Probouzím se trochu později, než Líba a Vláďa, ale pořád ještě hodně brzy, jak je tu ostatně normální. Je asi kolem čtvrté ráno. A jestli prý to slyším. No samozřejmě, slyším. Venku leje jako z konve. Vydatný déšť zběsile bubnuje na plechové střechy pod naším oknem. Nezačíná to tedy zrovna hezky. Taková smůla! Zrovna teď. Celou dobu nám počasí vycházelo, párkrát sice někde sprchlo, ale nestálo to ani za řeč. A teď tohle! Na vstávání je ještě čas a tak zůstávám ležet. Poslouchám zlověstné a vytrvalé bušení silného deště a hlavou se mi honí černé myšlenky. Ale Machu Picchu, když už jsem tady, musím vidět, i kdybych měl promoknout skrz naskrz až na kůži.

Pak už nám to nedá. Nikdo už nemůžeme usnout. A tak vstáváme. Venku začíná pomalu svítat. Díváme se z okna dolů po toku Urubamby přímo mezi strmé kopce. Celý výhled je zamlžen závojem padající vody z vydatného deště. Jak tak koukáme ven, ve svahu nad námi se něco pohne. Pod nějakou mezi větvemi nataženou plachtou si někdo ucpává škvíry a rovná plachtu, aby ho lépe chránila před všeprostupujícím lijákem. I tam, v takovém hodně improvizovaném přístřešku, tedy někdo spí. To jim tedy rozhodně nezávidíme. Balím si k jídlu několik housek a jsem natolik nervózní, že mi jedna někam zapadne. Dlouho ji mezi ostatními věcmi nemohu najít. Čas ubíhá pomalu. Přímo se vleče. Déšť neustává. Šestá hodina, kdy máme sraz dole pod hotelem, se ale přece jen pomalu blíží. Poprvé za celou cestu jsme nuceni se opravdu ustrojit do deště. Ještě pod nepromokavou bundu musím schovat foťák. Můžeme jít.

Nahoru k Machu Picchu ke vstupnímu areálu lze sice dojít pěšky, ale žádá si to čas i sportovní výkon, neboť je to dost do kopce. My pojedeme asi půl hodiny autobusem, které pendlují odtud nahoru a zpět každých deset minut. Autobus je taky dost drahý. Někteří turisté se snaží ušetřit a jsou pěšky, my máme ovšem celé Machu Picchu v ceně se vším všudy. Tedy i s autobusem. A zkušená paní Bertha ví, proč nás budila tak brzo. Čím více času na Machu Picchu budeme mít, tím lépe. A tak jedeme nahoru v hned 6:10, tedy druhým možným spojem. Autobus skutečně dobrou půlhodinku stoupá nahoru po prašné, nyní však spíše blátivé, cestě. Stoupáme mnoha serpentinami s prudkými zatáčkami a táhlými rovnými úseky mezi nimi. Zkrátka takový cik-cak, jak by řekla paní Bertha.

Nahoře před vstupním prostorem pro nás paní Bertha zajišťuje vstupenky, a domlouvá místní průvodkyni. Nejprve se projdeme po Machu Picchu s ní, a pak budeme mít volný rozchod. Zatím přemítám o výstupu na horu Huayna Picchu nad městem, kam, jak už dlouho víme, se dá také vystoupit a shlédnout celé Machu Picchu z ptačí perpektivy. Každý den je tam vypuštěno jen asi 300 turistů. Nejspíš se tam dnes nedostaneme. Pokud prší, nebo je mokro, po dešti, je cesta nebezpečná a nahoru se nepouští. Smůla. Prší stále dost, i když už to není takový zběsilý liják, který jsme viděli z hotelového okna. Kolem se převalují husté cáry mlhy, chvílemi není vidět víc, než na pár kroků. Ale už jdeme. Všechno jde rychle, moc lidí tu není. Asi se jim do deště nechtělo. Procházíme turniketem. Nikdo nám nic nekontroluje, nikoho nic nezajímá, pronesli bychom dovnitř cokoli. Tak. A jsme tady! Začínám mít takové zvláštní mrazení. Za bránou začneme znovu stoupat do kopce. Tentokrát už pěšky. Šlapeme husím pochodem za naší přidělenou průvodkyní, stále nahoru po vyšlapané stezce. Musím být opatrný. Trochu mi to na prudké stráni klouže. Vlastně ne trochu, ale dost. Foťák ukrývám před deštěm pod bundou, a dávám pozor, abych s ním někde neupadl a nešvihl s ním do bláta. Stále prší. Jsme tady na prudkém svahu schovaní mezi stromy a křovisky, a kromě nich zatím nevidíme nic jiného, než bílou mlhu.

