Ráno za světla jsme měli možnost se teprve pořádně rozhlédnout, kde vlastně jsme. Tenhle "hotel" byl vlastně spíš jakýsi tábor, nebo kemp, na nevelkém prostranství hned na okraji při břehu řeky Yacumy. Bylo to několik z prken sbitých takových chatek nebo domků. Nemůžu si vybavit správné slovo, kterým bych to nazval. Spíš mi to připomínalo dědovy kůlny na seno nebo dříví. Některé části byly oddělené jen modrou plachou. Jedna malá kůlna se slaměnou střechou byla kuchyňka, v té největší kůlně pak byla noclehárna. Ta měla střechu z jakéhosi plechu. To byl asi dost luxus, protože co jsme včera viděli, byly jinde skoro všechny jen z palmových listů nebo slámy. Mezi kuchyňkou a noclehárnou byly pod přístřeškem opatřeným plachtou dva velké dlouhé stoly. Čili jídelna. Za rohem pak dvě kadibudky s umyvadlem, hned vedle přístěnek se sprchou. Všechny tyhle části byly na necelý metr vysokých kůlech, a spojovaly je ve stejné výši dřevěné chodníčky. Evidentně kvůli období dešťů, kdy je tady zřejmě celá pampa pod vodou. Teď ovšem bylo v řece vody hodně málo. Hladina byla snad tři metry pod prostranstvím, možná i o něco víc. Jeden z chodníčků vedl od kuchyňky zatáčkou skrze jakýsi hustší porost k asi sto metrů vzdálené jiné dvoupatrové kůlně. Tam prý je lednička na agregát a tam se mimo jiné chladí i naše pivo.

Při snídani jsme si pochvalovali její úroveň, i kvalitu včerejší večeře. Zejména vzhledem k okolnostem a podmínkám, za nichž nám tu vaří. Jen jsme skončili se snídaní, objevily se za kuchyňkou malé opičky. Seběhly se sem prozkoumat zbytky z kuchyně, které samozřejmě neskončily nikde jinde, než za kuchyňkou na hromadě mezi stromy. Těch žlutohnědých opiček tu bylo celé stádo. Šikovně přeskakovaly z větve na větev, a poněkud bojácně se odvažovaly na zem k hromadě dobrot. Chtěly si tady za naší kuchyní poněkud vylepšit svůj jídelníček, a každá si tu chtěla najít svůj pamlsek. Jakmile popadly opatrně ten svůj kousek a pevně ho uchopily, šup s ním rychle nahoru na strom. Asi se bály hlavně nás, co jsme se seběhli kolem. Na druhou stranu se zdálo, že blesky našich fotoaparátů mlsným opičkám nijak nevadily.

Po snídani zpestřené návštěvou opiček nás paní Bertha a místní průvodci vyzvali, abychom si v boudě, kde jsme spali, všichni našli svůj pár holínek. Půjdeme totiž na procházku do pampy hledat anakondu. A bude tam zaručeně dost mokro, a možná i hadí havěť. V boudě bylo několik párů holínek, ale vybírat si nešlo. Nějak jsme se o ty holínky podělili. Někdo měl sice dost malé, ale jiný zase o dost větší. Takže v průměru to bylo akorát. Já jsem kupříkladu ve svých holinách mohl klidně udělat i čelem vzad.

Výprava za anakondou začala tím, že jsme nasedli do kánoí, které měly najednou všechny zase takové ty zahradní židličky. Kdoví, kde je vzali. Po předchozí zkušenosti s otlačenými zadnicemi z předchozího dne je nikdo neodmítal. Paní Bertha nám popřála hodně štěstí při hledání anakondy a zůstala v kempu. S námi do pampy se naopak vydali jeden Švýcar a dva cizí turisté také odkudsi z Evropy, kteří spali i snídali s námi v kempu, i když sem přijeli samostatně. Naše cesta kánoí ovšem trvala sotva pět minut, židličky jsme si tedy moc neužili. Víceméně nás jen převezli po proudu o kousek níž na druhou stranu říčky Yacumy. Tam jsme se vydrápali nahoru na břeh. Podle vyšlapané cestičky bylo vidět, že nejsme zdaleka první, kdo tu leze z říčního koryta nahoru.

