Koňak k Arménii také neodmyslitelně patří a už v minulých dobách dosáhl věhlasu po celém světě. Přesně řečeno to ale není koňak, nýbrž brandy. Slovo "koňak! se teď už může používat jen pro brandy vyráběnou ve francouzské oblasti Cognac. Arméni ale své brandy koňak říkají. Alespoň u nich v Arménii, a nebo když ji vyvážejí do Ruska. Pokud jde ovšem o lahve určené na vývoz do světa a do Evropy, musejí je označovat jako brandy. Je každopádně zajímavé, že Arméni mají i tak trochu nárok říkat své brandy koňak. Arménský "koňak" totiž kdysi ve Francii vyhrál nějakou anonymní soutěž, když porazil všechny domácí konkurenty. Francouzi poté udělili Arménům právo říkat jejich brandy koňak. O tohle právo pak Arménie přišla při formování Evropské unie, podobně jako my jsme přišli o právo říkat našemu tuzemáku rum.

Takhle nám to alespoň popisovali v Jerevanu v továrně na výrobu arménského koňaku, jejíž návštěvu jsme také měli na programu. Komplex budov továrny, kolem kterého jsme již několikrát projížděli, stojí na vyvýšenině nad údolím a připomíná spíš nějakou bývalou pevnost. Nebo možná taky vězení. Dost možná, že tahle továrna v minulosti něčím takovým opravdu bývala.

Brandy, jíž říkejme třeba i koňak a kterou v téhle továrně vyrábí, se pochopitelně nejmenuje nijak jinak, než Ararat. Z celé továrny nám však ukázali jen jednu halu z velkými sudy a pak ještě spoustu sudů menších, z nichž mnoho bylo v minulosti darováno různým světovým, a to téměř výhradně politickým, potentátům. Na nich vždy byla umístěná cedule, komu ten sud patří. Každému tady jeho sud ochraňují a opatrují. A podle všeho taky doplňují, neboť postupným zráním v sudu ztrácí brandy každoročně nějaké to procentíčko na objemu. Mají s tím tedy i dost práce a starostí, protože takových rozdaných sudů tu mají víc než dost a zřejmě stále přibývají. Jen málokdo si však prý svůj sud vyzvedl, a tak se naskýtá otázka, co s takovým něčím sudem udělají, když jeho majitele třeba zavřou a nebo se majitel sudu se světem vezdejším nadobro rozloučí. Na tuto, jistě zajímavou otázku, jsem se ovšem odpověď nedozvěděl.

Návštěva koňakárny tedy nebyla zrovna moc zajímavá, protože kromě těch sudů nám vlastně nic jiného neukázali. Nejvíc ze smyslových orgánů si uvnitř užil asi můj nos. Vonělo to tu zvláštní alkoholovou vůní připomínající dřevo. Místy byla vůně tak intenzívní a hustá, že by se o ní dalo opřít. Možná tak voněly samotné sudy a koňak, co se ze všech sudů nepřetržitě pomalu vytrácí. Jinak si všichni asi nejvíce užili ochutnávku tří štamprlat, arménské brandy různého stáří. Nejstarší koňak, s tou nejdelší dobou zrání v sudu, byl celkem pochopitelně ten nejtmavší.