Najednou se ocitáme nahoře, na jakési travnaté ploše. Jsme v horní části Machu Picchu hned vedle zvláštně otesané a magicky vypadající přírodní skály nazývané Pohřební. Vidím první kamenný domek. Je to ten, který bývá označován jako domek strážce Pohřební skály. Domek je opatřen slaměnou střechou zrekonstruovanou do původní podoby, takže celá stavbička tu stojí tak, jak tu kdysi podle všech poznatků opravdu stávala. Vypíná se nad celým inckým městem. Kolem se na terasách pase několik lam, alespoň pokud je v té mlze něco vidět. Za krátkou chviličku se ale mlhy rozestupují. A je to tady! Přede mnou se otevírá úžasný pohled na bájné ztracené město. Nádherné, ohromné, nepopsatelné! Incké Machu Picchu se tajemně halí do cárů mlhy a zvolna padajícího deště! Snad proto, aby nám neodkrylo svou krásu naráz, ale aby se nám jí dostalo jen zvolna, po malých dávkách. Šedivě bílá oblaka stoupají odněkud zezdola z údolí, převalují se přes město, a přes nespočetné kamenné terasy zase mizí na druhé straně dole v údolí. Ani moc neslyším, či spíše nevnímám naši průvodkyni, ani překládající paní Berthu. Stojím strnule jako opařený a jen beze slova zírám do té hloubky pode mnou. Skoro ani nedýchám a celý se třesu. Hledím užasle na každičký detail, který mi Machu Picchu ukáže mezi roztrhanými oblaky, třebaže jen na kratičký okamžik. Ano, tohle je to bájné, pověstmi opředené tajemné město. Město starých Inků! Z mraků se v pozadí vynoří i hora Huayna Picchu, vrchol má ale stále někde v oblacích. Ano, tenhle pohled, i když třeba ne s tolika mraky, všichni znáte z mnoha obrázků, z knížek, kalendářů i pohlednic. Ale když to teď vidím na vlastní oči, je to opravdový a vzrušující zážitek, při kterém mi naskakuje husí kůže. To, co jsem dosud v tomhle odstavci napsal, určitě čtete déle, než to celé trvalo. Najednou z ničeho nic je zase všude kolem jen bílá tma. Začínám znovu pomalu vnímat paní Berthu trpělivě překládající výklad španělsky mluvící průvodkyně do naší rodné češtiny. Zděšeně si uvědomuju, že jak jsem byl celý zkoprnělý, tak jsem se ani nepokusil vytáhnout fotoaparát schovaný před deštěm do pouzdra pod mojí nepromokavou bundou. Ale naštěstí i ta bílá tma trvá jen několik desítek vteřin, a celá ta scenérie se znovu opakuje. Jen ta bílá mlžná oblaka mají zase trochu jiné tvary. Ale ten zatracený déšť! Je teď sice už jen drobný, ale zato vytrvalý. Sotva něco málo vyfotím, hned mám na objektivu kapky. Hrůza! Ale paní Bertha v modré pláštěnce se teď dlouze dívá dolů, možná někam směrem ke Slunečnímu chrámu. Možná že přitom mumlá i nějakou inckou modlitbu či zaklínadlo, a nakonec vyřkne zcela přesvědčivě své indiánské proroctví: "V deset hodin už pršet nebude!". No, tak uvidíme. Kéž ji vyslyší všichni inčtí bohové!

Od domku strážce Pohřební skály se vydáváme na prohlídku celého města. Ano, Machu Picchu je opravdové město. Nádherně zachovalé. Přestože knižní průvodce nazývá vytrvale Machu Picchu zříceninami, žádné zříceniny to nejsou. Je to tady úplně jiné, než v ostatních inckých pevnostech či městech, která jsme navštívili dosud. Tady jen málokterá zeď nese známky nějakého poškození, přestože o zemětřesení tu nikdy nebyla nouze. Jinak pro nás už známá klasika: opět perfektně opracované a dokonale do sebe zapadající žulové kameny. Zdá se nepochopitelné, jak dávní Inkové dokázali v takhle nepřístupném divokém terénu postavit bez použití jakýchkoli technických vymožeností tak dokonalé a ohromující město čítající na 200 budov a chrámů, v němž kdysi žila odhadem asi tisícovka obyvatel. Machu Picchu bylo dlouho neznámé, dlouho ztracené v džungli. Lidé, kteří ho vybudovali, již dávno zahynuli, a město upadlo v zapomenutí. Znovu objeveno a znovu nalezeno bylo až počátkem dvacátého století, v roce 1911, tedy asi 400 let po svém zániku. Poslední výzkumy dokazují, že ještě asi o čtyřicet let dřív se tu objevil jakýsi německý podnikatel, který město a zbytky jeho pokladů údajně dokonale vyloupil. Za to, že Machu Picchu nejsou ruiny, vděčíme skutečnosti, že město je tak daleko v džungli a přirozeně skryté vysoko v kopcích. Díky tomu Španělé při plenění Incké říše tohle město vůbec neobjevili a Machu Picchu tak zůstalo skvěle zachováno. Jak trefně poznamenala Líba, stačí sem nasadit střechy, a Inkové tu můžou zase bydlet. Vypadá taky celá užaslá nad tou nádherou a začínám mít podezření, jestli by se sem nechtěla s těmi Inky nastěhovat i ona. Na stěnách domků jsou skutečně patrné dobře zachované kamenné výstupky sloužící jako úchyty pro přivázání střechy. Jinde zase vidíme vydlabané otvory, do nichž se uvazovaly dřevěné dveře. Dodnes se neví, proč původní obyvatelé fungující a prosperující město opustili. Nejspíš hromadně, všichni naráz, a velmi pravděpodobně ještě před příchodem Španělů do Cuzca. Jedna z teorií říká, že utíkali před Španěly dále do džungle, jiná zase, že obyvatele sklátila nějaká nakažlivá choroba, nějaká epidemie, možná syfilis, možná hladomor. A další teorie tvrdí, že celá městská komunita mohla být vyhlazena jiným soupeřícím kmenem uvnitř Incké říše. Ale taky to mohlo být ještě úplně jinak. I pro tato i pro další svá tajemství je dnes Machu Picchu tak fascinující místo a pro laiky i odborníky jedno z nejúžasnějších archeologických nalezišť, které jednoznačně patří mezi unikátní památky světového kulturního dědictví. Mezi ty nejpřednější.

Místní průvodkyně nás při procházce městem zavede na mnoho míst. Na známá i na ta méně známá. Paní Bertha pro nás pilně překládá celý výklad o Machu Picchu. Zrovna tady teď vidíme přímo pod námi Sluneční chrám. Je tvořen oltářem z přírodního skaliska, které je tu přitesáno do potřebného tvaru. Dokola je obestavěný kamennou půlkruhovitou věží. A u Slunečního chrámu pak znovu scházíme níž do kamenného města. Dole potom procházíme mezi obytnými částmi s mnoha ulicemi a schodišti. A taky s kašnami i lázněmi a rozvodem vody, která tu dodnes stále teče. Tady je Královský palác, tamhle dům nejvyššího kněze. Prohlížíme si Hlavní chrám a vyvýšený Chrám Tří oken, odkud je také nádherný výhled na centrální Posvátné nádvoří, kam posléze také scházíme. Předtím se ale ještě dostáváme zase nahoru, na jakýsi vrcholek, ke slavné Intihuataně, významnému symbolu se slunečními hodinami, k lapači Slunce. K tomuhle kameni tady dávní Inkové symbolicky uvazovali Slunce. Posvátné nádvoří pod námi je obklopené po obou stranách mnoha terasami, o něco dál pak další terasy padají po prudkých svazích hluboko dolů do údolí. Úžasné a nepředstavitelné stavební dílo!

