Na ostrov Koh Chang jsme se dopravili po návratu z Kambodže, a měli jsme tu užívat moře a koupání. Na programu před návratem do Bangkoku a cestou do Barmy byla teď na řadě třídenní relaxace. Ostrov Koh Chang se nachází na východě Thajského zálivu, přibližně čtyřicet kilometrů od kambodžských hranic. Ubytování jsme tu byli v příjemném resortu s názvem Paradise v potěšitelně prostorných a útulných dvoulůžkových chatkách či bungalovech. První dva dny tu kromě nás nebyl vůbec nikdo, pak přišel víkend a pár dalších lidí se tu objevilo. Nicméně i tak tu bylo více než poloprázdno, protože zdejší sezóna touhle dobou už končí. I ostatní resorty a okolní pláže většinou zely prázdnotou. V areálu resortu byl turistům k dipozici také bazén se sprchou, restaurace, velká travnatá plocha, spousta květin a zeleně, u moře široká oblázková pláž ráno zastíněná několika stromy a palmami. Pláž tedy neměla žádný písek, jen kamínky a oblázky. Normálně by mi to nevadilo. Naopak, já nemám příliš rád všudezalézající jemný plážový písek. Ale tady bych byl býval raději. Na břehu by mi kameny tolik nevadily, ale po stejných oblázcích nepohodlné velikosti se muselo do i vody. Takže přístup do moře nebyl nic moc. Hodně to po těch větších oblých kamenech klouzalo, a člověk si musel dávat dost veliký pozor, aby se tu nakonec ještě nepotloukl. Vstup do moře jinak nebyl příliš prudký, a byl tím pádem dost dlouhý. Zejména vzhledem k onomu klouzavému kamenitému terénu. Musím se přiznat, že za takových okolností se mi ani mockrát do moře nechtělo. Nebylo to zrovna příjemné. Ale pokud jsem tam už vlezl, moře i pokoupání bylo fajn. A pak se mi zase po těch kamenech vůbec nechtělo z vody ven.

Při pohledu od pláže, od bazénu, nebo i z procházky po okolí našeho resortu, mi Koh Chang připadal, jako bych takovýhle ostrov už znal. Typický tropický ostrov, kde vidíte několik špičatých a nevysokých vrcholků porostlých souvislým kobercem bujné tropické vegetace. Ta hustá džungle se pak svažuje dolů k moři, kde místy přechází v palmové háje přerušené silnicí a četnými stavbami ubytovacích komplexů pro turisty. Výhled směrem do vnitrozemí nabízel zkrátka přesně to, co jsem si vždycky představoval, jak asi takový tropický ostrov vypadá. A když se pak koupete za krásného slunečného počasí ať už v moři nebo třeba i v bazénu, a za vámi se ty temně zelené vrcholky cudně přiodívají do obláčků zdejší tropické vlhkosti, máte pocit, že to prostě nemá chybu. Zapomenete na chvíli na všechny starosti, všechno nepříjemné hodíte za hlavu. Je to nádherná pohoda a připadáte si jako v ráji. Nevím ale, jestli zrovna kvůli tomu se náš resort jmenuje Paradise.

Bohužel ne všechno tu bylo tak idylické. Na Koh Changu jsme zažili i hodně nepříjemnou zkušenost. V jedné restauraci nám všem účtovali objednané kuře dvakrát s tím, že to byla dvojnásobná porce. Šlo o okaté a bezuzdné obírání nás turistů za každou cenu, protože předložená porce vypadala přesně stejně, jako ta, co si někteří dali už i den předtím jako normální. Navíc to bylo v restauraci, kde jsme večer předtím nechali dost velkou útratu, když jsme tam rozjeli veselý český mejdan. Ten nám ovšem Thajci druhý den jaksepatří osolili. Celý ten veselý večer nám druhý den obrátili naruby. Svým účtováním, které nemohu nazvat jinak, než zlodějským a vyděračským, nás naprosto jednoznačně naštvali. Odcházeli jsme nakonec odtamtud velice rozladění a znechucení. A tohle považuju vůči nám asi za tu nejčernější a nejjedovatější kaňku, jakou mi Thajci otrávili pobyt v jejich asijské zemi.

