Přestože jsme celou noc spali jako zabití, vyspalí ráno moc nejsme. Ale to je daň nejspíš daleké cestě a sedmihodinovému časovému posunu. K snídani v našem hotelu dostaneme buď podivné kuřecí kuličky, a nebo rýži s omeletou. Pomalu si zvykáme, že tady na Filipínách je rýže všudypřítomná. Máte ji pořád. Ráno, v poledne, večer. Neodmyslitelným základem každého filipínského jídla je právě miska rýže.

Po snídani odjíždíme na první výlet. Kolem osmé hodiny naskáčeme do dvou mikrobusů a začínáme se vymotávat z manilských ulic doplněných sítí dálnic. Na mnoha místech už kapacita dálniční sítě zřejmě nedostačuje a proto se tu budují dálnice další. Ale ne někde vedle či opodál. Tam není místo, tam se už stavět nikde nedá. Nutnost velí, aby se nová dálnice stavěla nad tou současnou, jako její první patro! O kus dál už také po takové do patra vyzdvižené dálnici jedeme i my. Čtyři až šest jízdních pruhů oběma směry dnes ovšem provozu zcela postačuje, neboť je sobota. A to je provoz znatelně menší, než byl třeba včera. Přitom na manilských silnicích jezdí opravdu všechno. Od zbrusu nového hummera přes zmiňované jeepney až po podobně pomalované a kapotované motocykly se sajdkárou. Jeepney na okraji Manily jsou ovšem bůhvíproč šíleně přeplněné. Filipínci vystrkují svá záda skrz okénka ven, protože se prostě a jednoduše dovnitř celí nevejdou. I když jsou takoví malí. Až se divím, že jim nějaký jiný jeepney nezvalchuje jejich hřbety. Zkrátka že nepřijdou kupříkladu při nějakém těsném předjíždění k úrazu. Až tehdy, když projedeme obrovskou městskou aglomerací, když mineme rozlehlé průmyslové oblasti a projedeme kolem obytných čtvrtí, ať už jde o vily bohatých Filipínců, nebo chudinské slumy, až tehdy se dostáváme z města ven. Zdá se, že Manila pokračuje donekonečna. Když to vypadá, že jsme z Manily venku a už projíždíme vesničkami, tak i tady navazuje jedna na druhou. A pak začínáme pomalu stoupat do kopců.

Objevují se i první políčka, háje kokosových palem, i lesy banánovníků. Střídají se pak s malými vesničkami, chudými prostými obydlími, malými domky, většími a honosnějšími vilkami, i oplocenými nově postavenými satelitními městečky. Kolem silnice je mnoho obchodů a stánků se vším možným, nábytkem počínaje a třeba ovocnými výpěstky konče. U několika takových stánků s ovocem zastavujeme. Prodávají tu ledasco, nejvíce jsou však vidět obrovské trsy maličkých banánů, ananasy a ježaté koule durianu. Ty já určitě nechci. Je to smradlavé ovoce, které jsem ochutnal už kdysi v Thajsku, ale které mi, přestože jsem ze země olomouckých tvarůžků, nikterak neučarovalo. Líba, která banány miluje, neodolá, a musí si nějaké koupit. Ale netroškaří. Koupí si za sto pesos rovnou jeden celý veliký trs, kterým by mohla v pohodě nakrmit osazenstvo obou dvou našich mikrobusů i po několikadenním hladovění. Banány jsou maličké, ale zato je jich nepočítaně. Nějaké Líba rozdá, ale pustí se do nich především sama. A to s takovou chutí, že vůbec nemám pochyby o tom, že do večera jich více než polovina bude v Líbě. Jo, a kdyby vás zajímalo, kolik že je těch sto pesos, tak vězte, že něco maličko přes 40 korun českých. No nekupte to za ty prachy!

Od krámků s ovocem popojedeme jen nedaleko na vyhlídku na jezero Taal, jehož oblast je cílem pro náš dnešní výlet. Nacházíme se v nadmořské výšce necelých 500 metrů. Výhled na jezero však dnes moc nevyhlíží. Jednak koukáme přímo proti slunci a jednak je celé jezero v silném vlhkém oparu. Jo, jsou tady holt tropy. Kužel vulkánu, který má být uprostřed jezera, není téměř vidět. A tak spíš koukáme na okolní rekreační oblast, kde mají bohatší Filipínci, a zejména ti manilští, svoje rekreační vilky a sídla. Na druhé vyhlídce, kam sjedeme několika táhlými serpentinami už blíž k jezeru, není výhled o moc lepší. Vidíme už ale alespoň ostrůvky uprostřed jezera, z nichž ten uprostřed patří k nejaktivnějším vulkánům na vulkanicky a seismicky ne zrovna klidných Filipínách. Nápadný a typický kužel vulkánu po pravé straně však už je mrtvý. Tam my taky nepůjdeme. My přejedeme jezero na ostrov Taal a pak půjdeme k vulkánu, který aktivní je. "No, uvidíme...", řeknu si pro sebe a raději potichu, protože si hned vzpomenu na guatemalskou sopku Pacaya a na neuvěřitelný a strastiplný výstup po jejím úbočí nahoru až ke žhavé tekoucí lávě. Na ten totiž jen stěží můžu někdy zapomenout.