Krátce se zastavujeme i na samotném konci areálu, u Posvátné skály. Její tvar je zvláštní a právě kvůli své podobě je tenhle kámen posvátný. Ale co vlastně představuje? Někteří v něm vidí podobu morčete, a jiní vedle dalších možností zase třeba tvar protějšího horského hřebene. Ten je ovšem zatím beznadějně zakryt nízkou oblačností, takže nám můžou tvrdit, co chtějí. Na morče se nakonec dalo jakž takž přistoupit, ale chtělo to opravdu hodně fantazie. Fotografie toho kamenného morčete se mi tady nepovedla. Ten déšť vůbec mnohé moje fotky silně poznamenal, a hodně jsem jich musel úplně vyhodit. Naštěstí jich ale ještě dost zůstalo použitelných, takže i z ranního uplakaného a deštivého Machu Picchu můžu tuhle kapitolu přece jenom několika fotografiemi doprovodit.

Až na samém konci městského areálu nám ukazuje paní Bertha stánek, kudy se právě odtud, od Posvátné skály, dá jít na horu Huayna Picchu. Po druhé straně Posvátného nádvoří se poté vracíme zase zpět. Procházíme někudy pod Chrámem Tří oken dolů pod posvátný Chrám Slunce. Přicházíme tady k malé jeskyni, které se obvykle říká Královská hrobka. Pravděpodobně však tahle jeskyně nikdy neměla s hroby ani s hrobkami, natožpak královskými, pranic společného. Míjíme další posvátné symboly, skály ve tvaru kondora či pumy. Odtud se také s úžasem díváme, jak ze se z mlh pod námi vynořuje snad stovka dalších kamenných teras padajících hluboko dolů do údolí. Dost vysoko nad námi zase vidíme nahoře místo, kde jsme ráno začínali: domek strážce Pohřební skály, který se také ještě chvílemi schovává v mracích. Ale viditelnost se stále zlepšuje. Mlha a opar jsou stále řidší, prší také čím dál méně. Nakonec po osmé hodině přestává pršet úplně, jen ještě krátkou chvíli drobounce mrholí. No všechna čest! Paní Bertha je asi s inckými bohy hodně zadobře.

Od Barbary ale vím, že paní Bertha nebyla jediná, kdo ten den prováděl věštění a zaklínání. Ještě brzy ráno, za ono tropického lijáku před hotelovými okny, poradila "Vesmírná Inteligence" Barbaře při ranní relaxaci, že má použít na svůj obličej opalovací krém. A Zbyněk prý ráno na první vyhlídce na Machu Picchu zavěštil, že přestane pršet o půl deváté. A to se tedy netrefil jen asi o pět minut! Je snad Zbyněk černokněžník? A nebo má taky nějaké tajuplné vztahy s inckými božstvy? To bych taky chtěl mít nějakého toho Virakoču za kámoše, když to takhle báječně funguje.

Celou prohlídku Machu Picchu s místní průvodkyní zakončujeme něco po půl deváté tím, že ona nám všem na všechny naše fotoaparáty nacvaká společnou fotku. Jsme na ní opravdu všichni. Všech nás jedenáct cestovatelů s paní Berthou i jejím tatínkem. Je to jediná taková fotografie, co máme. Pak už máme volno, můžeme se rozptýlit podle chuti a zájmu a tak se krátce rozmýšlíme, co teď. Paní Bertha nám radí, abychom si výstup na Huayna Picchu dobře pohlídali. Kapacita je omezená, nepustí nás tam za mokra, a po třinácté hodině už také ne. Navíc po desáté hodině přibude na Machu Picchu spousta dalších turistů, kteří přijdou od vlaku vyjíždějícího ráno z Cuzca. A prý vede na druhou stranu hory Huayna Picchu nějaká jiná stezka, po které se dá sejít k Měsíčnímu chrámu, ale paní Bertha jí nikdy nešla. V knižním průvodci o ní ale nepíšou vůbec nic. Nakonec se domlouváme, že se nejprve půjdeme zeptat k vrátnici, kdy asi bychom mohli počítat s tím, že nás pustí nahoru. Tam jsme najednou celí překvapení, že hned. Vida, je nedlouho po dešti, mokro, ale jde to. Můžeme nahoru okamžitě. Já se ale začínám trochu ošívat. Mám z výstupu trochu strach. Když vidíte tu horu nad sebou, vůbec vám nepřipadá, že by se tam dalo vylézt. Kdybych to nevěděl, jen těžko bych tomu věřil. A od stále velmi živého zážitku v kaňonu Colca se takového kopce jednoduše bojím. I když v průvodci píšou, že je to nahoru asi hodinka a dolů taky, příliš si v tom nevěřím. Předpokládám u sebe podstatně delší čas, který na to budu potřebovat. A určitě se chci také ještě znovu rozhlédnout po Machu Picchu a projít se alespoň kousek po inckém chodníku, po slavném Inca Trailu. Budu na to mít vůbec ještě nějaký čas? Nevím. Mám obavu, že to všechno nestihnu. Ptám se tedy Líby, jestli opravdu polezeme tam nahoru. Ale Líba je nekompromisní: "Jasně že jo! Chtěl jsi sem jet a něco vidět, tak dělej a lez!", odmítá jednoznačně moje váhání. A tak jdu. U všech inckých bohů, ona má přece pravdu! Tohle nemůžu vynechat, to bych si určitě vyčítal až do konce života!

Na vrátnici u stezky k Huayna Picchu kupodivu prodávají Coca-Colu. Plechovka tu stojí dokonce polovičku, než u vchodu na druhém konci areálu. A tak si oba jednu dáme. Sundáváme si teď naše nepromokavé bundy. Snad už je dnes nebudeme potřebovat. Na té vrátnici se musíme před vstupem na stezku ještě zapsat. V tlustém sešitu jsme na stránce s datem dnešního dne zaneseni pod pořadovými čísly 33 a 34. Tak, a jde se na to. Lez, lezme, lezte! Lezu, lezeš, lezeme!