Ten večer předtím jsme se v té restauraci někteří opravdu docela rozjeli. Byl to hned první večer našeho zdejšího pobytu, kdy bylo před námi pár dní volna, odpočívání a víceméně sladkého nicnedělání. Všechno se to začalo tak nějak samozřejmě a zcela spontánně. K dobré naší náladě ten večer přispěla i thajská folkařka, hrajíc celkem dobře Dylana, Baezovou, i další dobrou a poslouchatelnou muziku, více než příjemnou k večernímu posezení u pivka. Když jsem ji posléze vyzval k nějakému tomu tanečku, celá hospoda se šla podívat, co se to tu děje. A já zjistil, že ona je strašlivě stydlivá. Až neskutečně. Stydlivější holku jsem snad v životě nepotkal. A pak přišel Pepa se svou troškou do mlýna. On kromě Kambodže také a hlavně průvodcuje Afriku. Podle všeho tam jezdí i mnohem raději, a tak se domluvil s Radkem na následující kulišárně: Někde za hospodou si "oblékli" africká roucha z pár větších listů, omotali se pro jistotu ještě nějakými bambusovými tyčemi, a začali pak divoce křepčit v afrických rytmech na parketu i kolem celé hospody. To už v hospodě nejen koukali, co že se to děje, ale skoro jim už vypadávaly oči z důlků a balancovaly jim na vrchu hlavy. A k tomu všemu si pak ještě některé z přítomných dam vybraly Jirku, a jaly se oblékat ho jako římského Cézara, aby mu mohly líbat lem roucha (nebo mám psát "lemroucha" ?). Zdálo se, že Jirka by si, a dokonce s úsměvem, nechal od ženských líbit téměř cokoli. Moc mu vyhovovalo, jak byl najednou mezi ženskými středem pozornosti. Ani si nějak nepamatuju, kolik piva jsem ten večer vypil. Ale takoví poněkud veselejší jsme byli asi všichni, co jsme tam zašli. Myslím, že nakonec bylo moc dobře, když jsme to do našeho resortu měli jen pár metrů.

Na Koh Changu nás ovšem čekal ještě jeden nepříjemný a velice nechutný zážitek. Někteří z nás se chtěli svézt na slonech, a věděli jsme, že se tu vyjížďky na slonech do džungle pořádají. Průvodce Pepa nás sice varoval, a radil nám, ať si to rozmyslíme. A zřejmě věděl proč. Nicméně když jsme trvali na svém, pomohl nám ve spolupráci s personálem restaurace našeho resortu projížďku na slonech objednat. A ta vyjížďka nám pak dokázala zkazit náladu prakticky na celý den. Ne že by na takovém sloním výletu bylo něco špatného. Na koni se také běžně jezdí, a nikomu to nepřijde zvláštní. Ale naprostý hnus v nás vzbudilo to, když uprostřed vyjížďky při zastávce v džungli Koh Changu Thajci jedno zvíře zbili. Naštěstí ne před našimi zraky, ale i tak to bylo odporné. A tloukli ho jenom proto, abychom my slyšeli, jak řve. Třikrát fuj takovým praktikám! Jako by nestačilo, že slony museli pobízet ranami do hlavy pomocí jakýchsi železných háků či motyček. Tady bych mluvil o štěstí, že já s Líbou jsme vyfasovali slona, který byl hodný a velice poslušný, takže ho náš pohůnek skoro netloukl. A taky náš slon byl jediný, který se se svým vůdcem koupal v pralesním jezírku, ke kterému jsme došli. Možná to bylo za odměnu. My s Líbou jsme se svému slonovi také na konci vyjížďky odměnili. Dalo se tu pro něho koupit několik ananasů. Líba mu je podala pěkně z ruky do ruky, totiž z ruky do chobotu. Zdálo se, že náš hodný slon je spokojený a že si docela pochutnal. Určitě to bylo výživnější, než ten kus větve, co si někde našel a žvýkal ho cestou džunglí bez ohledu na to, že nás má na hřbetě.

