Ani tentokrát nejedeme nikam daleko. Blížíme se k dalšímu ostrovu, který se jmenuje Pinagbuyutan. Vysoká temně šedá skála nad pláží vypadá vyšší, nežli je ten ostrov široký. Alespoň ze směru, odkud připlouváme, to tak vypadá. Už vidíme plochou část, krásný palmový háj a pod ním pláž a bílý písek. Už se asi opakuju, ale teď přece už nemůžete čekat něco jiného. Další a poslední zastávka bude tady. Kotví tu dvě další loďky, ale ta jedna brzy odplouvá. Zbyla tu jen ta druhá, k níž patří tři mládenci. Jinak jsme tu docela sami. Prostě idylka. Jenom to sluníčko cestou sem přestalo poněkud svítit. Nějak se kolem něho stahují mraky.

Je to další moc krásné místo, další překrásná pláž. Ale vychutnáváme si bohužel tu nádheru zdejších míst naposled. Kdopak ví, kdy se nám zase poštěstí pobýt alespoň pár chvil na takovéhle senzační pláži, kde skoro nikdo není? Je to naprostý kontrast s loňským podzimem, kdy jsme byli v Egyptě v tisícihlavém resortu u Rudého moře, kde tamní pláž byla úplně příšerně a necitlivě přeplněná pěti či šesti řadami slunečníků. Tady je nás všehovšudy asi patnáct na dvou malých loďkách. Je škoda, že je to sem z Evropy tak daleko. Vlastně možná není. Kdyby to bylo blízko, už dávno by to tady asi taková pohodička nebyla.

Je to poslední koupačka, poslední šnorchlování a tak z vody skoro nevylezu. A když, tak jen na chvíli, abych se prošel po okolí, kousek po pláži, a prozkoumal palmový háj, uprostřed kterého jsme se usídlili. Půjčuju Líbě šnorchl a chvíli plavu. Pak si šnorchl vyměníme a pod vodu čučím zase já. Je škoda, že zrovna teď zašlo sluníčko za mraky. Smůla. Jsou tu krásné korály i velká spousta všelijakých rybiček ale bez sluníčka z fotografování asi moc nebude. Vypadá to dost špatně. Uvidíme, snad se alespoň nějaká fotka povede. A doma se ukáže, že se povedla. A ne jedna. Ty nepříznivé světelné podmínky jsem dokázal zneutralizovat zběsilým focením a tak se v tom množství přece jen našlo několik vcelku docela podařených podvodních obrázků. Byla to pastva pro oči i pro fotoaparát. Na tu bídu jsem byl nakonec příjemně překvapený. A když sluníčko přece jen zpoza mraků na chvilku vykouklo, hned to bylo znát. Hned byly ty moje podvodní fotky o dost hezčí.

Martin nám pobyt na tomhle posledním krásném místě protahuje, jak se dá. Vidí, jak se nám tu líbí a ví, že je to naše poslední pláž. Přece jen nám ale nakonec nezbývá nic jiného, než se zase nalodit. Možná, že už je taky nejvyšší čas. Byl jsem ve vodě prakticky celou dobu a jsem už natolik rozmáčen, že by zanedlouho mohlo hrozit, že se začnu samovolně roztékat do okolí. Každopádně mi je už taky docela zima a sluníčko je teď jako naschvál pořád schované. Takže vlastně je náš návrat už docela žádoucí. Vracíme se proto teď rychle a přímo tou nejkratší možnou cestou na městskou pláž v El Nidu.

Poslední vylodění na pláži je zase trošku náročnější. Vodu máme opět až po prsa. Naštěstí není žádný velký příboj, a tak se i s bágly a foťáky nad hlavou všichni zdárně dobrodíme na břeh. Odcházíme. Poslední dotek moře, když nám nízký příboj omývá cestou kotníky, si v paměti povezu až domů. Zdejší moře a místa, kde jsme se koupali a šnorchlovali, to prostě nemělo chybu! Byla to skvělá lokalita na relaxaci, bezvadně posazená na konec našeho filipínského putování. Ale bohužel pro nás je konec. Už jenom dodám, že jsem přesvědčený o tom, že pokud někdo, kdo byl na Filipínách, nenavštívil Palawan a El Nido, je to stejně špatně, jako kdyby se cizinec na pražském Staroměstském náměstí ani nepodíval na náš slavný orloj.