Jdeme nejprve kolem menší hory, která odjinud ve srovnání s Huayna Picchu ani jako hora nevypadá. Ale jinak je jí tvarem dokonce snad i trochu podobná. Je tu ze stezky odbočka, dá se tam také vystoupat. Ale my jdeme dál a naopak scházíme do malého sedla s příšerně strmými svahy padajícími na obě dvě strany dolů do údolí k Urubambě. Řeka dole je už teď dobře vidět. Oblačnost se v tuhle dobu drží už podstatně výš. Okolo nás procházejí sem tam už jen menší bílé obláčky, které nás halí do mlhy vždy jen na krátkou chvilku. Doufáme, že oblačnost ještě vystoupá, abychom shora něco viděli. Za sedlem začíná dlouhé stoupání. Po úbočí hory, po schodech prudce nahoru.

Pomalu stoupáme do kopce po starodávné incké stezce, která je tvořena kamenným schodištěm. Nepříliš pohodlným, a teď po dešti kluzkým. Vláďa jde nejprve s námi, ale po chvíli vyrazil dopředu za Jitkou a Víťou. S námi se chvíli zdržují i Jitka s Honzou, Vašek a Jirka jsou také už někde vepředu. Jak se zdá, jdeme nahoru na Huayna Picchu skoro všichni. Po svahu hory stoupáme stále strměji a strměji. Chvílemi musím zastavit, abych se vydýchal, ale pořád to jde. Jsou tu některá místa trochu horší, po kamenných schodech to většinou dost klouže. Místy je ve skále nenápadné zábradlí z nějakého lana. Ale pokud jdete skrze zarostlou stráň, nepřipadá vám to až tolik nebezpečné. Naproti tomu v horních pasážích, kde je místo zeleně kolem jen bezedně vyhlížející propast a pod vámi neskutečná hloubka, kde jdete po několik decimetrů širokém chodníčku, nebo ještě hůř po mokrých, kluzkých a hodně příkrých schodech, už to tak v pohodě není. A čím výš, tím hůř. Někde po těch schodech lezeme skoro po čtyřech, jinak to snad ani nejde. Jak nás je víc za sebou, začíná to vypadat dosti nebezpečně. Kdyby se ten první nahoře smekl, nebo kdyby ztratil na těch schodech rovnováhu, vzal by sebou při pádu dolů do propasti spoustu dalších lidí. O tom jak by všichni dopadli, asi netřeba hovořit. Jestli skoro všichni ostatní říkali, že se báli v Bolívii na Silnici smrti, musím přiznat, že já jsem se v některých místech bál tady na Huayna Picchu. Ale ten skvělý rozhled a výhled do okolí, zejména na to úžasné město pod námi, ten za tu veškerou námahu i překonaný strach jistojistě stojí. O tom nemůže být nejmenších pochyb.

Kousek pod vrcholem, za skoro kolmo nahoru vedoucími schody, nás čeká překvapení. I tady nahoře, na hoře Huayna Picchu, se ukrývají incké terasy a stavby. A jsou překvapivě rozsáhlé, ač jsme je zezdola vůbec nezahlédli. Když jsme se už dřív podivovali, jakým způsobem dokázali dávní Inkové postavit to město dole pod námi, jak probůh mohli stavět takovéhle terasy a domy tady, na vrcholu takovéhle těžko přístupné hory? Jak sem dostali po skoro kolmých stěnách hory tu spoustu kamenů? Nechápu to. A těžko mi to kdo vysvětlí. Kloubouk dolů před dávnými inckými staviteli! Jejich stavby byly obdivuhodné i jinde, ale tady ty domy a terasy kolem téhle strmé hory s tím překrásným městem dole mi připadají jako zázrak. Jako sen, který se mi jenom zdá. Vzpomenu si postupně na všechny divy světa, co jsem kdy o nich četl, a egyptské pyramidy dokonce viděl. Ale začínám si uvědomovat, že v mém žebříčku se Machu Picchu každopádně ocitá na prvním místě. Pro mě se stává mým divem světa. Tím nejúžasnějším a nejpodivuhodnějším ze všech.

Nějaký místní strážce nás pak usměrňuje doprava. Je tam jednosměrka a vedou nás i nějaké šipky. Procházíme po hraně dlouhé terasy, okolo vidíme stavby domků a pod námi bezednou propast. Ale je tu překrásný výhled dolů na město. Už jen sem tam nějaký ten bílý rychle utíkající obláček ozvláštňuje tu scénu. Přistihnu se, že zírám s otevřenými ústy. Ještě, že mě někdo nefotí. Pak následuje další místo, kde se opravdu raději přitisknu ke skále, abych si byl na těch úzkých schodech jistý, že neztratím rovnováhu, že se mi nepodlomí nohy a že se nezřítím dolů. Dolů vlastně teď ani není vidět, stěna je prakticky kolmá. A na kraj podívat se dolů si opravdu netroufnu. Kdepak! A to přesto, že závratěmi netrpím. Nohy se mi ale zamotají snadno. Líbě nic neříkám, ona se zdá být v pohodě. A znovu další prudké schody. Některá místa vypadají opravdu hodně nebezpečně. Pod vrcholkem se prochází ještě malou jeskyní. Sotva se do ní vejdu, i když sebou nemám žádný batoh.

Na úplném vrcholku Huayna Picchu staneme nakonec nějak krátce před desátou. Na vrcholku už není žádná terasa a je tu hodně málo místa. Seshora proto všichni musejí dolů scházet dolů zase jinou cestou. Diriguje to tu Peruánec dovedně balancující na samé špičce toho úplně nejvyššího skaliska. Vláďa si troufne vylézt až k němu. Já ne. Připadal bych si jako sebevrah. A tak si s Líbou sedáme hned pod tenhle vrcholek na pár volných kamenů. Ještě se nechávám fotit tak, abych měl na pozadí dole pod sebou Machu Picchu. Musím se dostat až na samý kraj propasti k velkému balvanu. Přestože se snažím usmívat, křečovitě se ho musím držet a docela se mi klepou kolena. Zpocený a křečovitě se držící Prause na Huayna Picchu ovšem neprošel úspěšně autocenzurou, takže tahle fotka nemůže být zveřejněna a zůstane navždy uschována pouze v mém domácím archívu.

