Ještě než po blízkém setkání s gepardy definitivně opustíme Hammerstein, přijde se s námi rozloučit mládě springboka, které jsme tady v lodgi viděli už včera. Zatímco včera si nás springbok spíš jen zvědavě prohlížel, dnes je mnohem odvážnější. Ba přímo přidrzlý. Chce s námi asi navázat bližší kontakt. Různě nás pošťuchuje a zejména Líbu začne dost obtěžovat trkáním a dupáním kopýtky. Když nakonec začne svými malými pichlavými růžky podebírat Líbě nohavici, přičemž hrozí, že jí ten springbočí výrostek roztrhá kalhoty, tak to už přestává veškerá legrace. Konec laškování. Snažíme se už rychle toho neodbytného springboka zbavit a musíme k tomu použít poněkud razantnějších odháněcích metod.

Dnešní přejezd bude zase docela dlouhý. Vyklepeme si asi znovu řádně naše zadnice. Ale Pepa slibuje, že už prašné silnice skončí, že po prašných cestách už nepojedeme dlouho. Ta dnešní nás vede mezi krásnými stolovými horami, které jsou pestře zbarveny měkkým ranním sluncem. Ale nejsou tu jen stolové hory, střídají je nízké kopce nápadné velkými barevnými skálami nebo balvany. Namibie nám tu ukazuje zase další a zase jiné nádherné scenérie ze své zřejmě bezedné pokladnice přírodních krás. Je to vážně neuvěřitelné, kolik podob namibijská příroda má. Projíždíme průsmykem Zarishoogte. Vidíme tu kolem silnice v kopcích běhat koně. Jsou divocí a žijí tu takhle už prakticky celé jedno století. Kdysi je tu choval jakýsi německý baron. Když ale později padl v První světové válce, jeho baronka se z Namibie odstěhovala. Koně sebou nebrala a vypustila je tady do volné přírody. Ti koně tu od té doby žijí, rozmnožují se, a zřejmě se jim docela daří. Jsou to takoví afričtí mustangové.

Za průsmykem Zarishoogte začíná velká náhorní plošina. Hory okolo nás se vytratily, a prašná silnice nás vede na východ dlouhatánskými rovnými úseky směrem na Mariental. A jak se změnila krajina, mění se s ní počasí. Sluníčko se střídá se zamračenými kusy nebe, které nám už zase hrozí kapkami vody. Pro tuhle suchou krajinu to však není žádná hrozba, ale spíš požehnání. Z malých, ale početných mráčků, nakonec opravdu nakonec pár kapek spadne. Ale není to už žádný liják, jako včera. Pokud někde zastavíme, je vedro jako v poušti. A v poušti či polopoušti taky pořád jsme. Je to sice divné a pro někoho možná nepochopitelné, když tu každou chvíli prší, ale je to tak.

V městečku Maltahöhe doplňujeme benzin a vodu. S tou už jsme totálně na dně, což není při cestě pouští dobré znamení. Sotva provedeme nezbytné nákupy, spustí se liják. Tentokrát je hustý a vydatný. Ale, jak už si pomalu zvykáme, za pět minut je zase po dešti. Asfalt, který za Maltahöhe vystřídal prašnou silnici, je rovněž za pár minut docela suchý, jako by nespadla ani kapka. Přejíždíme Fish River, Rybí řeku. Vody v ní je hodně málo, kaňon zatím žádný. Světoznámý kaňon Rybí řeky je mnohem víc na jihu, k němu se dostaneme až zítra. Po pár stech metrech za Rybí řekou přijíždíme na hlavní silnici vedoucí ze severu z hlavního města Namibie z Windhoeku. Zahneme tu poněkud nečekaně zpátky, na sever. Ale je to jen proto, abychom se nakrátko zastavili v nedalekém Marientalu na kafe.

Ti černí, kteří nás tu obsluhují, ať už v restauraci, v obchodu, nebo i na předchozí benzince v Maltahöhe, patří už většinou k národnosti Bushmanů, čili Křováků. Také se jim říká v mnoha informačních materiálech Sanové. Jsou drobní, mají typické menší postavy s charakteristickou kudrnatou hlavou. Hodně nápadné, a toho si u nich všímáme hned na první pohled, je jejich poněkud vystouplé pozadí. Zvláště u žen. Tady v okolí žije Sanů hodně. Na východ odtud už pomalu přechází Namibijská poušť v poušť Kalahari. Takováhle pouštní a polopouštní krajina je pro Křováky přirozeným prostředím, v němž se dokáží uživit lovem, to především muži, nebo sběrem, ve kterém zejména jejich ženy dosahují pozoruhodných znalostí a dovedností. Tihle Křováci tady jsou už ale zcela v zajetí moderní civilizace a živí se povětšinou jako zaměstnanci na čerpacích stanicích, v obchodech či v restauracích. Nám už známou vlastností Křováků, když mluví mezi sebou, je jejich mlaskavý jazyk. Dobře jsme ho slyšeli už v kempu Xaragu.

Z Marientalu se vracíme kousek zpátky, a pak pokračujeme stále po stejné hlavní silnici na jih směrem na Keetmanshoop. Přes 200 kilometrů teď jedeme pořád rovinou. Bílá oblaka se střídají s kousky modré oblohy i většími temně šedivými mračny. Několikrát z nich zaprší, tu víc, tu míň, jednou zase na pár minut zažijeme větší lijavec. Na té nekonečné rovině deštěm vyčištěný vzduch umožňuje vidět do daleka. Stejně jako včera vidíme, jak z mraků, ze kterých prší, se snášejí shora až k zemi šedivé cáry hustého deště. Je to už druhý den, co něco takového vidíme, ale i dnes je to pro mě hodně zvláštní a neobvyklý pohled. V našich krajích jen těžko najde takové obrovské a dokonale rovné místo. Kolem sebe tady, kam jen oko dohlédne, vidíte obrovský téměř nekonečný prostor. A zdejší čistota ovzduší po deštích vám tenhle pohled do dálek ještě násobí a umocňuje. Je to až neuvěřitelné, jak daleko a jak jasně je vidět, pokud tedy tím směrem zrovna neprší. A když nás chytne opravdový liják, leje tu jako z konve, jako někde v Krkonoších. Přitom je tu ale vedro jako v poušti. Všímám si, že koryta řek už nejsou tak úplně vyschlá. Začínají se v nich tvořit řeky, někde už je vody v řečišti neobvykle hodně. Pepa začíná mít obavu, aby nám to nepokazilo zítřejší cestu ke kaňonu Rybí řeky. Tam budeme muset jet přes několik vádí, ve kterých se teď může objevit voda. Ze včerejších vyschlých řečišť mohou být zítra dravé řeky, a na cestě tím pádem můžeme mít několik brodů. A bůhví, jak budou pro tuhle naši toyotu sjízdné. Ještě tak, aby nám tu hrozily povodně! No uvidíme. To se bude řešit zítra. Teď jedeme na Keetmanshoop, a tam už je to nedaleko. Jsme dnes na cestě, samozřejmě s přestávkami, skoro šest hodin.