Kemp Xaragu leží v samém srdci Damaralandu. Nachází se nepříliš stranou silnice vedoucí od západního pobřeží k administrativnímu středisku Damaralandu, k městečku jménem Khorixas, které je odtud ještě více na východ. Krajina je tady o něco plošší, vyšší hory jsou vidět spíš někde v dálce. Nedaleko před kempem míjíme vznikající dunu, neklamné znamení blízké pouště Namib okolo Pobřeží koster, která se rozkládá za horami na jihozápadě. Kemp leží uprostřed kamenité buše, v malém údolíčku na soutoku dvou řek. Ty řeky teď tady ovšem budeme hledat zcela marně. Toho času jsou totiž zcela vyschlé. Připomínají je tu jen široká řečiště s velkými kameny, suchá vádí. Zvláštní soutok.

Tenhle kemp uprostřed divoké pustiny neoplývá žádným luxusem. Ale máme tu postele a to je to hlavní. Jsou dřevěné a na to, že jsou umístěny ve stanu, jsou docela velké. Namísto luxusu nám kemp Xaragu servíruje slušnou dávku romantiky. Přes stan v barvě khaki je přetažena jedna větší plachta, upevněná provazy k silným tyčím, zapíchnutým vedle stanu do země. Asi to tady nebude pro nespavce. Všechno, všecičko tu vrže svým specifickým zvukem. Postele, plachta, i stan. Ty poslední dvě podporuje v jejich vrzavém snažení čerstvý větřík, díky kterému je tu velmi přijatelné podvečerní a večerní klima. Před stanem, kolem něhož je malá ohrádka vymezující "soukromí" každého stanu, nám navíc mňouká kočka. Taková obyčejná micka domácí. Zřejmě k našemu stanu patří, protože se dlouhou dobu od něho nechce vzdálit ani na okamžik. Stejně tak ke stanu jako základní výbava patří petrolejka. Elektřina tu totiž není žádná. Tímhle luxusem pocházejícím z naftového agregátu je vybavena jen recepce. A k ní přiléhající hospoda. Jeden ze zaměstnanců zanedlouho začne obcházet celý kemp, přičemž do všech takových lamp dolévá petrolej, abychom si na sebe mohli dostatečně posvítit, a aby nám naplněná petrolejka mohla posvítit až do bílého rána. Na toalety to od stanu nemáme daleko. A ty jen podtrhují zdejší romantickou atmosféru vzdálenou na hony leckterým civilizačním vymoženostem. Umyvadlo má sice tekoucí vodu z kohoutku, ale je sestavené z kusu vydutého načervenalého kamene. Sprcha se pak skrývá za visícími korálky. A když zajdete posedět na mísu, kdepak se vám stane, že přitom můžete pozorovat úžasně barevný africký západ slunce, nebo později hvězdné nebe a měsíc, který je skoro v úplňku?

Stany nemáme všichni u sebe. Máme je porůznu rozmístěny snad po celém kempu, a můžeme se tu mezi nimi procházet po chodníčcích obložených kameny. K Pepovi na večeři musíme až skoro na druhou stranu kempu Xaragu. Má stan společně s Jardou až těsně nad soutokem oněch suchých řečišť. Obklopeni třemi vyschlými říčními toky antilopu kudu k večeři nakonec dnes nemáme. Není čas na to, aby mohla být řádně naložená, a to by bylo velice na újmu téhle naší ochutnávce africké divočiny. A tak se antilopka odkládá, zřejmě až na silvestrovskou večeři. To bude přece taky skvělá příležitost na něco dobrého a neobyčejného. A bude to brzy. Už pozítří. Dnes si tedy dáme jen něco lehčího. Tmavý chlebík, pomazánky, cibule, rajčata a tak podobně. Zapíjet to sice můžeme pivem, bohužel však dosti teplým. Tady ho nemáme kde vychladit. A proto asi se mi zdá, že tentokrát je na pití skoro lepší obyčejná voda.

Při večeři pozorujeme a snažíme se vyfotografovat západ slunce, které začíná zapadat za kopečky dole za oběma říčními koryty. Zapadající slunce vytváří naprosto úžasnou scenérii, která mi až vhání slzy do očí. Ty barvy jsou ohromující. Když se podívám na výsledek svého fotosnažení, mám za to, že si budou doma všichni myslet, že je to uměle vyrobená fotka v nějakém photoshopu. Ale není. Opravdu! Postupující západ slunce ty barvy míchá opravdu tak neskutečně a fantasticky, že by to v žádném photoshopu nikdo nedokázal. Tohle prostě vymyslet nejde! To jsou pravé barvy Afriky. Barvy africké divočiny, africké přírody. Takové u nás vidět nemůžeme. Nikdy. Je to nemožné. Stejně jako tady je zase nemožné, aby někdo viděl ty pravé barvy polárních září.

Nakonec se kolem nás rozhostí téměř dokonalá tma. Ruší ji jen bledý Měsíc v úplňku, když sem tam vykoukne mezi oblaky. Tu tmu ještě ozvláštňují mihotavě poblikávající světýlka petrolejek, kterými si u našich plátěných stanů svítíme. Dokonalá tma, dokonalá romantika! Společně se pak s Jardou, Vláďou i Pepou rozhodneme, že ještě teď večer zajdeme na jedno studenější pivo do zdejšího baru. Líba se přidá a jde na pivo s námi. Když se mi ale hned po prvním pivku začnou klížit oči, to další už vzdávám. Škoda, že jsem už tolik ospalý. I tohle posezení u piva za nepřehlédnutelné vůně petroleje vycházející z blikajících lampiček má svou zvláštní atmosféru, svou nečekanou romantiku. Stejně jako následující cesta z baru do našeho stanu za neskutečného a přízračného měsíčního svitu. Úplněk má být, jak odhaduji, pravděpodobně pozítří, a myslím, že dosud jsem ještě nikdy nezažil takhle jasnou měsíční noc. Nepamatuju se, že bych byl kdy šlapal po svém takhle výrazném a takhle zřetelném stínu, který by pocházel od měsíčního světla. Zdá se mi, že český zamračený den dokáže být mnohem temnější, než africká noc za měsíčního svitu! A to mám na mysli jen světlo jako takové. Pokud bych uvažoval o náladě či atmosféře, pak český ospale podmračený den má v ponurosti a ošklivosti nad africkou měsíční nocí jednoznačně navrch.