Lidí je nahoře na tak malý prostor hodně. Mnoho jich nás cestou předešlo, ale asi jich zanedlouho přijde ještě víc. I odtud shora je vidět davy lidí, co přijeli z Cuzca, a kteří se teď hrnou od vchodu dovnitř do areálu Machu Picchu. Určitě jich dost bude chtít také sem nahoru. Najednou zahouká vlak. Koleje vedou kdesi hluboko pod námi, ale houkání vlaku je slyšet až sem. Líba vytahuje sušenku a nějaké pití. Já si utírám zpocené čelo, chvíli odpočívám a chvíli fotím. Kromě paní Berthy s tatínkem se tu scházíme všichni. I když Barbara a Zbyněk dorazili jen krátce před tím, než jsme my ostatní začali sestupovat. Barbaru zdržely dole nějaké problémy s fotoaparátem, a potom ještě trochu i menší zdravotní indispozice. Teď už je ale Barbara v pořádku.

Rozhlížíme se tu stále kolem dokola a užíváme si tu nádheru vrchovatou měrou. Je to jedinečný, i když chvílemi až hrůzu nahánějící, pohled do hlubiny rokle řeky Urubamby, na strmé svahy kopců nad ní, na serpentiny nahoru ke vchodu do Machu Picchu. Hloubka všech těch pohledů je fantastická, ať už na řeku, nebo na město Machu Picchu, na celý ten rozlehlý městský areál, který teď pod námi vypadá jako dětská stavebnice na zeleném koberci, ovšem hodně zvlněném. Tady odtud je nejlépe vidět, jakou fantastickou přírodní scenérií je Machu Picchu obdařeno. Město je zasazeno do sedla mezi dvěma horami, mezi horou Machu Picchu, která se stále ještě skrývá mezi mraky, a horou Huayna Picchu, kde právě jsme. Tedy mezi Starou horou a Mladou horou, což je pravý význam těchto pojmenování. Horské sedlo se pod Huayna Picchu hodně zužuje a na obě strany padá příkře téměř kolmými stěnami dolů k řece Urubambě. Ta horu Huayna Picchu obtéká v širokém oblouku a svými peřejemi v hluboce zaříznutém údolí vytváří společně s okolními homolovitými temně zelenými kopci tu úžasnou atmosféru, pro kterou je celé tohle místo tolik obdivováno. Každopádně je Machu Picchu i svým přírodním prostředím úžasná, jedinečná a neopakovatelná lokalita. Vytváří dojem, že jsme vysoko v horách, přestože okolní tmavá zeleň svědčí o tom, že jsme v džungli. Tady nahoře na Huayna Picchu jsme v necelých 2650 metrech nad mořem. Machu Picchu pod námi může být o nějakých 300 metrů níž. Moc se mi tu líbí. Jsem rád, že jsem nezůstal dole. Přestože to zprvu vypadalo nezdolatelně, nakonec to zase tolik náročné nebylo.

Žádnou zadní stezku k Měsíčnímu chrámu nikdo nikde nevidíme. Všude se zdají být jen naprosto nepřístupné stěny. Když se ptáme na cestu, posílají nás druhou stranou kopce, na stejnou stezku, po které jsme přišli. Ostatní se už vydávají dolů. Vašek se rozhodl pro nejkratší cestu a začal klouzat po zadnici dolů po nejbližší skále. Nemám z toho zrovna dobrý pocit. Dole je jen nepříliš široká terasa, a kdo ví, kam by letěl, kdyby mu něco nevyšlo. My jdeme raději okolo, jinudy. O jednu terasu níž. Ale i tahle cesta je trochu krkolomná a vyžaduje nevyšší opatrnost. Opírám se raději levou rukou o skálu, abych tam na té hraně neztratil rovnováhu. S Vláďou se pak ještě vzájemně fotíme na terasách a schodech mezi domy, kudy procházíme při cestě dolů v horní části hory Huayna Picchu. I tady jsou některá místa na samém kraji propasti a není radno se tu pohybovat příliš rychle či neopatrně. Na těch nejprudších a úzkých schodech se na rozdíl od Vládi neodvažuju ani zastavit, abych udělal fotku. Musím ty schody slézat prakticky pozadu, abych se mohl rukama opřít. Určitě to vypadá, jako kdybych lezl po čtyřech pozpátku dolů. Jsem narozen ve znamení raka. Nebude to tím?

Někde uprostřed cesty dolů je značená odbočka k Měsíčnímu chrámu. Vláďa tam chce jít a přemlouvá nás, ať jdeme taky. Bojím se ale. Podle informací tady na ceduli trvá cesta tam a zpět tři hodiny. Měsíční chrám s jeskyní mají být až na odvrácené straně hory Huayna Picchu. Nechce se mi obětovat tolik času. Chci jít alespoň kousek na Inca Trail. A taky se bojím, že bych to nestihl, že kdybych se kvůli čemukoli někde zdržel, mohl bych mít i problémy stihnout včas odjezd. Líba se mnou tentokrát souhlasí. Vláďa k Měsíčnímu chrámu ale jít chce. Nezbývá mu tedy, než aby šel sám. Říká nám ahoj a za pár okamžiků mizí v zeleném tunelu v opačném směru, než v kterém teď sestupujeme my. Po pár dalších metrech potkáváme paní Berthu s tatínkem. Prý se tatínek nakonec také rozhodl, že se podívá nahoru na Huayna Picchu. Obdivuhodné.

Na vrátnici se pak už jen musíme najít v knize, odhlásit se, odškrtnout, a jsme zase zpátky na Machu Picchu. Pomalu s Líbou znovu procházíme městem. Vracíme se k některým místům a nalézáme přitom cestičky a uličky, po kterých jsme předtím nešli. Objevujeme další nezapomenutelné pohledy. Machu Picchu je teď, před polednem zase úplně jiné, než ráno. Už tu není žádná mlha. Je sice zataženo, ale oblačnost je mnohem výš. V bílých oblacích se teď ztrácejí až ty vzdálenější kopce za údolím Urubamby. Při pohledu od Posvátného nádvoří vidíme zcela zřetelně to obrovské množství teras směřujících nahoru k domku strážce Pohřební skály, nad nímž se teď majestátně do výšky vypíná hora Machu Picchu. I ta se už teď zcela odhalila a dovolila, abychom ji spatřili v celé její monumentální kráse. Když obrátíme naše zraky nazpátek, vidíme na druhé straně špičatou Huayna Picchu, z níž jsme před malou chvíli sestupovali sem dolů. Teď, když už to víme, a když už se hora neskrývá v oblacích, vidíme už na jejím vrcholku kamenné terasy a budovy. Nejsou odtud rozhodně nijak nápadné ani teď. Kdybychom o nich nevěděli, pravděpodobně bychom si jich při zběžném pohledu nevšimli. I údolí Urubamby a jeho strmé svahy už nezahaleny bílým závojem vypadají nádherně a dotvářejí vskutku překrásné a jedinečné pozadí pohledům na bájné ztracené a zapomenuté město Inků. Přírodní scenérie, do níž je město zasazeno, je vážně úžasná!

