Ani k malé plážičce na ostrově Cudugnon to nemáme daleko. Je tu prý jeskyně, které se říká Katedrála. Jenže holenkové, ani tady mi to nesouhlasí! A to skoro vůbec. Zase nás lakují. Jak podle mé navigace, tak podle mně dostupných mapových podkladů tady žádný ostrov Cudugnon není! Jsme jenom na vzdáleném výběžku ostrova Palawan. I když nutno přiznat, že z El Nida bychom sem pozemní cestou putovali hodně dlouho, protože bychom museli obejít velikánskou a hlubokou zátoku. A později doma jsem zjistil, že jediné co tady souhlasí, je to jméno: Cudugnon. Není to však jméno ostrova, ale jeskyně, která se opravdu nachází v sousedství zdejší pláže. Katedrála jí sice můžou říkat, ovšem jeskyně opravdu nazývaná Katedrála je taky někde jinde. Sice někde v okolí, ale jinde. Je nedaleko odtud směrem na jihovýchod. Tahle jeskyně to ale v žádném případě není! Je mi dost divné, jak mohlo k takovému zmatení dojít. Nechápu to. Možná, a tohleto mi připadá jako nejpravděpodobnější, jsem zblbnutý svým hladem přestal správně vnímat všechny okolnosti a souvislosti. Chyba je někde ve mně. Docela určitě!

No, však můj hlad už je docela na místě. Čas oběda se přiblížil. Tady teď budeme kotvit poněkud déle, protože naši lodníci budou zase kuchařit a uklohní nám něco k snědku. A my zatím máme volno, abychom se tu rozhlédli, slunili se, vykoupali a vůbec jakkoli chceme relaxovali. Tahle pláž ohraničená skalami není příliš velká. Větší je spíš zadní část prostoru mezi mořem a skálou, která je sice vysoká, ale uprostřed je přerušená jakýmsi kaňonem nebo údolím vedoucím kamsi dozadu. Tady vzadu se smí vařit a piknikovat a je tu taky několik stolů a přístřešků, které stejně jako početné stromy a palmy poskytují nám turistům laskavý stín. Od vlastní pláže je piknikovací sektor oddělený jednoduchým bambusovým plotem. Před ním vstup do moře jako němý strážce hlídá vysokánská štíhlá palma naklánějící se až nad vodu. Vypadá, že by tu palmu měl sfouknout první silnější větřík, ale myslím, že v těchhle končinách musí odolávat i mnohým tajfunům a má tedy docela jistě dobrý kořínek.

Pojďme tedy nejprve do oné jeskyně. Není to ale tak docela jednoduché, jak by se mohlo zdát. Alespoň ne pro mne. Do jeskyně vede jen úzký skalní otvor. Skalní okénko je ještě mnohem nižší, než byl včerejší vstup do Skryté laguny. Dovnitř je třeba se dostat buď po čtyřech, nebo se tam musím dosmýkat po zadnici. Jdu potupně na kolena. "Hlavně, abych se pak dostal ven!", pomyslím si, když se konečně doplazím dovnitř a seskočím na písečné dno jeskyně. Jedna či dvě loužičky v písku naznačují, že se sem voda při nějakých velkých vlnách asi občas dostane. Líba za mnou vstupní otvor celkem šikovně prohopká. Je uvnitř raz dva. Jeskyně je členitá. Vysoko se zdvihajícími stěnami je rozdělená do několika samostatných prostor. Vápencový povrch jeskyně na některých místech vypadá, jako že za nějaké ty tisícovky roků by se tady mohli dočkat i krápníkové výzdoby. Ale možná se mi to jen zdá. Několik skalních oken ve výšce nad námi sem vpouští trochu světla. Nejvíc světla sem však dopadá odshora. Horní část jeskyně nemá žádný strop. Přímo nad našimi hlavami je jen otevřené nebe. Horní štěrbina však není široká, neboť mohutné skalní stěny kolem nás se táhnou vysoko nahoru a sbíhají se do čím dál užšího komínu. A protože tam nahoře to vypadá podobně jako nějaká vysoko se vypínající klenba, dá se říct, že by se tomu při troše fantazie dalo říkat Katedrála.

Sluníčko nepřestává pálit. Svítí dnes skoro pořád. Takhle slunečný den jsme na Filipínách ještě neměli. A tak si po prohlídce jeskyně ještě před obědem jdeme zaplavat. Následující oběd je pak hodně podobný tomu včerejšímu. Je vlastně jen jediná změna. Namísto vepřového dostaneme krevetky. Protože nerad cokoli loupu, škrabu, a okusuju, či jakkoli jinak se jídlo musí dobývat, vezmu si jen jednu. To mi na ochutnání stačí. A stejně jako včera máme i vcelku dobře vychlazené pivo.

Kdybych si teď po obědě někde lehnul, asi bych spokojeně usnul. A tak si jdu raději spláchnout umaštěnou hubu a zapatlané ruce do moře. Sluníčko a teplo mě dnes docela unavilo. Nechce se mi proto plavat, chce se mi spíš spát a zavírání očí se jen těžko bráním. I tam, ve vodě, si dokážu lehnout na záda. Ale tentokrát se nevydržím máchat příliš dlouho. Jednak sluníčko hrozně praží a taky se bojím, že bych za chvíli opravdu mohl usnout. Nemám strach, že bych se snad utopil. Neusnul bych ve vodě poprvé. Ale tady bych se teď krátce po poledni zaručeně proměnil v pečenáčka. A netrvalo by to dlouho. Odstraním se tedy raději do stínu stromů a odpočívám tam. Líba, přestože nám sluníčko stojí téměř kolmo nad hlavou, si ovšem pod tenhle žhnoucí pumlíč klidně lehne. Asi si pozítří přivezu domů sušenku.

Posléze si ještě jednou krátce zaplavu, a zase si jdu sednout do stínu. Z letargie nás pak probere Martin: "Tak popojedem!", prohlásí rezolutně a hlasitě, aby nenechal nikoho na pochybách, že to myslí naprosto vážně. Však jsme tu zůstali dost dlouho. A tak si zase při nastupování na loď namočím prsa a můžeme jet dál.