Za řekou Kuiseb přibylo sytě žluté trávy i v kopcích a celá krajina místy zezlátla jako obilí o žních. Na jedné z krátkých zastávek se před námi objeví stovky žlutých kopečků. Připadá mi, jako by se před námi vlnilo a vzdouvalo širé moře žlutých vysokých vln. Silnice se tu vine mezi kopečky, zatáčka doprava, hned zase doleva, vlní se nahoru, a hned zase dolů, jako na nějaké obrovské pouťové lochnesce. Před námi na obloze visí veliký černý mrak a stále se zvětšuje. Temně šedivý vodní závoj se snáší až k zemi. Tam před námi, kam směřujeme, evidentně prší. A zdá se, že hodně. Netrvá dlouho a my opravdu vjíždíme do deště. Má to však jednu nespornou výhodu spočívající v tom, že se kolem našeho auta, a ani kolem těch všech ostatních, která tudy projíždějí, nebudou zvedat ta veliká nepříjemná oblaka prachu a písku. Silnice už nepráší. Je mokrá. Taky už na ní nevidíme žádnou fata-morgánu, ale opravdické kaluže. Déšť ale zanedlouho přestane stejně rychle, jako přišel. Za chvíli už ale voda na silnici vidět není. Do suché země všechno rychle vsákne, zvlášť když deštík, byť chvílemi vydatný, trval sotva pět minut. Najednou je po dešti a před námi je už zase suchá prašná silnice.

Průsmyk Gaub je další naší zastávkou. Opět tu projíždíme přes vyschlé koryto nějaké řeky tvořící místy na pohled docela hezký kaňonek. Nestojíme tu dlouho, jen pár chvilek. Na cigaretku a pár fotografií. Nedaleko odtud zastavujeme u velké cedule, která nám říká, že právě tady překračujeme obratník Kozoroha. To nám samozřejmě nedá. Přestože jsme zastávku měli jen před pár okamžiky, Pepa musí zastavit i tady a my se u té cedule zase musíme pěkně zdokumentovat našimi fotoaparáty. Můžeme se tu taky na vlastní oči přesvědčit, jak to s tím pohybem sluníčka je. Naštěstí nám zase začalo alespoň na chvilku svítit a zlověstné černé mračno se přestěhovalo poněkud stranou. Protože je jen nedlouho po poledni a něco málo přes týden po zimním slunovratu, měli bychom mít slunce prakticky přímo nad našimi hlavami. Opravdu. Když se podívám pod nohy, stín pode mnou je právě a jen přímo pod mýma nohama. Je zcela minimální. Minimální i vzhledem k rozměrnosti mých některých partií. Je to zajímavá a pro nás Středoevropany rozhodně neobvyklá věc. A tak si i tohle, ten malý nepatrný stín pod mýma nohama, musím taky vyfotit. Jsme tu opravdu v ten pravý čas, kdy sluníčko jen před pár dny obrátilo na téhle pomyslné čáře svou pouť zpátky k severu.

Odbočku na Windhoek, hlavní město Namibie, už máme dávno za sebou. Míříme teď směrem na Solitaire. Zažijeme další krátkou přeháňku, ne nepodobnou té předchozí. Jedeme zase rovinou, ale kolem vidíme nádherně tvarované horské hřebeny, fantasticky ozářené sluníčkem, které po přeháňce opět štědře rozdává své teplé paprsky. Kopečky a špičky střídají tvary i barvy a už po několikáté myslím na to, jak je tady v Namibii krajina pokaždé jiná. Přesto je nádherná. Ve všech svých podobách. Připadám si tu jako v nějaké pohádkové říši princezny Krasomily.