Je asi poledne. Vycházíme ven hlavním vchodem, potřebujeme na toaletu, krátce se také občerstvujeme, a co nejrychleji spěcháme zpátky. Vystoupáme mezi terasami zase až nahoru k domku strážce Pohřební skály. Lamy tu už nejsou. Zato je tu teď mnohem víc lidí, než ráno. A dole pod sebou ve městě vidíme mnoho pestrobarevných hloučků, které se pohybují celým areálem z místa na místo. Dostáváme se s Líbou až tam, kde se u okraje chodníku přicházejícího od Sluneční brány nachází velký plochý kámen. Odtud se pořizují takové ty známé fotografie Machu Picchu, ty se špičatou Huayna Picchu v pozadí. Žasnu znovu nad tím, jaké tohle dávné město tvoří velkolepý komplex chrámů, paláců, lázní a dalších budov i vodních kanálů zavlažujících zahrady a zemědělské terasy, kde Inkové pěstovali zeleninu, kukuřici i brambory. Viditelnost je teď perfektní, bílé mraky jsou až nad hřebenem za údolím.

Líba chce, abych jí udělal klasickou fotku z Machu Picchu, aby na ní byla taky, pokud možno sama. To bude těžké. Musíme dát nejprve přednost skupince Japonců, kteří se tu fotí každý zvlášť, různě po dvojicích, i všichni dohromady, a postupně všemi fotoaparáty, co mají. Pak se tam ještě fotí další pár nějakých mladších lidí. Líba stojí připravená, aby mohla zaujmout to správné místo na kameni hned, jakmile oni skončí. Ale oni zrovna nespěchají. A tak na Líbu žertem volám, aby je vyhodila, aby jim řekla, ať už koukají vypadnout a podobně. A jak tu tak taky čekám, párkrát to zopakuju. Jsem si přitom dobře vědom, že Líba žádnou cizí řečí nic takového nikomu neřekne. Ten pár, jak se zdá, už s focením končí, ale najednou se obrací směrem na nás a my slyšíme pěkně hezky česky: "Tak vypadnout máme, jo?", "Vyhodit nás chcete?". Všichni se tomu vzápětí zasmějeme. Vida, jak je ten svět malý. Nikde si dnes člověk nemůže být jistý, že tam není někdo, kdo mu rozumí.

Tady v tomhle místě také končí proslulý Incký chodník, Inca Trail, a prochází tudy šikmo vzhůru napříč několika terasami. Z našeho úhlu pohledu a pro nás tady však spíše začíná. Chtěl jsem se po něm rozhodně projít, alespoň kousek. Pak že se třeba ještě můžeme podívat na incký padací most. A Líba tu opět nekompromisně zavelela: "Žádnej kousek!", načež dodala: "Času máme dost a tak dojdeme pěkně až ke Sluneční bráně, k Inti Punku. A pak uvidíme!". No, tak taky uvidíme. A viděli jsme třeba, jak krátce poté, co jsme se vydali k Inti Punku, začalo se i sluníčko prodírat skrz oblaka, jako by vědělo, že se sluší, aby nás u Sluneční brány svými paprsky opravdu pohladilo. Incký chodník, po kterém jdeme, je také obdivuhodná stavba. Je to široká, kameny dlážděná cesta vedoucí po svahu mírně do kopce, s mnoha dokonale rovnými úseky Když po ní teď kráčím, mám takový zvláštní pocit. Vždyť po stejném chodníku kráčely přede mnou nejenom milióny jiných turistů, ale kameny jsou již několik staletí předtím ohlazeny a ošlapány kroky tisíců inckých poutníků, nosičů či poslů, kteří směřovali ke svému Machu Picchu, kteří putovali k tomuhle významnému inckému kultovnímu a náboženskému centru, k hlavnímu místu uctívání boha Slunce. Nevím, jestli někdo dokáže pochopit, jakým způsobem Inkové tyhle chodníky stavěli. Je naprosto fascinující, že je dokázali vystavět v délce několika tisíc kilometrů po celých Andách, v horách i v džungli. Jaký národ to mohl vytvořit? Jaká síla dokázala něco takového postavit? Inkové vytvořili velice důmyslný systém horských stezek nejen tady v Peru, ale i v Bolívii, v Chile, a na druhé straně vedoucích na sever až do Ekvádoru. Horský terén Inkům vůbec nevadil. Oni nejezdili vozy, a tak svahy hor překonávali schodištěm, ať už jakkoli příkrým a strmým. Incké kamenné stezky tak spojovaly všechna tehdy významná a důležitá místa. I my jsme už přece kráčeli po takovém podobném chodníku. Asi před deseti dny, v Bolívii na Slunečním ostrově. A to, jak může být incký chodník strmý, jsme zažili na vlastní kůži právě před chvílí na Huayna Picchu. A teď jdeme po dalším, z Machu Picchu ke Sluneční bráně.

