Dnes nás měla krom jiného čekat cesta do Bolívie. A protože se sem do Puna budeme potom zase vracet, mohli jsme si tu nechat část obsahu batožin, a sebou si vzít jen to, co budeme na ten týden v Bolívii potřebovat. U všech dvojic to dopadlo tak, že jeden velký batoh zůstane tady, druhý jede do Bolívie. Jen Vláďa měl problém s tím, že byl sám. Nezbylo mu, než věci, které nebude v Bolívii potřebovat, zabalit do několika igelitových pytlíků, které nechá tady. Paní Berthu to ovšem lehce rozhodilo. Když viděla ty černé igelitové pytle mezi ostatními batohy, co tu mají zůstat, zeptala, se co je to tady za bordel a čí že to je. No co, Vláďa je sám a prostě dva bágly nemá. Není dál co řešit. Zůstane to tak.

Snídaně byla brzy ráno, ale stejně nikdo moc nespal. Hned potom nás čekal jezerní přístav, kde paní Bertha pro nás pronajala malou motorovou loď. A vyjeli jsme na jezero Titicaca. Je to nejvýše položené splavné jezero na světě. Má hladinu v nadmořské výšce 3820 metrů a průměrnou hloubku kolem sta metrů. Největší hloubka jezera je prý ale víc než 400 metrů. I když kdo ví, informace z různých zdrojů se často velice liší. Hladina jezera prý také hodně kolísá, zejména v období dešťů. Může za to skutečnost, že jezero Titicaca má přes dvacet přítoků a jen jediný odtok. Říčka Río Desaguadero tak nestačí vždycky všechnu vodu odvádět. Jezero Titicaca se nachází v pohraničním pásmu And, kdy část jezera patří Peru a část Bolívii. Celková rozloha jezera obrovská a pro mne jen těžko představitelná. Jen si zkuste představit jezero s přibližně stejnou rozlohou, jakou mají Královéhradecký a Pardubický kraj dohromady.

Po temných vodách jezera Titicaca jsme pluli sotva půlhodinku. Zpočátku jsme proplouvali jakýmsi kanálem uprostřed široce rozprostřeného rákosového porostu. Postupně jsme se vzdalovali od Puna i od kopců za ním. Když jsme posléze z rákosového kanálu vypluli na volnou vodu, kolem nás se začaly objevovat mnohé rákosové čluny i pověstné a očekávané plovoucí rákosové ostrovy Uros. Tyhle ostrovy jsou velká turistická atrakce, dá se říct, že světoznámá. A všechno je tady tomu bohužel podřízeno. Dnes už to není nic jiného, než právě jen tahle atrakce.

Indiáni kmene Uros ale dřív skutečně žili na takových plovoucích ostrovech z rákosu. Dohnaly je k tomu neustálé války a nepřátelské hrozby, kdy život na ostrovech uprostřed jezera jim poskytoval dostatečnou ochranu, a rybaření a lov ptáků i dostatek obživy. Naučili se budovat ostrovy z rákosu, hojně na jezeře rostoucího. Pokládají na sebe silné vrstvy rákosu, ty časem odspodu ve vodě hnijí, potápějí se a tak se musí nahoře neustále doplňovat novým a novým rákosem. Po delší době se může stát, že hnijící rákos vespodu dosáhne dna, a plovoucí ostrov se tak stane neplovoucím. Indiáni si pak často založili ostrov nový.

Indiánský kmen Uros už tady dnes ovšem tímhle způsobem nežije. Hlavní obživou jsou pro ně turisté, jimž zprostředkují prohlídku některých ostrovů, svezou je na rákosovém člunu, nechají je nahlédnout do rákosových chýší, nabízejí a prodávají jim spoustu suvenýrů. K tomu se samozřejmě příslušně a pestře oblékají. Mají sebou i děcka, která, patřičně umouněná, dokáží také na turistech vyloudit nějaký ten sol. Ale ukáží vám také něco z dřívějšího způsobu života. Jak se tu mohou chovat morčata, jaké se tu dají chytat ryby, jak tu lze pěstovat zeleninu, jaké vaří a připravují jídlo, jak se zpracovává rákos pro stavbu chýší, loděk, a také ovšem ostrovů samotných. Jakmile ale den končí, s posledním turistou končí i jejich zaměstnání. Indiáni si obléknou džíny schované za svou rákosovou chýší a v motorové loďce, rovněž dovedně ukryté v okolním rákosu, odjedou nocovat domů na pevninu. Prý jen na některých odtud hodně vzdálených ostrovech, kam se noha turisty takřka nedostane, jsou ještě rodiny žijící původním tradičním způsobem života.

