Barma je zvláštní a úžasná země, plná překvapení a naprostých protikladů. Jedna z deseti nejchudších krajin světa je přesto plná zlatých pokladů i usměvavých lidí. V Barmě muži chodí v sukních, zatímco ženy se malují dřevem a kouří doutníky. Na jezeře se pádluje nohama, a vzdálenosti se měří na hodinách. Barma je zemí tisíců chrámů, statisíců mnichů a miliónů Buddhů, přitom ale o důležitých věcech tu rozhoduje astrolog. O které jiné zemi se dá něco podobného říci? Že o Barmě musím něco napsat, to mi bylo jasné hned, jakmile jsme se odtamtud vrátili. Ještě jsem si nějakou dobu musel třídit myšlenky a sestavovat si v hlavě zárodky budoucích kapitol, až jsem nakonec začal psát. Na rozdíl od předchozího popisu cesty po Peru a Bolívii není tenhle cestopis napsán formou deníku. Jednotlivé kapitoly následujícího textu jsou zaměřeny především tématicky a vztahují se k jednotlivým faktům a zajímavostem z téhle jen málo známé země.

Místopisné názvy, a to ve všech jihoasijských zemích, jsou pro nás Evropany těžkým oříškem. Pro každé místo existuje obvykle několik názvů, které se píší velice různorodě. Například relativně jednoduchý název Bagan můžete, a to jen v českých materiálech, najít též pod jmény Pagan, Pugan či dokonce Pugam. I když Pugam je název spíše historický, používaný většinou pro první království na území Barmy. Jiné a další možnosti zápisu téhož jména pak najdete v cizojazyčných materiálech a mapách. U složitějších názvů je navíc situace komplikovaná tím, že názvy se často píší s pomlčkami, jindy bez nich. Například Shwe-gu-gyi se najde i jako Shwe-gugiy, Shwe Gu Gyi a nebo Shwegugyi, případně i další ještě podivuhodnější kombinace. Díky tomu je často i nesnadné najít k danému místu nějaké internetové zdroje informací. Za použité názvy v tomto textu mne tedy nekamenujte. Používám to, co se mi zdá nejvhodnější, v některých případech, pokud je mi znám, užívám přednostně počeštělý ekvivalent. A to s plným vědomím toho, že třeba může být i v nesouhlasu s česky vydaným knižním průvodcem Lonely Planet, který se jmenuje "Myanma (Barma)", možná i v nesouhlasu s některými lingvisty či jazykovými puritány. Já třeba hodlám používat jako název země Myanmar, který je v souladu s oficiálním názvem země, s názvem země v mnoha dalších jazycích, i v angličtině. A to přesto, že Myanma na druhou stranu asi nejvíce odpovídá způsobu výslovnosti. Název Myanmar je také používán na internetových stránkách našeho Ministerstva zahraničních věcí. I když nejlepší je stejně asi používat název Barma. To také budu v následujícím textu činit i já. Na Barmu jsme všichni, alespoň my, kteří jsme školním létům už trochu vzdálenější, zvyklí.

Informace v následujícím textu čerpám především z vlastních zkušeností, z informací, kterých se nám dostalo na místě, při naší cestě Barmou, ať už od místních lidí, průvodců, či zcela na základě mých zážitků a postřehů. Spíše výjimečně se snažím používat nějaká fakta z knižního průvodce, případně z jiných zdrojů. Vzhledem k tomu nemohu zaručit pravdivost a přesnost některých údajů, a pouze mohu zaručit to, že takových informací se nám dostalo. Pokud tedy najdete někde jinde určité odlišné názory a fakta, vězte, že člověk může v jinou dobu, na jiném místě, nebo s jinými lidmi získat poněkud jiné zkušenosti. To platí všude. A v Barmě, kde je mnoho věcí docela jinak, než byste očekávali, to platí dvojnásob.

Veliký výběr fotografií z Barmy, z celé cesty po ní, najdete na mém webu v příslušné fotogalerii. Připravil jsem ještě soubor pro internetovou aplikaci Google Earth. Tento soubor s cestou po Barmě si z mých webových stránek můžete stáhnout a podívat se tak na počítači v aplikaci Google Earth pěkně z nadhledu na většinu míst, o kterých tu vyprávím.

Po cestě po Peru a Bolívii v roce 2006, kdy se nám oběma, to jest mně a mé ženě Líbě, cestování po exotických končinách moc líbilo, jsem se rozhodoval, kam příště. Když už jsem viděl slavné Machu Picchu, začal jsem přemýšlet o jiné jedinečné památce světového významu. Konkrétně o Angkor Watu a ostatních chrámech v angkorské oblasti Kambodže. Jde také o velmi známou a hojně navštěvovanou lokalitu která má s Machu Picchu, byť je na opačném konci Zeměkoule, několik společných věcí. Také tady se jedná o svatyně a kamenné chrámy zarostlé džunglí. Také tady byl celý komplex dlouho neznámý, objevili ho znovu až ve druhé polovině devatenáctého století. Přesněji vzato, asi o padesát let dřív, než Machu Picchu. A také v případě angkorských chrámů jde o naprosto unikátní a neopakovatelné stavební dílo světového významu.

Když jsem se pro tento cíl definitivně rozhodl, nějakou chvíli jsem to ještě před ženou tutlal, abych ji trochu překvapil. Tentokrát mi bylo jasné, že nebude chtít zůstat doma, že ji nebudu muset přemlouvat, jako pro cestu do Peru. Mezitím jsem hledal ten nejvhodnější program a cestovní kancelář, kde je k Angkoru co nejvíce dalších zajímavostí k vidění, a kde můžeme být na cestě delší dobu, když už člověk jednou zaplatí ty poměrně drahé letenky. Nakonec jsem se rozhodl pro jedenatřicetidenní cestu po třech zemích Indočíny (Thajsko, Kambodža, Barma) s cestovní kanceláří Livingstone. Jednalo se vlastně o dvě samostatně přibližně patnáctidenní cesty, které na sebe plynule navazovaly. Právě ta druhá část, putování po Barmě, po celkem neznámé a nepříliš navštěvované zemi, byla asi největším lákadlem a tím nejvíce rozhodujícím faktorem při konečné volbě celé cesty a cestovní kanceláře.

Termín byl vybrán na únor až březen 2008. Objednávku cesty nám ještě zkomplikovala politická situace na podzim roku 2007, kdy v Barmě vypukly občanské nepokoje. Stále se zvyšující chudoba hromadila postupně nespokojenost obyvatel, a poslední kapkou k demonstracím a k veřejným projevům odporu bylo zdražení benzinu, prý až pětinásobné, které se silně dotklo prakticky každé barmské rodiny. Nepokoje a projevy odporu proti vojenské vládě byly provázeny masovými demonstracemi a pochody tisícovek mnichů i obyčejných lidí. Nakonec byly vládnoucím režimem veškeré protesty tvrdě potlačeny za použití armády a policie. Mnoho demonstrujících i vůdců opozičních uskupení bylo pozatýkáno. Na můj dotaz mi cestovní kancelář Livingstone na konci října 2007 poslala informaci, že v současné době se situace v Barmě uklidňuje, že na místě již mají průvodce pro podzimní zájezdový termín, a od něho prý mají příznivé zprávy. A tak snad na jaře bude taky klid. Trochu sice váhám, ale nakonec vábení Barmy podlehnu. Přihláška tedy do cestovní kanceláře odchází a je rozhodnuto. Pojede se!

Barma tedy nejen, že byla tím největším lákadlem, kam a jak a s kým jet. Barma také naprosto jednoznačně, právě díky popsané politické situaci, nakonec rozhodovala o tom, zda bude možné cestu uskutečnit a zda se vůbec někam pojede. Předchozí část naší dovolené, první polovinu naší cesty jihovýchodní Asií, tedy Bangkok, cestu do Kambodže i po ní, stejně jako hlavní cíl celé cesty, chrámy Angkoru, a podobně také další místa a s nimi spojené zážitky z Thajska a Kambodže, tu nebudu víc zmiňovat. Věnuji jim samostatný, ne tolik obsáhlý cestopis, který si také můžete na mých internetových stránkách přečíst a který jsem nazval "Za velikostí Angkor Watu". Nicméně bezprostřední navázání cesty do Barmy na thajskou a kambodžskou část naší dovolené se nutně musí projevit na mnoha místech následujícího textu. V tomto případě se jednoduše nemůžu vyhnout občasnému vzájemnému srovnávání.

Barma patří k zemím, které nejsou turisty příliš navštěvovány. Přes to a navzdory chudobě země i jejích obyvatel má však turistům mnoho co nabídnout. Na druhou stranu musí každý vzít v potaz skutečnost, že z navyklých standardů, se kterými se setká úplně samozřejmě téměř všude jinde na světě, bude v Barmě muset často silně slevit. Ať už mluvíme o skromném ubytování, nebo o hygienických podmínkách a přípravě stravy v barmských restauracích, či o dalších věcech. Na druhou stranu se vám tato exotická země odmění velmi nevšedními zážitky i setkáním s milými skromnými lidmi. V neposlední řadě pak také nádherou i jedinečností mnoha památek a krásou své rozmanité přírody.

Když jsme se ještě doma do této země chystali, jednou z prvních otázek, se kterou se při zjišťování informací i pročítání průvodce člověk setká, je, zda by měl vůbec do této země jezdit. Či nejezdit. A to kvůli tamnímu vládnoucímu vojenskému režimu, který Barmu sužuje od šedesátých let dvacátého století, a stále více celou zemi zbídačuje. Názory na to se velmi různí. "Ne, nejezdit" říkají proto, že každý turista z větší či menší části podporuje svou návštěvou vládnoucí režim svými penězi, třeba podílem na vstupném do státních památek, platbou ve státem zřízených hotelech či institucích a podobně. "Ano, do Barmy jezdit" se říká naopak proto, že každý turista může obyvatelům přinášet informace o světě mimo Barmu a naopak informovat svět o poměrech a životě barmských obyvatel. To je jinak téměř nemožné. Vláda totiž velmi důkladně a zarputile blokuje možnosti komunikace se světem i ze světa. V tomto směru je Barma velice a velice izolovanou zemí. Oba dva názory, jezdit do Barmy i nejezdit do Barmy, mají jistojistě svou pravdu. Podpůrné argumenty k nim jistě stojí za zvážení. Nikde ale nenajdete konečnou radu, jak se máte zachovat, kterým názorem se máte řídit. A tak rozhodnutí, zda cestovat do téhle tajemné a krásné, ale dosud velmi nesvobodné země, zůstane jen a jen na vás. Nikdo jiný za vás rozhodnutí neudělá. A neudělal ji ani za mne. Přiklonil jsem se k druhému z obou názorů. Nejspíš však proto, že moje zvědavost prostě jinak nedala. Jakmile jsem objevil možnost tuhle téměř neznámou zemi vidět, měl jsem jasno v tom, že ano, že do Barmy pojedu. A tohohle rozhodnutí v žádném případě nelituju. Naopak. V Barmě je opravdu na co se dívat a čemu se obdivovat. A tak jsme se alespoň snažili využívat co nejméně jakýchkoli státních služeb, hotelů i dopravních prostředků. I když i tohle byla víceméně záležitost nastavená již cestovní kanceláří a naším průvodcem v programu téhle cesty. V případě vstupného do památek a turistických oblastí se "příspěvku" vládnoucímu režimu moc vyhnout nemůžete. To byste zase mnoho památek ani přírodních krás neviděli.

Po návratu z Kambodže do Bangkoku jsme se rozloučili s částí naší skupiny, která odlétala do Evropy, i se skvělým průvodcem Pepou, kterého pro cestu do Barmy vystřídal Lukáš. První problém s námi musel Lukáš řešit hned při odletu do Barmy. Povolená váha zavazadel byla totiž o pět kilogramů nižší, než jakou jsme měli povolenou pro let do Evropy. To je na naše dvě zavazadla rovných deset kilo, a to není zrovna zanedbatelný rozdíl. A tak jsme batohy různě přerovnávali, maximum těch nejtěžší věcí jsme si brali do příručních batohů. Naše obrovská taška, které se tou dobou už skoro čtrnáct dní důvěrně říkalo "mrtvá teta", po veškerém přerovnávání vypadala skoro prázdná. Všechno se ale nakonec podařilo. Zavazadla jsme přihlásili k odbavení všichni dohromady a průměr za nás všechny to vyřešil tak, že nadváha byla nevelká, a vše tedy prošlo bez dodatečných, ale jinak dost vysokých poplatků. Ještě musím zmínit Mirka, který si na předchozí cestě koupil jako suvenýr velkého skoro třicetikilového Buddhu. Musel si ho zabaleného do příručního zavazadla hodit přes rameno, a tvářit se, že tam má jen pár svetříků, či jinou lehkou drobnůstku.

Od Lukáše jsme se pak částečně ještě v Bangkoku, částečně během letu do Yangonu, dozvěděli fakt, se kterým se, bude-li to třeba, budeme muset vyrovnat. Lukáš totiž vůbec netušil, jestli nás na letišti v Yangonu vůbec někdo bude čekat, zda je naše návštěva Barmy zajištěna ze strany místních lidí, a připravoval nás na to, že možná až teprve tam bude nejspíš muset zajišťovat náš odvoz z letiště, následné ubytování, a možná i celý další program. Takže budeme muset být trpěliví. Místního průvodce měl prý domluveného od poslední cesty do Barmy z konce minulého roku. Ale protože vládní instituce se snaží všemožně blokovat přístup k internetovým zdrojům, na veškeré své následné emaily už nedostal pražádnou odpověď. Stejně tak prý mohly selhat objednávky noclehů po celé cestě, takže v některých případech můžeme být nuceni čekat, než Lukáš všechno sežene a zajistí. Nemáme se tím prý nechat nikterak znervóznět a rozhodit. Máme s tím raději předem počítat. Taková je prostě Barma.

Ještě před výstupem z letadla jsme ovšem museli udělat jednu věc. Je celkem běžná, cestujete-li na větší vzdálenosti, a je dost důležitá. Musíte si srovnat čas, abyste nechodili pozdě, nebo naopak zbytečně napřed. V Kambodži i v Thajsku, odkud jsme odlétali, je čas oproti našemu posunutý o šest hodin dopředu. V Barmě už je to míň. Pokud ale čekáte, že o pět hodin, pak chyba lávky! Barmský čas je k našemu posunut o pět a půl hodiny. Tudíž si oproti thajskému Bangkoku musíte čas posunout o půl hodiny zpět. To bylo první z mnoha zajímavostí a překvapení, které si pro nás neznámá Barma připravila.

Ale to už vystupujeme z letadla a nevíme, co a kdo nás hned po příletu čeká či nečeká. Na letišti v Yangonu se ovšem žádné překvapení nekonalo. Vlastně vzhledem k tomu, na co nás Lukáš předem připravoval, tak ano. Nejen, že nás tu na letišti očekávali, ale přivítalo nás několik milých a usměvavých hostesek, které nám všem popřály příjemný pobyt a zavěsily nám kolem krku provázky čerstvých a nádherně omamně vonících jasmínových kvítků. Velmi milé, vřelé a zcela nečekané přivítání. Z téměř liduprázdné letištní haly nám potom pomohly hostesky se zavazadly, a dopravily je do postaršího autobusu, který nás odvezl do centra Yangonu k ubytování.

Průvodce, s nímž byl Lukáš domluvený, tedy zajistil všechno, jak měl. Jeden z několika Lukášových emailů prý dostal, a tak zajistil, co bylo třeba, i když úplnou jistotu asi neměl. Jmenoval se Kopwint, a takhle nám svoje jméno zapsal do našich poznámek. Cestoval s námi a věnoval se nám po celých čtrnáct dní našeho pobytu v Barmě. Zajišťoval pro Lukáše vše potřebné a pomáhal s organizací celé naší cesty. Domlouval ubytování, pomáhal nám s výběrem jídla v restauraci, s některými nákupy a vůbec se všemožně snažil o naše pohodlí a spokojenost. A také nám Kopwint poskytl spoustu informací. Přitom mnoho dalších věcí nám už ale Lukáš z některých svých dlouhých rozhovorů s Kopwintem ani netlumočil. Možná je to trochu škoda. Kopwint pochází odněkud ze severu, z oblasti Barmy, kde jsme my nebyli. Svým průvodcováním živí ženu a pokud se dobře pamatuju, tak čtyři děti. Má univerzitní vzdělání se zaměřením na historii. Byl to moc sympatický, veselý, asi čyřicetiletý chlapík. Lukáš i my jsme byli s Kopwintem a jeho službami velice spokojeni.

Pro náš pobyt a cestování po Barmě měl Kopwint zajištěný autobus s řidičem a jeho pomocníkem. O tom, proč a na co potřebuje barmský řidič autobusu ještě pomocníka, se dozvíte v kapitole o barmských silnicích a dopravě. Stejně jako Kopwint, také tihle dva, řidič a jeho pomocník, s námi byli po celou dobu našeho barmského putování a najezdili s námi po Barmě kolem dvou tisíc kilometrů. Autobus vypadal zvenku sice dost nově, uvnitř to bylo ovšem o dost horší. Ale stále ještě na místní poměry velmi přijatelné. Rozhrkanost autobusu byla pak dána stavem místních cest a silnic. Přesto, že jsme tomu původně moc nevěřili, autobus s námi vydržel celou tu dlouhatánskou cestu. Bez problémů a bez jediné poruchy, nepočítám-li k poruchám jedno utržené sedadlo. To ovšem bez mrknutí oka během asi deseti minut opravili přímo na cestě, ani nevím, jaké na to měli nářadí, a odkud ho vytáhli. My cestující jsme zatím měli krátkou přestávku na protažení a případné pokoukání po okolní barmské krajině. Výdrž našeho barmského autobusu byla vskutku nečekaná a obdivuhodná. Ještě musím na tomhle místě zdůraznit, že barmské sedadlo se tentokrát neutrhlo pode mnou! Na rozdíl ovšem od kola, které se nám kdoví proč za jízdy utrhlo ze zánovní toyoty na vcelku perfektní thajské silnici.

Turistů jsme v Barmě opravdu příliš nepotkali. Zejména po nepokojích na podzim roku 2007 jejich počet hodně poklesl. Všude jsme byli téměř jediní, snad s výjimkou oblasti baganských chrámů a okolí jezera Inle. Ani v Yangonu na "zlaté" pagodě Shwedagon nebyli kromě nás jiní turisté téměř vidět. Ale zato jsme v Barmě asi dvakrát potkali Čechy. V obou případech cestovali samostatně, bez cestovní kanceláře, což musí být určitě ještě mnohem dobrodružnější.

Majitelka hotelu, kde jsme u jezera Inle byli ubytováni, po loňských nepokojích a následném výrazném úbytku turistů stála podle svých slov před rozhodnutím, zda nemá hotel úplně zavřít. Musela nabídnout zaměstnancům poloviční plat, jinak že jí už nic jiného nezbývá. Všichni u ní prý zůstali. Co taky asi měli dělat jiného? Také v době našeho pobytu u jezera Inle jsme v tomhle hotelu View Point byli ubytováni jen my. Jen naše skupinka. Zůstávali jsme v hotelu i na večeři, a kromě jednoho jediného zabloudivšího páru jiných turistů jsme byli i večer v restauraci úplně sami. Stejně jako ráno při snídani.

O tom, jak je v Barmě málo turistů, svědčí i naše zkušenost od překrásného vodopádu Anisakan v horské oblasti blízko městečka Pyin U Lwin. Několik místních obyvatel tam mělo u vodopádu nebo i podél cesty k němu nějaký ten stánek s občerstvením. Protože tu kromě nich a nás nikdo jiný nebyl, ptali jsme se těch domorodců na to, kolik asi návštěvníků se sem na vodopád přijde podívat. Odpověděli nám, že turistů tu mají asi tak sedm do týdne. Protože nás tu bylo i s průvodcem Lukášem, nepočítám-li Kopwinta, celkem deset, tak se dá říct, že během jediného dne jsme jim překročili týdenní průměr. Proto taky třeba další dívky ze vsi nelenily, a doprovázely nás s několika plechovkami nápojů celou cestu relativně dlouhou dolů k vodopádu i zpět nahoru. Ale až k vodopádu s námi nesměly. Čekaly na nás, až zase půjdeme nahoru. Mají tu zřejmě rozdělené úseky, kde kdo může být. A nebo u vodopádu mohou prodávat jen ti, co na to mají nějakou licenci. Kdo ví. Ale člověk tu žasne, že stánky tu mají, zásobují je i udržují, jen kvůli sedmi turistům týdně. Na druhou stranu by ale měli mít alespoň tolik podnikatelského ducha, aby dokázali ty nápoje vychladit ve vodě, když jim tu od vodopádu teče. Určitě by s námi udělali větší obchod, než takhle. Ale když vidíte usměvavé tváře těch děvčat, pro které je dolar za Coca-colu zřejmě obrovský peníz, a může to pro ně být jediný výdělek za celý týden, tak si tu pixlu nakonec koupíte třeba i teplou.

Turistů si obyvatelé Barmy velmi považují a dělají jim pomyšlení. Řekl bych, že nás někde skoro až rozmazlovali. A začalo to hned na letišti, tím květinovým přivítáním, i když skoro nevěděli, zda opravdu přijedeme tak, jak jim říkal jediný email měsíc či dva starý. Ale byla to možnost nějakého výdělku, tak se na nás připravili. Dokonale, a se vším všudy. Je to nejspíš dáno jejich chudobou a v jejich očích velkými penězi, které tu jako turista necháte a za které vám oni mohou něco prodat, nebo nabídnout své služby. Jsou přitom milí, usměvaví a úslužní, ale rozhodně se vám zase nijak nevnucují. A když už, tak jen mírnou a velmi přijatelnou formou.

Mnohokrát se nám v Barmě stalo, když jsme zastavili cestou v nějaké obci, že se celá vesnice během krátké chvilky seběhla kolem nás. Bylo to ve stylu "Pojďte se podívat celá vesnice, přijely k nám nějaký divný bílý opice!". Zírali na nás prostě jako na exoty. A exoty jsme tady pro ně opravdu byli. Stejně tak ovšem zase oni byli exotičtí pro nás, a myslím, že my jsme na ně asi zírali úplně stejně. Přinejmenším v prvních několika dnech, protože už na první pohled jsou Barmánci a Barmánky úplně jiní, než Thajci nebo Kambodžané.

Yangonské letiště je podle informací, které jsme dostali, jediné letiště, které v Barmě funguje jako mezinárodní. A je to jediné místo, kudy může turista do země vstoupit. Nemají oficiálně funkční žádné hraniční přechody, ani přístavy, jen tohle jediné letiště. I přesto, že jako mezinárodní jsou na některých mapách označována i některá nemnohá jiná letiště. Když jsme z Barmy odlétali, díval jsem se při čekání na letadlo na obrazovku s výpisem příletů. Představte si, na jedinou obrazovku se vešla všechna letadla za celý den! Bylo jich asi dvanáct, s přílety jen ze čtyř asijských letišť: z Bangkoku, Šanghaje, Hongkongu a Tchajwanu. Do celé asi padesátimiliónové země tedy přilétá jen asi dvanáct letadel za den, a jinudy se do země dostat nedá! Neuvěřitelné! Není divu, že je v Barmě o turisty nouze. A to ještě musím říct, že naše letadlo ani nebylo plné. Mnohem blíže pravdě bude, použiju-li výraz poloprázdné.

Pro vstup do Barmy je potřebné vízum, pro které našinec musí až do Berlína. Vyplňujete k tomu dost podrobný formulář v angličtině s mnoha osobními údaji. Krom jiného chtějí znát kupříkladu i stav vašeho konta. To ostatně chtěli i Thajci, kteří to dokonce překonali tím, že navíc chtěli přiložit k žádosti o vízum i kopii posledního výpisu z účtu s požadavkem zůstatku alespoň třiceti tisíc. Ty papíry jsme všechny museli vyplnit a připravit, ale potřebná víza jsme si pak nechali zajistit za poplatek pracovníky cestovní kanceláře. Nicméně na mnoha internetových zdrojích najdete poznámku, že vízum do Barmy se neuděluje automaticky, a tak jsme měli trochu strach, jestli naši žádost nezamítnou. Sice víte, že nemají proč, ale i tak. Co když v tom formuláři něco nepochopíte a napíšete špatně? Již zaplacená cesta by se kvůli tomu, že vám nedají vízum, nekonala. To by bylo opravdu k naštvání.

Barma je země, jak už jsme se zmínil, sužovaná svou vojenskou vládou, která se dostala k moci po převratu začátkem šedesátých let dvacátého století, po kterém vyhlásila jako svůj program cestu k socialismu. My starší si pamatujeme dobře, co taková cesta k socialismu přinese. Ztrátu svobody, nedostatek zboží, rozkvět černého trhu, a postupný úpadek celé společnosti. V roce 1990 pak vojenská junta i přes všelijaké údajné volební machinace prohrála všeobecné volby vynucené nástupem prodemokratického hnutí. Odmítla však předat moc, zvolené poslance z řad opozice uvěznila, a opoziční vedoucí představitelku drží od té doby s krátkými přestávkami v domácím vězení. Proti vládě se konalo již mnoho masových demonstrací. Jakýkoli odpor proti vládnoucímu režimu byl vždy ale velmi tvrdě potlačen. Poslední demonstrace a projevy odporu vůči vládě se v Barmě konaly necelého půl roku před naším příjezdem. Tentokrát byly vedené zejména početnými mnichy, kteří v Barmě požívají veliké úcty.

Za dobu našeho poznávání Barmy jsme už žádné nepokoje ani demonstrace nezaznamenali. Ani armáda či policie nebyla nikde na ulicích a na cestách příliš vidět. Dá se říct, že v zemi byl klid. Ale někde v pozadí, pro nás nenápadná a téměř neviditelná, tu armáda a policie určitě je. Bylo velmi znát, že naši barmští průvodci i další lidé, hlavně ve městech, se bojí. Že se bojí mluvit o politice či vojenské vládě, je-li kdokoliv další na blízku. Všelijakých špiclů a udavačů je prý mnoho. Poznali jsme, jak moc se místní lidé bojí udělat cokoliv, co by mohlo být považováno za nějaký prohřešek proti vládnoucímu režimu, proti jeho nařízením, zejména proti jeho politice a způsobu vlády. Velmi nás také nabádali, abychom se s lidmi raději o politických otázkách nebavili, a abychom nefotografovali vojáky a policisty. Odmítali zastavit náš autobus, pokud jsme se nacházeli v blízkosti kasáren či jiných vojenských objektů. Nesměli jsme dokonce fotografovat ani u státem zřízených čerpacích stanic. A pokud se někdo náhodou zapomněl s foťákem u okénka našeho autobusu, třeba jenom proto, že nepostřehl, že odbočujeme načerpat naftu, hned na něho zaměstnanci pumpy zběsile mávali a našim barmským průvodcům hrozili.

V Yangonu nám třeba Kopwint ukazoval, kde a kterým směrem drží v domácím vězení disidentku a představitelku opozice Aung San Suu Kyi. Nabádal nás ale, abychom se v okolí zbytečně příliš nepotulovali. A opatrně se přitom rozhlížel, zda tenhle krátký hovor někdo neposlouchá. Udavačem a donašečem tu může být kdokoliv. Ale Kopwint měl jinak dost příležitostí nám říci opravdu všechno. Na mnoha místech jsme byli sami, bez kohokoli, kdo by mohl naslouchat. Většinu informací jsme se dozvěděli přetlumočených od Lukáše, který s Kopwintem často vedl dlouhé tiché rozhovory.

Všechny hotely a ubytovací zařízení, kde jsme spali, musejí mít licenci pro ubytování zahraničních turistů. Po všech je vyžadováno, aby s námi vyplnili formulář s osobními údaji a informacemi, odkud jedeme, kam pojedeme odtud, jak dlouho se zdržíme, jaký je účel naší zastávky a tak podobně. Jinde vyplňujete podobný formulář na hranicích, tady v každém hotelu. Nabyl jsem z toho dojem, že vzhledem k tomu malému množství turistů, jaké v Barmě je, o nás takhle policie či vládnoucí armáda může mít dost dokonalý přehled. Skoro jako by nás sledovali.

Na druhou stranu jsme zaznamenali, že se tu běžně děje spousta věcí, které jsou prý taky zakázané, ale kterých se nikdo nebojí. Jsou zřejmě režimem mlčky tolerovány, neboť nejsou pro vojenskou juntu politicky důležité. Neohrožují jejich moc, jejich vládu, ani jejich životy. Například se na ulicích běžně prodává betel. Přestože je to taky zakázané, nikdo se toho nebojí. Žvýkání halucinogenních betelových oříšků zabalených do betelového listu s dalšími chuťovými přísadami, vytváří v ústech sytě červené šťávy. Betel je v Barmě hodně rozšířen, žvýká tu kde kdo, mladí i staří, chudí i bohatí. A samozřejmě i mnoho mnichů, ačkoliv omamné látky buddhistická víra zakazuje. Červené fleky najdete všude. Na ulici, na veřejných i posvátných místech, i v mnoha chrámech. Při prvním pohledu se může zdát, že je to krev, ale jsou obyčejné plivance domorodých obyvatel žvýkajících betel. Jde o návykovou záležitost, i když samozřejmě jako na všem, i na betelu můžete najít pozitivní a v určitých případech dokonce i žádoucí vlastnosti. Prý dokáže zahnat hlad, zlikvidovat spoustu nežádoucích parazitů, a alkaloidy z betelu jsou prý také silný protispánkový stimulant. To poslední bych doma často potřeboval! Tak až začnu mít červenou hubu, alespoň budete vědět proč. Pravidelné "žvýkače" betelu totiž poznáte, a nejen v Barmě, právě podle temně rudých úst a zubů, povětšinou i hodně zkažených. I řidič našeho autobusu si žvýkání betelu užíval, což jsme také poznali právě podle jeho červených úst. A asi ve dvou případech se nám zdálo, že je touhle lehce návykovou drogou natolik omámen, že se trošičku snad i motal. Jako řidič byl ale skvělý a celou dobu nás vozil bezpečně, a vzhledem ke stavu silnic i dostatečně rychle. Na druhou stranu jezdil také celkem ohleduplně, aby z nás na barmských silnicích nevytřásl duši.

