tady venku, obsluha je tu tak rychlá, že objednané pivo mi přinesou už za dvacet minut! Naštěstí v tuhle chvíli opravdu nemáme, kam bychom spěchali, a tak můžeme i na oběd klidně čekat dlouho. Alespoň se na něj budeme víc těšit, jako já na to pivo. Když mi pivo konečně přinesli, vypil jsem ho skoro naráz, a hned začnu čekat na další. Obsluha je tu prapodivná. Když už nám konečně přinesou oběd, Petra musí ještě dlouhou dobu čekat na příbor a Luděk zase k masu postrádá rýži. Než jim to po několika urgencích dopraví na stůl, mají už všechno téměř studené. Ale ono teplé to moc nebylo ani zpočátku. Snad s výjimkou vepřové nudlové polévky, kterou jsme si dali já i Líba. Ta docela ušla. A protože Líbě ve vlnách asi docela vyhládlo, objedná si ještě okurkový salát s pár rajčaty.

Po obědě mám chuť ještě jednou na souboj s vlnami. Vykoupat se. Nikdo se ale ke mě nepřidá, nikdo jiný na ty zrádné vlny asi nemá náladu. Ani Líba. A tak se jdu vyčvachtat sám. Je pravda, že ani mě teď už ta koupačka tolik nebaví, a tak ve vodě nedovádím nijak dlouho. Líba už na mě čeká na parkovišti u jednoho z našich aut. Říká, že ostatní šli na kohoutí zápasy. Prý jsou tady jen nedaleko a poslal je tam náš řidič. Necháme si na parkovišti v autě bágl. Kromě našich tu už skoro žádná jiná auta ani nejsou. Všichni ostatní turisti se asi už nějak vrátili a už dávno odjeli. Procházíme kolem přístavu na druhou stranu od pláže. Vlny v přístavu se mi už teď tak velké nezdají. Ale to je jedno. Už je na všechno pozdě. Všichni to dávno zabalili a zavřeli krám. Všechny lodičky jsou zakotvené a už dávno spí svůj dnešní Houpavý sen. Nikdo už dnes nikam nepojede.

Kohoutí zápasy se konají jen pár kroků za přístavem. Při vstupu do malého ohrazeného areálu s Líbou nic neplatíme. Vstupné má být padesát pesos a přestože v ruce stovku žmoulám, nechtějí ji a posílají nás dovnitřbez placení. Pod stromy tu postávají hloučky domorodců. Skoro všichni drží v rukou svou pýchu, jejich bojového kohouta. Vyšlechtěného, vypiplaného a zvlášť vychovávaného právě pro tenhle účel, pro boj na život na smrt. Támhleti dva právě přivazují k pařátu jednoho z kohoutů ostruhu, jiní zase dávají oba své bojovníky blízko k sobě, aby je rozdráždili a udrželi je v bojové náladě. Všichni si prohlížejí možné soupeře pro toho svého šampióna. Jeden z kohoutích přeborníků zatím bezmocně čeká přivázaný ke stromu. Jeho majitel si právě někam odběhl. Možná domluvit jeho příští boj. Za skupinou hlasitě pokřikujících kohoutích majitelů, mezi kořeny jednoho z rozložitějších stromů, leží hromada nehybného kohoutího peří. No, tihle už mají zřejmě svůj boj za sebou. Mají dobojováno. Prohráli. Prohráli svůj život.

Na Filipínách jsou kohoutí zápasy oblíbenou zábavou domorodců, a je to pro ně zábava číslo jedna. Asi podobně, jako pro Brazilce fotbal. A kohoutí zápasy jsou spojené také se sázením. Filipínci na vítěze vášnivě a zuřivě sází, jistě s mnohem větším zápalem, než angličtí lordi na koníčky. Někteří kohouti vypadají úctyhodně. Ve srovnání s těmi třasořitkami, co možná znáte ze dvorků vašich babiček, jsou tihle kohouti větší a mnohem mohutnější. Mají vypracované svalnaté nohy, a jejich peří se leskne duhovými barvami, jako by bylo namaštěné sádlem. Však jsou také tihle kohouti krmeni zvláštní potravou a pro boj speciálně cvičení. Možná, že vás napadnou nějaké myšlenky o týrání zvířat. Pravda, ochráncům zvířat by se takovéhle zápasy jistě nelíbily. Tady to ale nikdo neřeší, nikdo neprotestuje. Kohoutí zápasy jsou prostě nedílnou součástí života Filipínců, patří k jejich národní kultuře a především je to nesmírně populární kratochvíle, kde v neposlední řadě hrají roli i velké peníze. My to nedokážeme pochopit. Nežijeme tady, máme jiné kulturní a sociální návyky a jiné standardy chování. Tohle je jejich život a je jiný, i když nám se třeba nelíbí. Jim by se zase třeba nelíbily naše drůbežárny, kde v maličkých kukaních tráví naše slepice celý svůj stísněný život, kde kuřata namačkána po stovkách jsou vykrmována umělými sajrajty a steroidy, aby mohla být co nejdříve na grilu v nějakém Mekáči či jiném fastfoodu. Tohle myslíte, že je v pořádku? Tak je to správně? Tak to má být?

Ale tady jsme na Filipínách. Pojďme tedy blíž. Do arény. Tou arénou je tady nevelké čtvercové prostranství obehnané bambusovým plotem, za nímž jsou dvě řady jednoduchých stlučených lavic pro diváky. Jedna řada, ta první, je nižší, ta druhá vyšší. Všichni tak dobře uvidí. Aréna i lavice jsou zastřešeny velkou plachtou, uvázanou ke stromům. Celé kohoutí bojiště je tím pádem dost ve stínu a na fotografování je pod plachtou světla hodně málo. Bohužel. Nebo bohudík?

Hned na kraji při vstupu do arény vidím na zemi dalšího mrtvého kohouta. Asi byl právě odklizen z bojiště. Přímo přede mnou teď jinému kohoutímu borci přivazují ostruhu. Strašné! Je to asi osm centimetrů dlouhý zahnutý a děsivě špičatý nůž, jehož čepel by v ostrosti evidentně mohla soupeřit s žiletkou. Na čepel vzápětí navlékají a připevňují chránič, aby se kohout před vlastním zápasem ještě o to ostří sám neporanil. Je to docela nutné, protože když kohouta pustí na zem, ten dlouhý nůž mu jen překáží a neustále si po něm šlape. Moc nechápu, jak s tím dokáže bojovat. Ale pojďme se už podívat dovnitř, do arény.

Uvnitř arény jsou právě dva kohouti připravováni na boj a udržování ve svém vzrušení a touze po krvi soupeře. Majitelé obou kohoutů mají v aréně svého sekundanta, jehož kohout má za cíl udržet kohouta svého partnera v neutuchající bojové náladě. Ale ještě to všechno nějakou dobu trvá. Zatím probíhají sázky. Vztyčené paže se v rozličných gestech míhají vzduchem a mísí se s pokřikem Filipínců. Kdosi, zřejmě nějaký místní bookmaker, tu nějaké další sázky zapisuje do malého notýsku. Pokřik Filipínců se stupňuje a vypadá to, jako nějaké fandění kdesi na fotbale. Napětí stoupá. Když jsou oběma kohoutům sundávány chrániče z ostruh, a kohouti jsou rozdráždění připuštěním jejich hlav blízko sebe, dosahuje napětí a hluk hustoty, že by se dala krájet. Boj může začít!

Kohouti, kteří mají v aréně svého ringového rozhodčího, jsou vypuštěni proti sobě. Každý začíná za svou bílou čárou křídou namalovanou na zemi. Jenže kohoutům se do zápasení nechce. Rozběhnou se každý jinam, jako by si sem přišli hledat zrní. Vzápětí jsou ovšem svými majiteli nemilosrdně polapeni, znovu rozdrážděni a rozhodčí velí zápas odstartovat znovu od začátku. Opakuje se to ještě asi třikrát, než se tihle kohouti do sebe doopravdy pustí. Potom se ale na sebe vrhnou neuvěřitelnou rychlostí. Zápas trvá snad jen tři vteřiny a vlastně ani není vidět, co se stalo. Jeden z bojovníků končí na zemi a nemůže vstát. Nad stehnem mu zeje obrovská a hluboká tržná rána. Vlastně řezná. Zásah ostruhou ostrou jako břitva byl přesný. Do sypké hlíny arény se rychle vpíjí kaluž sytě červené krve. Poražený kohout už jen plácá na zemi křídly a snaží se dostat z dosahu svého protivníka. Smrt je už cítit ve vzduchu a dav Filipínců huláká jako někde na stadiónu. Kohout se ještě během pár vteřin doplácá do rohu arény a tam definitivně padne. Smrt přichází rychle. Z takové hrozivé rány s krví stejně rychle utíká i život. Je po boji. Za pouhé tři vteřiny! Ani jsem se nestačil vzpamatovat, a kohouti už jsou svými majiteli odnášeni pryč.

Brrr! To bylo ale děsivě krvavé divadlo! "Zůstaneme ještě na jeden zápas", rozhodujeme se s Líbou, "ten předchozí byl až příliš rychlý!". A zatímco dochází k vyplácení uzavřených sázek na předchozí zápas, do arény už nastupují další majitelé kohoutích přeborníků. Celý rituál fandění a povzbuzování pak probíhá nanovo. Ale počkat! Už to chápu. Tohle ještě není povzbuzování a fandění! To je sázení! Kromě peněz přes arénu poletují i nabídky na další sázku, jejich odmítnutí, či naopak zvýšení. Ty posunky a křik znamenají to, že se tady teď hlavně sází! Fandění přijde na řadu až při vlastním zápase. Chvíli mi to trvalo, než mi to konečně došlo. Další pokřik a další sázky se šíří okolo nás. I přitom shonu jeden z Filipínců ustupuje, aby nám uvolnil místo a my lépe viděli. Hluk publika se stupňuje a zdá se, že všichni se vsází se všemi. Jedině ten bookmaker, nezvykle urostlý kolohnát, si něco zapisuje. Ostatní sázky probíhají zřejmě jen na důvěru. Na důvěru a na čestné slovo. Filipínci se tu hlasitě a jen jim srozumitelnými posunky sázejí vzájemně mezi sebou. Bez bookmakerů a bez jejích oficiálních notýsků si jen musejí dobře zapamatovat, s kým se kdo vsadil a o kolik. V tom jsou ale zase asi Filipínci cvičeni po celý život! Najednou ryk sázejících trochu utichne. Další zápas už bude začínat. Budoucím zápasníkům už sundávají chrániče z ostrých ostruh.

Tentokrát se kohouti do sebe pustí okamžitě. Oba rozčepýření a rozzuření ptáci se mění v jediné zběsile poletující a otáčející se klubko peří. Mezi divokým máváním křídel lze občas zahlédnout pařát, který se zuřivě mihne vzduchem. Zaslechnu kovový zvuk, neklamné znamení, že na sebe narazily chráničem nekryté nabroušené ostruhy. Z té zuřící koule uprostřed arény odletuje peří a pomalu se snáší na zem zbrocenou krví předchozích bojovníků. Tenhle zápas tentokrát trvá podstatně déle, ale i tak jsou to jen vteřiny nebo jen nejvýše dvě tři minuty. Fotit ten divoký smrtelný tanec obou kohoutů nejde. Pod tou plachtou se povede vyfotit jen rozmazaný chumel z peří. Najednou se zápas rychle mění. Jeden z kohoutů už pořádně nevidí. Je zraněný, z oka se mu řine krev. Je to ošklivé. Moc. A vzápětí je ještě hůř. Napůl slepý kohout přichází i o druhé oko a bez zraku ztrácí schopnost na svého protivníka útočit. Dav kolem šílí a když se rozhlédnu kolem sebe, zaznamenávám zdivočelé a nepříčetné pohledy diváků a stejně nepříčetný a divoký řev rozléhající se kolem arény. Zraněný kohout se točí dokolečka jako smyslu zbavený. Pak upadne. Začíná se mi to hnusit a jako zábava mi to přijde neskutečně zvrácené. Ale dokoukám to konce. Něco mě k tomu nutká. Rozhodčí v ringu zatím zkoumá zraněného kohouta. Ten, přestože nevidí, na svého soupeře ještě reaguje. Boj musí pokračovat. Do poslední krve a do posledního dechu! Boj na život a na smrt! Teprve smrtí může skončit tenhle podivný souboj štěstí a osudu. Ještě není dobojováno, výsledek je ale už jasný. Někteří sázející už začínají vyplácet výhry. Oslepený a krvácející kohout viditelně ztrácí síly. Ale rozhodčí stále oba protivníky staví proti sobě. A poražený se snaží alespoň částečně ještě vzchopit, jako kdyby mu nešlo o život. A nebo jako kdyby chtěl zemřít v čestném souboji. Jeho hendikep mu nedovoluje zvrátit už prohraný boj. Po další brutálně zasazené ráně už jen svěsí hlavu a upadne. Teď už jeho bezvládné tělo nereaguje na nic. Poražený kohout je na pokraji smrti, která ho zcela určitě za pár okamžiků čeká. Teprve teď je zápas ukončen a soupeř prohlášen za vítěze. Dav spokojeně zahučí a další peníze a po nich další sázky začnou znovu poletovat arénou. Blíží se další kolo kohoutího ringu a další opeření adepti smrti jsou neseni svými pány do arény.

Tak dost! Když člověk poznává cizí kraje a cizí kulturu, vidí ledasco, a třeba i tyhle kohoutí zápasy. Z toho krvavého mumraje mi však není nejlíp po těle. Jsem na jednu stranu rád, že jsem kohoutí zápasy viděl, a na druhou stranu bezpečně vím, že podruhé už na ně nepůjdu. Nemám na to náturu, jako Filipínci, kteří dokáží tohle představení plné vášně, krve a zuřivosti sledovat a bavit se při něm celé odpoledne. Odcházíme. Je to opravdu příliš krutá zábava, a nemáme už chuti vidět její další díl, další pokračování tohohle krvavého odpoledního seriálu.

Vracíme se zpátky k přístavu. Koupíme si nějaké drobné občerstvení a hlavně něco k pití. Po pachu krve cítím v krku sucho. Přemýšlíme, kdy bychom tak mohli čekat druhou skupinku, která podle všeho bude muset proti všem původním předpokladům trekovat pěšky i nazpátek. A jsme taky docela zvědaví, jak u podzemní řeky dopadli, a jestli ji bez vstupenek vůbec viděli. Máme teď takovou klidnou a nevzrušivou chvilku. Parkoviště už zeje prázdnotou. Všichni turisti už dávno odjeli, jen my ještě musíme počkat na Martina a s ním trekující část naší party. Můžeme tu zatím pozorovat odjíždějící auta, utichající pouliční ruch, nebo třeba kluky hrající basketbal. A já v pohodě a beze spěchu si můžu do deníčku zapsat dojmy a postřehy z krutých kohoutích zápasů. Když to dokončuju a pohlédnu na hodinky, zjišťuju, že už je skoro pět hodin. To by se podle našich propočtů už trekaři měli každou chvíli vrátit.

