Ano. Název kapitoly nelže. V Arménii se jíst a pít opravdu vyplatí. My jsme v našem programu cesty měli polopenzi, což znamenalo dosti bohaté snídaně a výrazné večeře, na nichž jsme pokaždé byli v jiné restauraci. A pokaždé jinde na večeři jsme byli i v hlavním městě Jerevanu, kde jsme pobývali několik večerů a přespávali několikrát. Dostalo se nám tím pádem možnosti ochutnat mnohé z pestré arménské kuchyně.

Začněme tím nejjednodušším. Vodou. Tou nejobyčejnější a přece tolik důležitou tekutinou. Vzhledem k velmi suchému podnebí je v Arménii dostatečné pití naprostá nutnost. Balená pitná voda je tak nezbytnou součástí nápojového menu každého turisty. Kdybyste totiž pili cokoliv jiného, budete buď šíleně přeslazení z různých limonád, a nebo, pokud byste pili pivo, budete za chvíli namol. Zvlášť v takovém pětatřicetistupňovém vedru, jaké v Jerevanu právě panovalo, a které tu v téhle roční době koneckonců není nic neovyklého. Některé dny jsem vypil až tři a půl nebo i čtyři litry vody. Půllitr vody jsme také dostávali každé ráno v autobuse, další půllitr jsme také vždycky našli na našich hotelových pokojích v Jerevanu po našem návratu. Tahle voda byla v ceně. A téměř všude byla jedna taková voda rovněž v ceně večeře. Arméni zkrátka moc dobře vědí, jak je v jejich suchém vnitrokontinentálním podnebí voda pro každého důležitá.

Po vodě přichází na řadu co? No přece chléb! Přestože jakousi obdobu našeho chleba jsme také k snídani nebo k večeři dostávali na výběr, ať už se jednalo o krajíčky světlé, nebo i tmavší, pravý arménský chléb je docela jiný, než náš. Říká se mu lavaš. Lavaš je široká placka, která je tenoučká skoro jako papír. A podobně jako list papíru se také skládá. Snad by se dalo říct, že je to jakási obdoba arabských placek. Většina Arménů si lavaš peče doma. Z bílé hladké mouky, vody a trochy soli vytvoří placku a vlhkou ji připlácnou na vnitřní stěnu pece. Doba pečení je krátká, jen pár minut. Lavaš lze usušit a jako takový ho údajně lze skladovat i několik měsíců. Třeba jako zásobu na zimu. Tvrdou usušenou placku lavaše pak půl hodiny až hodinu před konzumací stačí jen pokropit vodou. Podobně, jako když kropíte prádlo. No, a pak už se lze do lavaše pustit. Arméni svůj lavaš konzumují prakticky vždy, všude a ke všemu. Pro mě byl sice lavaš jako chléb dost neobvyklý, ale kupodivu dobrý. Rozhodně jsem neměl pražádný důvod, abych se mu nevyhýbal.

Co mi v Arménii hodně chutnalo, byly sýry. Na výběr byly k snídani, nebo i jako předkrm před večeří. Nejvíce mi chutnaly různé druhy slaných sýrů. Často byly podávány s různými saláty, které byly také vynikající. Chuťově výrazné, ochucené voňavými bylinkami či kořením. Do mnoha salátů Arméni dávají vlašské ořechy, ale třeba i na kousky nakrájené maso. Saláty jsme měli na výběr i k snídani, a k večeři obvykle několik druhů jako předkrm. Arménské saláty byly často překvapující svou skladbou, kombinace toho, z čeho je salát složen, by mě asi nikdy nenapadla. Například v některých salátech se kromě zeleniny našly třeba kousky sušeného ovoce, a jako příklad neobvyklé kombinace můžu uvést třeba mrkev s česnekem a vlašskými ořechy, to vše okořeněno voňavým tymiánem a bůhví čím ještě. A nebo čočkový salát s ořechy a rozinkami nebo sušenými meruňkami. No řekněte! Napadlo by vás smíchat takové věci dohromady?

