Jedeme teď divokou a nespoutanou krajinou. Silnice vede hned nahoru, hned zase dolů, tu zatáčí doleva, vzápětí zase prudce doleva. Nižší kopečky jsou vystřídány několika vyššími, většinou jsou zarostlé vegetací, a někdy zakončené skalnatou hranou. Křoviny v okolní buši bojují o své místo na slunci s akáciemi, v některých místech nacházíme zase nějaké baobaby. To jsou pro mě africké majáky na cestě z dávné minulosti. Stromy přežívající stovky a tisíce let si kvůli jejich charakteristickému tvaru nelze s ničím poplést. Jede se nám příjemně, i teď po poledni je stále dost zataženo, a když sluníčko přece jen vysvitne, není to nadlouho.

Krajina kolem nás je stále sušší a sušší, začíná připomínat opravdovou poušť. Sluníčko postupně také vidíme častěji. Vegetace řídne, často se na pusté planině nachází jen několik nízkých keřů, a nebo ojedinělých nevelkých stromů. Míjíme několik vesnic Hererů, které jsou tu a tam rozmístěny pod nevysokými kopečky. Na chvilku zastavujeme, abychom si prohlédli "stříbrné" stromy. Pepa nás informuje, že jsou příbuzné nám známým břízkám. Kůra těchhle stromů je opravdu nádherně stříbrná až bílá, a nemůžeme neobdivovat jejich krásu. Zvlášť tady je na ně působivý pohled. Stříbrné stromy tady rostou na tmavočervené skále na hřebeni svahu a jejich zelená koruna nad bílým kmenem se vypíná k hluboké blankytné a až sytě tmavomodré obloze. Jaká nádherná barvená kombinace! Na dalších kamenitých kopcích v okolí vidíme stříbrných stromů víc. Je podivné, že převážně rostou až na samotných vrcholcích a hřebenech všech těch temně zbarvených kopců.

Jak se blížíme Joubertovu průsmyku, krajina je stále divočejší. Projíždíme nevysokými zvláštně tvarovanými horami. Silnice vede v některých úsecích strmě nahoru nebo dolů, a v těch nejprudších místech je na těch pár set metrů vyasfaltovaná. Zastavujeme ještě u "zlatých" stromů. Zdají se být trochu podobné těm "stříbrným", ale jejich koruna je o poznání zelenější. Kůru mají zlaté stromy opravdu takovou temně zlatou. Možná trochu s nádechem do červena. S těmi stříbrnými stromy nejspíš nemají tyhle zlaté vůbec nic společného. Vypadá to na docela jiný druh. A tak mě napadá, jestli tu nemají vedle zlatých a stříbrných stromů ještě bronzové? Ne. Žádné bronzové stromy už nejsou. Jen stříbrné a zlaté. Před námi se pak už objevuje Joubertův průsmyk, do něhož silnice stoupá opravdu hodně strmě. Pepa i naše toyota se musejí velmi snažit, abychom nahoru vůbec vyjeli.

V údolí kousek za průsmykem vede nějakou dobu cesta suchým řečištěm. Či možná řečiště se vydalo po cestě, kdo ví. Tady bychom mohli na velkých kamenech klidně uváznout a tak všichni vystupujeme a ten kousek suchého říčního koryta projdeme pěšky. Pepa pomaličku s odlehčeným autem opatrně popojíždí. Naštěstí projede úspěšně a nikde neuvázne. Když si uvědomím, co bychom si tu tak asi počali uprostřed pustiny s rozbitým autem, navzdory velkému teplu ve zdejší rozpálené krajině mi přeběhne mráz po zádech. I tady při tomhle krátkém pěším špacíru můžeme opět obdivovat nádheru zdejší krajiny stříbrných a zlatých stromů. Znovu narazíme na nerovný terén a velké kameny na silnici, o které brousíme spoilerem, až se zdá, jako bychom něco utrhli. Naštěstí to jen tak vypadá, auto zůstalo celé. Horské údolí se na svém konci před námi široce rozevírá. Před sebou už vidíme krajinu Damaralandu, obklopenou horami. Damaraland je nazýván podle lidu Damara, jednoho z nejstarších v Namibii, který tvoří vedle dalších etnik většinu zdejší populace. Kaokoland jsme tedy již opustili, zůstal za námi, tam na druhé straně hor.