Barma se nyní správně a oficiálně jmenuje Myanmar. Podobně se bývalý Rangún přejmenoval na Yangon. Ty nové názvy prý vycházejí z místního jazyka, zatímco dřívější pocházejí od Britů, z koloniálního období barmské historie. Barma neboli Mynamar je tedy bývalá britská kolonie. Je to svaz několika států s mnoha a mnoha národnostmi a etniky, přičemž původní britský název pro Barmu pocházel právě od většinové národnosti, od Barmánců. Mnohá nebarmská etnika se dnes proti vládě bouří a mezi jejich požadavky patří třeba až úplná nezávislost. Vojenská vláda je často v médiích obviňována z genocidy, vraždění, z mučení a mnoha dalších zločinů páchaných na těchto národech. Nic takového jsme ovšem my neviděli, s ničím, co by tomu nasvědčovalo, jsme se nesetkali. Ani Kopwint o ničem podobném nehovořil. Nicméně obyvatelé Barmy jsou vládou jistě velmi utiskováni, určitě proti nim je postupováno velice tvrdě a nekompromisně. A řekl bych, že pravděpodobně hluboká izolace celé země má za následek podobné zprávy. Ale kdo ví? Turisté ani místní nesmějí všude, volnost pohybu po celém území Barmy je tu pouhou iluzí. A tak mnohé hrůzy, o kterých se často mluví, páchané třeba jen v některých oblastech na těch nejméně poddajných národnostech, mohou běžnému turistovi zůstat skryté.

Zatímco za Britů patřila Barma k jejím nejvíce prosperujícím koloniím, dnešní vojenská junta po letech své svérázné socialisticko-diktátorské vlády uvrhla celou zemi do neuvěřitelné chudoby. Máte pocit, jako by od doby, kdy Britové zemi opustili, tu nikdo nic nepostavil. Tedy kromě nespočetných buddhistických chrámů a jiných nábožensky zaměřených staveb. Ba dokonce, že snad nikdo ani nepokusil opravit něco z toho, co tu Britové po sobě zanechali. Nebo jen naprosto výjimečně.

Barmská vláda podle toho, co jsme slyšeli, a z části i viděli, řídí zemi opravdu zvláštně. Možná je na místě spíše slovo prachbídně. Mnohá, a to i zcela zásadní rozhodnutí, činí prý podle astrologa, kterého zaměstnává. Podle hvězd tak prý byla určena i poloha hlavního města. Dnešní asi třímiliónový Yangon, za Britů dříve nazývaný Rangún, není totiž hlavní město Myanmaru. Je jím město Naypyidaw asi 300 kilometrů na sever od Yangonu. Bylo tam prý přestěhováno právě na základě rady astrologa. On podle hvězd vybral místo a město tak bylo vystavěno nové uprostřed lesů. Začalo fungovat někdy v roce 2005. Teď, o tři roky později, už prý astrolog našel zase jiné vhodné místo a probíhá další výstavba nového hlavního města země a příprava na další jeho přemístění. Napadá mě, jestli tohle stěhování hlavního města vojenská junta nepochytila z historie své vlastní země. Každý král, který tu vládl, si totiž zakládal nové královské hlavní město jinde, než král předchozí, i když třeba v ne velké vzdálenosti od toho původního. Díky tomu jsme v Barmě navštívili mnoho měst, která se pyšní přídomkem královská. Třeba Mandalaj, Mingun, Amarapura, a jsou i mnohá další.

Býti astrologem v Barmě může být asi i lukrativní byznys. Hvězdopravectví je tu zřejmě hodně rozšířené a populární a zdá se, že už dlouho. Prý už v době, kdy Barma získala na Británii nezávislost, odmítli vedoucí představitelé zahájit samostatnost od 1. ledna 1948. Začala tak platit až 4. ledna, přičemž důvodem k tomu posunu nebylo nic jiného, než že jakýsi zřejmě vlivný a pro vládu pracující astrolog vyčetl z hvězd, že 1. ledna je silně nepříznivé datum. Jenom si nějak nedovedu srovnat, jak jde tahle astrologie dohromady s buddhismem. Asi tu s tím nemají žádný problém. Barma je ostatně země plná podobných kontrastů.

Vláda drží celou zemi v obrovské mezinárodní izolaci. Přístup k zahraničním informačním zdrojům mají obyvatelé velice omezený. Nutno říct, že ani v zahraničí není o Barmě moc přístupných informací a zpráv. A když už jsem po příletu domů nějaké našel, málokdy souhlasily s mými zkušenostmi přímo z Barmy a často jsem měl pocit, že místo seriózních informací je třeba uváděné skutečnosti zařadit spíše do roviny dohadů či spekulací. Na Barmu jakoby všichni zapomněli, nikdo jako by nevěděl nic určitého, nic jistého.

Mobilní telefony v Barmě mají, nejsou ale příliš rozšířeny. Volat z nich lze jen po Barmě, a většinou jen ve velkých městech a turistických centrech. Jediný zdejší operátor, patřící samozřejmě vládě, neumožňuje žádné hovory do zahraničí. A i z pevných telefonů je prý zahraniční hovor velmi komplikovaný, ne-li nemožný. A hodně nespolehlivý. Vy se tu s vlastním mobilem nedovoláte vůbec nikam. Je vám tu úplně k ničemu. Nezavoláte si, neodešlete zprávu, ani vám žádná nepřijde. Můžete ho klidně vypnout a složit až na samé dno svého zavazadla na celou dobu, co budete v Barmě. Tedy pokud ho nechcete náhodou používat jako budík.

Ve městech vidíte na střechách domů mnoho velkých satelitních antén. Televizní příjem tu však je velmi regulován vládou a je prý hodně drahý. Říkali nám, že vloni, v době nepokojů, vláda zdražila příjem satelitní televize dokonce prý více než šestsetkrát. Neuvěřitelné číslo! Teď prý už zase cena, i když pomalu, klesá. V některých hotelích jsme měli na pokojích možnost podívat se na některé televizní programy. Nebylo jich mnoho, nějaká místní státní televize, technicky i prezentačně dost mizerné úrovně, nějaká čínská, nějaká japonská a další asi čtyři asijské televiní stanice. A k našemu překvapení i americká CNN. Je ovšem otázka, zda CNN nemají povoleno jen v hotelích a právě jenom kvůli cizincům.

A internetová komunikace? Už jsem dříve naznačil problémy, které měl Lukáš s emailováním. Místo, kde vám je umožněno připojit se k Internetu, najdete v Barmě výjimečně. I tak narazíte na problémy. Vláda mnoho stránek blokuje, mnoho jich je nepřístupných, blokovány jsou například všechny e-mailové servery včetně českých, stránky zahraničních zpravodajství a informačních serverů a mnoho a mnoho dalších internetových zdrojů. Spojení je navíc nesmírně pomalé. Někteří poskytovatelé Internetu v Barmě prý používají zvláštních tunelových spojení přes zahraniční uzly, aby se vyhnuli blokování stránek nastavené poskytovatelem připojení, tedy vládou. Ale pak je zase spojení ještě pomalejší. A v době nepokojů prý bylo internetové spojení Barmy se světem přerušeno úplně.

V Mandalaji jsme našli jedno internetové pracoviště s několika počítači, které bylo navíc dost blízko našeho hotelu. Šli jsme to vyzkoušet, drahé to pro nás nebylo. Chtěli jsme odtamtud přes internetové stránky T-Mobilu poslat domů SMSku, že teď dalších skoro čtrnáct dní se už neozveme ani telefonem, ani SMSkou, ani emailem, až zase z Bangkoku. Byl to vcelku zajímavý zážitek, protože rychlost internetového připojení byla omračující. Představte si, že spuštění stránek T-Mobilu, přihlášení k mému účtu a odeslání jedné jediné SMSky mi trvalo neskutečných asi osmnáct minut. A můžete mi věřit, že to nebylo mou nešikovností.

Díky této zkušenosti jsme se později už nepokoušeli žádné internetové připojení najít ani použít. V danou chvíli kvůli té jedné zprávě nám to nijak nevadilo, ale podruhé už bych asi přišel o nervy. Někteří další z naší skupiny ovšem byli daleko větší internetoví závislíci a hledali se střídavými úspěchy možnost připojení a internetové komunikace skoro všude, kam jsme přijeli. Čili pokud nemohli a nedokázali zůstat bez Internetu, museli se obrnit neskonalou trpělivostí. A přitom ještě třeba museli mít štěstí, aby zrovna šla elektřina.

A elektřina, to je v Barmě fenomén, který si zaslouží další samostatnou, byť třeba jen krátkou, kapitolu. To, co je u nás naprosto samozřejmé, a bez čeho my si svůj život už nedovedeme vůbec představit, to je v Barmě něco, s čím musíte počítat, že vám může chybět. A mohu říct, že to může být i velice nepříjemná záležitost.

Elektřina v Barmě funguje jen někdy. Občas. Její omezování a vypínání má prý na svědomí vládnoucí režim, který prý často takové přerušování dodávek elektrické energie využívá k nátlaku na domorodé obyvatelstvo, případně i k trestání za jejich nesouhlas s vládou a vládními kroky. Kopwint nám třeba vyprávěl příběh, který se udál v končinách Barmy, odkud on pochází, v severních horských oblastech, které už dlouho platí za místa největšího odporu proti současné vládě. Představitelka opozice Suu Kyi, zbavena na krátkou dobu domácího vězení, jela k nim na sever navštívit své příznivce. Vláda "zařídila" vypnutí elektrické energie pro město, kam měla Suu Kyi přijet. Místní obyvatelům nezbylo, než přivítat Suu Kyi při svitu svíček. A od té doby tam dlouhé a dlouhé měsíce elektřinu nemají, neboť mocenské úřady prohlašují, že si tu se svíčkami vystačí, že tu žádnou elektřinu nepotřebují.

Vypínání proudu není jen občasné. Je to každodenní běžná zkušenost. Řekl bych, že občasné je spíše zapínání elektřiny. Obyvatelstvo je nuceno s tím žít den co den, je tomu přivyklé, je na to pokud možno i zařízené, ale vás to rozhodně šokuje a překvapuje. Všechny hotely třeba mají svůj vlastní elektrický agregát na naftu. Mají-li dost prostoru ve svém areálu, mají agregát někde stranou, ve stísněných prostorách velkých měst stojí obvykle přímo na ulici před hotelem. Je to pro ně absolutní nutnost, přestože elektrický proud na naftu je pro Barmánce velmi drahý. Ale bez toho by nebyli schopni nás turisty ubytovat, netekla by nám voda, natožpak teplá, a nemohli bychom používat přístroje a věci, na které jsme každodenně zvyklí. A co bychom si my chudáci počali?

To, že v hotelu vypadne státní proud, poznáte hned. Prostě všechno zhasne. Pak trvá několik minut, než personál zajistí spuštění agregátu, a všechno se poté znovu rozsvítí a začne fungovat. S jednou výjimkou. A tou jsou klimatizace. Ty mají takovou spotřebu, že to prostě žádný běžný agregát utáhnout nemůže. A řeknu vám, že když spíte v hotelu uprostřed rozpáleného města, v pokoji zcela bez oken, a když vám vypnou proud dřív, než si stačíte tu klimatizaci alespoň na chvilku vůbec pustit, čeká vás hodně nepříjemná noc, strávená v obrovském vedru a dusnu. Ani obvyklé ventilátory na pokojích vám už moc nepomohou, protože s postupující nocí personál vypne i agregát a tím i vaši jedinou možnost jakéhos takéhos větrání. To i tak v uzavřené místnosti bez oken stojí za pendrek. Nafta je prostě v Barmě příliš drahá, oni si nemohou dovolit nechat agregát spuštěný celou noc. To bychom asi museli bydlet v podstatně dražším hotelu. Ty nejlépe vybavené a nejdražší ale zase patří vládnoucí garnituře vojenské junty. Ty prý mají zajištěn nepřetržitý režim i pro klimatizace bez ohledu na dodávky státní elektrické energie.

S výpadkem proudu jsme se setkali hned první večer v Yangonu. A pak prakticky každý den, někdy jen v noci, jindy i odpoledne. Různě na střídačku. Takže ani klimatizaci jsme si moc neužili. Mám podezření, že dodávka elektrické energie je v Barmě také řízena nějakým astrologem či numerologem, který určuje "šťastné" dny a hodiny. A při takovémhle nepředvídatelném režimu jsem měl kolikrát problém si zajistit i nabití baterií do fotoaparátu. Zejména tehdy, když jsme přijeli na hotel pozdě večer. Nechali nám pak elektřinu puštěnou třeba jen hodinu. V noci, pokud bylo třeba zajít na toaletu, jsme pak používali čelovku. Pro ty, kteří ji neměli sebou, patřila k základnímu vybavení hotelových pokojů i nějaká ta svíčka.

Jen jednou jedinkrát pamatuju, že klimatizace fungovala celou noc až do rána. Bylo to v Baganu, kde jsme spali ve velkých krásných pokojích, k nimž patřila i rozměrná veranda. Později jsem doma zjistil, že tenhle baganský New Park Hotel i na svých internetových stránkách inzeruje, že dodává proud nepřetržitě po celých 24 hodin. Tahle informace je trochu neobvyklá a pikantní, ale v Barmě rozhodně není zbytečná. Jednoznačně zaručuje ubytovaným hostům mnohem větší úroveň komfortu. V místech, kde se denní teploty pohybují mezi 35 a 40 stupni se klimatizace prostě hodí. Alespoň na chvíli. V Baganu jsem tehdy ovšem ještě nevěděl, že klimatizace půjde bez vypínání celou noc. A tak jsem za dalších pár dní zjistil, že jsem během dvou nocí pod ní nastydl. Dost nepříjemně. A pořádně. V důsledku toho jsem později šel dvoudenní trek k jezeru Inle velmi zesláblý a pravděpodobně i s nemalou horečkou.

I obyvatelstvo je připraveno na to, že každou chvíli nejde proud. V několika vesnicích, kterými jsme prošli při treku v šanských horách, nebyly vidět vůbec žádné elektrické dráty. Mnoho vesnic nebo jednotlivých domů i v jiných místech, jak jsme si všímali, nemá elektřinou vůbec zavedenou. V naprosté většině všech domácností, které jsme navštívili, vždycky patří do základního vybavení autobaterie. Pomocí ní si dokážou rozsvítit jakési blikající světýlko. Něco na způsob malé zářivky. Teprve tam, v Barmě, si člověk z Evropy uvědomí, jak samozřejmé je naše běžně používání svítidel a všemožných i nemožných elektrických spotřebičů. A pozná taky, jaký to je obrovský rozdíl, když elektřina nepatří mezi základní potřeby lidského života a když nefunguje automaticky a pořád po celý den. Uvědomí si, že bez elektřiny už prakticky nedokáže žít. Ale taky mi třeba došlo i to, že některé z těch elektrických přístrojů zase tak moc nepotřebuju. Alespoň ne k životu. Jenom ty baterie do fotoaparátu, ty bych tu teď moc rád někde nabil! Sice bych bez nich přežil, ale rozhodně by mi vadilo, kdybych tu nemohl fotografovat.

V Barmě nenajdete prakticky vůbec žádné zahraniční firmy, žádná obchodní zastupitelství, ani žádné zahraniční banky. Vládnoucí režim prý zastavil všechny finanční transfery do ciziny, a tak všechny zahraniční firmy, a tím pádem i veškeré bankovní instituce, Barmu opustily. Myslím ale, že tyhle důvody jsou jen polovinou celé pravdy. Mnoho firem bylo určitě donuceno z Barmy odejít díky svým vlastním vládám a obchodnímu embargu a sankcím, které byly na Barmu mnoha světovými zeměmi a velmocemi uvaleny. A domnívám se, že na takové sankce doplácejí zejména obyčejní Barmánci, jichž mnoho díky tomu ztratilo svou práci a především možnost obživy svých rodin. Vládnoucí juntu tyhle uvalené sankce asi moc netrápí, zvlášť když je podporována ekonomicky hodně silným a velkým sousedem - Čínou.

Pokud tedy turisté přiletí do Barmy, mají možnost výměny dolarů v jediné státní bankovní instituci, a nebo na černém trhu. Nechtělo se nám ani věřit tomu, když nám říkali, že úřední kurs dolaru v barmské bance je 1 ku 6. My jsme ovšem, tak jako prakticky všichni, využívali služeb směnárníků černého trhu, kde se kurs dolaru k místní měně pohyboval 1 ku 1000 až 1050, v závislosti na místě výměny. V Yangonu byl kurs nejvýhodnější. To bych tedy rád věděl, kdo by si tady šel měnit dolary do státní banky! Neskutečný rozdíl!

Na první výměnu dolarů jsme zašli všichni do jakéhosi temného krámku na jedné ulici v Yangonu, kde společnou výměnu i výhodný kurs domluvil Kopwint. Barmská měna se jmenuje kyat, a vyslovuje se to nějak asi jako "džet". Zjistili jsme, že za naše dolary dostaneme tisícové bankovky. Tisícovka je totiž nejvyšší barmská bankovka. A přitom to je necelý dolar! Směna nás tedy dost zdržela, neboť všichni si museli přepočítat stovky bankovek, které jsme za naše dolary dostali svázané gumičkou v úhledných balíčcích. A všichni jsme se ani najednou do toho malého krámku nevešli.

Ještě se v souvislosti s barmskou měnou musím zmínit o tom, že na některých tržnicích v turisticky významnějších oblastech jsme viděli nabízet sbírku bankovek, mezi nimiž byly i tak exotické hodnoty, jako je 90, 75 nebo dokonce 45. Kopwint nám říkal, že takové bankovky tu opravdu platí. Jejich hodnoty mají pochopitelně co do činění s již zmiňovanou astrologií, či její rodnou sestrou numerologií. Vláda zkrátka vydává takovéto bankovky, protože jejich hodnoty jsou prostě "šťastnými" čísly. My jsme se ale s takovými bankovkami pro jejich příliš nízkou hodnotu v reálném světě obchodování turistů s barmskými domorodci nesetkali.

Ta tisícovka je tedy pro nás dolar, ale řekl bych, že pro běžné obyvatele Barmy je to zřejmě bankovka značné ceny. Vždycky totiž dost těžko sháněli nazpátek, když jsme třeba někde kupovali balenou vodu za 200 či 300 kyatů. A navíc v porovnání se všemi ostatními menšími bankovkami ty tisícovky vypadaly celkem zachovale. Peníze menších hodnot byly často tak příšerně zapatlané, špinavé, potrhané a poslepované, že byly skoro nečitelné a připomínaly spíše kus vetchého hadru. I Kopwintovi už někdy došla trpělivost, a některé vracené peníze jim hodil zpátky, aby nám je vyměnili za lepší a ne tak rozdrbané. S tím ovšem měli docela starosti, ale Kopwint nás nedal. Jednou dokonce nějakou drobnou a už jen těžce rozpoznatelnou bankovku, kterou se nám neustále pokoušeli udat, roztrhal a zašlapal ji do bláta.

Jinak barmský způsob obchodování pro mě zůstává tak trošku záhadou. Nejprve máte pocit, že naprostá většina obchodování se odehrává na tržnicích a tržištích. A samozřejmě i jen tak na ulicích. Zejména ve větších městech bývají chodníky zaplněné prodavači všeho možného, a často i nemožného. Tady všude najdete velké množství zboží, i spoustu lidí. Ale neřekl bych, že je to tak. Skoro nikdo totiž nic nekupuje, nebo jen velmi výjimečně. Přitom někde vidíte třeba množství váz, které jsou přeplněny nádhernými čerstvě nařezanými a voňavými květinami. Ty tu nekupuje vůbec nikdo. Ani jednou, na žádném z tržišť, jsem neviděl, že by někdo řezané květiny kupoval. Zíráte taky na nepřehledné hromady ovoce a zeleniny. I z těch ubývá jen velmi málo, protože kromě Líby a nás turistů to taky skoro nikdo jiný nekupuje. To samé se opakuje o kus dál s rybami, a za rohem třeba s kořením. Co s tím zbožím dělají, když ho neprodají a mají ho tolik? To je otázka, na kterou neumím odpovědět. Květiny přece rychle zvadnou, zvlášť v teple, jaké touhle dobou v Barmě vládně. A ani ovoce a zelenina nevydrží dlouho čerstvé, natožpak třeba ryby nebo maso. Prodají toho asi hodně málo. Mají na to někde lednice? To těžko.

Přestože po tržištích se lidí pohybuje dost, prodávající oproti nakupujícím mají silnou a výraznou převahu. Lidé v Barmě zřejmě opravdu nemají peněz nazbyt. Soudím tak i podle toho, jaké problémy jim dělalo vrátit nám na tisícovku nazpátek. Asi tu mezi lidmi funguje i nějaký směnný obchod. Třeba si začnou večer vyměňovat to, co ve dne neprodají. A nebo přemístí některé své zboží do restaurací. Možná se hlavní obchodování na tržnicích odbývá až večer, když ceny klesnou, a kdy my, vzácní turisté, už dávno spíme v našich hotelových postelích, abychom byli zase čerství a odpočatí do nového dne. Kromě toho Barmánce taky podezřívám, že mezi sebou mají úplně jiné ceny, než mají pro nás, pro turisty. Nevím, nejsem schopen si srovnat v hlavě, jak to tu chodí. Kdo ví, jak to opravdu je.

Každopádně jsou pro nás turisty ceny v Barmě i tak hodně nízké. Když vám na začátku řeknou, že při nakupování máte smlouvat, máte s tím dost problém. Cena vám kolikrát přijde tak směšně nízká, že nevíte, co byste na tom ještě měli usmlouvat. Jeden příklad za všechny. Na tržišti před odjezdem z Baganu jsem se jedné dívence podíval na soubor deseti pohledů baganských chrámů, za který chtěla 1000 kaytů, čili dolar. Díval jsem se na ně jen proto, abych věděl, jestli jsou pohledy stejné, jako ty, které jsme za stejnou cenu zakoupili předešlého dne mezi baganskými chrámy a které jsme rozeslali domů. Stejné nebyly, byl to docela jiný soubor obrázků. Ale koupit jsem je nechtěl. Pro dívenku, která je prodávala, jsem se ale od té chvíle stal potencionálním zákazníkem. Jelikož jiní turisté na tržišti krom nás deseti nebyli, byla ta dívka velice vytrvalá a stále za mnou po tržišti běhala. A já jí jednu chvíli řekl, že za dolar chci ty pohledy dvoje. Nechtěl jsem ani smlouvat, chtěl jsem se jí jen zkrátka nějak zbavit. A co myslíte, jak to dopadlo? Když nakonec viděla, že už už se chystáme z tržnice odejít, rozhodla se mi opravdu prodat za jeden dolar těch pohledů dvacet! Postřehl jsem i to, že si předtím krátkým pokývnutím dohodla tenhle obchod s jednou dospělou ženou, nejspíš se svou matkou. Přiznám se, že mi ta usmlouvaná cena nepůsobila žádné potěšení, spíš mi to bylo i trochu trapné. Ale obchod je obchod. A tak přestože jsem ty pohledy vlastně vůbec nechtěl, když už jsem jí jednou řekl svou cenu, koupil jsem je. A nakonec jsem jí ještě přidal usmolenou dvoustovku, která mi zrovna tou dobou špinila peněženku. Snad jsem jí alespoň trochu potěšil, když už ten obchod nebyl úplně podle jejích představ.

Při pohledu na množství různorodého zboží v obchodech a na tržnicích je nutno vzít v potaz, že většina toho je sem dovážena či pašována z Thajska a především z Číny, s níž Barma, tedy především vládnoucí junta, udržuje čilé politické i obchodní styky. Jistě všichni znáte i naše asijské tržnice, kterak jsou plné "zaručeně pravého a kvalitního" zboží, obvykle padělaného právě v Číně. A tak i v Barmě lze koupit všelijakou "značkovou" elektroniku, fotoaparáty nebo hodinky. Sice byste za to dali v přepočtu jen pár korun, ale nikdo nezaručí, že se vám na barmských silnicích tyhle přístroje nerozpadnou v batohu už po pár kilometrech. Podobně ani o "značkové" oblečení či poslední módní výkřik "značkové obuvi" tu není žádná nouze. I v malých chudých vesničkách můžete zahlédnout běhat nějaká děcka v tričku Nike nebo Adidas, jistě zaručeně "pravém".

Barmská tržnice jinak uspokojí lecjaký požadavek zákazníků. Líba se třeba v Yangonu na tržnici rozhlížela po nějaké sukni. A když už si jednu vybrala, ukázala jí prodavačka, že zrovna tohle není sukně, ale látka na ni. Ale to tady není nejmenší problém, když Líba už žádnou jinou sukni nechtěla. Asi za dolar vám tu spíchnou sukni přímo na tržnici, šicí stroj je tu celkem běžný. Alespoň tedy tam, kde se prodávají látky. Není nějaký moderní, elektrický, je spíš takový, co mívala vaše babička, a nejpíš byste ho někde na půdě ještě našli. Rozkládací s dřevěným stolem, který se musí pohánět nohou. Ještě bylo potřeba s barmskou švadlenkou domluvit způsob nošení, zda to Líba chce zavazovat tkanicemi na boku či vzadu, nebo si bude omotávat celou sukni kolem svého těla. K tomu obě dámy ani nepotřebovaly jazyk, tohle si bez problémů dokázaly ukázat posunkovou řečí jedna na druhé. Za deset či patnáct minut bylo ušito a Líbina sukně pak mohla působit rozruch po celé Barmě. Všechny barmské ženské a dívčiny se totiž za Líbou otáčely s netajeným zářivým a širokým úsměvem. Líba si taky zpočátku myslela, zda se jí nesmějí, co to nosí na sobě. Pořád se otáčela, prohlížela se, a zkoumala, jestli to nenosí nějak špatně, jestli jí třeba někde něco nekouká. Ale nakonec jí došlo, že ne. Že je to jinak. Zjistila, že Barmánky vidí a poznají, že má sukni odtud, z Barmy, a že mají radost a líbí se jim, když to nosí i ona. A někde pak Líbě od místních žen Kopwint překládal i pochvalu, že si prý vybrala moc a moc hezkou sukni. Já musím přiznat, že mě se Líbina sukně líbila taky. Však jsem ji taky před koupí musel schválit.

Potěšení z chození po tržnicích mi trochu kazila Líba, která téměř všude na mě sháněla nějaké tričko, chtěla mi koupit nějakou košili, či něco dalšího. Takže jsem pořád musel někde něco zkoušet. A to není nic pro mě, pořád se do něčeho převlékat. To prostě a jednoduše nemám rád. A stejně na mě skoro nikde neměli potřebnou velikost. Barmánci jsou totiž relativně malí, hubení a s takovým panděrem, jako mám já, se tu hned tak nesetkají. Ale když vidí, že bych opravdu něco koupil, sundají snad všechna trička, která ve svém krámku mají, aby mi je mohli poměřit. I přesto, že jim říkám, že tohle s tou rudou hvězdou stejně nechci, i kdyby mi bylo, i přesto, že tričko s nápisem Puma pro mně opravdu není žádný suvenýr, a přesto, že ho lezou sundávat až kdovíodkud zpod stropu.

Ke kapitole o penězích a nakupování patří samozřejmě i otázka platebních karet. Stejně jako váš mobil, také platební karty vám jsou v Barmě naprosto k ničemu. Vzhledem k tomu, že tu nejsou žádné zahraniční banky, najdete v celé Barmě jediný bankomat. Ne, to není překlep. Skutečně najdete, ale právě jen jeden jediný. Nebyli jsme u něho, prý je v Yangonu v jakémsi luxusním hotelu. Ten hotel snad patří vládním orgánům, a pro spojení s nějakou zahraniční bankou používá satelitní přenos. Prý si ale při výběru peněz z platební karty účtuje až třicetiprocentní poplatek! Což je teda síla. Ale je to tržní princip jako z učebnice. Když prostě je bankomat jen jeden jediný, a chybí jakákoli konkurence, tak co byste čekali jiného?

Na začátku kapitoly o náboženství, buddhismu a chrámech se musím nejprve trochu pustit do vysvětlení některých pojmů, jejichž význam není v našich končinách každému úplně zřejmý. V buddhistických zemích si tyhle termíny brzy osvojíte, automaticky je používáte a budu jich proto v dalším textu užívat i já. Pagoda je slovo, které označuje buddhistický chrám. Často ale ne jen jeden jediný chrám. Většinou označuje celý chrámový okrsek, stavební chrámový komplex, který se může sestávat z několika i mnoha chrámů, svatyň, nádvoří, stúp, a třeba i jezírek, a dalších posvátných i neposvátných součástí, jako jsou třeba schody, ochozy, kryté i nekryté vstupní brány, přístupové cesty a další objekty. A mezi tím vším je samozřejmě mnoho oltářů, zvonů, soch i ledasčeho dalšího. Kupříkladu yangonská pagoda Shwedagon má takových chrámů desítky. A použil jsem další v našich zeměpisných krajích nepříliš frekventované slovo stúpa. Stúpa je obvykle jedna ze staveb uvnitř pagody a má typický zvonovitý tvar. V některých informačních materiálech bývá také označována výrazem chedi. Může být i malá, třeba jen pár metrů, ve velkých pagodách jsou ale obvyklé obrovské stúpy vysoké desítky metrů. Uvnitř mohou, ale nemusí, být duté a přístupné. Leckde ovšem najdete různé nepřesnosti, výraz pagoda je použitý třeba jen pro centrální stúpu. Sám si nejsem stoprocentně jist, jak to vlastně je.