Ochutnávka koňaku, kterou si každý zdejší návštěvník samozřejmě předplatí zakoupeným vstupným, byla samosebou doprovázena krátkým výkladem. Z něho jsme se dozvěděli třeba to, jak se koňak nalévá i pije. Měli jsme každý před sebou tři typické koňakové sklenky, do kterých už před naším příchodem začali nalévat zdejší koňak. Do buclatých skleniček se ho nalévá právě tolik, aby bylo možno skleničku položit a koňak by měl dosahovat přesně k okraji. Když sklenku opatrně prstem pokutálíme po stole, nemělo by se nic vylít. Kapky, které přitom stékají po sklenici, signalizují stáří koňaku. Čím je zlatavý mok starší, tím více se na sklo "lepí". Sklenička s koňakem se má při pití držet levou rukou, protože konzumace koňaku je srdeční záležitost a levačka je srdci blíž. A před napitím se koňak pěkně podrží v dlaních, aby potěšil i naše oko a trochu se ohřál. Přitom se trochu po sklenici pohoupá a rozvlní, podobně jako se to dělává s vínem. To aby se nám hezky a doširoka rozvoněl. Koňak má rozhodně jiskřivou a mámivou barvu a nezaměnitelnou vůni. Měla by mi cosi připomínat, ale na tohle já nos nikdy neměl. Měl bych cítit ovoce, dřevo, koření, ořechy nebo co? Nevím, nepoznám. Jsem asi barbar. Pak následuje maličký doušek, koňak se prý musí z jazykem pomazlit a polaskat. Zkouším to a nechutná to špatně. Ale přece jen koňak není to, co bych já zrovna miloval. A tak ho nakonec do sebe víceméně nějak kopnu. Ani s tím nejstarším koňakem, který ochutnáváme nakonec, se moc nemazlím. Dokonce mi chutná míň, než ten předchozí. Ale ty tři sklenky začínám pomalu cítit v hlavě. Hrábnu do misky na stole a vezmu si nějaký bonbón, který bych si normálně rozhodně nedal. Ale po tom pití musím zkrátka ještě něco "kousat".

Celá ta popíjecí procedura, i s oním ohříváním v dlaních za účelem rozvonění, mi silně připomínala exkurzi do jedné z palíren whisky na skotské vysočině. I whisky se pije podobným způsobem ze širokých skleniček, jenom ty whiskové mají docela jiný tvar. Exkurze v koňakárně pak samosebou končila nákupem ve zdejší prodejně. Nepochybuju o tom, že tuhle část svého podniku chtějí turistům ukazovat především. Protože však já nejsem milovník koňaků a brandy, velký kšeft jsem jim v prodejně neudělal. Taky proto, že svůj koňak tu zrovna laciný nemají, přestože ceny potravin a nápojů jsou v Arménii pro nás jinak na velice přijatelné úrovni. I tak jsem tu jako dárek dvě malé placatky zakoupil. Pro sebe si však raději peníze pošetřím na nějakou dobrou skotskou whisky, která se nevyrábí z ovoce, tedy z vína, nýbrž z obilí. Takovýhle obilný "chleba" je mému naturelu rozhodně mnohem bližší. Na dobré whisky, narozdíl od nepochybně dobrého a kvalitního koňaku, si já opravdu pochutnám. Takhle to vždycky bylo a je.

Ještě bych se mohl zmínit o jednom zvláštním sudu jerevanské koňakárny. Říkají mu Sud míru, a mají ho tady uložen na zvláštním čestném místě už myslím od roku 2001. Avšak jeho obsahem je koňak ročníku 1994. Tehdy bylo uzavřeno příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem. který má být otevřen až po vyřešení otázky Náhorního Karabachu. Přestože pro kvalitní koňak je dlouhé zrání v sudu zcela zásadní, všichni si prý přejí, aby Sud míru otevřeli co nejdříve. Je to asi jediný sud na světě, u kterého si všichni přejí, aby v něm brandy zrála co možná nejkratší dobu. Přestože v Arménii se relativní klid a příměří, jak se zdá, dodržuje, na nějaké brzké vyřešení letitého konfliktu to bohužel zatím nevypadá. Nějaká mírová smlouva by ale nejen otevřela Sud míru, ale nejspíš by Arménii otevřela i dveře do celého světa, protože by mohla skončit blokáda uzavřených hranic jak s Ázerbájdžánem, tak i s Tureckem. A Arméni by tím pádem asi také získali snadnější možnost návštěvy své posvátné hory, svého Araratu. Koňak v Sudu míru však asi ještě nějaký čas zrát bude. Přejme si, a hlavně to přejme Arménům, aby to nebylo příliš dlouho. Dobrý koňak je přece možno nechat dlouho dozrávat i v jiných sudech, než právě v Sudu míru.