A sotva jsem si tu předchozí větu do svého notýsku zapsal, objevuje se na druhém konci přístavu Martin. A za ním všichni ostatní. "Tak co?", ptáme se nedočkavě jeden přes druhého. Ale trekařům moc do řeči není. Samozřejmě museli pěšky i zpátky a mají toho dost. Říkají, že ten trek byl opravdu dost náročný, zvlášť v tomhle tropickém a vlhkém zeleném pekle okolního pralesa. Cestu tam s nimi Martin vybral ještě navíc zřejmě tu náročnější ze dvou možných. Bylo to prý stezka starší, dnes už téměř nepoužívaná, a taky náročnější. Vedla dokonce i po nějakých příbřežních vápencových útesech, kde je vítr a vlnobití málem smetly do moře. Na treku je sice v obou směrech čekalo několik dosti ostrých stoupání, ale když šli nazpátek po té správné a oficiální cestě, čekalo je všelijakých kopečků mnohem víc.

Alča, když scházeli na konci treku k jeskyni s podzemní řekou, se už moc těšila na lodičku a byla hodně ráda, že ty dlouhatánské schody nebude muset šlapat zpátky nahoru. Asi to platilo o všech. Ale my víme, že i zpátky museli všechno šlapat. Jen to v tu chvíli ještě nevěděli. Radka s Milošem měli problém i s vodou. Na zpáteční cestu už jim skoro žádná nezbyla, a tak museli ťapat s žíznivými a suchými papulami. A Radka navíc i o hladu, neboť nějaká drzá opice jí ještě ke všemu ukradla poslední sušenky. Standa s Lenkou to nijak moc nekomentují, ale unavení jsou taky. Jako všichni. Ani nejmladší z nás, Iva, nevypadá, že by se jí ještě někam chtělo jít. Je taky ráda, že už má to zelené peklo za sebou.

Přesto přese všechno ale všichni vypadají spokojeně. Považují se za hrdiny, že to takhle zvládli. "A co podzemí? Podzemní řeka? Co vstupenky?", prší z nás zvědavé otázky jedna za druhou. Na podzemní řeku se dostali. Tam vítr, vlny a rozbouřené moře nevadilo. To, že jim chyběly vstupenky, řešili pak nějakým telefonováním. My zase máme potvrzeno, že jsme nikam neodjeli, a že nám, respektive Martinovi, peníze zase vrátí. Plavba podzemní řekou prý byla hezká a stála za tu štrapáci. Po poklidné hladině propluli dvěma vysokými jeskynními dómy a při skoro dvoukilometrové plavbě podzemím viděli mnoho krásných krápníků všemožných tvarů. A taky prý tam byly stovky netopýrů obývajících tyhle prostory jeskynního systému. No, zážitek prý měli veliký. O to horší bylo jejich následné zjištění, že my jsme tam nedorazili, nedorazíme, a co hůř, oni budou muset pěšky i nazpátek.

A my zase vypravujeme, že jsme bohužel místo toho viděli jen kohoutí zápasy. Nelítostné krvavé představení, které se v dnešní době odehrává snad už právě jenom tady na Filipínách. A říkáme, že jistě stojí za to alespoň jednou kousek zápasů vidět na vlastní oči, když tu člověk je a chce poznávat kulturu, zvyky a život zdejších obyvatel. Alespoň jednou zažít to vzrušené ovzduší peněz a sázek, cítit pach blízké smrti, krve a zuřivé zběsilosti, a sledovat ten nepříčetný lítý boj na život a na smrt až do trpkého konce. Kouhoutí zápasy prostě k Filipínám patří a jejich skutečná a nefalšovaná atmosféra je jinde neopakovatelná. Na to můžete vzít jed!

Chvíli ještě počkáme, než se skupina trekařů posilní a občerství a pak už se našimi auty vydáváme stejnou cestou zase nazpátek do Puerto Princesa. Cestu teď lemují vysoké pískovcové skalní bloky vymodelované do roztodivných tvarů, ostrých vrcholků i srázů. Při ranní cestě do Sabangu, tedy cestě v opačném směru, jsem jich zdaleka tolik neviděl, protože jsem okny auta mohl sledovat výhled na druhou stranu silnice. Krajina začíná zlátnout západem a když přijedeme do Puerto Princesa, do hustého večerního provozu a plných ulic, je už úplná tma a taky už v autě trochu podřimuju.

Návrat nám trval necelé dvě hodiny. Je přibližně sedm večer, když na hotelu lezu do sprchy, abych se řádně odsolil. Na večeři se chystáme do restaurace, kterou Martin velice vychvaluje, jak výborně tam vaří. A ti kdo tam včera byli, to potvrzují. My s Líbou jsme včera večeřeli přímo na hotelu, ale ani dnes nemusíme nikam daleko. Ta restaurace bezprostředně s naším hotelem sousedí! Je veliká, stolů je tu mnoho, ale stejně jako jsme viděli včera při procházce, je i dnes tahle restaurace plná lidí. Je nás šest a jen těžko tu hledáme místo. Když se konečně u jednoho stolu upíchneme, dorazí za námi ještě Alča s Ivou.

Dáme si nejprve kolektivně dvě různé mísy polévky, o které se svorně podělíme. Jídelníček tu je ke studování na půl večera. Mají toho tady hodně a mimo jiné také dosti exotická jídla, jako například červy. Ale když Miloš přijde s tím, že na jídelníčku mají krokodýla, mám jasno. Hned se toho chytnu. Červy bych asi neskousl, ale krokodýla si dám! To je taky přece docela exotika. Už nic studovat nebudu. Je to sice zdaleka nejdražší ňamka, kterou tu mají, ale pro dnešek je moje volba krokodýl! Při přepočtu na koruny není 150 korun za tohle jídlo zase až tak moc. Nejsem s tou volbou sám, krokodýla si dají i jiní. Líba taky. S Líbou se pak ještě domlouváme, kterého krokodýla si kdo dáme, když ho tu mají na dva způsoby. Jeden by měl být ostrý, pálivý, a tak ho chce Líba. Dobrá, ten druhý bude můj. Včera jsme krokodýly viděli, nesežrali nás, a tak dneska budeme baštit my je. Však krokodýlí maso je jakýsi vedlejší produkt chovu krokodýlů. Stejky se prý dělají jen z malé části od ocasu, kde je krokodýlí maso nejlepší.

Obě porce krokodýla nám přinesou současně. A obě vypadají stejně, neboť obě jsou v kokosové omáčce, tedy přesněji v omáčce z kokosového mléka. Není to ale stejk. Jsou to restované kousky masa zamíchané se zeleninou a cibulí. Obojí je opravdu stejné, stejně to chutná, a oboje je pálivé díky zeleným feferonkám. V té ostřejší variantě je jenom těch feferonek podstatně víc. Ale i ta moje míň ostrá porce pálí hodně. Jako zaťaté krokodýlí zuby! Jsem rád, že nemám tu pálivější verzi. Neraduju se však dlouho. Ta pálivá porce pálí příliš i Líbu a ona chce tu moji míň pálivou variantu. "Tedy dobrá!", souhlasím, i když přiznávám, že docela nerad. Taky můžu a i mám rád pálivá jídla, ale po ohnivém dračím dechu zase rozhodně netoužím. Pečlivě z jídla zkusím vypreparovat všechny feferonky, pak si trochu odpočinu a odfrknu, mocně si zavdám studeného piva a okamžitě si objednávám ještě jedno. Pak se do krokodýla pustím. Teď už mi to ale alespoň nějak chutná, i když pořád je to krokodýl spíš v ohnivé než v kokosové omáčce. Málokdy o něčem řeknu, že to pálí hodně, ale o tomhle to říct musím. Krokodýlí maso je ale výborné. Měkoučké, světlé až bílé, může snad trochu připomínat telecí. Ale opravdu jen trochu. Když dojím, potřebuju nutně a hodně rychle třetí pivo. Divím se Líbě, že jí stačilo jenom jedno. Ale ona měla přece jen nakonec tu méně pálivou verzi. Já záhy i třetí pivo zničím stejně rychle, jako požárník chrstne kýbl vody do ohnivé stěny. Ani mně to pivo s hašením ohně v papule nepomůže.

Nakonec usoudíme, že naše chutě nazrály i na nějakou sladkou tečku. Docela se mi bude hodit uspokojit popálenou hubu něčím lahodným a tak volím čokoládový milkshake. Líba raději jahodový. A pak už se jen přemístíme před naše hotelové pokoje k dalšímu rumovému dýchánku. Včera se nám moc zamlouval a tak si ho rádi zopakujeme. Dnes se nás sejde víc, celé takové "společenské jádro" naší filipínské sestavy. Jmenovitě Alča, Iva, Luděk, Karel, Radka s Milošem, a samozřejmě já s Líbou. A dýchánek se při povídání o kohoutech a jeskyních, nebo o krvi a netopýrech, opět protáhne až přes půlnoc. Jak jinak, že? Čekal snad od nás někdo něco jiného?

Ráno u snídaně nás stejně jako včera obtěžovalo hladové žebrající a mňoukající kotě. Po jídle ještě musím nechat na hotelu malý pálivý krokodýlí bobek, abych ho zbytečně nevláčel přes půl Palawanu. Dnes nás totiž čeká dlouhý přejezd až někam na sever tohohle protáhlého ostrova. Máme být připraveni na šest hodin jízdy, a nějakou zastávku na oběd. Všichni jsme k odjezdu v určenou dobu připraveni a tak uvažovaný odjezd v osm hodin se uskuteční přesně na čas. Podle řidiče pojedeme tři hodiny prvních asi 200 kilometrů a pak zbývajících 60 kilometrů ještě další tři hodiny. První půlhodinku však strávíme v dopravní zácpě a teprve když Puerto Princesa a jeho centrum je za námi, mohou se auta trochu rozjet.

O cestě tropickým Plawanem mohu napsat jen to samé, co jsem psal včera. Domky, vesničky, rýže, palmy, políčka, banány, buvoli a tak. A ještě temně zelené horské pásmo, táhnoucí se podél naší cesty téměř celým ostrovem. Kus cesty je od nás ve větší vzdálenosti, jindy zase dosti blízko.

Na protažení a malé občerstvení si uděláme zastávku v jakémsi resortu u moře a později, kolem jedenácté, v městečku Roxas. Tady nám Martin ukáže vietnamskou restauraci vhodnou na jídlo, kde si můžeme dát nějaký oběd. Velká část z nás ale hlad nemá a tak se jdeme jen tak projít. Je to vlastně asi naše první procházka tak malým filipínským městečkem, kdy ještě není tma nebo nedlouho před setměním, a kdy taky nespěcháme za Martinovýma "lážo plážo" se procházejícíma nohama. I za tu krátkou půlhodinku, kterou tu jsme, je na co se dívat a co fotit. Ať už pouliční ruch, různé stánky a prodejničky, jejich majitele, nebo dívky jdoucí ze školy či pouliční švadlenky a jejich starobylé šicí stroje. Vůbec těch, co pracují přímo na ulici, je tady hodně. Jak říkám, spousta zajímavých věcí. Procházka po městečku Roxas je v každém případě veskrze příjemná.

Další a tentokrát trochu delší zastávku máme v městečku Taytay. Název svého městečka tu mají velkými písmeny vyvedený na stráni nejbližšího kopce, podobně jako nad Hollywoodem mají veliký nápis Hollywood. Tohle městečko však vypadá dost maličké, spíše by se mohlo mluvit o vesnici. Vůbec mám tady na Filipínách často problém určit, co je už městečko, a co je ještě vesnice. Vězte tedy, že kdykoli se zmíním o nějakém městečku, mohl by ho někdo jiný nazývat vesnicí a taky to vlastně bude správně. Ale ať už je Taytay městečkem nebo vesnicí, v každém případě tady mají pobřežní pevnost, na kterou se jdeme podívat. Martin tuhle pevnost představuje jménem Casa Rosa, ale přímo na ní, na její bráně, je nápis, který jde vyložit jediným možným způsobem: "PEVNOST SVATÉ IZABELY". A ještě tam je rok 1667. Je to tedy úctyhodně stará a vzhledem ke svému věku i dosti zachovalá stavba! Brána vedoucí dovnitř je ale zavřená. Budeme proto muset chvíli počkat, než se dostaví správce s klíčem. Šel ho vůbec někdo shánět? Snad ano.

Zatím se rozhlédneme po okolí. Naproti pevnosti, přímo přes travnaté prostranství, které možná někdy bývalo parkem, vidíme několik chatek jakéhosi ubytovacího resortu. Další resort s o něco většími domky stojí nad ním na kopci. Oba však vypadají na to, že v nich žádní turisté nejsou, a možná už dlouho nebyli. Naprostá většina zdejších domků jsou jen nízké rákosové chýše. Vyšší stavby v Taytay jsou dvě. Kostel a pak prapodivná asi třípatrová budova připomínají spíš nějakou věž. Je architektonicky tak podivná, že vypadá, jako by ji postavilo z kostiček malé děcko, které svými ještě ne příliš šikovnými ručkami nedokáže pořádně kostky rovnat na sebe. Pravděpodobně to měl být nějaký netradiční a pro některé turisty přitažlivý hotel, ale budova nyní evidentně chátrá. Pokud to z dálky dobře vidím, vypadá naprosto vybydleně, podobně jako u nás některé domy, v nichž se usídlilo takzvané méně přizpůsobivé obyvatelstvo.

Po nízké nábřežní zdi patřící ještě k pevnosti dojdeme až k rybářským domkům. Chudě vypadající chýše zdejších rybářů jsou postaveny ze dřeva a rákosu a z větší části přímo nad vodou, nad mořskou hladinou. Některé části téhle rybářské čtvrti v Taytay mi silně připomínají rybářský slum, který jsme viděli předevčírem v Puerto Princesa. Jenom se mi zdá, že zdejší rybáři mají svoje lodičky přece jen větší a v poněkud lepším stavu. Zajímavé je, že kolem rybářských chýší je mnohem živěji, než v ospale a nudně působící Taytay v okolí pevnosti Santa Izabel. Pomalu se k ní vracíme. Pohled na tu pevnost ze strany, na hradby obrácené k moři, už nesvědčí o tom, že pevnost je až tak dobře zachovalá. U pevnostní hradby se na hladině sem a tam pohupuje obrovská kupa odpadků a zdá se, že ta hromada smetí na celou stavbu působí velice agresivně. Asi nebude dlouho trvat, a odpadky a bordel v moři celou tu pevnost odspodu doslova sežerou. Jak vidno, už se do ní na několika místech dokázaly pořádně zakousnout. Fuj!

Přicházíme teď k bráně pevnosti. Někdo, kdo má klíče, se už dostavil. Brána je otevřená a tak můžeme dovnitř a vystoupat po schodech nahoru. Pevnost zhruba čtvercového půdorysu je v rozích opatřena čtyřmi mohutnými baštami. Nahoře v pevnosti na téměř rovném prostranství stojí uprostřed malá kaplička s neobvyklým oltářem, který je tvořen zánovním dřevěným křížem a několika kusy velkých dřev. Vypadají jako nějaké samorosty, které nejspíš důkladně ohladilo a opracovalo moře, než je vyvrhlo na břeh. Kolem kaple na moře míří docela zachovalá a historicky vypadající a stará pevnostní děla. Stejná byla už dole před bránou. Ale kdoví, nejsou-li to jen nějaké novější repliky. Od zdí, z věžiček, bašt a nebo střílen nahoře v pevnosti, některých polorozbořených, jiných ještě jakž takž stojících, je hezký výhled na moře a na několik ostrovů na obzoru. Ale taky na městečko Taytay i na přístav, který přímo pod pevností začíná svým širokým betonovým molem. A v neposlední řadě vidíme i již zmiňované rybářské domky. Všechno tady máme jako na dlani. Moře v Taytay rozhodně ke koupání není. Vypadá hodně špinavé. Však už jsem se zmínil, že u zdí pevnosti se na hladině drží rovnou celé smetiště.