Při cestování po Barmě uvidíte desítky, stovky, ba tisíce chrámů a především tisíce a tisíce Buddhů. Těch jsme viděli hodně také v Thajsku nebo Kambodži, ale tady v Barmě je buddhismus, řekl bych, mnohem hlouběji zakořeněn. Získáte tady spoustu informací o buddhistické víře, jejich zvycích, tradicích i kořenech. A lidé jsou tady na svoje náboženství hrdí a rádi o něm hovoří. Dozvíte se i mnoho věcí, které je často třeba zařadit do kategorie mýtů a legend. Zjistíte třeba, na kterém stromě a kolik týdnů Buddha seděl, a podivujete se, kolik svých životů na tolika stromech musel prosedět. Dozvíte se, jak Buddha z rozjímání na stromech dosáhl osvícení, která poloha Buddhovy sochy má jaký význam a mnoho a mnoho dalších podrobností. I Kopwint, přestože byl věřící člověk, vzdělaný, a s buddhistickým náboženstvím, zvyky a rituály poměrně dobře obeznámený, nám říkal, že je mnoho velmi drobných odlišností v mnoha věcech, které mají svůj specifický náboženský význam a smysl a že pochopit a poznat je všechny až do posledního detailu je téměř nemožné. Buddhy jsme mohli nejlépe zkoumat v jeskyni Pindaya, ve které je umístěno více než osm tisíc různých buddhových sošek. Nepředstavitelné číslo! Ale alespoň vidíte, že když se zmiňuji o tisících Buddhů, rozhodně nepřeháním a možná bych měl použít nějaké jiné a vyšší číselné řády. Nejspíš milióny.

Například pro vyznavače a vykladače buddhismu je důležité to, jak má socha Buddhy složeny ruce. Zabývat se tím, zda je Buddhova ruka hřbetem či dlaní nahoru, zda má sevřenou pěst, zda je každá ruka jinak či obě stejně, mi však přišlo zhola zbytečné, ale pochopil jsem, že se na tom dá založit celá buddhistická rukověda. Buddhův tvar úst je pak další podobnou vědou, různý Buddhův úsměv se používal v různých historických obdobích, i v různých historických oblastech. Podle Buddhova úsměvu se dokonce buddhismus dělí na nějaké směry. Nebo že by to bylo spíš obráceně? Různé směry buddhismu používají různý Buddhův úsměv? Každopádně, ať tak či tak, Buddha je fenomén, jehož každý kousíček a každá maličkost má svůj význam, je něčeho symbolem nebo něco znázorňuje či představuje, až mi z toho při nějakém delším výkladu šla hlava kolem.

Těch informací bylo mnoho a protože nepatřím k vyznavačům této víry, a ani návštěva mnoha překrásných chrámů mne na tuto víru neobrátila, pustil jsem podobné informace zase rychle z hlavy. Ale pár věcí se přece jen pamatuju. Třeba to, že buddhistický týden má osm dní. Přesto je ale dlouhý stejně, jako týden u nás. Buddhistický týden je totiž rozdělený tak, že naše středa je polednem rozdělena na dva buddhistické dny. Důvodem k tomu je, že ve středu dosáhl Buddha svého osvícení. A hádal bych, že to tehdy bylo pravděpodobně kolem poledne.

Co vás zcela jistě na buddhismu zaujme, je to, že Buddhistické náboženství je velmi tolerantní, mírumilovné, zaměřené na sebepoznání každého člověka, kdy stav mysli je důležitější, než nějaké předepsané obřady a rituály. Buddhismus vyznává takovou lásku ke všemu živému, že člověk nesmí žádnému živému tvoru ublížit. Tedy zabít třeba ani komára, smí ho pouze odehnat. V tomto ohledu by si z jiná náboženství klidně mohla vzít z buddhismu příklad. I když k těm komárům a jinému obtížnému hmyzu bych já až takhle tolerantní být nechtěl. Buddhismus také na rozdíl od křesťanství nezdůrazňuje vhodnost chudoby. Křesťanství spíše chudobu oslavuje a majetek a bohatství zapovídá jako pomíjívé světské statky. V buddhismu je naopak majetek žádoucí a k bohatým lidem se vzhlíží s úctou, protože bohatý a úspěšný člověk se o takový život musel zasloužit mnoha dobrými skutky v životech předchozích.

Posvátné je v Barmě všechno a cokoli, čeho se kdy kde Buddha dotkl, cokoli kde zanechal nebo cokoli Buddhovo kdo kam přinesl. Zkrátka cokoli, co má s Buddhou něco společného. Uctívají se Buddhovy vlasy, nehet, strom, na kterém seděl, i had, který ho chránil před deštěm. Dokonce v Hadí pagodě v Paleiku je posvátný i had, který kdysi přilezl odkudsi z volné přírody do Buddhova chrámu. Aby tu had nebyl sám, sehnali mu posléze ještě několik příbuzných, a dnes tu mají posvátných hadů asi pět. Tedy živých. Těch vysochaných hadů s Buddhou tam jsou stovky.

K uctívání Buddhy jsou v Barmě tisíce příležitostí v tisícovkách pagod. Barmská víra uznává zásluhy tomu, kdo postaví novou pagodu, novou sochu Buddhy, novou stúpu. Ale už ne tak úplně tomu, kdo je opravuje. Díky tomu narazíte na menší či větší pagody a stúpy naprosto všude, často stojí jedna vedle druhé v dlouhých řadách. A můžu říct, že za těch čtrnáct dní už máte chvílemi pagod a Buddhů až nad hlavu. A staví se všude stále nové chrámy a noví Buddhové. V mnoha vesnicích několik dívek nebo mladíků cinká hrnečky na projíždějící auta ve snaze vybrat nějakou almužnu. Ani tady to není žebrání. Původně jsme si mysleli, jestli třeba nevybírají na opravu svých mizerných silnic. Ale Kopwint nás vyvedl z omylu. Ne, žádné silnice. Ty vybrané peníze nejdou na nic jiného, než na novou pagodu, na nového Buddhu, nebo přinejlepším na opravu toho starého. A přiznal se, že jeho tohle třeba zlobí, že mu to vadí, že je to spousta peněz, které se tímto způsobem promrhají, přičemž by se daly využít na něco mnohem smysluplnějšího a důležitějšího. Takových uvědomělých buddhistů a Kopwintů je ale zřejmě málo. Buddhistickou vírou a tradicí upevněné smyšlení obyčejných nevzdělaných vesničanů půjde změnit asi jen těžko a velmi pomalu.

Jakmile se v Barmě, ale nejen tam, chystáte vstoupit do posvátného místa, do nějaké pagody, musíte počítat s tím, že si musíte zout obuv a že po celé pagodě musíte běhat bosky. Bohužel až doma po návratu jsem někde našel radu, že se to dá elegantně řešit párem levných ponožek, které se pak u východu hned vyhodí. Snad na to do příště nezapomenu. I když nevím, leckde se dočtete, že do chrámů musíte opravdu bosí, tedy i bez ponožek. Běhat po chrámech a posvátných místech bos není pro našince nic příjemného. Za prvé jsou některé části dlažby natolik rozpálené pražícím sluncem, že máte problémy je přejít, aniž si připálíte chodidla. A za druhé zdaleka ne všude bývá tak čisto, aby vám nevadilo po tom chodit bosýma nohama.

Někde po vás chtějí i dlouhé kalhoty či dlouhou sukni, případně zahalená ramena ale řekl bych, že jen výjimečně. Naše kraťasy a trička či tílka jim většinou příliš nevadí. Správné oblečení to však není, těm opravdu zbožným obyvatelům může takové oblečení vadit. Naši průvodci však věděli, kde, jak a co je vhodné, co je tolerováno, a tak jsme na potřebné oblečení byli vždy připraveni předem. Přes celkem velkou toleranci k oblečení u turistů si ale to svoje hlídají opravdu pečlivě, a při dodržování těch základních pravidel jsou opravdu velmi zásadoví a důslední. Na váš případný prohřešek nás ihned upozorní. Slušně, s úsměvem, ale důrazně. Oni sami, zdá se, jsou i nám turistům příkladem tím, že v naprosté většině vidíme Barmánce v pagodách v čistém, skoro novém, a evidentně svátečním oblečení.

V jednom z mnoha chrámů, které jsme navštívili, jim nevadila ani Líbina holá ramena, ale vadilo, že jsem si svoje boty nesl v ruce. Tohle jsem viděl jinde u ostatních, kde to nikterak nevadilo. A nesl jsem si je v ruce proto, abych mohl vyjít ven na druhé straně pagody. Ale tady to bylo nepřípustné, musel jsem se vrátit. Příště boty raději schovám do batohu. Na nohy si vůbec musíte v Barmě dávat pozor. Když třeba sedíte, neměli byste je obracet proti posvátným místům, k sochám Buddhů, ani proti mnichům, ba dokonce ani proti obyčejným lidem. Neměli bychom ani nikoho překročit, a to ani nějaké odložené předměty. Pravidel etikety souvisejících s buddhismem je tu mnoho, pro nás většinou hodně neobvyklých, a protože je nemáme zažité, stává se někomu občas nějaké to faux-pas. Ale snažíme se a nakonec vydržíme všechno. Nechceme a nemáme v úmyslu urážet náboženské cítění Barmánců. Jsme tu přece kvůli tomu, abychom něco viděli a poznali jejich svět, jejich kulturu, jejich život.

Nejhorší z hlediska toho, že na posvátná místa musíme bosí, byl asi výstup na posvátnou a mýtickou horu Popa. Je to taková veliká skalnatá boule sopečného původu uprostřed zvlněné, dá se říct, že snad i trochu hornaté, okolní krajiny. Navštívili jsme ji během přejezdu z Baganu do Mandalaje. Na hoře Popa musíte nechat boty už dole, ještě před dlouhým výstupem. Při stoupání nahoru se pak musíte prodírat houfem opic, které samozřejmě celou cestu patřičně zaneřádí svými výkaly a zbytky toho, co kde vyžebrají a sežerou. Místy jen těžko hledáte, kam udělat další krok, abyste do některého z těch fujtajblů nemuseli šlápnout. Ťapat bosky po takových schodech opravdu nebylo nic příjemného a Líbu tady to místo znatelně naladilo do nepříjemna až hnusna. A dávala to až příliš nepokrytě najevo.

Těch opiček jsme se navíc i trochu báli a měli z nich značný respekt. Zejména proto, že v Thajsku na Koh Changu jednoho z naší skupiny opice kousla do předloktí. Následoval lékař, nemalé peníze, očkování proti vzteklině, zákaz koupání a tak dál. V Thajsku to ještě šlo, ale uprostřed Barmy by takováto nepříjemnost byla určitě horší a řešení podstatně složitější. Ale tady opice, jak se zdálo, jsou na zástupy lidí zvyklé. Příliš si nás nevšímaly. Některé lezly po střechách a konstrukci schodiště, poskakovaly po schodech mezi poutníky, vybíraly si blechy, pářily se, a některé žebraly třeba o buráky, které tu bylo možno koupit od místních prodavačů rozmístěných podél celé cesty nahoru. Některé kratší úseky schodů byly umyté, vyčištěné, jiné to bohužel teprve čekalo. Tedy možná. Někteří místní úklidoví specialisté totiž neváhali žádat po nás drobné, aby mohli cestu uklidit. Asi to nebylo nic divného, kasičky s žádosti o podporu úklidu tu byly také na každém kroku. Tady jsem se ovšem zachoval razantně zase já, a vyhlásil jsem heslo dne: "Jaképak peníze na úklid, když je tu takovej bordel!". Opice na hoře Popa prostě dokázaly zcela poklidnou a rozjímavou atmosféru obvyklou na jiných posvátných místech obrátit doslova naruby. Jenom doufám, vzhledem k našim nevraživým pohledům, že do těch opiček na hoře Popa nebyli převtělení nějací Nátové, kteří nám teď začnou zlomyslně škodit. Vida. Copak, nebo kdopak to jsou Nátové?

Kromě buddhismu je v Barmě hodně rozšířená i víra v duchy, kterým se říká Nátové. Jsou to dobří přírodní duchové stromů, hor, jezer, ale taky třeba i duchové králů. Ve své dobrotě ale dokáží být i zlomyslní a mohou prý zlému a nehodnému člověku škodit. Nátové byli v Barmě uctíváni už dávno a dávno před příchodem buddhismu. A jsou zcela vážně uctíváni dodnes. Pro každého Barmánce je důležité být s Náty zadobře. Někteří lidé prý dokáží s Náty mluvit.

Je každopádně zajímavé, jak tahle původní víra v Náty zapustila v Barmě hluboko své kořeny, a jak se jí v symbióze s všudypřítomným Buddhismem daří. Nátové mohou ovládat nějaké prožitky a pocity, určitá místa, přírodní i člověkem vytvořená, a proto se nějakými těmi Náty setkáte i v barmských domácnostech. Pokud jsem to dobře pochopil, barmský buddhismus vzal Náty pod svá křídla, Buddha těm Nátům tak trochu jakoby vládne, jsou jemu jaksi podřízení. A Barmánci se tak modlí k Buddhovi kvůli příštím životům, zatímco Nátům se klaní pro úspěchy v životě současném.

Hora Popa se všemi svými svatyněmi na vrcholu i kolem cesty nahoru je právě jedním z největších a nejdůležitějších poutních míst pro uctívání Nátů. Věřící Barmánci horu považují za sídlo 37 hlavních Nátů a putují sem za nimi, aby si vyprosili jejich přízeň. Sochy Buddhů tu samozřejmě nechybí, ale vedle nich zdejší sochy Nátů vypadají jako obyčejní lidé, ženských i mužských tváří, usměvavých i zamračených. Jsou roztodivně oblečení do všelijakých oděvů, rouch i závojů. A stejně jako Buddhům, i Nátům lidé nosí květinové dary, mísy s ovocem, a k darům nebo přímo za oděvy Nátů zastrkávají peníze.

Buddhismus jednoznačně ovlivňuje život všech Barmánců. K jejich životu neodmyslitelně patří také kláštery, jejichž množství je překvapující. A bezpočet mnichů, které potkáte na cestě Barmou na každém kroku, také. Některé prameny uvádějí odhad, že mnichů je v celé Barmě asi čtvrt až půl miliónu, jiné připouštějí i milión celý. Klášterů a řádů si Barmánci velmi považují a mniši se tu těší převeliké úctě.

Starodávná barmská tradice praví, že každý muž by měl alespoň dvakrát za život vstoupit do kláštera a pobýt tam nějakou dobu. Zda-li to bude několik dní, pár týdnů, měsíce či roky, to už záleží na okolnostech. Na rodině a jejich zvycích, a také na kmenových tradicích. V tomto směru neexistuje žádné jasné pravidlo, ale čím déle pobývá mnich v klášteře, tím větší si v barmské společnosti získává úctu a vážnost. Do kláštera vstupuje muž poprvé jako novic. Většinou už v dětském, často i ve velice útlém věku. Podruhé má jít do kláštěra v dospělosti jako již vysvěcený mnich. Také dívky a ženy vstupují do klášterů a stávají se mniškami. Ty se ale v Barmě netěší takovému respektu, jako mniši. Přesto i těch jsme na naší cestě viděli poměrně dost.

Barmský klášter vede jeho představený, opat. Disciplína mnichů je vyžadována dodržováním pravidel a řádů. K pěti základním buddhistickým pravidlům nezabíjet, nekrást, nesmilnit, nelhat a nepožívat omamných látek přistupuje dalších pět. Mnich se smí najíst pouze dopoledne, odpoledne může jen pít vodu. Zakazuje se mu kosmetika, mnich nesmí do kin a divadel, nesmí sedět či stát, ba ani spát, na vyvýšených místech. A taky se nesmí dotýkat zlata ani stříbra. To je obzvlášť pikantní pravidlo, když si uvědomíte, že právě ty nejváženější a nejuctívanější buddhistické chrámy a pagody v Barmě jsou plné zlata. Některá tahle "mnišská" pravidla však do určité míry dodržují i jiní buddhističtí věřící. Třeba náš Kopwint opravdu jedl jen dopoledne. Odpoledne ale nepil jenom vodu, a večer si s námi dal třeba i pivo.

Veškeré aktivity mnichů se v klášterech soustřeďují především na vzdělávání. A to na vzdělávání své vlastní i na vzdělávání těch druhých. V žádném případě se nevzdělávají jenom v náboženství, ale týká se to i mnoha dalších běžných světských oborů lidského vědění. Koneckonců mnoho dětí v Barmě získává alespoň to nejzákladnější vzdělání právě v buddhistických klášterech a v klášterních školách. Některým z nich se pak už ani jiného vzdělání nedostane. Kromě vzdělávání sbírají mniši almužny, přisluhují při různých obřadech, slavnostech i pohřbech, meditují a modlí se. Duševní život je u nich primární a pokládají ho rozhodně za nejdůležitější. Fyzická práce je naproti tomu u mnichů omezena na nezbytné minimum. Snad jen na to, když je potřeba například něco umýt či uklidit.

Do života mnichů za zdmi kláštera jsme mohli tak trochu nahlédnout při nedlouhé návštěvě kláštera Maha Ganayon Kyaung v Amarapuře. Viděl a slyšel jsem tu způsob učení, kdy učitel cosi čte ve stoje u okna a předříkává to svým žákům. A žáci, sedící před učitelem na prkenné na zemi, to po něm nahlas několikrát opakují. Je to tu zcela obvyklý způsob učení se celých textů nazpaměť. Musím se přiznat, že mi při tom sborovém opakování předčítaného textu až běhal po těle mráz. Nějak si prostě nedokážu představit, že by se moje vzdělávání mohlo odehrávat podobným způsobem. Několik starších mnichů pak sedělo v jiných místnostech, někteří o samotě, před rozevřenými knihami, ze kterých něco studovali. Jiní spolu v malých skupinkách tiše rozmlouvali. Venku pak několik mnichů rýžovými košťaty prohánělo spadané a schnoucí listí a další podobné smetí.

V areálu kláštera bylo kromě mnichů pozoruhodné množství kamenných desek rozmístěných podél budov a uliček, na nichž byly vidět různé texty v barmském písmu. V klášteře jsme se se zájmem dívali i tabuli se jmény dobrodinců, kteří věnovali zdejšímu klášteru nějaký finanční obnos. Byli mezi nimi i někteří Češi a Slováci. Taky jsme se chvíli domlouvali, zda tam i my nezanecháme nějakou částku, a přemýšleli jsme, jak bychom se nechali na tabuli zapsat. Třeba jako Lukášova parta? Ale nakonec z daru pro kláštěr Maha Ganayon Kyaung, už se ani nepamatuju proč, nějak sešlo.

Mniši se v Barmě poznají snadno. Nosí zvláštní dlouhá roucha, muži a chlapci používají červených barev od oranžové až po temně fialovou, ženy a dívky nosí růžová roucha. I když v růžovém jsme někde viděli i chlapce. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ještě jsme se setkali s bílými rouchy, které prý nosí novicové, tedy nově přijatí mniši. A všichni, mniši i mnišky, mají oholené hlavy. Málokteří mají vlasy několik málo milimetrů, a ty zřejmě čeká brzké holení. S mnichy se setkáte všude, na ulicích, v chrámech, ve městech i na vesnicích. A na silnicích, jak brzy zjistíte, cestují mniši bůhví proč i na velké vzdálenosti.

Barmští mniši každičkého rána vycházejí z klášterů s miskou. A tak jich právě nejvíce potkáte při jejich ranní obchůzce za almužnou. Chodí jednotlivě, po dvojicích, ale můžete potkat i větší skupinku. Do misky jim lidé při jejich procházení vesnicí nebo městem dávají nějaké jídlo, výjimečně jim za roucho zastrčí nějakou bankovku. A jídlo mnichům darují i ti nejchudší, i když to může být třeba jen hrstka rýže. I my jsme se přidali a přispěli jim sem tam kouskem pečiva nebo banánem, který jsme si nechali od naší snídaně. Nám Evropanům se může zdát, že ti mniši o jídlo žebrají. To je ovšem zásadní omyl. Tady je potřeba se vcítit do způsobu myšlení buddhistických věřících. Mniši o jídlo nežádají a neprosí. Oni se nechávají obdarovat a tím umožňují darujícímu člověku vykonat dobrý skutek. A vykonáváním a shromažďováním dobrých skutků, mezi které patří třeba i příspěvky na pagody, služba v chrámech a mnoho dalších dobrodiní, si člověk zvyšuje šanci na lepší příští život, až dojde po jeho smrti k dalšímu převtělení.

Zajímavostí při tomhle sbírání almužen do misek je, že bez ohledu na to, co mnichovi darujete, všechno putuje do jedné jediné stejné misky. Takže zde může být klidně kořeněný kus masa s rýží a pečivem společně s banánem a dalším ovocem, dohromady se zákuskem či jinou sladkostí, třeba i bonbóny. Další darující mu tam mohou nalít třeba polévku. Zkrátka, když se mnich před polednem vrací do kláštera, musí mít v misce tu nejpodivnější směs všech možných potravin, jakou si jen kdo dokáže představit. Brr! V nejortodoxnějších klášterech se prý mniši scházejí ke společnému poobědvání a všechny své obdržené almužny zamíchají dohromady do jednoho velkého hrnce. Odtud si potom svůj oběd nabírají. Na to musí být tedy opravdu silný žaludek! Důvodů k tomuto způsobu konzumace jídla je několik. Takhle si nikdo nepamatuje, co kde dostal dobrého, a při takhle vyrobené směsi je to navíc stejně jedno. Tudíž nic nenutí mnicha vracet se na některá místa a k některým darujícím znovu. Druhým důvodem je, že si vzájemně nezávidí, co kdo má, a že někdo sehnal jídla víc, a jiný míň. Takhle nám to alespoň vysvětloval Kopwint.

V Mandalaji jsme do pagody Mahamuni přišli shodou okolností právě v době, kdy se tu konalo přijímání noviců, nových mnichů, do kláštera. V buddhistickém obřadu noviciace šlo ve převážně o děti, o chlapce i děvčata. Někteří byli ještě docela malí špunti. Pro každou rodinu je tohle slavnostní událost a velká čest, a tak všechna děcka jsou ustrojená do nádherných barevných bohatě zdobených slavnostních oděvů či krojů. Děcka jsou z každé rodiny či vesnice oblečena úplně jinak a zdá se, že se všichni předháněli, kteří rodiče obléknou své potomky do hezčích kostýmů. Děcka vždycky doprovází celá rodina a tak není nic zvláštního, když tu vidíte, jak se s tím děckem fotografuje hrdá maminka a pyšný tatínek, sestřička a bratříček, všichni samozřejmě svátečně oblečení a naladění.

Vlastní obřad v nádherné pagodě Mahamuni, v pagodě snad nejvýznamnější v celé Barmě, probíhal v maličké zlatem vykládané svatyni. Před ní seděl dav buddhistických věřících z řad rodičů, jejich nastrojených dětí a dalších příbuzných. Ti všichni pozorně sledovali uvnitř probíhající dění, a nebo čekali, až přijde čas jejich obřadu, nebo obřadu jejich ratolesti. Seděly tu hlavně ženy, které nesměly k Buddhovi až dovnitř do svatyně. Pro ženy tu platil přísný zákaz vstupu. I Líba měla tedy smůlu a musela zůstat venku společně s mými sandály. Já prodírajíc se davem před i uvnitř svatyně jsem se ke zlatému Buddhovi Mahamuni po velkém úsilí prodral. Buddha samotný zabíral podstatnou část nevelkého prostoru svatostánku. Nějaký dospělý mi tu podal tenoulinký zlatý plíšek, který jsem vzápětí plácl, stejně jako všichni ostatní, na Buddhu. Zaplatit jsem za to kupodivu nemusel, a pamatuju se, že mě to docela překvapilo. O těch zlatých plíšcích se ještě zmíním. Navštívili jsme totiž právě předtím i dílnu, kde je vyrábějí. Teď se vraťme do vydýchaného vzduchu svatyně. Více než tři metry vysoký Buddha Mahamuni, původně bronzový, byl zlatem z takových plíšků oplácán v tloušťce přes patnáct centimetrů. A to všude, kam jen lidská ruka může dosáhnout. Nahoře na plošině u Buddhy jsem musel zůstat trochu na straně a mírně se přikrčit pod stropem, přičemž jsem mohl sledovat krátký obřad se čtyřmi krásně nastrojenými dětmi. Podle jejich zcela stejného slavnostního úboru se zdálo, že šlo buď o sourozence, nebo o příslušníky stejného kmene, případně taky děcka z jedné vesnice. Každopádně je to ale pro celou vesnici významná událost, veliký svátek a velká sláva!

Vláda Barmy neumožňuje turistům volně cestovat po celé zemi. Jsou celá rozsáhlá barmská území, kam turista nesmí a rozhodně se tu nedoporučuje, aby to někdo zkoušel, aby vládní zákaz porušil. Platí to třeba i o severních horských oblastech bouřících se proti vojenské vládě, kde žije Kopwintova rodina. Prý je možné navštívit i některé z těchto "zakázaných" území, ale je k tomu třeba zvláštního souhlasu a vládou schváleného a přiděleného zvláštního průvodce, za kterého je prý požadována nehorázná finanční částka. To asi ano. Pokud počítají cenu v podobném dolarovém kursu jako státní banka, musí to být opravdu značná suma. A to je zřejmě i záměr, který má za cíl, aby do rebelantských oblastí nikdo necestoval, a když už, tak draze a pod "dohledem". Zákaz podle vládnoucího režimu je ale prý vyhlášen proto, že povstalecké skupiny unášejí turisty a používají je k nátlaku při vyjednávání s vládou. Zní to sice docela věrohodně, podobné povstalecké skupiny asi mohou existovat skoro všude na světě, ale nemám pocit, že zrovna v Barmě je tohle pravá příčina zákazu vstupu turistů do podstatné části barmského území. Spíše jde o zastrašování lidí a o to, aby turisté neviděli, jaké věci vláda a armáda v těch oblastech provádí, jak zachází se svými odpůrci a s obyvatelstvem, které nechce přijmout jejich tvrdou diktaturu.

Jak už jsem se byl zmínil, jediná oficiální cesta do Barmy vede právě jen přes yangonské letiště. Ale vláda a její armáda nemá pod kontrolou celé území Barmy. V materiálech různých cestovních kanceláří a v internetových zdrojích můžete najít možnost navštívit Barmu ze severu Thajska. Tady se jedná o místa a horské oblasti, která nejsou pod kontrolou armády a tedy současné vlády, a kam se naopak turista nemůže dostat z Barmského vnitrozemí. A tam okolo v odlehlých horách u Thajských hranic podle všeho opravdu probíhají krvavé boje mezi partyzánským odbojem a vládní armádou, která se snaží ovládnout celé území. Alespoň se to tvrdí.

V následujících odstavcích popíšu velice stručně průběh celé naší cesty po Barmě, kde jsme byli, odkud kam jsme jeli, a co zajímavého jsme viděli. Tak nějak mi tom v tomhle textu zatím chybí, a myslím, že je nejvyšší čas tenhle nedostatek napravit. K mnoha místům a zážitkům se ještě v následujícím textu vrátím s dalšími podrobnostmi, o několika jiných jsem se už naopak zmínil.

Naše poznávání Barmy začalo v Yangonu, kde jsme strávili dvě noci. Odpoledne po příletu a jeden celý další den jsme měli na procházku po městě, na návštěvu tržnice, a hlavně na yangonské pagody, mezi kterými zejména vynikala pagoda Shwedagon.

Další den nás čekal dlouhý a náročný patnáctihodinový přejezd z Yangonu do Baganu s ubytováním ve vesnici Nyaung U, přímo v sousedství baganské chrámové oblasti. Cestou jsme se párkrát zastavili, na oběd, na občerstvení, i jen tak podívat se na běžný život barmských vesničanů. Po celý den jsme viděli, i když leckdy jen z oken autobusu, mnoho zajímavých věcí, které pro nás znamenaly začátek poznávaní způsobu života Barmy v nížině na venkově, mimo velká města. Zastávky však nemohly být dlouhé, přejezd byl opravdu náročný a dlouhý. Odměnou nám pak bylo vskutku krásné ubytování. Na barmské poměry naprosto luxusní a rozměrný pokoj. Celý následující den jsme pak jezdili po baganských chrámech, od rána až do tmy.

Následující den byl zase cestovní, ale jízda byla mnohem kratší. Po druhém noclehu v Baganu jsme ráno navštívili tržnici v Nyaung U, a vydali se na cestu do druhého největšího a nejvýznamějšího města Barmy, do Mandalaje. Cestou jsme měli trochu delší zastávku u pěstitelů palem a výrobců palmového cukru a potom jsme vystoupali na posvátnou "opičí" horu Popa.

V Mandalaji jsme v příjemném hotýlku uprostřed města, téměř v sousedství královského paláce, strávili čtyři noci. Jeden ze tří dnů byl věnován přímo městu Mandalaj, jeho pagodám, královskému paláci, řemeslné výrobě i obchodům. Druhého dne jsme se plavili po řece Iravádí do královského Mingunu známého svou obří pagodou a velikým zvonem a navštívili rovněž královskou Amarapuru která je již dnes okrajovou částí Mandalaje. Tady jsme se podívali do kláštera, jak tu žijí buddhističtí mniši a prošli se po dlouhatánském mostě z týkového dřeva. Třetího dne jsme se pak vydali do nedalekých kopců do koloniálního městečka Pyin U Lwin. Navštívili jsme přitom i pagodu Maha Anthtookanthar, a taky jsme sestoupili poněkud náročnějším terénem k překrásnému vodopádu Anisakan. Nejodvážnější z nás, Mirek, se pod ním i vykoupal. Náš celodenní výlet jsme poté zakončili procházkou v nádherné botanické zahradě, i když bohužel až na samém sklonku dne.