K večeři jsme vždycky mívali právě spoustu různých předkrmů v podobě sýrů a zeleninových či masových salátů, někdy i polévka, většinou masová. Téměř vždycky bylo základem hlavního jídla nějaké maso. Střídalo se. Jehněčí, kuřecí, vepřové, telecí, hovězí, a tak dále. U jezera Sevan jsme měli pro změnu rybu a abych nezapomněl, i nějaké mleté maso se naskytlo. K masu byla většinou nějaká teplá zeleninová až omáčková směs, kdy téměř v ničem nechyběla cibule. Někdy jako příloha bylo i pár kousků brambor nebo trocha rýže. A vždycky lavaš. V jednom případě jsme měli k večeři dokonce masovou směs zapečenou v jakémsi měšci vytvořeném z placek lavaše. I za krátkou dobu našeho pobytu v Arménii bylo nepřehlédnutelné, že arménská kuchyně je charakteristická nejen hojností zeleniny a pro mne možná překvapivě ovoce a ořechů, ale především používáním mnoha bylinek a voňavého koření. Troufám si tvrdit, že mnohé z nich u nás ani neznáme. Všechno jídlo, které jsem v Arménii dostal, bylo vynikající a natolik dobré, že jsem si neodpustil, abych domů neodtelegrafoval SMSku, jak tady v Arménii výborně vaří a že nejspíš přijedu domů "vyžranej jako starej baobab". Okamžitě jsem za to ovšem sklidil tvrdou kritiku, protože asi tři týdny po návratu z Arménie se měly konat vdavky mojí mladší dcery Moniky a rodina pochopitelně potřebovala, abych se jakožto otec nevěsty v den svatebního obřadu pokud možno přijatelně vešel do svého saka.

Jedinou výjimkou, kdy můžu říct, že mi něco v Arménii nechutnalo, byla jakási bílá kyselá polévka, prý taky typická arménská. Jelikož jsem, alespoň si to o sobě myslím, typická ukázka naprostého všežravce, polévku jsem skoro všechnu snědl. Ale opravdu mi nechutnala, dobrá rozhodně nebyla. Mnoho jedinců s poněkud slabší povahou nebo žaludkem nechalo tuhle polévku na stole zcela netknutou. Na druhou stranu byli i tací hrdinové, kteří spořádali hned dvě. Ale takových "mlsounů" bylo mezi námi velice málo.