Než ospalé Taytay opustíme, ještě bych se rád zmínil o jedné věci. Souvisí s tím, o čem jsem se zmiňoval, když jsme do Taytay přijeli. Totiž s tím, že je někdy obtížné poznat, co je město a co vesnice. V případě Taytay je to o to zvláštnější, že tohle místo bývalo po zhruba 200 let hlavním městem celého Palawanu. Přitom třeba předchozí městečko Roxas vypadá jako město každopádně daleko víc. Tohle Taytay je opravdu proti němu vesnice.

Další krátkou zastávku máme na vyhlídce nad zálivem Mpalampaya Sound. Ten "Sound" v názvu zátoky nemá nic společného se zvukem, jak by vás snad mohlo napadnout, ale tohle slovíčko má v angličtině také význam úžiny či průlivu. A do názvu se tohle slůvko dostalo proto, že tenhle záliv je do ostrova Palawan opravdu hluboce zaříznutý a téměř uzavřený úzkým průlivem. Zátoka Mpalampaya Sound, zasahující téměř čtyřicet kilometrů hluboko do Palawanu, je údajně rybářským rájem. Na ryby je to prý nejbohatší místo na celých Filipínách.

Už dávno teď jedeme po prašné silnici, která práší opravdu vydatně, přestože jedeme mnohem pomaleji. A když nás předjede například cisterna, musíme skoro zastavit, protože nějakou chvíli není vidět ani na krok. Miloš si na zastávkách pochvaluje, jak mu po cestě naše autíčko hezky vyhrává Sweety, Metallicu, Queeny, Škorpíky a další známé a věhlasné rockové kapely. Je to pravda něco jiného, než bezpohlavní americký popík, jakým nás na Filipínách krmí prakticky ve všech hospodách. Já bych to nicméně nejraději úplně vypnul. Tady vzadu v autě slyším sice nějaký zvuk, ale rozhodně ne příjemný. Co nebo koho hrajou vůbec nemám šanci rozeznat. Slyším tu nanejvýš nepříjemné chrčení a prskošení reproduktoru, které spíš než nějakou muziku připomíná praskání suchého roští pod stokilovým divočákem. Inu Miloši, užij si tu hudbu alespoň ty. Tady vzadu to není nic jiného, než chrastění a prskání s pár ojedinělými tóny, které se jen výjimečně slijou do nějakého souvislého taktu.

Už se blížíme k cíli dnešní cesty, do El Nida. Jsme už opravdu nedaleko, do cíle zbývají prý asi tři kilometry. Přece ale ještě jednou zastavujeme na jakési vyhlídce. A stojí to zato. Výhled na záliv Jihočínského moře pod námi je úchvatný. Vysoké strmé vápencové skály se tyčí do výšky a všechny ty špičaté ostrůvky široko daleko se ztrácí v mlžném oparu tím víc, čím jsou blíž ke vzdálenému obzoru. Siluety těch blízkých se zase zrcadlí v hladké a klidné mořské hladině. Jsme už skoro na konci Palawanu. Samotný ostrov Palawan je přitom daleko na západním okraji filipínského souostroví, a mně připadá, že jsme přijeli na kraj světa. Vypadá to tu ale nádherně. Skvostně. Dokonce i Luděk, který je velký patriot na svoje Máchovo jezero, pronese památnou větu: "Musím uznat, že je to tady hezčí, než na Mácháči!". Ano. O El Nidu se často píše, že patří k nejhezčím destinacím na Filipínách, a možná nejen na Filipínách. Při pohledu na ty desítky nádherných ostrůvků okolo já s tímhle názorem rozhodně nehodlám polemizovat. Nádhera! Mořský ráj to na pohled!

Pak už jedeme jen několik minut a zastavujeme na okraji El Nida pod vysokou skálou, kde se ubytováváme v příjemných zahradních chatičkách. V každé chatičce jsou dva pokoje a těch je tu celkem dvanáct. Včetně Martina tedy obsazujeme víc než polovinu zdejší ubytovací kapacity. I kdybychom tu nebyli sami, budeme tu mít určitě klid a pohodu. Strávíme tu tři noci, tři poslední naše filipínské noci, a proto si všichni přejeme, aby nám tu bylo příjemně a hezky. Zatím to klape. Hned na začátku nás překvapí tím, že tu mají nejlevnější pivo, co jsme kde na Filipínách měli. Termosky s horkou vodou máme před každým pokojem na stole, za sáček s kávou, pro kterou si můžeme dojít, chtějí pouhých deset pesos. No bezva! Mají tu ve stejné cenové relaci i rum? Jestli ano, tak to by tady téměř čtyřdecková láhev stála míň, než kolik u nás v hospodě stojí jedno štamprle. No uvidíme. Ubytování je ale jinak skromné, takže tu není ani wifi ani klimatizace. Ale taky třeba záchod nemá prkénko, splachuje se z kbelíku, a neteče tady ani teplá voda. Ale za to je tu moc hezké prostředí. Každá chatka má velkou zastřešenou terasu pro příjemné posezení. A náš pokoj s rákosovými či bambusovými stěnami je taky luxusně prostorný. Rozhodně mnohem větší, než v jakých tu ve svých domcích bydlí místní obyvatelé. První dojem je tedy vcelku kladný. A ten vysoký útes přímo nad námi bude navíc dobré vodítko, abychom sem "domů" odkudkoliv z městečka trefili.

Jakmile jsme všichni ubytovaní, ještě rychle dopít pivo, vzít si plavky, a hned jdeme s Martinem dolů do městečka. Projdeme jen pár set metrů hlavní ulicí a jsme najednou u vody. Martin se nám tady snaží říct pár základních informací, které nám ale stejně dobře mohl říct kdekoli jinde. Jen bychom ho jinde o něco líp slyšeli. Takhle skoro nic nevím, a taky nevím, o co jsem přišel. Stojíme na dlouhé pláži lemující zátoku. Podél pláže na obou stranách soupeří o přízeň turistů hospůdky a bary, které, jak se zdá, rozhodně nemají přeplněno. Je zamračeno, zataženo, a tak místo koupání se jdeme po pláži kousek projít. Protože je zrovna příliv, pláž je teď hodně úzká, hospody jsou blízko, dosahují skoro až k vodě, a tak nám netrvá příliš dlouho, než do jedné z restaurací zapadneme. Má jméno Seaslug's a sejdeme se tu skoro všichni. Někteří už jsme docela hladoví. Objednáváme si proto jídlo. My s Líbou máme chuť na stejčky. Mimochodem dražší, než včerejší krokodýl v Puerto Princesa. Tady přímo u hlavní městské pláže v El Nidu budou ceny asi nejvyšší. Lemtám zatím pomalu pivo, naslouchám šumění příboje a rozhlížím se zátokou po moři lemovaném těmi nádhernými špičatými skalnatými ostrůvky a bělavými útesy. Před námi na moři kotví desítky loděk, většinou docela malých. Všechny mají stejnou konstrukci, a jakou jsme se potkali už na Luzonu na jezeře Taal nebo na Panglau v Alona Beach. Pokud někomu tyhle loďky připomínají brouky na vodě, tak tady asi má tenhle hmyz hnízdo. Je tu boží výhled. Všimnu si, že všichni tu sedíme docela tiše, každý s nás vnímá zdejší atmosféru, vstřebává ji do sebe a nikdo ani nedutá. Hlady to ale nebude. To nás takhle dostala ta zdejší jedinečnost výhledu a nálada téhle hospůdky, kde sedíme sotva pět metrů od dorážejícího, ale nikoli silného, příboje. A všechny nás během té brzké večeře asi napadá, že tohle krásné El Nido, poslední naše destinace na Filipínách před návratem domů, snad bude i ta nejkrásnější a nejsladší tečka na závěr. Je to paráda!

Při návratu z pláže pak procházíme nevelkým městečkem. Ve dvou bočních ulicích vidíme malé domky domorodců prostřídané s krámky a obchůdky, s hospůdkami, bary a restauracemi. A pak poněkud oklikou přicházíme nazpátek do Cliffside Cottages, našeho malého resortu přiléhavého jména, které jasně signalizuje prostředí, v němž se nachází. Tedy domečky pod kolmým vysokým skalním blokem, který se zvedá jen pár kroků za našimi chajdami. Dám si teď sprchu. Klidně studenou. Stejně je vlastně docela teplá. Po sprše si jdu na chvíli lehnout do postele. Mám pocit, že si potřebuju alespoň na pár okamžiků umístit svou bolavou nohu do vodorovné polohy.

Na osmou večer máme Martinem rezervovaný stůl v restauraci s živou hudbou. Martin, který sem nejspíš jezdí docela často, tu má i nějaké přátele, a to i mezi hudbu vyluzujícími umělci. Hospoda krásně a mile znějícího jména Balay Tubay je vskutku zvláštně vyzdobená. Jako bychom tu seděli v domku rybáře, který tu z dlouhé chvíle nastražil sítě na mořské panny. Ale tenhle rybář taky poslouchá muziku, sleduje dění ve světě, a má za kamarády malíře. Hospoda je totiž kromě různých rybářských artefaktů ještě u stropu vyzdobena dlouhou řadou portrétů hvězd hudebního, ale i duchovního nebo politického nebe. A tak tu vedle Boba Marleye či členů Beatles najdete taky papeže Jana Pavla II. a matku Terezu, a nebo amerického prezidenta Obamu či dokonce Billa Gatese. A taky jsem poznal Einsteina. Je pravda, že když se tak rozhlížím ze své ratanové židle od velkého a těžkého dřevěného stolu, mnoho z těch portrétů ani nedokážu identifikovat. Pamatovat si tváře, na to nemám zrovna nadání.

K našemu posezení nám tu opravdu hraje živá hudba. Plnohodnotná elektrická tříkytarová kapela s bicími se v hraní střídá s folkařem, který se sám doprovází na akustickou španělku a dovede zahrát i na foukací harmoniku. Obojí je docela obstojné. Ti první hrajou reggae, bigbít, něco folku, a nebojí se ani rockové muziky. Občas jim sice při některých Beatles sem tam ujede nějaká ta nota, ale folkař, hrající hodně Dylana nebo Baezovou, mě zase příjemně překvapil tím, že velice hezky vystřihl taky Queeny. Ta muzika do téhle hospůdky sedí.

Ti, kteří odpoledne neměli na pláži u příboje pořádné hody, si objednávají večeři tady. My ostatní, co hlad už zase skoro dostáváme, ale zůstáváme jen u drinků. Těšíme se na zítřek, kdy nám začne dvoudenní relax a připíjíme si na tenhle nádherný kout Filipín, kde si připadáme jako někde na konci světa. Pokud ovšem píšu, že s Líbou máme jen drinky, nepočítám Líbě jako jídlo obrovskou ovocnou mísu, kterou tu na posezení smlsne. Opička už zase potřebuje banány.

Zrovna, když hrajou Beatles, se Martin už neudrží, a jde se čtyřmi našimi děvčaty rozjet krátkou taneční show. Skoro mám chuť se přidat, ale při pohledu na svou oteklou nohu zůstanu raději sedět. Sleduju jen taneční rej a několik obličejů, které se objevují venku za okny, aby se podívaly, cože se to uvnitř Balay Tubay děje. Osvícení podivným mihotavým světlem za uprášenými okny vypadají jako přízraky z onoho světa. Počet udivených zvědavců za okny postupně přibývá, ale Martinova taneční show po pár písničkách končí. Kdo zaváhal a nebyl tady v tu správnou chvíli, už nic neuvidí. Potom, někdy kolem jedenácté a mezi prvními, já a Líba platíme a odcházíme do posledního našeho filipínského pelíšku. To mi připomene, že už brzy nám naše dovolená bude končit. Škoda. Nějak rychle to uteklo.

Ráno se probudím brzy. Těším se na dnešní lodní výlet, koupání, šnorchlování a kdybych byl Líba, tak i na opalování. Za počínajícího svítání vypnou elektřinu. Zastavuje se proto i náš velký větrák. Ale nás to nepřekvapuje. Jsme na to připravení. Už víme, že v El Nidu funguje elektřina jen za tmy. A není to prý ještě tak dávno, co tu elektrický proud neměli vůbec. Pro místní lidi je každopádně i tohle veliký pokrok.

Co nás však překvapí je to, jaký se za svítání za zdmi našich chatek rozezní El Nidem koncertní směska desítek všelijakých zvuků. Některé jsou jen těžko identifikovatelné. Mezi ty nejzřetelnější a nezpochybnitelné patří kohoutí kokrhání a slepičí kdákání, stejně jako zvuk motorů po silnici pospíchajících motorek. Jiné zvuky jsou už k rozeznání jen stěží. Zrovna teď mi něco připomíná vraždění drůbeže, někde u sousedů možná přišel pod nůž i čuník. Další zvuk mi připadá jako mlácení koženým páskem o schod, a někde nedaleko musí velká skupina lidí ve frontě nahlížet jeden za druhým do spousty hrnců pod pokličku. Zajímavé je i to, že tu šílenou kdákavou slepici hned vedle naší chajdy snad někdo plaší jakýmsi podivným cvakáním, jehož původ taky nedokážu nijak určit. Miloš pak zjistí, že to byl asi velký gekon. Tedy ještěrka. A zřejmě ještěrka dosti čilá. Cvakala velmi usilovně.

Ještě před snídaní strávím pár chvilek na terase, abych si něco zapsal do deníčku. Na terase pak taky snídáme. Čerstvou horkou vodu na kávu nám už brzy ráno připravili na stůl domácí, kteří teď už pilně pracují pár kroků vedle nás na své zahrádce. Jen co vypleli plevel, jejich malý chlapeček se tam přijde vyčůrat. Asi, aby ten plevel zase rychle vyrostl. Naši ranní kávu popíjíme za dohledu mrňavoučkých mravenců či termitů, kteří se tu na každý upadnuvší drobeček sbíhají ze všech stran. Ti mravenečci totiž do rána zkušeně napadli naši včera koupenou housku. Zřejmě usoudili, že taková houska jim významně posílí jejich zažívací trakty. Jsou tak mrňaví, že Líba bez brýlí ty mravenečky ani nevidí. A vyznačují se vysokou rychlostí. Za chviličku potom, co housku vyndám z tašky, jsou všude. I na nás. Snažím se z housky všechny ty protivné tvory vytřepat, protože už měli dost a teď bychom měli být na řadě zase my. Nakonec se mi to po dlouhém boji podaří. Tedy alespoň doufám. Tím, že bych žádného mravenečka nespolkl, zase tak úplně jistý nejsem. Ještě že alespoň Líba ty mravence moc nevidí. Klidně by spolkla i Ferdu s puntíkatým šátkem.

