Máme teď nečekaně před sebou prakticky celé odpoledne. Nezbývá nám, než čekat, až se naši trekaři vrátí. Máme tedy dost času. Rozhodneme se jít třeba znovu na pláž, ale pak svůj záměr měníme a chceme si zajít na oběd. Jednu hodně drahou restauraci v jakémsi resortu vynecháme. Sedneme si až v té další. Vybereme si stůl těsně u pláže, nebo možná i přímo na pláži. Záleží na tom, jak to kdo vidí. Zanedlouho pochopíme, proč jsou v téhle restauraci o tolik levnější, než jinde. Přestože tu jiné hosty nemají, alespoň ne tady venku, obsluha je tu tak rychlá, že objednané pivo mi přinesou už za dvacet minut! Naštěstí v tuhle chvíli opravdu nemáme, kam bychom spěchali, a tak můžeme i na oběd klidně čekat dlouho. Alespoň se na něj budeme víc těšit, jako já na to pivo. Když mi pivo konečně přinesli, vypil jsem ho skoro naráz, a hned začnu čekat na další. Obsluha je tu prapodivná. Když už nám konečně přinesou oběd, Petra musí ještě dlouhou dobu čekat na příbor a Luděk zase k masu postrádá rýži. Než jim to po několika urgencích dopraví na stůl, mají už všechno téměř studené. Ale ono teplé to moc nebylo ani zpočátku. Snad s výjimkou vepřové nudlové polévky, kterou jsme si dali já i Líba. Ta docela ušla. A protože Líbě ve vlnách asi docela vyhládlo, objedná si ještě okurkový salát s pár rajčaty.

Po obědě mám chuť ještě jednou na souboj s vlnami. Vykoupat se. Nikdo se ale ke mě nepřidá, nikdo jiný na ty zrádné vlny asi nemá náladu. Ani Líba. A tak se jdu vyčvachtat sám. Je pravda, že ani mě teď už ta koupačka tolik nebaví, a tak ve vodě nedovádím nijak dlouho. Líba už na mě čeká na parkovišti u jednoho z našich aut. Říká, že ostatní šli na kohoutí zápasy. Prý jsou tady jen nedaleko a poslal je tam náš řidič. Necháme si na parkovišti v autě bágl. Kromě našich tu už skoro žádná jiná auta ani nejsou. Všichni ostatní turisti se asi už nějak vrátili a už dávno odjeli. Procházíme kolem přístavu na druhou stranu od pláže. Vlny v přístavu se mi už teď tak velké nezdají. Ale to je jedno. Už je na všechno pozdě. Všichni to dávno zabalili a zavřeli krám. Všechny lodičky jsou zakotvené a už dávno spí svůj dnešní Houpavý sen. Nikdo už dnes nikam nepojede.

Kohoutí zápasy se konají jen pár kroků za přístavem. Při vstupu do malého ohrazeného areálu s Líbou nic neplatíme. Vstupné má být padesát pesos a přestože v ruce stovku žmoulám, nechtějí ji a posílají nás dovnitřbez placení. Pod stromy tu postávají hloučky domorodců. Skoro všichni drží v rukou svou pýchu, jejich bojového kohouta. Vyšlechtěného, vypiplaného a zvlášť vychovávaného právě pro tenhle účel, pro boj na život na smrt. Támhleti dva právě přivazují k pařátu jednoho z kohoutů ostruhu, jiní zase dávají oba své bojovníky blízko k sobě, aby je rozdráždili a udrželi je v bojové náladě. Všichni si prohlížejí možné soupeře pro toho svého šampióna. Jeden z kohoutích přeborníků zatím bezmocně čeká přivázaný ke stromu. Jeho majitel si právě někam odběhl. Možná domluvit jeho příští boj. Za skupinou hlasitě pokřikujících kohoutích majitelů, mezi kořeny jednoho z rozložitějších stromů, leží hromada nehybného kohoutího peří. No, tihle už mají zřejmě svůj boj za sebou. Mají dobojováno. Prohráli. Prohráli svůj život.

Na Filipínách jsou kohoutí zápasy oblíbenou zábavou domorodců, a je to pro ně zábava číslo jedna. Asi podobně, jako pro Brazilce fotbal. A kohoutí zápasy jsou spojené také se sázením. Filipínci na vítěze vášnivě a zuřivě sází, jistě s mnohem větším zápalem, než angličtí lordi na koníčky. Někteří kohouti vypadají úctyhodně. Ve srovnání s těmi třasořitkami, co možná znáte ze dvorků vašich babiček, jsou tihle kohouti větší a mnohem mohutnější. Mají vypracované svalnaté nohy, a jejich peří se leskne duhovými barvami, jako by bylo namaštěné sádlem. Však jsou také tihle kohouti krmeni zvláštní potravou a pro boj speciálně cvičení. Možná, že vás napadnou nějaké myšlenky o týrání zvířat. Pravda, ochráncům zvířat by se takovéhle zápasy jistě nelíbily. Tady to ale nikdo neřeší, nikdo neprotestuje. Kohoutí zápasy jsou prostě nedílnou součástí života Filipínců, patří k jejich národní kultuře a především je to nesmírně populární kratochvíle, kde v neposlední řadě hrají roli i velké peníze. My to nedokážeme pochopit. Nežijeme tady, máme jiné kulturní a sociální návyky a jiné standardy chování. Tohle je jejich život a je jiný, i když nám se třeba nelíbí. Jim by se zase třeba nelíbily naše drůbežárny, kde v maličkých kukaních tráví naše slepice celý svůj stísněný život, kde kuřata namačkána po stovkách jsou vykrmována umělými sajrajty a steroidy, aby mohla být co nejdříve na grilu v nějakém Mekáči či jiném fastfoodu. Tohle myslíte, že je v pořádku? Tak je to správně? Tak to má být?