Ještě si vyfotím jeden krásný chromově lesklý jeepney, který tady na vyhlídce také zastavil, a už sjíždíme dolů k okraji jezera. Mikrobusy s námi najednou zatočí kamsi mezi domky a za chvilku už vystupujeme u malé restaurace, a nejspíš to bude i hotel, s názvem Villa Amparo. Odtud už zanedlouho budeme vyjíždět na jezero Taal. Přístaviště je vidět hned tady dole pod širokou terasou. Podobných na turistiku zaměřených podniků tu bude zřejmě nespočet.

Rozdělují nás postupně do tří plavidel. Jsou to poměrně úzké a dlouhé lodice se zvednutou špicí, a to jak ve předu, tak i vzadu. Po obou stranách mají loďky podél celé své délky jakési plováky, které lodi brání proti převržení do stran. Tyhle lodice totiž nemají vespod žádný kýl, a tak se pohybují s těmihle doširoka roztaženými plovoucími dřevy na podivně vypadající konstrukci, díky níž loďky vypadají jako podivní nemotorní brouci nebo možná spíš krabi. Ale oč nemotorněji vypadají, o to čiperněji s námi jednou. Zjistíme to hned, jakmile vyplujeme z přístavu. Varovat nás mělo už to, že nám u hospody nabízeli pláštěnky. A pravda, varoval nás i náš průvodce Martin. Ale kdo by poslouchal jeho varování před nějakými kapkami vody za tropického teplého času? Voda nám zas tak neublíží. Když naše loďka trochu vykrouží od restaurace, ten chlapík u lodního volantu rozpohybuje loď na skoro neuvěřitelnou rychlost. Jako by byl podle rychlosti placený! Lodice se rozjíždí na plné pecky nedbajíc na poměrně silný vítr tvořící vysoké vlny. Vodu mám během následujících pár okamžiků všude. Na jedné straně v botech, na druhé v uších a očích. Vodní tříšť nás vydatně masíruje a plavba v tomhle větru a vlnách rozhodně není žádná selanka.

Předháníme se v té zběsilé rychlosti s dalšími loďkami. Když projíždíme kolem kuželu dávno již vyhaslého vulkanického kopce, svůj foťák mám už dávno kdesi v báglu a ještě pod igelitem, který nám jeden z plavčíků zapůjčuje. Na chvíli kvůli tomu dokonce zastavil, aby nás do toho igelitu zabalil. Nebylo to však z nějakého milosrdenství. Spíš ze škodolibé radosti a hlavně proto, aby mohl ještě více přidat na rychlosti. No, pláštěnky jsme odmítli a teď se divíme, jak jsme mokří. Jsme zkrátka jen hloupí turisti.

Fotím už jen vodotěsným foťákem. A cokoli fotím, musím se strefit, aby se fotografovaný objekt zrovna nacházel někde mezi kapkami vysoko a všude stříkající vody. Nějaká vyhlídková plavba to rozhodně není. Schovaní pod igelitem, nad kterým nám vykukuje jen hlava, se musíme věnovat spíš než výhledům do okolí především sami sobě, abychom nebyli promočení úplně celí a úplně všude. Ale je to marné. K protějšímu břehu dojíždíme stejně pěkně vycákaní. Připadám si promočený skrz naskrz, igelit neigelit. Ale ti co seděli za námi, třeba Alena, jsou k mému údivu mokří ještě víc. Vida. Myslel jsem, že víc to ani nejde. Jde. "Uvidíte, příště sedíte vzadu zase vy!", slibuje nám skrz naskrz promočená Alča pomstu při zpáteční cestě. Ještě štěstí, že je opravdu teplo a svítí sluníčko. Takhle nám to mokré oblečení tolik nevadí a poměrně rychle na vlahém a svěžím větru taky schne. Zpáteční cesta je ještě daleko před námi, a když ji přežila Alča, přežijeme ji přece taky. Určitě.