O půl deváté je naše ranní idylka s mravenci, stále doprovázená desítkami různých ranních zvuků El Nida, u konce. S Martinem se hned záhy jde na hlavní městskou pláž, k moři, kde nás čeká vyjížďka po ostrůvcích souostroví Bacuit a jejich nádherných a jedinečných plážích. Naše loďka se svým na Filipínách typickým svazkem bambusových tyčí po obou stranách právě přijíždí. Jmenuje se "Arman V." podle společnosti, u níž máme výlety v El Nidu objednány. Většina jednoduchých laviček na palubě, kde budeme při plavbě sedět, je zakryta stříškou. Nad ní se tyčí nejvyšší stěžeň. Tahle čtverhranná kláda je na vrcholku opatřena jakýmsi bílým a blíže už neurčitelným střapcem, nějakými dvěma barevnými napůl rozbitými přidrátovanými světly, registrační tabulkou s číslem 551 a barevnou cedulí s nápisem "KAMANDAG". To je, jak později doma zjistím, postava napůl hada a napůl člověka z jakési populární filipínské fantasy. Tak snad můžeme věřit, že fantastický bude i tenhle náš výlet.

Dnes by to měl každopádně být hezký a idylický den. A to i přesto, že je od rána zataženo. Možná je to tak dokonce lepší. Za slunného dne by se tu člověk pravděpodobně upekl za pár minut. Něco takového by mohla vydržet asi jenom Líba. Protože ale zamračeno není zase tak dokonale a sluníčko se přece jen občas na obloze ukáže, pořádně si namazat bílou evropskou kůži bude zřejmě nezbytné. Krémů sebou na to máme dostatek.

Nástup na loď je hezky mokrou nohou. Nastupujeme nedaleko hospody, kde jsme včera odpoledne jedli. Už tenhle náš první nástup na loď je docela legrace. Všichni jako na povel do plavek, gatě do báglu, vykasat trička, boty do ruky. Bágly nejprve nad hlavou, ale pak je raději svěříme lodníkům, aby je pokud možno suché dopravili na loď. Foťák taky radši podám někomu, komu se nepletou nohy tak jako mně. Loď pro nás sice přijede se schůdky, ale dostat se na ně z vody není tak úplně snadné. Zvlášť když máte plné ruce něčeho, co nechcete namočit. U lodních schůdků je hloubka. Vody tak po pás. A v tom příboji jsou někteří rádi, že jsou namočení jenom po krk.

Rozsadíme se na nepříliš pohodlné dřevěné lavice a můžeme vyplout na naši dnešní námořní objevnou výpravu. Copak dnes objevíme jako první? To uvidíme. Proplouváme zatím kolem nějakých ostrůvků a míříme skrze malou úžinu kamsi mezi ně. Přitom pozorujeme mnohá stále se měnící přenádherná panoramata ostrovů, skalisek a útesů a té nekonečné modré hladiny všude okolo nás. Takovou nádheru jsem fakt ještě nikde neviděl!

Celodenní výlety na loďkách se pro turisty v El Nidu pořádají obvykle ve zhruba čtyřech různých variantách. Plavbu, kterou máme na programu dnes my, nechal Martin obrátit a pojedeme ji v opačném pořadí, než jinak bývá zvykem. Je to dobrá taktika. Už se nám kdysi osvědčila na angkorských chrámech, kdy jsme se díky obrácenému směru nesmýkali s davem ostatních návštěvníků a na mnoha místech jsme tím pádem byli skoro sami. Teď se budeme pohybovat kolem souostroví Bacuit, které se skládá z asi čtyřicítky různě velkých ostrovů a ostrůvku v okolí El Nida a je proslulé nádhernými místy ke koupání, potápění a šnorchlování. Docela se těším a doufám, že nebudu zklamán.

Díky obrácenému směru dnešního výletu teď připlouváme nejprve na pláž, která bývá zařazena až na konec. A jsme tu úplně sami, tedy nepočítám-li naše dva lodníky. Ti jen co nám tu udělají výsadek, mají na téhle filipínské pláži havaj. A taky jsme ještě za plážovým svahem zřejmě vystrašili dva domorodce, kteří tu prodávají v rákosové chajdě pod palmami občerstvení. Teď hnípali nemaje zatím nikoho, koho by zlákali svojí nabídkou, a nás tady a teď evidentně nečekali. Asi nás považovali za nějakou nóbl honoraci, protože se nám ani nepokoušeli cokoli nabízet. Tahle pláž, jménem Seven Commandos není ale na žádném z okolních ostrůvků. Patří ještě k hlavnímu ostrovu Palawan, na kterém leží i samotné El Nido. Pláž se nachází jenom na druhé straně útesů, které se tyčí podél zátoky u městské pláže v El Nidu. Z téhle zátoky jsme z El Nida vyjížděli a útesy jsme postupně obepluli. Pláž Seven Commandos je pojmenována podle sedmi vojáků, nejspíš záškodníků z druhé světové války, jejichž loď se nedaleko odtud potopila a oni tu zůstali trčet.

Pláž je opravdu nádherná. Ba přímo fantastická. Řada palem na nízkém břehu za námi, vysoké vápencové útesy nad hlavou. Jeden z nich tvoří ostroh zasahující až do moře a znepřístupňuje tak pro suchou nohu pobřeží Palawanu nacházející se za ním. Na pláži šlapeme po příjemném bělostném písku, nohy si smáčím v krásné průzračné vodě. No prostě pohádka. Tak honem do vody! A voda je vskutku báječná, jen poblíž lodě nás trochu "koušou" maličké žahavé a skoro neviditelné medúzky. Protože ta voda má nepřekonatelně dokonalou teplotu, zaplavu si jen krátce. Zbytečně nad ničím nedumám a jdu na břeh pro svůj šnorchl. Touha podívat se především pod hladinu zdejšího moře je veliká.

A nelituju. Podmořský život tu opravdu stojí zato vidět. Lodníci mě poslali šnorchlovat podél pláže kousíček doprava, kde především jsou korály a jimi se živící rybky soustředěny. Rybiček tady je vidět dost. Až na výjimky jsou malé, ale většinou jsou krásně barevné. Mnohé z nich mi připomínají druhy, které jsem viděl při šnorchlování v Egyptě. Některé a nich jsou dost možná úplně stejné druhy. Moc se mi líbí takové ty baculaté rybky. Buclatých baculek potkám několik různých, všechny ale zřejmě patří mezi čtverzubce. Ale zajímavé jsou nepochybně taky různé druhy korálů, které jsou zvláštní jak tvarem, tak i barvou. Některé druhy korálů připomínají květiny, jiné se hýbou jako živé. Vlastně oni také živí jsou. Korály přece patří do živočišné říše, i když mnohé vypadají spíš jako rostliny. Jsou to ale drobní živočichové, kteří vylučují ze svého těla vápenec, pomocí něhož potom tvoří tyhle fantastické podmořské světy. Trochu fotím, ale máloco se povede. Pod vodou je tady světla málo. Navíc mi rychle dochází baterka v podvodním foťáku, musím ji nechat chvíli odpočinout. Naštěstí fotografování trochu pomůže zdejší čistá voda a přemíra nádherných barev. Ještě než vylezu z vody, potkám výjimečně dvě větší ryby, tak asi pekáčové velikosti. Vyfotit je nestíhám.

Půjčuju Líbě šnorchl, aby se taky mohla podívat na filipínský podmořský život. Sám zatím chvíli plavu, a když se Líba vrátí, zase šnorchluju já. Za ty přibližně dvě hodiny, co jsme tady, prakticky nevylezu z vody. Na nějaké odpočívání a ležení nemám čas! Je tu báječně. A jsme tu fakt dočista sami. To je snad sen! Teprve, když už se chystáme odplout, zakotví u pláže jiná loďka. Malá. Jsou na tři lidé, a zřejmě všichni Filipínci.

Pak už se rychle nalodíme a vyplouváme napříč přes moře. Míříme k jakýmsi skaliskům, které na obzoru čouhají z vody. Kam plujeme? A už náš cíl vidíme. Romanticky působivá plavba bude přerušena právě tady u tohohle ostrůvku. Má prý poněkud japonsky znějící jméno Simizu. Jenže já doma zjistím, že podle navigace je ostrov Simizu ten naproti pláži, k níž pomalu připlouváme. A tohle že je ostrov Miniloc. Možná, že se tahle pláž jmenuje podle ostrůvku Shimizu, který je naproti ní, možná nám ukazovali ostrov, kolem něhož jsme pluli a já něco špatně pochopil. Nevím. Záznam v mé mobilní navigaci je ale zase natolik přesný, že to nemůže být Simizu. I podle turistické mapky souostroví Bacuit, kterou najdu na Internetu, je tohle docela jiný ostrov. Není pochyb o tom, že se teď nacházíme na ostrově Miniloc a nikde jinde.

Zdejší pláž je rozdělena na dvě části bizarním skaliskem zabíhajícím hluboko do moře. Při vystupování máme zase vodu až po prsa, takže se vlnami pomalu a opatrně brodíme pěkně s bágly nad hlavou. Musí na nás být teda pohled! Ještě, že nám lodníci ty batohy z lodi alespoň podali. Na téhle pláži už sami nejsme. Turistů i zakotvených loděk je tu víc. Je to proto, že tady se nachází jedno z několika málo míst, kde je povoleno piknikování. A piknik tu budeme mít i my. I nám tady naše posádka lodi "Arman V." připraví něco k snědku. My zatím máme volno na koupání, šnorchlování, odpočívání a samozřejmě taky na prohlídku pláže a jejího okolí. A stojí to za to. Stejně jako u Sedmi záškodníků je i tady moc krásně.

Tahle pláž není příliš široká. Ale místo, kde se nachází, je velice atraktivní. Uzavřená zátoka, vysoké skály a balvany všude okolo, hned těsně za pláží se k moři naklání několik štíhlých palem, které poskytují trochu stínu těm, kteří pálivé sluníčko příliš nevyhledávají. Tedy i mně. Do nedohledné výšky nahoru nad palmy se ještě tyčí prakticky kolmá stěna rozedrané vápencové skály řídce porostlé nějakými stromy. Stejně členité skály jsou pak okolo téhle nepříliš dlouhé pláže a některá bizarní temná až černá skaliska čouhají z modravé vody přímo před námi. Dotvářejí tak celkový dojem k téměř absolutní dokonalosti. Tyhle špičaté a ostré skály, jak si již začínáme pomalu zvykat, jsou pro zdejší souostroví Bacuit zcela charakteristické a jsou pravděpodobně jedním z hlavních důvodů, proč je tu všude tak krásně a proč je tahleta část Filipín takový nádherný, fantastický a nezapomenutelný kout přírody.

První místo, kam se jdeme podívat, je zdejší Skrytá laguna. Velké "S" používám proto, že se to tak asi jmenuje, a to podle našich lodníků i podle všech mně dostupných zdrojů. Dovnitř do té schovávačky vede pouze úzký nevysoký tunýlek ve skále, který se nachází asi půl metru nad pobřežním pískem a vzhledem k výšce současného přílivu jen několik centimetrů pod hladinou moře. Při přelézání kamenného prahu se do otvoru ve skále jen tak tak vejdu. A ještě přitom musím dávat pozor, abych se nenechal zmanipulovat některou z příbojových vln. Kdyby mě jedna z nich vrhla proti hrotům a hranám pobřežní skály, nebylo by to jistě nic příjemného. Uvnitř za dírou se schovává ona Skrytá laguna. V uzavřeném prostoru, jehož kolmé skalní stěny jsou vysoké několik desítek metrů, je zdánlivě trochu klidnější hladina, než jakou má okolní moře. Okolo laguny jsou i maličké plážičky. Byly by asi větší, kdyby byl zrovna odliv, ale i tak se tu může Líba nechat příjemně ošplouchnout malými vlnkami a nebo posbírat pár mušliček, kamínků a korálků, které do téhle malé laguny moře skalním otvorem zaneslo. Vzhledem k tomu, že je téměř přesně poledne a slunce nám tudíž stojí vysoko nad hlavou, zabloudí paprsky tohohle pálící slunečního kotouče dokonce i do několika koutů sem dolů. Ale nějak mnoho sluníčka sem zase netrefí, takže to není nic pro Líbu. Proto tu nejsme dlouho a zanedlouho se už zase hrbíme do skalního otvoru, abychom se dostali bez úhony ven. Možná máme i tak trochu obavu, co kdyby se ještě zvedl příliv a ten nevelký skalní tunel nám úplně zatopil. Venku je tady taky nádherně! Líba se hodlá rozložit na písku nedaleko modré pohupující se hladiny zdejšího příjemného moře. Bude se tady opalovat. Já ale ne. Já se opalovat nechci a nemůžu. To bych pokládal za dočista ztracený čas.

A tak zatímco Líba se koupe ve slunečních paprscích, já volím mokrou a slanou lázeň. Jdu do vody šnorchlovat. Od pláže plavu dopředu podél skal. V podvodním foťáku mi ale brzy dojde baterie. Chvíli ještě šnorchluju a pak už jen tak plavu a cachtám se. Voda je příjemná, nicméně osvěžující, pohled z vody na malou pláž s palmovým hájkem pod skalní stěnou je úžasný. Naši mladí lodníci se mezitím změnili na kuchaře. Připravují nám oběd. Když vylezu z vody, jdu se podívat, co chystají. Na kamenech a jednoduchém drátěném roštu grilují maso a posléze ještě ryby. Cestou natrefím na zvláštní toaletu. Je to jako ve snu. Nevím, proč tady je, ani jestli sem někdo chodí na záchod, ale ta osamělá klozetová mísa pod vysokánskou palmou je neuvěřitelná. Záchod pod palmou! Boží! Aby vynikla výška palmy i okolního prostředí, musím to fotit jako panoráma nastojato. Skála, písek, palma, a ten bílý porcelánový klozet, toť dokonalé spojení!

Oběd nám servírují u improvizovaného stolu pod palmami u skal v zadní části pláže. Chlapci s grilováním překvapili. Každý máme makrelu, kousek kuřete i vepřovou kotletku. K tomu ještě jakousi nakyslou zálivku a neodmyslitelný kotel dušené rýže. Je jí tolik, že by snad stačila rovnou pro celý parník. Takové množství pochopitelně nemůžeme sníst, zvlášť když máme ještě dvě mísy zeleninového salátu, talíř zaplněný mangem a dva nakrájené velké ananasy. Pustíme se však do jídla vší silou a dlabeme jako o život. Oběd pod palmami zapíjíme příjemně vychlazeným pivkem San Miguel, které sem pro nás lodníci a kuchaři přivezli obložené ledem.

Většina z nás se po vydatném obědě natáhne někam do stínu, aby potichu odpočívala a aby v klidu strávila právě snědenou porci. Líba sice leží taky, ale pochopitelně ona jediná na sluníčku. A já? Ne. Já ležet nerad. Já ležet nebudu. Vezmu si zase šnorchl a jdu znovu do vody. S plným žaludkem se mi však nešnorchluje zrovna nejlíp. Ale vydržím a zůstanu. Ve foťáku už mám vyměněnou baterii a tak můžu zase zkusit udělat pár fotek. Kromě zajímavě tvarovaných a barevných korálů přitom zachytím i hezkou fialovou medúzu. A jako bych ji už někde viděl. Ano! Připomíná mi medúzu, kterou jsem viděl na úplně jiném konci světa, v britském Walesu. Vloni jich na tamní pláži bylo několik vyvržených právě probíhajícím divokým přílivem. Ty medúzy vypadaly fakticky docela stejně.