Vyrazili jsme pochodem po pampě, po prakticky holé načervenalé hlíně se zbytky vypálené trávy. Trávu prý tu vypalují proto, že na té spálené zemi z popela rychle vyroste nová čerstvá zelená tráva, potřebná pro dobytek. Při rozhledu po širokém okolí bylo opravdu vidět v dálce několik pasoucích se krav. Vzápětí ovšem nastala vcelku nečekaná věc. Začalo pršet. Ne snad, že by to byl přímo tropický liják, ale vydatný tropický deštík určitě. Někteří lépe připravení jedinci vytáhli pláštěnky, jako například Honza, nebo bundy, jako třeba Vláďa. My s Líbou nepředpokládajíc takovouhle zradu jsme nechali všechny tyhle věci v kempu. Trochu jsem sice na Líbu brblal, ale mě taky nenapadlo, že by mohlo pršet. Zmoklé tričko ale nebylo zase žádný velký problém, pršelo jen chvíli, a pak brzy v tom vedru všechno uschlo. Horší ale bylo, že nám napršelo do holínek. A na tom jsme byli všichni stejně, ať máš pláštěnku, nebo nemáš. Všichni jsme čvachtali tím blátem, které samozřejmě z hlíny bleskurychle vzniklo, jako kdybychom byli na srazu hastrmanů. A taky jsme asi i tak vypadali. Vylívat z holínek vodu moc nešlo, stát na jedné noze mi dělalo problémy. Navíc to ani nepomohlo, protože ta voda se v holínkách dokázala šikovně poschovávat, a vrátila se hned, jakmile se noha ocitla zpátky v holínce.

Postupně jsme po rozhlehlé pláni dočvachtali k různým mokřinám, pastvinám se stády krav, i křovinám a lesíkům s mnoha ptačími hnízdy. Ptáci se nahoře v hnízdech zřejmě cítili bezpečně a nějaké zmoklé turisty pod sebou zcela ignorovali. Asi jim naše čvachtání připadalo jako přirozený zvuk pampy. Všelijakých ptáků tu poletuje mnoho, nad námi i kolem nás. Dravci nám krouží vysoko nad hlavou a číhají na svou kořist. Volavky i čápy můžeme vidět mezi kravami i v mokřinách. Tam za nimi míří i naši průvodci. Tlučou a šťouchají do vody i do vysokých travin a snaží se občasným hlasitým křikem vyplašit, a tím pádem také najít, nějakou anakondu. Vyplašili ovšem právě jenom volavky, čápy, a jiné ptactvo, které bylo nuceno hledat si jiné místo. Někdy dost dlouho poletovalo kolem, než ho našlo. Pak kdosi uviděl svlečenou hadí kůži. Prý anakondí. Po chvilce zase někdo objevil živé malé světlé hádě. Prý jedovaté. V mokřinách a na jejich okrajích bylo možno spatřit mnoho podivných exotických rostlin. Některé právě kvetly. Z dálky jsme pozorovali jinou skupinu turistů bloudící pampou zřejmě za tímtéž účelem, jako my. Posléze se průvodci obou skupinek sešli, aby hledali anakondu společně. K uskutečnění cíle jsou ochotni se brodit bažinami až po kolena. Nemůžu nevzpomenout, že ve druhé skupince byla naprosto nezapomenutelným zjevem dívčina, která se rozhodla jít do pampy v minisukénce a růžovém svetříku. Neznám její národnost a nevím, odkud byla, ale po tom dešti vypadala v těch zablácených holínkách fakt úžasně! Ale to asi my všichni.