V jedné z restaurací, kde jsme byli na večeři, nám ukazovali přípravu jakéhosi prý typického arménského jídla. Byla to naše hned první arménská večeře, hned na počátku, první den, přesněji první náš arménský večer. Ta restaurace byla v centru Jerevanu a jmenovala se, pochopitelně dosti nečekaně, Ararat Hall. Předváděná příprava jídla byla však velmi zajímavá a oku nepochybně lahodící podívaná. Nakonec se taky ukázalo, že stejně lahodná byla i sama připravovaná krmě. Jelikož se v mé paměti mnoho drobností zlomyslně dalo dohromady a utvořily jednu velkou a nicneříkající černou díru, nepovím vám už přesně druh masa, ze kterého byl pokrm připravován, ani jestli bylo maso předem nějak kořeněno nebo naloženo. Koření Arméni používají dostatek, takže asi ono maso se neocitlo na pánvičce jen tak bez přichucení nějakými bylinkami. Pravděpodobně maso, které se na pánvičce ocitlo, bylo maso jehněčí, ale myslím si, že stejně dobře by mohlo posloužit i nějaké jiné. No nic. Arménský mistr kuchař tedy nejprve nějakou chvíli pěkně honil masíčko po pánvičce sem a tam. Posléze nás požádal, abychom trochu ustoupili stranou. Nebylo to kvůli tomu, aby viděli i ti, co stáli vzadu, ale kvůli našemu bezpečí a v zájmu opatrnosti. Na pánvičku záhy totiž vychrstnul hrníček koňaku. A když jsme v Arménii, tak samozřejmě koňaku arménského. Nebylo ho zrovna málo, protože když mistr škrtl sirkou, plameny z hořícího alkoholu šlehaly vysoko nad naše hlavy. Zatímco se masíčko flambovalo onou vysoko hořící vatrou, připravil mistr kuchař takový rozměrnější tác, který celý pokladl lavašem. Lavaš přitom zdobil nějakými čerstvými zelenými lístky, asi nějakou zelenou bylinkou, jejíž totožnost jsem ovšem buď vůbec neodhalil a nebo ji dočista zapomněl. Posléze přidal kuchař na tác ještě vařenou bílou rýži. Později, když bylo masíčko prohlášeno za hotové, lavaš pokladl ještě tím oflambovaným masem a na pánvičce pak začal připravovat jakousi omáčku. Hrníček smetany krátce povařil a okořenil šafránem. Kdybyste si ale mysleli, že šafránu dal do smetany jako šafránu, tak jste na omylu. Šafránu do smetany nasypal docela velkou hromadu, z čehož se na pánvičce zanedlouho zjevila krásně žluťoučká omáčka. Mám však silné podezření, a to zejména vzhledem k onomu množství, že to ve skutečnosti šafrán nebyl. Buď nás tím šafránem jen balamutili a nebo mohlo jít o drobnou nedokonalost v překladu naší průvodkyně. Tipnul bych si nejspíš na kurkumu a skoro bych na to vsadil nejen zllámanou grešli. Pokud v tom šafrán vůbec nějaký byl, tak ho tam taky jako šafránu bylo. Ale zpátky ke kuchaření. Po krátkém a lehkém povaření oné žluťoučké omáčky přelil kuchař připravenou omáčkou maso na onom velkém táce. Ještě však nebylo hotovo. Ani zdaleka. Na pánvičku ještě připutovala větší lžíce másla a po jeho rozpuštění kupka vyloupaných jader vlašských ořechů. Posléze se s ořechy na pánvičce ještě chvíli prohánělo sušené ovoce, konkrétně sušené meruňky a sušené švestky. Touhle nádherně barevnou oříškovo-ovocnou směsí se nakonec na podnose ozdobila rýže i maso na lavaši. Teprve nyní bylo hotovo, teprve nyní nám mistr kuchař přinesl podnos pod nos a teprve teď jsme mohli začít přičmuchávat a ochutnávat. A věřte mi, bylo to skvělé. Dokonalé. I když toho byla vlastně jen hrstka zamíchaná nakonec z tácu dohromady tak, abychom všichni alespoň trošičku toho všeho ochutnali. Moje chuťové pohárky si to i tak náležitě užívaly, protože stejné jídlo jsme následně dostali i k večeři, připravené však samozřejmě už normálně v restaurační kuchyni.

Ňam ňam! Když to píšu, už na to mám zase chuť! A musím se taky přiznat, že díky bohaté fotografické dokumentaci jsem na svůj fotorecept, který mimochodem celý můžete najít v mé webové fotogalerii, "nachytal" doma i mou ženu Líbu. Připravila pak tenhle pokrm doma zanedlouho po mém návratu z Arménie. Jako masíčko použila vepřovou panenku. Vespod sice nebyl arménský lavaš, flambování jsme taky trošičku omezili, abychom zbytečně neuváděli požárníky do pohotovosti, ale jinak to bylo ono. Vážně. A kurkuma se potvrdila jako správná volba koření do omáčky. Ten pokrm pak chutnal nejen mně, ale i všem ostatním u našeho stolu, což mělo za následek další občasné zopakování téhle arménské speciality. Proto si myslím, že to každému čtenáři tohohle spisku můžu doporučit: zkuste to. Jenom fakt nevím, jak se tohle arménské jídlo jmenuje. Nikde se mi podobný recept najít nepodařilo. Ale pokud si ho někdo chce někam zapsat pod nějakým názvem, můžu navrhnout třeba "Arménská ovocná mísa". Je to výstižné a přitom i lehce matoucí.