Jen co vylezu z vody, Martin nekompromisně zavelí k odjezdu. Že prý tu všichni jen tak zbůhdarma polehávají. Já s tím sice nesouhlasím, neboť já jsem si celou tu dobu nanejvýš zbůhdarma plaval a šnorchloval, ale není mi to nic platné. Zanedlouho už naši lodníci tahají kus železa na palubu. Zvedáme tedy kotvu a pláž u Skryté laguny opouštíme. Pojedeme zase někam dál. Čekají nás ještě další laguny.

Podél skal objíždíme kousek ostrova Miniloc. Skály jsou členité a jejich roztodivným tvarům by i zelený mužík zatleskal. Na Filipínách ale asi vodníky neznají a tak tu můžou tleskat nanejvýš tak turisté, jako jsme my. Najednou zabočíme do úzké dlouhé zátočiny. Mezi vysoko se zvedajícími skalami to tady vypadá jako v nějaké hluboké rokli zatopené vodou. Jsme ve Velké laguně, stále u ostrova Miniloc. Voda tu je mělká, místy velmi, a tak plujeme dovnitř do laguny hodně pomalu. Vzadu pak objedeme hlubší a širší zátočinu a zakotvíme. Máme tu další koupačku, tentokrát přímo z lodi.

Líba jde do vody se šnorchlem, já zatím zůstávám na lodi a do vody se zatím pomalu chystám. Ještě jsem ani pořádně neoschl z minula, protože cesta sem byla krátká a trvala jen několik minut. Líba se za chvíli vrací a tak mi šnorchl předá. Hupnu do vody. Hladina je tady hluboko v laguně úplně klidná. Okolo lodi je dost hloubka a moc toho pod vodou vidět není. Proto se Líba se šnorchlem asi tak brzy vrátila. Teprve až dál, tam u skály, se dá něco vidět. Voda, přestože shora je barvou až neskutečně tyrkysová a vypadá křišťálově čistá, pod hladinou je dosti kalná. Nemá vůbec smysl se pokoušet něco fotit. A stejně tady pod vodou ani nevidím a nepotkám nic zvláštního.

Každopádně si tu ale krásně zaplaveme. V báječném prostředí téhle laguny uprostřed skal je to jako v nějakém jezírku. A ta intenzivní barva moře okolo nás! Je to skutečný zážitek. Ale všechno, a to hezké tím spíše, se chýlí ke konci. A tak se zase všichni pomalu vracíme na loď. Vyplouváme zase opatrně z Velké laguny ven. Čeká nás však ještě jedna zastávka. Neplujeme daleko a pořád zůstáváme u ostrova Miniloc. Znovu zatočíme mezi skaliska, do další úžiny. Tentokrát je to Malá laguna. Opět jdeme do vody přímo z lodi. Šnorchl si tentokrát neberu. Prý tady budeme víc plavat. Lodníci nám ukazují v dálce nevelkou mezeru mezi skalami, kudy si do Malé laguny musíme doplavat. Otvor mezi skalami je jediné místo, kudy se lze dostat dovnitř. Je natolik úzký, naše loď se tam nevejde.

Směřujeme všichni k úzké škvíře. Za ní se před námi otevře Malá laguna. Tedy jestli se vůbec dá o takovém uzavřeném prostoru říct, že se před námi otevírá. Vypadá to, že si plaveme v nějakém hlubokém kaňonu, nebo snad dokonce na dně propasti. I tady se vysoko kolem nás zvedají ostré zubaté skály a jakmile se dostaneme pár metrů dovnitř do laguny, škvíra mezi skalami za námi zmizela a obklopují nás kolem dokola jen vysoké a strmé skalní stěny. Pocit z tohohle uzavřeného prostoru je velký a možná i trošičku mrazivý. Vypadá to, jako by nás tu někdo zavřel. Z vody by se nám tady vylézalo jen stěží. Přesto je tu další skvělé pokoupání.

Jedinou vadou na kráse, když si tak hezky plavu v téhle zajímavé Malé laguně, jsou nějací zběsilí kajakáři. Hulákají na sebe a motají se tu po laguně na svých šíleně kanárkově žlutých gumových člunech a v plovacích vestách a nepříjemně tím narušují to idylické pokoupáníčko, které tahle lagunka nabízí. Je škoda, že se ty pitomé kajaky do vstupní mezery vedoucí k Malé laguně vejdou. Ti kajakáři sem nepatrří! A to ještě, když se vracím zpátky k lodi, se právě motají kolem té mezery, kterou jedninou se můžu dostat ven. Jeden doveda vzadu mě přitom tak tak, že nepřetáhne pádlem. Už tahle jsem plaval ven jako poslední, abych si lagunu jaksepatří užil, a tihle dobráci na gumákách mě ještě takhle zdržují. Na naši "Arman V." se tak dostanu s velkým odstupem jako poslední. Myslím však, že jsem ale i tak všechny zdržel nanejvýš o pár minut. A to přece nerozhoduje. Tady není kam a proč spěchat.

Koupání v Malé laguně skončilo, a tím končí i náš dnešní lodní výlet. Vyplouváme mezi skalami ven, opouštíme vody ostrova Miniloc a vracíme se do El Nida. Moře nás teď trochu houpá. Přehupujeme se přes docela velké vlny, které Lence viditelně nedělají dobře. Začíná měnit barvy jako chameleon a ta poslední barva, u které nakonec už zůstane, je zlověstně zelená. Pro Lenku to rozhodně není nic příjemného, zatímco třeba já jsem docela v pohodě. To vlnění nahoru a dolů, doleva a doprava, dopředu či dozadu, to mi připadá spíš veselé.

Na konci výletu nás ještě čeká vystupování na pláži v El Nidu, které je taky lehce legrační. Slézám po schůdcích podobných žebříku a na jejich konci seskočím do vody. Mám ji asi tak po pupík. Vzápětí mě příbojová vlna smočí až po krk, což při zpětném rázu nějak neustojím. Ztrácím rovnováhu a vlna mě zahodí skoro až pod loď. Naštěstí se v poslední chvíli zachytím zábradlí u schůdků. Ještě že mi můj foťák a bágl drží lodník prozatím na palubě, jinak jsme kompletně odsolovali. Jestli by to v případě mé fototechniky vůbec šlo.

Když už jsme konečně všichni v pořádku na břehu a loďka "Arman V." v zátoce osiří, domlouváme se, co teď. A ještě na pláži se zase rozdělujeme. Tentokrát na dvě party. Já s Líbou se přidávám k té, která míří na mangové daiquiri do jednoho z okolních barů. Po krásném dni, nádherném moři, a překrásných plážích si prostě musíme dopřát i takovéhle potěšení. Posedět v baru nad zátokou a pláží při něčem dobroučkém, to je přece ta správná tečka za dnešním výletem po lagunách a za koupáním. Zvlášť když se z barových reproduktorů line příjemné reggae, které bylo právě v podobných tropických končinách vymyšleno. Sem to dokonale sedí! Daiquiri si tedy dáme. S velkou chutí. Ale jen jedno. Při něm se tu taky lehce odvodníme a převlékneme se pokud možno do něčeho suchého. Po dnešním šnorchlovacím a koupacím dnu jsem takový příjemně unavený, možná proto se mi tady při mangovém daiquiri tak příjemně sedí.

Z baru poté zamíříme k našim podskaláckým chatkám. Cestou přes městečko Líba neodolá vůni pekárny a kupuje si čerstvě upečenou a ještě teplou buchtu. Okamžitě se do ní pustí a jen stěží Líbu přemluvím, aby mi dala alespoň kousnout. Vzápětí mě posílá zpátky, abych ještě další dvě buchty přikoupil. Po odsolovací a chladivé sprše si dáme kafíčko. Máme pro něj opět připravenou horkou vodu v termosce. Já si při kávě dopisuju zbytek dnešního deníčku, který jsem zčásti vytvořil na lodi při přejezdech mezi plážemi a lagunami, a nebo v baru při daiquiri. Ale pravda, tam se mi moc psát nechtělo. Spíš vůbec. Mám taky už docela hlad, ale vydržím do večeře. Jsme s Martinem domluveni, že dnes zase společně půjdeme do nějaké hospody nebo baru. Nakonec dopíšu úplně všechno, co jsem měl na srdci i v mysli. Mám přitom pořád ještě necelou hodinku čas. A tak se jdu na chvíli natáhnout na matraci.

S Martinem pak odcházíme na večeři všichni společně. Jen Radka s Milošem už zřejmě hlady nevydrželi a někam povečeřet odešli už dřív. Náhoda chtěla tomu, že se s nimi nakonec sejdeme ve stejné hospodě. Oni jen sedí na druhém konci hospody a u vody na pláži, zatímco my ostatní máme rezervaci uvnitř pod střechou. Objednávám si řízek s bramborem. Když ho tu mají, tak to prostě nevydržím. Líba si dá kalamáry a zeleninu. Večeře je to standardní. Tedy nic moc, ale taky bez připomínek. V téhle plážové hospodě se nám ale jinak moc nelíbí. Ta dvojice, která se tu snaží provozovat živou muziku, ani zdaleka nedosahuje podobné úrovně, jako ti, které jsme poslouchali včera v Balay Tubay. A obsluha je tu taky víc než mizerná. Například Iva čeká půl hodiny, než jí k jejím kalamárům přinesou objednaný česnekový chléb. A tak hned, jakmile dojíme, zaplatíme a mizíme. Jak se říká, jdeme do jiné hospody, kde líp hrajou.

Protože včera v Balay Tubay hráli dobře a nám se tahle hospoda líbila, zamíříme tam dnes znovu. Včerejší folkař tu hraje i dnes, kapela ovšem nikoli. Ve folkařově repertoáru se dnes trošku přitvrdilo, a on pořád hraje hezky, příjemně. Na část své produkce má dnes k sobě ještě bubeníka a baskytaristu. Zmíněný basák je takový zagroškudla, tak drobounký a maličký chlapík, že začnu přemýšlet o tom, jestli on drží tu velkou baskytaru, nebo jestli naopak ta baskytara drží pohromadě jeho.

Večer pak pokračuje tím, že naše nejmladší Iva nějak přestane zvládat přestálé "útrapy" celého dne a při rozpité pinakoládě z ničeho nic omdlí. Několik židlí, vodorovná poloha, studená voda a kus velký ledu z kuchyně ji však přivedou za chvíli zase k sobě. Pak už se zdá být celkem v pohodě, a snese i sem tam nějakou tu poznámku v tom smyslu, jako že ti dnešní mladí nic nevydrží. Přes tento nečekaný incident, který sleduje celá hospoda, se stále hraje a tančí. Jako na palubě potápějícího se Titanicu. My s Líbou si v baru Balay Tubay dáme po jednom drinku a zbaběle odcházíme, zatímco všichni ostatní tu ještě zůstávají. Líba je asi z plavání, šnorchlování a slunění tak unavená, že se už nemůže udržet. Začaly se jí totiž bez ohledu na hospodský kravál a hlasitou hudbu zavírat oči, a to tak, že by za chvíli nejspíš dopadla podobně jako Iva. Taky by se sesunula k zemi. Jenom by neomdlela, ale usnula. Nezbylo nám tedy, než to pro dnešek v hospodě zabalit.

Ráno nás opět probudí kuropění přicházející skrze tenké rákosové stěny naší chajdy. I když tedy tohle? Tohle není kuropění, ale kurořvaní! Všichni zdejší kuři, kuřice i kuřata řvou jako o život. Snášejí přerostlá vejce? Nebo je někdo hromadně vraždí? Nevím. A nechce se mi z postele, abych to zjišťoval. Do slepičího a kohoutího křiku se taky ještě mísí zvuky domorodých obyvatel El Nida, kteří jsou na rozdíl od nás na nohou už od časného rána. Ale taky na rozdíl od nás šli brzy spát. Přestože já s Líbou jsem se včera z hospody vracel dost brzo, oni už dávno spali. Podle jejich rozespalých a mžourajících obličejů bylo evidentní, že jsme je naším příchodem probudili. Teď už notnou chvíli klapou hrnci a pokličkami, pobíhají kolem a pokřikují na sebe. Někde spadl s hlasitým zařinčením nějaký kbelík, z jiné strany zase slyším praskat dřevo, jak by někdo lámal větve. Tohle všechno Evropana z města probudí naprosto spolehlivě. Líp, než jakýkoli budík. Je zhola zbytečné si ho tady řídit. Tady se zkrátka zaspat nedá.

I když náš dnešní, druhý a taky poslední lodní výlet, má začít společnou snídaní s Martinem, dáme si s Líbou ještě časnou ranní kávu. Horká voda v termosce je opět připravena. A taky potřebuju ještě na toaletu. Jenže už nám došel toaletní papír. Musím na recepci. A teď nevím, jak to vlastně je. Buď tu nepoznali svého hosta a mají mě za okolojdoucího obejdu, a nebo ke zdejším ubytovacím službám už druhá rulička toaletního papíru nepatří. Musím si zkrátka ruličku toaleťáku koupit! Dobrá. O peníze mi nejde, moc peněz to nestojí a oni tu stejně nemají žádné závratné výdělky. Ale i tak si nemůžu pomoct. Musím si srovnat v hlavě, že za tuhle jednu jedinou ruličku toaletního papíru po mně chtějí ty samé peníze, za jaké tu i onde na Filipínách kupujeme rum. Neuvěřitelné! To bych si příště klidně mohl umýt a zároveň i vydezinfikovat zadnici filipínským rumem. Stálo by to stejně. Jen by mi asi takhle promrhaného rumu bylo líto. Lepší je používat ho vnitřně.

Snídani máme tedy společnou. Jsme v jedné z restaurací, asi to už nikoho nepřekvapí, zase na pláži. A celou dobu nás tu zvědavě okukuje malá okatá holčička. Zřejmě dcerka pana šéfa. Martin nám zajistil snídani v restauraci, kde je majitelem Němec. Díky tomu je tady obsluha o poznání svižnější a stolování o něco evropštější, než bývá jinde zvykem. Kávu po dlouhé době nemáme instantní, mléko dostaneme každý v porcelánovém kalíšku, vajíčka si dokonce můžeme zvolit buď míchaná a nebo jako volská oka. Nakonec ale v rámci ujednocení objednávky stejně dostaneme něco jiného. Zjišťuju ještě další, v jiných filipínských hospodách neobvyklé, věci. Slánka tady opravdu solí a z pepřenky se sype pepř. Na záchodě mají opravdové prkýnko a ten záchod je dokonce splachovací! Toaleťák tu taky překvapivě nechybí. Škoda, že jsem se svou potřebou nevydržel až sem. Mohl jsem mít jednu lahvičku rumu navíc! Snídá se nám tu dnes fakt skvěle. Zatímco jíme, můžeme se kochat pohledem na písečnou pláž a na modré moře, na kterém se pohupuje stejná loďka, s jakou jsme byli včera na výletě. Čeká tu na nás i dnes.

Ještě než vyplujeme na náš druhý lodní výlet, vypadá to, že dnes by mohlo být mnohem více slunečno, než včera. Doufám, že se poslední den nakonec ještě nespálím. Ale mráčky se po obloze honí, však ono se určitě ještě trochu zatáhne. Poslední den. Ano. Dnes je opravdu náš poslední plnohodnotný filipínský den. Tak si ho musíme pořádně užít. Zítra už nastoupíme na dlouhou, předlouhou cestu domů.