V přístavu na pobřeží ostrova Taal je spousta loděk. Jako by tu měly nějakou párty. Kotví jich tu desítky, srovnané jedna vedle druhé. Chvíli se tu na břehu rozhlížíme. Nacházíme se na ostrově uprostřed velkého vulkanického jezera Taal. Kdysi na tomhle místě vzniklo jako kráterové jezero do šíře roztažené obrovité sopky. Z velikého vulkánu dnes zůstal uprostřed jezera už jen vulkán menší a tvoří právě tenhle ostrov. A k tomuhle vulkánu my teď půjdeme. Nahoru na horu. Vím už z cestovního programu, že se k sopečnému kráteru jde buď pěšky a nebo se dá jet na mule či na koni. Vzpomenu si na sopku Pacaya v Guatemale, kde jsem to pěšky vydržel jen pár metrů. Ale tam to bylo daleko, do prudkého kopce, a ještě jsme spěchali kvůli předchozímu zdržení. Tady má prý výstup nahoru trvat asi čtyřicet minut, tak to moc daleko být nemůže. Ani převýšení tu nemá být nijak zdrcující. Zkusím to tedy po svých. Nebýt to první den a první výlet, možná bych to tak neudělal, ale teď se zkrátka rozhoduju zkusit to po svých. Doufám, že to po pár metrech nebudu muset vzdát, jako tenkrát v Guatemale.

Cesta nahoru je úděsně prašná. Je totiž ze škvárového písku. Ještě by to i tak šlo, nebýt těch, co jezdí na koni. Vida. Teď jim tu spílám, jak práší, ale kdybychom na tenhle výlet jeli o pár dní později, asi bych se k nim přidal. Připadám si jako řidič, co nadává na cyklisty, jak se mu pletou kolem auta, a který pak při jízdě z garáže na svém bicyklu zase nadává na řidiče, jak bezohledně všichni jezdí. Všechno je relativní. Prach se na mě chytá tím spíš, že mám stále ještě mokré tričko. Prach se v úzkých a hluboko vyšlapaných úvozech zvedá za každým. Za každým člověkem i za každým koníkem. A když bych si myslel, že mokré tričko rychle uschne, chyba lávky! Další vodu mu dodávám tím, jak se nahoru do kopce potím. Prach smísený s potem se na mě nabaluje čím dál víc. Za chvíli asi budu ještě větší koule, než jsem. Prach mi zalézá úplně všude. Je sobota a koní i lidí tu práší hodně. Především tedy Filipínců, kteří sem jezdí na výlety. Cizinců je tady mnohem méně. A pokud už nějaké vidíme, jsou to povětšinou Japonci. Poznáme je jednoznačně podle zelenomodrých roušek před svými ústy. Vypadají, jako by si od operačního stolu k jezeru Taal odskočila partička šikmookých chirurgů. Jenom bílé pláště na ramenou a skalpely v ruce jim chybějí.

Cestou nahoru se chvílemi zastavím, abych něco vyfotil. Některé výhledy za to stojí. Do kopce šplhám pomalu, ale myslím, že statečně. I když chvílemi toho mám dost a při krátkém zastávce u lavičky v půli kopce přemýšlím o koníkovi. Ale cena 500 pesos a ani po slevě nabízených 400 pesos mě nepřesvědčilo, i když ukazovali nahoru přede mne, kam až budu muset ještě jít. Nezdá se mi to ani daleko ani vysoko a tak jdu dál. Pomalu, ale vytrvale. Je to sice čím dál horší, začnou mě bolet i záda, ale najednou jsem nahoře.

Stojím teď na okraji sopečného kráteru, ale než si ho půjdu pořádně prohlédnout, sednu si nejprve pod jedním z jednoduchých přístřešků překrytých plachtou. Je jich tu několik a fungují jako hospoda. Sesedneme se tu okolo všichni. Okamžitě si objednávám pivo a dřepnu si na nejbližší lavici, abych se vydýchal. Někdo má pivo jako já, kuřáci většinou usoudili, že nejlepší je vydýchat se cigaretou, a Radka začíná ďoubat nějaký ještě nepříliš zralý kokosový ořech, který jí tu prodavač kokosů načnul a přitesal velkou zahnutou a nebezpečně vypadající mačetou. Ale Filipínec s mačetou umí zacházet velice zručně.