Navštívili jsme postupně dva z ostrovů. Poslechli jsme si výklad místního průvodce o historii ostrovů Uros a způsobu života na nich, překládaný paní Berthou do její svérázné češtiny, na kterou jsme si už dávno zvykli. Podívali jsme se i na jakési místní rozhledny podobné našim mysliveckým posedům na okraji paseky. Zakoupili jsme od Indiánů i nějaké suvenýry. Já s Líbou třeba několik hliněných malovaných přívěsků na krk, Vláďa a Jirka mají zase typické peruánské flétničky, ale nějak je v tomhle řídkém vzduchu ne a ne ufoukat. Asi si budou na flétničky moci zahrát až doma. Procházet se po povrchu rákosových ostrovů byla dost neobvyklá záležitost. Skládaný rákos, z něhož jsou ostrovy vystavěny, se vám boří pod nohama, a všechno se s vámi tak nějak zvláštně pohupuje. Skoro jako byste chodili po vodě. Chvílemi máte takový divný pocit, jako byste se propadali někam dolů. A to se člověku může i stát. Na rákosovém ostrově jsou i místa, kde se člověk opravdu může probořit chodidlem až pod vodní hladinu. Nám se to naštěstí nikomu nepřihodilo. Cestu mezi dvěma rákosovými ostrovy, na kterých nás na ostrovech Uros vylodili, nám zpestřili tím, že nás mezi nimi převezli na malém rákosovém člunu. Byla to sice dost nepohodlná, ale zato zajímavá a veselá plavba. Někomu na té klidné vodě sice chyběly vlny, ale rákosové čluny, některé dvou i tří-trupé, s menšími či většími skupinkami turistů, mohly na takové tiché hladině bez obav brázdit vody jezera Titicaca.

Po asi dvou hodinách jsme se vrátili do přístavu. Tam na nás opět čekal mikrobus, a vyjeli jsme kousek nad Puno, kde jsme na nevysokém kopečku udělali krátkou zastávku. Byl tu hezký výhled na město Puno. Město, které má dnes asi 80 tisíc obyvatel, je odtud vidět, jak leží mezi kopci přímo na břehu jezera Titicaca. Vidíme odtud mnoho menších domků, které jsou si velmi podobné. Roztahují se od jezera a z centra města nahoru do strání okolních kopců.

Pokračujeme dál po silnici asi dvacet minut za město. Naším cílem je Sillustani známé indiánskými pohřebními věžemi. Těm hrobkám tu říkají chullpas. Sillustani je vlastně poloostrov obklopený jezerem Umayo, které leží v nadmořské výšce asi 4000 metrů. Na břehu jezera kouzelně zrcadlícího modrou oblohu je několik polorozpadlých domků, na kamenné zídce kdosi suší prádlo, a na okraji jezera zabíhají do vody nějaké brázdy či záhonky. Prý to má být nějaká předincká technologie vytvářející pomocí vody zvláštní mikroklima důležité v těchto nadmořských výškách pro pěstování plodin, především v zimních měsících.

Hrobky samotné jsou pak rozesety po jinak pusté kamenité pláni, občas mezi nimi najdete větší či menší kamennou zeď. Chullpy jsou kruhové stavby, některé větší, jiné menší, většinou napůl zbořené, z některých tady najdete jen základy. Ty menší z méně opracovaných kamenů patří předincké kultuře, větší s dokonale opracovanými a slícovanými kvádry patří Inkům. Mumie byly prý do hrobky ukládány do výklenků ve vertikální poloze malým vchodem, na který každé ráno dopadaly sluneční paprsky a který byl po pohřbu zatarasený kameny. Celé tohle místo na nás zapůsobí svou mystickou atmosférou, když se pomalu a zvolna procházíme mezi kamennými hrobkami. Ostatně v téhle nadmořské výšce nám nic jiného, než se pohybovat vláčně a rozvážně, ani nezbývá.

Schovaný za jednou z hrobek si ještě fotoaparátem beru duši dvou Peruánek v kloboučku s malou alpakou. Jsou tu právě kvůli fotografování, ale na takové jako já dávají bedlivý pozor, aby si tu svou duši nedaly vzít zadarmo. Cestou zpět do Puna pozorujeme kolem cesty roztroušené indiánské usedlosti a domky, postavené z části z kamene, z části z vepřovic, tedy usušené směsi bláta a slámy. Kolem nich lze vidět četné lamy a alpaky, které tu chovají jako domácí zvířectvo.