Pak nás čekal přejezd do oblasti šanského státu, do horského městečka Kalaw. Ta cesta nebyla příliš dlouhá, měli jsme čas zastavit, kdekoliv se co zajímavého dělo. Tak jsme třeba navštívili ženy pracující na rýžovém poli, zastavili se na vesnickém jarmarku, na Hadí pagodě v Paleiku, a na několika místech v horských vesnicích a na horských cestách. Nazítří pak z Kalaw následoval celodenní výlet k posvátné jeskyni Pindaya. Navštívili jsme i nějaké tržnice a vesnice, a seznámili jsme se s výrobou klobouků a slunečníků.

Z Kalaw nás další den autobus zavezl o něco dál do hor a na tři dny nás opustil. Dva dny teď byly vyhrazeny na dvoudenní trek s noclehem ve vesnickém klášteře. Cesta vedla přes několik vesnic obývaných horskými kmeny, mezi kopci a políčky, a směřovala k jezeru Inle. Tam jsme dorazili do vesnice Indein krátce po poledni druhého dne. Po obědě jsme se vydali na plavbu nejprve po řece a posléze přes téměř celé jezero Inle až na jeho severní konec do městečka Nyaungshwe. Tam jsme byli po dvě následující noci ubytováni. Třetí den bez autobusu jsme celý strávili na jezeře, na lodích, navštívili jsme a viděli tu mnoho zajímavého. Jezero Inle v nás zanechalo opravdu hluboký dojem. Byl to kouzelný den plný neobvyklých zážitků a setkání s lidmi žijícími a pracujícími přímo uprostřed jezera. Asi jeden z našich nejhezčích barmských dnů.

Od jezera Inle nás čekal návrat do Yangonu. Byla to zhruba stejně dlouhá, a podobně náročná cesta, jako z Yangonu do Baganu, tentokrát jsme však na ni měli dva dny. Bylo tak víc času zastavit a zdržet se na místech, kde bylo něco k vidění. Například v klášteře ještě v Nyaungshwe, v několika vesnicích, na tržnici v Heho, i na večerní vesnické slavnosti. Nocleh jsme měli v Taungoo v krásném prostředí dřevěných bungalovů uprostřed zeleně. Ubytovací zařízení tu vlastnil manželský pár, známý široko daleko a provozující mimo jiné i lékařskou praxi. Druhý den pak před příjezdem do Yangonu jsme už tolik nezastavovali, jen po obědě jsme v Bagu obešli dokola čtyři Buddhovy tváře pagody Kyaik Pun. Chtěli jsme v Yangonu ještě stihnout večerní návštěvu pagody Shwedagon. Po ní jsme v jedné restauraci, kterou jsme už znali z minula, povečeřeli a krátce se rozloučili s Yangonem, Barmou i Kopwintem. I když ten nás ještě doprovodil druhý den až na letiště k odletu.

Na poslední barmskou noc v yangonském hotelu s pokoji bez oken se nikdo z nás moc netěšil. Oproti minulé noci to byl propastný rozdíl. Ale to už byla jen taková poslední maličká černá tečička za zajímavými a krásnými čtrnácti dny v nezapomenutelné Barmě. Nazítří ráno nás čekal už jen přejezd na letiště, poděkování Kopwintovi, a zamávání krásné Barmě a milým Barmáncům z okénka letadla. I tohle loučení, jako ostatně každé, když se vám někde líbí, bylo trochu smutné.

Po kapitole o cestě Barmou nemůžu nezařadit kapitolu o Barmské dopravě, o barmských silnicích, a některých souvisejících záležitostech. Používáním vládě patřící železnice a většiny místních leteckých společností bychom zbytečně podporovali barmskou vojenskou vládu. Přednost měla tedy silniční doprava autobusem pronajatým na celou dobu našeho pobytu. To je taky podle všeho nejvýhodnější způsob, jak v takovéhle skupince po Barmě cestovat.

V Barmě se na silnicích jezdí vpravo. Autobusy i auta mají ovšem volant z valné většiny napravo taky. Pocházejí převážně z Thajska, kde se jezdí vlevo, tedy stejně jako v Evropě ve Velké Británii. Řidiči nákladních aut či autobusů mívají proto svého pomocníka, který se vyklání buď ze dveří nebo z okénka a signalizuje řidiči stav provozu na vozovce, zda a jak může předjíždět. Dopředu před předjížděné auto či volský potah není obvykle vidět vůbec nic, protože všechno, co se na silnici pohybuje, bývá přeplněno nákladem či cestujícími na maximální možnou míru a do neuvěřitelné výšky. Někdy je to strašlivá podívaná. Také náš autobus měl volant napravo, a i náš řidič měl proto svého pomocníka a navigátora. Při zastavení a vystupování z autobusu jsme museli dávat velký pozor, jelikož dveře v takovém autobuse jsou také na druhé straně a vedou nikoli na krajnici, ale rovnou do silnice. I tady se často uplatnil řidičův pomocník, který dával pozor, aby nás někde něco nepřejelo.

Pohled na některá z monster pohybujících se po barmských silnicích byl až neuvěřitelný. Vše, co by se u nás muselo odvézt třemi čtyřmi auty, na to jim v Barmě stačí jedno. Na jediném autě se tak často veze spousta všelijakých věcí a třeba i lidí, kteří se mačkají mezi nákladem srovnaným až po střechu. Na střeše je pak další obrovská kupa nákladu, na něm nahoře sedí ještě další cestující. Jiní jsou pak složení na střeše řidičovy kabiny, pod sebou mají třeba ještě několik obrovských balíků kdovíčeho. Například velké pneumatiky. Jestli si dovedete představit auto naložené až po střechu, tak si zkuste představit i to, že tady jsou auta většinou naložena i vysoko nad ní! Nevím, jestli Barmánce k takovému nakládání a přetěžování aut nutí ekonomické důvody, ale zdá se, že když už tu něco někam jede, musí to být maximálně využito. Takové auto kdyby viděl nějaký dopravák kdekoli v Evropě, asi by ho z toho kleplo. A co teprve, kdyby viděl tři čtyři cestující na jedné malé motorce? Ani to není v Barmě nic zvláštního. Viděli jsme jet na dvou kolech s řidítky až pět lidí!

Jízda po barmských silnicích ovšem stojí i nějaké peníze. Velice často narazíte na závoru, nebo na jiné místo, kde je vybíráno jakési mýtné, poplatek, možná i úplatek. Bůhví, zda legálně, nebo nelegálně, možná jen, když vezou turisty. Nevím, o tomhle zrovna s námi moc nehovořili. A nebo nám to Lukáš neřekl, či já to kvůli něčemu neslyšel. Nespočítal bych, kolikrát na nás v takových místech vyběhl nějaký výběrčí peněz, kterému řidič přesunul ruličku nějakých bankovek. Někdy počkal až mu něco vrátí, jindy jsme jeli hned dál. Často se ani nezastavovalo, výběrčí si peníze buď chytil za jízdy, nebo rulička dopadla do prachu silnice. Však oni si ji seberou. Míst, kde čekali výběrčí, bylo opravdu mnoho, připadalo mi, že každých pár kilometrů, zvlášť na vedlejších cestách. Tam bych řekl, že v každé vesnici. A možná někde i dvakrát.

Stav barmských silnic je natolik žalostný, že vám tu nikdo neřekne, jak je to kam daleko v kilometrech nebo mílích. Smysluplným údajem jsou tu hodiny, takže Barmánci měří vzdálenost časem, potřebným k jejímu překonání. Na otázku "Jak daleko je...?" dostaneme stejnou odpověď, jako na dotaz "Jak dlouho pojedeme do...?". Je to prostě totéž. Kopwint nám navíc říkal, že otázky typu "Jak dlouho ještě?" nebo "Kdy tam dojedeme?" pokládají místní obyvatelé za dosti neslušné. Každý Barmánec prý jede, jak může. Čas pro ně nehraje žádnou roli. Stejně se nikdy nic uspěchat nedá. Po nějaké době jsme poznali, že informace, kolik kilometrů máme z místa na místo je opravdu zcela bezcenná. Po jediné trochu slušnější barmské silnici mezi Yangonem a Mandalají jsme při našem více než patnáctihodinovém přesunu do Baganu ujeli asi 600 kilometrů i s pár zastávkami za jedenáct hodin. Ale posledních asi osmdesát kilometrů po odbočení do Baganu nám zabralo další čtyři hodiny. A považte, že to už bez jakékoliv zastávky!

Později v horách kolem Kalaw jsme měli možnost krátce sledovat i způsob, jakým se v Barmě silnice asfaltuje. Jediný stroj, který jsme při silnicích viděli, byl válec. Ale vždycky jen stál opodál, aniž jsme ho někdy někde viděli v chodu. Všechny ostatní práce probíhaly ručně. Pracují tu většinou ženy a dívky. Ty v Barmě vykonávají vůbec ty nejhorší a nejtěžší práce. Jen zcela výjimečně mezi nimi vidíme někoho, kdo má opačné pohlaví. Ženy tak tady roztloukají vedle silnice palicí kameny na hrubý štěrk, další ho holýma rukama nabírají do košíků nebo jiných mělkých nádob. O kus dál vidíte jiné dvě ženy, které drží v rukou síto. Mávají jím ze strany na stranu, zatímco třetí žena jim lopatou hází na síto směs písku a kamení. Mezitím nějaký chlapec v sudu, pod nímž se topí, nabere rozehřátý asfalt do menšího kyblíku. Ten pak začne proužek po proužku vylévat na připravený kousek silnice. Potom přijde na řadu zřejmě nejdůležitější dáma, která jediná má za úkol přinesený štěrk z košíků rozhodit po čerstvým asfaltem polité silnici. Jakmile se tímhle způsobem dokončí asi deset metrů silnice, jsou všechna dosud čekající auta puštěna, aby projela dál. Následně se začne docela stejným způsobem asfaltovat další, asi desetimetrový úsek.

Tenhle způsob ručního asfaltování se mi zaryl do paměti dost výrazně. Jako bych se byl ocitl o století jinde. Kopwint nám říkal, že tahle práce na silnici je na barmské poměry hodně dobře placená. Tihle si prý vydělají dva až tři dolary za den, což je prý třikrát tolik, než kolik činí běžný výdělek jinde. Co k tomu dodat? Vykřičník nebo otazník!?

Takhle ručně vyrobená silnice má samozřejmě mnoho hrbolů a nerovností. Po takových cestách se potom opravdu nedá příliš rychle jezdit. Navíc asfaltový pruh je široký sotva tři metry. Kolem něho jsou po obou stranách asi stejně široké prašné pruhy, které využívají auta i autobusy při předjíždění a vyhýbání. Jinak se po nich pohybují volské, výjimečně koňské potahy, dvoukoláky, nebo i nějací pěšáci, kteří často ženou před sebou třeba stádo koz nebo ovcí. A když k tomu připočtete, že i jen trochu starší silnice má spoustu míst, kde je ten asfalt poškozený, děravý, a na některých úsecích chybí úplně, jistě se pomalu přestáváte divit tomu, že Barmánci měří vzdálenosti časem.

Další potíží, se kterou se musejí Barmánci při cestování vyrovnat, jsou pohonné hmoty. Již jsem se zmiňoval, že v Barmě jsou čerpací stanice státní. Tam se dostane benzín či nafta relativně levně. Jenomže je na příděl. Státní příděly jsou velmi omezené, takže obyvatelstvu nezbývá nic jiného, než že si musí pohonné hmoty nad limit načerpat u soukromých prodejců. Tam jsou ovšem mnohem dražší, nejspíš taky proto, že nejsou získané zcela legální cestou. A tak není divu, že Barmánci si drží jako auta i staré a už dávno nepojízdné vraky, jen aby na ně dostávali alespoň nějaký státní příděl levnějších pohonných hmot. Pokud se přídělu týče, řidič nám prostřednictvím Kopwinta sdělil, že pro náš autobus, se kterým jsme během čtrnácti dní najezdili po Barmě kolem dvou tisíc kilometrů, mají státní příděl asi 80 litrů nafty na celý měsíc. To opravdu není moc, že? Odhaduji, že by nám takové množství nafty nestačilo nejspíš ani na desetinu téhle cesty.

A když už Barmánci stará auta mají, tak s nimi jezdí, dokud to jen jde. Takže tu jezdí spousta stařičkých aut a všelijakých vraků, které v sousedním Thajsku už dávno vyřadili z provozu, a které tady za levný peníz slouží ještě dlouhou dobu. V Barmě není žádnou vzácností vidět i padesát let stará auta. Dokonce potkáte i dřevěné autobusy, některé přitom svítí úplně čerstvým nátěrem. V Kalaw na ulici vedoucí kolem hotelu nás dokonce překvapil vrak stařičké škodovky. Byl už zcela nepojízdný a kdoví jakými nevyzpytatelnými cestami osudu se sem dostal. Bylo to ale jediné auto české výroby, na které jsme v Barmě za celých čtrnáct dnů narazili. Ale ani mnoho jiných evropských či amerických automobilových značek tu není příliš k vidění. Spíš taky skoro žádné. Výrazně tu na slinicích převládají automobily japonské a korejské výroby.

Pokud je však řeč o barmské čerpací stanici, nepředstavujte si čerpací stanici jakkoli podobnou těm, jaké znáte od nás. Barmská čerpací stanice je úplně jiná. Je to jen obyčejný přístřešek u silnice, pohonné hmoty mají v sudech nebo jen v plastových lahvích, které zároveň slouží k odměřování množství. K natankování stačí pak už jen obyčejná hadice či nějaký trychtýř. Náš autobus má zřejmě dost velkou nádrž, tankování trvá dost dlouho a těch nádob musejí nanosit víc.

V Barmě je ovšem ještě jedná velice důležitá dopravní tepna. Není to ale žádná silnice. Tou dopravdní tepnou je řeka Iravádí, jejíž splavný úsek je dlouhý více než tisíc kilometrů. V období dešťů pak dokonce ještě o polovinu více. Řeka protéká celým územím Barmy od severu na jih, Mandalají, Baganem, i Yangonem a je to skutečný veletok, který je v nížinné oblasti široký leckde více než kilometr. Měli jsme možnost se po řece Iravádí plavit z Mandalaje do Mingunu pronajatou menší motorovou lodí. Bylo to jen pár kilometrů, ale na řece vidíte i za tak krátkou dobu mnoho zajímavého. Škoda, že byl nad řekou i kolem ní těžký mlžný opar. Fotografovat se kvůli němu bohužel dalo jen málo, a jen to, co bylo hodně blízko. Po řece se tu dopravuje prakticky všechno, na co si jen vzpomenete. A možná i o něco rychleji, než po těch příšerných barmských silnicích. Řeka Iravádí je sice velmi důležitá komunikační cesta, nicméně neslouží jenom samotné dopravě. Je využívána ještě k mnoha dalším účelům. Začněme tím, že poslouží k obživě prostřednictvím rybaření. Nepřehlédnete, že v řece Barmánci také vykonávají svou hygienu. Vedle toho také v tomhle mohutném vodním toku plaví své vodní buvoly, kteří, jak je zřejmé již podle jejich názvu, bez vody být nemohou. A v neposlední řadě je řeka důležitý zdroj vody i pro obyvatele. Nejen k pití a domácímu užití, ale také pro zavlažování a pro rýžová pole. Zároveň se řeka ale taky používá jako odpadní stoka, či spíše obrovský odpadní kanál. Stejným způsobem jsou využívány v Barmě i jiné menší a nesplavné toky. Není-li v místě řeka, poslouží k mnoha takovým účelům stejně dobře i vesnický rybník. Takže vidět Barmánce u řeky či rybníka, jak se myjí a koupou, šampónují si vlasy, často přímo mezi pobíhajícími zvířaty, není opravdu nic zvláštního. O kus dál zase perou prádlo, které pak na břehu suší, a to i třeba i přímo uprostřed mandalajského přístavu. A zatím okolo tiše proplouvá vor splavující dříví. Hezké a pro našince jistě zajímavé. Vždyť u nás byl poslední opravdový vor k vidění někdy kolem roku 1960, kdy doplul na přehradu Orlík, tehdy ještě rozestavěnou. Alespoň pokud mě paměť neklame.

S prvními barmskými pagodami jsme se seznámili hned v prvních dvou dnech, kdy jsme byli ubytováni v Yangonu, v úzké uličce města, které kdysi bývalo považováno za chloubu britské koloniální architektury. Nějaké chrámy neboli pagody jsme už samozřejmě viděli v předešlých čtrnácti dnech, v Thajsku i Kambodži, takže už jsme měli možnost srovnávat. V Yangonu, bývalém Rangúnu, jsme navštívili celkem čtyři pagody.

První pagodou, do které jsme se podívali, byla starobylá pagoda Sule. Její stáří se udává víc než 2000 let. Je v ní prý ukryt Buddhův vlas. Mnoho svatyní a oltářů uvnitř je opatřeno malými blikajícími světýlky. Asi to jsou nějaké barevné diody, nebo co. Chvílemi to vypadá, jako někde na pouti. Pagoda Sule je jinak zajímavá už tím, jak stojí v centru města a uprostřed křižovatky, od které se na čtyří strany rozbíhají široké hlavní ulice. Pagoda tak tvoří střed velikého kruhového objezdu, a posloužila nám proto i k orientaci ve městě. Náš hotel byl od ní nedaleko a její vysoká centrální pozlacená stúpa je vidět zdaleka ze všech širokých bulvárů, které k ní směřují.

Druhá pagoda, pagoda Botataung, se nachází nedaleko řeky Iravádí. Prý uchovává také Buddhův vlas, možná dokonce několik. Kromě pozlacených střech několika svatyní, které jsou postaveny nad jezírky a vodotrysky, se může pagoda pyšnit stříbrnými a zlatými Buddhy. A pokud zajdete do centrální zlaté stúpy pagody Botataung, ocitnete se v nepříliš širokých chodbičkách točících se každou chvíli jinam. Ty jsou uzavřeny mezi stěny obložené nádherně tepanými zlatými pláty, které se občas vystřídají se zrcadlovými stěnami. Procházíte tu tak něčím, co by se klidně dalo nazvat zlaté bludiště. Tepané zlaté pláty jsou chráněny obložením ze silného a pevného skla a množství zlata, které přitom vidíte kolem sebe, je naprosto nepředstavitelné! Jako byste chodili kolem obrovského zlatého pokladu.

Ležící Buddha pagody Chaukhtatgyi neschovává Buddhův vlas. Chrám je to mladý, nepatří mezi barmské historické památky. Buddha není ani zlatý. Je jen pozlacený, a k tomu bych ještě dodal slůvko pravděpodobně. Měří však na délku 70 metrů a je tedy ještě o dobrých 20 metrů delší, než jeho slavný kolega v klášteře Wat Pho v thajském Bangkoku. Na rozdíl od něho tenhle barmský ležící Buddha není zasazen do tak krásného prostředí bohatého kláštera, ale zase jsme se tu nemuseli prodírat davy turistů. Až na pět šest odpočívajících nebo meditaci se oddávajících domorodců tu naopak nebyl prakticky nikdo. Celý veliký chrám Chaukhtatgyi spíš vypadal jako po vymření.

Naprostým vrcholem a pochopitelně i tím, co by neměl určitě v Yangonu žádný turista vynechat, je návštěva "zlaté" pagody Shwedagon. Tvrdí se o ní, že se jedná o jednu z nejposvátnějších a nejvýznamnějších pagod celého buddhistického světa, ne-li o tu úplně nejdůležitější. Chcete-li ji ovšem vidět, musíte tu barmské vládě zaplatit desátek: povinných pět dolarů vstupného. Domorodí obyvatelé sem na rozdíl od nás mají přístup zdarma, každý den po vstupním krytém schodišti jich tu bosky vycapkají nahoru stovky a tisíce.

Ani tady na pagodě Shwedagon jsme mnoho turistů neviděli, mezi davy domorodých obyvatel se úplně ztráceli. Byla tu docela jiná atmosféra, než v někde v klášteře, na pagodě, či v královském paláci v Bangkoku. Tam byly davy turistů a jen výjimečně nějaký domorodec, zatímco tady to je přesně obráceně. Domorodí obyvatelé sem do chrámu nechodí jako my jen obdivovat jeho velkolepost a krásu. Oni ve svém chrámu a jeho modlitebnách a svatostáncích skutečně žijí. Modlí se a přinášejí dary svému Buddhovi i Nátům, nejčastěji v podobě květin nebo ovoce, ale samozřejmě i peněz, na které tu jsou skoro všude schránky z průhledného plastu. Někteří jen tak posedávají ve stínu, jiní obcházejí postupně centrální stúpu kolem dokola provádějíc přitom svoje obřady. Tu polévají Buddhu vodou, jinde zapalují vonné tyčinky a svíčky, aby si na Buddhovi nebo Nátech vyprosili přízeň osudu a lepší příští život. Mnoho věřících vidíte, jak se zastavují u hlavních osmi svatostánků umístěných kolem dokola centrální stúpy. Řídí se přitom podle dne svého narození, těch osm svatyň totiž patří osmi dnům buddhistického týdne. Sem tam někdo zazvoní na malé zvonečky u okolních oltářů. Je tu i mnoho lidí, kteří tu pořádají obřadný piknik, nebo prostě jen tak obyčejně obědvají. Vytahují z tašek misky s rýží a nějakým masem a pouštějí se do jídla. Jsou i tací, kteří si zmoženi vedrem někde ve stínu zdřímnou. A mezi těmi domorodými věřícími je samozřejmě i mnoho mnichů. vidíte mezi nimi svátečně vystrojené rodiny, prostě oblečené vesničany, mladé dívky a chlapce. Starší dospělí mají sebou i děti různého stáří, už od malých batolat, které pak lezou po čtyřech po dláždění či dřevěné podlaze svatostánku, zatímco dospělí se sklání před svým Buddhou.

Pagoda Shwedagon nás ohromila a uchvátila natolik, že jsme se později někteří s Lukášem dohodli, že pokud to půjde, a při návratu do Yangonu nám poslední den před odletem zbyde trochu času, že si zajdeme na pagodu Shwedagon ještě jednou, tentokrát si vychutnat večerní atmosféru toho úžasného místa. A tak se i stalo. A rovněž naše večerní návštěva pagody se velmi vydařila. Byla pro nás nádherným a důstojným rozloučením s krásnou buddhistickou Barmou. Jediné negativum tohohle večera v pagodě Shwdagon vidím v tom, že jsme museli ještě jednou přispět barmské juntě dalšími dolary za nové vstupné.

Už samotná vstupní brána a kryté schodiště pagody Shwedagon s bohatou pozlacenou dřevořezbou je impozantní. Pagoda je podle legendy stará asi 2500 let a v základech hlavní stúpy skrývá osm Buddhových vlasů. Už zase! A tady dokonce osm! Buddha kdysi své vlasy prý daroval jakýmsi kupcům, kteří potom pagodu Shwedagon založili. Současná podoba pagody je však z 18. století, kdy byla celá přestavěna po velkém zemětřesení. Samotnou pagodu tvoří komplex víc než osmdesáti staveb, tedy stúp, chrámů, svatyní i modliteben s mnoha Buddhy, Náty, oltáři a obětišti, kam věřící přinášejí své dary. Mají tu i krásný šestnáctitunový zvon, jaký také hned tak někde neuvidíte.

Hlavní stúpa uprostřed pagody Shwedagon je vysoká téměř 120 metrů. Díky tomu, že celá pagoda je na umístěna na pahorku, je tahle zlatá stúpa skutečnou dominantou celého Yangonu. A tahle stúpa je opravdu zlatá. Knižní průvodce tvrdí, že je na ní více zlata, než ve všech londýnských bankách. A vrstva zlata stále na základě darů věřících přibývá. Na vrcholku stúpy jsou prý zase tisíce drahokamů, převážně safírů a smaragdů, zezdola ovšem normálně vidět nejsou. Přesto jsme je viděli, ale až později, až při druhé večerní návštěvě pagody. Na dláždění jsou tu k nalezení označená místa, ze kterých je za tmy možno zahlédnout třpyt těch největších drahokamů na špičce stúpy. Těch značených míst je tu několik, musíte však stát téměř přesně na značce. Jakmile se postavíte už jen malý kousíček vedle značky, třpyt drahokamů se okamžitě ztratí.

Hned první náš barmský den jsme tedy navštívili překrásnou a docela jistě nezapomenutelnou pagodu Shwedagon. Strávili jsme v ní celé úžasné dopoledne. Z té velikosti, nádhery a atmosféry, z toho množství mramoru a zlata i stříbra v kombinaci se sněhobílými svatostánky a přebohatou zlatou, červenou nebo i nebarvenou dřevořezbou tu člověku opravdu přechází zrak. A nad tím vším ta nádherně modrá obloha celý ten dojem ještě umocňuje. Ani příliš nevnímáte to obrovské vedro. A dokonce ani to, jak vás pálí sluncem rozpálená dlažba do bosých chodidel. Když jsme posléze z krásné pagody Shwedagon odcházeli, shodli jsme se všichni na tom, že tohle byl každopádně mnohonásobně silnější zážitek, než třeba královské paláce v Bangkoku či kambodžském Phnom Penhu. Kam ty se hrabou! Tam je to víceméně jen turistická atrakce. Tahle pagoda žije opravdovým nefalšovaným životem. Žije svými lidmi, svými věřícími, kteří do ní chodí za motlitbou i prosbou za lepší život, či se jen setkat se svými blízkými. A přitom pagoda Shwedagon nad jiné vyniká i svou velikostí, krásou a bohatostí výzdoby.

Když jsme projížděli Yangonem, upozornil nás Kopwint ještě na jednu pagodu hned na protějším kopci naproti pagodě Shwedagon. Jedná se o pagodu jménem Maha Wizya, která je jen pár desítek let stará. Nechala ji postavit vláda jako jakousi protiváhu k pagodě Shwedagon. Obyvatelé ji tu nemají rádi, je pro ně symbolem krutovlády a falešnou snahou vlády zalíbit se nábožensky smýšlejícím Barmáncům. A tak je prý opuštěná a téměř nikdo do ní nechodí. Nešli jsme tam ani my.

Názvem kapitoly, který jsem zvolil, by mohl začínat dopis do Asie. A klidně by mohl pokračovat větou "Bylo mi u vás moc fajn". Lidé v Myanmaru jsou opravdu moc milí, příjemní a usměvaví. Určitě a v mnoha směrech jsou úplně jiní, než jak jsme předtím poznali Thajce i Kambodžany. Ale jinak je ten nadpis špatně. Hned vysvětlím proč.

Už při cestě z letiště v Yangonu, při první procházce městem, si toho rozdílu nemůžete nevšimnout. Lidé okolo vás jsou jiní i na pohled. Nejen tím, že se jinak oblékají, malují a upravují. I bez toho jsou jiní, než lidé, se kterými jsme se dosud setkávali v Thajsku nebo v Kambodži. Zdaleka ne všichni tu mají obličej typicky východoasijského zjevu. Mnozí mají mnohem snědší pleť, chybí jim šikmo položené oči a nemají tak ploché nosy. A pokud alespoň trochu znáte typické znaky některých národností, okamžitě je zařadíte spíše někam do Indie, než do východní Asie. Barma je země ležící na rozhraní dvou lidských ras, indoevropské, a asijské. To se projevuje nejen v tom, jak tu lidé různě vypadají, ale i v jejich způsobu života, v barmské kuchyni, v tradicích i v kulturních směrech. Ta pestrost lidských typů je dána i tím, že národností, větších i menších, žije v Myanmaru vedle většinových Barmánců velké množství. Uvádí se, že národností a etnik je v Myanmaru více než sto, a knižní průvodce tvrdí, že na jeho území se mluví více než stovkou různých jazyků. Tedy pokud já používám slovo Barmánci, není to přesně. V nadpisu kapitoly bych spíše použít výraz "Milí obyvatelé Myanmaru". Ale já i proto, že používám výraz Barma, na který jsem prostě dlouho zvyklý, mám za Barmánce obecně všechny domorodé obyvatele Myanmaru. A proto jsem to stejně tak použil i pro název kapitoly. Nechť se oni na mne kvůli tomu nezlobí.

Lidé v Barmě jsou milí nejenom k nám cizincům a turistům. To by se dalo vysvětlit třeba i tím, že je tu o nás, o turisty, nouze. Ale oni jsou milí a příjemní i sami na sebe, vzájemně si prokazují úctu, což se projevuje i tím, jak dodržují mnohé zvyky i tradice a především pravidla chování. Jednou z prvních věcí, kterou se nás Lukáš i Kopwint snažili naučit, byl zvyk místních obyvatel ohledně podávání předmětů i peněz zásadně pravou rukou držíce se přitom levačkou za pravé předloktí, většinou v mírném úklonu. To si v Barmě vyžadují společenská pravidla, a pokládá se to za slušné a uctivé chování. Podávat někomu něco levou rukou se tu nepovažuje za slušné. A řeknu vám, je problém si na to zvyknout. Soustředíte se chvíli na to, co si vybíráte při nakupování, pak smlouváte o cenu, a nakonec při placení mávnete s penězi první pazourou, ve které se vám z kapsy či peněženky peníze objeví. Někdy se člověk stihne i opravit, jindy ne. Ale oni jsou velmi tolerantní a chápaví, někdy náš prohřešek taktně přehlédnou, jindy nás jemně upozorní. Nebo nám sami pomohou třeba tím, že natahují ruku jako první, přičemž způsobu, jakým to dělají, si prostě nemůžete nevšimnout. Ale hned vidíte, jakou mají radost, když vy sami tenhle jejich zvyk dodržujete, respektujete a používáte ho.

