Agregát na elektřinu, jaký mají v "agentuře na dobrodružství", ovšem nemají v našem kempu se zcela nenápaditým názvem Rest Camp. Musíme se proto ubytovávat skoro potmě. Spíme v takových dvouložnicových chatkách pod stromy. Pepa ale musí zpátky na recepci. Je potřeba si některé věci vyjasnit. Někde nemáme ani ručníky ani toaleťák a hlavně nikde není vůbec žádné nádobí. To abychom jedli rukama všichni najednou z jednoho kbelíku, ne? Zatímco čekáme na Pepu, jestli se tu vůbec ubytujeme, velice rychle se stmívá. To se zřejmě nelíbí tlupě paviánů, která za kempem přes silnici na stromě řve, jako by jim za to někdo platil. Když už si myslím, že by ani víc řvát nemohli, začnou se mezi sebou prát a honit z místa na místo a rychle mě přesvědčí o opaku. Větve na stromě se při jejich skákání ohýbají jako při nějaké šílené vichřici. Nakonec ještě začnou dupat i po střeše protějšího hotelu jako - jak to jen říct, no - jako stádo opic.

Trvá to dost dlouho, ale nakonec nám nějaké to nádobí i ostatní chybějící věci do našich chatek přinesou. A jednu chatku nám vymění za jinou. Trochu prší, je bouřka, a kolem Victoria Falls se viditelně stahují veliká mračna. Blýská se, hřmí, a to nevěstí nic dobrého, to elektřina asi hodně dlouho nepůjde. Pepa chtěl k masu, které má naštěstí hotové ještě z Phalaborwy, uvařit hrachovou kaši. Ale to se bez elektřiny nedá. Neuvaříme ji ani ohni, protože žádný kotlík ani hrnec na oheň tu taky není. Vlastně nemáme ani dřevo. K tomu všemu ještě pořád více či méně poprchává. A tak čekáme a čekáme, ale proud pořád nejde. Když už začíná být dost pozdě, nezbývá, než abychom snědli maso jenom s chlebem.

Chvíli ještě za pozdního večera před Pepovou chatkou potmě sedíme a povídáme. A pak už se nám ani mluvit nechce a tak se zaposloucháme do vzdáleného hučení vodopádů, které před chvílí přestalo přehlušovat šumění deště. Každou chvíli do toho ovšem z druhé strany ulice zavřeští paviáni a někde okolo se ozývá občasné docela silné zahřmění. A tak se za zlověstného blýskání potemnělé oblohy pomalu rozcházíme spát. Před naší chatkou zjišťujeme, že všechno to vřeštění jsme paviánům připisovali neprávem. Ne že by paviáni byli tak úplně potichu, ale naproti naší chajdě nějaká parta cosi griluje. A ti u toho hlučí a řvou možná hůř, než paviáni okolo protějšího hotelu. Rozhodně jsou teď slyšet víc!