Podél skal objíždíme kousek ostrova Miniloc. Skály jsou členité a jejich roztodivným tvarům by i zelený mužík zatleskal. Na Filipínách ale asi vodníky neznají a tak tu můžou tleskat nanejvýš tak turisté, jako jsme my. Najednou zabočíme do úzké dlouhé zátočiny. Mezi vysoko se zvedajícími skalami to tady vypadá jako v nějaké hluboké rokli zatopené vodou. Jsme ve Velké laguně, stále u ostrova Miniloc. Voda tu je mělká, místy velmi, a tak plujeme dovnitř do laguny hodně pomalu. Vzadu pak objedeme hlubší a širší zátočinu a zakotvíme. Máme tu další koupačku, tentokrát přímo z lodi.

Líba jde do vody se šnorchlem, já zatím zůstávám na lodi a do vody se zatím pomalu chystám. Ještě jsem ani pořádně neoschl z minula, protože cesta sem byla krátká a trvala jen několik minut. Líba se za chvíli vrací a tak mi šnorchl předá. Hupnu do vody. Hladina je tady hluboko v laguně úplně klidná. Okolo lodi je dost hloubka a moc toho pod vodou vidět není. Proto se Líba se šnorchlem asi tak brzy vrátila. Teprve až dál, tam u skály, se dá něco vidět. Voda, přestože shora je barvou až neskutečně tyrkysová a vypadá křišťálově čistá, pod hladinou je dosti kalná. Nemá vůbec smysl se pokoušet něco fotit. A stejně tady pod vodou ani nevidím a nepotkám nic zvláštního.

Každopádně si tu ale krásně zaplaveme. V báječném prostředí téhle laguny uprostřed skal je to jako v nějakém jezírku. A ta intenzivní barva moře okolo nás! Je to skutečný zážitek. Ale všechno, a to hezké tím spíše, se chýlí ke konci. A tak se zase všichni pomalu vracíme na loď. Vyplouváme zase opatrně z Velké laguny ven. Čeká nás však ještě jedna zastávka. Neplujeme daleko a pořád zůstáváme u ostrova Miniloc. Znovu zatočíme mezi skaliska, do další úžiny. Tentokrát je to Malá laguna. Opět jdeme do vody přímo z lodi. Šnorchl si tentokrát neberu. Prý tady budeme víc plavat. Lodníci nám ukazují v dálce nevelkou mezeru mezi skalami, kudy si do Malé laguny musíme doplavat. Otvor mezi skalami je jediné místo, kudy se lze dostat dovnitř. Je natolik úzký, naše loď se tam nevejde.

Směřujeme všichni k úzké škvíře. Za ní se před námi otevře Malá laguna. Tedy jestli se vůbec dá o takovém uzavřeném prostoru říct, že se před námi otevírá. Vypadá to, že si plaveme v nějakém hlubokém kaňonu, nebo snad dokonce na dně propasti. I tady se vysoko kolem nás zvedají ostré zubaté skály a jakmile se dostaneme pár metrů dovnitř do laguny, škvíra mezi skalami za námi zmizela a obklopují nás kolem dokola jen vysoké a strmé skalní stěny. Pocit z tohohle uzavřeného prostoru je velký a možná i trošičku mrazivý. Vypadá to, jako by nás tu někdo zavřel. Z vody by se nám tady vylézalo jen stěží. Přesto je tu další skvělé pokoupání.

Jedinou vadou na kráse, když si tak hezky plavu v téhle zajímavé Malé laguně, jsou nějací zběsilí kajakáři. Hulákají na sebe a motají se tu po laguně na svých šíleně kanárkově žlutých gumových člunech a v plovacích vestách a nepříjemně tím narušují to idylické pokoupáníčko, které tahle lagunka nabízí. Je škoda, že se ty pitomé kajaky do vstupní mezery vedoucí k Malé laguně vejdou. Ti kajakáři sem nepatrří! A to ještě, když se vracím zpátky k lodi, se právě motají kolem té mezery, kterou jedninou se můžu dostat ven. Jeden doveda vzadu mě přitom tak tak, že nepřetáhne pádlem. Už tahle jsem plaval ven jako poslední, abych si lagunu jaksepatří užil, a tihle dobráci na gumákách mě ještě takhle zdržují. Na naši "Arman V." se tak dostanu s velkým odstupem jako poslední. Myslím však, že jsem ale i tak všechny zdržel nanejvýš o pár minut. A to přece nerozhoduje. Tady není kam a proč spěchat.