Na obyvatelích si všimnete bez velkého prohlížení mnoha dalších zvláštností, které jsou pro nás velmi exotické. A stejně jako podávání předmětů pravačkou jsou ryze barmskou záležitostí. Nevím, jak v jiných asijských zemích, ale ani v Thajsku ani v Kambodži jsme se ničím podobným nesetkali. V Barmě se zřejmě drží mnoho zvyků a tradic, které v okolních asijských zemích už zcela vymizely. A nebo tam možná ani neexistovaly. Barma je opravdu zvláštní a podivuhodně svérázná země.

Na barmských ženách si všimnete na první pohled jejich zvláštního a nápadného malování obličeje. Všechna jejich malování mají stejnou světlounce krémovou barvu a všechna pocházejí ze dřeva zvláštního stromu. Jmenuje se to tanaka používají to jako make-up. Dřevo stromu ze rozmělňuje na kameni stejného charakteru, jako má u nás brousek na kosu, jen má obvykle kulatý tvar. Mísí se s malým množstvím vody a ženy ho potom používají k malování na obličej. Sem tam ale uvidíte potřené i ruce či nohy, některé dámy ho mají dokonce na krku a v dekoltu. Barmánky hodně tanakou potírají i své děti, a také nejen v obličeji. Věří v blahodárné účinky tohohle líčidla. Tanaka má prý za cíl chránit pokožku před slunečními paprsky, a udržovat ji vláčnou. A snad, možná, to je i proti komárům. Nejspíš na těch účincích něco bude, protože barmská tradice malování tanakou je stará přes 2000 let. Ale když vidíte, že každá žena je namalovaná jinak, každé děcko má také tanaku nanesenou jiným způsobem, a když zanedlouho zjistíte, že se tanakou malují i větší chlapci, nemůžete si myslet nic jiného, než že malování tanakou podléhá v Barmě módě, stejně jako jinde malování nehtů nebo očí. Žena je prostě žena, ať v Barmě, nebo někde jinde. Kus dřeva a kámen na broušení ostatně najdete v Barmě prodávat prakticky na všech tržištích. Často vidíme tohle tanakové vybavení i v hotelích. V koupelnách leží obvykle hned vedle šamponu a mýdla. Takže má-li kdo chuť, může se taky pomalovat. Z nás to ale nikdo nezkoušel. Škoda, Líba to vyzkoušet mohla. Sice by se mi možná tolik nelíbila, ale zase bych na těch jejích různých šminkách a líčidlech něco ušetřil. Stačila by jí pak jenom nějaká větev a kousek brousku. Já bych jenom musel tanakový strom zasadit u nás doma, kupříkladu na dvorku. Třeba bychom potom měli i krásně zmalované děti.

Pokud se oblékání týče, je v Barmě nepřehlédnutelné, že všichni tu nosí sukně. A to ženy i muži. Na celém světě je asi jen málo lidí, kteří si dokáží představit celý svůj život bez kalhot. A mezi ně patří Barmánci. V Barmě se prostě kalhoty nenosí. Jen výjimečně a pouze ve větších městech jsme viděli u domorodých obyvatel kalhoty, někdy džíny, stejnou vzácností byly i kratší ženské sukně. Takové oblečení ponejvíce nosily jen menší děti. Kopwint nám říkal, že se jednu dobu už v Barmě začaly trochu víc nosit kalhoty a víc lidí se začalo oblékat tak, jak je obvyklé ve vyspělých zemích. Ale v posledních letech, kdy se protesty proti vojenské vládě stupňují, se zase skoro všechno obyvatelstvo vrátilo k tradičnímu oblečení jako jedné z možných a snadných forem jakéhosi nesouhlasu. Je to takový jejich malý protest, o kterém každý ví, ale proti jakému nikdo nemůže nic namítat.

Mužský tradiční oděv je široká dlouhá sukně, které se říká londži. Je ušitá tak, že tvoří hodně širokou rouru, do které se Barmánec zabalí a vepředu ji celou zaváže na uzel. Žádné záhyby, žádné tkaničky, žádné složitosti. A pokud víte, že Skotové pod svým tradičním kiltem nenosí prádlo, o Barmáncích a jejich londžích lze říci totéž. Dokáží se tak třeba bez problémů vyčůrat kdekoli na cestě hned vedle autobusu. To jsme u našich barmských průvodců zaznamenali mnohokrát, zatímco my jsme hledali nějaké keříčky, stromy či jinou vhodnou schovávačku někde dál od silnice. Barmští muži v londži dělají všechno, bez problémů v ní jezdí na kole, vylézají v ní na palmu sklízet cukrovou šťávu, a je zážitek vidět, jak se v ní čiperně pohybují i po barmském lešení, které se sestává jen ze svázaných bambusových tyčí, mezi nimiž není ani kousek ničeho rovného. Mirek s naší skupiny si jednu takovou londži taky koupil. Nosil ji v Barmě dost často, a vzbuzoval tak, podobně jako Líba se svou sukní, velké sympatie většiny místních obyvatel.

Barmské ženy také nosí dlouhé sukně. Někdy také podobně omotané jako muži, častěji však jsou ženské sukně tenčí a užší a uvazují se na boku nebo vzadu na tenkou tkanici z téže látky, která je k sukni přišitá. Ženskou sukni pak doplňují pestrobarevné halenky, případně košile. Velmi podobné těm, jaké nosí i muži.

Významná a důležitá je v Barmě i pokrývka hlavy. Na hlavách žen, ale leckdy i mužů, lze vidět různé kloboučky, typické asijské slamáčky miskového tvaru, často i různé šátky a jakési hadříky omotané kolem hlavy. A také kloboučky vyráběné z palmového listí. Jak se vyrábějí, to jsme měli možnost vidět v jedné vesnici při návštěvě malé dílny. Jediný nástroj, který k tomu tamní ženy používaly, byly veliké nůžky vyrobené určitě ručně v nějaké místní kovářské dílničce.

V Barmě žije mnoho kmenů a národnostních skupin, kteří stále dodržují tradice a nosí typické oblečení a barvy charakteristické pro jejich kmen či etnikum. A nejčastěji se odlišují právě pokrývkou hlavy, zejména v horských oblastech kolem jezera Inle. Tam nosí ženy i muži různé turbany, které vypadají, jako by si kolem hlavy omotali deku, nebo froté ručník. A možná tomu tak v některých případech opravdu je. A je tu obvyklé, že tu ženy z jedné vesnice či z jednoho kmene nosí stejný jeden svůj typický vzor a barvu. A tak potkáte skupinku žen, které mají všechny na hlavě stejnou oranžovou kostkovanou deku, o kus dál potkáte několik žen v zelenooranžových barvách, za chvíli zase jiné mají na hlavách tmavě fialovou něco jako osušku. V horách ženu bez pokrývky hlavy venku prakticky nepotkáte. Vrcholem ovšem bylo, když jsem na tržnici v Aungbanu viděl květinářku ve vojenské helmě hitlerovského Německa, dosud stále "vyzdobené" hákovými kříži. Bůhví, jakými cestami osudu se jí ta helma dostala do rukou a proč ji vlastně nosila. Trh je pro Barmánce i společenská událost a jistě se ženy i tady chtějí líbit, jako ženy všude na světě. Ale tohle?

Chudoba a skromnost Barmánců ostře kontrastuje s nádherou a zlatým bohatstvím jejich buddhistických pagod. Lukáš i Kopwint nám radí, abychom jim peníze raději nedávali. Aby si nezvykli dostávat peníze zadarmo a neuchylovali se proto k žebrání. Ale můžeme jim pomoct tím, že je za drobné služby odměníme malým obnosem, že si od nich koupíme nějaký výrobek, nějakou maličkost, i když to třeba vůbec nepotřebujeme. Také jsme připraveni jim dát drobné dárečky, které si jinak oni sami nikdy nekoupí. Máme pro děti také nějaké ty bonbóny, ale především tužky a zápisníčky, či jiné drobnůstky pro radost i užitek. Často vám je ale líto, že toho nemáte víc. Ale to už je tak. Nelze mít pro všechny. Jiní zas dostanou něco třeba od příštích turistů. Asi úplně nejlepší bylo, když jsme u mingunské pagody koupili od jedné holčičky několik ručně malovaných pravítek, která jsme posléze nechali dětem ve škole u jezera Inle. Tak jsme barmským dětem pomohli sice jen trošku, ale zato dvakrát. Na několika místech jsme také nechali větší či menší zásoby léků, pokud tu byli lékaři schopní je použít a poskytnout je potřebným. Na tohle všechno jsme byli připraveni už z domova. Cestovní kancelář nám v tomto směru před odletem dobře poradila, co je nejlepší si vzít sebou a jaké dárky jsou pro místní obyvatele a děcka ty nejvhodnější.

Lidé v Barmě se snaží všemožně si alespoň něco málo přivydělat. Ponejvíce prodejem nějakých drobných suvenýrů, ale i potravin nebo nápojů. Ale třeba i tím, že nám pohlídají boty venku před pagodou. I když víme, že to vůbec není potřeba, rádi jim za to pár drobných dáme. V Barmě se vůbec nemusíme bát nějakého přepadení, okradení, a to ani jako osamělý jedinec v temných uličkách. Běžná kriminalita je tu velmi nízká, Barma platí v tomto směru za jednu z nejbezpečnějších zemí na světě. Barmánci jsou velice ohleduplní a přátelští, spíš nám pomohou sami něco pohlídat a upozorní nás, když někde něco zapomeneme. A taky asi vědí, že by kvůli nám měli značné nepříjemnosti, a pravděpodobně by jim hrozilo mnohaleté a kruté vězení, pokud by nám nějak ublížili.

Úplně fantastické pak je, když Barmánce někde při svých zastávkách na protažení či na jídlo a odpočinek fotografujeme. Tady na rozdíl od naší jihoamerické zkušenosti nikdo svou tvář neschovává, ani za fotografování nechce platit. Tady jsou lidé šťastní, že vám zapózují. Když jim na displeji foťáku ukážete jejich podobiznu, velice je to pobaví a rozveselí. Zdají se být na vrcholu blaha. Chtějí vyfotografovat ještě a ještě, postrkují vám dopředu svou sestřičku, kamaráda nebo souseda, aby se i na ně dostalo, a aby se mohli podívat také na jejich obrázky. A pak ukazují, že tohle je ten a tam zas onen. Jen nad svým vlastním obrázkem často nevěřícně poulí oči. Až člověka napadá, jako by se nikdy oni sami neviděli, jako kdyby vůbec neznali zrcadlo. Dost možná, že někde v zapadlých vesničkách tomu tak opravdu je.

Na Barmáncích však nepoznáte, že by jim jejich chudoba, jejich způsob života, či jejich těžká práce, nějak zvlášť vadily. Dovedou být velmi bezprostřední a moc rádi něco oslavují a veselí se. Na jedné takové vesnické slavnosti jsme se krátce zastavili, když jsme se vraceli od jezera Inle do Yangonu. Jeden bohatší místní obyvatel tu oslavoval vstup svého potomka do mnišského řádu, do kláštera. Už jsem psal o tom, že jak by tu každý měl být mnichem, a jaká je to pro Barmánce důležitá a významná událost. A tenhle bohatší vesničan proto uspořádal velkolepou slavnost pro celou vesnici. Když jsme tam s naším autobusem zastavili, připadalo nám, jako by tu byl nějaký asijský cirkus. Před jakýmsi bohatě zdobeným velikým přístřeškem právě tančily čtyři lidské nohy ve zlatě zdobeném sloním kostýmu. A lidí a zejména dětí tu bylo jako někde u nás na pouti. Zakrátko, jen co slon skončil svou taneční produkci doprovázenou hlasitou hudbou, se skoro všichni tlačili kolem nás a zvědavě nás okukovali svými pomalovanými obličeji. A děti, když se pak viděly na displejích našich foťáků, se chtěly nechat fotografovat všechny znovu a znovu. Možná že tu byla celá vesnice, a zjevně jsem pro ně byli vítaným zpestřením jejich oslavy. Od pořádajícího Barmánce jsme dostali i pozvání na občerstvení a posezení, což Lukáš s Kopwintem po krátké poradě s díky odmítli. Bylo už dost pozdě večer a nás čekala ještě dlouhá cesta do města Taungoo, kde jsme měli toho večera zajištěný nocleh. A jak říkal Kopwint, takovéhle pozvání by se určitě nedalo odbýt za nějakou hodinku či dvě. Určitě by se naše posezení hodně protáhlo a nás by to velmi zdrželo. Škoda, mohlo to být další zajímavé setkání s milými Barmánci. Ale fakt je, že i bez toho jsme se ukládali ke spánku v hodně pozdní hodinu.

Život obyčejných lidí v Barmě je pro nás Evropany opravdu jen těžko představitelný. Když jsme během těch čtrnácti dnů projížděli Barmou, zastavovali jsme v mnoha vesničkách, na mnohých místech, při různých příležitostech, a přitom jsme mohli spatřit spoustu zajímavých věcí.

Procházíme se třeba po vesnickém jarmarku, a se zájmem si prohlížíme, co všechno se tu nabízí ke koupi. Nejsou tu totiž žádné suvenýry pro nás. Cizince a turisty tu nikdo nečeká. Nabízí se tu pouze zboží, které mohou vesničané prodat sami sobě, svým sousedům, Barmáncům z okolí, z okolních vesnic. Zboží je velice různorodé, jak se na správný jarmark sluší a patří. Od nějakých žebříků a povozů přes oblečení až k nezbytným laskominkám. A nechybí tu ani hračky. I děti si tu tedy přijdou na své. Jarmareční stánky se nacházejí hned na kraji vesnice a jsou jeden vedle druhého postaveny podél silnice, některé pak mimo ni na volném prostranství pod jakýmsi stromovím. Barmské jarmareční stánky sestávají z několika svázaných dlouhých bambusových tyčí porůznu přikrytých všelijakými plachtami. Zboží je rozloženo na jednoduchých dřevěných stolech, v některých případech i na plechových sudech obrácených dnem vzhůru, případně přikrytých nějakou rovnou deskou. Kolem nás se seběhla spousta lidí, všude kolem vidíme tanakou pomalované obličeje, jak si nás se zájmem prohlížejí. A my zase je. Už si na to pomalu začínáme zvykat, jací jsme vzájemně na sebe zvědaví.

Jinde zase pozorujeme Barmánce a Barmánky na polích, kde pěstují svou zeleninu nebo melouny. Je to těžká každodenní práce. O kus dál vidíme, jak orají rýžová pole rádlem udělaným jen z kusu silné větve, které táhnou dva vodní buvoli. Na dalším poli litujeme dívky, které v oblacích prachu a úmorném vedru sázejí zázvor. Mirek,největší šprýmař mezi námi, začal za jedním děvčetem její zázvor sbírat z brázdy zase zpátky do košíku. To děvče na Mirka nejprve vyděšeně koukalo, ale za okamžik pochopilo, že je to jen žert. A někteří z nás si tu na chviličku vypůjčili motyčku, aby si mohli vyzkoušet, jak se s ní na takovém zázvorovém poli pracuje.

Na cestě z Madalaje do hor navštěvujeme také ženy pracující pro změnu na rýžovém poli. Rozsazují tu rýžové rostlinky stojíce přitom celý dlouhý den po kolena ve vodě. A celý den s ohnutým hřbetem. Je to necelá dvacítka žen, mladší i starší, ale jejich věk se vůbec neodvažuji hádat. Zprvu na nás nedůvěřivě koukají, ale pak se s nimi Kopwint začne bavit. A tak nechají na chvíli práce, vyjdou za námi z vody na cestu, kde krátce zapózují našim fotoaparátům. Jsou veselé a začnou s námi žertovat. Jsme tady pro ně zřejmě nevšedním a neobvyklým rozptýlením v jejich celodenní dřině. Když odcházíme, tahají Lukáše za ruce, aby tam s nimi zůstal. Kopwint nám pak na cestě k autobusu ještě pověděl, že tyhle přírodní ženy dokážou být pro muže dokonce i nebezpečné. A to i pro muže ze sousední vesnice, pokud se tam dostanou třeba na nějakou oslavu. Ony totiž kromě své vesnice a rýžového pole neznají nic jiného. Ze své vesnice jsou zvyklé kojit všechny děti, které tu mají, a tak dostanou-li se k jiným mužům, jejich sexuální aktivita může být prý opravdu nebezpečná. Mohou prý muže i ukojit a zadusit. Tak to měl tedy Lukáš štěstí, že jim unikl! A mě přitom napadá, jestli tyhle ženy vůbec něco vědí o nějaké vojenské vládě, o nějakém politickém uspořádání, o něčem, co je dál, než dvě vesnice od jejich domova. Kdo ví.

Na silnicích i na horských cestách potkáváme dřevěné povozy tažené dvěma volky. Ty jsou v šanských horách jedinou možností, jak se dají dopravovat z místa na místo větší náklady. Na některé horské cesty se nedostanou žádná motorová vozidla, která na silnicích převažují a jsou nákladem i lidmi zcela přeplněná.

Podél silnic a na cestách mezi horskými vesnicemi sledujeme mladá a drobounká děvčata, ale i starší ženy, jak nesou na svých ramenou velká a těžká vědra plná vody od vzdálené hluboké studny. Tam předtím nabírala vodu většinou jen za pomoci svých rukou a silného dlouhého provazu. Pouze u některé větší studny byl vrcholným výkřikem zdejší techniky dřevěný rumpál s klikou.

Dostáváme se párkrát i na malou návštěvu barmských domácnosti, do jejich na kůlech stojících domků s bambusovými stěnami a se střechami z palmového listí. I tady, stejně jako na všechna posvátná místa, patří ke společenskému bontonu vyzout boty před prahem či pod schody, zkrátka někde venku. V běžných vesnických obydlích žije v jednom domě celá velká rodina obývající právě jednu větší místnost. Ta je vybavená jen velmi jednoduše. Najdete tu jeden nebo dva kousky jednoduchého nábytku, obvykle se jedná o nízký stolek a nějakou skříňku. Podlaha je pak pokryta několika jednoduchými a levnými koberci. Dole pod podlahou mezi kůly pak domácí mívají ustájená hospodářská zvířata. Pokud ovšem vůbec nějaká mají. V těch bohatších domácnostech najdete někdy také trochu "zbytečností". Třeba i rádio nebo malou televizi. A abych nezapomněl, nezbytným vybavením prakticky každé barmské vesnické domácnosti je rovněž autobaterie, potřebná na alespoň občasné použití mdlého elektrického světla.

Když se tak v Barmě seznamujeme s tím, jak tu lidé žijí, bydlí a obchodují, jak sami vyrábějí to či ono, v naprosté většině ručně bez použití jakýchkoli technických vymožeností, které my považujeme za úplnou samozřejmost, když tohle všechno, i mnoho dalšího, vidíte a poznáte, a nahlédnete tak alespoň trochu do života obyčejných Barmánců, připadá vám, že se v téhle zemi zastavil čas. Nadobro. Ti lidé tu žijí prakticky stejným způsobem, jako před několika generacemi. Jako bychom my za nimi cestovali nejen do velké dálky, ale taky proti proudu času.

Že se v Barmě zastavil čas, můžu potvrdit i na tom, jak jsme v Mandalaji a později ještě i na jezeře Inle navštívili textilní manufakturu. Tkaní látek na zdejších tkalcovských strojích se v této podobě u nás nacházelo snad někdy ještě za Rakouska. Moje babička a děda bývali domácími tkalci a tak o tom něco málo vím. Když jsem k nim v šedesátých letech dvacátého století coby kluk jezdil na prázdniny, jejich tkalcovské stavy byly oproti těm současným barmským neskonale technicky pokročilejší a automatizované. Všechny důležité a hybné části byly vesměs železné, a poháněly se elektřinou. Babička s dědou jednou za čas vyměnili v některém stavu člunek s navinutou nití. Stroj pak několik minut pracoval sám, sám si prohazoval člunek s nití a přirážel protaženou nit k látce. A stav dokázal dokonce i automaticky vyměňovat dřevěné člunky s různými barvami nití, což se tehdy používalo při tkaní látek, které byly vícebarevené a měly jak jednoduché, tak i složitější, často pak kostkované, vzory. Samozřejmě, že ke tkalcování patřila ještě další práce, jako je navíjení nití, úklid všudypřítomného prachu, mazání a údržba strojů, jednou za čas výměna a navazování stovek nití na celých navinutých obrovských válech, a další nezbytné činnosti. Ale dnešním barmským tkalcům se o takové technice může jen zdát. Oni musí rukou prohodit člunek, rukama přirazit protaženou nit k látce, pak překlápějí polohu protahovaných nití, znovu rukou prohazují člunek a tak dále a pořád dokola. Žádná mechanizace, žádná automatizace. Takovéhle celodřevěné tkalcovské stavy jsem u nás viděl opravdu jen v muzeu. Neskutečná práce! A když pak zjistíte, že si na druhém konci té malé manufaktury můžete koupit košili ušitou z nějaké takhle tkané látky za nějaké tři čtyři dolary, musíte se nutně zeptat sami sebe, co máte na té ceně za takovouhle práci ještě smlouvat. Že by mohla být i za dva dolary?

Zajímavá byla v pohledu na ruční práce Mandalaj, kde jsme v jediné ulici měli možnost se seznámit s mnoha řemesly. Třeba s kožedělnou výrobou, neobvyklou tím, že ponejvíce používané tu byly hadí kůže visící venku před dílnou. I tady, stejně jako jinde na tržnicích a u jiných švadlenek, používal mistr stařičký šicí stroj na nožní pohon. Možná ještě zajímavější pro můj technický pohled byl mistrův CD přehrávač. Jako by pocházel někde z doby prvních rádií, byl sletovaný nějak prapodivně na koleně, pohozený na hromadě nějakého haraburdí a bylo naprosto neuvěřitelné, že to hrálo. Tady mě napadlo, že kdyby CD byla opravdu zkratka "Cimrmanův disk", pak takhle nějak by Jára Cimrman mohl vymyslet a sestavit svůj přehrávač. A pokud by ho zase nějaký jiný vynálezce nepředběhl, snad by si ho mohl dát i patentovat.

Taky jsme tu narazili na dva tři krámky s papírovými slunečníky a dílnou, kde se vyrábějí. Jak se dělají takové slunečníky a třeba i vějíře a další podobné věcí, to jsme pak mohli podrobněji vidět v malé soukromé výrobně ve vesnici Pindaya. Vyrábějí je tam z bambusové kůry, kterou nejprve důkladně rozmočí a rozklepou palicí na jakousi kaši. Tu pak dále ředí ve vodní lázni a postupně ji v tenké vrstvě nakladou na síto. Jako ozdobu vznikajícího papíru použijí lístečky z rostlin či barevných okvětních plátků. Mezitím na malém improvizovaném dřevěném soustruhu, který je také velmi hoden obdivu a poháněný nohou, vytvoří váleček. Do něho ostrým nožem vyrobí zářezy. Z tenkých seříznutých klacíků umístěných do těchto zářezů pak vznikne kostra budoucího slunečníku. Když vyrobený bambusový papír uschne, postupně kolem dokola ho nalepí na připravenou dřevěnou kostru, zastřihnou, ohnou, přilepí okraje a slunečník je hotov. Spousta práce, a i když jsou šikovní, zabere jim to dost času. A nekupte to za pár dolarů. Líba s ohledem na možnou váhu zavazadel při návratu z Barmy a na samotnou váhu naší "mrtvé tety" koupila jen malý stejným způsobem vyráběný vějíř.

Ale vraťme se ještě zpátky do Mandalaje. Součástí jiné dílny v Mandalaji, tentokrát truhlářské, a spíše by se mělo říct řezbářské, bylo také několik místností, kde děvčata vyšívala koberce a zdobila je korálky. Jak jinak, samozřejmě ručně. Obchod uvnitř i zvenku byl hodně neuspořádaný a spíše připomínal nějaké vetešnictví. Ale byly tu i některé zřejmě hodně cenné sošky z vysoce kvalitního dřeva, z černého ebenu a snad i ze slonoviny. A ty byly opravdu hodně drahé, v řádu mnoha desítek a spíše stovek dolarů. Krom různých dřevěných vyřezávaných věcí a suvenýrů se tu vyráběly a byly tu k vidění i početné mandalajské loutky. Závěsné loutky ovládané provázky, marionety, jsou pro Mandalaj tradiční a typické. I proto je také mandalajské loutkové divadlo známou a všude doporučovanou atrakcí.

Na představení mandalajského loutkového divadla jsme se jednoho večera také zajeli podívat. Divadlo bylo dost maličké a vystavené marionety na stěnách spíše připomínaly nějaké muzeum. Vystavené loutky jsou opravdu velice neobvyklé a mají svůj vlastní nezaměnitelný charakter, styl i konstrukci. Také představení pro nás bylo velice netradiční, loutky se střídaly dokonce s živými herci. Bylo to všechno takové rychlé, plné boje a pohybu. Herci marionetami často zběsile mávali sem tam. Slovní doprovod k tomu nebyl ani žádný potřeba. Asi nejhezčí pasáží z celého asi hodinu trvajícího představení byla ta, v níž živá a jako orientální princezna oblečená dívka hrála marionetu, kterou jako by nad ní stojící herec vodil. To bylo vskutku úžasné! Celé představení mandalajského divadla bylo doprovázeno skupinou hudebníků sedících před jevištěm. Byli oblečení do tradičních kostýmů a představení doprovázeli tradiční barmskou hudbou. Bylo určitě zajímavé takové představení vidět, ale nemůžu zase říct, že by se mi nějak zvlášť líbilo. U nás se ovšem asi nic podobného vidět nedá, a k Mandalaji prostě tohle patří. Jsem rád , že jsem to mohl vidět, ale já bych asi na takovéhle divadlo moc nechodil. Myslím, že většina ostatních na tom byla podobně. Pro někoho tak bylo možná větším zážitkem to, když Lukáš nám na cestu zpět do hotelu objednal cyklorikšu. Ta je tady v Mandalaji hodně zvláštní tím, že dva zákazníci, které majitel cyklorikši uveze, sedí zády k sobě. A ten náš se chudák s Líbou a především se mnou notně našlapal! Když jsem ho tak po očku pozoroval, měl svůj peníz opravdu nesnadno vydělaný.

Ale zůstaňme ještě na chvíli v mandalajské ulici řemesel. Velký kus téhle ulice po obou stranách zabíraly sochařské a kamenické dílny. Některé vyráběly menší sošky, jiné velké, až v nadživotní velikosti. Předměty sochání byly sice různé, ale v naprosté většině to byl samý Buddha, sem tam nějaký ten slon či nějaké mýtické zvíře. V jedné dílně seděli mladíci a v oblacích prachu sochali cosi z bílého mramoru. O kus dál jiní táhli velkou Buddhovu sochu po dřevěných kůlech přes ulici, kde nějací natěrači jiného Buddhu barvili zlatou barvou. Pod další stříškou jednoho z desítek stánků děvčata leštila malými mokrými hadříky menší kousek mramoru, samozřejmě to byl zase nějaký Buddha. Na další cestě ulicí vidíme Barmánce lakovat dřevěné sochy slonů, a tamhle zase brousí nějaký nazelenalý kámen, snad nějaký polodrahokam. U většiny dílen byl obchod, kde nabízeli své zboží vyrovnané do několika řad na jednoduchých dřevených stolech. Mezi tím vším pobíhala kupa dětí, malíři malovali a snažili se nám nabídnout své obrázky, postávali tu i prodavači s občerstvením. Jiní obchodníci procházeli ulicí a nesli své zboží nabízet někam do jiné městské čtvrti. Projížděla tudy auta, motorky i cyklorikši, zkrátka celá ulice tu žila svým neobvykle zvláštním způsobem a tempem, a bylo velmi nevšední celé tohle hemžení jen tak pozorovat. A když jsme se blížili na konec ulice, kde nás čekal autobus, nemohli jsme si nevšimnout silně umouněné a zašpiněné ženy, které kdosi začal říkal "uhlobaronka", protože tu na kraji ulice nabírala do pytlů nějaký černošedý mour, který tu byl podivně rozhozený po zemi.

Na jezeře Inle jsme zase viděli při práci místní kováře, kde jich několik bušilo kladivy do ve výhni rozpáleného kusu železa. Přesně tak, jak to znáte z některých našich filmových pohádek. Možná se dá někdy ještě taková práce v naší vlasti vidět u nějakých uměleckých kovářů či v nějakém skanzenu, ale v Barmě je tohle zjevně naprosto běžný způsob práce tamních kovářů.

Asi s vůbec největší dřinou jsme se setkali v Mandalaji v dílně na výrobu zlatých plíšků. Jsou to téměř průsvitně tenoučké lístky zlata, které se údajně v Barmě nevyrábějí nikde jinde, než právě tady v Mandalaji. V Barmě je ve velkém používají na uctění a obdarování Buddhových soch, na které se prostě a jednoduše tyhle zlaté plíšky připlácnou. Už jsem se zmínil o Buddhovi v pagodě Mahamuni, další Buddhovy sochy oplácané zlatem do silné vrstvy jsme viděli třeba v pagodě Phaung Daw U na jezeře Inle. Tam je těch Buddhů rovnou pět. Nejsou nijak příliš velcí, jedná se o malé ani ne půlmetrové sošky. Ty jsou ovšem už natolik oplácané zlatem, že v nich už rozhodně nemůžete žádnou sochu spatřit. Při pohledu na ně neuvidíte žádného Buddhu. Sošku jsou už natolik obaleny a oplácány zlatem, že dnes už z nich jsou jen takové skoro beztvaré zlaté hroudy. Pokud něco připomínají, tak snad nejspíš jakési trochu spláclé zlaté figurky do nějakého velikého "Člověče, nezlob se!" Ale věřící si jich moc považují a sjíždějí se za nimi z daleka. Čtyři z těch zlatých Buddhů prý vozí při slavnostech po jezeře od vesnice k vesnici, pátý ovšem musí vždycky zůstat na místě. Používají k tomu nádherně vyzdobené lodě které vidíme kotvit pod střechou opodál.