Byli jsme v pampě už asi dvě hodiny. Ačkoli se naši průvodci, teď už ve čtyřech, snažili najít anakondu seč mohli, a přesto, že i my jsme se rozhlíželi kolem dokola, kde se co šustne, anakonda pořád nikde. A když už jsme si začínali myslet, že celé to bloudění mezi bažinami a pastvinami nebude naplněno slibovaným koncem, najednou a nečekaně objevil anakondu náš Vašek. Zalézala právě na kraji jakéhosi háječku mezi kořeny stromu. Jeden z přispěchavších průvodců ji odtamtud hbitě vytáhl na světlo. Všichni jsme pak Vaškovi gratulovali. A nejen k oné objevené anakondě. Tenhle nález anakondy Vaškovi zřejmě náležel jako dárek k jeho svátku. Dnes je totiž právě Václava! Objevená anakonda nebyla žádný obrovitý had. Měřila něco kolem dvou metrů, možná o chlup víc. Žádný extra velký kousek, ale anakonda to každopádně byla. Je to sice nejmohutnější had světa, ale velká zvířata jsou prý velice řídkým jevem. Mohou dosahovat až dvanácti metrů a tří set kilogramů, ale vzácností jsou už i jedinci o poloviční délce. Anakonda je škrtič, žijící hlavně ve vodě, ale leckdy vylézá i na souš. Dokonce šplhá i na stromy a odtud dokáže spadnout dolů na kořist, kterou pak udusí. Často se přitom do své kořisti zakousne, ale jedovatým hadem není. Jenom svou obrovskou silou dusí, škrtí a svírá, až své kořisti poláme všechny kosti v těle. Dokáží prý spolknout i padesátikilogramovou kapybaru, kterou pak tráví několik týdnů. Na druhou stranu ale dokáží i několik měsíců hladovět. Chudák anakonda se pořád snažila utéci, ale byla nekompromisně vždycky přivlečena zpátky. Líba mě překvapila tím, že se na anakondu nebála sáhnout. Ona sama pak byla překvapená, jakou má takový had hebkou kůži. I když se naše anakonda asi dvakrát pokusila kousnout někoho do holínky, nic jí to nepomohlo, dokud jsme se na ní dosyta nevynadívali a dokud jsme si ji ze všech stran nevyfotografovali. Až pak byla milostivě puštěna zpět na svobodu. Trvalo jen pár vteřin, než se ztratila v roští a zmizela nám z očí.

Cesta zpět do kempu byla zpestřena výlovem jakýchsi ryb z louže plné bláta, na kterou jsme narazili. Tahle nepříliš velká louže byla velice mělká a ryb v ní bylo hodně. Nedostatek vody způsoboval, že jim hřbetní ploutve vyčuhovaly nad vodu, hřbet vedle hřbetu, a celá louže vířila jejich pohybem. Všichni naši čtyři průvodci se vrhli do louže a začali ty ryby s ostrými pichlavými ploutvemi chytat holýma rukama. Některé přehodili do vedlejší o trochu větší a hlubší louže, jiné ryby skončily v jejich batozích, nebo svlečených košilích. Zřejmě bude dobrá večeře. Ale my ryby na jídelníčku mít prý nebudeme. Podobných louží je v pampě víc. Za období dešťů je celá tahle oblast pod vodou a když potom voda začne opadávat, velká hejna ryb uvíznou v takových loužích bez šance dostat se znovu do řeky. A nemajíce možnost úniku, poslouží jako potrava různým predátorům. A jak vidno, i našim průvodcům. Tyhle ryby tady v té louži prý mají před sebou ještě tak dva nebo tři dny života. Do té doby, než voda vyschne úplně všechna. Pak se tyhle ryby stanou už jen potravou mrchožroutů. Tak to prostě v pampě chodí.