Ještě bych se měl zmínit o čaji a o kávě. No, jistě všichni znáte gruzínský čaj. Pěstují a pijí ho Gruzínci v nedaleké Gruzii, a gruzínský čaj není vzácný ani v naší domovině. Přestože Gruzie je země s Arménií sousedící, Arméni narozdíl od Gruzínců čaj téměř nepijí. Ne, že by nám čaj vůbec nenabízeli. Arméni čaj samozřejmě znají a mají, ale sami ho nemusí. Po jídle jsme prakticky pokaždé měli na výběr čaj nebo kávu, a mnoho z nás tu také ochutnalo například čaj tymiánový, tedy čaj připravený z tymiánu. Já ovšem nikoli. Já patřím mezi kávomily a jakmile jsem zjistil, že arménská káva je dobrá a že kávu Arméni umějí, byla už moje volba odhadnutelná stejně, jako počet kol u trakaře. Káva se v Arménii vaří v džezvě, je dostatečně silná a podává se s lógrem. A hlavně je dobrá a takovou kávu já mám moc rád. Tenhle způsob přípravy kávy jsem poznal už v tureckém Istanbulu a i tam mi káva velice chutnala. Jen mi tenkrát turecké šálky připadaly trošku větší, než ty zdejší arménské. Nevím, jak to přesně s tou tureckou kávou je, ale Arméni jsou považováni za první kavárníky. A někde se dokonce tvrdí, že turecká káva je původně káva arménská, že Turci prostě Arménům kávu "ukradli". Nevím, jestli bych si tedy neměl namísto "turka" objednávat v restauracích "arména". Asi by nechápali, co chci, ale možná by to bylo správnější.

Ke kávě se v Arménii, podobně jako leckde jinde, podává dezert. Jaké mají Arméni sladkosti, to prosím nemůžu sloužit vlastní zkušeností. Ale většinou ostatní říkali, že jsou zákusky hodně sladké, podobně jako vážené bonbóny nebo sušenky, které se v Arménii ve velkém prodávají. Já nevím. Pro mne je ovšem sladký zákusek něco podobného, jako pro tygra mrkvové pyré. Ne, že by to nemohl, ale dobrovolně vám to tygr kousat nebude. Jedinou sladkou výjimku, kterou jsem kdy v arménské restauraci ochutnal, byl kousek dortu. Dort připravili v restauraci, kde jsme ten den večeřeli, u příležitosti a k oslavě kulatých narozenin, které právě toho dne jeden z kolegů slavil. Protože Lubor zřejmě neměl na dort dostatečně prostorné zavazadlo a kupodivu sebou nevláčel po Arménii ani žádnou lednici nebo mrazák, nezbylo, než aby byl dort zanedlouho rozkrájený mezi námi jako zákusek ke kávě. A tenhle dort byl vskutku dobrý. Lehký a vzdušný, a každopádně mi nepřipadal nijak přeslazený. Totéž tvrdili i ti, kteří měli možnost porovnávat ho i s jinými arménskými zákusky a dortíky.

Někdy nám bylo namísto sladkostí jako dezert předloženo ovoce. Třeba jablka. Některá ovšem vypadala jako nedozrálé padavky, a prý také podobně chutnala. Zato ostatní ovoce bylo výborné. Okusil jsem třeba meruňky a ty byly opravdu skvělé. Totéž všichni tvrdili o třešních a soudě podle toho, jak se jimi všichni ládovali, to asi byla pravda. Jenomže ve třešních je spousta malých pecek a já proto třešně moc nemusím. Vzal jsem raději další meruňku, ze které si alespoň můžu pecku předem vypreparovat. A tak jsem ani neochutnal druh třešní, které jsou charakteristické svou žlutou barvou. Doma nedokázali pochopit, jak je vůbec možné, že jsem ty žluté třešně vůbec neochutnal. "Mně prostě přišlo, že budou mít stejný pecky, jako ty červené!", odpověděl jsem podle pravdy a mohl jsem klidně dodat, že já zase nechápu, proč se doma všichni třešněma cpou, jako kdyby jim šlo o život. A nebo spíš, jako kdyby chtěli, aby jim šlo o život.

Přicházejí na řadu osvěžující a opíjející nápoje a tak začněme pivem. Pivo v Arménii nebylo špatné, ba dokonce se dá říct, že je i dobré. Možná je to tím, že vaření piva má v Arménii staletou, ba dokonce tisíciletou, tradici. Arméni prý pivo dodávali už egyptské královně Kleopatře. Piv jsem zkoušel víc. Nejčastěji to byla Kilikia, méně často Gyumri. A samozřejmě taky o něco dražší pivo Ararat, který mi chutnal nejvíc. Tohle pivo bylo tmavší a mírně hustší konzistence, zkrátka Ararat mi přišel jako pivo ze všech arménských piv nepivovatější. Ale taky nejsilnější. Mnohé z nás ovšem překvapilo, že v Arménii bylo na některých místech k dostání i české pivo. Ale není divu. Naše pivo je naše pivo a nejen my Češi víme, že je nejlepší. Vědí to zřejmě i v Arménii. Naše pivo tady všeobecně má velice dobrý zvuk. Bylo zde k dostání několik druhů, například Louny, Krušovice, nebo jsme si mohli dát Plzeň či Kozla. Ale mají-li Arméni dobré pivo, nebudu si přece v Arménii kupovat české pivo! Zůstal jsem tedy u piva arménského, a rozhodně jsem nebyl nespokojený. Ještě dodám, že jsme se s kolegy v jedné jerevanské kavárně naučili, jak se řekne pivo arménsky. Ale kdybyste mě tloukli a mučili, neřeknu vám to. Bylo to tak těžké slovo, že jsem ho do rána zapomněl. Považuju za úspěch, že jsem ho nezapomněl ještě cestou z hospody. Byla by úplná katastrofa, kdybychom si pivo museli objednávat v arménštině!