Ale tady jsme na Filipínách. Pojďme tedy blíž. Do arény. Tou arénou je tady nevelké čtvercové prostranství obehnané bambusovým plotem, za nímž jsou dvě řady jednoduchých stlučených lavic pro diváky. Jedna řada, ta první, je nižší, ta druhá vyšší. Všichni tak dobře uvidí. Aréna i lavice jsou zastřešeny velkou plachtou, uvázanou ke stromům. Celé kohoutí bojiště je tím pádem dost ve stínu a na fotografování je pod plachtou světla hodně málo. Bohužel. Nebo bohudík?

Hned na kraji při vstupu do arény vidím na zemi dalšího mrtvého kohouta. Asi byl právě odklizen z bojiště. Přímo přede mnou teď jinému kohoutímu borci přivazují ostruhu. Strašné! Je to asi osm centimetrů dlouhý zahnutý a děsivě špičatý nůž, jehož čepel by v ostrosti evidentně mohla soupeřit s žiletkou. Na čepel vzápětí navlékají a připevňují chránič, aby se kohout před vlastním zápasem ještě o to ostří sám neporanil. Je to docela nutné, protože když kohouta pustí na zem, ten dlouhý nůž mu jen překáží a neustále si po něm šlape. Moc nechápu, jak s tím dokáže bojovat. Ale pojďme se už podívat dovnitř, do arény.

Uvnitř arény jsou právě dva kohouti připravováni na boj a udržování ve svém vzrušení a touze po krvi soupeře. Majitelé obou kohoutů mají v aréně svého sekundanta, jehož kohout má za cíl udržet kohouta svého partnera v neutuchající bojové náladě. Ale ještě to všechno nějakou dobu trvá. Zatím probíhají sázky. Vztyčené paže se v rozličných gestech míhají vzduchem a mísí se s pokřikem Filipínců. Kdosi, zřejmě nějaký místní bookmaker, tu nějaké další sázky zapisuje do malého notýsku. Pokřik Filipínců se stupňuje a vypadá to, jako nějaké fandění kdesi na fotbale. Napětí stoupá. Když jsou oběma kohoutům sundávány chrániče z ostruh, a kohouti jsou rozdráždění připuštěním jejich hlav blízko sebe, dosahuje napětí a hluk hustoty, že by se dala krájet. Boj může začít!

Kohouti, kteří mají v aréně svého ringového rozhodčího, jsou vypuštěni proti sobě. Každý začíná za svou bílou čárou křídou namalovanou na zemi. Jenže kohoutům se do zápasení nechce. Rozběhnou se každý jinam, jako by si sem přišli hledat zrní. Vzápětí jsou ovšem svými majiteli nemilosrdně polapeni, znovu rozdrážděni a rozhodčí velí zápas odstartovat znovu od začátku. Opakuje se to ještě asi třikrát, než se tihle kohouti do sebe doopravdy pustí. Potom se ale na sebe vrhnou neuvěřitelnou rychlostí. Zápas trvá snad jen tři vteřiny a vlastně ani není vidět, co se stalo. Jeden z bojovníků končí na zemi a nemůže vstát. Nad stehnem mu zeje obrovská a hluboká tržná rána. Vlastně řezná. Zásah ostruhou ostrou jako břitva byl přesný. Do sypké hlíny arény se rychle vpíjí kaluž sytě červené krve. Poražený kohout už jen plácá na zemi křídly a snaží se dostat z dosahu svého protivníka. Smrt je už cítit ve vzduchu a dav Filipínců huláká jako někde na stadiónu. Kohout se ještě během pár vteřin doplácá do rohu arény a tam definitivně padne. Smrt přichází rychle. Z takové hrozivé rány s krví stejně rychle utíká i život. Je po boji. Za pouhé tři vteřiny! Ani jsem se nestačil vzpamatovat, a kohouti už jsou svými majiteli odnášeni pryč.