Ale vraťme se od zlatého "Člověče, nezlob se!" zpět k těm zlatým plíškům a k jejich výrobě. Návštěva téhle dílny byla neuvěřitelná záležitost. Jak se ty plíšky dělají? Z jakýchsi silnějších zlatých pásků se nejprve nakrájí čtverečky. Ty se prokládají nelepivým bambusovým papírem do vrstev až do asi osm centimetrů silné kostky. Tuhle kostku si pečlivě upevní a pak do ní buší velkými šestiliberními kladivy více než půl hodiny svalnatí mladí mužové, aby z nich udělali tenčí zlaté lístky. Každý rozklepaný plíšek se pak rozkrájí na šest menších kousků, opět se stejně poskládají do podobné kostky. Po další půl hodině bušení se zlaté plátky opět rozdělují a pak následuje finální a nejdůležitější bušení trvající asi šest hodin. Šest hodin! Hrůza! Ti mladí svalnatci, kteří do toho buší, mají každý jiný rytmus. To má ale svůj význam. Oni se na tom střídají a ta bušení jsou přesně vyměřena, aby výsledné lístky měly přesnou tloušťku a velikost. Ta práce, jak buší vší silou těmi těžkými kladivy, je nepředstavitelná dřina, ale prý je na místní poměry relativně slušně zaplacená. Výsledné zlaté lístky z posledního bušení pak děvčata v podzemní místnosti bez oken, kde bylo takové vedro, že se mi až dělalo mdlo, krájela zlaté lístky na čtverečky o hraně asi 3,5 cm a skládala je mezi dva papírky. Po sloupnutí jednoho z nich se pak dá zlatý lístek přilípnout tím druhým papírkem na Buddhu. Podobně to děláte se samolepkou. Tady jsem ale vůbec nechápal, jak to ta děvčata dokážou. Ten jeden zlatý lístek je úplně neskutečně tenký, jen několik setin milimetru. Stačí jen neopatrně vydechnout, a všechno se vznáší ve vzduchu. Sám o sobě nemá takový zlatý plíšek prakticky žádnou váhu, a v žádném případě ho nemůžete nějak vzít do ruky. Jakmile sjede z druhého papírku, vždycky se nějak zamotá a shrne. Odfouknout ho může snad i padající peříčko. Každému nám při příchodu do dílny nalepili jeden zlatý lístek někam na obličej. Mně na čelo, Líbě na tvář. I tím nám potvrdili, že byť je to zlato, je tak malé a nicotné, že nemá prakticky žádnou cenu. Ta tenoučká vrstvička zlata vydržela Líbě na tváři asi půl hodiny. Mě se z čela, jak jsem se v podzemním příšerném vedru potil, ztratila za několik minut. A tak, když jsem se posléze venku zeptal, kdeže mám své zlato, musela se přihlásit Líba. Žádné jiné zlato už jsem v tu chvíli neměl.

Těžkou práci a život Barmánců musíte opravdu obdivovat. Ať už to, o čem jsem už psal, nebo i mnoho dalšího, co jsme v Barmě po dobu našeho pobytu a cestování viděli. Jak třeba šplhají na vysoké palmy pro šťávu, z níž pak vaří a vyrábějí palmový cukr. Nebo když jsme v Baganu sledovali, kolik práce jim dá vyzdobit ručním rytím bambusové misky, tácky, dózičky či kalíšky, které si pak za pár dolarů můžete koupit. V takových a mnoha a mnoha dalších případech jen kroutíte hlavou nad tím, že je ještě někde něco takového možné, a přemýšlíte, kde jste se to probůh ocitli. Štípete se, jestli se vám to nezdá a dumáte, jestli někdo neotočil hodinami o nějakých sto let zpátky.

Baganská chrámová oblast patří k nejznámějším a turisty nejvíce vyhledávaným památkám celé Barmy. Rozhodně stojí za vidění, a nikdo nemůže litovat toho, že se sem trmácí po nerovných a hrbolatých cestách necestách. My jsme na baganské chrámy měli jeden celý den, od brzkého rána do pozdního večera, kde jsme objeli kus starého Baganu a jeho okolí a navštívili jsme necelou dvacítku těch nejvýznamějších chrámů. Nepočítám-li oběd, který byl v tomto případě spíše ochutnávkou jídel a všemožných pochutin, stihli jsme se během dne podívat i do místní dílny na ruční výrobu lakovaných bambusových suvenýrů s poetickým názvem "U Zlaté kukačky". Samozřejmě jsme si tu i nějaký ten suvenýr koupili. Asi by se dalo být v Baganu delší dobu, než nám dovoloval připravený program cestovní kanceláře. Baganská oblast je opravdu překrásná. Nad tím nespočetným množstvím chrámů tu člověku zůstává rozum stát.

Oblast s baganskými chrámy zabírá rozlohu přes čtyřicet čtverečních kilometrů v okolí jednoho ze záhybů řeky Iravádí. Údaje o počtu chrámů, které se zde nacházejí, se velmi různí. Vezmeme-li v potaz nedávno objevené pozůstatky asi dvou tisíc chrámů, nachází se jich tu více než čtyři tisíce. Velkých, malých i nejmenších, významných i nevýznamných, stojících i rozbořených, starých i nových. Ano, i nových. Staví se tu totiž dodnes. Nové stúpy či pagody si staví a nechávají stavět bohatí buddhisté nejen z Barmy, ale i ze zahraničí, aby si tím zajistili lepší příští život. Od celkového počtu chrámů, které se v Baganu dají vidět, musíte odečíst zcela pobořené stavby a hromady cihel, které tu zbyly po několika silných zemětřeseních. Jedno z těch úplně největších, s epicentrem přímo v baganské oblasti, se odehrálo poměrně nedávno, v roce 1975. Přesto se stále ještě nalézá v baganské oblasti víc než dva tisíce poměrně zachovalých a stále stojících pagod, chrámů, stúp, klášterů i jiných monumentů. Neuvěřitelné číslo!

Bagan byl založen někdy v devátém století a jeho historie je velice bohatá. Postupně během nějakých tří set let dosáhlo baganské království značného věhlasu a slávy a Bagan se stal hlavním městem první říše na území Barmy. Na konci třináctého století ale následuje velice rychlý úpadek celé říše způsobený vpádem Kublajchánových Mongolů. Ty nejvyšší, největší, nejmonumentálnější a historicky nejcennější chrámy pocházejí povětšinou z druhé poloviny vlády baganských králů, z doby největšího rozkvětu celé říše i Baganu samotného. V těch dávných dobách bývalo hodně baganských chrámů pozlacených, dnes zůstaly pozlacené už jen málokteré. Chrámy jsou také jediné, co zbylo z celého velkého města. Všechny ostatní stavby včetně královských paláců bývaly ze dřeva a do dnešních dnů se z nich již nezachovalo vůbec nic. A podobné to bylo i v dalších královských městech Barmy.

Pro pohyb mezi baganskými chrámy jsme používali najatou drožku s koníkem, a samozřejmě i s barmským kočím. Po zcela svobodné a demokraticky vedené poradě se mnou se pro tenhle způsob Líba dohodla sama se sebou. Já bych byl dal přednost jízdnímu kolu, jako většina ostatních. Připadalo mi, že by nám kolo umožnilo větší volnost pohybu mezi chrámy. Ale nakonec i cestování drožkou bylo zajímavé, mělo své klady, a bylo to zase něco jiného, netradičního a neobvyklého. I kolo mělo ovšem svá úskalí. V písčitém povrchu cest se často bořilo, a jízda hlubokým pískem vedla i k několika pádům našich cyklistických kolegů. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo, nejvýše snad nějaká ta modřina či drobná odřenina.

Náš kočí byl na jednu stranu docela fajn. Při naší cestě nám leccos ukázal a vyprávěl. Jeho angličtina byla pro mne srozumitelná, a rychle pochopil, že mi vždycky musí nechat pauzu, abych alespoň něco mohl přeložit Líbě. Na druhé straně se nesnažil příliš dodržovat Lukášem a Kopwintem vymyšlenou trasu, kterou měl namalovanou na mapě. Takže hned první chrám,který jsme viděli, byl úplně jiný, než bylo původním úmyslem. Kočí totiž zvolil zcela jinou cestu, než která byla určená. Chrám Shin Izza Gawna ze 13. století ale stál za vidění, měl dobře zachovalou štukovou výzdobu. S cyklisty jsme se pak sešli až na druhém chrámu, kde ho Kopwint s Lukášem vyplísnili za nedodržení určené trasy. Pak už si nic podobného nedodvolil. Večer se pak ještě snažil na nás spěchat, když jsme si už za hluboké tmy prohlíželi krásnou pagodu Shwezigon. Koník prý už má hlad. To ho ovšem stálo nějaký ten dolar na spropitném, které jsem mu nakonec dal menší, než jsem původně chtěl. A taky jsem mu to tak řekl. Kdyby býval na nás tolik nespěchal, dostal by víc.

V baganských chrámech se prolíná barmská tradiční buddhistická zdobnost s indickými hinduistickými prvky, protože Bagan vždycky býval důležitým kulturním a náboženským centrem. A dost možná, že pro mnoho věřících buddhistů jím stále je. Často v různých materiálech a průvodcích najdete srovnání, že baganská chrámová oblast může směle soupeřit s chrámy Angkoru v Kambodži. To může. Působivostí, jedinečností a rozsahem jistě. Obě oblasti jsou obklopeny džunglí, ale samotné stavby chrámů v obou lokalitách jsou něco docela jiného. Zatímco téměř všechny angkorské chrámy jsou postaveny z kamene, baganské jsou narozdíl od nich vystavěny téměř výhradně z cihel. A pokud se alespoň trochu zachovala, je ve vnitřních prostorách baganských chrámů omítka, částečně někde zachovalá i zvenčí. Na omítce se většinou najdou zbytky starobylých nástěnných maleb a někde i zvláštního jemně vzorovaného štukování. Nástěnné fresky i štukování a také další vnější pískovcové ozdoby bylo pěkně vidět například v chrámu Htilominlo ze 13. století nebo v o něco málo starší pagodě Sulamani, přestože oba chrámy mají docela odlišnou podobu, architektonický styl, a možná i použitý stavební materiál. Mnoho z baganských chrámů dodnes stále slouží náboženským účelům, takže v nich najdete mnoho soch Buddhů, které jsou i v dnešních dnech zasypávány květinami i peněžními dary. Třeba právě v pagodách Htilominlo a Sulamani jsou uvnitř chrámu v každé stěně uprostřed veliké sochy Buddhů s tvářemi obrácenými do čtyř směrů. Přes nesporné náboženské využití je však dnes Bagan samotný stejně jako kambodžský Angkor především významným a ojedinělým archeologickým areálem.

Některé chrámy mají uvnitř v některém ze svých temných koutů úzké schodiště. Projdete-li po něm nízkým tunelem nahoru na terasu, otevře se před vámi čarokrásný výhled na množství okolní zeleně místy připomínající džungli, z něhož vyčnívají špičky desítek či stovek většinou cihlově červených pagod, stúp a chrámů. Je to fascinující a nezapomenutelný pohled. Podobný jen těžko budete kdekoli jinde ve světě hledat. A nám se tu naskytl hned několikrát. Z chrámu Tayok Pye po ránu, z chrámu Shweguguy kolem poledne. A z chrámu Shwesandaw pak za krásného nízkého odpoledního slunce. Tam se nahoru ovšem stoupalo nikoli vnitřkem, ale po vnějším chrámovém schodišti. Rozhled do širšího okolí byl ovšem poznamenán značnou tropickou vlhkostí, kdy se po většinu času vzdálenější chrámy ztrácely v mlžném oparu. Oč to bylo horší pro naše fotoaparáty, o to víc možná byl takový výhled tajuplnější a zajímavější pro naše oči.

Z ochozu chrámu Khay Minga jsme se pak po okolí rozhlíželi naposled. Strávili jsme tu nejdelší dobu, neboť jsme tu čekali na západ slunce. Původně se Lukáš s Kopwintem domlouvali na jiném chrámu, kde bychom pozorovali západ slunce nad Baganem. Ale kočí našich drožek nás tam odmítali odvézt, neboť prý je to příliš daleko. A nakonec tam oproti původnímu plánu nejeli ani cyklisti. Po celém dlouhém dnu, kdy šlapali od chrámu ke chrámu cestou, necestou, i hlubokým pískem, už byli dost unavení. Také se jim už nechtělo jet někam moc daleko. A tak jsme nakonec všichni zůstali pěkně pospolu na malém chrámu Khay Minga, který měl tu výhodu, že jsme tu jako turisté byli skoro sami. Jen místní dívky coby prodavačky suvenýrů tu měly nad námi mírnou a pro ně jistě obchodně úspěšnou převahu. Prodaly nám toho za tu dobu docela dost.

V chrámech Manuha i Shwesandaw, které oba pocházejí z 11. století, nás překvapily obrovité sochy ležících Buddhů. Byly v obou případech natolik natěsnané do malého prostoru, že mezi Buddhou a chrámovou zdí byla ulička sotva krok či dva široká. Nebyla tudíž moc šance vidět ležící Buddhy v celé jejich monumentální velikosti a šíři. Sedící stařenka před jedním z nich byla pak živým dokladem toho, že baganské chrámy slouží domorodým obyvatelům jako náboženské chrámové centrum až do dnešních dnů. Stařičká žena seděla na holé zemi, opírala se o zeď, a něco si potichu mumlala. V rukou držela a posunovala jakési korálky, které jsme viděli už vícekrát, třeba i u mnichů, a které mi nemohly nepřipomenout růženec mé babičky, s nímž se modlívala k někomu úplně jinému, než je Buddha. Při pohledu na tu stařenku i na onoho obrovitého Buddhu před ní přemítám nad tím, proč ležící Buddha svou velikostí vždycky značně překračuje své stojící kolegy. Možná se ležící Buddha přece jen snadněji staví a taky zřejmě v leže líp udržuje rovnováhu, a proto asi může být o mnoho větší.

Za jeden z nejkrásnějších chrámů v Baganu je považován chrám Ananda s přilehlým klášterem, který pochází z počátku 12. století. Při zemětřesení v roce 1975 utrpěl značné škody, ale byl kompletně obnoven. Uvnitř jsme viděli na každé straně chrámu čtvercového půdorysu asi desetimetrové zlaté Buddhovy sochy s neobvyklým potutelným úsměvem. V chodbách chrámu Ananda je pak nespočetné množství všelijakých malých i větších výklenků, některých s ochrannou mříží. A ve všech samozřejmě Buddha, ať už zlatý, nebo pozlacený. Chrám Ananda má také zlatou špičku i čtyři vedlejší menší věžičky, které jsme z naší drožky viděli několikrát, protože kolem Anandy jsme na své cestě mezi baganskými chrámy několikrát projížděli.

Velkolepě postavený chrám Thatbyinnyu z 12. století se zase pyšní tím, že je se svými více než šedesáti metry považován za nejvyšší baganský chrám. Kvůli bílé barvě jeho omítky se mu také někdy říká "Bílá pagoda". Není ale v Baganu jediným bílým chrámem. Bílou fasádu má kupříkladu i před chvílí zmiňovaná pagoda Ananda.

U pagody Myazedi se zlatou stúpou jsme zastavili přímo před chrámem. Uvnitř obvodové zdi, na nevelkém prostranství, jehož od sluníčka rozpálená dlažba nás neúprosně pálila do bosých nohou, jsme mohli obdivovat kromě krás samotného chrámu i umění místních domorodců, kteří tu ve velkém nabízeli své "pískové" obrazy. Byla to různě rozměrná plátna, vysypaná jemným pískem přilepeným v pravidelné vrstvě k plátnu. Na písku pak byl namalován nějaký obraz, většinou s nějakým Buddhou, výjimečně s jiným motivem, pro některé turisty možná zajímavějším. My jsme si s Líbou vybrali jeden středně velký obrázek, na kterém byl Buddha, a který byl namalovaný nezářivými a temnějšími, ale za to, jak nás ujišťoval prodávající umělec, zcela přírodními barvami. Pikantní je, že zarámování tohohle obrázku, koupeného za usmlouvaných deset dolarů, nás doma v přepočtu stálo dolarů více než sedmdesát.

Chrám Htilominlo, o kterém jsem už zmiňoval v předchozích odstavcích, jsme navštívili za soumraku, po západu slunce. Vypadal velmi zchátrale, ale na druhou stranu je to jeden z mála starobylých chrámů, který nebyl nikdy podroben restaurátorským pracem. Proto jsme tu mohli vidět celou stavbu v původním tvaru a s originální a původní výzdobou. Bylo to moc zajímavé.

Pagodu Shwezigon, jednu z nejvýznamnějších baganských svatyní, jsme si nechali na samotný závěr dne, na večer. Ze dvou důvodů. Za prvé proto, že jako jeden z mála baganských chrámů je takhle pagoda večer osvětlená, a lze ji tudíž navštívit i za tmy. A za druhé proto, že je blízko vesnice Nyaung U, kde jsme byli ubytováni. Proto tato pagoda byla přirozenou poslední zastávkou před návratem do hotelu. Pagoda Shwezigon je chrámový areál poskládaný z několika staveb a velké zlaté centrální stúpy. V ní je údajně ukryt Buddhův zub.

Pokud se vám z těch roztodivných názvů baganských chrámů točí hlava, nic si z toho nedělejte. Žádný z nich, snad kromě Anandy, jsem si nepamatoval déle, než pár vteřin. Jméno chrámu Shwezigon se hodně dlouho mi pletlo s yangonskou pagodou Shwedagon. A když už jsem nějaký chrám někde v materiálech či mapách hledal, dalo mi dost práce, než jsem zjistil, že mnohde do názvů vkládají pomlčky, a nebo ta jména dokonce podivně komolí. Během jízdy drožkou po baganských chrámech jsem se jmény jednoduše nezabýval. Byli jsme s Líbou domluveni na zaškrtávání navštívených míst a chrámů na mapě, abychom se v trase cesty a v jednotlivých chrámech zorientovali alespoň později doma. V tom nám většinou pomohl Kopwint nebo náš kočí. A doma jsem se opravdu k baganským chrámům mockrát vracel, protože návštěva téhle jedinečné lokality na mě opravdu neobyčejně zapůsobila. Právem patří k jednomu z nejpozoruhodnějších míst jihovýchodní Asie, a řekl bych, že i celého světa.

V předchozí kapitole jsem se zmínil, že při obědě mezi baganskými chrámy jsme absolvovali jakousi ochutnávku všeho možného. Je tedy na čase udělat drobnou odbočku směrem k našemu stravování. Budeme se tedy teď alespoň krátce věnovat barmským hospodám, restauracím a stravování vůbec.

Tak jako Barma leží mezi Indií a Thajskem, tak jako jeho obyvatele můžete zařadit některé spíše k Indoevropanům a jiné k Asiatům, i barmská kuchyně stojí na pomezí někde mezi indickou a thajskou kuchyní. A částečně je možná ovlivněna i kuchyní čínskou. Samozřejmě naprostým základem je všudypřítomná rýže. Z ní se dělají i nudle, tenké, široké, všelijaké knedlíčky, placky a kdoví co všechno ještě. Protože já mám rýži rád, neměl jsem s ní ani po čtrnácti předchozích rýžových dnech v Thajsku a Kambodži žádné problémy. Stejně jako zdejší lidé ji mohu mít klidně každý den, a to nejen na cestách, ale i doma. Je jediná věc, která mi na rýži vadí. Nehodí se k řízku.

Přesně podle toho vypadala již zmiňovaná ochutnávka barmských jídel v Baganu, v restauraci přímo uprostřed baganských chrámů. Nanosili před nás spoustu talířů a misek se vším možným, A my jsme si na svůj talíř mohli nabrat cokoli bylo na stole. V každé misce a na každém talířku bylo něco jiného a pokud něco došlo, obvykle hbitě přinesli další misku nebo talířek. Často jsme dlouze zkoumali, co to vlastně jíme. Většinu nám toho Lukáš za pomoci Kopwinta popsal, nicméně toho bylo tolik, že se všechno nedalo ani zapamatovat, ba ani ochutnat. Tak jsme tu ochutnali spoustu všelijak kořeněných misek s kukuřicí, s brambory, různé karí omáčky, další ostré, sladké nebo sladkokyselé omáčky, zvláštně chuťově upravovanou a nakládanou zeleninu, někdy upravenou do různých salátů a míchanic, od bambusových výhonků po citrónovou trávu. A to včetně dalších exotických pochutin, na jaké jsem téměř ihned zapomněl. Na stole ale nechyběla ani čerstvá zelenina, ani různá masa včetně ryb. A samozřejmě jsme k tomu měli rýži podávanou s miskou vývaru na její provlažení či na přiředění některých šťáv. Přitom se na stole našla také nějaká rýže upravená na sladko.

Rýže je v Barmě ovšem trochu jiná, než jaká se vaří v Evropě. Ale stejná, jakou jsme jedli už v Kambodži či Thajsku. Asijská rýže se podává rozvařenější a více drží pohromadě. Ale není z ní rozhodně žádná kaše. Především je jiná hlavně chuťově. Dnes už se i u nás dá taková rýže koupit, byť za podstatně větší peníze, než obyčejná. Mám už vyzkoušeno, že i když neumím přesně popsat proč, je asijská rýže lepší. A to výrazně.

K jídlu jsem si často dával nějakou masovou směs se zeleninou, rychle připravovanou na pánvi, exoticky a specificky kořeněnou. Někdy třeba s ananasem, kešu oříšky, a podobně. To byla podobná strava, jako v Thajsku, trochu podobná čínské kuchyni známé i u nás. Jen byla jídla jinak kořeněná, a nebyla tolik ostrá, jako v Thajsku. Proto jsem si, zvyklý z předchozí cesty, většinou chilli ještě přidával. Maso bývalo různé. Hovězí, vepřové, kuřecí, jehněčí, i nějaké mořské potvůrky, jako krevety či chobotničky (kalamáry), případně ve směsi bylo i vícero druhů. Často, když se člověk pro určité jídlo rozhodl, mohl si následně zvolit, z jakého má být masa. Vystřídal jsem všechna, jen zpočátku jsem se vyhýbal drůbeži.

Snídaně v hotelích byly většinou trochu chudší. Nějaký kousek pečiva, někdy smažená nebo míchaná vejce, nebo kousek sýra, k tomu špetku másla, nějaký džem. Prostě nic zvláštního. Jen výjimečně byla snídaně netradiční a barmská, jako například v hotelu View Point v Nyaungshwe u jezera Inle. Tuhle snídani jsme si moc pochvalovali, aniž bychom pořádně věděli, co vlastně jíme. Bylo to dobré i vydatné a to nám stačilo.

Lukáš, jakožto velký milovník Indie a tím pádem i indické kuchyně, nás často bral také do indických restaurací, nebo nám doporučoval indická jídla. Hned třeba první oběd v Yangonu byl ve znamení indické restaurace. Dal jsem si tu nějaké kůzlečí. Abych se přiznal, ta všelijaká silně kořeněná karí a prapodivně chutnající omáčky jsem si ale příliš neoblíbil. Ani tady, ani později. I když to kůzlečí maso bylo moc dobré. Také jinde jsem našel v indických restauracích dobré jídlo, na kterém jsem si opravdu pochutnal. Na druhou stranu nás Lukáš v Mandalaji pozval na prý typickou indickou večeři, která ovšem pro mě, pro masoráda, byla pravým utrpením. Seděli jsme u malých stolků, na chodníku, a už za tmy. Kuchyně byla uvnitř domu, ale bylo zvenku vidět, jak tu jídla připravují. K večeři Lukáš objednal čapátí, čatní, a miska rýže byla k tomu zřejmě normální. Bylo tu nezvykle plno, především místních lidí. Pravděpodobně levná a oblíbená hospůdka. I když o dost horší, než ty, kam jsme jinak chodili na jídlo. Postupně nám tu "indii" přinesli. Lukáš si to moc pochvaloval, jak je to dobré, výborně udělané, snad prý lépe, než se dostane v samotné Indii. Ale považte! Protože čapátí je oboustranně opečená obilná placka, čatní je v téhle restauraci představováno půlkou brambory v misce s trošičkou hutné silně kořeněné karí omáčky, a miska rýže je prostě miska rýže, a přestože to všechno samo o sobě bylo docela dobré, byla to přece jenom placka, rýže a brambora. Hrůza! Od masa ani ň! Ani zamaštěný talíř! Připadalo mi to podobné, jako kdybych nějakému vegetariánovi nabídl například zapečenou kotletu s klobáskovou omáčkou a masovými knedlíčky ala čivabčiči jako přílohou. Myslíte, že by si na tom pochutnal?

Koupit si nějakou ňamku jen tak na ulici, to šlo v Thajsku. Ale stejně jako náš průvodce Pepa v Kambodži, ani Lukáš tady v Barmě nám něco takového rozhodně nedoporučoval. Samozřejmě kromě ovoce se slupkou, jako třeba banány, pomeranče, liči a další. A tak podobně jako ubytování v hotelích, kde jsme spali podle knižního průvodce v těch nejlepších mezi levnými, i stravování jsme odbývali v těch nejlepších restauracích. A i přes nepatrně vyšší cenu stále neuvěřitelně levnými. Obvykle se doporučují restaurace, kde je hodně lidí. Ale tohle šlo dodržet jen ve větších městech a turisticky významných místech. Jinde, kde není tolik turistů, bývají všechny restaurace až na řídké výjimky úplně prázdné. Místní lidé na stravování v restauracích za dva tři dolary prostě nemají. Ale třeba v Yangonu, na začátku i na konci naší barmské cesty, v jedné zřejmě velice oblíbené restauraci s výborným jídlem a dobrým točeným pivem, jsme jen těžko sháněli místo. Ale proběhla tu jak naše první barmská večeře, tak i naše poslední večerní rozloučení s Barmou a poslední pivo, po kterém následovala už jen jediná noc a odjezd na letiště.

V několika málo případech, zejména když jsme zastavili na jídlo během delší cesty, v malých městech či vesničkách, kde turisté bývají velikou vzácností a příležitostí k nečekanému velkému výdělku, jsme se zašli podívat i do kuchyně. Zjistit, jak a kde nám naše jídlo připravují. I nějakou tu fotku jsem v tom nevelkém prostoru vyrobil, abych měl později doklad o tom, jak taková barmská kuchyně ve vesnické restauraci vypadá. A věřte mi, že jen těžko lze na něco takového zapomenout. Dost špinavě vypadající místnost, uprostřed velký letitý dřevěný stůl, na kterém se všechno krájí. Za ním jednoduše sbitá police s nějakými zásobami přikrytá igelitem. Vedle ní jiná stejně jednoduchá zašlá police s čistými talíři a primitivním základním kuchyňským náčiním. U stěny stojí větší obyčejná zřídka železná, častěji kachlová kamna. V opačném koutě vedle malé komody někdy vrčí stará a oprýskaná lednička, mnohem menší, než jakou dnes máme my všichni běžně doma. Nějaký dřez na vodu v barmské kuchyni buď vůbec nepoznáte, a nebo ho tu ani nemají. Okolo polic jsou do zdi zasazena dřevěná a nezasklená okna, spíš vlastně jen jejich rámy. Ta okna vedou ven na dvorek, nebo dokonce na toaletu. Ano, v některých případech měly kuchyně a toalety dokonce společný odtokový žlábek přímo u kuchyňské zdi, případně pod ní. Někdy jsem tak ani nemusel do kuchyně chodit, mohl jsem si ji celou pěkně prohlédnout oknem přímo při čůrání.

V mnoha takových restauracích či hospodách hrál kuchyňský a obsluhující personál proti nám přesilovku, zřejmě se ku pomoci přihlásila celá rozvětvená rodina. Ale ke cti těchhle kuchyní a kuchařů musím dodat, že jídlo nám připravovali čistýma rukama, a připravili ho vskutku výtečně. Všechna zelenina byla naprosto čerstvá, právě nakrájená, i maso bylo vynikající. Jen mi zůstává trochu záhadou, jak tu dokážou to maso skladovat, když elektřina do lednice nejde každou chvíli, většinou i celou noc. Raději po tom nebudu moc pátrat. Ještě bych se dozvěděl něco, co by mi mohlo způsobit psychickou újmu. Ale musím říct, že až na jeden či dva lehčí případy neměl nikdo z nás za celou dobu v Barmě žádné zažívací potíže. S odstupem času se tomu docela podivuji.

Ještě nesmím zapomenout zmínit jednu pikantnost. Jako ubrousky se v Barmě používá obdoba naší ruličky toaletního papíru, skrytá v jakémsi plastovém kyblíčku, odkud se otvorem ve svrchní části vytahuje. A nejspíš to nebude žádná obdoba, ale opravdová rulička toaletního papíru.