Na Koh Changu si také většina z nás vyzkoušela pověstné thajské masáže. Přece nevyzkoušet v Thajsku masáže, to by bylo jako ve Finsku nevyzkoušet saunu! A tak jsem se přidal i já a masáže si objednal taky. Moc se mi to toho ale nechtělo, pořád jsem to odkládal, a nakonec jsem to nechal až na poslední den. A věděl jsem, proč se mi toho nechce. Přišlo mi to spíš jako nějaké mučení, a nijak mě to neoslovilo. Rozhodně to nemůžu pokládat za příjemný zážitek. Jednou bylo víc než dost. Ani jsem se přitom nestačil divit, co všechno ta Thajka se mnou provádí. Ze dvou přítomných masérek ta moje byla ta starší a zkušenější. Dala si na mně opravdu záležet a nikterak mě nešetřila! Do té chvíle bych nikdy nevěřil, kam až svou nohu dokážu dát. Sice s cizí pomocí, ale přesto! Líba si v tom ovšem na rozdíl ode mne libovala, a samozřejmě si thajské masáže dala víckrát. Asi jí zkrátka vyhovovalo nechat si důkladně zvalchovat tělo. Ženská holt vydrží víc než člověk.

Koh Chang byl prostě takový i makový. A docela stejné to bylo i s počasím, které nás tu po dobu našeho pobytu provázelo. Jeden celý den bylo třeba úplně zataženo, na druhý den byla zase krásně modrá obloha a jasno. Na Koh Changu nás dokonce chytil i pravý tropický lijavec. Padat najednou tolik vody jsem snad v životě neviděl. Bylo jen štěstí, že nás to zastihlo až při návratu z výletu na slonech. Kdyby nás to chytlo zrovna někde uprostřed džungle, tak to bych už asi proklel celé Thajsko i s jejich posvátným bílým slonem. Ta průtrž byla opravdu něco, zvlášť když právě začínala! Během desetivteřinového běhu z auta do našeho bungalovu jsme byli promoklí až na kost! Voda padala shora takovou silou, jako by tam se tam nahoře protrhly hráze nebeského rybníka, nebo u něho někdo alespoň zvedl všechna stavidla.

Ale i přesto všechno na vykoupání zbylo pořád ještě dost času, takže jsme si ho v moři či bazénu nakonec docela užili. Stejně jako pohodičky a odpočinku, procházek po okolí i po městečku, Líba jakž takž i opalování, a nakonec i tropického vedra s nádherným západem slunce. I když jsme si to všechno nemohli užívat tak dlouho, jak jsme si původně od třídenního pobytu slibovali.

Jen dobrého jídla jsme si tu mohli užívat dosytosti. To naštěstí na počasí nezávisí. A restaurace přímo v našem resortu měla otevřeno téměř po celý den, měla několik stolů pod otevřenou oblohou, jiné zase byly ukryty pod střechou. A tak jsme se tu mohli sejít a posedět chráněni i před oním lijákem, stejně jako za krásného a slunečného počasí, kdy si s Líbou vždycky vybíráme stůl a místa tak, aby ona ještě seděla na sluníčku a já už mohl být schován ve stínu. Tahle restaurace nás, musím říct na rozdíl od jiné, o které jsem už psal, nezklamala. Ani personálem, ani kvalitou jídla. Taková vydatná thajská polévka s hromadou masa, kterou si tu můžu dát k pozdnější snídani, to je prostě bomba! Nejen že mi dodá novou sílu a energii, rozproudí krev, příjemně zaplní bříško, ale dokáže mě i pohladit na duši. Thajská kuchyně obecně mi vyhovuje a moc mi chutná. Doma mě kdosi varoval, že thajská jídla jsou tak ostrá, že se nedají jíst, ani když si zvlášť poručíte, aby nepálila. Ale není to pravda. Obvykle jsem si nic zvláštního neporoučel, když už se mě zeptali, tak jsem si přál jídlo okořenit středně, ale snad až na jedinou výjimku jsem si svůj pokrm ještě nějakými doplňky přiostřil. Já mám prostě ostrá i pálivá jídla rád, a thajské pokrmy mi obzvlášť chutnaly. A chutnaly mi i v Kambodži, kde se, řekl bych, vaří podobně. Jen jsou jídla pálivá, všeobecně vzato, snad o trochu méně.