Po dobrém obědě i s vychlazeným pivem z ledničky nám v kempu připravili chvilku odpočinku a sladkého nicnedělání. Po tom ranním pochodování pampou ve čvachtavých holínkách to opravdu nebyl špatný nápad. Líba rozvěsila některé ještě trochu mokré věci po zábradlí, aby doschly. Někdo si došel po chodníčku pro další pivo. Paní Bertha hupsla do závěsné sítě do polohy ležmo a protože těch sítí bylo v kempu víc, netrvalo dlouho, a v každé z nich se někdo houpal. Líba vychytrale obsadila síť umístěnou blízko stolu, kde mohla popíjet svoje pivo. Zbyněk si zase vybral vyhlídkovou síť hned nad břehem a měl tak říčku Yacumu i pořádného aligátora povalujícího se na protějším břehu před sebou jako na dlani. A paní Bertha měla svou síť strategicky někde uprostřed toho všeho, aby měla o všem přehled.

Odpoledne asi kolem půl čtvrté jsme se opět nalodili na dvě kánoe, pěkně jsme se usadili do křesílek, připravili fotoaparáty, a vyrazili jsme opět na říčku Yacumu. Po ranním dešti bylo teď pod mrakem, ale nepršelo. Bylo teď takové hodně vlhké a dusné vedro. Občas jsme potkali jinou skupinu na podobné kánoi. Jiné loďky stály u břehu a turisté na nich rybařili. Bez prutů. Jen s vlascem, háčkem a návnadou. Loví tady piraně. Nás to prý čeká zítra. Častokrát, bylo-li při plavbě vidět něco zajímavého, jsme zastavovali. Náš lodivod obratně manévroval a natáčel kánoi tak, abychom pozorovaný objekt co nejlépe viděli. Množství aligátorů či kajmanů, všemožných druhů ptáků, kapybar, i dalších zvířat bylo ohromující. Kromě těch, která jsme viděli už včera, jsme teď několikrát zahlédli ve větvích podobný houf opiček, jaký nás navštívil ráno po snídani. A taky nějakou větší černou opici skrytou hluboko ve křoví, nějaké chocholaté barevné a velké ptáky, a další tvory a potvory. Pozorovali jsme pěkně zblízka pronikavě pištící mládě nějakého dravce, které sedělo na větvi zrovna nad našimi hlavami. Všichni jsme litovali kapybaru, která seděla na břehu, a na zádech měla ošklivou hlubokou krvavou ránu. Na hřbetě jí seděl dravý pták a evidentně ji do té rány kloval. Brr. Jenom jsme si nebyli jistí, jestli té kapybaře náhodou nepomáhá od nějakého parazita. Asi ne, tenhle hlodavec nejspíš brzy skončí mezi zuby nějakého aligátora. Ty jsme tu také mohli vidět několikrát pěkně zblízka. Jen si na ně sáhnout! Bylo to jako v nějaké obrovské zoologické zahradě pod širým nebem, kde ale nejste od zvířat odděleni žádnými klecemi ani ploty a pohybujete se přímo mezi nimi. Tenhle zážitek z bolívijské pampy je opravdu těžko popsatelný, a určitě se na něj nedá hned tak zapomenout. I když bych se býval rád podíval i do džungle nebo do pralesa, kde je k vidění spíše bohatost rostlinné říše, určitě nelituju, že jsem byl tady v pampě. Do džungle či pralesa se třeba dostanu jindy a jinde.