Teprve když dopiju pivo, začnu se věnovat kráteru, ke kterému jsme došli. Stojíme na jeho hraně, dole pod námi je prudký sráz dolů a kráter hluboko pod námi je vyplněný vodou. Dole je zase jezero! Na ostrově uprostřed jezera Taal je tedy zase jezero. Jezero na jezeře! Jezero na druhou! A protože jsme na filipínském ostrově Luzon, kde jsme na ostrově Taal, můžu říct, že ten maličký ostrůvek na zadním konci kráterového jezera, na který se právě dívám, je tedy dokonce ostrov na třetí! Uff!

Při pohledu dolů do kráteru je jasné, že vulkán Taal je opravdu aktivní. Prý jeden z nejaktivnějších na Filipínách. Na svazích kráteru se z mnoha děr kouří, voda se v některých místech, zdá se, vaří a nebo z kráteru přinejmenším vyvěrají spodní plyny, které se z vody tam dole snaží udělat silnou sirnou minerálku. Už cestou nahoru jsme narazili na jednu horkou prasklinu, fumarolu, na žhavé místo, odkud zlověstně smrděla síra a do okolí stoupaly obláčky dýmu. Takové fumaroly jsem naposledy viděl kdysi na Liparských ostrovech. Ale to už je strašně dávno.

Nahoře jdeme z vyhlídky kousek okolo kráteru. Na místo, které tvoří nad kráterem úzkou hranu. Je to jen pár metrů a dál se pak už jít nedá. Sráz dolů je strašlivý, stěna kráteru je tady skoro kolmá. Jasně je taky při procházce cítit, jak zdola od kráteru Taal sálá k nám nahoru horko. Okraj srázu nám nabídne další nezapomenutelný pohled na kráter zase z trochu jiného úhlu a především nepřehlédnutelné sálavé stoupající teplo. Shora nás zahřívá ostré sluníčko a tam dole zase někdo zatraceně přikládá pod kotel! Jako by tam bydleli všichni čerti, ďáblové a belzebubové.

Cesta zpátky k jezeru začíná na "dláždění" poskládaném z plněných pytlů, neboť dolů jdeme nejprve krátký kousek jinudy, skrze koňskou karavanseráj. Cesta dolů je však stejně prašná, jako byla ta nahoru. Ba dokonce možná víc, protože mul, koní i lidí tu potkáváme pravděpodobně větší množství. A zejména kolem zvířat se pořád zvedají obrovská oblaka nepříjemného prachu. Už mi dokonce přestávají připadat nenormální ti, kteří si chrání nos a ústa a někdy i oči obličejovými rouškami.

V přístavišti u jezera je zakotvených lodiček snad ještě víc. Zdá se, že se tu nějak zahustily. Alča před nastupováním trvá na tom, že na lodi teď vzadu budeme sedět my. Ona seděla s Ivou vzadu při cestě sem a prý to byla hrůza. Asi ano. Neprotestujeme, střídat se musíme. Nastupujeme po úzkém prkně a zamíříme tedy dozadu. A tak i my s Líbou záhy poznáváme, zač je toho loket. Nějaký igelit nám tentokrát nepomůže. Je úplně k ničemu. Voda stříká opravdu všude. Líbě kupříkladu až za podprsenku a odtamtud jí pak teče úplně kamkoliv. I tam, kam by se jinak voda normálně vůbec nemohla dostat. Chudák Líba to opravdu schytá nejvíc. Sedí totiž vlevo a tam je to ještě o poznání horší, než vpravo. Tohle fakt není žádná projížďka po jezeře Taal. Žádná selanka. To je normální prudká vodní masáž, která je rozhodně všechno, jenom ne příjemná. Naštěstí plavba netrvá ani moc dlouho. Ale i tak jsme rádi, když už jsme zpátky u restaurace. Jen tak tak jsem stačil uchránit před namočením svůj foťák. Jinak mám vodu i za trenýrkami. A dost možná bych ji odtamtud mohl vylívat i naběračkou, jak jsem promáčený. Strašně!

V restauraci nás teď čeká oběd. Je to slušně připravená vařená ryba. Pochopitelně s rýží. Žádná kulinářská lahůdka to ale není. To nakonec, jak se poznenáhlu dozvídáme od Martina, když nám o Filipínách vypráví co a jak, ani na Filipínách čekat nemůžeme. Žádné pochoutky či dobrůtky. Pro gurmány, na rozdíl třeba od Číny nebo Thajska, tahle země rozhodně není.

Do Manily se pak vracíme stejnou cestou. Skoro celou ji prosím a je nás takových víc. Miloš se dokonce ani neprobudí, když se má platit mýtné, a kdy by on měl šáhnout do portmonky, než si všechny záležitosti definitivně předá a domluví s naším průvodcem Martinem. Návratem do Manily však náš dnešní program ještě nekončí.