Chodník stoupá celkem pravidelně a vytrvale mírně nahoru. Pokud nás nevede zrovna zeleným tunelem tropické vegetace, ohlížíme se zpět směrem k Machu Picchu. Město je odtud zase úplně jiné. A stále se pohled proměňuje. Pokaždé je to trochu jiný úhel, jiné panoráma. Jen špičatá Huayna Picchu se stále drží v pozadí. Nalevo v zelené hlubině pod námi se klikatí Urubamba a se svými peřejemi obtéká špičaté vrcholky okolních hor. Nejdeme ještě dlouho a už potkáváme Jitku s Víťou. Ti si museli tedy pospíšit! A oni teď opravdu spěchají. Chtějí stihnout všechno. Chtějí dojít také ještě k inckému padacímu mostu. Víťův bolavý malíček, sedřený v kaňonu Colca, už je zřejmě v pořádku. Míjíme další malou inckou stavbu postavenou při cestě. I u ní nacházíme jakousi ohlazenou a přitesanou, a s velkou pravděpodobností také posvátnou skálu. My si tu teď dopřejeme krátký oddech. Sluníčko nás zahřívá. Svítí teď už nepřetržitě. Překonalo a rozpustilo nad námi už veškerou mlhu i všechna oblaka. Na dalším úseku cesty potkáváme ještě Jitku a Honzu. Od Honzy se dozvídáme zajímavou věc: Sluneční brána je ještě asi o 80 metrů výš, než vrcholek Huayna Picchu! Procházku si ale oba pochvalují, a už to prý nemáme daleko. A opravdu, stezka ještě asi dvakrát zatočí za výběžek a očekávaná Sluneční brána je na dohled. Došli jsme sem téměř přesně po jedné hodině celkem pohodlného pochodování. Ani to zpočátku nevypadalo, že to bude tak jednoduché. Možná nám to tak připadalo proto, že jsme za sebou měli mnohem náročnější a obtížnější výstup po strmém svahu Huayna Picchu.

Inti Punku, Sluneční brána, je umístěna v nepříliš výrazném sedle v masivu, který je dalekým obloukem obtékán řekou. Na druhé straně sedla je tedy stejné údolí, údolí Urubamby, kudy jsme přijeli vlakem. Samotná Sluneční brána je nevelká kamenná stavba, ale je obklopena několika typickými terasami na svahu pod ní. Brána byla opravdovým vstupním bodem do města Machu Picchu a pro ty, co přicházejí z treku, je také prvním místem, odkud mohou tohle slavné město spatřit. Pro nás, když jsme přišli v opačném směru, se chodník dál v přímce svažoval v prudším sklonu dolů, i když svah tady na druhé straně brány nebyl zase příliš prudký. Alespoň ne ve srovnání s výstupem na Huayna Pichu. Proto, a také kvůli hustší a vyšší zeleni, řeka Urubamba odtud shora na odvrácené straně sedla vidět není. Když jsme chvíli poseděli a dosytosti vynadívali na panoráma zelených hor, které se tu nově před námi otevřelo, když jsme si prohlédli celou stavbu a terasy Sluneční brány, když jsme se pokochali nádherou pohledu na teď už sluncem zalité Machu Picchu v dáli před námi, když jsme se vzpamatovali z hloubky údolí Urubamby lemované železnicí a klikatou silnicí vedoucí dolů do Aguas Calientes, teprve pak jsme se vydali zpátky k Machu Picchu. Cesta zpět k městu byla trochu snazší a také rychleji utekla. Ale byla stejně krásná, jako když jsme šli nahoru. Machu Picchu jsme teď téměř celou cestu viděli před sebou obklopené neuvěřitelně dramatickou, jedinečnou, neopakovatelnou a nádhernou přírodní scenérií. Vím, že se moje slova několikrát opakují. Ale nedá mi to, abych to nenapsal znovu a znovu, stejně jako jsem se na to znovu a znovu díval a znovu a znovu jsem nad tou nádherou žasl.

Když se asi ve 14:15 vracíme k městu, rozhodujeme se, co dál. Musíme si sestavit nějaký časový plán. V pět hodin nám odjíždí vlak do Cuzca, o půl páté máme dole sraz, nejdéle krátce po čtvrté bychom tedy měli jet autobusem dolů. Oba bychom ještě nějakou chůzi zvládli, i když samozřejmě už trochu cítíme, že jsme od časného rána na nohách, a že máme za sebou nějaký ten výšlap. Zakrátko se rozhodujeme, že už nebudeme nikam spěchat. Nemáme totiž přesnou představu, jak to k padacímu mostu může být daleko, ale víme, že ho lze vidět každopádně jen z vyhlídky z povzdálí. Až k němu se stejně už několik let nesmí. Po nějaké nešťastné události, kdy se tu jakýsi neopatrný turista zabil pádem do propasti, je přístup všem návštěvníkům na incký padací most uzavřen.

A tak usedáme tady nahoře na konci chodníku od Inti Punku. Shlížíme dolů na město ozářené teď měkoučkým odpoledním sluníčkem. Tenhle omamný pohled nám oběma zcela určitě zůstane nadlouho v paměti. I teď odpoledne, když už jsem na téměř stejném místě potřetí, zase to město pod námi vypadá úplně jinak. A musím říct, že mi to znovu až vyráží dech. Machu Picchu je skutečně úžasné a magicky působivé místo. Dovolím si tvrdit, že jeho jedinečnou atmosféru nikdo nemůže vyfotografovat, ani ji nafilmovat, a ani velký spisovatelský talent ji nedokáže převyprávět. Obrazem i slovem je prostě neuchopitelná, každý si ji prostě musí prožít sám, musí ji vnímat svými vlastními smysly. I my ji teď nasáváme plnými doušky. Nemluvíme, jen tak sedíme, jakoby v hlubokém soustředění. Asi ani nevnímám moc okolí. Nějak zvláštně si vypínám všechny ty lidi, co chodí kolem, a nejsem v téhle mystické chvíli dalek toho, aby mi vyhrkly i slzy do očí. To je ono! Tohle je to, co jsem chtěl vidět. To, co jsem chtěl poznat a zažít. Teď jsem tu. Vidím Machu Picchu! Cítím jeho atmosféru snad všemi smysly. Mám ho tady! Přímo před sebou.

Nakonec se začnu pomalu z toho okouzlujícího a velmi příjemného tranzu probouzet. Zvedáme se a znovu si ještě pomaličku procházíme skoro celé město. Máme na to ještě téměř celou hodinu. Objevujeme další a další nádherná zákoutí a překrásná místa. V tom sluníčku je Machu Picchu zase jinačí. I zalité sluncem je pořád nádherné, krásné, kouzelné, fantastické. Mluvíme teď o tom, jak nešťastně jsme se cítili ráno, když nám pršelo. Ale teď jsme vlastně rádi, že to tak bylo. Viděli jsme přece Machu Picchu během jediného dne ve všech možných podobách. Ráno se tajemně zahalovalo v dešti a mlhách a jen pomalu a stydlivě nám odkrývalo svou tvář. Později se nám ukázalo v celé své dokonalé podobě za podmračené polední oblohy, a teď se na nás usmívá za nádherného jasného a slunečného odpoledne. A také jsme Machu Picchu viděli ze dvou stran, seshora z Huayna Picchu, i z druhé strany od Inti Punku. A taky oceňujeme to, že paní Bertha s námi vyjela nahoru tak časně ráno, a měli jsme tudíž dostatek času. I přesto, že jsme neviděli Měsíční chrám, ani padací most. Asi ale nemá cenu, abychom to všude jen v rychlosti prolétli, je třeba si to taky náležitě užít. A s takovými myšlenkami pomalu procházíme k východu, trochu unavení, ale plní dojmů a šťastní a spokojení s celým dnešním dnem. Ještě poslední otočení, poslední pohled na Machu Picchu, které teď už v nízkém slunci schovává všechny své východní terasy ve stínu. Ještě pár kroků, a je to pryč. Město nám mizí z dohledu. Tak. A jsme venku.