V jednu chvíli jsme vpluli do širší zátočiny, do takové laguny, kterou tu říčka Yacuma vytvořila. Břehy tu byly mírnější, než jinde, a na jedné straně u jakéhosi palouku už asi dvě tři kánoe stály. Jejich osazenstvo se pohybovalo rozptýlené po břehu a většina jich za chvíli odjela. Odpolední část programu, o tom jsem se ještě vlastně nezmínil, byla nazvána jako výprava za růžovými delfíny. Viděli jsme je tady, v téhle zátoce, hned jak jsme do ní vjeli. Pozorovali jsme je ale jen chviličku. Delfíni jenom párkrát vystrčili své hřbetní ploutve nad hladinu, obvykle na místě, kde jsme je nejméně čekali, a posléze zmizeli úplně. Možná je vyplašily motory našich kánoí. Jejich hřbety, které jsme na krátký okamžik zahlédli, byly opravdu takové šedorůžové. A čím jsou tihle delfíni starší, tím jsou prý růžovější. Správný název růžových delfínů je delfínovec amazonský a nebo taky inie, kterýžto název pochází z latiny. Inie je tedy sladkovodní delfínovitý vodní savec. Dorůstá délky maximálně 2,5 metru a váhy něco přes 100 kg. Protože žije v často kalných sladkovodních vodách, jako třeba právě tady, má velmi špatný zrak. Moc ho totiž nepotřebuje. Namísto toho má na podlouhlém nose citlivé tuhé a krátké hmatové vousky. Indiáni prý inie nikdy nelovili, protože věřili, že jejich maso způsobuje impotenci. Přesto se dlouho, podle některých pramenů až do osmdesátých let dvacátého století, mělo za to, že v případě inie se jedná o již vyhynulý druh. I dnes jde stále ještě o velmi vzácného živočicha, a spatřit růžového delfína, byť jenom na pár okamžiků, je tedy asi dost výjimečná záležitost.

V zátočině jsme také zakotvili. Hned vedle těch několika ostatních kánoí, co už tu byly. Na břehu jen pár metrů od nás stál nehybně jako sfinga aligátor s pootevřenou tlamou. Sluníčko už vylezlo z mraků, a tak se tu hezky vyhříval. Byly vidět všechny jeho zuby, a připadalo mi, že jsou hodně prořídlé a z velké části snad i vypadané. Pochybuju ale, že by tenhle alíg o svoje zuby přišel při okusování železného šrotu. Spíše to už byl takový stařeček. Velký byl na to dost. Oni aligátoři prý, jako jedni z mála živočichů, rostou po celý život. A proto se dá podle jejich velikosti odhadovat i jejich stáří. Od lidí, co už byli v téhle zátočině déle, jsme slyšeli, že už tu takhle civí nejmíň celou hodinu. A za tu dobu se prý ani jednou nepohnul! Kdoví jestli je vůbec živý. Snad tu nemají sádrové aligátory?

Říkám si, tak fajn. Udělám tedy Líbě hezké foto s aligátorem. A tak s ní domlouvám, ať opatrně obejde alíga zezadu, a postaví se pár metrů za něho. Bude tak hezky po sluníčku. A Líba že jo a jde na to. Jenomže v okamžiku, kdy byla Líba přesně za aligátořím ocasem, do té chvíle strnule nehybný alíg sebou nečekaně mrsknul a hbitě zmizel v kalné vodě řeky Yacumy. Fotka se tedy nekonala. Líba se trochu lekla. Ona sama ovšem tvrdila, že dost, ale za chviličku ji to evidentně přešlo. Pravdou však je, že si tohle svoje leknutí dobře pamatovala a mluvila o něm dost dlouho, přibarvujíc samozřejmě svůj zážitek tak, jako bych ji poslal tomu alígovi rovnou mezi čelisti.