V Punu, kam jsme se vrátili ještě před polednem, nám paní Bertha dala asi na dvě hodinky rozchod. Na oběd, na procházku po městě, nebo jak kdo chce. S Líbou a Vláďou jsme od hotelu vyrazili směrem do centra. Bylo to jen pár minut po jakési pěší zóně, kde bylo docela živo. Minuli jsme nápadnou skupinku nějakých studentek v růžových stejnokrojích. Na náměstí jsme se chvíli zdrželi jenom na jeho okraji, protože celý prostor náměstí před katedrálou byl zaplněn lidmi. Většinou to byly odrostlejší děti, také ve stejnokrojích. Vypadalo to na nějakou velkou školní slavnost. Vrátili jsme se tedy do centra a začali se rozhlížet. Vmžiku jsme byli obklopeni několika naháněči z nejbližších restaurací, kteří okamžitě a neomylně poznali, že jsme se domluvili na tom, že si dáme nějaký oběd. Líbě se pořád restaurace moc nezdály, ale posléze po nahlédnutí dovnitř s jednou souhlasila. V restauraci Balconas de Puno nás zavedli do patra, k balkónům s výhledem do ulice. Právě podle těch balkónů se restaurace jmenovala. Já a Vláďa jsme si objednali pivo, Líba džus. Jako vždycky jsme zkoumali, zdali mají morče. To je totiž peruánské národní a slavnostní jídlo. Jitka s Víťou už ho ochutnali v Limě, ale jinak na jídelníčcích nebylo. A nebo jsme ho neuměli ve španělštině či angličtině najít. Paní Bertha ale stejně tvrdila, že nejlepší bude dát si ho až v Cuzcu. Nakonec jsme se všichni tři shodli na stejku z alpaky. A tady nás překvapili. Hodně a příjemně. Stejky byly vynikající, vysoké, báječně středně propečené, růžově šťavnaté, lepší jsme dřív ani později už neměli. A především nás zaujala jejich úprava. Obalené slaninkou něžně spočívaly na hranolkách úhledně srovnaných do malé pyramidy. Asi jako když srovnáte polena na přípravu velkého ohně. Úžasný nápad! Jak hospody a jídlo většinou nefotím, tak tohle se prostě nevyfotografovat nedalo!

Po obědě jsme se s báječným pocitem v bříšku vydali zpět k hotelu, kde nás už čekal mikrobus. Před námi je cesta do Bolívie, kde nás čeká bůhví co, alespoň podle naší paní Berthy. Ta nás Bolívií až dosud často lehce strašila. Ale já bych řekl, že se tak prostě projevovala její národnostní příslušnost a národní hrdost. A ještě nám zdůraznila, že Česká Republika nemá v Bolívii na rozdíl od Peru žádnou ambasádu, a že si tudíž máme dát o to větší pozor, abychom se nedostali do nějakých problémů, a neztratili třeba pas. Dobrá. Tak teď se tedy Bolívie ukaž, jaká jsi!

Cesta na hranici trvala něco přes hodinu. Překročení hranice přes kopeček, a vstup branou na jeho vršku do Bolívie jsme absolvovali pěšky i s velkým báglem. Na celnicích vše proběhlo poměrně rychle a bez problémů. Jen chvilku trvalo vyplnění papírů, které mi připomnělo u nás dříve běžné celní a devizové prohlášení. Do cíle dnešní cesty, do bolívijské Copacabany, zbývalo odtud jen pár kilometrů. Dovezl nás tam bolívijský mikrobus, který už na nás hned u celnice čekal. Organizace paní Berthy fungovala dokonale. Teď ještě posunout hodinky, v Bolívii je o hodinu víc! Abychom něco neprošvihli!

Ani ne za hodinku po překročení bolívijské hranice jsme se již ubytovaní procházeli po Copacabaně. Měli jsme teď neorganizované volno, byl domluven až sraz na večeři přímo v našem ubytovacím zařízení. Copacabana je malé městečko na břehu jezera Titicaca. Se slavnou brazilskou pláží v Riu má název společný proto, že tohle jméno má vystihovat v nějakém indiánském jazyce význam "rozhled po vodě", nebo tak něco. Copacabana leží mezi dvěma kopci. Na tom vyšším je i odspodu vidět nahoru vedoucí křížová cesta s kalvarií. Odtamtud rozhled po jezeře Titicaca určitě je.

