V Kambodži oproti Thajsku, ze kterého jsme přijeli, byl obrovský rozdíl v úrovni prakticky všeho. To bylo patrné na první pohled. Třeba místo většiny poměrně nových dodávkových aut a náklaďáků začnete potkávat, a to v lepším případě, staré vraky. Mnohem častěji vás pak donutí k údivu pohled na obrovský naložený dřevěný dvoukolák, kdy se nutně začnete divit, jak ho vůbec může někdo utáhnout nebo utlačit. A když stojíte chvíli u hranice, divíte se ještě víc, kolik tu těch dvoukoláků na ruční pohon přes hranici projede. Toho postávání za hranicí jsme si užili o chvíli víc, než bychom chtěli. Pepa se totiž musel s Blankou vrátit zpátky na thajskou celnici, protože Thajci jí zapomněli dát do pasu výstupní razítko. A to zase kambodžští úředníci vyžadovali tak vehementně, že bez něj Blanku odmítali s námi do Kambodže vpustit.

S těmi starými auty a dvoukoláky ostře kontrastuje několik nových luxusních budov, postavených hned za hraničním předchodem z Thajska. Posléze jsme zjistili, že to jsou velké herny a kasína doprovázená hotely, speciálně tu postavenými pro Thajce. V celém Thajsku je totiž hazard přísně zakázán, a tak Thajci za ním cestují sem, za hranice, do Kambodže.

V Kambodži všichni turisté platí dolarem. Zaplatíte s ním kdekoli a za cokoli. Místní měnu tu potkáte jen v případě, že vám musejí vrátit drobné v menší hodnotě, než je jeden dolar. A tak jsem ani při pobytu v Kambodži po celou dobu nevěděl, jak se místní měna vůbec nazývá. Nebylo to nijak důležité. Dnes už samozřejmě vím, že je to riel.

A taky záhy po překročení hranice mezi Thajskem a Kambodžou skončila asfaltová silnice, v Thajsku docela kvalitní a široká. Takže bylo štěstím, že jsme těch asi 150 kilometrů od hranice do Siem Reapu absolvovali po prašné a hrbolaté cestě měkkým polstrováním vybavenými, sice postaršími, ale celkem pohodlnými taxíky. Pro nás tedy byly určitě mnohem pohodlnější, než thajské toyoty, co jim padají kola, neřkuli než thajské pohraniční dobytčáky. Zapadlý hluboko do příjemného sametového sedadla obstarožního kambodžského taxíku jsem stačil i krátce usnout. Možná, že nejen krátce. Cesta do Siem Reapu prostě uběhla nějak podezřele rychle. Pravděpodobně jsem ze spánku jen párkrát prozřel, když taxík trochu víc poposkočil na široké a nerovné prašné silnici. Asfaltové silnice, jak jsme později zjistili, mají v Kambodži prakticky pouze v oblasti angkorských chrámů a v hlavním městě Phnom Penhu či blízkém okolí. Jinde jen naprosto výjimečně.

Doprava vůbec je v Kambodži poněkud zvláštní a specifická záležitost. Zdá se, že přednost na křižovatkách se tu nedodržuje vůbec žádná. První, jak se zdá, tu jede ten větší či silnější, někdy možná ten nejodvážnější a nejrychlejší. Že se tu jezdí vpravo, to si všimnete až po delší době. Určitě to není k poznání na první pohled. Možná i proto, že po prašných silnicích plných všichni stále kličkují mezi dírami a nerovnostmi, kterých jsou kambodžské cesty plné. Hodně se tu jezdí na motorkách a skútrech, na kterých ale vidíte málokdy jet jen jednu nebo dvě osoby. Běžně se tu jezdí ve třech i ve čtyřech. Ale viděl jsem na malé motorce dokonce i dva dospělé se třemi dětmi! I pro dopravu rozměrných nákladů tu malé motorky poslouží víc než dobře. Leckdy se vám zdá, že motorku řídí její náklad, protože nějakého človíčka za řidítky ani není vidět. Auta jsou tu také často značně přetěžována. Některá jezdí naložená až úplně po střechu, ba dokonce i nad ní. A jestli jsou tahle naložena nákladem a věcmi, nebo naopak lidmi? To je úplně jedno. Čímkoli. Většinou spíš obojím současně. V Kambodži jsme ovšem ještě tehdy netušili, že tohle umění, jak důkladně naložit motorku, autobus, náklaďák či jakékoli jiné vozidlo, je dovedeno k naprosté dokonalosti v Barmě. A když v Kambodži vidíme něco takového relativně zřídka, později v Barmě uvidíme naopak jen výjimečně auto, které bude naložené či obsazené normálně. Tím samozřejmě myslím tak, jak si pojem "normálně naložené auto" představujeme u nás v Evropě.