A jak vypadá kuchyně v barmské domácnosti? V jejich bambusových domcích? Jednoduše. Na dřevěnou či bambusovou podlahu, obvykle doprostřed místnosti, přinesou necelý metr široký silnější plech ve tvaru čtverce. Na něm roztopí oheň. Plech má na všech stranách několik centimetrů zdvižený okraj, aby se popel i oheň udržel uvnitř. Na tohle ohniště přinesou nějaký stojánek na nádoby a hrnce a vaření může vmžiku začít. V takové kuchyni nám připravovali oběd v jedné vesničce na treku. Jídlo se pak servírovalo do vedlejší místosti k asi jen dvacet centimetrů vysokému stolku. No, nic moc. Domácí, ti u toho sedí na zemi zřejmě pohodlně. Jsou na to zvyklí. Ale pro mě to rozhodně nijak příjemné nebylo. Zejména ne po předchozím pochodu, kdy člověka už začínají nohy pobolívat. Kroutil jsem se u toho oběda všelijak. A tak jsem byl moc a moc rád, když jsem tuhle dobrou, ba vynikající, domácí stravu spořádal, a když jsem si po té náročné předchozí cestě mohl na chvíli natáhnout nohy a odpočívat. Sice jsem v té místnosti ležel jen na tvrdé dřevěné podlaze opatřené nepříliš měkkými koberci, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo.

Ještě jedna věc, co se týče stravy, je tady v Barmě a jihovýchodní Asii úplně jiná, než u nás doma. To nemůžu nezmínit. Je to drůbeží maso, tedy především kuře. U nás doma se mu vyhýbám, nechutná mi, a často říkám, že pro mne to není maso, ale jen hadr nabobtnalý anaboliky. I tady v Asii jsem se mu dlouhou dobu vyhýbal, jednak ze zvyku, jednak i kvůli ptačí chřipce, strašáku, co se poslední dobou právě z Asie šířil. Nicméně jsem ho také párkrát ochutnal, a nakonec jsem se mu i přestal vyhýbat, chřipka nechřipk. A to proto, že tady v Asii bylo kuřecí maso opravdu něco úplně jiného. Kuře tady chutnalo i vypadalo jako maso, a maso to opravdu také bylo. Ke konci jsem si pak drůbeží, tedy převážně kuře, dával už mnohem častěji. A spíš víc, než míň. To proto, abych si zdejší dobré kuřecí maso ještě trochu užil, než se zase vrátím domů k těm našim umělým steroidovým ptákům.

Pokud byste se mě zeptali na nějaké typické barmské jídlo, které jsme v Barmě jedli, asi bych vybral polévku zvanou mohinga. Je to opravdu barmská národní polévka tradičně servírovaná k snídani. A právě k snídani jsme si ji mohli dát v Mandalaji v hotelu, kde jsme spali a tudíž i snídali čtyřikrát po sobě. Lukáš nám vždycky podle počtu zájemců mohingu den předem objednal, protože její příprava není tak rychlá, aby se dala uvařit až ráno na požádání. Abych vám tu polévku trochu přiblížil, tak vězte, že mohinga je dost hustá polévka s kousky rybího masa, se zeleninou a rýžovými nudlemi. Ochucená je chilli kořením, zázvorem i dalšími ingrediencemi. Barvu má přitom asi jako naše dršťková. Líbě moc nechutnala, dala si ji jen jednou. Mě naopak ano, přestože já jinak rybí polévky dost nerad. Ale tohle bylo něco zcela jiného. A tak já jsem z těch čtyř snídaní jen jednou mohingu vynechal a dal si nějaká smažená vejce s pečivem. O ovoce, které také bylo součástí snídaně, jsem se podělil s Líbou a něco jsem donesl na ulici do misky mnichům, co zrovna procházeli kolem našeho hotelu. Pokud vás složení polévky mohingy zaujalo, na internetových zdrojích se dá takový recept snadno najít. Stačí vygooglit slova "polévka mohinga" a už můžete vařit. Tedy až si nejprve seženete všechno, co je k tomu potřeba.

A když jsme v Barmě netrpěli hladem, musím ještě přidat, že jsme tu netrpěli ani žízní. Samozřejmě že tím nejdůležitějším, co v tom horkém a dusném podnebí potřebujete pít, je obyčejná voda. Kupujeme ji balenou v plastových lahvích, stejně jako u nás. Litrová stojí 200 až 300 kyatů, čili v přepočtu asi 4 až 5 pět korun. Spotřebujeme jí opravdu hodně. Prodává se tu zřejmě jen turistům, pro místní obyvatele bude asi dost drahá. Oni používají vodu z jiných zdrojů, což se ovšem nám turistům rozhodně nedoporučuje. Co ale bylo v souvislosti s balenou vodou pro nás velkým překvapením, že leckde, zejména v odlehlejších oblastech v horách, někteří Barmánci čekali, až vodu z plastové lahve dopijeme, a ptali se, zdali by nemohli od nás tu láhev získat. Pro ně tu znamenala taková láhev cennou nádobu, s relativně velkým objemem, k jaké se oni hned tak nedostanou. I v Mandalaji byla žebračka vděčná za částečně nedopitou láhev, kterou jí podáte cestou do hotelu, když už se chystáte na kutě.

Jinak si za dolar můžete dát plechovku všudypřítomné Coca-coly. Byla k dostání kdekoli, počítaje v to i vesničky v horských oblastech kolem jezera Inle, autem zcela nepřístupných. Skoro všude byly k dostání také plechovky dalších limonád některých i u nás známých značek. Já jsem limonády nepil. Když tak jen Coca-colu, a to naprosto výjimečně. Třeba na treku. To jsem na ní dostal dokonce chuť. Zřejmě z potřeby dodat svému zmoženému tělíčku nějakou další energii. Ale jinak - jen voda a nebo pivo.

Pivo se v Barmě sežene za cenu od jednoho do dvou dolarů maximálně. Prodává se v lahvích 650 ml, což je tedy o něco víc, než kolik se vejde na našeho půllitru. V Yangonu, jak už jsem se zmínil, jsme dostali i točené. Na vcelku dobré točené pivo, už nevím jaké značky, jsme ještě zašli při procházce po Yangonu do velkého a nóbl hotelu Strand. Hotel je velký, poměrně známý, a je stále krásně udržovaný v honosném britském koloniálním stylu. Samozřejmě, že v takovémhle hotelu bylo pivo patřičně dražší, ale i tady bylo pořád ještě za přijatelnou cenu. Jinak k obědu či večeři se vždycky nějaké pivko hodilo, párkrát jsme na nějaké vyrazili i večer před spaním, kdy jsme s některými dalšími krátce poseděli, poklábosili, a probrali uplynulý den i očekávání věcí příštích. Barmské pivo "Mandalay Beer" nebylo příliš dobré, připadalo mi příliš vodovaté a můžu říct, že vlastně vůbec nebylo dobré. Bylo taky levnější, a pro jeho takovou podivnou pachuť bych vám ho doporučil jen v nejvyšší nouzi. V Barmě se dala ve větších městech nebo v turisticky přece jen více exponovaných lokalitách také některá dovozová thajská piva Ta jsme sice v Thajsku původně pili, jako například Tiger, ale tady nám už bohužel tolik nechutnala. Zejména neobstála vedle jiného barmského piva, jehož název je ryze národní: "Myanmar Beer". Tohle bylo opravdu překvapivě dobré pivo, až se našinec jako já upřímně podivil. Za krátkou dobu po tom, kdy jsme pivo Myanmar poprvé ochutnali, už nikdo jiné pivo téměř nepil a ani pít nechtěl. Někde jsem taky našel nebo zjistil, že pivo Myanmar přirovnávají právě k pivu Tiger vyráběnému tuším v Singapuru. Ale já bych řekl, že to tak není. Pivo Myanmar vyráběné v Barmě už po dlouhá léta je výrazně lepší. Myanmar Beer to zkrátka u nás Čechů vyhrálo na celé čáře. A o točeném se dá říct, že to už vůbec nemělo chybu!

Jinak hodně tradiční záležitostí v Barmě je pití čaje. Čajovny poskládané z pár malých jednoduchých stolečků a stoliček stojících na kraji ulice či na chodníku najdete skoro všude. Zvlášť ve větších městech je najdete doslova na každé ulici, na každém rohu. V čajovnách se Barmánci hodně scházejí na posezení a popovídání, i když podle Kopwinta jim v současnosti trošičku začínají konkurovat pivnice. V mnoha restauracích i čajovnách je pak obyčejný černý čaj k občerstvení či jídlu zcela zdarma. Stačí si nalít z termosky stojící obvykle na stole před vámi. Ale chcete-li zjistit, jak chutná pravý barmský čaj, nemusíte shánět kdovíjaký zvláštní druh čaje, ani kdovíjakou esencí navoněný. Nasypte si jen do menšího hrníčku trochu docela obyčejného černého čaje, třeba cejlonského, indického, či jiného. To je vcelku jedno. Ale místo, abyste ho zalili vařící vodou, zalijte ho vřelým mlékem. Podobně jako si vřelou vodou zaléváte tureckou kávu. Když jsem tenhle čaj, pro Barmu prý typický, okusil poprvé, byl jsem fakt překvapený, jak je to dobré. Anglický čaj s mlékem mi nikdy nechutnal, ale tohleto je úplně něco jiného. Klidně to zkuste taky. Dobrou chuť!

Na cestách po Barmě se tedy ani z hlediska stravování není třeba ničeho obávat. Turista se tu může stravovat dostatečně, v podstatě bezpečně i kvalitně. Taky hlavně za neskutečně laciný peníz. A přitom si nemůže nevšimnout, jak na něho někteří místní koukají, jak mu pěkně chutná a kolik toho dokáže spořádat.

Mandalaj je druhým největším a nejdůležitějším městem Barmy. Leží asi čtyři sta kilometrů severně od Yangonu a představuje důležité kulturní i náboženské centrum. Mandalaj byla posledním hlavním městem Barmského království, než vládu nad celou zemí převzali do svých rukou Britové. Stáří asi 150 let není pro žádné město nijak vysoký věk, tedy lze říci, že Mandalaj je město velice mladé. To je vidět zejména na širokých, rovných a kolmo se křižujících ulicích, které rozdělují městskou zástavbu do obrovité čtvercové šachovnice. Ulice většinou nemají žádná jména, jsou jen očíslovány. Zpočátku jsme se trochu obávali, že opustíme-li ulici s naším hotelem a přejdeme za několik rohů, jen těžko budeme hledat cestu zpět. Ale ono nakonec nebylo ani moc času na nějaké delší vycházky. Náš program v Mandalaji a v jejím okolí byl dost nabitý.

V souvislosti s Mandalají jsem se již o mnoha pozoruhodných věcech zmiňoval. V předchozích kapitolách jste se už dočetli o ulici řemesel, o výrobě zlatých lístků, o naší návštěvě loutkového divadla marionet, o jízdě cyklorikšou, o tradiční barmské polévce mohinga k snídani, i o pagodě Mahamuni a obřadu přijímání nových mnichů do buddhistických klášterů. A tak už nezbývá mnoho, co by bylo třeba k Mandalaji ještě dodat.

Protože je Mandalaj královské město, má také samozřejmě královský palác. Předposlední barmský král ho postavil a ten poslední z něho byl vyhnán Brity, kteří následně celou Barmu připojili ke svému koloniálnímu impériu. Mandalaj tedy posledním hlavním městem královské Barmy. Britové pak učinili hlavním městem nově vybudovaný Rangún, dnes přejmenovaný na Yangon. Královský palác v Mandalaji je neobyčejně rozlehlý areál uvnitř skoro deset metrů vysokých hradeb obehnanými na sedmdesát metrů širokým vodním příkopem. Ale rozměry královského paláce jsou asi jedinou jeho zajímavostí. Jeho centrální část uprostřed dalších vojenských či hospodářských budov byla totiž kompletně zrekonstruována, když palác na konci druhé světové války zcela vyhořel. Ovšem místo původního dřeva tu byl pro centrální palác použit beton. Jiné budovy a pavilony jsou sice z původního dřeva, i když jen možná, ale zlaté a zejména karmínové nekvalitní nátěry už mnohde opadávají. Palác na mě působil velmi prapodivným a stísněným dojmem. Snad jako trpká vzpomínka na zašlou slávu. Taky vypadal docela opuštěný. Jednak tu kromě nás skoro nikdo jiný nebyl, a kromě toho byly skoro všechny budovy paláce prázdné. Jen výjimečně někde seděla nebo postávala nějaká figurína a sem tam tu zůstal nějaký ničím neoslňující předmět, patřící zřejmě k původnímu vybavení paláce nebo do majetku původních královských rodin. A tak ani výhled z asi třicet metrů vysoké betonové věže nebyl nikterak zajímavý. Dál do města jako takového vůbecc vidět nebylo. K hradbám a k vodnímu příkopu to bylo odtud skoro kilometr na všechny strany a rozhledu taky překážela vysoko rostlá hustá zeleň v okolí hlavních budov. Kdoví, co tahle věž byla zač, a k čemu měla sloužit. Možná byla nějakou strážní věží, možná byla postavená už rovnou jako ne zrovna povedená rozhledna.

O mnoho zajímavější, než tenhle mandalajský královský palác, byl jiný palác. Tedy jmenovalo se to "Zlatý palác", ale ve skutečnosti byl vlastně klášterem. Jeho oficiální jméno znělo Shwenandaw Kyaung. Tahle nevelká, ale o to krásnější, ukázka tradičního barmského kláštera s překrásnými dřevořezbami na mě naopak udělala velký dojem. Možná je to dáno tím, že je to stavba zcela původní. Poslední barmský král nechal tuhle budovu rozebrat a postavit znovu za hradbami mandalajského královského paláce. Tím se veškeré nádherně vyřezávané desky i sloupy, ze kterých je budova kláštera postavena, zachovaly až do dnešních dnů, zatímco ostatní části královského paláce byly za války zničeny. Zachovalo se i zlacení, které jsme viděli ve vnitřních prostorách, i když původně býval pozlacený celý klášter. Odtud pramení i název "Zlatý palác". Je to opravdu pozoruhodné místo, kde se dá také velmi příjemně posedět ve stínu rozložitých stromů.

Pod jinými obrovskými stromy jsme mohli posedět i v hlavní části areálu pagody Kuthodaw. Stejně jako v klášteře Shwenandaw Kyaung ani tady neproudily davy turistů, ale na obou místech jsme potkali mnichy i mnoho Barmánců chodících sem z náboženských důvodů vyprosit si a zasloužit si své lepší příští. Kromě své impozantní zlaté centrální stúpy s temně rudými schody, rudozlatě zdobených vstupních bran, dalších několika svatostánků a chrámů je mandalajská pagoda Kuthodaw známá jako největší kniha světa. Je tu totiž uloženo na 730 mramorových desek, na nichž je vytesán text celého kánonu Tripitaka, což jsou "Buddhovy rozpravy", základní náboženský buddhistický text, jakási bible buddhismu. Každá z těchto desek je uložena v jedné menší stúpě. Dlouhé bělostné řady takových stúp se v pagodě Kuthodaw táhnou do dálky až k obvodové zdi, mezi řadami jsou pak nepříliš široké uličky, některé z nich vydlážděné bílým mramorem.

Další pozoruhodná a královská města se pak nacházejí v nevelké vzdálenosti od Mandalaje. Je jich několik. My jsme navštívili dvě z nich, Mingun a Amarapuru. V obou případech jsme narazili na několik pozoruhodností, a návštěva obou uvedených míst byla pro nás mimořádným zážitkem. Další královská města v okolí Mandalaje, Inwu nebo Sagaing, si budeme muset nechat na příště.

Cesta do Mingunu, pronajatou lodí po řece Iravádí, byla sama o sobě neobyčejně zajímavá. S řekou kolem nás plynul život zdejších Barmánců, a postupně se ztrácel v dáli zamlžené vysokou vlhkostí vzduchu a silným oparem vznášejícím se nad řekou. Už v říčním přístavu v Mandalaji jsme pozorovali, jak u břehu mezi mnoha zde kotvícími staršími loděmi perou ženy prádlo. A když jsme se o pár hodin později z Mingunu vrátili, prádlo se sušilo a kropilo přímo v přístavu na travnatém břehu, jiné bylo rozvěšené po nejbližším okolí, kde se jen dalo. Na řece samotné jsme pak potkávali mnoho roztodivných plavidel, mnohdy s ještě podivnějším nákladem. Řeka Iravádí tu slouží evidentně jako důležitá dopravní tepna. A taky jako prádelna, umývárna, i jako zdroj vody. Pravděpodobně i na pití. Samozřejmě je to také mohutná odpadní stoka, ale o tom všem jsem se už v kapitole o barmské dopravě vlastně zmiňoval. Řeka Iravádí je pro obyvatele v jejím okolí životně důležitá. Zavisí na ní často celý jejich život. A bylo to znát. V Mingunu samotném bylo na břehu řeky snad víc lidí, než posléze uprostřed téhle jejich vesnice. V Mingunu se zkrátka žije u řeky.

Když jsme po asi deseti kilometrech plavby proti proudu přijížděli do Mingunu, naskytl se nám pohled hned na tři mingunské pagody viditelné na břehu vedle sebe i za sebou. Nejvíc vzadu se tyčila zamlžená silueta velké Mingunské pagody, před ní po levé straně stála pagoda Settawya ukrývající symbolický otisk Buddhova chodidla, a ještě před ní a poněkud více vlevo malá pagoda Pondaw. Ta poslední pagoda je opravdu maličká. Je vlastně modelem pro tu největší, nedokončenou obří Mingunskou pagodu. Je pouze jakousi její miniaturou.

Právě ona, obří Mingunská pagoda se stúpou, ta nejvíce vzadu, ta se měla svého času stát největší stúpou na světě. Původně měla být vysoká asi 150 metrů, což je přibližně trojnásobek její současné výšky. V základně měří pagoda přes sedmdesát metrů a terasa před ní přibližně dvakrát tolik. Výstavbu zahájil král Bodawpaya a probíhala po dobu třiceti let na přelomu 18. a 19. století za účasti tisíců otroků a válečných zajatců. Potom však, po smrti krále, zůstala tahle grandiózní stavba nedokončená. A dnes už je i prasklá. Je hodně poničená velkým zemětřesením.

Náš výstup nahoru na pagodu byl doprovázen místními mladíky, kteří nám pomohli překonat některá obtížnější místa. Cestou nám vyprávěli několik podrobností o Mingunské pagodě, a nahoře i cestou nám ukazovali, co je kde v okolí odtud k vidění. A taky do které budovy chodili do školy, kam půjdou do kláštera, a podobně. Přestože je Mingunská pagoda víc hromadou cihel, než čímkoli jiným, naše boty i tady musely zůstat dole. Ale pořád to tu bosky ve srovnání s "opičí" horou Popa bylo v pohodě. Výhled shora byl moc pěkný, i když zastřený hodně silným oparem. Dole pod námi byla vidět vesnice Mingun, rozprostírající se na všechny strany okolo pagody. V ní se nacházelo několik mingunských klášterů, a další mingunské pagody. A taky mingunské sanatorium fungující jako domov důchodců. A také řeka široká řeka Iravádí, kde stály nedaleko ní přímo před velkou stúpou dvě podivné cihlové koule. Ukázalo se, že to byly dvě zadnice velikých lvích soch. Ostatní části těchto lvů vzaly za své při již zmíněném velkém zemětřesení.

Místní chlapci, kteří nás doprovázeli z Mingunské pagody i dolů, si řekli za své služby po dolaru. Trochu jsem se podivil, proč nechtějí místní měnu, kyaty, zejména když nám nabízeli na výměnu i naší českou dvoustovku. Dobře totiž poznali, a vzájemně se domluvili, odkud vlastně jsme, a kupodivu přesně věděli, že ta bankovka patří k nám. Dal jsem jim tedy po dolaru, když ho chtěli. Zdvořile mi poděkovali, ale když viděli, že Líba za mnou dala těm svým mladíkům po tisícovce kyatů, což je pro nás na hodnotu prakticky totéž, šli Líbu poprosit o výměnu dolarů na kyaty. No, banky nebo směnárny tu pravděpodobně najdou dost těžko.

V královském Mingunu jsme strávili příjemných pár hodin. Navštívili jsme i zmíněné sanatorium, kde jsme nechali jsme nějaké léky. Pak jsme se prošli před sanatoriem po hlavní ulici lemované stánky a obchůdky se suvenýry k další pagodě v Mingunu, k pagodě Hsinbyume. Ta nás zaujala svými sedmi bělostnými terasami kolem hlavní stúpy, a modravý nádech celé té honosně bílé stavby působil přímo mysticky. A byl odtud krásný výhled na velkou Mingunskou pagodu. Cestou zpět jsme ještě obdivovali velikost a zvuk další mingunské rarity a pamětihodnosti, gigantického bronzového zvonu z počátku devatenáctého století. Nemá srdce, dá se vlézt dovnitř a pod něj, a stačí počkat, až někdo zazvoní několika údery zvenčí. To pak mingunský zvon duní opravu královsky! Váží prý asi devadesát tun a původně prý byl určen do obří pagody. Jiný větší zvon už údajně na světě není. Jen moskevský Car Kolokol, ale ten je na rozdíl od mingunského prasklý. Od mingunského zvonu jsme se pak už pomalu vraceli zpět k říčnímu přístavišti. Vyzkoušeli jsme si přitom jízdu s místními "taxikáři", čekajícími tu na turisty se svými volskými potahy. Nápis "Taxi" se na jejich povozech vyjímal opravdu skvěle.

Dalším královským městem této části Barmy je Amarapura, která je dnes už víceméně okrajovou čtvrtí Mandalaje. O návštěvě kláštera v Amarapuře jsem už psal v kapitole o mniších. Přímo z tohoto kláštera jsme vyšli na břeh mělkého jezera Taungthaman. Před sebou v dálce zastřené tajemně nažloutlým oparem jsem spatřil dřevěný most U Bein. Táhl se napříč jezerem Taungthaman v celé neuvěřitelné délce přes 1200 metrů. Udivoval nás svými téměř tisíci dřevěnými podpůrnými pilíři. Most by měl být jedním z největších lákadel okolí Mandalaje. A já musím přiznat, že tomu tak opravdu je. Zvlášť za tohohle měkce něžného světla právě odcházejícího dne.

Chvíle strávené na mostě a v jeho okolí patří jistojistě k takovým, na které se nezapomíná. A ten silný mlžný opar dodával místu jedinečnou atmosféru, kterou se mi kupodivu alespoň trochu podařilo vystihnout na několika fotografiích. Navzdory té mlze zastírající obzor se mi jich tu pár snad i opravdu povedlo. A protože jsem vůbec nepostřehl, když jsem šel na toaletu, že ostatní usedli ještě před mostem do malé hospůdky na občerstvení, vyrazil jsem na most v domnění, že ostatní dohoním. Z našich ale nikde nikdo, přestože jsem postupně došel až na opačný konec mostu. Vracel jsem se tedy pomalu zpátky, a byl jsem tu jediný turista mezi stovkami domorodých vesničanů. Ti tu korzují po mostě z jedné strany na druhou, nebo posedávají na nepočetných jednoduše stlučených lavičkách. Postával jsem chvílemi jen tak, sledoval usměvavé tváře procházející okolo, naslouchal vesele znějícím hlasům rozhovorů místní mládeže, pozoroval pod sebou vody jezera odrážející zlatožluté zapadající slunce, a shlížel dolů do vody brázděné loďkami se stojícími veslaři, i do vody čeřené chlapci a dívkami, provádějícími v jezeře Taungthaman svou tělesnou očistu. Puls života prostých Barmánců se tu odvíjel před mýma očima ve všech jeho těžko popsatelných odstínech, barvách a detailech. Na mostě, i pod ním. Prošel jsem kolem mládeže piknikující v malém dřevěném altánku, míjel jsem odpočívající mládence i stařenky. Uhýbal jsem uctivě mnichům v jejich karmínových úborech jdoucím za svým posláním kamsi na druhou stranu jezera. Vyhýbal jsem se i cyklistům, kteří vedou svá jízdní kola domů do vesnice za mostem. Uprostřed mostu jsem objevil na krásnou černovlasou dívku v nádherných růžových šatech. Postával u mostních sloupů a pózovala kdoví proč a kdoví komu. Třeba tu čekala na mě. Její fotografii pokládám za jednu z nejhezčích, jaké jsem si z Barmy přivezl. A nikdo jiný podobnou fotografii nemá, nikdo jiný tuhle dívku neviděl. Všichni ji propásli, když seděli v hospodě. Měl jsem zase jednou štestí.

I když jméno Amarpura prý znamená něco jako město nesmrtelnosti, královským hlavním městem byla jen přibližně padesát let. Následujícím barmským panovníkem bylo hlavní město země přestěhováno do nově vznikající Mandalaje. Dokonce ani po královském paláci už nezbylo v Amarapuře vůbec nic. Samotný most U Bein je starý jen asi 150 let. Je postavený z týkového dřeva, a skoro všechny jeho sloupy jsou původní. Jen na pár místech jsou nesmyslně a dost necitlivě nahrazeny betonem. Součástí mostu je i několik menších dřevěných pavilónků, v nichž se zle zastavit a odpočinout si. Zhruba uprostřed je most U Bein zalomený do oblouku. Je to právě v místě, kde při nízké hladině vody v jezeře, jako je teď, vede most přes jakýsi ostrůvek. Ale v období dešťů se někdy vody jezera přelévají dokonce i přes most! Tenhle obdivuhodný most U Bein v Amarapuře je opravdu úžasný. Najdete ho i v encyklopediích, kde patří mezi ty nejpozoruhodnější mostní stavby světa.

Ani jsem si neuvědomoval, jak jsem na mostě dlouho. Utekla skoro hodina, než jsem se někde na druhém konci mostu po bezstarostném bloumání sem a tam potkal s ostatními. Na rozdíl ode mne byli občerstvení. Ale já rozhodně nelituju, že jsem právě o tohle občerstvení přišel. Ale čas zatím pokročil, začalo se stmívat, a tak Lukáš zavelel k návratu. Na lodičkách, přes jezero. Tak nasedat a jedeme! Z lodiček vidíme teď most U Bein ještě ze zdola, z hladiny jezera Taungthaman. Slunce už dostává temně červenou barvu a sklání se k obzoru. A my jen neradi opouštíme jezero, most U Bein, i královskou Amarapuru.

Nežli jsme si mohli plně vychutnat krásu a jedinečnost jezera Inle, čekala nás předtím náročnější část programu. Dvoudenní trek šanskými horami. Po ubytování v horském Kalaw a jednodenním výletu do okolí s atraktivní návštěvou tak trochu i krápníkové jeskyně Pindaya, kde bylo, jak jsem se už zmiňoval, k vidění více než osm tisíc Buddhů, nás odvezli autobusem o kousek dál do hor. Dál už to nešlo, silnice už dál nevedla. Na záda jsme hodili malé baťůžky s potřebnými věcmi, na tři dny jsme zamávali našemu řidiči i autobusu odvážejícího naši "mrtvou tetu" neznámo kam. Ještě si u jednoho malého domku v okýnku dokupujeme vodu na cestu. Někdo si dá nějakou sušenku či jiné drobné občerstvení. A jdeme. Máme sebou kromě Kopwinta ještě dalšího průvodce, který bude schopen se domluvit s domorodými obyvateli. Šanové, a další horské kmeny, které tuhle oblast převážně obývají, hovoří zcela jiným jazykem, než úřední barmštinou, Kopwintovi srozumitelnou. Ale ještě jeden místní chlapík nás doprovází. Ten se později ukáže býti kuchařem, když pro nás bude připravovat večeři a následující den také snídani. A moc dobrou! Já ale nebudu bohužel skoro jíst.

Na tenhle trek nevzpomínám rád. Přestože jsme šli horami, bylo značné vedro, U některých domků ve vesnicích kvetly banány, Cesta byla, alespoň pro mne, dost náročná a nepříjemně dlouhá. Navíc po tom, co jsem v Baganu nastydl pod klimatizací, měl jsem tehdy po zdravotní stránce asi svůj nejhorší den. Připadal jsem si dost unavený ještě předtím, než jsme vůbec vyšli. Docela jistě jsem měl i zvýšenou teplotu. Vůbec se mi nešlo dobře. Spíš bych řekl, že dosti prachbídně.

Cesta vedla mírně zvlněným kopcovitým terénem, většinou jen po ušlapané stezce, místy po širší cestě pro volské potahy. Ponejvíce se šlo mezi poli a políčky, někde i terasovitými. Některá mi trochu připomínala typická incká terasovitá políčka na úplně jiné straně Zeměkoule. Všude a zejména na širších cestách je hodně prachu, který za sebou víříme, i kdybychom nechtěli. Stromů je málo. Když si chce člověk na chvíli odpočinout ve stínu, musí si nějaký strom najít. S cestou lesem se tu počítat rozhodně nedá. Nejvýše vidíme skupinky bambusového houští pro nás až neuvěřitelné mohutnosti a výšky. Jinak je sucho. Zeleně není mnoho. Některé úseky cesty lemují pichlavé agáve nebo něco podobného. Výjimečně přecházíme nějaký potok, přes který někdy vede jednoduchá bambusová lávka. Snad jen tady, kolem potoků a říček, je vegetace zelenější a hustší. Krajina je víceméně pořád stejná, jen jednou procházíme jakousi soutěskou skrze ostřeji vystupující nevysoký horský hřeben.

Při našem celodenním putování procházíme přes přes několik vesnic a vesniček. Jen málokterý domek je zděný, většinou jen dřevo a rohože. Sem tam nějaký ten vlnitý plech. Elektřinu není vidět nikde. Vodu všude tahají v nádobách od studní buď z okraje vesnice nebo ještě odněkud dál. Potkáváme se s mnoha domorodými obyvateli, ale i Kopwint si s nimi může popovídat a domluvit se pouze prostřednictvím našeho "horského vůdce". Lidé si nás ze zájmem prohlíží, stejně jako my je. Děti nás také zvědavě okukují, někdy čekají na nějaký drobný dárek. Ta nejmenší děcka se schovávají mámě za sukni, případně strkají svou hlavu do máminy náruče. Úplně stejně, jako to dělají všechny děti kdekoli jinde na světě. Děti jsou prostě všude stejné.