Nalodění na "Arman V." je dnes ráno snažší. Hladina je přece jen o poznání klidnější, než jsme dosud zvyklí. Máme úplně stejnou loď, jako včera. Zato ale docela jinou posádku. Od pláže El Nida vyplouváme taky nejprve stejným směrem, jako včera. Za skalnatým výběžkem Palawanu však tentokrát nezamíříme k žádné záškodnické pláži, ale pustíme se napříč přes obrovskou vodní plochu k nespočetným špičkám malých i větších ostrůvků na obzoru. Hladina je vcelku klidná a tak i naše plavba probíhá docela rychle a bez houpání, jaké nás provázelo během návratu včera odpoledne. Lenka tak může být v pohodě. Kolem se střídají ostrovy a ostrůvky, či jen nevelká špičatá skaliska prapodivných a pitoreskních tvarů. Jak mezi nimi naše plavba pokračuje, ostrovy a skály se vzájemně překrývají, a neustále tak vůči sobě mění svoji polohu. Zanedlouho už vůbec netuším, odkud plujeme a kde je El Nido. Snad se tu naši lodníci vyznají a doufám, že s námi na moři nezabloudí.

U jednoho z ostrovů zastavujeme. Má pro mě obtížně zapamatovatelné jméno Pangulasian. Nepřistáváme. Jenom zakotvíme poblíž. Do vody mezi barevné korály půjdeme přímo z lodi. Na ostrově je vidět staveniště. Pravděpodobně se tam staví nějaký velký resort. Tamní pláž, nebo možná taky celý ostrov, někdo koupil, snad prý nějaký zkorumpovaný místní potentát, a tak se proto u ostrova přistávat nesmí. Ale protože tu jsou krásné korály, zastavujeme se alespoň na volném moři. Azurově třpytivá voda, v níž se odráží blankytné nebe, vypadá slibně a přímo vybízí k tomu, aby do ní člověk skočil. Beru si šnorchl a šupito presto do vody. Je tu však dost velká hloubka. A ve vodě navíc plave nějaký divný bordel. Moc toho tady vidět není. Když se zklamán začnu za malou chvíli vracet zpátky, Petra mě posílá na druhou stranu lodi. Jo! To je ono! Tady je to mnohem lepší! Není tu taková hloubka, voda je podstatně čistší, a hlavně tu jsou i překrásné korály. Jejich barevnost teď za slunečního svitu zvláště vyniká. Paráda! Jenomže si to tentokrát moc neužiju. Za chvíli zjišťuju, že už jsem poslední, kdo je ještě ve vodě. Všichni se tady dokonce ani vykoupat nešli. Proto se i já, ač nerad, už musím vrátit na palubu, aby na mě ostatní dlouho nečekali. Vyfotografovat jsem moc nestihl, ale něco se v tom sluníčku a zdejší čisté vodě přece jenom podařilo.

Plujeme jen nedaleko. K Hadímu ostrovu. Tady naše loďka tentokrát zakotví. První, co uděláme, je, že vystoupáme na nedaleký pahorek. Není vysoký, přesto se však pod pálícím sluníčkem docela zapotím. Hada naštěstí žádného nepotkám. Ale hadi tu vlastně stejně nejspíš žádní nebudou. Seshora, kde je vybudovaná i zastřešená vyhlídka, teď krásně vidíme, kde jsme a proč je Hadí ostrov hadí. Je to malý a celkem asi nevýznamný ostrůvek, který se Hadí jmenuje proto, že je s Palawanem spojen úzkou písečnou mělčinou. Klikatá šíje táhnoucí se mořem na druhou stranu je právě teď pod hladinou a Hadí ostrov je tak skutečným ostrovem. Pokud se však šíje za odlivu vynoří z moře, přestává být Hadí ostrov ostrovem a stává se součástí Palawanu. To, že je Hadí ostrov ostrovem jen někdy, ale podle všeho nezávisí jen na přílivu a odlivu. Má na to vliv i roční období. V podzimních měsících prý lze celou tu táhlou mělčinu přejít suchou nohou i za vrcholícího přílivu. Pravděpodobně to bude dáno sníženou přitažlivostí Slunce, které na podzim nezvedá hladinu Jihočínského moře díky své větší vzdálenosti tolik, jako v letních měsících.

Pohled z vyhlídky dolů na moře okolo Hadího ostrova je nádherný. Na všechny strany. Ať se otočím kamkoliv. Jasně azurová modř kontrastuje s temnou zelení Palawanu i dalších ostrovů. Bělostný písek na pláži a na hadím písečném pásu pak už jen dokresluje krásu místa, kde jsme zakotvili. Tak už rychle dolů a do vody!

Kolem naší lodi, vedle níž teď kotví i pár dalších plavidel, projdeme na mělkou šíji a vydáme se kousek na pochod. Přestože je právě příliv, v tomhle období i dost vysoký, vody je tu tak nejváš po pás, místy ani ne. V nejmělčím místě není vody ani po kolena. Kdyby to nebylo tak daleko, v pohodě bychom došli až na druhý konec, na břeh. Několik lidí, kteří se tam vydali, vidíme už v dálce. Ale pálící sluníčko mě brzy donutí, abych nikam zbytečně nepochodoval a začal se věnovat nějaké osvěžující činnosti, jakou je třeba koupání a plavání. A tak si trochu zaplavu, vyfotím Líbu, jak si sbírá zase nějaké mušličky a škebličky a pomalu se pak spolu vracíme na loď. Jako už poněkolikáté, zase jdu na loď až poslední. Hadí ostrov, jehož oficiální a úřední jméno je Vigan, pak opouštíme.

Ani k malé plážičce na ostrově Cudugnon to nemáme daleko. Je tu prý jeskyně, které se říká Katedrála. Jenže holenkové, ani tady mi to nesouhlasí! A to skoro vůbec. Zase nás lakují. Jak podle mé navigace, tak podle mně dostupných mapových podkladů tady žádný ostrov Cudugnon není! Jsme jenom na vzdáleném výběžku ostrova Palawan. I když nutno přiznat, že z El Nida bychom sem pozemní cestou putovali hodně dlouho, protože bychom museli obejít velikánskou a hlubokou zátoku. A později doma jsem zjistil, že jediné co tady souhlasí, je to jméno: Cudugnon. Není to však jméno ostrova, ale jeskyně, která se opravdu nachází v sousedství zdejší pláže. Katedrála jí sice můžou říkat, ovšem jeskyně opravdu nazývaná Katedrála je taky někde jinde. Sice někde v okolí, ale jinde. Je nedaleko odtud směrem na jihovýchod. Tahle jeskyně to ale v žádném případě není! Je mi dost divné, jak mohlo k takovému zmatení dojít. Nechápu to. Možná, a tohleto mi připadá jako nejpravděpodobnější, jsem zblbnutý svým hladem přestal správně vnímat všechny okolnosti a souvislosti. Chyba je někde ve mně. Docela určitě!

No, však můj hlad už je docela na místě. Čas oběda se přiblížil. Tady teď budeme kotvit poněkud déle, protože naši lodníci budou zase kuchařit a uklohní nám něco k snědku. A my zatím máme volno, abychom se tu rozhlédli, slunili se, vykoupali a vůbec jakkoli chceme relaxovali. Tahle pláž ohraničená skalami není příliš velká. Větší je spíš zadní část prostoru mezi mořem a skálou, která je sice vysoká, ale uprostřed je přerušená jakýmsi kaňonem nebo údolím vedoucím kamsi dozadu. Tady vzadu se smí vařit a piknikovat a je tu taky několik stolů a přístřešků, které stejně jako početné stromy a palmy poskytují nám turistům laskavý stín. Od vlastní pláže je piknikovací sektor oddělený jednoduchým bambusovým plotem. Před ním vstup do moře jako němý strážce hlídá vysokánská štíhlá palma naklánějící se až nad vodu. Vypadá, že by tu palmu měl sfouknout první silnější větřík, ale myslím, že v těchhle končinách musí odolávat i mnohým tajfunům a má tedy docela jistě dobrý kořínek.

Pojďme tedy nejprve do oné jeskyně. Není to ale tak docela jednoduché, jak by se mohlo zdát. Alespoň ne pro mne. Do jeskyně vede jen úzký skalní otvor. Skalní okénko je ještě mnohem nižší, než byl včerejší vstup do Skryté laguny. Dovnitř je třeba se dostat buď po čtyřech, nebo se tam musím dosmýkat po zadnici. Jdu potupně na kolena. "Hlavně, abych se pak dostal ven!", pomyslím si, když se konečně doplazím dovnitř a seskočím na písečné dno jeskyně. Jedna či dvě loužičky v písku naznačují, že se sem voda při nějakých velkých vlnách asi občas dostane. Líba za mnou vstupní otvor celkem šikovně prohopká. Je uvnitř raz dva. Jeskyně je členitá. Vysoko se zdvihajícími stěnami je rozdělená do několika samostatných prostor. Vápencový povrch jeskyně na některých místech vypadá, jako že za nějaké ty tisícovky roků by se tady mohli dočkat i krápníkové výzdoby. Ale možná se mi to jen zdá. Několik skalních oken ve výšce nad námi sem vpouští trochu světla. Nejvíc světla sem však dopadá odshora. Horní část jeskyně nemá žádný strop. Přímo nad našimi hlavami je jen otevřené nebe. Horní štěrbina však není široká, neboť mohutné skalní stěny kolem nás se táhnou vysoko nahoru a sbíhají se do čím dál užšího komínu. A protože tam nahoře to vypadá podobně jako nějaká vysoko se vypínající klenba, dá se říct, že by se tomu při troše fantazie dalo říkat Katedrála.

Sluníčko nepřestává pálit. Svítí dnes skoro pořád. Takhle slunečný den jsme na Filipínách ještě neměli. A tak si po prohlídce jeskyně ještě před obědem jdeme zaplavat. Následující oběd je pak hodně podobný tomu včerejšímu. Je vlastně jen jediná změna. Namísto vepřového dostaneme krevetky. Protože nerad cokoli loupu, škrabu, a okusuju, či jakkoli jinak se jídlo musí dobývat, vezmu si jen jednu. To mi na ochutnání stačí. A stejně jako včera máme i vcelku dobře vychlazené pivo.

Kdybych si teď po obědě někde lehnul, asi bych spokojeně usnul. A tak si jdu raději spláchnout umaštěnou hubu a zapatlané ruce do moře. Sluníčko a teplo mě dnes docela unavilo. Nechce se mi proto plavat, chce se mi spíš spát a zavírání očí se jen těžko bráním. I tam, ve vodě, si dokážu lehnout na záda. Ale tentokrát se nevydržím máchat příliš dlouho. Jednak sluníčko hrozně praží a taky se bojím, že bych za chvíli opravdu mohl usnout. Nemám strach, že bych se snad utopil. Neusnul bych ve vodě poprvé. Ale tady bych se teď krátce po poledni zaručeně proměnil v pečenáčka. A netrvalo by to dlouho. Odstraním se tedy raději do stínu stromů a odpočívám tam. Líba, přestože nám sluníčko stojí téměř kolmo nad hlavou, si ovšem pod tenhle žhnoucí pumlíč klidně lehne. Asi si pozítří přivezu domů sušenku.

Posléze si ještě jednou krátce zaplavu, a zase si jdu sednout do stínu. Z letargie nás pak probere Martin: "Tak popojedem!", prohlásí rezolutně a hlasitě, aby nenechal nikoho na pochybách, že to myslí naprosto vážně. Však jsme tu zůstali dost dlouho. A tak si zase při nastupování na loď namočím prsa a můžeme jet dál.

Ani tentokrát nejedeme nikam daleko. Blížíme se k dalšímu ostrovu, který se jmenuje Pinagbuyutan. Vysoká temně šedá skála nad pláží vypadá vyšší, nežli je ten ostrov široký. Alespoň ze směru, odkud připlouváme, to tak vypadá. Už vidíme plochou část, krásný palmový háj a pod ním pláž a bílý písek. Už se asi opakuju, ale teď přece už nemůžete čekat něco jiného. Další a poslední zastávka bude tady. Kotví tu dvě další loďky, ale ta jedna brzy odplouvá. Zbyla tu jen ta druhá, k níž patří tři mládenci. Jinak jsme tu docela sami. Prostě idylka. Jenom to sluníčko cestou sem přestalo poněkud svítit. Nějak se kolem něho stahují mraky.

Je to další moc krásné místo, další překrásná pláž. Ale vychutnáváme si bohužel tu nádheru zdejších míst naposled. Kdopak ví, kdy se nám zase poštěstí pobýt alespoň pár chvil na takovéhle senzační pláži, kde skoro nikdo není? Je to naprostý kontrast s loňským podzimem, kdy jsme byli v Egyptě v tisícihlavém resortu u Rudého moře, kde tamní pláž byla úplně příšerně a necitlivě přeplněná pěti či šesti řadami slunečníků. Tady je nás všehovšudy asi patnáct na dvou malých loďkách. Je škoda, že je to sem z Evropy tak daleko. Vlastně možná není. Kdyby to bylo blízko, už dávno by to tady asi taková pohodička nebyla.

Je to poslední koupačka, poslední šnorchlování a tak z vody skoro nevylezu. A když, tak jen na chvíli, abych se prošel po okolí, kousek po pláži, a prozkoumal palmový háj, uprostřed kterého jsme se usídlili. Půjčuju Líbě šnorchl a chvíli plavu. Pak si šnorchl vyměníme a pod vodu čučím zase já. Je škoda, že zrovna teď zašlo sluníčko za mraky. Smůla. Jsou tu krásné korály i velká spousta všelijakých rybiček ale bez sluníčka z fotografování asi moc nebude. Vypadá to dost špatně. Uvidíme, snad se alespoň nějaká fotka povede. A doma se ukáže, že se povedla. A ne jedna. Ty nepříznivé světelné podmínky jsem dokázal zneutralizovat zběsilým focením a tak se v tom množství přece jen našlo několik vcelku docela podařených podvodních obrázků. Byla to pastva pro oči i pro fotoaparát. Na tu bídu jsem byl nakonec příjemně překvapený. A když sluníčko přece jen zpoza mraků na chvilku vykouklo, hned to bylo znát. Hned byly ty moje podvodní fotky o dost hezčí.

Martin nám pobyt na tomhle posledním krásném místě protahuje, jak se dá. Vidí, jak se nám tu líbí a ví, že je to naše poslední pláž. Přece jen nám ale nakonec nezbývá nic jiného, než se zase nalodit. Možná, že už je taky nejvyšší čas. Byl jsem ve vodě prakticky celou dobu a jsem už natolik rozmáčen, že by zanedlouho mohlo hrozit, že se začnu samovolně roztékat do okolí. Každopádně mi je už taky docela zima a sluníčko je teď jako naschvál pořád schované. Takže vlastně je náš návrat už docela žádoucí. Vracíme se proto teď rychle a přímo tou nejkratší možnou cestou na městskou pláž v El Nidu.

Poslední vylodění na pláži je zase trošku náročnější. Vodu máme opět až po prsa. Naštěstí není žádný velký příboj, a tak se i s bágly a foťáky nad hlavou všichni zdárně dobrodíme na břeh. Odcházíme. Poslední dotek moře, když nám nízký příboj omývá cestou kotníky, si v paměti povezu až domů. Zdejší moře a místa, kde jsme se koupali a šnorchlovali, to prostě nemělo chybu! Byla to skvělá lokalita na relaxaci, bezvadně posazená na konec našeho filipínského putování. Ale bohužel pro nás je konec. Už jenom dodám, že jsem přesvědčený o tom, že pokud někdo, kdo byl na Filipínách, nenavštívil Palawan a El Nido, je to stejně špatně, jako kdyby se cizinec na pražském Staroměstském náměstí ani nepodíval na náš slavný orloj.

