Vidět někdy na vlastní oči Machu Picchu, bájné ztracené město Inků, to byl můj dávný velký sen. Dá se říct, že skoro od klukovských let. Alespoň tedy od doby, kdy jsem se začal zajímat o dávné civilizace, od doby, kdy jsem si přečetl nějaké ty knížky, které o těchto věcech pojednávaly. Incké Machu Picchu není na rozdíl od jiných civilizací zase nikterak prastaré, ale rozhodně je zajímavé. Inkové neznali písmo, nezanechali po sobě prakticky žádné informace, a proto působí památky incké civilizace na člověka mnohem tajemněji, než pozůstatky jiných kultur, byť ty jsou třeba mnohem a mnohem starší.

O cestě do Peru jsem poprvé začal přemýšlet někdy po roce 2000. Posléze se situace vyvinula tak, že jsem si začal přát, aby mi ta cesta vyšla k mým padesátinám. Abych si ji víceméně mohl ke svým padesátinám nadělit jako dárek sám sobě. A nakonec se to takhle skutečně podařilo. V létě roku 2006 jsem oslavil padesátiny, na podzim se jelo. Pro svou plánovanou cestu jsem k narozeninám dostal i spoustu užitečných věcí včetně dvou různých knížek: průvodců po Peru.

Organizaci cesty jsem každopádně chtěl nechat na nějaké cestovní kanceláři. Jsem už přece jenom starší a pohodlnější člověk. Ani jsem nebyl ochoten obětovat čas na přípravu a zajištění takové akce vlastními silami. Jednoznačně jsem chtěl najít a absolvovat program celý zajištěný cestovní kanceláří a s česky mluvícím průvodcem. Původně jsem se domluvil na cestě do Peru s dvěma kamarády, dvěma Vladimíry, že pojedeme společně. Moje žena ale nechtěla o takové cestě ani slyšet. Ona miluje totiž hlavně sluníčko, pláž a moře. Společně s oběma Vládi jsme v internetových nabídkách vybírali cestovní kancelář a program zájezdu, který by nám nejlépe vyhovoval, který by byl co nejzajímavější a nejatraktivnější, a který by také samozřejmě byl za přijatelnou cenu. Jeden z obou Vláďů ale posléze od cesty do Peru ustoupil. Místo toho jsem nakonec k cestě přemluvil svou ženu Líbu. To přemlouvání mi trvalo přes rok, možná skoro dva roky. A Líba v podstatě podlehla až v okamžiku, kdy už už byl nejvyšší čas odeslat objednávku na konkrétní počet míst. Až tehdy se definitivně rozhodla, že pojede. A tak do cestovky putovala objednávka pro tři osoby, pro mne a mou ženu, a pro kamaráda Vláďu. Líba se tak dala přemluvit opravdu až na tu nejposlednější chvíli.

Hned po Líbině rozhodnutí jsme začali shánět nutné informace o potřebném očkování, abychom všechno včas stihli. Na tuhle cestu nebylo žádné očkování povinné, jenom doporučené. Stejně jako antimalarika, pokud je v itineráři cesty nějaká džungle. Nechtěli jsme ale ponechat nic náhodě, a absolvovali jsme s Líbou všechna doporučená očkování.