Cestou vidíme mnoho zvláštních a neobvyklých věcí. Třeba houf kluků v mnišském rouchu uprostřed polí. Nebo nosiče se dvěma nůšemi přes rameno, které byly skoro větší, než nosič sám. Byli jsme zvědaví a tak jsme ho zastavili, abychom se ho zeptali, cože to v těch nůších nese. Ukázalo se, že v nich má nějaké křupavé placky. Kopwint i další jsme si vyzkoušeli, jak jsou můše těžké. Díky jejich lehkému nadýchanému obsahu to ale nebylo tak hrozné, jak to vypadalo podle velikosti. O kus dál ne moc velký kluk nese dvě veliké nádoby s vodou. Ty už musí být hodně těžké! Snad to nenese daleko. Potkáváme dalšího domorodce jdoucího proti nám. Ten po úzké stezce balancuje s dlouhatánskou bambusovou tyčí. Tamhle zase mladá žena s děckem drhne či omývá ve špinavé zátočině jakéhosi potoka vodního buvola. A tady jde pro změnu stařenka s dřívím, o kus dál jiná žena přelézá s nůší na zádech plot u cesty, A pak ještě někdo jiný, a další, a další. Ty svérázné figurky domorodých obyvatel, které tu potkáváme, mi připadají mnohem a mnohem zajímavější, než okolní krajina. Byť i ta má svou zvláštní krásu, která je dána nejspíš nezvykle červenou hlínou na polích, a stejně červeným prachem a pískem na cestách. To v nás nejspíš vyvolává dojem něčeho zvláštního a dosud neviděného.

Na oběd se zastavujeme v jedné vesnici, obědváme u nízkého stolečku na rohožích uvnitř domu, kam nás pozval náš hostitel, pan domácí. Jídlo je výborné, čerstvě připravená směs s nudlemi, k pití máme vodu a samozřejmě dostáváme i čaj. V pozdním odpoledni se zastavujeme na okraji jiné vesnice, u domku se dvěma bambusovými stolečky a lavicemi, což je zřejmě něco jako místní hostinec. Všichni se vrháme do stínu, jen Líba stále nemá sluníčka dost. I když já si spíš myslím, že je to právě naopak, že už ho má až moc. Překvapuje mne tu ale hlavně to, že i tady, kdovíjak daleko od nějaké silnice, si můžeme dát pivo. Mají tu ale také všudypřítomnou Coca-colu, i nějaké další plechovkové limonády. Kolem nás po cestě chodí mnoho místních lidí, ponejvíce žen, s různobarevnými dekami a ručníky na hlavě, některé z nich nesou na zádech děcka. Mám dojem, že pro dnešek už toho mám dost. Jsem moc rád, že si tu můžu sednout a odpočívat a jsem rád za každičkou minutku, o kterou tu můžu sedět déle. Ale čeká nás ještě asi půlhodina, než se dostaneme do kláštera, kde máme dnešní noci spát. Už se mi nikam nechce a začínám mít obavu, zda ještě vůbec někam dojdu. Ale musím a tak dojdu.

Nemít horečku, asi bych si tu cestu šanskými horami mnohem víc užil. Ale takhle jsem na konci cesty v klášteře rád, že jsem rád. A že jsem sem vůbec došel. Mám strach ze zítřka, aby mi nebylo ještě hůř. Ale na takové myšlenky teď není čas. Sluníčko se už schovává za hory, musíme se tedy rychle umýt a převléknout, než bude tma. Sprchu si nabíráme hrníčkem ve zděné ohrádce se žlabem. Vodu si pumpujeme sami ze studny hned vedle sprchovací ohrádky. U této činnosti se střídáme, až celý žlab naplníme až po vrch. Brr! Ta voda je pěkně studená! Ale jinak tenhle venkovní sprchový kout nemá chybu! Převlékáme se před ním, uprostřed nádvoří, kde roste jediný nevelký strom. Kolem něho je zbudována široká lavice, kterou obsadíme svými zadnicemi i batohy. A sem taky odkládáme své zaprášené oblečení a připravujeme si nové čisté. Z adidasek mám trochu odřené nohy. Zítra si zkusím vzít sandály. Mám je naštěstí sebou ve svém batohu.

Spát budeme ve velké klášterní síni odděleni mezi sebou jedni od druhých jen na svislo spuštěnými plachtami, které tu vytvářejí dojem malých pokojíků. Všem se dopředu omlouvám, když budu chrápat. U nízkého stolku u večeře, už za tmy, nemůžu vydržet sedět. Tak si musím sednout na jednu ze dvou vyšších židlí k velkému stolu. Není mi teď dobře ani od žaludku, skoro proto nejím, přestože si všichni ostatní pochvalují výbornou večeři. A v noci tak tak stihnu vyběhnout na kopec, kde jsou dvě kadibudky. Ale jinak naštěstí v noci alespoň spím. Nabírám tak snad novou sílu na zítřejší šlapání.

Druhý den ráno po snídani je mi trochu lépe. Ale čeká nás ještě čtyři pět hodin pochodu k jezeru Inle. Tak jdu. Nerad, ale jdu. Tohle pokračování už vidím úplně jako zbytečnou část treku. Není tu nic zvláštního ani nového k vidění. Všechno jsme viděli už včera. Krajina je stále stejná, a už to začíná působit nudně. Jen písek a hlína před námi je ještě trochu červenější, a cesta o to víc prašnější a nepříjemnější. Poslední hodina už je opravdovým utrpením. Cítím, že na obou patách mám ze sandálů jeden velikánský puchýř. Jdu jako ovce, aniž vím proč a kam, a zcela už přestávám vnímat okolí. Cesta vede jedním směrem stále rovně mírně dolů. Teď není už vůbec nic zajímavého vidět, jen pořád tu stejnou nepříjemnou cestu před námi. Navíc je její povrch příšerně hrbolatý a plný děr, že mám strach o každý krok, abych si tu nějak křivě nešlápl a nepřišel ještě k nějakému nepříjemnému úrazu.

Ale konečně si můžu oddechnout. Kolem poledne přicházíme do Indeinu, do cíle naší cesty, k jezeru Inle. Uleví se mi. To nejhorší už mám za sebou. Odpoledne a celý zítřejší den máme strávit na jezeře. To už žádný pochoďák nebude a tak budu moci dát svým nohám odpočinout. I přes tu předchozí strastiplnou pouť sním s chutí oběd a už se začínám těšit na jezero. Nakonec se ještě po obědě vydávám prohlédnout si les napůl zřícených svatyní a stúp na druhém konci Indeinu, přestože většina ostatních jde dovnitř do vsi navštívit a prohlédnout si obydlí některého z vesničanů. Měl jsem pak trochu starosti, abych je někde ve vesnici našel. Domorodci mi naštěstí pomohli, a tak se mi to podařilo.

Jezero Inle leží v jakémsi širokém údolí, v rovině obklopené horskými hřebeny. I když hory byly vidět zřídka, jen pokud se zvedl opar bránící výhledu do dálky. Jezero se rozprostírá do délky více než dvacet kilometrů a má přes deset kilometrů na šířku. Hluboké není, naopak je hodně mělké. Jeho okraje, zdá se, místy plynule přecházejí v bažiny, možná i v rýžová pole, nebo něco na ten způsob. Při plavbě po jezeře na našich motorových lodích často zastavujeme. Třeba proto, abychom pozorovali rybáře při práci. Když ztichne motor a všechno znehybní a zmlkne, rozhlížím se dokola a připadám si jako někde uprostřed nádherné a něžné pohádky. Kouzelné zrcadlo poklidné hladiny pod námi, blankyt modrého nebe nad hlavou, mělká průzračná a třpytivá voda jako by ukrývala nějaké tajemství. V neskutečném tichu je pak slyšet jen šumění křídel racků či šplouchání rybáře před námi, který se dlouho marně snaží o nějaký ten úlovek. Úžasná podívaná, jaká zanechává vnímavému člověku v paměti nesmazatelnou stopu.

Indein byl tedy první místo, které jsme na jezeře viděli. Tahle vesnice nebyla vlastně tak úplně na jezeře. A zdálo se, že ani blízko u jeho břehů. Nalodili jsme se tu na dvě dlouhé motorové loďky, a vyrazili jsme nejprve po řece. Možná, že v období dešťů voda v jezeře stoupne, a jezero pak dosahuje svou hladinou až k Indeinu, ale teď jsme postupně míjeli několik malých vodních jezů postavených z dřevěných kůlů zapíchaných do dna. Ty kůly byly při okrajích asi deset metrů široké řeky. Středem mohly naše loďky nevysoký rozdíl hladin překonávat bez problémů. Kolem řeky byly vysoké a těžko přístupné břehy, někde porostlé hustým bambusem. Ale i tam bylo docela živo. Hromada prádla čeká nahoře na břehu a pod dní na malé bambusové lávce dvě pradlenky to svoje prádlo v řece perou. Několik žen ve žlutých kloboučcích jde podle řeky husím pochodem. Starší chlapec drží na provaze vodního buvola a plaví ho v řece hned vedle naší projíždějící loďky. Vodních buvolů pak vidíme dál na břehu ještě několik. O kus dál zase míjíme ve vodě dovádějící a cachtající se kluky, které ze břehu závistivě pozoruje jejich mladší bráška. Podplouváme pod primitivními můstky, po kterých lidé přecházejí z jedné strany řeky na druhou. Vidíme tu také první obydlí postavená na kůlech, některá stojí přímo ve vodě. A nesmím zapomenout ani na pozlacené buddhistické svatostánky a malé stúpy, které tu na jezeře také samozřejmě nemohou chybět.

Po necelé dva dny, kdy jsme se pohybovali po jezeře Inle, jsme viděli mnoho zajímavého a poznali i ledacos ze života zdejších lidí. Mají tu své domy, své chrámy, své vesnice i městečka, mají ty svá políčka i tržnice. Jezero je tak pro zdejší obyvatele vším. Domovem, obživou, prací, chrámem i modlitbou, dopravou i obchodem, a taky odpočinkem. I když tím posledním asi jen málokdy.

Tady na jezeře a v jeho okolí žijí lidé zcela jiné národnosti, než v šanských horách, kterými jsme k jezeru přicházeli. Tady, na jezeře Inle, žijí převážně Inthové. Bydlí v několika vesnicích a domky si staví nad vodou na kůlech, tu nižších, tu vyšších, někdy i s okny a plechovou střechou. Jiná obydlí mají ale na střeše jen trávu a místo oken jen otvory. Když vidím z vod jezera takovouhle vesničku, ty domky na kůlech, někdy kolem trochu pevné země tvořené pár malými ostrůvky, zůstávám jako bez dechu. Hledím užasle na jejich odraz v modravé či tmavé černočiré vodě, a přemítám o tom, jak je vůbec v jedenadvacátém století něco takového možné. Chovají tu také domácí zvířata. Nevím, jestli jen na ostrůvcích, ale mám podezření, že někde i jenom na těch kůlech nad vodou. Některé domky jezerních vesniček mají přístřešky na loďky i dřevěné terasy, často úplně těsně nad hladinou jezera. U nich vidíme někdy další pradlenky, jindy koupající a myjící se domorodce, ale i plavající vodní buvoly. Někde vedou mezi jednotlivými domky dřevěné chodníčky nebo můstky, pod některými můžeme podplout. Ulice a uličky ve vesnicích jsou tvořeny ne cestami, ale vodní hladinou a různými průplavy a kanály. Některými vedou i jednoduché ve vodě postavené sloupy, na nichž vedou přes jezero a do jeho dalších části dráty dopravující sem elektrickou energii. Ale rozhodně ji tu nemá každý. A všude kolem nás, ať už se pohneme kamkoli, proplouvá nebo kotví mnoho různých lodiček. Motorových i nemotorových, delších, kratších, i malých, třeba jen pro jednoho rybáře. Loďky slouží Inthům k dopravě po jezeře, ať už za obživou, za prací, nebo za obchodem.

Inthové jsou považováni za velmi pracovitý národ. Určitě pro nás bylo nevšedním zážitkem navštívit jejich některá obydlí, jejich dílny, a vidět je při jejich práci. Některé textilní manufaktury se sestávaly z několika až dvoupatrových budov, samozřejmě na kůlech, k nimž jsme stejně jako kamkoliv jinam připluli na loďce. Pokud Inthové zrovna nezemědělčí a nerybaří, živí se ženy hlavně textilní výrobou, tedy tkaním látek, především na dřevěných ručních stavech, zatímco muže jsme zase mohli pozorovat při jejich kovářské práci, ať už při výrobě stříbrných šperků a suvenýrů, nebo klasických železných kovářských výrobků a nářadí. Musím ještě dodat, že velkým překvapením pro mě bylo, že některé látky tu dělají z vláken lotosových rostlin. Ženy se tu krom dalších prácí zabývají také ještě výrobou cigár a doutníků. A ony je také často i kouří! Vidět na jezeře Inle ženu s doutníkem není opravdu nic zvláštního.

Výrobou látek a suvenýrů se zabývaly i ženy kmene Padaung, které jsme však navštívili kvůli něčemu úplně jinému. Ony totiž mají dlouhatánské krky, které si od malička, prý už asi od pěti let, prodlužují tím, že si navlékají kolem krku jakési mosazné obruče či spirály. Ty si s přibývajícím věkem postupně zvětšují a přidávají další, a svůj dlouhý krk si tak ještě více prodlužují. Prý to nedělají všechny ženy. Jen některé, vyvolené, mají tu čest. Obruče z krku ale nemohou tyhle ženy už nikdy v životě sundat. Jejich dlouhý krk by bez této podpory hlavu neunesl. Bylo to neskutečné a těžko představitelné, jak může být lidský krk dlouhý, zejména když se vedle nich postavily naše dámy. To pak má člověk možnost srovnání. Z těch jejich "žirafích" krků mi pak běhal mráz po zádech. Něco takového bych snad čekal u domorodců kdesi v hloubi Afriky. Ale tady? Opravdu neuvěřitelné! V domku na kůlech, který byl současně i dílničkou a obchůdkem v jednom, jsme se setkali se dvěma mladými asi sedmnáctiletými děvčaty a jednou starší asi pětačtyřicetiletou ženou. Ta měla svůj krk o poznání delší. Však si ho také mnohem delší dobu vytahuje! Všechny pak měly stejné bílé halenky, dlouhé sukně, a na hlavě uvázané barevné šátky, ale zase úplně jinak, než jak jsme viděli dosud. Ještě musím dodat, že tady na jezeře Inle prý mnoho lidí a žen kmene Padaung není. Jejich původním domovem jsou vzdálenější horské oblasti, kam je turistům vstup zapovězen.

Jezero Inle a jeho voda je také důležitou dopravní tepnou. Po vodě se tu dopravuje všechno a všichni. Používají se buď větší motorové loďky, na jakých jezdíme po jezeře Inle z místa na místo i my, ale častěji vidíme mnohem menší loďky, na kterých domorodí Inthové musí pádlovat. A vidět tenhle způsob pádlování, to je něco, nad čím kroutíte hlavou ještě několik týdnů. Oni totiž pádlují nohama! A místní obyvatelé jsou na tento způsob pádlování zřejmě i hrdí, rádi a ochotně ho turistům předvádějí, i když samozřejmě očekávají za svou ochotu nějaký drobný peníz. Stojí na nevelké plošince na konci malé loďky, pádlo si nahoře lehce přidržují buď rukou, nebo i v podpaží, a pádlují nohou tak nějak zvláštně "omotanou" kolem pádla. Jen si to představte! Stát na houpající se a vratké loďce na jedné noze, druhou nohou popohánět pádlo a rukama třeba rybařit! Nikdy jsem nepochopil, jak mohou někteří udržet rovnováhu na snowboardu, a už vůbec ne ty, co provozují windsurfing. Ale tohle je opravdu něco! Kdybyste čekali, že na té loďce Inthové nějak balancují, jste na omylu! Oni na té své jedné noze stojí tak jistě, jako já oběma na pevné zemi! Ba možná ještě o trochu jistěji. Asi to je tím, že oni tenhle specifický a důmyslný způsob pádlování používají běžně a pořád. Začínají s tím už ve svém útlém věku a prostě to umí. Tohle pádlování má prý své mnohé výhody. Ve stoje lépe vidí různé ostrůvky vodních rostlin, kterým by se měli raději vyhnout. V noze je prý také větší síla, a při cestě na delší vzdálenost mohou střídat pádlovaní nohou i rukama a tak dát svým údům odpočinout, aniž by museli zastavovat. Zajímavé, že?

Pokud na jezeře Inle Inthové chytají ryby, tak stojíce na loďce také vidí mnohem lépe dolů do vody, kde by mohly být ryby ukryté. A hlavně mohou použít obě ruce k chytání ryb. Chytají je do jakési zvláštní pasti sestavené z dřevěné či bambusové kostry připomínající zvon, ve které je připevněna jakási síťka. Tím zvonem jsou ryby přiklopeny a zatažením za síťku uvnitř pochytány. Je to docela zvláštní a důmyslný lapač ryb. Jiní rybáři pak používají jen obyčejnou menší síť, kterou spouští do vody pomocí tenkého proutku. S rybami, jak nám říkal Kopwint, tu mají teď trochu problém. Jejich stav prý velmi poklesl, údajně v důsledku používání umělých hnojiv na okolních polích. A tak vidět rybáře, který by opravdu nějakou chytil, je dnes spíše vzácností. Ale na tržišti nebo u mostu hned u našeho hotelu v městečku Nyaungshwe se nějaké ryby včetně jakýchsi úhořů celkem běžně prodávají. Ani na jídelníčku v našem hotelu ryby nechyběly.

Na vodě jezera Inle se odehrává i obchod. Nejednou k nám přirazí při nějaké zastávce, než zakotvíme, loďka některé z místních obchodnic. Zboží má rozloženo kolem sebe v loďce a hned vám začne nabízet to či ono, korálky, přívěsky a šperky, klobouky, rohože, sošky či jiné suvenýry. Na vodě se odehrávají i trhy, na jedněch takových jsme se byli podívat i my. Proplouvat mezi množstvím lodiček nebylo nic jednoduchého, i když hlavní část trhů se odehrávala na souši. Na ostrůvku, pod podobnými stánky, jaké jsme už znali z jiných barmských tržišť. Tržnice jako každá jiná.

Kromě tržiště a dalších již dříve zmíněných míst jsme na vodách jezera Inle navštívili i další zajímavé lokality. Jezdili jsme přitom po jezeře sem a tam, z místa na místo, bez toho, že bych byl jakkoliv schopen sledovat směr pohybu a určit místo, kde se právě nalézáme. Ostatně jsem se o to ani nesnažil, zcela unesen a omámen pohledem na krásu jezera a jeho malebná zákoutí, i jedinečností způsobu života zdejších lidí. Oni se jistojistě vyznají mezi těmi mnoha ostrovy a ostrůvky, zátočinami, rostlinstvem zarostlými vodními plochami a kanály vedoucími skrze ně, stejně jako se vyznají v kanálech uprostřed svých vesniček i kolem nich. Kanály někde vedou až k okrajům jezera, kde se v některých případech proměňují v tekoucí řeky. Stejně jako u Indeinu, odkud jsme přijeli.

Na jezeře Inle se nacházejí i stavby stojící přímo uprostřed jezera, uprostřed jeho vod. Najednou z ničeho nic se z vody zvedá štíhlý sloup, který vypadá jako nějaký památník se zlatou husou či labutí. Nebo třeba bývalý úřední dům Inleh Bo Teh. Vlastně je to soustava několika budov. Kolem dokola široko daleko je jen voda. Vypadá velice čistá, asi by se v ní dalo i koupat. Ale není čas a ani chuť. Proto se jen rozhlížíme okolo, po širé hladině jezera. U domu pěstují ryby v sádkách a sítích přivázaných k dřevěným kůlům, na nichž celý tenhle dům stojí. Zastavují tu i jiné loďky. Dnes je dům již z hlediska své původní funkce opuštěný, ale slouží k zastávkám a odpočinku při plavbě přes jezero. Dalo by se tu i piknikovat.

Samozřejmě, že jsme se na jezeře Inle podívali i do některých z přemnoha buddhistických svatyní či klášterů. Kromě pagody Phaung Daw U, o níž jsem se už zmínil v souvislosti s jejími pěti zlatem oplácanými figurkami Buddhy, jsme se dostali i do kláštera Nga Hpe Kyaung, známého spíše jako Klášter Skákající kočky. Mniši tu prý chovali a cvičili kočky, aby proskakovaly jakýmisi obručemi. Ale podle mě je to jen legenda, a podle všeho i pěkně stará, přestože se všichni tváří, jako by tu kočky skákaly ještě předevčírem. Kopwint povídal něco o tom, že na ty kočky přišla nějaká epidemie, a dnes už tady další kočky nikdo nijak necvičí. Kočky tu samozřejmě nějaké jsou. Ty tu potkáte. Ale to je asi tak všechno. Jsou to jen obyčejné kočky. Žadné skákání, žádná cvičení, žádné obruče. I když na Internetu jsem našel, že někdo tu prý nedávno nějakou kočičí show viděl. Moc tomu nevěřím. My si spíše prohlížíme klášter samotný. V jeho temných vnitřních prostorách si můžeme prohlédnout mnoho všelijakých Buddhů a oltářů různých stylů, zejména však dřevěných, všelijak zdobených a často pozlacených. Klášter stojí na sloupech, pod ním se zdá být něco jako ostrůvek pevniny. Mám však silné nutkání věřit tomu, že tenhle ostrůvek vznikl postupem času hromaděním různých zbytků a odpadků. Když teď odplouváme, připadá mi klášter Nga Hpe Kyaung mnohem omšelejší a zchátralejší, než když jsme k němu připlouvali.

Chrámy, které jsme na jezeře Inle navštívili, jsou jen nepatrným vzorkem mezi všemi. Někde jsem četl, že jen na jezeře samotném a na jeho březích je buddhistických chrámů víc než stovka. Mnoho dalších pagod jsme viděli jen z loďky. Několikrát jsme proplouvali kolem malých bělostných stúp se zlatými špičkami, někde stály za sebou i v několika řadách.

K neodmyslitelným a vrcholným zážitkům na jezeře Inle, o jakých se rovněž nemůžu nezmínit, patří také plavba kolem jezerních zahrad. Inthové provozují zemědělství pro svou obživu tak, že jejich políčka nebo i zahrádky plavou na vodách jezera Inle! Plovoucí zahrady! Jak to fuguje? Zajímavě. Plovoucí zahrady Inthů jsou tvořeny pevnými zbytky na jezeře sesbíraných vodních rostlin a řas v kombinaci s půdou či spíše bahnem. Mnohokrát jsme při naší plavbě po jezeře a hlavně kolem zahrad potkali loďky Inthů se sesbíraným materiálem pro jejich zahrádky. Tím mokrým nákladem, který poskytuje Inthům zároveň hlínu i humus pro jejich zahrádky, byly loďky natolik obtěžkané, že jen tak tak, že se nezačaly potápět. Voda dosahovala tak těsně k okrajům loďky, až bylo s podivem, že nepřetékala dovnitř, a že se přetížené loďky nepotopily.

Na svých proslulých plovoucích zahradách pěstují Inthové všechno, co se jen dá. Hlavně různé druhy zeleniny, především rajčata, ale také jahody, a dokonce často i květiny. Byť teď zrovna nebyla sezóna na nějakou sklizeň. Inthové teprve připravovali své zahrádky pro založení sklizně příští. Tyhle jezerní zahrady jsou asi metr široké pásy plovoucího materiálu, mezi kterými jsou asi stejně široké vodní uličky, nebo širší vodní kanály. Podobně jako když v našich zahrádkářských koloniích jsou malé cestičky mezi záhony a sem tam širší cesta pro příjezd aut a techniky. Tady to je ale všechno na vodě. Některé úzké uličky jsou dokonce na svém začátku opatřeny dřevěnou brankou, jakýmsi plůtkem uzamčeným leckdy i visacím zámkem. Zřejmě proto, aby do uliček nevplouval nikdo nepovolaný. Mělké vody jezera umožňují, aby plovoucí záhony byly připíchnuty bambusovými tyčemi ke dnu, a necestovaly si po jezeře sem a tam, jak se třeba větru zrovna zamane. Byl to naprosto úchvatný pohled vidět celý ten nepřehledný les tisíců tyčí nad desítkami či stovkami záhonů táhnoucích se do dálky, kam jen oko dohlédlo. Sem tam je mezi nimi vidět nějaký domek na kůlech. Zřejmě slouží pro uschování loděk či potřebného zahradního nářadí a náčiní. Normální zahradní chatka. Třeba máte podobnou taky, jenom nestojí na vodě.

A jak se takové plovoucí zahrady obdělávají? Samozřejmě ručně. Jak jinak? Jsme přece v Baramě a už jsme tu dost viděli. A jako u nás doma sedíte na své zahrádce mezi záhony při práci na bobku, stejné je to je i tady na jezeře Inle. Jenom pod vámi není pevná zem, ale voda. A protože by vás voda pravděpodobně neunesla, musíte mít loďku. Ano, tyhle plovoucí záhony tu Inthové obdělávají ze stejných loděk, na jakých rybáři zkoušejí své štěstí při lovu ryb. Pohybují se na nich mezi svými zahrádkami stejně samozřejmě, jako my na pevné zemi. Je to opravdu fascinující podívaná a nevím, jestli se někde jinde na světě dá něco podobného vidět.

Kdybychom na jezeře Inle strávili delší čas, určitě bychom zažili a viděli mnoho dalšího a ohromujícího. Ale všechno jednou končí. A tak na sklonku dne se sluníčkem sklánějícím se k blízkým horám i pro nás končil pobyt na tomhle krásném a jako z pohádky vytaženém kousku světa. Zastavili jsme naposled, hleděli na zapadající sluníčko, které se odráželo na zlatavé hladině zarostlé zelenými lístky vodních rostlin, snad nějakých hyacintů. Připadalo mi to, jako bych byl účasten nějakého zázraku, či zcela výjimečného přírodního úkazu. Motory byly vypnuty. Všichni jsme tiše seděli téměř bez pohybu a hleděli kolem sebe. Bylo neskutečné a tajemné ticho. Každý se bál promluvit, aby neporušil to kouzlo chvíle, které jsme zřejmě všichni cítili. Ani fotografovat se mi moc nechtělo. Ale člověku to nedá a tak jsem párkrát přece jen tu spoušť zmáčkl. Bylo to překrásné a velmi dojemné poslední rozloučení s jezerem Inle, a svým způsobem i s celou Barmou. Víceméně nás pak už čekalo jen cestování, i když mělo trvat několik dní. Před námi byla už jen cesta autobusem do Yangonu, letadlo do Bangkoku a odtud pak dál, do Evropy, a domů.

A když už jsme se tak hezky rozloučili s jezerem Inle, a tím pádem i s celou Barmou, já tak mohu pomalu ukončit i tohle svoje vyprávění. Snažil jsem se v předchozích kapitolách a odstavcích zaznamenat všechno podstatné a důležité. Věřím, že se mi alespoň trochu podařilo zachytit jedinečnost a výjimečnost Barmy, čili dnešního Myanmaru, nastínit význam mnohých historických a kulturních památek této neobyčejné země, odhalit něco ze zvyků a života tamních obyvatel, a přiblížit vám většinu z neuvěřitelných a těžko pochopitelných protikladů. Barma, země bohatství i chudoby, musí nutně v člověku zanechat mnoho dojmů a zážitků, které ještě dlouho budu nosit ve svém srdci. Každopádně to pro mne byla báječná nezapomenutelná dovolená, a to včetně předchozí části v Kambodži a Thajsku, zejména návštěvy úžasného kambodžského Angkor Watu a ostatních okolních chrámů. A myslím, že Líba by své pocity vyjádřila hodně podobně.

Tentokrát nemůžu říct, jako když jsem psal o Peru a Bolívii, že mi ten text vyšel mnohem delší, než jsem přepokládal. Tamto bylo poprvé, co jsem něco takového psal, tady jsem to už s předchozími zkušenostmi očekával. Doufám, že to má alespoň trochu hlavu a patu, a že pro čtenáře, kteří se prokousali až sem, to bylo alespoň trochu zajímavé.

A tak bych nakonec rád poděkoval Lukášovi i Kopwintovi za úžasné zážitky, které jsem si z Barmy za jejich podstatného přispění přivezl. Celá organizace nakonec běžela mnohem líp, než na co nás Lukáš připravoval před příletem do Barmy. A moje díky patří také všem ostatním spolucestujícím. Ti samozřejmě vždycky vytváří měrou ne nepodstatnou atmosféru celé cesty, podílejí se na její úspěšnosti i na zážitcích, jichž jsem mohl být účasten.

Všem milým a pohodovým Barmáncům pak chci ještě popřát brzké a hladké vyřešení jejich svízelné politické situace. Nedemokratická vláda vojenské junty v Barmě trvá už bezmála padesát let, a proto jim hlavně přeju mnohem větší míru svobody, která by Barmu i její milé obyvatele dovedla k takové budoucnosti, o které by se nedalo říci nic jiného, než že je skvělá.

A co tedy ještě dodat na závěr? Napadá mne snad už jen jedno. Odpověď na otázku, na kterou se mě ptalo mnoho lidí. Na srovnání cest po Peru a Bolívii a téhle do Thajska, Kambodže a Barmy. Co prý bylo lepší a hezčí... Jenomže odpovědět na to je zatraceně těžká věc. To prostě srovnávat nejde. A taky jsem na to v tomhle smyslu odpovídal. Je to stejné, jako kdybyste se mě ptali, jestli se mi líbí víc koule nebo krychle. Já nevím. Prostě to nedokážu říct. Oboje má dokonalý a krásný tvar, ale oboje je něco úplně jiného. A já vážně neumím říct, co je hezčí. Vy ano?

No, a teď už je to opravdu všechno.