Teď nás čeká už jen poslední večer a poslední noc. A pak cesta domů. Komu se chce? Mně tedy rozhodně nikoli. Vůbec se na tu dlouhou štreku netěším. Všechno mi to uteklo tak strašně rychle! Ani nevím jak. I když jsem dnes z toho koupání a šnorchlování docela unavený, domů se mi fakt nechce a klidně bych tu ještě zůstal. Líba se vyjadřuje v tom smyslu, že tohle byla ta nejnáročnější dovolená, na jaké jsme byli. Já si to tak úplně nemyslím. Myslím, že některé předchozí byly možná náročnější, ale my byli o pár let mladší a taky jsme asi byli v lepší kondici. Já alespoň určitě. Mně zase naopak připadá, že žádná z těch předchozích cest nám neuběhla tak hrozně rychle. Nicméně tyhle pocity jsou asi hodně relativní. Jsou hodně ovlivněny bezprostředním dojmem, a čas je jistě patřičně zkoriguje.

Pobyt na Filipínách nám tedy už končí. Zůstanou však krásné vzpomínky, fotografie, i deníček, který teď po návratu do "podskalských" chatek s trochou smutku a špetkou nostalgie dopisuju. A vlastně ho už skoro končím, protože jako vždycky se mi cestou domů už nebude chtít moc psát. Ale dokončit to budu muset. Ke každé cestě přece patří i návrat.

Teď je ale před námi ještě poslední večer. Martin pro nás na večer něco chystá. Máme prý s hladem vydržet, nemáme večeřet a jako vstupenku na Martinovu "akci" si máme opatřit velké, to jest litrové, pivo. To uděláme hned a Martin nám ho nechá někde vychladit. V určenou hodinu pak vyrážíme s Martinem do města. Projdeme kousek El Nidem, zabočíme do ulice, která je souběžná s městskou pláží, až dojdeme k domečku společnosti "Arman V." Tedy té, která nás tu dva dny vozila na loďce po okolních ostrůvcích a plážích. Hned vedle mají naše vychlazené pivo. A už vidíme to překvapení! Před námi se najednou z potemnělé uličky zjevuje celý do zlatova grilovaný čuník!

Je to opravdu překvapivé, neboť něco takového asi nikdo nečekal. Už chápeme, proč jsme neměli večeřet. Velikost tohohle selátka je úctyhodná! A taky je nám naprosto jasné, proč bylo jako vstupenka určeno pivo. Je pro nás a bude se nám k téhle večeři skvěle hodit. Nejdřív ovšem musíme vyfotit, čuníka bez Martina, i čuníka s konečně se usmívajícím Martinem. Až dodnes nám moc úsměvů nerozdával. Že by byl rád, že se nás zítra zbaví? Tak. Ještě poslední fotka a strůjci dnešní grilovačky z "Arman V." můžou začít prasátko porcovat.

Protože jsme na Filipínách, máme i tohohle čuníka po filipínsku. Tedy s kotlem rýže, lžící a vidličkou. Takže ho jíme rukama a maso trháme zubama. Je měkoučké a jde to snadno. Tady je ten čuník udělaný trochu jinak, než u nás doma. Tady ho nejprve předpečou či uvaří a pak teprve grilují, zatímco u nás se při grilování postupně okrajuje. Ten náš způsob je zřejmě lepší a prasátko po česku je chutnější, ale i tady v téhle podobě je to opravdová a zničující žranice. Rýži už po chvíli začnu zcela vynechávat. Stůl, který je tu pro nás prostřený, se nachází před domečkem "Arman V." a prakticky na ulici. Vcelku zajímavé atmosféra netradiční večeře pod hvězdami! S hubami mastnými až za ušima si nemůžeme nevšimnout těch mlsných až závistivých pohledů některých kolemjdoucích, zejména z řad turistů. Vypadá to, že vegetariánů mezi nimi mnoho nebude. Ostatně mezi námi taky není ani jeden. To je evidentní.

Kostičky, kůrčičky, nebo křupky rozdáváme okolo somrujícím pejskům. Zejména Alča se jim jako vždycky snaží přilepšit co možná nejvíc. Tahle psiska okolo nás se dnes přežerou. Určitě. Jako my. Já už nemůžu a začínám hlasitě funět. Je toho akorát dost. Taky nás už pomalu přestávají zásobovat dalším nakrájeným masem. Jistě si i oni sami dali s námi nějaký ten kousek. To celé sele jsme přece my nemohli sežrat! Nakonec však vyprázdníme i ten nejposlednější talíř, na kterém ještě nějaké maso zbývalo. Sice pomalu, ale přece jen všecičko zmizí. To já už ale dávno jen ztěžka oddychuju. Uff!

Jediné, co by se mi teď chtělo, je složit bříško do klidu a jít do postele. Ale noc je to tady poslední a je ještě mladá. Téměř kolektivně zamíříme opět do baru Balay Tubay. Už potřetí. Tam zkrátka hezky hrajou, a bylo nám tam dobře. I dnes tu hraje náš starý známý folkař a dnes je snad ještě míň folkový, než předtím. Klidně a přitom skvěle zahraje lecjaké rockové kousky a s přehledem ze sebe vysype i Nírvánu. Umí! A dnes je v Balay Tubay zase ta předvčerejší kapela. Teprve po chvíli si všimnu, že ten včerejší hubeňour za baskytarou hraje taky v týhle kapele. Předminulý večer jsem ho nějak nezaregistroval. Seděl jsem totiž většinu času zády k jejich malému pódiu a on se taky nejspíš celou dobu schovával za tyčkou od mikrofonu, což u něho vskutku není žádný problém. O moc širší, než ta tyčka, on rozhodně není. I tahle kapela se mi s postupujícím časem zdá být o dost lepší, než předminulý večer.

Dnes je tu taky k našemu překvapení plno. Ty dva večery předtím tu s námi byly nejvýše jeden či dva osamělé páry a dnes je celá hospoda skoro plná. Z party u vedlejšího stolu začnou dvě děvčata tančit. Ale nikdo se k nim nepřidá. Až když to začne vypadat, že si půjdou sednou, nastoupí náš tanečník Martin a postupně vyzve k tanci prakticky všechny ženské z celé hospody. Dokonce se na chviličku přidá i šéfová tohohle bezva lokálu, ale brzy jde zase obsluhovat žíznivé hosty. Zábava se teď dokonale rozjela. K tanci se odhodlá i parta droboučkých až křehkých Filipínek. Jenom já jsem úplně tuhej, podobně jako byla včera Líba. Jsme nějak divně rozfázovaní. Na rozdíl ode mne je ona dneska v pohodě. Objednám druhý drink a vzápětí udělám z nouze cnost. Přidám se k tančícím, abych se trochu probudil. To se vcelku podaří. Ukazuje se však, že na ostrově Pinagbuyutan to dnes nebyla poslední koupačka. Tady se za dvě minuty na parketu koupu taky. Ve vlastním potu. A kapela, když vidí, jak se roztančily i drobounké Filipínky, hraje, jako by ani nepotřebovala odpočinku. Když si pak zakřepčíme na párplovskou "Smoke on the Water", musím si už jít sednout. Tričko bych mohl začít ždímat a moje čelo je orosenější, než Luďkovo čerstvě přinesené pivo. Asi to bude tím, že je tu plno lidí, silně zakouřeno a to a zvláštní málo větrané vedro rozhání nejvýše několika ventilátorů fungujících pohříchu poněkud sporadicky. Tanec ale splnil svůj účel, kvůli kterému jsem se mu oddal. Přece jenom jsem se probudil. Teď už ale půjdu tančit tak nanejvýš, až začnou hrát Rammsteiny. Ale na ty už nedojde. Naštěstí. Tanec je mámení ďábelské!

Dopíjíme s Líbou pomalu náš drink, a zjišťujeme, že už se blíží půlnoc. Další pití si proto už nedáme a chystáme se k odchodu. Opět tak odcházíme mezi prvními. Většina ostatních tu zůstane myslím do jedné. Jenže to já bych dneska už asi opravdu nevydržel. Jsem nějak příliš vyšnorchlován. A možná i vytančen. Musím už jít spát.

Ranní kurořvaní El Nida pro nás už není překvapující. Až snad na ty gekony či gekončíky, z nichž nejmíň jeden nám huláká snad někde přímo u nás v pokojíku. Tentokrát nás ani tolik nedráždí, protože vstáváme brzy. Prakticky zároveň s domorodci. Nemilosrdný budík nás vyhání z pelíšků už v pět ráno. Musíme teď všechno sbalit na dlouhou cestu, která se započne už za pouhé dvě hodiny. Na balení a přípravy na cestu nám ovšem zhasnou. Ještě před šestou hodinou, kdy se venku teprve objevují první náznaky denního světla, vypnou proud.

Líba nejraději balí všechno sama. Dokáže být dokonce i nevrlá a protivná, když jí chci s něčím pomoct, a tak se jí do téhle činnosti raději moc nepletu. A ona o to ani nestojí. Abych jí tu nepřekážel a do ničeho jí nemluvil, pro jistotu mě vyšle směrem k pláži na trek do pekárny, abych odtamtud přinesl čerstvé pečivo. A protože jsem v ranním El Nidu nezabloudil, krátce po sedmé může započít náš návrat domů.

Z El Nida odjíždím nerad. Velmi nerad. Pro okolí El Nida nemůžu nepoužít slovo ráj, přestože vím, že na Internetu okolí El Nida takhle nazývá skoro každý. Použité charakteristiky se obvykle liší jen různým přívlastkem, takže si račte nějaký vybrat: ráj na zemi, tropický ráj, je tady jako v ráji, neobjevený ráj, panensky čistý ráj, exotický ráj a tak různě podobně. A jestliže program cestovní kanceláře China Tours nás lákal sem na Palawan do El Nida jako na "jednu z nejhezčích tropických scenérií na světě", vůbec mi to nepřipadá jako nějaké přehánění. Ani trošku. Kdysi se mi velmi líbilo v Mexiku u Karibiku, ale tady je to určitě ještě o nějakou hvězdičku lepší. Fakt! To, že je tady turistů přece jen ještě relativně málo a El Nido tím pádem působí jako velice pohodové místo, to je možné jen z jednoho prostého důvodu: El Nido je poměrně obtížně dostupné. Ale to už asi nebude trvat dlouho. Výstavba nové silnice, jak právě vidíme, stále pokračuje. Tak pokud by vás Filipíny zlákaly, jako mě, tak neváhejte, a jeďte co nejdřív. Je asi jen otázkou času, kdy malé a příjemně jednoduché hotýlky a restaurace v El Nidu vyrostou do výšky a změní se v luxusní turistická centra, a kdy na dnes téměř liduprázdných bílých plážích s křišťálově čistou vodou bude hlava na hlavě a nebude pro člověka kam šlápnout. Už takhle nebo podobně dopadlo mnoho krásných míst, a tak jsem moc rád, že jsem ten nádherný ráj El Nida mohl vidět v této turismem ještě nezkažené a nezničené podobě. Takový krásný pobyt na konci poznávání Filipín je skvěle zvolená strategie a je to opravdový bonbónek mířící k naprostému zmlsání Středoevropana z Čech, který nemá moře a pláže v každodenním dosahu. Klidně bych se tu zmlsával i déle.

Ale El Nido už je teď bohužel minulostí. Během nejbližších hodin se teď musíme přepravit do Puerto Princesa. Jedeme stejnými mikrobusy, kterými jsme přijeli do El Nida. Všem zúčastněným se zřejmě vyplatí, aby tu na nás tři dny čekali. Vracíme se taky stejnou cestou. Čili zprvu prašnou a později betonovou silnicí. Cestou trochu spím. Přece jenom to vstávání bylo hodně časné. A pokud zrovna nespím, poslouchám chraplavý reproduktor, který si Miloš vepředu pořád tak pochvaluje. Teď je ta hudba přece jen trochu víc nahlas, takže i já rozeznávám to, co se zrovna hraje. Alespoň tedy většinou. Každopádně je ale ten zvuk, co se kvality týče, naprosto zoufalý.

První zastávka při více než šestihodinovém přejezdu do Puerto Princesa je v městečku Roxas. Stejně, jako před třemi dny, si tady i dnes můžeme dát něco k jídlu. I když dnes jsme tu na oběd ještě dřív, než tehdy. Tentokrát si dáme oběd v typické filipínské vyvařovně, jakým jsme se až dosud vyhýbali. V takovémhle "filipfoodu" ráno uvaří několik jídel, poskládají je do různých hrnců, zakryjí pokličkami a celý den to potom prodávají. Zdá se, že pro Evropana to po poledni už může být trochu nebezpečné a k večeru už je takovéhle jídlo ne-li přímo jedovaté, tedy alespoň nepoživatelné. Teď bychom to však zkusit mohli, když je teprve asi půl jedenácté. Líba se rozhodne si dát kalamáry, já vepříka. O příloze se netřeba zmiňovat, že? A k tomu si dáme džusík. Není to žádná omračující pochoutka, ale pro nás je to zřejmě definitivní rozloučení s filipínskou kuchyní. Líba při placení klidně zapomene mojí peněženku s veškerou zbývající filipínskou měnou na prodejním pultě. Naštěstí ji tu nikdo neukradl a tak se svými penězi zase shledáme. Ale až když se Líby zeptám, kde má mojí peněženku. Nechybělo mnoho a nemuseli jsme už mít vůbec žádné starosti, jestli nám nějaká filipínská pesa nezbudou. Zatím se zdá, že jich máme ještě docela hodně.

Při jízdě po východním pobřeží Palawanu se už jen pohledem loučíme s plážemi i plážičkami, s palmovými háji, i s báječným filipínským mořem. Píšu malé "f", protože Filipínské moře s velkým "F" leží východně od celého filipínského souostroví. Tady to moře, mezi Palawanem a dalšími hlavními filipínskými ostrovy, se jmenuje Suluské. Zastavujeme ještě naposledy u jakési vyhlídky na zátoku Honda Bay. Odtud máme poslední výhled na palawanskou přírodu a moře. Jak mně se nechce domů! Ani tady nezůstáváme dlouho. Jen se trochu rozhlédneme, a hned zase odjíždíme. Stihneme se ještě podivit malému pejskovi, který si tady klidně nechá od opičky přivázané na řetízku vybírat breberky. Tedy pravděpodobně. Alespoň to tak vypadá. Nebo to jsou nějaké zvrhlé opičí sexuální orgie? Nevím. A ani nad tím nedumám. Spíš přemítám o tom, že tohle je už jeden z posledních pohledů na palawanskou přírodu a že jsem tu vyfotil téměř poslední fotky. A jsou vlastně úplně poslední. Foťák schovám do brašny, a ačkoliv to ještě v téhle chvíli ještě nevím, už ho nevytáhnu. Jako vždycky jsem při zpáteční cestě a návratu domů rozladěný a už se mi nechce nic fotit. Ani psát. Ale to psaní ještě přece jen nějakou dobu vydržím.