Z prudkého svahu od našeho hostelu, který leží právě na stráni pod křížovou cestou, máme rozhled na část níže ležícího městečka, i na některé dvorky obyvatel Copacabany. Scházíme dolů a dostáváme se mezi domky, do uliček, a procházíme až do centra na náměstí. Jde nás větší skupinka, všichni máme na paměti varování paní Berthy. A i když se chvílemi trochu rozptýlíme, stále se většinou držíme na dohled, abychom o sobě alespoň věděli. Katedrálu v Copacabaně si prohlížíme zvenčí i zevnitř. Její fasáda do daleka září svou čistou bílou barvou a celá stavba je dokola lemována zdobnými barevnými kachličkami. Říká se jí proto Maurská katedrála. Za zmínku rozhodně stojí množství překrásně vypracovaných detailů, řezbářské i kovářské práce. Katedrála má rozlehlé a drobnými kamínky dlážděné nádvoří s obvodovou zdí, branami a dalšími altánky, vše rovněž v maurském stylu. Před zdmi Maurské katedrály na rozlehlém náměstí pak bylo tržiště, které nabízelo zejména množství různých cetek a suvenýrů. Šlo tedy o tržiště určené především turistům. Ale kromě nás tu žádní jiní turisté snad ani nebyli.

Právě to nás při prvních krůčcích v Bolívii zarazilo. Fakt, že ani tady na tržišti, ani okolo v malebných uličkách městečka, není kromě lhostejných prodavačů ze stánků a obchůdků skoro nikdo. Komu tu co vlastně všichni prodávají? A komu? A chtějí vůbec něco prodávat? Ta atmosféra tu byla úplně jiná a zcela nečekaná. Z Peru jsme byli zvyklí na čilý ruch. Turistů tam bylo všude hodně, místní prodavači nám stále něco nabízeli. Tady bylo takové deprimující, ba i zlověstně působící ticho. Žádné upovídané prodavačky, téměř nikdo nám nic nenabízel, všichni na nás spíš jen tak koukali. A my vlastně na ně asi taky. Zdálo se nám, že tady v Bolívii je to opravdu takové nějaké zvláštní. Je tohle ta Bolívie, o níž mluvila paní Bertha? Nezdržovali jsme se nikde příliš dlouho a vrátili se zpátky k přístavu, nad nímž jsme byli nedaleko ubytováni. V přístavu a jeho okolí bylo místních lidí o trochu víc, ale že bychom potkali nějakého jiného turistu, to tu byla opravdu dost výjimka. U přístavu byl poměrně velký a svou čistou červenou fasádou nově vypadající hotel. Ale i tady se zdálo, že ani v něm nejspíš nikdo nebydlí. Vypadal opuštěně. Přístav samotný měl jen několik zchátralých dřevěných nebo kamenných mol. Smočili jsme tu prstík do jezera Titicaca konstatujíce, že ani pláž se zaparkovanými šlapadly na druhé straně přístavní zátoky nás ke koupeli v té ledárně nepřesvědčí. Zvláště ne teď při zapadajícím sluníčku, kdy už začínalo být citelné chladno. V jezeře Titicaca se zkrátka koupat nebudeme. Nemusíme přece mít všechno.

I náš příjemný pokojík v hostelu La Cupola by byl býval dost chladný, kdyby nám tu už odpoledne při ubytování nepustili topení. My jsme byli tři a náš pokoj měl dvě patra. Protože mně se moc nechtělo po žebříku vzhůru, spal nahoře Vláďa. Byl tam sám na široké posteli pod bílou kupolí, jak napovídalo samo jméno hostelu, zatímco já s Líbou jsme zabydleli postele v přízemí. Hostel byl umístěný v příjemném prostředí, obklopený množstvím zeleně i květin. K večeři v jakési prosklené verandě, rovněž pod klenutou kupolí, jsme si na radu Paní Berthy dali myslím skoro všichni rybu. Pravděpodobně vylovenou z jezera Titicaca. A moc dobrou. Vařit tady asi umí, i když je to Bolívie. Během večera jsme se pak dozvěděli přesnější program na zítřek. A při placení si pak zvykáme na jiné ceny s úplně jiným přepočtem. Tady se platí v jiné měně, v boliviánech. Ty jsme získali výměnou za dolary na recepci krátce poté, co jsme se v La Cupole ubytovali.