Mohli jsme se tady v zátočině i vykoupat. Prý, že když jsou tu růžoví delfíni, nebudou tady piraně. Nikoho z nás ale ta špinavá voda nelákala. A to zejména při pohledu na aligátoří zuby několika ukázkových exemplářů, ať už byli na břehu, nebo se drželi na okraji laguny v mělké vodě. Přesto se z jiné kánoe našel mladý pár odvážlivců, kteří zřejmě brali koupání s aligátory jako adrenalinový sport. V plavkách se pustili do vody po vzoru jejich průvodce, který jim šel předtím příkladem a teď už si na břehu protřepával mokré trenýrky. Všichni průvodci ale viditelně celou situaci hlídali. Oni i koupající se dvojice neustále pozorovala okolí, a zejména aligátora, který byl na mělčině hned u břehu. Soudím, že to rozhodně žádné příjemné pokoupání a zaplavání nebylo. Náš průvodce pak zase trochu laškoval s jiným aligátorem, který se nacházel také na mělčině u břehu, jen na druhé straně od zaparkovaných kánoí. Klepal před něho na zem, i opatrně jemu na nos, a nabízel mu nějakou půlku pomeranče. To strašlivé zvíře na něho několikrát zaklapalo svou velkou zubatou tlamou a pomalinku zacouvalo dál do vody. To nějak dodalo odvahy Líbě. Rázem zapomněla na své předchozí leknutí a šla si s tímhle alígem taky trochu zašpásovat. Jaképak copak, aligátoři všude kolem dokola a na každém kroku, už druhý den za sebou, to člověku otrne. A tak si Líba sedla na bobek až k těsně vodě, a párkrát zaklepala malým klacíkem na zem, pár decimetrů před alígovou tlamou. Jemu se to zřejmě zalíbilo a začal se posunovat za Líbou z vody ven. Ale to už se zase moc nepozdávalo Líbě a tak rychle vzala do zaječích, přesněji řečeno do člověčích.

Večer nám připravila paní Bertha moc milé překvapení. Zejména pro Vaška, který měl svátek. Představte si, že i tady, uprostřed bolívijské pampy, dostal Vašek k svátku dort. Bůhví, jak a z čeho ho tady dokázali upéct. I lahvička vína se našla. A večeře byla vynikající. To jídlo tady v pampě jsme hodnotili všichni veskrze kladně. Celý večer se vesele oslavovalo. Seděli jsme, povídali a lehce přitom popíjeli pivečko. Došlo i na víno a nakonec taky na zpěv, když někdo z těch dalších, co tu s námi spali, odněkud vytáhl starou oprýskanou kytaru. Poseděli jsme ten večer při svíčkách dost dlouho do noci.

Během večera jsme ještě měli možnost po čtyřech či po třech vydat se ještě jednou na říčku Yacumu na asi půlhodinovou projížďku. Za tmy a s čelovkami, abychom viděli, jak zdejším aligátorům ve tmě svítí oči. Této možnosti jsme rádi využili. Opravdu to stálo za to. Jakmile posvítíte čelovkou na nějakého aligátora, světlo se odráží od jeho očí, které tak ve tmě září jako nějaké červené drahokamy. Teď za tmy a v noci bylo teprve vidět, kolik tu všude kolem, i v bezprostřední blízkosti našeho kempu, těch aligátorů a kajmanů vlastně je. Neskutečné! Teď večer jsou vidět všichni, respektive všechny jejich oči. I oči všech, kteří jsou hluboko zalezlí a skrytí v hustém břehovém porostu, a o kterých za denního světla nemáte vůbec tušení, že tam někde jsou. Tahle noční krátká jízda byla opravdu vzrušující. Věřte mi, že člověk se docela lekne, když posvítíte vedle sebe do vody, a proti vám vyrazí dva jasně červené ohýnky aligátořích očí, co se právě tiše vynořily nad hladinu hned u vaší kánoe.

Ještě později v noci jsem se probudil a musel jsem ven, abych si ulevil od vypitého piva po té příjemné oslavě. Kolem už byl dávno klid rušený jen vzdálenými zvuky pampy a blízkého občasného zachrupnutí. Teď už jsem věděl, jak aligátoří oči svítí. A tak jsem posvítil přímo před sebe k řece. Vida, dva planoucí korálky aligátořích očí jsem spatřil na břehu kousíček pod sebou nad našimi zakotvenými loďkami. Brr, ještě kousek a ten alíg by byl až nahoře. Ještě že tu jsou ty chodníčky a všechno ostatní na kůlech. Na ty se nahoru k nám snad vyškrábat nemůžou. A tak když jsem znovu usínal ve své moskytiéře s pocitem bezpečí a s hlavou plnou nevšedních zážitků z celého dne, do hlavy se mi vkrádala neodbytná myšlenka, proč nás jen paní Bertha tou Bolívií pořád tak strašila, když je nám tu všem tak báječně.