Vinnou révu, jak už jsem se byl zmínil, pěstoval v Arménii už praotec Noe. A z ní pochopitelně uměl vyrábět víno. Takže v Arménii má i vinařství svou velmi dlouhou tradici a mnohými je dokonce Arménie považována za kolébku vinařství. Počet druhů vinné révy pěstovaných v Arménii se postupem věků rozrostl až asi ke čtyřiceti a znalci vína pokládají obvykle arménská vína za velmi kvalitní. Prý jsou taková především proto, že jsou připravována tradičními technologiemi, které jsou prověřeny mnoha staletími, skrze něž jsou z pradávných historických dob tyto prastaré postupy výroby vína stále uchovávány a udržovány.

My jsme se na naší cestě Arménií zastavili ve vinařství v nevelké vesničce Areni, znalcům vína prý určitě ne neznámé. Arménská vína prý bývají obvykle sladká, ale my jsme tady ochutnávali červené víno, které bylo naopak dosti suché. Sladší však byla vína ovocná, která nám tu také nabízeli. Neodolal jsem a k červenému vínu, které jsem chtěl přivézt mé ženě Líbě, jsem přikoupil taky jednu lahvičku vína meruňkového. Bylo kupodivu dost dobré, alespoň tedy pro moji mlsnou hubu klasickými víny obvykle neoslovenou. Chuť všech tady nabízených ovocných vín, ať už meruňkového, granátového, broskvového nebo třešňového, byla každopádně více než zajímavá. A s meruňkovým vínem jsem měl pro jeho lahodnou a velmi neobvyklou chuť úspěch i doma. Meruňkové víno mi připadalo z těch ovocných vín nejlepší a nejzajímavější. I místní vinaři to asi dobře věděli, protože cena právě meruňkového vína byla o polovinu vyšší, nežli cena všech ostatních ovocných vín.

Za zmínku možná ještě stojí, že ve vesničce Areni v jakési hluboké skalní jeskyni či jeskynním komplexu archeologové našli pozůstatky zařízení prastarého vinařství. Vzhledem k jeho stáří odhadovanému na více než šest tisíc let se pravděpodobně jedná o nejstarší známé vinařství na světě. Tam jsme se však my nepodívali a pravděpodobně ani není tohle archeologické naleziště veřejnosti přístupné. Jednoznačně to však dokládá, že pěstování vína má v Arménii opravdu prastarou tradici.

Z vína Arméni také vyrábějí světoznámý koňak, ale dovedou vyrobit i jiné alkoholické dobrůtky. Známá a rozšířená je také místní vodka vyráběná z plodů moruší. Tedy vlastně morušovice. Jednu malou lahvičku morušovice zajímavé chuti i vůně, kterou jsem samozřejmě taky nezapomněl v Arménii ochutnat, jsem nakonec taky přivezl domů. No, a koňaku budu věnovat hnedle tu následující kapitolku.

Já jsem pil přes den především spoustu vody. Pivo ale u mne patřilo v Arménii také k neodmyslitelným nápojům, bez kterých bych se jen těžko obešel. Když člověk během dne vypije tři a někdy i čtyři litry vody, je alespoň večer nebo k večeři potřeba si dát něco jiného, než zase jenom vodu. Nic sladkého však u mě v žádném případě úspěch nezaznamená, snad jen kromě portského, které zase ale rozhodně není k zahnání žízně. A tak to večer skončilo obvykle pivem.