Další olověný mrak sahající až k zemi před námi pomalu ustupuje. Přeprška nás potká ještě několikrát, aby nám zpříjemnila cestu a zkropila prašnou silnici. Hory se za svislou olověnou stěnou ztrácejí. Nakonec se k ní přiblížíme natolik, že nezbývá, než abychom do té olověné barvy vjeli. V tu chvíli se spustí opravdový zběsilý lijavec, který naplno běžící stěrače jen tak tak stačí stírat. Prší dál a na silnici se tvoří skutečné veliké louže. Z okolních hor vidíme, a možná dokonce spíše jen tušíme, nejasné obrysy. Ale nic tady v Africe, zdá se, netrvá dlouho. Za deset minut se zase vyjasňuje, šedivá zeď ustupuje stranou, a už poněkolikáté přestává pršet. Jako připomínka onoho lijáku už zbývají jen kaluže na cestě. Tentokrát tak rychle nemizí a nevysychají. V okamžiku, kdy vjíždíme do maličké oázy Solitaire, i ony mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Tady nejspíš vůbec nepršelo. A nebo to nestálo řeč. Jestli jsem psal předtím o Uisu, že je to pouze křižovatka s obchodem, s benzínovou pumpou, s malou poštou a nějakou restaurací, zatímco zbytek městečka nebyl v dosahu našich očí, tak tady v Solitaire je stoprocentní, že tu vlastně nic jiného, než pár obchodů, není. Tedy nepočítám-li ještě lodge a několik podivných rezatých vraků starých aut, které tu naaranžovali mezi kaktusy a opuncie, takže celé okolí vypadá jako nějaké zrezivělé a napůl opuštěné muzeum. Pepa natankuje do toyoty další benzín a chce jít na kafe. Líba se přidá. V hospodě ale kávu nemají, na tu se musí přejít do nedaleké pekárny. Kolem pekárny zkouším vyfotit několik malých ptáčků, takových afrických vrabčáků. Poskakují tu okolo nás ve snaze sezobat všechny drobečky, které tady kdokoli utrousí. Asi je to snadnější obživa, než poletovat za něčím v okolní široširé poušti. My s Jardou si chceme dát pivko, ale to zase mají jenom v hospodě. A tak se musíme rozdělit. Je tu sice ještě obchod, ale bohužel si nemůžeme pivo koupit ani tam, protože je první leden a to je svátek i tady v Namibii. A ve svátek, což nikoho nepřekvapuje, se v obchodech alkohol neprodává. Suchý zákon je ale hrozná věc! Zvlášť když jako my cestujete přes vánoce a přelom roku. Ještě, že je tady alespoň ta hospoda.

Mávání kouzelným proutkem pokračuje. Začínám mít vážné podezření, není-li mezi námi nějaký černokněžník. Sotva totiž opustíme Solitaire, začne znovu trochu pršet. Zanedlouho už zase leje jako z konve, i když to opět vydrží jen chvilku. Když konečně vjíždíme do národního parku Namib Naukluft, kolem nás je stále jen polopoušť obklopená horskými masívy. Zrovna na hranici parku vidíme zase několik pštrosů. A za pár minut se na silnici objeví z ničeho nic spousta vody, místy dokonce cesta připomíná rozvodněný potok. V prohlubních prašné silnice se tvoří obrovité louže, voda od auta stříká vysoko a daleko na všechny strany. Tenhle úsek, kde teď sice neprší, ale kde pár minut před naším průjezdem musel být neskutečný slejvák, není zrovna krátký. Už jsem z toho celý překvapený a rozpačitý. Na to, jaká je tu rozlehlá a pustá poušť, tu neprší zrovna málo. I Pepa nad tím nevěřícně kroutí hlavou a říká, že už v Namibii zažil ledacos, ale tohle tedy ještě ne.

Znovu krátce zastavujeme, abychom si tu mezi horami mohli udělat nějakou fotku, a taky se přitom trochu protáhnout. Je právě po dešti, pršet přestalo před pár okamžiky. Na prašné cestě je mokrý písek a místy jsou pořád ještě kaluže. Nevím, ale aby si Líba neušpinila v blátivé louži svoje botky, může být přesně ten důvod, proč se dívá na zem, zatímco my ostatní sledujeme okolní poušť a kopce. Najednou Líba říká: "Hele, co to je?", a ukazuje přitom na zem vedle Pepovy nohy. Pepa sklopí oči dolů a rychle uskočí stranou: "Škorpión! To je škorpión! Tenhle druh je zřejmě pěkně jedovatý!" No nazdar! Ještě že si ho Líba všimla. Nechybělo mnoho, a už bychom svého průvodce a řidiče neměli. A tak možná déšť a Líbiny čisté botky zachránily Pepu před škorpiónem a nás před následnou bídnou smrtí v namibijské poušti. Všichni se ale samozřejmě okolo škorpióna zvědavě seběhneme. Když ho chceme vyfotografovat, zmizí nám někde pod autem. Dovede cupitat pěkně hbitě. Kdo by to do něho řekl? Pepa opatrně vleze do auta a zacouvá. Uděláme pár obrázků, ale škorpión se nám nechce moc ukazovat. Znovu zalézá pod auto. Musíme dávat pozor, aby nás někoho neštípl, až budeme nastupovat! A pak ho spatříme, jak vylézá na levé straně zpod auta. Míří si to někam do pouště stranou silnice. Když zmizí v řídké suché trávě vzadu za autem, můžeme v klidu nastupovat a pokračovat v naší cestě. I se zachráněným Pepou.