Zakrátko už sedíme v autobuse, na předních sedadlech, dáváme si láhev vody k napití, a sjíždíme serpentinami silnice dolů, do Aguas Calientes. Hned v první velké zatáčce vidíme houf kluků v inckých kostýmech. Mávají na náš autobus a volají na nás pozdrav na rozloučenou. Máváme jim taky. Za další zatáčkou už je jenom jeden kluk, za další taky jeden, ale asi u třetí si nakonec všímáme, že je to stále ten samý. A všude na náš autobus mává a zplna hrdla volá svůj indiánský pozdrav na rozloučenou. Musí to být velký sportovní výkon. Když autobus projede okolo, indiánský chlapec musí zkratkou seběhnout níž bůhví po jaké stezce na další úsek té klikaté prašné silnice, a vše se opakuje. A znovu a ještě. Až dole pak vidíme, jak běží ze všech sil po mostě přes Urubambu, nedaleko před autobusem. Za mostem mu řidič zastavuje, dá mu nějakou vodu k pití. Indiánský kluk je zpocený, udýchaný, ale usměvavý. Loučí se s námi i tady, přičemž vybírá od nás, od turistů nějaký drobný obnos. Všichni mu rádi něco dáme, za ten výkon si to určitě zaslouží! Nevím, jestli se tu ti kluci tímhle způsobem živí, ale určitě si alespoň něco přivydělají. Řidiči autobusů je vezmou zase nahoru a mohou si to zase zopakovat. Kluci se přitom určitě pěkně střídají. Pokud vím, tak se všemi autobusy jedoucími dolů nějaký takový kluk běžel.

Když pak sedíme ve vlaku do Cuzca, sdělujeme si vzájemně své dojmy. Paní Bertha s tatínkem se nakonec na Huayna Picchu až nahoru nedostali. Tatínkovým nohám přece jenom ten výstup moc nesvědčil, a tak se vrátili dolů. Vláďa si zase moc pochvaloval Měsíční chrám. Byl tam prakticky sám a nepotkal skoro nikoho. A taky byl patřičně pyšný na to, že on byl z celé naší výpravy jediný, kdo se tam vydal. Stihl se ještě podívat i k padacímu mostu. Došel tam společně s Jitkou a Víťou, které potkal při návratu od Měsíčního chrámu. Každý z nás nakonec někde byl, něco viděl, něco zase neviděl, ale podstatné je, že všichni jsme s dnešním dnem i s tím, jak jsme ho prožili, spokojení. I o počasí hovoříme všichni stejně. Že je dobře, že bylo právě tak, jak bylo. Paní Bertha se jen potutelně usmívá, když ji připomeneme její podivuhodně splněnou předpověď. A taky všichni oceňují to, že jsme nebyli mezi těmi, kteří se na Machu Picchu dostali až někde v deset či jedenáct hodin ráno, a teď už zase sedí s námi ve vlaku, mimochodem teď mnohem delším, a vracejí se hned zase do Cuzca zpátky. Ten čas, co my jsme měli navíc, byl důležitý a všichni jsme ho náležitě využili. A paní Bertha má opět důvod k úsměvům, když jí chválíme takhle dobře promyšlenou organizaci celé cesty. A to čarokrásné Machu Picchu takhle nakonec, to je přesně to správné vyvrcholení, jaké má být. To nejlepší nakonec! Teď už můžeme bilancovat. V tomhle okamžiku a v téhle chvíli se už vlastně začínáme vracet. Teď už nás čeká prakticky jen cestování. Cestování domů.

Krajina se za okny vlaku pomalu mění. Zelená hustá džungle řídne a postupně se změní na holé skály. Začíná se stmívat, ale ještě stačíme vidět zaledněný masiv pohoří Veronica, který nad již potemnělým údolím řeky Urubamby září ve slunci vysoko nahoře jako rozsvícený lampión. Cesta do Cuzca je dlouhá, o hodně delší, než co jsme jeli z Ollantaytamba. Po setmění zcela přestávám vnímat okolí a na chvíli si zdřímnu. Takhle mi ta cesta uteče rychle.

Najednou jsme nad Cuzcem. Proč nad? Cuzco je sice o nějakých tisíc metrů výš, než Machu Picchu, ale vlak musí cestou překonat navíc ještě i hory nad Cuzcem. Proto poslední úsek cesty sjíždíme dolů. Dolů do Cuzca. Je úplně jasno. Vzduch je čistý a průzračný. Nad námi svítí veliký měsíc v úplňku. Okny vlaku se můžeme dívat na celé noční Cuzco, na město s krásně osvícenými náměstími, kostely i katedrálou. Vlak cestou dolů musí zdolat svah vysoké hory. Sjíždíme tu způsobem "cik-cak". Chvíli jedeme dopředu, pak dva uniformovaní chlápci vyskočí z vlaku, přehazují výhybku, naskočí zpátky, a už zase couváme do protisměru. A zanedlouho se stejným způsobem směr jízdy zase obrací. Takových obrátek je několik, koleje nás vedou tam a zase zpátky. Někdy se stáčí v táhlém a širokém oblouku. To tehdy, pokud to tvar kopců dovoluje. Projíždíme mezi mnoha domky, malými i většími, křižujeme chodníky a cestičky, a pak i větší ulice. Pozorujeme přitom noční život okolo trati. Nakonec někdy mezi devátou a desátou hodinou vystupujeme v centru Cuzca na nádraží San Pedro.