Brrr! To bylo ale děsivě krvavé divadlo! "Zůstaneme ještě na jeden zápas", rozhodujeme se s Líbou, "ten předchozí byl až příliš rychlý!". A zatímco dochází k vyplácení uzavřených sázek na předchozí zápas, do arény už nastupují další majitelé kohoutích přeborníků. Celý rituál fandění a povzbuzování pak probíhá nanovo. Ale počkat! Už to chápu. Tohle ještě není povzbuzování a fandění! To je sázení! Kromě peněz přes arénu poletují i nabídky na další sázku, jejich odmítnutí, či naopak zvýšení. Ty posunky a křik znamenají to, že se tady teď hlavně sází! Fandění přijde na řadu až při vlastním zápase. Chvíli mi to trvalo, než mi to konečně došlo. Další pokřik a další sázky se šíří okolo nás. I přitom shonu jeden z Filipínců ustupuje, aby nám uvolnil místo a my lépe viděli. Hluk publika se stupňuje a zdá se, že všichni se vsází se všemi. Jedině ten bookmaker, nezvykle urostlý kolohnát, si něco zapisuje. Ostatní sázky probíhají zřejmě jen na důvěru. Na důvěru a na čestné slovo. Filipínci se tu hlasitě a jen jim srozumitelnými posunky sázejí vzájemně mezi sebou. Bez bookmakerů a bez jejích oficiálních notýsků si jen musejí dobře zapamatovat, s kým se kdo vsadil a o kolik. V tom jsou ale zase asi Filipínci cvičeni po celý život! Najednou ryk sázejících trochu utichne. Další zápas už bude začínat. Budoucím zápasníkům už sundávají chrániče z ostrých ostruh.

Tentokrát se kohouti do sebe pustí okamžitě. Oba rozčepýření a rozzuření ptáci se mění v jediné zběsile poletující a otáčející se klubko peří. Mezi divokým máváním křídel lze občas zahlédnout pařát, který se zuřivě mihne vzduchem. Zaslechnu kovový zvuk, neklamné znamení, že na sebe narazily chráničem nekryté nabroušené ostruhy. Z té zuřící koule uprostřed arény odletuje peří a pomalu se snáší na zem zbrocenou krví předchozích bojovníků. Tenhle zápas tentokrát trvá podstatně déle, ale i tak jsou to jen vteřiny nebo jen nejvýše dvě tři minuty. Fotit ten divoký smrtelný tanec obou kohoutů nejde. Pod tou plachtou se povede vyfotit jen rozmazaný chumel z peří. Najednou se zápas rychle mění. Jeden z kohoutů už pořádně nevidí. Je zraněný, z oka se mu řine krev. Je to ošklivé. Moc. A vzápětí je ještě hůř. Napůl slepý kohout přichází i o druhé oko a bez zraku ztrácí schopnost na svého protivníka útočit. Dav kolem šílí a když se rozhlédnu kolem sebe, zaznamenávám zdivočelé a nepříčetné pohledy diváků a stejně nepříčetný a divoký řev rozléhající se kolem arény. Zraněný kohout se točí dokolečka jako smyslu zbavený. Pak upadne. Začíná se mi to hnusit a jako zábava mi to přijde neskutečně zvrácené. Ale dokoukám to konce. Něco mě k tomu nutká. Rozhodčí v ringu zatím zkoumá zraněného kohouta. Ten, přestože nevidí, na svého soupeře ještě reaguje. Boj musí pokračovat. Do poslední krve a do posledního dechu! Boj na život a na smrt! Teprve smrtí může skončit tenhle podivný souboj štěstí a osudu. Ještě není dobojováno, výsledek je ale už jasný. Někteří sázející už začínají vyplácet výhry. Oslepený a krvácející kohout viditelně ztrácí síly. Ale rozhodčí stále oba protivníky staví proti sobě. A poražený se snaží alespoň částečně ještě vzchopit, jako kdyby mu nešlo o život. A nebo jako kdyby chtěl zemřít v čestném souboji. Jeho hendikep mu nedovoluje zvrátit už prohraný boj. Po další brutálně zasazené ráně už jen svěsí hlavu a upadne. Teď už jeho bezvládné tělo nereaguje na nic. Poražený kohout je na pokraji smrti, která ho zcela určitě za pár okamžiků čeká. Teprve teď je zápas ukončen a soupeř prohlášen za vítěze. Dav spokojeně zahučí a další peníze a po nich další sázky začnou znovu poletovat arénou. Blíží se další kolo kohoutího ringu a další opeření adepti smrti jsou neseni svými pány do arény.

Tak dost! Když člověk poznává cizí kraje a cizí kulturu, vidí ledasco, a třeba i tyhle kohoutí zápasy. Z toho krvavého mumraje mi však není nejlíp po těle. Jsem na jednu stranu rád, že jsem kohoutí zápasy viděl, a na druhou stranu bezpečně vím, že podruhé už na ně nepůjdu. Nemám na to náturu, jako Filipínci, kteří dokáží tohle představení plné vášně, krve a zuřivosti sledovat a bavit se při něm celé odpoledne. Odcházíme. Je to opravdu příliš krutá zábava, a nemáme už chuti vidět její další díl, další pokračování tohohle krvavého odpoledního seriálu.