Protože jsme ráno zcela pochopitelně museli vyjet se značnou časovou rezervou, máme v Puerto Princesa ještě dost času zastavit u obchoďáku a můžeme tam trochu šopovat. Chceme ještě koupit rum a pár nějakých suvenýrů. Času na to máme dost. Ještě nám zbude. Stejné je to i s penězi. Nejdřív se zdá, že bychom mohli půjčovat kde komu, ale nakonec se ukáže, že utratíme úplně všechno do posledního pesa. Líba dokáže utrácet s neobyčejnou intenzitou i pečlivostí. Necháváme si už jen drobné na cestu na nezbytné občerstvení a pití.

V obchoďáku potkáme Luďka. Přišel za námi s tím, že má cédéčko s písničkou "Anak", kterou má rád Martin a kterou jsme několikrát slyšeli od Elvise nebo i jinde. Je na Filipínách velice známá a populární. Už jsem mezi cédéčky tuhle hezkou filipínskou baladu hledal, ale marně. Koukám, jak obal Luďkova cédéčka vypadá, a vracím se s Luďkem zpátky k regálům s hudbou. Rád bych si tuhle věc taky koupil. Jenže ho tu už nikde nevidíme. I příjemná obsluhující dívka hledá mezi regály, prohledává všechny možné viditelné i tajné šuplíky, ale kde nic, tu nic. Nakonec mi řekne: "Sorry, tahle už byla poslední", ukazujíc přitom na Luďkův disk. No, škoda. Nedá se nic dělat. A tak s Líbou jdeme zase vedle, mezi suvenýry. Vybírám si tady tričko s krokodýlem. Krokodýl je taky symbol Filipín. Můj vztah k filipínským krokodýlům se dá vyjádřit slovy "Přišel, viděl, sežral!". Taky se tu rozhodneme pro jiný suvenýr, pro bůžka rýžových políček Bulula. Je hezký, z černého dřeva a mezi těmi, co tu mají, se nám líbí právě jen ten jediný. Najednou za mnou z vedlejšího hudebního oddělení přiběhne obsluha. Ta milá mladá Filipínka tak dlouho hledala požadované cédéčko, až ho někde opravdu našla. A nyní mi ho vítězoslavně a se zářivým úsměvem přináší. Bezva! To jsem rád! Moje huba se pokusí o podobný zářivý úsměv, ale protože vím, že toho není schopná a na něco takového nemá šanci, alespoň té dívce pěkně poděkuju za ochotu a laskavost. Nejsme jediní, kdo si cédéčko filipínského pop-folkového zpěváka Freddiho Aguilara s písničkou Anak odvezou domů do Čech. Myslím, že ho nakonec máme skoro všichni. Filipínská hudba není špatná a Elvis nám ledasco zahrál a předvedl během těch dní, které s námi trávil. Kdepak on Elvis zrovna teď asi je?

Z obchodního domu už jenom přejíždíme na letiště. Nic zvláštního. Odbavení, půlhodinové zpoždění, dopíjíme poslední zbytky slivovice. Jdeme pak ještě na pivo. Žízeň je ale stejně neuhasitelná. Sedíme u několika stolů v hospodě hned vedle letiště. Někdo si dá pivo, jako já a Líba, někdo zase kávu. Nechám si přitom od ostatních napsat do notýsku kontakty, emaily či telefony. Je konec. Všechno to dospělo ke svému závěru. Filipíny nás teď už jen vyštvou přes Manilu domů.

Do letadla jdeme po nejméně další hodině zpoždění. Čas už ale nějak nevnímám. I když se mi zdá, že letadlo přiletělo ještě o další půlhodinu po posledním ohlášeném zpoždění, je mi to jedno. Sedíme a čekáme. Jestli máme sedět tady a nebo čekat na další letadlo v Manile, to je stejně jedno. Ohlašují další skoro hodinu zpoždění. Čas tu pro Filipínce moc neznamená. Na to nás přece Martin upozorňoval hned na začátku a připravovaly nás na to i propozice k zájezdu. Čas je, až když je. Pro mě teď už čas taky moc neznamená. A tak si ještě dáme džus a pivo a já můžu v klidu dopisovat své deníčkové poznámky. Už se mi nechce ani to. Tahle dovolená, jakkoli byla báječná, už skončila.

Konečně se vytvořila fronta k letištnímu gatu a tak vyrážíme do letadla. Na letištní plochu mezitím padla tma. Tak jako mně na duši. Opakují se už jen známé otravné věci: prohlídka zavazadel, pro jistotu dvojí, zouvání bot, fronta ohrádkami jako pro dobytek. A pak klimatizací vymražené letadlo.

Letíme. Dobrou hodinu v letadle prospím. V Manile se už nikde nezastavujeme. Martin nám ještě zařizuje přesun taxíky z terminálu pro vnitrostátní lety na mezinárodní letiště. A to je vše. Loučení s Martinem už je rychlé: "Moc ti Martine za všechno děkujeme. Bylo nám s tebou na Filipínách moc fajn!", a myslím, že tenhle názor máme zcela shodný úplně všichni.

A zase prohlídka zavazadel, zase mě tu potupně osahávají, znovu chtějí prohlížet kufry. Ty prohlídky jsou hnusné. Skoro bych se nedivil, kdyby někoho inspirovaly k tomu stát se teroristou jenom proto, aby měly nějaký smysl. A pak už další dlouhé čekání na odlet do Dubaje. Utrácíme už úplně poslední pesa za sušené mango a nějakou marmeládu. Dnešní den je dlouhý. Mezitím míjí půlnoc a my odlétáme až po ní.

A pak průchod do dalších ohrádek, čekání ve frontě na to naše obrovské letadlo Emirates. Už bych chtěl být doma. Usedám na sedadlo. Psát se mi už nechce. Není o čem. Je to jen dlouhý nudný skoro devítihodinový let do Dubaje. Zčásti ho prospím, ale spaní v letadle nestojí za nic.

V Dubaji si připadám, že mě převážejí do letištní haly dobytčákem. Máme před sebou další rozloučení. Loučíme se tady s Radkou a Milošem. Oni ještě asi na dva dny zůstávají tady v Dubaji. Díky vám za vaši milou společnost. Radka slibuje, že zorganizuje nějaké naše následné setkání, pokud možno i s Martinem, který se chystá někdy v květnu do Česka. "Tak ahoj a v Dubaji si to užijte!", loučíme se s nimi. My chceme už domů!

Čekáme další šílenou frontu, ukazujeme zavazadla, a zase mě tu ošahávají. Fuj! Je to horší, než u manilských prostitutek. Pak chtějí vidět peněženku. "Na, tu máš!", podávám ji. Je úplně prázdná. "To je, co? To koukáš! Všechny prachy jsme utratili!", říkám si potichu, raději jen tak sám pro sebe. No, trapné odbavení máme za sebou. Nedá se nic dělat, jsme v Dubaji, a v Dubaji na letišti musíme na pivo. Už je to pro nás tradice. Dám si ale jen jedno. Už mě tyhle letiště a to věčné čekání nebaví. Klidně bych to u takových zájezdů vynechal. Ale bohužel to nejde. Proč jsme tu sakra tak dlouho? Následují toalety, a další hodiny zbytečného čučení na dubajském letišti. Chci domů! Jak se mi ještě včera ráno vůbec domů nechtělo, tak teď už chci být v Praze. A nebo ještě líp - až doma.

A pak další ohrádka, další letadlo, další dlouhá nuda, až konečně jsme v Praze. U pásu se zavazadly se všichni navzájem loučíme. "Bylo to moc fajn!", konstatujeme všichni jednomyslně. A byli jsme taky dobrá parta, což je základní předpoklad pro příjemně strávenou dovolenou. Slibujeme si, že se u Luďka na Mácháči sejdeme. Termín je už víceméně určený, a to tak, aby mohl přijet i Martin, který by měl tou dobou být v Česku. Tak děkujeme vám všem, kamarádi, a ahoj na Mácháči!

A teď už domů! Zdrží nás ale ještě střevní problémy, které dostala Líba už v letadle. Opozdí se tím už samotný náš odjezd z letiště. Domů odtud odjíždíme o dost déle, než jsme původně předpokládali. Cestou ještě musíme často zastavovat a tak se nakonec domů dostaneme až večer. A tady, doma, už definitivně končí naše "Velká cesta Filipínami", jak byla tahle dovolená titulována v materiálech pořádající cestovní kanceláře China Tours.

Doma? Doma není čas na nějaké dlouhé přemítání a nějakou další relaxaci. Nástup do pracovního procesu je rychlý, nekompromisní a tvrdý. Žádné Martinovo "lážo plážo", žádná pohodička. Se svou bolavou nohou zajdu k lékařům, ale nic zvláštního nenajdou. Postupně se mi bolest téměř vytratila, jenže asi za dva měsíce se mi znovu vrací. Tentokrát mi už něco najdou. Je to vážnější záležitost a budu ji léčit dlouho. Možná dokonce, že už budu muset brát léky napořád. No, nic moc.

U Luďka na Mácháči jsme se opravdu na konci května sešli. I když bohužel zdaleka ne všichni. U Máchova jezera bylo báječně. Zvlášť když nám úžasně vyšlo vstříc i počasí. Luděk má být proč na svoje Máchovo jezero pyšný, i když v El Nidu poctivě uznal, že tam je to ještě hezčí. O víkendu u Luďka jsme se od pátku do neděle dobře pobavili, udělali jsme si výlet na Bezděz, promítali jsme si naše fotografie, které já tehdy ještě neměl úplně všechny hotové, a zavzpomínali na naši společnou filipínskou cestu. Ale taky jsme si vzájemně ukázali pár fotek z jiných našich cest, což bylo pro mne v mnohém poučné. Zvlášť Milošovy obrázky ze severní Koreje a nebo zajímavé setkání s domorodými obyvateli Etiopie, které nám ukázala Petra. Zkrátka to byl bezva víkend a byli jsme moc rádi, že jsme se alespoň s některými zase setkali. Mácháč měl však drobnou vadu v tom, že v původně domluveném termínu nemohl přijet Martin, který do Česka přijede později, než předpokládal. Musel se na Filipínách zdržet, neboť mu tam přibyla ještě nějaká průvodcovská práce s jakousi výpravou potápěčů. Každopádně ale musíme za báječný víkend na Máchově jezeře moc poděkovat především Luďkovi!

Protože jsme se na Máchově jezeře nesetkali s Martinem, Radka se pokusila zorganizovat ještě jeden společný víkend v době kdy tu Martin už opravdu bude. Tentokrát jsme strávili koncem srpna víkend na chalupě nedaleko Třebíče a byl veskrze relaxační. A Martin sem opravdu přijel a my jsme se od něho dozvěděli novinku, že se brzy bude ženit. Svatba bude na Filipínách a bude si brát za ženu svou Filipínku, se kterou tam žije. Z příjemné chalupy, kde jsme se v pátek ubytovali, jsme tentokrát nevytáhli paty. Sešlo se nás však bohužel ještě míň, než minule. S termínem o prázdninách mělo dost lidí potíže a i takhle to vyšlo na dobu, kdy Martin už odeslal svou nastávající zpátky na Filipíny. Její vízum jí už nedovolovalo delší pobyt, a ona zrovna den před naším setkáním musela odletět. A tak jsme sice viděli Martina, ale ne jeho budoucí ženu. Je to škoda, ale dřívější termín Radka nebylo schopna dát dohromady. Přijelo by nás totiž ještě méně. Najít volný víkend, který by se všem hodil, nebylo asi nic jednoduchého.

No a já jsem pak už jen dopisoval tohle povídání. Dokončil jsem to všechno vlastně až po další naší cestě. O té snad napíšu napíšu něco taky. Deníček a poznámky jsem si samozřejmě opět psal. Po dokončení textu tohohle filipínského cestopisu jsem ještě dost dlouho a pečlivě vybíral doprovodné fotografie a tak jsem tenhle cestopis na svých webových stránkách zveřejnil až více než rok po uskutečněné cestě. Je to dlouho. Já vím. Ale můžete mi věřit, že je v tom uloženo velké množství práce a hodně času.

Přitom, jak jsem svůj text postupně dokončoval, jsem měl ještě jednu starost. Stále jsem neměl pro tenhle svůj cestopisný text žádný název. Ani při posledních dopisovaných řádcích pořád ještě nebylo o podobě názvu jasno. To se mi dosud nikdy nestalo. Přemýšlel jsem dlouho a dlouho. Dumal jsem nad tím, jak jednoduše charakterizovat Filipíny a celou tuhle cestu, ale stále mě nic jednoznačného nenapadalo. Zážitků i navštívených míst bylo mnoho. Filipíny se nám představily v různých podobách, ale stále se nedostavoval žádný pořádný nápad, nenalezl jsem nic pro Filipíny tak úplně nejcharakterističtějšího. A když jsem se pokusil popsat Filipíny tak, jak jsem je zažil a poznal, jednou jedinou větou, i to mi dalo dosti přemýšlení. A stejně jsem vymyslel jen větu silně rozvitou, jakou bych jako školák rozhodně nechtěl dostat k větnému rozboru. Jak tahle věta o Filipínách vypadá? Je hrozná, strašlivá. Tu větu jsem vymyslel asi takhle: "Drobní a milí lidé na Filipínách, bývalí lovci lebek, vaří pivo Praha a na svých tisíci ostrovech vyrábějí výborný neuvěřitelně laciný rum, přičemž nejen na rýži k snídani používají jako příbor lžíci a vidličku, aniž by nutili roztomilé nártouny chodit na kohoutí zápasy mezi unikátní staré rýžové terasy, kde tisíce a tisíce schodů vás nedovedou na nádherné a téměř opuštěné tropické pláže, ani k rakvím morbidně zavěšeným vysoko nad údolím."! A taková věta, jak jistě uznáte, je hrůza hrůzoucí. A co z toho bych tedy měl použít jako titulek tohohle cestopisu? To mi tak jako tak stejně zřejmé nebylo. Váhal jsem a váhal. A protože asi nemám dostatek potřebné fantazie, zvolil jsem nakonec to, co jsem zvolil. Použiju-li za základ myšlenku z klasické české cimrmanologie, může se vám to nelíbit, můžete o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit a můžete proti tomu dokonce protestovat. A to je asi tak všechno, co proti tomu můžete dělat. Já už to v žádném případě nehodlám měnit.

Tak. Dostali jsme se až k těm úplně nejposlednějším odstavcům, na konec konce. Mám hotovo. Notýsky s filipínskými poznámkami už můžu s klidným svědomím zahodit. Nemám, co bych ještě mohl dodat, a už taky hodlám své povídání skončit. Je na čase, dlouhé je to dost. Teď už jen chci poděkovat našemu filipínskému průvodci Martinovi za jeho skvělé a spolehlivé služby a množství informací, které nám o Filipínách poskytl. Především díky Martinovi jsme poznali mnohé z oné překrásné ostrovní země, jakou Filipíny bezesporu jsou. Martin se o naši příjemně strávenou dovolenou zasloužil bezpochyby měrou nejpodstatnější. Takže Martine, díky! A taky děkuju všem novým "filipínským" kamarádům a kamarádkám, za to že jsou, jací jsou, za to, že s námi na Filipíny jeli a že společně s námi prožili ty nádherné tři týdny, na které já určitě nezapomenu. Doufám, že se s vámi třeba ještě někdy někde setkám. Ahoj!

Toť vše.